VÁNOČNÍ A NOVOROČNÍ PŘÍBĚHY U SENÍKU S JELENÍ I ČERNOU ZVĚŘÍ. Lovy fotoaparátem A KAMEROU

VYSOKÁ V ZIMĚ

Je leden. Oproti dřívějším rokům všude leží sníh

V údolích leží kolem deseti centimetrů, nahoře na kopcích podstatně více. Vyjíždím do lesa s úmyslem se podívat k seníku na jelení zvěř. Lesní cesty jsou prohrnuté, vyhrnutý sníh tvoří kolem cesty mantinely, místy není vidět do okolí. Na větvích stromů leží přimrzlá vrstva sněhu, rovněž na větvičkách uvnitř porostů se drží sníh a tmavé smrkové porosty jsou tím prosvětleny. Fouká slabý západní vítr.


Od auta jdu k seníku proti větru, což mi dává jakousi jistotu, že mne zvěř nenavětří. Po příchodu k seníku zjišťuji, že jdu včas, neboť řepa a krmná směs dosud leží v korytech. Od seníku vystupuji do mírného severního svahu, maskuji se a čekám, zda přijde zvěř. Po hodině čekání vychází z houštin tlupa jelení zvěře, laně, kolouši a špičáci. Žádný starší jelen. Tlupa se vydala ochozem přímo k seníku. Chvíli některé kusy větří na mých stopách, ostatní zvěř se ihned pouští do porcování nabídnutých pochoutek. I větřící kusy po chvilce běží ke korytům, aby také na ně něco zbylo. K mé smůle na zvěř špatně vidím, neboť mi ve výhledu brání kmeny smrků. Jiné stanoviště si nemohu vybrat, zvěř by mne ihned navětřila. Je ode mne asi padesát metrů. Pořizuji několik fotografií, když některý kus vyjde do prostoru, ve kterém mi nebrání ve výhledu kmeny. Zvěř se u krmiva strká, kope, staví se na zadní běhy a buší do sebe předními běhy, jako boxeři, zakusují se do hřbetů a krků, přičemž soupeři vytrhávají chumáče zimní srsti. Těchto drobných šarvátek využívá ostatní zvěř a okamžitě obsazuje volná místa. Když jsou koryta již prázdná, odchází zvěř k balíkům sena, umístěných za seníkem ve vzrostlém smrkovém lese. Rychle se šeří, obloha je zatažená a z nízkých mraků popadává sníh. U volných koryt se slétají sojky a v korytech i na zemi sbírají zbytky po jelenech.

Zjišťuji, že jelení zvěř u balíků sena zpozorněla a bedlivě sleduje prostor vlevo ode mne. Vzápětí vidím proč. Snad na dvacet metrů ode mne probíhají čtyři selata a míří přímo k seníku, u kterého je malý přístřešek s koryty pro přikrmování černé zvěře. Selata, snad šestikilová, vzápětí mizí pod přístřeškem. Jelení tlupa odklusala směrem k houštině, ze které před tím vyšla, a sleduje seník. Asi po třech minutách kolem mne, ještě blíže než selata, probíhá bachyňka. U seníku se vydala klusem směrem k jelení zvěři a ta zatahuje do houštiny. Vypadalo to, jako by je bachyňka vyháněla. Zřejmě spokojená, že jeleny zahnala, mizí pod přístřeškem rovněž. Občas se ozve kvičení, jinak je pod přístřeškem klid. Asi po patnácti minutách bachyňka vybíhá z přístřešku, klusem mne míjí a mizí v houštině. To mám již všechny věci sbalené, protože se do lesa vkrádá šero a vánice. Vydávám se zpět k seníku na cestu. Selata jsou stále pod přístřeškem. Když již stojím na břehu cesty, v těsné blízkosti přístřešku, selata z něj spokojeně vycházejí a kolem koryt sbírají zbytky po jelenech. Jsou ode mne jen přes cestu pět, možná šest metrů. 

Pomalu vytahuji foťák s tím, že je vyfotografuji. Protože je již tma, musím použít blesk. Jenže ten, jako naschvál, nechce pracovat. Selata o mně zatím vůbec neví, jak jsou zabrána do sbírání zbytků. Zřetelně slyším, jak funí a mlaskají. A když se mi již smůla lepí na paty, tak pořádně. Podjely mi nohy a já padám do sněhu na cestu. Foťák držím tak, abych s ním nepraštil o zem, a tak místo foťáku mizí ve sněhu můj obličej. Zvedám hlavu a vidím, že selata stojí na okraji cesty a sledují mne. Připadá mi to docela legrační a chechtám se. To je i na selata moc, přebíhají přes cestu a jedno za druhým běží směrem, jak před tím bachyňka. Zvedám se. Cítím, že sníh mám za krkem, za košilí, v rukávech a jak taje, cítím, jak mně voda teče po těle.

Znovu se k seníku vracím asi po deseti dnech. Vane mírný západní vánek. Usazuji se na místě, jako při minulé návštěvě a čekám. Od západu táhne lesem mlha a stromy dole ve svahu pomalu mizí v její šedé hmotě. Ta pomalu postupuje svahem nahoru a zahaluje prostor kolem seníku a širokém okolí. Je tak hustá, že v patnáctimetrové vzdálenosti vidím z kmenů stromů jen siluety, seník zmizel v mlze úplně. Čekám dál v naději, že mlha opět odtáhne. Občas vidím procházet mezi stromy nezřetelné siluety zvěře, plující tou mlžnou hmotou jako nějaké přízraky. Jediné, čeho se dočkávám, je houstnoucí šero, poznenáhlu přecházející v tmu. Nezbývá mi nic jiného, než odejít.

K seníku se vracím na sklonku ledna. Nic se téměř nezměnilo, jen sněhu přibylo, na stromech jsou i nadále namrzlé vrstvy sněhu, větve se pod jejich tíhou přimykají ke kmenům, západní strana kmenů se pod bílou pokrývkou skrývá. V lese je naprosté ticho, jen občas se ozývá křik sojky a klepání datla, občas se z prostoru kdesi nad mraky ozývá burácení motorů letadel. S lesníkem jsem domluven na tom, že nakrmím sám a na místech dle své potřeby. To proto, abych měl jistotu, že zvěř krmivo nesebere dříve, než přijdu já. Je deset hodin. Odkládám nezbytné brašny a batoh. Naplňuji kýble řepou a jdu s nimi na ochoz, kterým zvěř přichází k seníku z houštin. Sem a tam na ochozu pohodím řepu a odbočuji vpravo k místu, kde na zvěř budu čekat. Věřím, že tak si zvěř přilákám do míst, kam potřebuji. Vracím se ještě pro trochu krmné směsi a ve stejné stopě usypávám na malé hromádky směs obilí, slunečnic a řepky. 

U seníku jsem několikrát klepl kýblem, abych dal zvěři najevo, že se u seníku něco děje. Beru si věci a usazuji se na „mém“ místě. Sotva se stačím zamaskovat, už vidím, že se k seníku trousí jednotlivé kusy vysoké. Jenže z houštiny na opačné straně. Postupně se u seníku schází šestnáct zvířat, většinou laně s kolouchy a celou skupinu zdobí svou přítomností dva špičáci. O mé návnadě tím pádem nemají ani potuchy a scházejí se u balíku sena, umístěného mezi stromy za seníkem. Tato tlupa se na místě zdržuje od půl jedenácté až do půl třetí. Pomalu vybírají z již rozpadlého balíku seno, v klidu jej žvýkají a rozhlížejí se po okolí. Poklid v tlupě zvěře trvá až do půl třetí. Jedna ze starých laní otáčí hlavu směrem k houštině, odkud jsem předpokládal příchod zvěře. Nakonec se k houštině otáčí celá, s ní i ostatní, a pozorně sledují houštinu. 

Z ní vychází laň a vzápětí další a další. Tlupa, která dosud byla u sena, pomalu odchází dolů svahem. Přicházející tlupa jde po ochozu, na který jsem umístil „návnadu“. Nijak nespěchá, pozorně sleduje okolí a pomalu se blíží. Stará laň, která jako první narazila na řepu, se do ní okamžitě pouští. Ostatní zvěř, která zjistila, že se na místě nachází nějaká potrava, okamžitě hledá další. U každé řepy a hromádky krmné směsi se schází vždy několik kusů a nastává boj o každé sousto. Jeleni to mají jednodušší, strkají do holé zvěře parohy a sjednávají si tak respekt. Mezi holou zvěří a kolouchy se odehrávají jiné šarvátky. Protivníci se proti sobě staví na zadní běhy a buší do sebe předními, kopou se předními běhy, zakusují se do hřbetů a boků a vytrhávají soupeři chomáče srsti. Toho využívají ti „třetí“ a okamžitě se vrhají na uvolněné místo a snaží se získat nějaké sousto. Z ochozu zvěř odbočuje po mé návnadě směrem ke mně. Celá tlupa postupuje pomalu a do posledního drobku sbírají krmivo. Kolouši pobíhají z místa na místo a snaží se ukrást nějaké sousto a docela se jim to daří, dokud neschytají nějaký kopanec. Jako první ke mně postupuje nerovný osmerák. Zajímavé pro mne je to, že zvěř vůbec nejistila na mých stopách, které provázely každou hromádku krmiva. Když je tento osmerák ode mne asi dvacet metrů, zaslechl cvaknutí závěrky foťáku. Znehybněl a pozorně sleduje místo, kde jsem zamaskovaný. Ale trvá to jen několik vteřin a pokračuje v porcování řepy. Na další cvakání již nijak nereaguje, jen občas se mým směrem krátce podívá. Je legrační jej pozorovat. I když si bere ze země sousto, zrakem pozoruje místo, kde se nacházím. Připadá mi chvílemi, že mu musí vypadnout světla. Stejným způsobem se chovají i ostatní jeleni a holá zvěř. Tak jsem se do fotografování zabral, že si nevšímám toho, že vedle mne nalevo stojí mezi kmeny dva kolouši a poulí na mne světla. To trvá asi půl minuty a zřejmě uklidněni tím, že ostatní zvěř je v klidu, přidávají se k ní. Stejným způsobem, jako nerovný osmerák, přede mne přišel i osmerák s malými klepítky, další mladý osmerák a nakonec špičák. 

Když zvěř již vysbírala všechno krmení, vydává se po ochozu zpět do houštiny, odkud vyšla. K balíku sena nešel ani jeden kus z tlupy. Zůstávám dál na místě a čekám, zda k seníku přijde nějaká černá zvěř, které jsem do koryt pod přístřeškem rovněž nasypal krmení. Nedočkal jsem se. Jen z houštiny za mnou vyšel jelení kolouch. Byl sám. Vydal se na polovinu cesty k seníku, otáčí se a na vzdálenost asi deset metrů prochází kolem mne zpět do houštiny. Je již tma. Černé zvěře jsem se nedočkal. Balím věci a vydávám se k autu. Na místě, kde ještě vidím k seníku, se otáčím a pozoruji, že k němu přibíhají tři kusy černé zvěře a bleskově mizí pod přístřeškem s krmením. Tak je alespoň zahlédnu, na fotografování je již přílišná tma. Pokračuji v cestě k autu. Je úplné ticho, jen sníh mně tiše chrupe pod nohama.. Jsem spokojený z úspěšného „lovu“.


Na tomto místě jsem již po několikáté. Vždy přišla stejná tlupa jelení zvěře, stejné laně, kolouši i jeleni. Vždy jsem sám naházel seno i „návnadu“ řepy a krmné směsi. Zvěř byla již na mé stopy tak zvyklá, že jim při příchodu nevěnovala pozornost. Při cestě z ochozu se jednotlivé kusy předbíhaly, jen aby u krmení byly první, jako by soutěžily, kdo bude přede mnou nejdříve. Jako startovací signál v tomto případě posloužila první nalezená řepa nebo hromádka krmiva. Působilo to až legračně. 

Při této návštěvě se dostavil i jelen sika, šesterák. Nejdříve chvíli postával vpravo ode mne mezi stromy a jistil na všechny strany. Nakonec se rozeběhl k jelenům, s větrníkem nízko u země, jako pes na stopě. Když přichází na mou stopu, zaráží se, úplně se přikrčil na sněhovou vrstvu a zkoumá ji. To trvá snad minutu. Když ale zjišťuje, že jeleni jsou zcela klidní, začíná v tlupě jelenů působit malý zmatek. Pobíhá od jednoho kusu ke druhému. Kolouši před ním odskakují od potravy, laně se nenechávají příliš rušit. Na to sika reaguje tak, že do nich dloubne parohy a holá odskakuje. Sika na uvolněném místě rychle zkoumá, co se tam nachází dobrého, ale vzápětí odbíhá k jinému kusu a vždy následuje stejná scéna. Starší jeleni se nenechávají od potravy vyhnat, ohánějí se po sikáči parohy a tak vždy pro změnu odskakuje sika. Sika je sebevědomý, jeho jednání je agresivní. Když mu nechce uvolnit místo některý ze špičáků, obchází jej v kruhu a pak s rozběhem zaútočí, až sníh víří vzduchem. Ale zvěř se vždy vrací k opuštěné pozici, dokud je sikáč opět nevyžene. Tak řádil v jelení tlupě asi čtvrt hodiny, běhal z místa na místo. Je pro mne docela nepochopitelné, proč nezůstává na vybojovaném místě s potravou, ale běhá z jednoho místa na druhé. Nakonec se však zklidňuje a bere potravu jako jelení zvěř. Jenže to již to nejlepší bylo pryč. Po spotřebování řepy a krmné směsi jelení zvěř pomalu odchází zpět na ochoz a do houštiny, ze které vyšla. Společně s nimi i jelen sika, jako by k tlupě patřil.


Vždy, když si prohlížím fotografie, přemýšlím o tom, zda všechno to čekání a mrznutí stálo za to. Teď již vím, že ano. Jsou to neopakovatelné zážitky, být tak blízko u zvěře, na nevelkou vzdálenost pozorovat její chování, hierarchii v tlupě, snahu doslova urvat co největší sousto, jak velkou výhodu mají jeleni s parožím na hlavě, pomocí něhož si vymáhají přístup k potravě, agresivitu jelena siky, jak zvěř se zvednutou hlavou přehazuje ve svíráku zmrzlou řepu jako horký brambor, snažíc se jí kus ukousnout, jak jiný kus se zvednutou hlavou s větrníkem u svíráku žvýkajícího kusu zjišťuje, co má dobrého, jak zvěř poulí světla do objektivu foťáku, pozorovat detaily na zvěři. Již teď vím, že příští zimu tam půjdu zas.


Svatopluk ŠEDIVÝ myslivost a databáze