Srnec v září

Zrovna moc se mi dnes vstávat nechtělo, ale "vysoké datum" mne přesvědčilo, že jestli budu mít štěstí, je to letos naposled, kdy něco ulovím. Inu vyrazil jsem ještě za tmy s malou snídaní a horkým čajem v žaludku. V kuželu reflektorů pozoruji několik dvojic světel srnčí zvěře podél cesty.

LOVU ZDAR! Dobrá práce !

Auto jsem nechal nahoře u seníku, oblékám bundu, beru mysliveckou tašku a pušku a pomalu šoulám ztichlým lesem, který se zvolna probouzí z nočního odpočinku. Silná jinovatka v trávě na okraji louky mi říká, že dnes bude krásný den babího léta. Opatrně vystupuji po žebříku posedu na bříze a letmým pohledem kontroluji temný okraj lesa a louku, na kterou dopadá první světlá šeď rozednívajícího se obzoru. Dosednu a odklápím krytky očnic dalekohledu, abych vzápětí zpozoroval srnce na paši v pouhých sto metrech. Kontroluji ještě celé okolí a vychutnávám pohyb postaršího srnce při ranním hodování. Vím o něm a již jednou mne "vyplatil" včasným únikem do krytu. Dnes se zdá být pokojný, i přes to, že na vedlejší louce v noci ryli divočáci, jak jsem po lovu zjistil. Srnec pomalu popochází směrem ke mě a občas jistí. 

Mám dobrý vítr a tak ho nechám udělat ještě pár kroků než vezmu pušku a odklopím krytky puškohledu. Obzor se vyjasnil a ranní světlo vykreslilo každý detail. Nastavuji zeisse na šestku a hledám okénko mezi březovým listím. Ve chvíli kdy se srnec rozhoduje zatáhnout do lesní krytiny a staví se mi na široko v 85 metrech, naštechruji a čekám s prstem na spoušti. Nespěchám, vím, že rána bude jistá.
A tak se údolím Březin v 6:25 rozléhá rána 30R blaser a lovný srnec se skládá v ohni.
Pomalu sestupuji po žebříku a ulamuji dvě větvičky břízy, jako symbol spojení myslivce s přírodou. Po došoulání k ulovenému kusu snímám klobouk, děkuji mysliveckým patronům za zdařilý lov, dávám srnci poslední hryz do svíráku a umisťuji úlomek za stuhu klobouku. Se stráží u zhaslého kusu rozjímám a v duchu pronáším díky za dobrý lov. 

Lesu, lovu zdar přátelé.

Myslivci sobě, Kamil K: K. 

Děkuji všem kolegům a kolegyním v zeleném za přání k úspěšnému lovu.

Zrovna moc se mi dnes vstávat nechtělo, ale "vysoké datum" mne přesvědčilo, že jestli budu mít štěstí, je to letos naposled, kdy něco ulovím. 

Poslední hryz a fotografie

Inu vyrazil jsem ještě za tmy s malou snídaní a horkým čajem v žaludku. V kuželu reflektorů pozoruji několik dvojic světel srnčí zvěře podél cesty. Auto jsem nechal nahoře u seníku, oblékám bundu, beru mysliveckou tašku a pušku a pomalu šoulám ztichlým lesem, který se zvolna probouzí z nočního odpočinku. Silná jinovatka v trávě na okraji louky mi říká, že dnes bude krásný den babího léta. Opatrně vystupuji po žebříku posedu na bříze a letmým pohledem kontroluji temný okraj lesa a louku, na kterou dopadá první světlá šeď rozednívajícího se obzoru. Dosednu a odklápím krytky očnic dalekohledu, abych vzápětí zpozoroval srnce na paši v pouhých sto metrech. Kontroluji ještě celé okolí a vychutnávám pohyb postaršího srnce při ranním hodování. Vím o něm a již jednou mne "vyplatil" včasným únikem do krytu. Dnes se zdá být pokojný, i přes to, že na vedlejší louce v noci ryli divočáci, jak jsem po lovu zjistil. Srnec pomalu popochází směrem ke mě a občas jistí. Mám dobrý vítr a tak ho nechám udělat ještě pár kroků než vezmu pušku a odklopím krytky puškohledu. Obzor se vyjasnil a ranní světlo vykreslilo každý detail. Nastavuji zeisse na šestku a hledám okénko mezi březovým listím. Ve chvíli kdy se srnec rozhoduje zatáhnout do lesní krytiny a staví se mi na široko v 85 metrech, naštechruji a čekám s prstem na spoušti. Nespěchám, vím, že rána bude jistá.
A tak se údolím Březin v 6:25 rozléhá rána 30R blaser a lovný srnec se skládá v ohni.
Pomalu sestupuji po žebříku a ulamuji dvě větvičky břízy, jako symbol spojení myslivce s přírodou. Po došoulání k ulovenému kusu snímám klobouk, děkuji mysliveckým patronům za zdařilý lov, dávám srnci poslední hryz do svíráku a umisťuji úlomek za stuhu klobouku. Se stráží u zhaslého kusu rozjímám a v duchu pronáším díky za dobrý lov.
Lesu, lovu zdar přátelé.

Kamil K. sociální sítě Myslivci sobě

Červen měsíc myslivosti

Srnec

V červnu mohou vznikat velké škody na zvěři při kosení pícnin a travních porostů, které představují v daném období pro zvěř ideální krytové a klidové stávaniště. 

I když jsou vlastníci popřípadě nájemci honebních pozemků podle § 10 ods. 3 písmene a) povinni s předstihem oznámit kosení pícnin, je velmi vhodné kontaktovat nájemce těchto pozemků a ve spolupráci s nimi učinit maximum opatření vedoucích k minimalizaci ztrát na zvěři. Vhodné je používat několik typů plašičů - od zvukových, přes zrakové či pachové až po aktivní procházení ploch se psy a vyhánění zvěře.

LOV NA SRNCE, Myslivecká zařízení, #Srnčí zvěř, Čekaná, Fotografie z myslivosti, Lovy fotoaparátem

Srneček jako koníček...čeká na svého myslivce

Myslivecká zařízení, to jsou zařízení, která nás myslivce prezentují v očích veřejnosti.

Na první pohled to tak nevypadá. Vkusných a estetických staveb v honitbách v minulosti bylo velmi poskrovnu. Stavělo se ze všeho, co bylo po ruce a podle toho to také vypadalo. I veřejnost to tak zřejmě brala, proto na to nikdo vcelku nepoukazoval.
 Ruku na srdce, kolik nepříjemností, a také pádů a úrazů už bylo se starými a špatnými posedy.

A nebyly a nejsou to jenom posedy. Totéž by se dalo říci o krmelcích, zásypech, soliskách a senících, pokud vůbec nějaké byly.

 Malé "jesličky" a myslivec s otýpkou na zádech, jak ji o víkendu nese do honitby, byly sympatické oku veřejnosti, avšak o skutečné myslivosti to nevypovídalo.

Raritní trofej. Srnec.

Trofejový srneček

Přes léto má jeho srst až mírně červený odstín, s příchodem zimy však její zbarvení znatelně tmavne.

 Samci mají relativně krátké, rovné parohy, které mohou u jedinců v dobrých podmínkách dorůstat až do délky 25 cm. Každým rokem, v rozmezí od října do listopadu, samci své paroží shazují a novým rokem jim narůstá nové, které je zpočátku pokryto jakousi sametovou vrstvou, která se nazývá lýčí. Srnčí paroží může být jednoduše zašpičatělé, ale stejně tak může mít naopak 4-6 výsad. 

 Srnec obecný žije v lesích, za soumraku, kdy je nejaktivnější, velmi často navštěvuje zemědělskou krajinu a často proniká až na okraje měst. Obývá prakticky celou Evropu, ve velkém počtu chybí pouze na severu Skandinávie, zasahuje také až k pobřeží Kaspického moře a na území Malé Asie.  V České republice se jedná o nejhojnějšího sudokopytníka. V roce 1970 byla jeho početnost odhadována na 198 000 jedinců, v roce 2003 již na více než 300 000 jedinců (nejvíce od 60. let 20. století). 

 Živí se zejména nejrůznějšími bylinami, občas požírá také různé plody.

Zvláště v oblibě má přitom mladé výhonky trav s vysokým obsahem vlhkosti. Srnec obecný je relativně plachý a při ohrožení se často ozývá zvukem podobným psímu štěknutí. Většinu roku se zdržuje samostatně, výjimkou je pouze období rozmnožování.  Samci jsou polygamní a během začátku listopadu začínají bojovat o přízeň samic.

V tomto období jsou velmi agresivní a napadají všechny možné konkurenty, často svým parožím dokonce poškozují i vegetaci v okolí. Samice pohlavně dospívají ve věku 16 měsíců. Po deseti měsíční březosti rodí obvykle dvě hnědá, bíle skvrnitá mláďata (kolouchy) opačného pohlaví. Kolouši zůstávají několik prvních dnů nehybně skrytí v husté vegetaci, kam je chodí matka několikrát denně krmit. V případě, že samice zaregistruje v jejich blízkosti člověka nebo nějakého dravce, se často stává, že svá mláďata opustí.

ZVĚŘ A DOBRÝ FOTOAPARÁT, ZKUŠENÝ FOTOGRAF NERUŠÍ ZVĚŘ ANI NA PAŠI - SRNEC OBECNÝ

SRNEC OBECNÝ

SRNEC a póza pro fotografa...podává krásu naší přírody všem přátelům

Na posečené louce se nechal portrétovat mladý srneček

Deer stalking, LOV NA SRNCE, Lov na jelena

Deer stalking

Myslivec a Silvestrovská procházka s přáním do Nového roku

Srnčí zvěř - srna v lese na vnadišti

Silvestrovská procházka...

 Ještě dnes jsem se naposledy vydal na procházku po revíru. Cestou přisypu ovsa do krmelce a odstavím auto u pole, kde často zalehává srnčí. Říkal jsem si, že třeba vyzkouším trojnožku od Ježíška. Ušel jsem asi padesát metrů a vidím v dolíku zalehlé čtyři kusy srnčí zvěře...Popošel jsem ještě kousek a ze čtyř kusů je dvanáct...

Asi dvacet minut je pozoruju cca 60 metrů před sebou a vybírám dvě nevodící srny, přičemž čekám, až se mi ta slabší natočí...... Najednou mi za zády probíhají další čtyři srny a všech dvanáct kusů odbíhá daleko k lesu... "moje srna" dobíhá jako poslední... Těsně před lesem zastavují a jistí "co se vlastně děje". Před srnu se staví druhý avšak silný kus. Už jsem myslel, že je vše ztraceno. Najednou však srna udělá pár kroků a vidím, že mnou vybraný kus stojí skoro úplně naširoko...

Nečekám, otáčím variabl na 12x a střílím. Po výstřelu se srna láme v ohni a já si zhluboka oddechuju... 
 Trojnožka Primos skvěle funguje a dokonce i naše flinty trefují..187 metrů, CZ 555, 7x64... Nevodící srna, 5 let, 13 kg... Lovu zdar... Zároveň mi dovolte popřát Vám do Nového roku spoustu příjemných nejen loveckých zážitků a ať jsou Vám patroni i nadále nakloněni.... 

PS - poslední hryz má. Jenom ne jehličnatý, protože nejbližší stromy jsou habry. Tak si ušetřete blbé řeči, aspoň na Silvestra

Na Nový rok napsal František F. H.
Sociální sítě skupiny Myslivost

KRMÍME A ZATEPLUJEME POSEDY na čekanou v zimní krajině

SLÁVA, myslivci se naučili svoje díla v krajině romanticky sdílet...
a hlavně jsou už bezpečné?

Nejjednodušší podobou vysokého posedu je prostý žebřík. Má být mobilní, pevný, přitom lehký a dostatečně vysoký. Stačí ho postavit k silnějšímu stromu a tam se pohodlně a bezpečně posadit na některé silnější větvi.

PŘÍHODY Z LOVECKÉHO BATOHU

S myslivci se toulám od svých patnácti roků 

Liška na lovu myší

Tedy nějakých čtyřicet tři let! Za tuto dobu jsem vystřídal spoustu oblečení, obutí, nožů, dokonce i zbraní a dalekohledů. Jen to jediné, co mě stále provází po mých loveckých cestách, je batoh. Ten starý, první, sice samozřejmě dnes používám jen na roznášení krmení pro zvěř, a ten nejnovější na hony a jiné toulky přírodou. Ale přesto ten první má své kouzlo a nějak mne inspiroval ke vzpomínce na následující lovecké epizody. Ta úvodní má spojitost se „starým pánem“. Sedmdesátá a osmdesátá léta, vy starší mi jistě všichni dáte za pravdu, byla bohatá na drobnou zvěř. Ale nejen na ni. I ostatní zvěře bylo jaksi hojně. 

V těch časech jsem byl členem Mysliveckého sdružení Ždánský les. Bylo to v jednaosmdesátém roce na jaře, tehdy jsme zrovna slavili Josefa, a někdo si vzpomněl na sluky. V tom roce přilétly velmi brzy a tah byl překrásný. Ve společnosti seděl velmi příjemný a oblíbený Bohoušek Lánský, co dnes již loví ve věčných lovištích. Chvíli nás poslouchal a pak si přisedl ke mně. Požádal, zda by se na ty sluky nemohl vypravit s námi, že je ještě nikdy v životě neviděl. Znal jsem ho, coby starého a dlouholetého myslivce, proto mne jeho prosba poněkud překvapila. Hned jsem však lov bez váhání zorganizoval a v pátek navečer jsme se s kamarádem Milanem Konečným, už také, žel, není mezi námi, pro Bohouška stavili u něj doma a společně vyrazili k nedalekému lesu. Jak jsme záhy zjistili, nebyli jsme jediní, které les toho dne lákal. 

Když jsme dorazili na místo, seděl tam již na pařezu doktor Kylián, kterého jsme všichni přátelsky oslovovali jen „doktore“, bez příjmení, a také Standa Čermák. Po krátkém „plku“, jak se u nás říká „pokecu“, jsme se rozešli na různá stanoviště. Bohouška jsem si postavil tak, abych na něj dobře viděl a mohl mu v případě potřeby nějak pomoci. Byl to přece jen již „starý pán“. Když usedal na svou koženou skládací hůl, všiml jsem si, že je pěkně ustrojen, jako na slavnostní, reprezentační hon. Byl to překrásný večer. Seděli jsme na pařízcích v holisku, za zády nám v tichém větříku šelestila suchá dubová mlazina a před námi se odvíjela pohádková scéna zapadajícího jarního Slunce. S přicházejícím soumrakem každý z nás, a jistě i jinde mnoho dalších kamarádů v zeleném, očekávalo okamžik, kdy sluky přiletí. Ptačí koncert pomalu vrcholil trylkováním červenek na modřínovém výstavku. Ještě se sem tam ozval něžný tlukot brávníka, když padla první rána a hned za ní druhá! To Standa a doktor přivítali posly jara svými rychle hozenými výstřely! I já jsem uviděl, jak kvorkající kohoutek přetahuje nad mlazinou podél spokojeně sedícího Bohouška! Vzápětí letěl druhý, ale opačným směrem! Na druhé straně houštiny padaly další výstřely. To jsem již nevydržel a přikrčený se co nejtišeji dostal k Bohouškovi. „Proč nestřílíte?“ Ještě dnes, po letech, vidím ty jeho oči a slyším hlas, který se nevinně zeptal: „To byly sluky?“

 Vtom přilétla třetí, ale byla mimo úspěšný dostřel. A pak to přišlo. Kvorkání jsem zaslechnul za zády. Kohoutek letěl přímo na nás. „Střílej,“ křikl jsem na něj bez ohledu na věk a úctu, kterou jsem k němu pociťoval. Bohoušek rychle zamířil, nechal si ho mírně přelétnout doprava a zmáčkl spoušť... Po ráně pták značil, ještě chvíli plachtil vzduchem a pak se zlomil do houštiny. Po chvilce hledání ležel u starého uhnilého pařezu zhaslý, překrásný kvorek. Přistoupil jsem k Bohouškovi a spolu s úlomkem mu blahopřál k úspěšnému lovu. Cítil jsem jeho roztřesenou ruku z právě prožitého okamžiku. Tehdy jsem to viděl ještě mladýma očima, až dnes, po létech vyzrání teprve cítím to, co prožíval kdysi on. ...úplně se setmělo. V ovzduší byl cítit zvláštní pach starého, po zimě zetlelého listí, který se již mísil s vůní jarem probouzející se trávy, v některých místech nasycené dechem fialkově zbarveného lýkovce. Bohoušek pyšně nesl svého kohoutka, který kdesi, daleko od svého domova, ukončil ve svém svatebním, vášnivém letu svou životní pouť. Byli jsme všichni plni dojmů z rašícího jara, po němž do dnešních dnů zůstala jen vzpomínka na „starého pána“. 

 Druhá epizoda z mého loveckého batohu je ještě o pár let starší.

Psal se rok šestasedmdesátý a ten byl na moje lovecké zážitky mimořádně bohatý. Především ve vztahu ke škodné a speciálně těm narezlým potvůrkám, které mi nikdy nedaly spát. Dodnes, jak nějakou zahlédnu, nedám si pokoj, dokud ji nedostanu. Tenkrát jsem šoulal v úseku, kterému se říká Oborníkův kout. Vlastně je to úzká louka hluboko v lese, věčně zarostlá buření a ve svém konci osázená do krátkých sečí mladou smrčinou. Kolem se táhnul přirozený nálet listnáčů všeho druhu. Ve středu louky bylo několik mokřisek, tedy ideální místo pro častý výskyt vysoké a černé zvěře. Zhruba z jedné poloviny byla tato lokalita lemována vrstevnicovou cestou, nad kterou se zvedaly příkré stráně porostlé nádherným bukovým lesem. Světla pomalu přibývalo s ránem, když jsem usedl na skládací hůl. Záda jsem opřel o mohutný buk a pozoroval probouzející se jarní les. Ani nevím, jak dlouho to trvalo, když se kdesi ve stráni nade mnou varovně ozval kos. „Cik, cik, cik, cak, cak...“ 

Po obědě (Liška obecná)

Pozvedl jsem dalekohled a kousíček po kousíčku monitoroval okolní les. Najednou mne upoutal velký, světlý pařez..., ale on to pařez nebyl! Byla to velká liška! Nápadně světle vybarvená, ale nezvykle velká. Seděla a pozorovala okraj louky, možná stejně, jako já. Jen jsme o sobě vlastně nevěděli. V zlověstném tichu jsem pomalu zvedal do ramene kulovnici. Cvaknutí... a nic! Zapomněl jsem do komory zasunout náboj!
Pokusil jsem se to napravit, ale úkon byl příliš hlučný. Nenávratně mi zmizela za hřebenem. Setkání s mohutným liščím chlapákem mi nedalo spát. Chodil jsem do úseku ráno, večer, v noci, pořád ale nic. Na mohutné stopy jsem však přicházel téměř při každém šoulání. Přišla zima s mohutnou sněhovou pokrývkou, když jsem se s liškou konečně setkal znovu. Tentokrát jsem neváhal ani vteřinu a rychle střílel. Bác! Půl metru před zvířetem vylétl gejzír sněhu a ono mi jen na pozdrav zamávalo bílým květem na oháňce. Zavřelo se za ním smrčí. Nechápal jsem, proč jsem chybil. Nu což, budeme spolu zápasit dál. Třeba jsem chytil stéblo bodláku, v puškohledu neznatelnou travinu, větvičku, možná mi ruku rozechvěla nervozita, kdo ví... Po lišce jako by se slehla zem. Uplynulo léto i podzim následujícího roku. 

Tehdy jsem si koupil troják, po kterém jsem dlouho toužil. Merkel dvanáctku, 7x65 R. Nádherná zbraň! Se zbraní jsem začal úspěšně lovit. 

Do Vánoc jsem mimo jiné ulovil šest lišek. Jen ten můj známý, ranní tulák, zmizel. Ani stopy, tak silné, jak měl on, jsem nikde neviděl. Čas běžel, týden jsem za týdnem a pomalu se blížilo nové jaro. Jednou jsem tak scházel táhlým obloukem svážnice, aby se mi otevřel pohled na protější stráň ozářenou prvními ranními paprsky. Na pokraji houštiny jsem zaregistroval pohyb. Nepatrný, ale pohyb. Automaticky jsem hodil troják do ramene a optikou prověřoval její okraj. Je to jen sen, halucinace, nebo skutečnost?
Liška, ONA, silná, světle vybarvená, krásná, mohutná, vyšla na volné prostranství, bez obav, na brokový dostřel. „Nemohu se mýlit,“ pomyslel jsem si. „Je to ona!“ Ten postoj, překrásná, bílá náprsenka, široká hlava a oháňka jako sloup, zakončená výrazným květem! Hřbet i boky prošedivělé, trochu znak stárnutí. Zamířil jsem a v tu chvíli se na mne zvíře podívalo jako uhranuté. Ani nevím, co mně to napadlo. Pomalu jsem sklopil zbraň. Sundal jsem klobouk, a vůbec, nevím, co mne to napadlo, zamával mu. Neodskočil, jak to zrazené lišky dělávají. Jen volným klusem běžel do hrubého stojáku, kde se chvilku zastavil a ohlédl, než mi navždy zmizel ve stráni. Víc už jsme se nikdy neviděli... 

Hlavní hrdinkou mého posledního příběhu z loveckého batohu byl zlatý jezevčík hladkosrstý, rodu ženského a jménem Besina. Náš hospodář Vlastík Dohnal měl již starou fenku irského setra, byla po úraze a prodělala náročnou operaci, a aby nebyla ve stáří osamocena, pořídili jí s manželkou mladší společnici - Besinku. Ta žila naprosto jako nelovecký pes, převážně v domě a s přírodou došla do styku jen při běžných rodinných vycházkách. 

Potom se však odehrála příhoda, která změnila její dosud poklidný, domácí život. Jednoho krásného rána, koncem pozdního jara, mi volal hospodář. Střelil srnce. Když přišel k němu, zvedl se a belhavým krokem odběhl do lesa. 

Těm končinám říkáme Hájek. Dohledávka by zde nejspíše byla bez psa hodně složitá, srnec by mohl zatáhnout, a tak si vzpomněl na Besinu. Prý zůstane na nástřelu a já se mám pro jezevčíka zastavit u nich a přijít mu na pomoc. Tak se také stalo. Hospodářova dcera Hanička mi sice pejska dávala nerada, ale poté jsem hned uháněl na „místo činu“. Na nástřelu bylo barvy dost. Vlastík převzal svého psa, vedl ho na řemenu. Jezevčík nás s nebývalou vervou táhl do lesního porostu. Besina vášnivě lehla do náletu. Hůře jsme na tom ale byli my. Terén byl natolik nepřehledný a členitý, že jsme psa nebyli schopni následovat. Proto jsme se rozhodli, že akci přerušíme, já předstoupím po svážnici do Hájku pod Červený kopec a Besinku pustíme na volno po stopě poraněného srnce. 

Předpokládali jsme totiž, že ten se bude snažit dostat dolů ke studánce a kališti plnému vody z prvních jarních dešťů. Sotva jsem zaujal své místo, tak jsem slyšel Besinu, jak zvonivým hlasem hlásila a brala stopu. Náš předpoklad byl nejspíše správný. Ve stráni pode mnou zvedla srnce z lože, krátce ho hnala, vzápětí předběhla a suverénním způsobem zaštěkávala na místě. Bál jsem se vystřelit, abych ji neohrozil! Hospodář však za chvíli celý udýchaný dorazil, pejska odvolal a dostřelnou ranou srncovo trápení ukončil. Oba jsme měli radost z úspěšné a rychlé dohledávky, ale především z úspěšné práce Besiny, kterou to nikdo neučil, a přesto dokázala, že není „pokojový“ jezevčík.

 Srnec měl nízkou ránu na komoru, a přesto z nástřelu odešel. Nebýt Besinky... 

V mém loveckém batohu by se našlo ještě mnoho a mnoho příběhů z lovů i setkání s blízkými druhy v zeleném. Mnohé v něm ještě přibývají a snad i přibydou. 

Ale třeba až někdy příště...  JAN LEFKÝ