Z přírody

 

Už si je vedu...

Přemnožená zvěř! A co o tom víme? Kdo jiný než my myslivci můžeme za tento stav?

LOVEC

Přemnožení divočáci zplundrovali hřbitov

Přesněji - čtyřhektarovou louku se stovkami vysázených stromů, která ho obklopuje.
Naši volnočasoví myslivci, vesměs vyššího věku, dostatečný odstřel už nemohou zajistit. Současný model lidové myslivosti zjevně není schopen řešit problém přemnožené zvěře, která navíc decimuje i nové výsadby po kůrovcové kalamitě.

Malý obrázek v mozaice současného a dle mého názoru již neudržitelného způsobu provozování myslivosti a jeho negativních dopadů na vlastníky půdy.
A aby nedošlo k mýlce, myslivců si vážím. Jen si myslím, že ten dobrovolný způsob řešení problému regulace stavu zvěře není funkční
Kdo jiný než my myslivci můžeme za tento stav.

V roce 86' se v ČR lovilo 25tis. divočáků. V roce 19'' již 230tis. Myslivci hospodaří se zvěří a měli jsme danou povinnost držet stavy zvěře do výše normovaných stavů. To jsme evidentně nezvládli a o důvodech můžeme vést diskuzi. Osobně si myslím, že j tomu přispěl systém pronajmu státních lesních honiteb a systém mysliveckého hospodaření v nich po roce 93'. Na černé zvěří a produkci zvěřiny z ní pocházející se postavila myslivost v ČR. V lese tato zvěř více méně neškodí. Přes léto se bohatě živí na polích.

Se zemědělci se škody moc neřeší .
A všichni, teda kromě zemědělců, jsou spokojeni. Atraktivní lovecká příležitost, velká produkce zvěřiny a navíc zvěř, kterou můžeme lovit kdykoliv a pomalu čímkoliv. Na druhou stranu poškozování biodiverzity, úbytek srnčat, drobné zvěře.

Výsledek naší myslivecké práce posledních dvaceti let.

Odměna za zastřelené divoké prase na Zlínsku je 8 000 korun. Divočák je inteligentní a myslivcům se dokáže vyhýbat.

Divočák je inteligentní a myslivcům se dokáže vyhýbat. 

Lidé myslivcům vyčítají, že divočáky neloví, 

nebo nedostatečně. Na obhajobu myslivců je ale nutno dodat, že divočáci jsou velice inteligentní a třebaže se dokáží pohybovat i v ulicích ve městě mezi lidmi, myslivcům se dokáží vyhýbat. Navíc prasata migrují za potravou, a tak jsou místa, kde je jich momentálně příliš, a jinde se s prasetem nepotkáte. Zvířata se navíc dokáží důkladně skrývat v lánech kukuřice či řepky. Po sklizni se přestěhují do lesů, kde neškodí, naopak je lesníci vítají.

Divoká prasata také stále častěji hledají útočiště v okrajových částech měst, jako by tušila, že tam jsou na ně lovci krátcí. Pro nás jako pro lesníky neznamená přemnožená černá zvěř žádnou pohromu, naopak. Pomáhají nám udržovat les, ze země vybírají různé škůdce lesa...

Kvůli prasečímu moru mohou myslivci už od loňského roku lovit divočáky i nepovolenými způsoby, a to po celé republice. To znamená, že střílet mohou vzít všechny věkové kategorie této zvěře a dokonce je povolen i noční lov s pomocí osvětlení.
Kvůli boji s africkým morem prasat se pak v tomto roce zvýšila odměna za zastřelené divoké prase na Zlínsku na 8 000 korun.

Africký mor prasat není nebezpečný pro člověka, ale kromě divočáků zabíjí i domácí prasata.

Z VYPRÁVĚNÍ MYSLIVCE. Ze života černé zvěře, Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého

Selata prasete divokého 

Není to tak dávno

kdy se v naší lesnaté honitbě vyskytovala divoká prasata jen v malé míře. Ulovili jsme za sezónu jednoho či dva divočáky, což byly skoro sváteční události, v některém roce jsme dokonce vyšli naprázdno. Uběhlo jen pár desítek let, ulovené divočáky počítáme v desítkách za sezónu, se selaty se potkáváme v každou roční dobu, přelom roku s krutými mrazy a vysokou vrstvou sněhu nevyjímaje.
Asi před patnácti lety se náš člen, nyní už je v myslivecké družině u svatého Huberta v mysliveckém nebi, vydal s kolegou v lednu za třeskutého mrazu ke svému seníku. Brodili se namáhavě vysokým sněhem, kterého neustále přibývalo. Konečně spočinuli u cíle, kde na sněhu ležela objemná otep sena, kterou tam před dvěma dny shodili při rozvážce kolegové z traktoru, aby si ji mohl schovat na půdu seníku na doplnění zásob, v kruté zimě povážlivě ubývajících.

Oba myslivci se chopili otepi, aby ji přiblížili k žebříčku a po něm dopravili na půdu, ale po chvilce ji opodál překvapením pustili – ozvalo se slaboučké kviknutí, v troše zbylého sena na sněhu se choulila tři nedávno vylíhnutá selátka.
Chlapi si je ani nestačili pořádně prohlédnout a z blízké smrkové houštiny se ozvalo zlověstné hlasité chrochtání; myslivci nečekali, až se na ně z houštiny vyřítí bachyně, a co nejrychleji, jak jen jim to sníh dovolil, z místa prchali. Ještě stačili zaregistrovat, že bachyně je nepronásledovala, naštěstí pro ně se asi zastavila u selátek. Když jsem se druhého dne vypravil na ono místo činu, opatrně jsme odklápěli otep – ve zbytcích sena leželo jen torzo jednoho selátka, kdoví, jaký byl osud ostatních dvou.

Bachyně se neozývala, ani z houštiny nevyrazila, mohli jsme tedy v klidu uložit seno i naložit do koryta krmivo. Před pár lety jsme uskutečnili koncem prosince naháňku. I za normálních podmínek je tato leč velice náročná, natož ve sněhové pokrývce, jaká tehdy byla. Prudké svahy daly pořádně zabrat lovcům při obstavování a sběhem pokryté houštiny navíc ztěžovaly činnost obětavým, po léta nám věrným koncům, a v této leči zvláště odvážným. Narazili totiž na bachyni, která vedla několik selat, ani ne měsíčních. Selátka se pletla honcům pod nohy, kvikala, bachyně vydávala nic dobrého věštící zvuky a stateční honci i přes velké nebezpečí vytrvali a leč dotlačili. Odměnou jim byla pohled na dva v oné leči ulovené lončáky; lovci byli rádi, že honci neutrpěli v tak nebezpečné situaci újmu na zdraví.

V lednu se vydali dva naši kolegové na noční čekanou do Kopřivné. V zasněženém lese bylo mrazivo, v zateplené kazatelně poblíž krmeliště pro černou zvěř se však dalo vydržet. Měsíc na jasné obloze osvětloval krajinu, myslivci prohlíželi dalekohledem okraje smrkové houštiny na svahu Prostředňáka, zda už nějaký divočák nedostane chuť na voňavou siláž, nedávno oběma na krmeliště dovezenou. Všude však panoval klid, žádný pohyb nezpozorovali. Při další obhlídce sklouzl pohled jednoho lovce do koryta na krmelišti, kde zahlédl cosi zvláštního, zbystřil zrak a spatřil, že ona zvláštnost se trochu pohnula. V korytě se šrotem se k sobě tulilo několik malých prasátek. Pro jistotu, zda nemá přelud, se svěřil klimbajícímu kolegovi, který neobvyklý objev potvrdil. Myslivci čekali, kdy za potomky přijde bachyně a možná přivede tlupu divočáků; uplynula však dlouhá doba, bachyně nepřicházela. Vypadalo to, že je snad z nějakých příčin natrvalo opustila nebo uhynula, či ji nějaký pytlák, snad ne nezodpovědný myslivec, ulovil.

Lovci se odhodlali k dost nebezpečnému pokusu – slezli z kazatelny a opatrně se přiblížili ke korytu, jedno selátko hbitě vzali do rukou a pospíchali ke kazatelně, aby se mohli dostat do bezpečí před případným útokem bachyně. Ostatní selátka s kvikotem odběhla, ale ne daleko. Bachyně se ani teď po kvikotu potomků neozývala, ani odnikud nevyběhla. Myslivci tak byli definitivně přesvědčeni, že  jsou opuštěni a rozhodli se vzít na zachránění ještě dalšího. A podařilo se jim to – selata se totiž vrátili zalehnout do pelíšku v korytě. Lovci se potom i se dvěma selátky pod kabáty vydali k autu, nyní čtyřčlenná posádka nasedla a vyrazila k domovu. Jeden z myslivců bydlí v zemědělské usedlosti, kde se našel dostatek vhodného místa pro nový přírůstek hospodářství. Největší radost měl třináctiletý syn, otcův snaživý a pilný pomocník, snad i jeho budoucí následovník v myslivosti. Zpočátku selátka i přes největší péči skoro nepřibývala na váze, dostalo se jim i ošetření od veterináře, později se však dostala do dobré kondice. Snad se jim bude dobře dařit i nadále.

Jiří Valenta

Bachyně a selata u lesa. Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého, Černá zvěř, Divočák, Fotografie z myslivosti, Lovy černé zvěře

Bachyně a selata u lesa

Není od věci občas zkontrolovat nastřelení zbraně a pak taky důsledně nástřel. Když stojí kukuřice jsou čuníci dost aktivní.

Vykoupení

Bachyně a selata v lese

„Sanitární odlov“ měl znít původní popisek k mému pondělnímu úlovku. Nakonec jsem se však rozhodl podělit se s vámi o podrobnosti tohoto příběhu, který je pro mne velkým poučením a hlavně zadostiučiněním. Stále u nás stojí kukuřice a tak jsou čuníci dost aktivní. Lovecká příležitost a hlavně potřeba uhlídat zbylé klasy mě před týdnem nasměrovali k přenesenému posídku u trati, kde tlupa přesazovala z lesa do kukuřice. Než jsem se však dostal k poli, překvapily mne na lesní cestě prasata, která tentokráte přišla z druhé strany. Jelikož jsem se dostal přímo mezi ně, rozsvítil jsem baterku, sundal kulobrok a ve světle vybral nejbližší sele natočené bokem, a zmáčkl spoušť. Sele zakvičelo, spadlo a odkazovalo na místě. Zbytek tlupy se dal všemi směry na ústup. Paráda, dnes to tedy bylo rychlý, říkám si při lovení nového náboje z kapsy.

Po zavření hlavní zvednu baterku a s otevřenou pusou v němém úžasu sleduji jak se „zhaslé“ sele najednou prudce zvedá a rozbíhá do houští. Druhá hozená rána jen dělá třísky z hromady dřeva za cestou. Na nástřelu se třemi kapkami barvy přemýšlím, co jsem udělal špatně a pokračuji v tom i po další hodině marné snahy o najití další barvy či zhaslého kusu. Druhý den ráno následuje deštivá dvouhodinovka se psem, při které se nám pouze daří zvednout v houštině snad stokilového kňoura, tak že jsem nakonec rád že psa po pěti minutách odvolávám a jsme oba v celku. Odpoledne zkouším nastřelení a při tom zjišťuji že je uvolněný ostřící člen okuláru Meostáru. Jelikož jde o starší provedení s křížem v první rovině, pohybuje se i on.

 S hospodářem se pak domlouváme že šlo tedy zřejmě o ránu na trn. Posílám optiku na opravu a přehazuji si puškohled z druhé zbraně a znovu nastřeluji. O tomto úplňkovém víkendu se při hlídání kukuřic znovu potkávám s oním velkým kňourem a dvakráte nestíhám tlupu při opouštění kukuřic.
V pondělí se změnou větru měním stanoviště a zasedám na starý posed na vrbě, zakončující rýhu před kukuřicí. Je vybráno a prudce se ochlazuje. Ještě dříve než klesající mlha úplně zalije okolí, vytahuje z kukuřice menší samotné prasátko. Už v dalekohledu si všímám, že postupuje pomalu se zvláštní mechanikou pohybu. Je stále na ostro a při přesazování rýhy dlouze vybírá nejschůdnější místo. Poté však na louce překvapivě prudce zrychluje a začíná se vzdalovat.

Na mé hlasité „hej“ zareaguje a na okamžik přibrzdí. Zásah Vulkánu je dobře slyšitelný a praseti podráží běhy. Tentokrát přebíjím co nejrychleji, ale odkazování trvá jen velmi krátce a sele zhasíná v ohni. Po půl hodině se s ním přibíhá rozloučit z borku velký kňour, který u něho jen na chvíli přibrzdí, než zmizí v kukuřici. Na nástřelu pak s hrůzou zjišťuji, že dvaceti kg. kňourkovi chybí pod kloubem zadní běh a téměř celé pírko. S hořkým pocitem na patře posílám velké poděkování Dianě a Hubertovi, že mě dovolili napravit a dokončit to, co jsem s největší pravděpodobností tak neslavně začal a při vkládání posledního úlomku přemýšlím, co všechno si asi za ten týden vytrpělo.

Tak Lovu zdar! …. A ať se vám ostatním daří lépe.

Petr Hruška, sociální sítě Myslivci sobě

SKLIZEŇ KUKUŘICE A JEJÍ OBYVATELÉ WILD PIGS

PRASE DIVOKÉ

SELE PRASETE DIVOKÉHO, selata v zálehu, bachyně nedaleko ve střehu! Cvak foto a rychle zdrhej...

Prasátka v zálehu

O ČERNÉ ZVĚŘI JINAK PRASE DIVOKÉ, DIVOČÁK A JAK SE JÍ DAŘÍ LOVIT

Černá zvěř se dokonale přizpůsobila prostředí 

MALÉ PRASÁTKO RYCHLE ROSTE

Je všeobecně známo, že černá zvěř přechází na značné vzdálenosti za potravou a do míst, kde kromě potravy má také kryt a klid. Snaží se využívat nižší teplejší polohy, které byly v dřívějšku odlesněny na zemědělskou půdu a mají kyprou ornou vrstvu pro hledání potravy. V době vegetace zde černá zvěř má dostatek potravy a současné rozlohy bloků zemědělských plodin ji skýtají také dostatek krytu a klidu.

 V těchto oblastech si černá zvěř vytvoří dostatek zásob tuku i na zimní období, proto snáze přežije krátkodobé mrazy i s vyšší vrstvou sněhu. Starší zvěř je schopna přežít snížení své hmotnosti až o 40 %, zatímco mladá zvěř jen kolem 25 %. Výška sněhu 40 – 50 cm je pro černou zvěř snesitelná i při mrazech kolem -30 °C, při krátkém nepříznivém období. Jedná se o zvěř, která v důsledku pronásledování přešla z denní na noční aktivitu, ale v oborách, kde je dostatek klidu, si denní rytmus zvěř ponechala.

V lesních porostech černá zvěř využívá hlavně hustých mlazin, kde má dostatek klidu a krytu před nepřízni počasí.

Jehličnaté houštiny ji dobře chrání před ledovými větry a je v nich vyrovnanější teplotní ochrana. Již od května se černá zvěř zdržuje v lánech řepky olejky a po zvýšení porostů slunečnice a hlavně kukuřice zůstává v porostech často až do konce roku, resp. do sklizně plodin.
V našich podmínkách nemá černá zvěř přirozených nepřátel jako např. na Slovensku a Polsku (vlk, rys), proto udržení početních stavů černé zvěře je závislé jen na lovu.

Černá zvěř se řadí do skupiny všežravců a je konzumentem jak bylinné, tak i živočišné potravní složky. Podle místního výskytu bere za potravu i mláďata srstnaté zvěře např. srnčata, zajíčky, z pernaté zvěře bažanty i koroptve s jejich násadou. Velmi prospěšná je černá zvěř při hubení drobných hlodavců a také lesních hmyzích škůdců (mniška, sosnokaz, chroust aj.).
Základním faktorem značného zvýšení početních stavů černé zvěře je rozšíření potravních, klidových a krytových možností, resp. zemědělských kultur na značných plochách. Lov zvěře je v těchto porostech prakticky znemožněn.

Na zimu se postupně začne zvěř sice vracet do lesních porostů, ale i zde ji uživatelé honiteb předkládají další energetická krmiva na vnadištích, krmelištích či jinými formami. Každý asi zná někdy až ohromné hromady krmiva vyváženého do honiteb. Černá má tak nadbytek potravy nepřetržitě po celý rok, a nelze se divit, že denní přírůstky jsou často u černé zvěře vyšší než u domácích prasat a přesahují až 1 kg za den!

Můžeme si tedy za to my sami – myslivci a musíme si uvědomit, že bohatou potravní nabídkou zároveň podporujeme nežádoucí trvalé chrutí nejen dospělých, ale i velmi mladých bachyní.

Rudl prasat je rodina. Vede ho zkušená nejstarší bachyně, dále jsou zde přítomny její dcery, vnučky a selata. Vůdčí bachyně, vodí po celý rok selata a rozhoduje o všem důležitém v rodinném dění.

RUDL PRASAT JE RODINA

Nárůst stavů prasat

 Škody v polních a lesních kulturách, ale dnes již i v městských částech, zahrádkářských koloniích, hřištích apod., se stávají i nebezpečnou hrozbou.

Řešení tohoto neutěšeného stavu u nás spočívá na bedrech pouze mysliveckých společností, diskuze o tom, že situaci by lépe řešili profesionální střelci je asi zbytečná, kusé zprávy z oblastí, kde tito působí, hovoří jasně, že se s tímto vypořádat také nedokážou. On totiž pokles stavů nezáleží pouze na tom, kolik prasat se odstřelí, rozhodující je i to, kolik se jich narodí. A zde jsem toho názoru, že používané způsoby lovu, zákonem stanovené doby lovu jednotlivých kategorií divočáků, ale dnes i v neposlední řadě doporučení Ministerstva zemědělství, způsobují právě navýšení počtu této zvěře.

Jsem toho názoru, že právě způsoby a doby lovu této zvěře mají přímý vliv na množství plných bachyň, to zda je nebo není žírný, příznivý rok pro prasata, má vliv na množství metaných selat jednotlivými bachyněmi a jejich životnost.
Mám dojem, že k řešení problému může pomoci podrobnější poznání ekologie a etologie prasat. Z článků, které jsou publikovány některými výzkumnými ústavy, které se zabývají chováním divokých prasat, vyplývá těchto několik málo poznatků.

Rudl prasat je v podstatě rodina. Vede ho zkušená nejstarší bachyně, dále jsou zde přítomny její dcery, vnučky a selata. Vůdčí bachyně, pokud se nepřihodí nic mimořádného, vodí po celý rok selata a rozhoduje o všem důležitém v rodinném dění.
Z toho je nejdůležitější stimulace chrutí celé rodiny, které spadá při normálním průběhu života rodiny na měsíce listopad a prosinec.

V tomto období však dochází k nejintenzivnějšímu lovu, je povolen lov dospělých kňourů a bachyň. Začíná padat sníh, dochází tedy k dobré čitelnosti, kde je právě rodina zalehnuta. Ale i společných lovů na drobnou zvěř je využíváno k nejméně vhodnému způsobu odlovu. Pokud se zjistí zalehlá rodina, ta se obklíčí a nastane cosi, co lze přirovnat množstvím vypálených ran a hlukem, k bitvě tří císařů u Slavkova.

Padne jedno, možná dvě prasata, a výsledek? Rozehnání rodiny do všech světových stran má určitě fatální důsledky.

 Těžko lze předpokládat, že prvořadým úkolem členů této rodiny černé zvěře je zase se spojit dohromady. Všechny bachyně, včetně již odrostlých jarních selat, totiž dostaly již pokyn od vůdčí bachyně k chrutí, a tudíž lze předpokládat, že po ztrátě ochrany dospělým kňourem a bez přítomnosti vedoucí bachyně jsou pokládány i lončačky a jarní selata potulujícími se kňourky menších hmotnostních kategorií.

Domnívám se proto, že šetrné vytlačení prasat z lože a odstřel třeba dvou lončaček maximálně dvěma střelci, tak aby rodina zůstala pohromadě, by splnilo účel daleko lépe.

Odstřel dospělých kňourů je zákonem stanoven na měsíce srpen až prosinec. Dovolím si tvrdit, že odstřel těchto kňourů minimálně v měsících říjen až prosinec postrádá jakoukoliv logiku. Je to opět období hlavního chrutí a u každé rodiny je důležitá přítomnost dospělého kňoura. Téměř u každého článku napsaného nějakým odborným ústavem se dočteme o nedostatku dospělých kňourů v přírodní populaci. A právě v době, kdy se nejvíce nedostatek projevuje, je nařízeno zákonem dospělé kňoury lovit.

Odchytová zařízení jsou podporována dotacemi Ministerstva zemědělství. Podle mého přesvědčení jsou doporučení, jak mají být tato zařízení používána, to je k odchytu selat, velmi chybné a opět kontraproduktivní.
Pokud by měly plnit účel snižovat stavy této zvěře, je nutno provést odchyt nejen selat, ale celé rodiny a provést patrně její následnou celou likvidaci. Nejdůležitějším předpokladem k tomu, aby nedošlo k chrutí u rodiny během roku, je totiž to, že vůdčí bachyně vodí alespoň jedno sele. Pokud selata bachyni všechna odchytíme, reaguje na to brzkým vstupem do chrutí a s ní do chrutí vstupují všechny další nevodící bachyně. Protože ale toto chrutí začne probíhat mimo hlavní sezónu, kdy kňouři aktivně bachyně vyhledávají, lze předpokládat, že budou bachyně pokládány jakýmkoliv kňourem, kterého náhodně potkají a zákonitě budou v chrutí bachyně ve větším množství.

Doporučení preferovat odstřel dospělých bachyň jsem asi moc dobře nepochopil.

Vždy nejpotenciálnějším nositelem plodnosti jsou a budou lončačky. Pokud bych si měl vybrat, určitě bych ulovil lončačku. Vždyť u starších bachyň ani nevíme, zda už není za zenitem své plodnosti, ať už se jedná o počet selat, nebo jejich životaschopnost.

Připomínku však mám k některým z mého pohledu žabomyším válkám, vedeným v mnoha diskuzích, které jsou však podporovány jistou tradicí mysliveckého konání, ale i zákonem. Předně se jedná o možnost odstřelu plné lončačky. Myslivci se rádi vyjadřují v tom smyslu, že se v přírodě snaží zastoupit predátora. Je třeba si uvědomit, že predátor uloví snáze kořist nějakým způsobem handicapovanou, to je nemocnou, zraněnou, ale sem patří i nevyspělé plné bachyňky.

Rozhodně jsem však proti odstřelu vodících bachyň jakéhokoliv věku, protože jejich úniková schopnost v přirozeném prostředí je zase větší než u jejich selat. Dalším tématem v této kategorii, je lov lončáků obou pohlaví a jejich hodnocení podle věku, s vyvozováním důsledků při překročení věku třeba o dva měsíce. Vždyť toto nemá pro praxi žádný význam.

Určitě bych uvažoval o stanovení jiného kritéria pro posouzení celoročního odstřelu. Napadá mě třeba stanovení živé hmotnosti, které mohou lončáci dosáhnout do konce druhého kalendářního roku, pokud se narodili na počátku roku předchozího. Logicky by se sem bez jakýchkoliv problémů mohly schovat sanitární odstřely starších kusů poraněných, nemocných, špatně vyvinutých. Ale to je pouze můj nápad, možná by se našlo kritérium vhodnější.

O odstřelu dospělých kňourů již jsem se rozepisoval. Po přečtení některých diskuzních stránek na toto téma se domnívám, že na scénu vstupuje nová nezdravá myslivecká tradice, která určuje lov dospělých kňourů způsobem, když ne já, tak soused. Co na to říci. Pokud takto myslivci černou zvěř loví, nechť nepředstupují před veřejnost jako ochránci přírody a lidé, jejichž počínání je rozhodující pro přežití zvěře ve volnosti. Při různých přehlídkách a slavnostech jsou prezentovány trofeje jako výsledek myslivecké činnosti a mysliveckého hospodaření. Nechápu toto u černé zvěře. Vždyť trofej je pouze taková, v jakém úživném prostředí tato zvěř konkrétně žije a kdy onoho myslivce se zbraní potká. Jiná souvislost mezi mysliveckým hospodařením a velikostí zbraní mi jaksi uniká. Docela bych se přimlouval, aby nebyly na výstavách u těchto trofejí uváděny jména lovců, což by možná snížilo tlak na jejich získání.

František Dvořák

LOVY ČERNÉ ZVĚŘE. Dbát na dobrý vítr a mít u sebe opěrnou hůl - pirštok. Zvěř reaguje na odkryté části těla. Většina lovců však preferuje spíše čekanou.

ČERNÁ ZVĚŘ V LESE

Zcela jistě se vám již stalo, že zkušená vedoucí bachyně cestou ke krmelišti tlupu odložila v krytu a šla se přesvědčit, zda na posedu někdo nesedí

V první řadě si dojde pro vítr a zkontroluje lovecký chodník k posedu, kde hledá čerstvou lidskou stopu. Teprve, když se ujistí, že je vše v pořádku, dá ostatním pokyn k návštěvě vnadiště. V opačném případě zafučí a všechny kusy v tichosti opustí nebezpečný prostor.

V následujících řádcích se pokusím přiblížit některé méně tradiční způsoby lovu černé zvěře. Letos bude zažitý způsob lovu totiž ještě složitější, neboť se nacházíme v semenném roce buků a dubů, kdy je země pod stromy doslova zasypána plody. Tím pádem zvěř samozřejmě upřednostňuje potravu, která je pro ni přirozená a na krmeliště či vnadiště dojde jen zřídka, aby si změnila chuť. Pokud chceme prasata navyknout častěji docházet ke krmným zařízením, musíme jim tam nachystat potravu složenou ze surovin, které jsou pro ně vzácné, dá se říci pamlsků. Mezi ně bezesporu patří dužnatá krmiva jako řepa nebo ovoce.

Ne pro všechny z nás je jednoduché dopravit ke krmnému zařízení dužnaté a často velmi těžké krmivo, ať už z důvodů složité dostupnosti krmiva či krmného zařízení. V tomto případě je ideální využít krmné aroma. Osobně se mi při lovu nejvíce osvědčilo aroma lanýže, francouzské houby, toto aroma černá zvěř přímo miluje.

Divočákům při takovémto žírném roce často chybí živočišná složka potravy, a proto chodí převážně na louky vyrývat různé larvy brouků nebo myši. Proto je také nalákáme na zbytky masa, vývrhy zvěře nebo ryb. U tohoto druhu vábení však hrozí, že se za vyšších teplot rychle zkazí a může tak dojít k zamoření okolí nepříjemným zápachem. Proto je vhodnější použít aroma. Kupříkladu vůně ryb přiláká i další predátory jako je liška, kuna či jezevec.

Můžeme použít také přivábení divočáků pomocí moče říjné bachyně nebo moče jiného kance. Je důležité používat extrakty jednoho druhu a ne směs močí od více zvířat. Doporučuji moč nastříkat na stromy nebo aplikovat do automatického rozprašovače, který v intervalech dávkuje sekret do ovzduší. Kanci pak reagují na vůní bachyně ve chrutí nebo na pach jiného kance - soka. Díky těmto vnadidlům se mi daří udržet kance v oblasti, kde potřebuji a zakrmuji.

Při příchodu k posedu je také velmi nutné dbát na směr větru. Kuřáci jej zjistí jednoduše pomocí zapálené cigarety či zapalovače, my ostatní pak puštěním smítka, bublifukem či pomocí detektoru kouře, který je bez zápachu a perfektně nám ukáže směr větru pomocí imitovaného kouře. U nás se jedná o novinku, hit letošní lovecké sezóny, na západ od našich hranic je však takový detektor nezbytnou pomůckou každého myslivce již několik let.

Úspěšný lov závisí na mnoha faktorech. Kdysi nepředstavitelné se dnes stává realitou. Často se musíme snažit eliminovat svůj vlastní pach ve stopě a zakrýt všechny části těla, abychom měli patřičný lovecký úspěch. K tomu účelu se mi nejvíce osvědčil tzv. eliminátor pachu, dostupný ve verzi bez zápachu nebo s vůní čerstvé půdy.

Nejen pro aktivní způsob lovu jako je šoulačka se dnes doporučuje zakrýt obličej a ruce maskami a rukavicemi. Je neuvěřitelné, jak zvěř reaguje na odkryté části těla. Vyhledává je a vidí na velkou vzdálenost.

Nyní se asi mnozí z vás chytají za hlavu a říkají, že to nikdy nepotřebovali a přesto lovili. Je pravdou, že dříve jsme takhle neuvažovali. Tehdy ale ani nebylo možné si takové doplňky pořídit. Dnes je však jiná doba a na základě zkušenostní svých i ostatních lovců mohu tyto drobnosti pro úspěšný lov jen doporučit.

 Letos je semenný rok a budeme tedy nuceni jít za zvěří také do porostů, kde se paství. V takovém případě je ideálním způsobem lovu šoulání (nejlépe na sněhové pokrývce). K takovému lovu se musíme rovněž řádně přichystat. Není příliš vhodné použít klasické zelené oblečení. Měli bychom použít převlek v bílé kamufláži. Samozřejmě nesmíme zapomenout zakrýt také obličej a ruce. Jedná se o zajímavý, avšak velmi málo využívaný způsob lovu. Přitom je účinný a vzrušující. Velmi rád takto lovím a to dosti úspěšně.

Samozřejmostí je dbát na dobrý vítr a mít u sebe opěrnou hůl - pirštok. Ten by měl být z přírodního materiálu jako je dřevo, protože při manipulaci nezpůsobuje hluk.

Většina lovců však preferuje spíše čekanou. Přes den zjistí, kterou lokalitu zvěř navštěvuje a pak si tam připraví například přenosný posed. Nejlepší je používat skládací duralové opěrné žebříky nebo šplhací posedy, se kterými můžeme vyšplhat i do větších výšek. Tyto posedy jsou relativně lehké a také se s nimi lépe manipuluje. Při výběru je však třeba dbát na kvalitu provedení. Přeci jen budete sedět ve výšce několika metrů nad zemí a pád z této výšky může mít velmi vážné následky. Při tomto způsobu lovu musíme vždy dojít na místo v dostatečném předstihu, abychom v klidu seděli ještě před příchodem zvěře.

Tímto článkem jsem chtěl představit či připomenout i jiné a nové způsoby lovu černé zvěře než klasické sezení u hromady krmení, na kterou bude zvěř jen stěží docházet. Dobře totiž ví, že jí tam hrozí velké nebezpečí. Článek jsem postavil na vlastních poznatcích z lovu za použití nově dostupných doplňků. Přeji všem mnoho loveckých zážitků.

Miroslav RUDEL

PRASE DIVOKÉ A LESNÍ HOUŠTINY. Černá zvěř, Divočák, Sele prasete divokého,

Prase divoké

O divočácích

jsou mezi myslivci vedeny věčné diskuze: jestli je jich moc nebo málo, jak a komu jsou nebezpeční atd. Pravdou je, že ještě před 2. sv. válkou, bychom jich ve volné přírodě v ČR mnoho nenapočítali. Také ona jim umožnila uniknout z obor na svobodu. Od té doby jejich počty vzrůstají.

Jsou známy druhy divočáků, které srnčata přímo vyhledávají. Predátoři, Černá zvěř, Ze života černé zvěře, Sele prasete divokého.

Černá zvěř - bachyně se  selaty na zahradě

Málo známým faktorem podílejícím na úbytku stavů srnčí zvěře je predace...

Jedná o zcela přirozený potravní řetězec, který funguje od vzniku tohoto světa. V oblasti predace se velice úspěšně angažují přemnožení divočáci.
Co se divíte, prase je všežravec. Současné zemědělské hospodaření a produkce ekonomicky významných plodin jako je řepka, kukuřice a pšenice poskytlo černé zvěři ideální podmínky pro její dynamickou expanzi.
Enormně vysoké stavy černé zvěře nelze tedy brát jinak, než jako dílo hospodaření člověka v krajině. Čerstvě kladená srnčata jsou v dnešní kulturní krajině doslova magnetem pro rozmnožené divočáky.

 Z praxe jsou známy „typy“ divočáků, které srnčata přímo vyhledávají.

 Divočák, který jednou ochutnal nutričně významnou živočišnou bílkovinu z malého srnčete, si ji oblíbí a vyhledává. A že se to divočákům daří, není pochyb.

Na vlastní oči jsem viděl autentický videozáznam z volnosti, který zachytil divočáka, jak procházel loukou a s „vysokým nosem“ systematicky vyhledával srnčata. Když na jedno narazil, snažil se ho chytit. Srnče vyběhlo a rychlým útěkem si snažilo zachránit život. Na pomoc pískajícímu srnčeti přispěchala matka, která se snažila divočáka odlákat. 

To se také po krátké chvilce podařilo a srnče si útěkem do lesa zachránilo život. Bohužel proti fyzicky silnějšímu a tělesně zdatnějšímu soupeři jako je divočák srna svého potomka ubránit nedokáže. Proti „subtilnějšímu“ predátorovi, jako je liška či jezevec se však srna dokáže postavit a svého potomka ubránit.

Jednou jsem pozoroval srnu, jak se postavila tělesně zdatné lišce, která se snažila jejího potomka ukořistit. Srna na lišku fyzicky útočila a snažila se ji ostrými spárky „zadupat“ do země.
 Ve vztahu k úbytku srnčí zvěře je nutno zmínit se i o ztrátách na veřejných komunikacích. Nezanedbatelné procento srnčí zvěře uhyne v důsledku střetu s motorovými vozidly či jinými dopravními prostředky. Z myslivecké praxe víme, že na frekventovaných komunikacích uhyne v průběhu roku významné procento, mnohdy i vysoce chovných jedinců.

Sele kňourek 30 kg ulovil a dobře popsal Jirka...v únoru. Umíte to také tak napsat? Obrázek je ilustrační, původní se nehodí...#Čekaná, Divočák, Sele prasete divokého

Původní obrázek je nevhodný
(...po vyrušení na sněhu v únoru)

Usedl jsem ve 20:45 na krytou kazatelnu kde se říká na Maskáči

Okolo sebe jsem měl pole po kukuřici, louku a ozim. Všude souvislá bílá plocha. Po pěti minutách sezení jsem v rohu křoví uviděl první tlupu. Byla mezi mnou a tátou, ani jeden je neměl na dostřel.
Něco po deváté se jako duch objevila liška, přišla k mým stopám, v klidu se otočila a odešla.
Po lišce mi po cestě přiskákala kuna, vedl jsem jí v kříži... Nevystřelil jsem, věděl jsem že ta černá tam někde je a hledá zapomenuté klasy kukuřice.
Za hodnou chvíli se ukázal zajíc, který si v klidu prohopkal kolem kazatelny. K jedenácté hodině po stopě lišky přiskákala další kuna... Opět odešla bez rány. Prasata jsem stále neviděl kvůli houpavému terénu pole.
Ve 23:15 volám tátovi co a jak. Počkáme do půlnoci a balíme. Po telefonátu jsem si položil hlavu na okýnko a klimbal jsem. Za chvilku jsem se probral, koukl před sebe a zdá se mi, že vidím tmavý flek, který tam nebyl.
Dalekohled u očí a já rozeznávám bachnu se 4 selaty.
Po prohlédnutí a zhodnocení situace beru kulobrok. Pojistka, napínáček... Vybírám sele úplně vlevo usadím kříž za plec a ve 23:28 se ozve rána.

Sele vyráží se zbytkem tlupy k cestě vedoucí k myslivecké chatě. Tu nepřesadí a 15 m od ní zhasíná.
Sele....kňourek 30kg
7x65R Geco T-maintel
Podle mapy cz 230 m. Z nástřelu odešlo 30 m se silným barvením


Jirka H., Myslivost sociální sítě FB

O ČERNÉ ZVĚŘI. Černá zvěř, Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého, Názory myslivců.

Černá zvěř v lese a siesta bachyní se selaty

Černé zvěře je hodně a způsobuje nám problémy

Sejde-li se více myslivců, povídá se po nějaké době téměř vždy o černé zvěři. Je to zvěř, která vzbuzuje vášně, protože ulovit divočáka je vždy zážitek.

Velkým zážitkem ale je i to, když přijde zemědělec vymáhat škody vzniklé právě touto zvěří. A kde jsou zážitky, tam jsou také emoce a ty ne vždy musí být kladné. Fascinujícím jevem je, že vlastně všichni ví, jak situaci s černou zvěří řešit. Skalní ochranáři dávají myslivcům za vinu, že vyhubili velké šelmy a dnes je ilegálně loví. Příroda by si přece poradila sama, stačí jí stejně jako na Šumavě ve smrkových porostech dát dostatek prostoru. Navíc myslivci černou zvěř stimulují k rozmnožování přikrmováním, takže nedochází k žádoucímu samovolnému ozdravnému úhynu slabých kusů.
Určitá skupinka zemědělců zase ví, že za všechno můžou příliš rozsáhlé honitby, které si sami nemohou spravovat.
Myslivci zase vinnými shledávají zemědělce za to, že pěstují lány kukuřice a řepky od obzoru k obzoru, takže nejen že zmasakrují a otráví všechny drobné živočichy motýlem počínaje a srnčím konče, ale ještě navíc připravují pro černou zvěř kryt, klid a krmivo od května do prosince.
Existuje také nemalá skupina osvícených odborníků a novinářů, jejímž receptem je soustavná změna legislativy a slovo přemnožené používají pro všechny druhy, jejichž počet převýšil počet dva na 100 ha a nemají to štěstí, že byly zařazeny mezi druhy ohrožené.

Téměř všichni se však shodnou na jednom. Černé zvěře je hodně a způsobuje nám problémy.


#Černá zvěř, Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého, Názory myslivců

NA LOVU DIVOČÁKŮ. #Divočák, Sele prasete divokého, Vnadiště, Zůstal v ohni, lov, Šoulačka a ulovení dvou divočáků. Lovecké štěstí.

Ulovit divočáka nebývá vždy snadné, o čemž by mohl vyprávět mnohý myslivec. Nemám na mysli lov na nátlačce nebo takový lov, kdy má myslivec u posedu nebo kazatelny „vnadiště“ a chodí tam lovit jak se říká „na jistotu“

Bachyně se selaty

Já mám na mysli takový lov, při kterém myslivec na základě dokonalé znalosti pobytu zvěře v honitbě a po zjištění kam, kdy a na co divočáci chodí, kudy přicházejí a kudy se vrací, kolik je jich v tlupě, jak jsou staří a podobně. Teprve potom se rozhodne pro vhodné místo a čas na čekanou, případně přišoulání ke zvěři. Když je již přesvědčen o téměř jistém úspěchu, tak nakonec často všechno dopadne úplně jinak. Jednou se změní vítr, podruhé změní směr, nebo čas příchodu zvěř, nebo se schová měsíc za mraky, jindy se objeví další lovec, který zvěř zradí. Myslivec to však nevzdává a nadále obětuje čas a námahu, neboť věří, že jednou se mu to musí podařit. Když se tak opravdu konečně stane, uvažuje často o tom, stálo-li to všechno vůbec za veškerou tu námahu, čas a peníze. Na to vše se snaží zapomenout a odměnou je mu radost z úlovku, z dobré rány, z toho, že pomohl snížit přemnožené stavy a omezit škody na polních kulturách.  

Kdo loví divočáky, zažil samozřejmě i takové případy, kdy se mu nakonec podařilo ulovit divočáka za přispění různých, někdy až neuvěřitelných náhod, nebo se „dostal“ k úlovku tak rychle, že to ani nečekal. V takových případech se hovoří o loveckém štěstí a je na místě při vzdání pocty ulovené zvěři poděkovat sv. Hubertovi za úspěšný lov. To jsem také učinil já při ulovení dvou divočáků. O okolnostech vám chci vyprávět...  

Pastviny na Vikýřovickém kopci byly čím dál více rozryté od divočáků, a to především podél celého okraje obecního lesa. Majitel pozemku důrazně požadoval zabránění dalším škodám. Několikrát jsem se o to marně pokoušel. Jednou ryli na opačné straně než jsem čekal, podruhé zatáhli do lesa ještě za tmy, a tak se to střídalo. Když začali navštěvovat také pokusná pole s hrachem pod pastvinou, tak to již šlo do tuhého. Vedoucí pokusné stanice žádal předsedu našeho sdružení o zabránění příchodu divočáků na experimentální plochy, neboť jinak hrozilo nebezpečí narušení pokusů a tím způsobení značných škod.  

Bachyně a selata

Vypozoroval jsem, kudy se divočáci vracejí z hrachu přes pastvinu vzhůru do kopce do lesa. Opravil jsem blízký posed na rohu lesa. Bylo to v polovině května, kdy jsem již počtvrté čekal na posedu. Když jsem měl již za to, že divočáci asi dávno prošli, tak se objevili za mezí asi sto metrů přede mnou. Běželi pomalu nahoru k lesu. Nedalo se pro porost keřů na mezi zamířit, jen jsem viděl, že tam běží nejspíše pět lončáků nahoru k lesu. Další den jsem je neviděl. Buď šli dříve, nebo změnili svoji trasu. O necelý týden později opět sedím a čekám. Pohlédnu napravo a co to? Od lesa vidím přicházet po pastvině stádečko přibližně dvaceti ovcí. Ty se asi již čtrnáct dnů pásly ve dne v noci na stejné pastvině spolu se stádem krav. Ovečky směřovaly dolů ve směru odkud přicházeli divočáci. A ti také ještě opravdu skutečně přišli, a to již bylo asi půl šesté ráno. Zarazili se těsně před samotnými ovečkami. Hleděli vzájemně na sebe a já na ně. Než jsem stačil zamířit, tak se rychle rozběhli přímo pod můj posed a dál do lesa. Ovečky klidně pokračovaly v pastvě jakoby nic. Já si jen říkal „vás tu bylo zrovna tady a zrovna teď zapotřebí“. Další dny jsem tam nešel, nebudu přeci pást ovce.  

Šel jsem spát pozdě a přesvědčen, že ráno na divočáky nepůjdu. Při usínání mne ještě napadla taková nehoráznost, že bych mohl na veterinu společně s liškou vzít i vzorek z divočáka. Že se tak stane, to mne ani ve snu nenapadlo.  
Spal jsem krátce, pohlédnu z okna, prší. To je dobře, nikam tedy nemusím. Spánek však odešel, tak jsem se oblékl a jel opět „k ovečkám“. Přestalo pršet a krátce po páté opět přicházejí ovce k posedu. Když jsou naproti mně u meze, tak odspodu kolem meze, tentokrát z moji strany běží divoši. Když zastavili před ovečkami, již jsem měl namířeno na prvního z nich a ten po ráně zůstal ležet v ohni přímo před ovcemi. Bylo již pět minut před půl šestou, ovečky odběhly a já jsem jim tentokrát nehuboval, ale poděkoval. Takže k ulovení divočáka mi vlastně nakonec pomohlo ulovení lišky a stádo oveček. Při vyvrhování, jako vždy, otevírám žaludek a ukazuji předsedovi sdružení, který mi přijel s terénním autem na pomoc, jak jej má lončák doslova napěchovaný hrachem. Po jeho ulovení již divočáci ani na hrách, ani na pastvinu dosud nepřišli.  

Selata o samotě v lese

V druhém případě byla moje čekaná jednou z nejkratších vůbec a k ráně jsem se dostal tak rychle a nečekaně, že jsem s tím vůbec nepočítal. Bylo to počátkem srpna v pět ráno na posedu u potoka. Při dřívější kontrole posedů v honitbě jsem zjistil, že u tohoto je třeba vyměnit jednu stupačku.    
Toho dne jsem zaparkoval asi dvě stě metrů od posedu a kráčel kolem potoka obtěžkán nářadím, trámkem, příčkou a samozřejmě puškou. V půli cesty začalo poprchávat, nad Sudkovem a Zábřehem se několikrát zablesklo a zahřmělo. Vrátit se nebo ne? Chvíli stojím a poté jdu přece jen k posedu. Nadvakrát jsem vynesl po žebříku nahoru vše potřebné. Když jsem zasedl a pověsil pušku na hřebík, tak jsem ji opět rychle vzal do ruky. V potoce jen nějakých dvacet metrů od posedu jsem totiž zaslechl nějaké pípnutí nebo kviknutí. Na ptačí hlas je to ještě brzy, než domyslím další, tak z potoka na okraj nízkého ječmene vyběhlo poměrně velké sele. Zarazilo se, zřejmě cítilo můj pach, neboť vítr šel přímo k němu. Rychle jsem zamířil a sele po ráně zůstalo ležet na místě. Ani jsem neslyšel ostatní divočáky jak běželi zpět k vesnici do nedaleké pšenice a řepky.  

 Díky opravě posedu, který jsem konečně opravil až za tři dny, a hlavně proto, že jsem nezaváhal a již s puškou v ruce čekal na případné zamíření, se mi podařilo ulovit. 
Občas se mi totiž přihodilo, že aniž by to bylo zapotřebí, tak jsem si vyloženě odstřelový kus napřed prohlížel dalekohledem. Než jsem potom stačil zalícit, tak mi zvěř mezitím utekla.

Vojtěch POLES

#Divočák, Sele prasete divokého, Vnadiště, Zůstal v ohni, lov, Šoulačka, Lovecké příběhy, Lovecké štěstí, 

Před příchodem na vnadiště si bachyně nejdříve ověří okolí, často obcházejí naše stanoviště a z houštiny nám pak zafuněním dávají najevo, že o nás dobře ví...

Prasečí rodinka

Ze všech diskusí vyplývá jednoznačná potřeba v postižených oblastech černou zvěř efektivně lovit

Jak však tohoto cíle dosáhnout ve stavu, kdy vázne komunikace mezi zemědělskými subjekty a myslivci, kdy způsob obhospodařování pozemků znesnadňuje lov divočáků v létě a jejich učenlivost komplikuje lov v zimě?
Po pokosení kukuřic se černá logicky do lesa vrací a začíná navštěvovat tradiční vnadiště. Evidentně si je velmi dobře pamatuje z předchozího období, protože nově založená zařízení vyhledává výrazně později. Právě toto období si dovoluji na základě zkušeností z několika posledních let považovat za zcela stěžejní z hlediska tlumení stavů černé zvěře v našich podmínkách (o problémech lovu po napadnutí sněhové pokrývky se zmíním dále).
Následující řádky berte prosím pouze jako úvahu, vytvořenou na základě několika let pozorování stavu v honitbě i výsledků lovu.

Černá se nám s podzimem vrací do lesa, starší kusy navštěvují známá místa. K nim přibývají nově narozená selata (mnohá bez matek, které byly uloveny během léta na polích) i kusy přistěhovalé, které do daného prostředí přišly poprvé.
Situace v navrátivší se populaci je tím pádem, zejména vzhledem k prostoru, značně nepřehledná a začíná doba obsazování „zimních teritorií“. To se projeví výrazně vyšší aktivitou zvěře, jak pohybovou, tak zvukovou. Sedneme-li v klidu poblíž vhodné krytiny, ozve se nám ještě před setměním, a brzy se dá také do pohybu.
 Právě nyní ji je možné občas vyprovokovat vábničkou. Nabývám ovšem stále více dojmu, že i tuto lest si starší kusy pamatují a některé tlupy „mizí po anglicku“. Je tedy vždy lepší nejdříve počkat, kterým směrem se černá v leči pohne a vábení „risknout“ jako poslední možnost tam, kde jí není možné s dobrým větrem nadejít.

Tlupa černé zvěře v lese

Pohyb zvěře probíhá nejen před setmění, ale také po ránu. Prakticky každoročně se mi podaří v uvedeném období ulovit divočáka na ranním šoulání mezi houštinami nebo na rozhraní pasek a vzrostlého lesa.

K uvedené úvaze o soupeření o vhodná „teritoria“ mne přivedlo několik zkušeností. Opakovaně se mi podařilo být svědkem zvukového kontaktu dvou tlup, které byly zavláčené ve dvou sousedních lečích. Brzy po ohlášení jedné tlupy se vždy ozvala druhá a pozvolně se k sobě blížily. Jednou jsem byl dokonce příčinou tohoto rozruchu sám, když se mi obě tlupy ozvaly teprve po použití vábničky. Postupovaly směrem ke mně z obou stran a nebýt větru, který mne na poslední chvíli zradil, určitě bych se dostal k úspěšné ráně.

Poslední zážitek mám spojený s letošním příchodem černé z polí. Situace byla téměř „modelová“, tedy výše popsaná. Posed umístěný mezi dvěma houštinami. Černá se pohnula nejdříve po mé pravé ruce ve vzdálené části kotlíku. Když už jsem chtěl sestoupit a s dobrým větrem se jí pokusit našoulat, ozvala se druhá tlupa v houštině nalevo. Buď byla početnější, nebo více rozptýlená, rozhodně se však ozývala ze dvou oddělených míst a byla pro mne mnohem hůře dosažitelná. Hlavou mi probleskla myšlenka, že by mohly jít podle mých domněnek „po sobě“. Skutečně to netrvalo ani deset minut, kdy se obě tlupy začaly přibližovat a kusy po mé pravé ruce se přiblížily k posedu.

Náhle jsem na cestě, asi padesát metrů od tlupy, zahlédl pohyb. Na travnatý pruh vystrčil ještě za plného světla hlavu dospělý kus, podle postavy se mohu pouze dohadovat, že se jednalo o kňoura. Chvíli se rozhlížel na jednu i druhou stranu a pak se klusem vydal přes trávu a nízký nálet do sousedního kotlíku. Evidentně mířil ke vzdálenější polovině cizí tlupy. Do houští se už ale doslova vrhl s výhružných zařváním.

Prasata, která tady byla, ve vteřině rozehnal s chrochtáním do všech stran a pak se vydal k druhé části tlupy. I ta před ním prchala s poděšeným kvičením. Bohužel ani jeden kus neopustil houštinu. Podle těžkého kroku a funění obešel dospělý kus ještě jednou obsazené území a pak ztichnul, zřejmě zde zalehl.
Selata z druhé tlupy, v jejíž blízkosti se předtím zdržoval, se bez zájmu o dění u sousedů pomalu přesouvala směrem za tímto kusem, až mi vytáhla z houští ven. Možná že se tedy jednalo o bachyni, která pro svoje potomstvo uhájila celý prostor. Jedno odrostlé sele se mi podařilo ulovit.

Po několika letech podobných zkušeností si tedy dovoluji dedukovat, a pro myslivce hospodařící v podobných podmínkách doporučit k popřemýšlení, že právě toto období, trvající zhruba dva až tří týdny, je pro tlumení stavů černé zvěře velmi účinné. Prasata jsou po tuto dobu velmi aktivní, přesouvají se mezi jednotlivými lečemi, ověřují si dostupné zdroje potravy i úkrytové možnosti, testují konkurenci a pravděpodobně si budují teritoriální hierarchii.

Reagují proto poměrně dobře na zvukové podněty, vytahují z krytiny a kontakty s nimi jsou proto velmi časté. Potravní nouze je k tomu v žádném případě nežene, protože ulovené kusy jsou zcela logicky dobře zabělené po letních hodech v polích. Rovněž návštěvy vnadišť nejsou nijak časté.

Prozatím neotevřenou otázkou zůstává, jak pokračuje každoročně další typický vývoj. V našich podmínkách uvedená aktivita brzy odezní a černá utlumí projevy svojí přítomnosti. Je to velmi dobře znát zejména v poslední výše uvedené etapě trvající zhruba pět let. Na vnadiště dále černá sice vychází, nicméně evidentně nerada, je velmi ostražitá a nedodržuje žádnou pravidelnost.

Dříve bývalo téměř jisté, že navštívila-li tlupa černé krmení v noci před svítáním, vrátí se sem z nejbližší krytiny, kde se po nasycení ukryla, ihned se soumrakem.

Kňour v zimě

Dnes se perioda návštěv protahuje i na několik dnů a instalované fotopasti odhalily velké nepravidelnosti. V tomto směru nemohu potvrdit závěry publikované nedávno v časopise. Černá se přísvitu nebojí, max. napoprvé odskočí do krytu, aby se obratem vrátila, zdroj osvětlení ověřila a nerušeně se nasytila. Za tři roky, co fotopasti používám, jsem získal pouze jediné záběry černé zvěře za světla. Jinak jsou návštěvy roztroušené po dobu celé noci, téměř výhradně hodinu po setmění a hodinu před setměním.

Co je ovšem podstatné. Jakmile černá jednou „přečte“ prostředí, začne velmi rychle chápat souvislosti.
Před příchodem na vnadiště si bachyně nejdříve ověří okolí, často obcházejí naše stanoviště a z houštiny nám pak zafuněním dávají najevo, že o nás dobře ví.

 Vytvořené slepé průseky postupující tlupa poctivě obejde a pokračuje v původním směru na jejich protější straně.

Během zimy černá také málo reaguje na provokace pomocí vábničky. Bývalá praxe, kdy jsem na posedu počkal do setmění, pak jsem se krátce ozval a velmi často dostal odpověď i černou do pohybu, přestala fungovat. Mám dojem, že přes zimu „usídlená“ prasata odmítají dát o své přítomnosti vědět. Minimalizují pohyb a vše směřují k záchovnému režimu bez energetických výdajů. I na samotné krmení přicházejí mlčky, jejich pohyb můžeme sledovat jen podle občasného prasknutí větévky a často se přímo „zhmotní“ nad krmivem.
Problémem posledních let, dnes spíše pravidelností než výjimkou, je absence mrazů a sněhové pokrývky během hlavní sezóny. Mdlé, vlhké, promočené a mlhavé počasí aktivitě černé zvěře příliš nenahrává. Oživení nastává teprve v okamžiku, kdy se objeví souvislejší pokrývka a uhodí mrazy.

První dva dny po napadnutí sněhu nemá příliš smysl o ulovení prasete usilovat. Černá je zavláčená v houštinách a neopouští je. Vydrží-li ovšem počasí, nastává téměř stoprocentní jistota, že se černá na vnadiště vypraví. Právě v těchto dnech si dovoluji spatřovat druhou významnou příležitost k tlumení jejích stavů. Bohužel, jak jsem již poznamenal, jsou chladnější období v posledních letech žalostně krátká a černá stále více využívá negativních poznatků.

Aktivita černé je navíc podle zkušeností mých, i zkušenosti kolegů, vázána na určité, těžko předvídatelné, etapy. A to i za stálého počasí. Jinými slovy. Několik dnů se prasata v honitbě ani nepohnou, aby se náhle objevila na všech vnadištích najednou. Stává se tak zcela běžně, že po dvou týdnech půstu ulovíme náhle během dvou večerů naráz čtyři kusy. A to na zcela opačných, navzájem migračně nepropojených částech honitby. Zde už bychom ale o vnějších vlivech pouze spekulovali. Na samotný závěr ještě dlužím přiblížení současné situace se stavy černé zvěře v našich podmínkách.

S úžasem (a solidárním „držením palců“) sleduji zoufalou snahu některých kolegů o zvládnutí místní exploze černé zvěře. I u nás dosahují její počty krátkodobých maxim a objevují se lokální problémy při poškození travních porostů, sousedních pšenic nebo při vyrývání sazenic. Nicméně si troufnu odhadnout, že současné počty černé zvěře nedosahují ani zdaleka stavu, se kterým jsem se zde měl možnost setkat v polovině osmdesátých let. Nezměnit ale naše způsoby a lovit podle tehdejších zvyklostí, věřím, že bychom zdaleka nedosáhli ani dnešních třetinových výřadů. To vše svědčí nejen o výrazné změně vnějších podmínek, ale také o obrovské přizpůsobivosti a učenlivosti černé zvěře.

-PL-

#Sele prasete divokého, Černá zvěř, Černá zvěř - bachyně, Chrutí černé zvěře, Lovecké příběhy, Příroda a myslivost, Rytíři lesů, Stádo tlupa rudl, Vábení

ZÁKON O MYSLIVOSTI - Výklad, Setkání v lese, černá zvěř bachyně a selata, bojíte se? #Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého, Myslivecké fotografie, Příroda a myslivost, Myslivcův sen

Bachyně a její selata "markaziny"

Bachyně vodí selata prakticky od metání do metání (narození) nové generace selat

Takže by vlastně nový text vylučoval lov bachyně vodící selata celoročně. Tím rozhodně není položen základ ke snižování stavů prasete divokého. Černá zvěř na rozdíl od ostatní se v přírodě chová obdobně jako domácí prase. Stále častěji dochází k chrutí a následně k metání selat v průběhu celého roku. O tom, co to způsobuje, bylo popsáno mnoho papíru, ale taková je skutečnost a tu musíme respektovat.

Na dotaz, jak je to s pojmem bachyně vodící selata, mi bylo z Ministerstva zemědělství sděleno, cituji: se rozumí samičí zvěř prasete divokého, která vodí selata ještě nepřebarvená, tedy „markaziny“. Ostatní bachyně, které jsou v tlupě již přebarvených selat, lze lovit v období 

od 1. srpna do 31. ledna následujícího roku.

V čem tedy vidím problém? Pokud ve Sbírce zákonů vyjde zákonná norma, tak by měla být jednoznačná. Rozhodně by nemělo dojít k tomu, že bude třeba dodatečně vysvětlovat pojmy. Pokud to upřesňuje předkladatel vyhlášky, tak podotýkám, že z hlediska výkladu zákonů je k tomu oprávněn pouze soud, ostatní výklady se nezavrhují, ale soud není povinen se nimi ztotožnit.

Okolo černé zvěře je více pojmových nedostatků. Ve stanovisku Ministerstva zemědělství se konstatuje, že, cituji: pojem „vodící bachyně“, ani sele není legislativně definován. Tato pojmenování se běžně používají, vychází z mysliveckých znalostí a tradic. Držitelé loveckého lístku, kteří řádně složili zkoušku z myslivosti, vědí a znají význam těchto pojmů.

Pojmové zmatení už je mnoho let v termínu „lončák“. Zákon o myslivosti jej používá například v ustanoveních o zakázaných způsobech lovu § 45 odst. 1 písm. u), kde vedle výčtu zvěře, kterou lovit na společném lovu nelze, je dovolen lov selete a lončáka.
Nechci rozvádět velmi omezenou možnost odlišit lončáka od dospělého kusu, tak pokud použiji předchozí výklad Ministerstva zemědělství pojmu sele ad absurdum, tak na společném lovu je možno lovit jen „markazíny“. To je poněkud zvrácené, ale bohužel reálné. Mohlo by to vést ke vzniku dalšího, dnes málo rozšířeného pojmu „letošák“, ale to už je opravdu nepřijatelné.

V chovech prasete domácího se termín lončák, ani letošák nepoužívá.

Pokud bude ulovena bachyně v době lovu, bez ohledu zda individuálně nebo na společném lovu, tak mi není jasné, jak bude možné poznat, zda se jednalo o vodící bachyni, která měla ještě „markazíny“, nebo selata přebarvená. Podle stavu struků se dá pouze usuzovat o selatech, těžko jednoznačně rozhodnout.
Ze své zkušenosti a z toho co vím od jiných, tak se často stane, že na společném lovu v období říjen až prosinec je ulovena bachyňka, pohledově i po ohledání loňčák, která má struky svědčící o tom, že má selata a někdy potom v honitbě skutečně opuštěné „markazíny“ najdeme.

Při respektování znalostí života prasete divokého, kdy na rozdíl od ostatní spárkaté nemá jednoznačnou dobu rozmnožování, si myslím, že by měla být doba lovu určena jen ve vztahu k definovaným pojmům a termínům, byť i jen ze zoologie. Srnu je možno odlovit v době, kdy jsou srnčeti čtyři měsíce, zatímco seleti bachyni je o měsíc více.

Proč tak široce nově stanovenou dobu lovu černé rozebírám?

Chci tím naznačit, že vzniká prostor pro střetávání ochránců bachyní a následně o nepříjemnostech, které si mezi sebou už dnes myslivci mohou dělat, tedy spíše dělají.

Ing. Jiří Vronský

#Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého, Les, Rytíři lesů, Myslivecké fotografie, Příroda a myslivost, Myslivcův sen

Bachyně a selata na jaře. Les je věčně zelený #Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého, Les, Rytíři lesů, Myslivecké fotografie, Příroda a myslivost, Myslivcův sen

Bachyně se selaty počátkem jara

Lov na divočáky není pro všechny a je to dost často, pokud chceme být úspěšní, i adrenalinová záležitost. 

Na začátku zimy jsem se pokoušel ulovit sele na kukuřici, moc se mi to nedařilo, a tak jsem s dobrým větrem chodil za tlupou delší dobu. Ale bachna byla chytřejší a vždy se jí podařilo unikat. Tlupu doprovázel lončák, tedy podle velikosti jsem usuzoval, že lončák, a kontroloval, zda není bachna už připravená ke chrutí. Najednou si to zamířil směrem ke mně. A tak jsem se rozhodl, že ulovím alespoň jeho. V okamžiku, kdy mě míjel asi na vzdálenost osmdesáti metrů jsem vystřelil. Žuchla kule, povalila divočáka. 

Ale v okamžiku kdy jsem přebíjel se lončák zvedl a ztěžka se rozeběhl na mě. V okamžiku, kdy jsem měl „plný puškohled“, padla druhá rána na hlavu a divočák mi setrvačností dojel po sněhu skoro k botám. Přiznám se, že když jsem volal otci mobilem o pomoc při transportu, ještě sem prý koktal. Než došel otec, tak jsem si podrobněji prohlížel úlovek. A při pohledu na zbraně se do mě doslova pustila třesavka - přede mnou ležel čtyř až pětiletý kňour, páráky jako nože! Při pozdějším zkoumání jsem doma zjistil, že má prostřelenou polovinu páteře směrem od pírka do krku, rána byla zhnisaná, někde už i zhojená. V kondici by tento kňour měl hodně přes sto kilo a na volném prostranství bych na něj určitě nestřílel. Takhle vážil ani ne šedesát kilogramů a přesto, že měl ránu na komoru na plíce mezi žebry, šel si to se mnou vyřídit.

Chodím často se psy do leče, mám jagoše a německé křepeláky. A proto vím, že je třeba ostrých psů, hlasitých a hlavně důrazných při práci jak na stopě, tak při vyhánění z houštin. Bohužel náš nynější zkušební řád je pro praktický lov k ničemu, na honičských zkouškách ochota práce na černou, tak zvaná obůrka, nemá nic moc společného s praxí. Bylo by asi dobré si uvědomit, že při stoupajícím odstřelu této rytířské zvěře bude potřeba i specialistů na naháňky, ale hlavně na dosledy. Ano tak jako dnes chceme na českém fouskovi nebo jiném ohaři práci porovnatelnou s angličany, tak bychom měli chtít po honiči důraznost, odvahu, vytrvalost, hlasitost, kvalitní nos, a hlavně jedince pevných nervů, pokud se rozhodne tyto zkoušky složit. A to napříč plemeny, ktesá se jich mohou zúčastnit.

A asi by nebyla od věci povinnost mít takového specialistu v každé honitbě, pokud loví ročně více černé zvěře, dejme tomu šedesát kusů. Protože pakliže bude k dispozici takovýto kvalitní jedinec, nebude docházet k tomu, že se nacházejí kostry zhaslé nedosledované zvěře a nebo se vůbec nedosledován poraněná zvěř.

Podle mého názoru není na černou zvěř dostatečně účinná vábnička tak, jako na jiné druhy zvěře. Ano, vím, vyrábějí a prodávají se vábničky na černou zvěř, ale mně se osobně osvědčila jenom srnčí vábnička imitující pískání srnčete. Takto jsem ulovil několik lončáků u kukuřice nebo dokonce i sele v srnčí říji.

Lov černé zvěře je také uměním, a pokud se provozuje i jinak, než sezením jen na vnadištích, je k němu potřeba vytrvalosti, dobré fyzické kondice a hlavně lovecké vášně. Ještě mi není padesát let, ale už nyní se musím někdy dost přemlouvat k vycházce hlavně ráno nebo v chladném počasí. A pokud si vzpomenu na svoje začátky, tak jsem se šel do rána domu i třikrát ohřát a šel znova ven. A to jsem u nás ve sdružení skoro nejmladší a tak je to pomalu všude, kam se okolo podívám.

Přitom ulovení divočáka bylo vždy ceněno, i Bivoj byl za tento um náležitě uctíván. Proto má u mě černá zvěř neskonalou úctu a respekt a zážitky se asi nedají porovnat s jinou zvěří.

Černá zvěř má opravdu specifické životní projevy a chování, proto se jí také tolik daří v současné zemědělské krajině a nebude vůbec jednoduché se s jejími narůstajícími stavy vypořádat. A právě předáváním zkušeností nás myslivců, sdělováním si praktických poznatků, se můžeme zdokonalit v lovu černé zvěře a pokusit se zastavit expanzi stavů.

Jiří ČECH
#Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého, Les, Rytíři lesů, Myslivecké fotografie, Příroda a myslivost, Myslivcův sen

Bachyně se selaty v lese. #Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého, #Lovecké stezky, Černá zvěř, Divočák, Instinkty a pudy, Mateřství a péče o potomstvo, Wildlife, Ze života černé zvěře

Bachyně  a selata v lese

#Černá zvěř - bachyně, Sele prasete divokého, #Lovecké stezky, Černá zvěř, Divočák, Fotografie z myslivosti, Instinkty a pudy, Mateřství a péče o potomstvo, Wildlife, Ze života černé zvěře