Kazatelna posed v zimě. Zimní fotografie posedů a kazatelny (by pavel kysela)

Zimní fotografie posedů a kazatelny (by pavel kysela)

#Posed, Kazatelna, Zima a hlad v lese, Zvěř v zimě, Lov, Příhody z loveckého batohu

Veselé Vánoce a Happy 2019! Myslivecké vánoce, Laně, Les, Zima a hlad v lese, Zvěř v zimě

Veselé Vánoce a Šťastný Nový Rok 2019!

Veselé Vánoce a Happy 2019! 

Zdravý a přátelský nový rok! To, že rok 2019 může být jen rok, kdy lidé nakonec uvidí, jak důležitý je "život" pro zvíře a že zvířata již nejsou zneužívána jako výrobky, hračky nebo  krmivo.

Život pro zvíře je stejně důležitý jako život pro člověka!

 Šťastný nový rok!


Myslivecké vánoce, Laně, Les, Zima a hlad v lese, Zvěř v zimě

Srnčí zvěř na řepce jsou dva mladí srnci

Srnčí zvěř na řepce jsou dva mladí srnci....

ZIMA A HLAD V LESE. Nedostatek potravy způsobí oslabení organizmu, vede ke snížení reprodukce, zvyšuje náchylnost k onemocnění a může vést až k úhynu!

U Krakonošova krmelce je hajnej

z Krkonošských Pohádek

Volně žijící zvířata získávají potravu v závislosti na anatomické a morfologické stavbě trávicího ústrojí.

V každém ročním období má volně žijící zvěř jiné potravní nároky. Musí být schopna opatřit si takové množství potravy, aby plně pokryla svou energetickou potřebu v závislosti na zdravotním stavu, kondici, pohlaví atd. K této činnosti je nutné zajistit zvěři dostatek kvalitních krmiv, klidu a krytu.
Nemá-li zvěř možnost získat kvalitní potravu, je nucena přijímat potravu nevhodnou, případně hladoví nebo migruje a hledá jiné, vhodnější lokality. Nedostatek kvalitní potravy, vody, klidu a krytu jsou limitní faktory rozvoje a kvality populací druhů na daném území.

Déle trvající nedostatek vhodné potravy způsobí oslabení organizmu, vede ke snížení reprodukce, zvyšuje náchylnost k onemocnění a může vést až k úhynu. Jde o přirozenou zákonitost, s níž je myslivecká praxe dobře obeznámena.
Přirozený trvalý pohyb zvěře za potravou je důležitým fyziologickým činitelem k podpoře trávení a metabolismu.

Přirozeným jevem je také koncentrace většího počtu jedinců zvěře na úživnějších lokalitách, zvláště v souvislosti s pěstováním plodin a lesních dřevin, které jsou pro zvěř atraktivní např. kukuřice, řepka, plodonosné a okusové listnáče. V těchto lokalitách může docházet k výrazným škodám jak na lesních, tak i zemědělských porostech. Přirozenější pro zvěř je hledání potravy na větší vzdálenosti. Tím samovolně dochází k migraci a osvěžování krve. To má význam pro snižování stupně příbuznosti v dané populaci a zlepšuje kondici zvěře. Zvěř, která je v dobré kondici, snáze odolá nejen námaze, ale také nepříznivým klimatickým podmínkám (zimní období s dobou nouze).
Složení krmiv předkládaných zvěři v době nouze musí odpovídat po stránce kvalitativní i kvantitativní ročnímu období a fyziologickým potřebám zvěře.

Potřeba krmiv je všeobecně závislá na přírodních podmínkách, na druhu zvěře, početním stavu, věku a pohlaví.

VÁNOČNÍ A NOVOROČNÍ PŘÍBĚHY U SENÍKU S JELENÍ I ČERNOU ZVĚŘÍ. Lovy fotoaparátem A KAMEROU

VYSOKÁ V ZIMĚ

Je leden. Oproti dřívějším rokům všude leží sníh

V údolích leží kolem deseti centimetrů, nahoře na kopcích podstatně více. Vyjíždím do lesa s úmyslem se podívat k seníku na jelení zvěř. Lesní cesty jsou prohrnuté, vyhrnutý sníh tvoří kolem cesty mantinely, místy není vidět do okolí. Na větvích stromů leží přimrzlá vrstva sněhu, rovněž na větvičkách uvnitř porostů se drží sníh a tmavé smrkové porosty jsou tím prosvětleny. Fouká slabý západní vítr.


Od auta jdu k seníku proti větru, což mi dává jakousi jistotu, že mne zvěř nenavětří. Po příchodu k seníku zjišťuji, že jdu včas, neboť řepa a krmná směs dosud leží v korytech. Od seníku vystupuji do mírného severního svahu, maskuji se a čekám, zda přijde zvěř. Po hodině čekání vychází z houštin tlupa jelení zvěře, laně, kolouši a špičáci. Žádný starší jelen. Tlupa se vydala ochozem přímo k seníku. Chvíli některé kusy větří na mých stopách, ostatní zvěř se ihned pouští do porcování nabídnutých pochoutek. I větřící kusy po chvilce běží ke korytům, aby také na ně něco zbylo. K mé smůle na zvěř špatně vidím, neboť mi ve výhledu brání kmeny smrků. Jiné stanoviště si nemohu vybrat, zvěř by mne ihned navětřila. Je ode mne asi padesát metrů. Pořizuji několik fotografií, když některý kus vyjde do prostoru, ve kterém mi nebrání ve výhledu kmeny. Zvěř se u krmiva strká, kope, staví se na zadní běhy a buší do sebe předními běhy, jako boxeři, zakusují se do hřbetů a krků, přičemž soupeři vytrhávají chumáče zimní srsti. Těchto drobných šarvátek využívá ostatní zvěř a okamžitě obsazuje volná místa. Když jsou koryta již prázdná, odchází zvěř k balíkům sena, umístěných za seníkem ve vzrostlém smrkovém lese. Rychle se šeří, obloha je zatažená a z nízkých mraků popadává sníh. U volných koryt se slétají sojky a v korytech i na zemi sbírají zbytky po jelenech.

Zjišťuji, že jelení zvěř u balíků sena zpozorněla a bedlivě sleduje prostor vlevo ode mne. Vzápětí vidím proč. Snad na dvacet metrů ode mne probíhají čtyři selata a míří přímo k seníku, u kterého je malý přístřešek s koryty pro přikrmování černé zvěře. Selata, snad šestikilová, vzápětí mizí pod přístřeškem. Jelení tlupa odklusala směrem k houštině, ze které před tím vyšla, a sleduje seník. Asi po třech minutách kolem mne, ještě blíže než selata, probíhá bachyňka. U seníku se vydala klusem směrem k jelení zvěři a ta zatahuje do houštiny. Vypadalo to, jako by je bachyňka vyháněla. Zřejmě spokojená, že jeleny zahnala, mizí pod přístřeškem rovněž. Občas se ozve kvičení, jinak je pod přístřeškem klid. Asi po patnácti minutách bachyňka vybíhá z přístřešku, klusem mne míjí a mizí v houštině. To mám již všechny věci sbalené, protože se do lesa vkrádá šero a vánice. Vydávám se zpět k seníku na cestu. Selata jsou stále pod přístřeškem. Když již stojím na břehu cesty, v těsné blízkosti přístřešku, selata z něj spokojeně vycházejí a kolem koryt sbírají zbytky po jelenech. Jsou ode mne jen přes cestu pět, možná šest metrů. 

Pomalu vytahuji foťák s tím, že je vyfotografuji. Protože je již tma, musím použít blesk. Jenže ten, jako naschvál, nechce pracovat. Selata o mně zatím vůbec neví, jak jsou zabrána do sbírání zbytků. Zřetelně slyším, jak funí a mlaskají. A když se mi již smůla lepí na paty, tak pořádně. Podjely mi nohy a já padám do sněhu na cestu. Foťák držím tak, abych s ním nepraštil o zem, a tak místo foťáku mizí ve sněhu můj obličej. Zvedám hlavu a vidím, že selata stojí na okraji cesty a sledují mne. Připadá mi to docela legrační a chechtám se. To je i na selata moc, přebíhají přes cestu a jedno za druhým běží směrem, jak před tím bachyňka. Zvedám se. Cítím, že sníh mám za krkem, za košilí, v rukávech a jak taje, cítím, jak mně voda teče po těle.

Znovu se k seníku vracím asi po deseti dnech. Vane mírný západní vánek. Usazuji se na místě, jako při minulé návštěvě a čekám. Od západu táhne lesem mlha a stromy dole ve svahu pomalu mizí v její šedé hmotě. Ta pomalu postupuje svahem nahoru a zahaluje prostor kolem seníku a širokém okolí. Je tak hustá, že v patnáctimetrové vzdálenosti vidím z kmenů stromů jen siluety, seník zmizel v mlze úplně. Čekám dál v naději, že mlha opět odtáhne. Občas vidím procházet mezi stromy nezřetelné siluety zvěře, plující tou mlžnou hmotou jako nějaké přízraky. Jediné, čeho se dočkávám, je houstnoucí šero, poznenáhlu přecházející v tmu. Nezbývá mi nic jiného, než odejít.

K seníku se vracím na sklonku ledna. Nic se téměř nezměnilo, jen sněhu přibylo, na stromech jsou i nadále namrzlé vrstvy sněhu, větve se pod jejich tíhou přimykají ke kmenům, západní strana kmenů se pod bílou pokrývkou skrývá. V lese je naprosté ticho, jen občas se ozývá křik sojky a klepání datla, občas se z prostoru kdesi nad mraky ozývá burácení motorů letadel. S lesníkem jsem domluven na tom, že nakrmím sám a na místech dle své potřeby. To proto, abych měl jistotu, že zvěř krmivo nesebere dříve, než přijdu já. Je deset hodin. Odkládám nezbytné brašny a batoh. Naplňuji kýble řepou a jdu s nimi na ochoz, kterým zvěř přichází k seníku z houštin. Sem a tam na ochozu pohodím řepu a odbočuji vpravo k místu, kde na zvěř budu čekat. Věřím, že tak si zvěř přilákám do míst, kam potřebuji. Vracím se ještě pro trochu krmné směsi a ve stejné stopě usypávám na malé hromádky směs obilí, slunečnic a řepky. 

U seníku jsem několikrát klepl kýblem, abych dal zvěři najevo, že se u seníku něco děje. Beru si věci a usazuji se na „mém“ místě. Sotva se stačím zamaskovat, už vidím, že se k seníku trousí jednotlivé kusy vysoké. Jenže z houštiny na opačné straně. Postupně se u seníku schází šestnáct zvířat, většinou laně s kolouchy a celou skupinu zdobí svou přítomností dva špičáci. O mé návnadě tím pádem nemají ani potuchy a scházejí se u balíku sena, umístěného mezi stromy za seníkem. Tato tlupa se na místě zdržuje od půl jedenácté až do půl třetí. Pomalu vybírají z již rozpadlého balíku seno, v klidu jej žvýkají a rozhlížejí se po okolí. Poklid v tlupě zvěře trvá až do půl třetí. Jedna ze starých laní otáčí hlavu směrem k houštině, odkud jsem předpokládal příchod zvěře. Nakonec se k houštině otáčí celá, s ní i ostatní, a pozorně sledují houštinu. 

Z ní vychází laň a vzápětí další a další. Tlupa, která dosud byla u sena, pomalu odchází dolů svahem. Přicházející tlupa jde po ochozu, na který jsem umístil „návnadu“. Nijak nespěchá, pozorně sleduje okolí a pomalu se blíží. Stará laň, která jako první narazila na řepu, se do ní okamžitě pouští. Ostatní zvěř, která zjistila, že se na místě nachází nějaká potrava, okamžitě hledá další. U každé řepy a hromádky krmné směsi se schází vždy několik kusů a nastává boj o každé sousto. Jeleni to mají jednodušší, strkají do holé zvěře parohy a sjednávají si tak respekt. Mezi holou zvěří a kolouchy se odehrávají jiné šarvátky. Protivníci se proti sobě staví na zadní běhy a buší do sebe předními, kopou se předními běhy, zakusují se do hřbetů a boků a vytrhávají soupeři chomáče srsti. Toho využívají ti „třetí“ a okamžitě se vrhají na uvolněné místo a snaží se získat nějaké sousto. Z ochozu zvěř odbočuje po mé návnadě směrem ke mně. Celá tlupa postupuje pomalu a do posledního drobku sbírají krmivo. Kolouši pobíhají z místa na místo a snaží se ukrást nějaké sousto a docela se jim to daří, dokud neschytají nějaký kopanec. Jako první ke mně postupuje nerovný osmerák. Zajímavé pro mne je to, že zvěř vůbec nejistila na mých stopách, které provázely každou hromádku krmiva. Když je tento osmerák ode mne asi dvacet metrů, zaslechl cvaknutí závěrky foťáku. Znehybněl a pozorně sleduje místo, kde jsem zamaskovaný. Ale trvá to jen několik vteřin a pokračuje v porcování řepy. Na další cvakání již nijak nereaguje, jen občas se mým směrem krátce podívá. Je legrační jej pozorovat. I když si bere ze země sousto, zrakem pozoruje místo, kde se nacházím. Připadá mi chvílemi, že mu musí vypadnout světla. Stejným způsobem se chovají i ostatní jeleni a holá zvěř. Tak jsem se do fotografování zabral, že si nevšímám toho, že vedle mne nalevo stojí mezi kmeny dva kolouši a poulí na mne světla. To trvá asi půl minuty a zřejmě uklidněni tím, že ostatní zvěř je v klidu, přidávají se k ní. Stejným způsobem, jako nerovný osmerák, přede mne přišel i osmerák s malými klepítky, další mladý osmerák a nakonec špičák. 

Když zvěř již vysbírala všechno krmení, vydává se po ochozu zpět do houštiny, odkud vyšla. K balíku sena nešel ani jeden kus z tlupy. Zůstávám dál na místě a čekám, zda k seníku přijde nějaká černá zvěř, které jsem do koryt pod přístřeškem rovněž nasypal krmení. Nedočkal jsem se. Jen z houštiny za mnou vyšel jelení kolouch. Byl sám. Vydal se na polovinu cesty k seníku, otáčí se a na vzdálenost asi deset metrů prochází kolem mne zpět do houštiny. Je již tma. Černé zvěře jsem se nedočkal. Balím věci a vydávám se k autu. Na místě, kde ještě vidím k seníku, se otáčím a pozoruji, že k němu přibíhají tři kusy černé zvěře a bleskově mizí pod přístřeškem s krmením. Tak je alespoň zahlédnu, na fotografování je již přílišná tma. Pokračuji v cestě k autu. Je úplné ticho, jen sníh mně tiše chrupe pod nohama.. Jsem spokojený z úspěšného „lovu“.


Na tomto místě jsem již po několikáté. Vždy přišla stejná tlupa jelení zvěře, stejné laně, kolouši i jeleni. Vždy jsem sám naházel seno i „návnadu“ řepy a krmné směsi. Zvěř byla již na mé stopy tak zvyklá, že jim při příchodu nevěnovala pozornost. Při cestě z ochozu se jednotlivé kusy předbíhaly, jen aby u krmení byly první, jako by soutěžily, kdo bude přede mnou nejdříve. Jako startovací signál v tomto případě posloužila první nalezená řepa nebo hromádka krmiva. Působilo to až legračně. 

Při této návštěvě se dostavil i jelen sika, šesterák. Nejdříve chvíli postával vpravo ode mne mezi stromy a jistil na všechny strany. Nakonec se rozeběhl k jelenům, s větrníkem nízko u země, jako pes na stopě. Když přichází na mou stopu, zaráží se, úplně se přikrčil na sněhovou vrstvu a zkoumá ji. To trvá snad minutu. Když ale zjišťuje, že jeleni jsou zcela klidní, začíná v tlupě jelenů působit malý zmatek. Pobíhá od jednoho kusu ke druhému. Kolouši před ním odskakují od potravy, laně se nenechávají příliš rušit. Na to sika reaguje tak, že do nich dloubne parohy a holá odskakuje. Sika na uvolněném místě rychle zkoumá, co se tam nachází dobrého, ale vzápětí odbíhá k jinému kusu a vždy následuje stejná scéna. Starší jeleni se nenechávají od potravy vyhnat, ohánějí se po sikáči parohy a tak vždy pro změnu odskakuje sika. Sika je sebevědomý, jeho jednání je agresivní. Když mu nechce uvolnit místo některý ze špičáků, obchází jej v kruhu a pak s rozběhem zaútočí, až sníh víří vzduchem. Ale zvěř se vždy vrací k opuštěné pozici, dokud je sikáč opět nevyžene. Tak řádil v jelení tlupě asi čtvrt hodiny, běhal z místa na místo. Je pro mne docela nepochopitelné, proč nezůstává na vybojovaném místě s potravou, ale běhá z jednoho místa na druhé. Nakonec se však zklidňuje a bere potravu jako jelení zvěř. Jenže to již to nejlepší bylo pryč. Po spotřebování řepy a krmné směsi jelení zvěř pomalu odchází zpět na ochoz a do houštiny, ze které vyšla. Společně s nimi i jelen sika, jako by k tlupě patřil.


Vždy, když si prohlížím fotografie, přemýšlím o tom, zda všechno to čekání a mrznutí stálo za to. Teď již vím, že ano. Jsou to neopakovatelné zážitky, být tak blízko u zvěře, na nevelkou vzdálenost pozorovat její chování, hierarchii v tlupě, snahu doslova urvat co největší sousto, jak velkou výhodu mají jeleni s parožím na hlavě, pomocí něhož si vymáhají přístup k potravě, agresivitu jelena siky, jak zvěř se zvednutou hlavou přehazuje ve svíráku zmrzlou řepu jako horký brambor, snažíc se jí kus ukousnout, jak jiný kus se zvednutou hlavou s větrníkem u svíráku žvýkajícího kusu zjišťuje, co má dobrého, jak zvěř poulí světla do objektivu foťáku, pozorovat detaily na zvěři. Již teď vím, že příští zimu tam půjdu zas.


Svatopluk ŠEDIVÝ myslivost a databáze

SRNEČEK a setkání v listopadu na kraji lesa - má ještě parůžky

Setkání v listopadu

ZUBŘI ONLINE

ZUBŘI ONLINE WEBOVÉ KAMERY NA KRMELIŠTI V ZIMĚ

DIVOČÁK U KRAKONOŠE - do krmelce a bude se přikrmovat divočák pro Trautenberga

TADY PŘIVEZL KRMENÍ - hajnej pro divočáka od Trautenberga

Zimní lovecké stezky

Obrovitý kňour stál nehybně jako přízrak v poletujících vločkách...

SETKÁNÍ a ČERNÁ ZVĚŘ v ZIMĚ

Cesta je po obou stranách obrostlá hustými šípkovými keři a nikým nepěstěnými jabloněmi a hrušněmi. Asi po sto metrech končí ve smíšeném lese, kde pokračuje jako lovecká stezka.

Vytáhl jsem z kufru automobilu plátěný pytel do půlky naplněný směsí obilí a kukuřičných zrn. Naplnil jsem ho před malou chvílí ve skládce krmiva na konci vesnice. Záměrně jen do půli a to ze dvou důvodů. Za prvé, kvůli tomu, že cesta k mému krmelci jež mi byl přidělen na úseku zvaném ,,Hřebeny",vedla do rokle mezi skalami a poté strmou strání zase vzhůru. A nést na zádech dva kilometry plný pytel zrní lesem dolů a nahoru po vyčnívajících kořenech starých smrků je věru dřina i pro mě třebas mám celkem dobrou kondičku. A za druhé proto, že jsme minulý týden o štědrém dnu společně s mými dětmi, které mi pomáhaly, řádně zakrmili, tak jak se o Vánocích sluší a patří. Takže bude stačit jen trochu na dosypání korýtka.
Vykonával jsem tenkrát myslivost v honitbě,,Liška Sedlec" u města Mšena v krásné krajině kokořínska.

Pytel jsem si hodil na jedno rameno na druhé pušku a vykročil jsem do toho mrazivého prosincového odpoledne. Starý umrzlý sníh mi křupal pod nohama, než jsem se dostal z úvozu na lesní pěšinu vyšlapanou zvěří a lovci. Po té se šlo přeci jen lépe. Sestupoval jsem po klikaté stezce mezi mohutnými pískovcovými skalami do smrkové mlaziny, kterou protínala. A tam mi padly do očí stopy ve sněhu. Byly od silného kusu černé zvěře a vypadaly hodně čerstvě. V jednu chvíli se mi dokonce zdálo, že jsem ucítil známý pach tohoto zvířete. Jenže mlazina není velká a jistě by se dalo do pohybu, kdyby v ní bylo zalehlé. Zřejmě tudy chvíli přede mnou prošlo. Nadhodil jsem si pytel zrní a pokračoval dále, teď už ve vysokém smrkovém lese až na křižovatku lesních cest. 

Odtud potom nejhorší částí trati, dvě stě metrů prudkým stoupáním. Až budu nahoře, tak už to bude dobré. Nenesl jsem moc těžký náklad a tak jsem za chvíli pokračoval po široké lesní svážnici nahoře na hřebenech. Tam už se šlo rychle a můj krmelec byl postaven asi po půl kilometru, sto metrů v bukovém lese napravo od ní. Nemýlil jsem se, korýtko bylo do tří čtvrtin vybráno zvěří. Dosypal jsem ho, načechral seno v krmelci, prohlédl zda je dostatek soli na svém místě a na chvíli poseděl, abych vykouřil cigaretu. Mezitím se obloha zatáhla šedými mraky a v lese se zešeřilo. Začalo pomalu a zprvu nenápadně sněžit. No musím jít, vypadá to na pořádnou chumelenici
,,Tak zvířata hezký a veselý Nový rok",popřál jsem nahlas do prostranství lesa a chvátal zpět.

 Rychle jsem prošel úsek svážnice, slezl opatrně stráň na křižovatku cest a za smrkovým lesem došel po stezce až do mlaziny. Byl jsem už na jejím konci, v místě kde začínaly pískovcové skály, když vtom se ozvalo zafunění a na pěšinu asi dvacet metrů přede mnou, vyrazil zpod smrků, jejichž větve se dotýkaly země a dělaly tak přirozený kryt, veliký divočák.

Zůstal stát uprostřed stezky a pozorně mě sledoval. Byl to pravděpodobně ten kus, jehož stopy jsem spatřil o něco níže, když jsem tudy šel dolů. To ale už musel pod těmi smrky ležet. Docela mi zamrazilo, byl to opravdu statný kňour a jeho zbraně nešlo přehlédnout, jak bíle kontrastovaly s jeho černou, dlouhou a hranatou hlavou.
Ne, nestřílel jsem, je přeci čas, kdy se Nový rok bude loučit se starým ,budeme slavit, klást si předsevzetí , mít se rádi... tak ať je lepší pro něj i pro nás.

Obrovitý kňour stál nehybně jako přízrak v poletujících vločkách, které tály na jeho mohutném štětinatém těle.Viděl mě a sledoval co udělám. Chvíli jsme na sebe mlčky hleděli, pak jen tak jemně frknul, sklonil hlavu a ryjem rýpnul do čerstvého sněhu. Znovu se na mě podíval a poté se ztratil jak duch do bílé mlhy lesa.
Husté sněžení překrývalo naše stopy, když jsme se vraceli každý domů. Na kraji lesa jsem se ještě otočil a zahleděl se do jeho království, které se halilo do nové bělostné peřiny. Sníh vytrvale, zlehka a tiše padal, Nový rok čekal za dveřmi a na lovecké stezce byl klid.
Petr SLABA

Vysoká zvěř, Lovy fotoaparátem, Fotografie z myslivosti, Krmelec, Krmeliště pro vysokou, Laně, Skupinka jelenů různého věku, Zima a hlad v lese

Daněk

Netrpělivě jsem čekal na ukončení lovecké sezóny, 

abych se posledním lovcům nepletl při lovu v jejich honitbách. Je po polovině ledna, doba lovu vysoké zvěře skončila.

Po domluvě s kamarádem – lesníkem se jdu podívat k seníku na zvěř, budu-li mít to štěstí a nějakou alespoň zahlédnu. Dnes jdu k seníku již po čtvrté. V noci napadl čerstvý sníh a lesní cesta, po které jdu k seníku, svítí bělobou, stejně jako v porostech na levé i pravé straně. Protože je téměř bezvětří, sníh zůstává i na suchých větvičkách, zbylých v porostech na kmenech smrků.

V porostu je tím nezvyklé světlo. Koruny smrků jsou obaleny starými vrstvami sněhu, který na nich ulpěl před několika dny a na větvích namrzl a jeho váhou větve přimyká téměř ke kmenům. Pod váhou sněhu se každou chvílí ozve silné prasknutí některého z kmenů, jako by se měl právě zlomit. Dovedu si představit, jak by vše dopadlo, kdyby začal foukat silný vítr, nebo dokonce vichřice.

Přicházím k seníku. Moc stop jelení zvěře nevidím, ale je to tím, že stopy jsou zapadány čerstvým sněhem. Odkládám věci a vcházím do seníku, abych naházel nové seno do jeslí, z předešlého krmení v jeslích nezbylo nic. Je mínus osm, a tak se prací trochu rozehřívám.

Konečně jsou jesle naplněny voňavým senem. Obcházím seník na druhou stranu, abych ještě přikrmil zvěř řepou a drceným obilím. Řepu a pak i drcené obilí nedávám do koryt, ale pohazuji a usypávám do starého smrkového porostu blíž a blíž k místu, kde se chci ukrýt. Beru si mé věci a do náruče seno a to ještě cestou k úkrytu pohazuji k řepě, jako návnadu, abych zvěř nalákal co nejblíže k sobě. Je to takový malý „podraz“ na zvěř, ale fungující, jak jsem v minulých dnech a letech zjistil.

Naštěstí počal foukat východní větřík, sice takový mrazící, ale zajišťující, že mne zvěř nenavětří. Rychle se zamaskovávám maskovací sítí, protože v protějších houštinách již vidím koloucha, který pečlivě sleduje prostor seníku. Ale to jsou na „návnadě“ již první hosté. Sojky, brhlíci, strakapoud a sýkorky. Brhlíci a sýkory se na hromádkách nezdrží, vždy berou do zobáků co nejvíce potravy a vylétají do korun smrků. Strakapoud sedí u jedné hromádky a hltavě polyká. Nejchamtivější jsou sojky, které se toho snaží nabrat do zobáků co nejvíce a pak se soustem vylétnout na nějakou suchou větev. Zvlášť se jim to nedaří, a tak jsou nervózní a napadají jedna druhou. Jak se ta ptačí havěť tak rychle slétla na místě je pro mne záhadou, pravděpodobně zjistila můj pohyb a tak se slétla zjistit, co jí bylo připraveno dobrého.

Jelen a laně

Smůla je v tom, že je nemohu fotografovat, protože mě v tom brání pařezy, popadané větve a zvlněný terén. Kolouch se vydává pomalým krokem k seníku, pozoruje, sleduje a větří. To jsou na okraji houštiny již i laně a pomalu následují koloucha. K mé smůle jdou za seník k jeslím se senem, takže na zvěř nevidím. Až po nějaké chvíli vychází kolouch zpoza seníku a naráží na mé stopy. A zřejmě po zkušenostech z předcházejících dnů na stopě nedůvěřivě nejistí, ale sleduje stopu, až nachází první hromádku návnady.

Je čtrnáct hodin. Vzápětí vycházejí i laně a když vidí koloucha, jak si dopřává, rozbíhají se k němu a každá se snaží obsadit místo u některé z hromádek obilí nebo řepy. Ale to již přichází další zvěř, bez sledování a větření a hrne se ke zvěři přede mnou. Nastávají drobné šarvátky u hromádek obilí a boj o řepu, která je „na kost“ zmrzlá.

Kolouši ustupují laním a čekají na vhodnou příležitost se na hromádce přiživit. Sejdou li se dvě bojovné laně, stoupnou si na zadní běhy a buší do sebe přednímu běhy. Přitom málem praskají kosti a je to pro mne docela nepříjemný zvuk, jak se tlučou běhy přes běhy. Mám to dění dvacet až třicet metrů před sebou, takže vše dobře slyším a vidím, dokonce zvěř zřetelně cítím, protože větřík vane od zvěře ke mně.

Na cvakání uzávěrky foťáku zvěř reagovala jen z počátku ale ne úprkem, ale tím, že sledovala místo, kde jsem ukryt. Je to zajímavý pocit, když mne z tak malé vzdálenosti pozoruje bezpočet párů očí. Postupně zvěř již nijak na foťák nereaguje, i když zcela bezpečně o mé přítomnosti musí vědět.

Jsem do fotografování tak zabrán, že nevnímám, co se děje v mém okolí. Ve vzdálenosti, ani ne deset metrů ode mne, přibíhá další zvěř. Je to jiná tlupa. Míjí mne bez povšimnutí, až na jednoho jelena, dvanácteráka. Zastavuje se na mé úrovni a sleduje ten podivný předmět před sebou, tedy maskovací síť, za kterou jsem ukryt. Nemohu jej fotografovat, je moc blízko. Světla má od pozorování vypoulená, až mám obavu, že mu snad vypadnou. Zřetelně slyším, jak se nadechuje a vydechuje, větrník zkroucený, jako by se šklebil. Snaží se čichem zjistit, zda ten předmět není nebezpečný. Ale asi po půl minutě zjišťuje, že není a přidává se k ostatní zvěři.

Mám tak před sebou holou zvěř s kolouchy a osm jelenů. Ti to mají se sběrem návnady nejlehčí, protože když zvěř nechce do hromádky odstoupit, strčí do ní parohy a má místo volné. Když se setkají dva jeleni, odehraje se ústup bez nějakého konfliktu. Jen se několikrát stalo, že když nechce jelen od hromádky dobrovolně odstoupit, přicházející jelen prudce skloní hlavu, parožím proti hodujícímu jelenovi a ten dobrovolně odskakuje.

Hladové sojky

Docela legračně působí, vezme-li si laň nebo jelen do svíráku řepu a snaží se z toho zmrzlého kusu něco ukousnout. Ve svíráku si řepu přehazují jako „horký brambor“ a přitom pozorují místo, kde jsem ukryt.

Jako poslední na místo přišel jelen sika japonský. Pobíhá sem a tam, ve snaze najít kousek sousta. Je to takový malý čertík Bertík. Černý, jako uhel, špičáček, parohy, dá-li se to tak nazvat, do poloviny slechů. Ve své činnosti je neúnavný a občas se mu povede nějaké sousto doslova ukrást. Je takovou třešničkou na dortu.

Ani sojky, brhlíci a sýkory se nevzdávají a jakmile mají sebemenší příležitost, vždy nějaké sousto zhltnou. Postupně se drobné šarvátky vytrácejí, úměrně s ubývající návnadou. Vše se mění na pobíhání zvěře z místa na místo a hledání, zda náhodou něco ještě nezbylo. Nezbylo. Zmizely i hromádky sena, které jsem poházel kolem řepy.

Zvěř postupně odchází do protějších houštin. Bez spěchu, rozvážně. Teprve nyní si uvědomuji, že slunce již zapadlo a ozařuje již jen vrcholky smrků. Také se citelně ochladilo, což poznávám podle toho, jak se mě mráz vkrádá k tělu a jak mne zebou nohy. Pomalu balím své věci a přitom zjišťuji, že mám v batohu termosku s horkým čajem. Upíjím jej a cítím, jak tělo doslova pookřálo. Když byla zvěř přede mnou, nebyl na čaj čas. Také nespěchám. Dopíjím čaj a vydávám se ztemnělým lesem na zpáteční cestu. Byl to krásný den, naplněný krásnými zážitky.

U seníku se odehrávají i malé tragédie. Lesník, když zakrmoval zvěř, nalezl u seníku ležící laň, která na jeho příchod reagovala jen tím, že neznatelně zvedla hlavu, nebyla schopna se zvednout. Protože bylo zřejmé, že laň uhyne, bylo její trápení ukončeno. Po odvezení byla laň vyvrhnuta. Bylo zjištěno, že je březí, plod je mrtvý, již zahnívající, všude v okolí silný zánět. Při určení věku bylo zjištěno, že laň je ve věku 17 let, téměř bez chrupu. To také byla příčina jejího špatného zdravotního stavu a odumření plodu, protože nemohla přijímat potravu. Smutný konec, ale příroda je neúprosná.

Svatopluk Šedivý

Narodila se malá prasátka divoké mamince bachyni...tady se myslivče postarej o klid v lese, pokud je někdo zvedne - uhynou v mrazu...!

Já nemusím, já už ho vidím.....

#Sele prasete divokého, Černá zvěř - bachyně, záleh, Les, Zima a hlad v lese, Zvěř v zimě,

Zima pod objektivem fotoaparátu. Zima v únoru je studená, mrazivá, brrr...honem na pec!

Zima v únoru (photo by pavel kysela)

Z příspěvku mladého myslivce...#Zima a hlad v lese, Les, Myslivcův sen, Myslivecké tradice, Názory myslivců, Sociální sítě

Myslivost... 

Je mi tedy jen 13 let a myslivosti se věnuji asi 3 roky. Ale už za ty tři roky dokáži rozlišit lidi kteří se v myslivosti pohybují. Podle mě taková 1/3 mladých lidí, kteří do myslivosti přicházejí, vlastně přicházejí jen kvůli lovu. Tato bohužel pravdivá z skutečnost poté pobuřuje lidi z měst kteří poté říkají že zabíjíme nevinná zvířátka, jsme vrazi, atd.. Ale vlastně si za to můžeme sami. Myslím si že až na pár výjimek se dnes už starší myslivci či ostatní ostřílení pánové/dámy, nesnaží moc předávat naší mysliveckou tradici která je na našem území tisíce let. Určitě je učí o kynologii, nemocech zvěře atd. .

Maxmilián s doprovodem u krmelce

Ale tradice je na myslivosti nejdůležitějším faktorem ! Musíme přemluvit laiky že myslivost v žádném případě není jen o lovu ! Ale o tu péči o zvěř po případě i o les. Ale docílit takové vizitky myslivců je zapotřebí začít něco dělat u těch mladých lidí ! Lov v myslivosti je vlastně takovým doplňkem k péči o zvěř.

Musíme jí zajistit dostatek potravy v zimním období, dostatek vody a mnoho dalšího. Myslivost je o mysli a myšlení. Všem se někdy naskytne nebo již naskytla situace kdy je zapotřebí velmi myslet ! A tím je paradoxně ten lov. A tady se ten tábor rozděluje. Ku příkladu: zvěř už máte srovnanou s osnovou optiky a jsi připraven k výstřelu. Zvěř se hne a bude jasné že by byla rána chybená. S prominutím blb za každou cenu vystřelí, rána samozřejmě chybená zvěř odejde a nikdo jí třeba nikdy nedohledá nebo bude umírat v bolestech zbytečně. Myslivec který myslí, flintu stáhne a odejde a bude vědět že by ránu tehdy stejně chybil a bude mít aspoň v srdci klid že kvůli němu by zvěř poté zbytečně netrpěla. Chybit může každý a to kdykoliv. Docela se mi líbil výraz v myslivecké latině ,,brečet" pojednává o pláči způsobeným právě chybenou ránou či nalezením poraněné už utrápené zvěře kterou buď něco porazilo nebo rozdělalo. A to je krásný příklad toho že mít soucit ke zvěři raněné i neraněné je základ slušného myslivce který nad tím myslí a nezajímá ho jen lov.

 Vkládám pár bodů z mysliveckého desatera.

1. Pamatuj , že příroda není střelnice. Střílej jen na to , co bezpečně rozeznáš !
2. Ke zvěři se chovej šlechetně , tuto chovej , zušlechťuj a chraň !
3. Zachovávej naše dobré české myslivecké tradice a zvyky. Je to Tvoje právo i povinnost !
4. Buď vždy a všude a za všech okolností myslivcem , tak jak zákon , předpisy a myslivecké zvyky káží a jak si v nich vychován a poučen byl

Lovu Lesu zdar ! Námitky přijímám v plné míře ! Děkuji

Převzato ze sociální sítě od Maxmilián Tůma
příspěvek je autentický, textové chyby opraveny

#Zima a hlad v lese, Les, Myslivcův sen, Myslivecké tradice, Názory myslivců, Sociální sítě, 

V zimě zvěř přijde až k lidem hlad donutí a bažant, který přežil 3 hony má kamaráda...

Srneček a bažant, který přežil 3 hony jsou kamarádi...

Zvěř v zimě, Zima a hlad v lese, Lovy fotoaparátem, Fotografie z myslivosti, Příroda a myslivost

Pěkný záběr zvěře v zimě v údolí

#Zvěř v zimě, Zima a hlad v lese, Lovy fotoaparátem, Fotografie z myslivosti, Příroda a myslivost,

Vábení lišek je zcela odlišné od vábení jiného druhu zvěře. Tyto druhy zvěře jsou v tomto období ve víru vášně, lásky, milování, zatímco u lišek jde o dobu strádání. Jak na to?

Lišák a Lankasterka  sociální sítě

Je třeba osvojit si a dodržovat mnoho loveckých zásad,

 ke kterým patří: vytrvalost, trpělivost, klid, pohotovost, pozornost, znalost povětrnostních podmínek revíru a lokalit v nichž se lišky rády zdržují či střídají

 Hlavní podmínkou pochopitelně je správné a věrné napodobení vábení, čili zaječího naříkání. Pošetilý je ten myslivec, který se domnívá, že je to přece tak jednoduché a že si hned z prvního lovu přinese pěknou kmotřičku. Takový lovec je velice naivní a dopouští se na sobě velkého omylu. Lov vábením totiž vyžaduje mnoho odříkání, už jen proto, že je prováděn hlavně v zimních měsících, kdy opanují kruté mrazy a je hodně sněhu.

Vábení lišek je zcela odlišné od vábení jiného druhu zvěře v době jejich říje, toku apod. Tyto druhy zvěře jsou v tomto období ve víru vášně, lásky, milování, zatímco u lišek jde o dobu strádání, kdy mají prázdný žaludek, tudíž hlad. V tom je ten zásadní rozdíl.  
O vábení můžeme hovořit tehdy, napodobujeme-li hlas matky volající svého potomka, či hlas srny vábící srnce v době říje. Vábíme-li samce, např. při jelení říji, předstíravým hlasem protivníka, nelze, podle mne, mluvit o vábení, nýbrž příhodněji o "dráždění" probuzeného pohlavního pudu a o vystupňování žárlivosti na domnělého soka. Lišku tedy vábíme, lépe "lákáme" napodobováním naříkavého hlasu zajíce, nebo imitovaným "myším pištěním". Tyto zvuky lišku velmi zajímají, což se dá vysvětlit tím, že obě zmíněná bezbranná zvířata se stávají častou kořistí naší škodné, ba jsou takřka jejím denním chlebem.
Každý myslivec jistě někdy slyšel hlas naříkajícího zajíce. A právě toto naříkání je třeba si zapamatovat a dobře osvojit. K tomu musíme být tedy vyzbrojeni především důkladnou znalostí vábené (lákané) zvěře, vedle dobrého sluchu rozeznávajícího různé zvukové odstíny, na jejichž správném napodobení záleží celý zdar vábení. Smysl pro správné a rychlé využití dané situace je rovněž na místě. Tedy podle zásady: "Být v pravý okamžik na správném místě". Věrné vábení (lákání) si nejlépe osvojíme od toho, kdo ho perfektně ovládá a měl již v tomto směru lovecké úspěchy.

 Kromě těchto faktorů hodně závisí na druhu vábničky. V daném případě na druhu zaječího vřeštidla. Mně se nejlépe osvědčilo vřeštidlo kovové (cínové), které výborně napodobuje zaječí naříkání. Ale také ostatní vábničky, třeba dřevěné, typu "Hubertus", či dřívější "Faulhaber" splní svoje poslání, pokud to pomocí nich dovedeme. Tedy dobré vřeštidlo je jednou z hlavních podmínek úspěchu, neboť nesmíme zapomínat, že chceme s jeho pomocí přelstít šelmu krvelačnou, úskočnou, chytrou, nedůvěřivou a velice opatrnou. Okolnost, že se dají lišky přilákat vábením (lákáním), potírají prý jejich výše uvedené charakteristické rysy a dokazují tak omezenost jejich smyslů.   Kdo se už jednou pokusil ulovit lišku vábením (lákáním) sám se přesvědčil, kdo je chytřejší, zda on, či ta "omezená" liška. Pokud tedy nezvládneme práci s vřeštidlem, potom můžeme v lese vyluzovat či pět různé árie zaječího utrpení. Lišky se nedočkáme, jenom všechno v tomto směru pokazíme.

 Já jsem vždy napodoboval naříkání napadeného zajíce tak, že jsem při vábení (lákání) moduloval potřebný tón dlaněmi. Zprvu silněji a pak slábnoucí, jako by žalující. Pohyboval jsem při tom hlavou na všechny strany, aby klam byl přirozenější. To proto, že doráží-li na zajíce nějaký predátor, zajíc nesedí ztrnule, nýbrž hází sebou na všechny strany, či se snaží vetřelci uniknout. Nejen to. Zároveň tímto klameme lišáka vzhledem k místu, odkud se vřeštění ozývá. Lákání lišky tedy není možné vtěsnat do nějakých předem daných pravidel, musí být ale věrné, ne dlouhé, tedy takové, jako jsme slyšeli v přírodě. Tam, kde se vřeštidla používá častěji, nedoporučuji pokoušet se o přilákání lišky tímto způsobem. Je jí to všední, např. jako každodenní klekání, které slyší z nedaleké vesnice. A nepodaří-li se nám po určitém čase lišku přilákat a ulovit, pak neztrácejme naději, neboť staré pořekadlo zní: "Finis koróna opus". Jen dodržení všech pravidel, které jsem uvedl na počátku, "růže přináší" v podobě pěkné zrzky. Snad milého dárku pro svou manželku či milenku.

 Lišku můžeme lákat dvojím způsobem. Buďto jsme přesvědčeni, že některá houština je jejím oblíbeným stávaništěm a odtud se ji snažíme vylákat, nebo jsme se s ní náhodou setkali mimo dostřel V případě, že nás nezpozorovala a my nemáme dostatečný kryt, abychom se k ní přišoulali, pokoušíme se ji přilákat blíže vřeštidlem. To ale jen tehdy, je-li daleko. Jinak je lépe přilákat ji pomocí myší píšťalky. Nesnažme se lákat u nor, je to zbytečné, Je-li liška uvnitř, pak vábení neslyší a poblíž nory se o lov a zvířecí zvuky nezajímá.

Chceme-li lákat lišku s úspěchem, vyhledáme si místa, kde se ráda zdržuje, tedy takové lokality u nichž jsme si tyto předpoklady již dříve ověřili. K těmto místům potom přistupujeme vždy s dobrým větrem, potichu, tak abychom byli dobře kryti a měli nejlepší podmínky pro výstřel. Vzdálenost k takové houštině by neměla být větší než do padesáti kroků, neboť do jejího okraje se liška připlíží a dlouho jistí.   Předpokladem je tedy dobrý vítr, spolehlivý kryt a věrné vábení (lákání). K tomu se nejlépe hodí posed nebo kazatelna, na které je možno se pohybovat, dále různé záštity, které jsme si již dříve připravili, prostorové metry dřeva a pod.

   Pokud jsme všechno toto zvládli, připravíme se k ráně. Zavábíme, jak to jen nejlépe umíme a pečlivě pozorujeme celé okolí. Hlavně bez zbytečného pohybu! V případě, že liška na vábení nepřišla, lákáme ji asi po pěti minutách znovu, což 3krát, až 4krát opakujeme. Nepřišla-li ani potom, pak buď v leči není, nebo lákání v zasněžené houštině neslyší. Opustíme proto v tichosti stanoviště a odebereme se na jiné potencionální místo a tam zkoušíme lákání obdobným způsobem.

  Někdy kmotra přiběhne přímo proti nám, jako zběsilá. Snad proto, že je příliš hladová, či jde o lišku mladou, nezkušenou. Obě tak zapomínají na svoji opatrnost a to se jim nevyplácí. Pak to chce jen rychle a přesně zamířit a úspěch je zaručen. Je-li to možné, nestřílejme na lišku do protivky, neboť tato rána nebývá vždy jistou. Vždycky však buďme připraveni na druhou ránu! Liška je příliš tvrdá a obratná, unikne nám často takřka "pod rukou". Obyčejně však, díky své vychytralosti a nedůvěřivosti, se přiblíží jako duch, dlouho jistí a nezpozoruje-li noc nebezpečného, snaží se nás obejít velkým obloukem s cílem navětřit nás. Sází vše na vítr. V těch místech bývá zpravidla mimo dostřel a navětří-li nás, pak rychle, jako blesk zmizí. Proto je nutné, chování lišky neustále sledovat a podle toho jednat.

Často se stává, že na vábení (lákání) nepřijde. Za to přilétne káně i jiní dravci, kuna, tchoř, jezevec, v ojedinělých případech, i to se mi stalo, divočák. A to má člověk plné ruce práce. Na všechny tyto situace musíme být vždycky připraveni. Jako první jsou nad našim stanovištěm denní policajti lesa, sojky. Ty, jak nás spatří, ztropí pokřik, který je slyšet po celém lese. Nic si z toho nedělejme, naopak, svým jednáním jen zvýrazňují tu skutečnost, že se v daném prostoru opravdu něco neobvyklého děje. Rozptylují, ale hlavně ještě více dráždí lišku, která sedí někde v okraji houští a čeká na dobrou pochoutku.
A kdy je k vábení (lákání) nejlepší doba?   Rozhodně tehdy, kdy má liška pěkný zimní kožíšek. Řádný myslivec si nechává lov škodné zpravidla na zimu, kdy je kožešina cenná. Ale je-li to pro redukování nutné, lze tohoto lovu použít s úspěchem v každé době, za bezvětří, kdy chumelí, za svitu měsíce atd. Já jsem rád vábíval k večeru. To liška bývá hladová, je v pohybu a hledá něco dobrého "na zub".

Jan Sommer
photo by ‎Milan Harangozó‎


#Liška, Honili myslivci, Vábení, Čekaná, Fotografie z myslivosti, Doby lovu zvěře, Jak na to?, Lankasterka, Úspěšný lov, Zima a hlad v lese, Zvěř v zimě, 

Ptáci v zimě. Pěvci. Mlynařík dlouhoocasý

Mlynařík dlouhoocasý

#Ptáci, Příroda a lidé, Myslivec a zvuky v přírodě, Příroda, Zima a hlad v lese, Žít ve svobodě, 

Krmeliště pro vysokou Skupinka jelenů různého věku Webkamery Estonsko!

Krmeliště

#Krmeliště pro vysokou zvěř Polesí Strzalowo Polsko Skupinka jelenů různého věku Estonsko webkamery

V myslivecké péči o srnčí zvěř hraje zimní krmení velmi důležitou roli. Srnčí zvěř, Zima a hlad v lese, Zvěř v zimě.

Srnčí zvěř v zimě

Ztížená situace pro srnčí zvěř nastává často zejména v závěru zimního období a počátkem jara, neboť v této době u ní dochází 

v důsledku intenzivnější látkové výměny a větší pohybové aktivity k stále většímu nárůstu potřeby energie. Zhruba od druhé poloviny února se u starších srnců postupně začíná projevovat počátek teritoriálního chování, zatímco u mladých kusů (srnčat) nastává po zimní přestávce opět intenzivní tělesný růst a u dospělých srn začíná hrát zvýšenou roli postupující březost.

V této době má srnčí zvěř zpravidla většinu tukových zásob již spotřebovánu a proto je výhradně odkázána na příjem potřebné energie v potravě.

Její nedostatečná dostupnost za nepříznivého počasí během konce zimního období, zejména při pozdní sněhové pokrývce, způsobuje nejen časté úhyny, a to zejména mladých a zesláblých jedinců, ale má za následek značné zhoršení kondice přežívající zvěře. Zvlášť negativně se to projevuje u březích srn, jejichž kondiční stav má velký vliv na pozdější vývoj srnčat. Proto je potřebné, zejména s ohledem na zvýšenou potřebu živin u srnčí zvěře počátkem jarního období a nutnosti její dostatečné adaptace na přirozenou jarní potravu, aby období krmení nebylo příliš brzy ukončeno. To je jedna z nejčastějších chyb, které se myslivci v praxi dopouštějí.

Krmivo je třeba na jaře předkládat na krmelištích tak dlouho, dokud jej zvěř pravidelně přijímá.  

Srneček v zimě

Z toho vyplývá, že pokud má krmení srnčí zvěře plnit svůj účel musí začít včas a nemělo by být ukončeno dříve, než zvěř sama přestane přijímat předkládané krmivo. Fyziologické zvýšení potřeby energie v organizmu srnčí zvěře na přelomu zimního a jarního období však neznamená, že by v této době mělo být měněno složení předkládaných krmiv ve prospěch energeticky bohatých složek. Přesné bilancování živin v krmné dávce je potřebné u vysoce produkčních domácích zvířat, ale není nutné ani prakticky proveditelné u zvěře žijící ve volnosti.
 Naopak je třeba důsledně upozornit na to, že pokud zvěř předkládané krmivo dobře přijímá, je na něj navyklá a má na jeho složení přizpůsobenou mikrofloru trávicího traktu, pak je jakákoliv jeho změna spojena vždy s určitým rizikem. Jednak má za následek sníženou stravitelnost přijatých živin do té doby, než se mikroflora trávicího traktu na nové složení potravy dostatečně přizpůsobí. Kromě toho může příjem krmiva, na které trávicí trakt svým mikrobiálním složením není dostatečně přizpůsobený, vést k rozsáhlejším poruchám procesu trávení. Pokud přitom nedojde k tak závažným narušení zdravotního stavu, že by měly za následek výrazné průjmy nebo dokonce úhyny jednotlivých kusů zvěře, pak nemusí být negativní vliv změny krmení vůbec ani zjištěn. Zvláště když je nově předkládané krmivo zvěří od samého začátku dobře přijímáno.

V této souvislosti je však třeba mít na zřeteli, že chuťová atraktivita krmiv a ochota, s jakou je zvěř přijímá, nejsou v žádném případě jediným rozhodujícím kritériem pro posouzení jejich vhodnosti z fyziologického hlediska.

#V myslivecké péči o srnčí zvěř hraje zimní krmení velmi důležitou roli. Srnčí zvěř, Zima a hlad v lese, Zvěř v zimě.

Zima pro zvěř, Krmelec, Krmítko, Krmeliště černé zvěře-kamery, Drobná zvěř, Fotografie z myslivosti, Zima a hlad v lese, Zvěř v zimě

Krmeleček v zimě je vizitka myslivce...

Pokusme se krmná zařízení navštěvovat pravidelně, minimálně jedenkrát v týdnu. Spárkatá zvěř musí mít v krmelcích dostatek kvalitního sena.

Postupně snižujeme dávky jadrného krmiva, neboť zažívací trakt spárkaté zvěře je již v období "odpočinku" a fyziologicky dochází ke zpomalení metabolismu. Nadměrné množství energeticky bohatého krmiva není zažívací trakt v tomto období schopen zpracovat, dochází k překyselení žaludku a k závažným zažívacím potížím. Pokud jsme nezačali s přikrmováním včas a zvěř si v průběhu podzimu nestihla připravit adekvátní tukové zásoby energie, není to už možné napravit.

Za nejvhodnější jadrné krmivo pro toto období lze považovat oves a plody lesních dřevin (bukvice, žaludy, kaštany). Zásadně se vyvarujeme přikrmování spárkaté zvěře pšenicí a pšeničnými šroty s vysokým obsahem lepku. Dužnatá krmiva předkládejme zvěři čerstvá, v menším množství a pravidelně. Dbejme na to, aby také drobná zvěř měla dostatek potravy v zásypech či krmelcích.
Při vyšší sněhové pokrývce  (samozřejmě po dohodě s vlastníkem pozemku) odhrnout sníh z ozimů, aby se zajíci, bažanti a koroptve dostali k zelené potravě.  V prosinci dokončujeme plán lovu spárkaté zvěře. Udělejme maximum, abychom vše řádně stihli do poloviny prosince a dopřejme zvěři v období Vánoc klid. Časté rušení jí v zimě neprospívá. Přichází o tukové zásoby, stresuje se, což má za následek nejen zvýšené riziko úhynu, ale také škod na lesních porostech.

Prosincové obnovy využijeme k obeznání černé zvěře před společným lovem a také k lepšímu seznámení se s honitbou a jejími "obyvateli" . V prosinci pokračují společné lovy na bažanty a zajíce. Nezapomínejme při nich především na bezpečnost. Již mnohokrát se stalo neštěstí vlivem odražených broků od zmrzlé půdy.


#Krmelec, Krmítko, Krmeliště černé zvěře-kamery, Drobná zvěř, Fotografie z myslivosti, Zima a hlad v lese, Zvěř v zimě,