Z přírody

 

Už si je vedu...

Děkuji Dianě a Hubertovi za hluboký zážitek z krásné májové noci.

Černá zvěř

Rád čtu příspěvky z lovu kolegů ze skupiny a dnes také jedním sám příspěju…

 Po několika chladných a deštivých dnech...

byl včerejší večer ten z teplejších. Po necelých 2 hodinách v kazatelně se v obilném poli na cca 300 m objevily tři kusy černé zvěře a hned dalších 100 m od nich další dva. Asi 20 minut jsem je pozoroval a bylo zřejmé, že mým směrem se nevydají. Slezl jsem z kazatelny, zkontroloval směr větru, vzal trojnožku a na šoulání jsem zvolil početnější skupinku. Když jsem se k ní dostal asi na 50 m, uslyšel jsem, že nejsou sami tři, ale někde tam dole se hemží další partička selátek.

  Jedno z těch tří kusů se mi zdálo lovitelné. Postavil jsem trojnožku a začal je pozorovat. Na lov to v tu chvíli moc nebylo. Prasatům koukaly jen hřbety, hlavy neustále dole a do toho jsem si neustále hlídal tu největší nejobezřetnější bachyni. A protože jsem si nebyl jistý pohlavím ani váhou vybraného nejmenšího kusu, zůstalo jen u filmování.

 Po nějaké době mě bachna navětřila, dala povel a všechny tři kusy odběhly k lesu. Zůstali jsem v poli sami se selátkama.
 Chvíli jsem poslouchal jejich šustění pár metrů od mých holinek, volání od lesa jejich starostlivé mámy a pozoroval další dva kusy v poli. K těm jsem se po pár minutách opatrně s větrem z boku vydal. Na 50 metrech od nich jsem si ověřil, že je to bachna se seletem. 

Časem jsem moc už neplýtval , nastavil flintu a jakmile sele zvedlo hlavu, jediná možná volba byla rána za slecho. Za selátkem se obilí zavřelo jako hladina vody za posledním pasažérem Titaniku. Střídavě jsem pozoroval bachyni a místo nástřelu.
Něco málo minut po půlnoci se už selátko vezlo na čtyřkolce.
Děkuji Dianě a Hubertovi za hluboký zážitek z krásné májové noci.
První větší část jen pozorování, na samém konci lov a foto uloveného kusu.

Kulovnice Sako win 308, střela Hornady ELD-X, puškohled Pard 008 lrf.

Selátko bachyňka 29 kg.

Sociální sítě Myslivost  autor Jiří F.

Na loveckých stezkách, Lončák, #Černá zvěř - bachyně, #Lovecké stezky, Černá zvěř - bachyně, Lov na prase, Lovecká vášeň, Lovy černé zvěře

Lovu zdar!

Třídenní rychlovka

S přibývajícím měsícem a posledním teplým večerem jsem se v pátek vypravil na strniště za objezdovou železniční tratí. Už obeznání za světla prozradilo že pole je od myší děravé jak cedník a celoplošně poryté od divočáků a to i přes to, že v přilehlém borku je dostatek dubů. Zasedám tedy u patky stožáru uprostřed pole a s rychle ubývajícím světlem kontroluji pasoucí se srnčí.

Třetina srn a téměř všechny srnčata už jsou přebarveny do zimního a v téměř ideální velikosti.

Z pozorování mě vytrhne až ostré „zaštěkání“ sýčka v borku, následované blížícím se lupáním a občasným kviknutím.
Tlupa však pomalu míjí můj palpost krytá okrajem lesa a vytahuje ve stodvaceti metrech na strniště. Překvapivě se však objevuje „pouze“ čtrnáct samotných selat ve dvou velikostech, která nerušeně ryjí a postupují doprostřed pole. Snažím se s nimi přes puškohled srovnat, ale mám v ose právě vycházející nízký měsíc, beroucí kontrast. Navíc jsou všechny v neustálém pohybu a jak elektrické myšky jezdící od díry k díře tvoří velmi nejisté cíle. Odkládám tedy zbraň, kochám se a zároveň snažím určit, které že to sele tuto zvláštní partu vede. Po dobrých pěti minutách zalupe v borku podruhé a na pole vyráží pět větších lončáků. Rychle se přidávají k selatům a pomalu je odvádějí do ohybu tratě, kde ještě hodují pod malou jablůňkou a nakonec mizí přes trať.

V sobotu tedy vyrážím mnohem dřív a cestou se stavuji pro nízký posed, který přenáším po druhém poli a umisťuji za koleje pod jabloň.
 Přišla však rapidní změna počasí a krom toho že mi mrznou ruce, se také dost nepředvídatelně točí vítr. Nakonec se však ve stanovenou dobu znovu ozývá sýček následovaný lámáním v houštině po mé pravé ruce. Ven se však tentokráte nikomu moc nechce a tak další půlhodinu jen poslouchám hlasitý pohyb tlupy na jednom místě pod duby, podbarvený vzdáleným koncertem končícího ČeskoTřebovského vinobraní. Z rozjímání mě vytrhává zprava dost hlasitý rachot kamení železničního náspu. Po chvilce kdy se natáčím a připravuji kulobrok se v padesáti metrech z traviny vynořuje veliká stříbrná silueta tak osmdesáti kilového kňoura. V puškohledu detailně rozeznávám každičkou štětinu i „chybějící“ zbraně. Kňour nehybně stojí a pozoruje praskající a kvikající protější laťák. Skoro nedýchám. Nakonec tlupa přeci jen vytahuje na pole a kňour se otáčí a s rachotem mizí přes koleje zpět. To samozřejmě bachyně se zvednutými ryji registrují, řadí tlupu do vláčku a rohem opouští pole. Zase se otáčí vítr a já zaslechnu jak mi na zpáteční cestu k autu Činaski výsměšně a usilovně drtí z města Pohodu, klídek a tabáček. Včera se celý den střídal déšť s ještě větším deštěm doprovázený poměrně silným větrem, prostě ideální podmínky na to zůstat večer s lahvinkou u TV. Nicméně to jdu o půl osmé ještě rychle před barák zkontrolovat a co nevidím.

Protrhanými cáry mraků vykukuje měsíc a silný vítr jde jedním směrem.

 Během pěti minut tak už sedím v autě a notně nadávám na mrtvou ručičku palivoměru. Rychlá zastávka u pumpy a o půl deváté už slézám k železničnímu náspu. Namočený travnatý břeh mi však podráží nohy a já dosedám na flintu. Za hlasitého klení profukuji hlavně a vyklepávám trávu z optiky, přelézám koleje a stoupám celá tři špruslata do vrcholu posedu. Jakmile se s dosednutím otočím, vidím padesát metrů vlevo od jabloně dvacet černých kopečků, jak se pomalu přibližují.

Krytka-napínáček-pojistka-zvětšení na čtyřku a už poctivě vybírám nejmenší sele. Periferně však zahlédnu jak vodící bachyně zvedá hlavu, tlupa zrychluje a řadí se do vláčku. 

Do rozjetí jim chybí jen poslední sekundy a tak ustaluji tečku na pleci menšího ze dvojice opozdilců který má hlavu stále zabořenou ve strništi a přesto že je dost zešikma odmačkávám spoušť. Vítr polyká zvuk výstřelu jedenácti gramového Vulkánu srážejícího ve třiceti metrech sele do strniště. To po chvíli odkazování na nástřelu zhasíná za utichajícího šustění prchající tlupy. Po vyklizení pole slézám, z jablůňky odlamuji snítky s posledními listy a poklekám u možná až moc malé, osmnácti kilové bachyňky.

Vzdávám ji hold, děkuji mysliveckým patronům za dnešní náklonnost a pronáším Lovu zdar.


Petr H., Myslivci sobě, sociální sítě

Odměna za zastřelené divoké prase na Zlínsku je 8 000 korun. Divočák je inteligentní a myslivcům se dokáže vyhýbat.

Divočák je inteligentní a myslivcům se dokáže vyhýbat. 

Lidé myslivcům vyčítají, že divočáky neloví, 

nebo nedostatečně. Na obhajobu myslivců je ale nutno dodat, že divočáci jsou velice inteligentní a třebaže se dokáží pohybovat i v ulicích ve městě mezi lidmi, myslivcům se dokáží vyhýbat. Navíc prasata migrují za potravou, a tak jsou místa, kde je jich momentálně příliš, a jinde se s prasetem nepotkáte. Zvířata se navíc dokáží důkladně skrývat v lánech kukuřice či řepky. Po sklizni se přestěhují do lesů, kde neškodí, naopak je lesníci vítají.

Divoká prasata také stále častěji hledají útočiště v okrajových částech měst, jako by tušila, že tam jsou na ně lovci krátcí. Pro nás jako pro lesníky neznamená přemnožená černá zvěř žádnou pohromu, naopak. Pomáhají nám udržovat les, ze země vybírají různé škůdce lesa...

Kvůli prasečímu moru mohou myslivci už od loňského roku lovit divočáky i nepovolenými způsoby, a to po celé republice. To znamená, že střílet mohou vzít všechny věkové kategorie této zvěře a dokonce je povolen i noční lov s pomocí osvětlení.
Kvůli boji s africkým morem prasat se pak v tomto roce zvýšila odměna za zastřelené divoké prase na Zlínsku na 8 000 korun.

Africký mor prasat není nebezpečný pro člověka, ale kromě divočáků zabíjí i domácí prasata.

Bachyně s pruhovanými selaty v lese...černá zvěř...Černá zvěř, Černá zvěř - bachyně, Ze života černé zvěře

Bachyně s pruhovanými selaty v lese

Z VYPRÁVĚNÍ MYSLIVCE. Ze života černé zvěře, Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého

Selata prasete divokého 

Není to tak dávno

kdy se v naší lesnaté honitbě vyskytovala divoká prasata jen v malé míře. Ulovili jsme za sezónu jednoho či dva divočáky, což byly skoro sváteční události, v některém roce jsme dokonce vyšli naprázdno. Uběhlo jen pár desítek let, ulovené divočáky počítáme v desítkách za sezónu, se selaty se potkáváme v každou roční dobu, přelom roku s krutými mrazy a vysokou vrstvou sněhu nevyjímaje.
Asi před patnácti lety se náš člen, nyní už je v myslivecké družině u svatého Huberta v mysliveckém nebi, vydal s kolegou v lednu za třeskutého mrazu ke svému seníku. Brodili se namáhavě vysokým sněhem, kterého neustále přibývalo. Konečně spočinuli u cíle, kde na sněhu ležela objemná otep sena, kterou tam před dvěma dny shodili při rozvážce kolegové z traktoru, aby si ji mohl schovat na půdu seníku na doplnění zásob, v kruté zimě povážlivě ubývajících.

Oba myslivci se chopili otepi, aby ji přiblížili k žebříčku a po něm dopravili na půdu, ale po chvilce ji opodál překvapením pustili – ozvalo se slaboučké kviknutí, v troše zbylého sena na sněhu se choulila tři nedávno vylíhnutá selátka.
Chlapi si je ani nestačili pořádně prohlédnout a z blízké smrkové houštiny se ozvalo zlověstné hlasité chrochtání; myslivci nečekali, až se na ně z houštiny vyřítí bachyně, a co nejrychleji, jak jen jim to sníh dovolil, z místa prchali. Ještě stačili zaregistrovat, že bachyně je nepronásledovala, naštěstí pro ně se asi zastavila u selátek. Když jsem se druhého dne vypravil na ono místo činu, opatrně jsme odklápěli otep – ve zbytcích sena leželo jen torzo jednoho selátka, kdoví, jaký byl osud ostatních dvou.

Bachyně se neozývala, ani z houštiny nevyrazila, mohli jsme tedy v klidu uložit seno i naložit do koryta krmivo. Před pár lety jsme uskutečnili koncem prosince naháňku. I za normálních podmínek je tato leč velice náročná, natož ve sněhové pokrývce, jaká tehdy byla. Prudké svahy daly pořádně zabrat lovcům při obstavování a sběhem pokryté houštiny navíc ztěžovaly činnost obětavým, po léta nám věrným koncům, a v této leči zvláště odvážným. Narazili totiž na bachyni, která vedla několik selat, ani ne měsíčních. Selátka se pletla honcům pod nohy, kvikala, bachyně vydávala nic dobrého věštící zvuky a stateční honci i přes velké nebezpečí vytrvali a leč dotlačili. Odměnou jim byla pohled na dva v oné leči ulovené lončáky; lovci byli rádi, že honci neutrpěli v tak nebezpečné situaci újmu na zdraví.

V lednu se vydali dva naši kolegové na noční čekanou do Kopřivné. V zasněženém lese bylo mrazivo, v zateplené kazatelně poblíž krmeliště pro černou zvěř se však dalo vydržet. Měsíc na jasné obloze osvětloval krajinu, myslivci prohlíželi dalekohledem okraje smrkové houštiny na svahu Prostředňáka, zda už nějaký divočák nedostane chuť na voňavou siláž, nedávno oběma na krmeliště dovezenou. Všude však panoval klid, žádný pohyb nezpozorovali. Při další obhlídce sklouzl pohled jednoho lovce do koryta na krmelišti, kde zahlédl cosi zvláštního, zbystřil zrak a spatřil, že ona zvláštnost se trochu pohnula. V korytě se šrotem se k sobě tulilo několik malých prasátek. Pro jistotu, zda nemá přelud, se svěřil klimbajícímu kolegovi, který neobvyklý objev potvrdil. Myslivci čekali, kdy za potomky přijde bachyně a možná přivede tlupu divočáků; uplynula však dlouhá doba, bachyně nepřicházela. Vypadalo to, že je snad z nějakých příčin natrvalo opustila nebo uhynula, či ji nějaký pytlák, snad ne nezodpovědný myslivec, ulovil.

Lovci se odhodlali k dost nebezpečnému pokusu – slezli z kazatelny a opatrně se přiblížili ke korytu, jedno selátko hbitě vzali do rukou a pospíchali ke kazatelně, aby se mohli dostat do bezpečí před případným útokem bachyně. Ostatní selátka s kvikotem odběhla, ale ne daleko. Bachyně se ani teď po kvikotu potomků neozývala, ani odnikud nevyběhla. Myslivci tak byli definitivně přesvědčeni, že  jsou opuštěni a rozhodli se vzít na zachránění ještě dalšího. A podařilo se jim to – selata se totiž vrátili zalehnout do pelíšku v korytě. Lovci se potom i se dvěma selátky pod kabáty vydali k autu, nyní čtyřčlenná posádka nasedla a vyrazila k domovu. Jeden z myslivců bydlí v zemědělské usedlosti, kde se našel dostatek vhodného místa pro nový přírůstek hospodářství. Největší radost měl třináctiletý syn, otcův snaživý a pilný pomocník, snad i jeho budoucí následovník v myslivosti. Zpočátku selátka i přes největší péči skoro nepřibývala na váze, dostalo se jim i ošetření od veterináře, později se však dostala do dobré kondice. Snad se jim bude dobře dařit i nadále.

Jiří Valenta

Bachyně a selata u lesa. Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého, Černá zvěř, Divočák, Fotografie z myslivosti, Lovy černé zvěře

Bachyně a selata u lesa

SKLIZEŇ KUKUŘICE A JEJÍ OBYVATELÉ WILD PIGS

PRASE DIVOKÉ

LIŠČATA U NORY. Kdo je větší škůdce? Podle mého názoru, pokud vynechám člověka, tak to je černá zvěř, kam se na ní lišky hrabou.

LIŠČATA U NORY JSOU JEŠTĚ MALÁ

Lišku je možno lovit po celý rok

 (a je to „myslivecké“), bez jakéhokoliv omezení, tedy i době, kdy má vyvedena liščata, která po zabití mámy hynou dost nehumánním způsobem - §45 „Lov zvěře smí být prováděn způsobem odpovídajícím mysliveckým zásadám, zásadám ochrany přírody a zásadám ochrany zvířat proti týrání“. Slušný myslivec lišku loví, až jsou vyvedena liščata, pokud neodloví liščata jako první.

Kladu otázku, kolik škod vlastníkům honebních pozemků způsobuje liška? Ještě jsem o žádné neslyšel. Škody vnímáme převážně jen my myslivci, když v rámci shánění potravy pro mladé, loví vedle jiných živočichů, zejména myší, i zvěř drobnou. Stává se, že vyhrabe i myši pod zemí, ale k hrabání má uzpůsobené běhy, a tak poškození pozemku je naprosto zanedbatelné.

Zvěř černá škodí minimálně ve stejném rozsahu jako liška, kdy zásadní rozdíl je v tom, že pokud jde za myší, tak pomocí svého velice silného ryje udělá zásah jako po výbuchu granátu, stejné poškození najdeme při hledání larev, žížal a některých kořenových systémů. To už se přehlédnout nedá, ale hlavně poškozené travní porosty musí být draze obnovovány. Další zdroj škod je poškozování polí osetých kulturními plodinami a to jako její potravy, tak jako úkrytu

Tak se nabízí závěrečná otázka: kdo je větší škůdce? Podle mého názoru, pokud vynechám člověka, tak to je černá zvěř, kam se na ní lišky hrabou.

Doba lovu černé zvěře doznala změn, když v roce 1860 bylo stanoveno Císařským patentem, že pokud ji někdo mimo oboru potká v kterýkoliv čas, má za povinnost ji ulovit. Po II. světové válce bylo několik změn, například vyhláška 225/47 Sb. umožňovala lovit bachyni do konce února, kdy se zřejmě vycházelo z toho, že „slušně vychovaná bachna“ má mladé v březnu. Potom další vyhlášky upravující dobu lovu dospělé černé zvěře různě měnily. Vyhláška 22/1965 Sb. vycházející ze zákona 23/1962 Sb. uvádí v § 1 odst. 2) písm. a) „hájeny nejsou na celém státním území (ČSR) prase divoké (kromě bachyní a selat).“ Je zajímavé, že zde nikde není uveden termín lončák.

Pokud se podíváme do současné legislativy, tak je v zákoně i ve vyhlášce o době lovu termín lončák použit, aniž by byl definován. Všeobecně je za lončáka považováno divoké prase ve věku do dvou let.

Zde je první problém, protože doba metání selat je rozložena téměř do všech měsíců v roce. Tak se na lovu potkáme s divokým prasetem, které nedokážeme zařadit (tedy pokud neleží), zda je to vyspělé sele nebo už lončák. Největší problém vzniká na společných naháňkách, kdy je rozhodnutí otázkou vteřin. Spolehlivě rozpoznat vyspělého lončáka od dospělého jedince menšího vzrůstu je téměř nemožné. Ostatně stačí se podívat na fotografie uveřejněné v Myslivosti, kde na výřadu leží kusy, které vzhledem k velikosti budou těžko lončáky.

Proč tak široce o legislativě? Myslím si, že se už dlouhou dobu vzájemně ohlupujeme. Osobně jsem se zúčastnil jako host naháňky, kdy na počátku bylo důrazné upozornění, že pokud někdo uloví něco více než sele, které bylo definováno 30 kg, tak zaplatí pokutu. Nevím, jak by ze mě někdo pokutu dostal, otočit se a hned z nástupu odejít mi připadalo jako pozvanému nepatřičné. Tak jsem šel a viděl jsem tolik černé jako málokdy. Výsledek lovu byl nula. Domácí se báli vystřelit a my hosté, jsme nechtěli dělat problémy.

Potom jsem se v ústraní ptal, proč bylo vyhlášeno takové omezení, tak jsem se dozvěděl, že to bylo z obav, aby někdo nezaměnil zase lončáka za dospělý kus. Honitba byla ve velice úživné oblasti, kdy podle chrupu, lončák měl 60 až 70 kg.

Lov černé zvěře na společných naháňkách je kapitola velice zajímavá. Předně je třeba přiznat, že zde dochází velmi často k poranění zvěře, které nevede k jejímu usmrcení, ale končí po několika dnech úhynem. Je zajímavé podívat se do mysliveckých sdružení, která tyto společné lovy organizují. Je jasné, že úspěšnost lovu je dána územím, které se protlačuje a množstvím lidí, kteří natlačují. Má-li myslivecké sdružení 10 - 15 členů, tak je to pro úspěšnou naháňku nedostatečné. Zde bývá další problém, když v provozních řádech některých MS mají dokonce uvedeno, že hosté nejsou žádoucí. Proč? Ono se občas něco uloví, co se nemá a tak se spoléhá na „ututlání“, i když to do týdne pomocí piva ví celý okres.

Nepatřím mezi ty, kteří problémy černé zvěře vidí v nedostatku velkých kňourů. Nenacházím technicky přijatelné zdůvodnění. Pokud bych připustil, že malou bachyňku ve věku do dvou let velký kňour nepokryje, tak se najde dost sekáčů, kteří tento úkol rádi a nadšeně splní.

V současné době, kdy je pohlavní dospělost dána převážně hmotností neplatí, že bachyně dospívá v druhém roce a kňour ve třetím. Určitě znáte z vlastní zkušenosti, že 35 kg hmotná bachyňka - lončačka v listopadu vodí selátka. Řada autorů tvrdí, že to je už možné před dosažením věku jednoho roku. Co tedy je legislativně lončák, nebo letošák?

To, že je třeba intenzivně lovit černou je tedy nad vší pochybnost. 

LOVY ČERNÉ ZVĚŘE. Dbát na dobrý vítr a mít u sebe opěrnou hůl - pirštok. Zvěř reaguje na odkryté části těla. Většina lovců však preferuje spíše čekanou.

ČERNÁ ZVĚŘ V LESE

Zcela jistě se vám již stalo, že zkušená vedoucí bachyně cestou ke krmelišti tlupu odložila v krytu a šla se přesvědčit, zda na posedu někdo nesedí

V první řadě si dojde pro vítr a zkontroluje lovecký chodník k posedu, kde hledá čerstvou lidskou stopu. Teprve, když se ujistí, že je vše v pořádku, dá ostatním pokyn k návštěvě vnadiště. V opačném případě zafučí a všechny kusy v tichosti opustí nebezpečný prostor.

V následujících řádcích se pokusím přiblížit některé méně tradiční způsoby lovu černé zvěře. Letos bude zažitý způsob lovu totiž ještě složitější, neboť se nacházíme v semenném roce buků a dubů, kdy je země pod stromy doslova zasypána plody. Tím pádem zvěř samozřejmě upřednostňuje potravu, která je pro ni přirozená a na krmeliště či vnadiště dojde jen zřídka, aby si změnila chuť. Pokud chceme prasata navyknout častěji docházet ke krmným zařízením, musíme jim tam nachystat potravu složenou ze surovin, které jsou pro ně vzácné, dá se říci pamlsků. Mezi ně bezesporu patří dužnatá krmiva jako řepa nebo ovoce.

Ne pro všechny z nás je jednoduché dopravit ke krmnému zařízení dužnaté a často velmi těžké krmivo, ať už z důvodů složité dostupnosti krmiva či krmného zařízení. V tomto případě je ideální využít krmné aroma. Osobně se mi při lovu nejvíce osvědčilo aroma lanýže, francouzské houby, toto aroma černá zvěř přímo miluje.

Divočákům při takovémto žírném roce často chybí živočišná složka potravy, a proto chodí převážně na louky vyrývat různé larvy brouků nebo myši. Proto je také nalákáme na zbytky masa, vývrhy zvěře nebo ryb. U tohoto druhu vábení však hrozí, že se za vyšších teplot rychle zkazí a může tak dojít k zamoření okolí nepříjemným zápachem. Proto je vhodnější použít aroma. Kupříkladu vůně ryb přiláká i další predátory jako je liška, kuna či jezevec.

Můžeme použít také přivábení divočáků pomocí moče říjné bachyně nebo moče jiného kance. Je důležité používat extrakty jednoho druhu a ne směs močí od více zvířat. Doporučuji moč nastříkat na stromy nebo aplikovat do automatického rozprašovače, který v intervalech dávkuje sekret do ovzduší. Kanci pak reagují na vůní bachyně ve chrutí nebo na pach jiného kance - soka. Díky těmto vnadidlům se mi daří udržet kance v oblasti, kde potřebuji a zakrmuji.

Při příchodu k posedu je také velmi nutné dbát na směr větru. Kuřáci jej zjistí jednoduše pomocí zapálené cigarety či zapalovače, my ostatní pak puštěním smítka, bublifukem či pomocí detektoru kouře, který je bez zápachu a perfektně nám ukáže směr větru pomocí imitovaného kouře. U nás se jedná o novinku, hit letošní lovecké sezóny, na západ od našich hranic je však takový detektor nezbytnou pomůckou každého myslivce již několik let.

Úspěšný lov závisí na mnoha faktorech. Kdysi nepředstavitelné se dnes stává realitou. Často se musíme snažit eliminovat svůj vlastní pach ve stopě a zakrýt všechny části těla, abychom měli patřičný lovecký úspěch. K tomu účelu se mi nejvíce osvědčil tzv. eliminátor pachu, dostupný ve verzi bez zápachu nebo s vůní čerstvé půdy.

Nejen pro aktivní způsob lovu jako je šoulačka se dnes doporučuje zakrýt obličej a ruce maskami a rukavicemi. Je neuvěřitelné, jak zvěř reaguje na odkryté části těla. Vyhledává je a vidí na velkou vzdálenost.

Nyní se asi mnozí z vás chytají za hlavu a říkají, že to nikdy nepotřebovali a přesto lovili. Je pravdou, že dříve jsme takhle neuvažovali. Tehdy ale ani nebylo možné si takové doplňky pořídit. Dnes je však jiná doba a na základě zkušenostní svých i ostatních lovců mohu tyto drobnosti pro úspěšný lov jen doporučit.

 Letos je semenný rok a budeme tedy nuceni jít za zvěří také do porostů, kde se paství. V takovém případě je ideálním způsobem lovu šoulání (nejlépe na sněhové pokrývce). K takovému lovu se musíme rovněž řádně přichystat. Není příliš vhodné použít klasické zelené oblečení. Měli bychom použít převlek v bílé kamufláži. Samozřejmě nesmíme zapomenout zakrýt také obličej a ruce. Jedná se o zajímavý, avšak velmi málo využívaný způsob lovu. Přitom je účinný a vzrušující. Velmi rád takto lovím a to dosti úspěšně.

Samozřejmostí je dbát na dobrý vítr a mít u sebe opěrnou hůl - pirštok. Ten by měl být z přírodního materiálu jako je dřevo, protože při manipulaci nezpůsobuje hluk.

Většina lovců však preferuje spíše čekanou. Přes den zjistí, kterou lokalitu zvěř navštěvuje a pak si tam připraví například přenosný posed. Nejlepší je používat skládací duralové opěrné žebříky nebo šplhací posedy, se kterými můžeme vyšplhat i do větších výšek. Tyto posedy jsou relativně lehké a také se s nimi lépe manipuluje. Při výběru je však třeba dbát na kvalitu provedení. Přeci jen budete sedět ve výšce několika metrů nad zemí a pád z této výšky může mít velmi vážné následky. Při tomto způsobu lovu musíme vždy dojít na místo v dostatečném předstihu, abychom v klidu seděli ještě před příchodem zvěře.

Tímto článkem jsem chtěl představit či připomenout i jiné a nové způsoby lovu černé zvěře než klasické sezení u hromady krmení, na kterou bude zvěř jen stěží docházet. Dobře totiž ví, že jí tam hrozí velké nebezpečí. Článek jsem postavil na vlastních poznatcích z lovu za použití nově dostupných doplňků. Přeji všem mnoho loveckých zážitků.

Miroslav RUDEL

ČERNÁ ZVĚŘ V KVĚTNU Z LESA NA POLE NEMUSÍ PRO POTRAVU. Lov vodících lončaček.

ČERNÁ ZVĚŘ V KVĚTNU Z LESA NA POLE NEMUSÍ PRO POTRAVU
POKUD JE DOBŘE KRMENA NA VNADIŠTI...

Lov vodících lončaček

Většinou je oplození lončačky důsledkem narušené sociální struktury tlupy černé zvěře a absence silné bachyně a kňoura, kteří jednoznačně řídí, resp. tlumí rozmnožovací tendence v tlupě. Lov vodící lončačky není z hlediska zákona protiprávním jednáním, jedná se pouze o etickou záležitost ulovení matky od mláďat.
Je třeba si uvědomit, že právě u této kategorie černé zvěře je PROBLÉM, a to proto, že se jedná o předčasné zabřeznutí lončaček. Jsou předčasně vysíleny péčí o potomstvo, vodí většinou 2 – 4 selata a zásadní měrou se podílejí na rozšiřování černé zvěře ve smyslu kvantity na úkor silného genofondu. Ve většině případů nejsou loveny právě s odůvodněním, že se jedná o vodící kusy a jejich selata se s ohledem na velikost také k lovu ještě nehodí.

Naproti tomu jsou v období metání selat od tlup odháněni kanečci lončáci, kteří se jako samotní nebo v malých skupinkách po dvou až třech jedincích potulují po honitbě mnohdy i za světla a stávají se velmi snadným úlovkem pro lovce. Právě tito potenciální kňouři by měli požívat vyšší stupně ochrany a nebýt přednostně loveni. U dospělých kusů je velmi často pozorovatelné, jakou mají životní zkušenost a jejich vysoká inteligence jim velí být opatrní a velmi obezřetní.

To se projevuje:

 * ostražitostí na vítr, * ostražitostí na vydávané zvuky a hluk, * obezřetností u vnadišť a vyhýbání se jim, * skrytým životem, * nenápadným tichým pohybem v teritoriu a minimálními hlasovými projevy, * velmi dobrou orientací v terénu a znalostí jejich teritoria, * pro dobu odpočinku vyhledávají skrytá a nepřístupná zákoutí strategicky dobře umístěná.

Nejvíce vyvinutým smyslem černé zvěře je spolu se sluchem právě čich. Na ten se černá zvěř spoléhá nejvíce. Často se stane, že zkušená bachyně ponechá tlupu na její signál nehnutě stát ve stínu lesa nebo houštiny, přičemž selata se ani nehnou a ani nezakvičí. Bachyně pak obejde dokola krmeliště a jistí. Sebemenší nejistotu dává najevo ostrým zachrochtáním a odvedení tlupy do bezpečí bez ohledu na žadonění selat o lákavou krmi vábící z vnadiště.

U kňourů bylo pozorováno chování, kdy dlouho obchází okolo vnadiště, poté co se odhodlá vykročí klusem k hromadě, popadne klas kukuřice nebo řepu a uhání s ní do bezpečné vzdálenosti 100 a více metrů. Mnohdy je toto chování až úsměvné, ale ve své podstatě svědčí o tom, že dospělé kusy mají značné zkušenosti v obranných instinktech a spolu s inteligencí úspěšně brání ulovení nejen sebe sama, ale i kohokoliv z členů tlupy.

CO PÍŠÍ NOVINKY.CZ A CO K TOMU MYSLIVCI A JEDEN PŘEDSEDA STŘELIL BACHYNI - no nemohl si vybrat menší sele! protože!!

Jen ilustrace živé bachyňky

KRITICKÉ HLASY MYSLIVCŮ

Bezmozek?

 Hanba myslivosti a všeho, co s ní má co k do činění.

 Díky jemu podobným se dostaly stavy černé zvěře tam, kde jsou. Vybité vodicí bachyně, destrukce rodinných svazků - tlup a následné neřízené množení a populační exploze u nezralých bachyněk. Pak se těžko hledá pravda. Kdyby tedy zbyla aspoň ta etika.

Jo jo, noční vidění nechce, ale máznout otahanou bachnu nevadí... (kór když mohl střílet na sele, vybrat ze 14ti snad není tak těžké)  Aspoň že neřekl - Lovu dík.

Erika a další myslivci sociální sítě Myslivost


Poznámka: Typická situace, typický myslivec. Střílí na kňourka a střelí bachyni což by normálně neudělal. Sám pozná, že je zvíře zdravé. Maso do mrazáku, ostatního se nějak zbaví. A až mu řeknou, že má prase mor, bude čumět jako puk. A veterináři také až zjistí, kam všude se zbytky z bachyňky dostaly ( vývrh do hnoje, kosti se někde povalují a škára je v kontejneru, zabalená v igelitovém pytli a právě cestuje na smeťák). Klasický případ toho, jak se chovat na hranici Zlínského okresu nám předvedl šéf okresního spolku myslivců Uherského Hradiště. Jak byl ošetřena vytékající barva na zem ze zvěře?????

FOTOGRAFIE Z PŘÍRODY. U potoka setkání s černou zvěří je adrenalinová smršť úžasu i strachu, ale úlovek zato stojí víc než kus divoké flákoty

Setkání v potoce

No, byla to docela sranda, brodil sem se potokem, když v tom všude začalo šustit rákosí, rozložím stativ na něj foťák a snažím se kouknout do hledáčku, přidřepnu, 

jenže mi začala téct voda do gumovek a ještě jinam, tak sem zase vstal, ale to už se objevil první kus, chvíli to vydržím v polosedě a chvíli v sedě, divím se, že si toho panáčkování nevšimli, kdyby mne někdo pozoroval musel by se umlátit smíchy, když přecházeli potok v asi desetimetrové vzdálenosti tak exponuju sérii snímků, vše sem ukončil ve chvíli, kdy tato bachyňka pokračovala směrem ke mně a já ztratil nervy, volám na ni a chci udělat krok na břeh, jenže sem sebou sek, protože za tu dobu mi bahno s jílem sahalo až po kolena, zachrochtala v mžiku se otočila a byla pryč - v kalhotech byla naštěstí jen voda.

Zdroj: WildLife Forum Prase divoké, Sus Scrofa

Jsou známy druhy divočáků, které srnčata přímo vyhledávají. Predátoři, Černá zvěř, Ze života černé zvěře, Sele prasete divokého.

Černá zvěř - bachyně se  selaty na zahradě

Málo známým faktorem podílejícím na úbytku stavů srnčí zvěře je predace...

Jedná o zcela přirozený potravní řetězec, který funguje od vzniku tohoto světa. V oblasti predace se velice úspěšně angažují přemnožení divočáci.
Co se divíte, prase je všežravec. Současné zemědělské hospodaření a produkce ekonomicky významných plodin jako je řepka, kukuřice a pšenice poskytlo černé zvěři ideální podmínky pro její dynamickou expanzi.
Enormně vysoké stavy černé zvěře nelze tedy brát jinak, než jako dílo hospodaření člověka v krajině. Čerstvě kladená srnčata jsou v dnešní kulturní krajině doslova magnetem pro rozmnožené divočáky.

 Z praxe jsou známy „typy“ divočáků, které srnčata přímo vyhledávají.

 Divočák, který jednou ochutnal nutričně významnou živočišnou bílkovinu z malého srnčete, si ji oblíbí a vyhledává. A že se to divočákům daří, není pochyb.

Na vlastní oči jsem viděl autentický videozáznam z volnosti, který zachytil divočáka, jak procházel loukou a s „vysokým nosem“ systematicky vyhledával srnčata. Když na jedno narazil, snažil se ho chytit. Srnče vyběhlo a rychlým útěkem si snažilo zachránit život. Na pomoc pískajícímu srnčeti přispěchala matka, která se snažila divočáka odlákat. 

To se také po krátké chvilce podařilo a srnče si útěkem do lesa zachránilo život. Bohužel proti fyzicky silnějšímu a tělesně zdatnějšímu soupeři jako je divočák srna svého potomka ubránit nedokáže. Proti „subtilnějšímu“ predátorovi, jako je liška či jezevec se však srna dokáže postavit a svého potomka ubránit.

Jednou jsem pozoroval srnu, jak se postavila tělesně zdatné lišce, která se snažila jejího potomka ukořistit. Srna na lišku fyzicky útočila a snažila se ji ostrými spárky „zadupat“ do země.
 Ve vztahu k úbytku srnčí zvěře je nutno zmínit se i o ztrátách na veřejných komunikacích. Nezanedbatelné procento srnčí zvěře uhyne v důsledku střetu s motorovými vozidly či jinými dopravními prostředky. Z myslivecké praxe víme, že na frekventovaných komunikacích uhyne v průběhu roku významné procento, mnohdy i vysoce chovných jedinců.

O ČERNÉ ZVĚŘI. Černá zvěř, Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého, Názory myslivců.

Černá zvěř v lese a siesta bachyní se selaty

Černé zvěře je hodně a způsobuje nám problémy

Sejde-li se více myslivců, povídá se po nějaké době téměř vždy o černé zvěři. Je to zvěř, která vzbuzuje vášně, protože ulovit divočáka je vždy zážitek.

Velkým zážitkem ale je i to, když přijde zemědělec vymáhat škody vzniklé právě touto zvěří. A kde jsou zážitky, tam jsou také emoce a ty ne vždy musí být kladné. Fascinujícím jevem je, že vlastně všichni ví, jak situaci s černou zvěří řešit. Skalní ochranáři dávají myslivcům za vinu, že vyhubili velké šelmy a dnes je ilegálně loví. Příroda by si přece poradila sama, stačí jí stejně jako na Šumavě ve smrkových porostech dát dostatek prostoru. Navíc myslivci černou zvěř stimulují k rozmnožování přikrmováním, takže nedochází k žádoucímu samovolnému ozdravnému úhynu slabých kusů.
Určitá skupinka zemědělců zase ví, že za všechno můžou příliš rozsáhlé honitby, které si sami nemohou spravovat.
Myslivci zase vinnými shledávají zemědělce za to, že pěstují lány kukuřice a řepky od obzoru k obzoru, takže nejen že zmasakrují a otráví všechny drobné živočichy motýlem počínaje a srnčím konče, ale ještě navíc připravují pro černou zvěř kryt, klid a krmivo od května do prosince.
Existuje také nemalá skupina osvícených odborníků a novinářů, jejímž receptem je soustavná změna legislativy a slovo přemnožené používají pro všechny druhy, jejichž počet převýšil počet dva na 100 ha a nemají to štěstí, že byly zařazeny mezi druhy ohrožené.

Téměř všichni se však shodnou na jednom. Černé zvěře je hodně a způsobuje nám problémy.


#Černá zvěř, Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého, Názory myslivců

ČERNÁ ZVĚŘ CO S NÍ? Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře, Černá zvěř - bachyně, Individuální lov, Společné lovy, Naháňky.

Černá zvěř v lese

Společné lovy a noční čekaná

V anketách, které proběhly na našich mysliveckých webech již před řadou let jednoznačně „vyhrál“ 
- individuální lov nad lovem společným, tedy co se obliby u myslivců týče. Má mnoho plusů, především ten, že skutečně můžeme provést průběrný odstřel a rána je jistější.
Existuje řada lovců, pro které je noční čekaná tím nejlepším způsobem lovu a neváhají investovat svoje finanční prostředky a čas a výsledky se dostavují. Negativem je často nevhodné umístění vnadišť a také jejich skladba. Je ale na každém myslivci, aby vnadiště nebylo mrchoviště a předkládané vnadění nezpůsobilo trauma procházejícímu návštěvníkovi přírody.

Společné lovy jsou náročné na organizaci a je nutné především dodržovat všechna zásady bezpečnosti.

Dá se předpokládat, že v přehledném terénu asi nebude problém postavit střelce tak, aby byly dodrženy zásady bezpečnosti a aby zároveň šance na úspěšný lov byla velká.
Problém nastává v okamžiku, kdy se má lovit v rozsáhlejších lesních komplexech. Zde velice záleží na místní znalosti terénu, využití přírodních nebo umělých překážek a eliminaci střeleckých pozic na průsecích a cestách, kde se dá střílet pouze mezi houštinami.

Vedoucí lovu a závodčí by leče měli dopředu připravit a linie střelců postavit v přehledném terénu, nejlépe ve starších porostech, kde je možno zvěř obeznat a připravit se k bezpečné a účinné střelbě. Stále častěji se setkáváme s naháňkami se slíděním, společnou čekanou a také s výstavbou naháňkových stanovišť. To se dá jednoznačně kvitovat.

Také u lovu se setkáváme s řadou naschválů, zavětřování vnadišť, rušení klidu v honitbě, kde se má společně lovit a podobně. Jakoby nestačilo, že honitby jsou plné návštěvníků, kteří svojí aktivitou lov určitě neusnadňují.


#Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře, Černá zvěř - bachyně,  Individuální lov, Společné lovy, Naháňky.

Přes pole ke kališti v potoku přebíhala čtyři prasata. Chvíli jsem je pozoroval, když v tom se z levé strany přímo na mě vyřítilo...#Lovecké příběhy, Divočák, Černá zvěř - bachyně, Čekaná

Děkuji Hubertovi a Dianě. Lovu Zdar! (photo by jan mikyska)

Po třech dnech intenzivního čekání se mi podařilo ulovit svého 10. divočáka

Během tří probdělých nocí jsem se pokaždé dostal ke zvěři, ale nedařilo se mi dostat k dobré ráně.

 Po třetí neúspěšné čekané jsem se rozhodl opustit stanoviště a vydat se přes pole k domovu. 

Na rozhraní řepky, potoka a pole osetého kukuřicí jsem ze tmy před sebou uslyšel prasata. Okamžitě jsem zadaunoval psa, zakleknul a zalícil. 

Přes pole ke kališti v potoku přebíhala čtyři prasata. Chvíli jsem je pozoroval, když v tom se z levé strany přímo na mě vyřítilo páté. Na nic jsem nečekal, zamířil jsem, vystřelil a prase zůstalo v ohni. Děkuji Hubertovi a Dianě. Lovu Zdar!

Aby to bylo úplné: bachyňka okolo 30 kg, stříleno z volné ruky na 60 kroků, zásah středu komory, zásah srdce, loveno kulobrokem 8x57JRS, kule S&B se střižnou hranou a červenou zápalkou.

Jan M.,  sociální sítě Myslivost

#Lovecké příběhy, Divočák, Černá zvěř - bachyně, Čekaná, Lovecký pes, Lovecké štěstí

Před příchodem na vnadiště si bachyně nejdříve ověří okolí, často obcházejí naše stanoviště a z houštiny nám pak zafuněním dávají najevo, že o nás dobře ví...

Prasečí rodinka

Ze všech diskusí vyplývá jednoznačná potřeba v postižených oblastech černou zvěř efektivně lovit

Jak však tohoto cíle dosáhnout ve stavu, kdy vázne komunikace mezi zemědělskými subjekty a myslivci, kdy způsob obhospodařování pozemků znesnadňuje lov divočáků v létě a jejich učenlivost komplikuje lov v zimě?
Po pokosení kukuřic se černá logicky do lesa vrací a začíná navštěvovat tradiční vnadiště. Evidentně si je velmi dobře pamatuje z předchozího období, protože nově založená zařízení vyhledává výrazně později. Právě toto období si dovoluji na základě zkušeností z několika posledních let považovat za zcela stěžejní z hlediska tlumení stavů černé zvěře v našich podmínkách (o problémech lovu po napadnutí sněhové pokrývky se zmíním dále).
Následující řádky berte prosím pouze jako úvahu, vytvořenou na základě několika let pozorování stavu v honitbě i výsledků lovu.

Černá se nám s podzimem vrací do lesa, starší kusy navštěvují známá místa. K nim přibývají nově narozená selata (mnohá bez matek, které byly uloveny během léta na polích) i kusy přistěhovalé, které do daného prostředí přišly poprvé.
Situace v navrátivší se populaci je tím pádem, zejména vzhledem k prostoru, značně nepřehledná a začíná doba obsazování „zimních teritorií“. To se projeví výrazně vyšší aktivitou zvěře, jak pohybovou, tak zvukovou. Sedneme-li v klidu poblíž vhodné krytiny, ozve se nám ještě před setměním, a brzy se dá také do pohybu.
 Právě nyní ji je možné občas vyprovokovat vábničkou. Nabývám ovšem stále více dojmu, že i tuto lest si starší kusy pamatují a některé tlupy „mizí po anglicku“. Je tedy vždy lepší nejdříve počkat, kterým směrem se černá v leči pohne a vábení „risknout“ jako poslední možnost tam, kde jí není možné s dobrým větrem nadejít.

Tlupa černé zvěře v lese

Pohyb zvěře probíhá nejen před setmění, ale také po ránu. Prakticky každoročně se mi podaří v uvedeném období ulovit divočáka na ranním šoulání mezi houštinami nebo na rozhraní pasek a vzrostlého lesa.

K uvedené úvaze o soupeření o vhodná „teritoria“ mne přivedlo několik zkušeností. Opakovaně se mi podařilo být svědkem zvukového kontaktu dvou tlup, které byly zavláčené ve dvou sousedních lečích. Brzy po ohlášení jedné tlupy se vždy ozvala druhá a pozvolně se k sobě blížily. Jednou jsem byl dokonce příčinou tohoto rozruchu sám, když se mi obě tlupy ozvaly teprve po použití vábničky. Postupovaly směrem ke mně z obou stran a nebýt větru, který mne na poslední chvíli zradil, určitě bych se dostal k úspěšné ráně.

Poslední zážitek mám spojený s letošním příchodem černé z polí. Situace byla téměř „modelová“, tedy výše popsaná. Posed umístěný mezi dvěma houštinami. Černá se pohnula nejdříve po mé pravé ruce ve vzdálené části kotlíku. Když už jsem chtěl sestoupit a s dobrým větrem se jí pokusit našoulat, ozvala se druhá tlupa v houštině nalevo. Buď byla početnější, nebo více rozptýlená, rozhodně se však ozývala ze dvou oddělených míst a byla pro mne mnohem hůře dosažitelná. Hlavou mi probleskla myšlenka, že by mohly jít podle mých domněnek „po sobě“. Skutečně to netrvalo ani deset minut, kdy se obě tlupy začaly přibližovat a kusy po mé pravé ruce se přiblížily k posedu.

Náhle jsem na cestě, asi padesát metrů od tlupy, zahlédl pohyb. Na travnatý pruh vystrčil ještě za plného světla hlavu dospělý kus, podle postavy se mohu pouze dohadovat, že se jednalo o kňoura. Chvíli se rozhlížel na jednu i druhou stranu a pak se klusem vydal přes trávu a nízký nálet do sousedního kotlíku. Evidentně mířil ke vzdálenější polovině cizí tlupy. Do houští se už ale doslova vrhl s výhružných zařváním.

Prasata, která tady byla, ve vteřině rozehnal s chrochtáním do všech stran a pak se vydal k druhé části tlupy. I ta před ním prchala s poděšeným kvičením. Bohužel ani jeden kus neopustil houštinu. Podle těžkého kroku a funění obešel dospělý kus ještě jednou obsazené území a pak ztichnul, zřejmě zde zalehl.
Selata z druhé tlupy, v jejíž blízkosti se předtím zdržoval, se bez zájmu o dění u sousedů pomalu přesouvala směrem za tímto kusem, až mi vytáhla z houští ven. Možná že se tedy jednalo o bachyni, která pro svoje potomstvo uhájila celý prostor. Jedno odrostlé sele se mi podařilo ulovit.

Po několika letech podobných zkušeností si tedy dovoluji dedukovat, a pro myslivce hospodařící v podobných podmínkách doporučit k popřemýšlení, že právě toto období, trvající zhruba dva až tří týdny, je pro tlumení stavů černé zvěře velmi účinné. Prasata jsou po tuto dobu velmi aktivní, přesouvají se mezi jednotlivými lečemi, ověřují si dostupné zdroje potravy i úkrytové možnosti, testují konkurenci a pravděpodobně si budují teritoriální hierarchii.

Reagují proto poměrně dobře na zvukové podněty, vytahují z krytiny a kontakty s nimi jsou proto velmi časté. Potravní nouze je k tomu v žádném případě nežene, protože ulovené kusy jsou zcela logicky dobře zabělené po letních hodech v polích. Rovněž návštěvy vnadišť nejsou nijak časté.

Prozatím neotevřenou otázkou zůstává, jak pokračuje každoročně další typický vývoj. V našich podmínkách uvedená aktivita brzy odezní a černá utlumí projevy svojí přítomnosti. Je to velmi dobře znát zejména v poslední výše uvedené etapě trvající zhruba pět let. Na vnadiště dále černá sice vychází, nicméně evidentně nerada, je velmi ostražitá a nedodržuje žádnou pravidelnost.

Dříve bývalo téměř jisté, že navštívila-li tlupa černé krmení v noci před svítáním, vrátí se sem z nejbližší krytiny, kde se po nasycení ukryla, ihned se soumrakem.

Kňour v zimě

Dnes se perioda návštěv protahuje i na několik dnů a instalované fotopasti odhalily velké nepravidelnosti. V tomto směru nemohu potvrdit závěry publikované nedávno v časopise. Černá se přísvitu nebojí, max. napoprvé odskočí do krytu, aby se obratem vrátila, zdroj osvětlení ověřila a nerušeně se nasytila. Za tři roky, co fotopasti používám, jsem získal pouze jediné záběry černé zvěře za světla. Jinak jsou návštěvy roztroušené po dobu celé noci, téměř výhradně hodinu po setmění a hodinu před setměním.

Co je ovšem podstatné. Jakmile černá jednou „přečte“ prostředí, začne velmi rychle chápat souvislosti.
Před příchodem na vnadiště si bachyně nejdříve ověří okolí, často obcházejí naše stanoviště a z houštiny nám pak zafuněním dávají najevo, že o nás dobře ví.

 Vytvořené slepé průseky postupující tlupa poctivě obejde a pokračuje v původním směru na jejich protější straně.

Během zimy černá také málo reaguje na provokace pomocí vábničky. Bývalá praxe, kdy jsem na posedu počkal do setmění, pak jsem se krátce ozval a velmi často dostal odpověď i černou do pohybu, přestala fungovat. Mám dojem, že přes zimu „usídlená“ prasata odmítají dát o své přítomnosti vědět. Minimalizují pohyb a vše směřují k záchovnému režimu bez energetických výdajů. I na samotné krmení přicházejí mlčky, jejich pohyb můžeme sledovat jen podle občasného prasknutí větévky a často se přímo „zhmotní“ nad krmivem.
Problémem posledních let, dnes spíše pravidelností než výjimkou, je absence mrazů a sněhové pokrývky během hlavní sezóny. Mdlé, vlhké, promočené a mlhavé počasí aktivitě černé zvěře příliš nenahrává. Oživení nastává teprve v okamžiku, kdy se objeví souvislejší pokrývka a uhodí mrazy.

První dva dny po napadnutí sněhu nemá příliš smysl o ulovení prasete usilovat. Černá je zavláčená v houštinách a neopouští je. Vydrží-li ovšem počasí, nastává téměř stoprocentní jistota, že se černá na vnadiště vypraví. Právě v těchto dnech si dovoluji spatřovat druhou významnou příležitost k tlumení jejích stavů. Bohužel, jak jsem již poznamenal, jsou chladnější období v posledních letech žalostně krátká a černá stále více využívá negativních poznatků.

Aktivita černé je navíc podle zkušeností mých, i zkušenosti kolegů, vázána na určité, těžko předvídatelné, etapy. A to i za stálého počasí. Jinými slovy. Několik dnů se prasata v honitbě ani nepohnou, aby se náhle objevila na všech vnadištích najednou. Stává se tak zcela běžně, že po dvou týdnech půstu ulovíme náhle během dvou večerů naráz čtyři kusy. A to na zcela opačných, navzájem migračně nepropojených částech honitby. Zde už bychom ale o vnějších vlivech pouze spekulovali. Na samotný závěr ještě dlužím přiblížení současné situace se stavy černé zvěře v našich podmínkách.

S úžasem (a solidárním „držením palců“) sleduji zoufalou snahu některých kolegů o zvládnutí místní exploze černé zvěře. I u nás dosahují její počty krátkodobých maxim a objevují se lokální problémy při poškození travních porostů, sousedních pšenic nebo při vyrývání sazenic. Nicméně si troufnu odhadnout, že současné počty černé zvěře nedosahují ani zdaleka stavu, se kterým jsem se zde měl možnost setkat v polovině osmdesátých let. Nezměnit ale naše způsoby a lovit podle tehdejších zvyklostí, věřím, že bychom zdaleka nedosáhli ani dnešních třetinových výřadů. To vše svědčí nejen o výrazné změně vnějších podmínek, ale také o obrovské přizpůsobivosti a učenlivosti černé zvěře.

-PL-

#Sele prasete divokého, Černá zvěř, Černá zvěř - bachyně, Chrutí černé zvěře, Lovecké příběhy, Příroda a myslivost, Rytíři lesů, Stádo tlupa rudl, Vábení

Divočáci jsou přemnožení a našli jak se mít dobře....Ale co teď s tím. Jak na to? Inteligentní zvěř a rytíři lesů se postaví i člověku s flintou!

Divočáci v lese

Kdo se zabývá lovem divočáků mi potvrdí, že lovit černou není záležitost vůbec jednoduchá. 

Nesouhlasím s některými názory, že myslivci nemají o jejich lov příliš velký zájem.

Drtivá většina myslivců které znám a v honitbě černou zvěř mají se jejich odlovu věnuje a každého uloveného kusu si jaksepatří váží.

A přitom stále neubývá, a my se domníváme, že se nám odlov příliš zvednout nepodaří, pokud se nepřijmou některá opatření, která však nejsou všechna jen v naší kompetenci a moci.

Jestliže se zamyslíme nad tím, kolik vlastně máme času na lov této zvěře, zjistíme, že vlastně nic moc. Divočáci jsou jak všichni dobře víme noční zvěř, která do polí, případně k návnadám vychází až za tmy, v mnoha případech až hodně pozdě v noci. Pokud nechceme střílet na každý "flek", který se nám podaří v noci zaregistrovat aniž bychom rozeznali o jaký kus se jedná, tak máme v měsících leden až květen a září až prosinec asi tak sedm dní v měsíci k lovu, tj. tři noci před a tři noci po úplňku. Přitom v řadě sdružení se od 15. ledna do konce května z jakési tradice divočáci neloví a na lovce, který v této době uloví sele nebo lončáka, se mnozí dívají skrze prsty.

Divoká prasata v zimě

Ve druhé polovině května až do konce srpna je většinou "sloveno", protože začnou najíždět chalupáři, turisté, cyklisté, jezdci na koních a další občané, kteří se pohybují většinou bez jakéhokoli ohledu na zvěř po honitbách i v těch nejodlehlejších místech. V červenci a srpnu pak přibudou dětské tábory a to není v honitbě klid až do pozdní noci. Díky tomu se divočáci přestěhují do krytin, kde mají skutečný klid a to do velkých lánů obilí a řepky. Kromě toho se na ohromných plochách pase, někdy i celoročně, dobytek. Ten sice divočákům nevadí, ale mezi kravami se lovit nedá, nebo by to alespoň nevypadalo nijak dobře.

Vegetace na polích a zejména řepka v této době je již tak vzrostlá, že v ní divočáci najdou bezpečnější a klidnější útočiště než v lesních krytinách a stávají se pro lovce téměř nedostupní. Divočáci v poklidu a bezpečí přes den "přenocují" a v noci si jen odskočí na paši vedle na přilehlá pole s obilím. Pak, když vyroste kukuřice a klasy dosáhnou mléčného stavu, přestěhují se do ní a jsou opět až do doby jejího posekání nedostupní. Co tedy s tím?

Kdy, jak a co lovit ?

Kňouři v zimě

Především se domnívám, že je nutností lovit mladou zvěř nepřetržitě a především využít zimních měsíců, kdy je sníh a viditelnost v noci je díky tomu poměrně dobrá, nebo alespoň dostačující. Ostatní spárkatá zvěř je již hájená a nikdo tedy nemusí tříštit své lovecké zájmy. Alespoň by při těchto zimních nočních čekáních padla navíc i nějaká ta liška.

Na společné lovy divočáků moc nevěřím. Tyto akce se často zvrhnou téměř v pouťovou atrakci s účastí desítek střelců a bezpečnost podle toho vypadá. A navíc ne všude umějí tyto lovy zorganizovat a ukáznit si střelce a honce. Podle toho také vypadá výsledek těchto akcí.

Největší rezervu však vidím v úzké spolupráci se zemědělci. Nakonec, jsou to oni kdo mají škody a i oni jsou při řešení škod povinni prokázat, že přijali alespoň nějaká ochranná opatření. Kdo svou honitbu zná, tak ví, kde mají divočáci své pravidelné spády a stávaniště při různých kulturách osetí.

 Nic by tedy nemělo bránit tomu, aby (a před lety to bylo celkem běžné) se myslivecký hospodář nebo sdružením delegovaný zkušený myslivec se zemědělci nebo vlastníky dohodl na určitých společných opatřeních. Jedná se především o to, aby myslivci znali osevní plán.

 Dále je potřebné dohodnout se o tom, aby zemědělci jak v řepce, tak hlavně v kukuřičných lánech, případně i ve velkých lánech obilí, ponechali nezaseté pruhy, případně tyto pruhy v průběhu růstu vysekali a plodinu skrmili. Se zemědělci by měla být snaha se dohodnout o možnosti postavení pojízdných nebo jiných mobilních posedů u těchto průseků a o přístupech k nim a tím umožnit lov škodících divočáků přímo uprostřed těchto ohrožených polí. Kdo se lovu divočáků věnuje jistě potvrdí, že se setkal v řadě případů s tím, že za světla "pásl" mimo dostřel tlupu divočáků uprostřed lánu pšenice nebo jiného obilí a zoufale čekal, zda se některý z nich nesplete a nepřiblíží se na dostřel.

Černá zvěř v létě

A také víme, že se většinou nespletou. Námitka zemědělců, že takto předem přijdou o část sklizně je sice pravdivá, ale bez umožnění odlovu ve vzrostlé vegetaci je ve většině případů ztráta díky škodám daleko větší. Je naprosto jasné, že je to svým způsobem práce navíc, ale po zkušenostech těch, co tuto spolupráci uplatňují, jsou výsledky odlovu velmi dobré. Já se osobně domnívám, že by povinnost spolupráce a dohody o ochranných opatřeních kultur mezi zemědělci a mysliveckými sdruženími, které myslivecky hospodaří na jejich pozemcích měla být ošetřena i legislativně. Jen zaset, neučinit nic pro ochranu a jen čekat jak to dopadne a když špatně, tak on to někdo zaplatí, to není fér.
 Z praxe pamatuji, že jsem s hospodářem sdružení byl nucen několikrát řešit stížnosti na škody, které soustavně podával jeden soukromě hospodařící zemědělec. Hlásil a požadoval náhradu za sebemenší škodu, stačilo, aby mu přes zaseté pole zvěř přešla. Na druhé straně nám ale nedal souhlas s tím, že pro ochranu tohoto pole postavíme na jeho mezi posed, nebo alespoň žebřík a pokusíme se tam nějakou zvěř odlovit. Dokonce nám toto tehdy dal písemně.

Problém s divočáky začíná být opravdovým problémem. Ale na druhé straně nesouhlasím s tvrzením některých odborníků, že se již vymknul myslivcům z ruky. Jen se někde a některým musí, teď již důrazně připomenout, že pokud nám tento problém přeroste přes hlavu, pak to bude opravdu mít negativní dopady na hospodaření mysliveckých sdružení.

#Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Černá zvěř - bachyně, Černá zvěř - kňour, Divočák, Doby lovu zvěře, Krmeliště černé zvěře-kamery, Názory myslivců

Bachyně a selata na jaře. Les je věčně zelený #Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého, Les, Rytíři lesů, Myslivecké fotografie, Příroda a myslivost, Myslivcův sen

Bachyně se selaty počátkem jara

Lov na divočáky není pro všechny a je to dost často, pokud chceme být úspěšní, i adrenalinová záležitost. 

Na začátku zimy jsem se pokoušel ulovit sele na kukuřici, moc se mi to nedařilo, a tak jsem s dobrým větrem chodil za tlupou delší dobu. Ale bachna byla chytřejší a vždy se jí podařilo unikat. Tlupu doprovázel lončák, tedy podle velikosti jsem usuzoval, že lončák, a kontroloval, zda není bachna už připravená ke chrutí. Najednou si to zamířil směrem ke mně. A tak jsem se rozhodl, že ulovím alespoň jeho. V okamžiku, kdy mě míjel asi na vzdálenost osmdesáti metrů jsem vystřelil. Žuchla kule, povalila divočáka. 

Ale v okamžiku kdy jsem přebíjel se lončák zvedl a ztěžka se rozeběhl na mě. V okamžiku, kdy jsem měl „plný puškohled“, padla druhá rána na hlavu a divočák mi setrvačností dojel po sněhu skoro k botám. Přiznám se, že když jsem volal otci mobilem o pomoc při transportu, ještě sem prý koktal. Než došel otec, tak jsem si podrobněji prohlížel úlovek. A při pohledu na zbraně se do mě doslova pustila třesavka - přede mnou ležel čtyř až pětiletý kňour, páráky jako nože! Při pozdějším zkoumání jsem doma zjistil, že má prostřelenou polovinu páteře směrem od pírka do krku, rána byla zhnisaná, někde už i zhojená. V kondici by tento kňour měl hodně přes sto kilo a na volném prostranství bych na něj určitě nestřílel. Takhle vážil ani ne šedesát kilogramů a přesto, že měl ránu na komoru na plíce mezi žebry, šel si to se mnou vyřídit.

Chodím často se psy do leče, mám jagoše a německé křepeláky. A proto vím, že je třeba ostrých psů, hlasitých a hlavně důrazných při práci jak na stopě, tak při vyhánění z houštin. Bohužel náš nynější zkušební řád je pro praktický lov k ničemu, na honičských zkouškách ochota práce na černou, tak zvaná obůrka, nemá nic moc společného s praxí. Bylo by asi dobré si uvědomit, že při stoupajícím odstřelu této rytířské zvěře bude potřeba i specialistů na naháňky, ale hlavně na dosledy. Ano tak jako dnes chceme na českém fouskovi nebo jiném ohaři práci porovnatelnou s angličany, tak bychom měli chtít po honiči důraznost, odvahu, vytrvalost, hlasitost, kvalitní nos, a hlavně jedince pevných nervů, pokud se rozhodne tyto zkoušky složit. A to napříč plemeny, ktesá se jich mohou zúčastnit.

A asi by nebyla od věci povinnost mít takového specialistu v každé honitbě, pokud loví ročně více černé zvěře, dejme tomu šedesát kusů. Protože pakliže bude k dispozici takovýto kvalitní jedinec, nebude docházet k tomu, že se nacházejí kostry zhaslé nedosledované zvěře a nebo se vůbec nedosledován poraněná zvěř.

Podle mého názoru není na černou zvěř dostatečně účinná vábnička tak, jako na jiné druhy zvěře. Ano, vím, vyrábějí a prodávají se vábničky na černou zvěř, ale mně se osobně osvědčila jenom srnčí vábnička imitující pískání srnčete. Takto jsem ulovil několik lončáků u kukuřice nebo dokonce i sele v srnčí říji.

Lov černé zvěře je také uměním, a pokud se provozuje i jinak, než sezením jen na vnadištích, je k němu potřeba vytrvalosti, dobré fyzické kondice a hlavně lovecké vášně. Ještě mi není padesát let, ale už nyní se musím někdy dost přemlouvat k vycházce hlavně ráno nebo v chladném počasí. A pokud si vzpomenu na svoje začátky, tak jsem se šel do rána domu i třikrát ohřát a šel znova ven. A to jsem u nás ve sdružení skoro nejmladší a tak je to pomalu všude, kam se okolo podívám.

Přitom ulovení divočáka bylo vždy ceněno, i Bivoj byl za tento um náležitě uctíván. Proto má u mě černá zvěř neskonalou úctu a respekt a zážitky se asi nedají porovnat s jinou zvěří.

Černá zvěř má opravdu specifické životní projevy a chování, proto se jí také tolik daří v současné zemědělské krajině a nebude vůbec jednoduché se s jejími narůstajícími stavy vypořádat. A právě předáváním zkušeností nás myslivců, sdělováním si praktických poznatků, se můžeme zdokonalit v lovu černé zvěře a pokusit se zastavit expanzi stavů.

Jiří ČECH
#Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého, Les, Rytíři lesů, Myslivecké fotografie, Příroda a myslivost, Myslivcův sen