LOVECKÝ PES. ZÁKLADNÍ VÝCVIK. ZÁSADY A POSTUP V PRAXI MYSLIVCE. Zkušenosti a chyby. Kynologie v praxi. Cviky poslušnosti!

Aport Ohaře

CVIKY POSLUŠNOSTI

Cvik sednutí na povel!

je rovněž jedním z důležitých základních cviků poslušnosti, na který navazují další a složitější cviky, respektive disciplíny, jako například klid na stanovišti, odložení a předávání aportu, kdy pes musí nejprve usednout a poté přinesenou zvěř odevzdat. Správně provedený cvik sednutí na povel vypadá tak, že pes musí na povel "sedni" rychle usednout a zůstat sedět tak dlouho, dokud nedostane jiný povel. Jak již bylo naznačeno, tento cvik cvičíme zároveň s cvikem vodění na řemeni.

Postup navykání psa na sednutí byl uveden v závěrečné části pojednání o cviku vodění na řemeni, přesto však je třeba dodat, že musí být dodržována zásada, aby byl nejdříve udělen povel "sedni" a teprve potom následovalo mechanické donucení.

 Opakováním tohoto postupu celkem rychle dosáhneme, že pes usedá, aniž bychom museli aplikovat mechanické donucení (stlačení zádě rukou a tažení za řemen nahoru a dozadu druhou rukou). 

Rovněž tento cvik je třeba zpevňovat (utvrzovat) občasným podáním pamlsku, ale především pochvalou, a to vždy po provedení cviku! Poté co pes na povel k sednutí rychle reaguje, tj. usedá, je nezbytné ho naučit také dostatečně dlouhé výdrži a klidu v sezení.

 Provádíme to tak, že psovi udělíme povel k sednutí a řemen pustíme na zem. Poté se od psa pomalu vzdalujeme na několik kroků a sledujeme jeho chování. Pokud má pes snahu vstát, udělíme opět povel "sedni" a slovním pokáráním jej nutíme zůstat sedět. V další fázi výcviku postupně prodlužujeme dobu výdrže i vzdálenost, na kterou od psa odcházíme. Tím si psa samozřejmě připravujeme na zvládnutí těžších - "nástavbových" cviků, jakými jsou již zmíněné odložení, klid na stanovišti, předávání aportu a podstatně si ulehčujeme svou další cvičitelskou práci.

Lehnutí na povel

Lehnutí na povel (daunování) je další v pořadí nejdůležitějších základních cviků poslušnosti, protože nám pomáhá psa dokonale ovládnout, a to i v kritických situacích, které se mohou jak při mysliveckých akcích, tak i mimo ně přihodit. Správně provedený cvik vypadá tak, že na povel "daun" pes musí ihned lehnout na břicho a hlavu položit na zem mezi přední běhy a v této poloze musí vydržet nehybně až do vydání dalšího povelu.

Povel "daun" (z anglického down = dolů, k zemi) upřednostňujeme před povely "k zemi" nebo "lehni", protože jsou intonačně dosti podobné povelu "sedni" a pro psa musí povel vyznít jednoznačně, aby jej bezpečně rozlišil.

Silueta myslivce při západu slunce

Cvik lehnutí na povel můžeme psa učit buď z polohy v sedě nebo ve stoje. 

V obou případech však používáme určité formy donucení, a to buď pomocí rukou nebo vodítka, na kterém je pes upoután. V prvém případě udělíme povel "daun" a bezprostředně na to psa přinutíme tlakem jedné ruky na partii kohoutku a druhé na záď, aby ulehl. Jakmile jsme dosáhli toho, že pes leží, přesuneme ruku z jeho kohoutku na temeno hlavy a opět psa donutíme, aby hlavu položil mezi přední běhy. V této poloze psa podržíme po dobu několika vteřin a poté jej s pochvalou uvolníme, případně mu dáme i pamlsek. Důležité je si uvědomit, že cvik "daun" sice můžeme s určitými přestávkami (asi po 10 až 15 minutách) opakovat, ale vždy jen krátce. 

U temperamentnějších psů po vydání povelu musíme psa dosti silně přitlačit k zemi a povel "daun" několikrát opakovat. Druhý způsob jak přimět psa k lehnutí na povel je použití mechanického donucení pomocí vodítka (případně i kovového stahovacího obojku), a to tak, že z polohy v sedě si stoupneme před psa a vodítko provlékneme mezi podrážku a podpatek naší boty. Udělíme povel "daun" a současně táhneme vodítko směrem nahoru, čímž zároveň tlačíme psa k zemi a nutíme jej k tomu, aby si lehl. Dále potom postupujeme jako při prvním způsobu. Nechť už použijeme kterýkoliv způsob, vždy se snažíme o to, aby pes zaujal správnou polohu, tj. aby ležel na břiše, s nataženými předními běhy a s hlavou přimáčknutou mezi nimi až k zemi.

V počáteční fázi učení cviku lehnutí na povel pes většinou nedodržuje přísně předepsanou polohu, nesmíme mu však dovolit, aby si lehl na bok, aby zvedal hlavu nebo se převalil na záda. Vždy jej musíme za použití již zmíněného násilí vpravit do žádané polohy. U tohoto cviku musíme rovněž velice citlivě zohlednit povahu psa. U měkčího psa musí být proto i míra donucení adekvátní, kterou cvičitel musí bezpodmínečně dodržovat.

Pokud již pes spolehlivě daunuje bez donucení, je nezbytné naučit psa daunovat také na zvukový signál (na dlouhý ostrý hvizd píšťalkou s klesající intonací), případně na povel udělovaný pouze rukou, a to na zvednutí paže. Zpočátku samozřejmě musíme použít slovní povel "daun" a zároveň zvednout ruku nebo použít dlouhý hvizd píšťalkou s klesající silou tónu. Dále si musíme uvědomit, že při výcviku daunování musíme postupovat pomalu a nesmíme tímto cvikem unavovat psa do omrzení. Musíme však tento cvik neustále procvičovat, a to při každé příležitosti a v každé práci se psem. Současně však nesmíme zapomenout ani na udělení pochvaly při dokonalém provedení tohoto cviku. Kromě uvedeného musí pes umět daunovat na každou vzdálenost, dokud slyší povely (slovní nebo udělované píšťalkou) nebo vidí zdviženou ruku. Velice důležitým momentem ve výcviku daunování je rovněž procvičování výdrže u tohoto cviku, který neustále prodlužujeme, čímž utvrzujeme psa v jeho dokonalém provedení, protože tento cvik se mu musí dostat "do krve". Teprve poté můžeme říci, že psa máme "v ruce", tj. zvládnutého na každou vzdálenost.

Závěr

Na první pohled by se mohlo zdát, že základní cviky poslušnosti potlačují loveckou vášeň psa - a to přece nepotřebujeme! Není tomu tak, a to proto, že pokud je loveckému psu dopřána pravidelnost kontaktu se svým vůdcem, účelné a přiměřené střídání jednotlivých cviků, jejich postupné a pozvolné zažívání a utvrzování, pravidelný styk se zvěří, a to prakticky od nejútlejšího mládí při vhodném využívání terénu a porostu na něm, od nejlehčích až po nejtěžší, je potřebná lovecká vášeň usměrňována do žádoucích mezí, tj. na ty okamžiky a vždy jen tehdy, kdy je se svým vůdcem, což se u loveckého psa zafixuje natolik, že jeho reagování na základní cviky poslušnosti se stává rutinní, samozřejmou záležitostí. Pes si je "vědom" a velice rychle si zafixuje tuto pravidelnost a jeho nasazení při výcviku nikterak neochabuje, ba naopak.

Z vlastní dlouholeté zkušenosti mohu potvrdit, že pravidelnost ve výcviku loveckého psa s Z vlastní dlouholeté zkušenosti mohu potvrdit, že pravidelnost ve výcviku loveckého psa s dostatečným loveckým vyžitím je podstatně důležitější než doba, který je mu věnován. Hovořím-li však o pravidelnosti ve výcviku, mám na mysli pravidelnost každodenní (!), a to bez ohledu na roční období, počasí, rodinné, pracovní a další povinnosti či aktivity. To, že tuto skutečnost mnozí cvičitelé loveckých psů zanedbávají je také holým faktem, a proto se nelze divit, že jejich výsledky potom neodpovídají času a námaze do výcviku vložených.

Loveckým vyžitím je podstatně důležitější než doba, který je mu věnován. Hovořím-li však o pravidelnosti ve výcviku, mám na mysli pravidelnost každodenní (!), a to bez ohledu na roční období, počasí, rodinné, pracovní a další povinnosti či aktivity. To, že tuto skutečnost mnozí cvičitelé loveckých psů zanedbávají je také holým faktem, a proto se nelze divit, že jejich výsledky potom neodpovídají času a námaze do výcviku vložených. 

Chtěl bych proto všem těm, kteří se rozhodnou pro výcvik loveckého psa vlastním přičiněním, což v minulosti bylo a v dnešní době také je považováno za výraz odborné způsobilosti a odborné úrovně každého myslivce, popřát hodně zdaru v této náročné, ale přitom i radost a uspokojení přinášející kynologické práci a vyjádřit přesvědčení, že i tyto řádky jim poslouží jako určitý metodický návod a vhodný výchozí podnět pro její úspěšné dovršení.

POKRAČOVÁNÍ - LOVECKÝ PES

Barváři byli vyšlechtěni ze starých keltských honičů. Hannoverští barváři, barvář bavorský a bloodhound neboli pes svatého Huberta.

Prase divoké - černá zvěř

Barváři jsou psi vyšlechtění pro sledování stopy postřelené zvěře

 Vzhledem k tomu, že barvář je plemenem specializovaným a jejich výkon a výcvik je vrcholem kynologického umění, není toto plemeno mezi myslivci tak rozšířeno jako jiná plemena loveckých psů.   

 Barváři byli vyšlechtěni ze starých keltských honičů popsaných již Flaviusem Arrianusem, který byl místodržícím v jedné galské provincii v letech 131 až 137. Z těchto honičů se vyvinul starý vodič, který je všeobecně považován za předka dnešního barváře. Zvláštní postavení vodiče, který byl v lovectví považován za nejušlechtilejšího psa, trvalo až do 18. století, kdy se změnila technika lovu. Zavedením palných zbraní se vodič stává stále více opomíjeným a lovec často potřeboval psa, který dokáže dohledat zvěř poraněnou, tedy zvěř, která barví. Z přeškolených vodičů se tak stali barváři.     
Stavbou těla je vodiči podobný těžší barvář, který byl vyšlechtěn na loveckém dvoře Hannover, kde byly pečlivě pěstovány a dodržovány lovecké tradice. Poprvé byli hannoverští barváři vystavováni na první německé přehlídce psů 14. července 1863. Šlechtění podle přesně popsaného exteriéru začalo založením spolku Hirschman roku 1894 v Erfurtu.     

 První světová válka chov barvářů zcela zdecimovala, zbylo jen několik psů vhodných pro chov. Prakticky všichni dnešní hannoverští barváři mají původ od pěti fen, které přežily světovou válku. V roce 1989 bylo v Evropě přibližně 1000 hannoverských barvářů.      

 Dalším barvářem je barvář bavorský, který byl vyšlechtěn z barváře hannoverského přikřížením brakýřů a jezevčíků, mnozí bavorští barváři mají křivé přední nohy a hlavu jezevčíků. Oficiální uznání standardu plemene bavorského barváře bylo 29. května 1883. Toto plemeno barváře je lehčího rázu a tudíž vhodnější do vysokých horských poloh.     

Posledním psem patřícím do skupiny barvářů je bloodhound neboli pes svatého Huberta. Oba tito psi mají jediný standard, a proto jsou nerozlišitelní. V Americe byli bloodhoundi používáni pro dopadení uprchlých otroků. Už v roce 1536 popisuje H. Boece umění bloodhoundů při vyhledávání zlodějů podle pachu ukradených věcí. K nám se plemeno bloodhound dostává v roce 1974 a bylo přičleněno k barvářům. Absolvuje všechny druhy zkoušek podle stejného zkušebního řádu jako hannoverský a bavorský barvář.     

V současné době člověk - myslivec zastupuje ty predátory, kteří už z přírody vymizeli a určitě bude lovit, dokud bude existovat. A k lovu bude potřebovat lovecké psy. Plemena barvářů jsou nejstarším loveckým plemenem a pro myslivost a zvěř samotnou toto plemeno vykonalo od svého vzniku až po dnešní dny tolik, že si naši pozornost a úctu plně zaslouží.

LOVECKÝ PES, Fotografie z myslivosti, Myslivecké fotografie, Cviky poslušnosti, Divočák, Myslivci a konfliktní situace, Zákony a předpisy o myslivosti.

Mladí ohaři se fotografují (katerina lisova)

Myslivecká stráž a hospodář

 nemají pouze oprávnění zastřelit toulavého psa či kočku za výše zmíněných podmínek, ale mají také určité povinnosti, když tohoto svého oprávnění využijí a je dobré o těchto povinnostech vědět. Myslivecká stráž, která usmrtila psa nebo kočku, je povinna o tom neprodleně informovat jeho vlastníka, pokud je známý, a sdělit mu místo usmrcení zvířete a popřípadě jej na toto místo doprovodit.
Myslivecká stráž je při své činnosti povinna prokázat se průkazem myslivecké stráže a nosit služební odznak. Myslivecký hospodář je pak povinen na vaši žádost prokázat se průkazem mysliveckého hospodáře.

Bohužel četné příklady z praxe, známé rovněž z médií, nám ukazují, že znalost právních předpisů resp. jejich dodržování, je pro některé lovce či myslivce stále velkým problémem.
Neznalost právních předpisů však panuje i mezi chovateli psů a koček, a tak dochází k četným vyhroceným konfliktům na procházkách po lese.

Bohužel myslivec je vždy v těchto sporech ve výhodě, jelikož je ozbrojen smrtící střelnou zbraní.

Veřejnost se často potýká s výhrůžkami běžných myslivců, že jim zastřelí psa v honitbě, který není na vodítku. Tyto výhrůžky jsou zcela neopodstatněné, nevhodné a mohly by být rovněž nezákonné. Je však pravdou, že právní spory v těchto případech jsou velice nelehké a někdy se práva nemusíte vůbec domoci už jen z toho důvodu, že myslivecká komunita je značně rozsáhlá a za myslivce se dnes považuje, bohužel, kdekdo. V případech neoprávněného zastřelení psa řadovým myslivcem, se myslivci někdy hájí nutnou obranou, že na ně pes útočil. Jeden příklad za všechny však ukázal, že dnešní forenzní analýzy dokáží prokázat pitvou psa, jestli byl pes zasažen z boku, nebo zepředu, a také z jaké vzdálenosti a tudíž zdali pes skutečně útočil, nebo jen proběhl kolem. Tyto analýzy jsou však již spíše součástí nějakého nákladného soudního sporu.

Na druhou stranu laická veřejnost musí respektovat myslivecké právo, jelikož péče o přírodu a o zvěř v ní, je důležitým úkolem myslivosti jako takové. Toulaví psi mohou skutečně způsobovat značné škody na zvěři. Uvědomme si však, že se nemusí jednat pouze o škody finanční, ale že i zvěř má jistě právo na ochranu před zbytečnou bolestí a utrpením způsobenou případným nekontrolovaným lovem toulavých psů či koček.

Nikdy bychom neměli myslivce házet do jednoho pytle, ale posuzovat případ od případu.

Existují totiž také čestní, vzdělaní a rozumní myslivci, kteří znají svá práva i povinnosti, ale také je aplikují podle svého nejlepšího vědomí i svědomí. Takoví myslivci dělají svému řemeslu čest a zajišťují, že naše příroda, lesy i zvěř je zdravá, chráněna před pytláky, či jinými neduhy a i díky nim můžeme společně užívat přírodu k naší rekreaci a zájmům v její stejné kráse. Bohužel o těchto správných myslivcích se v televizi jen tak nedoslechnete. 

Já osobně však jednoho takového lesníka znám a je mým velice dobrým přítelem. Nedávno díky své ostražitosti odhalil vznikající požár a díky jeho výborným orientačním schopnostem dokázal na místo velice rychle přivést přivolané hasiče. Požár mohl vzniknout odhozeným nedopalkem nějakého kolemjdoucího, který byl v lese pouze na procházce se psem. Zamysleme se!

MVDr. Jiří Žák sociální sítě Myslivost

Ústav veřejného veterinářství, ochrany zvířat a welfare
Veterinární a farmaceutická univerzita Brno

Základní cviky poslušnosti ve výcviku loveckého psa

Lovecký pes umí

Cvik sednutí na povel 

je rovněž jedním z důležitých základních cviků poslušnosti, na který navazují další a složitější cviky, respektive disciplíny,
jako například klid na stanovišti, odložení a předávání aportu, kdy pes musí nejprve usednout a poté přinesenou zvěř odevzdat. 
Správně provedený cvik sednutí na povel vypadá tak, že pes musí na povel "sedni" rychle usednout a zůstat sedět tak dlouho, dokud nedostane jiný povel. Jak již bylo naznačeno, tento cvik cvičíme zároveň s cvikem vodění na řemeni. Postup navykání psa na sednutí byl uveden v závěrečné části pojednání o cviku vodění na řemeni, přesto však je třeba dodat, že musí být dodržována zásada, aby byl nejdříve udělen povel "sedni" a teprve potom následovalo mechanické donucení.
Opakováním tohoto postupu celkem rychle dosáhneme, že pes usedá, aniž bychom museli aplikovat mechanické donucení (stlačení zádě rukou a tažení za řemen nahoru a dozadu druhou rukou).

Rovněž tento cvik je třeba zpevňovat (utvrzovat) občasným podáním pamlsku, ale především pochvalou, a to vždy po provedení cviku! Poté co pes na povel k sednutí rychle reaguje, tj. usedá, je nezbytné ho naučit také dostatečně dlouhé výdrži a klidu v sezení. Provádíme to tak, že psovi udělíme povel k sednutí a řemen pustíme na zem. Poté se od psa pomalu vzdalujeme na několik kroků a sledujeme jeho chování. Pokud má pes snahu vstát, udělíme opět povel "sedni" a slovním pokáráním jej nutíme zůstat sedět. V další fázi výcviku postupně prodlužujeme dobu výdrže i vzdálenost, na kterou od psa odcházíme. Tím si psa samozřejmě připravujeme na zvládnutí těžších - "nástavbových" cviků, jakými jsou již zmíněné odložení, klid na stanovišti, předávání aportu a podstatně si ulehčujeme svou další cvičitelskou práci. Lehnutí na povel

Lehnutí na povel (daunování) je další v pořadí nejdůležitějších základních cviků poslušnosti, protože nám pomáhá psa dokonale ovládnout, a to i v kritických situacích, které se mohou jak při mysliveckých akcích, tak i mimo ně přihodit. Správně provedený cvik vypadá tak, že na povel "daun" pes musí ihned lehnout na břicho a hlavu položit na zem mezi přední běhy a v této poloze musí vydržet nehybně až do vydání dalšího povelu. Povel "daun" (z anglického down = dolů, k zemi) upřednostňujeme před povely "k zemi" nebo "lehni", protože jsou intonačně dosti podobné povelu "sedni" a pro psa musí povel vyznít jednoznačně, aby jej bezpečně rozlišil.

Cvik lehnutí na povel můžeme psa učit buď z polohy v sedě nebo ve stoje. V obou případech však používáme určité formy donucení, a to buď pomocí rukou nebo vodítka, na kterém je pes upoután. V prvém případě udělíme povel "daun" a bezprostředně na to psa přinutíme tlakem jedné ruky na partii kohoutku a druhé na záď, aby ulehl. Jakmile jsme dosáhli toho, že pes leží, přesuneme ruku z jeho kohoutku na temeno hlavy a opět psa donutíme, aby hlavu položil mezi přední běhy. V této poloze psa podržíme po dobu několika vteřin a poté jej s pochvalou uvolníme, případně mu dáme i pamlsek. Důležité je si uvědomit, že cvik "daun" sice můžeme s určitými přestávkami (asi po 10 až 15 minutách) opakovat, ale vždy jen krátce.

U temperamentnějších psů po vydání povelu musíme psa dosti silně přitlačit k zemi a povel "daun" několikrát opakovat. Druhý způsob jak přimět psa k lehnutí na povel je použití mechanického donucení pomocí vodítka (případně i kovového stahovacího obojku), a to tak, že z polohy v sedě si stoupneme před psa a vodítko provlékneme mezi podrážku a podpatek naší boty. Udělíme povel "daun" a současně táhneme vodítko směrem nahoru, čímž zároveň tlačíme psa k zemi a nutíme jej k tomu, aby si lehl. Dále potom postupujeme jako při prvním způsobu. Nechť už použijeme kterýkoliv způsob, vždy se snažíme o to, aby pes zaujal správnou polohu, tj. aby ležel na břiše, s nataženými předními běhy a s hlavou přimáčknutou mezi nimi až k zemi. V počáteční fázi učení cviku lehnutí na povel pes většinou nedodržuje přísně předepsanou polohu, nesmíme mu však dovolit, aby si lehl na bok, aby zvedal hlavu nebo se převalil na záda. Vždy jej musíme za použití již zmíněného násilí vpravit do žádané polohy. U tohoto cviku musíme rovněž velice citlivě zohlednit povahu psa. U měkčího psa musí být proto i míra donucení adekvátní, kterou cvičitel musí bezpodmínečně dodržovat.

Pokud již pes spolehlivě daunuje bez donucení, je nezbytné naučit psa daunovat také na zvukový signál (na dlouhý ostrý hvizd píšťalkou s klesající intonací), případně na povel udělovaný pouze rukou, a to na zvednutí paže. Zpočátku samozřejmě musíme použít slovní povel "daun" a zároveň zvednout ruku nebo použít dlouhý hvizd píšťalkou s klesající silou tónu. Dále si musíme uvědomit, že při výcviku daunování musíme postupovat pomalu a nesmíme tímto cvikem unavovat psa do omrzení. Musíme však tento cvik neustále procvičovat, a to při každé příležitosti a v každé práci se psem. Současně však nesmíme zapomenout ani na udělení pochvaly při dokonalém provedení tohoto cviku. Kromě uvedeného musí pes umět daunovat na každou vzdálenost, dokud slyší povely (slovní nebo udělované píšťalkou) nebo vidí zdviženou ruku. Velice důležitým momentem ve výcviku daunování je rovněž procvičování výdrže u tohoto cviku, který neustále prodlužujeme, čímž utvrzujeme psa v jeho dokonalém provedení, protože tento cvik se mu musí dostat "do krve". Teprve poté můžeme říci, že psa máme "v ruce", tj. zvládnutého na každou vzdálenost.

Závěr

Na první pohled by se mohlo zdát, že základní cviky poslušnosti potlačují loveckou vášeň psa - a to přece nepotřebujeme! Není tomu tak, a to proto, že pokud je loveckému psu dopřána pravidelnost kontaktu se svým vůdcem, účelné a přiměřené střídání jednotlivých cviků, jejich postupné a pozvolné zažívání a utvrzování, pravidelný styk se zvěří, a to prakticky od nejútlejšího mládí při vhodném využívání terénu a porostu na něm, od nejlehčích až po nejtěžší, je potřebná lovecká vášeň usměrňována do žádoucích mezí, tj. na ty okamžiky a vždy jen tehdy, kdy je se svým vůdcem, což se u loveckého psa zafixuje natolik, že jeho reagování na základní cviky poslušnosti se stává rutinní, samozřejmou záležitostí. Pes si je "vědom" a velice rychle si zafixuje tuto pravidelnost a jeho nasazení při výcviku nikterak neochabuje, ba naopak. Z vlastní dlouholeté zkušenosti mohu potvrdit, že pravidelnost ve výcviku loveckého psa s dostatečným loveckým vyžitím je podstatně důležitější než doba, který je mu věnován. Hovořím-li však o pravidelnosti ve výcviku, mám na mysli pravidelnost každodenní (!), a to bez ohledu na roční období, počasí, rodinné, pracovní a další povinnosti či aktivity. To, že tuto skutečnost mnozí cvičitelé loveckých psů zanedbávají je také holým faktem, a proto se nelze divit, že jejich výsledky potom neodpovídají času a námaze do výcviku vložených.

Chtěl bych proto všem těm, kteří se rozhodnou pro výcvik loveckého psa vlastním přičiněním, což v minulosti bylo a v dnešní době také je považováno za výraz odborné způsobilosti a odborné úrovně každého myslivce, popřát hodně zdaru v této náročné, ale přitom i radost a uspokojení přinášející kynologické práci a vyjádřit přesvědčení, že i tyto řádky jim poslouží jako určitý metodický návod a vhodný výchozí podnět pro její úspěšné dovršení.

VÝCVIK LOVECKÝCH PSŮ

Základní cviky poslušnosti

Pes a výřad

- přivolání
- vodění na řemeni
- sednutí na povel
- lehnutí na povel

Přivolání

Tento cvik patří mezi jeden z nejdůležitějších a měla by mu být věnována zvýšená pozornost. Dokonalým zvládnutím a provedením tohoto cviku se vyhneme celé řadě nepříjemností, které později mohou vzniknout při mysliveckých akcích. Správné provedení tohoto cviku vypadá tak, že pes na povel udělený vůdcem ochotně a co nejrychleji přiběhne, usedne a čeká na další povel. Současně je třeba poznamenat, že na přivolávací povel pes musí bezpodmínečně přijít přímo ke svému vůdci. Nelze tolerovat přiběhnutí na větší či menší odstup od vůdce, kdy se pes například nenechá upoutat na vodítko, nebo kdy bude dál pokračovat v činnostech, které nejsou žádoucí z hlediska dalšího průběhu myslivecké akce, například prohánění zaječí či srnčí zvěře, přechod do další, ještě neobstoupené leče a zbytečné zvednutí zvěře v ní zalehlé atd.

S nacvičováním přivolání začínáme prakticky již ve věku štěněte, a to hravou metodou, při současném přivykání psa na jeho jméno. Nejčastějšími slovními povely, které používáme, jsou: "sem" nebo "ke mně". Snad nejlépe je přivolání učit tak, že je spojujeme s nějakým pamlskem (kousky granulovaného krmiva, kostička chleba apod.). Důležité je připomenout, že zpočátku se psíkem chodíme zásadně před krmením a usilujeme o to, abychom s ním byli sami a bez rušivých vlivů, jako například jiní psi, děti apod. Postupujeme tak, že při procházce, později při slídění, zavoláme na psíka jménem a dáme i povel k přivolání. Dobré je zpočátku také si po takto uděleném povelu dřepnout, což psíka vybízí ke hře a zpravidla rychle přiběhne. Poté následuje velká pochvala a předání již zmíněného pamlsku. Musíme si současně uvědomit, že přivolání musí u psíka vyvolávat vždy pocit něčeho příjemného (pamlsek, pochvala, pohlazení), což se u něj zafixuje natolik, že jeho reagence na povel bude okamžitá a vždy s radostí přiběhne.

OHAŘ SE FOTOGRAFUJE

 Pokud by po vydání povelu k přivolání psík nereagoval, tedy neuposlechl, protože jej zajímá něco jiného, přitažlivějšího, zásadně k němu nejdeme ani se nesnažíme jej dohonit, naopak vzdalujeme se od něj na opačnou stranu a opět jej přivoláme, na což zpravidla reaguje tím, že k nám rychle přiběhne. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že poté, co k nám psík přiběhl (i když opožděně) jej nikdy nesmíme trestat, a to ani v pozdější fázi výcviku! (Přivolání by si mohl spojovat s trestem, čímž bychom si zmařili mnohdy několika týdenní či měsíční práci. I při pozdních návratech musíme trpělivě vyčkat až bude ve vzdálenosti slyšitelného hlasového povelu, který ihned udělíme a poté, co přiběhl jej připoutáme na vodítko, naznačíme pochvalu, pamlsek sice nedáme, ale psa v žádném případě netrestáme.) Poté, co pes již perfektně ovládá přivolání na hlasový povel, přidáváme k povelu i zvukový signál píšťalkou, a to dva krátké ostré hvizdy. Hlasový povel postupně ztišujeme a ubíráme a udělujeme povel dávaný pouze píšťalkou. Psy, které hodláme využívat i v honičských pracích (honiče, teriéry, jezevčíky), je dobré přivykat na přivolání také na signální trubku (povelku) nebo volský roh, u nichž je rádius slyšitelnosti podstatně větší. Zabráníme tím zbytečně dalekému honění zvěře, respektive přechodu psa do další neobstoupené leče, do sousední honitby apod.

S udělováním povelu na přivolání úzce souvisí také únosnost udělování tohoto povelu při výcviku z hlediska jeho četnosti. Musíme si uvědomit, že četnost tohoto povelu není přímo úměrná kvalitě jeho provedení! U štěňat a mladých psů do věku čtyř měsíců postačí, když povel na přivolání použijeme každých asi 10 až 15 minut, tzn., že při denním rytmu práce se psem v rozsahu 1 hodiny, postačí použít povel na přivolání 4 až 6 krát. Po dostatečném zafixování reagence psa na tento povel, včetně povelu udělovaného píšťalkou či povelkou, nemusí být ani četnost o moc vyšší. U tohoto cviku jsou rozhodující nejen ochota a rychlost provedení, ale především jeho pravidelné opakování při každé příležitosti práce se psem. V úvahu musíme brát především to, že povel na přivolání je nejčastěji udělovaný povel a bude psa doprovázet po celý jeho život, a proto tento cvik nevynecháváme při žádné příležitosti, i když jsme si "jisti", že jeho provedení je bezchybné.

Lovecký pes, Cviky poslušnosti, Šoulačka, Aport, Vodění volné a Následování.

Pes lovecký na čekané

Cviky poslušnosti 

Zcela jednoduše by se dalo říci, že všechny ostatní, kromě základních cviků poslušnosti, přesto však nebude myslím od věci si je vyjmenovat: - vodění volné a následování, - odložení, - šoulačka s odložením, - přinášení (aportování). 

Vodění volné 

Vodění volné se od vodění na řemeni liší jen v tom, že pes jde volně u levé nohy svého vůdce, avšak nepřipoután. Správně provedený cvik vypadá tak, že pes jde klidně, jeho hrudník je ve stejné rovině s nohou vůdce, přitom nezůstává pozadu, ani nepředbíhá, ani neuhýbá do strany. Tento cvik začínáme cvičit až tehdy, když pes chodí perfektně u nohy na řemeni, a to tak, že zcela nenápadně uvolníme vodítko, které jsme pouze provlékli očkem na obojku, přičemž udělíme povel "k noze" a případně i hrozbou proutkem nutíme psa, aby šel u nohy stejně jako by byl na řemeni. Kdyby se chtěl pes vzdálit, musíme jej znovu vzít na vodítko a tento cvik podle potřeby opakovat i vícekrát. Pokud by zpočátku pes například zrychloval (předbíhal), počínáme si stejně, jako když je na řemeni, tj. pomůžeme si lehkým švihnutím proutkem nebo mu postačí proutek nastavit před mordu. Pes ihned ví, co proutek znamená a okamžitě zvolní pohyb. Důležité je připomenout, že při nacvičování volného vodění necvičíme žádný jiný cvik, nanejvýš snad jen sednutí na povel, a to proto, že správné provedení tohoto cviku v průběhu výcviku je zpravidla vyžadováno s určitým donucením s použitím trestu, které nechceme, aby pes spojoval s jinými cviky. Tento cvik, po jeho dokonalém zvládnutí, procvičujeme postupně také střídáním pomalé a zrychlené chůze a při různých obratech, což musí pes respektovat a přizpůsobovat rychlost svého pohybu pohybu svého vůdce, jakož i všem změnám směru jeho pohybu. Při volném vodění musí pes zrovna tak usednout bez povelu, v případě, že se zastavíme, jako při vodění na řemeni. To, že při každém dokonalém provedení cviku udělíme psovi pochvalu je samozřejmostí. Při nacvičování tohoto cviku mu vždy dopřejeme také dostatek volnosti, aby se mohl náležitě proběhnout a nefixoval si tento cvik pouze s nepříjemným donucováním. 

Následování 

Následování myslivce

Správně provedený cvik vypadá tak, že pes má jít volně neupoutaný nebo upoutaný na volném řemeni, přehozeným přes pravé rameno vůdce, za ním nebo vedle jeho levé nohy. Asi po 50 krocích se vůdce zastaví, krátkou dobu (asi 10 až 15 sekund) vyčká na místě, přičemž pes musí zůstat bez povelu v klidu stát, sedět nebo ležet. Poté vůdce se psem opět pokračuje v pomalé chůzi a asi po 50 krocích zastaví, sejme z ramene brokovou zbraň a vystřelí. Pes musí zůstat klidný. Po výstřelu, není-li pes upoután, vůdce psa připoutá na vodítko a odchází zpět na výchozí místo, respektive u zkoušek k rozhodčím. Na zkouškách může být upoutaný pes hodnocen nejvýše známkou 3, přičemž u této disciplíny musí pes prokázat, že rozlišuje následování a vodění volné nebo na řemeni. Nácvik i zkoušku této disciplíny je vhodné provádět na lesní cestě, loveckém chodníku, okraji lesa apod., tj. tak, aby se co nejvíce podobala skutečnému odstřelu spárkaté zvěře se psem. Nácvik následování by neměl činit žádné zvláštní potíže, máme-li dokonale zvládnuté vodění psa, a to ať už volně nebo na řemeni. 

V počáteční fázi výcviku následování je výhodné při každém našem zastavení psa vždy zadaunovat! Z této polohy si pes totiž při výstřelu zpravidla sedne nebo v poloze "daun" zůstává. 

(Bude se nám to hodit také při nácviku složitější disciplíny, kterou je šoulačka s odložením.). 

Na zkouškách samozřejmě slovní povel "sedni" či "daun" udělit nemůžeme, ale sednutí nebo zadaunování lze celkem snadno nacvičit i způsobem zastavení vůdce, a to tak, že v posledním kroku před zastavením lehce šoupneme pravou nohou po zemi, čímž tímto zvukem udělujeme nenápadně povel. 

Jinými slovy, při nácviku v posledním kroku chůze před zastavením šoupneme podrážkou o zem se současným udělením povelu "sedni" či "daun" a postupně slovní povel ubíráme až do stadia, kdy pes usedá nebo daunuje jen na naše šoupnutí nohou. Postupem času při nácviku této disciplíny nakonec zjistíme, že pes usedá či daunuje, jakmile se zastavíme, a to i bez uvedeného povelu. Jiným způsobem udělení povelu "sedni" či "daun" je naučit psa sednout či daunovat na zvednutí zbraně. Postup nácviku je přitom obdobný jako v prvním případě. 

Ing. Koloman FERJENTSIK