Nezachránili jste je. S největší pravděpodobností jste je odsoudili k smrti.

Sirotci zajíčci

OPĚT DALŠÍ ODSOUZENCI

Vzkaz pro ty, co včera „zachraňovali“ malé zajíčky a přinesli je na veterinu: Ne, nezachránili jste je. S největší pravděpodobností jste je odsoudili k smrti.

Už bůhví pokolikáté opakujeme:

1. Toto nejsou osiřelá mláďata! Zaječí matka je záměrně odkládá samotné v trávě a jen několikrát denně je chodí nakrmit, aby k nim zbytečně nepřilákala predátory.

 2. Zajíčci nemají nory ani hnízda, takže najdou-li se volně v prostoru, je to v pořádku. Nevadí jim mrazy ani sníh.

3. Běžně žijí i uprostřed sídlišť. Díky svému krycímu zbarvení a téměř žádnému pachu je malá šance, že je najde pes či kočka. Proto ani to, že se vyskytují na „nevhodném“ místě, není důvodem k odebírání z přírody!

4. Je-li zajíček v dlouhodobějším kontaktu s člověkem, nelze ho už vrátit matce, protože ho s největší pravděpodobností odmítne. Je proto velmi důležité poučit zejména děti, ať na ně nesahají.

5. Velká část takto zbytečně sebraných zajíčků uhyne i v profesionální péči záchranných stanic.

Ne proto, že bychom se o ně neuměli postarat, ale z toho důvodu, že jsou nesmírně citliví na stres.  Roztomilí zajíčci na fotografii byli ještě včera v pořádku, dnes už odmítají pít a předpokládáme, že přes veškerou naši snahu uhynou.

 Jako mnozí před nimi… Lidi, pokud si nejste jistí, jak postupovat v podobných případech, nedělejte nic a nejdříve nám zavolejte na tel. 728040610 (7:00-19:30), případně se podívejte na rady na našich webových stránkách.

Pozn.: Nevíme, kdo je přinesl, my jsme pro ně jenom jeli, a „vzkaz“ ani nebyl míněn osobně. Nemáme v úmyslu někomu nadávat a v podobných případech vše nálezcům v klidu vysvětlíme. Jen máme pocit, že veškerá osvěta se míjí účinkem a proto jsme to nyní napsali takto „drsně“.

Nedávno jsme na našem FB sdíleli pěkný článek o stejném problému ze Záchranné stanice Praha. Měl 15 sdílení.

Nyní se zdá, že se tato informace konečně dostane k více lidem.

MYSLIVOST A LOVECTVÍ Zajíc na poli s kukuřicí

Zajíc na poli s kukuřicí

Lovectví bylo odpradávna součástí myslivosti

Je to nástroj k redukci početních stavů zvěře. Aby byl udržován ekosystém honitby je potřeba k lovu vyčlenit jedince, kteří již nejsou v honitbě nezbytní (nemocné, poraněné, přestárlé). Tomuto se říká průběžný odstřel neboli selekce.

 Dále je nutno k udržení rovnováhy určit k odlovu 1/3 mladých jedinců, 1/3 samičí kusy a 1/3 samčí kusy. 

Lovectví se dále dělí na 2 disciplíny :

Odchyt - Odchyt zvěře je ze zákona zakázán, ale myslivost a ornitologie tvoří výjimku, neboť tato činnost je přímo nezbytná k výkonu této činnosti. Odchytová zařízení musí být v souladu se Zákonem na ochranu zvířat před týráním, z tohoto zákonu jsou zakázány dřívější odchytová zařízení jako např. železa nebo tlučky. Odchyt je důležitý např. při převozu zvěře, ale dnes je běžnější použití narkotik. 

Odstřel - Za účelem odstřelu bylo vyvinuto mnoho technik lovu, jejichž zvládnutí by mělo lovci zajistit optimální podmínky k odstřelu zvěře. Při odstřelu je důležité, aby byla zvěř usmrcena na místě (tzv. „zůstala v ohni“) z hlediska dodržení

Zákona na ochranu zvířat před týráním.

Negativní dopad na populace zajíců mají i přemnožení divočáci. Ti jsou všežravci a seberou i mládě zajíce, které se brání jen tím, že se přitiskne k zemi.

Zajíček je bezbranný

V českých zemích dosahovaly počty ulovených zajíců 

počátkem 70. let minulého století více než 1 milión kusů.

Například v roce 1973 to bylo 1 214 000 kusů. Po drastickém poklesu populace zajíců, a to všeobecně v rámci celé střední Evropy v následujících letech, bylo v roce 1990 v Česku uloveno pouze necelých 190 000 zajíců. V naší zemi klesaly stavy zajíců i nadále, a tak třeba v roce 1997 nebylo uloveno ani 40 tisíc kusů. Poté se začaly stavy této zvěře zvyšovat, ale nebylo a není tomu tak všude.

Zajíc doplácí zejména na intenzivní zemědělství

Mezi hlavní příčiny úbytku zajíců z krajiny patří necitlivé hospodaření v zemědělské krajině a s tím související intenzivní pěstování vybraných druhů plodin. V obrovských lánech kukuřice nebo řepky se zvíře necítí dobře a teď si k tomu připočtěte ten šok, když se najednou celý lán sklidí a zajíc přijde o úkryt.
Přitom zajíc je dost teritoriální druh, který velmi špatně snáší změny prostředí, ve kterém žije. O tom svědčí příklady z reintrodukce, tedy navracení tohoto původního druhu do přírody, kdy jsou známy případy, že vypuštění zajíci se vrátili i sto kilometrů tam, odkud pocházeli.

Hlavním důvodem úbytku této zvěře je tedy nejen špatná kvalita životního prostředí spolu s úbytkem životního prostoru.

Negativní dopad na populace zajíců mají jistě i přemnožení divočáci. Ti jak známo jsou všežravci a seberou i mládě zajíce, které se brání jen tím, že se přitiskne k zemi.

 Svůj podíl má jistě i používaná technika v zemědělství. Stále výkonnější stroje se širokým záběrem zavěšené techniky prostě zabijou především mláďata, která vyčkávají do poslední chvíle přikrčená v poli nebo na louce.
Obrovské množství zajíců zahyne pod koly aut.

ZAČÍNÁ HONCOVÁNÍ ZAJÍCŮ a na řece se objevily divoké husy

Zajíc polní

Prodlužující se den, honcování zajíců, párkování koroptví a přílety prvních stěhovavých ptáků

 jsou znameními konce zimy a příchodu nového života do přírody – jara. V únoru ve většině honiteb ještě leží sníh a zvěř potřebuje naši ochranu a péči ještě víc než jiné měsíce. Proto je hlavní pracovní náplní myslivců péče o zvěř. Po dlouhé zimě má vyčerpány tukové zásoby energie, je v horší fyzické kondici, v těle samic probíhá intenzivní vývoj embryí.

Spárkatá zvěř musí mít v krmelcích dostatek kvalitního a čerstvého objemového krmiva. Předejdeme tím poškozování lesních porostů. Jadrné krmivo předkládáme v menších dávkách, zejména srnčí zvěři. Dužnaté krmivo nabídneme zvěři čerstvé a jen v takovém množství, aby jej stačila v krátké době zkonzumovat. V níže položených honitbách začíná zvěř postupně přecházet na zelenou potravu. Proto zkontrolujme a doplňme sůl do solníků a v rizikových lokalitách (ozimy, řepky u lesa atd.) nabídněme zvěři kvalitní seno. Intenzivní péči věnujme rovněž drobné zvěři. Únorové pochůzky honitbou a čerstvé obnovy využijeme zejména k tomu, abychom si udělali co možná nejpřesnější obraz o stavech zvěře v naší honitbě a byli připraveni na březnový termín sčítání zvěře.

V únoru máme již minimum loveckých příležitostí. Věnujeme se lovu lišek a zejména selat zvěře černé a to individuálními způsoby lovu. I když jsou stavy divočáků poměrně vysoké, přistupujme k lovu této "rytířské zvěře" v únoru zodpovědně. Uvědomme si, že v únoru již dospělé bachyně metají selata a také lončačky jsou v pokročilém stadiu březosti.

VZPOMÍNKA NA MYSLIVOST...Ve smrčině někdo zachrčel a na zešedlou pláň vyběhla dvě dlouhá liščí těla.

První zajíc

První zajíc tiše vyhupnul z hnědočerné oranice,

 zabělaly se dlouhé slechy a pírko. Po výstřelu, který jej položil mezi rozsýpavé hroudy, se ozvalo mohutné oddechnutí a cvaknutí závěru pušky.

Napětí povolilo. Zaječí zadní běhy chladly v pravé ruce, nesený úlovek jej uklidnil stejně jako pohled na sluncem zalité sady a vinohrady. Leč pokračovala mírným stoupáním k mezi na obzoru. Po chvíli se nad rozježeným porostem stařiny objevily zaječí slechy. Rychlost jejich pohybu odpovídala zaječímu hopkování, zvěř byla vyrušena, ale ještě zřejmě nezpozorovala blížící se řadu lovců. V domnění, že se zajíc rozběhl dál za obzor polevil v pozornosti a došel k mezičce. Pod převislou bezovou větví se cosi pohnulo, zajíc se ještě víc vnořil do polehlého pýru. Odložil úlovek a opatrně nakročil se zbraní připravenou k rychlému výstřelu. V polovině nákroku zajíc vyskočil za keř, provedl bleskovou otočku a úžasným skokem překonal asi 150 centimetrů vysoký keř, dopadl na úroveň střelecké řady a odbíhal směrem za ní.
 To, že tenkrát nepadl výstřel bylo zcela férové uznání vynikajícího sportovního výkonu. Ten byl vášnivě diskutován na místě srazu. Mlčel, rád naslouchal libozvučnému nářečí. Slovácká krev mnohdy napojená na slovenskou. Chlapi jsou bezprostřední, co na srdci, to na jazyku. Dříči na zemědělské půdě nabízející bohaté úrody ale i skláři, horníci a lesáci z nedalekých Chřibů. Prudká vášeň prostupuje celý jejich život, láska k žití září jiskrou rubínové burgundy rodící se v bělostných sklípcích na humnech..

Vášeň prostupuje i myslivost, tu pradávnou činnost, která zde k chlapovi prostě patří. Zastupoval se starý sad s rákosinou uprostřed. Zelenou krev rozehřívá pleskot bažantích letek, pokřik honců a výstřely. Z rákosí vytáhl mohutný kohout. Temný bažant! Tmavá varieta, do níž byly vkládány naděje po drastických úbytcích divoké bažantí populace. S šestnáctkou u líce čekal na jeho přílet do přijatelné myslivecké vzdálenosti. Páčs. Kohout se sbalil do pernatého klubka a spadl k jeho nohám. S údivem odlícil a zajistil brokovnici z níž nevyšel výstřel. Soused vyhodil vystřelenou nábojnici. "Proč nestříláš mladý, tady lícou velice rychle!" Hm, to jo, a ještě rychleji se tady střílí. .

Výřad zvěře před modernistickou hospodou symbolizující sice bohatství tohoto kraje ale připomínající letadlovou loď zakotvenou na návesním rybníku. Lehký větřík si pohrával s dlouhými klíny bronzových bažantích kohoutů a čechral jemné pesíky zaječí vlny. Takové množství úlovků ještě neviděl.. Ještě chvíli po obřadu se díval na vyprazdňující se obdélník ze smrkových větví. V zapadajícím slunci se do vysokých akátů za hospodou vraceli bažanti k večernímu hřadování. Mohutné plácnutí po ramenou ho nasměrovalo směrem k proskleným dveřím osvěžovny. Tichá domluva s kamarádem na malém díkůvzdání.

Hostinská, opřená o klasický výčepní pult, k nim otočila hlavu. "Paní, co tady chlapi pijí, víte, chtěli bychom jim něco objednat". "I nic jim neobjednávejte, za chvílu donesú svojého, ne, vážně, oni teď kořalku pít nebudú". Na polici je největší lahví čirá litrovka s čirým obsahem pyšnící se vinětou zdobenou jalovcovou větvičkou. Borovička by mohla být to pravé. Přípitek u kouřících talířů, na lovu zdar, na myslivecké přátelství. Příjemně masově kořenitou chuť srnčího guláše s chutí zapil pěnivým mokem. Teprve teď se pořádně rozhlédl po místnosti.

Lišky

Dva hloučky myslivců vzpomínaly na letošní hony, předcházející tomuto "kateřinskému", ostatní se kamsi vytratili, potichu, bez rozloučení, Bylo to divné. Znovu vyšel ven. Na modročerném sametu neklidně ligotala souhvězdí ohlašující ranní přímrazek. Přicházelo několik postav obtěžkaných taškami s cinkajícím obsahem. Vedle jeho pravého ramene zažhnul zapalovač, na několik vteřin ozářil hubený obličej. Hajný Ondra. "Pojď mi pomoct, byl si někdy ve sklípku?" Není sklípek jako sklípek. Tento je "opravdový", doopravdy v něm zraje víno. Nenápadná dvířka pod korunami obrovských ořešáků. Zelenošedá plíseň na stropě s vtlačenými mincemi. Kolik lidí tudy prošlo? Sklepní vzduch, obrovské sudy. "Tož, chlapci, okoštujme to letošní." Kdo by v podhůří Orlických hor věděl tenkrát něco o mladém vínu? Víno může být dobré a špatné. Ale které je to dobré? Koštovali ze všech sudů, sklípek zkrásněl chutí vína a člověčinou. "Natočeno máme, musíme jit."

Hospoda se změnila k nepoznání. Na stolech stály lahve různých tvarů a velikostí. Některé víno ještě nevykřesalo tu správnou jiskru. Malé jednoduché sklenky putují k nosům, odrážejí světlo moderních lustrů, mohutnýma rukama jsou skláněny ke znaleckým jazykům. "Hoši, pojďte okusit, postřílali sme, tož musíme aj popit." Uf, tak tohle bude náročné. Kdesi v koutě vytryskla písnička. Zurčivý pramének dvou hlasů se okamžitě spletl s ostatními proudy nikým neladěného a přesto perfektního trojhlasu. Volné ruce letí ke stropu a umocňují kouzlo prožitku, který se nevrátí. Písnička střídá písničku, těch, kteří neznají nebo by si chtěli povídat je málo. Čas kvapí, bude nutné se rozloučit. Vstali a začali obcházet stoly. "No ale hoši, ještě jste neochutnali můj mladý veltlín." Při každém potřesení ruky košt a - "tož, dojeďte zasej." Návrat nočními vlaky. Takovou nocí, jako je ta dnešní, jenže tenkrát byla s příchutí vína na jazyku a s probouzejícími se permoníky v hlavách. Ani vzpomínka na jih nezahřála.

Vlhká zima se vkrádala pod oblečení a vibrovala tělem v pravidelných vlnách. Dýchl na prokřehlé prsty a sáhl do náprsní kapsy. Olízl rty a noc prořízlo krátké zaječí zavřeštění. Poslední. Rozlétlo se až ke vzdáleným zmolám a divokým houštinám Skal. Napětí sedlo na planinu jako šedavý puštík na smrkovou větev. Zajíc se přesně po své stopě spěšně vracel do krytu lesa. A zase ticho. Mráz útočí čím dál víc. Batoh na záda a opatrný sestup ze žebříku. Mrznoucí sníh zakřupal pod podrážkami zimních bot. "Vau - vauuuvavau" ozvalo se z nedaleké houštiny. Liščí zaskolení znělo až neskutečně mrazivou nocí. Zalehl ke kořenovým náběhům okrajového smrku a zuřivě čistil optiku puškohledu.

Ve smrčině někdo zachrčel a na zešedlou pláň vyběhla dvě dlouhá liščí těla. Šero rozmazalo jejich kontury, které po několika vteřinách splynuly v jedno šedé klubko. Šero dál klamalo, lišky se přiblížily na neuvěřitelně krátkou vzdálenost. Když je vyhledal puškohledem, splynuly úplně. Doslova. Už už se lišákův hrudník nasouval na záď rezavohnědé krasavice - a krátký závan protivětru odloupl ze smrkového kmenu neviditelné smítko které se usadilo pod víčkem lidského oka a okolní krajina se rozplynula... Když odstranil tento nečekaný problém, pastvina byla prázdná. Hlasitě vydechl nad zmařenou poslední šancí a uvolněným tělem nalehl na šedohnědou kůru.

Ani ne za půl minuty štěkla rána z kulobroku. Za minutu doběhl ke složenému lišákovi, který pečlivě sledoval stopní dráhu vášnivého liščího páru...

Zdeněk Hlaváč

ZAJÍC POLNÍ. Polní plodiny nemají zásadní význam pro obživu zajíců, ale je pro ně naopak důležité zastoupení plevelů.

Zajíc je vyhraněný, selektivní příjemce potravy, to znamená že při pastvě vybírá pečlivě vhodné druhy trav a plevelů.

Zajíc polní - Lepus europaeus

Pastvě se zajíci věnují intenzivně v ranních hodinách od svítání do 8 hodiny, odpoledne začíná jejich zvýšená aktivita po 15. hodině. Mezi těmito obdobími se věnují odpočinku, hygieně, přeběhům nebo páření a několikrát se též krátce pasou.

Ke svému životu potřebuje zajíc určité území, jehož velikost závisí na potravních zdrojích. Holanďané popsali v jejich podmínkách, že velikost teritorií kolísá od 7 do 59 ha. Nejedná se ovšem o teritoria v pravém slova smyslu, ale spíše o domovské okrsky, ze kterých se zajíci navzájem nevyhánějí. Naopak žijí čilým společenským životem, přičemž však respektují skupinovou hierarchii, v rámci které je vůdčím vždy nejsilnější zajíc. Při pastvě se shromažďují u atraktivních zdrojů potravy bez jakýchkoliv známek agresivity. Uvádí se, že při tom vytvářejí sociální skupiny, které od sebe udržují důsledné odstupy.

Přijatou potravu zajíci nejdříve rozkoušou, mechanicky rozmělní a promíchají se slinami. Dále postupuje potrava do žaludku, kde pokračuje natrávení a hlavní trávení proběhne následně v tenkém střevě. V objemném tlustém střevě je s pomocí mikroorganizmů trávena celulóza a jiné obtížně stravitelné látky. Slepé střevo pak vylučuje polostrávenou potravu ve formě zeleného mazlavého trusu, který obsahuje důležité výživné látky a vitamíny, zejména řady B. Jak je obecně známo, zajíc jej zpětně požírá, neboť mu usnadní trávení přijaté potravy a dotuje organizmus vitamíny.

Složení potravy je pro zajíce jedním z limitujících faktorů. Zejména je důležité zastoupení řady plevelů, mateřídouška podporuje trávení, kyselina acetylsalycilová ve větvičkách vrb působí antiparazitárně, některé motýlokvěté a okoličnaté rostliny mají kokcidiostatické účinky atd. Z uvedeného vyplývá, že polní plodiny nemají zásadní význam pro obživu zajíců, ale že je pro ně naopak důležité zastoupení plevelů.

Plevele jsou však v současnosti druhově velmi omezené a neobdělávané pozemky jsou okupovány agresivními druhy, které byly v minulosti potlačované. Bohužel tyto druhy vytvářejí v současné době plevelné monokultury bez odpovídajícího významu pro zajíce.

ZAJÍC. Zajíc, Příroda a lidé, Příroda a myslivost, Myslivecké fotografie

Zajíc polní

ZAJÍC. Naši otcové říkali, že zajíc má "zraky" i dozadu.

..... říkali, že zajíc má "zraky" i dozadu

Na lovu dovede mnohému nebezpečí unikat

, ale plachost je také častou příčinou, že, zmaten podivnými událostmi, přinášejícími ohrožení jeho života, ztrácí orientaci a vrhá se bezhlavě do nebezpečí. Obdivujeme ho, jak si umí v kruhu nebo ve frontě lovců vybrat vyslovenou skulinu a proběhnout, známe ho jak dovede přikrčen prchat například brázdou, nebo uniknout, kryt křovím, či vyhledat rychle ochrannou krytinu a podobně. Nesmíme zapomínat na jeho zrakové vybavení - naši otcové říkali, že zajíc má "zraky" i dozadu. 

A měli pravdu, neboť on vskutku vidí až dozadu. Jeho světla, položená po stranách hlavy, mu umožňují přehlédnout okruh téměř 360° , aniž by přitom musel pootočit hlavu, dovede se krýt stromem či jinou záštitou, dokáže to mnohem rychleji a snadněji než např. pronásledující jej šelma, která má světla umístěna vpředu.
Pro boj o přežití je každý tvor nějak vybaven a jeho způsob života odpovídá právě tomuto vybavení. Příroda ho neobdařila možnostmi aktivní obrany, ale je-li v nebezpečí, dovede zle poškrábat a dokonce i pokousat.

 Jeho obrana je většinou pasivní - je to, jak víme, v prvé řadě útěk, ve kterém hledá svoji spásu, a v tomto směru je vybaven všestranně dobře.

Uvnitř kukuřice, je mladá zaječí zvěř snadným úlovkem pro přemnoženou černou zvěř a lišky. Zajíc, Příroda a myslivost, Instinkty a pudy, Myslivci a konfliktní situace, Názory myslivců

Zajíc je teritoriální

Při současném neekologickém trendu zemědělské výroby můžeme hovořit o tom, jak vůbec zaječí zvěř v přírodě alespoň udržet...

 Myslivci svou vlastní činností nejsou schopni v plné míře nahradit pro zajíce nedostatečné životní podmínky, protože biologické zákony, stanovující životní podmínky, jsou jednou dané a není možno je měnit.

Je nutno si uvědomit, že zajíc, zvláště pohlavně dospělý, je vysoce teritoriální zvíře a z tohoto svého prostoru, teritoria, prakticky nikdy nevychází. Navíc, podobně jako králík, vytvářejí se na určitém území jakési kolonie, uzavřené celky, tvořené jedinci žijícími uvnitř této kolonie. Zajíc své teritorium není schopen opustit ani v případě, že v důsledku posklizňových prací zde nenachází téměř žádnou vhodnou potravu.

Na nekrytých plochách, hlavně po sklizni, se mladí zajíčci nedokážou dostatečně schovávat a jsou snadným terčem lovu nejen pro šelmy, ale hlavně pro dravce (výrazně se zde negativně projevuje moták pochop) a také krkavce a i výry, jejichž stavy stoupají a často loví i v polních oblastech.

Uvnitř krytin, hlavně kukuřice, je mladá zaječí zvěř snadným úlovkem pro přemnoženou černou zvěř a lišky. 

Plochy oseté řepkou jsou pro zajíce velmi nevhodné, zajíc v nich prakticky není schopen přežívat a rozmnožovat se, protože v nich nenachází možnost vhodné potravy.

Zaječí kolonie. Zajíci používají společné chodníky, honcují se převážně pouze mezi sebou a do své kolonie z jiné kolonie přijmou převážně mladé, ještě pohlavně nedospělé, jedince.

Zajíci na poli

BIOLOGIE ZAJÍCE POLNÍHO

Rostlinná potrava přijatá zajícem nebo králíkem po natrávení relativně rychle projde zažívacím traktem a je vypuzována ve formě měkké stolice.

Tyto měkké bobky zajíc i králík ihned sežerou (cerkofagie) a teprve tato potrava směřuje do obrovského slepého střeva, kde je bakteriální cestou rozložena a potřebné živiny a energie jsou vstřebány do těla. Tento systém příjmu zelené potravy je jakási obdoba náhrady přežvykování a složeného žaludku u přežvýkavých sudokopytníků. 

Protože obě skupiny patří mezi býložravce, je přirozené, že v zimních měsících musí energii z nedostatku zelené potravy nahradit z jiných zdrojů. U obou skupin se od konce léta začne ukládat uvnitř břišní dutiny a mezi svalovými provazci tuhý bílý tuk, tzv. běl či bílí. Při dostatku potravy v době tvorby tukových depot jsou u obou skupin tyto zásoby tak vysoké, že jejich postupným vstřebáváním je organismus schopen plně krýt energetické potřeby během celého zimního období.Proto také obě skupiny nepotřebují v zimě přikrmování jadrným krmivem, ale pouze senem, letninou, kaštany, žaludy, krmnou řepou a ohryzem. Toto přikrmování je potřebné zvláště v době, kdy je pro obě skupiny problematické dostat se pro nadbytek sněhu k zelené trávě, osení, stařině, malinčí apod.Významným znakem odlišujícím králíka a zajíce od hlodavců jsou právě hlodavé zuby. U zajíce a králíka jsou v horní čelisti dva páry řezáků, druhý pár zezadu těsně přiléhá k prvému, zuby druhého páru jsou malé a často ani neproráží do ústní dutiny. U hlodavců je pouze jeden pár řezáků a řezáky jsou pokryty silnou vrstvou skloviny jen na přední straně, takže zuby vytvářejí velmi účinné dláto. U zajíce a králíka je menší vrstva skloviny i na jejich zadní straně, řezáky proto nejsou tak ostré a rostoucí měkkou trávu oba druhy hlavně uškubávají a nepřehryzují. Dále přední nohy hlodavců jsou uzpůsobeny k přidržování potravy, což u zajíce i králíka není možné, ale přidržování potravy napomáhá rozštěpený horní pysk. 

Pouze v měsících září až listopadu neprobíhá u zajíců rozmnožování, od druhé poloviny prosince již můžeme často honcování pozorovat. Doba březosti je 42 až 44 dny a mláďata se rodí na vysokém stupni vývoje. Novorození zajíčci jsou již osrstění, mají otevřené oči a odklopené ušní boltce a jsou schopni udržovat tělesnou teplotu (funkční termoregulace). Tato vysoká tělesná vyspělost mláďat zajíce souvisí s prodlouženou dobou gravidity. Obecně podle stupně vývoje zárodků v děloze, vyspělost zárodku zajíce okolo 30. dne gravidity odpovídá stupni vyspělosti novorozených mláďat například u králíka. Znamená to tedy, že přibližně až 14tidenní přenášení zárodků v děloze umožňuje dosáhnout jejich vysokého stupně vývoje. Počet mláďat ve vrhu zajíce se pohybuje v rozmezí od jednoho do čtyř, nejmenší vrhy jsou jarní a podzimní, nejpočetnější pozdně jarní a letní. Prakticky při každé graviditě se z vaječníků uvolňuje více vajíček než se narodí mláďat. Stejně jako u pravých hlodavců i u nepravých se vyvinula schopnost resorpce (vstřebávání) nadbytečných nebo poškozených plodů zahnízděných v děložní sliznici. Počet resorbovaných plodů většinou závisí na výživném stavu matky, ale také na hustotě populace daného druhu a dostatku či nedostatku potravních zdrojů. Resorbované nadbytečné plody pomáhají ramlici dodat potřebnou energii k zajištění optimálního vývoje zbývajících plodů během prodloužené gravidity. 

Opět podobně jako u myšovitých hlodavců, i u ramlic dojde okamžitě po porodu k aktivaci vaječníků, nastoupí říje a samice je schopna oplodnění a současně s kojením novorozených mláďat zajišťovat i vývoj nových plodů. Navíc relativně často dojde k říji a oplodnění ramlice ještě před porodem mláďat, takže děloha mimo zárodků blížících se k porodu, obsahuje i zárodky v počátečním stupni vývoje (superfetace). Tento jev je nejčastější v letních měsících a podle výsledků z umělých chovu se vyskytuje až u 60 % ramlic Je jasné, že tato vlastnost může výrazně zlepšit reprodukční kapacitu zaječí zvěře. V případě, že ramlice není v poporodní říji oplodněna, nastupuje další říje až po ukončení laktace.

Novorozená mláďata jsou plně připravena k samostatnému způsobu života, matka je kojí pouze jedenkrát za 24 hodin mlékem, které má jednu z nejvyšších energetických hodnot v živočišné říši, Mláďata se nerozptylují příliš daleko od místa kde byla porozena, jejich areál představuje pouze několik čtverečních metrů. Ramlice do tohoto místa ke kojení přichází velmi obezřetně, většinou okolo tohoto místa oběhne kruh a potom delšími skoky se přiblíží k mláďatům. Snaží se tak snížit možnost sledování své pachové cesty predátory a ochránit tak mláďata. Ta v prvých dnech po narození ještě nemají své pachové žlázy aktivní. Pachové žlázy u zajíce jsou pouze tři. Párové žlázy jsou na obou lících, jejich sekret zajíci otírají na přední běhy při čistění a značkují tak svou stopu, nepárová žláza je na čenichu, její sekret značí hlavně místo příjmu potravy, a další žláza je nad řitním otvorem, její sekret se otírá o bobky. Zajímavá vlastnost při kojení mláďat je skutečnost, že jestliže v areálu kde ramlice porodila svá mláďata a přichází je kojit, se nacházejí i mláďata jiné samice, neodmítne je nakrmit také. Délka laktace, kojení, je relativně velmi krátká a trvá asi tři týdny. Mláďata již od třetího dne po narození začínají přijímat i zelenou potravu, jejíž podíl se neustále zvyšuje. Vzhledem k poměrně častým vrhům, nedojde u ramlice po dobu rozmnožování nikdy k úplnému útlumu činnosti mléčné žlázy, jen v době kojení se její aktivita výrazně zvýší.

Plocha teritoria dospělého zajíce je 300 ha a na rozdíl prakticky od všech ostatních zvířat, zajíc je svému teritoriu věrný po celý svůj život a nikdy jej neopouští. Je-li z něj vyhnán (např. predátorem, mechanizací apod.), po uklidnění situace se na své místo opět vrací. To můžeme všichni zaznamenat při honech, kdy zajíce, kterým se podařilo včas uniknout z leče, vidíme během krátké doby vracet se zpět do místa ze kterého byli vyhnáni. Jsou popsány případy, kdy značkovaní dospělí zajíci po vypuštění se vrátili do svého teritoria z mnohakilometrových vzdáleností. Dlouhou dobu se držela tradice, že zajíc je samotářské zvíře nezávislé na ostatních příslušnících svého druhu. Zjistilo se ale, že podobně jako králík, i zajíc vytváří určitý typ kolonie a její příslušníci si navzájem pomáhají, používají společné chodníky, honcují se převážně pouze mezi sebou a do své kolonie z jiné kolonie přijmou převážně mladé, ještě pohlavně nedospělé, jedince. Areál jedné kolonie se většinou pohybuje okolo 500 ha.

Na základě předložených biologických a etologických údajů je možno se vyjádřit i k podmínkám, které jsou pro zaječí zvěř optimální a naopak ukázat na některé životní podmínky, které negativně ovlivňují jejich stavy. V prvé řadě je to současná zemědělská mechanizace a ekonomika zemědělské činnosti. Moderní zemědělské stroje na úpravu polností (setí, chemická ochrana apod.) mají velmi široký záběr a vysoké pojezdové rychlosti a uvědomíme-li si, že mladí zajíčci mají svůj životní areál pouze několik čtverečných metrů, je jasné, že tato mláďata nemají naději uniknout, zvláště když jejich základní reakcí před nebezpečím není útěk, ale přitisknutí se k zemi.

V dobách, kdy stavy zajíců byly na vysoké úrovni, byla zemědělská půda rozčleněna na velké množství relativně malých políček, na kterých byla pestrá skladba plodin. V současné době, vzhledem k využití velmi výkonné mechanizace, dochází ke slučování pozemků do velkých celků a navíc vzhledem k ekonomice se stejné plodiny sejí na blízké polnosti. Vznikají tak obrovské celky monokultur. Uvážíme-li, že zajíc je věrný svému teritoriu, v menších polních celcích a navíc s pestrou skladbou plodin, po sklizní vždy našel prostory, kde byl dostatek klidu a potravních zdrojů. Ve velkých celcích monokultur dochází u něj po sklizni k výraznému nedostatku potravy, u ramlic se zvýší počet resorpci plodů a tím sníží počet mláďat ve vrhu. Současně se zvýší ztráta mláďat pro nedostatek krytu a potravy a u dospělé zvěře se sníží imunita a infekce hlavně kokcidiemi vede k výraznému oslabení organismu až k úhynům.

K využití poporodní říje ramlic je potřeba, aby v jejím areálu (nevzdaluje se příliš od vržených mláďat) byl k dispozici dostatek samců k oplodnění, protože délka říje je relativně velmi krátká. Vystupuje proto do popředí význam zachování dostatečných stavů zaječí zvěře (tj. minimálně normovaných stavů).V rámci každé honitby by bylo asi potřeba, aby odpovědní lidé vyhodnotili konkrétně pro podmínky dané v honitbě předložené poznatky z biologie a etologie zajíce polního. Bylo by vhodné tyto znalosti aplikovat na podmínky dané honitby a zabývat se možností zachování, nebo spíše zvýšení stavů zaječí zvěře. Významně k tomu může přispět projednání možnosti spolupráce se zemědělským podnikem či zemědělci hospodařícími na pozemcích honitby. Je nutno stále vycházet z toho, že zajíc patří mezi býložravce. 

Jeho základní přirozenou potravou byly hlavně luční rostliny, které svým složením tvořily velmi pestrou potravní paletu. Tyto louky s pestrou rostlinnou skladbou byly postupně likvidovány na úkor polí s obilím, řepou, vojtěškou apod. V poslední době i tato skladba doznala velkých změn, prakticky zmizely pole s vojtěškou a směskami na úkor velkých lánů kukuřic, řepky a slunečnice. Tak došlo k tomu, že zajíc má již relativně velmi málo možností k získání dostatku původní přirozené potravy, zvláště po sklizni jsou potravní podmínky pro něj katastrofální. Známe-li rozlohu areálu ve kterém se pohybuje zaječí kolonie, je jasné, že se v tomto období většina zajíců kolonie soustředí do míst, kde ještě mají možnost nalézt zelenou potravu a současně i kryt. Je proto nutno obezřetně provádět jejich lov na těchto zelených plochách, protože neuváženým odlovem můžeme zasáhnout do kmenového stavu příslušné zaječí kolonie. 

#Zajíc, Chov zvěře, Myslivecké fotografie, Namlouvání, Příroda a myslivost, 

ZAJÍC. Většina menších druhů zvěře (hlodavci, zajíc, králík, ale i menší a středně velké šelmy) trpí zamořením prostředí, takže jejich stavy neustále klesají...

Zajíc

V krajině utvářené, zdevastované a intoxikované člověkem 

dochází k zásadním změnám v rozsahu únosné kapacity prostředí pro populace zvěře. Většina menších druhů zvěře (hlodavci, zajíc, králík, ale i menší a středně velké šelmy) trpí zamořením prostředí, takže jejich stavy neustále klesají nebo setrvávají na velmi nízké úrovni a velikost populací této zvěře se nezvyšuje. Populace některých větších druhů (spárkatá zvěř, rys, liška) pokud nejsou regulovány intenzivním lovem, dosahují v krajině utvářené člověkem vysokých stavů, neboť je výrazně zvyšována úživnost jejich životního prostředí (polní kultury jsou po dobu své vegetace podstatně větším zdrojem potravy, než může poskytnout přirozená louka nebo lesní porost). Také v zimě zlepšuje člověk potravní kapacitu prostředí pro sudokopytníky záměrným přikrmováním a udržováním jejich vysokých stavů vytváří současně dobrý zdroj potravy pro rysa (živá zvěř) i lišku (kadavery). Zanedbatelný pro zvyšování stavů těchto druhů zvěře není ani záměrný boj člověka s jejich chorobami (plošné odčervování spárkaté zvěře a vakcinace lišek proti vzteklině). Příkladem může být porovnání únosnosti základních druhů prostředí pro výši stavů srnčí zvěře. V souvislém smíšeném lese, daleko od luk a polí, je optimální hustota zazvěření 2 - 3 jedinci na 1 km2. V případě dosáhne-li počet jedinců srnčí zvěře 10 na 1 km2, není již les sám schopen přirozené obnovy, protože většina semenáčků a mladých stromků bude postižena okusem.

V prostředí, kde převažují luční porosty, střídající se s menšími listnatými lesíky, je snesitelná hustota zazvěření srnčím, bez vlivu na poškození vegetace a za předpokladu zimního přikrmování, 20 - 30 jedinců na 1 km2. Na polích osetých ozimy se uživí dokonce 50 - 70 kusů srnčí zvěře na 1 km2, aniž by porosty byly nevratně poškozeny. U druhů zvěře s velkým akčním rádiem (rys, vlk, los) může za střídajících se příznivých a nepříznivých podmínek docházet k tzv. oscilacím hranic areálu dočasného rozšíření (tj. jeho střídavého zvětšování a zmenšování). To souvisí především se střídavým růstem a poklesem populační hustoty na původním trvale osídleném území. Při zhoršených podmínkách prostředí se rozšíření určitého druhu zvěře začne zmenšovat až na poměrně malé území (tzv. refugium), z něhož se pak po obnovení příznivých podmínek příslušný druh opět šíří do okolních oblastí. Pokud se příznivé podmínky neobnoví, může dojít k vyhynutí tohoto druhu zvěře v určité oblasti. Při dlouhodobě změněných podmínkách může trvat omezení areálu výskytu až několik set let.
Například srnec ve Švédsku setrvával v prostorově omezeném refugiu více než 100 let, než se opětovně rozšířil. Také tchoř, který zcela vymizel z Finska na dobu téměř 350 let, později opět zaujal areál svého rozšíření v jeho původním rozsahu. Rozšiřování určitého druhu má však často omezení daná místními geografickými poměry. Tak šíření lesních druhů brání rozsáhlejší bezlesé oblasti (např. rys), šíření horských druhů zamezují okolní nížiny a naopak. Zvěř, která přirozeně rozšiřuje areál svého druhu do méně příznivých podmínek (severní nebo horské oblasti) obvykle v nově osídlených oblastech dorůstá menší velikosti a dosahuje méně početních přírůstků. Naopak zvěř šířící se do příznivějších podmínek (včetně umělého vysazování) se intenzivněji množí a tělesně lépe prospívá. To často souvisí i s nedostatkem místních regulačních činitelů jejich početnosti (predátorů a parazitů). Opačná situace vzniká při přenesení horských druhů zvěře do nížinného prostředí (např. kamzíků nebo svišťů do velkoměstské ZOO). Horská zvěř ve svém původním prostředí poměrně zřídka onemocní, neboť ve velkých nadmořských výškách se vyskytuje jen málo choroboplodných mikroorganismů. V nížině však mohou být napadena četnými původci ochoření, neboť postrádají ve svém přirozeném prostředí v podstatě nepotřebnou imunitu.

Z našich druhů zvěře došlo k osídlovacím invazím v relativně nedávné době postupně u ondatry, prasete divokého, losa, psíka mývalovitého a rysa.

Ostatní druhy, vesměs uměle vysazené (sika, jelenec, muflon, kamzík a koza bezoárová) byly od počátku pod přímou záměrnou kontrolou člověka, a proto se mohly populace těchto druhů zvěře rozšířit jen v souladu s jeho zájmy. Uměle vysazená ondatra sledovala rozvojem své populace klasický osidlovací princip v prostředí, kde neměla mezidruhově potravního konkurenta. Po dosažení populační nasycenosti prostředí, řešil tento druh svou další expanzi rozšiřováním areálu po Evropě. V současné době je stejně jako další menší druhy zvěře ondatra postižena devastací prostředí, takže její stavy klesají hluboko pod hranici populačních možností.
 Prase divoké se rozšířilo rovněž na základě klasického osidlovacího principu, navíc v prostředí, které mu po stránce úživnosti i vegetačních úkrytů bylo značně vylepšeno zemědělskou činností člověka (velkoplošné monokultury kukuřice, obilovin i okopanin a kalamitní přemnožování hraboše polního). Neusměrněný, byť intenzivní lov zaměřený spíše na větší dospělé jedince, zapříčinil reakci v podobě rychlejšího dospívání bachyněk a vysoká potravní nabídka umožnila vícečetné i častější vrhy selat. V současné době je kapacita prostředí pro populaci divočáků zhruba nasycena, vzhledem ke škodám na zemědělských plodinách je však její výše pro člověka neúnosná.

Losí populace se u nás zvětšuje jen pozvolna, neboť její rozsah je limitován požadavkem na vyhraněný, dosti vzácný typ životního prostředí (močálovitá krajina jezerních nebo rybničních pánví). Psík mývalovitý svou populaci rovněž pozvolna početně rozšiřuje, ovšem její vývoj je jednak pod intenzivní loveckou kontrolou (celoroční odstřel), a jednak potravní nabídka drobných živočichů (kteří tvoří významnou složku jeho potravy) není ve zdevastovaném prostředí příliš vysoká. Současně v jeho případě působí na omezené rozšiřování i vliv mezidruhové konkurence našich původních šelem (liška, tchoř, hranostaj). Rys, který byl teprve relativně nedávno uměle vysazen a dosud nepodléhá rozsah jeho populace lovecké kontrole, se dostal do fáze rychlého nárůstu počtu jedinců (i když u větších savců není tato rychlost tak intenzivní jako u menších živočichů). Populační rozmach rysa je navíc umožněn enormně vysokými stavy srnčí a mufloní zvěře, které jsou hlavní součástí jeho potravy. V oblasti prvotního vysazení (Šumava) je prostředí pro populaci rysa již plně nasyceno a její další růst se realizuje prostřednictvím rozšiřování areálu druhu do vhodných lokalit s vysokým podílem souvislejších lesních porostů. Po dosažení maxima však již dochází k pozvolnému poklesu stavů rysa.

Vojtěch Škaloud, Oldřich Tripes

ZAJÍC. Zajíc, zvláště pohlavně dospělý, je vysoce teritoriální zvíře a z tohoto svého prostoru, teritoria, prakticky nikdy nevychází. Zajíc, Teritorium, lov, Příroda a lidé

Zajíc v květnu

Uvnitř krytin, hlavně kukuřice, je mladá zaječí zvěř snadným úlovkem pro přemnoženou černou zvěř a lišky

Při současném neekologickém trendu zemědělské výroby můžeme hovořit o tom, jak vůbec zaječí zvěř v přírodě alespoň udržet. Myslivci svou vlastní činností nejsou schopni v plné míře nahradit pro zajíce nedostatečné životní podmínky, protože biologické zákony, stanovující životní podmínky, jsou jednou dané a není možno je měnit.

Je nutno si uvědomit, že zajíc, zvláště pohlavně dospělý, je vysoce teritoriální zvíře a z tohoto svého prostoru, teritoria, prakticky nikdy nevychází. Navíc, podobně jako králík, vytvářejí se na určitém území jakési kolonie, uzavřené celky, tvořené jedinci žijícími uvnitř této kolonie. Zajíc své teritorium není schopen opustit ani v případě, že v důsledku posklizňových prací zde nenachází téměř žádnou vhodnou potravu.

Na nekrytých plochách, hlavně po sklizni, se mladí zajíčci nedokážou dostatečně schovávat a jsou snadným terčem lovu nejen pro šelmy, ale hlavně pro dravce (výrazně se zde negativně projevuje moták pochop) a také krkavce a i výry, jejichž stavy stoupají a často loví i v polních oblastech. Uvnitř krytin, hlavně kukuřice, je mladá zaječí zvěř snadným úlovkem pro přemnoženou černou zvěř a lišky.

Plochy oseté řepkou jsou pro zajíce velmi nevhodné, zajíc v nich prakticky není schopen přežívat a rozmnožovat se, protože v nich nenachází možnost vhodné potravy.

Bylo by proto potřeba, aby v tomto případě se začalo tímto problémem velmi intenzivně zabývat především Ministerstvo zemědělství. Jedná se hlavně o problematiku systému zemědělské výroby, kterou by bylo potřeba řešit nejen z hlediska finanční výnosnosti, ale i z hlediska ochrany životního prostředí. Doporučení nemají vcelku žádný pozitivní dopad, je nutno tuto problematiku řešit právní formou, aby nemohlo platit heslo „co není zakázáno je dovoleno“.

Problematikou ochrany životního prostředí by se mělo také začít zabývat i Ministerstvo životního prostředí, protože nedochází jen k ovlivňování životního prostředí lovné zvěře, ale z polí mizí velké množství rostlinných druhů a také i ptactva (např. skřivan polní, čejka apod.). Bylo by potřeba alespoň snížit velikost lánů a obnovit zelené pásy mezi jednotlivými plochami (biopásy?) a začít brát vážně různá upozornění a rozhodnutí Evropské Unie o ochraně ornice a o nutnosti bránit životní prostředí nejen na vybraných lokalitách, ale obecně v celém systému přírody.

Že se touto problematikou velmi podstatně zabývá i EU je patrné i ze současných požadavků Evropského parlamentu, který od roku 2013 požaduje, aby finanční dotace byla o 30 % zkrácena těm zemědělcům (nebo zemědělským podnikům), u kterých nedojde k vyřazení nejméně 7 % zemědělské půdy z hospodaření. Tyto zemědělské plochy, vyřazené z hospodaření, mají být přednostně využity k ekologickým účelům a přednostně vyhrazeny pro pásy okolo polí, a to buď jako úhory či křovinné pásy. Navíc každý zemědělec bude muset na své zemědělské ploše pěstovat nejméně tři rozdílné kultury v doporučeném procentuálním poměru.

ZAJÍC. SRNA. SOJKA. Kochám se pohledem na bezstarostně se popásající srnu. Napravo přelétla straka, kdesi opět zakřičely sojky a vyhopkal z lesa zajíc.

Zajíc polní

Začíná se pomalu rozednívat a na východě rudne obloha 

Co nevidět sluneční zář zaplaví rozespalou krajinu. Je ještě chladno, paní Zima teprve nedávno, ale pohasínající hvězdy věští, že bude krásný den. Dýchám plnými doušky jarní vzduch prosycený vůní probouzející se země. Každý rok se to opakuje a pokaždé to ve mně zanechá pocit něčeho zvláštního a neskutečně krásného.

Srovnávám si pušku na rameni a dalekohledem bedlivě obhlížím louku před sebou. Zatím nikde nevidím žádnou zvěř. S prvními paprsky vycházejícího slunce se začíná probouzet i zpěvné ptactvo. Koncert započal nedaleko ode mne ve svém černém fráčku Mistr kos, co se usadil na vrcholku pomaloučku rašícího lískového keře. Jeho zpěv chytá přímo za srdíčko. Zastavuji se a nehybně naslouchám. Po chvíli se k němu přidávají i další ptačí sólisté a les už ožívá celým opeřeným orchestrem. Samozřejmě - chybět v něm nemohou všudepřítomné sojky plné páskované modři v peříčcích svých letek. 

Už vůbec nelituji toho, že jsem si ráno přivstala. Ba naopak. Boty mám svrchu smáčené od chladivé ranní rosy, která omývá čerstvě rostoucí zeleň louky, ale uvnitř mám pěkně teploučko. Docházím pomalu ke staré kazatelně. Žebřík je ještě vlhký, klouzavý a tak nahoru lezu velmi opatrně. Otvírám petlici dvířek a vstupuji dovnitř. Pušku stavím do rohu kazatelny, dnes ji mám sebou více méně ze zvyku než se záměrem lovit. Že by přišla liška či divočák nepředpokládám. Usedám na lavičku a dělám si pohodlí. Potichu otevírám okénko a nechávám na sebe proudit zvenčí čerstvý vzduch a také nechávám uším prostoupit ten nádherný koncert ptačích zpěváčků, kteří se mi teď ozývají ze všech stran. 

Mé oči znavené neustálým sledováním počítače a čísel při mé profesi účetní nabírají síly z všemožných odstínů zelené barvy okolí. Zároveň vypínám i mozek a oddávám tělo tolik potřebné relaxaci.
Určitě to dosvědčí i ostatní myslivci, že chvíle na posedu či kazatelně jsou chvílemi vnitřního uvolnění a odpočinku a zase na druhé straně i chvílemi vzrušení při lovu. Nejen lov, ale i citlivé vnímání přírody jako celku je myslivost.

SOJKA

Mé oči zachytily na louce téměř neznatelný pohyb. Pomalu zvedám dalekohled, abych nezpůsobila nějaký zbytečný hluk.

Srna.
Pomalu kráčí po louce zhruba ve vzdálenosti sto metrů ode mne. Teď se zastavuje a jistí. Bystří všemi smysly, aby zachytila jakýkoliv náznak nebezpečí. Dnes jí ale nikde nehrozí. Je sama. Zatím. Obeznávám ji a odhaduji její věk na dva až tři roky. Už brzy ale sama nebude, přijde její mateřská chvíle, čas kladení mláďat a ona bude za sebou vodit jedno nebo dvě srnčata. Nastane starost jí, ale i nám myslivcům. I my je budeme muset chránit až vyjedou do polí zemědělské stroje a nastane každoroční senoseč. Vzpomínám si, jak jsem kdysi opatrně přenášela malá srnčátka obalená náručí trávy, abych na ně nepřenesla svůj lidský pach, na okraj lesa, odkud si je pak srny odvedly. Vždy to fungovalo.

Tím, že se louky procházejí se psy, tak se rovněž zachrání alespoň část počínajících srnčích životů, které by jinak skončily pod nemilosrdnými koly techniky. Jsou i další možnosti, které se v praxi využívají, aby si srny své potomky včas odvedly do bezpečí lesních houštin. Vždyť je to naším úkolem a posláním starat se o zvěř, pečovat o ni a chránit ji.

Kochám se pohledem na bezstarostně se popásající srnu. Napravo přelétla straka, kdesi opět zakřičely sojky a tamhle vyhopkal z lesa zajíc. Chvíli se ostražitě rozhlíží, zapanáčkuje, bystří všemi svými smysly a pak se s chutí pustí do čerstvě narostlé trávy. Konečně se dočkal jara! Dobrou chuť ušáku! Cuká mi to koutkem úst. Je pořád na co se dívat. Je polovina dubna a brzo nastoupí svoji vládu měsíc květen, který položí na louku pestrý šál a ozdobí stromy bílými a růžovými květy, prostřené stoly pro včely a motýly. To bude teprve podívaná. Už se neskonale těším. Sluneční paprsky ke mně pronikají okýnkem kazatelny a cítím už jejich sílu na své tváři.

Je to příjemné. Oči se přivírají blahem a já se pomalu ponořuji do vzpomínek z dětství. Už jako malá holka jsem milovala přírodu a protože jsme bydleli u lesa, byla jsem v něm víc než doma. Lozila jsem po stromech, běhala po lese a moje mamka jen lomila rukama nad mými věčně roztrhanými kalhotami. Společně s mladším bratrem jsme se se starým dalekohledem courali přírodou a pozorovali zvěř. Psala jsem si dokonce deníček o tom, co všechno jsme na svých toulkách viděli.

 Je to zajímavé, jak člověk stárne, tím víc se vrací k místům, kde se narodil a kde prožil svá dětská léta. A tak tu dnes sedím na kazatelně už coby myslivec a začínající autorka mysliveckých literárních příběhů společně se svým splněným dětským snem. Znovu přikládám k očím dalekohled, tak jako tenkrát, před lety, když jsem ještě byla dítě a znovu obdivuji tu naši nádhernou jarní přírodu. Čerpám z ní neustále nevšední sílu a energii, kterou mi předkládá a ubezpečuji se, že příroda a myslivost jsou moje velké lásky, bez kterých se už v životě nemohu obejít.

Jitka PŘIBYLOVÁ

#Drobná zvěř, Lovecké stezky, Příroda, Zajíc, Myslivecké ráno, Dalekohledy, Posed, Čekaná

Něco vám to připomíná Myslivci? Ještě očíslovat, jestli někdo nechybí! Humor o myslivosti, Vtipy, Zajíc, Liška, Myslivecká zábava

Mazaná liška a zajíci

Zajíc polní. Zajíc, Drobná zvěř, #Lovecké stezky, Lovy fotoaparátem. Co víme o „obyčejném“ zajíci?

Zajíc polní 

Jak vlastně vnímáme zajíce?

 Ano, jsme-li na čekané, jako první se v trávě objeví zajíci. Jejich dlouhé slechy a zvídavé hlavy. Signalizují počátek pohybu zvěře, mnohdy předznamenávají její samotný příchod. Odhopkají a my čekáme na tu svoji „velkou“ zvěř. Na tu, jejímiž životními projevy se pečlivě zaobíráme, známe každou nuanci jejích hlasů, pohybů, máme zmapovanou téměř každou minutu jejího denního režimu.

Co však víme o „obyčejném“ zajíci? Možná jen vnímáme jejich pohyb při podzimních honech, kdy vybíhají před hlavněmi brokovnic, vyskakují před vystavujícími ohaři, případně mizí pod příkrovem bělostného prašanu… a dohadujeme se, na jakou vzdálenost vystřelit, jak předsadit. Ten obyčejný zajíc by si ale zasloužil víc.


##Lovecké stezky, Drobná zvěř, Lovy fotoaparátem, Zajíc, Lovu zdar!, Zvěřina a kuchyně myslivce

Jak zajíc přelstil líného hajného, Zajíc, Drobná zvěř, Lov ve svobodném světě, Příroda, Příroda a lidé, Příroda a myslivost, Zvěř v zimě,

Zajíc polní

V dobách, kdy stavy zajíců byly na vysoké úrovni, byla zemědělská půda rozčleněna na velké množství relativně malých políček, na kterých byla pestrá skladba plodin. 

Louky s pestrou rostlinnou skladbou byly postupně likvidovány na úkor polí s obilím, řepou,
vojtěškou apod. V poslední době i tato skladba doznala velkých změn, prakticky zmizely pole s vojtěškou a směskami na úkor velkých lánů kukuřic, řepky a slunečnice. Tak došlo k tomu, že zajíc má již relativně velmi málo možností k získání dostatku původní přirozené potravy, zvláště po sklizni jsou potravní podmínky pro něj katastrofální. Známe-li rozlohu areálu ve kterém se pohybuje zaječí kolonie, je jasné, že se v tomto období většina zajíců kolonie soustředí do míst, kde ještě mají možnost nalézt zelenou potravu a současně i kryt....

Louky s pestrou rostlinnou skladbou byly postupně likvidovány na úkor polí s obilím, řepou, vojtěškou apod. V poslední době i tato skladba doznala velkých změn, prakticky zmizely pole s vojtěškou a směskami na úkor velkých lánů kukuřic, řepky a slunečnice.

Tak došlo k tomu, že zajíc má již relativně velmi málo možností k získání dostatku původní přirozené potravy, zvláště po sklizni jsou potravní podmínky pro něj katastrofální. Známe-li rozlohu areálu ve kterém se pohybuje zaječí kolonie, je jasné, že se v tomto období většina zajíců kolonie soustředí do míst, kde ještě mají možnost nalézt zelenou potravu a současně i kryt.

V současné době, vzhledem k využití velmi výkonné mechanizace, dochází ke slučování pozemků do velkých celků a navíc vzhledem k ekonomice se stejné plodiny sejí na blízké polnosti. Vznikají tak obrovské celky monokultur. Uvážíme-li, že zajíc je věrný svému teritoriu, v menších polních celcích a navíc s pestrou skladbou plodin, po sklizní vždy našel prostory, kde byl dostatek klidu a potravních zdrojů. Ve velkých celcích monokultur dochází u něj po sklizni k výraznému nedostatku potravy, u ramlic se zvýší počet resorpci plodů a tím sníží počet mláďat ve vrhu. Současně se zvýší ztráta mláďat pro nedostatek krytu a potravy a u dospělé zvěře se sníží imunita a infekce hlavně kokcidiemi vede k výraznému oslabení organismu až k úhynům.


#Jak zajíc přelstil líného hajného, Zajíc, Drobná zvěř, Lov ve svobodném světě, Lovu zdar!, Příroda, Příroda a lidé, Příroda a myslivost, Zvěř v zimě, 

POHÁDKA o ZAJÍČKOVI. Příroda se probouzí a rodí se mladí zajíčci. Dnes je tu pohádka pro adepty myslivosti a ostatní přátele z dětství! Zajíček měl domeček a jak o něj přišel....

Příroda se probouzí a dva zajíčci se choulí k sobě

Byl jednou jeden zajíček, a ten měl domeček.  Jednou k jeho domku přišla liška a prosila, aby ji zajíček pustil dovnitř, že by se na chvilku mohla ohřát.

Zajíček ji pustil, ale liška řekla: „Zajíčku, je tu moc málo místa a oba se sem nevejdeme. Nechtěl bys jít na chvilku ven?“ Zajíček řekl: „Ano liško. Právě jsem si vzpomněl, že jsem chtěl jít ven do lesa, abych se tam na chvilku proběhl. Liško, až se vrátím, tak půjdeš ven ty. Ano?“  A liška řekla: ,,Ano, zajíčku.“
 A tak zajíček šel. Šel a šel až uviděl veliký strom. Pomyslel si: „To jsem unavený, že bych si i chvilku zdřímnul.“ A tak si zajíček lehl pod strom a usnul. Už za chvilku se ale probudil. Už bylo odpoledne a zajíček šel domů.  Došel domů a řekl lišce: „Liško, teď jsi na řadě ty.“ Liška mu odpověděla: „Ne zajíci, já nikam nejdu, protože si vyzdobuji svůj nový dům. Zajíček se zeptal: „Ale liško, to je přece můj domeček! Tak co mi tam děláš?“ A liška mu odpověděla: „Zajíci, ty už tu nebydlíš. Teď jsem se tu zabydlela já!“ A zajíček šel lesem a byl nešťastný, že ho liška podvedla, a že už nebude mít střechu nad hlavou.

A v tom ho uviděl ježek a zeptal se ho: „Zajíčku, co tě trápí?“ A zajíček odpověděl: „Ach, liška mě z domku vyhnala a teď nemám kam jít.“     A ježek řekl: „Tak já ti ji pomohu vyhnat. Ukaž mi, kde je ta tvoje chaloupka.“ A zajíček ho vedl a vedl až řekl: „Tamhle je.“ A ježek šel k chaloupce a přitom říkal lišce: „Já jsem ježek a bodliny mám, na lišku teď jdu, abych ji vyhnal ze zajíčkova domečku!“ A liška na něho: „Já se tě nebojím, já se tě nebojím!“ A ježek na ni: „A já tě vyženu, a já tě vyženu! A liška na něho: „Nevyženeš, nevyženeš!“ A ježek řekl zajíčkovi: „To nemá cenu.“ A zajíček zas odešel a naříkal.
Až přišel ke kohoutovi a kohout se ho zeptal: „Zajíčku, nestalo se ti něco? A zajíček na to: „Ach, liška mě z domku vyhnala a teď nemám kam jít.“ A kohout mu odpověděl: „Zajíčku, já ti slibuji, že ji z něj dostanu ven.“ A zajíček řekl: „Nedostaneš, už ježek se o to pokusil a nepovedlo se mu to.“ A kohout řekl: „Já se o to pokusím. Kde je ten tvůj domeček? Zaveď mě tam.“ A zajíček ho vedl a vedl, až došli k jeho domečku. A zajíček řekl: „Tady.“

A kohout tedy šel a přitom říkal lišce: „Já na ramenu kosu nesu a zlou lišku ze zajíčkova domu vyhnat jdu!“ Jak liška uslyšela slovo „kosa“, hned vyběhla z domečku a utíkala, co jí nohy stačily. Zajíček byl pak hrozně vděčný kohoutovi, že mu nabídl, aby s ním bydlel.  A kohout souhlasil. A zajíček byl tak rád, že si udělal větší domeček. Od té doby žili společně.

#Liška, Pohádka O chytré kmotře lišce, Zajíc, Ježek, Kohout, Příroda.

Vánoční zajíc! Šťastné a veselé vánoční svátky, přátelé! A plné krmelce! Sníh a mráz brzy přijde.

Zajíc ušák na sněhu

Obrázky jsou pohyblivé a představují akční realitu

Sněžný zajíc v zimě...

Jak se chovat v přírodě

Zajíček v krytu

Jaro v přírodě

Rodí se mláďata zvěře a hnízdí ptáci (i na zemi)
Nesbírat, nenosit domů ani někam jinam. Pozor!

Pejsky na krátkém vodítku...viděl jsem jak rychle se styděl člověk co venčil psa a ten mu zajíčka zadávil před očima...spolkl ho i s nožičkama!