Shot of the week Hungaria

Shot of the week Hungaria. Ulovení jelena

Čas lásek jelenů, Čekaná, Lov na jelena, Lovecké štěstí, Na loveckých stezkách, Myslivecké fotografie, Šoulačka

Podívejme se, kdo se skrývá v lese... 

Čas lásek jelenů, Čekaná, Lov na jelena, Lovecké štěstí, Na loveckých stezkách, Myslivecké fotografie, Šoulačka

Myslivecká pocta ulovenému jelenovi ...#Lovecké stezky, Poslední hryz, Lov na jelena, Jelen a myslivec.

Pocta ulovené zvěři - poslední hryz pro jelena

Jelen, Jelen (Red Deer), Les, Beatiful Nature, Fotografie z myslivosti, Lov na jelena

Jeleni - vysoká v červnu u lesa...klikněte pro zvětšení!

Beatiful Nature, Fotografie z myslivosti, Jelen, Jelen (Red Deer), Les

O jelení zvěři a lese. Jelen, Jelen (Red Deer), Lov na jelena

Mladý jelen v lese a pohotový fotograf...života zvěře

Deer stalking, LOV NA SRNCE, Lov na jelena

Deer stalking

Měsíc v zimě a laň s kolouchem. Romantický příběh z čekané. O měsíci a zvěři....na ochozech zvěře setkání v záři měsíce

Laně

Vyšel jsem ven. Obloha byla jasná, plná hvězd, byl mráz

 Pro lov jelení zvěře, na který jsem se vypravil, čas jako stvořený. V honitbě, ležící na svazích Krušných hor, ležel od 600 metrů sníh. Jeho asi pěticentimetrová vrstva byla zmrzlá a pod mými kroky křupala. Měsíc prozařoval řídké, již hodně vzrostlé březové porosty, kterými jsem se vydal.

Šel jsem na místa, kde vysoká přecházela z nižších partií lesa do hustých smrkových houštin, kde zaléhala. Ve svitu měsíce jsem viděl a sledoval stopu lišky, která šla po cestě. Sníh ležel druhý den a stop bylo hodně. Několikrát cestu křížila stopa zajíce. U potoka v údolí se objevily dvojice kuních stop a první stopa vysoké zvěře. V úvozové cestě jsem zůstal stát. Tady byly ochozy zvěře, jdoucí napříč přes cestu. Věděl jsem o nich a stopy ve sněhu na prvním ochozu nasvědčovaly, že jsou stále zvěří používány. Měsíc, visící nízko na obloze, ještě dobře osvětloval svah, který ležel téměř kolmo k jeho svitu.

Vyšlapal jsem sníh u stromu a postavil se tak, aby mě stín stromu zakrýval. V triedru jsem viděl celý svah velmi dobře. Zatím žádný pohyb nenasvědčoval, že se zvěř blíží. Čekal jsem. Bylo úplné bezvětří, nebe od východu se začalo svítat, bylo slyšet probouzející se ptáky, ozývající se ve smrkovém porostu. Přerušil jsem čekání a pokračoval dál do svahu. Stopy na několika místech přetínající úvoz nasvědčovaly tomu, že zvěř asi přešla dříve, než jsem byl na stanovišti. Měl jsem v úmyslu obejít kruhem smrkovou houštinu a zkusit, jestli se nesetkám se zvěří zatahující z druhé strany. Ani na vrcholu nebyl vítr. Otevřel se rozhled na podhůří. Tisíce světel a světýlek jako hvězd dávalo tušit průmyslové centrum severních Čech. Nad ním, jako temné pohoří, se rozkládal mrak smogu. Nad jeho horizontem se tyčily na několika místech jako ostré skalní štíty fantastických tvarů zplodiny z komínů. Nad tím vším bylo modré nebe, které nad horizontem smogového pohoří prozařovaly červánky vycházejícího slunce. Tato kulisa nebyla v této přírodní scenérii vždy tak šokující. Často byla nahrazena daleko přijatelnějším pohledem na České středohoří. Vyčkával jsem asi 20 minut a pozoroval zapadající měsíc. Blížil se k zasněženému horizontu a přitom se intenzita jeho světla vůbec nesnižovala. Zářil silně jako slunce, které mezitím prorazilo vrstvu smogu. Dvě oslnivě zářící koule proti sobě.

Měsíc pomalu klesal, až úplně ležel na sněhu jako obrovský reflektor.

Pak teprve se začal ztrácet za obzorem, vzdáleném v tomto místě pouze několik set metrů, až zmizel docela. Za tento úchvatný zážitek mohu poděkovat souhrnu několika okolností. Byl jsem v pravý čas na jediném místě, kde se to dalo pozorovat. O sto metrů dál bych viděl jen slunce nebo měsíc. Zaujat tímto i pro mne nezvyklým a úchvatným obrazem jsem zaznamenal zvěř na poslední chvíli.
 Křupání sněhu nemohlo znamenat nic jiného, než že přichází. V několika vteřinách se objevila laň s kolouchem asi 100 metrů ode mne. Šli pomalu břízami, několikrát se zastavili. Nespěchal jsem, pouze triedrem pozoroval, jak jejich tmavé stíny pomalu mizí. Nic mě nepřimělo k tomu zamířit a výstřelem porušit ticho a krásnou pohodu začínajícího dne.

Odcházel jsem k domovu uvolněn a potěšen neopakovatelným zážitkem, jehož hodnotu nemohl snížit ani lovecký neúspěch.

JELEN KRÁL - KING OBCHÁZÍ HARÉM LANÍ

KRÁL LESA HLEDÁ SOUPEŘE 

JELENÍ řije a lovy kamerou. Lov na jelena, Lovy fotoaparátem, Říje, Jelení říje, Jelen, Laně

JELEN V ŘÍJI

Je konec září a jelení říje je oproti loňsku poměrně slabá

Možná to způsobilo studené deštivé počasí, které konečně polevilo, proto doufám, že i jeleni o sobě dají vědět. Krátce po třetí odpoledne vyrážím do lesa. Cestou zajíždím za hajným, do jehož revíru mám namířeno, abych se s ním domluvil, kam si mohu jít sednout. Dostávám tip na dva posedy pod Kamennou, kde hajnému začal včera troubit jelen už po páté, bohužel mu z houštiny vytáhnul až za úplné tmy, aby pod jejím závojem mohl bezpečně táhnout na říjiště dole v lukách.

Nechávám auto u potoka a stoupám šoulákem do mírného svahu k posedu. Ještě pár kroků, když v tom se přede mnou zvedá kolouch a odbíhá stranou. Krátce po čtvrt na pět sedím konečně uveleben, čekajíc co se bude dít. První hodinka uběhla v klidu, jen na okamžik mne vyrušila veverka hlodající šišku u paty stromu za posedem. S přibývajícím časem stoupá i nervozita, hodiny ukazují právě šest, když z mlází přede mnou vystupuje laň a hned za ní kolouch. Přetahují pomalu pod posedem až zmizí v další houštině.

V ten samý okamžik zaburácí lesem hluboké zatroubení. Jelen se ozval za potokem někde nad Kamennou. Sotva jeho výzva dozněla, odpovídá mu jeden jelen od Zaběhlé, další se ozval níž po potoku. Poslouchám, zda jeleni postupují. Rozmýšlím co podniknout, když vtom zatroubil další jelen kousek od druhého posedu. Je rozhodnuto, tiše slézám a malými krůčky šoulám za jelenem, ten ještě dvakrát zatroubí, pak utichá a ozývají se ti zbývající tři.

Lezu na druhý posed a přes foťák prohlížím okolí. Náhle mou pozornost upoutává modřínová mlazina přímo před posedem, v níž se rozkymácel jeden stromek pod úderem jelenova paroží, který do něho tluče znovu a znovu, aby si vybil svou zlost. Vtom zleva vytahuje z houštiny mladičký špičák a kousek pod ním laň. Špičák se vydává šikmo k modřínové mlazině, zatímco laň míří přímo k posedu. Uběhlo sotva pár vteřin, když z modřínů vychází mohutný jelen. Nasává vítr, který mu zřejmě donesl špičákův pach a donutil ho tak za světla opustit svůj bezpečný úkryt. Mohutné zatroubení a několik kroků vpřed bohatě stačilo, aby špičák vystrašeně zmizel ze scény. Jelen se za ním ještě kousek rozbíhá, pak však jeho pozornost upoutala osamocená laň, která mezitím přišla téměř pod posed a bezstarostně bere paši. Jelen jde s hlavou u země přesně v jejích stopách. Je stále blíž a tak si mohu prohlédnout mohutné tělo a dlouhé, doširoka rozložené paroží nepravidelného čtrnácteráka.

Zastavuje přímo před posedem, zvedá hlavu a znovu troubí. V ten samý okamžik cvakám, celý roztřesený, první snímky - jeden dva, tři. Víc bohužel nestíhám, v tom rozrušení zapomínám totiž na laň, která na tak krátkou vzdálenost snadno postřehla můj neopatrný pohyb, určitě zaslechla i cvakání spouště. Pomalu odbíhá následována jelenem, ten ještě jednou na okamžik zastavuje, je to sice daleko, ale i tak fotím proti horizontu jeho siluetu.

Když oba kusy zmizely, zaposlouchám se znovu do již vzdáleného troubení jelenů blížících se k hlavnímu říjišti dole v lukách.

ÚSPĚŠNÝ LOV GRATULUJEME A DĚKUJEME ZA VYNIKAJÍCÍ POPSÁNÍ PRŮBĚHU LOVU. Lov na jelena. Lovu Zdar!

Jelen dvanácterák a šťastný lovec

Tak se mi přátelé na konci letošní říje podařil s velkým dobrodružstvím díky vrtkavé Dianě ulovit tento osmiletý nerovný dvanácterák.

A co by to bylo za lov, kdyby nebyl s příběhem. Kamarád mě pozval na říji (ne jen poslouchat, ale i lovit) s tím, že on trofejovou zvěř neloví a trofeje neshromažďuje, tudíž jeleny nechává střílet kamarády s tím, že on si střelí domů na jídlo radši šmolku. Protože slovo myslivost vzniklo odvozením od slova závist, úmyslně nebudu uvádět jména ani lokalitu, stačí že sem dávám svoji mordu.
Už příjezd do nádherných slovenských hor byl úchvatný přejezdem přes horský hřeben, kde mi hned zkusil přes časné odpoledne skočit na kapotu špičák, takže o množství vysoké jsem neměl pochybnosti.
Ubytovali jsme se na krásné horské chalupě – pasekářské usedlosti z pozůstalosti po předcích mého kamaráda, kde nás přivítal jeho strýček, s tím, že se hned vypravíme ven.
Den 1. večer:
Vypadalo to velmi nadějně, ze všech stran troubili jeleni, a tak jsme zaujali místo v nivě řeky na obrovském dubu, kde byla stlučená platforma k sezení kolem kmene, v podstatě jako vysoký balkon v koruně stromu. Poseděli jsme, párkrát nám přešlo srnčí přímo pod posedem, párkrát holá, chodila tam sama šmola, ale kvůli té jsme tam nebyli. Asi 400m nalevo troubil od hranice dle hlasu starý jelen, tak jsme se rozhodli pošoulat blíž, podívat se, případně i lovit. Je skutečně zážitek došoulat cca 80m od troubícího jelena, kterého jsme ale pořádně nezahlédli, byl za řídkým stromovím, jedenkrát jsem zahlédl siluetu paroží, ale jelikož za ním byla hned kousek kukuřice (řídká a dost sežraná) tak hrozilo, že jej vyrušíme a on do ní zmizí, tak jsme se stáhli kousek níž a čekali, kdyby vyšel na naši stranu. Místo toho do nás málem vrazili dva mladí boční jeleni, kteří se motali kolem a dvě postavy tiše a nehybně stojící ve stínu pro ně byly asi docela překvapením. Už se setmělo, bylo pod mrakem a tak jsme se šli vyspat s tím, že budeme chytřejší zítra, ráno pošouláme a na večer si přeneseme mobilní posed blíž k tomuto místu, které se nám zalíbilo. Na chalupě nás čekal strýček, který se na lov vykašlal docela brzo a šel raději vařit, což jsme uvítali a dali si čerstvá játra na pepři.
Den 2.:
Jelikož se večer posedělo a taktéž popilo, probíraly se „historky starých zbrojnošů“ a taky trochu latiny, bylo ráno kruté, ale vyrazili jsme. Na pozici ve vysokém lese jsme dorazili v momentě, kdy už zvěř byla v pohybu, a to jak vysoká tak dančí, takže i přesto, že jsme něco zahlédli, k lovu to nebylo. Nejlepší zážitek měl můj průvodce, který si šel závěrem šoulačky odskočit a se staženýma kalhotama a bez flinty (tu jsem mu držel já u auta) jej obešlo krokem asi 6 divočáků……. Holt poučení, že ty „vítací večery“ nevěstí ráno nic dobrého a možná je lepší se ráno vyspat. Dospali jsme se tedy přes den, přenesli posed a odpoledne dorazil kamarád Janko, který se za námi přišel podívat a představil nám (po rozhodu se svojí přítelkyní) svoji věrnou a trvalou ocelovo-dřevěno-plastovou přítelkyni od Blasera, kterou si nově osadil Leicou Magnus 2,4-16x56i a těšil se na večerní lov, jak nám to s viditelností za polovičního měsíčku „natře“ (což v mém případě, když jsem v evropském zbrojním pase měl zapsány jen tři kulovnice, které mám všechny osazeny Nightformcem NXS nebyl zas tak velký problém - Nightforce je spíš na den, v noci je docela slepý, ale zase je nezničitelný a vždy s precizním klikáním, nikdy nezklame, ale v noci to není kamarád). Nově příchozího Janka jsme tedy posadili na námi přenesený posed poblíž včerejšího jelena a my jsme se vydali vstříc novým dobrodružstvím do zapadlého konce údolí, kde se ozýval starý mohutný jelen, kterého pár dní předtím viděli, ale nedokázali jej pořádně přečíst, ale byla to velká výzva.
Posed tam žádný není, takže nezbylo než si vybudovat zástěnu (zapůjčeno na zkoušku z Huntingland.sk) a posedět na zemi. Po asi 15 minutách se na scéně objevila liška, která si to vykračovala přímo proti naší zástěně. Koukal jsem na lišku přes Leica Geovid (8x56 HD-B) a postupně jsem měřil vzdálenost až po 20m, tam zastavila a nevěřícně na nás hleděla, kde jsme se tam vzali. Pak odběhla asi 85m a zase nás pozorovala, během večera nás navštívila ještě asi 3x, pokaždé z jiné strany údolí, většinou jsme ji spatřili jen na termokameře v trávě, ale očividně jsme jí nevadili. Po nějaké době zazněl vzdálený výstřel od kukuřice, a my jsme tušili, že Janko něco ulovil. Bohužel náš jelen, který vytrvale troubil se po výstřelu odmlčel, a po nějaké době se začal ozývat ze vzdálenějšího místa a očividně neměl snahu se vrátit, holt tak je to s lovem v říji. Byl čas jít zkontrolovat Jankův úlovek – tu samotnou šmolku co jsme předchozí večer pardonovali s vyhlídkou „vyšších cílů“, co bylo zajímavé tak náš starý zkušený jelen i po vzdáleném výstřelu zmlkl a odešel, zatímco Jankovi kolem uloveného kusu asi 5 minut po výstřelu začali chodit mladí jeleni. Úlovek byl náležitě zapit, pokouřili jsme dýmky na terase chalupy a kolem půlnoci nás náš hostitel překvapil skvělou jelení svíčkovou (z právě ulovené šmolky) na tenké plátky na ohni, sůl a pepř, paráda. Poučeni z předchozích nezdarů jsme šli spát tentokrát dřív, abychom vstali.
Den 3.:
Vyskočili jsme v 4.30 z postelí a hurá na pozice do lesa, Janko prohlásil, že ráno stát nebo sedět nechce, že jde na šoulačku, a tak šel a potkal akorát tak dva špatně zapsané lovce (měli být v jiné lokalitě) a pak když na nás čekal u auta tak mu přišel mladý nadějný lopaťák. Nám zase vysoká foukla jinudy, ale alespoň jsme je viděli, pochodili jsme, cestou zpět potkali kapitálního lopaťáka a vyrazili za odpočinkem na chatu.
Odpoledně jsme si opět postavili ohrádku a dali kamufláž a šli si sednout do údolí, kde jsme očekávali našeho starého jelena. Ozýval se snad pár set metrů okolo, ale ne a ne vyjít. Mezi tím na druhé straně údolí vyšla holá, a za nimi se ozval jelen, kterého jsme taktéž měli obeznaného jako vhodného k lovu. Přesto, že trpělivost za normálních okolností růže přináší, tak jsme byli netrpěliví a jelikož starý jelen ne a ne vyjít, rozhodli jsme se s blížícím se koncem mého loveckého pobytu zkusit z večera šoulat - (ráno mám odjíždět, neb v neděli odpoledne jsem měl být u soudu na vazebním zasedání – tak to někdy bývá, prostě zavolají ze soudu a je to). Podařilo se nám našoulat asi na 200m k jelenovi, nicméně přesto, že mi naprosto ideálně stál, stál na horizontu a nebylo možno střílet, neboť za horizontem byla vesnice. Další došoulání ke změně úhlu ale nebylo možné, projelo auto (vracející se houbaři) a veškerá vysoká se posunula pod les pod kazatelnu, kolem které se zvěř celou dobu mého pobytu pohybovala, ale my jsme ten den raději šli do nejistoty a zkoušeli jsme se dostat ke starému jelenovi.
Jaké bylo naše překvapení, když jsme se ohlédli a viděli našeho starého jelena poblíž místa, které jsme opustili kvůli jinému jelenovi…… Prostě člověk by si dal facku. No co už, tam se zpět nedostaneme (není kudy), zkusíme došoulat tohoto. Dostali jsme se velkou oklikou až pod kazatelnu, laně stály vpravo dole, jelen přímo před námi, ale hleděl proti lesu. Najednou se objevil mladý jelen a náš kýžený úlovek vyrazil za ním, prohnat jej, přitom nechal laně bez dozoru. No což, určitě se za chvíli vrátí, čekali jsme půl hodiny, nic, laně se pasou, pocházejí, pořád nic. Abychom to jelenovi trochu zkomplikovali, kamarád laně trochu „potlačil níž do údolí“ tím že se jim ukázal. Tím pádem bude muset jelen kolem nás. No super, ale za další hodinu a půl nic. No což, končíme, jdeme spát, ráno se zajdu sám projít a podívat, sednu do auta a pojedu……
Den 4. – poslední:
Lehnul jsem si v podstatě na dvě hodiny, přesto že jsem byl totálně vyčerpaný, lovecká horečka fungovala, převaloval jsem se a stejně jsem se vzbudil 10 minut před budíkem. Opatrně jsem se vytratil, vzbudil dva lovecké psy, které jsem musel překročit a tradá na louky pod lesem.
Docela zklamání, mlha jak mlíko, když bylo vidět na 30-50m tak moc, termovize taky skoro neviděla o dalekohledu ani nemluvě….. No co už, sednu na tu kazatelnu (stará, rozbitá, dveře uražené, okna vytlučené – určená k likvidaci a nahrazení novou). V kazatelně akorát zima a průvan (ještě že jsem měl membránové oblečení Alaska Elk a pod ním moji Pinewood elektrickou vyhřívací vestu (překřtěna na StarTrek vestu díky logu kterým se taktéž ovládá). Pohledem z okýnek jen výhled do mlhy, začalo pofukovat, říkám si bezva, začne se trhat mlha. A taky začala. Pokukoval jsem termokamerou, jestli někde něco neuvidím, dalekohled byl ještě skrz mlhu slepý. Najednou jsem zahlédl dva stíny, menší a větší, laň s kolouchem. Řekl jsem si že asi s nastávajícím ránem holá, kterou kamarád zahnal dolů do údolí začíná stoupat zpět k lesu, mohl by se objevit jelen…..
Jak jsem tak odkládal termokameru, najednou vidím koutkem oka pod lesem v díře, která se vytvořila v mlze, flek. A zase zmizel, za chvíli zase fouklo, to už jsem měl v ruce dalekohled, a v mezeře mezi dvěma chuchvalci mlhy stál on, jelen na kterého jsme čekali (včerejší „druhý“, ten mladší), viděl jsem ho na vteřinu, a nebyl. A zase jen mlha. Přechytil jsem na kulovnici. Popravdě byl jsem v této situaci rád že ji mám, neboť jsem si vzal svou starou lásku, Husqvarnu 1650 v ráži .358 Norma Magnum (střela 225grs Nosler Partition), která mě nikdy nezklamala. Přesná, spolehlivá, jednoduchá, a kvalitní optikou (Nightforce NXS 3.5-15x56) a dostatečnám výkonem na vše krom tlustokožců, stáhl jsem na 6x odjistil a čekal.
Přece musí jít kolem, snad foukne vítr do mlhy…… Nekonečné vteřiny čekání, a najednou šel, byl vidět tak na cca 80 m jak jde bokem, přesně jak na terči, ale šel, nezastavoval. V hlavě se v ten okamžik motá člověku plno pouček, strašidelných historek o nedohledaných jelenech a tak, takže si říkám: „hlavně to neposer…..“. Druhá myšlenka mi říká: „sakra umíš střílet, tohle přece není problém“.
Respekt před majestátným tvorem tu ale je. Nemívám třes, klid před zvěří mám čtverkový, to zase jo, jen neudělat chybu. Mířím, táhnu s jelenem a prst jde na spoušť.
Hlavou se mi honí: „umím střílet, nastřílel jsem toho hromadu, z této flinty zvlášť…… to dám“…… pořád táhnu s jelenem, už jsem si jistý, spoušť je tvrdá ale krásně čitelná, v okamžiku, kdy jsem si jistý mačkám. Kazatelnou zaduní mohutný výstřel, slyším zřetelné žuchnutí, instinktivně rychle přebíjím a mířím, jelen se mi jen vytáčí a okamžitě mi mizí v mlze, která jej zakryla……
Tak a teď opravdu dostávám třes, ne před lovem, ne před zvěří, ale teď. Znám u sebe tento stav, taková ta nejistota, přehrávání si události, přemýšlení a třes.

Kladu si otázku co je špatně. Vystřelil jsem na jelena, vzdálenost super, jistá ruka, odpáleno ve správný okamžik, zamířeno na 100%, střela o výkonu bezmála 7000J na sto procent zasáhla jelena tam kam jsem mířil a on NIC? Prostě se otočí a jde? Žádné zaznačení, nic. Poslouchám, nic, koukám termokamerou (v mlze zbytečně). Píšu kamarádovi (který spí spánkem spravedlivých), že jsem střílel, počkám 15 minut a půjdu na nástřel. Žádná odpověď. Super, sám uprostřed hor, bez jelena…… Přemýšlím. Nevydržím to, jdu po 10 minutách pod kazatelnu, sbalím věci, vylezu nahoru, koukám, přemýšlím. Mlha mi zakryla místo kam jsem střílel. S takovou ten nástřel nenajdu. Musím najít. Kamarád má barváře, jistě jelena najde, jen najít nástřel…..
Hledám nástřel, vysoká neposečená tráva, navíc mokrá, sem tam zmrzlá, velmi nepřehledná. Super. Chodím 10 minut. Nástřel nikde. Kamarád neodpovídá. No super.
Mezitím se zvedla mlha, začíná být vidět tak skoro na 100m, byť nejasně, říkám si, že vyjdu výš, snad uvidím, jelen by stejně šel směrem k lesu, tak snad někde najdu alespoň stopu na mokré trávě, ať se má barvář čeho chytit. Koukám, ujdu tak 100m a z trávy něco trčí, vezmu dalekohled, a on je to paroh. Cítím úlevu, pak opět přemýšlím, kam jsem ho trefil? Co když je to „měkota“ a zvedne se mi a uteče, stahuju na optice zvětšení na naháňkových 3.5x odjišťuju a jak indián se blížím k jelenovi, není dlouho vidět víc než paroh, pak ale vidím, že leží bokem, pak vidím i běh ležícího kusu, ohromná úleva. Přicházím k jelenovi, pro jistotu do něj ještě dloubnu, ale je to zbytečné, výstřelový otvor je přímo na „desítce“ a jelikož mi šel bokem tak vstřel taktéž (což jsem si zatím nemohl ověřit). Pořizuji první fotografii a posílám své milované, a ta je první kdo mi přeje Lovu Zdar. Pak vyrážím pro kamaráda, vytahuju jej z pelechu a současně mu nabízím ať si z cvičných důvodů vezme mladého barváře, ať si na jelena zahlásí. Trochu mi nevěří, ani nevěřil, že opravdu vstanu a půjdu lovit, ale je nadšený.
Při vyvrhování pozoruji zajímavou věc, kterou jsem si dosud neuvědomil, nicméně je logická. Když větší ráží s pevnou velkou střelou střelím menší kus, například i daňka, tak vstřelový otvor na zvěři je menší (střela ještě neexpandovala, to udělá až po nějaké dráze) než výstřelový (při pohledu zevnitř do hrudníku) tady žebra ukazují přesný opak, střela která má ještě velkou energii při probití plecka a lopatky (prostřelená v tenké části) udělá otvor na vstupu do hrudníku o velikosti dětské pěstičky hydrodynamickým efektem, následně ustřelí plíce a aorty u srdce a na výstřelu ven přes žebra již dělá jen o něco větší otvor než je průměr střely samotné. Střela prošla dál opět lopatkou a opustila jelena, tento tedy byl schopen ještě jít asi 200m, byť s oboustranně prostřelenýma lopatkama, prostě shodou šťastných náhod žádná nebyla rozbitá, ale obě prostřelené kulatou dírou. Devastace zvěřiny zanedbatelná. Jelen nebarvil, protože byl poměrně zabělený a hlavně při pohybu plecka při chůzi se střelný otvor zavíral a ucpával.

Takže ještě jednou nezbývá, než poděkovat patronům a provolat Lovu Zdar!

Miloslav Jančík sociální sítě Myslivost


#Lov na jelena, Trofeje, Vysoká zvěř, Vysoká, Sociální sítě, Čas lásek jelenů, Lovecké příběhy

Babí léto součást milostné aktivity v přírodě - čas lásek jelenů. Čas lásek jelenů, Myslivecké léto, Lov na jelena, Jelen, Jelení říje

V hluboké noci se ozývají z kopců mocným troubením

Horké léto končí a podzim se co chvíli přihlásí o slovo. 

První známky jsou v přírodě již patrné. Jednotvárnou zeleň stromů tu a tam projasní jemný odstín žluté, nebo červené, brzká rána jsou už studená a zvířata si začínají dělat zásoby. Ten pravý barevný podzim má však stále ještě pár dní čas, na řadu totiž přichází jedno z nejhezčích období v roce. Babí léto.

Typickým jevem, provázejícím babí léto, jsou vzduchem poletující pavučinová vlákna. I tato vlákna označujeme jako babí léto. V minulosti připomínali lidem tyto volně se vznášející pavučiny s drobnými pavoučky šedé či bílé babské vlasy a proto se toto období nazývá babí léto.

Babí léto je takřka každoroční jev vyskytující se především ve střední Evropě, a to koncem léta, tedy během září či začátku října. To je dáno kvůli tlakové výši rozkládající se nad větším územím. Při tlakové výši, kdy je v atmosféře vyšší tlak vzduchu, klesá nahromaděný vzduch svou vlastní vahou dolů k zemi, kde se rovnoměrně rozptyluje do všech stran. Nejsou tedy příznivé podmínky pro tvorbu oblačnosti, a tím pádem se tvoří jen minimální množství srážek.

Babí léto je tedy charakterizováno suchými a slunnými dny bez výraznějších větrů. Přes den se setkáváme s velmi teplým počasím, i když bychom na začátku podzimu mohli očekávat spíše deště doprovázené větrem.

  chlad a zlátnoucí listnaté lesy  královské jelení zvěři

V noci je ovšem situace zcela jiná. Je chladno, teploty padají pod 10 stupňů Celsia. Po ránu jsou běžné radiační mlhy. Mlhy jako takové jsou výsledkem kondenzace (zhuštění, nahromadění) vodní páry při zemském povrchu. Za mlhu považujeme stav, kdy dohlednost klesá pod 1 kilometr. Pokud se bavíme o radiačních mlhách, máme na mysli ty, které vznikly ochlazením vzduchu od aktivního povrchu vyzařování, tedy od Země.

 V případě babího léta mluvíme o velké denní teplotní amplitudě vzduchu. Jde o značné teplotní rozdíly mezi teplým dnem a chladnou nocí. Amplituda je rozdíl mezi maximální a minimální hodnotou klimatických prvků, jakými jsou například teploty nebo srážky. Délka trvání babího léta je rok co rok proměnlivá. Nikdy se nedá s jistotou dopředu říci, jak dlouho potrvá. Rekordmanem v délce slunného a teplého podzimního počasí je rok 1959, kdy se pozdní léto udrželo skoro sedm týdnů. Předpovědi meteorologů jsou vždy různě optimistické.

Zatím co většina přírody se už chystá na zimu, probudí chlad a zlátnoucí listnaté lesy v královské jelení zvěři touhu předat dále geny novému pokolení. V její krvi začíná proudit vzrušení.

V hluboké noci se ozývají z kopců mocným troubením majestátní páni. Oznamují, že právě jen oni mají výsadní právo podílet se na předávání genů. Běda jelenovi, jenž zákon přírody nechce dodržet, stihne jej výprask hlavního jelena – vládce harému laní. Ten pak svoji výhru nad ním přednese ve vítězném ryku, z něhož jistojistě zamrazí každému pozornému posluchači.

Je chladno a zem hostí první mrazíky. Nebeská klenba zářící milióny hvězd, k zemi letí padající hvězdy. Ano, to je ta správná kulisa, která neladí lépe k ničemu jinému, než k času lásek jelenů.