Přišel až pod okno hladový bažant. Je březen ještě mrazy a hlad. Myslivče postarej se!

Bažant na zahradě v březnu....

Kvíčala a špaček bojují o jablko...na sněhu

Kvíčala a špaček

Nádherná fotka, gratuluji 

U nás už je kvíčala také a dnes se vrátil brávník na jmelí, takže jsme měli krásné srovnání jak velký je brávník, kvíčala a kos. Další potvrzení mé teorie že nic kromě brávníka, brkoslava a pěnice černohlavé jmelí nežere.

Kos radši krade slepícím vařené brambory i když má nad sebou kouli jmelí narvaného bobulkami a 10 metrů ochmet na dubu obsypaný žlutými bobulemi.

Kos žere ovšem šípek, protože ho ozobali i z vánočních truhlíků a svícnu.


Zdroj: sociální sítě Ptáci na zahradě

UŽ MĚ KONĚ VYVÁDĚJÍ...možná větší láska než myslivost a služba člověku, ovšem žádné kýty a svíčková do mrazáku!

Koníčci, koně velká láska (od pavel kysela)

CO NA TO ŘÍKÁTE MYSLIVCI? Evropská Unie, Jak na to?, Naše domovy a chalupy, Názory myslivců, Sociální sítě, Žít ve svobodě

Schwitzerland - Švýcarsko

Švýcarsko - země se sedmimilionovou populací má armádu o síle 1.365.220 vojáků 

(údaj z roku 2010). Profesionálních je z nich pouze 3,600 příslušníků letectva, speciálních jednotek a výcvikových instruktorů. Ostatní jsou příslušníci milice. 

Každý dospělý muž při dosažení věku 19 let „vyfasuje“ od státu erární automatickou útočnou pušku SiG 550 nebo SiG 751 a pistoli Glock 21a k ním tisíc kusů nábojů. K tomu kompletní výstroj. Od uniforem, bot, stanu, lopaty až po kolo. Tuto základní výzbroj a výstroj má doma každý voják, který absolvuje základní výcvik v délce 18 až 21 týdnů (podle druhu zbraně). Více než milion tři sta tisíc vojáků jsou Švýcaři schopni mobilizovat do plné bojové pohotovosti během 12 hodin. Což je světový unikát. Pro netrestané muže je služba povinná. 
Pro ženy je otevřená dobrovolně. Ten, kdo sloužit ve zbrani odmítne nebo nemůže (ze zdravotních důvodů nebo proto, že byl trestán pro úmyslný trestný čin) musí počítat se službou v civilní obraně a dvouprocentní přirážkou k platným sazbám daně z příjmů. Aby platil na ty, kdo slouží vlasti.
Kromě základního výcviku se každý Švýcar ve věku 19 až 42 let musí zúčastňovat cvičení nebo bojového nasazení v rozsahu 3 týdnů každý rok. Již druhým rokem se v rámci tohoto systému Švýcaři střídají ve třídenních až týdenních intervalech při ochraně svých hranic. Hranice Švýcarska jsou fakticky obloženy vojáky v palpostech. Zastavují všechny, kteří by chtěli hranici překročit jinde, než je legální hraniční přechod. Každého, kdo by chtěl nelegálně proniknout do Švýcarska „po zuby ozbrojená“ skupina vojáků vykáže. A troufám si říci, že by neváhali střílet ani vteřinu. A v případě střelby by za vojákem stál celý národ.
Na vlnu migrantů se Švýcaři jako jediní v Evropě začali připravovat již v roce 2012. Jejich zpravodajské služby vyhodnotily toto riziko jako akutní. Což ostatně služby dalších zemí taky. Na rozdíl od nás a celé EU, však Švýcaři jako jediní adekvátně zareagovali. V roce 2012 uspořádali cvičení Stabilo Due v rámci něhož cvičně uzavřeli hranice s Francií. Tehdy Francie vznesla diplomatickou cestou protestní nótu. Z níž si ovšem Švýcaři nic nedělali. V roce 2013 již cvičili uzavření veškerých hranic v rámci akce Duplex Barbara. Opět za hlasitého brblání – tentokrát z Bruselu, že to narušuje Schengenský prostor jehož je Švýcarskou součástí. A pak to přišlo. V roce 2014 se počet ilegální imigrantů proudících ročně do Evropy přehoupl do statisícových hodnot. V rámci série cvičení Conex Švýcaři zřídili soustavu palpostů, které jsou schopny pokrýt palbou celou hranici. 

Když loni na pozvání německé kancléřky Merkelové vyrazili do Evropy miliony imigrantů, tak Švýcaři přešli na trvalé střežení hranic. Všichni příslušníci armády se při tom střídají. Brusel a okolní státy raději „drží hubu“. Protože mají svých starostí dost. Právě s těmi miliony migrantů, z nichž mnozí znásilňují, kradou a vraždí. 

Švýcaři se nespoléhají ani na EU ani na NATO, ale pouze sami na sebe. A svoji zemi si brání.

 Ukazuje se, že obě uvedené organizace jsou v tomto ohledu k ničemu. EU, která chce všechny občany v rámci nové směrnice odzbrojit, je spíše na škodu. Jedině švýcarská cesta se ukázala jako účinná. Ano, je drahá. Švýcaři dávají na obranu 1% svého HDP, které je ale šestkrát vyšší než to naše. Ale dávají do toho hlavně sebe a svůj čas. Asi jako jediní v Evropě totiž chápou, že nikdo jiný to za ně neudělá. Každý Švýcar se zapojuje. Protože žádný z nich nechce, aby jim kdokoli nezvaný přišel vykrást dům nebo znásilnit ženu či dceru, tak se střídají, aby je vůbec nepustili do země. Jiná účinná cesta není. Je ale pravda, že tam nemají žádného Sobotku, Prouzu, Dienstbiera, Šabatovou, Stropnického, Pelikána nebo Merkelovou. Nebo možná právě proto je tam nemají. A mají doma klid !!!!
Vystavil Ivan David v 22:32:00

Zdroj: sociální sítě Facebook

Doporučení pro myslivce co si umí vyhledat další informace, neváhejte a použijte Google! 

To je mé vyznání jedný zrzavý liščí holce. #Liška, Naše domovy a chalupy, Názory myslivců, Myslivecké zvyky a pověry, Instinkty a pudy, Lovecké příběhy, Příroda a lidé, Žít ve svobodě

Jednoho dne se vrátíš

..... mé vyznání jedný zrzavý, liščí holce.

Stál jsem u nové kazatelny, na zarostlých loukách u Rozprechtického rybníka, na místě kde se nám minulý týden ztratila na procházce náš mi...láček liška Mína, o kterou jsme se odmalinka starali, když jí mámu přejelo auto.

Mrzlo, až praštělo a noční obloha zářila miliony hvězd. Stál jsem tam na sněhové pláni a přemýšlel kde asi je a jak zvládne život v divočině. Když jsem zavřel uslzené oči, protože i chlapi umí plakat, přehrála se mi v mysli celá ta doba, kdy byla u nás. Zase jsem viděl její první krůčky v obýváku, její seznamování s naším jezevčíkem Dennym, její zlobení a překusování kabelů, její radost když pro ní manželka Soňa, která se stala její adoptivní a nesmírně obětavou mámou, přišla do kotce a brala jí každý večer domů. Zase jsem cítil její hebký kožíšek, co jsem rád hladil a slyšel to její mručení, když mi spala za počítačem a nechtěla být rušená. Prostě všechno co k ní patřilo.

 Jsem myslivec a lišky jsem dříve lovil, protože lišky se prostě loví a berou jako škodná, jsem ale myslivec, který vidí spoustu věcí i jinak.

Jsem totiž myslivec, který se snaží myslet. A třebaže zvěř lovím, nesmírně si jí vážím, mám jí rád, a když se ocitne v nouzi, dokážu jí pomoci, když to jde. Stejně tak tomu bylo i s naší Mínou. A ona, třebaže nikdy nebyla ochočená, tak jak to na fotkách vypadalo, nám naší péči a lásku vrátila stejnou a možná i mnohem vyšší měrou nežli jsem dokázal pochopit. Díky FC se stala velice populární a žádanou na focení, do různých, reportáží v televizích, rádiích, tiskovinách a její hvězdička se dostala až do TV Show a filmu. Za celou tu dobu co jsme s ní jezdili po různých akcích a pohybovali se mezi stovkami lidí a dětí nikdy nikoho nekousla, vždy se nechala od cizích pochovat a dokázala na stovkách dětských tvářích a nejenom těch vykouzlit úsměv a štěstí. 

Liška v borovém lese

Spousty z vás bavila tady na fc a všude tam kde se objevila. A dokázala dokonce i to, co nedokázal nikdo z mysliveckých pohlavárů už řadu let a totiž to, že se spousta lidí od té doby začala koukat, jelikož jsem myslivec i na myslivce v lepším světle. Zamilovala se do ní manželka, naše děti, vnouček Matyáš, jezevčík Denny, jakovlk Jony a samozřejmě i já….No a najednou tu není, najednou je pryč a tak nám prostě chybí. Bolí to a bolet ještě bude, ale my víme důležitou věc, a to, že třebaže jsme jí poskytli a snažili se vytvořit domov, tak skutečně doma je až teď. 

Je zpět ve svém lese odkud přišla a kam opravdu patří. Tak jsem tam stál pod tou noční klenbou a zase se mi řinuly slzičky po tvářích, když jsem jí do té bílé tmy nahlas povídal na co si má dát všechno pozor, kam nemá chodit a kde má žít a také to že jí mám rád a že se může kdykoliv vrátit. 

Když jsem kráčel k autu tak se z hloubi lesa ozvalo štěkání lišky…zrovna probíhá kaňkování, liščí námluvy, tak snad už našla i ona tu svou liščí lásku. Došel jsem po křupavém a jiskřícím sněhu k autu, nastartoval a z Country rádia se ozvala píseň….Jednoho dne se vrátíš…Jak příznačné k tomuto okamžiku. Ano, když budeš chtít vrať se Míno a když né, tak věz, že jsi jednoho myslivce hodně změnila a že už navždy zůstaneš v jeho srdci.

Jmenuji se Petr Slaba jsem myslivec a toto je mé vyznání jedný zrzavý, liščí holce.

#Liška, Naše domovy a chalupy, Názory myslivců, Myslivcův sen, Myslivecké zvyky a pověry, Instinkty a pudy, Lovecké příběhy, Pohádka O chytré kmotře lišce, Příroda a lidé, Žít ve svobodě

Kuna lesní. Jak vyhnat kunu z chalupy? Pasti na kuny v podobě sklopců a klecí nebo odpuzovače? #Pepřový spray

Kuna lesní

Kuna v domě je problém, s nímž si neví rady 

spousta lidí, a tak je možné pořídit si i speciální výrobky, které mají za cíl vystrnadit kunu humánním způsobem.

K nejmodernějším způsobům, jak se kuny v domě zbavit, se tak řadí odpuzovače vysílající signály, které jsou pro zvíře velmi nepříjemné. Tyto odpuzovače mohou být akustické či ultrazvukové a lze je pořídit zhruba od 300 Kč. Pokud však toto zařízení nezabere v prvních dnech svého provozu, je možné, že si na něj kuna zvykla. V nabídce je také možné narazit i na spreje či pachové tyčinky proti kunám.

Často vychvalovaným způsobem, jak se kuny zbavit, je její odchyt a následné odvezení daleko od domova.
K tomuto účelu slouží pasti na kuny v podobě sklopců a klecí, kam je třeba kunu nalákat na nějakou její oblíbenou dobrotu – například vajíčko, šípky, třešně. I toto však není zaručené, protože kuna se převážně pohybuje skoky, a tak je jen dílem náhody, když do nalíčené pasti vleze. Mnohdy je ale toto víceméně jediná cesta, jak se jí opravdu zbavit, protože vůči ostatním možnostem může být imunní a odolná, nebo je dokáže překonávat.

Jestliže se kuna nebude mít jak dostat do stavení, pak do něho nevnikne, takže v něm ani nebude přebývat.

To však znamená velké úsilí v podobě důkladného prozkoumání všech možností, kterými by se, třeba i teoreticky, mohla kuna do domu dostat. Následné zadělání děr a spár však musí být provedeno odolným a kvalitním materiálem, který kuna skalní nepřekoná.

 Je velice mrštná a hbitá a není žádnou výjimkou, když se na půdu či pod střechu dostane i skrze škvíru mezi krytinami, které jsou na jednom konci přimontovány ke konstrukci střechy.


#Kuna lesní, Naše domovy a chalupy, Škodná, Jak na to?, #Pepřový spray

Domov pár slov a fotografie nic vám to neříká česko je přece ráj hlupáků a pivních skautů

Ilustrační obrázek  krajiny a stylu lovecké scény

ČESKÝ WEB: Krásná země česká:

"Ztráta odpovědnosti za krajinu znamená také jistý úpadek ve společenských vazbách. Mizí  hierarchie 'farář, lékař, učitel a sedlák' a do popředí se dostávají lidé, kteří se zemí neumějí dobře zacházet nebo jsou to vyloženě prospěcháři. Celkově to ruší po staletí balancovanou společenskou stabilitu a dochází k degradaci těch míst.
Výsledkem je i to, že si lidé na vesnicích často ani nerozumějí. Jsou to jakési izolované jednotky, nemají společnou řeč. (Hájek ct.24.cz)

Mění se funkce venkova. V pohraničních oblastech po odsunu předcházejícího obyvatelstva byla většina staveb využívána lidmi, kteří s tím neměli žádné zkušenosti, nebo úplně minimální. Dochází tak k rozsáhlé devastaci celých venkovských celků.

Nakonec s přibýváním volného času a možnosti obstarat si bydlení mimo centra za účelem rekreace postupně vzniká
chalupářské a chatařské nadšení, které vdechuje vesnickým oblastem nový život."

NAŠE KUCHYNĚ: Originální jihočeská velikonoční sekaná nové zpracování

Mazanec velikonoční ilustrační foto

NAŠE KUCHYNĚ: Originální jihočeská velikonoční sekaná nové zpracování: "

Je několik známých receptů na Velikonoční sekanou. Některé ovšem nejsou to pravé a ani barva a chuť není správná. Pokusím se dát dohromady několik receptů, neboť se mi nepodařilo získat ty nejlepší utajované a skryté recepty na pytlíku od mouky co mají dnešní kuchařky (pokud to nevyhodily a neodešly do Prahy) od prababiček schované a pečlivě osobně střežené... Jsou vyhledané odněkud jen na svátky velikonoc...

Jsou ještě z doby, kdy se udilo v komíně a koláče (mazance) se pekly v domácí peci. Recepty bez uzeného nejsou pravá velikonoční sekaná (ani ty s omezením vajíček) nebo s telecím (to na venkově nebylo) Tele se nezabíjelo. Bylo dost vajíček a uzeného. Nakládalo se na uzení vepřové ze zabíječky.
Na venkově na jaře bylo vajíček dost (všude kdákaly a snášely slepičky)
Naložené vepřové maso se právě udilo v komíně maso a často jedlo ještě teplé uzené po vyndání s háky z komína. Ta chuť!   >>>    Kdo neochutnal, neví o čem je řeč..."

SKVĚLÝ DOMOV: Zahradní krmítko pro ptáčky

Poznáte mě?

SKVĚLÝ DOMOV: Zahradní krmítko pro ptáčky:

"Krmení ptáčků v zimě, je přímo symbol dobrého soužití člověka a volně žijících zvířat, která na zahradě nacházejí útočiště, obživu a na oplátku zde pomáhají. Například sýkorky při hnízdění zlikvidují neuvěřitelné množství hmyzu, ale i jinak semenožraví ptáci, jako vrabci, zvonci nebo dlaskové, krmí své mladé hmyzem. V zimě mnohým ptákům, kteří neodlétají do teplých krajin, přikrmování zachrání život.
Důležité je také bezpečné umístěné krmítka, aby se na něm nenakrmila i kočka.

Zároveň můžete vybrat takové místo, abyste na opeřence dobře viděli, v zimě vám rozzáří pošmourné dny.

Dostatečně prostorné a dobře zastřešené krmítko umístěte na zahradu již v listopadu, aby si na ně ptáčci zvykli. Navíc v závislosti na počasí můžete s přikrmováním v průběhu měsíce již začít. "

! Jak na krmítko pro ptáčky?....

SKVĚLÝ DOMOV: Skvělý dům, jeho vybavení, tipy, možnosti, novinky

SKVĚLÝ DOMOV: Skvělý dům, jeho vybavení tipy možnosti novinky:

Domovy a chalupy

 "Důležitým vybavením každého domu je nejen zdroj vytápění, ale i systém. Dnes často používané alternativní zdroje – tepelná čerpadla – nás vedou k využití podlahového rozvodu topení. Stále je nejčastěji využíváno teplovodní podlahové topení vedené v trubkách fixovaných do systémových polystyrenových desek.
Již delší dobu se ale také nabízejí podlahové kapilární rohože svedené do sběrných trubic, které oproti standardním systémům zaručují rovnoměrné rozložení teploty po celém vyhřívaném povrchu, podstatně kratší reakční čas systému vytápění, nižší provozní a investiční náklady.

Tyto rohože můžeme umístit i do stěn místností, a tak vyřešit často diskutovanou kolizi parket a podlahového topení (teplotní útlum)."

Krteček v lese a těžba dřeva nebo Krteček ve městě.

Vysoká u lesa

Zvířátka v lese potřebují svůj prostor k životu.
O tom co člověk provádí s životním prostředím, vypráví se smutným humorem tento videoklip kde se zúčastní krteček, zajíček a další zvířátka. Neznáte? Dřevo pomocí techniky do holiny vytěžíme a postavíme krabice k bydlení...mají tady zvířátka glejt na život? Člověk vybavený stroji, bagry, motorovými pilami a nákladními auty jeřáby...se nějak se zvířátky už domluví.


Celý příběh   →   je tady!

Jak na vypálení dobré slivovice? Jak na to?, Myslivecká zábava, Naše domovy a chalupy, Příroda a zdraví, Radost a uspokojení, Slivovice

Košt slivovice
Slivovice

K její výrobě jsou nejvhodnější dobře vyzrálé a zdravé plody švestek. 

Do kvasu se švestky sklízejí co nejpozději, aby měly málo kyselin a mnoho cukru a také aromatických látek. Dobře vyzrálé švestky by měly mít obsah cukru vyšší než 16-20%. K výrobě švestkového kvasu lze využít švestky celé nebo rozdrcené.
Pokud plody rozdrtíme, probíhá kvašení rychleji. Někteří zahrádkáři nechávají švestky kvasit loupané a bez pecek. Odpeckování plodů je pracné a výsledek bývá spíše negativní, protože takový destilát mívá slabší vůni. Optimálním řešením je zachování alespoň jedné třetiny pecek v kvasu. Pro dosažení výraznější vůně a chuti destilátu je možné rozdrtit 15-20 ks pecek. Ale nepřehánět to se zesilováním aromatu, protože jádra obsahují, sice v malém množství, ale přece jen, kyanidy.

Pro kvašení jsou vhodné čistě dřevěné nádoby. Jsou náročné na údržbu. Pokud v nich není kvas, rozesychají se. Aby neplesnivěly, je nutné je uskladnit v suchu. Jinak by se tento aspekt mohl odrazit v „buketu“ konečného produktu.

V současnosti se často používají nádoby plastové, které adekvátním způsobem, nahrazují dřevěné sudy. Přičemž náročnost na údržbu je prakticky minimální.
Mohou být otevřené nebo uzavřené s otvorem pro kvasný uzávěr. Otevřené nádoby při kvašení přikryjeme čistou fólií, kterou připevníme nejlépe gumou, z důvodu zachování ochranné atmosféry oxidu uhličitého uvnitř nádoby. Pokud kvas připravujeme každoročně, měli bychom mít pro tyto účely stálou nádobu a nepoužívat nic jiného.

Kvasná nádoba se plní do 4/5 objemu, pokud možno najednou. Postupné plnění se nedoporučuje. Při optimální teplotě 15°C trvá kvašení asi 6-8 týdnů.

Zanedlouho po naplnění nádob se uvolňuje buněčný cukr a nastává divoké kvašení, které probíhá zhruba 7 dní.

Při tomto procesu se uvolňuje oxid uhličitý, který vytlačuje vzduch a vytváří ochrannou atmosféru pro kulturu kvasinek. Oxid uhličitý zároveň vynáší na povrch celé nebo rozdrcené plody, které vytvářejí na hladině kvasný klobouk – mechanickou ochrannou bariéru před vnějším prostředím. Protože povrch ochranného vaku neboli kvasného klobouku může přijít do styku s vnějším okolím, může v něm vzniknout život mikroorganismů, které vylučují na jeho povrch produkty svého metabolismu, mimo jiné i těkavé kyseliny, které jsou v kvasu nežádoucí. Vzhledem k tomu je nutné jej včas odstranit - dříve než klesne na dno nebo jedete do pálenice na vypálení.

Výtěžnost švestkového kvasu záleží na kvalitě prokvašení. Ze 100 kg kvasu z plně vyzrálých švestek s vysokým obsahem cukru je možné získat asi 5 litrů absolutního lihu neboli 10 litrů destilátu s 50-ti objemovými % alkoholu. Pro zvýšení výtěžnosti je ze zákona možné použít tzv. enzymy, které zajistí kvasinkám náhradní potravu.

Švestka - švestky neobsahují škroby a veškerou energii zásobí v podobě cukrů. Proto se během zrání výrazně mění jejich chuť...

Švestka

Kyselé na povrchu, sladké uvnitř.
Každý plod rafinovaně kombinuje dvojici chutí, které se důmyslně doplňují. Zatímco dužina má silnou ovocnou chuť, která překypuje sladkostí, slupka je kyselá....
Na rozdíl od ostatních druhů ovoce švestky neobsahují škroby a veškerou energii zásobí v podobě cukrů. Proto se během zrání výrazně mění jejich chuť, když ovocné kyseliny ustupují fruktóze. Ta láká nejen děti , ale i hmyz.
Zatímco některé odrůdy mají neutrální sladkou chuť s jemným ovocným náznakem, jiné dokáží na jazyku vykvést jemností meruněk, intenzívností trnek a vyvážeností třešní, s nimiž je švestka v příbuzenském vztahu.
 Co dokáží mirabelky nabídnout na intenzitě vůně a chuti, to je u ryngle převýšeno svou neodolatelnou vůní. Čím více se odlišují vzhledem, tím rozdílnější jsou jejich chutě.

Podobně jako u meruněk, v samotném jádru plodů se skrývá sladká hořkost, a to přímo pod skořápkou pecky.

 I když jsou semínka ve větší dávce jedovaté, nevyjdou nazmar. Svou chuť přenechají destilátům.
Pro švestky je typická krátká sezóna a velmi malá trvanlivost sklizeného ovoce. Proto vyžadují jednorázové zpracování a spotřebu. Přesto je možné na několik dní jejich odložit do sklepa či chladničky na postupné zpracování nebo nechat plody dozrát na okenním parapetu. Důležité je nepoškodit jemňoučkou vrstvu vosku na slupce, která zabraňuje odpařování vody.

Kompotované švestky nikdy neztratí na popularitě, obzvláště pokud máte dobrou strategii při jejich plnění do zavařovacích lahví. Pokud si ceníte dužinu nade vše a šťáva hraje ve vaší kuchyni pouze druhé housle, namačkejte do sklenic půlené, vypeckované plody tak, abyste využili prostor na maximum. Při zahřátí ovoce povolí a meziprostor se naplní šťávou. Švestky však lze konzervovat i vcelku. Pokud je propichujete vidličkou, zamezíte tak jejich prasknutí.

Povidla jsou kulinářskou legendou a předpokladem pro jejich přípravu je vysoký obsah cukrů v dužině plodů. Odpařením vody chuť nic nevyrovná lépe než jejich rovnováhu jako jemný bílý ocet. Ať se rozhodnete pro jablečný nebo rýžový, záleží pouze na vás. Z koření je zaručeným úspěchem přidání skořice a hřebíčku.

Mošt je možné připravit vylisováním či máčením švestek. Vzhledem k obtížnému a nutné vypeckovávání však jde spíše o lahůdku než tuctový produkt. Od něho je už jen kousek k jemnému švestkovému vínu, které je populární hlavně v Asii.
Sušení ovoce vůbec není dřina, jak by se na první pohled mohlo zdát. Stačí pokud necháte pracovat přírodu za vás a švestky necháte dozrát na hranici jejich maxima. Vysoký obsah cukrů urychlí schnutí a zajistí konzervování sušených plodů.
Jako první je třeba odstranit voskový povlak na slupce. To zařídí opláchnutí horkou vodou, která současně otevře póry ve slupce, aby dužina rychleji vysychala. Půlky a vypeckované švestky nutno vystavit působení tepla. Ideální teplota je 55 stupňů v elektrické troubě, ale i speciální sušičce na ovoce.
Ovoce je suché tehdy, pokud se přestane scvrkává az plodů již nelze vytisknout žádnou šťávu. Správně usušené švestky jsou měkké, téměř černé barvy a neuvěřitelně lesklé od sirupové šťávy. Skladovat je třeba je ve vzdušných papírových sáčcích na suchém a tmavém místě, kde teploty kolísají pouze minimálně.

Pohoda a teplo v chalupě...jak na to? Řežu, řežu dříví, už jsem celý křivý....

Ilustrační fotografie veverky jak štípe (louská)
 oříšky a semínka

Dříví se spaluje v krbu, nebo v kamnech rozdělené na polínka

Jak to lze usnadnit, vidíme na videu.
Nekupovat žádné vertikální nebo horizontální štípače, štípačky na motorový pohon, domácí rotační klíny a další nebezpečné nástroje nahradí jediný pohyblivý bobik s nástavcem, co kmen pořeže na špalíčky a následně protáhne na polínka. Viz video.
Pohoda, ještě si je nechte naložit dopravit domů a zábavně poskládat. A jste na zimu v chalupě pojištěni. Jen ucpat dírky, zatepleno už máte.
Ještě básnička:
Řežu, řežu dříví,
už jsem celý křivý....
Řežu dříví na polínka,
ať mám pak čím topit.... zlehýnka!

ÚSPĚŠNÝ LOV, zvěřina a její zpracování myslivcem. Jak na to? # lov, Zpracování zvěřiny, Zvěřina a kuchyně myslivce, Co budeme vařit dnes?, Naše domovy a chalupy,

Zvěřinový guláš - kotlík

Důležité pro mysliveckou praxi

VYVRHOVÁNÍ

Ujasněme si nejdříve pojmy, které se občas pletou:
  vyvrhnutí je vyjmutí všech orgánů z dutiny tělní, případně z krku a svíráku. Rozrušení, rušení je stažení kůže a rozdělení zvěřiny (řeznicky bourání).

Klasický způsob začíná řezem od brady až k hrudníku. Podél spodních čelistí uvolníme krajinu hltano-hrtanovou a lízák. Vyjmeme lízák a průdušnici, od níž oddělíme jícen, který zauzlíme . Uzel nesmí sklouznout při pozdějším protahování hrudníkem. Mnozí to umějí efektním provlečením dvěma řezy v jícnu, aby se obyčejný uzel neuvolnil. Toto opatření je důležité u velké parohaté zvěře, zejména jelení, protože jícen obsahuje často regurgitovaný (vyvržený) obsah trávníku, od kterého se kazí nebo alespoň kysele načichne zvěřina krku. Silný krk také rychleji chladne. U vchodu do hrudníku všechno obřízneme a vtlačíme co nejvíce dovnitř.

U srnčího, kde je krk tenký a jícen jen zřídka obsahuje větší množství zeleně z trávníku, se toto dost často nedělá, podobně jako u muflonů, kde již většinou počítáme s preparací i s krkem. Srnčí se také většinou nosí svázané v kozelci na rameni a barva vytékající z krčního řezu nám může potřísnit oděv. Průdušnici i jícen potom odřízneme v kopuli hrudníku až při vyjímání plic. Krční řez však rozhodně provedeme ihned po vyvěšení kusu k chlazení, případně při odřezávání hlavy. Také kozelec slouží jen k nejnutnějšímu nesení a co nejrychleji ho uvolníme, zejména u kusů neúplně vychladlých.

Ještě před otevřením dutiny břišní se zejména u říjných jelenů a daňků odříznou kratiny v dostatečně širokém poli kolem střapce, kde zduřelé tkáně (spála) a potřísnění výměšky pohlavních žláz jsou zdrojem pronikavého pachu. U daňků bývají potřísněny nejen břicho a slabiny, ale i boky, a proto mnoho lovců daňků ještě před vyvrhováním pokud možno pečlivě čistí srst na těchto místech.

Jeleni u vody

U srnců se někdy vyžaduje ponechání střapce u kůže, a protože v tomto případě se nejedná o žádné výraznější pachy, můžeme na to přistoupit a vyjmeme potom jen žílu a odřízneme ráže. U samicí zvěře ponecháme zástěrku.

VLASTNÍ VYVRHOVÁNÍ

Začínáme opatrným naříznutím břišní stěny. Do řezu vsuneme dva prsty, které vedou hrot nože až k hrudní kosti tak, abychom neprořízli trávník a střeva. U nás se neprovádí otevírání hrudníku podél hrudní kosti až ke krku, praktikované místy v zahraničí. Je to docela zbytečné, nestačí nám obyčejný nůž a navíc narušujeme celistvost zvěřiny a naděláme množství nežádoucích odštěpků kostí a chrupavek. Do hrudníku se musíme dostat i bez jeho úplného otevření. Potom prodloužíme řez nazad až k pánvi, kde rozřízneme vnitřní svalovinu kýt přesně uprostřed až k zámku . Zevnitř pánve můžeme sponu kostí stydkých kontrolovat prsty. Zámek se rozřízne, a protože ani u srnčího není třeba ničit cennou ocel nože, je výhodné, máme-li kostní pilku přímo na noži. Jinak znamenitě poslouží zkrácený plátek pilky na železo, kterým se snadno rozřízne zámek i nejtěžších kusů. Vyhřezlý trávník a střeva přitom odsuneme na stranu k naší pravé ruce. Zdá se to maličkost, ale největší trávník - bachor je u přežvýkavců uložen převážně na levé straně a uvolníme si tak nejprostornější „operační pole", i u černé zvěře odsuneme podobně velkou část tlustých střev.

Zámek je nutno rozlomit s použitím určité síly, abychom se dostali do pánevní dutiny. Jsou siláci, kteří to dovedou rukama vloženýma zepředu do pánve, případně přímo do zámkového řezu (pozor na zranění odštěpky kostí). U menší zvěře to obvykle nečiní zvláštní potíže, ale nikdy si nesmíme pomáhat tlačením nebo dokonce šlapáním na vnitřní strany kýt! Hrozí roztržení nejcennějších částí zvěřiny v krajině stydké a kyčelní, kde je pak narušen proces zrání a rychle nastupuje hniloba. Dříve se k tomu používaly silné tesáky, dnes by nás čekalo spíše zranění a zničení nože.

Výtečný  zvěřinový guláš s těstovinami (nebo knedlíkem)

Náhradní a nouzový může být tento postup: pánev se nerozlamuje, ale zvenku se obřízne okolí řitního otvoru, případně svírky, štíhlým nožem se kolem dokola odpreparují orgány pánevní dutinu a všechny se vytáhnou přes pánevní dutinu ven. Pak se pokračuje ve vyvrhování.

Někdy se tento způsob používá v cizině, ale nevidím v něm žádné výhody. Spíše hrozí odtržení kýt při další manipulaci. Více jsem ocenil jelenáře, kteří nosili v batohu klínek z tvrdého dřeva nebo krátkou sekerku, které používali k páčení a rozlomení zámku. Dbáme, abychom neprotrhli plný močový měchýř a močí nepotřísnili zvěřinu. Po odsunutí orgánů z dutiny břišní obřízneme bránici kolem žeber až k páteři , jednou rukou uchopíme plíce i s průdušnicí a za současné jemné pomoci nože v hrudníkové kopuli, vytáhneme kompletní vývrh směrem nazad a ven .
Pokud jsme u menší zvěře neprovedli krční řez, odřízneme před vytahováním průdušnici a jícen v kopuli hrudníku. Potom snadno obřízneme konečník, případně pochvu a močový měchýř a všechno vytáhneme k výhozu. Pokud je někdo zvyklý odstranit nejprve pánevní orgány a pak teprve vyjmout ostatní vývrh, není to žádná chyba. Mně osobně se ale zdá, že střeva v dutině břišní překážejí při přehledné práci v pánvi. Nakonec prořízneme naplněné cévy před pánví

CHLADNUTÍ

Pověšení k vykapání a částečnému vychladnutí bychom měli věnovat alespoň několik nejnutnějších minut, protože je starou zkušeností potvrzenou i laboratorně, že stékající barva vytváří v dutině tělní jemný film, který zvěřinu nejlépe chrání a pod kterým nejlépe probíhá zrání zvěřiny . Z toho důvodu také dutinu tělní nevytíráme „dočista" (často bychom do zvěřiny vetřeli nečistotu), zato důkladně vyřežeme všechna barvou podlitá místa, zejména okolí střelných ran a pamatujeme, že podlitiny nebo obsah zažívadel mohou být energií střely vtlačeny hluboko mezi svaly a že právě tady nejdříve nastupují hnilobné procesy. Šetřit zvěřinou se tady nevyplácí. Ostatně i znečištěný výřez, samozřejmě uvařený, ocení pes. Osluněný snímek na doprovodné fotografii je jen technický ústupek fotografovi, jinak volíme samozřejmě stinné místo, pokud možno v proudícím vzduchu, l tak jsou v létě velkou svízelí mouchy.

Celer a libeček

Řezy můžeme zakrýt čistou zelení, ale jen tak, aby nebylo omezeno větrání. Do jisté míry odpuzuje mouchy např. kapradí, doma ve sklepě se používala rozemnutá nať celeru a zejména libečku, jehož pronikavá vůně nijak zvěřinu neznehodnocuje, a býval proto nepostradatelný na zahrádkách všech mysliven. Pamatujme, že jsou i živorodé mouchy, jejichž larvy se zvláště v hloubi hrudního koše mohou začít „hemžit" ve velmi krátké době. Samotné vkládání zeleně do tělní dutiny zvěře je jistý problém. Veterináři ho obvykle striktně zamítají. Řada myslivců však chápe zeleň esteticky, aby byl odlišen ušlechtilý úlovek od jatečného materiálu. Volíme-li tedy určitý kompromis, pak zeleně jen tolik, aby nebránila řádnému větrání a nebyla mokrá a znečištěná. A jen na co nejkratší dobu pro přepravu. Vložená větvička může také posloužit, vkládáme-li u menších kusů vychladlý drob do dutiny tělní, aby nepřišel do přímého styku se zvěřinou. Vím, že proti tomuto zvyku může být mnoho námitek, ale nekompromisně může protestovat jen ten, kdo nikdy nenesl srnce na vlastních zádech bezcestím a neměl pomocníka, který by drob poponášel za ním. Pro velké kusy musí obvykle přijet povoz a tak se drob stejně přepravuje zvlášť. V zahraničí je někdy používán speciální vak z jemné, ale pevné tkaniny, do kterého se dají vložit celé kusy srnčího nebo menší divočáci. Vak se dá snadno složit a vložit do batohu a je dobře omyvatelný.

ZÁKLADNÍ ANATOMIE A HYGIENA

Kompletní vývrh, včetně lízáku, zavázaného jícnu, průdušnice, plic, jater i zažívadel se dá provést u jakkoliv velké zvěře. Naopak prostorný hrudník jelena poskytuje více místa „pro rukávy", než srnčí.

Často je vžitý způsob vyvrhování nadvakrát, kdy se oddělí nejprve játra od bránice, vyjmou se orgány dutiny břišní a pak se pracuje v hrudníku. Nic proti tomu, umíme-li to dobře bez zbytečného roztrhání orgánů, které bychom museli pracně hledat v trávě a listí. Žádné opodstatnění nemá občas propagovaný „malý vývrh", při kterém se ponechají orgány v hrudníku, nanejvýš se prořízne bránice. Ani časové hledisko neomlouvá, protože věci znalý myslivec musí umět provést úplný vývrh stejně rychle.

Z vývrhu se oddělí jedlý drob a protože všechny orgány jsou spojeny blanami, dá se, při určité zkušenosti, celý drob od lízáku, přes průdušnici, plíce, srdce (které podélně rozřízneme a zbavíme sražené barvy), játra i ledviny pověsit k vykapání . Obvykle se nám to nepodaří u sleziny, která je těsně přilehlá k trávníku, a ledvin černé zvěře, které bývají obaleny bělí.

Nejedlé části - výhoz prohlédneme a posoudíme jejich normální vzhled. Speciálně nás může zajímat jediný pravý žaludek přežvýkavců - slez , kde bývají okem viditelné nebezpečné hlístice a kde i praktik pozná případné změny na sliznici.

Veterinární předpisy stanoví: „Uživatel honitby je povinen provést na místě ulovení zvěře její předběžnou prohlídku, při níž posoudí výživný stav, povrch těla, zejména na výskyt ektoparazitů, zánětlivých změn na kůži a poranění pokousáním a dále, jde-li: o srstnatou zvěř spárkatou, podkoží, tělní otvory a jejich okolí, výstelka tělních dutin, svalovina, sliznice dutiny ústní, jazyk a vnitřní orgány."
Myslivec tedy není ani legislativou brán jako „laik", ale jako odborník s příslušnou kvalifikací, který je schopen předběžnou prohlídku provést!

Stejné předpisy praví: „Zjistí-li se při předběžné prohlídce, že jde o zvěř nemocnou nebo podezřelou z onemocnění nákazou zvířat, nesmí být odstraněny žádné její části (tedy ani výhoz - pozn. autora) a tato zvěř musí být veterinárně vyšetřena."
„Před veterinárním vyšetřením nesmí být zvěřina zmrazená." Zmrazení totiž může zastřít některé smyslové změny.
„Není-li ulovená zvěř nemocná nebo podezřelá z onemocnění nákazou zvířat, lze

a) oddělit hlavu, jde-li o trofejovou zvěř, jazyk, plíce, srdce, játra, slezinu a ledviny, mají-li být ponechány lovci,

Ilustrační obrázek paroží jelena v krytu
na kraji lesa

b) uvolnit zvěřinu ke spotřebě v domácnostech účastníků lovu, anebo podle výsledku veterinárního vyšetření (podtrženo autorem) pro vnitřní trh, poskytování stravovacích služeb nebo zahraniční obchod."

Dále se uvádí: „Srstnatá zvěř spárkatá se ihned po ulovení otevře a vyvrhne." Slůvko „ihned" je velmi ošidné a z hlediska hygienika docela pochopitelné. Jenže myslivec ví své a zná složitosti u kusů po dosledu. Připomeňme si pouze, že v jatečné praxi platí: „Všechny úkony v opracovávání poražených zvířat musí na sebe bezprostředně navazovat a plynule probíhat tak, aby od omráčení do vyjmutí vnitřností neuplynula doba delší než 45 minut."

Musí tedy i u zvěřiny platit prastarý poznatek, že každý dosledovaný kus spárkaté zvěře, zejména ráno po večerním odstřelu, je z hygienického hlediska podezřelý! V teplém počasí dochází během několika hodin k zapaření a rozvoji hnilobných procesů, znehodnocujících celý kus. Ani kusy, které jsem dostřelili ráno ještě živé, nejsou bez rizika. Složitými biochemickými procesy došlo ke změnám ve svalovině a je narušen normální proces zrání. O mnoho lepší to není ani u kusů, které se před psem ještě zvedly, byly štvány a jsou zdánlivě „jinak zdravé". Svalovou zátěží je později přeskočen proces zrání a rychle nastupuje kažení. Již při parforsních honech bylo odedávna známo, že štvaná zvěř „tuhne pod rukama".

Každý takový kus musíme přinejmenším co nejrychleji rozrušit a kuchyňsky zpracovat, přičemž kriticky hodnotíme smyslové vyšetření. Ani nakládáním, ani zmrazením mnoho nezachráníme, protože nakyslý, případně i hnilobný pach se projeví později při tepelném zpracování.

Orientačně nám někdy může posloužit tzv. zkouška varem, která bývá i součástí některých laboratorních vyšetření: vzorek velikosti asi krabičky od zápalek, čerstvě vyříznutý z hloubky zvěřiny, vložíme asi do půl litru vody, ve které před varem začínají vystupovat ode dna bublinky. Nádobu odstavíme a dobře přikryjeme. Asi po třech minutách mírně odklopíme a opatrně přičichneme k vystupující páře. Zdůrazní se tak všechny cizorodé pachy.
Povrchové olíznutí, projevující se slabou „lepkavostí" na povrchu dílů zvěřiny, se někdy těsně před tepelným opracováním dá zmírnit opláchnutím ve studeném, do růžová zředěném hypermanganu nebo alespoň v octové vodě.

Jen pro úplnost připomeňme, že zvěřina se nikdy, na rozdíl od jatečných zvířat, nesmí oplachovat vodou. Jsou silně narušeny biochemické procesy a rychle dochází k zahnívání. Jednotlivé díly se oplachují až těsně před kuchyňskou úpravou. Pokud by nás v terénu stihl silný liják, musíme kus uložit hřbetem nahoru tak, aby voda nevtekla do dutiny tělní. A jestliže se to přece jen stalo, nezbývá než urychlené zpracování v kuchyni.

Veterinární předpisy stanoví také: „Nepoživatelné části vývrhu ulovené srstnaté zvěře spárkaté, zejména předžaludek, žaludek, střeva, močový měchýř a pohlavní orgány, jakož i vyháčkované části ulovené zvěře pernaté, se neškodně odstraní". Nespecifikuje se sice pojem „neškodně", jen některé jiné směrnice, např. o odpadech, hovoří o hlubokém zakopání nebo spálení. Problém ujedí, které se dnes praktikují mnohem méně než v dobách, kdy liščina platila mnohem více a noční čekání se neomezovalo jen na černou zvěř, je nutno řešit tak, aby bylo zřejmé, že se jedná o myslivecké zařízení a nikoliv o náhodnou skládku odpadu. Vyplatí se umístění konzultovat s veterinární službou, abychom se nedostali do konfliktu s hygienickými předpisy. A protože myslivec je schopen provést předběžnou prohlídku, nebude na újedě používat materiál, který by mohl být zdrojem nákaz (např. boubele tasemnic na vnitřnostech).

Uskladnění zvěřiny pro úplné vychladnutí a dozrání se provádí zásadně ve visu v prostorách chladných, suchých a větraných. Po uvážlivém zhodnocení okolností (roční doba, věk, poškození zvěřiny vstřelem a výstřelem atd.) se v myslivecké praxi nechává zvěřina spárkaté zvěře v kůži zpravidla 1-3 dny. Zvěřina musí zůstat chladná, nelepkavá, s nezměněnou barvou a bez nakyslého pachu.

ODDĚLENÍ HLAVY

Zvěřinové biftečky

U trofejové zvěře se oddělení hlavy provádí zásadně v hlavovém kloubu (kromě preparací s krkem), před prvním obratlem - nosičem. Řezy vedeme od úhlu spodní čelisti směrem ke kořeni slechů . Po přeříznutí postranních krčních svalů hlavu nenásilně zvrátíme nazad a hrotem nože najdeme důlek mezi lebkou a nosičem, který je odspodu snadno přístupný . Obloučkovitými řezy hrotem nože (nosič má vpředu kloubní plošky vyklenuté) přeřezáváme krátké vazy a kloub se otevře. Zbývá dokončit jen řez kůže v týlu. Práce jde provést přiměřeným nožem i u největších kusů, včetně černé, bez násilného a nevábného kroucení nebo odsekávání.

ČERNÁ ZVĚŘ - SPECIFIKA

Černá zvěř je pro ošetření zvěřiny nejnáročnější. Specifické vlastnosti škáry, mohutné osvalení plece a krku, často silná vrstva podkožní i vnitřní běli nebo kyrys kňourů značně znesnadňují chladnutí. Není divu, že mnoho lovců v teplejším období na větší kusy raději nestřílí. Komplikovaný bývá i dosled za tmy a neocenitelní jsou psi, kteří jsou schopni ho provést s nasazením vlastní kůže i v houštině.

Základní postup vyvrhování je stejný jako u ostatní spárkaté zvěře, jsou zde jen některé doplňky. U černé zvěře se dělají tzv. podplecové řezy, usnadňující chladnutí plecí a hrudníku. Dříve se dělaly velmi hluboké, až jakési odplecení, přičemž se plece doširoka roztáhly, aby kus držel ve hřbetní poloze. Protože při další manipulaci s kusem se plece často na nežádoucích místech natrhly, dělají se dnes řezy přiměřeně menší, ale dostatečně hluboké a vedené do podplecí těsně při stěně hrudní tak, aby byla co nejméně rozřezána svalovina vnitřní strany plece. V poslední době se vžilo provádění těchto řezů i u zvěře jelení a daňci, v teplém období i u srnčí. U menších kusů děláme tyto řezy kratší, asi 4 cm, protože riziko odtržení je větší než u černé a svalstvo plecí rychleji chladne.

Protože černou zvěř můžeme před odvozem jen málokdy vyvěsit, je nutné ji vždy uložit tak, aby bylo zajištěno řádné větrání. V zimě bývá myslivec v pohodě, ale i tak se vyplatí podložit kus větvemi nebo kusy slabší kulatiny, aby zvěřina chladla i odspodu, protože i na mokrém sněhu se může hřbetní část podpařit velmi rychle.

U černé zvěře se obvykle krční řez k vyjmutí lízáku, průdušnice a jícnu na místě neprovádí. V krátkém jícnu nebývá regurgitovaný obsah zažívadel. Odebírá se zpravidla jen vzorek na trichinelózu ze svalových pilířů bránice (řeznicky tzv. „veverka"). Pokud tak neučiníme hned, ponecháme při vyvrhování dostatečně velký vzorek bránice u zvěřiny, abychom ho později pracně nehledali ve vývrhu. Vzorek pak odebereme neprodleně po odevzdání kusu .

Chladnutí černé zvěře věnujeme zvláštní pozornost, vyvěšujeme ji volně za předek, do řezů vložíme rozpěrky. U velmi silných kusů je vhodné po odkapání barvy kus otočit a pověsit za zadní běhy. Jinak totiž teplejší vzduch stoupá vzhůru až do kopule hrudníku a chladnutí zpomaluje. Vyloupneme také větší pláty běli z dutiny břišní. Zvěřina černé zvěře se zpravidla nenechává dlouho zrát v kůži a zejména za teplejšího počasí se ruší co nejdříve, jakmile máme negativní vyšetření na trichiny.

Podle nákazové situace může veterinární služba určit odběr vzorků pro kontrolu moru prasat, zpravidla u určitého procenta divočáků. V tomto případě soukromý veterinární lékař po oznámení rozhodne, zda podle svého plánu přijede a pak si vzorky odebírá sám. Je dobře vědět, které vzorky to zpravidla jsou, abychom s tím počítali již při vyvrhování: zkumavka s barvou, příklopka hrtanová s přilehlými mízními uzlinami, ledvina, slezina, mízní uzliny střevní. Provedení kompletního vývrhu není u divočáků o nic obtížnější, než u jiné spárkaté zvěře :
1) příklopka hrtanová (je důležitá při diagnostice moru prasat, po stranách leží významné mízní uzliny). 2) srdce (ihned po vývrhu ho podélně rozřízneme). 3) plíce, 4) játra, 5) žlučový měchýř (u parohaté zvěře chybí) - ihned při vyvrhování ho vyřízneme, 6) slezina (její zvětšení je signálem řady nákaz), 7) žaludek (při anatomickém popisu zdá se mi těžko přijatelný myslivecký název „bachor", což je u přežvýkavců největší předžaludek), 8) ledvina, 9) střeva (v blánách okruží jsou uloženy uzliny střevní).

Jedlé části - drob orientačně prohlédneme, zejména rozřízneme průdušky, na jejichž koncích bývají shluky bělavých plícnivek (Metastrongylus sp.). . Jejich líhňová ložiska bývají na okrajích zadních laloků jako bělavé, na pohmat tužší uzlíky. Zřídka se najde divočák, který by nějaké neměl a pokud jich není mnoho, odřežeme je, plíce důkladně propláchneme a můžeme kuchyňsky využít.

Stahování černé zvěře se provádí, podobně jako u ostatních druhů spárkaté zvěře, obvykle ve hřbetní poloze. Pokud je někdo zvyklý stahovat ve visu (zejména u srnčího), není to na závadu. Nůž musí být ostrý se zaobleným ostřím, protože škáru postupně odřezáváme od podkoží. Pokud se počítá s vyčiněním škáry, nesmí se podříznout kořínky osin, které prorůstají. Rozumně provedené podplecové řezy škáru neznehodnocují - spojí se s řezy na vnitřní straně běhů. Pečlivě stáhneme i celou hlavu s běhy až ke spárkům. Škára se hned po stažení důkladně na rubu prosolí a bez prodlení dodá odborníkovi.

Dělení - porcování je v principu podobné u veškeré spárkaté zvěře a může mít drobné místní odchylky. Základní díly jsou: hlava, krk, žebra se svalovinou břicha - tady dbáme, aby žebra byla odseknuta dostatečně daleko od páteře a nebyly narušeny svaly hřbetu, kýty - vykloubí se v kyčelním kloubu a odříznou od pánve (u srnčího místy přesekávají kyčelní kost před kloubem tak, že část pánve zůstane u kýty, z obchodního hlediska to správné není, protože u nejdražší svaloviny kýty zůstává příliš mnoho přívažku kostí), přední a zadní hřbet - oddělí se před posledním žebrem tak, aby zůstaly vcelku podlouhlé svaly tzv. „pravé svíčkové".
U větších kusů černé zvěře se místy vžilo, podle vzoru domácích zabíjaček, podélné rozpůlení hřbetu středem páteře. Pokud to provádí odborník řeznickou sekerou, může být výsledek uspokojivý, ale u zvěřiny to obvykle není, protože běžně dochází k přílišnému roztříštění obratlů s množstvím kostních odštěpků a k obnažení míšního kanálu, odkud začínají rozkladné procesy. Přední část hřbetu se může podle potřeby rozsekávat příčně na příslušný počet dílů. Zadní hřbet by měl zůstat vcelku, nanejvýš se příčně půlí tak, aby u obou dílů zůstala stejná část svalů „svíčkové".
Pánev je u černé zvěře silně osvalena a zpravidla tvoří samostatný díl. Bývá zvykem, že jednotlivé díly se pro přehlednost kladou na čistý rub stažené škáry.


#Jak na to?, lov, Zpracování zvěřiny, Zvěřina a kuchyně myslivce, Co budeme vařit dnes?, Naše domovy a chalupy,