Srnčí zvěř, Srnče, Myslivecké léto, Radost a uspokojení v přírodě

Srna a srnče na zahradě 

Kolo je sportovní nářadí pro staršího člověka nenahraditelné. Skvělé sportovní doporučení přímo od chirurga sportovce prof. Pafka pro nás důležité. Pan profesor se zúčastnil setkání velocipedistů a pojede na tom vysokém kole co je opřeno u zahrádky na některém záběru videa... jak udržuje kondici lékař-chirurg prof. Pafko

Možná už o tom něco víte a pilně trénujete už tím, že jste aktivní a dynamičtí

 jedinci ve svém životním stylu a všimli jste si, že někteří lidé jsou pružní, adaptibilní, šikovní a žijí naplno. Svůj mozek tedy trénují v různých lokalitách a neválí se jen rozloženi v autech nebo na gauči!Co je fyzická krása už tušíme a je nám to předkládáno denně v mediích. Co k tomu říci...mozek je centrální systém, lékaři označovaný zkratkou CNS (centrální nervový systém)10 rad, jak posílit mozkovou aktivitu
- Ráno jeďte do práce jinudy, než jste zvyklí. Trasy co nejvíce střídejte.Opakovanou cestu už mozek skoro nevnímá. Nebraňte se pořízení nového typu mobilu nebo počítače jen ze strachu, že ho nebudete umět ovládat.
- Zkuste někdy vyzkoušet, jak jste závislí na jednotlivých smyslech. Orientujte se třeba v koupelně při zhasnutém světle jen pomocí hmatu. Stejně tak si můžete večer připravit oblečení a ráno se zkuste se zavřenýma očima obléci. - Střídejte pravou ruku s levou. Pohrajte si s tím, váš mozek bude najednou pracovat zcela jinak. Čištění zubů patří mezi úkony, které jsou nejvíce zautomatizovány.
Pokud k tomu použijete nedominantní ruku, bude více zapojena opačná strana mozku než obvykle. Stejně tak se můžete druhou rukou holit, česat nebo líčit.

Přátelé z klubu historických kol (velocipedů)

- Využívejte všech příležitostí, jak promluvit s neznámými lidmi.Nekupujte si lístek na tramvaj v automatu, když můžete prohodit pár slov s prodavačem ve stánku s novinami. - Snažte se vyhýbat stresovým situacím, protože se při nich vyplavuje hormon kortizol. O tom se s nadsázkou říká, že škodí mozku jako cholesterol srdci. Zabraňuje totiž vytváření nových paměťových stop a ztěžuje vybavování těch starých.
 - Hrajte si! Karty, šachy, scrabble, hry typu pexeso, řešte paměťové úlohy. Otočte si hodinky na ruce o 180 stupňů a posuňte čas o hodinu a čtvrt dopředu. Při každém zjišťování, kolik je vlastně hodin, musíte počítat se změnami, které jste provedli. Posunutí času měňte každý týden.
- Čtěte knihy, časopisy, noviny či internetové stránky. Co se dovíte a co stojí za zapamatování, předávejte dál. - Buďte kreativní, pište dopisy, vtipné SMS, glosujte dění kolem sebe, malujte, veršujte, zpívejte si. Neumíte tančit? Naučte se to!- Vydejte se na jízdu, která nemá předem daný cíl. Podmínka je jediná - nesmí vést tam, kde už jste byli.
- Úkolujte mozek, večer se snažte vzpomenout si na detaily z porady, v posteli si opakujte cizí slovíčka jazyka, který se právě učíte, a spojujte je s konkrétními obrazy.

Poznámka: nemáte čas? Udělejte si rozvahu a čas objevíte. Na fotografii aktivní veselí přátelé velocipedisté co nikdy nepoznají mozkovou atrofii...

LÁSKA KE ZVĚŘI A PŘÍRODĚ. Morálkou v myslivosti rozumíme patřičné odborné znalosti spojené s láskou k přírodě a charakterovou ušlechtilost...

NA LOVU

Osobnost lovce

 Žák Sokratův, významný starořecký děje pisec Xenofob, již 430 let př. n. l. žádá, aby každý lovec dodržoval střídmost při lovu. Podobných požadavků z doby lovectví, starých tisíc i dva tisíce let, je více. Zdaleka nejvíce je jich z doby přechodu z lovectví k myslivosti a z 18. a 19. století, kdy bylo usilováno o ušlechtilé provozování myslivosti. V roce 1899 sestavil časopis Česká myslivost podle starých pramenů celou řadu osobních vlastností takto:
"Ten, kdo chtěl být myslivcem pravého rázu, musel být bohabojný, mlčenlivý, věrný, poctivý, opatrný, rozumný, moudrý, bdělý, bystrý, neomrzelý, neohrožený, silný a pevného zdraví, střízlivý, musel milovati své psy a libovati si čistou a dobrou zbraň!"To je také jeden z odkazů našich moudrých mysliveckých předků. Poctivé, moudré, věrné, opatrné a rozumné myslivce potřebujeme i dnes.
Úsměvné jsou dnes některé z 25 vypočítaných nedostatků lovců Ivanem Sergejevičem Turgeněvem (1818 - 1883), klasikem ruské literatury. Není pravým ani dobrým ten, kdo nechce časně vstávat, kdo nemá trpělivost, kdo se zlobí, když najde málo zvěře, kdo nezná zvyky zvěře, kdo se nestydí vystřelit na zajíce v loži nebo na sedící pernatou, kdo střílí na nemysliveckou vzdálenost, kdo zvěř nedohledává, ale také kdo za vedra neustále pije vodu atd. I to, že se osobností myslivce zabývali dávní předkové, svědčí o tom, že skutečně jde o starou tradici.
Hodně charakterových vlastností, samozřejmě kladných, je vyjmenováno jak ve velmi starých, tak i v současných požadavcích na myslivce.
Vlastnostmi myslivce se zabývala řada mysliveckých literátů - Žalman, Dyk, Šiman, Javůrek, Mikula, Zásměta a další. Z jejich děl můžeme sestavit seznam asi dvaceti charakterových vlastností, které utvářejí ideální osobnost myslivce, a tak jsem se zamýšlel, které z nich jsou nejdůležitější, které by měl mít opravdu každý myslivec, tedy každý dobrý myslivec.

! Došel jsem k závěru, že je to láska ke zvěři a přírodě.

 Kdo ji má, nemůže srnčeti střelit mámu, pečuje o zvěř v době strádání, je zdrženlivý v lovu, loví jen zvěř, která byla určena k odstřelu a kterou bezpečně rozeznal, v touze po trofeji či zvěřině, nemůže střelit srnce kamkoliv, bez ohledu na to, co postřelená zvěř vytrpí, nestřílí na zajíce v loži, na bažanty pěšáky, ani na kachny na vodě.
Prostě, když má lásku k přírodě, musí mít i mysliveckou morálku, a pak provozuje myslivost a lov ušlechtile.
Celý problém velmi dobře vystihuje rčení, že "pod pojmem morálka v myslivosti rozumíme patřičné odborné znalosti spojené s láskou k přírodě a charakterovou ušlechtilost". 

 Láska ke zvěři a k přírodě je skutečně to hlavní, ale musí se snoubit se znalostmi. Myslivec nemůže vystačit s vědomostmi, které načerpal v kurzu, na školení před vykonáním základní zkoušky. (A co potom ti, kteří ani do kurzu nechodili a vysvědčení získali za peníze?)
Celý život by se měl dobrý myslivec vzdělávat. Vývoj jde kupředu a poznatky se mění. Odborné literatury je dost. Musí číst i beletrii a také mít předplacen náš myslivecký časopis, protože každý měsíc se v něm může dozvědět něco nového, co dosud neznal. To platí pro mladé i pro nás - myslivecké starce.
Bez dokonalé znalosti zákonů, vyhlášek a předpisů není možno jít s puškou do honitby. A ty se mění, musí se to sledovat, musí se to znát!

A co je to ta charakterová ušlechtilost? Do ní můžeme zařadit mimo lásky k přírodě" skromnost, pravdomluvnost, moudrost, nezištnost a také družnost.
Družný život myslivecký kolektiv stmeluje. Všichni navzájem by měli mít k sobě přátelský vztah. Proto je tak důležitý zvyk myslivců podávat si ruce. Na znamení, že budeme spolu dobře vycházet, pracovat i lovit. Ale podat si ruce, protože se to musí a před i po se vymračovat a chovat se nepřátelsky - to je faleš. I takové případy znám. A znám i případ, že si v jenom MS již mnoho let dva myslivci ruce nikdy nepodají pro dlouholeté příbuzenské nesváry. Takoví myslivci by neměli být v jednom mysliveckém kolektivu, pokud se nesmíří. Protože podávat si ruce je nejen zvyk, ale i nepsaná svatá povinnost, ani jeden z nich nesplňuje požadavek na myslivce - být slušný, družný, moudrý a ušlechtilý.

Na honech nekritizujeme vedení honu nebo stav zvěře. Rozumný a slušný myslivec se nevychloubá zvláštními úspěchy, ani nezávidí jiným. Zúčastní se všech akcí, které jejich sdružení, společnost koná a na které byl pozván. Omluvy musí být opodstatněné a pravdivé - nesrovnávalo by se to jinak s mysliveckou ctí.
Další součástí řádně provozované myslivosti je zachovávání a dodržování myslivecké mluvy a všech dalších zvyků.

OLDŘICH TRIPES

#Lovecké příběhy. Komu se to ještě nestalo, ten zná málo myslivost...každý skutečný příběh je zkušenost a skládá zážitky a rozum myslivce. A táta synovi rád pomůže....

Ta paštička bude luxusní, moc si na ní pochutnám.

Srnec v krytu ilustrační obrázek  (photo by pavel kysela)

Sundávám z ní obal a dávám do mikrovlnky rozmrazit housky.
Hmmmmm, ta voní.
Mikrovlnka pípá, hotovo. Sedám si k počítači a pouštím svůj oblíbený seriál.
Odkrajuju svou první porci a přikusuju housku. Vážně je výborná.
Zvoní mobil.
Táta, co se děje? Že by měl sloveno? Mě bylo divné, že se dneska neozval, jestli nepůjdu s ním.
„Příjem.“ Netrpělivě očekávám, co se bude dít.
„Mám sloveno, copak děláš?“
Chystám se hezky se najíst…
„Sedím u kompu, že se vůbec ptáš. Copak si slovil?“
„Srnce, co asi. Můžeš přijet? Nějak ho nemůžu najít. Člověče, tenhle mi za těch čtrnáct dní ani jednou nepřišel. Na jedný straně špičák a na druhý nic. Vůbec neznačil, po výstřelu hned zmizel v kukuřici. No snad jsem ho nechybil. Měl jsem ho hezky v kříži.“
„Dobrý, tak já na sebe něco hodím a přijedu za tebou, jsi na kazatelně sebevrahů?“
„Jo na tý Píchový. Tak dík a zatím. Jo a násadu jsem nechal pod autem, jak je tažný. Nevím, jak bych jí s tím vším pobral.“
„Jasný, já jí vezmu. Čau.“
Oblékám kalhoty, přidělávám nůž k pásku a připravuju brašnu na foťák. Zběžně pohlédnu na zataženou oblohu a sahám raději ještě po mikině.
Snad nás na poli nechytne déšť.
„Copak se děje.“ Simona již očividně usínala.
„Táta střílel po srnci, ale nemůže ho najít, jedu mu pomoct hledat, takže se asi zdržím.“
Ještě beru dalekohled a klíče od auta dávám do kapsy.
Smutně pohlédnu na paštiku a odcházím.
Tohle bude zážitek, snad ho najdeme.
Chvíli hledám vhodné boty. Včera pršelo a dneska bude nejspíš taky.
Beru klobouk a po chvíli už sedím v autě.

Parkuju vedle táty a s násadou vyrážím ke kazatelně. Po pár minutách mám strastiplnou cestu přes zvláčený kus kopce za sebou.
Ta cesta sem je fakt hrozná, co teprve, až půjdeme zpátky.
Je už docela tma, ještě že mám v kapse u kalhot permanentně baterku. Vpravo vidím siluetu na kraji kukuřice.
Dobrý támhle je, teď to začne.
„Čau, hele, tak zhruba tady musí bejt nástřel. Když tak tu stůj, já se vrátím ke kazatelně, vylezu na ní a řeknu ti.“
Poslušně stojím a čekám. Svítím kolem sebe a nevidím nic. Žádná barva. Kukuřice je zlámaná, ale jinak nic.
„Hele, tak běž víc doprava k Platěnicům.“ Ozývá se po chvíli z kazatelny a já pochoduji určeným směrem.
„Dobrý, tam to je!“
Stejně nic, nevidím jediný náznak nástřelu. Pomalu mne opouští optimismus. Táta se ke mně přidává a společně osvětlujeme každou píď. Vlevo, vpravo, v kukuřici a zase zpátky. Nic.
„No, já jdu znova ke kazatelně a ještě jednou na to mrknu, to není normální. Na tuhle vzdálenost snad ani nejde minout.
Hele, napiš hospodářovi, že nic nemůžeme najít, já na to nevidím. Jak to sem může bejt
daleko?“ Podává mi mobil.
„Hele já nemám páru, víš, jakej mám odhad.“ Přiznávám a snažím se určit vzdálenost. Sto metrů?
Táta se opět vrací ke kazatelně a počítá kroky.
Mě to nedá a ještě jednou prohledávám zem kolem sebe. Nic.
„Tak sorry, jsem blbej, je to víc vlevo.“ Tátův hlas se nese noční oblohou a já se opět přesouvám na určené místo.
„Dobrý, stůj. Když tak tam zabodni tu násadu do oranice, ať víme, kde to zhruba je.“
Poslechnu a začínám hledat. Zase nic, ale nevzdávám se. Tohle místo je ještě blíž než to první, tohle musel trefit.
Opět společně hledáme.
„Hele, tak víš co, ty jdi vlevo a prohledej každej kousek. Já půjdu vpravo, třeba něco najdeme. Hospodář nic nenapsal?“ Táta stále plný odhodlání určuje náš další postup.
Lovím mobil z kapsy a otevírám sms.
„Jo napsal, že pokud by byl problém, tak slezou a přijedou nám pomoct.“
Vracím mobil do kapsy. Pečlivě osvětluju kraj kukuřice i listy v naději, že uvidím trochu barvy.
Povedlo se. Bylo jí víc než trocha.
„Mám nástřel. Teda to je barvy, tohle určitě nerozdejchal.“ Táta je během pár vteřin vedle mě.
„Paráda, napiš hospodářovi, že máme barvu. Vidíš jí dál v kukuřici?“
„Jo, je jí tady mraky.“
Opět lovím mobil a píšu. Hotovo.
Na nic nečekám a pouštím se po stopě.
Začíná pršet.
Super, to nám ještě scházelo.
„Vidíš furt barvu?“ Ozývá se za mnou. Musím se usmát.
„Jo, to nejde nevidět.“
„Srnce nevidíš?“
„Ještě ne, ale podle toho, kolik barvy je všude kolem na kukuřici, nemůže bejt daleko.“
Pomalu se prodírám dalšími řádky a doufám, že už ho brzy najdu.
Stalo se.
„Mám ho! Teda, to je nádherná trofej. Pozoruji silný krk a šedou masku.
„Teda, ten bude starej.“
„Napiš hospodářovi, že je tu kýbl barvy a na jejím konci srnec.“
Opět lovím mobil a píšu.
„Otevři mu svírák, podíváme se mu na zuby“ Táta s nadšeným výrazem v obličeji svítí na svou kořist.
Ukládám mobil zpátky do kapsy.
Beru srnce za čelisti a otevírám je.
„No jo, zuby má pěkně semletý, to nebude průserový. No nic, vezmi ho za přední běhy, já vezmu zadní a doneseme ho ke kazatelně.“ Táta na nic nečeká a sklání se nad ním.
Cesta kukuřicí po tmě a v dešti s uloveným srncem je velice namáhavá. Konečně zdoláváme poslední řádek, ještě cesta ke kazatelně, která není o nic lepší.

„Dobrý, polož ho tady.“
Poslouchám a sahám pro foťák.
„Tak jo lovče, uděláme fotečku.“
„Ty jsi vzal foťák, super!“ Aniž bych cokoliv řekl, tak poklekl k srnci, smekl klobouk a zvedl mu hlavu.
Smekám také a vzdávám poctu ulovené zvěři.

„Tak, to by bylo, teď mi Tome pořádně sviť a sleduj, ukážu ti, jak se to má vyvrhovat.
Za vytrvalého deště sleduji každý tátův řez. Z klobouku mi kapou kapky vody, ale mně to nevadí. Zážitek z prvního dosledu se již nebude opakovat.
Za hodinu máme hotovo. Právo ukládáme do tašky a ověšeni věcmi kráčíme k autům s násadou, ke které máme přivázaného srnce za běhy.
S promočenými nohavicemi z vysoké trávy a mokrým oblečením konečně přicházíme k autům.
Přestává pršet.
Taky dobrý, Murphyho zákony nezklamou.
Jdu natrhat úlomky a provádíme nezbytné úkony podle mysliveckých tradic. Po posledním hryzu ukládáme srnce do auta.
„Tak fajn Tome, jedeš se mnou k hospodářovi?“
„Jasně, tohle si nenechám ujít.“
Koukám na hodinky. 23:00. Sedám do auta a vyrážím za tátou, raději s odstupem, kdyby musel brzdit…
Lepší než sedět u kompu.

Zdroj: myslivecké-forum.cz

#Srnec, Honili myslivci, Myslivecká zábava, Lovecké příběhy, #Lovecké stezky, 

Srnčata zůstávají první dva týdny ukrytá v porostu a s matkou jsou jen při kojení. #Příroda a lidé, Příroda a myslivost, Radost a uspokojení, Srnče, Srnčí zvěř,

Srna a dvě srnčata při kojení

Srnče a srna

Srnčata zůstávají první dva týdny ukrytá v porostu a s matkou jsou jen při kojení.

Na zelenou potravu přecházejí od třetího týdne, ale kojena jsou ještě tři měsíce, někdy i déle. Pohlavně dospívají v 16. měsíci věku a dožívají se 12 i více let.

Říje je vyvolána říjnými srnami. Má-li srnec u sebe říjné srny, potom u nich zůstává. Vhodná doba na vábení srnců začíná, když většina srnců nemá ve svém teritoriu říjné srny. Srnec potom hledá říjné srny jinde a vrací se na své teritorium k jeho značkování.

Říjiště vždy určuje srna. Srnec hájí říjnou srnu před mladšími anebo stejně starými srnci a starším srncům ustupuje bez boje. Ve druhé polovině říje může dojít ke koncentraci starších srnců v místech, kde jsou ještě říjné srny.


#Pravidla lovu srnčí zvěře, Příroda a lidé, Příroda a myslivost, Radost a uspokojení, srnče, srna

Srna a dvě srnčata ještě kojená obrázek je tu také...#Srnčí zvěř, Srnče, Příroda a lidé, Příroda a myslivost, Radost a uspokojení, Pravidla lovu srnčí zvěře

Srna s dvěma srnčaty (dosud je kojí)

Pravidla lovu srnčí zvěře
I. věková třída

V této věkové třídě musíme každoročně odlovit většinu srnců, kteří do chovu nepatří. Jsou to jedinci, kteří mají malou trofejovou hodnotu, což bývá nechutí myslivců k jejich odlovu. Chovní srnci I. věkové třídy musí být v prvním roce alespoň špičáky s patřičně vysokým parožím, odpovídajícím průměru chovné oblasti. Chovní jedinci mají přiměřeně silné lodyhy, silné pučnice a výšku nejméně do poloviny slechů. Je špatné se domnívat, že srnci, kteří pozdě vytloukají, jsou nemocní. Naopak, jsou-li přiměřeně vyvinutí, jsou to srnci velice nadějní. Můžeme tolerovat vady paroží způsobené zlomením parůžku, poraněním lýčí, jedná se o vady přechodné.

II. věková třída

Na výřad v této věkové třídě patří srnci s podprůměrnými, slabými pučnicemi, s podprůměrnou výškou paroží, s úzkým parožím a hlavně s parožím bez výsad, což je důležitá genetická vada.

III. věková třída

Tato třída představuje celkovou úroveň chovu a ukazuje celkovou mysliveckou práci. Za jednoho silného trofejového srnce, kterého odlovíme, musí nám v populaci zůstat 2 až 3 srnci podobní. V poměrech honiteb kolem Doupova nasazuje srnec nejsilnější paroží mezi 5 - 7 rokem. Všeobecně platí, že chovatelsky dobré srnce ponecháváme v chovu co nejdéle, protože každý dobrý srnec, i když je starý, dává geneticky dobré potomky. Při odstřelu dáváme přednost srncům škůdníkům, kteří jsou vůči ostatním značně agresivní. Dále lovíme srnce s nepravidelným parožím a podobně.
#Srnčí zvěř, Srnče, Příroda a lidé, Příroda a myslivost, Radost a uspokojení, Pravidla lovu srnčí zvěře

Lovecké příběhy. Můj první srnec. Myslivost je prostě krásná. Kdo chceš být šťastný několik hodin, opij se, kdo několik týdnů, ožeň se a kdo celý život, staň se myslivcem.

Parádní mladý srnec je ilustrační foto...
.....klikem si zvětšete fotograffi

Můj první srnec 

Určitě každá žena si velmi dobře pamatuje svého prvního kluka, každý chlap první holku s poznáním nádhery spojení s druhým pohlavím, tak si myslím, že stejně každý myslivec, možná shodně intenzivně, si pamatuje ulovení svého prvního srnce. V prehistorii mých mysliveckých začátků jsem měl za sebou řadu honů na drobnou zvěř na žírné střední Moravě, zažil výřady stovky zajíců, úlovky i více jak 200 ks v jednom kole, ran bylo jako u Verdunu, psi běhali, nosili ulovenou zvěř, honci vláčeli úlovky k traktorovým přívěsům…., ale, kdeže ty loňské sněhy jsou. Přes zkušenosti s drobnou jsem stále uloveného srnce neměl, protože prostě v tehdejší převážně polní honitbě srnčí zvěř nebyla.

Až jednou jeden pracovní kolega, takto už zkušený myslivec, mne překvapil otázkou? „Máš střeleného srnce?“….“Ne….e..nemám“, odpověděl jsem nesměle. A následoval s úžasnou nabídkou, že mi zařídí povolenku od tehdejších Státních lesů. Pocházel ze Suchdola nad Lužnicí, a když nastal den „D“ vyrazili jsme směrem Suchdol. Na hájovně jsme se příliš nezdrželi, „dnes je dusno, zvěř půjde brzy ven“ prohlásil hajný, náš průvodce a odjeli jsme hned do lesa. Auto odstavili a pomalu šli k místu lovu, když, se z lesa ozval pro mne dosud neznámý zvuk.

  „Tam je někdo se psem? “, zeptal jsem se udiveně a ještě víc udiveně, nebo spíš vyděšeně hajný odpověděl. „Ne, to byl zřejmě ten srnec, na kterého jdeme, a asi už vytahoval“. No, zkrátka ve své tehdejší nezkušenosti, jsem ze sebe udělal pořádného blbce, kdy jsem bekání srnce zaměnil za štěkot psa.

  Zasedli jsme na prostorné kazatelně a začal nás obtěžovat, pro jihočeská blata typický hmyz, komáři. Hryzali a píchali a já se oháněl, až mne pan hajný napomenul. „Když budete tak mávat rukama, srnec to uvidí a nevytáhne“. Zase blbec, pomyslel jsem si na svoji adresu a už se ani nehnul. Nakonec však „náš“ srnec opatrně vyšel z lesa na louku, zřejmě ten, co nás před naším příchodem „obekal“ a já půjčenou kamarádovou kulovnicí 5,6 x 50 R Magnum, kterou mi zkušeně před výstřelem podložil rukou, protože já, tupec, bych ji položil rovnou na prkno, což by znamenalo zaručeně chybenou ránu, následoval výstřel a srnec v ohni. Můj první úlovek srnce, provázely začátečnické hrozně diletantské projevy, ale žádný učený z nebe nespadl, že.

Následovala radost veliká, a nepopsatelný úžasně intenzivní zážitek na celý život.  Uplynulo mnoho a mnoho let a já odjel do lázní do Třeboně léčit neduhy tělesné a kosti zestárlé. Vzpomínky, stále živé, mne lákaly na místo mého prvního srnce. „Jirko“, zavolal jsem kamarádovi. „Kde to bylo, jak jsme tehdy lovili toho srnce“? Věděl přesně. „Říká se tam u sv. Adolfa, podle sochy, co tam je na rozcestí“. Následoval kolovýlet a podle mapy jsem místo našel! Dokonce na starém mohutném smrku, který za ta léta ještě zesílil, bylo torzo bývalé kazatelny, místa mého prvního srnčího lovu. Vrátil jsem se v myšlenkách k tehdejším okamžikům. Pousmál se nad začátečnickými chybami, ale s mocným dojetím a velkou úctou a pokorou danou mezitím prožitými mysliveckými léty, vzpomněl uloveného srnce. Poseděl na pařezu a hleděl na dosud zachovanou paseku, bývalý domov „mého“ prvního srnce.

Myslivost je prostě krásná. Kdo chceš být šťastný několik hodin, opij se, kdo několik týdnů, ožeň se a kdo celý život, staň se myslivcem.

Jiří Hanák ing sociální sítě Myslivost


#Srnčí zvěř, Myslivcův sen, Myslivecké léto, Radost a uspokojení, Srnec, Lovecké příběhy, Můj první srnec

Dnes, nebo zítra bude tady miliontý čtenář? To jistě náš přítel a kamarád Google zaznamená!

Dnes, nebo zítra bude tady miliontý čtenář?

#1 milion čtenářů, Lov ve svobodném světě, Lovecké příběhy, Myslivcův sen, Radost a uspokojení, Sociální sítě, Žít ve svobodě

JELEN z Jeseníku. "Lovu Zdar, Vojto, k ulovení prvního jelena z této překrásné honitby Hrubého Jeseníku přijmi úlomek, který jsi oprávněn nosit do slunce západu zítřejšího dne!"

Lovu zdar! Ulovení prvního jelena....

Vážení přátelé, dovolte, abych se s vámi podělil o radost z mého jelínka uloveného o letošní říji v překrásné přírodě Hrubého Jeseníku.
Po celou dobu krátkého působení v této honitbě jsem od samotného počátku sbíral zkušenosti od opravdových jelenářů...
Poslouchal jsem vždy jejich zážitky a poznatky s jeleny a vždy, když jsem je poslouchal šel mi mráz po zádech a už jsem se nemohl dočkat na ten svátek myslivců...na jelení říji. Někdy kolem desátého září jsem slyšel ozvat se prvního jelena. Vše nasvědčovalo dobrému příchodu jelení říje. 

Počasí bylo stálé a jeleni se začínali čím dál více točit v blízkosti laní.

Kolem dvacátého září, kdy už jeleni dobře vytrubovali, se ovšem počasí pokazilo a začalo být proměnlivé. Jednou silný déšť...potom mlhy s větrem. Jeleni umlkli a vše nasvědčovalo tichému průběhu říje. Doma jsem netrpělivě sledoval počasí a modlil se ať se ustálí. Denně jsem byl v telefonickém kontaktu s majitelem honitby a ten mi popisoval průběh říje, která byla vlivem počasí tichá. Minulý čtvrtek se to ovšem obrátilo v dobré a počasí se na horách začínalo ustalovat a přicházelo pravé babí léto. Večer mi volá kamarád Pavel a s radostí mi oznamuje, že mě v pátek očekávají na Jelení chatě v plné polní. V pátek ráno odjíždím a jedu přímo rovnou na chatu. Po příjezdu mě vítají kamarádi se sklenkou dobré pálenky a už vyprávějí zážitky, které doposud prožili. Po dobu asi pěti dní, co na chatě bačovali, se jim nepodařilo žádného jelena ulovit. Večer se rozcházíme každý do své lokality. Já jdu s Pavlem pod hřebeny, kde při příchodu nad námi v kleči troubí mladší jelen, jako by nás už vítal. Zastavujeme se u chaty a dáváme si každý po štamprli dobré pálenky z meruňky a poté se každý rozcházíme na své stanoviště.

Dlouho se nedělo nic a poté se tu a tam z hřebenů ozvalo troubení jelena. Vtom zatroubil přímo pode mnou jelen a já slyším jak jde přímo na mě.
Čekám, že vytáhne do vysokého lesa, ale jelen mě oklikou obchází a míří přímo na hřebeny. V tom padá výstřel a Pavel posílá zprávu, že úspěšně ulovil jelena. Po necelé půl hodince padá druhý výstřel a přichází další zpráva, že kamarád Pepíno byl také úspěšný. Přicházím na spodní chatu, kde na podstavci leží hlavy ulovených jelenů ozářené svíčkami a obložené smrkovým chvojím. Je pronesen slavnostní proslov a poté přípitek na dobré jeleny a úspěšné lovce. Ráno se opět vydáváme pod vrchol hřebenů, ale potkáváme jen holou s mladým, dobře založeným jelínkem. Jeleni se ozývají tu a tam, ale ještě to není ta pravá říje. V pondělí měním stanoviště a zasedám na posed do spodních partií hor. Nade mnou v hustém smrkovém porostu troubí jelen...podle hlasu to vypadá na dvojku, neboť jeho troubení bylo přímo mysteriózní. Slézám z posedu a snažím se jelenovi nadejít. Jenomže si mě všimla holá a i s jelenem zatahují do mláziny. Na posed se již nevracím a jdu pošoulat po lesní cestě. Procházím přes mírnou zatáčku a dole pode mnou mě upoutalo prasknutí větve. Přímo na 40 metrů pode mnou jde mým směrem laň.

 Zaklekám ke statnému smrku a čekám co za ní půjde. V optice se mi objevil kolouch...."to je divné říkám si, ta ještě asi říjná nebude" Nechal jsem je projít a slyším další kus, který jde za nimi. Mezi smrčky se mi zjevila silueta jelena. Vidím jeden paroh dobrého osmeráka...háži flintu do ramene a naposled se ještě podívám na jeho hlavu a všímám si, že levá strana je ulomená a jelen má pouze očník, nadočník a dál paroh končí...Dlouho váhám zda jelena ulovit...čas běží a já se klepu čím dál více...poté se rozhoduji, že lovit nebudu...je to přece jen půl trofeje. Jelen zachází do spleti smrčků a břízek. Byl to krásný zážitek! Ráno jsem ven nešel, neboť jsem byl po předchozím večeru společensky znaven, ale v 11 hodin dopoledne se oblékám a chystám se vyrazit na kazatelnu pod skály zvanou komunistickou (má červenou střechu). Usedám a kochám se krásně zbarvenou přírodou a asi kolem čtvrt na jednu mě upoutal na tři sta metrů přede mnou rezavý pohybující se flek.

Ihned beru dalekohled a padá mi brada. Jelen výsadový desaterák. Stál nehnutě nad skalami a vyhříval se na sluníčku. Slézám rychle z posedu a snažím se jelenovi nadejít. Jdu z kopce a do kopce a pak přes potok a přes mírné skalní vyvýšeniny a dostávám se do míst, kde jelena očekávám...mírný chodníček do skal, kde vylézám a hledám jelena v optice. "Tady je!"

Beru kulovnici a hledám ho v optice, jenomže jelenovi je vidět už pouze obřitek. Smůla...ale opět zážitek...Jdu zpět na chatu, kde mě čeká vydatný oběd. Usedáme ke stolu, když vtom se otevřou dveře chaty a v nich stojí dobrý kamarád Libor, který přijel také zkusit štěstí na jelena. Libor jde zkusit štěstí na hřebeny a já zasedám na posídek u smrkové mlaziny propletené břízkami. V 17:00 padá výstřel a mně dochází zpráva od Libora, že byl úspěšný. Ulovil dobrého výsadcového desateráka ve stáří 9-10ti let. Ve zprávě mu přeji Lovu Zdar! když vtom přímo pode mnou zapraskla větev. Okamžitě bystřím a najednou vidím, jak se mezi smrčky táhne rezavý flek...jenomže nevím, co to je. Stoupám si na posed a předpokládám, že kus vytáhne do vysokého lesa asi 150 metrů přede mnou...chvilku stojím, nic se neděje, a proto usedám. Najednou vidím...jak se rychle onen rezavý flek táhne zpět do houštiny pode mnou.

V tom se rozrazí smrčky a na scéně stojí první herec. Ihned hážu flintu do ramene a čtu jej přes puškohled. Přede mnou stál mladý, jednostranně korunový desateráček a hledí přímo kolmo pod sebe odkud vyběhl, když vtom slyším krátké ,,Aooo o". Mráz mi v tu dobu přejel po zádech. Paráda, pode mnou je ještě jeden jelen. Znovu slyším krátké ,,Aooo" a proto svírám dlaně a o tón níž odpovídám jelenovi to samé ,,Aooo" a to už vidím, jak se třesou dva, vedle sebe stojící smrčky. Dlouhou dobu bylo ticho a poté lámání, zapraskání a vidím ve smrčcích před sebou, jak jelen honí laň. Úžasné...něco opravdu nádherného. Jelenovi nevidím paroží...je to vždy jen mžik. Mladý jelínek obloukem schází zpět do houštiny a já opět slyším ono ,,Aooo" a znovu svírám dlaně a troubím to samé, co jelen. V tom se v průseku pode mnou objevila silueta jelena, který průsek rychle přecházel. Nedokázal jsem ho ani přečíst. Netrvalo dlouho a jelen se až na samém konci průseku vrací zpět odkud vytáhl. Opět se dlouho nic nedělo až najednou na cca 40 metrů je slyšet pohyb zvěře mířící přímo do průseku.

Dávám optiku do míst, kde očekávám zvěř a čekám. Vtom se mi přímo v kříži objevila laň, která se hned podívala směrem na posed. Nehnutě sedím a jen sleduji. Laň se rozchází a přetahuje přes průsek. Znova slyším praskání a teď se mi v optice objevil jelen, který hází hlavou ze strany na stranu a přetahuje přes průsek.

Vtom dělám hlasitě ,,HůůůH".... Jelen zvedá hlavu a já se dívám na paroží...je to osmerák, paráda...Kříž posunuji na hranu lopatek a mačkám spoušt. Jelen po ráně asi dvě vteřiny stojí a poté vyráží do houštiny směrem za laní. A ted to přišlo...nehorázná třesavka, tak velká, že jsem nebyl ani schopen slézt z posedu. Nakonec se mi to podařilo a já přicházím na nástřel, kde k mému údivu není ani kapka barvy. Jdu tedy po ochozu, kde zvěř stála směrem tam, kam zatahovala a už cítím znatelný jelení prk. "Ten tu někde musí ležet" říkám si pro sebe a hledám dál...jenomže světla ubývalo, proto jdu k autu a jedu na chatu, kde všichni zapíjejí Liborova jelena, a tak jim to vše popisuji. Je rozhodnuto, že dosled bude proveden ještě teď. Dojíždíme do míst a rozestupujeme se po průseku a kluci mě ujišťují, že jelen tu opravdu někde leží, neboť pach prku je čím dál silnější...Svítím baterkou do malé propasti a v tom se mi zaleskl paroh... v tom volám hlasitě na celé hory: ,,Horidoooooo..."! Kluci se ke mně rozebíhají a pomáhají mi s jelenem.

Stojím nad ním a cítím, jak mi vlhnou oči a po tváři stéká slza loveckého štěstí a znovu se do mě dostává třesavka. Přetáčíme jelena na pravý bok. Do svíráku je mu vložen poslední hryz a kamarád Pavel mi předává úlomek lehce potřený barvou z uloveného jelena se slovy ,,Upřímné Lovu Zdar, Vojto, k ulovení tvého prvního jelena z této překrásné honitby Hrubého Jeseníku...přijmi úlomek, který jsi oprávněn nosit do slunce západu zítřejšího dne!" Úlomek přijímám opět se slzami v očích a vkládám jej za svou čepici. Poté už jen pár foteček, oplombovat a transportovat na chatu, kde až do pozdních hodin ranních sedíme u sklenky dobré pálenky a sdělujeme si pocity a dojmy z právě proběhlého lovu.

Nedivte se tomu, že takový jelínek říjel...všude jinde by to byl ministrant...jenomže říje v horách začíná na spodu a poté se posouvá na horu na hřebeny až utichá...tento jelínek využil příležitosti a říjné laně a kraloval ve smrkové houštině.

Jsem za tohoto jelínka moc rád a také zato, že můžu být mezi kamarády v překrásné přírodě hrubého jeseníku...kde ať se tomu může leckdo zasmát, ale začíná to být s jeleny na dobré cestě...díky opravdovým myslivcům-jelenářům... Byli uloveni jeleni i ve staří 8-11 let

Jelen stáří 4 roky

Uloven na vzdálenost cca 40 metrů ranou na lopatky s průstřelem části srdce a plic po kterém odběhl do 50 metrů, kde zhasl

Ráže 7*57
Střela SPCE 11,2 g.     Lovu Zdar!

Myslivecké panorama a radost ve fotografii. Konečně. Po pro mne třech nekonečných měsících bez honitby!

Prázdný krmelec v létě

Konečně. Po pro mne třech nekonečných měsících bez honitby mám zase konečně místo kde
mohu lovit či jen pozorovat zvěř.

 Je to báječný podvečer a možná se i Diana s Hubertem dohodnou a popřejí mi štěstí.



Sdíleno ze sociální sítě Richard F.

Přírodní výběr a namlouvání. Představy lásky. Milování jako vybarvení přírody a jedinců, namlouvání a milování samotné.

Čáp bílý na hnízdě děti nenosí

Příroda nezjednodušila milování na samotný akt oplození a zrození potomstva,

ale napětí lásky je soustředěno k milování jako vybarvení přírody a jedinců, namlouvání a milování samotné. Aktivita přírody není tedy soustředěna na mateřství, ale na milování a přípravy projevy lásky a dokonale příjemné odměny radosti a uspokojení aktu kontaktu lásky se vším tím doprovodným zdobením a ucházením o partnera.

Výběr je provázen vzrušením, napětím a silnými představami s výběrem v podvědomí. Pokud bychom se dotkli neurofyziologie a hormonálních změn organismu v době lásky, tak dojdeme ke složitému pokusu o vysvětlení. Některé informace jsou vědecky zkoumány, ale sám život v podobě milování - je složitý v přírodě i u vyšších organismů, že to bude ještě dlouho trvat, než postoupíme k poznání. Žádné sexuologické ordinace to neurychlí, milostné rituály jsou v přírodě dodržovány přísně.

Přirozené vazby lásky a milování ustanou rázně s příchodem mateřství i když podle druhu pokračuje věrnost a péče o potomstvo společná. Nevěsty se stanou ženami co se váží k dětem a mateřství nahrazuje dobu milování...přichází péče růst a výchova potomstva, ale to není to co patří k lásce jako takové ve smyslu milování (chybí mocná touha a hormonální výkyvy namlouvání)
Přichází život rodinný a starost o děti.

Ale každé ráno zní ptačí písně už z noci co se do dne probouzí...a to nás vrací k touze pozorovat a učit se od přírody žít.

Člověk je deformován civilizací a vyvažuje denně zlo. Zaláskujme se, budeme přirození a lepší. Vytvořme si hry úsměvu a namlouvání z lásky k sobě, ostatním, okolnímu světu a jeho jiným obyvatelům co také hrají hry lásky a milování jako my.

Jsem pro vytěsnit z kola devianty včas , tak jako je to přirozené v říši jiných tzv. němých tvorů na světě. Přednost ať má možnost vzniku potomstva pro dobrou elitní inteligenci.

Nebo se babrejte dál ve válkách se sociopaty, diktátory a AlKajdami. Změny mohou být rychlejší tak jak sociální sítě umožní předávat informace všem.

Co zařídil Bůh a co je milování přírody. O Evě a Adamovi. Řád světa je pevný základ milování všeho živého a učinil z něho hybnou sílu celé živočišné a zřejmě rostlinné i jiné buněčné existence na této planetě.

Obě kachničky jsou šedivé kačer je pestrý

Co zařídil Bůh, to člověk nezmění.

Člověk nemá sílu znalosti ani prostředky.
 Vždyť jen malý posun v zemské kůře rozvalí lidské mravenčí stavby a velký oceán převalí vlnou tsunami část hustě osídlené planety a srovná hrdost národa velkým neštěstím. Ale člověk i poškozený se dokáže vzchopit a postavit znovu na nohy. Život na zemi podléhá standardním zákonům a jevům.
Jedním z nich je milování v přírodě.
Vypadá to lechtivě, ale nemluvíme tady o jen lidských formách vzájemného namlouvání nebo zajímavého tělesného kontaktu. Všechna stvoření na světě milování podléhají a nezmění na tom žádná puristická sdružení světa.
Tak to prostě je a je to dobře zařízeno na tomto světě.

Řád světa je pevný základ milování všeho živého a učinil z něho hybnou sílu celé živočišné a zřejmě rostlinné i jiné buněčné existence na této planetě. Život není udržitelný koloběhem prvků co skládají živou hmotu co živočich používá, aby doplnil svou spotřebu energie, a kdo si to myslí, mýlí se.

Tak se život na světě udržet nedá, protože by vše vymřelo a nikdy by jsme se také nenarodili.

Pokusím se vysvětlit co to pohání milování tak, že je věčné a je to tak složité, že se to možná ani vědci nepodaří plně...chemie ani fyzika nám mnoho nepomůže, zčásti vědecké kritické myšlení neuropatologů nám podává náhled do psychologie i fysiologie života.

Příkladem je MUDr František Koukolík v knize O Evě a Adamovi.


Dotknu se těchto závěrů pana profesora i zde, počkejte si.

Jak na vypálení dobré slivovice? Jak na to?, Myslivecká zábava, Naše domovy a chalupy, Příroda a zdraví, Radost a uspokojení, Slivovice

Košt slivovice
Slivovice

K její výrobě jsou nejvhodnější dobře vyzrálé a zdravé plody švestek. 

Do kvasu se švestky sklízejí co nejpozději, aby měly málo kyselin a mnoho cukru a také aromatických látek. Dobře vyzrálé švestky by měly mít obsah cukru vyšší než 16-20%. K výrobě švestkového kvasu lze využít švestky celé nebo rozdrcené.
Pokud plody rozdrtíme, probíhá kvašení rychleji. Někteří zahrádkáři nechávají švestky kvasit loupané a bez pecek. Odpeckování plodů je pracné a výsledek bývá spíše negativní, protože takový destilát mívá slabší vůni. Optimálním řešením je zachování alespoň jedné třetiny pecek v kvasu. Pro dosažení výraznější vůně a chuti destilátu je možné rozdrtit 15-20 ks pecek. Ale nepřehánět to se zesilováním aromatu, protože jádra obsahují, sice v malém množství, ale přece jen, kyanidy.

Pro kvašení jsou vhodné čistě dřevěné nádoby. Jsou náročné na údržbu. Pokud v nich není kvas, rozesychají se. Aby neplesnivěly, je nutné je uskladnit v suchu. Jinak by se tento aspekt mohl odrazit v „buketu“ konečného produktu.

V současnosti se často používají nádoby plastové, které adekvátním způsobem, nahrazují dřevěné sudy. Přičemž náročnost na údržbu je prakticky minimální.
Mohou být otevřené nebo uzavřené s otvorem pro kvasný uzávěr. Otevřené nádoby při kvašení přikryjeme čistou fólií, kterou připevníme nejlépe gumou, z důvodu zachování ochranné atmosféry oxidu uhličitého uvnitř nádoby. Pokud kvas připravujeme každoročně, měli bychom mít pro tyto účely stálou nádobu a nepoužívat nic jiného.

Kvasná nádoba se plní do 4/5 objemu, pokud možno najednou. Postupné plnění se nedoporučuje. Při optimální teplotě 15°C trvá kvašení asi 6-8 týdnů.

Zanedlouho po naplnění nádob se uvolňuje buněčný cukr a nastává divoké kvašení, které probíhá zhruba 7 dní.

Při tomto procesu se uvolňuje oxid uhličitý, který vytlačuje vzduch a vytváří ochrannou atmosféru pro kulturu kvasinek. Oxid uhličitý zároveň vynáší na povrch celé nebo rozdrcené plody, které vytvářejí na hladině kvasný klobouk – mechanickou ochrannou bariéru před vnějším prostředím. Protože povrch ochranného vaku neboli kvasného klobouku může přijít do styku s vnějším okolím, může v něm vzniknout život mikroorganismů, které vylučují na jeho povrch produkty svého metabolismu, mimo jiné i těkavé kyseliny, které jsou v kvasu nežádoucí. Vzhledem k tomu je nutné jej včas odstranit - dříve než klesne na dno nebo jedete do pálenice na vypálení.

Výtěžnost švestkového kvasu záleží na kvalitě prokvašení. Ze 100 kg kvasu z plně vyzrálých švestek s vysokým obsahem cukru je možné získat asi 5 litrů absolutního lihu neboli 10 litrů destilátu s 50-ti objemovými % alkoholu. Pro zvýšení výtěžnosti je ze zákona možné použít tzv. enzymy, které zajistí kvasinkám náhradní potravu.