CIVILIZACE A ZVĚŘ. Doby lovu zvěře, Zvěř a lov, Ze života černé zvěře, Honili myslivci, Lovecká sezóna, Na loveckých stezkách, Civilizace, Posed, Vnadiště

Prase divoké

Chování zvěře v posledních letech je svědectvím civilizačního tlaku v přírodě. 

Zvěři nezbývá, než přizpůsobit své zvyky a pastevní cykly časovému rozmezí, kdy není ničím rušena.

Kolem roku 1995 byla u nás největší pravděpodobnost setkat se s černou zvěří na vnadištích těsně před setměním až do 19.00 hod. večerní, to platilo až na výjimky dalších deset let. Kolem roku 2005 se návštěvy vnadišť oddalovaly do pozdních nočních hodin.
Nejdříve na 20:00 hod. po pár letech 22:00 až k půlnoci. V současné době je návštěva vnadišť nepravidelná, možná spíš vzácná, zkrátka černá zvěř se jim vyhýbá. Není divu. Zkušenosti, které mohou bachyně nabýt během svého života, nemá možnost získat žádná jiná spárkatá zvěř. Bachyně vodí hned několik selat, po jejich odlovení zanechávají v paměti ostražité matky k danému místu patřičnou nedůvěru. U ostatní spárkaté zvěře vodí většinou matky jedno až dvě mláďata, to je pro bachyně během jedné lovecké sezóny až 5x více zkušeností, než má ostatní spárkatá zvěř a to se nezmiňuji o velkých rodinných tlupách černé zvěře, kde opět zkušeností přibývá.

Černá zvěř v lese

Již před dvaceti lety, jsem měl vnadiště, kde jsem intenzivně lovil černou a to převážně selata, jedna bachyně si zvykla chodit za kazatelnou v husté tyčkovině přímo za záda a "čichat k žebříku". Po zjištění, že na žebříku je relativně čerstvá pachová stopa člověka, začala vrčet a zlostně pobíhat napravo i nalevo za současného chrochtání, ale nikdy nevytáhla na vnadiště. Vše po nějaké době utichlo a celý rudl ani nebylo slyšet odtáhnout. Toto se odehrávalo až na výjimky každý večer. Po roce se bachyně už neobjevila, její praktiku převzal lončák - kňourek (pravděpodobně její potomek).
 Jeho chování bylo naprosto totožné, po pár zalomeních v laťáku se přiblížil k žebři a začal ho za značného frkání a funění doslova sondovat, pak začal frkat a zlostně funět, párkrát přeběhl sem a tam, pak vše ztichlo. Toto svědčí o předávání zkušeností z generace na generaci a současném zlepšování své ostražitosti. Lončáka jsem ulovil v době chrutí, kdy vlivem pudových záležitostí, vytáhl za světla z laťáku přímo před kazatelnu. Od té doby se už nic podobného neodehrávalo.Před pár lety mi na tomto vnadišti začala černá zvěř kontrolovat přístupový chodník, postupně se to začalo stávat u všech kazatelen v honitbě. Když byla na přístupovém chodníku stopa od člověka, černá v tichosti zatáhla zpět do houštiny, několikrát bylo vnadiště navštíveno po odjezdu lovce, třeba i v ranních hodinách. Stále častěji se lovila černá místo na vnadištích, jen z žebříků u přístupových ochozů, ale co víc, stávalo se, že černá mi doslova obryla auto u cesty, když jsem seděl v lese. Jednou jsem se svým barvářem dosledoval kolegovi daňka, dosled byl úspěšný po nějakých 1500 m, než jsme daňka vyvrhli a dotáhli k autům, k mému překvapení byla obě auta čerstvě obryta od černé zvěře. Tenkrát jsem si myslel, že posypová sůl, která ulpěla na pneumatikách, láká v noci černou do blízkosti zaparkovaných aut v lese, ale pravdou se ukázalo úplně něco jiného.

Jsem přesvědčen o velice chytrém chování u zkušených bachyň prasete divokého, které vám popíši v krátkých příbězích.

Liška v zimě

Příběh první honitba Nové Mlýny 

Mráz, že by psa nevyhnal, ale přesto se rozhoduji, že dnešní čekanou uskutečním na kazatelně, kterou jsem postavil v létě nad tokem řeky Moravy v členitém terénu na kopci zvaném "Manda".Auto nechávám u odvozní cesty Úsovská a pokračuji směrem k Moravě po přibližovací lince. Na vnadišti už je několik kusů dančí zvěře, které jsem právě zradil svým příchodem. Odskakují a já si všímám zajímavého daňka s jelenovitým parožím, který se díky své jelenovité „parádě“ dožil vyššího věku, než lopatáči, kteří jsou pro lovce zajímavější trofejí (bohužel).
Po usazení na lavičce kazatelny si libuji, jak se mi zde dobře sedí a zapaluji si cigaretu, než se les uklidní bude to chvíli trvat. Ještě než dokouřím schází z bočního svahu srnec se srnou a pouští se do kukuřičných zlomků. V dálce houká sova a v borovicích na Mandě skolí liška, mají zde spolu s jezevci doslova labyrinty nor. Po půl hodině srna opatrně větří směrem k norám a posléze i se srncem, který už na hlavě nasazuje novou parádu, odskakují do smrčiny před kazatelnou. Nastal klid i liška u nor ztichla. V doslechu se pohybuje několik kusů daňčí zvěře, svými spárky narušují sněhovou krustu a dostávají z hrabanky přimrzlé žaludy.

Je kolem desáté večer, měsíc v úplňku a sníh se třpytí jak drahokamy, rozhoduji se jít domů v tom si všímám černého fleku 100m na pravé straně starého dubového porostu. Beru dalekohled a rozpoznávám siluetu kňoura. Mohutným ryjem obrací zmrzlé hroudy sněhu i s hrabankou a hledá žaludy, které ještě dančí zvěř ve spolupráci s myšicemi nestihly při semenném roku zkonzumovat. Je to starý známý, který se pohybuje mezi hájovnou, Mandou a místem zvaným Za mlýnem. Před čtyřmi dny jsem ve tři odpoledne pozoroval tohoto kňoura, jak soupeří se svým mladším sokem v oplocence za hájovnou. Klepe se mnou zima, nechci ho ale rušit. Počkám, v době chrutí tu určitě nebude jen náhodou. Předpokládám v blízkosti kňoura tlupu bachyní se selaty. Kňour se pustil do obrývání starého dubového pařezu, pravděpodobně hledá myši. Po čtvrthodině úpěnlivého vyrývání živočišných bílkovin se začal vzdalovat, až les opět upadl do úplného ticha.

Opouštím kazatelnu, tělo zkřehlé lednovým mrazem se jen stěží dává do pohybu, zmrzlý sníh křupe pod botama, blížím se k zaparkovanému autu u Úsovské. Cestou si prohlížím ojínělé větve buků, jaká je to krása ve svitu měsíce, dnes je vidět jako ve dne. Najednou zaslechnu známé zvuky, černá buchtuje někde pod duby na Úsovské. Co teď? Došoulat je v tomto počasí asi nepůjde. Zřetelně slyším, jak dva kusy bojují o dobré sousto. Jsem skoro u auta, mezi mnou a autem na 40m stojí sele, dalekohledem obeznávám další jeho vrstevníky a ve stínech dubů stojí bachyně, která buchtuje u mého auta. Celkem vidím 5 selat a bachyni, odhaduji její váhu kolem metráku. Pomalu pouštím dalekohled a sundávám kulovnici z ramene. Posazuji kříž na nejbližší sele, už je pozdě, stáčí se na ostro a popochází v klidu za stromy. Přesouvám záměrnou na další sele které se stáčí na ostro ke mně, čekám až se pootočí, Mandou se ozve výstřel z kulovnice, sele se zlomilo v ohni, odkazuje. Ostatní zvěř odbíhá. Stojím nad úlovkem, předávám pocty zhaslé zvěři. Čtyři hodiny na mrazu a pak lov přímo u auta, ještě šoulání za naprosto nevhodných podmínek. Dělaly větší rámus než já a byly si jisti, že jsou v lese sami, ale nebyli. Na hájovně si připíjím slivovicí na Lovu zdar! Takto jsem během měsíce ulovil ještě další tři selata, vždy u auta, všechny měli znaky strakatosti – světlé spárky, některá i flek, nebo světlý spodek hrudi. Předpokládám, že selata byla z jedné tlupy. Na vnadišti jsem neulovil ani jeden kus černé za celou zimu. Pojmul jsem značné podezření, že bachyně se naučila hlídat v noci auto lovce. Lovec se k autu musí vrátit, když bude zvěř poblíž, má přehled ze všech přístupových stran. Zkrátka si na lovce počkají, až odjede z lesa, je vzduch čistý. Zní to jako latina, ale případ z druhé honitby je od jiné bachyně a naprosto stejný závěr.

Příběh druhý honitba Loštice - Vlčice

Je měsíc květen pozdě odpoledne a já kráčím smrkovým lesem, následuje mne věrný druh bavorský barvář - Lesan Jasanový hřeben. Roznášíme sůl do slanisek a máme v plánu šoulat na Babí skálu a přes Krahulčí důl se vracet zpět k lovecké chatě u Huberta. Máme zde zaparkované auto u malého jezírka nedaleko pod chatou. Naplnily jsme slanisko za Hubertem a pokračujeme přes Babí skálu ke krmelišti u Františka, zde necháváme zbytek soli na pařezu, slanisko zlikvidovala černá, sbírám destičky plné hřebíků a dávám je na střechu krmeliště, ať se o ně zvěř nezraní. Nemám tato „hřebíková“ slaniska ani trochu v lásce, zlatý vyřezaný pařez, nebo kusová sůl rozštěpu.

Kuna lesní

Máme ještě chvíli čas, jsme ve stráni nad Krahulčím dolem, odložím psa u opřené kulovnice a sám usedám na malý pařez. Možná zde vytáhne nějaký srnec, laň či jelen. Kochám se výhledem na Rodlen, Balatek, Jahodovou horu a celou scenerii uzavírá majestátný hrad Bouzov.

Z rozjímání mne vytrhává neklid psa, pod námi jde po cestě kuna lesní, zřetelně bez dalekohledu vidím její oranžově medovou náprsenku. Zdvihám ukazováček na psa s povelem psss. Pes pokládá znechuceně hlavu na přední běhy a upřeně pozoruje pohyb malého predátora pod námi. Kuna prověřuje jestli není v trávě kolem cesty nějaká laskomina, začala si pochutnávat na lesních jahodách, které letos zrají mnohem dřív než v jiných letech. Po chvíli přebíhá cestu a vydává se směrem k nám. Já jsem jak z kamene a pes jak z ledu, míjí nás na dva metry v tom si všimla, že je tu něco navíc a v šoku vypoulila svá malá světla, vidím jak se pes chvěje, ale drží povel „odložený“. Pokynu rukou, abych ji zradil dřív, než se mi pes zdvihne z odložení, kuna se zmítá po skále do lesního prostoru za námi. Chválím psa, ale ten chce za kunou. Po jeho usměrnění slézáme opatrně na cestu, kde před malou chvílí operovala malá šelma. Pes vášnivě ověřuje stopy i jahodníky kde se lesačka pohybovala, s pochvalou „ukázal, tak je hodný“ pokračujeme dál. Přes cestu nám přesazují dvě laně jelena siky, mladá a pak stará laň ve vysokém stádiu březosti.
Pes se zarazí v místě kde holá přesazovala cestu, následuje pochvala „ukázal, tak je hodný“. Stáčíme směr na odvozní cestu nad Jeřmaní a směřujeme k autu zaparkovaném pod Hubertem. Začíná se šeřit, ve smrkovém náletu téměř u auta vidím něco rezavého, přikládám dalekohled k očím a obeznávám dvě selata, už se dávají do pohybu i vyšší nálety a spatřuji ryj bachyně. Za bachyní jde 6 selat a další dva dospělé kusy černé. Po opatrném přiblížení napočítám tři bachyně a 17 ještě pruhovaných selat .

Černá zvěř sele divoké

 Stmívá se. Přemýšlím jak se já i pes bezpečně dostaneme k autu, když mezi námi a autem stojí nejstarší bachyně se selátky. Nejlepším východiskem mi připadá počkat až se vzdálí, jelikož stojíme necelých 30 m od zvěře a tuto vzdálenost považuji při vyrušení za riskantní, opatrně odstupuji na nějakých 50 m, dál to nejde už bych ztratil přehled o dění před námi. Čekáme 20 minut, bachyním se ale evidentně nechce vzdálit, vypadá to podle jejich chování, že se u auta cítí bezpečně.

Už přestává být vidět, rozhoduji se zakašlat a kopnu při tom do kamení na cestě. Ozve se ostré fouknutí a selata jsou rázem v houštině, za nimi o něco pomaleji zatahují dvě bachyně, třetí se vydává vstříc vetřelcům. Přiznávám se, že pocit to není příjemný, mluvím na psa a přidávám do kroku směrem k ní. Teď už couvat nemá smysl. Bachyně zaráží a jistí s ryjem směrem k nám.

Není dál jak 20m odemykám centrálem auto, záblesk výstražných a zvuk dálkového odemykání dveří se vetře do ticha jarní přírody. Bachyně zatahuje jen na kraj houštiny, nepřestává varovat ostatní neustálým odfrkováním. Není dál jak 15 m, nepříjemné. Otevírám kufr a dávám povel pro psa "místo". Pořád vidím hlavu a běhy ostražité matky v náletu na kraji houštiny. Sedám do auta a odjíždím, při otáčení ve světlech si všímám jak neustále stojí na stejném místě, ještě na okamžik zahlédnu z pod náletu běhy dalšího kusu, selata jsou v bezpečí tmavé houštiny.

Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby se druhý den příhoda neopakovala a to jsem nechal auto ve vysokém lese o 300 m níž a zase tam na mne před tmou čekala stejná tlupa. Další den jsem měl jiné povinnosti, tak jsem se do lesa nedostal. Za dva dny jsem raději nechal auto přímo u chaty z obavy o adrenalinové setkání a světe div se, čekali na můj návrat přímo tam.Jsem přesvědčen o tom, že zkušená bachyně věděla o mém příjezdu a čekala až opustím les, do té doby stála na hlídce poblíž auta. Je zajímavé,že ve všech případech stála mezi mnou a autem, jestli toto byla náhoda, to už si nejsem jist.

Civilizační ruch
Co se týká civilizačního či turistického tlaku na černou zvěř, mám poznatky o jisté "imunitě" u černé zvěře na rozdíl od ostatní spárkaté zvěře. Černá zůstává v klidu a nerada opouští zálehy v houštinách, kde se cítí v bezpečí. Souvisí to pravděpodobně s tím, že se dokáže v krajní situaci postavit člověku a odrazit i dotěrného psa. Určitě mi dají za pravdu houbaři i honci, kteří se na pár metrů v hustém krytu setkávají běžně s jistícími kusy černé, ta nepanikaří tak jako ostatní zvěř, nechá se klidně obejít lidmi, aniž by se hnula z místa.Turisté a návštěvníci lesa mají vliv jen na čas, kdy černá vytahuje ze zálehů za potravou. Kde je turistický ruch běžnější, vytahuje černá velice pozdě, počká až se celé okolí uklidní. Totéž platí při zatahování do houštin, v klidné části honitby je větší pravděpodobnost, setkat se s ní i hodinu po rozednění. V místech kde vedou turistické trasy, je setkání za denního světla výjimečné.Černá běžně zaléhá u frekventovaných cest, za obytnými domy v posledních letech i na perifériích měst. Uvedu dva vlastní zážitky z prosince 2018.

Nové Mlýny

Druhý den po Štěpánském honu a po bujaré poslední leči u mých přátel v Moravičanech se před obědem chystám vyvenčit svého psa. Lesan už netrpělivě přešlapuje u branky na dvoře hájovny, já se zatím neohrabaně soukám do holínek, přehazuji si svinutý barvářský řemen přes plece a vyrážíme.Psa mám uvázaného, právě míjíme závoru na příjezdové cestě do Doubravy, pes se u závory ježí a napíná řemen k čerstvě oplocené mlazině, lemující krajnici cesty. Mezi listnáči vidím zalehlý větší kus černé, jsme od něj asi pět metrů. Stahuji psa k sobě pochválím ho. Čekám, že kus vstane ze zálehu a odběhne. Nic takového se neděje. Přemýšlím nad tím, že se psem a beze zbraně do houštiny nepolezu, mohl by to být zraněný kus a bylo by veselo. Vypadá to, že ten kus je již zhaslý, necháváme ho ležet v zálehu a pokrčujeme dál. Říkám si, že obejdu Mandu, pak dám psa do kotce a půjdu se podívat co se událo.

K hájovně přijíždí auto vystupují z něj dva dospělí, dvě děti a pes. Chci na ně zavolat, ať si dají pozor, ale jsme již daleko a hlavně by nepochopili co po nich vlastně chci, mimo to předpokládám, že divočák utrpěl nějaké zranění a zhasl v noci u cesty. Rodinka za značného hluku prošla kolem závory, prasete si nevšiml dokonce ani jejich na volno pobíhající pes.
Po příchodu domů dávám Lesana do kotce, beru fotoaparát a z opatrnosti k zálehu těch 100 m od domu jedu autem. U závory stahuji okénko a dělám dvě fotky. Prase je v zálehu a nereaguje, přece nebudu fotit padlinu, pro jistotu 2x zatroubím a když se nic neděje vystupuji z auta, nořím se mezi stromky v křoví. Jsem dva metry od zálehu a v tom se prase zvedá, k mému údivu na všechny běhy. S pírkem nahoru mi mizí z dohledu. Odhaduji ho na silnějšího lončáka, nebo tříletého sekáče. Kontroluji místo odpočinku kňourka i stopní dráhu, jestli nenaleznu barvu. Nikde nic, zálehem protahuji papírový kapesník, není na něm ani známka začervenání. Zkrátka měl lepší nervy než já…

Příběh čtvrtý honitba Loštice - Vlčice

Vstávám ještě za tmy do mrazivého rána. Je polovina prosince , máme ještě nesplněný odstřel holé srnčí zvěře. Lesana k jeho nelibosti nechávám výjimečně doma. Chci nad ránem sednout na kazatelnu U palachu, pak šoulat kolem liščích nor ve Žlíbkách. Auto nechávám u oplocenky pod liščíma norama, scházím kolem slaniska na okraj lesa, poté pokračuji pod duby krajem louky až na kazatelnu. Sedím už asi hodinu, pozvolna se rozednívá a začíná mi být zima, zatím žádný pohyb. Za plného světla slézám z kazatelny, opatrně šoulám kolem liščích nor v naději, že narazím na kmotru, kterou zastihlo svítání v lese a bude se chtít ukrýt pod kořeny statných smrků v některém vsuku spletitých nor. Nikde ani živáčka, poklidné ráno přeruší bekání srnčí zvěře někde od Zelené cesty.

Přemítám, že by byl někdo tak brzo ráno v lese, nebo bekání způsobila tlupa černé, která se chce zavláčet do krytu houštiny. Vydávám se směrem, ze kterého se ozývá bekání, pod Zelenou cestou obeznávám nic netušící tlupu holé - dvě srny, tři srnčata. Jedno srnče je albín, jsou to staří známí, nic slabého ani nemocného. Najednou všechny kusy jistí na pravo a na horizontu se objevují další dva kusy. Je to srnec se srnou, srna vpadlá v bocích a na hřbetě má fleky rozčepýřené srsti, zřejmě podkožní střečkovitost. Kvůli ní jsem seděl u palachu i šoulal kolem nor. Již několikrát jsem se ji pokoušel ulovit, ale nikdy to nevyšlo. Srnčí o mě neví, začíná se mezi sebou honit, po chvíli vyhrabávají z pod sněhu stařiny. Snímám kulovnici z ramene a posazuji kříž na komoru srny. V puškohledu vidím jak vyráží pronásledována matkou albína. Po chvíli se ocitnou až u mne. Pronásledovatelka si všímá za kmenem smrku podezřelé siluety, střečkovitá srna stojí na široko, ale já jsem odlícil zbraň a teď se již nemůžu pohnout. Tak jsme stáli hodnou chvíli, než srna, která byla zájmem mého lovu odskočila,  vzápětí mi mizí všechny kusy za horizontem.
Vydávám se zpět k autu. Potkávám ještě mladého srnce. Už stojím na příjezdové cestě a chci centrálem odemknout dveře automobilu, v tom zaslechnu z oplocenky zalesněné dubem kvikot prasat.
 Opatrně postupuji po cestě a vidím pohyb dubových prutů vpravo nade mnou. Stojím a poslouchám. Za malou chvíli slyším zřetelně zvuky provázející chrutí černé zvěře. Je devět hodin.Tady nic nepořídím, vidím sele, ale pro hustotu dubových větviček nechci riskovat postřelení. Podívám se na kopec u nor, kdybych se dostal nad úroveň oplocenky, dalo by se některé sele třeba ulovit. Po krůčcích se vracím zpět na linku vedoucí k norám, v půli cesty uhýbám do prudkého kopce. Po větru je zde popadáno plno suchých větví, ztěžují mi bezhlučný výstup. Černá se nepřestává ozývat, zároveň slyším i klidný pohyb po oplocence. Konečně stojím za borovicí ve svahu s výhledem pod sebe, celou oplocenku mám jak na dlani. Vidím rezavě zbarvené sele napravo, nalevo je zřetelný druhý pohyb. Zkouším zamířit, v dráze střelby se tyčí pruty javorového zmlazení, musím víc doprava, je tam borový klest, bez hluku to nepůjde. Na konec vystupuji ještě výš a trochu doprava, opírám se o modřín.

Sele už není vidět. Po cestě běží sportovec v dresu, má navíjecí vodítko a na něm je uvázán krátkosrstý foxterier. Zmrazky mu křupou pod nohama. Teď je po lovu, říkám si v duchu. Černá ztichla. Je půl desáté a já plánuji návrat domů. Běžec se ztratil za zatáčkou a v oplocence po pěti minutách začal opět pohyb zvěře a znatelné chrochtání i kvičení. Ten běžec byl od té černé asi 20m, musela ho i navětřit a co víc ještě ty zvuky z pod sportovní obuvi. Pět minut a jako by tudy nikdo neběžel. Z přemýšlení mne vytrhává pohyb náletových smrčků uprostřed oplocenky, v dalekohledu vidím sele, jak si doslova vyhrnuje v kamení záleh a ulehá do něj. Tak už jsou zakotlíkovaná, teď už můžu jít. Dívám se na hodinky a v tom napravo pohyb, je to další sele před ním je malá mezera, posazují do ní kříž a odjišťuji, vidím hlavu, plecko, páááác... zazní do údolí. Po výstřelu z kulovnice se pode mnou rozhrne nálet a stojí tam kňour. Sele zůstává v ohni, při odkazování se skutálí do úžlabiny. Bachyně si dává selata do šiku. Vidím celou oplocenku pod sebou, dokola ze všech stran je vysoký les. Veškerá černá zvěř však zůstává uvnitř, cítí se bezpečněji v místě střelby, něž ve vysokém lese. Lezu pro sele, není velké, ale dá mi to zabrat, než ho z ostružiní vysoukám, barvím i já. Na cestě vzdávám pocty a pouštím se do vyvrhování uloveného kusu.

Je přesně deset hodin dopoledne. Kolem mne kráčí známý chovatel holubů z blízké vesnice. Dáváme se do řeči, stěžuje si na jestřáby, holuby už prý téměř nepouští a má je zavřené. Přes rozhovor ještě slyšíme pohyb uvnitř dubového mlází. Černá vydržela v oplocence do mého odjezdu, jak dlouho ještě po něm, to už mi není známo.

 Zdeněk Vinkler, Myslivost a lov

Černá zvěř, Černá zvěř - kňour, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře, #Lovecké stezky

Černá zvěř, Černá zvěř - kňour, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře, #Lovecké stezky

Bachyně s pruhovanými selaty v lese...černá zvěř...Černá zvěř, Černá zvěř - bachyně, Ze života černé zvěře

Bachyně s pruhovanými selaty v lese

Z VYPRÁVĚNÍ MYSLIVCE. Ze života černé zvěře, Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého

Selata prasete divokého 

Není to tak dávno

kdy se v naší lesnaté honitbě vyskytovala divoká prasata jen v malé míře. Ulovili jsme za sezónu jednoho či dva divočáky, což byly skoro sváteční události, v některém roce jsme dokonce vyšli naprázdno. Uběhlo jen pár desítek let, ulovené divočáky počítáme v desítkách za sezónu, se selaty se potkáváme v každou roční dobu, přelom roku s krutými mrazy a vysokou vrstvou sněhu nevyjímaje.
Asi před patnácti lety se náš člen, nyní už je v myslivecké družině u svatého Huberta v mysliveckém nebi, vydal s kolegou v lednu za třeskutého mrazu ke svému seníku. Brodili se namáhavě vysokým sněhem, kterého neustále přibývalo. Konečně spočinuli u cíle, kde na sněhu ležela objemná otep sena, kterou tam před dvěma dny shodili při rozvážce kolegové z traktoru, aby si ji mohl schovat na půdu seníku na doplnění zásob, v kruté zimě povážlivě ubývajících.

Oba myslivci se chopili otepi, aby ji přiblížili k žebříčku a po něm dopravili na půdu, ale po chvilce ji opodál překvapením pustili – ozvalo se slaboučké kviknutí, v troše zbylého sena na sněhu se choulila tři nedávno vylíhnutá selátka.
Chlapi si je ani nestačili pořádně prohlédnout a z blízké smrkové houštiny se ozvalo zlověstné hlasité chrochtání; myslivci nečekali, až se na ně z houštiny vyřítí bachyně, a co nejrychleji, jak jen jim to sníh dovolil, z místa prchali. Ještě stačili zaregistrovat, že bachyně je nepronásledovala, naštěstí pro ně se asi zastavila u selátek. Když jsem se druhého dne vypravil na ono místo činu, opatrně jsme odklápěli otep – ve zbytcích sena leželo jen torzo jednoho selátka, kdoví, jaký byl osud ostatních dvou.

Bachyně se neozývala, ani z houštiny nevyrazila, mohli jsme tedy v klidu uložit seno i naložit do koryta krmivo. Před pár lety jsme uskutečnili koncem prosince naháňku. I za normálních podmínek je tato leč velice náročná, natož ve sněhové pokrývce, jaká tehdy byla. Prudké svahy daly pořádně zabrat lovcům při obstavování a sběhem pokryté houštiny navíc ztěžovaly činnost obětavým, po léta nám věrným koncům, a v této leči zvláště odvážným. Narazili totiž na bachyni, která vedla několik selat, ani ne měsíčních. Selátka se pletla honcům pod nohy, kvikala, bachyně vydávala nic dobrého věštící zvuky a stateční honci i přes velké nebezpečí vytrvali a leč dotlačili. Odměnou jim byla pohled na dva v oné leči ulovené lončáky; lovci byli rádi, že honci neutrpěli v tak nebezpečné situaci újmu na zdraví.

V lednu se vydali dva naši kolegové na noční čekanou do Kopřivné. V zasněženém lese bylo mrazivo, v zateplené kazatelně poblíž krmeliště pro černou zvěř se však dalo vydržet. Měsíc na jasné obloze osvětloval krajinu, myslivci prohlíželi dalekohledem okraje smrkové houštiny na svahu Prostředňáka, zda už nějaký divočák nedostane chuť na voňavou siláž, nedávno oběma na krmeliště dovezenou. Všude však panoval klid, žádný pohyb nezpozorovali. Při další obhlídce sklouzl pohled jednoho lovce do koryta na krmelišti, kde zahlédl cosi zvláštního, zbystřil zrak a spatřil, že ona zvláštnost se trochu pohnula. V korytě se šrotem se k sobě tulilo několik malých prasátek. Pro jistotu, zda nemá přelud, se svěřil klimbajícímu kolegovi, který neobvyklý objev potvrdil. Myslivci čekali, kdy za potomky přijde bachyně a možná přivede tlupu divočáků; uplynula však dlouhá doba, bachyně nepřicházela. Vypadalo to, že je snad z nějakých příčin natrvalo opustila nebo uhynula, či ji nějaký pytlák, snad ne nezodpovědný myslivec, ulovil.

Lovci se odhodlali k dost nebezpečnému pokusu – slezli z kazatelny a opatrně se přiblížili ke korytu, jedno selátko hbitě vzali do rukou a pospíchali ke kazatelně, aby se mohli dostat do bezpečí před případným útokem bachyně. Ostatní selátka s kvikotem odběhla, ale ne daleko. Bachyně se ani teď po kvikotu potomků neozývala, ani odnikud nevyběhla. Myslivci tak byli definitivně přesvědčeni, že  jsou opuštěni a rozhodli se vzít na zachránění ještě dalšího. A podařilo se jim to – selata se totiž vrátili zalehnout do pelíšku v korytě. Lovci se potom i se dvěma selátky pod kabáty vydali k autu, nyní čtyřčlenná posádka nasedla a vyrazila k domovu. Jeden z myslivců bydlí v zemědělské usedlosti, kde se našel dostatek vhodného místa pro nový přírůstek hospodářství. Největší radost měl třináctiletý syn, otcův snaživý a pilný pomocník, snad i jeho budoucí následovník v myslivosti. Zpočátku selátka i přes největší péči skoro nepřibývala na váze, dostalo se jim i ošetření od veterináře, později se však dostala do dobré kondice. Snad se jim bude dobře dařit i nadále.

Jiří Valenta

#Černá zvěř - bachyně, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře, HUNTING, Tlupa a rudl.

Černá zvěř

Podzimní období druhého roku života je zlomové ve společenském životě 

a chování mladé černé zvěře.

Nejnadějnější kňourci pomalu dospívají a jsou bachyněmi odháněni od tlup. Zcela je ale neopouštějí a jako nezkušení se pohybují poblíž.

Samičí a mladá zvěř zůstává v tlupách. Dvouleté bachyňky postupně přicházejí do říje. Obě pohlaví se stávají "dospělými" s rozhodujícími změnami ve způsobu života!

Toto vše se děje na konci vegetačního období v hlavní lovecké sezoně, kdy lovci navezou do honiteb hromady zbytků a snaží se o lovecký úspěch, je častá špatná viditelnost. Přijde - li proto k újedi tlupa černé, je stříleno především na větší kusy z několika důvodů: větší kus je možné ve tmě lépe sledovat, je mnohem snazší jej zasáhnout , ale především je na něm mnohem více "masa". Stejně tak je nejsnadnější ulovit dospívajícího nezkušeného tuláčka odraženého od tlupy. Pravděpodobnost jeho ulovení oproti seleti v pětičlenné tlupě je vyšší přibližně 1:5. Připočteme-li k tomu i nejpravděpodobněji stejné výsledky při četných nadháňkách, je osud dospívajících sečten. Nyní, zdůrazňuji, toto je pravá příčina přesunu těžiště lovu na dvouleté kusy(!), což je naprosto nepřijatelné.

Po ulovení bachyně se radikálně, ale přitom velmi nepříznivě, změní sociální struktura a situace ve skupině. Absence starších bachyní nemůže ovlivnit dobu a průběh chrutí. 

Pokud nejsou v honitbě ani dospělí kňouři, mohou se účastnit procesu plození již vyspělá selata! Geometrickou řadou roste počet nekvalitních, opožděných vrhů v následujícím roce. 

Není od věci občas zkontrolovat nastřelení zbraně a pak taky důsledně nástřel. Když stojí kukuřice jsou čuníci dost aktivní.

Vykoupení

Bachyně a selata v lese

„Sanitární odlov“ měl znít původní popisek k mému pondělnímu úlovku. Nakonec jsem se však rozhodl podělit se s vámi o podrobnosti tohoto příběhu, který je pro mne velkým poučením a hlavně zadostiučiněním. Stále u nás stojí kukuřice a tak jsou čuníci dost aktivní. Lovecká příležitost a hlavně potřeba uhlídat zbylé klasy mě před týdnem nasměrovali k přenesenému posídku u trati, kde tlupa přesazovala z lesa do kukuřice. Než jsem se však dostal k poli, překvapily mne na lesní cestě prasata, která tentokráte přišla z druhé strany. Jelikož jsem se dostal přímo mezi ně, rozsvítil jsem baterku, sundal kulobrok a ve světle vybral nejbližší sele natočené bokem, a zmáčkl spoušť. Sele zakvičelo, spadlo a odkazovalo na místě. Zbytek tlupy se dal všemi směry na ústup. Paráda, dnes to tedy bylo rychlý, říkám si při lovení nového náboje z kapsy.

Po zavření hlavní zvednu baterku a s otevřenou pusou v němém úžasu sleduji jak se „zhaslé“ sele najednou prudce zvedá a rozbíhá do houští. Druhá hozená rána jen dělá třísky z hromady dřeva za cestou. Na nástřelu se třemi kapkami barvy přemýšlím, co jsem udělal špatně a pokračuji v tom i po další hodině marné snahy o najití další barvy či zhaslého kusu. Druhý den ráno následuje deštivá dvouhodinovka se psem, při které se nám pouze daří zvednout v houštině snad stokilového kňoura, tak že jsem nakonec rád že psa po pěti minutách odvolávám a jsme oba v celku. Odpoledne zkouším nastřelení a při tom zjišťuji že je uvolněný ostřící člen okuláru Meostáru. Jelikož jde o starší provedení s křížem v první rovině, pohybuje se i on.

 S hospodářem se pak domlouváme že šlo tedy zřejmě o ránu na trn. Posílám optiku na opravu a přehazuji si puškohled z druhé zbraně a znovu nastřeluji. O tomto úplňkovém víkendu se při hlídání kukuřic znovu potkávám s oním velkým kňourem a dvakráte nestíhám tlupu při opouštění kukuřic.
V pondělí se změnou větru měním stanoviště a zasedám na starý posed na vrbě, zakončující rýhu před kukuřicí. Je vybráno a prudce se ochlazuje. Ještě dříve než klesající mlha úplně zalije okolí, vytahuje z kukuřice menší samotné prasátko. Už v dalekohledu si všímám, že postupuje pomalu se zvláštní mechanikou pohybu. Je stále na ostro a při přesazování rýhy dlouze vybírá nejschůdnější místo. Poté však na louce překvapivě prudce zrychluje a začíná se vzdalovat.

Na mé hlasité „hej“ zareaguje a na okamžik přibrzdí. Zásah Vulkánu je dobře slyšitelný a praseti podráží běhy. Tentokrát přebíjím co nejrychleji, ale odkazování trvá jen velmi krátce a sele zhasíná v ohni. Po půl hodině se s ním přibíhá rozloučit z borku velký kňour, který u něho jen na chvíli přibrzdí, než zmizí v kukuřici. Na nástřelu pak s hrůzou zjišťuji, že dvaceti kg. kňourkovi chybí pod kloubem zadní běh a téměř celé pírko. S hořkým pocitem na patře posílám velké poděkování Dianě a Hubertovi, že mě dovolili napravit a dokončit to, co jsem s největší pravděpodobností tak neslavně začal a při vkládání posledního úlomku přemýšlím, co všechno si asi za ten týden vytrpělo.

Tak Lovu zdar! …. A ať se vám ostatním daří lépe.

Petr Hruška, sociální sítě Myslivci sobě

ČERNÁ ZVĚŘ V LESE

Černá zvěř v lese

Černá zvěř přechází na značné vzdálenosti za potravou a do míst, kde kromě potravy má také kryt a klid 

Snaží se využívat nižší teplejší polohy, které byly v dřívějšku odlesněny na zemědělskou půdu a mají kyprou ornou vrstvu pro hledání potravy. V době vegetace zde černá zvěř má dostatek potravy a současné rozlohy bloků zemědělských plodin ji skýtají také dostatek krytu a klidu. V těchto oblastech si černá zvěř vytvoří dostatek zásob tuku i na zimní období, proto snáze přežije krátkodobé mrazy i s vyšší vrstvou sněhu. Starší zvěř je schopna přežít snížení své hmotnosti až o 40 %, zatímco mladá zvěř jen kolem 25 %. Výška sněhu 40 – 50 cm je pro černou zvěř snesitelná i při mrazech kolem -30 °C, při krátkém nepříznivém období.

Jedná se o zvěř, která v důsledku pronásledování přešla z denní na noční aktivitu, ale v oborách, kde je dostatek klidu, si denní rytmus zvěř ponechala.

V lesních porostech černá zvěř využívá hlavně hustých mlazin, kde má dostatek klidu a krytu před nepřízni počasí. Jehličnaté houštiny ji dobře chrání před ledovými větry a je v nich vyrovnanější teplotní ochrana. Již od května se černá zvěř zdržuje v lánech řepky olejky a po zvýšení porostů slunečnice a hlavně kukuřice zůstává v porostech často až do konce roku, resp. do sklizně plodin.
V našich podmínkách nemá černá zvěř přirozených nepřátel jako např. na Slovensku a Polsku (vlk, rys), proto udržení početních stavů černé zvěře je závislé jen na lovu. Černá zvěř se řadí do skupiny všežravců a je konzumentem jak bylinné, tak i živočišné potravní složky. Podle místního výskytu bere za potravu i mláďata srstnaté zvěře např. srnčata, zajíčky, z pernaté zvěře bažanty i koroptve s jejich násadou. Velmi prospěšná je černá zvěř při hubení drobných hlodavců a také lesních hmyzích škůdců (mniška, sosnokaz, chroust aj.).

Základním faktorem značného zvýšení početních stavů černé zvěře je rozšíření potravních, klidových a krytových možností, resp. zemědělských kultur na značných plochách. Lov zvěře je v těchto porostech prakticky znemožněn.
Na zimu se postupně začne zvěř sice vracet do lesních porostů, ale i zde ji uživatelé honiteb předkládají další energetická krmiva na vnadištích, krmelištích či jinými formami. Každý asi zná někdy až ohromné hromady krmiva vyváženého do honiteb.

Černá má tak nadbytek potravy nepřetržitě po celý rok, a nelze se divit, že denní přírůstky jsou často u černé zvěře vyšší než u domácích prasat a přesahují až 1 kg za den! Můžeme si tedy za to my sami – myslivci a musíme si uvědomit, že bohatou potravní nabídkou zároveň podporujeme nežádoucí trvalé chrutí nejen dospělých, ale i velmi mladých bachyní.

SELE PRASETE DIVOKÉHO, selata v zálehu, bachyně nedaleko ve střehu! Cvak foto a rychle zdrhej...

Prasátka v zálehu

Rudl prasat je rodina. Vede ho zkušená nejstarší bachyně, dále jsou zde přítomny její dcery, vnučky a selata. Vůdčí bachyně, vodí po celý rok selata a rozhoduje o všem důležitém v rodinném dění.

RUDL PRASAT JE RODINA

Nárůst stavů prasat

 Škody v polních a lesních kulturách, ale dnes již i v městských částech, zahrádkářských koloniích, hřištích apod., se stávají i nebezpečnou hrozbou.

Řešení tohoto neutěšeného stavu u nás spočívá na bedrech pouze mysliveckých společností, diskuze o tom, že situaci by lépe řešili profesionální střelci je asi zbytečná, kusé zprávy z oblastí, kde tito působí, hovoří jasně, že se s tímto vypořádat také nedokážou. On totiž pokles stavů nezáleží pouze na tom, kolik prasat se odstřelí, rozhodující je i to, kolik se jich narodí. A zde jsem toho názoru, že používané způsoby lovu, zákonem stanovené doby lovu jednotlivých kategorií divočáků, ale dnes i v neposlední řadě doporučení Ministerstva zemědělství, způsobují právě navýšení počtu této zvěře.

Jsem toho názoru, že právě způsoby a doby lovu této zvěře mají přímý vliv na množství plných bachyň, to zda je nebo není žírný, příznivý rok pro prasata, má vliv na množství metaných selat jednotlivými bachyněmi a jejich životnost.
Mám dojem, že k řešení problému může pomoci podrobnější poznání ekologie a etologie prasat. Z článků, které jsou publikovány některými výzkumnými ústavy, které se zabývají chováním divokých prasat, vyplývá těchto několik málo poznatků.

Rudl prasat je v podstatě rodina. Vede ho zkušená nejstarší bachyně, dále jsou zde přítomny její dcery, vnučky a selata. Vůdčí bachyně, pokud se nepřihodí nic mimořádného, vodí po celý rok selata a rozhoduje o všem důležitém v rodinném dění.
Z toho je nejdůležitější stimulace chrutí celé rodiny, které spadá při normálním průběhu života rodiny na měsíce listopad a prosinec.

V tomto období však dochází k nejintenzivnějšímu lovu, je povolen lov dospělých kňourů a bachyň. Začíná padat sníh, dochází tedy k dobré čitelnosti, kde je právě rodina zalehnuta. Ale i společných lovů na drobnou zvěř je využíváno k nejméně vhodnému způsobu odlovu. Pokud se zjistí zalehlá rodina, ta se obklíčí a nastane cosi, co lze přirovnat množstvím vypálených ran a hlukem, k bitvě tří císařů u Slavkova.

Padne jedno, možná dvě prasata, a výsledek? Rozehnání rodiny do všech světových stran má určitě fatální důsledky.

 Těžko lze předpokládat, že prvořadým úkolem členů této rodiny černé zvěře je zase se spojit dohromady. Všechny bachyně, včetně již odrostlých jarních selat, totiž dostaly již pokyn od vůdčí bachyně k chrutí, a tudíž lze předpokládat, že po ztrátě ochrany dospělým kňourem a bez přítomnosti vedoucí bachyně jsou pokládány i lončačky a jarní selata potulujícími se kňourky menších hmotnostních kategorií.

Domnívám se proto, že šetrné vytlačení prasat z lože a odstřel třeba dvou lončaček maximálně dvěma střelci, tak aby rodina zůstala pohromadě, by splnilo účel daleko lépe.

Odstřel dospělých kňourů je zákonem stanoven na měsíce srpen až prosinec. Dovolím si tvrdit, že odstřel těchto kňourů minimálně v měsících říjen až prosinec postrádá jakoukoliv logiku. Je to opět období hlavního chrutí a u každé rodiny je důležitá přítomnost dospělého kňoura. Téměř u každého článku napsaného nějakým odborným ústavem se dočteme o nedostatku dospělých kňourů v přírodní populaci. A právě v době, kdy se nejvíce nedostatek projevuje, je nařízeno zákonem dospělé kňoury lovit.

Odchytová zařízení jsou podporována dotacemi Ministerstva zemědělství. Podle mého přesvědčení jsou doporučení, jak mají být tato zařízení používána, to je k odchytu selat, velmi chybné a opět kontraproduktivní.
Pokud by měly plnit účel snižovat stavy této zvěře, je nutno provést odchyt nejen selat, ale celé rodiny a provést patrně její následnou celou likvidaci. Nejdůležitějším předpokladem k tomu, aby nedošlo k chrutí u rodiny během roku, je totiž to, že vůdčí bachyně vodí alespoň jedno sele. Pokud selata bachyni všechna odchytíme, reaguje na to brzkým vstupem do chrutí a s ní do chrutí vstupují všechny další nevodící bachyně. Protože ale toto chrutí začne probíhat mimo hlavní sezónu, kdy kňouři aktivně bachyně vyhledávají, lze předpokládat, že budou bachyně pokládány jakýmkoliv kňourem, kterého náhodně potkají a zákonitě budou v chrutí bachyně ve větším množství.

Doporučení preferovat odstřel dospělých bachyň jsem asi moc dobře nepochopil.

Vždy nejpotenciálnějším nositelem plodnosti jsou a budou lončačky. Pokud bych si měl vybrat, určitě bych ulovil lončačku. Vždyť u starších bachyň ani nevíme, zda už není za zenitem své plodnosti, ať už se jedná o počet selat, nebo jejich životaschopnost.

Připomínku však mám k některým z mého pohledu žabomyším válkám, vedeným v mnoha diskuzích, které jsou však podporovány jistou tradicí mysliveckého konání, ale i zákonem. Předně se jedná o možnost odstřelu plné lončačky. Myslivci se rádi vyjadřují v tom smyslu, že se v přírodě snaží zastoupit predátora. Je třeba si uvědomit, že predátor uloví snáze kořist nějakým způsobem handicapovanou, to je nemocnou, zraněnou, ale sem patří i nevyspělé plné bachyňky.

Rozhodně jsem však proti odstřelu vodících bachyň jakéhokoliv věku, protože jejich úniková schopnost v přirozeném prostředí je zase větší než u jejich selat. Dalším tématem v této kategorii, je lov lončáků obou pohlaví a jejich hodnocení podle věku, s vyvozováním důsledků při překročení věku třeba o dva měsíce. Vždyť toto nemá pro praxi žádný význam.

Určitě bych uvažoval o stanovení jiného kritéria pro posouzení celoročního odstřelu. Napadá mě třeba stanovení živé hmotnosti, které mohou lončáci dosáhnout do konce druhého kalendářního roku, pokud se narodili na počátku roku předchozího. Logicky by se sem bez jakýchkoliv problémů mohly schovat sanitární odstřely starších kusů poraněných, nemocných, špatně vyvinutých. Ale to je pouze můj nápad, možná by se našlo kritérium vhodnější.

O odstřelu dospělých kňourů již jsem se rozepisoval. Po přečtení některých diskuzních stránek na toto téma se domnívám, že na scénu vstupuje nová nezdravá myslivecká tradice, která určuje lov dospělých kňourů způsobem, když ne já, tak soused. Co na to říci. Pokud takto myslivci černou zvěř loví, nechť nepředstupují před veřejnost jako ochránci přírody a lidé, jejichž počínání je rozhodující pro přežití zvěře ve volnosti. Při různých přehlídkách a slavnostech jsou prezentovány trofeje jako výsledek myslivecké činnosti a mysliveckého hospodaření. Nechápu toto u černé zvěře. Vždyť trofej je pouze taková, v jakém úživném prostředí tato zvěř konkrétně žije a kdy onoho myslivce se zbraní potká. Jiná souvislost mezi mysliveckým hospodařením a velikostí zbraní mi jaksi uniká. Docela bych se přimlouval, aby nebyly na výstavách u těchto trofejí uváděny jména lovců, což by možná snížilo tlak na jejich získání.

František Dvořák

LOVY ČERNÉ ZVĚŘE. Dbát na dobrý vítr a mít u sebe opěrnou hůl - pirštok. Zvěř reaguje na odkryté části těla. Většina lovců však preferuje spíše čekanou.

ČERNÁ ZVĚŘ V LESE

Zcela jistě se vám již stalo, že zkušená vedoucí bachyně cestou ke krmelišti tlupu odložila v krytu a šla se přesvědčit, zda na posedu někdo nesedí

V první řadě si dojde pro vítr a zkontroluje lovecký chodník k posedu, kde hledá čerstvou lidskou stopu. Teprve, když se ujistí, že je vše v pořádku, dá ostatním pokyn k návštěvě vnadiště. V opačném případě zafučí a všechny kusy v tichosti opustí nebezpečný prostor.

V následujících řádcích se pokusím přiblížit některé méně tradiční způsoby lovu černé zvěře. Letos bude zažitý způsob lovu totiž ještě složitější, neboť se nacházíme v semenném roce buků a dubů, kdy je země pod stromy doslova zasypána plody. Tím pádem zvěř samozřejmě upřednostňuje potravu, která je pro ni přirozená a na krmeliště či vnadiště dojde jen zřídka, aby si změnila chuť. Pokud chceme prasata navyknout častěji docházet ke krmným zařízením, musíme jim tam nachystat potravu složenou ze surovin, které jsou pro ně vzácné, dá se říci pamlsků. Mezi ně bezesporu patří dužnatá krmiva jako řepa nebo ovoce.

Ne pro všechny z nás je jednoduché dopravit ke krmnému zařízení dužnaté a často velmi těžké krmivo, ať už z důvodů složité dostupnosti krmiva či krmného zařízení. V tomto případě je ideální využít krmné aroma. Osobně se mi při lovu nejvíce osvědčilo aroma lanýže, francouzské houby, toto aroma černá zvěř přímo miluje.

Divočákům při takovémto žírném roce často chybí živočišná složka potravy, a proto chodí převážně na louky vyrývat různé larvy brouků nebo myši. Proto je také nalákáme na zbytky masa, vývrhy zvěře nebo ryb. U tohoto druhu vábení však hrozí, že se za vyšších teplot rychle zkazí a může tak dojít k zamoření okolí nepříjemným zápachem. Proto je vhodnější použít aroma. Kupříkladu vůně ryb přiláká i další predátory jako je liška, kuna či jezevec.

Můžeme použít také přivábení divočáků pomocí moče říjné bachyně nebo moče jiného kance. Je důležité používat extrakty jednoho druhu a ne směs močí od více zvířat. Doporučuji moč nastříkat na stromy nebo aplikovat do automatického rozprašovače, který v intervalech dávkuje sekret do ovzduší. Kanci pak reagují na vůní bachyně ve chrutí nebo na pach jiného kance - soka. Díky těmto vnadidlům se mi daří udržet kance v oblasti, kde potřebuji a zakrmuji.

Při příchodu k posedu je také velmi nutné dbát na směr větru. Kuřáci jej zjistí jednoduše pomocí zapálené cigarety či zapalovače, my ostatní pak puštěním smítka, bublifukem či pomocí detektoru kouře, který je bez zápachu a perfektně nám ukáže směr větru pomocí imitovaného kouře. U nás se jedná o novinku, hit letošní lovecké sezóny, na západ od našich hranic je však takový detektor nezbytnou pomůckou každého myslivce již několik let.

Úspěšný lov závisí na mnoha faktorech. Kdysi nepředstavitelné se dnes stává realitou. Často se musíme snažit eliminovat svůj vlastní pach ve stopě a zakrýt všechny části těla, abychom měli patřičný lovecký úspěch. K tomu účelu se mi nejvíce osvědčil tzv. eliminátor pachu, dostupný ve verzi bez zápachu nebo s vůní čerstvé půdy.

Nejen pro aktivní způsob lovu jako je šoulačka se dnes doporučuje zakrýt obličej a ruce maskami a rukavicemi. Je neuvěřitelné, jak zvěř reaguje na odkryté části těla. Vyhledává je a vidí na velkou vzdálenost.

Nyní se asi mnozí z vás chytají za hlavu a říkají, že to nikdy nepotřebovali a přesto lovili. Je pravdou, že dříve jsme takhle neuvažovali. Tehdy ale ani nebylo možné si takové doplňky pořídit. Dnes je však jiná doba a na základě zkušenostní svých i ostatních lovců mohu tyto drobnosti pro úspěšný lov jen doporučit.

 Letos je semenný rok a budeme tedy nuceni jít za zvěří také do porostů, kde se paství. V takovém případě je ideálním způsobem lovu šoulání (nejlépe na sněhové pokrývce). K takovému lovu se musíme rovněž řádně přichystat. Není příliš vhodné použít klasické zelené oblečení. Měli bychom použít převlek v bílé kamufláži. Samozřejmě nesmíme zapomenout zakrýt také obličej a ruce. Jedná se o zajímavý, avšak velmi málo využívaný způsob lovu. Přitom je účinný a vzrušující. Velmi rád takto lovím a to dosti úspěšně.

Samozřejmostí je dbát na dobrý vítr a mít u sebe opěrnou hůl - pirštok. Ten by měl být z přírodního materiálu jako je dřevo, protože při manipulaci nezpůsobuje hluk.

Většina lovců však preferuje spíše čekanou. Přes den zjistí, kterou lokalitu zvěř navštěvuje a pak si tam připraví například přenosný posed. Nejlepší je používat skládací duralové opěrné žebříky nebo šplhací posedy, se kterými můžeme vyšplhat i do větších výšek. Tyto posedy jsou relativně lehké a také se s nimi lépe manipuluje. Při výběru je však třeba dbát na kvalitu provedení. Přeci jen budete sedět ve výšce několika metrů nad zemí a pád z této výšky může mít velmi vážné následky. Při tomto způsobu lovu musíme vždy dojít na místo v dostatečném předstihu, abychom v klidu seděli ještě před příchodem zvěře.

Tímto článkem jsem chtěl představit či připomenout i jiné a nové způsoby lovu černé zvěře než klasické sezení u hromady krmení, na kterou bude zvěř jen stěží docházet. Dobře totiž ví, že jí tam hrozí velké nebezpečí. Článek jsem postavil na vlastních poznatcích z lovu za použití nově dostupných doplňků. Přeji všem mnoho loveckých zážitků.

Miroslav RUDEL

MYSLIVOST JE KRÁSNÁ a jenom hlupáci a zlí lidé to vidí rudě. Nabízí se tedy otázka. Kdo je vlastně škodná v myslivosti? Zvěř to není.

MYSLIVOST JE KRÁSNÁ a jenom hlupáci a zlí lidé to vidí rudě.
Nabízí se tedy otázka. Kdo je vlastně škodná v myslivosti? Zvěř to není.
  Ani liška to není. Člověk škodí přírodě i sám sobě!

ČERNÁ ZVĚŘ prasata bachyně se selaty v lese. Černá zvěř, Ze života černé zvěře

Černá zvěř prasata bachyně se selaty

Jsou známy druhy divočáků, které srnčata přímo vyhledávají. Predátoři, Černá zvěř, Ze života černé zvěře, Sele prasete divokého.

Černá zvěř - bachyně se  selaty na zahradě

Málo známým faktorem podílejícím na úbytku stavů srnčí zvěře je predace...

Jedná o zcela přirozený potravní řetězec, který funguje od vzniku tohoto světa. V oblasti predace se velice úspěšně angažují přemnožení divočáci.
Co se divíte, prase je všežravec. Současné zemědělské hospodaření a produkce ekonomicky významných plodin jako je řepka, kukuřice a pšenice poskytlo černé zvěři ideální podmínky pro její dynamickou expanzi.
Enormně vysoké stavy černé zvěře nelze tedy brát jinak, než jako dílo hospodaření člověka v krajině. Čerstvě kladená srnčata jsou v dnešní kulturní krajině doslova magnetem pro rozmnožené divočáky.

 Z praxe jsou známy „typy“ divočáků, které srnčata přímo vyhledávají.

 Divočák, který jednou ochutnal nutričně významnou živočišnou bílkovinu z malého srnčete, si ji oblíbí a vyhledává. A že se to divočákům daří, není pochyb.

Na vlastní oči jsem viděl autentický videozáznam z volnosti, který zachytil divočáka, jak procházel loukou a s „vysokým nosem“ systematicky vyhledával srnčata. Když na jedno narazil, snažil se ho chytit. Srnče vyběhlo a rychlým útěkem si snažilo zachránit život. Na pomoc pískajícímu srnčeti přispěchala matka, která se snažila divočáka odlákat. 

To se také po krátké chvilce podařilo a srnče si útěkem do lesa zachránilo život. Bohužel proti fyzicky silnějšímu a tělesně zdatnějšímu soupeři jako je divočák srna svého potomka ubránit nedokáže. Proti „subtilnějšímu“ predátorovi, jako je liška či jezevec se však srna dokáže postavit a svého potomka ubránit.

Jednou jsem pozoroval srnu, jak se postavila tělesně zdatné lišce, která se snažila jejího potomka ukořistit. Srna na lišku fyzicky útočila a snažila se ji ostrými spárky „zadupat“ do země.
 Ve vztahu k úbytku srnčí zvěře je nutno zmínit se i o ztrátách na veřejných komunikacích. Nezanedbatelné procento srnčí zvěře uhyne v důsledku střetu s motorovými vozidly či jinými dopravními prostředky. Z myslivecké praxe víme, že na frekventovaných komunikacích uhyne v průběhu roku významné procento, mnohdy i vysoce chovných jedinců.

Čekaná na posedu u řepky musí probíhat vždy v době, kdy fouká vítr ve stabilním směru. Při čekané za variabilního větru nebo bezvětří bude lovec zvěří navětřen !

Příchod černé k vnadišti...selata jsou hladová

Stavy divokých prasat a lov u řepky

Nyní nastává období, kdy řepková pole začínají opět poskytovat ideální kryt a slouží jako přechodné stávaniště černé zvěře, která opustila lesní komplexy a odešla na následujícího půl roku do polních a smíšených honiteb. Správně prováděný lov černé zvěře i v těchto honitbách může dostatečnou mírou přispět ke snížení stavů černé zvěře a zabránit tak prohloubení pochybností o myslivecké činnosti z důvodu lokálního nezvládnutí základních mysliveckých principů chovu zvěře ve volnosti. Intenzivní lov černé zvěře v honitbách s polními kulturami je možný a při dodržování důležitých zásad lze zaručit velmi dobré lovecké úspěchy.

Jak zajistit, aby již brzký jarní lov černé zvěře, zejména lončáků byl efektivní? 

Divoká prasata, která nově našla stávaniště v porostech řepky jsou v naprosto novém prostředí, se kterým se začínají seznamovat. Lze tedy využít počáteční intenzivní prostorové aktivity nově příchozí černé zvěře a u stávajících nebo nově instalovaných posedů začít vnadit.
Podle velikosti půdního bloku s příslušnou plodinou, ve které se černá zvěř zdržuje, je potřeba zvolit dostatečný počet vnadicích míst pro jednotlivé směry větru, a to ve vzdálenosti minimálně 400 m od sebe.
Na tato místa doporučujeme aplikovat speciální Vnadicí směs – ČERNÁ ZVĚŘ - s bylinným aroma v maximálním množství 5 – 8 kg na jedno vnadiště. 

Množství vnadicí směsi, popřípadě jiného krmiva, je nutné vždy zvolit podle toho, kolik černé zvěře se v porostu nachází a kolik vnadicích míst v okolí budeme zřizovat.

Vnadicí směs je složena z krmných surovin, aromatických složek a drcených částí rostlin plnící funkci balastních látek, které postupně uvolňují vytvořené specifické aroma korespondující s aktuálními potřebami černé zvěře v tomto období. 

Černá zvěř je díky tomuto aroma navnaděna na zvolené místo i z větší vzdálenosti a po příchodu na místo najde malé množství atraktivního krmiva obsažené ve směsi. Ihned po jeho zkonzumování odchází a vyhledává další vnadiště v blízkém okolí.
Díky tomuto systému vnadění obchází černá zvěř více vnadišť v rozmezí několika hodin bez efektu úplného nasycení. Proto je možné v několika dalších dnech střídáním navštěvovaných vnadišť ulovit více jedinců z jedné tlupy.

Prase divoké v létě

Vnadiště, kde bylo divoké prase již uloveno, obvykle pouštíme ze zřetele a soustředíme se na ostatní místa vnadění.
Pokud by černá zvěř nalezla na jednom vnadišti takové množství potravy, které pokryje potravní nároky většiny členů tlupy, aktivita této zvěře je přerušena a šance na úspěšnou čekanou jsou minimální a posunují se spíše do pozdních nočních nebo ranních hodin.
Pozor ovšem na případnou kontrolu a doplnění vnadiště s dostatečným časovým předstihem, tj. minimálně šest hodin před očekávaným příchodem zvěře. 

Lidský a jiný netypický pach zanechaný na vnadišti nebo okolním porostu značně zvyšuje obezřetnost divokých prasat a snižuje atraktivitu tohoto místa.
Ideální místo pro vnadění je uvnitř porostu řepky, například ve vyplaveném prostoru s nevzešlou plodinou, nebo v těsné blízkosti tohoto porostu. Čím více krytu černá zvěř kolem sebe má, tím ochotněji a jistěji místo navštěvuje.

Pokud se ale chystáte (po dohodě s vlastníkem a zemědělským subjektem obhospodařujícím příslušný půdní blok) vysekat část plodiny nebo jiné vzrostlé rostliny pro zřízení vnadiště, tak věřte, že právě sečením se uvolňují z rostlin esenciální tekutiny, které svou intenzivní vůní upozorní černou zvěř na místo, kde nastala tato netypická změna a tomuto místu se bude zpravidla po nějaký čas vyhýbat.

Samotná čekaná na posedu u řepky musí probíhat vždy v době, kdy fouká vítr ve stabilním směru. Při čekané za variabilního větru nebo bezvětří bude lovec zvěří navětřen (aniž by o tom věděl) a toto vnadiště již bude příslušnou tlupou navštěvováno velmi omezeně a vždy s dostatečnou obezřetností. Za těchto povětrnostních podmínek je lépe si čekanou odepřít, jelikož více pokusů ulovit divoké prase na jednom místě během krátké doby mít nebudete.

Při použití vnadicí směsi je žádoucí, aby z místa vnadiště šel vítr do porostu, odkud je očekávaný příchod černé zvěře. Je potřeba si ale uvědomit, že ten samý směr větru zapříčiní zavětření porostu pachem lovce na nedalekém loveckém zařízení. Proto důležitým aspektem úspěšného lovu je i vhodně umístěný posed.
Ideálním místem pro umístění posedu je například roh pole nebo takové místo, kde převládající směr větru od lovce nejde do krytiny, ve které se černá zvěř nachází. K posedu musí mít lovec dobrý přístup, který neprotíná směr očekávaného příchodu zvěře.

Několik posledních desítek metrů chodníku k loveckému zařízení u vnadiště může být místem setkání s černou zvěří již při samotném příchodu. Proto je dobré v tomto prostoru odstranit všechny potenciální zdroje lámání a jiného hluku a docházet k loveckému zařízení šouláním s dostatečnou obezřetností.
Lovecké zařízení musí být v dostatečné vzdálenosti od místa vnadění, jelikož starší a zkušenější kusy nejdou proti větru přímo na vnadiště, ale protnou vítr a pokračují dále, pokud jim to okolní krytina dovolí. Obchází v kruhu o velkém poloměru místo vnadění a jistí. 

Při použití noční zaměřovací a pozorovací techniky je tedy lépe vnadiště situovat i 80 m až 100 m od loveckého zařízení. Vzdálenost posedu od místa vnadění se také odvíjí od kvality používané techniky pro pozorování v noci a střeleckých kvalit lovce. Toto je nezbytné pro jisté obeznání a zasažení loveného kusu černé zvěře.


Pavel HRADIL

Pokud je měsíc na ústupu, nebo čekáte oblačnost, tak sledujte i výšku mraků. Od mraků se odráží světlo z měst, takže je v honitbě dobře vidět i v noci. Vysoká pytlácká škola naopak loví v dešti a nepřízni počasí při úplňku. Proč asi?

Jak podle vás počasí ovlivňuje aktivitu zvěře?

Potkáte je v lese i ve dne...

 Kdy můžete očekávat, že se s ní potkáte? Bude to pokaždé? Dobrou zprávou je, že podle počasí můžete naplánovat strategii lovecké vycházky.
Osobně ověřuji počasí z několika zdrojů. Jsou to předpovědi maximálně na několik hodin dopředu.

Sledujte sílu a směr větru. Srážky a vlhkost vzduchu. Pokud je měsíc na ústupu, nebo čekáte oblačnost, tak sledujte i výšku mraků. Od mraků se odráží světlo z měst, takže je v honitbě dobře vidět i v noci. Když dáte tyto veličiny dohromady, uděláte si představu odkud a na jakou dálku můžete zvěř čekat. Respektive si tím zvýšíte pravděpodobnost na úlovek.
Termika (konvekce) je velmi zajímavá záležitost. Můžete si ji představit jako vzdušné proudy, které využívají ptáci, nebo třeba paraglidisté. Díky ní lze pochopit faktor větru.

Představte si napouštění vody do bazénu. Je to jednoduchá demonstrace, jak si představit proud vzduchu na rovině. Tento se žene dopředu a fyzikální síly způsobují jeho brzdění a vířivý pohyb do stran. Postavte do proudu překážku. Za ní vznikne slepé místo a vír, který se vrací, s sebou unáší nečistoty z překážky. Voda se dostane ke stěnám a zvedá se její hladina. Vzdušné proudy se podobně lámou o překážky.

Když sedíte na pasece, ve stěně lesa, na cestě, nebo na volné ploše, vzduch kolem vás proudí a unáší molekuly vašeho pachu.

Tam, kde zvěř není zvyklá na pohyb lidí, je dobré se nad tím zamyslet a využít toho. Například, když si sednu na židli a chci lovit divočáka, tak by nebylo příjemné, aby mě překvapil zezadu. Proto se nasměruji proti větru a zadní stranu se nebojím selektovat pachem. Pokud sedím na žebříku na pasece, je nízký tlak a vír se točí, tak si na dávám pozor i na to, aby oděv, ve kterém jdu, nebyl vypraný aromatickým saponátem a podobně.


#Zvěř a počasí, Ze života černé zvěře, Pravidla lovu srnčí zvěře, Pytláci, Čekaná,

ČERNÁ ZVĚŘ CO S NÍ? Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře, Černá zvěř - bachyně, Individuální lov, Společné lovy, Naháňky.

Černá zvěř v lese

Společné lovy a noční čekaná

V anketách, které proběhly na našich mysliveckých webech již před řadou let jednoznačně „vyhrál“ 
- individuální lov nad lovem společným, tedy co se obliby u myslivců týče. Má mnoho plusů, především ten, že skutečně můžeme provést průběrný odstřel a rána je jistější.
Existuje řada lovců, pro které je noční čekaná tím nejlepším způsobem lovu a neváhají investovat svoje finanční prostředky a čas a výsledky se dostavují. Negativem je často nevhodné umístění vnadišť a také jejich skladba. Je ale na každém myslivci, aby vnadiště nebylo mrchoviště a předkládané vnadění nezpůsobilo trauma procházejícímu návštěvníkovi přírody.

Společné lovy jsou náročné na organizaci a je nutné především dodržovat všechna zásady bezpečnosti.

Dá se předpokládat, že v přehledném terénu asi nebude problém postavit střelce tak, aby byly dodrženy zásady bezpečnosti a aby zároveň šance na úspěšný lov byla velká.
Problém nastává v okamžiku, kdy se má lovit v rozsáhlejších lesních komplexech. Zde velice záleží na místní znalosti terénu, využití přírodních nebo umělých překážek a eliminaci střeleckých pozic na průsecích a cestách, kde se dá střílet pouze mezi houštinami.

Vedoucí lovu a závodčí by leče měli dopředu připravit a linie střelců postavit v přehledném terénu, nejlépe ve starších porostech, kde je možno zvěř obeznat a připravit se k bezpečné a účinné střelbě. Stále častěji se setkáváme s naháňkami se slíděním, společnou čekanou a také s výstavbou naháňkových stanovišť. To se dá jednoznačně kvitovat.

Také u lovu se setkáváme s řadou naschválů, zavětřování vnadišť, rušení klidu v honitbě, kde se má společně lovit a podobně. Jakoby nestačilo, že honitby jsou plné návštěvníků, kteří svojí aktivitou lov určitě neusnadňují.


#Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře, Černá zvěř - bachyně,  Individuální lov, Společné lovy, Naháňky.

Nám to může vyhovovat, protože je stále co lovit? #Černá zvěř, Chrutí černé zvěře, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře, lov, Lovu zdar!, Pečené prasátko, Divočák, Vnadiště

Černá zvěř na vnadišti v lese

V minulých letech, kdy se na podzim, po sklizni polních plodin a zejména kukuřice, divočáci vrátili do lesa, tak jsme konstatovali, jak jsou tlupy prostříleny. Dospělým, našim známým bachyním, chyběla selata. 

Pozorovali jsme i velký úbytek lončáků...

V posledních dvou či třech letech je tomu naopak. Divočáci se vrátí do lesa a začnou pravidelně navštěvovat vnadiště, ale chybí dospělé bachyně. A skutečně to bývaly opravdu velké bachyně. Nepíšu zde o bachyních lončačkách. V lese se nám pak pohybují a vnadiště navštěvují početné, i dvacetihlavé, tlupy různě velikých selat bez jediného dospělého kusu. Z loveckého hlediska by se dalo říct, že nám to může vyhovovat, protože je stále co lovit.

Když se nad tím ale zamyslím, tak právě tady vidím velký problém. Dospělé starší bachyně vodí méně selat než třeba bachyně dvouleté. Metají také dřív. Lončačky metají třeba i v červnu a vodí i osm selat. A i kdyby metaly selat méně, tak množství metaných selat se násobí počtem těchto mladých bachyněk. Tato selata dospívají později a také později jdou do chrutí, které pak probíhá celoročně. Při pozorování výše vzpomenutých početných tlup selat, je možné sledovat zvýšený zájem kňourků o bachyňky - sourozence, které už jdou do chrutí. Pokud vezmu poměr pohlaví 50/50, tak například z dvacetičlenné tlupy, pokud nebudou odloveny, půjde deset bachyněk do chrutí. A tady začíná ta geometrická řada množení.

Ze znalosti a zkušeností z fungování mysliveckých sdružení si umím vysvětlit i tento současný stav. Dříve se lovu divočáků v mysliveckých sdruženích věnovalo jen několik členů. Ti ostatní, kteří nebyli ochotni obětovat čas a sedět po večerech a nocích na posedech, na členských schůzích odhlasovali, že lovci patří jen sele, větší kus se musí rozdělit. To zase motivovalo lovce, aby stříleli selata. Nyní se ve sdruženích věnuje lovu divočáků velká část členů. Dokonce mezi sebou v počtu ulovených divočáků soutěží. Motivací je pro ně opět zvěřina, ale už bez rozdílu, zda se jedná o sele nebo starší kus. Zobecňuji a nechci se dotknout těch, pro které je motivací lovecká vášeň nebo zodpovědnost při plnění plánu lovu. Pokud je motivací zvěřina a lovíme všichni, lovíme pro sebe, tak platí zásada, proč bychom lovili selata, když si můžeme rozporcovat domů do mrazáku třeba i metrákový kus.

Divočák neboli Prase divoké

Tady nastupuje i další faktor a to je neznalost. Málokterý z těchto myslivců zná něco bližšího o divočácích. On pouze vidí hřbet divočáka nad mladou pšenicí a má zájem ulovit. Jemu je jedno, že ulovil vodící bachyni, protože selata v pšenici neviděl. Možná ani sám nepozná, že ulovil vodící bachyni a pokud ano, tak se uklidní tím, že někde četl, že osiřelých selat se ujme jiná bachyně. To je však naprostý nesmysl. Selata, která jsou ještě odkázána na mateřské mléko, pak hynou. Smutné je, že je nalézáme uhynulá na vnadištích, kam byla zvyklá se svojí mámou chodit. Selata, která již nebyla zcela závislá na mateřském mléce, si pak vytváří svoje tlupy a živoří. Zdržují se na jednom místě, kde nejsnadněji najdou potravu. To potom je ten lán pšenice, kde způsobují značné škody. Nezbývá jim však nic jiného, protože tlupa, kde jsou vodící bachyně, je nepřijme a odhání je.

Nemalým problémem je také to, že ani řada mysliveckých hospodářů nevede myslivce ve sdruženích ke správnému lovu. Někdy je to samotná jejich neznalost, anebo jednají pod tlakem členské schůze. Například myslivecký hospodář, který si dovolil jednat podle zákona a vytkl myslivci ulovení dospělého kňoura, jehož lov nebyl v dané honitbě povolen, byl členskou schůzí odvolán z funkce. Proto si řada mysliveckých hospodářů situaci zjednodušuje, a to tak, že malý divočák je sele a každý větší či velký divočák je pak lončák. Sám jsem se o takovém jednání přesvědčil. Viděl jsem sekáče, o kterém lovec i jeho myslivecký hospodář tvrdili, že to je lončák. Zažil jsem i to, že podle čísla plomby bylo vykázáno sele, přitom plomba byla upevněna na uloveném starém kňourovi. Poznal jsem i myslivecké hospodáře, kteří o divočácích hovořili jako o škodné a nabádali myslivce, aby stříleli všechno a to podle zásady „čím větší, tím lepší“.

Stejně tak, jako píši o bachyních, bych mohl psát o kňourech. V honitbě vždy máme nějakého staršího kňoura. Měli jsme i skutečně velké a staré. Potkávali jsme je, věděli jsme, kde zalehávají a oni svá místa nemění. Jeden z nich měl zvláštní, atypickou stopu. Už se v honitbě nezdržuje a nevěřím, že by zabloudil. Určitě se na hlášence o odlovu zvěře objevil jako sele nebo možná ani vykázán nebyl.
Kolem problémů s divočáky stále chodíme jako kolem hrnce s horkou kaší. Ten problém za nás nikdo nevyřeší. To musíme vyřešit sami. Předně si musíme přestat lhát. Zaměřit lov do kategorie mladých divočáků, tedy selat a lončáků. A to skutečně, ne jen administrativně, jak se to děje dosud. Zásadně šetřit dospělé bachyně, a to nejen vedoucí, jak je to v článcích doporučováno. Když se tlupa rozejde po lese nebo v lánu obilí, tak málokdo pozná, která bachyně je vodící, natož vedoucí.

Zákon umožňuje lov bachyní v době jejich lovu bez omezení, ale skutečně vezměme rozum do hrsti a začněme s divočáky hospodařit. Jinak si budeme stále lhát a říkat, my za to nemůžeme. Nic nám nepomohou prázdné diskuse o množství divočáků, o obtížnosti jejich lovu nebo o způsobech zemědělského hospodaření na aktivech mysliveckých hospodářů.

JUDr Milan Hüttner


#Černá zvěř, Chrutí černé zvěře, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře, lov, Lovu zdar!, Pečené prasátko, Divočák, Vnadiště

Vzpomínám na vyprávění některých myslivců o nebojácných kňourech. #Černá zvěř - kňour, Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře

Kňour na pasece

Pod kňourem

Tak nečekaně se někdy vyvine vcelku běžná situace. Při naháňce, kterou před dvěma roky uspořádalo polesí Komorní Hrádek, přehledným terénem smrkového porostu jedné z lečí postupovala řada honců a střelců. Všichni viděli, že před nimi už nějakou chvíli zvolna krokem ustupuje mohutný kňour. Vůbec nespěchal, zjevně se lidí ani psů nebál. Pojednou však otočil a dal se proti nim.

Co zpočátku vyhlíželo jako zábavná epizoda, se vzápětí zvrtlo. Kňour šel po ochozu. Nezdálo se, že by chtěl řadou jen prorazit zpět, jak to divočáci často dělávají. Střelci s honci se raději stáhli za kmeny nebo do smrčí. Jeden myslivec však kolem sebe kryt neměl. S napřaženou zbraní začal před kňourem couvat po pěšině. Naneštěstí neobratně šlápl a upadl. Mohutný divočák nezastavil, s pootevřeným ryjem mířil stále k němu.

Stál jsem nedaleko místa dramatu, ale o nebezpečí jsem neměl tušení. Rychlá série pěti ran mě překvapila. Tak bleskově se přece dá mačkat spoušť jen bez míření. Ležící myslivec lícit nemusel, divočáka měl nad sebou.
Poloautomatická kulovnice naštěstí neselhala. Když se kňour konečně svalil, měl už hlaveň zasunutou v ryji…

Zaražení jsme postávali nad stopadesátikilovým kňourem. A nikomu nebylo do řeči. Obzvláštní představivosti nebylo třeba. Vše mohlo skončit tragicky. Zbraně čněly jako nože a byly dlouhé. Určitě zasluhovaly zlatou medaili…

Bylo však chování kňoura natolik výjimečné? Obávám se, že ne. Vzpomínám na vyprávění některých myslivců o nebojácných kňourech. S dominancí nejsilnějších kusů se setkávají v takzvaných komorách honitby, v místech, kde se na černou už léta nestřílí. Zvláště kňouři tam i za denního světla před člověkem neprchají v panice. Naopak. Vždy se ozvou, když se některý z myslivců blíží k posedu. Postávají v krytu jen pár metrů opodál. Nespokojeně však funí a výhrůžně klektají zbraněmi.

Arnošt Tabášek

#Černá zvěř - kňour, Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře, 

ZÁKON O MYSLIVOSTI - Výklad, Setkání v lese, černá zvěř bachyně a selata, bojíte se? #Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého, Myslivecké fotografie, Příroda a myslivost, Myslivcův sen

Bachyně a její selata "markaziny"

Bachyně vodí selata prakticky od metání do metání (narození) nové generace selat

Takže by vlastně nový text vylučoval lov bachyně vodící selata celoročně. Tím rozhodně není položen základ ke snižování stavů prasete divokého. Černá zvěř na rozdíl od ostatní se v přírodě chová obdobně jako domácí prase. Stále častěji dochází k chrutí a následně k metání selat v průběhu celého roku. O tom, co to způsobuje, bylo popsáno mnoho papíru, ale taková je skutečnost a tu musíme respektovat.

Na dotaz, jak je to s pojmem bachyně vodící selata, mi bylo z Ministerstva zemědělství sděleno, cituji: se rozumí samičí zvěř prasete divokého, která vodí selata ještě nepřebarvená, tedy „markaziny“. Ostatní bachyně, které jsou v tlupě již přebarvených selat, lze lovit v období 

od 1. srpna do 31. ledna následujícího roku.

V čem tedy vidím problém? Pokud ve Sbírce zákonů vyjde zákonná norma, tak by měla být jednoznačná. Rozhodně by nemělo dojít k tomu, že bude třeba dodatečně vysvětlovat pojmy. Pokud to upřesňuje předkladatel vyhlášky, tak podotýkám, že z hlediska výkladu zákonů je k tomu oprávněn pouze soud, ostatní výklady se nezavrhují, ale soud není povinen se nimi ztotožnit.

Okolo černé zvěře je více pojmových nedostatků. Ve stanovisku Ministerstva zemědělství se konstatuje, že, cituji: pojem „vodící bachyně“, ani sele není legislativně definován. Tato pojmenování se běžně používají, vychází z mysliveckých znalostí a tradic. Držitelé loveckého lístku, kteří řádně složili zkoušku z myslivosti, vědí a znají význam těchto pojmů.

Pojmové zmatení už je mnoho let v termínu „lončák“. Zákon o myslivosti jej používá například v ustanoveních o zakázaných způsobech lovu § 45 odst. 1 písm. u), kde vedle výčtu zvěře, kterou lovit na společném lovu nelze, je dovolen lov selete a lončáka.
Nechci rozvádět velmi omezenou možnost odlišit lončáka od dospělého kusu, tak pokud použiji předchozí výklad Ministerstva zemědělství pojmu sele ad absurdum, tak na společném lovu je možno lovit jen „markazíny“. To je poněkud zvrácené, ale bohužel reálné. Mohlo by to vést ke vzniku dalšího, dnes málo rozšířeného pojmu „letošák“, ale to už je opravdu nepřijatelné.

V chovech prasete domácího se termín lončák, ani letošák nepoužívá.

Pokud bude ulovena bachyně v době lovu, bez ohledu zda individuálně nebo na společném lovu, tak mi není jasné, jak bude možné poznat, zda se jednalo o vodící bachyni, která měla ještě „markazíny“, nebo selata přebarvená. Podle stavu struků se dá pouze usuzovat o selatech, těžko jednoznačně rozhodnout.
Ze své zkušenosti a z toho co vím od jiných, tak se často stane, že na společném lovu v období říjen až prosinec je ulovena bachyňka, pohledově i po ohledání loňčák, která má struky svědčící o tom, že má selata a někdy potom v honitbě skutečně opuštěné „markazíny“ najdeme.

Při respektování znalostí života prasete divokého, kdy na rozdíl od ostatní spárkaté nemá jednoznačnou dobu rozmnožování, si myslím, že by měla být doba lovu určena jen ve vztahu k definovaným pojmům a termínům, byť i jen ze zoologie. Srnu je možno odlovit v době, kdy jsou srnčeti čtyři měsíce, zatímco seleti bachyni je o měsíc více.

Proč tak široce nově stanovenou dobu lovu černé rozebírám?

Chci tím naznačit, že vzniká prostor pro střetávání ochránců bachyní a následně o nepříjemnostech, které si mezi sebou už dnes myslivci mohou dělat, tedy spíše dělají.

Ing. Jiří Vronský

#Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého, Les, Rytíři lesů, Myslivecké fotografie, Příroda a myslivost, Myslivcův sen

ZE ŽIVOTA ČERNÉ ZVĚŘE, #Příroda a myslivost, Lov ve svobodném světě, #Srnčí zvěř, Instinkty a pudy, Rodinou skupinu vytváří v době vegetace (jelen, sika, daněk a divočák). V rodinné skupině jsou zahrnuti kromě vlastní rodiny z tohoto roku i potomci z předchozích let.

Srnčí

Individuální život zvěře 

je buď rázu trvalého (s výjimkou doby rozmnožování) nebo sezónního. Pro obě pohlaví se trvalý individualismus vyskytuje u druhů, kde samice nepečuje o mláďata soustavným přímým kontaktem.

U naší srstnaté zvěře je příkladem individualismu samců i samic pouze zajíc. Trvalý individualismus dospělých samců se vyskytuje u některých šelem (medvěd, rys, kočka, vydra, kuny, tchoři), kňoura, a veverky. Sezónní individualismus samců se projevuje u srnce, losa a jelence v době vegetace. Ovšem i zvěř žijící individualisticky potřebuje občas alespoň zrakový, sluchový nebo pachový kontakt s jinými příslušníky svého druhu.

Například individuálně žijící jedinec někdy vyhledává blízkost tlupy, aniž by s ní přicházel do přímého styku. Přejímá pouze varovné signály vydávané členy tlupy a řídí se jimi. Ve dvojici, případně ve trojici mohou žít po určitou dobu mláďata některých šelem po osamostatnění se od matky (rys, medvěd, někdy i liška a lasicovité šelmy). Výjimečně žijí po část roku společně srnec a nevodící srna nebo osiřelá mláďata spárkaté zvěře. 

Jednoduchá rodina je postavená buď na páru, nebo jen na samici. Po relativně krátkou dobu (několik týdnů) žije v seskupení jednoduché mateřské rodiny samice a mláďata většiny stádních přežvýkavců (jelen, daněk, sika, kamzík, muflon a koza bezoárová). Po delší dobu (podstatnou část jednoho roku nebo i déle) žije v mateřské rodině bez samce rys, kočka, medvěd, vydra, kuny, tchoři, srnec, los, divočák a veverka, někdy i lasice a jezevec. Doba trvání soudržnosti takovéto rodiny nebo páru je různá. 

U lišky, psíka, lasic a jezevce funguje rodinný svazek od spárování samce se samicí až do osamostatnění (ukončení výchovy) mláďat. U ondatry a bobra je pár soudržný buď celý rok (od spárování koncem zimy do doby vzniku nových párů opět koncem zimy příštího roku) nebo i déle pokud nedojde ke změně partnera. U vlka má pár víceletý charakter.

Skupina  srnců v březnu

Velkou rodinu, sestávající z rodičovského páru, mláďat a nespárovaných, většinou i starších (více než 2 roky) příbuzných jedinců, používá vlk. Smečku tvoří, zpravidla jen v zimě, několik takových velkých rodin.
Rodinou skupinu vytváří některé druhy spárkaté zvěře v době vegetace (jelen, sika, daněk a divočák). V rodinné skupině jsou zahrnuti kromě vlastní rodiny z tohoto roku i potomci z předchozích let (1 - 2roční). 

U divočáků je rodinná skupina někdy sestavena z více příbuzných bachyň a jejich potomků.
Kotérii používají ve svém sociálním životě králíci a svišti. U králíků tvoří několik kotérií kolonii. Kotérie představuje seskupení jednoho nebo několika samců a více samic s mláďaty, z nichž někteří jsou příbuzní a jiní nepříbuzní. Někteří tvoří páry (často jen jeden dominantní pár) a ostatní nikoliv. Členové kolonie obývají pouze společné území, ale navzájem si nejsou příliš prospěšní, jako je tomu v případě kotérie.

Stádo (při menším rozsahu tlupa) se vyskytuje u všech našich přežvýkavců. Podle druhů je stádní život provozován buď celoročně, nebo jen sezónně (v zimním období). Stáda mohou být oddělená podle pohlaví (většinou za vegetace), kdy dospělí samci vytvářejí samostatné skupiny a samice s mladými (někdy včetně mladých samců) rovněž vlastní seskupení. V mimovegetační době bývají stáda složena z jedinců obou pohlaví a jsou početně rozsáhlejší.
Ve stádě jsou začleněni jak příbuzní, tak i nepříbuzní jedinci. Ve velkých stádech, vytvořených z většího počtu menších tlup, se často členové jedné tlupy drží více pohromadě a s určitým, byť nevelkým odstupem od příslušníků ostatních tlup. Pokud jsou členové stáda rozptýleni při pastvě a zjistí nebezpečí, tak se nejdříve srotí dohromady a pak teprve se seřadí do útěkové formace.
U přežvýkavců dochází v samčích tlupách ke každoroční obměně ve složení. Starší jedinci přechází k samotářskému způsobu života a jejich uvolněné místo v tlupě doplňují mladí samci, kteří dospěli a oddělili se od samičích stád.

Tlupa černé zvěře v zimě

Seskupování zvěře do větších stád na zimu má význam především pro snazší společné nacházení zdrojů potravy. Při přesunech si příslušníci většího stáda snáze vyšlapou ve vysokém sněhu ochozy než osamocený jednotlivec. Někdy je výhodou mnohočetnosti stáda také vzdorování nepříznivé povětrnosti nebo nepřátelům.

Při sněhových bouřích a vánicích se stádo spárkaté zvěře shlukuje do sevřeného útvaru, podobně se někdy chová i při útocích vlků. V zimě těsné srocování jedinců v tlupě navozuje větší uvolňování tepla na malém prostoru, takže se teplo tak snadno nerozptýlí.
Většina stádových druhů zvěře potřebuje ostatní členy stáda ve své blízkosti kvůli pocitu jistoty. Tzv. skupinový efekt, vznikající přítomností ve stádu, vyvolává u zvěře vyšší aktivitu a intenzivnější látkovou výměnu (např. chuť k žrádlu). Individuálně žijící jedinec stádového druhu se pase méně často a po kratší dobu než je-li přítomen ve stádě.

Stádová zvěř se obtížně vyrovnává s izolací, neboť přitom trpí strachem z opuštěnosti. Strach z izolace se často projevuje až v období dospívání, takže mládě se s izolací vyrovná snáze než dospělý jedinec. V oblasti výskytu velkých šelem se spárkatá zvěř sdružuje jen do malých skupin, které jsou méně nápadné. Současně se chová také tišeji, aby na sebe příliš neupozorňovala (a to dokonce i v době říje). Také v době zvýšeného výskytu komárů se stádo spárkaté zvěře má spíše snahu rozptylovat. Může docházet i k tomu, že některé skupinově žijící druhy (bobr, ondatra, vlk) v případě setrvalého ohrožení opouštějí skupinový život a žijí individuálně. Bobři a ondatry také opouštějí nápadnější obydlí (hrady) a uchylují se do méně nápadných nor.

Zvěř žijící trvale ve skupinách, může být chována ve větší hustotě (ať již ve volné přírodě, v oboře nebo farmovým způsobem), než zvěř žijící individuálně (např. jelen snáší lépe relativně vyšší hustotu populace než srnec).