Znovu obnovujeme vánoční zvyky, které byly
Pohádková hájenka v zimě
jen ty naše
Mnohé totiž souviselo s tím, že naše rodina bydlela na hájence v lese, daleko od lidí. A tak se u nás zabydlely i některé netypické vánoční zvyky, jak říkala maminka. Byla ráda alespoň tomu, že vánoční přípravy byly stejné jako jinde.
Pečlivé gruntování, kdy okna jsou bez záclon, postele jsou odtažené od zdi, to také patří k vánocům. Zrovna tak pečení cukroví a shánění dárků. Je však ale pravdou, že tuhle vánoční předehru mužské pokolení většinou nesnáší. Pro otce to bylo období, kdy nejvíce pobýval mimo dům. Z předvánočních příprav měl nejraději vůni připáleného cukroví, protože jedině tehdy mohl sladkostí hned po vyndání z trouby ochutnat. Jinak v tento předvánoční čas hlídal les víc než kdy jindy. Samozřejmě dbal o to, aby se nekradly vánoční stromky. Otec jako hajný měl jeden zásadní celoroční vánoční zvyk. Pokud při cestách v lese, kam se dalo zajet autem, rostl krásný, pravidelně urostlý stromek, borovička smrček, nebo jedlička, narušil jeho pravidelnost zlomením některé větve. "To je pro něho záchrana, aby vánoční drancování stromků přežil," tvrdil.
Shodou okolností se pak stávalo, že i u nás doma, ačkoliv jsme bydleli v lese, jsme na vánoce neměli nijak zvlášť urostlý stromek. Maminka sice vždy o krásný stromek usilovala, měla ho předem vyhlídnutý, včas ho sama dopravila domů. Na poslední chvíli však přišel vždy někdo potřebný, který v největší vánoční nouzi stromek potřeboval. Na Štědrý den v poledne, odpoledne, někdy už na samý večer, bylo třeba vypomoci naším stromkem. Kupodivu, tatínek nemusel maminku ani moc přemlouvat, aby se urostlého vánoční stromku vzdala. Sama slyšela ty strastiplné naléhavé příběhy, a tak stromek putoval jinam. Na nás zbyl jen nějaký vyřazený, zapomenutý, nebo narychlo uříznuté takzvané koště, které ještě bylo notně pokřivené. To už byl pěknější stromek ten, který jsme my, děti, zdobily pro zvěř v lese poblíž krmelce. Na něj jsme upevňovaly hlavně klasy kukuřice a jablíčka, pod něj jsme dávaly kaštany. Měly jsme tedy radost vždy ze dvou vánočních stromků.
Jeleni v zimě |
Vánoce u nás vrcholily tím, že otec po všech pochůzkách v lese, zůstal konečně na Štědrý den po obědě doma. Zatímco my ostatní jsme začínali hledat dárky, on měl svou první sváteční vánoční chvíli. Ještě před nadílkou stihl snést z půdy všechny svoje staré boty. Boty, které šly s ním životem a něco si pamatovaly. Zasloužily si právě ve sváteční dobu očistit, aby každý, hned jak do domu vejde, uviděl vedle sebe: holínky, pérka, polobotky po dědečkovi, které měly ještě psí dečky, filcáky, semišky, lakýrky. Tohle bylo to správné vánoční znamení. Kupodivu, ještě i dnes, když jsme zmámení veškerou tou sladkou, vanilkovou, vánoční jehličnatou vůní, odněkud se nám vloudí vůně krému na boty. A to pak jsou pravé Vánoce!
Na Štědrý večer stále zdobíme dva stromky, jeden pokroucený doma, druhý v lese. Vždycky zapomeneme na nějaký dobře schovaný dárek. A po celý rok, když poblíž cesty, kam se dá vjet autem, roste pravidelně urostlý stromek, něco nás nutí dodržovat celoroční vánoční zvyk, nedá se nic dělat, musíme ho zachránit.
Zdroj: myslivost