Lov na lišku, Úspěšný lov, Etické a humánní principy, Fotografie z myslivosti, Lovu a přírodě zdar!

Fotografie z myslivosti, Lovu a přírodě zdar!

Lovecká horečka je nejistota při malé zkušenosti a ovládání mysli i lovecké zbraně. Jak individuálně se naučit nastavení a nastřelení lovecké zbraně neboli těžko na cvičišti lehko na bojišti...

Lovecká horečka a strach z výstřelu

Srnčí zvěř v klidu na sněhu...

Stále kolem slyšíme, čteme a vidíme, že lovec je často při pohledu tváří v tvář zvěři tak rozechvěn, že není schopen vystřelit správně cílenou střelu. Lovecká horečka je z mého pohledu především strachem z výstřelu. Již na střelnici je možno sledovat analogický jev. Mnoho myslivců je rozechvěno již při vsouvání náboje do nábojové komory či do hlavně zbraně: člověk má pocit, jako by se vše kolem proti němu spiklo, čas do výstřelu se mu natahuje, a to všechno hlavně tehdy, když se mu někdo dívá přes rameno…

Střelba na terč

Při střelbě na terč se zbraň musí nabít a zajistit, nastavit, odjistit, zamířit, eventuálně přepnout, což následně vyžaduje opětné nastavení, poté je třeba napnout napínáček, následně opětovně zamířit a poté konečně – v rozporu s dosavadní průpravou – s křečovitým zátylkem a zavřenýma očima vystřelit!

To všechno bez toho, že by se musel kontrolovat trefovaný cíl a úhoz střely na cíl, jelikož terč stojí nehybně našíř proti střelci a nikam neuskočí. Přitom ani zde není bezpečnost a kontrolovaná rychlost v žádném rozporu. Čím více si myslivec jednotlivé úkony potřebné ke správnému výstřelu zautomatizuje, tím více se může koncentrovat na prvotní a zásadní smysl výstřelu, což je správná a co možná nejpřesnější trefa.

Strach z výstřelu

Strach z výstřelu si můžeme rozdělit do několika oblastí. Jako první uveďme reakci zbraně. Zpětný ráz, rána, výšleh plamene z ústí hlavně vyvolávají působením energie záblesk světla, hluk a náraz, tedy vjemy pro rameno, oko a uši, kterých se střelec může leknout.
Kdo se těchto doprovodných projevů bojí už dopředu a nechá se jimi zastrašit, nemůže s přesností říci, v jaké poloze se v momentě výstřelu nacházela mířidla. Jinými slovy – v momentě výstřelu strhl zbraň.

Jako další rizikový faktor uveďme u mladých myslivců, hostů a dobrých přátel chybování ve správném určení zvěře a následné riziko nepřesného zásahu. A přitom by se dotyčný host chtěl svému hostiteli prezentovat čistým a správným zásahem. Aby předešel konfliktu, vymlouvá se pak na to, že neměl správnou vzdálenost nebo možnost vidění. Což je stejně neuspokojivé jak pro hosta, tak i pro hostitele. A přitom stačí jen malé úsilí a můžeme nepříjemnostem předejít.

Lov, Lovy černé zvěře, Na loveckých stezkách, Posed, Úspěšný lov, Vnadiště

Lov černé v Bělorusku

Důležitým aspektem úspěšného lovu je vhodně umístěný posed.

Ideálním místem pro umístění posedu je například roh pole nebo takové místo, kde převládající směr větru od lovce nejde do krytiny, ve které se černá zvěř nachází.

K posedu musí mít lovec dobrý přístup, který neprotíná směr očekávaného příchodu zvěře. Několik posledních desítek metrů chodníku k loveckému zařízení u vnadiště může být místem setkání s černou zvěří již při samotném příchodu. Proto je dobré v tomto prostoru odstranit všechny potenciální zdroje lámání a jiného hluku a docházet k loveckému zařízení šouláním s dostatečnou obezřetností.

Lovecké zařízení musí být v dostatečné vzdálenosti od místa vnadění, jelikož starší a zkušenější kusy nejdou proti větru přímo na vnadiště, ale protnou vítr a pokračují dále, pokud jim to okolní krytina dovolí. Obchází v kruhu o velkém poloměru místo vnadění a jistí. Při použití noční zaměřovací a pozorovací techniky je tedy lépe vnadiště situovat i 80 m až 100 m od loveckého zařízení.

Vzdálenost posedu od místa vnadění se také odvíjí od kvality používané techniky pro pozorování v noci a střeleckých kvalit lovce. Toto je nezbytné pro jisté obeznání a zasažení loveného kusu černé zvěře.


Zdroj: sociální sítě a Myslivost

PREZENTACE lovců s průvodci a úlovky - společná fotografie ve stylu Myslivci sobě na sociální síti

Lovci s průvodci a úlovky společná fotografie ve stylu Myslivci sobě

#Honili myslivci, Lov ve svobodném světě, Sociální sítě, Úspěšný lov, Fotografie z myslivosti, Myslivcův sen, Myslivecké fotografie


Sociální sítě Myslivci sobě

Popsat poutavě lovecké úspěchy každý neumí... I fotografie je kvalitní zřejmě iPhonem Apple. A to bylo třináctého v pátek!

Lončák -bachyňka

Pátek třináctého

Volba dnešního večera je jasná. Na včerejší schůzi jsme se dozvěděli, že kukuřičná pole u nás letos neskončí dle původního předpokladu v bioplynce, ale zůstanou na zrno. Bohužel jsme široko daleko jediní s takto prostřeným stolem a tak se čuníci pilně připravují na nadcházející zimu.
Kukuřice jsme dnes vyvoněli novým kokošanelem a tak si vybírám pole s jílkem za kolejemi, které stojí mezi ní a lesem. Rodinné povinnosti mě uvolňují až po sedmé hodině a špatný vítr přinutí jít ¾ kilometru z druhé strany a zasednout na stožár v nejvzdálenějším koutě pole.
Navíc světla je opravdu velmi, velmi málo, tedy v porovnání s posledními dvěma čekanými, kdy jsem hlídal pole hned za městem a tak už po hodině mám roupy a lituji dnešního výběru a nakonec jen ujitá vzdálenost mě udržuje na místě. Ve ¾ na devět se však situace rychle mění.

Po krátkém varování sýčka je již slyšet praskání a šustot a občasné kviknutí v lese přede mnou. Připravuji se a beru do ruky kulobrok. Lámání je už skoro u kraje borku 50 m od stožáru. Steiner však zatím nic neodhalil a lomoz rázem utichá. Ticho před bouří trvá nekonečně dlouho, až nakonec se tlupa dá do pohybu krytá hustými větvemi na okraji.

 Velká bachyně ji zkušeně vyvádí do pole pod větrem a stále jistí. V jílku po kolena vidím bachyni a čtyři lončáky jakž takž, ze selat míhajících se pod nimi jen hřbety. I když to nemám rád, nakonec kvůli jistotě přeci jen lovím z kapsy baterku. Rozsvěcuji ji nad sebe a pomalu s ní sjíždím dolů na pole. První jdoucí bachyně je už skoro na větru a tak vím, že mi moc času nezbývá. Se světlem zrychlili i lončáci a strhávají sebou zbytek tlupy. Pomalu mi mizí ze zorného úhlu, když se z lesa vyhupují další dva lončáci a klusají za ostatními. Vybírám si ve světle prvního - tmavšího a posílám za nim své „hej,hej“. Prudce se zasekne, ale bohužel také stočí na ostro. Rychle tedy přejíždím na toho druhého, který stojí předpisově na široko. Ve světle baterky si už jen stačím všimnout zježených tmavých štětin na hřbetě, a jakmile se kříž dotkne lopatky, ztichlou nocí třeskne rána, která se v ozvěně vrací od stěny lesa.

Všechny kusy v nastalém zmatku běží zpět do lesa, jen poslední vodící bachyně se těsně před ním zastavuje a temně odfukuje. Nakonec i ona zabíhá a já kuželem světla a dalekohledem marně propátrávám pole. Nikde nic, pomalu si přehrávám předešlé okamžiky a ujišťuji se, že jako první do lesa zaběhl samotný lončák a až po chvíli zbytek tlupy, tak snad musí ležet? Obvyklou čtvrt hodinu nedočkavě zkracuji na pět minut a už se soukám dolů. Oddechnu si teprve, až když po 100 m nacházím skrytou v řádku ležet cca 50 kg lončačku.

Po chvíli už u ní poklekám s dubovým úlomkem, vzdávám Lovu zdar a v duchu děkuji mysliveckým patronům, že nade mnou dnes drželi ochrannou ruku a tak jako já nelpí na pověrách. Po vyprchání těchto pomíjivých okamžiků štěstí, si také pomalu začínám uvědomovat délku trasy, kterou ještě dnes s popruhem na zádech absolvuji. Tak přeji Lovu zdar, všem co dnes vyrazili tak jako já.

Petr Hruška, sociální sítě Myslivost a Myslivci Sobě

LOVU ZDAR PŘÁTELÉ. PODROBNOSTI LOVU NEVÍME, OVŠEM OBRÁZEK SE PAVLOVI POVEDL!

LOVU ZDAR !

NA  LOVU JELENŮ

Vcera rano mi bylo Dianou s Hubertem doprano ulovit tohoto nerovnehoo 12nacteraka.


Sociální sítě Myslivci Sobě

MYSLIVEC A LOV ZVĚŘE. Myslivec jako vrah zvěře? Zabíjení zvířat za účelem konzumace není obecně v módě, ale trnem v oku jsou především myslivci.

...někdo ji musí ulovit, ukončit život
 srnce či jelena, divočáka

Na jídelníčcích velkolepých párty či dokonce na vládních akcí se objevují mufloní medailónky, jelení soté, zajíc na smetaně, bažantí polévka, kančí guláš či pečená kachna.

Samozřejmě patřičně nazvané a připravené! Jedná se o kvalitní maso ze zvěře, pokud je vše podle zákonů, nejen řádně ulovené, ale i registrované a samozřejmě kontrolované. Na druhé straně je tu pak nutnost tuto poptávku pokrýt lovem. Je tu ale jeden háček. 

Než se zvěřina dostane na prostřenou tabuli, někdo ji musí ulovit, ukončit život srnce či jelena, divočáka či muflona, nebo zajíce či bažanta. Tím někdo je v případě pravé zvěřiny (tedy zvěřiny ulovené v přírodě, kde má zvěř přirozenou a pestrou potravu, což zřejmě farmové chovy ani při těch nejlepších granulích a krmných směsích nenahradí) v lepším případě myslivec. 

Myslivec je ten, který smrtící ranou ukončí život zvířete, ale i ten, který umožní chutný gastronomický zážitek společnosti. Myslivec většinou ani konzumenty na konci této řady nezná, stejně jako konzument nezná onoho lovce. Dojde-li však ke kritice, ta bude padat na hlavu myslivce, konzument je vlastně nevinný, neboť on přece nestřílel a nezabíjel. Tak to v naší společnosti funguje už delší dobu. 

Smrtící mašinérii porážek jsme uzavřeli za zdi jatek a maso už pak jako každé další zboží lákavě nabízíme ve výkladních skříních. Někteří z nás ale tuší, co se v těchto masokombinátech odehrává a tak vepřové či hovězí maso nekonzumují. Když už nějaké to maso musí mít, tak drůbeží. Jenže! I tomu božímu kuřeti musí někdo ukončit jeho dnes již počítačem řízený život. Takže zase nějaký ten smrtící kombinát. V těchto případech ale viníka nehledáme, maso, ať již červené nebo bílé, prostě do lidské potravy patří a řezníka nelze označit za vraha. Dělá přece svoji práci, za což mu i platíme. 

To ale neplatí u myslivce. On přece zabíjet nemusí a za to, že zvěř usmrtí dokonce platí. Nemá cenu probírat, jak a kolik. Nedávno jsem četl zajímavou teorii. Podle ní je konzumace masa oprávněn pouze ten, kdo dokáže to či ono zvíře zabít a připravit. Když se nad tím zamyslíte, má to svoji logiku a také historii. 

Na začátku měl maso skutečně jen ten, kdo dokázal maso ulovit. Lov a zabíjení zvířat se stalo součástí lidského života, později se přidal i chov zvířat. Přiznejme si, že v mnoha případech opět pro potřebu získat maso. Smrt zvířat se stala nezbytnou součástí lidského života. Babička sice oplakala svého psíka, ale s klidem usekla kuří hlavu, protože přijeli mladí z města a není nad slepičí polévku. 

Ve městě už vám ale babička slepici nezabije, raději vezme vnoučata do "Mekáče" a tam jim zaplatí maso i s anonymním řezníkem. Dítka dostanou i plastovou hračku a už vůbec je nenapadne, že ono kouzelně zabalené maso je výsledkem usmrcení kuřátka či kravičky. Třeba té fialové krávy, jak je namalovaná na čokoládě, nebo toho zpívající kuřátka z kresleného seriálu. Zabíjení zvířat za účelem konzumace není obecně v módě, ale trnem v oku jsou především myslivci. Myslivci se stále ještě těmto tlakům nedokáží bránit, přestože obdobných případů najdeme v zájmových aktivitách člověka celou řadu. Nebudeme si přece nalhávat, že chov domácích králíků je jen o výstavách, a že všichni rybáři své úlovky vracejí do vody ve smyslu hesla "Chyť a pusť!". Každý asi uzná, že obdobná strategie v případě myslivců je nesmyslná, stejně jako heslo "Střel a pusť!" 

Ve snaze bránit se stále opakujícím útokům na adresu myslivců jako vrahů se tedy o střílení zvěře nejraději vůbec nemluví a lov je uváděn jako to poslední, co myslivec při své činnosti vykonává.
Půjdeme-li touto klamnou cestou dál, skutečně se dočkáme situace uvedené v názvu tohoto fejetonu. Otázkou ale je, zda maso dodané z farmových chovů je opravdu zvěřinou a zda k té opravdové zvěřině nepatří lov a tedy i myslivec? V historii to tak bývalo, stejně jako fakt, že člověk je považován za všežravce a maso v jeho jídelníčku hraje podstatnou roli. 

Vojtěch Fatka 

LIŠKA v přírodě. Přírodu zdobí svou krásou. Byly to první lišky v mém životě. Za tento krásný lov můžu poděkovat štěstěně a sv. Hubertovi za jeho náklonnost.

Přírodu zdobí svou krásou. Mladá liška je důvěřivá...

Okamžitě jak jsem dostal lovecký lístek, zbrojní průkaz a povolenku k lovu začal jsem se věnovat lovu lišek

Štěstí mi však nepřálo, až jsem si splnil, co už jsem si dlouho přál. 16. květen je pro většinu myslivců magické datum. Začíná odstřel srnců a vlastně celá lovecká sezona. I já jsem vyrazil do lesa, ani ne tak na srnečka jako na prasátka a hlavně na ty lišky. Na posed jsem zasedl okolo půl osmé, ještě svítilo sluníčko, a tak jsem zatím pozoroval kosy a jiné opeřence. Po chvilce začalo vycházet srnčí! Srnci byli ale mladí a nadějní, takže jsem se jen kochal jejich trofejemi. Někdy v půl deváté vyšel z řepkového pole daněk - špičák a čekaná byla hned veselejší. Daněk nikam nespěchal, okusoval květy řepky a pomalu přišel až na osmdesát metrů k posedu. Pořádně jsem si ho prohlédl - byl to silný nadějný kus. Daněk pomalu zašel do řepky, kde nebyl téměř vidět a tak jsem na louce zůstal opět sám. Když jsem se po chvíli podíval doleva, kde máme krmeliště, vykoukla na mě z trávy u lesa liščí hlava.

Kulobrok ZH 7x57 byl v mžiku odjištěn a seděl v rameni. Liška se pomalu plížila ke krmelišti a stále se otáčela k lesu. Pak se zastavila mezi mnou a krmelištěm, zády ke mně. Kříž se jí ustálil na bedrech a padla broková rána. Broky lišku zasáhly. Ta se nahrbila a padla na bok. Rychle jsem přebil, chvilku čekal a zapálil povinnou cigaretu. Kouknu na hodinky. Je dvacet minut po deváté. Ani jsem nedokouřil a z pravé strany slyším nějaký šustot. Vykouknu ven a z meliorační strouhy vylezla poloviční liška než ta předešlá. "Lišče", říkám si. Kulobrok je opět v rameni, kříž na lišce, prst na kohoutku. Mačkám spoušť, a nic! Neodjištěno! Klid před výstřelem byl ten tam. Pomalu odjišťuji, ale pojistka trochu cvakla a to lišce stačilo. Přeskočila strouhu a hurá přes louku k řepce. Po čtyřiceti metrech se zastavila, a to již měla kříž na hrudi. Padla rána a kule ukončila kmotře její loupežný život. Přebíjím, zapaluji si cigaretu, koukám na čas - 21.25.

Během pěti minut dvě lišky! To bude určitě stará s liščetem! Ta druhá byla o polovinu menší, to určitě bylo lišče. Měsíc pěkně svítil, tak jsem se rozhodl, že ještě chvíli posedím, možná přijde ještě nějaká kmotra. Když se dlouho nic nedělo, rozhodl jsem se, že čekanou ukončím a půjdu se podívat na své úlovky. Nejdříve jsem se šel podívat na tu první u krmeliště. Jaké bylo moje překvapení, když místo normálně vzrostlé lišky ležel v trávě jedenáctikilový lišák. Tak co je potom ta druhá liška?! Že by to nebylo lišče, ale stará fena? Jaké bylo mé druhé překvapení, když druhá liška byl taky lišák. Že by chodili dva lišáci spolu? Nebo to byla jen náhoda, že přišli dva lišáci za sebou? Ale pak proč druhý lišák nereagoval na předešlý výstřel? Odpovědi na tyto otázky se asi už nedozvíme. Já byl šťastný, že se mi čekaná takto povedla.

Byly to první lišky v mém životě. Za tento krásný lov můžu poděkovat štěstěně
Ale pak proč druhý lišák nereagoval na předešlý výstřel? Odpovědi na tyto otázky se asi už nedozvíme. Já byl šťastný, že se mi čekaná takto povedla. Byly to první lišky v mém životě. Za tento krásný lov můžu poděkovat štěstěně a sv. Hubertovi za jeho náklonnost.

ÚLOMEK a ZÁLOMEK. Myslivecké tradice, Fotografie z myslivosti, Myslivecká mluva, Otázky z myslivosti, Lovecké zátiší, Úspěšný lov, Lovu zdar!

Srnec a úlomek (Kamil)

Myslivecké a lovecké úlomky

Myslivecké a lovecké úlomky jsou svědectvím a znakem správného ulovení zvěře. Je pradávným zvykem myslivců ozdobit si svůj klobouk úlomkem a platí tu tato pravidla:

a) Lovecký úlomek patří střelci jen tehdy, byla-li zvěř myslivecky správně ulovena,

b) Odevzdá jej lovci průvodce střelce, vedoucí honu, případně i ten, kdo se psem zvěř dosledoval. Na osamělém lovu si smí lovec klobouk ozdobit sám.

c) Úlomek náleží za ulovení spárkaté zvěře, ale i jiné vzácné, za tetřeva, tetřívka i za úlovek lišky.

d) Úlomek musí být ulomen, nikoliv uříznut, nemá být velký, stačí malá větvička se třemi konečnými letorosty, či se třemi lístky. Musí být ulomena v blízkosti místa zhasnutí zvěře.

Před podáním úlomku střelci se dá zvěři do svíráku, do klovce „poslední hryz“ či „poslední zob“. Druhá část úlomku se u zvěře spárkaté vsune do rány vzniklé vstřelem a třetí se odevzdá střelci.

Neodveze nebo neodnese se kus ihned, zbytek úlomku se pokládá na zvěř jako úlomek vlastnický, který značí též poslední pozdrav lovcův. U samčího kusu tak, aby ulomený konec směřoval k hlavě a u samičího směrem opačným.

Všechny úlomky se hned po utržení slabě namočí v barvě vstřelové rány.

e) Lovecký úlomek se podává levou rukou na dýnku sejmutého klobouku anebo správněji u spárkaté na ploché straně obnaženého tesáku nebo zavazáku. Proto má být na lov spárkaté nošen tesák.

f) Obřad se provede tak, že kus se položí na pravý bok a střelec se postaví uprostřed za hřbetem kusu proti tomu, kdo úlomek odevzdává.

g) Při odevzdávání úlomku předávající přeje „Lovu zdar“. Přijímající odpovídá „zdar“. Poděkování potvrdí střelec stiskem ruky. Všichni přítomní, i sám střelec, mají sejmuté klobouky a blahopřejí střelci rovněž „Lovu zdar“.

Byl-li ulovený kus dosledován psem, ulomí střelec část svého úlomku a odevzdá jej za prokázanou zásluhu osobě, která kus se psem dosledovala.

h) Přijatý úlomek zatkne si střelec sám na klobouk na pravou stranu a nosí se jen do večera toho dne. Složil-li v jednom dnu několik kusů, může šťastný střelec nosit i několik úlomků.

#Myslivecké tradice, Fotografie z myslivosti, Myslivecká mluva, Otázky z myslivosti, Lovecké zátiší, Úspěšný lov, Lovu zdar!, 

SRNEC ŠKŮDNÍK #Srnec Škůdník, Úspěšný lov, lov, Lovy srnčí zvěře, Pravidla lovu srnčí zvěře

SRNEC ŠKŮDNÍK  (photo by B.B.Zikmund  - sociální sítě Myslivost)

Přidávám také mého letos prvního srnce - škůdníka věk odhadnut na 6-7 let. Srnec uloven včera ve 20:25 na 135 kroků, 308 win norma Oryx srnec v ohni....


#lov, Lovy srnčí zvěře, Pravidla lovu srnčí zvěře, Sociální sítě, Srnec Škůdník, Úspěšný lov

VÁBENÍ ČERNÉ ZVĚŘE? Proč ne. Zdravím kamarády v zeleném, tak mě napadlo, kolik z Vás vlastně používá, nebo použilo vábničku na černou zvěř?

Černá zvěř

Zajímavě o vábení také píše zkušený myslivec na sociální síti o myslivosti. Dobrá zkušenost co stojí za úvahu. Jak na to?

VÁBENÍ ČERNÉ ZVĚŘE? Proč ne. Zdravím kamarády v zeleném, tak mě napadlo, kolik z Vás vlastně používá, nebo použilo vábničku na černou zvěř, já ji používám a protože jsem měl několik dotazů co a jak, rozhodl jsem se podělit o informace užití vábničky na černou

Obecně jsem na vábničku dlouho moc nevěřil, tedy co se černé týče, dostal jsem ji k narozeninám od bratra a dlouho ležela v polici ladem, i když se lovu černé věnuji často, použít vábničku mě napadlo až před třemi roky. Jak vábit je otázka číslo jedna, návodů co a jak je plný internet, proto se rozepíšu o užití vábničky z mojí praxe. Máme lesní honitbu, černá se zde vyskytuje, ale jak už to tak bývá, jak se zvedne řepka a ostatní, stěhují se do lánů a klidu, lovím ve vysokém bukovém lese, kde probíhá těžba postupně a dbá se na přirozené zmlazení, proto je v těchto místech les dobře přehledný. To ale prasátkům moc nevyhovuje, jak všichni víte, do vysokého se jim moc nechce, zvlášť za měsíčku, kdy jde na ně dobře vidět. Nedaleko v smrkovém pásu mají kaliště, na opačné straně lesa pak porosty mladého jasanu, oba tyto lesní pruhy využívá černá při přecházení do jiných lokalit. I když mám nedaleko dvě vnadiště, často je problém černou ,,dostat" a nalákat do vysokého.

Proto jsem se rozhodl vyzkoušet vábničku, používám vábničku značky Hubertus. Nutno předně napsat, že černá rozhodně nepřicválá na zavolanou, jak to třeba známe při vábení srnčí. Vábení černé je dost individuální záležitost, ale obecně ze zkušenosti platí hlavně na lončáky a selata, což je ve většině případů cílová skupina zvěře k lovu. Při příchodu na posed- kazatelnu počkám, minimálně hodinu, než začnu vábit, ideální je, jsou-li prasata v dálce slyšet. Dají se přitáhnout opravdu z velké dálky a tak i hlasitost vábení může být větší, nebál bych se zavábit opravdu nahlas, v lese se zvuk dost rozbije o stromy, na poli u plodiny bych byl opatrnější. Nejdřív vábím opravdu hlasitě s asi 10 min. přestávkami, ideální je napodobit šťouchání prasat s typickým kvikotem, když se perou o potravu.

Kňourek se koupe...

 Další důležitou věcí je poslouchat, zda se prasata blíží a dle toho vábení ztišit a prodloužit přestávky mezi vábením. Čím jsou blíž, tím vábím méně a jen takové to krátké spokojené pochrochtnutí, to bohatě stačí na to, abych prasatům ukázal směr, taky vábím jen když se dají do pohybu, nebo začnou buchtovat, tak přesně neví, odkud chrochtání jde, dokážou totiž dost dobře poznat, že zvuk se šíří ze shora, tedy z kazatelny. Taky vábím, pokud to jde, vykloněný ze střílny, protože se jednak zvuk lépe šíří a nedělá dutou ozvěnu,jako kdybych vábil uvnitř. Když už jsou prasata vidět a vylezou z krytu, nevábím vůbec, vnadiště navětří a poté lovím, první vždy vybíhají nejmladší kusy, pak lončáci a ostatní dospělá zvěř. Pokud zavábíte, když už jsou prasata na místě, zradíte je, proto, když jsou na odchodu, je lépe je nechat odejít na větší vzdálenost a pak teprve zase začnu vábit. Dají se tak prasata několikrát otočit a dokonce někdy i po výstřelu a ulovení kusu uklidnit tak, že se vrátí zpět! To ale neplatí vždy.

 Na vábení nejméně reagují vodící bachyně. Myslím si, že je to proto, že nerady vyhledávají ostatní tlupy cizích prasat, když mají selata. Raději se drží v té vlastní. Kňour přijde snad jen v době chrutí, dobře se tak dají navábit i osamocené kusy, např. zraněné a proto je nutnost je ulovit, jsou ale mnohem více opatrní a často mají potřebu se zastavit a jistit, obecně při vábení dokáží prasata stát i několik minut, až se mi kolikrát zdálo, že snad neslyšně odešly, ale ony jen tiše čekají, odkud to že na ně někdo chrochtá. Doporučuji si taky nastudovat zvukové projevy prasátek, které si spokojeně pochrochtávají a pak to aplikovat v praxi na vábničku, ostatně to už musel slyšet každý, kdo černou loví. I pomlaskávaní je třeba trénovat, to užívám ale jen když jsou prasata ještě daleko. Další věc mnou zjištěná, je vábit v rukavicích, jednak nejdou vidět v noci naše bílé ruce, které se hýbou, jak člověk vábí do všech směrů a hlavně zvuk tlumený rukou v rukavici mi přijde mnohem přirozenější, než když je ruka holá a zvuk z vábničky moc ostrý.

Pozor na ucpání vábničky při vábení, zvuk co z toho vyjde poctivě zažene všechnu černou v okolí. Vábničku mám na šňůrce, aby mi nehapala při vábení dolů. Když bych měl hodnotit vábničku obecně, má jednu velikou výhodu. A to, že ji nikdo moc nepoužívá a tím pádem ji prasata neznají, já jí na lov beru pravidelně a užívám, i když prasata ani neslyším. Ve většině případů dojdou na dostřel, nebo se alespoň z velké dálky přiblíží. Že to funguje, jsem si dokázal i mimo místa vnadiště, aby se nedalo říct, že prasata ,,jen"dojdou za potravou. Je to zajímavý způsob lovu, který hlavně oživí klasickou někdy nudnou čekanou v naději dojdou - nedojdou.

 Všem doporučuji vyzkoušet a přeji lovu zdar!

PS: V případě, že se vám prasata nedaří navábit, vábnička perfektně poslouží k odehnání turistů, houbařů a hledačů s detektorem a ostatních nezvaných hostů. (vyzkoušeno).

Jirka Sergi Pytela


#Úspěšný lov, Vnadiště, Újeď, Vábení, Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Diana bohyně lovu, Instinkty a pudy, Les, Lovu zdar!, Příroda a myslivost, Způsoby lovu a historie

SRNČÍ LEDVINKY NA VÍNĚ. #Lovecké právo, Úspěšný lov, Lovy srnčí zvěře, Zvěřina a kuchyně myslivce.

Srnčí ledvinky na víně

Dušené srnčí ledvinky na víně

Ingredience:

· srnčí ledvinky · půl lžičky kmínu · 6 kuliček pepře · 2 kuličky jalovce · 1 cibule · 50 g tuku

 · 50 ml červeného vína · sůl · lžička mouky · masový vývar (z kostky)


Příprava:

Dobře omyté srnčí ledvinky nakrájíme na kousky. Na tuku zapěníme nakrájenou cibuli, připravené ledvinky na ni vložíme, přidáme kmín, kuličky jalovce a pepř, orestujeme a zalijeme vínem. Dusíme doměkka a podle potřeby podléváme masovým vývarem. Měkké ledvinky zaprášíme moukou, 3 minuty provaříme.


Doporučená příloha: rýže

#Lovecké právo, Úspěšný lov, Lovy srnčí zvěře, Zvěřina a kuchyně myslivce, 

NÁSTŘEL je místo, na němž zvěř stála v okamžiku výstřelu. Lovy srnčí zvěře, Nástřel, Názory myslivců, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie, Trofeje

Puškohled Zeiss na kulovnici

Jedním z nejdůležitějších okamžiků správně probíhajícího lovu je určení umístění zásahu na těle zvěře

 Ne vždy se totiž zvěř zlomí v ráně a musí se dosledovat k místu, kde zhasla nebo zalehla.

 Dosled zvěře spárkaté i dohledávka zvěře drobné se organizuje podle značení po ráně, podle jejího chování a podle zvuků, které při útěku vydává. Velmi důležitý je i nález na místě nástřelu a na zanechané stopě.

Nástřel je místo, na němž zvěř stála v okamžiku výstřelu. Jeho zjištění je nejdůležitější povinností lovce, protože na nástřelu můžeme zjistit, byla-li zvěř zasažena a kam byla zasažena. Nástřel se snažíme určit v terénu již z místa střelby podle některých význačných bodů.
Vlastní místo pak hledáme podle záporů způsobených prudkým odskokem zvěře po ráně. Na nástřelu si všímáme případné střiže, barvy, tříště a případně se snažíme najít rýhu po střele v zemi. Nástřel je velmi důležitým místem s ohledem na zahájení dosledu a na případné nasazení psa na pobarvenou stopu. Našemu nedokonalému zraku mnohdy pomůže bílý kapesník, který rozprostřený smýkáme v domnělém místě a na němž je i drobná krůpěj barvy dobře patrná.

Střiž nalezneme na nástřelu téměř vždy. Jedná se o chomáče vlny vytržené ze srsti zvěře střelou. Její délka, barva a jemnost nám mnohé napoví. Podle tvaru tříště (úlomků kostí) je možno usuzovat, je-li přestřelen běh apod. Lokalizovaný nástřel je vhodné výrazně označit zálomkem.
Vyšetření nástřelu patří spolu s vyhodnocením značení po ráně mezi hlavní ukazatele, které nám napovídají, kam byla zvěř zasažena.
Při střelbě na trofejovou zvěř se výjimečně stává, že je zasaženo paroží. Na nástřelu, ale někdy také dosti daleko od něj, pak zůstává tříšť parohoviny, zvěř je zasažena v podstatě obrně, ihned se skládá, zůstává nehnutě ležet, jindy se převaluje a hrabe běhy ve vzduchu. Nenásleduje-li okamžitá dostřelná rána, zvěř uniká a bývá ztracena.
V podstatě totéž platí pro obrnou ránu na trn, kdy střela pouze lehce škrábne obratle bez většího poškození páteře a míchy.

Při zásahu zvěře do hlavy bývá na nástřelu tříšť zubů, barva bývá řídká, smíšená se slinami a potravou. Pouze zásah mozku vede k okamžitému zhasnutí zvěře.
Při zásahu do oblasti krku reaguje zvěř pozvednutím hlavy, na nástřelu nacházíme tříšť obratlových kostí nebo i lopatkových chrupavek a tmavou barvu na obou stranách stopní dráhy. Odbíhá-li zvěř, děje se tak se svěšenou hlavou. Při zásahu jícnu zvěř třese hlavou, odskakuje a barva zůstává tmavá s příměsí potravy. Po zásahu hrtanu (možnost kombinace s ostatními zásahy krku) je barva po obou stranách stopy, je zpěněná. Při přímém zásahu krčních obratlů zůstává zvěř na místě.

Srnec  v květnu - nerovný šesterák

Rána na hrudník zasahující nejdůležitější orgány se nazývá rána na komoru. Pokládá se za jedinou mysliveckou ránu.
Je nesprávné snažit se zasáhnout srdce. Míříme raději do poloviny výšky těla za lopatku. Střela pak přeruší tepny vystupující ze srdečního svalu a významně naruší plicní tkáň. Je přerušen oběh krve a plicní laloky se rychle zahltí barvou. Zvěř při této ráně spíše zůstane v ohni a nepoškodí se přitom plece.

Rána na komoru je vždy smrtelná a jen zcela výjimečně se může vyhojit průstřel hrotů plic či okrajový zásah horních laloků. Po ráně na komoru se zvěř většinou vzepne, často hrábne předními běhy ve vzduchu a zlomí se v ohni nebo prudce vyráží s hlavou nízko nesenou. V ráně se zlomí většinou při průstřelu obou lopatek nebo při plném zásahu hlavních cév. Průstřel plic má za následek prudký výron barvy do hrudní dutiny. Barva na nástřelu bývá bublinkovitá, růžová se stopami plicní tkáně. Ústřely plic mohou být vrženy až několik metrů od nástřelu.

Podobně značí zvěř často i po ráně na játra. Tento zásah se někdy označuje jako zadní komora. Zvěř může zhasnout okamžitě, ale může také odtáhnout až 200 metrů. Na místě zůstává tmavá barva, často krupičkovitá od zbytků jaterní tkáně, na omak drsná.
Zásah na měkko zvěř značí pomalým odskokem a shrbeným hřbetem. Za chladného počasí lze rovněž občas postřehnout obláček páry, který se srazí nad zvěří po náhlém jednorázovém úniku teplých plynů z břišní dutiny. Při vysoko posazené ráně se zvěř prohne. Na nástřelu zůstává vodnatá tekutina s malým podílem barvy, často smíšená s obsahem střev nebo trávníku. Tento znak se však může objevit teprve po 20 – 30 metrech. Zvěř odchází pomalu, po několika desítkách metrů zaléhá a ohlíží se k ráně. Nenásleduje-li v této fázi násilné zvednutí z lože, zhasíná zde kus po několika minutách až hodinách. Je-li vyrušen nešetrným dosledem, může odběhnout velmi daleko a často bývá ztracen.
Po zásahu ledvin zvěř prudce nahrbeně odskakuje a na nástřelu zůstává hodně rudé barvy. Nezřídka také hlasitě naříká. Zásah ledvin je vždy smrtelný.
Při přestřelení běhu zvěř většinou poklesne a odbíhá. Při zásahu dlouhých kostí zadních běhů (zásah kýt) zvěř nadhodí zadní částí těla, zůstává většinou blízko nástřelu a vzpíná se na přední. Na nástřelu často nacházíme úlomky dutých kostí a barva postupně ubývá nebo zcela chybí. Při níže posazeném zásahu končetin stačíme zahlédnout přestřelený běh nesený v nepřirozené poloze, často volně visící a kývající se. Je-li zasaženo lehce svalstvo výše na běhu, odchází zvěř „po třech“ a postižený běh si „chová“. Tento zásah znamená bez použití kvalitního psa téměř jistou ztrátu zvěře a často se i vyhojí, přestože postižení zůstává trvalé a velmi těžké.
Při ráně k obrysu těla je zvěř střelou pouze „škrábnuta“ a na nástřelu nalezneme kousky střiže, případně kůže. Barvy bývá málo a zvěř odbíhá daleko.

PŘIJÍMÁNÍ MEZI MYSLIVCE, pasování na lovce. Myslivcův klobouk je výrazným znakem mysli­vosti #Pasování, Zákony a předpisy o myslivosti, Humor o myslivosti, Myslivecké tradice, Úspěšný lov

Trubač v akci

Pasování je nejhezčí a nejpůsobivější

ceremoniál, a pak také proto, že při tomto zvyku míváme nejvíce diváků z řad - nemyslivců, kterým máme příležitost tímto aktem dokazovat, jak je myslivost ušlechtilá, jak novým myslivcům i zkušeným lovcům připomínáme etiku, morálku a další kladné vlastnosti při výkonu práva myslivosti a je to vyjádřením vztahu myslivců k přírodě.

Této příležitosti ke škodě myslivosti ale nevyužijí ti, kteří se ome­zují pouze na tři údery a krátká slova k nim, a ten hezký a dlouhý úvod před vlastním pasováním buď neznají, nebo se ho nechtějí naučit nazpaměť. Ano, formulace by měl pasující znát zpaměti, text se při pasování opravdu číst nemá.

Další chybou je, že před údery tesákem se někteří pasující omezují na čtení desatera či mysliveckého slibu.  Je možno je uplatnit až jako dodatek, dát podepsat adeptovi po ceremoniálu, či je možno na závěr přečíst.

Aktu přijímání mezi myslivce by se nemělo říkat pasování na myslivce.

 Když tak přijímání mezi myslivce formou pasování. Mnozí naši kolegové argumentují, že myslivcem se nikdo nemůže stát pro­vedením aktu pasování, že může být pouze přijat mezi ně a mysliv­cem se stane až po nabytí potřebné praxe a cenných zkušeností. Asi na tom něco je, ale hlavní je, že musíme v této oblasti rozez­návat dva ceremoniály: 1.) přijímání mezi myslivce, 2.) pasování na lovce.

Srnčí zvěř v přírodě

Obřad přijímání mezi myslivce by se měl připravit každému mla­dému myslivci, který řádně složil zkoušky a také tomu, kdo přechází do druhého mysliveckého kolektivu, když v tom prvním mu tento obřad neuspořádali a nakonec ho vlastně ani nepřijali mezi sebe.
 Přijímán by měl být každý myslivec ale jen jednou, zatímco pasován na lovce může být úspěšný lovec mnohokrát. Výčet toho, na jakou zvěř se pasuje, je totožný s předáváním nebo dáváním úlomků za úspěšný lov. Pozor, ale nikoliv totožný s dáváním úlomků zvěři jako poslední hryz, resp. poslední zob, neboť šelmám se poslední hryz nedává, ale paso­vání na lovce se dělat má. Velmi často nemají aktéři na hlavách klobouky!

Myslivcův klobouk je výrazným znakem mysli­vosti, do určité míry vlastně jeho atributem.
 Vždyť myslivecký klobouk ozdobený stavovským úlomkem se ani v kostele nesmeká! A při veškerém pasování musí být klobouky na hlavách všech aktérů, i když je to v místnosti. Pasovaný jej při výzvě „poklekni myslivče“ smekne a drží na prsou do doby, než mu pasující začne předávat pasovací list (zbraň) a při pasování na lovce může mít na klobouku na pravé straně úlomek. Avšak jen po dobu obřadu a nenosí jej do půlnoci, pokud nelovil tento den. Pasování na lovce se může dělat i s opožděním.

Ten, kdo pasovaného uvádí, pasující, asistující funkcionáři, i trubači pak mají úlomky na levé straně klobouku - stavovské. Přijí­maný myslivec nemá úlomek žádný. Že všichni musí být i vhodně myslivecky oblečeni, je asi nadby­tečné zdůrazňovat. Veškeré maskovací části oblečení jsou samozřejmě vyloučeny.

II. Lov lišek šoulačkou a kmotřička liška na fotografii. Doby lovu zvěře, Honili myslivci, Liška, Lovecké stezky, Názory myslivců, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie

Kmotřička - liška

Lov lišek šoulačkou

Základem šoulačky na jakoukoli zvěř je zlaté pravidlo – uvidět zvěř jako první, dříve, než zvěř zjistí nás. Pro lovecký úspěch je nutné tomuto pravidlu podřídit úplně vše. Znalost terénu beru jako naprostou samozřejmost.

Vítr je hlavní parametr, který je ostatně to nejdůležitější prakticky při všech způsobech lovu. Silný vítr způsobí, že lišky obvykle neloví v otevřeném terénu, a větrná místa překonávají rychlým klusem do závětří, kde loví. Samozřejmě je ale vítr nejdůležitější proto, že nás liška pomocí větru navětří, což pro ni není problém i na stovky metrů.V místech, kde lišky očekáváme, je bezpodmínečně nutné dobrý vítr mít. Vynikající pomůckou v tomto směru je obyčejný dětský bublifuk. Bublinka se pohybuje vzduchem a je vidět mnohem déle, než kouř z cigarety či různé jiné, obvykle práškové přípravky. Obzvláště v členitém prostředí a nebo při velmi slabém větru nám dobře viditelná letící bublina ukáže všechny změny směru větru někdy i na desítky metrů. A funguje po celý rok.

Další, neméně důležitý předpoklad pro úspěšný lov šouláním je naprosto tichý pohyb honitbou. Lišky mají vynikající sluch, prakticky lze říci, že sluchem dokáže liška zachytit nebezpečí na největší vzdálenosti, na lovu je to velmi důležité, protože vítr si obvykle hlídáme, pak následuje čich a na posledním místě je zrak. Výzkumy prokázaly, že i když se člověk pohybuje tak tiše, že sám sebe neslyší, sluch lišky jej dokáže identifikovat až na vzdálenost do sto metrů. Proto jsou rána a večery, kdy je naprosté ticho a bezvětří, pro lov šoulačkou velmi obtížné a pokud se umíme pohybovat opravdu naprosto tiše, tak i fyzicky náročné a často je lépe čekat. Ne nadarmo se dříve budovaly a udržovaly šouláky, a ani dnes se bez nich v mnoha dobře vedených lesních honitbách neobejdou. Sám buduji a používám šouláky v určitých částech lesa či remízů pro velmi tichý pohyb krajem mlazin v místech s dobrým přehledem a s ohledem na převažující vítr.

 
V první řadě ale musí lovec začít u sebe. Lovecký oděv i obuv nesmí v žádném případě sebeméně šustit či vrzat. Vynikající je v tomto směru klasický hubertus. Jiné oděvy z nešustivé látky jsou také vhodné, velmi důležité je, aby neměly žádné potenciální zdroje hluku. Kryté knoflíky jsou nutností, jezdce a úchytky zipů musí být také nehlučné. Poměrně silné a ne příliš přirozené zvuky vydávají také suché zipy, samozřejmě jen při jejich rozepínání. Cinkající klíče v kapse mnozí už vůbec nevnímají, ale zvěř je uslyší i na značně velké vzdálenosti. Stejným nešvarem je zásoba nábojů volně v kapse. Dalekohled je výborný s pogumováním, zruční lovci si nepogumovaný dalekohled mohou vylepšit sami, osvědčil se i těsně přiléhající návlek z hubertusoviny, který je ale nutné nechat ušít. Na šoulačku je výborný i široký řemínek na dalekohledu, v mlze, dešti či sněžení se neobejdeme bez krytky okulárů. Také na zbrani nesmí nic vydávat jakékoli zvuky, ať je to rachotící zásobník, nebo hlučné přezky řemenu zbraně.
Zbraň musíme umět naprosto tiše, jednoduchým a plynulým pohybem sundat z ramene, proto se mi nejvíce osvědčil široký nepodšitý kožený řemen, který je výborný pro nošení a zároveň velmi dobře sklouzne z ramene při nutnosti plynulého, ale i rychlého sundání zbraně. Veškeré pomůcky, které s sebou nosíme na lov musíme nosit tak, aby nemohly způsobit hluk. Kdo je zvyklý nosit batoh, určitě si vybere batoh bez hlučných přezek a popruhů, zároveň vše, co nosí uvnitř je dobré mít v samostatných pouzdrech. Pokud batoh nepoužíváme, jsou různá pouzdra také nejjednodušším řešením, od náhradní munice až po malou kapesní baterku. Část výbavy, tu nejpoužívanější, je vhodné nosit v pouzdrech na opasku, a zbytek v pouzdrech v kapsách. Tím se s jistotou vyvarujeme jakýchkoli nechtěných zvuků, zrazujících zvěř.
Neocenitelnou pomůckou je kukla na obličej a rukavice. Zvěř vždy velmi dobře vnímá nekryté části těla, a to bývá právě obličej a ruce. Na tyto nekryté části obvykle reaguje odskočením, i když jsou bez pohybu. Proto na svých šoulačkách a čekaných používám rukavice a kuklu celoročně. Pro letní období je vhodná bavlněná kukla a velmi tenké kožené rukavice, pro zimní rukavice je třeba u látkových rukavic vybírat z těch, které mají úchopové části dlaní a prstů pošité protiskluzovým materiálem kvůli spolehlivému držení zbraně.

Pro šoulačku (i při lovu lišek čekáním na zemi) je také velmi důležité mít předem vše dobře nacvičeno. To znamená tak dobře, že sejmutí zbraně, zalícení, odjištění atd. dokážeme udělat vždy naprosto automaticky, plynule, bez zbytečných pohybů navíc a naprosto bezhlučně. Třeba jen sejmutí zbraně z ramene, zejména při použití módních řemenů s protiskluzovým povrchem, je někdy dosti nesnadná záležitost. Zrovna tak používání dalekohledu musí být naprosto bezproblémové. Navíc, je velmi důležité se naučit všechny pohyby rukou dělat před tělem (z pohledu zvěře ), nanejvýše těsně u těla. Lišky, jako ostatně veškerá zvěř, výborně vnímají každý pohyb. Velkou chybou bývá i hlučné odjištění zbraně, takže i to je nutné se předem dobře naučit, aby i při zvýšeném adrenalinu v těsné blízkosti zvěře pojistka necvakla a nebo je lépe si ji nechat upravit na bezhlučnou.
Při našoulání zvěře je podstatné neudělat žádný prudký pohyb. Při spatření lišky nesmíme prudce reagovat, je nutné zachovat naprostý klid bez jakéhokoli pohybu, vyhodnotit, co vlastně liška před námi dělá, jestli loví, či přetahuje na jiné místo. Zároveň je důležitá i naše pozice a vzdálenost k lišce. Při spatření lišky na kratší vzdálenosti nedoporučuji používat dalekohled, jsou to pohyby navíc, které se nemusí vyplatit. V těchto případech zvedáme pouze zbraň a lišku si přečteme, pokud je to nutné, přes optiku na zbrani. Záleží na lovcových zkušenostech, zda a jak rychle dokáže situaci vyhodnotit a následně správně zareagovat. Prvořadé je to, zda o nás zvěř již ví, nebo ne.
Pokud o nás liška ví, nebo se jí něco zdá podezřelé, tak starší zkušené kusy okamžitě odskakují, a pokud nezjistily bezpečně příčinu, tak se obvykle na široko zastaví a jistí zpět. Liška neumí to co třeba srnčí, které se zastaví tak, že k nám stojí obřitkem a ohlédne se, a proto se zastaví vždy na široko. Jak daleko se zastaví je závislé především na terénu – zastaví se vždy tak, aby dobře viděly k místu zrazení, a dále na světelných podmínkách, v šeru jsou vzdálenosti obvykle krátké. V té chvíli je dobré být již připraven k ráně.

U mladých nezkušených lišek do věku jednoho roku je časté, že zvědavě zkoumají příčinu vyrušení, a po uklidnění, pokud zůstaneme bez pohybu stát, pokračují v lovu.
Je důležité si neustále uvědomovat, že šoulačka není závod, a je špatné prošoulat kilometry honitby co nejrychleji. Jako začátečník jsem právě takto špatně kdysi šoulal. Dnes si pro vlastní šoulačku neplánuji úseky delší než asi 500, maximálně 1 000 metrů, a čas, v jakém zdolám tuto vzdálenost je obvykle 2 až 3 hodiny.
Pokud šouláme k lišce, kterou jsme objevili na větší vzdálenost, než je naše střelecká hranice, je dobré využít co nejvíce terén, ale zároveň je důležité udržet si optický kontakt. Toto pravidlo dodržuji na základě několika zkušeností, kdy se mi sice podařilo perfektně našoulat na místo, kde předtím liška byla, ale nemohl jsem ji najít, nevěděl jsem, jestli odešla a nebo je někde v prostoru přede mnou. Obvykle přede mnou byla, ale díky výbornému využívání terénu byla neviditelná, a často se najednou vynořila tak blízko, že jsem neměl šanci lovit. Lze se sice k lišce přiblížit i bez naprostého krytí na volné ploše, to ale vyžaduje maximální trpělivost, zároveň je ale dobré vědět, že pravděpodobný úspěch je tak na 30%.
 Základem při našoulání již zjištěné lišky je vidět její hlavu (to platí i u veškeré ostatní zvěře). Musíme mít neustále na paměti to, že liška má výrazně větší zorný úhel, než člověk a je velmi citlivá na jakýkoli sebemenší pohyb v jejím zorném poli. Proto také v dlouhém kabátu, ať v hubertusu či bílém dlouhém kabátu na sněhu šoulám k liškám snáz – nemohou vidět pohyb nohou. Hlavu tedy sledujeme proto, abychom věděli, kdy se máme hýbat. Nestačí, že je liška plně zaujatá lovem myší, podstatné je to, abychom se pohybovali ve chvílích, kdy je od nás odvrácena hlavou alespoň o 120°. Naprostou podmínkou je, aby nás liška při šoulání neuviděla proti horizontu. Reaguje pak i na nehybnou siluetu na velké vzdálenosti ( 400 - 500 m ) okamžitým odskočením do krytu. Pokud máme za sebou pozadí, se kterým dokážeme splynout a neděláme prudké pohyby, liška nás neuvidí, spíše nevnímá, i když jsme naprosto nekrytí. Nejen při šoulání k již objevené lišce, ale i při celé šoulačce je tedy lépe šoulat kolem kraje lesa, remízků, mezí a využít v otevřeném nezarostlém terénu úvozové cesty, suché strouhy a podobně. Tato místa také rády využívají samy lišky k přesunům v rámci teritoria mezi lovišti.
Vědět jak šoulat nám ale nestačí, je nutné vědět i kdy a kde.
Celoročně je šoulání velmi účinné okolo hlavních spádů, v blízkosti denních zálehů a na lovištích.
Nejlepší doba na šoulání při lovu lišek je ráno po rozednění a následující hodinu. Není to proto, že by ráno bylo na lov lišek lepší, než večer, ale proto, že světla přibývá a liška je zvěř malá, ostatně noční šoulačka na lišky je velmi obtížná, pokud není sníh a měsíc, tak je úlovek na noční šoulačce spíše dílem náhody. Ráno vyrážím na šoulačku vždy až za takového světla, že jsem schopen lišku spatřit na vzdálenost asi 300 m. To je velmi důležité, nemá cenu pokoušet se šoulat za špatné viditelnosti, ať už ráno, nebo večer, protože liška nás svými smysly obvykle odhalí dříve, než ji uvidíme. A opakovaně zrazená i mladá liška se stává mimořádně opatrnou a začne vycházet na lov a zatahovat z lovu pouze v noci.
Hodina po rozednění neplatí za jasných mrazivých dnů v únoru a březnu, kdy je tato doba asi tři hodiny po rozednění, pak teprve lišky zaléhají ke krátkému odpočinku a je možné na ně opět šoulat od jedenácti hodin až do druhé hodiny odpolední, kdy se na loukách a pastvinách věnují lovu myší.

Ranní šoulačky v loukách v zimě jsou výborné ať už sníh je či není, a zejména s končícím kaňkováním se aktivita lišek výrazně zvýší a zejména lišáci loví často i v dopoledních hodinách. Období kaňkování od konce roku, kdy začínají staří lišáci aktivně hledat kaňkujicí lišky až do konce února, kdy kaňkování končí dává vysokou šanci potkávat a lovit hledající lišáky v průběhu celého dne, zejména v místech, kde jsou spády mezi místy porostlými rákosím, mezi norami a na hlavních spádech v loukách, po kterých se lišáci přemisťují mezi místy denního odpočinku lišek.
Velmi dobrá je šoulačka v pozdním odpoledni za deště v jarním a letním období, zejména jarní přeháňkové deště jsou naprosto ideální nejen proto, že v nich lišky velmi rády loví, ale zároveň naše šoulání liška neuslyší tak snadno.
Večerní šoulačka by ale měla být obvykle zaměřena na došoulání na místo, kde budeme na lišky čekat. S ubývajícím světlem se rychle zvyšuje pravděpodobnost přehlédnutí lišky a její následné zrazení, proto je lépe po západu slunce čekat na místě poblíž spádu.
Večer lišky, a zejména lišáci, vychází na lov často velmi brzy, a pokud nejsou opakovaně zrazovány, ať už myslivci, turisty či zemědělci, lze se s nimi setkat v průběhu celého roku už hodinu před západem slunce.
Při šoulačce musíme samozřejmě respektovat ostatní zvěř, zejména spárkatou a nezrazovat ji. Nejen, že to není správné z hlediska toho, jak se má myslivec v honitbě chovat, ale právě při lovu lišek je nutné si uvědomovat, že lišky jsou velmi vnímavé na zrazenou spárkatou zvěř a při spatření jakékoli odskakující spárkaté okamžitě reagují rychlým útěkem do krytu.
Přesná střelba je velmi důležitou součástí tohoto lovu, a protože se pohybujeme v různém terénu, nemůžeme spoléhat na přírodní opory pro střelbu. Nezbytnou pomůckou je střelecká hůl nebo stabilní trojnožka.
Lov lišek šoulačkou je velmi náročný nejen fyzicky, ale vyžaduje velké sebeovládání, znalost liščích zvyků, chování, výborný zrak a schopnost lišky najít. Není to něco, co jde velmi rychle naučit a propracovat se k dobrému šoulání vyžaduje čas. Znám mnoho myslivců, kteří velmi rádi a často šoulají, ale v jejich pojetí je to jen normální procházka honitbou se zbraní na rameni, u jiných zase spíše ozbrojená turistika, protože počet kilometrů po každé návštěvě honitby je někdy až úctyhodný. Jejich lovecké výsledky tomu odpovídají. Šoulačka, ta dobře provedená je ale jiná, prošoulám relativně malý úsek honitby, jsem v kontaktu se zvěří a zároveň s jejími pobytovými znaky. Tak detailní přehled o dění v honitbě nám jiné způsoby lovu neumožní, nebo jen omezeně.

Pokračování....

#Doby lovu zvěře, Honili myslivci, Liška, Lovecké stezky, Názory myslivců, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie

-figi-

III. Lov lišek čekáním. Doby lovu zvěře, Honili myslivci, Liška, Lovecké stezky, Názory myslivců, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie

Lov lišek čekáním

Lovecké zátiší s liškou a lankasterkou

Volba vhodného místa pro čekání na lišky je základem úspěchu.

Problematické jsou často navštěvované a zavětřované posedy a kazatelny. Je lépe čekat na zemi, není možné a ani správné mít u každého spádu posed nebo kazatelnu, navíc díky tomu dokážeme místem čekání reagovat na směr větru dle potřeby a zároveň i na ostatní podmínky, jako jsou posekané louky, sklizené obilí, množství sněhu apod. Vítr je opět to nejdůležitější, obzvlášť v členitém terénu je bublifuk pro zjištění změn směru větru okolo terénních zlomů nutnou pomůckou. Pro oděv, zbraň, vybavení a pohyby platí stejné zásady, jako při lovu šoulačkou. Je možné stát i sedět na malé stoličce, která nesmí vrzat ani vydávat jakékoli jiné zvuky i při našem pohybu. Sedět lze také přímo na zemi, zvěř sedícího člověka obtížně rozeznává a dokáže přijít neuvěřitelně blízko. Sezení při čekání na zemi je ale omezující a pokud se zvěř objeví za námi, tak zejména na krátkou vzdálenost je často nemožné reagovat a lovit. Stojícího lovce neomezuje žádný směr příchodu lovené zvěře. Není dobré se při čekání ukrývat za keře, stromy a podobné překážky, které nám mohou zkomplikovat střelbu. Naopak by mělo být zásadou, že stojíme před překážkou a máme za sebou tmavé pozadí, proti kterému nás veškerá zvěř nevnímá. Pokud chceme využít krytu, je to možné pouze u porostu do výše hrudníku, to nás neomezuje při střelbě, ale musíme samozřejmě i tak respektovat pozadí.

  Pohyby opět a zejména při spatření lišky děláme jen před tělem nebo podle těla, kukla na obličej a rukavice jsou při čekané na zemi samozřejmostí. Je obecně známo, že ve velmi větrných dnech zvěř zůstává v krytu a nevychází. Dnů se silným větrem se ale dá na lovu lišek velmi dobře využít, protože liška krom mimořádně extrémních podmínek jde na lov vždy. Podle směru větru si najdeme závětrná místa, především louky v honitbě, a ty pak lze spolehlivě využívat nejen při lovu lišek. Při silném větru je koncentrace zvěře v těchto místech vysoká a lišky přijdou také, protože již středně silný vítr jim značně komplikuje lov, jejich hlavní smysly - sluch a čich - jsou větrem značně omezeny. Na místo, kde chceme čekat, je nutné přijít včas, i když musím přiznat, že v některých případech, kdy jsem pro našoulání na místo čekané dokonale kryt terénem, a mám lišku dobře obeznanou, přicházím na místo s předstihem 10 - 15 minut. Lišky bývají opravdu hodně přesné. Další poznatek je vztah lišek a srnčí zvěře, a to v období, kdy srny kladou srnčata až do začátku srnčí říje. Srny jsou v tuto dobu velmi agresivní i mezi sebou, a většina srn, starší a zkušené bez výjimky, na lišku ihned nekompromisně útočí a nebo jí dají jasně najevo, že ji dál nepustí. Často jsem sledoval,že se liška bojí na louku, kde jsou srny, vytáhnout, a raději mění směr, nebo se drží od srnčího co nejdále. Pokud na louku liška vyšla, mnohokrát mi ji srnčí zahnalo, a proto v tomto období , zejména na posekaných obrůstajících loukách v letních měsících, chodím čekat s větší časovou rezervou, srnčímu se ukazuji a moje snaha je, aby louka byla prázdná a liška se nebála.
Čekání vleže zejména na posekaných rozlehlých loukách nám může přinést dosud nepoznané zážitky, protože zvěř reaguje na ležícího lovce jinak, než jsme zvyklí a i lišky běžně přijdou na vzdálenosti několika metrů, jistí, ale neodbíhají, ležícího člověka rozeznají jen podle pachu po větru a nebo z opravdu těsné blízkosti.
Čekat můžeme u nor, na spádech a na lovištích lišek, a to večer i ráno. Čekat lze i přes den, zejména v období kaňkování při dobrém výběru místa je velká šance ulovit i několik lišek během jediného dne.
Čekání u nor je náročnější z pohledu zkušeností a střelecké pohotovosti a sebeovládání.. Každá liška má svůj způsob opuštění nory, některé poměrně rychle opustí noru a rychle čárují pryč, některé se ve velmi krátké vzdálenosti od vsuku zastaví, a jistí. Ranní čekání je v tomto směru příznivější, protože liška po návratu k noře obvykle nejdříve prozkoumá nejbližší okolí vsuků a až pak zatahuje do nory. Ranní čekání by mělo trvat alespoň dvě hodiny po rozednění. U některých nor v hustých porostech nelze čekat vůbec, ideální jsou meliorační výpustě v polích a loukách a na místech s velkým přehledem, kdy je možno bezproblémově střílet.

Pro úspěch večerního či ranního čekání je nejlepší čekat na spádu v blízkosti denních zálehů lišek. Je velká pravděpodobnost, že nám večer vytáhne liška za dobrých světelných podmínek a ráno se bude pozdě vracet, tedy za plného světla. Je také důležité dobře si vybrat vhodnou vzdálenost od spádu, protože je velmi obtížné lovit lišku, která nám přijde na dvacet kroků a je nemožný jakýkoli pohyb. Je dobré volit vzdálenost předpokládané střelby alespoň 70 m. Volba předpokládaného směru střelby je neméně důležitá, protože ve chvíli, kdy se nám liška přibližuje na jistou ránu a v dálce za ní vidíme vesnici, už je pozdě na změnu stanoviště.

Ulovená liška trochu jinak...cazandoconarco

Čekání na lovištích lišek - v loukách nebo na strništích - je velmi účinné večer i ráno, ať v zimním či jarním období. Pokud čekáme ráno, nesmí nás odradit to, že hned při rozbřesku na loukách liška není. Často se objeví až za plného světla, a před zatažením do krytu si ještě pár myší chce ulovit. Při silném větru je nutné čekat na spádech na závětrných místech, jinak se může stát, že okolo nás liška jen rychle proběhne. Důležité také je vědět, kde se lišky budou koncentrovat v některých podmínkách. Po silných deštích, kdy je vše podmáčené, budou lišky pro lov vyhledávat místa, kde už povrch oschnul, což jsou terénní vyvýšeniny, to samé platí i při tání sněhu. Výborná situace nastane také ve chvíli, kdy napadne vyšší vrstva prašanu, který je následně větrem odvát, a vzniknou někdy i úplně holá místa. Sem nám při večerním čekání přijde liška s jistotou, a ne jediná. Při večerní čekané je důležitý i dalekohled, ve chvíli, kdy je šero takové, že lišku už pouhým okem nerozeznáme, nebo jen velmi obtížně, je nutné neustále sledovat dalekohledem místa, kde by se měla liška objevit.

Čekání u vlečky je výhodné v členitém terénu, kde máme malý přehled a liška by nám mohla projít, aniž bychom ji spatřili. V polních honitbách nám také dobře poslouží k přilákání lišek na loveckou vzdálenost.Tento zapomenutý způsob lovu lišek je jednoduchý, spočívá v tom, že jakýkoli masový odpad, kosti, kus plic ulovené spárkaté či přejetý zajíc se nám může hodit k přípravě vlečky. Naprosto ideální jsou zimní zasněžené dny s dobrou viditelností na sněhu po setmění. Vybereme si vhodné místo, kde budeme moci večer čekat v dobrém větru a místo pro zakončení vlečky v dobré lovecké vzdálenosti cca 70 - 100 m ( abychom se nebáli dýchat, až liška přijde ) a vlečku natáhneme z různých směrů, ideálně přes několik spádů k místu zakončení vlečky. Vzdálenost tažení návnady je ve stovkách metrů každého tahu vlečky. Toto si nachystáme přes den a večer při západu slunce začneme s čekáním. Velmi dobře se tento způsob osvědčil v lesních honitbách. Pokud je navíc vysoká sněhová pokrývka umrzlá, lišky mají nouzi a každá, která na vlečku narazí, přijde. Proto je dobré vydržet co nejdéle a rozhodně nekončit s čekáním po ulovení první lišky. Samozřejmě jde tento způsob lovu využít celoročně a vytáhnout si lišky z obilí nebo kukuřice. Vždy je ale nutné zakládat vlečky pro večerní čekání, protože založení vlečky odpoledne s tím, že budeme na jejím konci čekat ráno je úvaha špatná, protože lišky vše uklidí večer, a na ráno už nic nezbude. Při zakládání vlečky většinou nemusíme mít obavy z našeho pachu, protože většina honiteb je denně navštěvovaná lidmi a lišky jsou zvyklé. V odlehlých oblastech, málo a nepravidelně navštěvovaných to ale problém může být.

Na každý lov se dobře připravuji, promýšlím možné situace podle konkrétní obeznané lišky, terénu, bezpečnosti střelby a zejména předpovědi počasí. Samozřejmě třeba předpověď počasí nebývá úplně přesná a po příjezdu do honitby musí někdy dojít ke změně plánu, ale v tom je právě velká výhoda lovů ze země, kdy mohu ihned reagovat na veškeré změny podmínek. Velmi často mi lov vyjde přesně tak, jak jsem plánoval, liška vytáhne z krytu přesně na naplánované místo a v dobu, kdy jsem to předpokládal. O to lepší je pak pocit z lovu a lovecký zážitek.

„Liška kulí střelená, zlomení zlé moci znamená“ – toto pořekadlo starých zkušených fořtů platilo v dobách, kdy zbraně a náboje nebyly na takové úrovni, aby kulovou zbraní bylo možné lišku spolehlivě ulovit, a zásah byl zčásti věcí štěstí, nebo i dílem náhody. Liška není velký cíl, je většinou v pohybu a střelba kulí na lišky není úplně snadná, vyžaduje plnou koncentraci a sebekontrolu.
Dnešní lovecké zbraně, optika, a zejména střelivo, nám ale umožňují spolehlivě zasahovat lišky na vzdálenosti nad 200 metrů, a je jen na každém z nás, zda tyto kvality dokáže využít.
Faktem je, že pro dobrého střelce zásah lišky na 200 m není náhodná záležitost při střelbě vsedě s oporou.
Na šoulačce nebo čekané na zemi je to ale něco úplně jiného, v situaci, kdy lovec našoulá lišku v terénu, který neposkytne přírodní oporu pro zbraň a nablízku jsou třeba jen keře, si drtivá většina myslivců sami se sebou při střelbě neví rady, a volí tedy obvykle střelbu z volné ruky, což znamená s vysokou pravděpodobností neúspěch. Při těchto lovech se vždy výborně osvědčí střelecká hůl a nebo ještě lépe trojnožka. Platí samozřejmě, že cvičení dělá mistra, a proto je nutné střelbu s těmito pomůckami trénovat.
Velkou chybou je střílet na lišku vždy a na každou vzdálenost. To, co často slyším – liška nesmí odejít bez rány – je jen ukázka neznalosti a loveckého diletantismu, o morální úrovni dotyčných lovců se raději nebudu vyjadřovat – liška je zvěř jako každá jiná, a postřelená cítí bolest a trpí stejně jako třeba srnec.
Na lišku je dobré střílet vždy jistou ránu, protože chybená rána obvykle zvýší ostražitost a nedůvěřivost lišek v honitbě a lov se stává obtížnějším.
Pokud se ovládneme, a nejistou ránu si odpustíme, liška, i zrazená, přijde v dalších dnech spolehlivě znovu. Opakovaně jsem si ověřil při naprosto nečekaných setkáních, kdy jsem si lišku zradil, že následující den jsem ji na stejném místě a obvykle v naprosto stejném čase ulovil.

! Lov lišek ze země, ať už šouláním nebo na čekané je plný adrenalinu, napětí a pravidelně velmi silných loveckých zážitků, takových, jakým se málokterý lov na jinou zvěř vyrovná. A odnášet si z ranní šoulačky lišku, někdy i dvě nebo tři, je vždy nádherný pocit.

-igi-

#Doby lovu zvěře, Honili myslivci, Liška, Lovecké stezky, Názory myslivců, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie, 

Lov lišek I. Liška, Lovecké stezky, Doby lovu zvěře, Způsoby lovu a historie, Úspěšný lov, Názory myslivců, Honili myslivci,

Lov v zimě

LOV LIŠEK ŠOULAČKOU A ČEKÁNÍM

Liška. Zvěř, kterou chce ulovit snad každý myslivec, šelma obestřená mýty o neskutečných schopnostech, hraničících i s myšlením podobným lidskému. Synonymum chytrosti, bystrých smyslů a odvahy, nebo také drzosti a prohnanosti.
Pro některé nesplněný lovecký sen, pro mnohé obtížně ulovitelná, pro jiné jen náhodný úlovek. Zejména, když se hovoří o lovu lišek šoulačkou, naprostá většina myslivců nevěří.

Nemožné ? Není to ale zdaleka tak těžké, jak se mezi myslivci traduje.
Vůbec tu není řeč o náhodných úlovcích třeba při šoulačce na srnce, ale o cíleném lovu lišek šouláním a čekáním na zemi. Je to velmi efektivní lov těchto našich šelem, ve všech ročních obdobích, spolehlivý oproti ostatním zažitým způsobům lovu.

Začněme ovšem etikou lovu lišek. Lov lišek není trestná výprava na nenáviděného nepřítele. Ulovit lišku od liščat rozhodně nemůžeme hodnotit jako záslužný či hrdinský čin, a nutnost takového lovu nelze nikdy a ničím zdůvodnit. Proto je důležité naučit se rozeznat lišku od lišáka, a nebo dospělé lišky v období od počátku března do poloviny července nelovit.
Celoroční lov lišáků problémem není, přestože se traduje, že liščí pár se o liščata stará společně. Teritoriální lišák se během kaňkování spáří s několika liškami, a pokud v době péče o liščata nosí potravu k noře s liščaty, je to pouze pro jednu z těch lišek, které má ve svém teritoriu. Rozdíl je i v přístupu, liška přednostně loví pro liščata, a pak teprve pro sebe, kdežto lišák prvně nasytí sebe a pokud pak uloví další kořist, donese ji k noře. I když takto lišák pomáhá s potravou pro liščata, liška jej do nory k liščatům nepustí a lišák má první kontakt s liščaty až v době, kdy liščata sama vychází z nory.
Rozeznat lišku od lišáka většinou není těžké, jedinou podmínkou je dostatečné světlo.
Lišáci jsou obvykle větší, než lišky, to ale vůbec není spolehlivý rozeznávací znak.
Základním a nejspolehlivějším rozeznávacím znakem je postava. Už zhruba od čtyř měsíců věku je na první pohled vidět u lišáků mohutnější hrudník, a s věkem je tento znak stále výraznější. Zejména u dospělých lišáků je opticky těžiště těla posunuto výrazně dopředu. Lišky mají oproti tomu vždy válcovité tělo a působí kratším dojmem. Lišáci zároveň působí jakoby měli vyšší běhy.
Hlava je u lišáků v poměru k tělu velmi zřetelně větší, než u lišek. To platí zejména pro šířku hlavy, kde je rozdíl nejvíce vidět.
Také krk je u lišáků mohutnější, výrazný, a linie napojení spodní části krku k hrudníku je plynulá, na rozdíl od lišek, kde je znatelná křivka přechodu krku na hrudník. Mohutnost a linie krku jsou celoročně opticky velmi výrazné a naprosto spolehlivé znaky pohlaví lišek.
Ve zbarvení lišek a lišáků jsou také značné rozdíly. V zimní srsti obvykle nepoznáme rozdíl, krom náprsenky, kterou lze použít jako doplňkový znak. U lišáků je vždy náprsenka výrazná, až zářivě bílá, což je u lišek v malé míře. Na jaře a v létě je ale náprsenka poměrně spolehlivým znakem, u lišek nevýrazná, a v různých odstínech šedé, u lišáků opět bílá a výrazná. Lišky od liščat jsou přibližně od začátku dubna snadno rozeznatelné podle řídké až chybějící srsti na břichu, spodní části krku a bocích.. Tato místa jim záhy zarůstají, boky a slabiny obvykle srstí tmavou, která je dobře vidět a je zejména na bocích a slabinách velmi dobře patrná až do podzimu, a mizí v průběhu listopadu, kdy dorůstá zimní srst. Zkoumal jsem i ohraničení rozdílně zbarvené srsti u obou pohlaví. Jde zejména o přechod náprsenky a obličejových skvrn. Lze sice říci, že u lišáků je obvyklé ostré a jasné rozhraní různě zbarvené srsti, ale u části lišek je tomu také tak, a proto nelze tento znak použít jako znak určující pohlaví lišek. Týká se to i tvaru náprsenky a skvrn.
Rozdílný je také pohyb. Lišky mají oproti lišákům opticky drobnější krok, a jejich čárování je více plíživé. Lišáci oproti tomu působí dojmem dlouhých, plynulých pohybů, hlavu nesou opticky výše, což je určitě dáno i jiným tvarem krku a velikostí hlavy. Také oháňku nesou lišáci při pohybu výše, než lišky.

Lovecké zátiší

Z těchto znaků je nejdůležitější postava, krk a hlava, je poměrně snadné se to naučit už po několika pozorováních lišek za světla. Náprsenka je také i pro méně zkušené dobrým znakem pohlaví a osrstění lišek v době péče o liščata, kdy rozdíl nelze přehlédnout.
Ostatní znaky, zejména způsob pohybu a úhel nesení oháňky a chování jsou pro jejich praktické využití vykoupeny časem – častým pozorováním lišek v různých situacích a schopností vnímat detaily. Je zkrátka nutné mít lišky napozorované, pak při spatření lišky už podvědomě ihned určíme správně i pohlaví. Sám pozoruji lišky v mnoha desítkách případů ročně. U každé si určím pohlaví a odhaduji věk alespoň rozdělením na mladé až do stáří zhruba jeden a půl roku a na ty starší. Po ulovení lišky se vždy přesvědčím o správnosti odhadu, jak pohlaví, tak i podle zubů orientačně věk.
Tímto způsobem lze docílit téměř stoprocentní spolehlivosti určení pohlaví živých lišek v každém ročním období. Zároveň ale znovu zdůrazňuji, že spolehlivé rozlišení pohlaví je možné jen za dostatečného světla, a v době péče o mladé lišky za silného šera nebo v noci zásadně nelovím.
Dalším, obecně dosti rozšířeným nešvarem je střelba na lišky za jakékoli situace a bez ohledu na vzdálenost. Je zajímavé, že žádný z těchto střelců si při střelbě na spárkatou zvěř nikdy něco takového nedovolí.

První, velmi důležitou podmínkou úspěchu při lovu lišek je znalost způsobu života lišek. Liška není jen noční tvor, jak si mnozí myslí. Její život je charakteristický poměrně velkou pravidelností aktivity a chování a jako typická teritoriální šelma je dosti dobře předvídatelná.
Mnoho myslivců je mylně přesvědčeno, že život lišky je velmi silně vázán na nory, a pokud liška není na lovu, je v noře. Samozřejmě, že nory k životu lišek patří, ale využití nor jako denního úkrytu je v průběhu roku velmi nízké. Liška raději tráví dny na povrchu, lišáci prakticky celoročně s výjimkou podzimních plískanic a období kaňkování. V období kaňkování je poměrně časté zastihnout lišku s lišákem a nebo i s více lišáky přes den v norách. Není to ale kvůli páření, to je další z tradovaných omylů, páření probíhá vždy na povrchu, ale je to tím, že právě v noře si liška může odpočinout od dotírajících lišáků. Nory ale v období kaňkování lišky často kontrolují a zejména hledající lišáci jsou schopni zkontrolovat všechny nory v teritoriu i několikrát za den. Velmi často se ale lišky přes den zdržují na povrchu v těsné blízkosti nor, což lze na místech s dobrým přehledem využít k našoulání a úspěšnému ulovení. Jinak lišky obvykle tráví den v loukách, rákosinách, stařině, vzrostlých obilovinách, řepce a kukuřici, zarostlých mezích a samozřejmě v lese, a to jak v houštinách, tak v laťácích či v řídkém starém porostu.

To, kde bude liška trávit den, je závislé především na počasí, v létě využívá všechny úkryty bez ohledu na déšť či vítr. Podzim, zima a jaro svým počasím jasně určuje denní úkryt lišky, za jasných a slunečných dní liška zaléhá k dennímu spánku blízko zdrojů potravy na klidných prosluněných a suchých místech, často naprosto nekrytě, a jen chráněna alespoň malou přírodní překážkou proti větru. Nejoblíbenější v této době jsou rákosiny, zarostlé meze a lesní paseky. Důležitý je i klid, tam, kde je malý pohyb lidí, jsou lišky bez problému schopny zaléhat naprosto nekrytě i na rozlehlých holých pláních.V mrazivých zimních dnech jsem pravidelně pozoroval skupinu pěti lišek, které společně zaléhaly uprostřed rozlehlých luk u velké hromady větví z vyřezaných keřů. Celé dny se povalovaly na slunci, hromadu větví využívaly jako ochranu před větrem a ležely vždy na závětrné straně, ale tak, aby na ně svítilo slunce, ráno zaléhaly okolo deváté, kolem poledne v těsném okolí hromady větví ulovily nějaké myši, a v pozdním odpoledni opět vyrážely do okolí na lov. Po postupném ulovení tří z nich přestaly ostatní lišky toto místo využívat k dennímu odpočinku.

Vypadá poťouchle....

Lov lišek je nejefektivnější tehdy, když jsou lišky v pohybu, ať už na lovu nebo když se přemisťují v rámci svého teritoria. Proto je důležité vědět, kudy trasy - spády lišek vedou. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že je obvykle rozdíl mezi spády večerními, kdy lišky vychází na lov, a spády ranními, kdy se vrací na místo denního odpočinku.
Pro nalezení spádů lišek je možné použit několik způsobů. Nejlepší je zimní období se sněhovou pokrývkou, protože je možné lišky stopovat a jsou také velmi dobře vidět i na velké vzdálenosti a za zhoršených světelných podmínek. První možnost je samozřejmě obeznávání spádů podle stop. Je dobré občas obejít okraje lesů, rákosin a dalších denních úkrytů lišek a sledovat množství liščích stop. Nejlépe 2 - 3 dny po obnově, protože nám jde o množství stop. Místo, kudy vede spád je snadno rozpoznatelné, pokud kontrolujeme okraj lesa, tak spád vede právě tam, kde je větší koncentrace stop zhruba na třiceti až šedesáti metrech okraje. Pokud není vysoká vrstva prašanu, lišky nepoužívají spády tím způsobem, jak třeba zajíc ochozy, ale spády používají jako koridor, v kterém se drží. Podle převládajícího směru stop lze odhadnout, jestli se jedná o večerní či ranní spád, ovšem zejména u rákosin je časté, že se tyto spády kryjí, což je naše výhoda. Další možnost, kdy využijeme právě toho, že jsou lišky na sněhu velmi dobře vidět, je večerní a ranní obeznání spádů na místech s velkým rozhledem. Ideální je, pokud jsme schopni z vyvýšeného místa kontrolovat co nejvíce okrajů lesa, rákosin, mezí. Vybereme den s klidným počasím a dobrou viditelností. Je nutné velmi pečlivě sledovat celý prostor, zejména pokud není sníh je snadné lišku přehlédnout. Čas, kdy obeznáme vytahující či zatahující lišky bude platit i v následujících dnech, pokud nedojde k výrazné změně počasí a v tomto čase můžeme s liškou na daném spádu počítat prakticky s jistotou. Obeznaná liška je už napůl ulovena, a toto na spádech platí celoročně.
Pokud máme obeznanou lišku a zároveň dobře odhadneme místo, kde liška přes den odpočívá ( časté obeznávání stopováním v blízkosti krytů nedoporučuji, liškám nevadí vyrušení, ale opakované zrazení ano ), je pak i poměrně jednoduché následně lišku ulovit. Lišky poměrně dobře dodržují čas, kdy vytahují z krytu za potravou. Pokud je počasí s malým nebo téměř žádným větrem, neprší ( v jarních a letních měsících déšť nevadí a často i dosti silný vítr ), je téměř jisté, že liška ( obvykle lišák ) vytáhne z krytu za světla. Je to ale velmi individuální, některé lišky jdou ven už hodinu před západem slunce (i dříve), nejvíce ale preferují dobu těsně po západu slunce a zejména feny vytahují nejčastěji až na rozhraní šera a tmy nebo za úplné tmy. Tento jev souvisí s aktivitou lišáků a lišek, lišáci jsou ve dne s výjimkou doby péče o mladé podstatně aktivnější. Kdysi jsem vůbec nemohl přijít na to, proč při lovech lišek ráno či večer je z deseti ulovených kusů osm až devět lišáků, a při dvaceti liškách za rok byly z tohoto počtu obvykle jen dvě feny.
Soustavy drenážního potrubí v polích jsou pro lišky také velkým lákadlem, v některých oblastech jsou liškami výrazně upřednostňovány, a i když liška neodpočívá přes den v potrubí, s oblibou leží na povrchu nedaleko. Vyústění drenáží jsou velmi spolehlivá místa jak ráno, tak i večer celoročně.
Kudy lišky vytahují za potravou lze také velmi dobře odhadnout i v neznámém terénu. Kamarádi se diví, že jsem schopen jim poradit vhodná místa pro tento způsob lovu lišek jen podle mapy, i když jsem v jejich honitbě nikdy nebyl, a navíc jsou často úspěšní hned při první čekané. Lišky jsou velmi dobře předvídatelné, spády dodržují desítky let až do výrazné změny prostředí, která jim znemožní spád dále používat.
Velmi dobře využívají terén, a i když to většinou nepostřehneme, tak liška vždy před opuštěním krytu pečlivě jistí. I proto jsou místa spádů tam, kde přechází z krytu do otevřeného terénu často na takových místech, kde má liška přehled nejen o tom, co se děje před ní, ale i do stran. Roh lesa, zarostlá cesta, strouha, mez či stráň, vodoteč, to jsou osvědčená místa.

-figi-

#Liška, Lovecké stezky, Doby lovu zvěře, Způsoby lovu a historie, Úspěšný lov, Názory myslivců, Honili myslivci, 

Při šoulání i při čekané je lépe si zbraň založit nebo podepřít než střílet z volné ruky a střílet jen na zvěř stojící na široko, se zdviženou hlavou a na přiměřenou dálku.

Srnčí zvěř v zimě

Na zvěř by se mělo stisknout jen tehdy, když je jisté, že střela zasáhne cíl

Všeobecně platí, že by se mělo střílet jen na zvěř stojící na široko, se zdviženou hlavou a na přiměřenou dálku. Zasáhne-li se zvěř mající skloněnou hlavu, např. při pastvě, při útěku se přetáhne kůže přes vstřel, který uzavře a zvěř nebarví vůbec nebo jen málo. To je pro dosled velmi nepříznivé. Zásah šikmo zpředu nebo zezadu vede již při malých chybách v zamíření k ošklivým poraněním, které nelze omluvit přílišnou důvěrou ve vlastní střelecké umění. Střílet na zvěř částečně krytou nějakou překážkou se nikdy nesmí, protože střela nebo její střepiny, odchýlené trávou nebo větévkami, vedou k ošklivým a často nezjištěným poraněním, po nichž nedosledovaná zvěř často uhyne.

Při šoulání i při čekané je lépe si zbraň založit nebo podepřít než střílet z volné ruky. Měkká podložka zabrání výškové a stranové odchylce. Avšak k odchylce v zásahu může dojít také tehdy, když je podložka umístěna blíže k hlavni než k těžišti zbraně. Při naháňce by se nemělo střílet na rychle běžící zvěř. Nepoznaný zásah se dá prokázat jen na pobarvené stopě na sněhu, když se vrátíme od nalezeného kusu po jeho stopě ke stanovišti střelce, který postřelení zvěře nezaznamenal, a proto je ani nehlásil.

Při všech způsobech lovu, čekané, šoulačce i nátlačce, by si měl střelec zapamatovat místo, kde zvěř stála v okamžiku výstřelu, aby snadno našel nástřel a nástřelová znamení, jako jsou zápory, barva a ústřelky (stříž a tříšť). K orientaci poslouží nápadné body v terénu jako strom, keř, kámen, vývrat, hromada klestu apod. Při šoulačce by měl bezprostředně po výstřelu označit své stanoviště stanovištním zálomkem anebo jiným vhodným způsobem.

Chybné jednání střelce po výstřelu bývá příčinou náročného dosledu anebo jeho neúspěchu, a to často závažnější než špatný zásah. Tím se může neobyčejně ztížit práce psa na barvě. Často se příčina neúspěchu při dosledu přičítá psu, zatímco chování střelce se nehodnotí. 

Pes spolehlivě pracující na barvě je také z etických důvodů, aby zvěř netrpěla, nezbytným spolupracovníkem při lovu spárkaté zvěře. Ale ani přítomnost dobrého psa nesmí svádět k lehkomyslné střelbě.

#Čekaná, Nástřel, Lovecký pes, Názory myslivců, #Lovecké stezky, Lovecké zbraně, lov, Úspěšný lov, 

NA LOVU LIŠEK. Svírám na kolenou položenou starou šestnáctku, jejíž komory jsou nabity hrubším brokem a čekám...Byla tu liška a určitě ne jedna!

Liška

Sněhové vločky jako dlaň s tichým šelestem dopadají k zemi a zvětšují už tak vysokou vrstvu napadaného sněhu

V protějším břehu zůstalo pár starých stromů, jedlí a smrků po těžbě, která se tu přehnala jako smršť.

Haluze smrku, na který je posed připevněn, jsou svěšeny tíhou sněhu k zemi. Stromy okolo přikryté tlustou bílou peřinou trpí pod těžkým závažím. Ze zateplené boudy, která slouží k lovu lišek, se bílý zapadaný svět zdá romantický, ale zvěři je krušno. Svírám na kolenou položenou starou šestnáctku, jejíž komory jsou nabity hrubším brokem. Čekám už dobrou hodinu na lišky, které i přes nepřízeň počasí začaly konečně chodit dolů k újedišti. Ty bílé zapadané prohlubně jsou díry, které vyhrabaly, aby se dostaly k dobrotám, co jsem jim kolem poházel. Nadrobno nasekané ryby a tvarůžky jsou příčinou jejich zoufalého dobývání se k zamrzlé zemi.

Byla tu liška a určitě ne jedna!

Dlouhým čekáním mi nohy začínají pomalu dřevěnět. Hledám tu nejlepší polohu zachumlán do ovčího kožichu. Nohy mám zastrčeny do zatepleného vaku a na kolenou starou deku. Pohled na pohádkově zasněžený les mne uspává a unáší do dávných vzpomínek na dětství a vánoce. Zdál se ten čas krásnější než dnes. Jako ve snách vidím temnou, shrbenou postavu své mámy, jak se s pilkou pod paží brodí hlubokým sněhem k nedalekému lesu. Za ní kluk, který se bázlivě dívá do okolní tmy. Jdeme pro vánoční stromek. V blízké zapadlé kultuře jsou smrčky schovány pod bílým příkrovem. Každý musíme oklepat a prohlédnout. Nevybíráme dlouho a bereme ten, který by stejně skončil v prořezávce. Tichý zvuk pilky, pár drobných pilin na sněhu a vůně smůly a jehličí. Les kolem tiše mlčí. A zase cesta zpátky lesem, polem a závějemi. Vše se rozplynulo jak dým a zůstaly jen vzpomínky pomíjivé jak lesk pozlátka tenkrát na vánočním stromku, pomíjivé jak všechno kolem.

Korytem potoka přeletí tmavý stín. Usedne na ohnuté lískové větvi, rozhoupe ji a shodí chomáč sněhu k zemi. To puštík na nočním lovu se na chvíli zastavil a mrzutě pozoruje to nadělení kolem. Šance, že chytí nějakou myš je mizivá. Zkusím napodobit její zvuk, ale nedá se oklamat. Otočí se k otvoru střílny, ze které čouhají hlavně, rozmáchne své neslyšné perutě a tichým letem pokračuje vzhůru potokem. Potokem? Ledový příkrov jej svázal a zasypal bílou závějí. Dusí se a nemůže se vesele a dovádivě ozvat jako jindy. Jen tlumené zabublání a zalknutí dává tušit, že tam někde dole je voda.

Napravo po zasypaném ochozu se táhnou tři stíny. Hlavy a krky nataženy dopředu hrnou sněhem hlubokou brázdu. Srnčí se vrací zpátky od krmelce v dolině. V chůzi okusuje pupeny mladých listnáčů a vydává přitom zvuk jako cvakání kleštěmi. Přechází a ztrácí se z dohledu. V okolním tichu, které přerušuje jen šelest padajících vloček, je najednou cítit zvláštní napětí. Břehem za starou jedlí se táhne tmavý had. Opatrně sestupuje a na chvíli se zastaví za tlustým kmenem stromu. Očichává čerstvou srnčí stopu, přeběhne ji a zastavuje na břehu potoka.

......a upřeně pozoruji lišku.

 Liška! A velká, celá tmavá, zřejmě lišák. Klidný tep mého srdce najednou nabírá na obrátkách.

Třesoucí se rukou pomalu rozpínám kožich a opatrně sunu pažbu do ramene.

Vyvaruji se jakéhokoliv prudkého pohybu a upřeně pozoruji lišku. Dívá se před sebe a pomalu schází do koryta potoka. Vzrušením se dusím a otvírám ústa. Srdce mlátí někde v hrdle, ve spáncích mi buší a polévá mne horko. Snažím se uklidnit, není to přece moje první liška, ale nedaří se mi to. Mušku třesoucí se rukou ustaluji na tmavé siluetě a potáhnu kousek od hlavy na její tělo. Chvíli čekám až zůstane úplně stát a natahuje se k dolínku, kde včera hrabala. Na nic už nečekám a mačkám spoušť. Záblesk ohně a rána, kterou tlumí okolní sněhová pokrývka. Bylo to dílem okamžiku, ale každá vteřina jako by se zdála věčností!
Liška padla jako podťatá. Dva, tři zaškubnutí běhů a je někde v liščích lovištích. Chvíli ji ještě pozoruji s prstem na spoušti a potom s úlevou zlamuji dvojku a vyjímám vystřelený náboj. Tělem se rozlévá radostný pocit. Boudou zavoní vůně střelného prachu. Vychutnávám ty prchavé okamžiky a na odchod ještě nemyslím. Ještě zůstanu.

Vůně střelného prachu! Nemohu se v té bílé záplavě zase ubránit vzpomínkám. Je podzimní hon a jeho atmosféra přitahuje kluky jako magnet. Sledujeme myslivce střílející bažanty a zajíce. Vzrušené výkřiky po dobré ráně, křik bažantích kohoutů, nářek postřelených zajíců a vydávání psů. To vše mi vrostlo pod kůži a prožívám to jako dnes. Pravda, byli jsme zakrátko vyhnáni a někdy nevybíravým způsobem, ale nám to nevadilo. Sbírali jsme po cestě dutinky nábojnic, čichali k nim a dodnes mi ulpěla v chřípí ta neodolatelná vůně střelného prachu. Už tenkrát jsme věděli, že budeme myslivci.

Pohledem zavadím o střelenou lišku, kterou zasypávají sněhové vločky. Střelil jsem na tom místě přes dvacet lišek. Ta první, při jasné měsíční noci mi po ráně úplně zmizela. Našel jsem ji o kus dál zamrzlou v potoku. A kousek vpravo chodil mladý lišák téměř jako hodinky přesně večer v sedm. Měl to už spočítané. Ten zimní večer jsme něco oslavovali a já se nadutě vsadil, že do hodiny ulovím lišku. Stáli u mě tenkrát všichni svatí a podařilo se! Nebylo to sice hodina, trvalo to déle, ale jaké bylo překvapení mých společníků, když jsem vítězně třímal v pravici pěkného lišáka s bílou fialkou. To bylo slávy! Doplatil chudák na svou vytrvalost. Co liška, to příběh. Za jednu zimu jsem jich tu střelil devět. Desátá odběhla postřelená. Nenašel jsme ji, snad se jí moc nestalo. Je to zvláštní místo. Přitahuje lišky jako magnet. Úspěchy se tu střídaly s nezdary, tak jak to v životě chodí.

Liška na lovu hrabošů

Začínám být netrpělivý. Bolí mně už v zádech a za krkem. Do nohou dostávám křeč. Na otevřeném posedu bych neobstál, ale uvnitř kazatelny si trochu pohybu mohu dovolit. Kolik je asi hodin? Zdá se mi, že už tu sedím nekonečně dlouho. Sníh pomalu přestává padat a obloha se vyjasňuje. Celá ta zasněžená scenérie se zdá ještě krásnější. Začíná přituhovat a nade mnou prosvítají hvězdy. Obracím ciferník hodinek proti světlu. Bude už půl jedné a já už tu sedím bezmála pět hodin. Najednou se mi zachtělo horkého čaje a teplé postele. Zabrán pozorováním hodinových ručiček zahlédnu koutkem oka pohyb! Znovu ve stejném místě za staletou jedlí se mihne tmavá skvrna. Jde po zasněžených stopách první lišky. Další! Pěkná a velká, jenže oháňka se mi zdá podstatně kratší a její barva je úplně plavá. Pomalu rozepínám kožich a zakládám pušku do ramene. Nespouštím ji z očí. A znovu ten bláznivý rytmus srdce! Nemohu zůstat klidný, nejde to. Je to úchvatná scéna, kterou ocení jedině myslivec a lovec.

Chvějící se rukou svírám pevně zbraň. Kmotra se ztrácí za sněhovým převisem. Chvíli ji nevidím. Najednou se objeví v korytě potoka jako na dlani. Strnule pozoruje místo té první téměř zasypané sněhem. Ozývá se tlumené vrčení, pak prudce vyskočí z kyprého sněhu a rychlostí, jakou jí dovolí vyběhne na břeh. Obrací se k mrtvé lišce a znovu vrčí. Potom ji začíná obíhat v kruzích. Snažím se ji dostat na mušku, ale nedaří se mi to. Pobíhá bláznivě okolo, jako by tančila jakýsi liščí tanec! Nejde popsat to napětí, které jsem prožíval. Nervy jsem měl napnuty k prasknutí. Po chvíli se zastavuje. Je právě schovaná za hustým bukovým náletem. Proboha, snad mi neuteče! Něco se jí nezdá. Kolikrát, blesklo mi hlavou, jsem propásl lišku s váháním ke střelbě! Nečekám už ani minutu.

Vím, že je to riskantní střílet do hustého proutí, ale nemám na vybranou. Pomalu ustaluji mušku na tmavé siluetě, nevidím, kde je oháňka a kde hlava, a vypálím. Záblesk na konci hlavně a v bukovém mlází začíná mela! Zásah byl zřejmě dobrý. Liška sebou hází a nevybíhá ven. Držím ji neustále na mušce a nutká mne střelit ještě jednou. Vítězí rozum. Je škoda zbytečně provrtávat lednovou kožešinu. Chvění a šustot ustává a rozestře se úlevné ticho. I já se rychle uklidňuji. Už nevydržím sedět ani minutu! Rychle vytahuji nohy z vaku, balím deku, jak nejrychleji umím. Už nemusím strnule sedět a mohu rámusit, jak chci. Zlamuji dvojku, vyjímám náboje. Kvapně zajišťuji na kolík vrátka liškárny a sestupuji po žebříku. Naráz se propadám skoro po pás do sněhu. Nejprve se hrnu závějí k první lišce. Je to lišák, jak jsem předpokládal. Je zmrzlý, tvrdý na kost a celý tmavý.

Otřepávám jej od navátého sněhu a pomalu se brodím k bukovému náletu. V něm zkroucený leží rovněž lišák. Je celý plavý a chybí mu kousek oháňky. Snad mu ji v souboji ukousl jiný lišák. V boku mordy má přikousnutý jazyk a ve světle baterky na mne cení své nádherné bílé špičáky. V jeho skelném pohledu cítím pohrdání. Kožešinu má nádhernou! Jsou krásní oba dva. Svazuji je k sobě, přehazuji přes záda. Po pás se brodím prudkým břehem na cestu.

Nahoře se zbrocený potem zastavuji. Odpočívám a pozoruji podivnou budku přilepenou na stromě. Tmavá střílna na mne ze tmy hledí jak bezzubá ústa. Obloha se mezitím úplně vyjasnila. Hvězdy jsou tak blízko, že by sis mohl na ně sáhnout a vzít je do dlaní. Krajina sní tiše svůj sen zahalená bílou pokrývkou. Všude kolem jiskří krystalky sněhu jako démanty. Od severu se však znovu zatahuje. Do rána bude určitě ještě padat a kdyby se tu někdo ráno zastavil, už stejně nepozná co se tu v noci odehrálo. Země bude jako bílý nepopsaný list.

A bude to všechno ještě vůbec pravda?

Jan Makový


#Na lovu lišek. #Svírám na kolenou položenou starou šestnáctku, jejíž komory jsou nabity hrubším brokem a čekám...Byla tu liška a určitě ne jedna! #Liška, #Lovecké stezky, lov, Lovecké příběhy, Lovecké zbraně, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie, broková dvojka, Čekaná, Lovecké brokovnice, Přírodní fantazie,