Byl to šesterák s jakým se hned tak myslivec nepotká. Tomuto srnci se dařilo. Byla to pěkná řádka marných večerních čekání. #Srnec, Lovy srnčí zvěře, Srnec jako ze zlata, Myslivcův sen

Srnec šesterák ve skoku

Neopakovatelné kouzlo má čekání ranní, ještě před rozedněním, když slunce vychází do čistého dne
a postříbří všechno kolem rosou

Myslivcovi dodá novou sílu a přináší s sebou dobrou náladu. Přivítal jsem se vždy se sluncem a tiše pozdravil nový den. Zato večerní čekání je trochu jiné. Navečer, když les utichá a šera přibývá, svádí to k rozjímání. Toulavý mlhavý opar bloudí mezi starými smrky, dělá trochu smutnou náladu, do které i skomírající srnec lépe zapadá. Když vzpomínám na májové čekání, vybaví se mi jeden z mnoha srnců, který nebyl jen nějaký srnec. Byl to ukázkový srnec.

Viděl jsem ho vlastně jen dvakrát. Ale trvalo mi to celé dva roky , než se mi podařilo ho přelstít.

Věděl jsem o něm, znal jsem jeho hluboký hlas, ale to bylo vše. Ten první rok jsem mu věnoval celou řadu čekání. Při večerním čekání jsem zahlédl několikrát jeho stín, když vyšel jako duch, pokaždé už skoro po tmě, ze smrkové mlaziny. Mohutná postava a paroží se zdálo neobyčejně silné.

Byl to šesterák s jakým se hned tak myslivec nepotká. Byl to už starší pán, vycházel zřídka a to vždy, když už les usínal nebo až se samou tmou. Jednou se mi také přihodilo, když jsem na něho čekal na vysokém posedu, že jsem se zadíval do dáli zamžené krajiny a zamyšlen nad tou krásou jsem srnce uviděl až už byl z dostřelu. Ale nemrzelo mě to. K mnohým srncům jsem byl velkomyslný a daroval jsem jim život. A především těm, kteří se nepokoušeli mě přelstít. Ale když tomu bylo naopak, pak jsem býval neústupný.
Ale tomuto srnci se dařilo. Byla to pěkná řádka marných večerních čekání. Slunce se ponořilo za obzor, nad lesy se rozlila rudá záplava a šesterák nevyšel. Marně jsem přemýšlel proč. A když jsem po hodince sestupoval z posedu a po paměti odcházel ztemnělou pěšinou, pak se ozval. Krátké beknutí na pokraji mlaziny. Byl tam, znal jsem jeho hlas. A pak přišla dlouhá zima a po ní dlouho očekávané jaro.

Po Hromnicích některé zaječky už vrhly první mladé zajíčky i když zima se ještě nevzdávala. Ale jaro vědělo do jakého zápasu se pouští. A pak začaly pučet na kraji lesa jívy, zanedlouho byly plné kočiček a potkal jsem i lísku. Ta jakoby pozlacena, stála tam plná jehněd. 

Tak konečně přišlo jaro a blížil se i myslivecký Máj a opětovné čekání na srnce.

 Smrková mlazina byla čerstvě zelená a mladé jívy, které tu a tam rostly na mýtině, měly odřené kmínky. Srnec vytloukal paroží. Byl jsem zvědavý, jaké to letošní paroží bude mít. A tak, když uplynula první májová polovina, měl jsem už obeznaný jeho ochoz a vydal jsem se na první čekání. byl teplý májový podvečer a zapadající slunce bylo tak milé, že jsem ho hodnou chvíli se zaujetím pozoroval. Jeho ospalé paprsky ještě naposledy pohladily koruny starého smíšeného lesa a pak se uložilo za jeho tmavý hřeben. Na obloze nad korunami stromů, se objevila velká silueta tiše letícího ptáka. Zadíval jsem se dalekohledem a poznal jsem černého čápa. Vracel se opozdilec z luk a tiše letěl nad krajinou. Vrátil jsem pohled na paseku, ale srnec nikde. Když se zešeřilo, sestoupil jsem tiše po žebříku a opustil paseku. A tak se to opakovalo několikráte. Nezoufal jsem, ale přemýšlel, jak na něj.
Až jednou v neděli odpoledne jsem se vydal na šoulačku. Slunce už hřálo skoro jako v létě. Za smrkovou mlazinou byla malá mýtinka osazená čerstvě modřínem, chráněná od větru a prohřátá sluncem. Přišoulal jsem tiše s dobrým větrem co možná nejblíže a prohlédl jsem si ji celou dalekohledem. Uprostřed stál ostrůvek vysoké suché trávy. Potřeboval jsem ještě udělat několik kroků, abych prohlédl mýtinku i za ním. Ale lovecký cit varoval. Nechal jsem dalekohled na krku a připravil si kulovnici. A udělal jsem dobře. Jen jsem několikráte tiše pokročil, stalo se to.

 Z travnatého ostrůvku vyrazil překvapený srnec, ale po několika skocích se zastavil. Na dalekohled nebyl čas, ani ho nebylo třeba. I když jsem srnce zahlédl jen několikrát, poznal jsem ho. Srnec bleskově poznal lovce, i když mě větřit nemohl. Znovu prudce vyrazil, ale to už jsem zahlédl přes kříž puškohledu. Několikrát mi v puškohledu poskočil a pak třeskl výstřel. Trochu jsem riskoval, ale ne zas tak mnoho. Srnec zmizel ve smrčí a doznívající ozvěna se rozplynula. Po chvíli jsem se vydal na nástřel a byl jsem spokojen. Kapičky barvy na suché trávě mě uklidnily. Po dvaceti krocích na kraji smrčiny ležel už zhaslý. Nemohl jsem se vynadívat na tu nádheru. 

Šesterák, ale jaký. To se opravdu hned tak nevidí. Vysoké paroží kapitálního srnce, hluboké rýhování, perlení takové, že mnohým z perel nechybělo mnoho a mohly by být považovány za výsady. A ty velké srostlé růže. Vždycky, když se na tu trofej podívám mám stejné pocity jako tenkrát. Byly to neobyčejné zážitky. 

#Srnec, Lovy srnčí zvěře, Srnec jako ze zlata, Myslivcův sen

#Lovecké příběhy. Komu se to ještě nestalo, ten zná málo myslivost...každý skutečný příběh je zkušenost a skládá zážitky a rozum myslivce. A táta synovi rád pomůže....

Ta paštička bude luxusní, moc si na ní pochutnám.

Srnec v krytu ilustrační obrázek  (photo by pavel kysela)

Sundávám z ní obal a dávám do mikrovlnky rozmrazit housky.
Hmmmmm, ta voní.
Mikrovlnka pípá, hotovo. Sedám si k počítači a pouštím svůj oblíbený seriál.
Odkrajuju svou první porci a přikusuju housku. Vážně je výborná.
Zvoní mobil.
Táta, co se děje? Že by měl sloveno? Mě bylo divné, že se dneska neozval, jestli nepůjdu s ním.
„Příjem.“ Netrpělivě očekávám, co se bude dít.
„Mám sloveno, copak děláš?“
Chystám se hezky se najíst…
„Sedím u kompu, že se vůbec ptáš. Copak si slovil?“
„Srnce, co asi. Můžeš přijet? Nějak ho nemůžu najít. Člověče, tenhle mi za těch čtrnáct dní ani jednou nepřišel. Na jedný straně špičák a na druhý nic. Vůbec neznačil, po výstřelu hned zmizel v kukuřici. No snad jsem ho nechybil. Měl jsem ho hezky v kříži.“
„Dobrý, tak já na sebe něco hodím a přijedu za tebou, jsi na kazatelně sebevrahů?“
„Jo na tý Píchový. Tak dík a zatím. Jo a násadu jsem nechal pod autem, jak je tažný. Nevím, jak bych jí s tím vším pobral.“
„Jasný, já jí vezmu. Čau.“
Oblékám kalhoty, přidělávám nůž k pásku a připravuju brašnu na foťák. Zběžně pohlédnu na zataženou oblohu a sahám raději ještě po mikině.
Snad nás na poli nechytne déšť.
„Copak se děje.“ Simona již očividně usínala.
„Táta střílel po srnci, ale nemůže ho najít, jedu mu pomoct hledat, takže se asi zdržím.“
Ještě beru dalekohled a klíče od auta dávám do kapsy.
Smutně pohlédnu na paštiku a odcházím.
Tohle bude zážitek, snad ho najdeme.
Chvíli hledám vhodné boty. Včera pršelo a dneska bude nejspíš taky.
Beru klobouk a po chvíli už sedím v autě.

Parkuju vedle táty a s násadou vyrážím ke kazatelně. Po pár minutách mám strastiplnou cestu přes zvláčený kus kopce za sebou.
Ta cesta sem je fakt hrozná, co teprve, až půjdeme zpátky.
Je už docela tma, ještě že mám v kapse u kalhot permanentně baterku. Vpravo vidím siluetu na kraji kukuřice.
Dobrý támhle je, teď to začne.
„Čau, hele, tak zhruba tady musí bejt nástřel. Když tak tu stůj, já se vrátím ke kazatelně, vylezu na ní a řeknu ti.“
Poslušně stojím a čekám. Svítím kolem sebe a nevidím nic. Žádná barva. Kukuřice je zlámaná, ale jinak nic.
„Hele, tak běž víc doprava k Platěnicům.“ Ozývá se po chvíli z kazatelny a já pochoduji určeným směrem.
„Dobrý, tam to je!“
Stejně nic, nevidím jediný náznak nástřelu. Pomalu mne opouští optimismus. Táta se ke mně přidává a společně osvětlujeme každou píď. Vlevo, vpravo, v kukuřici a zase zpátky. Nic.
„No, já jdu znova ke kazatelně a ještě jednou na to mrknu, to není normální. Na tuhle vzdálenost snad ani nejde minout.
Hele, napiš hospodářovi, že nic nemůžeme najít, já na to nevidím. Jak to sem může bejt
daleko?“ Podává mi mobil.
„Hele já nemám páru, víš, jakej mám odhad.“ Přiznávám a snažím se určit vzdálenost. Sto metrů?
Táta se opět vrací ke kazatelně a počítá kroky.
Mě to nedá a ještě jednou prohledávám zem kolem sebe. Nic.
„Tak sorry, jsem blbej, je to víc vlevo.“ Tátův hlas se nese noční oblohou a já se opět přesouvám na určené místo.
„Dobrý, stůj. Když tak tam zabodni tu násadu do oranice, ať víme, kde to zhruba je.“
Poslechnu a začínám hledat. Zase nic, ale nevzdávám se. Tohle místo je ještě blíž než to první, tohle musel trefit.
Opět společně hledáme.
„Hele, tak víš co, ty jdi vlevo a prohledej každej kousek. Já půjdu vpravo, třeba něco najdeme. Hospodář nic nenapsal?“ Táta stále plný odhodlání určuje náš další postup.
Lovím mobil z kapsy a otevírám sms.
„Jo napsal, že pokud by byl problém, tak slezou a přijedou nám pomoct.“
Vracím mobil do kapsy. Pečlivě osvětluju kraj kukuřice i listy v naději, že uvidím trochu barvy.
Povedlo se. Bylo jí víc než trocha.
„Mám nástřel. Teda to je barvy, tohle určitě nerozdejchal.“ Táta je během pár vteřin vedle mě.
„Paráda, napiš hospodářovi, že máme barvu. Vidíš jí dál v kukuřici?“
„Jo, je jí tady mraky.“
Opět lovím mobil a píšu. Hotovo.
Na nic nečekám a pouštím se po stopě.
Začíná pršet.
Super, to nám ještě scházelo.
„Vidíš furt barvu?“ Ozývá se za mnou. Musím se usmát.
„Jo, to nejde nevidět.“
„Srnce nevidíš?“
„Ještě ne, ale podle toho, kolik barvy je všude kolem na kukuřici, nemůže bejt daleko.“
Pomalu se prodírám dalšími řádky a doufám, že už ho brzy najdu.
Stalo se.
„Mám ho! Teda, to je nádherná trofej. Pozoruji silný krk a šedou masku.
„Teda, ten bude starej.“
„Napiš hospodářovi, že je tu kýbl barvy a na jejím konci srnec.“
Opět lovím mobil a píšu.
„Otevři mu svírák, podíváme se mu na zuby“ Táta s nadšeným výrazem v obličeji svítí na svou kořist.
Ukládám mobil zpátky do kapsy.
Beru srnce za čelisti a otevírám je.
„No jo, zuby má pěkně semletý, to nebude průserový. No nic, vezmi ho za přední běhy, já vezmu zadní a doneseme ho ke kazatelně.“ Táta na nic nečeká a sklání se nad ním.
Cesta kukuřicí po tmě a v dešti s uloveným srncem je velice namáhavá. Konečně zdoláváme poslední řádek, ještě cesta ke kazatelně, která není o nic lepší.

„Dobrý, polož ho tady.“
Poslouchám a sahám pro foťák.
„Tak jo lovče, uděláme fotečku.“
„Ty jsi vzal foťák, super!“ Aniž bych cokoliv řekl, tak poklekl k srnci, smekl klobouk a zvedl mu hlavu.
Smekám také a vzdávám poctu ulovené zvěři.

„Tak, to by bylo, teď mi Tome pořádně sviť a sleduj, ukážu ti, jak se to má vyvrhovat.
Za vytrvalého deště sleduji každý tátův řez. Z klobouku mi kapou kapky vody, ale mně to nevadí. Zážitek z prvního dosledu se již nebude opakovat.
Za hodinu máme hotovo. Právo ukládáme do tašky a ověšeni věcmi kráčíme k autům s násadou, ke které máme přivázaného srnce za běhy.
S promočenými nohavicemi z vysoké trávy a mokrým oblečením konečně přicházíme k autům.
Přestává pršet.
Taky dobrý, Murphyho zákony nezklamou.
Jdu natrhat úlomky a provádíme nezbytné úkony podle mysliveckých tradic. Po posledním hryzu ukládáme srnce do auta.
„Tak fajn Tome, jedeš se mnou k hospodářovi?“
„Jasně, tohle si nenechám ujít.“
Koukám na hodinky. 23:00. Sedám do auta a vyrážím za tátou, raději s odstupem, kdyby musel brzdit…
Lepší než sedět u kompu.

Zdroj: myslivecké-forum.cz

#Srnec, Honili myslivci, Myslivecká zábava, Lovecké příběhy, #Lovecké stezky, 

#SRNEC, Srnec Škůdník, Srnec v červnu, #Lovecké stezky, Instinkty a pudy, Lovy srnčí zvěře, Názory myslivců, Příroda a myslivost, Pravidla lovu srnčí zvěře,

Srnec škůdník

Srnec otlouká stromy a keře na hranici svého území, 

což je značkování optické i pachové, a bekání v době po vytlučení paroží je značkování akustické.
Ke značkování území patří i hrabánkování, ždímání a útočné chování při soubojích.

Hledání teritoria a jeho hájení proti ostatním srncům záleží na kondici a věku srnce.
 Jednoletí srnci jsou většinou v teritoriu staršího srnce trpěni, nemají sílu a zkušenosti na označování a hájení vlastního teritoria a jsou starším srncem napadáni až po překonání určité vzdálenosti. Jednoletí srnci spolu bojují, je to pouze získávání zkušeností.

 Podle pravidel chování srnčí zvěře je starší srnec vždy nadřazen mladšímu srnci. Starší srnec proti mladšímu dříve vytlouká, dříve značkuje své teritorium a má parůžky dříve schopné boje. Tato nadřazenost trvá i později, během roku.

Tyto poznatky často potvrzují staří, zkušení myslivci při společných setkáních a lovech.

#Srnec, Srnec Škůdník, Srnec v červnu, #Lovecké stezky, Instinkty a pudy, Lovy srnčí zvěře, Názory myslivců, Příroda a myslivost, Pravidla lovu srnčí zvěře, 

Kapitální srnec ve Skotsku

Srnec pocta zvěři dobrá trofej

V zimě zvěř přijde až k lidem hlad donutí a bažant, který přežil 3 hony má kamaráda...

Srneček a bažant, který přežil 3 hony jsou kamarádi...

Srnec v předjaří

Srnec v předjaří

V literatuře se uvádí, že srnec otlouká stromy a keře na hranici svého území, což je značkování optické i pachové, a bekání v době po vytlučení paroží je značkování akustické. Ke značkování území patří i hrabánkování, ždímání a útočné chování při soubojích.

 Hledání teritoria a jeho hájení proti ostatním srncům záleží na kondici a věku srnce. Jednoletí srnci jsou většinou v teritoriu staršího srnce trpěni, nemají sílu a zkušenosti na označování a hájení vlastního teritoria a jsou starším srncem napadáni až po překonání určité vzdálenosti. Jednoletí srnci spolu bojují, je to pouze získávání zkušeností. Podle pravidel chování srnčí zvěře je starší srnec vždy nadřazen mladšímu srnci.

Starší srnec proti mladšímu dříve vytlouká, dříve značkuje své teritorium a má parůžky dříve schopné boje. Tato nadřazenost trvá i později, během roku. Tyto poznatky často potvrzují staří, zkušení myslivci při společných setkáních a lovech.
 Je otázkou, jak se budou srnci chovat při méně rozdílném věku, když mají už oba vytlučené paroží a poprvé se potkají. Srnci se poznávají podle zvuku, pachu a vzhledu. Dále je třeba lišit individuální rozdíly v temperamentu ve vyspělosti daného kusu. Pro praxi to znamená, aby se chovný srnec chovatelsky uplatnil, je třeba jej šetřit, protože až v pozdějším věku se může v říji prosadit proti srncům méně kvalitním a naopak.

 Špatně založené srnce je třeba z populace odstranit dříve než dosáhnou věku, kdy začnou mít nad ostatními převahu. Nejstarší a ostatním srncům nadřazený srnec si jako první vybírá teritorium, čímž lze vysvětlit, proč na určitých místech v honitbě jsou každým rokem staří srnci. Jsou to místa s dobrým krytem a zásobou kvalitní potravy na malé ploše. Srnci spolu bojují od poloviny dubna do poloviny července, nejčastěji však v květnu a červnu, tedy před říjí. K boji dochází mezi srnci přibližně stejného věku.

Říje začíná od poloviny července do poloviny srpna, srnec při ní postupně pokládá vždy jen jednu srnu. Po 4 - 5 dnech říjnost srny končí a potom srnec vyhledává další srnu.

Lov srnčí zvěře. #Úspěšný lov, Lovy srnčí zvěře, Doby lovu zvěře, Fotografie z myslivosti, Rychlý srnec, Srnčí říje, Srnčí zvěř, Srnec, Způsoby lovu a historie

Srnec v obilí

Pravidla lovu srnčí zvěře 

I. věková třída

V této věkové třídě musíme každoročně odlovit většinu srnců, kteří do chovu nepatří. Jsou to jedinci, kteří mají malou trofejovou hodnotu, což bývá nechutí myslivců k jejich odlovu. Chovní srnci I. věkové třídy musí být v prvním roce alespoň špičáky s patřičně vysokým parožím, odpovídajícím průměru chovné oblasti. Chovní jedinci mají přiměřeně silné lodyhy, silné pučnice a výšku nejméně do poloviny slechů. Je špatné se domnívat, že srnci, kteří pozdě vytloukají, jsou nemocní. Naopak, jsou-li přiměřeně vyvinutí, jsou to srnci velice nadějní. Můžeme tolerovat vady paroží způsobené zlomením parůžku, poraněním lýčí, jedná se o vady přechodné.

 II. věková třída

Na výřad v této věkové třídě patří srnci s podprůměrnými, slabými pučnicemi, s podprůměrnou výškou paroží, s úzkým parožím a hlavně s parožím bez výsad, což je důležitá genetická vada.

III. věková třída

Tato třída představuje celkovou úroveň chovu a ukazuje celkovou mysliveckou práci. Za jednoho silného trofejového srnce, kterého odlovíme, musí nám v populaci zůstat 2 až 3 srnci podobní. V poměrech honiteb kolem Doupova nasazuje srnec nejsilnější paroží mezi 5 - 7 rokem. Všeobecně platí, že chovatelsky dobré srnce ponecháváme v chovu co nejdéle, protože každý dobrý srnec, i když je starý, dává geneticky dobré potomky. Při odstřelu dáváme přednost srncům škůdníkům, kteří jsou vůči ostatním značně agresivní. Dále lovíme srnce s nepravidelným parožím a podobně.


#Úspěšný lov, Lovy srnčí zvěře,Doby lovu zvěře, Fotografie z myslivosti, Rychlý srnec, Srnčí říje, Srnčí zvěř, Srnec, Způsoby lovu a historie, 

Lovecké příběhy. Můj první srnec. Myslivost je prostě krásná. Kdo chceš být šťastný několik hodin, opij se, kdo několik týdnů, ožeň se a kdo celý život, staň se myslivcem.

Parádní mladý srnec je ilustrační foto...
.....klikem si zvětšete fotograffi

Můj první srnec 

Určitě každá žena si velmi dobře pamatuje svého prvního kluka, každý chlap první holku s poznáním nádhery spojení s druhým pohlavím, tak si myslím, že stejně každý myslivec, možná shodně intenzivně, si pamatuje ulovení svého prvního srnce. V prehistorii mých mysliveckých začátků jsem měl za sebou řadu honů na drobnou zvěř na žírné střední Moravě, zažil výřady stovky zajíců, úlovky i více jak 200 ks v jednom kole, ran bylo jako u Verdunu, psi běhali, nosili ulovenou zvěř, honci vláčeli úlovky k traktorovým přívěsům…., ale, kdeže ty loňské sněhy jsou. Přes zkušenosti s drobnou jsem stále uloveného srnce neměl, protože prostě v tehdejší převážně polní honitbě srnčí zvěř nebyla.

Až jednou jeden pracovní kolega, takto už zkušený myslivec, mne překvapil otázkou? „Máš střeleného srnce?“….“Ne….e..nemám“, odpověděl jsem nesměle. A následoval s úžasnou nabídkou, že mi zařídí povolenku od tehdejších Státních lesů. Pocházel ze Suchdola nad Lužnicí, a když nastal den „D“ vyrazili jsme směrem Suchdol. Na hájovně jsme se příliš nezdrželi, „dnes je dusno, zvěř půjde brzy ven“ prohlásil hajný, náš průvodce a odjeli jsme hned do lesa. Auto odstavili a pomalu šli k místu lovu, když, se z lesa ozval pro mne dosud neznámý zvuk.

  „Tam je někdo se psem? “, zeptal jsem se udiveně a ještě víc udiveně, nebo spíš vyděšeně hajný odpověděl. „Ne, to byl zřejmě ten srnec, na kterého jdeme, a asi už vytahoval“. No, zkrátka ve své tehdejší nezkušenosti, jsem ze sebe udělal pořádného blbce, kdy jsem bekání srnce zaměnil za štěkot psa.

  Zasedli jsme na prostorné kazatelně a začal nás obtěžovat, pro jihočeská blata typický hmyz, komáři. Hryzali a píchali a já se oháněl, až mne pan hajný napomenul. „Když budete tak mávat rukama, srnec to uvidí a nevytáhne“. Zase blbec, pomyslel jsem si na svoji adresu a už se ani nehnul. Nakonec však „náš“ srnec opatrně vyšel z lesa na louku, zřejmě ten, co nás před naším příchodem „obekal“ a já půjčenou kamarádovou kulovnicí 5,6 x 50 R Magnum, kterou mi zkušeně před výstřelem podložil rukou, protože já, tupec, bych ji položil rovnou na prkno, což by znamenalo zaručeně chybenou ránu, následoval výstřel a srnec v ohni. Můj první úlovek srnce, provázely začátečnické hrozně diletantské projevy, ale žádný učený z nebe nespadl, že.

Následovala radost veliká, a nepopsatelný úžasně intenzivní zážitek na celý život.  Uplynulo mnoho a mnoho let a já odjel do lázní do Třeboně léčit neduhy tělesné a kosti zestárlé. Vzpomínky, stále živé, mne lákaly na místo mého prvního srnce. „Jirko“, zavolal jsem kamarádovi. „Kde to bylo, jak jsme tehdy lovili toho srnce“? Věděl přesně. „Říká se tam u sv. Adolfa, podle sochy, co tam je na rozcestí“. Následoval kolovýlet a podle mapy jsem místo našel! Dokonce na starém mohutném smrku, který za ta léta ještě zesílil, bylo torzo bývalé kazatelny, místa mého prvního srnčího lovu. Vrátil jsem se v myšlenkách k tehdejším okamžikům. Pousmál se nad začátečnickými chybami, ale s mocným dojetím a velkou úctou a pokorou danou mezitím prožitými mysliveckými léty, vzpomněl uloveného srnce. Poseděl na pařezu a hleděl na dosud zachovanou paseku, bývalý domov „mého“ prvního srnce.

Myslivost je prostě krásná. Kdo chceš být šťastný několik hodin, opij se, kdo několik týdnů, ožeň se a kdo celý život, staň se myslivcem.

Jiří Hanák ing sociální sítě Myslivost


#Srnčí zvěř, Myslivcův sen, Myslivecké léto, Radost a uspokojení, Srnec, Lovecké příběhy, Můj první srnec

Srnčí zvěř. Způsoby lovu srnce.

Srnec obecný v létě

Vábení je nutno nejdříve odposlouchat, nejlépe od někoho, kdo vábit umí nebo přímo v přírodě od říjných srn. Stejně výhodné je zvládnout také hlas srnčete, který je vyšší než pískání srny. Písknutí říjné srny začíná výše a končí níže a obě tyto části jsou v určitém poměru. Syrový zvuk vábničky lze modulovat v sevřených dlaních. Nepískáme také do stále stejného směru, ale měníme jej. Nepřeháníme počet pískání, ale raději se ozýváme v kratších seskupeních s přestávkami.

Vábit se doporučuje začít asi deset minut po příchodu a úpravě stanoviště. Zbraň máme pohově připravenou ke střelbě, z bezpečnostních důvodů raději zajištěnou, přestože někdo doporučuje zbraň odjistit abychom cvaknutím pojistky srnce nezradili. Mnohem častější je však zrazení zvěře pohybem nebo špatným větrem. Počátek vábení vypadá tak, že zapískáme vícekrát, max. však asi desetkrát po sobě. Srnec, který reaguje na první pískání přichází obvykle dosti rychle. Nemusí však přijít přímočaře, ale časté jsou zastávky, ověření situace a odbočování ze směru. Pokud je srnec určen k odstřelu, je lepší dále nepískat a neváhat s výstřelem, neboť srnec je ve stavu vrcholné obezřetnosti a zradit jej dokáže sebemenší neopatrný pohyb.

 Po prvním zavábení necháme uplynou asi 10 minut a zapískáme šest až sedmkrát po sobě, postupně prodlužujeme intervaly a zkracujeme seskupení. Během jednotlivých vábení stále pozorně sledujeme okolí. Opatrní srnci nás dokáží obcházet okolo a snaží se chytit vítr. Ten by měl proto jít od nás do volného prostoru.
Při pískání z posedu musíme mít na zřeteli, že zvuk není přirozený a nepískáme proto od okamžiku, kdy by srnec mohl vnímat, že zvuk přichází z místa nad terénem.

Úspěšné bývá také vábení ve dvou, kdy střelec má vždy volné ruce ke střelbě a nemusí se rozptylovat čtením přiskakujícího srnce a pouze čeká na nenápadný pokyn vábícího. Při vábení ve dvou na zemi je vhodné udržovat mezi oběma myslivci vzdálenost deset až patnáct metrů, kdy střelec zůstává poněkud stranou pozornosti. Psa bychom s sebou měli brát pouze v případě, že je perfektně vycvičen a dokáže zachovat absolutní klid ve všech situacích.

Na úspěšnost vábení má jako doprovodný faktor vliv také poměr pohlaví srnčí zvěře v honitbě. Nedostatek srnců má přirozený vliv na jejich pohyb a vášnivost, protože netrpí nedostatkem. Ani opačný poměr pohlaví však říji neprospívá, neboť srnci jsou pak nuceni hledat náhradu v širokém kruhu a opouštějí svoje obvyklá stávaniště.

Srnčí říje

Mladý srnec v přírodě

Lov srnce. Natočeno českými myslivci a dobře! Lovu zdar!

Lov srnce

Srnčí zvěř v létě a biologický rytmus. Sluneční záření a melatonin. Melatonin je působek, který účinně synchronizuje řadu biologických rytmů.

Srnčí zvěř (mladý srnec) v létě objektivem Pavla Kysely

Sluneční záření působí na metabolizmus živočichů dvěma cestami: přes povrch těla a přes CNS, přesněji hypotalamus.
Prostředníkem mezi slunečním zářením a hypotalamem je malá endokrinní žláza podvěsek mozkový - epifýza, uložená mezi oběma mozkovými polokoulemi nad mozkovou komorou. Její existence byla poznána již u ryb; její činnost je nejvíce prostudována u savců.
Epifýza je na rozdíl od ostatních žláz s vnitřní sekrecí ovládaná jen světlem prostřednictvím nervů. Světelné podněty zachycené sítnicí oka jsou do žlázy vedeny prostřednictvím vůlí neovladatelné nervové soustavy (její částí zvanou sympatikus). Jedním z hormonů této žlázy, uvolňovaným přímo do krevního řečiště, je hormon melatonin. Jeho množství v krevním řečišti je odvislé od světelných poměrů v zevním prostředí. Při dostatečně intenzivním světle se sekrece hormonu tlumí, za omezených světelných podmínek se naopak zvyšuje.

Proto se množství vyloučeného hormonu zvyšuje s nadcházejícím soumrakem až do maxima o půlnoci, načež pak klesá až na minimum okolo poledne.

Endokrinní aktivita žlázy podléhá i sezónnímu kolísání délky dne. Při dlouhém dni (dlouhé fotoperiodě) v létě je uvolňování hormonu nejnižší, v zimě (při krátké periodě) nejvyšší.

Melatonin je působek, který účinně synchronizuje řadu biologických rytmů. 

Zapojuje se do rytmicity spánku, který napomáhá navozovat; v zimě, kdy je jeho produkce nejvyšší během roku, se předpokládá, že působí tlumivě na výši přijímané potravy. Nejvýraznější je jeho vliv na pohlavní funkce. Postupné snižování jeho hladiny v krvi s prodlužující se fotoperiodou na jaře působí stimulačně na biologický rytmus v produkci testosteronu ve varlatech samců.
Působení melatoninu na pohlavní aktivitu samčí parohaté zvěře nespočívá zřejmě v jeho absolutní výšce v krvi, nýbrž ve snižující se tendenci ze zimního maxima. Vliv tohoto poklesu se však projevuje později, přibližně 6 týdnů po začátku poklesu u srnčí zvěře a 2 měsících u zvěře jelení. Proto za slunných dnů léta je srnčí říje nejintenzivnější, protože je minimum melatoninu; u jelenů je halasná říje za bezmračných jiter, kdy vychází slunce. Slunná jitra jsou zpravidla po bezmračné noci doprovázená chladem klesajícím z atmosféry a následnými přízemními mrazíky.

 Taková jitra doprovázená mrazíky jsou pak pokládána za optimální stimul intenzity říje. Ve skutečnosti to však není chlad, který pozitivně ovlivňuje průběh říje, ale ranní slunné nebe, které potlačí produkci melatoninu. Proto je oblačné a deštivé počasí faktorem tlumícím pohlavní aktivitu.

Melatonin se u jelenů podílí spolu s testosteronem na mineralizaci paroží a jeho následném shození.

Není žádným velkým uměním něco "zabít", ale naopak nechat žít...Když lovec dozraje a stane se myslivcem pak teprve glejt ze zkoušek je platné lejstro!

Srnec je chovný s parádní trofejí....

Další úžasná čekaná, včera večer... 

Když jsem pár kroků od kraje lesa, po řepkovém strništi přechází srna. Nechám ji kousek odejít, abych ji zbytečně nezradila a za chvíli se už "plížím" k posedu roh lesa / úzká dlouhá louka / pole. Srna na mě sice zprava podezřele kouká, ale je v klidu. Vlevo pro změnu srnec, sotva 40 metrů, ale taky se nijak neplaší.

Opatrně a pomalu lezu na žebřík a ejhle, vlevo další rezavá skvrnka, tentokrát sotva 20 kroků. Další srnčí? To určitě, s bílou náprsenkou...
Lištička jde na myši, dost mi to komplikuje dokončení výstupu na posed, ale nakonec se to podaří, byť jednu chvíli doslova visím s jednou nohou na příčce a druhou kdesi dole

Když se usadím, mám dost času si šelmičku pořádně prohlédnout. Je to mladý lišák, loňské štěně. Chytá myši, občas se posadí a rozhlíží se. Přímo pod posedem vytahují dvě pěkná srnčata a paství se na hraně louky. Po strništi se prohání říjný pár, srnce znám od jara, je to takový "nijaký" olámaný šesterák. Lišáček pomalu přechází z louky na strniště až mi zmizí kdesi pod horizontem v nastupujícím šeru. První srnec prochází kolem, srnčata ustupují a já ho prohlížím. Špičák s náznakem vidláka, výška okolo 16ti cm, postavička jak baletka. První věková, typický "jedovatý" srnec, kterého buď jako ročka pustíte a on je dvouletý nebo jako dvouletého ulovíte a je to roček

Ve 22 už je prd vidět, tak odcházím. Kousek nad vsí se mezi řádky pšeničné slámy prochází šesterák, velice slušný, ale ještě ve věku, kdy stisknout spoušť by byla veliká chyba... Domů bez úlovku, ale bohatší o další krásné zážitky.  

Není žádným velkým uměním něco "zabít", ale naopak nechat žít...

Erika D. sociální sítě

Roe deer fighting. Srnec v lese našel jelení shoz a co s ním to uvidíte na skvělém videu od Nico!

Srnec se přetahuje s jelením shozem

#Les, Shozy, Srnec, Fotografie z myslivosti, Jaro, Myslivecká videa, Myslivecká zábava, Příroda a myslivost, Trofeje, 

Vaše myslivecké (lovecké) fotografie

Lovu zdar! Tentokrát srnce ulovila Renata a tady máme fotografii
na podrobnosti si ještě počkáme

Na fotografii z myslivosti je obrázek mladého srnečka počátkem léta

Mladý srneček u lesa začátkem léta

Přikrmujte zvěř odvděčí se vám při vašich cestách krajinou. Fotografie z myslivosti, Krmelec, Názory myslivců, Příroda, Srnec

Srneček na jabkách - konec února předjarní příroda

Srnec obecný v předjaří

Syrové dnešní ráno v přírodě se probouzí a hlad nutí zvěř hledat blízko člověka. Na stráni právě Jano připravil snídani...sociální síť o tom informuje pod heslem

  Příroda v komunitě

Prohlédněme si zkušeným okem dobrou aktuální fotografii mladého srnečka. Je konec února a zvěř takto se mění do jarní podoby.
Někde ty jabka zůstávají pod stromy jako přilepšení....

Pro krásu naší přírody přikrmujte zvěř, škodí jí ty obrovské monokultury (řepka a pod.)

V literatuře se uvádí, že srnec otlouká stromy a keře na hranici svého území, což je značkování optické i pachové, a bekání v době po vytlučení paroží je značkování akustické. Ke značkování území patří i hrabánkování, ždímání a útočné chování při soubojích.

Srneček na jabkách...příroda v předjaří

Hledání teritoria a jeho hájení proti ostatním srncům záleží na kondici a věku srnce. Jednoletí srnci jsou většinou v teritoriu staršího srnce trpěni, nemají sílu a zkušenosti na označování a hájení vlastního teritoria a jsou starším srncem napadáni až po překonání určité vzdálenosti. Jednoletí srnci spolu bojují, je to pouze získávání zkušeností.

Podle pravidel chování srnčí zvěře je starší srnec vždy nadřazen mladšímu srnci. Starší srnec proti mladšímu dříve vytlouká, dříve značkuje své teritorium a má parůžky dříve schopné boje. Tato nadřazenost trvá i později, během roku. Tyto poznatky často potvrzují staří, zkušení myslivci při společných setkáních a lovech.

VYCHOZENÝ SRNEC. Diana bohyně lovu, lov, Lovecké příběhy, Příroda a myslivost, Srnec, Srnčí říje.

Ulovený srnec nazvaný vychozený...

Tohoto srnce se mi podařilo ulovit ve velkém lánu řepy

Lov to byl velice obtížný, ale přinesl plno nezapomenutelných zážitků v doznívající srnčí říji. Srnce jsem obeznal náhodně, a při prvním pohledu na něj jsem věděl, že právě tomuto pánovi jehož teritoriem byl právě velký lán řepy se budu věnovat. Při prvním spatření jsem si srnce, který měl v ten den ve své blízkosti 3 srny našoulal kolejákem řepy a téměř na sto metrů jsem mohl bezpečně vystřelit. Nevystřelil jsem, protože to by nebylo ono.

Tohoto srnce jsem si chtěl vychodit. Večer se odebírám doprostřed lánu, kde jsem srnce viděl ráno a předpokládal jsem jeho pohyb právě v těchto místech. Docházím k trianglu v poli a vytahuji vábničku a krátce písknu a vzápětí dlouze. Netrvalo dlouho a za chvíli se srnec řítí přímo ke mě a na 150 metrech zůstává stát. Pískám dál, ale marně se srncem to už nedělá nic. Nejprve jsem nechápal až se těsně vedle srnce postavila srna. V tu ránu mi bylo vše jasné. Snažím se je tedy našoulat kolejákem, ale marně zradil mě věrný nepřítel vítr. Následovala další ranní čekaná a ta byla ze všech čekaných trávených na tohoto srnce nejzáživnější. Docházím opět k trianglu po pás mokrý od ranní rosy a usedám na stoličku na které nesedím ani 10 minut a už vidím jeho paroží jak se pohybuje v řepě. V ten moment jsem byl spokojen, že jsem srnce opět spatřil. Jeho srna byla kousek od něj a hlídala si ho jako své srnče. Po té se mi oba kusy ztrácí pod terénní vlnou. Neváhám a jdu kolejákem přímo do míst, kde se mi kusy ztratily. Docházím právě do těch míst, ale po kusech jakoby se zem slehla.

Usedám na stoličku a začínám vábit. Po třetí sérii se srnec postavil přede mnou na cca 50 metrů já ani nedýchám a jen pozoruji co se bude dít. Vtom se postavila srna a srnec ji začíná honit v kruhu lásky pořád do kolečka a cca na 60 kroků se mi postaví přímo na široko a já ustaluji kříž na jeho mohutné hrudi. Jenomže zmáčknout spoušť mi jaksi nejde. Dlouho na srnce mířím až se znova rozebíhá a vzápětí svoji srnu pokládá. Neskutečné. Opravdu silný zážitek. Nechal jsem oba kusy zalehnout a tak jak jsem v tichosti přišel, tak zase odcházím. A tak to jde každou čekanou a snad po každé se mi naskytne možnost srnce ulovit, ale já ji nevyužívám. Ať do těchto míst přijdu ráno nebo večer vždy jako na uvítanou je srnec v mé blízkosti. Poslední dny se přesunul dál od trianglu a byl na druhé straně než býval doposud. Až ráno,když opět usedám na stoličku k trianglu vidím přímo před sebou hlavu srny, která má své tělo zakryté terénní vlnou.

Netrvalo dlouho a v prvních ranních paprscích vidím třpyt a lesk jeho parůžků. Stál tam na horizontu v plné své kráse nehnutě, jako by byl z kamene vytesán a jen z něj vyzařovala jeho majestátnost. Půl hodinky stojí nehnutě až se rozchází od srny a jde opět na druhou stranu. V tom se mu něco nepozdálo, otočil se a přímo tryskem k srně. Chvíli spolu stojí a poté srnec i se srnou ulehají. To je ta pravá chvíle dostat se k nim. Beru stoličku a už si to kráčím kolejákem řepy. Řepa byla v rose jako pokrytá milionem perel, které se blýskají na sluníčku, které právě odložilo svoje červánkové peřiny. Docházím do míst a usedám na stoličku a čekám co se bude dít. Zkouším pískat a nic. Seděl jsem hodinu a půl a už jsem chtěl odejít domů, když vtom srnec stojí opět přede mnou snad ještě blíž, než kdy předtím.

Samozřejmě se postavila i jeho vyvolená a srnec ji lehce začíná prohánět. Srna odskakuje a srnci dává jasně najevo, že už nic nebude! Srnec chvíli stojí a poté se rozchází za srnou natáčí se na široko a zůstává stát. Dlouho na srnce mířím, až nakonec mačkám spoušť po které následuje výstřel a po něm zůstává srnec v ohni. Chvíli ještě sedím a promítám si všechny zážitky, které jsem s tímto srncem měl. Poté se odebírám ke zhaslému srnci, abych mu předal pocty, které mu náleží. Do svíráku mu vkládám poslední hryz a sobě za klobouk úlomek jako důkaz úspěšného lovu. Děkuji našim patronům za přízeň při tomto nevšedním lovu.

 Srnec uloven na vzdálenost cca 60-70 metrů Stáří- 5 let Hmotnost - 14 Kg. Ráže - 7*57 "Z" Střelivo - 11,2 g. SPCE

Myslivosti zdar!

Lovecká sezóna. Zvěř není hloupá a myslí, hloupý je lovec co vidí jen trofej nebo maso! Prásk! Láska, rivalita výběr a milování v přírodě. No, chápete to? Prosťáček ne. Přesto je myslivcem.

Ulovený srnec myslivosti na FB (Martin B.B.)

Předpokládám, že víme přesně, kde se silný srnec nachází a že má při sobě srnce slabšího, který obyčejně netrpělivě očekává, až starého láska omrzí.

 Přišouláme se opatrně - dobrý vítr je hlavní věc - a po delší pauze klidu několikrát za sebou pískneme. Obyčejně přiskočí slabý srnec, kterého ovšem necháme na pokoji a hned asi dvakrát zavábíme naříkáním. To silný srnec nevydrží, okamžitě od srny přiskočí, neboť je důkladně oklamán.

 Starý srnec uviděl nebo uslyšel, jak mladý srnec přiskočil, teď zaslechne naříkání a žárlivost mu nedá, aby co nejrychleji nespěchal drzého konkurenta potrestat. Ovšem starý, již zrazený srnec, nepřiskočí okamžitě. Zastaví se obyčejně na okraji houští a jistí tam, kde stojíme. Ale když navětří nebo, což obyčejně bývá, uvidí slabého srnce i když tento, snad zrazen, odskakuje, pustí se za ním a pak je možné ho lovit.

Mně se jednou podařilo ke konci říje ulovit starého zpátečníka, který už znal všechna ta nepovedená pískání a za normálních okolností "bral roha", jak jen tu muziku zaslechl. Přišoulal jsem se tehdy kolem desáté hodiny dopoledne starým smrkovým porostem asi na sto kroků od houštiny, kde zaléhával a měl svoje říjiště. Předpokládal jsem, že bude mít u sebe srnu a někde nějakého "ministranta". Říje byla právě na vrcholu... 

Po třetím písknutí přihnal se najednou vzpomínaný mladík, zarazil se asi dvacet kroků přede mnou a jistil v tom směru, kde jsem stál. Po trojnásobném zanaříkání najednou praskot v houští a vidím, jak starý srnec přesadil přes úzký průsek, po několika skocích se zastavil, uviděl napískaného mladíka a hned se za ním hnal, až kusy mechu létaly V běhu jsem se neodvážil na něho vystřelit, neboť jsem věděl, že se vrátí ke své milence. A to se mu stalo osudným. Na vše jsem byl připraven a pak stačilo jen přesně zamířit a stisknout spoušť. Srnec zpátečník se po ráně zlomil, ale já také, protože mi třesavka, ze které jsem ještě nebyl vyléčen, řádně zahrála. Podobných případů jsem za svou dlouhou éru ještě mnohokrát s úspěchem opakoval.

Co říci na závěr? Za příznivých okolností v honitbě nestačí si koupit vábničku, a když slyšíme, že už někde u sousedů srnčí říje začala nebo podle kalendáře začít měla, jít do revíru a každých sto kroků spustit "muziku". V nejlepším případě a náhodou ulovíme slabé a nadějné srnce, ale ty staré, senilní, kterým kulička již měla dávno patřit, ty nespatříme. Platí-li přísloví: "Všechno s mírou", platí to zvláště při vábení. Předně musíme zjistit počátek říje, hlavně již zmíněný čas předříje a na vše se řádně připravit, vše řádně promyslet.

Pak ovšem podle promyšleného plánu přelstít starého srnce je pravá myslivost, je tedy třeba myslet a uvažovat. Je daleko větším potěšením zavěsit si po říji mezi ostatní trofeje jedny silné vzácné parůžky než tucet nějakých slabihoudků.

Lovecká sezóna. Zvěř není hloupá a myslí, hloupý je lovec co vidí jen maso! Láska, rivalita výběr a milování v přírodě. No, chápete to? Prosťáček ne. Přesto je myslivcem.

#Fotografie z myslivosti, Milování světu vládne, aktivity radosti a milování života, Srnec, Srnčí říje, Lovy srnčí zvěře

SRNEC Z JABLEČNÉHO SADU. Diana bohyně lovu, Fotografie z myslivosti, Lovecké příběhy, Srnec, Srnčí říje,

Srnec z jablečného sadu

Krásně strávený večer u dobrého přítele zakončený ulovením tohoto zajímavého srnce

Říje v plném proudu a srnci honili své srny mezi jablečnými stromy a tu a tam se ozývalo pískání pokládané srny. Unavení srnci byli zalehlí pod stínem koruny stromu a nabíraly síly na další milostné dovádění.
Sluníčko se již chystalo do červánkových peřin a na tváří byl cítit vlahý vánek přicházejícího večera. Vytahuji vábničku a jemně zavábím...jednou..dvakrát a v tom už slyším pohyb za sebou...přímo proti nám běží srnec...čteme jej v dalekohledu a vidíme silné paroží s hrubými perly a krátkými výsadami...kamarád mi šeptá...to je tvůj srnec...kulovnici mám zalícenou a čekám jak se srnec natočí...tak se stává po pár vteřinách a já se zadrženým dechem lehce mačkám napínáčkem natáhlou spoušť...křik ptáků utichá po právě vyšlé ráně po které se srnec láme v ohni.

Přicházíme k němu a kocháme se krásou jeho paroží a vzdáváme mu hold. Chvíli u něj mlčky stojíme a oba promítáme celý lov a poté se pouštím do vyvrhování.
Díky kamarádovi za přátelské pozvání na lov tohoto dobrého srnce. Díky Dianě a sv. Hubertovi za přízeň na lovu úspěšném.

Lovu Zdar!

Srnec stáří 5 let
Uloven na vzdálenost 50 metrů
Ráže 7*57 "Z"
Střela SPCE 11,2


Vojtinek M., sociální sítě Myslivost