SRNA MATKA A SRNČÁTKA jsou v ohrožení před sečením traviny

NEŽ TU POJEDE SEKAČKA - ODVEDU SI JE DO LESA...

ZE ŽIVOTA VYSOKÉ ZVĚŘE ..právě se narodil koloušek...Laň po porodu v lese.

Aktuálně z přírody - narození mláděte vysoké zvěře

LOV NA LIŠKU. Skolení a říjná fena. Vřeštění, naříkající srnče a naříkající drozd. Jak a kdy skolení a hlas říjné feny použít.

VÁBENÍ  Lovu zdar myslivci!

Doba kaňkování - prosinec, leden, únor

V této roční době máme možnost vyzkoušet a prakticky uplatnit tu nejširší škálu druhů vábení na lišku.

Skolení a říjná fena.

V době kaňkování se hlasově projevuje jak pes, tak fena. Pes se projevuje hlasitým a daleko slyšitelným skolením, které je v mrazivé noci slyšet stovky metrů a připomíná nám daleký Klondajk, kde se samozřejmě hlučněji a silněji ozývají jeho příbuzní vlci. Je určitě více možností významu skolení. Jedna z nich je hlasové označování teritoria před vetřelci a nebo naopak dávání najevo říjné feně ,,já jsem tu a jsem připraven k páření". Tento hlas můžeme definovat jako krátké hrdelní vyštěknutí psa, kterému jste omylem šlápli na proutek. Pokud k tomu máme hlasové dispozice, můžeme tento zvuk napodobit sami a nebo můžeme velmi účinně použít vábničku (Hélen Baud - liščí speciál), která velmi věrně tento zvuk napodobuje.

Jak a kdy skolení a hlas říjné feny použít.

Záleží na oblasti kde lovíte. V horských oblastech nebo v oblastech, kde nejsou lišky pod takovým tlakem lidské civilizace, jsou lišky v tomto období k zastižení po celý den. Nejlépe pokud ještě svítí slunce. Nejlepší čas je mezi 7 až 10 hodinou, pak mezi 13 až 15 hodinou a večer, pokud máme sníh, mezi 18 až 21 hodinou.
V honitbách na periferii velkých měst a oblastech s vysokým tlakem civilizace bude velmi těžké zastihnout lišku přes den. V takových oblastech je v přírodě plno pejskařů, lyžařů, turistů, bohužel i v těchto zimních měsících motorkáři a neukáznění čtyřkolkáři. Proto je vhodné vábit, pokud máme sníh nebo úplněk, až navečer mezi 18 až 21 hodinou, pak mezi 23 až první hodinou ráno a nebo si přivstaneme ráno mezi 6 až 8 hodinou.
Na rozdíl od vřeštění hlas liščího skolení používejme vždy střídmě. Možností, jak vábit, je více. Můžeme kombinovat vřeštění nebo naříkající srnče se skolením a říjnou fenou. Nebo použijeme hlas skolení a hlas říjné feny samostatně. 

Teď se zaměřím pouze na skolení a hlas feny. Používám s úspěchem vždy dvě až tři skolení krátce za sebou. Po dvou minutách čekání použiji vábničku, která velmi věrně napodobuje jemné kňučení feny (fena v době kaňkování) v délce asi 10 sekund pro případ, že je někde nablízku liška, kterou ještě nevidíme. Po dalších dvou až třech minutách opakuji pouze jedno skolení, neboť je již velká pravděpodobnost, že liška dobře zareagovala a je již nablízku.
Na rozdíl od vřeštění nebo naříkajícího srnčete, kde nemusí být tón vždy dokonalý, musí být skolení perfektní, neboť na bližší vzdálenost liška velmi dobře rozezná, zda hlas napodobujeme věrně či nikoliv. Pokud máme již lišku ve vzdálenosti na viděnou, použijeme buď hlas feny nebo myškování, a to ať už napodobením zvuku přímo rty a nebo myškovačku. Nejlépe je, když se liška otočí nebo je za terénní vlnou nebo stromem. Nebude tak moci přesně zaregistrovat naši polohu. Pokud není liška ještě na dostřel a sedne si a upřeně na nás hledí, nebudeme se hýbat ani vábit, neboť je velká pravděpodobnost, že o nás ví. V tu chvíli můžeme vše neopatrným pohybem či zvukem pokazit, sedíme strnule bez hnutí a počkáme trpělivě až začne liška opět hledat. 

Takto kombinuji hlas skolení a hlas říjné feny pouze půl hodiny na jednom stanovišti a pak se přesouvám asi 500 m jinam a opakuji to samé. Proč zrovna asi pětset metrů? Je totiž velká pravděpodobnost, že ve chvíli, kdy odcházíme ze stanoviště, je někde nablízku liška, která reagovala na naše vábení, ale neukázala se nám a my ji neobeznali. Změnou místa můžeme opětovně vzbudit její zvědavost, zmíněných a doporučovaných 500 m je podle mých zkušeností dostatečná vzdálenost na zabrání do jiného teritoria, ale přesto máme stále velkou šanci i lišku, nalákanou, ale neobeznanou na předchozím stanovišti, přilákat znovu až k sobě.

Vřeštění, naříkající srnče a naříkající drozd

Použití vřeštění je asi nejznámější způsob lovu lišek. Není však často správně prováděno. Dlouho zavedené klišé, že zavřeštit by se mělo pouze jednou, protože každá liška přece velmi dobře ví, že zajíc zhasíná pouze jednou, je mylné. Liška napadá zajíce opakovaně a při útoku na zkušeného zajíce může také uspět třeba pouze ve dvou z deseti pokusů. Také samotný souboj může trvat několik minut, s mým kamarádem Rudou jsme viděli, jak zajíc lišku doslova nakopal tak, že ho nechala na pokoji.
Také argument, že liška určí na sto metrů přesnou polohu vřeštění není zdaleka vždy pravdou. Tón se láme o stromy, je zastíněn mlazinami a keři. Až budete v lese na houbách se svou rodinou, zkuste se vzdálit na sto metrů za nějakou terénní nerovnost nebo mlazinu a z celého hrdla zakřičte. Vsadím se s vámi, že se může stát, že vás vůbec neuslyší a nebo pouze slabě. Stejně tak liška potřebuje neustále ukazovat cestu. Vy ji můžete vytáhnout z mlaziny třeba 200 metrů od vás, ale na druhou stranu a přestanete vřeštět . S největší pravděpodobností lišku ani nezahlédnete.

Když přijdeme na vybrané místo, začneme vábit 15 až 20 sekund dlouhým vřeštěním, kdy se musíte opravdu vžít do kůže naříkající zvěře.

Čím je vábení naříkavější, tím lépe. Není také pravdou, že konec musí být za každou cenu jakoby pohasínající život do ticha. Ten liška stejně neslyší, takže ho nepoužívám. Po každých pěti až deseti minutách opakuji vřeštění v délce asi 10 sekund. Při vřeštění se otáčejte na všechny strany, aby byl souboj zajíce s liškou imitován co nejvěrněji. Takto vřeštím na jednom místě s uvedenými přestávkami asi půl hodiny, poté přesouvám se na jiné místo. Je opravdu důležité nepřestávat vřeštit a ukazovat cestu lišce, kuně či praseti. Stejnou taktiku používám i u jiných druhů zvěře a funguje bezvadně. Opět velmi častým zájemcem o vřeštění je krkavec velký.

Kdo krmí, ten je přítel...Smolíčkův jelen...Za hory, za doly mé zlaté parohy, kde se pasou? Smolíčka pacholíčka jeskyňky pryč nesou!

Povídání s jelenem, možná Smolíčka
....pacholíčka jeskyňky pryč odnesou!

#Jelen, Jelen (Red Deer), aktivity radosti a milování života, Fotografie z myslivosti 
Hirsch-König des Waldes, Chov zvěře, Instinkty a pudy, 

Lovy fotoaparátem, Myslivecké fotografie, Přírodní fantazie

Uvnitř kukuřice, je mladá zaječí zvěř snadným úlovkem pro přemnoženou černou zvěř a lišky. Zajíc, Příroda a myslivost, Instinkty a pudy, Myslivci a konfliktní situace, Názory myslivců

Zajíc je teritoriální

Při současném neekologickém trendu zemědělské výroby můžeme hovořit o tom, jak vůbec zaječí zvěř v přírodě alespoň udržet...

 Myslivci svou vlastní činností nejsou schopni v plné míře nahradit pro zajíce nedostatečné životní podmínky, protože biologické zákony, stanovující životní podmínky, jsou jednou dané a není možno je měnit.

Je nutno si uvědomit, že zajíc, zvláště pohlavně dospělý, je vysoce teritoriální zvíře a z tohoto svého prostoru, teritoria, prakticky nikdy nevychází. Navíc, podobně jako králík, vytvářejí se na určitém území jakési kolonie, uzavřené celky, tvořené jedinci žijícími uvnitř této kolonie. Zajíc své teritorium není schopen opustit ani v případě, že v důsledku posklizňových prací zde nenachází téměř žádnou vhodnou potravu.

Na nekrytých plochách, hlavně po sklizni, se mladí zajíčci nedokážou dostatečně schovávat a jsou snadným terčem lovu nejen pro šelmy, ale hlavně pro dravce (výrazně se zde negativně projevuje moták pochop) a také krkavce a i výry, jejichž stavy stoupají a často loví i v polních oblastech.

Uvnitř krytin, hlavně kukuřice, je mladá zaječí zvěř snadným úlovkem pro přemnoženou černou zvěř a lišky. 

Plochy oseté řepkou jsou pro zajíce velmi nevhodné, zajíc v nich prakticky není schopen přežívat a rozmnožovat se, protože v nich nenachází možnost vhodné potravy.

ČERNÁ ZVĚŘ je predátor dnešní krajiny. Všežravec a rychlý lovec. Můžeme se s černou zvěří potkat i za bílého dne, je prakticky všude.

Černá zvěř ulovila malé danče...

Prase je výkonný predátor...

Ačkoliv je prase všežravec, v jehož potravě dominuje rostlinná složka, vždy mě udivuje svou silou a apetitem na libovou svalovinu. Myšice lesní s jejich hnízdy a zásobami, na které liška, kuna, puštík ani káně nemůžou, vyryje během chvilky. Převrací pařezy, trhá kořeny silné jak palec, vyhazuje balvany, aby se dostalo k soustu masa. Zemní hnízda ptáků, malá mláďata zvířat, na která narazí při rytí hrabanky nebo na louce, určitě nenechá bez povšimnutí. Výrazným podílem myšovitých hlodavců v potravě prase konkuruje lišce a kuně, kteréžto jsou potom nuceny orientovat se na jinou kořist.

Proč o tom píši? To jsou přece známé věci, navíc divočáci patří do naší přírody! O tom není sporu, jedná se zase jen a pouze o jejich početnost. V šedesátých a sedmdesátých letech se dařilo stavy prasat držet na přijatelné úrovni. Od té doby vzrostly více než desetinásobně. A nemyslím si, že je to způsobeno jen pěstováním kukuřice. I tehdy se dobytek krmil siláží. Problém vidím jinde.

 Prozaicky řečeno: venkov se přiblížil městu. 

Dříve celá vesnice byla životně závislá na svých políčkách a nikdo si nemohl dovolit zasadit brambory dvakrát. Proto každý dobrý hospodář šel rád v zimě dělat honce, pokud se nějaký divočák objevil.
Znám osobně mistry svého oboru, kteří uloví 20 i více prasat za rok, zatímco druzí nic. Chápu, je jiná doba, není čas, v televizi dávají fotbal… Na druhou stranu je třeba uznat, že lov prasat je často zkouškou umu, odolnosti a vytrvalosti, což není každému člověku dáno. A nemá cenu někoho nutit, když se na to z různých důvodů necítí. Ale když se jen trochu chce, výsledek se určitě dostaví.
Jako pravidelný návštěvník lesa nemám nouzi se s černou zvěří potkat za bílého dne, je prakticky všude. 

Při nočních kontrolách budek mě často nechává bez hnutí přejít, a pokud odchází, tak většinou v klidu, jako by věděla, že nemám zbraň. Ale při zlostném odfouknutí a lámání větví jen trnu, jestli nejde po mně a hledám nejbližší strom. Zatím se nikdy nic nestalo, ale ten adrenalin je nepopsatelný.
Ačkoliv to jsou dobrodružné chvíle, klidně se bez nich obejdu. Zde bych rád znovu apeloval na členy Českomoravské myslivecké jednoty, zda by se nemohli přiblížit úrovni generací svých předchůdců. Dnes se s většinou místních myslivců neznám, protože autem zajíždějí k posedu až za šera, kdy již hovořit je nevhodné.
Prasata jsou inteligentní zvířata, proto místům, kde se po nich střílí, se nějaký čas vyhýbají, nebo je navštěvují v pozdní noční hodinu či nad ránem. Jsem jednoznačně pro používání infradalekohledů a infrapuškohledů, a to nejen kvůli přesnosti střelby, ale především kvůli bezpečnosti a možné záměně s čímkoliv. Nevyužít moderní prostředky k zefektivnění práce je přinejmenším nelogické. 

Pomalá chůze na sněhové pokrývce s dobrou optikou dává šanci na úspěch i za bezměsíčné noci, protože tlupa na sebe upozorní svými hlasovými projevy.

VÁBENÍ ČERNÉ ZVĚŘE? Proč ne. Zdravím kamarády v zeleném, tak mě napadlo, kolik z Vás vlastně používá, nebo použilo vábničku na černou zvěř?

Černá zvěř

Zajímavě o vábení také píše zkušený myslivec na sociální síti o myslivosti. Dobrá zkušenost co stojí za úvahu. Jak na to?

VÁBENÍ ČERNÉ ZVĚŘE? Proč ne. Zdravím kamarády v zeleném, tak mě napadlo, kolik z Vás vlastně používá, nebo použilo vábničku na černou zvěř, já ji používám a protože jsem měl několik dotazů co a jak, rozhodl jsem se podělit o informace užití vábničky na černou

Obecně jsem na vábničku dlouho moc nevěřil, tedy co se černé týče, dostal jsem ji k narozeninám od bratra a dlouho ležela v polici ladem, i když se lovu černé věnuji často, použít vábničku mě napadlo až před třemi roky. Jak vábit je otázka číslo jedna, návodů co a jak je plný internet, proto se rozepíšu o užití vábničky z mojí praxe. Máme lesní honitbu, černá se zde vyskytuje, ale jak už to tak bývá, jak se zvedne řepka a ostatní, stěhují se do lánů a klidu, lovím ve vysokém bukovém lese, kde probíhá těžba postupně a dbá se na přirozené zmlazení, proto je v těchto místech les dobře přehledný. To ale prasátkům moc nevyhovuje, jak všichni víte, do vysokého se jim moc nechce, zvlášť za měsíčku, kdy jde na ně dobře vidět. Nedaleko v smrkovém pásu mají kaliště, na opačné straně lesa pak porosty mladého jasanu, oba tyto lesní pruhy využívá černá při přecházení do jiných lokalit. I když mám nedaleko dvě vnadiště, často je problém černou ,,dostat" a nalákat do vysokého.

Proto jsem se rozhodl vyzkoušet vábničku, používám vábničku značky Hubertus. Nutno předně napsat, že černá rozhodně nepřicválá na zavolanou, jak to třeba známe při vábení srnčí. Vábení černé je dost individuální záležitost, ale obecně ze zkušenosti platí hlavně na lončáky a selata, což je ve většině případů cílová skupina zvěře k lovu. Při příchodu na posed- kazatelnu počkám, minimálně hodinu, než začnu vábit, ideální je, jsou-li prasata v dálce slyšet. Dají se přitáhnout opravdu z velké dálky a tak i hlasitost vábení může být větší, nebál bych se zavábit opravdu nahlas, v lese se zvuk dost rozbije o stromy, na poli u plodiny bych byl opatrnější. Nejdřív vábím opravdu hlasitě s asi 10 min. přestávkami, ideální je napodobit šťouchání prasat s typickým kvikotem, když se perou o potravu.

Kňourek se koupe...

 Další důležitou věcí je poslouchat, zda se prasata blíží a dle toho vábení ztišit a prodloužit přestávky mezi vábením. Čím jsou blíž, tím vábím méně a jen takové to krátké spokojené pochrochtnutí, to bohatě stačí na to, abych prasatům ukázal směr, taky vábím jen když se dají do pohybu, nebo začnou buchtovat, tak přesně neví, odkud chrochtání jde, dokážou totiž dost dobře poznat, že zvuk se šíří ze shora, tedy z kazatelny. Taky vábím, pokud to jde, vykloněný ze střílny, protože se jednak zvuk lépe šíří a nedělá dutou ozvěnu,jako kdybych vábil uvnitř. Když už jsou prasata vidět a vylezou z krytu, nevábím vůbec, vnadiště navětří a poté lovím, první vždy vybíhají nejmladší kusy, pak lončáci a ostatní dospělá zvěř. Pokud zavábíte, když už jsou prasata na místě, zradíte je, proto, když jsou na odchodu, je lépe je nechat odejít na větší vzdálenost a pak teprve zase začnu vábit. Dají se tak prasata několikrát otočit a dokonce někdy i po výstřelu a ulovení kusu uklidnit tak, že se vrátí zpět! To ale neplatí vždy.

 Na vábení nejméně reagují vodící bachyně. Myslím si, že je to proto, že nerady vyhledávají ostatní tlupy cizích prasat, když mají selata. Raději se drží v té vlastní. Kňour přijde snad jen v době chrutí, dobře se tak dají navábit i osamocené kusy, např. zraněné a proto je nutnost je ulovit, jsou ale mnohem více opatrní a často mají potřebu se zastavit a jistit, obecně při vábení dokáží prasata stát i několik minut, až se mi kolikrát zdálo, že snad neslyšně odešly, ale ony jen tiše čekají, odkud to že na ně někdo chrochtá. Doporučuji si taky nastudovat zvukové projevy prasátek, které si spokojeně pochrochtávají a pak to aplikovat v praxi na vábničku, ostatně to už musel slyšet každý, kdo černou loví. I pomlaskávaní je třeba trénovat, to užívám ale jen když jsou prasata ještě daleko. Další věc mnou zjištěná, je vábit v rukavicích, jednak nejdou vidět v noci naše bílé ruce, které se hýbou, jak člověk vábí do všech směrů a hlavně zvuk tlumený rukou v rukavici mi přijde mnohem přirozenější, než když je ruka holá a zvuk z vábničky moc ostrý.

Pozor na ucpání vábničky při vábení, zvuk co z toho vyjde poctivě zažene všechnu černou v okolí. Vábničku mám na šňůrce, aby mi nehapala při vábení dolů. Když bych měl hodnotit vábničku obecně, má jednu velikou výhodu. A to, že ji nikdo moc nepoužívá a tím pádem ji prasata neznají, já jí na lov beru pravidelně a užívám, i když prasata ani neslyším. Ve většině případů dojdou na dostřel, nebo se alespoň z velké dálky přiblíží. Že to funguje, jsem si dokázal i mimo místa vnadiště, aby se nedalo říct, že prasata ,,jen"dojdou za potravou. Je to zajímavý způsob lovu, který hlavně oživí klasickou někdy nudnou čekanou v naději dojdou - nedojdou.

 Všem doporučuji vyzkoušet a přeji lovu zdar!

PS: V případě, že se vám prasata nedaří navábit, vábnička perfektně poslouží k odehnání turistů, houbařů a hledačů s detektorem a ostatních nezvaných hostů. (vyzkoušeno).

Jirka Sergi Pytela


#Úspěšný lov, Vnadiště, Újeď, Vábení, Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Diana bohyně lovu, Instinkty a pudy, Les, Lovu zdar!, Příroda a myslivost, Způsoby lovu a historie

Dívka s liškou. #Dívka s liškou, Liška, Liška Eliška, Instinkty a pudy, Ženy a myslivost

LIŠKA. Dívka s liškou (Barborka)

Lesní příběh lišky

O půl jedné mi na pasece zbývalo několik posledních klád a v batohu poslední krajíc chleba, a tak jsem se s ním posadil na pařez, rukavice místo polštářku, a snažil se umlčet kručící žaludek. Hřebec stál uprostřed cesty, levou zadní nohu pokrčenou, podřimoval na sluníčku a zdálo se, že neví, co se kolem něho děje.
     Koutkem oka jsem zahlédl vlevo ve vysokém lese pohyb. Po cestě, mírně klesající úbočím kopce, klusala liška. V mordě nesla cosi, co z dálky připomínalo křídlo nějakého velkého ptáka, ale přesně jsem to nedokázal rozeznat a vzápětí mi lišku skryla vysoká hromada klestí. Kůň napřímil uši, otočil hlavu a upřeně kmotru pozoroval. Stál jako vytesaný z kamene a z jeho soustředění bylo zřejmé, že se liška blíží. Když se konečně objevila za kupou klestu, zbývalo jí ke mně jen několik metrů a kůň k ní byl ještě blíž. Zastavila se těsně před ním, pokývla hlavou jakoby na pozdrav a přitom si srovnala v zubech svoji kořist. Pak se beze spěchu otočila a volným klusem se vracela. Napětí povolilo.

Kůň nepřestával pozorovat vzdalující se šelmu a já jsem se musel její důstojnosti zasmát.

Lišky se to zřejmě dotklo - když jsem ji znovu uviděl, mávala oháňkou a už bez zátěže uháněla pryč z míst, kde se jí smáli. Šel jsem se podívat, co si neodnesla. Na odřezaných smrkových větvích, zatlačených koly traktoru do bláta cesty, leželo to, co ještě nedávno bylo zadním srnčím během. Zbytky svaloviny, útržky kůže a chomáče šedohnědé srsti, ale hlavně všechny tři dlouhé kosti, stehenní, holenní i nártní, úhledně poskládané, aby se jí snadno nesly. Liška utekla, ne však daleko. Několikrát jsem zahlédl mihnout se narezlý kožich v protějším svahu, ale strach byl pořád ještě silnější než hlad.
     Když i ta opravdu poslední kláda s dunivým lomozem dopadla k ostatním na napříč položený podval, posbíral jsem věci, mlaskl na koně a vydali jsme se vzhůru strání. Pod vrcholem jsem se naposled ohlédl dolů přes čistou paseku. Po cestě, mírně klesající úbočím kopce, klusala liška k místu odloženého oběda.

Bažant obecný je hrabavý pták - kohout dosahuje hmotnosti jednoho kilogramu, slepice méně. Kohouti jsou velmi pestře zbarveni bažanty okrasnými, kam patří např. bažanti královští, zlatí, stříbrní, modří a lesklí

Bažant obecný český

Chovu bažantů se velmi dařilo a došlo k jeho rozšíření na celé území.

V 19. stol. k nám byly dovezeny další poddruhy bažanta obecného např. bažant obecný obojkový nebo bažant obecný sedmiříčský a další, kteří se pokřížili s tzv. "bažantem českým". Zbarvení kohoutů je proto v dnešních populacích značně variabilní. Z mysliveckého hlediska jsou tito ptáci označováni jako bažanti lovní. V některých zájmových chovech se lze setkat i s tzv. bažanty okrasnými, kam patří např. bažanti královští, zlatí, stříbrní, modří a lesklí. V současnosti, na našem území máme křížence několika geografických ras.

Početní stavy bažantů ve volné přírodě byly v 70. letech minulého století na velmi vysoké úrovni, ale změnami ve využívání, převážně agrárních ekosystémů, došlo k razantnímu úbytku této velice atraktivní zvěře.

Bažant obecný je hrabavý pták, - kohout dosahuje hmotnosti jednoho kilogramu, slepice asi o 10 % méně. Kohouti jsou velmi pestře zbarveni.

Slepice mají naopak hnědé ochranné zbarvení. Jedná se o polygamní druh, který ve volné přírodě žije v poměru 1:4-5 ve prospěch slepic. Reprodukční proces začíná brzy na jaře pářením (ostruhováním). Slepice snáší do důlku na zem až 8 - 12 vajec (výjimečně i více), na kterých sedí 24 - 25 dní. Při poničení násady často mívají slepice druhou snášku, která má o třetinu nižší počet vajec.
Chov bažantů ve volnosti byl u nás značně rozšířen zejména po roce 1945 jak v nížinách, tak i v podhorských oblastech. Vypouštění voliérově odchovaných bažantů do volných honiteb nepřináší výrazné zlepšení. Takto odchovaná zvěř se po vypuštění do honiteb těžce přizpůsobuje novému prostředí a je nedostatečně ostražitá vůči predátorům, pro které se stává snadno dostupnou kořistí.
Bažant obecný se živí jak rostlinou, tak i živočišnou potravou.

Potravu si bažant vybírá hlavně zrakem (vliv čichu zatím nebyl prozkoumán).

 Bažanti jsou ptáci s denní životní aktivitou, která začíná s rozedněním a končí příchodem setmění. Mají svůj jednoduchý denní rytmus - příjem potravy a zažívání. Pastvením na travních porostech přijímá nejen potravu, ale také značnou část rostlinné vody. Pokud mají bažanti dostatek potravních příležitostí, jsou svému stanovišti věrní. Mladí bažanti se do věku 5 týdnů živí převážně živočišnou potravou s postupným přechodem na potravu smíšenou.

Bažant potřebuje denně kolem 70 g potravy, což je kolem 1/15 jeho vlastní hmotnosti. Z polních plodin a plevelů přijímá pýr, rdesno, pohanku, merlík, kukuřici, vikev, pšenici, svlačec, ostřici, kuří nohu, svízel, čirok, laskavec, rozrazil, ptačinec, ječmen, žito, proso, oves, hrachor, lebedu, ohnici, jitrocel, hrách a další místně se vyskytující druhy. Z lesních rostlin bažanti přijímají ostružiny, hloh, šípek, bez, ptačí zob, jeřabiny, bukvice aj. V živočišné potravě bažantů jsou zastoupeny např. slunéčka, střevlíci, stonožky, mravenci, lumci, drabčíci a další druhy, převážně však sbírá škodlivé druhy hmyzu, které způsobují škody na zemědělských plodinách a lesních porostech. Spotřeba vody dospělého bažanta se pohybuje od 0,2 do 0,3 litrů vody na kus a den.

Od jara do žní mají bažanti dostatek potravy, ale s ukončením sklizně obilí se jejich přirozené potravní možnosti stávají značně omezené a závislé převážně na přikrmování.

Pro udržení bažantů po žních je důležité včas vytvořit pastevní políčka kolem remízů s dostatkem zelené potravy, ale i zrnin, popř. luštěnin, doplněné dužnatými plodinami - řepa, mrkev apod. V aridních oblastech je nutné bažantí zvěři zajistit také dostatek pitné vody. V podzimním období je velmi vhodnou potravou krmná kapusta (nahrazuje vodu), hořčice a další druhy, které také snáší mírné mrazy. Existuje více způsobů přikrmování, které jsou ovlivněny přírodními podmínkami a početními stavy zvěře. Jde jednak o volné pohazování krmiv v místech soustředění bažantů, kteří potravu vyhledávají a tím se zdržují a neopouští stanoviště. Nejvíce využívaný způsob přikrmování je pomocí trvalých zásypů různých tvarů a velikostí, často doplněné automatickými krmítky. Každý zásyp musí mít upravené hrabaniště s plevami, kde se bažanti zdržují vybíráním zobu. Popelením se bažanti zbavují nepříjemných parazitů.

Zvěř přebarvuje a začíná páření krahujce. Starší jedinci přechází k samotářskému způsobu života a jejich uvolněné místo v tlupě doplňují mladí samci, kteří dospěli a oddělili se od samičích stád.

Měření sil samců

Měření sil jelenů

Stádo (při menším rozsahu tlupa) se vyskytuje u všech našich přežvýkavců.Podle druhů je stádní život provozován buď celoročně, nebo jen sezónně (v zimním období). Stáda mohou být oddělená podle pohlaví (většinou za vegetace), kdy dospělí samci vytvářejí samostatné skupiny a samice s mladými (někdy včetně mladých samců) rovněž vlastní seskupení. V mimovegetační době bývají stáda složena z jedinců obou pohlaví a jsou početně rozsáhlejší.
Ve stádě jsou začleněni jak příbuzní, tak i nepříbuzní jedinci. Ve velkých stádech, vytvořených z většího počtu menších tlup, se často členové jedné tlupy drží více pohromadě a s určitým, byť nevelkým odstupem od příslušníků ostatních tlup.

Pokud jsou členové stáda rozptýleni při pastvě a zjistí nebezpečí, tak se nejdříve srotí dohromady a pak teprve se seřadí do útěkové formace. 

U přežvýkavců dochází v samčích tlupách ke každoroční obměně ve složení. Starší jedinci přechází k samotářskému způsobu života a jejich uvolněné místo v tlupě doplňují mladí samci, kteří dospěli a oddělili se od samičích stád. Seskupování zvěře do větších stád na zimu má význam především pro snazší společné nacházení zdrojů potravy. Při přesunech si příslušníci většího stáda snáze vyšlapou ve vysokém sněhu ochozy než osamocený jednotlivec. Někdy je výhodou mnohočetnosti stáda také vzdorování nepříznivé povětrnosti nebo nepřátelům. Při sněhových bouřích a vánicích se stádo spárkaté zvěře shlukuje do sevřeného útvaru, podobně se někdy chová i při útocích vlků. V zimě těsné srocování jedinců v tlupě navozuje větší uvolňování tepla na malém prostoru, takže se teplo tak snadno nerozptýlí.

Většina stádových druhů zvěře potřebuje ostatní členy stáda ve své blízkosti kvůli pocitu jistoty. Tzv. skupinový efekt, vznikající přítomností ve stádu, vyvolává u zvěře vyšší aktivitu a intenzivnější látkovou výměnu (např. chuť k žrádlu). Individuálně žijící jedinec stádového druhu se pase méně často a po kratší dobu než je-li přítomen ve stádě. Stádová zvěř se obtížně vyrovnává s izolací, neboť přitom trpí strachem z opuštěnosti. Strach z izolace se často projevuje až v období dospívání, takže mládě se s izolací vyrovná snáze než dospělý jedinec. V oblasti výskytu velkých šelem se spárkatá zvěř sdružuje jen do malých skupin, které jsou méně nápadné. Současně se chová také tiššeji, aby na sebe příliš neupozorňovala (a to dokonce i v době říje). Také v době zvýšeného výskytu komárů se stádo spárkaté zvěře má spíše snahu rozptylovat.

Může docházet i k tomu, že některé skupinově žijící druhy (bobr, ondatra, vlk) v případě setrvalého ohrožení opouštějí skupinový život a žijí individuálně. Bobři a ondatry také opouštějí nápadnější obydlí (hrady) a uchylují se do méně nápadných nor.
Zvěř žijící trvale ve skupinách, může být chována ve větší hustotě (ať již ve volné přírodě, v oboře nebo farmovým způsobem), než zvěř žijící individuálně (např. jelen snáší lépe relativně vyšší hustotu populace než srnec).

RNDr Vojtěch Škaloud

#Instinkty a pudy, Obory a zvěř, Stádo tlupa rudl, Skupinový život,

Ze zoologie srstnaté zvěře. Stádo (při menším rozsahu tlupa) se vyskytuje u všech našich přežvýkavců. Podle druhů je stádní život provozován buď celoročně, nebo jen sezónně...

Siesta v lese

Podle počtu jedinců ve skupině se jednotlivé druhy zvěře vyskytují při minimalizovaném rozsahu jako jednotlivci, dvojice a jednoduchá rodina

Širšími rodinnými svazky jsou velká rodina a rodinná skupina. Jen zčásti příbuzenskými seskupeními jsou kotérie, kolonie, smečka, tlupa nebo stádo.

Individuální život zvěře je buď rázu trvalého (s výjimkou doby rozmnožování) nebo sezónního. Pro obě pohlaví se trvalý individualismus vyskytuje u druhů, kde samice nepečuje o mláďata soustavným přímým kontaktem. U naší srstnaté zvěře je příkladem individualismu samců i samic pouze zajíc.

 Trvalý individualismus dospělých samců se vyskytuje u některých šelem (medvěd, rys, kočka, vydra, kuny, tchoři), kňoura, a veverky. Sezónní individualismus samců se projevuje u srnce, losa a jelence v době vegetace. Ovšem i zvěř žijící individualisticky potřebuje občas alespoň zrakový, sluchový nebo pachový kontakt s jinými příslušníky svého druhu. Například individuálně žijící jedinec někdy vyhledává blízkost tlupy, aniž by s ní přicházel do přímého styku. Přejímá pouze varovné signály vydávané členy tlupy a řídí se jimi. Ve dvojici, případně ve trojici mohou žít po určitou dobu mláďata některých šelem po osamostatnění se od matky (rys, medvěd, někdy i liška a lasicovité šelmy). 

Výjimečně žijí po část roku společně srnec a nevodící srna nebo osiřelá mláďata spárkaté zvěře.
Jednoduchá rodina je postavená buď na páru, nebo jen na samici. 

Po relativně krátkou dobu (několik týdnů) žije v seskupení jednoduché mateřské rodiny samice a mláďata většiny stádních přežvýkavců (jelen, daněk, sika, kamzík, muflon a koza bezoárová). Po delší dobu (podstatnou část jednoho roku nebo i déle) žije v mateřské rodině bez samce rys, kočka, medvěd, vydra, kuny, tchoři, srnec, los, divočák a veverka, někdy i lasice a jezevec. Doba trvání soudržnosti takovéto rodiny nebo páru je různá. 

U lišky, psíka, lasic a jezevce funguje rodinný svazek od spárování samce se samicí až do osamostatnění (ukončení výchovy) mláďat. U ondatry a bobra je pár soudržný buď celý rok (od spárování koncem zimy do doby vzniku nových párů opět koncem zimy příštího roku) nebo i déle pokud nedojde ke změně partnera. 

U vlka má pár víceletý charakter.
Velkou rodinu, sestávající z rodičovského páru, mláďat a nespárovaných, většinou i starších (více než 2 roky) příbuzných jedinců, používá vlk. Smečku tvoří, zpravidla jen v zimě, několik takových velkých rodin.
Rodinou skupinu vytváří některé druhy spárkaté zvěře v době vegetace (jelen, sika, daněk a divočák). V rodinné skupině jsou zahrnuti kromě vlastní rodiny z tohoto roku i potomci z předchozích let (1 - 2roční). U divočáků je rodinná skupina někdy sestavena z více příbuzných bachyň a jejich potomků.
Kotérii používají ve svém sociálním životě králíci a svišti. U králíků tvoří několik kotérií kolonii. Kotérie představuje seskupení jednoho nebo několika samců a více samic s mláďaty, z nichž někteří jsou příbuzní a jiní nepříbuzní. Někteří tvoří páry (často jen jeden dominantní pár) a ostatní nikoliv. Členové kolonie obývají pouze společné území, ale navzájem si nejsou příliš prospěšní, jako je tomu v případě kotérie.
Stádo (při menším rozsahu tlupa) se vyskytuje u všech našich přežvýkavců. Podle druhů je stádní život provozován buď celoročně, nebo jen sezónně (v zimním období). Stáda mohou být oddělená podle pohlaví (většinou za vegetace), kdy dospělí samci vytvářejí samostatné skupiny a samice s mladými (někdy včetně mladých samců) rovněž vlastní seskupení. V mimovegetační době bývají stáda složena z jedinců obou pohlaví a jsou početně rozsáhlejší.
Ve stádě jsou začleněni jak příbuzní, tak i nepříbuzní jedinci. Ve velkých stádech, vytvořených z většího počtu menších tlup, se často členové jedné tlupy drží více pohromadě a s určitým, byť nevelkým odstupem od příslušníků ostatních tlup. Pokud jsou členové stáda rozptýleni při pastvě a zjistí nebezpečí, tak se nejdříve srotí dohromady a pak teprve se seřadí do útěkové formace.
U přežvýkavců dochází v samčích tlupách ke každoroční obměně ve složení. Starší jedinci přechází k samotářskému způsobu života a jejich uvolněné místo v tlupě doplňují mladí samci, kteří dospěli a oddělili se od samičích stád. Seskupování zvěře do větších stád na zimu má význam především pro snazší společné nacházení zdrojů potravy. Při přesunech si příslušníci většího stáda snáze vyšlapou ve vysokém sněhu ochozy než osamocený jednotlivec. Někdy je výhodou mnohočetnosti stáda také vzdorování nepříznivé povětrnosti nebo nepřátelům. Při sněhových bouřích a vánicích se stádo spárkaté zvěře shlukuje do sevřeného útvaru, podobně se někdy chová i při útocích vlků. V zimě těsné srocování jedinců v tlupě navozuje větší uvolňování tepla na malém prostoru, takže se teplo tak snadno nerozptýlí. 

RNDr. Vojtěch Škaloud

#Srnčí zvěř, Pravidla lovu srnčí zvěře, #Lovecké stezky, Myslivec a zvuky v přírodě, Instinkty a pudy

Chování zvěře žijící ve skupinách se projevuje pospolitostí a schopností vzájemného napodobování. #Srnčí zvěř, Pravidla lovu srnčí zvěře, #Lovecké stezky, Myslivec a zvuky v přírodě, Instinkty a pudy

Právě se odrazila ke skoku srna u obilí

Život ve společenství

Chování zvěře žijící ve skupinách se projevuje pospolitostí a schopností vzájemného napodobování.

Skupinové soužití zvěře, zvláště v případě spárkaté zvěře, přináší členům skupiny řadu výhod. Ve skupině mohou různí jedinci sledovat současně nebezpečí přicházející z různých stran, jednotlivec sám není schopen soustavně sledovat celé okolí. Na skupinu zvěře je pro predátora obtížnější uskutečnit překvapivý útok, protože jej může objevit kterýkoliv z většího počtu jedinců. Skupina zajišťuje snáze svou bezpečnost především tím způsobem, že při jakémkoliv zaznamenání nebezpečí některým z příslušníků skupiny, jsou varováni všichni ostatní.

Například srna pasoucí se ve skupině může i s hlavou u země snadno koutkem oka sledovat obřitek některého z okolních jedinců a okamžitě reagovat zvýšením pozornosti při náhlém zježení chlupů na obřitku souseda. Uplatňuje se i reakce, kdy jedinec, který spatří druhého člena skupiny s roztaženými chlupy na obřitku, reaguje stejným způsobem jako on, i když sám nebezpečí nezaznamenal.
Zvěř žijící ve skupinách má také relativně menší tzv. útěkovou vzdálenost než zvěř žijící individuálně.
Díky vzájemnému varování ve skupině si může jedinec dovolit být na chvíli nepozorný. U větší skupiny věnuje každý jednotlivec méně času ostraze, takže mu zbývá více času na ostatní aktivity, zejména na shánění a příjem potravy. Ovšem stádně žijící druhy nereagují příliš na varování mladého, nezkušeného jedince. Na tentýž signalizační projev staršího, zkušeného jedince (zejména vůdce tlupy) reagují ale intenzivně. Někdy se mladý jedinec může před zdánlivým nebezpečím dát i na útěk, ale když vidí, že jej ostatní členové stáda nenásledují, tak se ke skupině záhy vrací.

Každý člen tlupy se také často přizpůsobuje chování ostatních, dochází k tzv. přenášení nálady. Například se jedná o shodné reakce při pastvě, zívání, protahování se, močení a kálení nebo jištění. Přenášení nálady se tedy projevuje hromadným útěkem, masovým komfortním chováním, hlasovými projevy (skupinové vytí), jednotným zalehnutím k odpočinku, bojovým nebo loveckým i sexuálním naladěním. Také současným přijímáním potravy či pitím. Impulsem k přenesení nálady mohou být nejen zrakové a sluchové, ale i čichové podněty navozené jednotlivými členy stáda. Vzájemné skupinové podněcování k téže činnosti je patrné především při konzumaci potravy. Již pouhé zvuky navozované při žraní, podnítí i nasycené jedince skupiny k dalšímu, byť i omezenému příjmu potravy.

Srna u vody

Výrazně odlišně zbarvený obřitek a případně i vztyčený ocas (u jelence) ukazuje následujícímu jedinci v řadě cestu při útěku i v hustém porostu, kde se ostatní krycí zbarvení těla stává nezřetelným. Stádové druhy zvěře se někdy přesouvají v zástupu těsně za sebou, s nosem blízko u kořene ocasu předchozího člena skupiny. Tím si předávají pachové signály, které jako první vysílá vedoucí jedinec stáda, pohybující se na přední pozici.

V některých případech (kamzík), může docházet i k tomu, že jeden nebo více členů skupiny hlídkuje, aby se ostatní mohli v klidu popásat. Ovšem u druhů, kde jeden člen skupiny drží stráž, se musí hlídkující jedinec někdy domáhat vystřídání šťoucháním do jiného odpočívajícího, nepasoucího se jedince. Čím větší je skupina spárkaté zvěře, tím méně je napadána šelmami, neboť ty raději útočí na menší seskupení. Z velké skupiny je pro predátora také složitější oddělit jednoho jejího člena jako kořist.
Obecně se jedinci ve stádě navzájem rozlišují podle individuálního pachu, vzhledu i hlasu. Stádo, pokud je rozehnáno, jeho členové nepokračují v žádné jiné činnosti, pokud nejsou znovu pohromadě. Jejich snahou je nejdříve se najít a pak se teprve zabývat čímkoliv jiným. Zraněný jedinec se obvykle dříve nebo později oddělí od tlupy. Zraněná mláďata však následují matku až do úplného konce.
Skupinově žijící druhy zvěře mají podstatně bohatší škálu a intenzivnější projevy zvukové i vizuální komunikace než druhy žijící individuálně. Další předností skupinového života je využívání schopností a znalostí nejzkušenějších jedinců ostatními příslušníky skupiny, kteří se řídí jejich chováním a reakcemi.

Jinou předností je společný odchov mláďat u některých druhů spárkaté zvěře (např. turovití), který se může projevit dokonce i adopcí osiřelých mláďat (kamzík, divočák). Mláďata skupinově žijících druhů zvěře mohou získávat potřebné informace nejen od svých rodičů, ale i od jiných dospělých jedinců a mláďat jiných matek.

Zvěř žijící v otevřeném (stepním) terénu s menšími krytovými možnostmi má větší sklon vytvářet společenstva než ty druhy, které se zdržují převážně v lesním prostředí (a to i v rámci téhož druhu, například u polní srnčí zvěře). Ke srocování do skupin táhne přechodně osamocené jedince snaha po ukojení sociálního pudu. Například spatření většího počtu jedinců vlastního druhu za plotem obory vyvolá u volně žijícího jedince jdoucího kolem snahu, aby se k nim dobrovolně připojil, a to i přes strach před člověkem.
Na tom je založen princip záběhů a záskoků v oborním plotu, kde není využíváno jako lákadlo nabídka potravy, ale kontakt se skupinou stádně žijících jedinců téhož druhu. U zvěře žijící ve skupinách navozuje výraznou stresovou situaci a tím i zvýšenou ostražitost poranění některého jedince z tlupy (nikoliv však v případě přežvýkavců jeho zabití na místě).


#Srnčí zvěř, Pravidla lovu srnčí zvěře, #Lovecké stezky, Myslivec a zvuky v přírodě, Instinkty a pudy

Zdroj: RNDr Vojtěch Škaloud, sociální sítě, vybrané kapitoly ze zoologie zvěře

Srnec obecný - srnčí dvojčata se drží lidsky u sebe. Srnčí dvojčata jsou vyspělá a zdravá a přežijí i myslivce

Srnčí dvojčata jsou vyspělá a zdravá a přežijí i myslivce

#Srnče, Srnčí zvěř, aktivity radosti a milování života, #Lovecké stezky, Instinkty a pudy, Láska, Mateřství a péče o potomstvo, 

ZE ŽIVOTA ČERNÉ ZVĚŘE, #Příroda a myslivost, Lov ve svobodném světě, #Srnčí zvěř, Instinkty a pudy, Rodinou skupinu vytváří v době vegetace (jelen, sika, daněk a divočák). V rodinné skupině jsou zahrnuti kromě vlastní rodiny z tohoto roku i potomci z předchozích let.

Srnčí

Individuální život zvěře 

je buď rázu trvalého (s výjimkou doby rozmnožování) nebo sezónního. Pro obě pohlaví se trvalý individualismus vyskytuje u druhů, kde samice nepečuje o mláďata soustavným přímým kontaktem.

U naší srstnaté zvěře je příkladem individualismu samců i samic pouze zajíc. Trvalý individualismus dospělých samců se vyskytuje u některých šelem (medvěd, rys, kočka, vydra, kuny, tchoři), kňoura, a veverky. Sezónní individualismus samců se projevuje u srnce, losa a jelence v době vegetace. Ovšem i zvěř žijící individualisticky potřebuje občas alespoň zrakový, sluchový nebo pachový kontakt s jinými příslušníky svého druhu.

Například individuálně žijící jedinec někdy vyhledává blízkost tlupy, aniž by s ní přicházel do přímého styku. Přejímá pouze varovné signály vydávané členy tlupy a řídí se jimi. Ve dvojici, případně ve trojici mohou žít po určitou dobu mláďata některých šelem po osamostatnění se od matky (rys, medvěd, někdy i liška a lasicovité šelmy). Výjimečně žijí po část roku společně srnec a nevodící srna nebo osiřelá mláďata spárkaté zvěře. 

Jednoduchá rodina je postavená buď na páru, nebo jen na samici. Po relativně krátkou dobu (několik týdnů) žije v seskupení jednoduché mateřské rodiny samice a mláďata většiny stádních přežvýkavců (jelen, daněk, sika, kamzík, muflon a koza bezoárová). Po delší dobu (podstatnou část jednoho roku nebo i déle) žije v mateřské rodině bez samce rys, kočka, medvěd, vydra, kuny, tchoři, srnec, los, divočák a veverka, někdy i lasice a jezevec. Doba trvání soudržnosti takovéto rodiny nebo páru je různá. 

U lišky, psíka, lasic a jezevce funguje rodinný svazek od spárování samce se samicí až do osamostatnění (ukončení výchovy) mláďat. U ondatry a bobra je pár soudržný buď celý rok (od spárování koncem zimy do doby vzniku nových párů opět koncem zimy příštího roku) nebo i déle pokud nedojde ke změně partnera. U vlka má pár víceletý charakter.

Skupina  srnců v březnu

Velkou rodinu, sestávající z rodičovského páru, mláďat a nespárovaných, většinou i starších (více než 2 roky) příbuzných jedinců, používá vlk. Smečku tvoří, zpravidla jen v zimě, několik takových velkých rodin.
Rodinou skupinu vytváří některé druhy spárkaté zvěře v době vegetace (jelen, sika, daněk a divočák). V rodinné skupině jsou zahrnuti kromě vlastní rodiny z tohoto roku i potomci z předchozích let (1 - 2roční). 

U divočáků je rodinná skupina někdy sestavena z více příbuzných bachyň a jejich potomků.
Kotérii používají ve svém sociálním životě králíci a svišti. U králíků tvoří několik kotérií kolonii. Kotérie představuje seskupení jednoho nebo několika samců a více samic s mláďaty, z nichž někteří jsou příbuzní a jiní nepříbuzní. Někteří tvoří páry (často jen jeden dominantní pár) a ostatní nikoliv. Členové kolonie obývají pouze společné území, ale navzájem si nejsou příliš prospěšní, jako je tomu v případě kotérie.

Stádo (při menším rozsahu tlupa) se vyskytuje u všech našich přežvýkavců. Podle druhů je stádní život provozován buď celoročně, nebo jen sezónně (v zimním období). Stáda mohou být oddělená podle pohlaví (většinou za vegetace), kdy dospělí samci vytvářejí samostatné skupiny a samice s mladými (někdy včetně mladých samců) rovněž vlastní seskupení. V mimovegetační době bývají stáda složena z jedinců obou pohlaví a jsou početně rozsáhlejší.
Ve stádě jsou začleněni jak příbuzní, tak i nepříbuzní jedinci. Ve velkých stádech, vytvořených z většího počtu menších tlup, se často členové jedné tlupy drží více pohromadě a s určitým, byť nevelkým odstupem od příslušníků ostatních tlup. Pokud jsou členové stáda rozptýleni při pastvě a zjistí nebezpečí, tak se nejdříve srotí dohromady a pak teprve se seřadí do útěkové formace.
U přežvýkavců dochází v samčích tlupách ke každoroční obměně ve složení. Starší jedinci přechází k samotářskému způsobu života a jejich uvolněné místo v tlupě doplňují mladí samci, kteří dospěli a oddělili se od samičích stád.

Tlupa černé zvěře v zimě

Seskupování zvěře do větších stád na zimu má význam především pro snazší společné nacházení zdrojů potravy. Při přesunech si příslušníci většího stáda snáze vyšlapou ve vysokém sněhu ochozy než osamocený jednotlivec. Někdy je výhodou mnohočetnosti stáda také vzdorování nepříznivé povětrnosti nebo nepřátelům.

Při sněhových bouřích a vánicích se stádo spárkaté zvěře shlukuje do sevřeného útvaru, podobně se někdy chová i při útocích vlků. V zimě těsné srocování jedinců v tlupě navozuje větší uvolňování tepla na malém prostoru, takže se teplo tak snadno nerozptýlí.
Většina stádových druhů zvěře potřebuje ostatní členy stáda ve své blízkosti kvůli pocitu jistoty. Tzv. skupinový efekt, vznikající přítomností ve stádu, vyvolává u zvěře vyšší aktivitu a intenzivnější látkovou výměnu (např. chuť k žrádlu). Individuálně žijící jedinec stádového druhu se pase méně často a po kratší dobu než je-li přítomen ve stádě.

Stádová zvěř se obtížně vyrovnává s izolací, neboť přitom trpí strachem z opuštěnosti. Strach z izolace se často projevuje až v období dospívání, takže mládě se s izolací vyrovná snáze než dospělý jedinec. V oblasti výskytu velkých šelem se spárkatá zvěř sdružuje jen do malých skupin, které jsou méně nápadné. Současně se chová také tišeji, aby na sebe příliš neupozorňovala (a to dokonce i v době říje). Také v době zvýšeného výskytu komárů se stádo spárkaté zvěře má spíše snahu rozptylovat. Může docházet i k tomu, že některé skupinově žijící druhy (bobr, ondatra, vlk) v případě setrvalého ohrožení opouštějí skupinový život a žijí individuálně. Bobři a ondatry také opouštějí nápadnější obydlí (hrady) a uchylují se do méně nápadných nor.

Zvěř žijící trvale ve skupinách, může být chována ve větší hustotě (ať již ve volné přírodě, v oboře nebo farmovým způsobem), než zvěř žijící individuálně (např. jelen snáší lépe relativně vyšší hustotu populace než srnec).

Drobná zvěř, Koroptev, Příroda a myslivost, Otázky z myslivosti, Mateřství a péče o potomstvo, zvěř v zimě.

Koroptev polní

Koroptev polní (Perdix perdix Linné, 1758) je původním druhem nejen u nás, ale i v dalších zemích např. v Rusku, Skandinávii, Řecku, na Krymu i v Malé Asii. Koroptve byly dovezeny i do Ameriky, na Nový Zéland, do Austrálie, na Havajské ostrovy, kde došlo k jejich rozšíření.

Koroptve žijí v monogamii a vyskytovaly se na polích nížin i pahorkatin ve vysokých početních stavech. Celková délka koroptve činí kolem 30 cm, a její hmotnost je mezi 350 - 450 gramy. Jak slepička, tak i kohoutek mají zespodu šedavé a z vrchu rezavě hnědé zbarvení. Slepičky mají na křídlech příčné světlé pruhování a kohoutek mívá na prsou tmavou podkovu, ale mohou ji mít i starší slepičky.
Postupným rozšiřováním zemědělství ve středověku, se v našich podmínkách pro koroptve, bažanty, zajíce a další lesostepní druhy postupně vytvářely vhodné životní podmínky.
V 50. letech minulého století s nástupem nešetrného využívání prostředí dochází k trvalým nežádoucím změnám, na které reagovaly nejen koroptve, ale i další druhy výrazným poklesem stavů.

Koroptev polní žije do předjaří v hejnu, které se rozpadá a vytváří párky. 

Svému stanovišti jsou koroptve věrné a jen výjimečně se za potravou přemístí do příznivějších nižších poloh. Koroptve dávají v průběhu roku přednost rostlinné potravě. Zelená potrava obsahuje dostatek bílkovin, minerálních látek a vitamínů, které jsou potřebné na jaře v době reprodukce. Druhově je tato zelená potrava koroptví velmi pestrá a často se liší jen místním výskytem v časové dostupnosti.

Na podzim a v zimě dávají koroptve přednost potravě bohaté na polysacharidy a tuky, které jsou energeticky bohaté. Jedná se o značný rozsah semenných druhů, které mají vysoké zastoupení stravitelných tuků. Kuřata do jednoho měsíce jsou specializována na živočišnou potravu. Konzumace živočišné složky je závislá na pěstovaných plodinách a celkové biodiverzitě prostředí.
Zakládáním krytových ploch, z víceletých bylin a travin, se dá pro přezimování vytvořit velmi vhodné prostředí tím, že sníh zůstane na prohnutých trsech a vytváří ochranu před větrem a mrazem. K této ochraně se dá využít i krmná kapusta, topinambur a také nesklízená hustě nasetá kukuřice.

Pro přikrmování ve volnosti je potřebné vybudovat dostatek vhodných krmných zařízení, pod kterými se vytvoří vrstva plev a senných zdrolků. Potrava se zahrabe do této vrstvy a koroptve si ji postupně vyhrabávají a konzumují. Tato hrabací vrstva zůstává suchá a tím se také udržuje tepelná izolace od země. Velmi vhodná, pro zimní přikrmování koroptví, je většina zadin i technických plodin. Kukuřice a větší zrna některých obilovin i luskovin je nutné mechanicky upravit např. šrotováním.
Dužnaté krmivo je vhodné částečně rozřezat a menší kusy klást volně na zem. Průměrná denní spotřeba na kus a den se pohybuje kolem 30 g.

SOUBOJE spárkaté zvěře, podřízenost a zastrašování. Mufloni a kňouři. Doby lovu zvěře, #Lovecké stezky, Čas lásek jelenů, Deer rut, Instinkty a pudy

Srnec v létě JE V KRYTU

Souboje

Spárkatá zvěř při boji používá spárků nebo páráků (divočák), parohů a rohů. Hlodavci, zajíci a šelmy se brání drápy a zuby.

Stejných zbraní jako při obraně používá zvěř také při vlastním útoku. Ten směřuje buď proti kořisti s cílem jí usmrtit, nebo proti jedinci stejného druhu - sokovi, se snahou jej zastrašit a zahnat. Při soubojích se sokem u šelem bývají častěji využívány zbraně, které nemají přímý smrtící nebo těžce zraňující účinek (např. drápy spíše než zuby).

Většina takových soubojů je značně ritualizována, tzn. že spočívá spíše v zastrašovacích postojích a grimasách, než v bezprostředním napadení.

 Ze dvojice soupeřících může kdykoliv prohrávající účastník souboj přerušit a zaujmout podřízené postavení, což okamžitě sníží agresivitu vítězícího a ten jej přestane napadat.
Odlišná situace nastává u spárkaté zvěře, kdy poraženému nepomůže pouze vyjádřit projev podřízenosti, ale musí z místa souboje co nejrychleji uprchnout, jinak je vítězem dále pronásledován a napadán. Pokud se mu útěk nepodaří a je sražen k zemi, může být protivníkem i ubodán nebo udupán.
U spárkaté zvěře proto dochází při soubojích častěji ke zraněním a zabití než u šelem.
K ritualizovaným projevům při souboji patří např. tzv. paralelní pochod samců spárkaté zvěře, kdy oba soupeři kráčí po nějakou dobu s odstupem vedle sebe ve stejném směru a přitom uplatňují tzv. odpichovaný krok, vyznačující se vysoko zdvihanými toporně napjatými běhy, který je výrazem hrozby. Přežvýkavci také hrozí prudkým dupnutím předním během. 

Před soubojem oba soupeři někdy rovněž hrabou předním během do země, což stimuluje jejich agresivitu. Zvěř před soubojem rovněž může očichávat zem, potom kálet a trus následovně rozhrabávat. Jeleni při zastrašování soka vyhrožují i ceněním zubů a nadzdvihováním horního pysku. Původním účelem této grimasy bylo obnažení špičáků, které jim však během vývoje druhu zakrněly v téměř nezřetelné a k boji nepoužitelné kelce. Také zívání může souviset s hrozbou, nebo je naopak projevem strachu. Vždy jsou však při něm ukazovány zuby, jako nástroj útoku nebo obrany. Šelmy zívají častěji než ostatní srstnatá zvěř a také při zívání více rozevírají čelisti.

U šelem (ale i hlodavců a zajíců) se při souboji často uplatňuje tzv. zápasnický postoj, při kterém jsou oba soupeři, stojící na zadních, zapřeni do sebe předníma nohama, přitom se přetlačují a cení na sebe zuby. V případě lišáků, kteří v této pozici přešlapují a poskakují na opěrných zadních bězích se tento způsob souboje nazývá také "foxtrot".

Jelenovití v době shození paroží bojují spárky na předních bězích a přitom se staví na zadní běhy. Již samotný vzpřímený postoj znamená u jelena přípravu k útoku.

JELENÍ MĚŘENÍ SIL

V průběhu říje bojují samci jelenovitých prostřednictvím paroží, a to většinou čelním střetem s následným přetlačováním. Přitom se snaží soupeře pootočit a odhalit mu bok, aby jej mohli do něj bodnout.

Turovití nemají jednotné schéma boje. 

Mufloni bojují horizontálním čelním střetem, spojeným s prudkým nárazem (nikoliv s přetlačováním). Obranným mechanizmem proti tvrdým úderům je jejich zesílená čelní kost a pružná, pevná páteř (zejména krční). Ztratí-li soupeř rovnováhu, je okamžitě znovu napaden ze strany na krční obratle.

Kozorožci a kozy bojují vertikálním čelním střetem, kdy se navzájem tlučou rohy směrem shora dolů, přičemž stojí jen na zadních nohách. Kozí krk není přizpůsoben k úderu zepředu a pokud by k němu došlo, mohl by mít za následek zlomení obratlů a přeražení páteře. Kamzík se snaží svými hákovitě zahnutými růžky zaútočit na soupeře z boku a vytrhnout mu z těla kus srsti a kůže, nebo i svaloviny. 

Kňouři na sebe útočí mohutnými páráky rovněž z boku, přičemž současně nastavují soupeři ztlustlou plochu kůže na hrudi (kyrys), která jim slouží jako ochranný štít.
Obecně zvěř nesnáší přímý pohled z očí do očí. Proto pociťují dva jedinci navzájem přímo upřený pohled za vysloveně nepřátelský a hrozivý. Zejména jedince, který není v duševní rovnováze (což je v případě ohrožení pravidlem), upřený pohled značně znepokojuje. Útočnou hrozbu použije k boji se chystající jedinec pouze tehdy, když je jeho tendence k útoku brzděna alespoň malou dávkou strachu. Nepociťuje-li vůbec žádný strach, zaútočí bez jakékoliv výstrahy se zcela klidným výrazem v obličeji.

Bachyně se selaty v lese. #Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého, #Lovecké stezky, Černá zvěř, Divočák, Instinkty a pudy, Mateřství a péče o potomstvo, Wildlife, Ze života černé zvěře

Bachyně  a selata v lese

#Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého, #Lovecké stezky, Černá zvěř, Divočák, Fotografie z myslivosti, Instinkty a pudy, Mateřství a péče o potomstvo, Wildlife, Ze života černé zvěře

#SRNEC, Srnec Škůdník, Srnec v červnu, #Lovecké stezky, Instinkty a pudy, Lovy srnčí zvěře, Názory myslivců, Příroda a myslivost, Pravidla lovu srnčí zvěře,

Srnec škůdník

Srnec otlouká stromy a keře na hranici svého území, 

což je značkování optické i pachové, a bekání v době po vytlučení paroží je značkování akustické.
Ke značkování území patří i hrabánkování, ždímání a útočné chování při soubojích.

Hledání teritoria a jeho hájení proti ostatním srncům záleží na kondici a věku srnce.
 Jednoletí srnci jsou většinou v teritoriu staršího srnce trpěni, nemají sílu a zkušenosti na označování a hájení vlastního teritoria a jsou starším srncem napadáni až po překonání určité vzdálenosti. Jednoletí srnci spolu bojují, je to pouze získávání zkušeností.

 Podle pravidel chování srnčí zvěře je starší srnec vždy nadřazen mladšímu srnci. Starší srnec proti mladšímu dříve vytlouká, dříve značkuje své teritorium a má parůžky dříve schopné boje. Tato nadřazenost trvá i později, během roku.

Tyto poznatky často potvrzují staří, zkušení myslivci při společných setkáních a lovech.

#Srnec, Srnec Škůdník, Srnec v červnu, #Lovecké stezky, Instinkty a pudy, Lovy srnčí zvěře, Názory myslivců, Příroda a myslivost, Pravidla lovu srnčí zvěře, 

Konec kaňkování lišek. Přilétají první skřivani. #Liška, Čekaná, Instinkty a pudy, Pranostiky a příroda, Fotografie z myslivosti, Jaro.

Konec kaňkování lišek. Přilétají první skřivani.

Liška obecná (Vulpes vulpes) se vyskytuje na celém našem území, v celé Evropě, Asii a Severní Americe. 
Je to naše nejběžnější psovitá šelma vyskytující se od nížin až po horské oblasti v hojných počtech. Liška dorůstá do výšky v kohoutku mezi 35 - 40 cm, délky 90 - 120 cm, oháňka má délku 30 - 50 cm. Hmotnost bývá mezi 1 - 10 kg, ale také až 12 kg. Podle proměnlivého žlutohnědě rezavého až tmavého zbarvení (v různých odstínech) se často nazývají lišky např. březová, ryzek, křížová, uhlířka atd. Všechny však mají na konci oháňky bělavou srst tzv. "kvítek". Vyskytuje se nejen v lesích, ale i v rozlehlých polních areálech. Přes den setrvává v krytu skalin, keřů, děr a v noci loví. Žije samotářským způsobem mimo období kaňkování (páření) a odchovu mláďat. Po proběhnutém kaňkování v lednu a únoru je liška plná 53 dnů a v noře vrhá 5 - 8, výjimečně i více nevidomých liščat, která do 14 dní prohlédnou. Samec se aktivně podílí na výchově mláďat tím, že jim přináší potravu. Ve 3 - 4 měsících se liščata osamostatňují. Pohlavně dospívají ve druhém roce života.

Hlavní potravou lišek jsou drobní hlodavci, zajíci, ptáci, hmyz a další bezobratlí. Část potravy tvoří i rostlinná složka především plody a bobule lesních dřevin. Lišky jsou přirozenou součástí ekosystémů. Při přemnožení mohou působit, z hlediska mysliveckého hospodaření značné škody, především na drobné zvěří. Podílí se na redukci populací drobných hlodavců (polních škůdců) a odstraňují z populací zvěře slabé, nemocné a uhynulé jedince.


#Liška, Čekaná, Instinkty a pudy, Pranostiky a příroda, Fotografie z myslivosti, Jaro, Kaňkování

KUKAČKA OBECNÁ si nikdy nepostaví hnízdo, ale podvrhuje svá vejce do různých domácností drobných pěvců. Nejčastějšími hostiteli bývají rákosníci, červenky, pěnice, rehci a konipasi.

Kukačka obecná

Vzhled kukačky připomíná drobným ptákům nepřítele krahujce a jsou před ní vystrašeni 

Napomáhá tomu příčné vlnkování jejího šatu na hrudi, výrazné skoro žluté oko a silueta letu. Tělnatější ptáci jako žluny a strakapoudi ji, především z okolí hnízdiště, sveřepě zahánějí. Pozoruhodná je samotářská kukaččí povaha bez rodinného svazku. 

Jen v čase milostného jarního namlouvání vyhledávají samečkové samičky k povinnostem zachování rodu. Samec má v krajině "zabrán" poměrně velký revír, žárlivě ho střeží před svými soky a je mu po léta věrný. Obhospodařuje v něm vždy několik hnízdních rajonů samic, k nimž střídavě zaletuje a obšťastňuje je svou láskou. 

Žádná z nich si nikdy nepostaví hnízdo, ale podvrhuje svá vejce do různých domácností drobných pěvců, které má nalezeny již při zakládání jejich rodin. Každá kukačka je zaměřena rasově na jeden ptačí druh, obvykle ten, u něhož byla odchována, a zakódovala si ho v paměti jako mládě. 

Nejčastějšími hostiteli bývají rákosníci, červenky, pěnice, rehci a konipasi. Kukaččí vajíčko je přibližně stejně zbarveno jako vejce druhu pěvce ke kterému ho snáší. Do jeho hnízda ho kukačka buď přímo snese, nebo ho snese poblíž na zemi a zobákem pak do hnízda vkládá, zároveň ale odstraní jedno vejce budoucího pěstouna.

 Za celé jaro snáší kukačka až 15 vajíček, z nichž je však úspěšná asi jen jedna třetina. Mládě kukačky se vylíhne velmi brzo, asi za 12 dní, někdy dříve než mláďata pěstounů. Obyčejně se ale líhnou všichni najednou. Kukaččímu mláděti starému 10 hodin, ještě slepému, už citliví na širokých zádíčkách pokožka k podráždění cizím tělesem, ať vajíčky či nevlastními sourozenci. Instinktivně si vše nasouvá na svá záda mezi polozvednuté, zatím ještě pahýlky křidélek. S nákladem pomalu šplhá po vnitřní stěně hnízdní kotlinky vzhůru k okraji, až mu náklad ze hřbetu přepadne vedle hnízda, načež se pozvolna opatrně vrací zpět na své místo. 

Vše opakuje tak dlouho, dokud ho v hnízdě nic nepodněcuje a cítí se samo. Pěstouni si vyhozených holátek vůbec nevšímají, jsou pro ně cizí, protože leží mimo hnízdní prostor. Ornitologové dokonce odpozorovali, že mládě, které uvízlo visící přes okraj hnízda, bylo rodiči odneseno pryč a pohozeno, tak jako to činí s trusem. Mladá kukačka po těle rychle ztmavne do fialova, začíná jí pučet peří, je celá nečepýřená a své pěstouny nutí křikem ke stálému krmení. Neúnavně široce otevírá zobáček s nápadně oranžově červeným hrtanem, bíle označeným a často ho ani nezavře při polykání. Potravy spotřebuje za šestičlennou rodinku. Na hnízdě setrvává 23 dní, ale hostitelé ji krmí po vylétnutí dále skoro tři týdny, což by u vlastních mláďat nikdy nesvedli.

 Kukačka se živí výhradně živočišnou potravou, ovšem u pěstounů zpolyká vše co jí přinesou - u pěnic obvykle i různé sladké plody, například borůvky. Od 28. dne se začíná sama pídit po veškerém hmyzu, který najde v okolí místa, kde byla vyvedena.

#Kukačka obecná, Ptáci, aktivity radosti a milování života, Instinkty a pudy