KONEC CHRUTÍ ČERNÉ ZVĚŘE

Chrutí černé zvěře (konec do 30.12.)

Tlupa černé zvěře v zimě. Pod mladým doubkem buchtuje na žaludech rudl divočáků. Počítám tři velké bachyně, jednoho silného kňoura, lončáky a selata. Celkem osmnáct kusů.

V předvánoční dny, na Štědrý den, Boží hod, na Silvestra a Nový rok, nikdy nechodím do lesa s puškou

Černá zvěř - bachyně

Ctím zásady našich předků, starých myslivců a lesníků, že alespoň v tyto dny má mít zvěř klid, nemá být lovena a nemá strádat. Vždyť i v antickém Řecku v době konání Olympijských her utichly zbraně a jak historikové uvádějí, za největších válečných konfliktů vojáci znepřátelených stran o Vánocích v zákopech nechávali zbraně v klidu, zpívali koledy a dokonce se navštěvovali. I když zákon výslovně nezakazuje v tyto dny lovit, starodávné regule myslivců by měly být dodržovány. O těch svátcích má být jedinou zbraní správného myslivce pytel jádra, dobrého sena a jiných dobrot.
V polovině prosince pokryla krajinu asi osmicentimetrová sněhová nadílka, která ve dne odtávala a v noci přemrzla. Dvacátého prosince jsem se po obědě vypravil ke svému krmelci zkontrolovat, jak zvěř "bere".
Do auta nakládám velkou tašku obilné směsi, tašku sušených rohlíků a chleba, nakrájená jablka a mrkev. Lesní cesta je slušně sjízdná, auto zanechávám u mostku přes potok a s plnými taškami kráčím ke krmelci. Ano, začínají brát. Čtu ve stopách jako v knize, která zvěř krmeliště navštěvuje. V jeho okolí vidím stopy srnčí zvěře, zvěře jelení i daňčí. Seno je povytahané ze žebřin krmelce, truhlík na jádro je "vymetený", sůl je vyleštěná olizem jako křemeny a rubíny.
 Po naplnění truhlíku jádrem přeji zvěři dobrou chuť a sestupuji k autu. Všude je klid a hluboké ticho, les spí, ptáčci mlčí, jen tichý vánek cosi libého šeptá korunám smrků a borovic a jejich vrcholky pročechrává jako dědova ruka jemně hladící vlásky svého vnuka. Nad hlavou mi plují olověně šedé mraky.
 Po uložení tašek přehlížím krajinu přes střechu auta a vidím, že ve vzdálenosti šedesáti metrů rychle přebíhá přes úzkou loučku do olší u potoka jeden kus černé. Pouhým okem vidím, že je to mladý kňour. Lehce přivírám dveře auta, opatrně postupuji po zledovatělé cestě po zmrzlém sněhu a přes osekané smrkové větve po těžbě, abych měl výhled na loučku lemovanou potokem a vysokou mezí na okraji třicetiletého stojáku. Narážím na čerstvý chodník, vyšlápnutý tlupou černé. Vím z vlastní zkušenosti, že šoulačka na přemrzlém sněhu pro bystrost a opatrnost zvěře mívá malý úspěch. Pod nohama mi při každém kroku křupe zmrzlý sníh a zdá se mi, že všechno živé musí přede mnou zdaleka prchat. Přivírám oči a tiše naslouchám té věčné melodii lesa. Pomalu se přibližuji ke skupině mladých náletových smrčků. Vpravo v lese za potokem beká srnčí, zřejmě vyrušena ze svého klidu někým, kdo v lese před Vánocemi "kupuje" vánoční stromek.

 Náhle vlevo slyším kviknutí. Postupuji ještě asi tři kroky a snad třicet metrů před sebou vidím černo. Pod mladým doubkem buchtuje na žaludech rudl divočáků. Počítám tři velké bachyně, jednoho silného kňoura, lončáky a selata. Celkem osmnáct kusů. Mladý kňour z olší u potoka již nevyšel. Zřejmě starý pán mladšímu sokovi, který mu "vandroval" do jeho harému, pořádně nařezal a ten si běžel schladit hlavu do potoka. Tlupu nyní ovládá sám. Je to statný rek, který budí náležitý respekt. Já stojím jako zkamenělý. Srdce mi bije až v krku, nitro rozechvívá neklid. Neklid, který se zmocňoval už pravěkého lovce, chystajícího se k lovu, aby uhájil život svého kmene. Já tyto potřeby nemám, jídla mám dost, nestrádám, proto jsou pro mne cennější dojmy, které mi zůstanou ve vzpomínkách. Stojím tu jako nahý v trní, pušku nemám, nemám ani luk, kyj či oštěp, mám jen holé ruce. Přivírám pomalu oko, pomyslný záměrný kříž střídavě kladu za lopatku selat a lončáků. V kapse hubertusu jemně tisknu kulový náboj - a je ticho. Imaginární rána nevyšla.

Starý kňour pobíhá kolem bachyní. Po chvíli upíná pozornost na jednu, kolem které začíná tancovat, buší jí hlavou i zbraněmi do slabin. Bachyně se hlasitě ozývá, dost dlouho uhýbá násilnostem, ale nakonec se poddává. Kňour ji rychle pokládá, spadne a spokojeně si zafuní. Barbar! Kde zůstala něha? Tomu všemu přihlížejí dvě generace mladých, kteří střídavě pobíhají a střídavě ryjí.
 Z pohledu sexuálně obtěžovaných žen bych řekl, že ten kňour je starý kanec a nemrava. V našem právním řádu by za násilí a veřejné pohoršení "vyfasoval" alespoň pět let.
 Ale v říši zvěře a zvířat panují jiné zákony. Láska je dar z nebe. Láska hory přenáší, smysly povznáší, ale i otupuje. V milenecké vášni je možno přiskočit k tokajícímu brousícímu tetřevu, přišoulat k troubícímu jelenu, ulovit kaňkující lišky, vidět na pasece milence - svobodné, vdané nebo ženaté, záletníky, kteří z těch druhých dělají "paroháče". Všichni jsou stejně zaslepení a nepozorní, jen zvěř milostná vášeň přivádí často před hlaveň lovce.

Byl jsem v přírodě svědkem pěkné řady chrutí černé, kvikotu honěné, dobývané bachyně a supění kňoura, které se odehrávaly za šera v blízké houštině. Ale nikdy jsem neviděl podobné "nestydatosti" v půl druhé odpoledne na otevřené loučce.
 Vím jak jemný čich a bystrý sluch má černá. Mnohokrát se mi stalo, že sebemenší šelest nebo pohyb ji zradily. Proto jsem přesvědčen, že právě hrátky kňoura otupily pozornost dospělé černé a umožnily mi v podmínkách pro šoulačku zcela nevhodných přiblížit se k tlupě téměř na dosah.
 Vodící bachyně funí - jako by dávala povel k odchodu. Vládne tady přísný matriarchát. Pomalu odchází podél meze, za ní se řadí jako korálky na niti ostatní příslušníci tlupy, procházejí smrkovým stojákem a mizí do houštin ve stráních, krytých před větrem. Celé toto představení trvalo asi patnáct minut. Byl to pěkný zážitek předvánočního dne a snad i Hubertův dárek pod stromeček.
 Už dávno mne opustila touha ulovit kapitálního kňoura. Už nejsem chtivý rány, jako tomu bylo před třiceti, pětatřiceti lety. Stal se ze mne vášnivý lovec dojmů, které jsou tak silné, že všechno ostatní ustupuje do pozadí. Lovím víc videokamerou než puškou, věk na mě působí, že se ze mne stává lovec beze zbraně, lovec mysliveckých zážitků. Nedělám si zářezy na pažbě, kolik divočáků nebo jelenů jsem ulovil. Snažím se v lese chovat jako zvěř a je mi občas dopřáno "ulovit" zážitky, které ve mně dlouho zůstávají.

ing. Alois Vyhnálek

ČERNÁ ZVĚŘ V LESE

Černá zvěř v lese

Černá zvěř přechází na značné vzdálenosti za potravou a do míst, kde kromě potravy má také kryt a klid 

Snaží se využívat nižší teplejší polohy, které byly v dřívějšku odlesněny na zemědělskou půdu a mají kyprou ornou vrstvu pro hledání potravy. V době vegetace zde černá zvěř má dostatek potravy a současné rozlohy bloků zemědělských plodin ji skýtají také dostatek krytu a klidu. V těchto oblastech si černá zvěř vytvoří dostatek zásob tuku i na zimní období, proto snáze přežije krátkodobé mrazy i s vyšší vrstvou sněhu. Starší zvěř je schopna přežít snížení své hmotnosti až o 40 %, zatímco mladá zvěř jen kolem 25 %. Výška sněhu 40 – 50 cm je pro černou zvěř snesitelná i při mrazech kolem -30 °C, při krátkém nepříznivém období.

Jedná se o zvěř, která v důsledku pronásledování přešla z denní na noční aktivitu, ale v oborách, kde je dostatek klidu, si denní rytmus zvěř ponechala.

V lesních porostech černá zvěř využívá hlavně hustých mlazin, kde má dostatek klidu a krytu před nepřízni počasí. Jehličnaté houštiny ji dobře chrání před ledovými větry a je v nich vyrovnanější teplotní ochrana. Již od května se černá zvěř zdržuje v lánech řepky olejky a po zvýšení porostů slunečnice a hlavně kukuřice zůstává v porostech často až do konce roku, resp. do sklizně plodin.
V našich podmínkách nemá černá zvěř přirozených nepřátel jako např. na Slovensku a Polsku (vlk, rys), proto udržení početních stavů černé zvěře je závislé jen na lovu. Černá zvěř se řadí do skupiny všežravců a je konzumentem jak bylinné, tak i živočišné potravní složky. Podle místního výskytu bere za potravu i mláďata srstnaté zvěře např. srnčata, zajíčky, z pernaté zvěře bažanty i koroptve s jejich násadou. Velmi prospěšná je černá zvěř při hubení drobných hlodavců a také lesních hmyzích škůdců (mniška, sosnokaz, chroust aj.).

Základním faktorem značného zvýšení početních stavů černé zvěře je rozšíření potravních, klidových a krytových možností, resp. zemědělských kultur na značných plochách. Lov zvěře je v těchto porostech prakticky znemožněn.
Na zimu se postupně začne zvěř sice vracet do lesních porostů, ale i zde ji uživatelé honiteb předkládají další energetická krmiva na vnadištích, krmelištích či jinými formami. Každý asi zná někdy až ohromné hromady krmiva vyváženého do honiteb.

Černá má tak nadbytek potravy nepřetržitě po celý rok, a nelze se divit, že denní přírůstky jsou často u černé zvěře vyšší než u domácích prasat a přesahují až 1 kg za den! Můžeme si tedy za to my sami – myslivci a musíme si uvědomit, že bohatou potravní nabídkou zároveň podporujeme nežádoucí trvalé chrutí nejen dospělých, ale i velmi mladých bachyní.

Rudl prasat je rodina. Vede ho zkušená nejstarší bachyně, dále jsou zde přítomny její dcery, vnučky a selata. Vůdčí bachyně, vodí po celý rok selata a rozhoduje o všem důležitém v rodinném dění.

RUDL PRASAT JE RODINA

Nárůst stavů prasat

 Škody v polních a lesních kulturách, ale dnes již i v městských částech, zahrádkářských koloniích, hřištích apod., se stávají i nebezpečnou hrozbou.

Řešení tohoto neutěšeného stavu u nás spočívá na bedrech pouze mysliveckých společností, diskuze o tom, že situaci by lépe řešili profesionální střelci je asi zbytečná, kusé zprávy z oblastí, kde tito působí, hovoří jasně, že se s tímto vypořádat také nedokážou. On totiž pokles stavů nezáleží pouze na tom, kolik prasat se odstřelí, rozhodující je i to, kolik se jich narodí. A zde jsem toho názoru, že používané způsoby lovu, zákonem stanovené doby lovu jednotlivých kategorií divočáků, ale dnes i v neposlední řadě doporučení Ministerstva zemědělství, způsobují právě navýšení počtu této zvěře.

Jsem toho názoru, že právě způsoby a doby lovu této zvěře mají přímý vliv na množství plných bachyň, to zda je nebo není žírný, příznivý rok pro prasata, má vliv na množství metaných selat jednotlivými bachyněmi a jejich životnost.
Mám dojem, že k řešení problému může pomoci podrobnější poznání ekologie a etologie prasat. Z článků, které jsou publikovány některými výzkumnými ústavy, které se zabývají chováním divokých prasat, vyplývá těchto několik málo poznatků.

Rudl prasat je v podstatě rodina. Vede ho zkušená nejstarší bachyně, dále jsou zde přítomny její dcery, vnučky a selata. Vůdčí bachyně, pokud se nepřihodí nic mimořádného, vodí po celý rok selata a rozhoduje o všem důležitém v rodinném dění.
Z toho je nejdůležitější stimulace chrutí celé rodiny, které spadá při normálním průběhu života rodiny na měsíce listopad a prosinec.

V tomto období však dochází k nejintenzivnějšímu lovu, je povolen lov dospělých kňourů a bachyň. Začíná padat sníh, dochází tedy k dobré čitelnosti, kde je právě rodina zalehnuta. Ale i společných lovů na drobnou zvěř je využíváno k nejméně vhodnému způsobu odlovu. Pokud se zjistí zalehlá rodina, ta se obklíčí a nastane cosi, co lze přirovnat množstvím vypálených ran a hlukem, k bitvě tří císařů u Slavkova.

Padne jedno, možná dvě prasata, a výsledek? Rozehnání rodiny do všech světových stran má určitě fatální důsledky.

 Těžko lze předpokládat, že prvořadým úkolem členů této rodiny černé zvěře je zase se spojit dohromady. Všechny bachyně, včetně již odrostlých jarních selat, totiž dostaly již pokyn od vůdčí bachyně k chrutí, a tudíž lze předpokládat, že po ztrátě ochrany dospělým kňourem a bez přítomnosti vedoucí bachyně jsou pokládány i lončačky a jarní selata potulujícími se kňourky menších hmotnostních kategorií.

Domnívám se proto, že šetrné vytlačení prasat z lože a odstřel třeba dvou lončaček maximálně dvěma střelci, tak aby rodina zůstala pohromadě, by splnilo účel daleko lépe.

Odstřel dospělých kňourů je zákonem stanoven na měsíce srpen až prosinec. Dovolím si tvrdit, že odstřel těchto kňourů minimálně v měsících říjen až prosinec postrádá jakoukoliv logiku. Je to opět období hlavního chrutí a u každé rodiny je důležitá přítomnost dospělého kňoura. Téměř u každého článku napsaného nějakým odborným ústavem se dočteme o nedostatku dospělých kňourů v přírodní populaci. A právě v době, kdy se nejvíce nedostatek projevuje, je nařízeno zákonem dospělé kňoury lovit.

Odchytová zařízení jsou podporována dotacemi Ministerstva zemědělství. Podle mého přesvědčení jsou doporučení, jak mají být tato zařízení používána, to je k odchytu selat, velmi chybné a opět kontraproduktivní.
Pokud by měly plnit účel snižovat stavy této zvěře, je nutno provést odchyt nejen selat, ale celé rodiny a provést patrně její následnou celou likvidaci. Nejdůležitějším předpokladem k tomu, aby nedošlo k chrutí u rodiny během roku, je totiž to, že vůdčí bachyně vodí alespoň jedno sele. Pokud selata bachyni všechna odchytíme, reaguje na to brzkým vstupem do chrutí a s ní do chrutí vstupují všechny další nevodící bachyně. Protože ale toto chrutí začne probíhat mimo hlavní sezónu, kdy kňouři aktivně bachyně vyhledávají, lze předpokládat, že budou bachyně pokládány jakýmkoliv kňourem, kterého náhodně potkají a zákonitě budou v chrutí bachyně ve větším množství.

Doporučení preferovat odstřel dospělých bachyň jsem asi moc dobře nepochopil.

Vždy nejpotenciálnějším nositelem plodnosti jsou a budou lončačky. Pokud bych si měl vybrat, určitě bych ulovil lončačku. Vždyť u starších bachyň ani nevíme, zda už není za zenitem své plodnosti, ať už se jedná o počet selat, nebo jejich životaschopnost.

Připomínku však mám k některým z mého pohledu žabomyším válkám, vedeným v mnoha diskuzích, které jsou však podporovány jistou tradicí mysliveckého konání, ale i zákonem. Předně se jedná o možnost odstřelu plné lončačky. Myslivci se rádi vyjadřují v tom smyslu, že se v přírodě snaží zastoupit predátora. Je třeba si uvědomit, že predátor uloví snáze kořist nějakým způsobem handicapovanou, to je nemocnou, zraněnou, ale sem patří i nevyspělé plné bachyňky.

Rozhodně jsem však proti odstřelu vodících bachyň jakéhokoliv věku, protože jejich úniková schopnost v přirozeném prostředí je zase větší než u jejich selat. Dalším tématem v této kategorii, je lov lončáků obou pohlaví a jejich hodnocení podle věku, s vyvozováním důsledků při překročení věku třeba o dva měsíce. Vždyť toto nemá pro praxi žádný význam.

Určitě bych uvažoval o stanovení jiného kritéria pro posouzení celoročního odstřelu. Napadá mě třeba stanovení živé hmotnosti, které mohou lončáci dosáhnout do konce druhého kalendářního roku, pokud se narodili na počátku roku předchozího. Logicky by se sem bez jakýchkoliv problémů mohly schovat sanitární odstřely starších kusů poraněných, nemocných, špatně vyvinutých. Ale to je pouze můj nápad, možná by se našlo kritérium vhodnější.

O odstřelu dospělých kňourů již jsem se rozepisoval. Po přečtení některých diskuzních stránek na toto téma se domnívám, že na scénu vstupuje nová nezdravá myslivecká tradice, která určuje lov dospělých kňourů způsobem, když ne já, tak soused. Co na to říci. Pokud takto myslivci černou zvěř loví, nechť nepředstupují před veřejnost jako ochránci přírody a lidé, jejichž počínání je rozhodující pro přežití zvěře ve volnosti. Při různých přehlídkách a slavnostech jsou prezentovány trofeje jako výsledek myslivecké činnosti a mysliveckého hospodaření. Nechápu toto u černé zvěře. Vždyť trofej je pouze taková, v jakém úživném prostředí tato zvěř konkrétně žije a kdy onoho myslivce se zbraní potká. Jiná souvislost mezi mysliveckým hospodařením a velikostí zbraní mi jaksi uniká. Docela bych se přimlouval, aby nebyly na výstavách u těchto trofejí uváděny jména lovců, což by možná snížilo tlak na jejich získání.

František Dvořák

Nám to může vyhovovat, protože je stále co lovit? #Černá zvěř, Chrutí černé zvěře, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře, lov, Lovu zdar!, Pečené prasátko, Divočák, Vnadiště

Černá zvěř na vnadišti v lese

V minulých letech, kdy se na podzim, po sklizni polních plodin a zejména kukuřice, divočáci vrátili do lesa, tak jsme konstatovali, jak jsou tlupy prostříleny. Dospělým, našim známým bachyním, chyběla selata. 

Pozorovali jsme i velký úbytek lončáků...

V posledních dvou či třech letech je tomu naopak. Divočáci se vrátí do lesa a začnou pravidelně navštěvovat vnadiště, ale chybí dospělé bachyně. A skutečně to bývaly opravdu velké bachyně. Nepíšu zde o bachyních lončačkách. V lese se nám pak pohybují a vnadiště navštěvují početné, i dvacetihlavé, tlupy různě velikých selat bez jediného dospělého kusu. Z loveckého hlediska by se dalo říct, že nám to může vyhovovat, protože je stále co lovit.

Když se nad tím ale zamyslím, tak právě tady vidím velký problém. Dospělé starší bachyně vodí méně selat než třeba bachyně dvouleté. Metají také dřív. Lončačky metají třeba i v červnu a vodí i osm selat. A i kdyby metaly selat méně, tak množství metaných selat se násobí počtem těchto mladých bachyněk. Tato selata dospívají později a také později jdou do chrutí, které pak probíhá celoročně. Při pozorování výše vzpomenutých početných tlup selat, je možné sledovat zvýšený zájem kňourků o bachyňky - sourozence, které už jdou do chrutí. Pokud vezmu poměr pohlaví 50/50, tak například z dvacetičlenné tlupy, pokud nebudou odloveny, půjde deset bachyněk do chrutí. A tady začíná ta geometrická řada množení.

Ze znalosti a zkušeností z fungování mysliveckých sdružení si umím vysvětlit i tento současný stav. Dříve se lovu divočáků v mysliveckých sdruženích věnovalo jen několik členů. Ti ostatní, kteří nebyli ochotni obětovat čas a sedět po večerech a nocích na posedech, na členských schůzích odhlasovali, že lovci patří jen sele, větší kus se musí rozdělit. To zase motivovalo lovce, aby stříleli selata. Nyní se ve sdruženích věnuje lovu divočáků velká část členů. Dokonce mezi sebou v počtu ulovených divočáků soutěží. Motivací je pro ně opět zvěřina, ale už bez rozdílu, zda se jedná o sele nebo starší kus. Zobecňuji a nechci se dotknout těch, pro které je motivací lovecká vášeň nebo zodpovědnost při plnění plánu lovu. Pokud je motivací zvěřina a lovíme všichni, lovíme pro sebe, tak platí zásada, proč bychom lovili selata, když si můžeme rozporcovat domů do mrazáku třeba i metrákový kus.

Divočák neboli Prase divoké

Tady nastupuje i další faktor a to je neznalost. Málokterý z těchto myslivců zná něco bližšího o divočácích. On pouze vidí hřbet divočáka nad mladou pšenicí a má zájem ulovit. Jemu je jedno, že ulovil vodící bachyni, protože selata v pšenici neviděl. Možná ani sám nepozná, že ulovil vodící bachyni a pokud ano, tak se uklidní tím, že někde četl, že osiřelých selat se ujme jiná bachyně. To je však naprostý nesmysl. Selata, která jsou ještě odkázána na mateřské mléko, pak hynou. Smutné je, že je nalézáme uhynulá na vnadištích, kam byla zvyklá se svojí mámou chodit. Selata, která již nebyla zcela závislá na mateřském mléce, si pak vytváří svoje tlupy a živoří. Zdržují se na jednom místě, kde nejsnadněji najdou potravu. To potom je ten lán pšenice, kde způsobují značné škody. Nezbývá jim však nic jiného, protože tlupa, kde jsou vodící bachyně, je nepřijme a odhání je.

Nemalým problémem je také to, že ani řada mysliveckých hospodářů nevede myslivce ve sdruženích ke správnému lovu. Někdy je to samotná jejich neznalost, anebo jednají pod tlakem členské schůze. Například myslivecký hospodář, který si dovolil jednat podle zákona a vytkl myslivci ulovení dospělého kňoura, jehož lov nebyl v dané honitbě povolen, byl členskou schůzí odvolán z funkce. Proto si řada mysliveckých hospodářů situaci zjednodušuje, a to tak, že malý divočák je sele a každý větší či velký divočák je pak lončák. Sám jsem se o takovém jednání přesvědčil. Viděl jsem sekáče, o kterém lovec i jeho myslivecký hospodář tvrdili, že to je lončák. Zažil jsem i to, že podle čísla plomby bylo vykázáno sele, přitom plomba byla upevněna na uloveném starém kňourovi. Poznal jsem i myslivecké hospodáře, kteří o divočácích hovořili jako o škodné a nabádali myslivce, aby stříleli všechno a to podle zásady „čím větší, tím lepší“.

Stejně tak, jako píši o bachyních, bych mohl psát o kňourech. V honitbě vždy máme nějakého staršího kňoura. Měli jsme i skutečně velké a staré. Potkávali jsme je, věděli jsme, kde zalehávají a oni svá místa nemění. Jeden z nich měl zvláštní, atypickou stopu. Už se v honitbě nezdržuje a nevěřím, že by zabloudil. Určitě se na hlášence o odlovu zvěře objevil jako sele nebo možná ani vykázán nebyl.
Kolem problémů s divočáky stále chodíme jako kolem hrnce s horkou kaší. Ten problém za nás nikdo nevyřeší. To musíme vyřešit sami. Předně si musíme přestat lhát. Zaměřit lov do kategorie mladých divočáků, tedy selat a lončáků. A to skutečně, ne jen administrativně, jak se to děje dosud. Zásadně šetřit dospělé bachyně, a to nejen vedoucí, jak je to v článcích doporučováno. Když se tlupa rozejde po lese nebo v lánu obilí, tak málokdo pozná, která bachyně je vodící, natož vedoucí.

Zákon umožňuje lov bachyní v době jejich lovu bez omezení, ale skutečně vezměme rozum do hrsti a začněme s divočáky hospodařit. Jinak si budeme stále lhát a říkat, my za to nemůžeme. Nic nám nepomohou prázdné diskuse o množství divočáků, o obtížnosti jejich lovu nebo o způsobech zemědělského hospodaření na aktivech mysliveckých hospodářů.

JUDr Milan Hüttner


#Černá zvěř, Chrutí černé zvěře, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře, lov, Lovu zdar!, Pečené prasátko, Divočák, Vnadiště

Před příchodem na vnadiště si bachyně nejdříve ověří okolí, často obcházejí naše stanoviště a z houštiny nám pak zafuněním dávají najevo, že o nás dobře ví...

Prasečí rodinka

Ze všech diskusí vyplývá jednoznačná potřeba v postižených oblastech černou zvěř efektivně lovit

Jak však tohoto cíle dosáhnout ve stavu, kdy vázne komunikace mezi zemědělskými subjekty a myslivci, kdy způsob obhospodařování pozemků znesnadňuje lov divočáků v létě a jejich učenlivost komplikuje lov v zimě?
Po pokosení kukuřic se černá logicky do lesa vrací a začíná navštěvovat tradiční vnadiště. Evidentně si je velmi dobře pamatuje z předchozího období, protože nově založená zařízení vyhledává výrazně později. Právě toto období si dovoluji na základě zkušeností z několika posledních let považovat za zcela stěžejní z hlediska tlumení stavů černé zvěře v našich podmínkách (o problémech lovu po napadnutí sněhové pokrývky se zmíním dále).
Následující řádky berte prosím pouze jako úvahu, vytvořenou na základě několika let pozorování stavu v honitbě i výsledků lovu.

Černá se nám s podzimem vrací do lesa, starší kusy navštěvují známá místa. K nim přibývají nově narozená selata (mnohá bez matek, které byly uloveny během léta na polích) i kusy přistěhovalé, které do daného prostředí přišly poprvé.
Situace v navrátivší se populaci je tím pádem, zejména vzhledem k prostoru, značně nepřehledná a začíná doba obsazování „zimních teritorií“. To se projeví výrazně vyšší aktivitou zvěře, jak pohybovou, tak zvukovou. Sedneme-li v klidu poblíž vhodné krytiny, ozve se nám ještě před setměním, a brzy se dá také do pohybu.
 Právě nyní ji je možné občas vyprovokovat vábničkou. Nabývám ovšem stále více dojmu, že i tuto lest si starší kusy pamatují a některé tlupy „mizí po anglicku“. Je tedy vždy lepší nejdříve počkat, kterým směrem se černá v leči pohne a vábení „risknout“ jako poslední možnost tam, kde jí není možné s dobrým větrem nadejít.

Tlupa černé zvěře v lese

Pohyb zvěře probíhá nejen před setmění, ale také po ránu. Prakticky každoročně se mi podaří v uvedeném období ulovit divočáka na ranním šoulání mezi houštinami nebo na rozhraní pasek a vzrostlého lesa.

K uvedené úvaze o soupeření o vhodná „teritoria“ mne přivedlo několik zkušeností. Opakovaně se mi podařilo být svědkem zvukového kontaktu dvou tlup, které byly zavláčené ve dvou sousedních lečích. Brzy po ohlášení jedné tlupy se vždy ozvala druhá a pozvolně se k sobě blížily. Jednou jsem byl dokonce příčinou tohoto rozruchu sám, když se mi obě tlupy ozvaly teprve po použití vábničky. Postupovaly směrem ke mně z obou stran a nebýt větru, který mne na poslední chvíli zradil, určitě bych se dostal k úspěšné ráně.

Poslední zážitek mám spojený s letošním příchodem černé z polí. Situace byla téměř „modelová“, tedy výše popsaná. Posed umístěný mezi dvěma houštinami. Černá se pohnula nejdříve po mé pravé ruce ve vzdálené části kotlíku. Když už jsem chtěl sestoupit a s dobrým větrem se jí pokusit našoulat, ozvala se druhá tlupa v houštině nalevo. Buď byla početnější, nebo více rozptýlená, rozhodně se však ozývala ze dvou oddělených míst a byla pro mne mnohem hůře dosažitelná. Hlavou mi probleskla myšlenka, že by mohly jít podle mých domněnek „po sobě“. Skutečně to netrvalo ani deset minut, kdy se obě tlupy začaly přibližovat a kusy po mé pravé ruce se přiblížily k posedu.

Náhle jsem na cestě, asi padesát metrů od tlupy, zahlédl pohyb. Na travnatý pruh vystrčil ještě za plného světla hlavu dospělý kus, podle postavy se mohu pouze dohadovat, že se jednalo o kňoura. Chvíli se rozhlížel na jednu i druhou stranu a pak se klusem vydal přes trávu a nízký nálet do sousedního kotlíku. Evidentně mířil ke vzdálenější polovině cizí tlupy. Do houští se už ale doslova vrhl s výhružných zařváním.

Prasata, která tady byla, ve vteřině rozehnal s chrochtáním do všech stran a pak se vydal k druhé části tlupy. I ta před ním prchala s poděšeným kvičením. Bohužel ani jeden kus neopustil houštinu. Podle těžkého kroku a funění obešel dospělý kus ještě jednou obsazené území a pak ztichnul, zřejmě zde zalehl.
Selata z druhé tlupy, v jejíž blízkosti se předtím zdržoval, se bez zájmu o dění u sousedů pomalu přesouvala směrem za tímto kusem, až mi vytáhla z houští ven. Možná že se tedy jednalo o bachyni, která pro svoje potomstvo uhájila celý prostor. Jedno odrostlé sele se mi podařilo ulovit.

Po několika letech podobných zkušeností si tedy dovoluji dedukovat, a pro myslivce hospodařící v podobných podmínkách doporučit k popřemýšlení, že právě toto období, trvající zhruba dva až tří týdny, je pro tlumení stavů černé zvěře velmi účinné. Prasata jsou po tuto dobu velmi aktivní, přesouvají se mezi jednotlivými lečemi, ověřují si dostupné zdroje potravy i úkrytové možnosti, testují konkurenci a pravděpodobně si budují teritoriální hierarchii.

Reagují proto poměrně dobře na zvukové podněty, vytahují z krytiny a kontakty s nimi jsou proto velmi časté. Potravní nouze je k tomu v žádném případě nežene, protože ulovené kusy jsou zcela logicky dobře zabělené po letních hodech v polích. Rovněž návštěvy vnadišť nejsou nijak časté.

Prozatím neotevřenou otázkou zůstává, jak pokračuje každoročně další typický vývoj. V našich podmínkách uvedená aktivita brzy odezní a černá utlumí projevy svojí přítomnosti. Je to velmi dobře znát zejména v poslední výše uvedené etapě trvající zhruba pět let. Na vnadiště dále černá sice vychází, nicméně evidentně nerada, je velmi ostražitá a nedodržuje žádnou pravidelnost.

Dříve bývalo téměř jisté, že navštívila-li tlupa černé krmení v noci před svítáním, vrátí se sem z nejbližší krytiny, kde se po nasycení ukryla, ihned se soumrakem.

Kňour v zimě

Dnes se perioda návštěv protahuje i na několik dnů a instalované fotopasti odhalily velké nepravidelnosti. V tomto směru nemohu potvrdit závěry publikované nedávno v časopise. Černá se přísvitu nebojí, max. napoprvé odskočí do krytu, aby se obratem vrátila, zdroj osvětlení ověřila a nerušeně se nasytila. Za tři roky, co fotopasti používám, jsem získal pouze jediné záběry černé zvěře za světla. Jinak jsou návštěvy roztroušené po dobu celé noci, téměř výhradně hodinu po setmění a hodinu před setměním.

Co je ovšem podstatné. Jakmile černá jednou „přečte“ prostředí, začne velmi rychle chápat souvislosti.
Před příchodem na vnadiště si bachyně nejdříve ověří okolí, často obcházejí naše stanoviště a z houštiny nám pak zafuněním dávají najevo, že o nás dobře ví.

 Vytvořené slepé průseky postupující tlupa poctivě obejde a pokračuje v původním směru na jejich protější straně.

Během zimy černá také málo reaguje na provokace pomocí vábničky. Bývalá praxe, kdy jsem na posedu počkal do setmění, pak jsem se krátce ozval a velmi často dostal odpověď i černou do pohybu, přestala fungovat. Mám dojem, že přes zimu „usídlená“ prasata odmítají dát o své přítomnosti vědět. Minimalizují pohyb a vše směřují k záchovnému režimu bez energetických výdajů. I na samotné krmení přicházejí mlčky, jejich pohyb můžeme sledovat jen podle občasného prasknutí větévky a často se přímo „zhmotní“ nad krmivem.
Problémem posledních let, dnes spíše pravidelností než výjimkou, je absence mrazů a sněhové pokrývky během hlavní sezóny. Mdlé, vlhké, promočené a mlhavé počasí aktivitě černé zvěře příliš nenahrává. Oživení nastává teprve v okamžiku, kdy se objeví souvislejší pokrývka a uhodí mrazy.

První dva dny po napadnutí sněhu nemá příliš smysl o ulovení prasete usilovat. Černá je zavláčená v houštinách a neopouští je. Vydrží-li ovšem počasí, nastává téměř stoprocentní jistota, že se černá na vnadiště vypraví. Právě v těchto dnech si dovoluji spatřovat druhou významnou příležitost k tlumení jejích stavů. Bohužel, jak jsem již poznamenal, jsou chladnější období v posledních letech žalostně krátká a černá stále více využívá negativních poznatků.

Aktivita černé je navíc podle zkušeností mých, i zkušenosti kolegů, vázána na určité, těžko předvídatelné, etapy. A to i za stálého počasí. Jinými slovy. Několik dnů se prasata v honitbě ani nepohnou, aby se náhle objevila na všech vnadištích najednou. Stává se tak zcela běžně, že po dvou týdnech půstu ulovíme náhle během dvou večerů naráz čtyři kusy. A to na zcela opačných, navzájem migračně nepropojených částech honitby. Zde už bychom ale o vnějších vlivech pouze spekulovali. Na samotný závěr ještě dlužím přiblížení současné situace se stavy černé zvěře v našich podmínkách.

S úžasem (a solidárním „držením palců“) sleduji zoufalou snahu některých kolegů o zvládnutí místní exploze černé zvěře. I u nás dosahují její počty krátkodobých maxim a objevují se lokální problémy při poškození travních porostů, sousedních pšenic nebo při vyrývání sazenic. Nicméně si troufnu odhadnout, že současné počty černé zvěře nedosahují ani zdaleka stavu, se kterým jsem se zde měl možnost setkat v polovině osmdesátých let. Nezměnit ale naše způsoby a lovit podle tehdejších zvyklostí, věřím, že bychom zdaleka nedosáhli ani dnešních třetinových výřadů. To vše svědčí nejen o výrazné změně vnějších podmínek, ale také o obrovské přizpůsobivosti a učenlivosti černé zvěře.

-PL-

#Sele prasete divokého, Černá zvěř, Černá zvěř - bachyně, Chrutí černé zvěře, Lovecké příběhy, Příroda a myslivost, Rytíři lesů, Stádo tlupa rudl, Vábení

U jelenovitých, žijících v tlupách (jelen, daněk, sika) probíhá říje na tzv. říjištích. #Jelení říje, Srnčí říje, deer rut, Chrutí černé zvěře

Jelení říje

U přežvýkavců (zejména jelenovitých) bývá rozmnožovací teritorium 

oddělené nebo i vzdálené od obytného okrsku. U některých druhů (především spárkaté zvěře) se projevuje vyhraněná teritorialita v časově relativně krátkém období a to hlavně v době rozmnožování.

 Tehdy samec obhajuje určité území proti ostatním samcům, neboť toto říjné teritorium pro něj představuje jediný prostor, kde se může dostat k páření s jednou nebo i více samicemi. Vytváření říjných teritorií se uskutečňuje jen u těch druhů zvěře, u nichž se na začátku říje začnou samci sexuálně projevovat o něco dříve než samice. Běžně se stává tímto říjným teritoriem část domovského okrsku samičí tlupy (u turovitých a divočáků).

U jelenovitých, žijících v tlupách (jelen, daněk, sika) probíhá říje na tzv. říjištích. To jsou teritoria, často vůbec územně nesouvisící s domovskými okrsky, ať již samčích nebo samičích tlup. Někdy bývají tato říjiště i dosti vzdálená od domovských okrsků a zvěř na ně migruje více kilometrů. U jelenovitých lze v podstatě rozlišit tři základní principy teritoriality v době říje.

První princip je reprezentován srncem.

Teritoriální srnec obývá delší dobu před říjí své teritorium. V době říje (v její časově rozhodující fázi) teritorium neopouští a čeká v něm na srny, které do jeho teritoria postupně přicházejí a on je pokládá. Teritorium v tomto případě představuje vhodné prostředí pro návštěvu srn v době rozmnožování. Srna se ale může v teritoriu srnce, se kterým se pářila, zdržovat i po říji a využívat výhod tohoto prostředí delší dobu. Teprve v pozdější fázi říje, kdy už není k dispozici žádná neoplozená srna v jeho bezprostředním okolí, srnec opouští své teritorium a další říjné srny vyhledává mimo něj.

Podobným způsobem se chová i los, ale vyhledávací činnost během říje u něj hraje podstatně větší roli než vyčkávání ve vlastním teritoriu. Losí samec se ve svém teritoriu může setkat pouze s jednou nebo nejvýše dvěma losicemi, které se vyskytují buď přímo v jeho teritoriu nebo v těsné blízkosti. Další samice, které se zdržují na vzdálenějších místech, musí los sám aktivně vyhledat.

Druhý princip můžeme pozorovat u jelena

a podobně se většinou chová i sika a za určitých okolností také daněk. Jelen si vybojuje říjné teritorium (říjiště), na kterém se zdržuje v době rozmnožování tlupa laní. Jelen tedy získává říjné teritorium již s laněmi, nikoliv předem, proto aby laně do teritoria dodatečně přilákal, ať již atraktivitou prostředí jako srnec, nebo atraktivitou sebe sama jako daněk. Toto teritorium, včetně laní, jelen obhajuje a snaží se postupně pářit se všemi tam přítomnými říjnými samicemi.

Třetí princip se uplatňuje u daňka

Větší počet daňků si po soubojích rozdělí velké říjné teritorium (tzv. lek) na situačně různě výhodné, menší plochy (říjné arény). Daněly přicházejí do společného říjného teritoria většího počtu daňků a vybírají si některého z nich, ten je aktivně očekává (předvádí se) ve svém nevelkém teritoriu. Daněla nenavštěvuje jeho teritorium (arénu) kvůli atraktivnímu prostředí, ale kvůli samotnému daňkovi. Teritoria tohoto typu také neobsahují žádné významné potravní zdroje a obvykle ani krytové možnosti, které by přitahovaly daněly. Daněla tedy přichází do leku výhradně za daňkem a nikoliv za zdroji potravy nebo kvůli krytu. Často dávají daněly přednost daňkovi, který má teritorium uprostřed společného říjiště (leku).

V leku jsou uprostřed arény nejsilnějších daňků, obklopené dalšími teritorii slabších daňků. V teritoriu nejsilnějšího daňka může být většina daněl a v okrajových teritoriích slabších daňků nejsou potom téměř žádné daněly. Pokud je poměr sil daňků v leku více vyrovnán, je i rozptýlení daněl rovnoměrnější, zdržují se v arénách více daňků a nekoncentrují se jen u jednoho z nich. Daněla přichází do daňkova teritoria jen kvůli pokládání a pak zase odejde.
Zatímco daňci se v době říje dostavují na lek každý den, daněly tam přicházejí jen tehdy, když se chtějí pářit (tedy po dobu své krátké říjnosti). Daněla, která již odříjela nebo ještě neříjí se na lek nedostavuje.
Daněla se na leku zdržuje jen po tu dobu, než si vybere partnera a spáří se s ním.Samice druhů, jejichž samci říjí lekovým způsobem, jsou více přitahovány většími skupinami samců než osamělými samci. Čím je lek větší, tím více je přitahuje. Daněk se v době odpočinku ze své arény vzdálí a vrací se tam opět v té části dne, kdy probíhá říje. V té době se již ze své arény ale nevzdaluje ani na chvíli. Při lekovém způsobu říje začínají nejdříve říjet nejsilnější samci v centru leku. Teprve následně se šíří „říjná nálada“ od středu leku k jeho okraji, takže se do říje postupně zařazují i další hierarchicky níže postavení samci. Samci si tudíž nejen musí vybojovat teritorium v prostředí, do kterého se dá očekávat příchod samic, ale navíc musí ještě samici osobně zaujmout (převedeno do lidských pojmů, teritorium zde představuje jen jakousi „výkladní skříň v uličce lásky“).

Pro lekový systém je charakteristické, že samice nejsou synchronizovány ve své říjnosti. Princip říjení založený na lecích je tedy určitou kombinací principu říjištního (jelen) a teritoriálního (srnec). Modifikaci říjištního způsobu říjení je možno zaznamenat u sobů v době jejich migračních přesunů. Pohyb stáda sobů je na nějakou dobu přerušen a každý silný samec si během této „pochodové přestávky“ v bezprostředním okolí výskytu svých samic vytvoří nevelké říjiště, které si někdy podrží jen na několik hodin, jindy na několik dní. V těsném sousedství může mít podobné říjné teritorium další sob se svými samicemi.
V tomto případě jsou tedy vytvářena přímo navazující říjiště (obdoba říjných arén v leku), ale kolem samic jako u jelena, nikoliv nezávisle na nich jako u daňka. Od jelena se sob liší tím, že má říjiště těsně u sebe, zatímco hlavní jeleni říjí ve větší vzdálenosti od sebe. Zdánlivě je tedy způsob vytváření říjných teritorií soba bližší daňkovi, ve skutečnosti je však svou podstatou bližší jelenovi. Při přestávce v přesunu sobů proběhne říje většiny samic a po jejich spáření stádo místo zastávky opustí a pokračuje dál ve své cestě. Nemigrující (lesní) sobi mají systém říjných teritorií zcela podobný jelenům.

Základní dvě činnosti, vyhledávací a vyčkávací jsou v době říje u jednotlivých druhů jelenovitých zastoupeny tedy následovně: Jelen a sika - pouze vyhledávací činnost, los - kombinace vyhledávací a vyčkávací činnosti, srnec - převažuje vyčkávací činnost a vyhledávání je pouze jejím nepravidelným doplňkem, daněk - pouze vyčkávací činnost. Byly však zaznamenány i výjimky, kdy sika (při neúnosně velké hustotě populace) využíval systém leků a jelen lesní (v klimaticky zcela odlišné oblasti od našich poměrů) se choval teritoriálně jako srnec.

ŘÍJE, tvorba teritorií, partnerské a rivalské chování zvěře. Námluvy a imponování. #Milování světu vládne, aktivity radosti a milování života, Jelení říje, Srnčí říje, Chrutí černé zvěře, deer rut

Černá zvěř - chrutí

Před vlastním pářením dochází k projevům říjného chování

 které má dvě obsahově odlišné složky (podsystémy), jednak partnerské chování a dále rivalské chování.

 Účelem partnerského chování je přilákat jedince opačného pohlaví a upozornit jej na sebe. Naopak rivalské chování má za účel odpuzení soupeřících jedinců téhož pohlaví. Rivalský podsystém směřuje ke zvětšení vzdálenosti mezi jedinci. Typickým projevem rivalského chování je tvorba teritorií. Dalším projevem jsou souboje mezi příslušníky téhož pohlaví v době říje. Agresivní projevy mají své místo i v podsystému partnerském. Ten směřuje ke zmenšení vzdálenosti mezi sexuálními partnery.

 Součástí námluv mohou být také útočné i obranné projevy i samotné páření může být ze strany samců provázeno násilím.
V tzv. předkopulační fázi se uplatňuje epigamní chování („námluvy“). Následkem něj jsou odstraněny instinktivní zábrany k překročení individuální vzdálenosti obou partnerů. Epigamní chování se projevuje u obou pohlaví, u samců jsou však jeho projevy většinou intenzivnější. 

Při námluvách je obvykle aktivnější samec, ale i samice upozorňuje samce na svou sexuální ochotu překonáváním individuální vzdálenosti. 

Námluvy představují signální chování, které podporuje porozumění mezi oběma partnery. Námluvy směřují k lákání partnera, sexuální stimulaci a synchronizaci vyladění obou aktérů před pářením.
Námluvy mají často formu ritualizace, při které samec demonstruje samici svou tělesnou způsobilost ke zplození kvalitního potomstva. 

Součástí tohoto říjného chování je také imponování. V případě samce je imponování určeno jak samicím, které má přilákat, tak i samcům (sokům), které má zastrašit. Imponováním zvíře zdůrazňuje (nebo také pouze předstírá) své nápadné tělesné znaky (velikost, zbarvení či pohyby). Získat samici z již založeného páru je podstatně obtížnější než v případě nespárované samice.

 Skutečnost „vlastnictví“ samice je respektována mezi samci, kteří se navzájem znají, zatímco cizí samec tuto skutečnost respektuje méně často. Vlastnictví samice také respektují samci, kteří jsou svou dominancí a silou jen o něco lépe situovaní, než vlastník samice. Pokud je cizí samec podstatně silnější a dominantnější než vlastník samice, příliš jeho „vlastnická práva“ nerespektuje.

U individuálně (teritoriálně) žijících druhů zvěře dochází někdy k tomu, že se i mimo říji stýkají samec se samicí na hranici svých sousedících okrsků a nebo v místech, kde se jejich okrsky zčásti překrývají. Přitom se setkávají jen příležitostně (více méně náhodně) nebo i pravidelně (záměrně). Během setkávání se zdraví, očichávají a chvíli spolu setrvávají („porozpráví“), pak se opět rozejdou. Tento mimoříjný kontakt napomáhá snazšímu překonávání jejich vzájemnému odstupu v době říje.
V říji se u samice silně zvyšuje produkce pohlavního hormonu estrogenu a jeho zbytky jsou odplavovány močí. Při určité koncentraci estrogenu v moči začne samec projevovat o samici zájem. Hormonální pachový signál ovšem účinkuje jen na krátkou vzdálenost. Samice v říji také zvedá ocas, někdy jím i potřásá, rovněž roztahuje běhy, často ždímá (typické zejména u přežvýkavců), projevuje se u ní zvýšený neklid, snížená chuť k přijímání potravy. Samice si v říji také častěji upravuje srst zejména jejím olizováním.

U samic většiny druhů zvěře způsobuje dráždění nervů v křížové partii páteře rozšíření a zkrácení pochvy, jakož i prokrvení a stahy stěn pochvy.

U bachyně se při zatlačení na hřbet v křížové oblasti dostaví reflex znehybnění. Před pářením samice některých druhů (kočkovité šelmy, zajíci, hlodavci) zaujímá pozici nazývanou lordózní. Při ní prohne obloukovitě tělo, zdvihne zadek a odkloní ocas. Lordózní pozice umožňuje proniknutí penisu do pochvy a současně je podmínkou udržení hmotnosti kopulujícího samce. Samice šelem (zejména kočkovitých a kunovitých) se v říji plazí a třou se hrudníkem o zem, kroutí se, válejí na boku a na zádech a hlasitě se ozývají většinou vřeštivými zvuky. Samice může samce provokovat k sexuální aktivitě sledem poskoků, které skončí postojem připravenosti k páření (zajíci, hlodavci).

U některých druhů zvěře má samice snahu říjné chování (předkopulační ceremoniál) prodlužovat a komplikovat, čímž ztěžuje partnerovi možnost, aby se zajímal ještě o další samice. Vyskytují se však i u téhož druhu také takové samice, které jsou ochotny se pářit bez jakékoli předchozí přípravy. Samice může rovněž protahovat dobu před pářením svým zdráháním proto, že instinktivně očekává možný příchod ještě silnějšího samce. Samice se snaží vybrat samce co nejvýše hodnostně postaveného, zatímco samcovi na hodnostním postavení samice příliš nezáleží.

U polygamních druhů samice většinou vyčkává, až na ní přijde řada při páření se silným samcem (v podstatě „stojí ve frontě“ na páření), než aby volila snáze uskutečnitelné oplození samcem slabým. Samice odmítají v říji samce, kteří jsou slabí, podvyživení, zranění, nemocní nebo napadení parazity.
Jedním z doplňujících prvků při výběru samce samicí může být i jeho vzhledová asymetrie. Pokud má samice možnost, odmítá samce, který není utvářen symetricky. 

Často je podstatně více času a energie vkládáno do říjného chování než do vlastního páření, které trvá jen krátce a nevyžaduje příliš mnoho fyzického úsilí.

#Milování světu vládne, aktivity radosti a milování života, Jelení říje, Srnčí říje, Chrutí černé zvěře, deer rut, 

O životě černé zvěře. #Černá zvěř, Chrutí černé zvěře, Instinkty a pudy, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře

Současně vysoká reprodukce černé zvěře je ovlivněna způsobem zemědělského využívání agrárních ekosystémů na značných plochách.

Kňourci pozorně sledují...myslivce?

 Ke snížení stavů černé zvěře v minulosti přispívaly velké šelmy (vlci, medvědi) a stejně došlo k nežádoucímu zvýšení početních stavů. Doby chrutí a metání mláďat měly svá časová období, která jsou v důsledku antropogenní činnosti narušena. Hlavně dostatek potravy způsobuje velmi brzké pohlavní vyspívání bachyněk, které vstupují do chrutí často fyzicky nevyspělé. Mladé bachyňky z jarního metání se stačí zapojit do chrutí a ještě do doby vyspělosti v tomtéž roce metat selata. Dospělé bachyně při dostatku potravy mají většinou dva vrhy v jednom roce při délce březosti 16 - 17 týdnů s počty 4 -11 selat.

 V domácím chovu se selata do předvýkrmu rozdělí na prasničky a kanečky do samostatných skupin, aby se zamezilo předčasné říji. Teprve v určitém věku, při dostatečné hmotnosti se zvyšují krmné dávky a přidává se několik kanečků, kteří vyvolají v krátké době říji u mladých prasniček, podobně také u starších prasnic. Jedná se o tzv. synchronizovanou říji.  Porovnejme proto prase divoké, které má velmi podobné životní nároky jak na potravu, tak na klid. Kromě tří měsíců jsou další tři čtvrtiny roku pro černou zvěř velmi příznivé na dostatek potravy, což odpovídá vysoké krmné dávce u domácích prasat, nejméně však s denním přírůstkem dosaženým v domácích chovech. Navíc má tato zvěř v rozlehlých plochách atraktivních plodin naprostý dostatek klidu i krytu.
Tím, že žije celá skupina černé zvěře spolu pohromadě (prasničky, kanečci, i starší kusy), dochází zvláště u mladých bachyněk k chrutí, často již po třech měsících věku, bez ohledu na klimatické podmínky roku. Proto se často setkáváme s mladými bachyňkami po celou dobu roku. Tyto interakce mají jednak pozitivní vliv na rozmnožování této zvěře směřující ke zvyšování početních stavů, a jednak na druhé straně se jedná o nežádoucí rozštěpení věkové struktury v populaci s narušením periodicity rozmnožování.

Oplodnění zdravé bachyně může proběhnout v kteroukoliv dobu v cyklech po třech týdnech. Tím dochází, při dostatku potravních možností také u starších bachyní k tzv. druhým vrhům v jednom kalendářním roce. Škody při současných vysokých stavech černé zvěře, které způsobují nejen na zemědělských plodinách, lze snížit za předpokladu některých úprav v hospodaření agrárních ekosystémů. Současný ekonomický tlak na zemědělské hospodaření v krajině nebere v úvahu škody způsobené dřívějšími zásahy. Sestavením bloků polí jedné plodiny se vytvořilo černé zvěři velmi vhodné a žírné prostředí s krytem a klidem. Zvěř se přizpůsobila a z těchto porostů nevychází. Lov ve vzrostlých zemědělských porostech nelze provádět. Proto se většina černé zvěře loví až koncem roku, kdy se vrací do krytu lesních porostů. Početní přírůstek není loven, a tak již mnoho let dochází k nekontrolovatelnému navyšování početních stavů černé zvěře, při nevhodné pohlavní a věkové skladbě celé populace.

 Vykazovaná věková struktura populace nejde v rámci současných honiteb využít z toho důvodu, že lov je často prováděn v jiné věkové struktuře zvěře, která se v době sčítání zvěře v honitbě vůbec nevyskytuje. Na současném počtu černé zvěře a její strukturální disharmonii působí mnoho i místních negativních vlivů. Náprava dřívějších i současných chyb v odrazu na početní stavy zvěře se bude řešit ještě spoustu let.
Jak uživatelé agrárních ekosystémů z ekonomicko-výrobních zásahů do krajiny, tak i široké občanské využívání celých krajinných komplexů s sebou nese i negativní dopad. Spárkatá zvěř, která žije v tlupách, se přizpůsobila daným podmínkám. Sama zvěř se nemá možnost bránit, proto podle možností využívá prostředí ke svému životu.

Zvýšené stavy zvěře se musí i v současnosti řešit jak s uživateli pozemků, tak i se zástupci odpovědnými za zvěř, tedy s uživateli práva myslivosti.

#Černá zvěř, Chrutí černé zvěře, Instinkty a pudy, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře

Ze života černé zvěře. Bachyně. Změny v chování zvěře.

Dvě bachyně a selata na lesní mýtině

Dnešní uspěchaná doba, pokrok v elektronice, optice a dalších přináší i změny v chování zvěře.

Velký turistický tlak v lesích, zemědělská výroba, stroje se záběrem několika metrů, rychlost, monokultury kukuřice a řepky působí na zvěř a ona reaguje i tím, že z původně denní aktivity přechází na noční - myslím tím černou zvěř. Takže doba kdy se lovili divočáci bez optiky přes pevná mířidla za dne je nenávratně pryč.

Obeznání zvěře v noci i za měsíčku je velmi problematické ne-li nemožné. Poznat kňourka od bachyňky v tlupě za šera nebo v noci, kdo to dokáže, tak klobouk dolů.
 

#Černá zvěř, Černá zvěř - bachyně, Ze života černé zvěře, Sociální sítě, Fotografie z myslivosti, Chrutí černé zvěře, Lov ve svobodném světě, Lovy černé zvěře, 

Kančí kýta na víně

Kančí na víně

KANČÍ KÝTA NA VÍNĚ

2 porce:

500g kančí kýty

0,5l suchého červeného vína
8 stroužků česneku
8 kuliček jalovce
10 kuliček pepře
půl lžičky tymiánu
2 cibule
1 lžíce sádla
tmavá jíška, sůl

Maso nakrájíme na kostičky, přidáme česnek nakrájený na větší kousky a všechno koření, promícháme, zalijeme vínem a necháme v chladu 24 hodin marinovat. Na sádle osmahneme jemně nakrájenou cibuli, až zhnědne přidáme maso které jsme vyjmuli z marinády, maso opečeme, přidáme česnek a koření, osmahneme, až česnek zezlátne zalijeme vínem a dusíme až je maso měkké. Maso vyjmeme, šťávu rozmixujeme, podle potřeby přidáme trochu vody, dosolíme a zahustíme tmavou jíškou, krátce povaříme.

O ČERNÉ ZVĚŘI. Černá zvěř, Černá zvěř - bachyně, Černá zvěř - kňour, Chrutí černé zvěře, Divočák, Sele prasete divokého

Černá zvěř v létě bachyně a selata

Prase divoké - Černá zvěř Příroda a Myslivost

Kňour - Samec se myslivecky nazývá kňour, samice bachyně a mláďata selata. Vyspělejší mláďata do jednoho roku věku jsou letošáci, v druhém roce jsou to lončáci, samci do třetího roku slabí kňouři, také sekáči, později silní kňouři, stejně rozlišujeme bachyně na slabé a silné.

Divoká prasata mají na rozdíl od domácích postavu v přední části vyšší s kratším krkem, s mohutnou hlavou a klínovitým rypákem – ryjem – se vzpřímenými slechy a malými světly. Na hřbetě se srst skládá ze štětin na konci roztřepených – osin, ve spodní části jednoduchých, na hřbetě je srst delší a tvoří hřeben. Srst je v létě šedá, někdy s narezavělým nádechem, hustší nárust šedé až černé podsady způsobuje v zimě zbarvení do černa. V současné době však není vzácností setkat se s černou zvěří zcela odlišně zbarvenou, než je uvedeno. Otíráním o jehličnaté stromy bývají osiny slepeny pryskyřicí v tzv. krunýř, který divočáky mnohdy chrání při vzájemných potyčkách před zraněním. Tmavohnědá selata jsou podélně žlutavě až krémově pruhovaná. Ocas se jmenuje pírko.  

Bachyně se odlišuje od kňoura protáhlejším a slabším ryjem a menšími a kratšími špičáky, tzv. zbraněmi.
Špičáky – kly či zbraně – se obrušují a stále dorůstají. Zvláště vyvinuté jsou dolní kly, které jsou u kňourů na průřezu trojhranné, jsou ze dvou třetin skryty v dolní čelisti a jmenují se páráky. Špička páráků je zbroušená o menší, oblejší a vzhůru ven zahnuté kly horní čelisti – klektáky. Mléčný chrup se vyměňuje do jednoho a půl roku, v 6 měsících věku se doplňuje čtvrtá stolička a sedmá ve stáří dva a půl roku. U kňourů starších více než 3 roky odhadujeme věk podle délky a mohutnosti páráků a podle délky a tvaru jejich úbrusu. Ve věku 3 let je párák dlouhý přibližně 15 cm (obrus 3 cm), v 5 létech 18 cm (obrus 5 cm), v 7 létech to může být až 20 cm ( obrus 6 cm). Kňouři zraňují páráky trhnutím zdola nahoru, staří kňouři, kteří mají již páráky otupělé a silně zahnuté koušou jako bachyně.
Hmotnost je různá podle vzrůstových schopnosti, genetických předpokladů a dostatku potravy. Středoevropský kňour dosahuje váhy 150 až 200 kg, u karpatského typu to může být až 300 kg. Bachyně bývají hmotnostně menší.

Žije většinou v tlupách, kde bývá rodina s matkou delší dobu pohromadě, staří kňouři jsou spíše samotáři. Bachyně selata urputně chrání, ale vždy s rozvahou a nikdy bezdůvodně nezaútočí. Je to zvěř velice inteligentní, výborně uniká všem možným nástrahám, na druhé straně taky srdnatá a odvážná. Nejbystřejším smyslem černé zvěře je čich a sluch, zrak je podstatně slabší. Velmi ráda se kaliští a pak se otírá o stromy, způsobuje tak blátem otěrky a drbáním oděrky kůry.

Černá na krmelišti v zimě

 Znepokojení divočáci se ozývají funěním, podráždění sklapují čelisti, klektají, jinak chrochtají a mlaskají, selata kvičí. Černá zvěř je velmi otužilá a odolná proti tuhým mrazům, vysokému sněhu i zranění.

Divoká prasata jsou hltaví a nevybíraví všežravci. Konzumují vše od kořínku, lesních i polních plodin, hlíz, hub, hmyzu, červů, myší až po zajíce a srnčata. Nepohrdnou ani mršinami. Při hledání potravy rozrývají půdní pokryv a v lesních porostech mohou tímto pomáhat zkypřovat půdu. Bohužel na polích je to opačně, tam dokáže bachyně se selaty během několika dnů zcela zdevastovat celou úrodu. Většinou to bývá na polích s pšenicí v mléčném stavu, s kukuřicí, okopaninami apod. Těmto škodám lze částečně předcházet celoročním přikrmováním na stabilních místech – krmelištích.
Říji černé zvěře se říká chrutí a měla by spadat do období listopadu - prosince až ledna. Avšak vzhledem k velmi příhodným klimatickým podmínkám a dostatku potravy se dnes dá hovořit o říjí celoroční a není problém vidět bachyni s malými selátky jak v únoru tak s srpnu či listopadu... V době říje silní kňouři nepříjemně páchnou a odbíjejí slabší jedince. Někdy se objevují abnormálně silní kňouři, o kterých jsme vůbec nevěděli, snad čas od času bylo možno nalézt pobytové známky výskytu, většinou stopy. Březost trvá 18 až 20 týdnů a bachyně mívá průměrně 4 až 10 selat. V případě uhynu či neuváženého odstřelu bachyně jež má selata, přebírá většinou péči o sirotky jiná bachyně.
Základem kvalitní populace černé zvěře jsou vždy silné, zkušené a zdravé bachyně.
Na toto by měli všichni myslivci pamatovat. Vodící bachyně (vedoucí) se nestřílí, právě tak bachyně vodící selata.

Jak vypadá rudl černé zvěře vidíte při zvětšení (klik do foto) na snímku v článku (Rubrika - štítek Příroda a myslivost)

To srnec bekáním se ozývá, když kdesi šramot v houští zjevil stín...

Černá zvěř ...chrutí

Já šel jsem údolím vánočních lesů


a zvěře stezkou padaly stíny mlha a stesk...ty dlouhé pěšinky,
zvěře ochozy mi hrály hudbou staletí lovů a dosledů.

To srnec bekáním se ozývá, když kdesi šramot v houští zjevil stín...

Kroky jsou pomalé opatrné a neděsí
splín...když kňour přichází s ním a majestátně
přechází dál...

Ze života divokých prasat. Příběh - chrutí. #Černá zvěř, Chrutí černé zvěře, Černá zvěř - bachyně, Černá zvěř - kňour, Instinkty a pudy

Prase divoké - kňour

Kňour se vrací domů a brousí zbraně - návrat rytíře. Chrutí začalo. Černá je právem nazývána rytíři lesů. Člověku se dovedou postavit a zaútočit v ohrožení života.

Černá zvěř v zimě

The Return of the King. After a year the King returned to the lady,s to do his job. 
Kňouři zvláště staří (samotáři) plní jenom svou práci, rozmnožení rodu. Základem společenského života černé zvěře je ovšem bachyně a celá rodina okolo. Jen člověk tu harmonii výstřelem občas poruší...
Černá je právem nazývána rytíři lesů. Člověku se dovedou postavit a zaútočit v ohrožení života.
Tyto videa co natáčí Nico, jsou velmi instruktážní pro nezkušené mladé studenty a adepty myslivosti.


#Černá zvěř - kňour, Chrutí černé zvěře, aktivity radosti a milování života, Černá zvěř - bachyně, Myslivecká videa, Instinkty a pudy,