SRNČÍ ZVĚŘ a lesní příběh Lovecké stezky, Srnčí zvěř, aktivity radosti a milování života, Fotografie z myslivosti, Les, Příroda a lidé, Přírodní fantazie

Srnčí zvěř v zimě

Já patřím k těm, kteří chodí do lesa skoro denně

 Někdy tam jdu i bez příčiny, jindy důvod mám, nebo si ho najdu. Někdy se chci přesvědčit o tom, jestli tam ještě patřím. Není totiž nad to, najít si v lese vyhřáté a zároveň zastíněné místo. Není nad to si v lese odpočinout, ale tak, že si zde člověk v klidu i poleží a klidně usne. A jak spát v takovém lese?
Docela obyčejně a pokud možno nerušeně. V lese je přece více zvěře než lidí.
Přicházejícího člověka tady uslyším i ve spánku a probudím se. 

Zvěř, ta mě neruší, jsme spolu zajedno.

Zrovna nedávno jsem usnula za poledne v lese. Snad to není ani únava, co mě nutí k odpočinku. Na zemi je plno jehličí, které si na mém těle vyhledává akupunkturní body a brzy přestane píchat. A před usnutím v lese stačí jen zlehka dýchat. Jinak by se to zřejmě ani nestalo. Jinak by si mě ten malý opeřenec nespletl. Slétl se stromu a chodil mi po pažích. Snažil se sezobnout pigmentové skvrny, co mám na kůži. Příliš jsem si ho neprohlížela. Přivřené oči jsem zavřela úplně a čekala jsem, kdo to déle vydrží. Uletí - neuletí. Já usnula dříve. A po takové půlhodině, když jsem se probudila?

Jsem sama, nejsem sama - starala jsem se. Malý opeřenec byl pryč, přesto jsem opatrně vstávala. Ještěže tak! Sama jsem nebyla. Na tři metry ode mě se zvedl srnec. 

Co zvedl, vyskočil a lekl se snad ještě víc než já. S bekáním se zastavil opodál ve smrčí a odtud mi ještě dobrou minutu lál. Nemohla jsem však za nic. Já zde byla první. Byl to on, kdo si vybral k odpočinku stejné místo. Já už zaručeně spala, když si vedle mě zalehl v trávě.

Jistě mi věříte, že takový návrat do přírody potěší. Není špatné zjistit, kam v dnešní době může člověk patřit.

Lesu a přírodě zdar!

Podle tiskové zprávy Českého svazu ochránců přírody, je informace o otravě čápů potvrzena při pitvě

 V Záchranné stanici v Bartošovicích přijali telefonickou informaci o dvou uhynulých čápech na Opavsku. Pracovníci záchranné stanice kadávery čápů odeslali na vyšetření do Státního veterinárního ústavu v Olomouci.

Screenshot čápů ilustrace - Záchranná stanice Makov

Z výsledků vyšetření jednoznačně vyplývá, že čápi byli otráveni. V jejich volatech a u jednoho též v žaludku byla prokázána rezidua vysoce toxického fosfidu zinku (fosfanu), chemické látky, na jejíž bázi fungují některé jedy na hlodavce, včetně v posledních týdnech často skloňovaného Stutoxu II.Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský (ÚKZUZ) vydal 5. srpna rozhodnutí, jímž povoloval na území řady okresů České republiky (včetně Opavska) plošnou aplikaci jedu Stutox II na hubení hrabošů polních.

Ministerstvo zemědělství, Agrární komora i Zemědělský svaz trávení hrabošů zpočátku schvalovaly. ÚKZUZ ujišťoval, že primární otravy jiných živočichů než drobných zemních hlodavců jsou velmi nepravděpodobné, a druhotné otravy v podstatě vylučoval s tím, že otrávení hraboši se stáhnou do nor a tam uhynou. Opačný názor zastávalo ministerstvo životního prostředí s podporou akademické sféry, České společnosti ornitologické i nevládních ekologických organizací. Obávaly se velkého rizika pro další teplokrevné živočichy a narušení potravního řetězce.

Po diskuzi jmenovaných stran bylo rozhodnutí o možné plošné aplikaci jedu 12. srpna pozastaveno.

Někteří zemědělci však stihli jed aplikovat ještě před tímto termínem.
Informace o otravě čápů s velkou pravděpodobností zpochybňuje „nemožnost“ sekundárních otrav. Není pravděpodobné, že by čápi sezobávali přímo otrávené granule, naopak hraboši patří k hlavní složce jejich potravy. Potvrzují se tak obavy ochránců přírody a oprávněnost pozastavení výjimky pro plošnou aplikaci jedu.

Zpráva pro myslivost: Podle tiskové zprávy Českého svazu ochránců přírody, 22. 8. 2019

Čáp bílý, otrava, Záchranná stanice, Příroda a lidé, aktivity radosti a milování života

RYS OSTROVID V PŘÍRODĚ

RYS OSTROVID v zimě na sněhu

Rys ostrovid je plachá a samotářsky žijící kočkovitá šelma

Loví menší zvěř, jako jsou srnci, méně často jeleny, divoká prasata, hlodavce a lišky. Svou kořist překvapuje rychlým útokem ze zálohy. Podle zákona o ochraně přírody a krajiny je rys chráněným druhem a je klasifikován jako silně ohrožený.

Zatímco vlk testuje vytrvalost zvěře, rys zkouší její ostražitost.

Pozoruje zvěř z vyvýšeného nebo dobře krytého místa, poté se připlíží do její bezprostřední blízkosti (max. 30 metrů). Překvapí ji a pronásleduje ji na vzdálenost 20‒50 (100) metrů. Pokud se mu ji během těchto několika desítek metrů nepodaří dostihnout, nechá ji být. To, že rys číhá na kořist na stromě, odkud jí skáče za krk, je pouze pověra. Při tomto počínání by nejspíš padl únavou: ve skutečnosti se musí ve svém teritoriu neustále přemisťovat a slídit.

Myslivost a sociální sítě

Carabus cancellatus cancellatus - střevlík měděný je převážně noční aktivní dravec, živí se hmyzem, jeho larvami, žížalami a plži.

STŘEVLÍK MĚDĚNÝ

Střevlík měděný 

dosahuje délky těla 16 až 32 milimetrů. Barva je velmi variabilní a pohybuje se v odstínech bronzových a měděných barev, vzácně až po černou. Je to převážně noční aktivní dravec, živí se hmyzem, jeho larvami, žížalami a plži.

Samičky kladou na jaře vajíčka (30-45) do půdy. Larvy se několikrát svlékají, před svlékáním se vždy zahrabávají do půdy. Vyvíjejí se asi dva měsíce, od června do července. Přezimuje imago. Typickým znakem brouků je červená barva prvního segmentu antény a stehna nohou. Při ohrožení může vystříknout sekret až do vzdálenosti 25 cm.

Jaro za pár dní je počátek března ukazuje fotografie Jaro je za humny....

Jaro za humny (by pavel kysela)

#Zvěř v zimě, Jaro, Přírodní fantazie, Příroda, Příroda a lidé

Negativní dopad na populace zajíců mají i přemnožení divočáci. Ti jsou všežravci a seberou i mládě zajíce, které se brání jen tím, že se přitiskne k zemi.

Zajíček je bezbranný

V českých zemích dosahovaly počty ulovených zajíců 

počátkem 70. let minulého století více než 1 milión kusů.

Například v roce 1973 to bylo 1 214 000 kusů. Po drastickém poklesu populace zajíců, a to všeobecně v rámci celé střední Evropy v následujících letech, bylo v roce 1990 v Česku uloveno pouze necelých 190 000 zajíců. V naší zemi klesaly stavy zajíců i nadále, a tak třeba v roce 1997 nebylo uloveno ani 40 tisíc kusů. Poté se začaly stavy této zvěře zvyšovat, ale nebylo a není tomu tak všude.

Zajíc doplácí zejména na intenzivní zemědělství

Mezi hlavní příčiny úbytku zajíců z krajiny patří necitlivé hospodaření v zemědělské krajině a s tím související intenzivní pěstování vybraných druhů plodin. V obrovských lánech kukuřice nebo řepky se zvíře necítí dobře a teď si k tomu připočtěte ten šok, když se najednou celý lán sklidí a zajíc přijde o úkryt.
Přitom zajíc je dost teritoriální druh, který velmi špatně snáší změny prostředí, ve kterém žije. O tom svědčí příklady z reintrodukce, tedy navracení tohoto původního druhu do přírody, kdy jsou známy případy, že vypuštění zajíci se vrátili i sto kilometrů tam, odkud pocházeli.

Hlavním důvodem úbytku této zvěře je tedy nejen špatná kvalita životního prostředí spolu s úbytkem životního prostoru.

Negativní dopad na populace zajíců mají jistě i přemnožení divočáci. Ti jak známo jsou všežravci a seberou i mládě zajíce, které se brání jen tím, že se přitiskne k zemi.

 Svůj podíl má jistě i používaná technika v zemědělství. Stále výkonnější stroje se širokým záběrem zavěšené techniky prostě zabijou především mláďata, která vyčkávají do poslední chvíle přikrčená v poli nebo na louce.
Obrovské množství zajíců zahyne pod koly aut.

Proč ukončit život srnce či jelena, divočáka či muflona, nebo zajíce či bažanta.

Lov na prase divoké

Než se zvěřina dostane na prostřenou tabuli, někdo ji musí ulovit

Tedy ukončit život srnce či jelena, divočáka či muflona, nebo zajíce či bažanta. Tím někdo je v případě pravé zvěřiny (tedy zvěřiny ulovené v přírodě, kde má zvěř přirozenou a pestrou potravu, což zřejmě farmové chovy ani při těch nejlepších granulích a krmných směsích nenahradí) v lepším případě myslivec. Myslivec je ten, který smrtící ranou ukončí život zvířete, ale i ten, který umožní chutný gastronomický zážitek společnosti.

Myslivec většinou ani konzumenty na konci této řady nezná, stejně jako konzument nezná onoho lovce. Dojde-li však ke kritice, ta bude padat na hlavu myslivce, konzument je vlastně nevinný, neboť on přece nestřílel a nezabíjel. Tak to v naší společnosti funguje už delší dobu. Smrtící mašinérii porážek jsme uzavřeli za zdi jatek a maso už pak jako každé další zboží lákavě nabízíme ve výkladních skříních. Někteří z nás ale tuší, co se v těchto masokombinátech odehrává a tak vepřové či hovězí maso nekonzumují. Když už nějaké to maso musí mít, tak drůbeží. Jenže!

I tomu božímu kuřeti musí někdo ukončit jeho dnes již počítačem řízený život. Takže zase nějaký ten smrtící kombinát. V těchto případech ale viníka nehledáme, maso, ať již červené nebo bílé, prostě do lidské potravy patří a řezníka nelze označit za vraha. Dělá přece svoji práci, za což mu i platíme. To ale neplatí u myslivce. On přece zabíjet nemusí a za to, že zvěř usmrtí dokonce platí. Nemá cenu probírat, jak a kolik.
Nedávno jsem četl zajímavou teorii. Podle ní je konzumace masa oprávněn pouze ten, kdo dokáže to či ono zvíře zabít a připravit. Když se nad tím zamyslíte, má to svoji logiku a také historii. Na začátku měl maso skutečně jen ten, kdo dokázal maso ulovit. Lov a zabíjení zvířat se stalo součástí lidského života, později se přidal i chov zvířat. Přiznejme si, že v mnoha případech opět pro potřebu získat maso.
Smrt zvířat se stala nezbytnou součástí lidského života. Babička sice oplakala svého psíka, ale s klidem usekla kuří hlavu, protože přijeli mladí z města a není nad slepičí polévku.

PODZIMNÍ VYPRÁVĚNÍ. Humor o myslivosti, Příhody z loveckého batohu, Příroda a lidé, aktivity radosti a milování života, Lovy fotoaparátem

ZAČAROVANÁ LÁSKA

Vysloužilý fořt Sládek jednoho roku nechodil do lesíčka na čekanou ani tak kvůli lovné a škodné

zvěři, ale aby mě přistihl se svou vnučkou Blaženkou in flagranti. Vzal si totiž do hlavy, že my dva spolu máme milostné techtle mechtle.

Přestože jsem se s tímto málomluvným fořtem občas toulával po hvozdech krkonošských a těšil se jeho přízni, bručel si pod vousy, že „takový ďučiště“, poupátko růžovoučký, má na ňákýho chlapa dost času“. Úzkostlivě totiž na své vnučce lpěl, neboť jeho jediný syn, Blaženčin otec, se prý odrodil lesu a montoval po světě výrobky strojírenského průmyslu. Blaženčina matka zase pracovala na směny a ještě měla spoustu prapodivných zájmů, takže vnučku převážně vychovával dědeček.

Od malička ji vodil do lesa, vštěpoval jí lásku k přírodě a snil, že z ní jednou bude inženýrka lesnictví. Z Blaženky proto vyrostlo dítko přírody. Byla jako vítr, věčně rozesmátá a rozevlátá. Stále slídila po lese, šplhala po stromech lépe než veverka a důvěrně poznávala život říše rostlinné i živočišné. Dědeček ji měl velice rád. Byl učitelem i vychovatelem dobrosrdečným, trpělivým, ale někdy i přísným, když to podle jeho názoru situace vyžadovala. Dvakrát nebo třikrát nás viděl spolu v lese a to vzbudilo jeho podezření. Oba nás vyslýchal, ale nikdy zcela neuvěřil, že ta setkání byla náhodná a navzdory jeho představám naprosto nevinná. Přiznávám, že by snad po nějaké době ta setkání nemusela být ani tak nevinná, protože se Blaženka rozvíjela do krásy antické Venuše.

Tou dobou jsem v ní však stále ještě viděl sotva odrostlé hříbě. Byla pro mě tabu, leč fořt Sládek byl nedůvěřivý až hrůza a s žárlivostí Othella střežil na každém kroku ctnost svého poupátka. Buď často odcházel do lesíčka na čekanou, kde vysedával dlouhé hodiny, aby se dopátral pravdy, nebo se někomu z nás pověsil na paty a obezřetně ho sledoval. Vypozoroval jsem, že se plíží za Blaženkou jako laskavý anděl strážný, kdežto po mé stopě jde jako za nejobávanější škodnou. Zpočátku mě to dopalovalo, ale po čase jsem si zvykl a bylo mi to jedno. Jednoho dne jsem se usadil v prostorné lovecké kazatelně, přistavěné k velkému buku na okraji paseky. Každodenně tam vycházel na pastvu kapitální srnec, kterého jsem toužil zvěčnit prostřednictvím fotoaparátu s teleobjektivem. Asi po hodině čekání se srnec objevil. Sotva jsem však dvakrát stiskl spoušť, parůžkáč se něčeho polekal a kvapně zmizel v lese. Znechuceně jsem sbalil fotografické nádobíčko do batohu, slezl po žebříku a vykročil na zpáteční cestu. Po chvíli jsem uslyšel za zády bohapusté láteření, hromování a vyhrožování. Ohlédl jsem se.

U kazatelny stál fořt Sládek, šermoval rukama a střídavě se díval nahoru na kazatelnu a směrem ke mně. Vrátil jsem se, abych zjistil, co vlastně vysloužilého zelenokabátníka tolik rozzlobilo. "Ještě se ptej, ty jeden. ty jeden cacnej záletníku, nemráte, mlsnej kocoure.", křičel na mě Sládek. "Myslíš, že nevím, že se slejzáš s Blaženou? Nejprv se s ní hodinu muchluješ nahoře - a tejdě se drze voptáš, proč vyvádím takovej rampel? No, setsakramentsky ses vycajchnoval!" Snažil jsem se vysvětlit mu, že jsem byl na kazatelně úplně sám a o jeho vnučce nemám ani potuchy. "Co mě balamutíš? Dyť je nahoře!" odsekl a křikl: "Blaženo, koukej bejt čemesně dole, nebo tam pro tebe pudu!" Podíval jsem se taky nahoru a překvapeně vytřeštil oči: z kazatelny na nás hleděl vystrašený obličej Blaženky. Na čelo mi vystoupily krůpěje studeného potu a málem mě přemohly mrákoty. Neměl jsem ani tušení, kde se tam vzala, ale bylo mi zcela jasné, že její přítomnost na kazatelně rozčertěnému Sládkovi uspokojivě nevysvětlím, kdybych se rozkrájel na kousky. Blaženka slezla dolů a pokoušela se dědečkovi objasnit choulostivou situaci. Četla prý na kazatelně knížku. Jakmile mě uviděla přicházet, vylezla po větvích vysoko do koruny buku a tam potichu zůstala. Po mém odchodu zase slezla do pohodlné kazatelny. A zrovna v okamžiku, když přicházel dědeček. Věděl jsem, že to musí být pravda, ale rozohněný Sládek tomu ani za mák nevěřil. "Blaženo, nelži! Víš, že to nemám rád," vybafl na ni a vytáhl pásek z kalhot. Blaženka uskočila a chtěla vzít do zaječích. Zakopla však o pařez a natáhla se na zem jak široká, tak dlouhá. Hbitě vyskočila, ale dědeček ji chytil za ruku. Opřel nohu o pařez, přehnul vnučku přes koleno a vzápětí začal řemen mlaskat na jejím oblém pozadí. Zavzlykala, zaječela a já jsem rychle přiskočil, abych zadržel neprávem trestající ruku. Blaženka toho využila, rychle si upravila oděv a poodběhla stranou. Tam si utřela slzičky a lítostivě na dědečka vyplázla jazyk, jako by tím chtěla říct: To se nedělá, dědečku, vyplácet na zadek téměř dospělou slečnu a ještě před cizím člověkem! Potom se rozběhla k lesu. Naštěstí jsem byl o hlavu větší a o polovinu let mladší než rozběsněný Sládek, takže mě nic podobného z jeho ruky nemohlo potkat. Dlouho jsme se dohadovali, ale fořt byl umíněný jako mezek. Když jsme se však rozcházeli, měl jsem dojem, že svému omylu věří již jen zčásti.

Uplynulo léto, podzim i zima a dostavilo se jaro.

Sládka už dávno přešel vztek a opět se choval přátelsky. Dokonce mě i pozval na ranní tok tetřeva, který podle jeho slov už dva týdny vyzpěvoval píseň lásky na silné větvi starého smrku. Také tvrdil, že budu mít toho kohouta proti obloze, takže jistě pořídím dobré snímky i v ranním šeru. A kdyby ne, je to prý fanatik, který zpravidla toká i po východu slunce. Hned druhý den nás zastihla odcházející noc, jak zvolna stoupáme do hor. Sládek prožil celý život v horách a znal je lépe než svoje boty. Když se výjimečně rozpovídal, měl jsem vždy dojem, že srostl se životem lesa tak dokonale, že není možné, aby mu v žilách kolovala jiná krev než zelená. Cestou mi vyprávěl, že byl po několik večerů na tetřevím zábrku, aby zjistil, na kterém stromě hlušec hřaduje. Také zdůraznil, že "když kohout večer nebrká, ráno netoká". A včera večer prý vydal onen zvláštní brkavý zvuk tak silně a zřetelně, že dnes při rozednění bude určitě zpívat jako blázen. Poučil mě, že tok začíná klepáním, nápadně připomínajícím klepáním dvou hůlek o sebe. Tento zvuk se zrychluje do trylku a potom následuje výlusk, který se zase podobá odzátkování láhve vývrtkou. Nakonec tetřev jako by brousil kosu.

Trvá to jen několik vteřin a tetřev hlušec je prý při broušení hluchý jako poleno, protože konce dolních čelistí otevřeného klovce tlačí do prostoru bubínků. Toho využije každý lovec a rychle udělá tři skoky dopředu. Ne víc! Kohout by to mohl uslyšet. Potom lovec čeká na další broušení a zase udělá tři dlouhé skoky. Tímto způsobem se trpělivě přibližuje k černému zpěvákovi, až ho má bezpečně na mušce. Když jsme dospěli k cíli, byla ještě tma, ale na východě už začala obloha blednout. Můj průvodce zvedl výstražně ruku, abych se zastavil. Po chvíli naslouchání zašeptal: "Už se probudil a toká. Trochu sme se opozdili, ale to nevadí. Posbíral jsem na cestičce, po kerý budeme přiskakovať, všecky větvičky, aby jejich praskání kohouta nezradilo." Po trpělivém absolvování asi poloviny cesty se začalo rozednívat. Bylo nutné pečlivě se ukrývat za kmeny smrků, aby nás tetřev nespatřil. Kohout tokal s malými přestávkami nepřetržitě, zkrátka jako blázen, jak fořt Sládek předpověděl. Ten se jen spokojeně usmíval a němým posuňkem vždy odstartoval naše komické trojskoky. Tak jsme dospěli až do blízkosti mohutného smrku, ze kterého se ozývalo klepání, trylek, výlusk i broušení. Jenom zpěváka jsme dosud nespatřili, přestože se již úplně rozednilo. Fořt nechápavě krčil rameny. Po krátké úvaze mi naznačil, že tetřev toká na jiné větvi než obvykle, a proto ho nevidíme. Opustili jsme tedy původní směr a dalším přiskakováním smrk obcházeli. Bohužel, ani tentokrát jsme neuviděli ani brko, natož celého tetřeva.

Přesunuli jsme se až pod smrk a zahleděli se do jeho koruny, odkud se ozýval záhadný tok. Když jsem původce tetřeví písně konečně objevil, rozchechtal jsem se na celé kolo. Můj průvodce na mě nechápavě civěl, dokud jsem mu neukázal malý, u kmene větvemi zamaskovaný kazetový magnetofon. A právě z něho vycházely zvuky, které lahodí uchu každého opravdového lovce a hravě dokážou rozbušit i jeho srdce. Fořt Sládek zbledl. Bylo vidět, že má hrozný vztek. Posadil se na stráň a procedil skrz zuby: "To je magnetofon naší Blaženy!" Pochopil jsem, proč svému dědečkovi vyvedla tuto rošťárnu právě v mé přítomnosti. Ostatně, následující minuta to potvrdila. Tetřeví tok ztichl a z magnetofonu zazněl Blaženčin hlas: "Milý dědečku, touto švandou ti oplácím loňskej vejprask u kazatelny. Vím, že máš smysl pro humor, a proto svý Blažence odpustíš. Musíš ale uznať, že to nebyla jenom legrace, ale i úspěšnej pokus ošidit tvý zkušený ucho. Snad by šlo magneťák využíť při vábení srnců a jelenů. Co tomu nápadu říkáš?" Dědeček neříkal nic a já jsem si už živě představoval, jak po příchodu domů vnučku zmaluje. Fořt Sládek se však proti mému očekávání začal usmívat a uznale pronesl: "To je ale ďučiště sakramentský! Na to bych ani ve snu nepřišel. Hnedle to v jelení říji voprubuju, jak to bude fungovať." A mně bylo nad slunce jasnější, že tentokrát Blaženka vyvázne se zdravou kůží.

CO JE TO PŘÍRODA - NATURE A ČLOVĚK NA PLANETĚ ZEMI

PŘÍRODA S LIŠKOU

A kdo zaplatí myslivcům škody? A co dělá myslivec v očích veřejnosti? Podívejte se, jaké škody si zemědělci a lesáci dělají sami! Nemělo by se zapomínat na zvěř - co se dělá pro ni?

Zvěř škodí zjara na zasetých polích,

JELEN  V ČERVNU

v létě na obilovinách a na podzim v kukuřicích. A kdo platí škody? Zase myslivci. Ale když myslivci chtějí problém řešit, domluvit se před setím nebo sázením, tak nemají šanci. Dostane se jim odpovědi: „Přece nebudete radit lesákům a zemědělcům jak mají hospodařit.“

Všichni dobře vědí, že se v lesích 30 let zpátky sázel převážně smrk, až v posledních letech se objevuje buk, dub, javor, jasan nebo jedle. Jenže to je pochoutka pro zvěř. No, a když máte takovou zasázenou paseku, která není oplocená, a která se dvakrát za rok prožíná nebo dokonce postříká postřikem proti plevelům, tak tam zůstanou jenom ty mladé stromky. A co ta naše zvěř má brát! Zase jenom ty stromky, protože tam nic jiného nenajde, i když ona by si dala třeba maliník, ostružiník, trávu nebo různé jiné lesní byliny.

A to samé je na zemědělských plochách. Zjara se zaseje pro zvěř atraktivní plodina, zvěř vyhladovělá po zimě ráda navštěvuje tyto plochy, v létě a na podzim ještě raději, protože začíná doba zrání. Jenže pak přijde sklizeň a po sklizni podmítka nebo orba. V dnešní době není žádný problém pro zemědělce za jeden den sklidit pole, a druhý den je zoráno. Ale co naše zvěř? Byla naučena chodit na pastvu do pole, to je zorané, proto se zdržuje v lese, ale žrát něco musí, tak dělá škody.

Začnou růst houby. V médiích se dokola opakují zážitky houbařů, nastane invaze houbařů, někteří i se svými domácími mazlíčky. Ale už se tam neříká, že zvěř je ve stresu, neustále je vyháněna a přebíhá z místa na místo - z lesa do polí, která jsou sklizená nebo zoraná, a nemá se kam ukrýt, takže - znovu do lesa. A začíná období, kdy zvěř nemá chvíli klidu. Mnoho zvěře padne na silnicích a dálnicích, které nejsou vždy oddělené plotem. Mnoho zvěře, převážně mladé, padne při sečení pícnin. Zkuste vyhnat mladá srnčata nebo zajíce z 50hektarového lánu jetele nebo vojtěšky. Ať děláte cokoli, vždy tam něco padne. Někdo se možná bude divit, ale v některých honitbách je to až třetina normovaného stavu, někde i více. A kdo zaplatí myslivcům škody?

Blíží se zima, zvěř by měla nabírat tukové zásoby, aby přežila zimu, ale ona je neustále rušena houbaři, takže nic nenabere. Nastane zima, houbaři zmizí, vystřídají je běžkaři na lyžích a jde to znovu. Stres, vysílení, zápal a pak úhyn. Všichni dobře víme, jaká byla ta loňská zima, kolik zvěře uhynulo, a už se blíží ta letošní. Jak dlouho to může takhle fungovat!

A co dělá myslivec v očích veřejnosti? Z médií se dozví, že se někdo postřelil, někdo opil nebo někdo něco upytlačil, ale ne, že se myslivci snaží domluvit se zemědělci, aby rozdělili velké lány biomasy, naseli meziplodiny a políčka pro zvěř, aby neváleli zjara jetele, aby nechali mezi polem a lesem pás zeleně. Jenže myslivec není vlastník, ten do toho nemá co mluvit, ten musí jen platit škody.

Podívejte se, jaké škody si zemědělci a lesáci dělají sami - třeba když navážejí hnůj na pole, které je zaseté nebo při přihnojování a postřikování polí. Vyjeté koleje, otáčení v lánu a přejezdy, ale "nedej bože" kdyby tam vrtali divočáci! A to samé je u lesů. Při těžbě dřeva, při stahování dřeva, skládkování. Mladé stromky poválené, staré odřené, to je všechno normální, ale jakmile zvěř něco okouše, tak myslivče - plať! Já vím, že při kácení a stahování dřeva se udělá škoda, že to jinak nejde, ale ta zvěř tam žije také odpradávna.

Myslím si, že jediné řešení je v tom, že naši vrchní funkcionáři z ČMMJ by se měli spojit s ochránci přírody a s ostatními orgány, kterým není lhostejný osud naší přírody a problém řešit se státní správou, s Ministerstvem zemědělství a Ministerstvem životního prostředí. Protože jen ti dokáží něco nařídit a potom také provádět kontrolu. Podívejte se, kolik se dělá v lesích cyklostezek a turistických tras, LČR postavily mnoho laviček, altánků, opravují studánky a dělají reklamu v televizi pro turisty. Je to všechno krásné, ale nemělo by se zapomínat na zvěř - co se dělá pro ni? Když z jedné strany lákáme turisty do lesa, tak je potřeba jim také ukázat: tam a tam můžete, ale támhle se nesmí. Tam je klidová zóna pro zvěř.

Na zemědělce by se mělo tlačit, aby rozdělili velké lány biomasy, obnovili meze proti erozi půdy, po sklizni naseli meziplodiny. Bohatě by stačilo 1 % ze 100 ha orné půdy. Zachovávat přírodní napajedla. Když chtějí meliorovat, tak ano, ale ať zachovají určitou část pro napajedla. Všimněte si kolik mokřin se zorá, zaseje, ale stejně se na nich nic nesklidí. Ptal jsem se zemědělců, proč se to tedy orá a seje. Prý by tam rostla lebeda a nebylo by to pěkné. Navrhoval jsem jim také, aby zaseli biopásy, že dostanou dotace. Kdo prý by to objížděl, že už takhle mají dost nerovných pozemků a ještě tohle, že mají pozemky, na které berou dotace a že by o ně přišli. Prostě když není chuť to udělat, tak to nejde.

A co zmůže myslivec bez pozemků? Stát by měl určovat, kterým směrem se budeme ubírat, zda chceme lesy bez zvěře, jen pro turisty a cyklisty, pole jen 50 - 100hektarové lány, obdělané až k lesům a cestám, bez mezí, keřů, trávy a stromů, ale i bez zvěře, drobného ptactva a drobných živočichů? Stát musí nastavit taková pravidla, aby vyhovovala všem, ale především přírodě. Dosud mají navrch lesníci a zemědělci a ti ostatní musí jen čekat, jak to dopadne. Věřím, že můj článek přispěje k zamyšlení těch, kteří mají chuť a hlavně možnost tyto problémy řešit. Určitě by to prospělo nejenom zvěři, ale i ostatním druhům žijícím ve volné přírodě, vzhledu krajiny, a hlavně přírodě!

Radek Sláma

PANNY MARIE NAROZENÍ, VLAŠTOVIČEK ROZLOUČENÍ. Začíná odlétat ptactvo. Ptáci, Pranostiky a příroda, Příroda a lidé.

VLAŠTOVKY NA STAROMĚSTSKÉM NÁMĚSTÍ

SVĚT MYSLIVOSTI JE PESTRÝ A UŠLECHTILÝ. Lov ve svobodném světě, Myslivecké tradice, Názory myslivců, Příroda a myslivost, Příroda a lidé

MUFLONÍ STÁDEČKO

V mysliveckém životě se setkáváme s tím, že někteří lidé považují chování myslivců, 

kteří vnímají a vnitřně prožívají všechny fyzikální a estetické vlivy přírody, mají k ní pozitivní citový vztah a jsou vyznavači a šiřiteli obdivu k jejím krásám, za naivní romantismus, měkkou zženštilost, přejemnělost a nedostatek mužnosti.
Najdou se i takoví, kteří se za to myslivcům posmívají, protože jim nevěří a myslí si, že oni vznešený vztah k přírodě pouze předstírají, neboť lovecká puška a láska k přírodě jim připadají naprosto neslučitelné. Jejich představa je taková, že mužnost, či jak se zpravidla říká chlapskost, u myslivce znamená vyvíjet takové lovecké úsilí, s nímž je, ve vztahu k živým výtvorům přírody, nutně spojena tvrdost, nemilosrdnost a drsnost, hraničící až s bezohledností a bezcitností. Tito lidé se značně mýlí.

Bohužel, jsou mezi nimi tu a tam i držitelé loveckých lístků. Je především musejí myslivci litovat. Litovat proto, že postrádáním vnímavosti a citlivosti k přírodě přicházejí o ono její kouzlo, které nabízí v podobě možností poznávat zblízka, důvěrně v přirozeném prostředí, bohatou rozmanitost barev, vůní, tvarů, pohybů a melodií, jejichž harmonie vyvolává u vnímavého pozorovatele pocity posvátného klidu, líbeznosti, půvabnosti, něžnosti, útulnosti a přívětivosti, až to vše hřeje u srdce. Někdy ovšem také pocity tajemného napětí, úzkosti z nezkrotné divokosti přírodních živlů, i obav z toho, jaké překvapení člověku připraví v příštích chvílích. Z toho se naopak srdce až svírá.

Uvedené osoby tak přicházejí o vzácné zážitky ze zvláštního působení přírody, která svými bohatými výtvory a harmonií jejich projevů zušlechťuje lidské srdce, lahodí lidské duši, povznáší ji, probouzí v ní zárodky romantismu a otevírá prostor pro jeho rozvíjení.

Zvláště, když myslivec může v malebných zákoutích svého revíru pozorovat kolem sebe zrod nových životů, růst mláďat, jejich radost ze života, a osobité obdivuhodné vlastnosti a znaky jednotlivých druhů zvěře. A také, když se vžívá do jejich konkrétních, jednotlivých osudů a snaží se jim pomáhat, aby žili bez strádání a utrpení.

Zmíněných "kritiků" - vidících v přírodě, včetně zvěře, zpravidla pouze ekonomickou hodnotu, a v lovecké pušce nástroj k jejímu dobývání, případně považujících zvěř ve volné. přírodě pouze za terč pro střelbu, se všechny ony blahodárné vlivy přírody nedotýkají. Oni je nevidí, neslyší a nepociťují, jdou jaksi mimo ně. To ochuzuje jejich život o prožitky krásna, ušlechtilosti a vznešenosti, o možnosti vychutnat je, těšit se z nich a duchovně se jimi obohacovat. Také je připravuje o podněty a otázky k hloubání o světě a v jeho rámci o hodnotách v lidském životě i o sobě samém. Atmosféra vyzařována přírodou si totiž vnímavé lidi, kteří s ní přijdou do bezprostředního styku, plně podmaní, a umožňuje jim vidět problémy lidského života v jasnějších konturách a v přirozenějších, patřičnějších hodnotách. Z této mnohonásobně opakované zkušenosti také vzniklo vyznání myslivců, že les je pro ně chrámem přírody. (M. Fabelová) To není pouhá slovní hříčka, nýbrž prožitý poznatek mnoha mysliveckých generací.

Bylo by ovšem nesprávné tvrdit, že k myslivcům chlapské vlastnosti nepatří. Nemůže být pochyb o tom, že patří. V současné době již je sice životní podmínky nenutí lovit za každých okolností, aby zajistili pro své rodiny potravu a tím i přežití, jak tomu bylo u pradávných lovců. - Je nutila potřeba zmocnit se zvěře tehdejšími primitivními prostředky k takovému způsobu lovu, který zaručoval úspěch jakýmkoliv způsobem. Podobné pohnutky na současné myslivce nedoléhají, avšak i v dnešní civilizované době se myslivci bez mužných vlastností neobejdou. Neobejdou se bez náročnosti i tvrdosti sami k sobě, ale i bez rozhodnosti, pevné vůle, houževnatosti, jistého sebeodříkání a obětavosti, někdy i statečnosti, myslivec při plnění svých povinností v revíru neobstojí. Musí překonávat různé terénní překážky, nepřízeň počasí, vynakládat značnou fyzickou námahu, řešit nejrůznější neočekávané situace, omezovat se v délce spánku, atd.

Protože myslivec má v rukou střelnou zbraň, sále se rozhoduje, kdy může a kdy nesmí stisknout spoušť. Jsou to ovšem chlapské vlastnosti jen zdánlivě, neboť i ženy jsou myslivkyně, a také plní ve společnosti různé role, dříve vyhrazené pouze mužům.

Vcelku tedy jde o zcela jiné vlastnosti než je drsnost, nemilosrdnost, hrubost, bezohlednost a bezcitnost. Jde o běžné fyzické a volní vlastnosti současného kulturního člověka, který není rozmazlený, ufňukaný, pohodlný a zbabělý - uplatňované v myslivosti.

Uvedené vlastnosti však nejsou v rozporu s tím, že myslivci jsou milovníky přírody, obdivovateli jejích krás, a že se chovají ke všemu živému ve volné přírodě citlivě, s úctou a důstojností. Právě naopak, uvedené estetické a mravní hodnoty a osobní vlastnosti tvoří neoddělitelné, vzájemně propojené stránky myslivcova vidění, cítění a jednání v přírodě.

Můžeme říci, že moudrý a střízlivý pohled a vztah k přírodě dnešního kulturního člověka, který je s přírodou srostlý, chápe její vnitřní procesy, soucítí se všemi živými tvory, neboť si uvědomuje, že je jedním z nich, je takový pohled a vztah, do něhož se plně promítá jak rozumová, tak i pozitivně citová složka jeho osobnosti. V jeho praktickém jednání se tyto složky projevují v jednotě a ve vyvážené míře.
Tak to je i u myslivců. Mimo jiné i proto má myslivost své zvláštní přitažlivé kouzlo, a myslivcův svět svá podivuhodná dobrodružství. Povšimneme-li si dlouhodobých tendencí ve vývoji myslivosti, můžeme pozorovat, že v životě myslivců (nikoliv ovšem pouze střelců lovné zvěře) nabývají estetické hodnoty stále na větším významu. Také je průkazné, že si myslivci postupně stále zvyšují nároky na humanistická, mravní kritéria ve způsobech lovu. Předpokládejme, že uvedené tendence budou pokračovat i do budoucna. V opačném případě by mohla nastat i jiná varianta: myslivost by mohla zaniknout, a místo ní by mohl být podstrčen pouhý obchod s odstřelem zvěře.
To k nenapravitelné škodě pro přírodu i lidskou společnost.

Lubomír Dohnálek

PŘÍBĚHY Z PŘÍRODY A MYSLIVOSTI. TCHOŘ, Lovecké příběhy, Příroda a lidé. TEREZKA.

TCHOŘ TMAVÝ

Konečně! Po 47 letech provozování myslivosti jsem ulovil tchoře. 

Za ta léta jsem se s tchoři setkal vícekrát.

Poprvé na Bílou sobotu navečer, při sváteční procházce v lese. Tchořík lovil za světla. Podruhé dopoledne, když jsem svačil při prořezávce. Objevil se od potoka a byl docela blízko. Pak jsem jej zahlédl ještě dvakrát při večerní čekané na srnce s kulovnicí, vyšel několik kroků z obilí, jakoby se podívat, zda se událo něco nového. To bylo v dobách, kdy bylo v přírodě ještě plno života.
Blížil se konec února. Na myslivecké chalupě mám sklopec na kuny, přesto jsem doposud neměl žádný úspěch. U potoka je stará vrba, dole vyježděný vsuk do dutého kmene.

Napadlo mě, že by tam mohla přebývat kuna. Poblíže jsem tedy nalíčil jednostranný sklopec. Jako návnadu jsem použil dvě ztuhlé myšice a zmrzlé kousky kostí laně. Příští a následující den jsem sklopec napjatě pozoroval z dálky, teprve třetí den byla padací dvířka dole. 

Radost z úlovku a zároveň lítost, první tchoř, který je ale celoročně hájený. Zákony se musí dodržovat. Zvedl jsem dvířka. Tchoř byl k mému údivu zcela klidný. Dokonce se na mne klidně díval a bez spěchu zmizel ve vsuku vrby. 

Šel jsem obsloužit srnčí krmelec. Srnčí na mě už netrpělivě čekalo, chodím tam totiž každé dopoledne. Do krmelce dávám luční seno, samý lísteček, do sudu jim dávám oves. Nabral jsem tak tři litry ovsa, rozkrájel asi deset jablek. Srnčí stálo opodál, čtyři nebo šest kusů. Vždy než odejdu uhodím několikrát víkem do plechového sudu, srnčí popoběhne, to jsou rány na znamení pro kusy, které nejsou v dohledu, a odcházím. 

Za několik minut z dálky pozoruji krmelec, už tam jsou. Zima toho roku byla zlá, sněhu nebylo mnoho, ale byl tvrdý a umrzlý a ležel všude. Když jsem odcházel od krmelce, vzpomněl jsem si, že soused zahrádkář měl tchořovitou fretku, kterou nechával volně proběhnout. Někdy v létě se mu ale nevrátila. Ten tchoř byl nějak klidný. Že to byl Terezka! Nevím, kdo fretku křtil, dostala dívčí jméno, i když Terezka je vykastrovaný samec. Za letních večerů bylo slyšet sousedovo volání a připadlo mi, jakoby volal po hádce na manželku. Marně, ani sametový hlas nepomohl, Terezka se nevrátil. 

Poté co jsem ohlásil příhodu sousedům, divili se. A o to ještě víc, když jsem jim řekl, že chybu napravím a pokusím se Terezku znovu chytit. Hned druhý den jsem sklopec nalíčil znovu, od vsuku ve vrbě jsem rozdrolil rohlík do sklopce. Příští ráno byl lapený. To bylo radosti u sousedů i u mne. Přes půl roku, skoro celou zimu žil volně, doma dostával krmivo pro kočky a rohlíky a přece v přírodě dokázal přežít. 

Také musel mít štěstí, že neskončil jako potrava pro lišky nebo výra. Nyní zase žije pohodlným životem v kleci, mluvit neumí, tak kdoví, jestli je spokojený.

Zdeněk Švancara

MYSLIVOST JE KRÁSNÁ a jenom hlupáci a zlí lidé to vidí rudě. Nabízí se tedy otázka. Kdo je vlastně škodná v myslivosti? Zvěř to není.

MYSLIVOST JE KRÁSNÁ a jenom hlupáci a zlí lidé to vidí rudě.
Nabízí se tedy otázka. Kdo je vlastně škodná v myslivosti? Zvěř to není.
  Ani liška to není. Člověk škodí přírodě i sám sobě!

ZAJÍC. Zajíc, Příroda a lidé, Příroda a myslivost, Myslivecké fotografie

Zajíc polní

UŽ MĚ KONĚ VYVÁDĚJÍ...možná větší láska než myslivost a služba člověku, ovšem žádné kýty a svíčková do mrazáku!

Koníčci, koně velká láska (od pavel kysela)

LIŠKA. Nejcennější liščí kožešina je v prosinci. Liška, Lovecké stezky, Příroda, Příroda a lidé,

Nejcennější liščí kožešina je v prosinci

Lišky mají velmi dokonalý sluch, zrak i čich

Tyto vlastnosti z ní  dělají úspěšné lovce. Srst lišek se každoročně vyměňuje. Koncem zimy začíná línání. Měkká a lesknoucí se srst ztrácí pružnost, láme se a vypadává. Začátek výměny srsti závisí na ukončení zimy. Je-li  dlouhá zima, línání se opožďuje. Většinou bývá línání ukončeno v květnu, u nemocných zvířat až v červnu. Na místech vylínané srsti dorůstají delší chlupy, tzv. pesíky, zatímco jemná a hustá podsada v letním ošacení zcela chybí. Letní srst začne k podzimu houstnout a prodlužovat se. Koncem října potom vyrůstá na liščím těle – podsada. Na konci listopadu můžeme spatřit lišky, které mají zimní srst. 

 Nejcennější liščí kožešina je v prosinci. Později již dochází k drobnému otírání a kvalita se snižuje.     

Teritorium lišky zaujímá podle úživnosti až několik kilometrů čtverečních. Hranice svého teritoria si liška značkuje močí nebo trusem, který zanechává na nápadných místech, jako jsou pařezy, kameny, krtiny či větší trsy trávy. Vždy jde o vyvýšené místo v terénu, odkud se pach trusu lépe šíří do okolí. Na trusu ulpívají výměšky řitních žláz. Pro vzájemnou komunikaci používají lišky kromě různých zvuků i pachové značky. Především jde o známou pachovou žlázu, která je uložena u kořene ocasu a nese název – „fialka“.

Myslivci tu byli mnohem dříve než ochránci přírody a už tehdy bylo jedním z hlavních poslání myslivosti zvěř a přírodu chránit. Myslivci a konfliktní situace, Názory myslivců, Příroda a lidé.

Srneček na louce

Vždy, když zveřejním na FCB stránkách nějaký příspěvek o ulovení zvěře, hned se najdou lidé, kteří to umí kritizovat a strašně je to pohoršuje, že to nevinné zvíře ulovím. 

Budiž, nejsme všichni stejní a každý má právo na svůj názor. Ale, prosím vás, nenadávejte a nešpiňte kvůli tomu myslivce, když o nich nic nevíte, anebo víte jen to, čím vás krmí bulváry a média, kterým se jedná většinou jen o publicitu a zviditelnění svého plátku či televizní stanice. Neštítí se proto publikovat často polopravdy a nesmysly. Když jsem uveřejnil článek o naší lišce Míně, spousty z vás napsalo, že jsem jediný dobrý myslivec, kterého znáte.

 Jenže tak to není, těch dobrých a slušných myslivců je totiž převážná většina. Jen je neznáte, a přesto se s nimi možná denně setkáváte. Myslíte, že ne? Tak si představte, že myslivost je koníček a že ho vykonávají zedníci, kteří vám třeba zrovna opraví dům, autobusáci, kteří vás třeba denně vozí do práce, policisté, kteří vás pomáhají chránit před zlem, herci, kteří vás baví v televizi, lesáci, kteří vám dodávají dřevo na topení, učitelky, které se vám starají o děti, sportovci, kterým fandíte a doktoři, kteří vám také mohou třeba jednou zachránit život. 

A řekli byste doktorovi, který vám zachrání život, a vy se dozvíte, že je myslivec, ty hnusnej vrahu zvířat? Prostě myslivost vykonávají lidé ze spousty oborů a povolání. Jejich děti se učí a kamarádí s vašimi dětmi. Tak proč se chováte často tak pokrytecky, vadí vám, když se uloví zvíře, ale přesto denně každý z vás využívá produkty z dalších zvířat. Jsou snad tato zvířata něco jiného než zvěř ve volnosti? Ano jsou, jsou to zajatci nás lidí, bez nichž by se nám žilo mnohem hůře a přitom se jim v našem područí žije často tak zle, až to mrazí, ale to nechcete vidět. 

A nechcete se o tom bavit, protože kdybyste byli tak milující, tak strašně čestní, budete muset vyházet polovičku vašich šatníků, tři čtvrtě mrazáků a spíží, budete muset vyházet krémy a šminky, budete muset přestat krmit své kočičí a psí mazlíčky. Koukněte se kolem sebe, koukněte se do sebe a koukněte se za sebe až do hloubi vašeho bytí, které by nebylo, nebýt zvířat. 

Vadí vám lov zvěře, ale nevadí vám, že zvěři denně zabíráte její životní prostředí vašimi zahradami, supermarkety, golfovými hřišti, pastvinami a ohradami, dálnicemi a vším tím, co děláte pro své potřeby a pro sebe. Ano, pro sebe, slyšíte, jak zní to slůvko pro sebe!? Je mi proto často smutno z toho, že nechápete, že podstata myslivosti a regulovaného lovu není v tom zvěř vybít, ale hlavně ochraňovat ji a udržovat její stavy v takových mezích, aby se mohla nadále rozmnožovat a hlavně stále žít dlouhodobě a po staletí v naší přírodě. 

Myslivci tu byli mnohem dříve než ochránci přírody a už tehdy bylo jedním z hlavních poslání myslivosti zvěř a přírodu chránit. Ale to vy taky nevíte, neslyšíte, nevidíte a hlavně to nechcete chápat. A říkám si mnohokrát, zda má vůbec cenu to vysvětlovat, když mnozí znáte přírodu jen z monitorů počítačů a televizí, a když se do ní dostanete, tak jste v jiném neznámém světě.

 My myslivci se proti těm polosvatým rádoby ochráncům, kteří vám zprostředkovaně s těmi pravdomluvnými médii denně vymývají mozky, v přírodě pohybujeme mnohem a mnohem více, někteří z nás denně, známe její zákonitosti, známe zvyky a život zvěře a máme tu neustálou trpělivost přírodu a zvěř ochraňovat, abyste ji i vy mohli vídat, abyste se mohli cítit šťastně, když se do přírody dostanete a uvidíte nějakou zvěř. A abyste nám mohli nadávat a spílat, když zvěř ulovíme. A vím moc dobře, že v každé společnosti, ať už jsou to myslivci, rybáři, sportovci, koňáci, pejskaři, ochránci přírody, motorkáři a jiná další lidská uskupení, se vždy našli, vždy jsou a vždy se najdou lidé zlí, zákeřní, pomlouvační a závistiví. Nic s tím nenaděláme, ale můžeme se snažit jimi nebýt. Přemýšlejte o tom! 

Jmenuji se Petr SLABA a jsem myslivec

O srnčí zvěři, přírodě, člověku i civilizaci. Zemědělci a zvěř. Člověk a chemie. Během několika dní dochází u intoxikovaného jedince k úhynu.

Srnčí zvěř v přírodě

Desetitisíce kusů srnčí zvěře v rámci České republiky hyne na rozsáhlých půdních blocích v důsledku dieteticky nevhodné či chemickými látkami kontaminované potravy 

Z myslivecké praxe je známo, že největší zásluhu má řepka olejka, která se nejvýznamněji podílí na mortalitě a celkovém zhoršení kvality srnčí zvěře. Tato brukvovitá plodina je hospodářsky a ekonomicky velice významným produktem a v současné době se intenzivně pěstuje na obrovských plochách naší republiky. Pro srnčí zvěř je v době potravní nouze velice atraktivním a vyhledávaným krmivem. Stejně jako ostatní brukvovité plodiny obsahuje řepka antinutriční látky, které se v předžaludcích přežvýkavců přeměňují v jedovaté složky. Při nadměrném příjmu působí toxicky a může způsobit značné zdravotní potíže, které vedou až k úhynu jedince. 
Postižený jedinec trpí rozsáhlými průjmy (nebo zácpou), má narušenou motoriku, ztrácí přirozenou plachost a mimo tyto skutečnosti má otupeny všechny přirozené smysly, jako je zrak, čich, sluch a chuť. Během několika dní dochází u intoxikovaného jedince k úhynu. 

Srna se srnčaty

Bohužel není v silách myslivců docílit, aby srnčí zvěř řepku nebrala jako jediné a hlavní krmivo. Z myslivecké praxe dobře víme, že odváděcí přikrmování nefunguje, jak by mělo, a mnohdy se míjí účinkem. V souvislosti s patologickou formou intoxikace mám zjištěno, že v důsledku dlouhodobého příjmu řepky olejky či jiné dieteticky nevhodné, resp. toxiny kontaminované potravy, se u biologických matek snižuje reprodukční potenciál a srnčata se rodí buďto mrtvá, nebo s narušenou motorikou či nervovým nebo imunitním systémem. 

Znám případy z volnosti, kdy srna kladla slepá či jinak zdravotně hendikepovaná srnčata. 

Ve vztahu s patologickou formou reprodukce a všech produkčních schopností souvisí i velmi nízké porodními hmotnostmi intoxikovaných srnčat, které mnohdy nedosahují životaschopné porodní hmotnosti. 

Mám zachyceno, kdy porodní hmotnosti srnčat, které kladly intoxikované matky, nedosahovaly ani 1 kg. Srnčata takto nízkých porodních hmotností (pokud přežijí) se špatně tělesně vyvíjí, jsou většinou neduživá, slabá a ve špatné kondici.

Na zahradě u lesa

 Pro cílený chov srnčí zvěře jsou naprosto nevyhovující. Bohužel nelze exaktně říci, zda tato patologická forma intoxikace souvisí přímo s řepkou olejkou či je v interakci s ostatními dieteticky nevhodnými plodinami, které jsou ošetřeny agrochemickými látkami používanými na hubení plevelů, hmyzu a chorob. Jedná o látky, které se uplatňují v zemědělství a jsou určeny k tlumení a hubení rostlinných a živočišných škůdců, a k ochraně rostlin.

 Vysoká toxicita těchto látek má bezesporu negativní vliv na zdravotní stav potenciálních konzumentů.

 Zemědělské plodiny kontaminované těmito látkami spásají různé druhy zvěře, což se negativně promítá do období prenatálního vývoje a posléze degradaci všech produkčních schopností jedince. Z praxe dobře víme, že tyto chemické látky se v dnešní době intenzivně aplikují na všechny hospodářsky a ekonomicky významné zemědělské plodiny.

 Dnes není žádnou výjimkou, kdy je jedna kulturní plodina těmito látkami ošetřena v průběhu biologického vývoje až osmkrát (někde dokonce podle informací i patnáctkrát!) za sezónu. 

Zvěř nedodržuje ochrannou lhůtu a regenerující nadzemní části plodin konzumuje ihned po aplikaci látek chemické ochrany. Intoxikace se pak přenáší přes matku na srnče. Zdraví škodlivé látky se v období laktace transferují prostřednictvím mateřského mléka do organismu srnčete. 

Srnčata intoxikovaných matek bývají ve špatné kondici, špatně se tělesně vyvíjí a někteří se nedožívají ani pohlavní dospělosti. V chemicky ošetřovaných kulturách se kromě výše uvedené souvislosti fyzicky ukrývá i zvěř, která je pak těmito postřiky přímo zasažena. 

Srnec v obilí

Také tato skutečnost má velmi negativní dopad na zdravotní stav všech ostatních druhů zvěře. Příjem potravy z polních kultur bezprostředně po aplikaci látek chemické ochrany, je podle mého názoru hlavní příčinou mortality srnčí zvěře a degradace všech jejich produkčních schopností. V souvislosti s problematikou snižujících se stavů srnčí zvěře by bylo dobré vysvětlit, co jsou to látky na ochranu polních kultur, známé pod názvem pesticidy. 

Pesticidy jsou přípravky určené k hubení rostlinných a živočišných škůdců a k ochraně rostlin. 

V celosvětovém měřítku je registrováno okolo 800 sloučenin, účinných látek pesticidů. Uvádí se, že jejich celosvětová spotřeba je 2 500 000 tun ročně, z toho je až 85 % spotřebováno v zemědělství. Současné moderní zemědělství by se bez těchto látek již pravděpodobně nedokázalo obejít. Díky skutečnosti, že hubí nežádoucí organismy, zvyšují výnosy z kulturních plodin. 

Pesticidy jsou rozděleny do několika skupin, herbicidy, fungicidy a insekticidy. 

Herbicid je přípravek používaný k likvidaci nežádoucích rostlin (např. plevelů nebo invazních rostlin). Dělí se na dvě základní skupiny: selektivní a širokospektrální herbicidy. Selektivní herbicidy likvidují jen úzkou skupinu rostlin, širokospektrální tzv. totální herbicidy likvidují drtivou většinu toho, co na pozemku roste. Fungicid je přípravek užívaný k hubení hub, které napadají rostliny a působí na nich škody. Nasazení fungicidů a jiných pesticidů je dnes významnou součástí integrované ochrany rostlin. Insekticid je přípravek určený k hubení hmyzu a všech jeho vývojových stádiích. Insekticidy se používají v zemědělství také k ochraně zásob a v oblasti hygieny. Insekticidy zasahují nervový systém hmyzu, a to zejména jejich dýchací orgány. Pesticidy aplikované v současné době se označují jako tzv. „moderní“. 

Srnče čeká přitisknuto na matku

Tvrdí se, že jsou to sloučeniny, které jsou lehce odbouratelné, nekumulují se v živých organismech a působí selektivně pouze proti jednomu organizmu. Historie však ukazuje, že zavádění nových skupin pesticidů, u kterých se předpokládá, že nebudou mít negativní vlastnosti předchozí generace, se dnes ukazuje jako problematické. Nejnovější studie dokládají, že za určitých podmínek škodí nejen hmyzím opylovačům, ale i ostatní zvěři, pro kterou jsou ošetřené kultury nedílnou součástí přirozené potravy. 

Osobně se domnívám, že realita je dnes úplně jiná, než tvrdí výrobci těchto látek, podle nichž je používání pesticidů neškodné, precizní a cílené. Myslím, že do budoucna se jedná o časovanou bombu a globální chemickou hrozbu v důsledku níž uhyne ještě mnoho druhů naší fauny. Abych dokázal, že se jedná o velice závažnou skutečnost, která je příčinou významného úbytku srnčí zvěře, uvedu několik autentických případů. Ve svém chovném zařízení jsem ošetřoval několik srnčat z volné přírody, která mě přinesla laická veřejnost, jako zdravotně hendikepovaná. Srnčata na první pohled jevila známky postižení pohybového aparátu. Trpěla svalovou dystrofií, v důsledku čehož se nedokázala postavit na běhy a fyziologicky se pohybovat. Navzdory skutečnosti, že dobře přijímala potravu ve formě kozího mléka a byla v relativně dobrém výživném stavu, během několika dní uhynula . 

Hendikepovaná srnčata po celou dobu mé intenzivní péče měla narušenou motoriku a trpěla svalovou paralýzou. A nepomohla ani cílená léčba veterinárního lékaře ve formě intramuskulární aplikace selenu a kalcia. Tři z postižených jedinců trpěli kromě jiných neduhů svalovou dystrofii i zánětem světla (oka) a byla částečně slepá.

V důsledku kosení pícnin a trvalých travních porostů je každoročně usmrceno významné procento čerstvě kladených srnčat. 

V rámci České republiky se jedná o desetitisíce kusů, které padnou pod lištou kosící techniky. Obvykle na přelomu května a června probíhají na českých loukách senoseče. Srny do těchto exponovaných travních porostů odkládají svá srnčata, která zde chrání před potenciálními predátory. Myslivci se snaží tomuto každoročnímu masakru zabránit všemi možnými způsoby a prostředky. Například vynášením srnčat za pomoci lovecky upotřebitelných psů, aplikací akustických, optických či pachových plašiček apod. 

Srnec v jeteli

Bohužel ne všechny tyto metody jsou účinné a stoprocentní. Z myslivecké praxe dobře víme, že srny si na plašičky brzy zvyknou a mláďata do těchto exponovaných lokalit přivádí zpět. 

V této oblasti je nezbytná součinnost zemědělců a myslivců. Bohužel mnoho privátních zemědělců či renomovaných zemědělských podniků a farem vůbec nenahlásí, kdy a kde se budou senoseče provádět. Myslivci tak nemohou zahájit patřičná opatření a srnčata jsou ponechána na pospas svému osudu. Před moderní zemědělskou technikou, která je stále dokonalejší, výkonnější a mohutnější nemá srnče prakticky žádnou šanci přežít. Dnes již není výjimkou kosící technika se záběrem 8 metrů a pojezdovou rychlostí až kolem 40 km/h. Jakmile se přiblíží kosící stroj, srnče se instinktivně přitiskne k zemi a lišta, která je nastavena na nízké kosení, srnče buďto usmrtí nebo těžce zraní. Většina srnčat je tímto způsobem usmrcena na místě. 

Přeživší srnčata, která mají většinou amputované končetiny, hynou v krutých bolestech na prodělanou sepsi.
 O uhynulé jedince se následně postarají predátoři, kteří u exponovaných lokalit čekají na snadnou a lehce dostupnou kořist. V každé honitbě, kde se senoseče provádějí, přijde o život nezanedbatelné procento srnčat. 

Byl jsem svědkem kosení pětihektarového vojtěškového políčka, na kterém bylo usmrceno sedm srnčat. Je hrozné vidět, když na pokosenou louku vyjde srna, která hledá svého potomka. Ještě horší a emotivnější je pak vidět, když bezvládné tělíčko nalezne, očichává a snaží se ho postavit na běhy. V jejím nářku je cítit smutek a obrovská bolest. Je to doslova srdcervoucí. Kdo to nezažil, nikdy nepochopí…

 Jsem velice rád, že se této problematice začalo zabývat i Ministerstvo životního prostředí v rámci svého programu, který ale v prvopočátku iniciovali běžní řadoví myslivci Petr Slaba a Lubomír Hajný. Věřme, že jejich významná spolupráce povede ku prospěchu věci a najde se účinný způsob jak těmto každoročním masakrům zabránit, resp. v co největší míře eliminovat.

Pavel Scherer

Co je to synantropizace druhů zvířat? V blízkosti lidských sídel je jim lépe. A myslivec na ně nemůže a potravy poblíž lidí je dost. Lidi je už nakrmí sami a chrání je zákony....

Jen je krmte, přijdou zas a víc bachyní a hladových selat

To, že s životem člověka spojily své životy různé druhy hlodavců (myš domácí, hraboš polní, krysa, potkan), hmyzožravců (rejsci, ježci, krtek), ptáků (vrabec domácí, špaček, kos, vlaštovka, jiřička, rorýs, hrdlička zahradní, pěnkava, lejsek šedý, sova pálená, sýc obecný, rehek domácí, konipas bílý atd.) je prostě fakt, 

vnímáme již takřka automaticky jejich přítomnost ve svém blízkém okolí a většinou se nepozastavujeme nad kolísáním jejich stavů. V několika posledních letech však můžeme pozorovat „synantropizaci“ různých druhů, které dříve laici považovali za tzv. „divoké“.

Srnec obecný, muflon, prase divoké, zajíc obecný, liška obecná, jezevec lesní, kuna skalní, bažant obecný, holub hřivnáč, hrdlička divoká, straka obecná, sojka obecná, kavka obecná, drozd kvíčala, drozd zpěvný, kachna divoká, poštolka obecná, sokol stěhovavý, kalous ušatý atd.. 

Většina z těchto druhů je zařazena do zvěře, tedy druhů obhospodařovaných myslivecky. Trend „synantropizace“ tak vyvolává u mnoha myslivců vrásky. Proč?

Důvody mohou být minimálně dva. Tím, že se zvěř „přesunuje“ do tzv. nehonebních lokalit tak ztrácejí možnost její regulace či chovu. Ztráta této možnosti se týká především zvěře srnčí, mufloní, černé, lišky, kuny skalní, straky. Druhý důvod, patrně závažnější, je zjištění, že přirozené prostředí již zmíněných živočišných druhů je natolik sterilní, rušené, nebezpečné, neúživné, že v blízkosti lidských sídel je jim lépe. Pro mnoho druhů tato synantropizace znamenala určité posílení stavů, hraničící až s jejich „záchranou“. 

Takto lze hovořit o bažantu obecném, hrdličce divoké, kavce obecné, kachně divoké, poštolce obecné, sokolu stěhovavém. Naopak, u jiných druhů, jakými jsou např. prase divoké, liška obecná, kuna skalní, straka obecná je synantropizace jakýmsi startovním výstřelem k naprosto nekontrolovatelnému a neregulovatelnému nárůstu stavů a nárůstu různých konfliktů s lidskou činností. Dalším významným momentem je „synantropizace“ tzv. invazních druhů, jakými jsou norek americký, mýval severní, nutrie říční. Tyto druhy by jaksi měly být „hubeny na potkání“, jelikož do naší přírody opravdu nepatří a mohou být i příčinou naprostého vyhubení některých vzácných a především místních živočichů. Zde jsou ale zajímavé dvě skutečnosti. Nikdo zcela pregnantně neřekne, jak se tyto zvířecí druhy do naší přírody dostaly. Ono obligátní rčení že „se jedná o uprchlíky z farem“ jaksi, při explozívním nárůstu jejich stavů, může akceptovat opravdu osoba neznalá a opravdu „nezávislý“ novinář. 

Chudinky malé kdo asi střelil mámu?

Nikdo zcela pregnantně nesdělí široké veřejnosti, která tyto „novoosídlence“ radostně a bezelstně přikrmuje, chrání (neboť ve většině případů tito sídlí v bezprostřední blízkosti lidí a lidských sídel), že se jedná vlastně o nebezpečí pro naši původní přírodu. Přeorají-li divočáci stadion, golfové hřiště, sjezdovku či zahrádku, jsou „určitě nebezpečně přemnožení vinou myslivců“, ale běda, kdyby mělo dojít k regulaci odlovem! Mimochodem, takovéto naprosté odloučení od reality jsem měl možnost shlédnout v jednom francouzském dokumentu. Nutrie páchají v okolí řeky Loiry dosti závažné škody, ale regulaci stavů mají povolenou pouze „ochránci přírody“ a provádějí ji – lukem. Hrozně si totiž pochvalují, že zvířata nejsou „stresována hlukem výstřelu“, výsledkem jejich půldenního snažení ale byla jedna postřelená nutrie, která se, spolu se zalomeným šípem, ukryla v noře. 

Problémem pro místní obyvatele a potažmo pro turisty je synantropizace medvěda hnědého. Nakonec zde je příčina a důvod synantropizace více než jasná. Proč by se obtěžovali sběrem lesních plodů či lovem nějaké neduživé a mladé zvěře, když obživu jim vcelku bez problémů zajistí popelnice a kontejnery u horských chat a hotelů.

Podle posledních zpráv bylo zažádáno o mimořádný odlov 20 medvědů, povolen byl odlov 2(!) kusů… Obdobně se totiž vyvíjí i situace s příchodem tzv. „velkých šelem“ na naše území. Přítomnosti velkých šelem (medvěda, vlka, rysa) v naší přírodě opravdu fandím – ale patrně nemohou žít všude (což je patrně zbožným přáním samozvaných „ochránců přírody“). Jejich „regulační“ tlak na vysoké stavy zvěře spárkaté se patrně bude míjet účinkem s tím, pokud budou k dispozici poněkud snadnější úlovky v podobě pasoucích se ovcí, skotu, koní či domácí brav na různých obydlených samotách. Značnou rozporuplnost bych také viděl v rozšiřování rysa ostrovida na Šumavě, která je také posledním útočištěm mizející populace tetřeva hlušce. Velmi zodpovědný přístup bych také vyžadoval v managementu stavů bobra evropského, vydry říční a kormorána velkého. 

V krajině, kde existují podnikatelské subjekty v chovu ryb a pěstování dřevin vidím takový zodpovědný a racionální přístup jako více než nutný… Synantropizace…Budeme se s ní setkávat patrně i nadále, pokud se nám ovšem nepodaří zrevitalizovat naši přírodu tak, aby opět byla domovem pro všechny živočichy, kteří prostě do té přírody patří. 

Zdeněk H.