Kazatelna posed v zimě. Zimní fotografie posedů a kazatelny (by pavel kysela)

Zimní fotografie posedů a kazatelny (by pavel kysela)

#Posed, Kazatelna, Zima a hlad v lese, Zvěř v zimě, Lov, Příhody z loveckého batohu

Zvěř v zimě...liška s liščaty na sněhu

Liška s liščaty

Veselé Vánoce a Happy 2019! Myslivecké vánoce, Laně, Les, Zima a hlad v lese, Zvěř v zimě

Veselé Vánoce a Šťastný Nový Rok 2019!

Veselé Vánoce a Happy 2019! 

Zdravý a přátelský nový rok! To, že rok 2019 může být jen rok, kdy lidé nakonec uvidí, jak důležitý je "život" pro zvíře a že zvířata již nejsou zneužívána jako výrobky, hračky nebo  krmivo.

Život pro zvíře je stejně důležitý jako život pro člověka!

 Šťastný nový rok!


Myslivecké vánoce, Laně, Les, Zima a hlad v lese, Zvěř v zimě

Jaro za pár dní je počátek března ukazuje fotografie Jaro je za humny....

Jaro za humny (by pavel kysela)

#Zvěř v zimě, Jaro, Přírodní fantazie, Příroda, Příroda a lidé

ZAČÍNÁ HONCOVÁNÍ ZAJÍCŮ a na řece se objevily divoké husy

Zajíc polní

Prodlužující se den, honcování zajíců, párkování koroptví a přílety prvních stěhovavých ptáků

 jsou znameními konce zimy a příchodu nového života do přírody – jara. V únoru ve většině honiteb ještě leží sníh a zvěř potřebuje naši ochranu a péči ještě víc než jiné měsíce. Proto je hlavní pracovní náplní myslivců péče o zvěř. Po dlouhé zimě má vyčerpány tukové zásoby energie, je v horší fyzické kondici, v těle samic probíhá intenzivní vývoj embryí.

Spárkatá zvěř musí mít v krmelcích dostatek kvalitního a čerstvého objemového krmiva. Předejdeme tím poškozování lesních porostů. Jadrné krmivo předkládáme v menších dávkách, zejména srnčí zvěři. Dužnaté krmivo nabídneme zvěři čerstvé a jen v takovém množství, aby jej stačila v krátké době zkonzumovat. V níže položených honitbách začíná zvěř postupně přecházet na zelenou potravu. Proto zkontrolujme a doplňme sůl do solníků a v rizikových lokalitách (ozimy, řepky u lesa atd.) nabídněme zvěři kvalitní seno. Intenzivní péči věnujme rovněž drobné zvěři. Únorové pochůzky honitbou a čerstvé obnovy využijeme zejména k tomu, abychom si udělali co možná nejpřesnější obraz o stavech zvěře v naší honitbě a byli připraveni na březnový termín sčítání zvěře.

V únoru máme již minimum loveckých příležitostí. Věnujeme se lovu lišek a zejména selat zvěře černé a to individuálními způsoby lovu. I když jsou stavy divočáků poměrně vysoké, přistupujme k lovu této "rytířské zvěře" v únoru zodpovědně. Uvědomme si, že v únoru již dospělé bachyně metají selata a také lončačky jsou v pokročilém stadiu březosti.

LOV NA LIŠKU. Při „myškování“, kdy se předvádí elegantními skoky do výšky, určitě je to nádherná podívaná

 Lišky se páří v nejtužší zimě, v lednu a v únoru

Liška v zimě

V té době lišáci pronásledují samice. Není výjimkou, že jednu samici honí více samců. Samec, který je samici nejblíže, si dělá hlavní právo na družku a ostatní samce odhání. Proto mezi samci dochází často k potyčkám. K aktu páření pak dochází uvnitř nory. Během léta se liščí pár pomalu rozpadá. Samice odejde s mláďaty od samce do jiné oblasti. Při dalším kaňkování se liška spáruje zase s jiným samcem. Vytvoření páru je utvořeno jen k odchování mláďat pro danou sezonu.

     V dubnu a květnu vrhá samice v noře tři až osm slepých mláďat, o které se svědomitě stará. Nejdříve je jen kojí, a později jim předkládá natrávenou potravu. V této době obstarává potravu i lišák. V období, kdy liška odchovává mláďata, má mnoho starostí se sháněním potravy. V těchto případech se proto vydává na lov i během dne, a tak není výjimkou spatřit ji i v pravé poledne, kdy například na polích či loukách slídí po hraboších. Ti jsou v její potravě zastoupeni ve velké míře. Kdo měl možnost pozorovat lišku při „myškování“, kdy se předvádí elegantními skoky do výšky, určitě mi dá za pravdu, že je to nádherná podívaná. Liška se odrazí všemi čtyřmi najednou, a když zase dopadne na zem, má pod předními běhy uloveného hraboše.

Je-li nasycená, tak si s ulovenou kořistí hraje. Hraboše pustí a potom ho znovu chytá. Ovšem v době, kdy má starosti s mláďaty, tak si uloveného hraboše „uloží“ do mordy a jde na další lov. Stejným způsobem loví jiného hraboše, aby ho potom přidala k prvnímu ulovenému ve své mordě. Takto si počíná ještě nějakou dobu, a kdy má již plnou mordu, tak se vydá k noře za svými mláďaty. Proto můžeme spatřit lišku, která nese v mordě šest i více ulovených hrabošů najednou.

Liška v zimní srsti

 Nikdy je neodkládá, jen další ulovené hraboše stále přidává do mordy. Odrostlejším mláďatům nosí rodiče před noru i živou a poraněnou zvěř, na které se učí lovit a usmrcovat. V srpnu jsou liščata již vyspělá, že se osamostatňují. Na podzim jsou již vzrůstem a zbarvením k nerozeznání od rodičů.

     Liščin jídelníček je jinak velmi pestrý. Sbírá sladké ovoce, z keřů strhává zralé maliny, dovedně si počíná i při sběru borůvek, kdy zuby opatrně otrhává borůvky z větviček. Stejně si počíná i při sběru lesních jahod. Pochoutkou je pro lišky dozrávající oves. To si liška stoupne na zadní, uchopí do mordy hrst klasů a zuby je zdrhne. Mezi zuby ji pak zůstanou jen zrnka, která rozkouše a spolyká.

     Na zemi vyhledává brouky a jejich larvy. S chutí vyhrabává hnízda čmeláků nebo vos, aby se dostala na jejich chutné larvy.
Dále najdeme v jejím jídelníčku různé obratlovce či drobné obojživelníky. V závislosti na množství potravy může liška za jedinou noc urazit až osmnáct kilometrů. Zajímavé je, že liška může ulovit i lasičku či tchoře, ale tuto kořist jen usmrtí a nekonzumuje. Pozoroval jsem souboj lišky s tchořem. Tchoř se snažil utéct, ale pak jen na dotěrnou lišku cenil zuby a bránil se jejím útokům. Liška ho stále vytlačovala z bojiště a po chvíli se jí podařilo ho zakousnout. Usmrceného tchoře nechala bez povšimnutí ležet na zemi a odešla.

     Lišky mají velmi dokonalý sluch, zrak i čich. Tyto vlastnosti z ní v  dělají úspěšné lovce.

Srst lišek se každoročně vyměňuje. Koncem zimy začíná línání. Měkká a lesknoucí se srst ztrácí pružnost., láme se a vypadává. Začátek výměny srsti závisí na ukončení zimy. Je-li  dlouhá zima, línání se opožďuje. Většinou bývá línání ukončeno v květnu, u nemocných zvířat až v červnu. Na místech vylínané srsti dorůstají delší chlupy, tzv. pesíky, zatímco jemná a hustá podsada v letním ošacení zcela chybí. Letní srst začne k podzimu houstnout a prodlužovat se. Koncem října potom vyrůstá na liščím těle – podsada. Na konci listopadu můžeme spatřit lišky, které nají zimní srst.  Nejcennější liščí kožešina je v prosinci. Později již dochází k drobnému otírání a kvalita se snižuje.

     Teritorium lišky zaujímá podle úživnosti až několik kilometrů čtverečních. Hranice svého teritoria si liška značkuje močí nebo trusem, který zanechává na nápadných místech, jako jsou pařezy, kameny, krtiny či větší trsy trávy. Vždy jde o vyvýšené místo v terénu, odkud se pach trusu lépe šíří do okolí. Na trusu ulpívají výměšky řitních žláz. Pro vzájemnou komunikaci používají lišky kromě různých zvuků i pachové značky. Především jde o známou pachovou žlázu, která je uložena u kořene ocasu a nese název – „fialka“.

Jaromír ZUMR st.

Vysoká zvěř, Vysoká, Holá, Laně, Zvěř v zimě. Lovy fotoaparátem...

Přírodní momentky vysoké zvěře v zimě

Myslivec a Silvestrovská procházka s přáním do Nového roku

Srnčí zvěř - srna v lese na vnadišti

Silvestrovská procházka...

 Ještě dnes jsem se naposledy vydal na procházku po revíru. Cestou přisypu ovsa do krmelce a odstavím auto u pole, kde často zalehává srnčí. Říkal jsem si, že třeba vyzkouším trojnožku od Ježíška. Ušel jsem asi padesát metrů a vidím v dolíku zalehlé čtyři kusy srnčí zvěře...Popošel jsem ještě kousek a ze čtyř kusů je dvanáct...

Asi dvacet minut je pozoruju cca 60 metrů před sebou a vybírám dvě nevodící srny, přičemž čekám, až se mi ta slabší natočí...... Najednou mi za zády probíhají další čtyři srny a všech dvanáct kusů odbíhá daleko k lesu... "moje srna" dobíhá jako poslední... Těsně před lesem zastavují a jistí "co se vlastně děje". Před srnu se staví druhý avšak silný kus. Už jsem myslel, že je vše ztraceno. Najednou však srna udělá pár kroků a vidím, že mnou vybraný kus stojí skoro úplně naširoko...

Nečekám, otáčím variabl na 12x a střílím. Po výstřelu se srna láme v ohni a já si zhluboka oddechuju... 
 Trojnožka Primos skvěle funguje a dokonce i naše flinty trefují..187 metrů, CZ 555, 7x64... Nevodící srna, 5 let, 13 kg... Lovu zdar... Zároveň mi dovolte popřát Vám do Nového roku spoustu příjemných nejen loveckých zážitků a ať jsou Vám patroni i nadále nakloněni.... 

PS - poslední hryz má. Jenom ne jehličnatý, protože nejbližší stromy jsou habry. Tak si ušetřete blbé řeči, aspoň na Silvestra

Na Nový rok napsal František F. H.
Sociální sítě skupiny Myslivost

Měsíc v zimě a laň s kolouchem. Romantický příběh z čekané. O měsíci a zvěři....na ochozech zvěře setkání v záři měsíce

Laně

Vyšel jsem ven. Obloha byla jasná, plná hvězd, byl mráz

 Pro lov jelení zvěře, na který jsem se vypravil, čas jako stvořený. V honitbě, ležící na svazích Krušných hor, ležel od 600 metrů sníh. Jeho asi pěticentimetrová vrstva byla zmrzlá a pod mými kroky křupala. Měsíc prozařoval řídké, již hodně vzrostlé březové porosty, kterými jsem se vydal.

Šel jsem na místa, kde vysoká přecházela z nižších partií lesa do hustých smrkových houštin, kde zaléhala. Ve svitu měsíce jsem viděl a sledoval stopu lišky, která šla po cestě. Sníh ležel druhý den a stop bylo hodně. Několikrát cestu křížila stopa zajíce. U potoka v údolí se objevily dvojice kuních stop a první stopa vysoké zvěře. V úvozové cestě jsem zůstal stát. Tady byly ochozy zvěře, jdoucí napříč přes cestu. Věděl jsem o nich a stopy ve sněhu na prvním ochozu nasvědčovaly, že jsou stále zvěří používány. Měsíc, visící nízko na obloze, ještě dobře osvětloval svah, který ležel téměř kolmo k jeho svitu.

Vyšlapal jsem sníh u stromu a postavil se tak, aby mě stín stromu zakrýval. V triedru jsem viděl celý svah velmi dobře. Zatím žádný pohyb nenasvědčoval, že se zvěř blíží. Čekal jsem. Bylo úplné bezvětří, nebe od východu se začalo svítat, bylo slyšet probouzející se ptáky, ozývající se ve smrkovém porostu. Přerušil jsem čekání a pokračoval dál do svahu. Stopy na několika místech přetínající úvoz nasvědčovaly tomu, že zvěř asi přešla dříve, než jsem byl na stanovišti. Měl jsem v úmyslu obejít kruhem smrkovou houštinu a zkusit, jestli se nesetkám se zvěří zatahující z druhé strany. Ani na vrcholu nebyl vítr. Otevřel se rozhled na podhůří. Tisíce světel a světýlek jako hvězd dávalo tušit průmyslové centrum severních Čech. Nad ním, jako temné pohoří, se rozkládal mrak smogu. Nad jeho horizontem se tyčily na několika místech jako ostré skalní štíty fantastických tvarů zplodiny z komínů. Nad tím vším bylo modré nebe, které nad horizontem smogového pohoří prozařovaly červánky vycházejícího slunce. Tato kulisa nebyla v této přírodní scenérii vždy tak šokující. Často byla nahrazena daleko přijatelnějším pohledem na České středohoří. Vyčkával jsem asi 20 minut a pozoroval zapadající měsíc. Blížil se k zasněženému horizontu a přitom se intenzita jeho světla vůbec nesnižovala. Zářil silně jako slunce, které mezitím prorazilo vrstvu smogu. Dvě oslnivě zářící koule proti sobě.

Měsíc pomalu klesal, až úplně ležel na sněhu jako obrovský reflektor.

Pak teprve se začal ztrácet za obzorem, vzdáleném v tomto místě pouze několik set metrů, až zmizel docela. Za tento úchvatný zážitek mohu poděkovat souhrnu několika okolností. Byl jsem v pravý čas na jediném místě, kde se to dalo pozorovat. O sto metrů dál bych viděl jen slunce nebo měsíc. Zaujat tímto i pro mne nezvyklým a úchvatným obrazem jsem zaznamenal zvěř na poslední chvíli.
 Křupání sněhu nemohlo znamenat nic jiného, než že přichází. V několika vteřinách se objevila laň s kolouchem asi 100 metrů ode mne. Šli pomalu břízami, několikrát se zastavili. Nespěchal jsem, pouze triedrem pozoroval, jak jejich tmavé stíny pomalu mizí. Nic mě nepřimělo k tomu zamířit a výstřelem porušit ticho a krásnou pohodu začínajícího dne.

Odcházel jsem k domovu uvolněn a potěšen neopakovatelným zážitkem, jehož hodnotu nemohl snížit ani lovecký neúspěch.

LOV NA LIŠKU. Zimnímu lovu lišek na sněhu se nic nevyrovná a Petr to skvěle umí popsat i pro ostatní myslivce. Děkujeme!

Lov na lišku

Pokřtěný 

Po nedělní čekané jsem se už včera nemohl dočkat večera.

Obeznal jsem na svém oblíbeném liščím poli dva lišáky, kteří nereagovali na vábení a jednu menší stopu už po šesté hodině vytištěnou kolem posídku, který jsem si tam převezl. Navíc mi přišla asi na půl hodiny zapózovat pěti členná tlupa černé. Trochu rozmlsán si tedy balím krom 222.Remingtona do auta i kulobrok. Sněhu připadlo, ale bohužel než dojedu k poslední vesnici viditelnost se rapidně zkracuje a při příjezdu k poli vidím jen na pár metrů. Čtvrt hodiny čekám zda li se to nerozfouká, ale nakonec to přeci jen s brbláním otáčím a jedu dom. Objíždím to oklikou, tak nějak se nechci vzdát bez boje, a po dvou kilometrech za městem objevuji údolí bez mlhy.

 Odstavuji tedy auto, navlékám se do bílého a pomalu postupuji kolem ohradníku k posedu na vybíhající rýze s výhledem jak do údolí, tak i na přilehlé louky a pastviny. Salutují mi tři ušáci a než usednu obeznávám na protější louce pod lesem deseti člennou tlupu černé. Dobrý začátek a tak po půl hodině zkouším postupně myškovačku, turbo myškovačku i vřeštidlo. Dva zajíci přibíhají přímo pod posed a nedobrovolně mi tak dělají dokonalé „mojo“. Dvě hodiny se však nic neděje, jen divočáci střídavě přerývají louky a mizí v lese. Když po třetí zatáhnou ve stejné lesní stěně měním taktiku, slézám a přesouvám se blíže k louce u lesa a moje hamižnost se mi připomíná na každém rameni jinou flintou. Cesta je lemována překvapivým množstvím liščích stopních drah a tak se nakonec zavrtávám k patce stožáru pod lesem s Remingtonem v rameni a kulobrokem opřeným o stožár.

Postupně na louku z lesa vytahuje osm zajíců a dobrá polovina si hraje na Rokyho Balbou a stará se mi další hodinu o rozptýlení. Jsem natočen proti větru a směřuje ke mě vyjetá cesta nad mezí lemovanou jívami. Zkouším myškovačku, neboť kvůli blízkosti krytu a nemožnosti rychlého pohybu si vřeštit netroufám. Po pěti minutách se na konci cesty asi ve dvě stě metrech objevuje podlouhlá silueta. Nový Steiner mi při 16-ti násobném zvětšení a zkorigování paralaxy detailně ukazuje lišku která se v klusu zaráží a začíná myškovat. Pravděpodobně našla celé hnízdo neboť ji to zaměstnává pro mně na nekonečnou dobu. Vím že je teď zbytečné vábit a tak když se konečně po téměř deseti minutách dá do pohybu, lehkým připísknutím ji dvakrát vracím z louky do kolejí cesty. Na poslední myší písknutí se na 60-ti metrech na ostro zastavuje a zvedá hlavu.

Bod posazuji uprostřed bílé hrudi a nočním tichem štěkne remington. Náraz 3,6 gramového Saka smýkne liškou do sněhu a ta naposledy na rozloučenou zatřepe oháňkou, což zvědavě přibíhá zkontrolovat přihlížející zaječí osazenstvo. Přebíjím a čekám další půl hodinu, neboť cestou minimálně dvakrát při značení přičapla a tak jsem přesvědčen že jde o lišku. Postupně však zase přibývá mlhy a tak nakonec k svému překvapení poklekám a vzdávám pocty mladému ale vykrmenému lišákovi.

Vychutnávám a zapisuji na ten svůj holý disk pod kloboukem dnešní zážitek a vzpomínku na tento lov. Pro mě osobně se zimnímu lovu lišek na sněhu nic nevyrovná. Tak kdo to máte podobně, ať se vám též daří.

Lovu zdar!

Zdroj: Petr, Sociální sítě, Myslivci sobě

Poznámka: Gratulujeme a úspěšný, dobře popsaný lov rádi sdílíme na webu...
pokud neradi čtete, Petr úlovek fotografoval a také dobře.

Hlukem obecně rozumíme každý zvuk nebo zvuky, které škodí lidskému organismu, a které vyvolají nepříjemný nebo rušivý vjem či pocit, přičemž mohou mít i další škodlivé účinky.

O tom, že je hlučné prostředí nebezpečné,

Jelen a laně v zimě

 asi nikdo nepochybuje, ale většina našich myslivců riziko poškození sluchu při střelbě na zvěř neřeší. Při osamělém lovu je člověk vystaven většinou jen jedné ráně, která navíc směřuje od něj a jen málokdo se dnes účastní lovů na drobnou, kde padne několik stovek výstřelů, často i v bezprostřední blízkosti. Přesto i takto nepravidelné a nepříliš četné působení hluku výstřelu může mít velmi nepříznivý dopad na kvalitu sluchu, o kterém je možné najít dost důkazů.

Hluk a jeho dopady na člověka

Na začátek je vhodné popsat, co to zvuk je a jak působí na lidský organismus a především jak vzniká hluk při výstřelu. Zvuk je mechanické vlnění, které prochází zvukovodem a naráží do bubínku, jež se rozechvěje a vibrace přenáší přes kladívko, kovadlinku a třmínek do hlemýždě. Tam na vibrace reagují smyslové buňky, které informace o zachyceném zvuku vedou pomocí sluchového nervu k dalšímu zpracování do mozku.
Kromě této cesty se zvuk ke smyslovým buňkám dostává i přes kosti lebky.

Hlukem obecně rozumíme každý zvuk nebo zvuky, které škodí lidskému organismu, a které vyvolají nepříjemný nebo rušivý vjem či pocit, přičemž mohou mít i další škodlivé účinky.

Intenzita hluku se udává v decibelech (dB). Rozsah hluku začíná na 0 dB, což jsou nejslabší tóny, které lidské ucho rozlišuje, až po nejsilnějších 180 dB, které vznikají například při startu rakety. Decibely se měří logaritmicky. To znamená, že pokud zvuk zesilujeme po deseti decibelech, každý stupeň je desetkrát silnější než předešlý. Čili 20 dB je desetkrát silnější zvuk než 10 dB. Ale 30 dB je už stokrát silnější zvuk než 10 dB. Experti se shodují na tom, že dlouhodobá expozice hluku nad 85 dB působí poruchu sluchu. Hluk 130 dB člověk spíše vnímá jako bolest a již po krátkém působení dochází k trvalému poškození sluchových orgánů. Čím je doba pobytu v hluku delší a čím blíž je člověk ke zdroji hluku, tím je hluk nebezpečnější.
Střelba z ručních palných zbraní je jednou z lidských činností, která produkuje takové množství hluku, že může docházet k poškození zdraví člověka, případně zvířat. Důsledky střelby mohou člověka postihovat bezprostředně po vystavení hluku nebo nastupují po delší době. 

V současnosti se většina ušních lékařů shoduje v názoru, že u třesků způsobených ručními zbraněmi převažují vyšší frekvence, které více poškozují vnitřní ucho. Tyto v podstatě úrazy nazýváme akutraumaty.
Kromě samotné hodnoty hluku a frekvenčního spektra třesku, se u zbraní s velkou počáteční rychlostí výrazně negativně projevuje i strmost tlakové vlny, což je čas, za který je dosaženo maxima zvuku. U výstřelu je to doba kratší než 0,2 s, což znemožňuje ochranný účinek středoušních svalů. K poškození sluchu jsou náchylnější osoby, které prodělaly středoušní záněty, úrazy hlavy a degenerativní poruchy vnitřního ucha. Nejškodlivější je přerušovaný hluk či třesk s takovými přestávkami, během nichž ještě nemohlo dojít k adaptaci na nárazy hluku, takže jsou zachycovány nepřipraveným sluchovým orgánem. Totéž platí při nečekaném výstřelu.
Klinické projevy akutraumatu jsou subjektivně vnímány jako zahlušení, které je charakterizováno i delší nedoslýchavostí a provázeno pískoty různého druhu. Dále je to pocit zalehlosti, tlaku a plnosti v uších, nápadná hlasitost vlastní řeči, přecitlivělost na silné hlukové podněty, bolest hlavy, podrážděnost a jiné známky duševní vyčerpanosti. Tento stav může nastat již po jediném výstřelu v blízkosti ucha. Během krátké doby se tato porucha většinou dobře upravuje, později však úprava trvá déle nebo stav zůstává nezměněn - tedy zhoršen.
V případech, kdy u někoho již došlo ke zhoršení sluchu z důvodu častému působení třesku, není prognóza na zlepšení příznivá. Po opakovaném působení negativních vlivů již totiž nedochází k návratům původně dobrého sluchu, ale k postupnému zhoršování. Toto zhoršování se navíc často objevuje až v pozdějším věku, kdy již postižený třeba ani nestřílí a není vystaven nadměrnému hluku.

UPROSTŘED ZIMY ve Švédsku. Zvěř v zimě, Na loveckých stezkách, Stádo tlupa rudl, Wildlife

ŠVÉDSKO A ZIMA

Lovecký pes. Ohaři na sněhu (katerina lisova)

Ohaři na sněhu  (katerina lisova)

SRNEČEK V ÚNORU Zima a sníh, Zvěř v zimě

SRNEČEK V ÚNORU Zima a sníh

VÁNOČNÍ A NOVOROČNÍ PŘÍBĚHY U SENÍKU S JELENÍ I ČERNOU ZVĚŘÍ. Lovy fotoaparátem A KAMEROU

VYSOKÁ V ZIMĚ

Je leden. Oproti dřívějším rokům všude leží sníh

V údolích leží kolem deseti centimetrů, nahoře na kopcích podstatně více. Vyjíždím do lesa s úmyslem se podívat k seníku na jelení zvěř. Lesní cesty jsou prohrnuté, vyhrnutý sníh tvoří kolem cesty mantinely, místy není vidět do okolí. Na větvích stromů leží přimrzlá vrstva sněhu, rovněž na větvičkách uvnitř porostů se drží sníh a tmavé smrkové porosty jsou tím prosvětleny. Fouká slabý západní vítr.


Od auta jdu k seníku proti větru, což mi dává jakousi jistotu, že mne zvěř nenavětří. Po příchodu k seníku zjišťuji, že jdu včas, neboť řepa a krmná směs dosud leží v korytech. Od seníku vystupuji do mírného severního svahu, maskuji se a čekám, zda přijde zvěř. Po hodině čekání vychází z houštin tlupa jelení zvěře, laně, kolouši a špičáci. Žádný starší jelen. Tlupa se vydala ochozem přímo k seníku. Chvíli některé kusy větří na mých stopách, ostatní zvěř se ihned pouští do porcování nabídnutých pochoutek. I větřící kusy po chvilce běží ke korytům, aby také na ně něco zbylo. K mé smůle na zvěř špatně vidím, neboť mi ve výhledu brání kmeny smrků. Jiné stanoviště si nemohu vybrat, zvěř by mne ihned navětřila. Je ode mne asi padesát metrů. Pořizuji několik fotografií, když některý kus vyjde do prostoru, ve kterém mi nebrání ve výhledu kmeny. Zvěř se u krmiva strká, kope, staví se na zadní běhy a buší do sebe předními běhy, jako boxeři, zakusují se do hřbetů a krků, přičemž soupeři vytrhávají chumáče zimní srsti. Těchto drobných šarvátek využívá ostatní zvěř a okamžitě obsazuje volná místa. Když jsou koryta již prázdná, odchází zvěř k balíkům sena, umístěných za seníkem ve vzrostlém smrkovém lese. Rychle se šeří, obloha je zatažená a z nízkých mraků popadává sníh. U volných koryt se slétají sojky a v korytech i na zemi sbírají zbytky po jelenech.

Zjišťuji, že jelení zvěř u balíků sena zpozorněla a bedlivě sleduje prostor vlevo ode mne. Vzápětí vidím proč. Snad na dvacet metrů ode mne probíhají čtyři selata a míří přímo k seníku, u kterého je malý přístřešek s koryty pro přikrmování černé zvěře. Selata, snad šestikilová, vzápětí mizí pod přístřeškem. Jelení tlupa odklusala směrem k houštině, ze které před tím vyšla, a sleduje seník. Asi po třech minutách kolem mne, ještě blíže než selata, probíhá bachyňka. U seníku se vydala klusem směrem k jelení zvěři a ta zatahuje do houštiny. Vypadalo to, jako by je bachyňka vyháněla. Zřejmě spokojená, že jeleny zahnala, mizí pod přístřeškem rovněž. Občas se ozve kvičení, jinak je pod přístřeškem klid. Asi po patnácti minutách bachyňka vybíhá z přístřešku, klusem mne míjí a mizí v houštině. To mám již všechny věci sbalené, protože se do lesa vkrádá šero a vánice. Vydávám se zpět k seníku na cestu. Selata jsou stále pod přístřeškem. Když již stojím na břehu cesty, v těsné blízkosti přístřešku, selata z něj spokojeně vycházejí a kolem koryt sbírají zbytky po jelenech. Jsou ode mne jen přes cestu pět, možná šest metrů. 

Pomalu vytahuji foťák s tím, že je vyfotografuji. Protože je již tma, musím použít blesk. Jenže ten, jako naschvál, nechce pracovat. Selata o mně zatím vůbec neví, jak jsou zabrána do sbírání zbytků. Zřetelně slyším, jak funí a mlaskají. A když se mi již smůla lepí na paty, tak pořádně. Podjely mi nohy a já padám do sněhu na cestu. Foťák držím tak, abych s ním nepraštil o zem, a tak místo foťáku mizí ve sněhu můj obličej. Zvedám hlavu a vidím, že selata stojí na okraji cesty a sledují mne. Připadá mi to docela legrační a chechtám se. To je i na selata moc, přebíhají přes cestu a jedno za druhým běží směrem, jak před tím bachyňka. Zvedám se. Cítím, že sníh mám za krkem, za košilí, v rukávech a jak taje, cítím, jak mně voda teče po těle.

Znovu se k seníku vracím asi po deseti dnech. Vane mírný západní vánek. Usazuji se na místě, jako při minulé návštěvě a čekám. Od západu táhne lesem mlha a stromy dole ve svahu pomalu mizí v její šedé hmotě. Ta pomalu postupuje svahem nahoru a zahaluje prostor kolem seníku a širokém okolí. Je tak hustá, že v patnáctimetrové vzdálenosti vidím z kmenů stromů jen siluety, seník zmizel v mlze úplně. Čekám dál v naději, že mlha opět odtáhne. Občas vidím procházet mezi stromy nezřetelné siluety zvěře, plující tou mlžnou hmotou jako nějaké přízraky. Jediné, čeho se dočkávám, je houstnoucí šero, poznenáhlu přecházející v tmu. Nezbývá mi nic jiného, než odejít.

K seníku se vracím na sklonku ledna. Nic se téměř nezměnilo, jen sněhu přibylo, na stromech jsou i nadále namrzlé vrstvy sněhu, větve se pod jejich tíhou přimykají ke kmenům, západní strana kmenů se pod bílou pokrývkou skrývá. V lese je naprosté ticho, jen občas se ozývá křik sojky a klepání datla, občas se z prostoru kdesi nad mraky ozývá burácení motorů letadel. S lesníkem jsem domluven na tom, že nakrmím sám a na místech dle své potřeby. To proto, abych měl jistotu, že zvěř krmivo nesebere dříve, než přijdu já. Je deset hodin. Odkládám nezbytné brašny a batoh. Naplňuji kýble řepou a jdu s nimi na ochoz, kterým zvěř přichází k seníku z houštin. Sem a tam na ochozu pohodím řepu a odbočuji vpravo k místu, kde na zvěř budu čekat. Věřím, že tak si zvěř přilákám do míst, kam potřebuji. Vracím se ještě pro trochu krmné směsi a ve stejné stopě usypávám na malé hromádky směs obilí, slunečnic a řepky. 

U seníku jsem několikrát klepl kýblem, abych dal zvěři najevo, že se u seníku něco děje. Beru si věci a usazuji se na „mém“ místě. Sotva se stačím zamaskovat, už vidím, že se k seníku trousí jednotlivé kusy vysoké. Jenže z houštiny na opačné straně. Postupně se u seníku schází šestnáct zvířat, většinou laně s kolouchy a celou skupinu zdobí svou přítomností dva špičáci. O mé návnadě tím pádem nemají ani potuchy a scházejí se u balíku sena, umístěného mezi stromy za seníkem. Tato tlupa se na místě zdržuje od půl jedenácté až do půl třetí. Pomalu vybírají z již rozpadlého balíku seno, v klidu jej žvýkají a rozhlížejí se po okolí. Poklid v tlupě zvěře trvá až do půl třetí. Jedna ze starých laní otáčí hlavu směrem k houštině, odkud jsem předpokládal příchod zvěře. Nakonec se k houštině otáčí celá, s ní i ostatní, a pozorně sledují houštinu. 

Z ní vychází laň a vzápětí další a další. Tlupa, která dosud byla u sena, pomalu odchází dolů svahem. Přicházející tlupa jde po ochozu, na který jsem umístil „návnadu“. Nijak nespěchá, pozorně sleduje okolí a pomalu se blíží. Stará laň, která jako první narazila na řepu, se do ní okamžitě pouští. Ostatní zvěř, která zjistila, že se na místě nachází nějaká potrava, okamžitě hledá další. U každé řepy a hromádky krmné směsi se schází vždy několik kusů a nastává boj o každé sousto. Jeleni to mají jednodušší, strkají do holé zvěře parohy a sjednávají si tak respekt. Mezi holou zvěří a kolouchy se odehrávají jiné šarvátky. Protivníci se proti sobě staví na zadní běhy a buší do sebe předními, kopou se předními běhy, zakusují se do hřbetů a boků a vytrhávají soupeři chomáče srsti. Toho využívají ti „třetí“ a okamžitě se vrhají na uvolněné místo a snaží se získat nějaké sousto. Z ochozu zvěř odbočuje po mé návnadě směrem ke mně. Celá tlupa postupuje pomalu a do posledního drobku sbírají krmivo. Kolouši pobíhají z místa na místo a snaží se ukrást nějaké sousto a docela se jim to daří, dokud neschytají nějaký kopanec. Jako první ke mně postupuje nerovný osmerák. Zajímavé pro mne je to, že zvěř vůbec nejistila na mých stopách, které provázely každou hromádku krmiva. Když je tento osmerák ode mne asi dvacet metrů, zaslechl cvaknutí závěrky foťáku. Znehybněl a pozorně sleduje místo, kde jsem zamaskovaný. Ale trvá to jen několik vteřin a pokračuje v porcování řepy. Na další cvakání již nijak nereaguje, jen občas se mým směrem krátce podívá. Je legrační jej pozorovat. I když si bere ze země sousto, zrakem pozoruje místo, kde se nacházím. Připadá mi chvílemi, že mu musí vypadnout světla. Stejným způsobem se chovají i ostatní jeleni a holá zvěř. Tak jsem se do fotografování zabral, že si nevšímám toho, že vedle mne nalevo stojí mezi kmeny dva kolouši a poulí na mne světla. To trvá asi půl minuty a zřejmě uklidněni tím, že ostatní zvěř je v klidu, přidávají se k ní. Stejným způsobem, jako nerovný osmerák, přede mne přišel i osmerák s malými klepítky, další mladý osmerák a nakonec špičák. 

Když zvěř již vysbírala všechno krmení, vydává se po ochozu zpět do houštiny, odkud vyšla. K balíku sena nešel ani jeden kus z tlupy. Zůstávám dál na místě a čekám, zda k seníku přijde nějaká černá zvěř, které jsem do koryt pod přístřeškem rovněž nasypal krmení. Nedočkal jsem se. Jen z houštiny za mnou vyšel jelení kolouch. Byl sám. Vydal se na polovinu cesty k seníku, otáčí se a na vzdálenost asi deset metrů prochází kolem mne zpět do houštiny. Je již tma. Černé zvěře jsem se nedočkal. Balím věci a vydávám se k autu. Na místě, kde ještě vidím k seníku, se otáčím a pozoruji, že k němu přibíhají tři kusy černé zvěře a bleskově mizí pod přístřeškem s krmením. Tak je alespoň zahlédnu, na fotografování je již přílišná tma. Pokračuji v cestě k autu. Je úplné ticho, jen sníh mně tiše chrupe pod nohama.. Jsem spokojený z úspěšného „lovu“.


Na tomto místě jsem již po několikáté. Vždy přišla stejná tlupa jelení zvěře, stejné laně, kolouši i jeleni. Vždy jsem sám naházel seno i „návnadu“ řepy a krmné směsi. Zvěř byla již na mé stopy tak zvyklá, že jim při příchodu nevěnovala pozornost. Při cestě z ochozu se jednotlivé kusy předbíhaly, jen aby u krmení byly první, jako by soutěžily, kdo bude přede mnou nejdříve. Jako startovací signál v tomto případě posloužila první nalezená řepa nebo hromádka krmiva. Působilo to až legračně. 

Při této návštěvě se dostavil i jelen sika, šesterák. Nejdříve chvíli postával vpravo ode mne mezi stromy a jistil na všechny strany. Nakonec se rozeběhl k jelenům, s větrníkem nízko u země, jako pes na stopě. Když přichází na mou stopu, zaráží se, úplně se přikrčil na sněhovou vrstvu a zkoumá ji. To trvá snad minutu. Když ale zjišťuje, že jeleni jsou zcela klidní, začíná v tlupě jelenů působit malý zmatek. Pobíhá od jednoho kusu ke druhému. Kolouši před ním odskakují od potravy, laně se nenechávají příliš rušit. Na to sika reaguje tak, že do nich dloubne parohy a holá odskakuje. Sika na uvolněném místě rychle zkoumá, co se tam nachází dobrého, ale vzápětí odbíhá k jinému kusu a vždy následuje stejná scéna. Starší jeleni se nenechávají od potravy vyhnat, ohánějí se po sikáči parohy a tak vždy pro změnu odskakuje sika. Sika je sebevědomý, jeho jednání je agresivní. Když mu nechce uvolnit místo některý ze špičáků, obchází jej v kruhu a pak s rozběhem zaútočí, až sníh víří vzduchem. Ale zvěř se vždy vrací k opuštěné pozici, dokud je sikáč opět nevyžene. Tak řádil v jelení tlupě asi čtvrt hodiny, běhal z místa na místo. Je pro mne docela nepochopitelné, proč nezůstává na vybojovaném místě s potravou, ale běhá z jednoho místa na druhé. Nakonec se však zklidňuje a bere potravu jako jelení zvěř. Jenže to již to nejlepší bylo pryč. Po spotřebování řepy a krmné směsi jelení zvěř pomalu odchází zpět na ochoz a do houštiny, ze které vyšla. Společně s nimi i jelen sika, jako by k tlupě patřil.


Vždy, když si prohlížím fotografie, přemýšlím o tom, zda všechno to čekání a mrznutí stálo za to. Teď již vím, že ano. Jsou to neopakovatelné zážitky, být tak blízko u zvěře, na nevelkou vzdálenost pozorovat její chování, hierarchii v tlupě, snahu doslova urvat co největší sousto, jak velkou výhodu mají jeleni s parožím na hlavě, pomocí něhož si vymáhají přístup k potravě, agresivitu jelena siky, jak zvěř se zvednutou hlavou přehazuje ve svíráku zmrzlou řepu jako horký brambor, snažíc se jí kus ukousnout, jak jiný kus se zvednutou hlavou s větrníkem u svíráku žvýkajícího kusu zjišťuje, co má dobrého, jak zvěř poulí světla do objektivu foťáku, pozorovat detaily na zvěři. Již teď vím, že příští zimu tam půjdu zas.


Svatopluk ŠEDIVÝ myslivost a databáze

Hájenka v lese a Myslivecké vánoce

Znovu obnovujeme vánoční zvyky, které byly

Pohádková hájenka v zimě

jen ty naše

 Mnohé totiž souviselo s tím, že naše rodina bydlela na hájence v lese, daleko od lidí. A tak se u nás zabydlely i některé netypické vánoční zvyky, jak říkala maminka. Byla ráda alespoň tomu, že vánoční přípravy byly stejné jako jinde.
       Pečlivé gruntování, kdy okna jsou bez záclon, postele jsou odtažené od zdi, to také patří k vánocům. Zrovna tak pečení cukroví a shánění dárků. Je však ale pravdou, že tuhle vánoční předehru mužské pokolení většinou nesnáší. Pro otce to bylo období, kdy nejvíce pobýval mimo dům. Z předvánočních příprav měl nejraději vůni připáleného cukroví, protože jedině tehdy mohl sladkostí hned po vyndání z trouby ochutnat. Jinak v tento předvánoční čas hlídal les víc než kdy jindy. Samozřejmě dbal o to, aby se nekradly vánoční stromky. Otec jako hajný měl jeden zásadní celoroční vánoční zvyk. Pokud při cestách v lese, kam se dalo zajet autem, rostl krásný, pravidelně urostlý stromek, borovička smrček, nebo jedlička, narušil jeho pravidelnost zlomením některé větve. "To je pro něho záchrana, aby vánoční drancování stromků přežil," tvrdil. 
 
Shodou okolností se pak stávalo, že i u nás doma, ačkoliv jsme bydleli v lese, jsme na vánoce neměli nijak zvlášť urostlý stromek. Maminka sice vždy o krásný stromek usilovala, měla ho předem vyhlídnutý, včas ho sama dopravila domů. Na poslední chvíli však přišel vždy někdo potřebný, který v největší vánoční nouzi stromek potřeboval. Na Štědrý den v poledne, odpoledne, někdy už na samý večer, bylo třeba vypomoci naším stromkem. Kupodivu, tatínek nemusel maminku ani moc přemlouvat, aby se urostlého vánoční stromku vzdala. Sama slyšela ty strastiplné naléhavé příběhy, a tak stromek putoval jinam. Na nás zbyl jen nějaký vyřazený, zapomenutý, nebo narychlo uříznuté takzvané koště, které ještě bylo notně pokřivené. To už byl pěknější stromek ten, který jsme my, děti, zdobily pro zvěř v lese poblíž krmelce. Na něj jsme upevňovaly hlavně klasy kukuřice a jablíčka, pod něj jsme dávaly kaštany. Měly jsme tedy radost vždy ze dvou vánočních stromků.

Jeleni v zimě

      K Vánocům patřilo vždy i velké hledání poschovávaných dárků. Pátrací akce kolikrát oddálila vánoční nadílku. Ono totiž bylo hodně skrýší, o mnoho víc než dárků. Hledali jsme všichni a mnohdy bez úspěchu jsme nahlíželi i do udírny, do komína, na řadu přišel i krmelec v lese, dokonce i lesní bouda. Nedalo se nic dělat! Nejeden schovaný dárek si počkal na příští Vánoce. Obešli jsme se bez něho, neboť Štědrý večer se neodkladně blížil. Dával o sobě vědět. A jak?     
Vánoce u nás vrcholily tím, že otec po všech pochůzkách v lese, zůstal konečně na Štědrý den po obědě doma. Zatímco my ostatní jsme začínali hledat dárky, on měl svou první sváteční vánoční chvíli. Ještě před nadílkou stihl snést z půdy všechny svoje staré boty. Boty, které šly s ním životem a něco si pamatovaly. Zasloužily si právě ve sváteční dobu očistit, aby každý, hned jak do domu vejde, uviděl vedle sebe: holínky, pérka, polobotky po dědečkovi, které měly ještě psí dečky, filcáky, semišky, lakýrky. Tohle bylo to správné vánoční znamení. Kupodivu, ještě i dnes, když jsme zmámení veškerou tou sladkou, vanilkovou, vánoční jehličnatou vůní, odněkud se nám vloudí vůně krému na boty. A to pak jsou pravé Vánoce!
   
 Na Štědrý večer stále zdobíme dva stromky, jeden pokroucený doma, druhý v lese. Vždycky zapomeneme na nějaký dobře schovaný dárek. A po celý rok, když poblíž cesty, kam se dá vjet autem, roste pravidelně urostlý stromek, něco nás nutí dodržovat celoroční vánoční zvyk, nedá se nic dělat, musíme ho zachránit.

Zdroj: myslivost

KRMELCE, ZÁSYPY, SLANISKA A PŘIKRMOVÁNÍ v době nouze...a hladu. ZVĚŘ V ZIMĚ.

V současné době je povinnost zvěř řádně přikrmovat zakotvena

Krmelec pro zvěř v zimě

v odst. 4 §11 zákona o myslivosti č. 449/2001 Sb. ve znění pozdějších předpisů

"Uživatel honitby je povinen provozovat krmelce, zásypy, slaniska a napajedla, a v době nouze zvěř řádně přikrmovat. Počty a objemy těchto zařízení se uvádějí v plánu mysliveckého hospodaření a v ročním statistickém výkazu o honitbě." V odst. 5 téhož paragrafu je dále uvedeno: "Zjistí-li orgán státní správy myslivosti, že zvěř trpí hladem, a nezjedná-li uživatel honitby po výzvě orgánu státní správy myslivosti okamžitou nápravu, rozhodne tento orgán o krmení zvěře na náklad uživatele. Odvolání proti tomuto rozhodnutí nemá odkladný účinek."
Volně žijící zvířata získávají potravu výběrným způsobem v závislosti na anatomické a morfologické stavbě trávicího ústrojí. V každém ročním období má volně žijící zvěř jiné potravní nároky. Musí být schopna opatřit si takové množství potravy, aby plně pokryla svou energetickou potřebu v závislosti na zdravotním stavu, kondici, pohlaví atd. K této činnosti je nutné zajistit zvěři dostatek kvalitních krmiv, klidu a krytu.
Nemá-li zvěř možnost získat kvalitní potravu, je nucena přijímat potravu nevhodnou, případně hladoví nebo migruje a hledá jiné, vhodnější lokality. Nedostatek kvalitní potravy, vody, klidu a krytu jsou limitní faktory rozvoje a kvality populací druhů na daném území. Déle trvající nedostatek vhodné potravy způsobí oslabení organizmu, vede ke snížení reprodukce, zvyšuje náchylnost k onemocnění a může vést až k úhynu. Jde o přirozenou zákonitost, s níž je myslivecká praxe dobře obeznámena.
Přirozený trvalý pohyb zvěře za potravou je důležitým fyziologickým činitelem k podpoře trávení a metabolismu. Přirozeným jevem je také koncentrace většího počtu jedinců zvěře na úživnějších lokalitách, zvláště v souvislosti s pěstováním plodin a lesních dřevin, které jsou pro zvěř atraktivní např. kukuřice, řepka, plodonosné a okusové listnáče.

V těchto lokalitách může docházet k výrazným škodám jak na lesních, tak i zemědělských porostech.

VEVERKA V ZIMĚ

Veverka v zimě

ZUBŘI ONLINE

ZUBŘI ONLINE WEBOVÉ KAMERY NA KRMELIŠTI V ZIMĚ

Zimní lovecké stezky

Obrovitý kňour stál nehybně jako přízrak v poletujících vločkách...

SETKÁNÍ a ČERNÁ ZVĚŘ v ZIMĚ

Cesta je po obou stranách obrostlá hustými šípkovými keři a nikým nepěstěnými jabloněmi a hrušněmi. Asi po sto metrech končí ve smíšeném lese, kde pokračuje jako lovecká stezka.

Vytáhl jsem z kufru automobilu plátěný pytel do půlky naplněný směsí obilí a kukuřičných zrn. Naplnil jsem ho před malou chvílí ve skládce krmiva na konci vesnice. Záměrně jen do půli a to ze dvou důvodů. Za prvé, kvůli tomu, že cesta k mému krmelci jež mi byl přidělen na úseku zvaném ,,Hřebeny",vedla do rokle mezi skalami a poté strmou strání zase vzhůru. A nést na zádech dva kilometry plný pytel zrní lesem dolů a nahoru po vyčnívajících kořenech starých smrků je věru dřina i pro mě třebas mám celkem dobrou kondičku. A za druhé proto, že jsme minulý týden o štědrém dnu společně s mými dětmi, které mi pomáhaly, řádně zakrmili, tak jak se o Vánocích sluší a patří. Takže bude stačit jen trochu na dosypání korýtka.
Vykonával jsem tenkrát myslivost v honitbě,,Liška Sedlec" u města Mšena v krásné krajině kokořínska.

Pytel jsem si hodil na jedno rameno na druhé pušku a vykročil jsem do toho mrazivého prosincového odpoledne. Starý umrzlý sníh mi křupal pod nohama, než jsem se dostal z úvozu na lesní pěšinu vyšlapanou zvěří a lovci. Po té se šlo přeci jen lépe. Sestupoval jsem po klikaté stezce mezi mohutnými pískovcovými skalami do smrkové mlaziny, kterou protínala. A tam mi padly do očí stopy ve sněhu. Byly od silného kusu černé zvěře a vypadaly hodně čerstvě. V jednu chvíli se mi dokonce zdálo, že jsem ucítil známý pach tohoto zvířete. Jenže mlazina není velká a jistě by se dalo do pohybu, kdyby v ní bylo zalehlé. Zřejmě tudy chvíli přede mnou prošlo. Nadhodil jsem si pytel zrní a pokračoval dále, teď už ve vysokém smrkovém lese až na křižovatku lesních cest. 

Odtud potom nejhorší částí trati, dvě stě metrů prudkým stoupáním. Až budu nahoře, tak už to bude dobré. Nenesl jsem moc těžký náklad a tak jsem za chvíli pokračoval po široké lesní svážnici nahoře na hřebenech. Tam už se šlo rychle a můj krmelec byl postaven asi po půl kilometru, sto metrů v bukovém lese napravo od ní. Nemýlil jsem se, korýtko bylo do tří čtvrtin vybráno zvěří. Dosypal jsem ho, načechral seno v krmelci, prohlédl zda je dostatek soli na svém místě a na chvíli poseděl, abych vykouřil cigaretu. Mezitím se obloha zatáhla šedými mraky a v lese se zešeřilo. Začalo pomalu a zprvu nenápadně sněžit. No musím jít, vypadá to na pořádnou chumelenici
,,Tak zvířata hezký a veselý Nový rok",popřál jsem nahlas do prostranství lesa a chvátal zpět.

 Rychle jsem prošel úsek svážnice, slezl opatrně stráň na křižovatku cest a za smrkovým lesem došel po stezce až do mlaziny. Byl jsem už na jejím konci, v místě kde začínaly pískovcové skály, když vtom se ozvalo zafunění a na pěšinu asi dvacet metrů přede mnou, vyrazil zpod smrků, jejichž větve se dotýkaly země a dělaly tak přirozený kryt, veliký divočák.

Zůstal stát uprostřed stezky a pozorně mě sledoval. Byl to pravděpodobně ten kus, jehož stopy jsem spatřil o něco níže, když jsem tudy šel dolů. To ale už musel pod těmi smrky ležet. Docela mi zamrazilo, byl to opravdu statný kňour a jeho zbraně nešlo přehlédnout, jak bíle kontrastovaly s jeho černou, dlouhou a hranatou hlavou.
Ne, nestřílel jsem, je přeci čas, kdy se Nový rok bude loučit se starým ,budeme slavit, klást si předsevzetí , mít se rádi... tak ať je lepší pro něj i pro nás.

Obrovitý kňour stál nehybně jako přízrak v poletujících vločkách, které tály na jeho mohutném štětinatém těle.Viděl mě a sledoval co udělám. Chvíli jsme na sebe mlčky hleděli, pak jen tak jemně frknul, sklonil hlavu a ryjem rýpnul do čerstvého sněhu. Znovu se na mě podíval a poté se ztratil jak duch do bílé mlhy lesa.
Husté sněžení překrývalo naše stopy, když jsme se vraceli každý domů. Na kraji lesa jsem se ještě otočil a zahleděl se do jeho království, které se halilo do nové bělostné peřiny. Sníh vytrvale, zlehka a tiše padal, Nový rok čekal za dveřmi a na lovecké stezce byl klid.
Petr SLABA