Paměť a Cecilka a bystrý myslivec nejprve srnčí spočítá - a potom střílí. Myslivecká zábava. Dobrý vtip!

NA PŘÁNÍ. TAKOVÝ FÍGL.

Lucembursko a krávy (z cesty do Lucemburku)

Sedí dva v kupé ve vlaku a ten jeden se dívá z okna a přitom si pořád mumlá: 
"Dvacet, dvacet pět ... třicet čtyři! - Patnáct, třicet, padesát, osmdesát ... devadesát pět!" Druhý pán ho poslouchá, nedá mu to a zeptá se: 
"Prosím vás, co to pořád počítáte?" 
"Ale, vždycky, když projedeme kolem nějakého stáda, tak si spočítám počet kusů dobytka," odpoví ten první. 
"To není možné, abyste to stihl spočítat za tak krátkou dobu," diví se ten druhý.
"Víte co, za chvíli budeme projíždět kolem našeho statku, schválně, jestli spočítáte přesně, kolik mám krav," navrhne. Když projíždějí kolem toho statku, první pán se dívá a mumlá:
"Dvacet, padesát, osmdesát ... sto dvacet čtyři!"
"To je úžasné, to je úplně přesně!" žasne druhý pán.
"Jak je možné, že to spočítáte tak rychle?"
"No, víte, je v tom takový fígl," svěřuje se první pán.
"Já jim nejprve spočítám nohy a pak to vydělím čtyřmi."

UPROSTŘED ZIMY ve Švédsku. Zvěř v zimě, Na loveckých stezkách, Stádo tlupa rudl, Wildlife

ŠVÉDSKO A ZIMA

SETKÁNÍ NA VNADIŠTI

Daněly v zimě

#Černá zvěř - bachyně, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře, HUNTING, Tlupa a rudl.

Černá zvěř

Podzimní období druhého roku života je zlomové ve společenském životě 

a chování mladé černé zvěře.

Nejnadějnější kňourci pomalu dospívají a jsou bachyněmi odháněni od tlup. Zcela je ale neopouštějí a jako nezkušení se pohybují poblíž.

Samičí a mladá zvěř zůstává v tlupách. Dvouleté bachyňky postupně přicházejí do říje. Obě pohlaví se stávají "dospělými" s rozhodujícími změnami ve způsobu života!

Toto vše se děje na konci vegetačního období v hlavní lovecké sezoně, kdy lovci navezou do honiteb hromady zbytků a snaží se o lovecký úspěch, je častá špatná viditelnost. Přijde - li proto k újedi tlupa černé, je stříleno především na větší kusy z několika důvodů: větší kus je možné ve tmě lépe sledovat, je mnohem snazší jej zasáhnout , ale především je na něm mnohem více "masa". Stejně tak je nejsnadnější ulovit dospívajícího nezkušeného tuláčka odraženého od tlupy. Pravděpodobnost jeho ulovení oproti seleti v pětičlenné tlupě je vyšší přibližně 1:5. Připočteme-li k tomu i nejpravděpodobněji stejné výsledky při četných nadháňkách, je osud dospívajících sečten. Nyní, zdůrazňuji, toto je pravá příčina přesunu těžiště lovu na dvouleté kusy(!), což je naprosto nepřijatelné.

Po ulovení bachyně se radikálně, ale přitom velmi nepříznivě, změní sociální struktura a situace ve skupině. Absence starších bachyní nemůže ovlivnit dobu a průběh chrutí. 

Pokud nejsou v honitbě ani dospělí kňouři, mohou se účastnit procesu plození již vyspělá selata! Geometrickou řadou roste počet nekvalitních, opožděných vrhů v následujícím roce. 

LOVY ČERNÉ ZVĚŘE. Dbát na dobrý vítr a mít u sebe opěrnou hůl - pirštok. Zvěř reaguje na odkryté části těla. Většina lovců však preferuje spíše čekanou.

ČERNÁ ZVĚŘ V LESE

Zcela jistě se vám již stalo, že zkušená vedoucí bachyně cestou ke krmelišti tlupu odložila v krytu a šla se přesvědčit, zda na posedu někdo nesedí

V první řadě si dojde pro vítr a zkontroluje lovecký chodník k posedu, kde hledá čerstvou lidskou stopu. Teprve, když se ujistí, že je vše v pořádku, dá ostatním pokyn k návštěvě vnadiště. V opačném případě zafučí a všechny kusy v tichosti opustí nebezpečný prostor.

V následujících řádcích se pokusím přiblížit některé méně tradiční způsoby lovu černé zvěře. Letos bude zažitý způsob lovu totiž ještě složitější, neboť se nacházíme v semenném roce buků a dubů, kdy je země pod stromy doslova zasypána plody. Tím pádem zvěř samozřejmě upřednostňuje potravu, která je pro ni přirozená a na krmeliště či vnadiště dojde jen zřídka, aby si změnila chuť. Pokud chceme prasata navyknout častěji docházet ke krmným zařízením, musíme jim tam nachystat potravu složenou ze surovin, které jsou pro ně vzácné, dá se říci pamlsků. Mezi ně bezesporu patří dužnatá krmiva jako řepa nebo ovoce.

Ne pro všechny z nás je jednoduché dopravit ke krmnému zařízení dužnaté a často velmi těžké krmivo, ať už z důvodů složité dostupnosti krmiva či krmného zařízení. V tomto případě je ideální využít krmné aroma. Osobně se mi při lovu nejvíce osvědčilo aroma lanýže, francouzské houby, toto aroma černá zvěř přímo miluje.

Divočákům při takovémto žírném roce často chybí živočišná složka potravy, a proto chodí převážně na louky vyrývat různé larvy brouků nebo myši. Proto je také nalákáme na zbytky masa, vývrhy zvěře nebo ryb. U tohoto druhu vábení však hrozí, že se za vyšších teplot rychle zkazí a může tak dojít k zamoření okolí nepříjemným zápachem. Proto je vhodnější použít aroma. Kupříkladu vůně ryb přiláká i další predátory jako je liška, kuna či jezevec.

Můžeme použít také přivábení divočáků pomocí moče říjné bachyně nebo moče jiného kance. Je důležité používat extrakty jednoho druhu a ne směs močí od více zvířat. Doporučuji moč nastříkat na stromy nebo aplikovat do automatického rozprašovače, který v intervalech dávkuje sekret do ovzduší. Kanci pak reagují na vůní bachyně ve chrutí nebo na pach jiného kance - soka. Díky těmto vnadidlům se mi daří udržet kance v oblasti, kde potřebuji a zakrmuji.

Při příchodu k posedu je také velmi nutné dbát na směr větru. Kuřáci jej zjistí jednoduše pomocí zapálené cigarety či zapalovače, my ostatní pak puštěním smítka, bublifukem či pomocí detektoru kouře, který je bez zápachu a perfektně nám ukáže směr větru pomocí imitovaného kouře. U nás se jedná o novinku, hit letošní lovecké sezóny, na západ od našich hranic je však takový detektor nezbytnou pomůckou každého myslivce již několik let.

Úspěšný lov závisí na mnoha faktorech. Kdysi nepředstavitelné se dnes stává realitou. Často se musíme snažit eliminovat svůj vlastní pach ve stopě a zakrýt všechny části těla, abychom měli patřičný lovecký úspěch. K tomu účelu se mi nejvíce osvědčil tzv. eliminátor pachu, dostupný ve verzi bez zápachu nebo s vůní čerstvé půdy.

Nejen pro aktivní způsob lovu jako je šoulačka se dnes doporučuje zakrýt obličej a ruce maskami a rukavicemi. Je neuvěřitelné, jak zvěř reaguje na odkryté části těla. Vyhledává je a vidí na velkou vzdálenost.

Nyní se asi mnozí z vás chytají za hlavu a říkají, že to nikdy nepotřebovali a přesto lovili. Je pravdou, že dříve jsme takhle neuvažovali. Tehdy ale ani nebylo možné si takové doplňky pořídit. Dnes je však jiná doba a na základě zkušenostní svých i ostatních lovců mohu tyto drobnosti pro úspěšný lov jen doporučit.

 Letos je semenný rok a budeme tedy nuceni jít za zvěří také do porostů, kde se paství. V takovém případě je ideálním způsobem lovu šoulání (nejlépe na sněhové pokrývce). K takovému lovu se musíme rovněž řádně přichystat. Není příliš vhodné použít klasické zelené oblečení. Měli bychom použít převlek v bílé kamufláži. Samozřejmě nesmíme zapomenout zakrýt také obličej a ruce. Jedná se o zajímavý, avšak velmi málo využívaný způsob lovu. Přitom je účinný a vzrušující. Velmi rád takto lovím a to dosti úspěšně.

Samozřejmostí je dbát na dobrý vítr a mít u sebe opěrnou hůl - pirštok. Ten by měl být z přírodního materiálu jako je dřevo, protože při manipulaci nezpůsobuje hluk.

Většina lovců však preferuje spíše čekanou. Přes den zjistí, kterou lokalitu zvěř navštěvuje a pak si tam připraví například přenosný posed. Nejlepší je používat skládací duralové opěrné žebříky nebo šplhací posedy, se kterými můžeme vyšplhat i do větších výšek. Tyto posedy jsou relativně lehké a také se s nimi lépe manipuluje. Při výběru je však třeba dbát na kvalitu provedení. Přeci jen budete sedět ve výšce několika metrů nad zemí a pád z této výšky může mít velmi vážné následky. Při tomto způsobu lovu musíme vždy dojít na místo v dostatečném předstihu, abychom v klidu seděli ještě před příchodem zvěře.

Tímto článkem jsem chtěl představit či připomenout i jiné a nové způsoby lovu černé zvěře než klasické sezení u hromady krmení, na kterou bude zvěř jen stěží docházet. Dobře totiž ví, že jí tam hrozí velké nebezpečí. Článek jsem postavil na vlastních poznatcích z lovu za použití nově dostupných doplňků. Přeji všem mnoho loveckých zážitků.

Miroslav RUDEL

Zoologie srstnaté zvěře - Hierarchie. Skupinový život, Stádo tlupa rudl, Zoologie

Dančí zvěř

Aby společenství zvířat fungovalo pokud možno bez třenic a neztrácelo energii zbytečnými spory, je postavení každého jednotlivce ve skupině pevně
vymezeno. 

Ve skupinách, které nepřesahují svým počtem 20 - 30 jedinců se většina příslušníků skupiny osobně zná a zpravidla mezi nimi panuje hierarchický pořádek. Proto zvěř žijící ve větších uskupeních než je rodina nebo rodinná skupina (tedy pokud počet členů skupiny přesahuje 4 - 5 jedinců) dodržuje ve svém společenství hodnostní (hierarchickou) posloupnost mezi jednotlivými příslušníky. Znamená to, že společensky nadřazený (dominantní) člen skupiny je ve všech směrech respektován podřízenými (submisivními) členy společenstva. Ve skupině je tedy chování členů navzájem závislé. Vůdce skupiny je více nezávislý na ostatních členech společenstva než oni na něm i mezi sebou.

Když se ve skupině vyřeší hierarchický pořádek, pokusy jednotlivců o souboje jsou řidší a počet soubojů výrazně klesá. Hierarchie tedy působí jako důležitý činitel tlumící sociální konflikty.
Ale hierarchická posloupnost zůstává stabilní jen v případě, jestliže dominantní jedinec občas přeruší jiné aktivity a demonstruje pohotovost k obhájení své pozice. Občasné projevy agresivity jsou tedy nezbytné pro demonstraci dominantního postavení a tím i pro udržení hierarchické rovnováhy společenství. To platí i v případě dlouhodobě panující "pohodové" situace ve skupině.
Hierarchické postavení bývá ustanoveno mezi všemi dospělými členy skupiny. Někdy se jedná o hierarchii lineární, kdy kromě nejvýše a nejníže postaveného jedince, je každý další příslušník skupiny určitému počtu členů podřízen a dalším zase nadřízen. U některých druhů zvěře (např. králík), a nebo ve větších stádech spárkaté zvěře, bývají hierarchické vztahy složitější a méně jednoznačné. Teoreticky např. může být jedinec označený A nadřazen jedinci B, který je nadřazen jedinci C, ale ten naopak dominuje nad jedincem A. K takové situaci dochází většinou až mezi druhým a dalšími jedinci v pořadí (první vedoucí pozice je určena jednoznačně). Může se stát, že např. čtvrtý jedinec v pořadí vyhrál náhodně souboj s druhým jedincem a tím se stává pořadí 2 - 3 - 4 nelineární.
Takových nejednoznačných vztahů může být ve větším seskupení několik, takže se tam hierarchická posloupnost stává složitým propletencem. Trojúhelníkovité vztahy se projevují zejména na nižších hodnostních stupních společenstva. Lineární hierarchie bývá běžná u druhů, které žijí trvale ve společenském seskupení (např. vlk a potažmo i pes). Naopak u druhů, kde sdružování bývá méně častým jevem než individuální způsob života (např. u kočky), bývají vztahy mezi členy společenství často nelineární. Ve větších skupinách se lineární vztahy prakticky nevyskytují. Ve velkém stádu je mnoho jedinců, kteří jsou na tom fyzicky přibližně stejně, takže zaujímají střední hierarchické postavení a nemají mezi sebou lineární, ale složitější vztahy. Ovšem selekčními zásahy člověka (například cíleným odstřelem) může vzniknout preference výrazně silnějších jedinců, což napomáhá navození lineárních hierarchických vztahů.

Jelení stádečko

Výjimečně se může vyskytnout i tzv. despotická hierarchie. Při ní je jedno zvíře nadřazeno všem ostatním a samo svou útočností znemožní dalším příslušníkům skupiny vytvořit si hierarchické vztahy mezi sebou. Tato situace vzniká obvykle v zajetí při nedostatku prostoru. Vedoucí jedinec skupiny bývá často označován jako alfa, druhý v pořadí jako beta a poslední jako omega. U pohlavně smíšených společenství bývá hierarchické pořadí dvoukolejné. Jednak vzniká pořadí zvlášť mezi samci a mezi samicemi odděleně (např. u vlků nebo u králíků). Kromě toho bývají někteří samci nadřazení některým samicím. Kromě jedince alfa může existovat i jedinec superalfa. Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že vůdčí postavení jedince superalfa je trvale neotřesitelné a nelze s ním přímo soupeřit o první místo v pořadí. Naproti tomu jedinec alfa musí být připraven na budoucí střetnutí o vedoucí postavení, takže jeho pozice není trvale neotřesitelná.
V přírodních společenstvích se jedinec superalfa nevyskytuje. U domácích zvířat však může být jedinec alfa dosazen a udržován ve vysokém postavení člověkem, takže se stává superalfou. Například u psů je superalfa vedoucí pes v saňovém spřežení nebo sám člověk jako nadřízený svému psovi. Postavení superalfa však ve vztahu člověka a psa nemusí být pravidlem, někdy se stane povahově slabý člověk pro psa jen obyčejným alfou nebo dokonce betou.
V hierarchickém uspořádání panuje největší napětí mezi dvěma jedinci s bezprostředně blízkým postavením. Mezi jedincem s vysokým a nízkým postavením nebývá příliš značné napětí. Jedinec, který má zlost na hodnostně výše stojícího člena skupiny, ale nemůže jí na něm realizovat, si svou agresi vybíjí na některém slabším jedinci.
Sociální hierarchie výrazně stabilizuje organizaci určité skupiny. Každý její člen zná své postavení a plně respektuje postavení ostatních členů. Vedoucí jedinec navíc tlumí projevy agresivity uvnitř skupiny. Zabraňuje útokům na slabší jedince, protože se sám zaměřuje na ty členy skupiny, kteří jsou mu postavením nejblíže a omezuje jejich útočné projevy nejen proti sobě, ale i proti níže postaveným jedincům. Proto jakékoliv projevy útočnosti jedinců beta a gama tlumí vůdce již v zárodku napadnutím aktérů potenciálního incidentu. Vůdce může být sesazen pouze jedinci beta nebo gama, zatímco například jedinec omega jeho postavení nikterak neohrožuje. Proto napadne-li beta nebo gama omegu, alfa jedinec se k nim nepřipojí, ale zakročí naopak ve prospěch omegy. Svůj zákrok vždy směřuje proti hierarchicky nejblíže stojícímu jedinci, na jehož každý útočný projev je jedinec alfa velmi citlivý.
Pokud je ovšem např. jedinec beta napaden několika ostatními níže postavenými členy skupiny současně, zastane se alfa jedinec i jeho, přestože pro něj představuje největšího rivala. Autorita vůdce tedy tlumí projevy útočného jednání všech ostatních příslušníků skupiny. Vůdce se u kořisti sám co nejrychleji nasytí a potom střeží žeroucí skupinu před nepřítelem a brání rvačkám mezi příslušníky skupiny o žrádlo.
Naopak u volné skupiny (hierarchicky neuspořádané) se dostane ke společné potravě na úkor ostatních jako první ten jedinec, který je nejvíce hladový, a proto nejagresivnější. Vedoucí jedinec skupiny spárkaté zvěře se pase rychleji než ostatní a spí kratší dobu, aby měl čas hlídat tlupu. Celá skupina brání proti vnějším nepřátelům i hodnostně posledního jedince své tlupy, který je jinak ostatními členy skupiny často šikanován. U některých druhů zvěře (ondatra, králík) vedoucí samec někdy vytlačuje dospívající samce na okraj okrsku skupiny, kde vytvářejí jakýsi obětní nárazník proti nepřátelům. Predátor se těmito oběťmi uspokojí a neproniká až do centra okrsku k dominantnímu samci a jeho samicím.
Hierarchické postavení může být do určité míry narušeno příchodem cizího jedince, usilujícího o začlenění do stabilizované struktury tlupy. Odmítavý postoj vůči cizím jedincům směřuje k udržení hierarchického pořádku a tím i souladu ve skupině. Jedinec, který má úmysl se začlenit do větší tlupy, aniž by měl snahu získat tam vysoké hierarchické postavení, se nekontaktuje s dominantními členy, kterým se pokouší vyhnout. Zpočátku může sledovat skupinu s odstupem a postupně se snaží kontaktovat s níže zařazenými členy. Tak se jejich prostřednictvím včlení do skupiny, a teprve poté může dojít k jeho kontaktu s hierarchicky vysoce postavenými jedinci. V omezeném prostoru (např. výběhu v Z00) nemůže nově příchozí jedinec využívat tuto taktiku postupného přivykání. Proto bývá ihned napadán dominantními členy skupiny a jeho zařazení do ní je prakticky vyloučeno. Nově příchozí ke skupině se do ní tedy snáze začlení, pokud má každý člen skupiny dostatek životního prostoru.
Nejdříve se uskutečňuje navazování kontaktu, které spočívá ve vzájemném očichávání příchozího jedince s jednotlivými členy skupiny. Po seznámení, pokud je cizí jedinec tolerován a není od tlupy zahnán, dochází k jeho začlenění do hierarchického pořadí. Doba trvání začlenění a intenzita aktivity s ním spojená záleží na tom, zda-li se nově příchozí zařadí pasivně na nejnižší stupeň hierarchického pořadí a nebo zda začne bezprostředně usilovat o lepší postavení (což souvisí s jeho věkem, fyzickou i psychickou kondicí). V případě usiluje-li cizí jedinec rovnou o vysoké postavení, může být síla střetů velká a doba neklidu v tlupě trvá i delší dobu. Nově příchozí však záhy po svém příchodu většinou není schopen překonat strach z nového společenského prostředí, a tudíž není ani způsobilý úspěšně bojovat o vysoké hodnostní postavení, i když je pro to dostatečně fyzicky disponován a ve své původní skupině měl vysoké hodnostní postavení. Své prvotní nízké postavení v nové skupině může zlepšit až po nějaké době. 

Příchod nového jedince do skupiny ovlivní negativně celkovou aktivitu původních členů skupiny. Méně žerou, kratší dobu odpočívají a více se pohybují. Také nově příchozí je díky sociálnímu stresu silně zneklidněn, nežere a neodpočívá, je stále ve střehu. U přežvýkavců je po příchodu nového jedince do skupiny nejen zkrácena doba odpočinku a přežvykování, ale také se zvyšuje podíl doby přežvykování vestoje oproti optimálnějšímu přežvykování vleže. Po příchodu nového jedince do skupiny se zvýší počet konfliktů, a to nejen s ním, ale i mezi původními členy skupiny. Pokud přichází více cizích jedinců najednou, bojují o sociální zařazení nejen s původními členy skupiny, ale i mezi sebou. Dochází tedy k narušení celkového hierarchického pořádku skupiny a ke zvýšení sociální aktivity většiny jejich členů. Po vyjasnění situace a ustanovení nového hierarchického pořádku se celá tlupa zklidní. Po příchodu nového jedince do tlupy tedy trvá určitou dobu, než se s ním všichni členové skupiny seznámí a než se on hierarchicky zařadí, pak teprve je do tlupy definitivně přijat.
Hierarchicky vysoké postavení si musí dominantní jedinec buď vybojovat v přímém střetu s přibližně rovnocennými členy skupiny, nebo je získává nepřímo, uplatněním svých nadprůměrných schopností (zkušenost, ostražitost, hbitost, rychlá a účelná reakce, vyšší kvalita smyslů apod.), které ostatní členové uznávají jako životně důležité pro přežití skupiny. Někdy (ale většinou jen výjimečně) může výše hierarchického začlenění záviset také na délce doby, po kterou je příslušný jedinec členem skupiny.
Nadřízenost a podřízenost se rychle stanoví ve skupinách, kde jsou velké rozdíly mezi jejich členy (velikostní nebo věkové). Čím je ve stádu více stejně starých a přibližně stejně silných jedinců, tím častější jsou hierarchické souboje. Jsou-li oba sokové stejně silní, probíhá boj mezi nimi dlouho a v několika etapách.
Význam při získávání hierarchického postavení mají i dědičné a výchovné vlivy. Tak se často rodičům, kteří zaujímají ve svém společenství vysoké postavení, narodí převaha mláďat se sklony bojovat a snažit se zaujmout vedoucí postavení. Rodičům s nízkým postavením se rodí významné množství mláďat, která v dospělosti také stojí na nízkém stupni společenského žebříčku. Mláďata dominantních samic mají možnost odpozorovat od své matky, jak lze ovládat sociálně podřízené jedince. Dominantní jedinec bývá lépe živený a méně stresovaný, díky tomu je odolnější k chorobám. U teritoriálních druhů dominantní jedinec může být někdy nadřazen pouze ve svém teritoriu, mimo něj však nikoliv.

Kromě hierarchických vztahů mezi jedinci téhož druhu existují i v přírodě hodnostní rozdíly mezi různými druhy. Většinou při případných vzájemných vztazích dominuje příslušník velkého živočišného druhu nad menším, např. vlk nad liškou (to se projevuje obvykle u kořisti). Jedinec podřízeného druhu se smíří s mezidruhovou dominancí podstatně snáze než s vnitrodruhovou. Například pes přizná nadřazené postavení člověku snáze než silnějšímu psovi. Při přehuštěné populaci může dojít k situaci, kdy si příslušný jedinec ve velkém počtu ostatních členů skupiny (která se pro něj stává nepřehlednou) není schopen zapamatovat své hierarchické postavení. Následkem jsou pak časté a opakované konflikty. U větších skupin, kde se jejich členové navzájem neznají, může také docházet k neúplné sociální hierarchii. Při tom se od ostatních členů skupiny odliší vedoucí kasta, jejíž jedinci mezi sebou bojují o nejvyšší postavení. Níže postavení jedinci jsou sociálně téměř neorganizovaní (žádné pořadí mezi nimi není ustanoveno), ale zcela podřízení vůdčímu klanu. Tento stav se častěji projevuje u domácích zvířat, jmenovitě u psů žijících na určité lokalitě (kupříkladu v jedné vesnici). U samotářsky žijících druhů zvěře, mezi jejichž jedinci obvykle nejsou vyhraněné hierarchické vztahy, pokud jsou vynuceně (v zajetí) chováni ve společném uzavřeném prostoru, se mezi nimi začne hodnostní pořadí vytvářet. Někdy může dojít k situaci, že skupina se stabilní sociální strukturou, přemístěná do nového neznámého prostředí, začne znovu ustavovat hierarchické pořadí mezi svými členy jejich častějšími souboji.
O hierarchické postavení ve skupině bojují mezi sebou především samci, ale někdy navzájem soupeří i samice (např. u králíků) a také mláďata mezi svými vrstevníky. Například u divočáků dochází k hierarchickému rozvrstvení ještě mezi zcela malými selaty, kdy každé z nich si vybojuje svůj vlastní struk, který je k dispozici pouze jemu. To má význam především proto, že mléčné žlázy jednotlivých bradavek bachyně produkují mléko odlišného složení i množství.
Samci bývají často automaticky nadřazeni samicím, zvláště při velkém hmotnostním rozdílu v důsledku pohlavního dimorfizmu. Někdy získá určitá samice mezi ostatními samicemi nebo členy skupiny nadřazenost pouze díky tomu, že tvoří pár s dominantním samcem. Podobně jedno mládě může být nadřazeno dalším (třeba i silnějším) vrstevníkům jen proto, že má ve skupině výše postavenou matku nebo celý rodičovský pár. Dominance se může uplatňovat zejména mezi mláďaty v různých situacích variabilně. Například pohybově aktivnější jedinec se chová dominantně při hře, silnější jedinec uplatňuje dominanci při konzumaci potravy. Samice, jejíž postavení ve skupině se zlepšilo díky vytvoření páru s dominantnějším samcem je někdy uznávána pouze v době, kdy je její partner bezprostředně přítomen. Ztráta partnera má u samice často za následek propad v hierarchickém pořadí skupiny.

Dominantní jedinci mají přednost před ostatními členy skupiny v životně rozhodujících situacích. Jsou preferováni při výběru potravy, především v době jejího nedostatku. Hodnostní postavení se někdy (zejména za sucha) projevuje výrazněji při pití než při zdrojích potravy. I u dosti rozsáhlého napajedla pije dominantní jedinec jako první a ostatní členové skupiny nějakou dobu počkají, než sami začnou pít. Dále mají dominantní jedinci přednost při výběru sexuálního partnera. Ve všech projevech společenského chování mají výhody, např. zaujímají nejlepší místo pro pastvu i odpočinek, jsou preferováni při vzájemném čištění srsti, upřednostňováni při kalištění. Vysoce postavení jedinci obsadí nejlépe situovaná místa pro odpočinek, a pokud jsou již obsazena submisivními jedinci, vyženou je z nich.
Hierarchie u stádních druhů se projevuje v zimě i při výběru nejlépe osluněného stanoviště a v létě při zaujímání postavení ve stínu. Pokud slouží kalištění nebo válení v prachu ke značkování okrsku, odchází z kaliště jako poslední dominantní jedinec, aby jeho pach jako značka zůstal nejvýraznější. Dominantní jedinci mívají také, v důsledku svého postavení, více vyvinuté pachové značkovací žlázy než další členové jejich skupiny.
Polygamní dominantní samec se nemusí vždy pářit se všemi samicemi v tlupě, ale jen s těmi, které mají vyšší hierarchické postavení. Přitom odmítá páření se samicemi, které jsou nízko zařazené, přestože jsou říjné, zatímco výše postavené samice již odříjely nebo do říje ještě nepřišly. Například nově příchozí laň do říjné tlupy se automaticky ocitá na nízkém hodnostním stupni, a proto nemusí být hlavním jelenem vůbec oplozena. Dominantní samec může někdy v rozčilení provozovat pářící postoje i pohyby na podřízených jedincích bez ohledu na jejich pohlaví. Tím pouze demonstruje svou dominanci, bez jakýchkoliv sexuálních úmyslů.
Někdy může dominantní jedinec bránit submisivnímu jedinci v příjmu potravy, a to i v případě, kdy je sám dostatečně nasycen. Submisivní člen skupiny si také někdy v přítomnosti dominantního jedince bez jeho pokynu nedovolí ulehnout, je unaven stálým postáváním a strádá nejen psychicky, ale i fyzicky. Podřízený jedinec při setkání s nadřízeným "zdraví" vždy jako první. Submisivní jedinec uhýbá před dominantním tím více, čím je mezi nimi větší rozdíl v sociálním postavení. Poražený jedinec v hierarchickém souboji se bezprostředně po střetu snaží před vítězným soupeřem ukrýt nebo uprchnout z jeho dohledu. Později se vrací a projevuje k nadřazenému jedinci buď podřízenost a nebo usmiřovací chování. Projevy podřízenosti submisivního jedince zablokují útok nadřazeného jedince v situacích, kdy se mu nelze vyhnout útěkem. Usmiřovací chování neblokuje, na rozdíl od podřízeného chování, agresivitu dominantního jedince, ale aktivuje u něj jiné s agresivitou nesouvisející chování (zejména sexuální nebo rodičovské). Například psovité šelmy olizují nadřízeným členům skupiny tlamu, tak jako to dělají štěňata při žadonění o potravu. Celkově se dominantní jedinci v přírodních podmínkách mnohem úspěšněji rozmnožují a dožívají se vyššího věku než podřízení jedinci.

Hierarchické postavení ve skupině bývá v případě déletrvajícího seskupení většinou stabilní a dlouhodobé. Mění se tehdy, pokud dominantní jedinec začne být hendikepován stářím, nemocí, zraněním, a nebo pokud se některý z původně submisivních členů skupiny s přibývajícím věkem stane schopným v dominanci překonat dříve nadřazeného jedince. Hierarchické postavení je často testováno běžnou činností v každodenním životě skupiny, např. prověřováním schopnosti reagovat na nebezpečí u spárkaté zvěře, nebo loveckých schopností u šelem. V případě jakéhokoliv náznaku selhání je pak dosud dominantní jedinec následně testován v přímém souboji s nejbližším podřízeným, který jej vyprovokuje změnou chování zařazením bojovných projevů.
Dominantní jedinec sám rovněž občas preventivně kontroluje tzv. dominantními projevy chování stupeň dodržování podřízenosti submisivních jedinců ve své tlupě, kteří mu odpovídají projevy podřízeného chování. Tím se setrvale udržuje hierarchická rovnováha a celková stabilita skupiny.
Ztráta dominantního postavení může být buď krátkodobá, trvající po dobu, než se původně dominantní jedinec zbaví přechodného handicapu (např. lehčího zranění nebo stavu po shození paroží apod.), či trvalá, kdy dříve výše postavený jedinec již není schopen získat svou prioritní pozici zpět. Jedinec, který byl ze svého postu sesazen nejblíže níže postaveným, bývá často hned vyzván i dalšími členy skupiny k obhájení své nové pozice a když se mu to nepodaří, může v krátké době klesnout v pořadí až o několik stupňů. Při trvalé ztrátě dominance často dlouhodobě hendikepovaný jedinec skupinu sám opouští nebo je svým nástupcem zapuzen. Někdy přebírá nový nejvýše postavený člen skupiny i samici svého předchůdce a zcela výjimečně může zahubit i jeho nedospělá mláďata.
Poměrně složitá situace vzniká, když nejvýše postavený jedinec nenadále zahyne. To může vést k panice a neorganizovanému rozprchnutí skupiny všemi směry. Potom může nastat ve skupině déletrvající bezvládí, doprovázené častými intenzivními souboji potenciálních uchazečů o nejvyšší postavení. Pokud se neustanoví v relativně krátké době nové hierarchické pořadí, panuje ve skupině chaos, snížená ostražitost, nervozita a další průvodní jevy nebezpečné i pro ostatní členy skupiny. Někdy se může v důsledku toho skupina i trvale rozdělit do menších seskupení, dále žijících nezávisle na sobě.
Stabilní hierarchická skladba tlupy je důležitá pro zachování pořádku a klidu ve skupině, její soustavné narušování nebo častá změna má negativní důsledky na psychický stav i fyziologické funkce všech členů tlupy. Často pak dochází u samic ke snížení laktace, snížení plodnosti (nezabřezávání, potraty) a u mláďat ke snížení přírůstku hmotnosti i zaostávání ve vývoji. Při úhynu jiného člena skupiny než vůdce, k žádné panice nedojde. Vůdce odvede organizovaným ústupem skupinu do bezpečí. Vůdce také vyhledává nejvhodnější místa k získávání potravy a vody, stejně jako úkryty k odpočinku. Vůdce má nejlepší orientační schopnosti ve skupinově obývaném prostoru, a proto nejlépe dokáže skupinu zavést do bezpečí i k potravě.
V některých případech vzniká rozdíl mezi vedoucím jedincem a tzv. špičkovým jedincem. Při situaci, která je nejasná a obtížná či nebezpečná, staví se do čela vedoucí (zpravidla nejzkušenější) jedinec (např. čelná laň), kterého celá skupina bez váhání následuje. Naopak při jednodušších situacích, zejména při bezpečných přesunech ve známém terénu se ujímá vedení stáda špičkový (nejvýkonnější) jedinec, který je fyzicky nejlépe vybaven a často také mladší, takže se pohybuje nejrychleji. Při delším přesunu se na místě špičkového jedince může postupně vystřídat i několik silnějších členů stáda. Přitom vedoucí jedinec se za klidného přesunu pohybuje obvykle v první třetině stáda, aby mohl v případě nenadálé komplikace zaujmout své vůdčí postavení. Tento stav je zaveden ve větších stádech, zatímco v menších seskupeních funkce vedoucího a špičkového jedince splývá. Alfa jedinec se tedy při pobytu na jednom místě a někdy i při klidném přesunu drží uprostřed skupiny, aby jeho vystavení nebezpečí bylo minimalizováno, neboť tlupa ho stále potřebuje. Pouze při útěku nebo při střetu s nepřítelem se vůdce staví do čela tlupy. Při obraně skupiny si počíná vůdce nejaktivněji i za cenu zranění nebo nasazení života. V bezvýchodné situaci může dokonce proti nepříteli bojovat i sám, aby umožnil ostatním členům skupiny uniknout do bezpečí. Vůdce se také ujímá vedení skupiny při přesunech na neznámá místa.
Hierarchické pořadí ve skupině může, ale nemusí platit i při určování vztahu mezi členy skupiny po jejím sezónním rozpadnutí. 

Srnci při vyhledávání a obsazování teritorií po rozpadu zimních tlup, do jisté míry respektují hierarchické pořadí mezi sebou, tak jak bylo ustanoveno v zimní tlupě. Naopak jeleni v době říje při vyhledávání tlupy laní, zcela ignorují někdejší hierarchické pořadí v tlupě samců, jejímiž byli členy.

Vojtěch Škaloud, Oldřich Tripes

LOVECKÉ ŠTĚSTÍ #Lovecké příběhy, Černá zvěř, Holub hřivnáč, Krkavec velký a tlupa černé zvěře.

Krkavec velký

Sluncem ozářený a stovkami ptáků rozezpívaný les je ale skoupý na loveckou nabídku.
 Nijak mi to nevadí, v husté smrkové kmenovině "Ve skalách" dokonce trochu houbařsky paběrkuji a potom dalekohledem prozkoumávám nově vykácenou paseku.

Stará travnatá svážnice mne přivádí do terénního zářezu "U nádrží". Malý pramínek vyvěrající pod ostrým zákrutem cesty byl zdrojem pro tři miniaturní rybníčky, které zdobily bývalou lesní louku. Moudrost starých lesních hospodářů zde vytvořila zákoutí pro uhašení žízně i ukojení hladu lesní zvěře, která žila v okolních smrkových monokulturách. Zbyly však jen rozbořené hrázky a divoký travnatý porost urputně zápasící s přísně rovnými liniemi nového, čistě smrkového zalesnění. Zůstal název a vzpomínky na doby, kdy zvěř patřila k lesu a měla zde své místo... Odkudsi z protilehlé stráně zaznívá praskání větviček a šustění spadaného listí v rytmu rychlých kroků.
Tak přece alespoň na okamžik zahlédnu říjící srnčí pár! Slunce rozehřívá nejen bělavé skalky vykukující ze smrkového mlází, ale i milostný oheň v srnčích tělech. Dalekohledem prohlížím pruh světlé smrčiny s bohatým podrostem kapradí a jeřábu. 

Holub hřivnáč

Praskot sílí, nad kapradím se objevuje první dvojice oválných černých slechů, druhá, třetí. Dlouhá šňůra něčím zrazené tlupy černé zvěře se pomalu vine ke smrkové houštince nad svážnicí. Dvě velké bachyně, o poznání menší lončáci a žlutohnědá selata. Všichni postupně mizí v husté spleti smrkových větví a já nasazuji ke sprintu.

Musím se dostat za zákrut cesty, je pravděpodobné, že přes ni bude černá přesazovat do dalších, těžko proniknutelných houštin. Sotva stačím, s kozlicí v levé ruce, vydýchnout, jsou zde. Velké kusy řeší překonání svážnice jedním skokem, selata sklouzávají z vysokého břehu a drobnými kroky se vydávají dál, po stopách svých matek. Skupinka posledních tří se po skluzu na řídkou smilku zastavuje a jistí. 

Burácivý výstřel je pobízí k dalšímu běhu, ale týká se to pouze dvou letošáků. Třetí zůstává ležet na místě, v nose mne štípe pach střelného prachu a pach černé zvěře. Přebíjím a vydávám se k úlovku. Zpod cesty se ozývá hlasité zabouření, od lesního šera se oddělil pohyb slechů starostlivé bachyně. Dost rychle vylézám na břeh nad ulovené sele, ruka nahmatává ve vlhkém jehličí plochý kámen, který vzápětí házím do houštiny pod sebou. Odpovědí je jen hluboké odfouknutí a šustivé kroky vzdalující se zvěře. Po několika minutách jistoty seskakuji k úlovku, jsem také zvědavý na zásah, vzhledem k příznivé vzdálenosti jsem se odhodlal střílet z volné ruky na hlavu. Sele po výstřelu neučinilo ani krok, takže právem očekávám dobrý zásah. S velkým překvapením ale nacházím jen hluboký šrám na krku, těsně pod dolní čelistí. Nikdy jsem si na ráži 7 x 57 R nestěžoval, ale tentokrát mne její účinek mile překvapil. Nemile mne překvapil můj střelecký výkon, ale po regulérním padesátimetrovém sprintu byl snad omluvitelný, i když poučný - příště raději na komoru...

Selata prasete divokého

 Odkládám batoh, pušku, dalekohled a konám nezbytnou "červenou práci". V lesní stěně se ozývá první krkavec, za chvíli se siluety dvou velkých černých ptáků mihnou modravým pruhem oblohy nad cestou.

Volným krokem sestupuji zpět do údolí pomalu probouzeným ranním sluncem. Paseky hoří duhami kapek rosy, mezi kořeny vývratů se třpytí nastražené pavoučí sítě. Létu je pomalu odzváněno, podzim se nenápadně připravuje na střídání stráží... Využívám čerstvého pšeničného strniště a volím cestu kolem zaječího krmelce, kde chci zkontrolovat sloupkové slanisko. Ve stínu bezového keře usedám na víko meliorační skruže a na chvilku dávám zádům pohov od batohu s dnešním úlovkem.

  Po strništi hopkuje do černa urousaný osamělý zajíc, ve vzduchu se třepotají poštolky. Prohlížím bíle postříkané větve se zbytky ťuhýkovy zásobárny nad sebou, svištivý zvuk holubích letek mne vybízí ukrýt se pod jejich záštitou. Deset hřivnáčů tleskavě zapadá mezi zbytky obilních stébel, na slunci se rozehrává hra lesklých zelených pírek a bílých "hřiven" holubích krků a vínové šedi jejich hrudí. Vtom jeden vzlétá a usazuje se na zapomenutém balíku slámy v dobrém dostřelu od keře. 

Podruhé během dnešního rána posazuji záměrný kříž puškohledu na zvěř, tentokrát mačkám zadní kohoutek... Dlouho jsem nebyl venku. Dlouho jsem neokusil pocit mysliveckého a loveckého štěstí. Dnes se mi ho dostalo vrchovatou měrou...

Zdeněk Hlaváč

Před příchodem na vnadiště si bachyně nejdříve ověří okolí, často obcházejí naše stanoviště a z houštiny nám pak zafuněním dávají najevo, že o nás dobře ví...

Prasečí rodinka

Ze všech diskusí vyplývá jednoznačná potřeba v postižených oblastech černou zvěř efektivně lovit

Jak však tohoto cíle dosáhnout ve stavu, kdy vázne komunikace mezi zemědělskými subjekty a myslivci, kdy způsob obhospodařování pozemků znesnadňuje lov divočáků v létě a jejich učenlivost komplikuje lov v zimě?
Po pokosení kukuřic se černá logicky do lesa vrací a začíná navštěvovat tradiční vnadiště. Evidentně si je velmi dobře pamatuje z předchozího období, protože nově založená zařízení vyhledává výrazně později. Právě toto období si dovoluji na základě zkušeností z několika posledních let považovat za zcela stěžejní z hlediska tlumení stavů černé zvěře v našich podmínkách (o problémech lovu po napadnutí sněhové pokrývky se zmíním dále).
Následující řádky berte prosím pouze jako úvahu, vytvořenou na základě několika let pozorování stavu v honitbě i výsledků lovu.

Černá se nám s podzimem vrací do lesa, starší kusy navštěvují známá místa. K nim přibývají nově narozená selata (mnohá bez matek, které byly uloveny během léta na polích) i kusy přistěhovalé, které do daného prostředí přišly poprvé.
Situace v navrátivší se populaci je tím pádem, zejména vzhledem k prostoru, značně nepřehledná a začíná doba obsazování „zimních teritorií“. To se projeví výrazně vyšší aktivitou zvěře, jak pohybovou, tak zvukovou. Sedneme-li v klidu poblíž vhodné krytiny, ozve se nám ještě před setměním, a brzy se dá také do pohybu.
 Právě nyní ji je možné občas vyprovokovat vábničkou. Nabývám ovšem stále více dojmu, že i tuto lest si starší kusy pamatují a některé tlupy „mizí po anglicku“. Je tedy vždy lepší nejdříve počkat, kterým směrem se černá v leči pohne a vábení „risknout“ jako poslední možnost tam, kde jí není možné s dobrým větrem nadejít.

Tlupa černé zvěře v lese

Pohyb zvěře probíhá nejen před setmění, ale také po ránu. Prakticky každoročně se mi podaří v uvedeném období ulovit divočáka na ranním šoulání mezi houštinami nebo na rozhraní pasek a vzrostlého lesa.

K uvedené úvaze o soupeření o vhodná „teritoria“ mne přivedlo několik zkušeností. Opakovaně se mi podařilo být svědkem zvukového kontaktu dvou tlup, které byly zavláčené ve dvou sousedních lečích. Brzy po ohlášení jedné tlupy se vždy ozvala druhá a pozvolně se k sobě blížily. Jednou jsem byl dokonce příčinou tohoto rozruchu sám, když se mi obě tlupy ozvaly teprve po použití vábničky. Postupovaly směrem ke mně z obou stran a nebýt větru, který mne na poslední chvíli zradil, určitě bych se dostal k úspěšné ráně.

Poslední zážitek mám spojený s letošním příchodem černé z polí. Situace byla téměř „modelová“, tedy výše popsaná. Posed umístěný mezi dvěma houštinami. Černá se pohnula nejdříve po mé pravé ruce ve vzdálené části kotlíku. Když už jsem chtěl sestoupit a s dobrým větrem se jí pokusit našoulat, ozvala se druhá tlupa v houštině nalevo. Buď byla početnější, nebo více rozptýlená, rozhodně se však ozývala ze dvou oddělených míst a byla pro mne mnohem hůře dosažitelná. Hlavou mi probleskla myšlenka, že by mohly jít podle mých domněnek „po sobě“. Skutečně to netrvalo ani deset minut, kdy se obě tlupy začaly přibližovat a kusy po mé pravé ruce se přiblížily k posedu.

Náhle jsem na cestě, asi padesát metrů od tlupy, zahlédl pohyb. Na travnatý pruh vystrčil ještě za plného světla hlavu dospělý kus, podle postavy se mohu pouze dohadovat, že se jednalo o kňoura. Chvíli se rozhlížel na jednu i druhou stranu a pak se klusem vydal přes trávu a nízký nálet do sousedního kotlíku. Evidentně mířil ke vzdálenější polovině cizí tlupy. Do houští se už ale doslova vrhl s výhružných zařváním.

Prasata, která tady byla, ve vteřině rozehnal s chrochtáním do všech stran a pak se vydal k druhé části tlupy. I ta před ním prchala s poděšeným kvičením. Bohužel ani jeden kus neopustil houštinu. Podle těžkého kroku a funění obešel dospělý kus ještě jednou obsazené území a pak ztichnul, zřejmě zde zalehl.
Selata z druhé tlupy, v jejíž blízkosti se předtím zdržoval, se bez zájmu o dění u sousedů pomalu přesouvala směrem za tímto kusem, až mi vytáhla z houští ven. Možná že se tedy jednalo o bachyni, která pro svoje potomstvo uhájila celý prostor. Jedno odrostlé sele se mi podařilo ulovit.

Po několika letech podobných zkušeností si tedy dovoluji dedukovat, a pro myslivce hospodařící v podobných podmínkách doporučit k popřemýšlení, že právě toto období, trvající zhruba dva až tří týdny, je pro tlumení stavů černé zvěře velmi účinné. Prasata jsou po tuto dobu velmi aktivní, přesouvají se mezi jednotlivými lečemi, ověřují si dostupné zdroje potravy i úkrytové možnosti, testují konkurenci a pravděpodobně si budují teritoriální hierarchii.

Reagují proto poměrně dobře na zvukové podněty, vytahují z krytiny a kontakty s nimi jsou proto velmi časté. Potravní nouze je k tomu v žádném případě nežene, protože ulovené kusy jsou zcela logicky dobře zabělené po letních hodech v polích. Rovněž návštěvy vnadišť nejsou nijak časté.

Prozatím neotevřenou otázkou zůstává, jak pokračuje každoročně další typický vývoj. V našich podmínkách uvedená aktivita brzy odezní a černá utlumí projevy svojí přítomnosti. Je to velmi dobře znát zejména v poslední výše uvedené etapě trvající zhruba pět let. Na vnadiště dále černá sice vychází, nicméně evidentně nerada, je velmi ostražitá a nedodržuje žádnou pravidelnost.

Dříve bývalo téměř jisté, že navštívila-li tlupa černé krmení v noci před svítáním, vrátí se sem z nejbližší krytiny, kde se po nasycení ukryla, ihned se soumrakem.

Kňour v zimě

Dnes se perioda návštěv protahuje i na několik dnů a instalované fotopasti odhalily velké nepravidelnosti. V tomto směru nemohu potvrdit závěry publikované nedávno v časopise. Černá se přísvitu nebojí, max. napoprvé odskočí do krytu, aby se obratem vrátila, zdroj osvětlení ověřila a nerušeně se nasytila. Za tři roky, co fotopasti používám, jsem získal pouze jediné záběry černé zvěře za světla. Jinak jsou návštěvy roztroušené po dobu celé noci, téměř výhradně hodinu po setmění a hodinu před setměním.

Co je ovšem podstatné. Jakmile černá jednou „přečte“ prostředí, začne velmi rychle chápat souvislosti.
Před příchodem na vnadiště si bachyně nejdříve ověří okolí, často obcházejí naše stanoviště a z houštiny nám pak zafuněním dávají najevo, že o nás dobře ví.

 Vytvořené slepé průseky postupující tlupa poctivě obejde a pokračuje v původním směru na jejich protější straně.

Během zimy černá také málo reaguje na provokace pomocí vábničky. Bývalá praxe, kdy jsem na posedu počkal do setmění, pak jsem se krátce ozval a velmi často dostal odpověď i černou do pohybu, přestala fungovat. Mám dojem, že přes zimu „usídlená“ prasata odmítají dát o své přítomnosti vědět. Minimalizují pohyb a vše směřují k záchovnému režimu bez energetických výdajů. I na samotné krmení přicházejí mlčky, jejich pohyb můžeme sledovat jen podle občasného prasknutí větévky a často se přímo „zhmotní“ nad krmivem.
Problémem posledních let, dnes spíše pravidelností než výjimkou, je absence mrazů a sněhové pokrývky během hlavní sezóny. Mdlé, vlhké, promočené a mlhavé počasí aktivitě černé zvěře příliš nenahrává. Oživení nastává teprve v okamžiku, kdy se objeví souvislejší pokrývka a uhodí mrazy.

První dva dny po napadnutí sněhu nemá příliš smysl o ulovení prasete usilovat. Černá je zavláčená v houštinách a neopouští je. Vydrží-li ovšem počasí, nastává téměř stoprocentní jistota, že se černá na vnadiště vypraví. Právě v těchto dnech si dovoluji spatřovat druhou významnou příležitost k tlumení jejích stavů. Bohužel, jak jsem již poznamenal, jsou chladnější období v posledních letech žalostně krátká a černá stále více využívá negativních poznatků.

Aktivita černé je navíc podle zkušeností mých, i zkušenosti kolegů, vázána na určité, těžko předvídatelné, etapy. A to i za stálého počasí. Jinými slovy. Několik dnů se prasata v honitbě ani nepohnou, aby se náhle objevila na všech vnadištích najednou. Stává se tak zcela běžně, že po dvou týdnech půstu ulovíme náhle během dvou večerů naráz čtyři kusy. A to na zcela opačných, navzájem migračně nepropojených částech honitby. Zde už bychom ale o vnějších vlivech pouze spekulovali. Na samotný závěr ještě dlužím přiblížení současné situace se stavy černé zvěře v našich podmínkách.

S úžasem (a solidárním „držením palců“) sleduji zoufalou snahu některých kolegů o zvládnutí místní exploze černé zvěře. I u nás dosahují její počty krátkodobých maxim a objevují se lokální problémy při poškození travních porostů, sousedních pšenic nebo při vyrývání sazenic. Nicméně si troufnu odhadnout, že současné počty černé zvěře nedosahují ani zdaleka stavu, se kterým jsem se zde měl možnost setkat v polovině osmdesátých let. Nezměnit ale naše způsoby a lovit podle tehdejších zvyklostí, věřím, že bychom zdaleka nedosáhli ani dnešních třetinových výřadů. To vše svědčí nejen o výrazné změně vnějších podmínek, ale také o obrovské přizpůsobivosti a učenlivosti černé zvěře.

-PL-

#Sele prasete divokého, Černá zvěř, Černá zvěř - bachyně, Chrutí černé zvěře, Lovecké příběhy, Příroda a myslivost, Rytíři lesů, Stádo tlupa rudl, Vábení

Zvěř přebarvuje a začíná páření krahujce. Starší jedinci přechází k samotářskému způsobu života a jejich uvolněné místo v tlupě doplňují mladí samci, kteří dospěli a oddělili se od samičích stád.

Měření sil samců

Měření sil jelenů

Stádo (při menším rozsahu tlupa) se vyskytuje u všech našich přežvýkavců.Podle druhů je stádní život provozován buď celoročně, nebo jen sezónně (v zimním období). Stáda mohou být oddělená podle pohlaví (většinou za vegetace), kdy dospělí samci vytvářejí samostatné skupiny a samice s mladými (někdy včetně mladých samců) rovněž vlastní seskupení. V mimovegetační době bývají stáda složena z jedinců obou pohlaví a jsou početně rozsáhlejší.
Ve stádě jsou začleněni jak příbuzní, tak i nepříbuzní jedinci. Ve velkých stádech, vytvořených z většího počtu menších tlup, se často členové jedné tlupy drží více pohromadě a s určitým, byť nevelkým odstupem od příslušníků ostatních tlup.

Pokud jsou členové stáda rozptýleni při pastvě a zjistí nebezpečí, tak se nejdříve srotí dohromady a pak teprve se seřadí do útěkové formace. 

U přežvýkavců dochází v samčích tlupách ke každoroční obměně ve složení. Starší jedinci přechází k samotářskému způsobu života a jejich uvolněné místo v tlupě doplňují mladí samci, kteří dospěli a oddělili se od samičích stád. Seskupování zvěře do větších stád na zimu má význam především pro snazší společné nacházení zdrojů potravy. Při přesunech si příslušníci většího stáda snáze vyšlapou ve vysokém sněhu ochozy než osamocený jednotlivec. Někdy je výhodou mnohočetnosti stáda také vzdorování nepříznivé povětrnosti nebo nepřátelům. Při sněhových bouřích a vánicích se stádo spárkaté zvěře shlukuje do sevřeného útvaru, podobně se někdy chová i při útocích vlků. V zimě těsné srocování jedinců v tlupě navozuje větší uvolňování tepla na malém prostoru, takže se teplo tak snadno nerozptýlí.

Většina stádových druhů zvěře potřebuje ostatní členy stáda ve své blízkosti kvůli pocitu jistoty. Tzv. skupinový efekt, vznikající přítomností ve stádu, vyvolává u zvěře vyšší aktivitu a intenzivnější látkovou výměnu (např. chuť k žrádlu). Individuálně žijící jedinec stádového druhu se pase méně často a po kratší dobu než je-li přítomen ve stádě. Stádová zvěř se obtížně vyrovnává s izolací, neboť přitom trpí strachem z opuštěnosti. Strach z izolace se často projevuje až v období dospívání, takže mládě se s izolací vyrovná snáze než dospělý jedinec. V oblasti výskytu velkých šelem se spárkatá zvěř sdružuje jen do malých skupin, které jsou méně nápadné. Současně se chová také tiššeji, aby na sebe příliš neupozorňovala (a to dokonce i v době říje). Také v době zvýšeného výskytu komárů se stádo spárkaté zvěře má spíše snahu rozptylovat.

Může docházet i k tomu, že některé skupinově žijící druhy (bobr, ondatra, vlk) v případě setrvalého ohrožení opouštějí skupinový život a žijí individuálně. Bobři a ondatry také opouštějí nápadnější obydlí (hrady) a uchylují se do méně nápadných nor.
Zvěř žijící trvale ve skupinách, může být chována ve větší hustotě (ať již ve volné přírodě, v oboře nebo farmovým způsobem), než zvěř žijící individuálně (např. jelen snáší lépe relativně vyšší hustotu populace než srnec).

RNDr Vojtěch Škaloud

#Instinkty a pudy, Obory a zvěř, Stádo tlupa rudl, Skupinový život,