Na loveckých stezkách, Lovecké příběhy, #Lovecké stezky, Příhody z loveckého batohu, Fotografie z myslivosti

Na loveckých stezkách, Lovecké příběhy, #Lovecké stezky, Příhody z loveckého batohu

BAŽANT OBECNÝ - ZIMA A VÍTR V KAPSE...šetříme, plníme mrazáky proč ne? Farmáři a hospodáři AUF!

Bažant obecný

#Bažant, Bažant pečený, Beatiful Nature, Co budeme vařit dnes?, Doby lovu zvěře, Drobná zvěř, Honili myslivci, Lovecké příběhy, Lovu a přírodě zdar!

Liška je oblíbenou postavou pohádek, bájí, pověstí. A právě díky tomu jí jsou přisuzovány mnohé lidské vlastnosti – bystrost, vychytralost, vypočítavost, faleš.

Liška se ochočit dá...ale odchází často do lesa

Ochočená liška Mína...a myslivec Petr v televizi...

Snad byla liška zdravá a neměla liščí tasemnici.

Liška obecná, jejíž latinské jméno Vulpes vulpes je tolik oblíbené, je patrně nejrozšířenější psovitou šelmou. Po celém světě má několik desítek příbuzných druhů, snad nejblíže jí stojí severoamerický poddruh liška plavá (Vulpes vulpes fulva).

Ač patří mezi šelmy psovité, s ostatními příslušníky čeledě se nekříží. Sice bylo zaznamenáno několik pozorování o „mezalianci“ lišky a psa domácího, důkazy o tom prozatím chybí…

Díky svým nezaměnitelným vlastnostem se ale liška stala oblíbenou postavou pohádek, bájí, pověstí. A právě díky vlastnostem jí jsou přisuzovány mnohé lidské vlastnosti – bystrost, vychytralost, vypočítavost, faleš.

Mína v televizi u pana Krause....Humor o myslivosti, Liška, Myslivecká zábava, Lovecké příběhy


 →→  Chcete víc obrázků a příhod o lišce? Pokračujte klikem TADY...

LIŠKA, Lov na lišku, aktivity radosti a milování života, Čekaná, Fotografie z myslivosti, Lovecké příběhy, Lovecké zátiší

Zátiší s úlovkem lišky

Liška patří mezi druhy, které se umí velmi dobře přizpůsobit

Lišky se páří v nejtužší zimě, v lednu a v únoru. V té době lišáci pronásledují samice. Není výjimkou, že jednu samici honí více samců. Samec, který je samici nejblíže, si dělá hlavní právo na družku a ostatní samce odhání. Proto mezi samci dochází často k potyčkám. K aktu páření pak dochází uvnitř nory. Během léta se liščí pár pomalu rozpadá. Samice odejde s mláďaty od samce do jiné oblasti. Při dalším kaňkování se liška spáruje zase s jiným samcem. Vytvoření páru je utvořeno jen k odchování mláďat pro danou sezonu.
V dubnu a květnu vrhá samice v noře tři až osm slepých mláďat, o které se svědomitě stará. Nejdříve je jen kojí, a později jim předkládá natrávenou potravu. V této době obstarává potravu i lišák. V období, kdy liška odchovává mláďata, má mnoho starostí se sháněním potravy. V těchto případech se proto vydává na lov i během dne, a tak není výjimkou spatřit ji i v pravé poledne, kdy například na polích či loukách slídí po hraboších. Ti jsou v její potravě zastoupeni ve velké míře.

Kdo měl možnost pozorovat lišku při „myškování“, kdy se předvádí elegantními skoky do výšky, určitě mi dá za pravdu, že je to nádherná podívaná. Liška se odrazí všemi čtyřmi najednou, a když zase dopadne na zem, má pod předními běhy uloveného hraboše. Je-li nasycená, tak si s ulovenou kořistí hraje. Hraboše pustí a potom ho znovu chytá. Ovšem v době, kdy má starosti s mláďaty, tak si uloveného hraboše „uloží“ do mordy a jde na další lov. Stejným způsobem loví jiného hraboše, aby ho potom přidala k prvnímu ulovenému ve své mordě. Takto si počíná ještě nějakou dobu, a kdy má již plnou mordu, tak se vydá k noře za svými mláďaty. Proto můžeme spatřit lišku, která nese v mordě šest i více ulovených hrabošů najednou. Nikdy je neodkládá, jen další ulovené hraboše stále přidává do mordy. Odrostlejším mláďatům nosí rodiče před noru i živou a poraněnou zvěř, na které se učí lovit a usmrcovat. V srpnu jsou liščata již vyspělá, že se osamostatňují. Na podzim jsou již vzrůstem a zbarvením k nerozeznání od rodičů.

Liščin jídelníček je jinak velmi pestrý. Sbírá sladké ovoce, z keřů strhává zralé maliny, dovedně si počíná i při sběru borůvek, kdy zuby opatrně otrhává borůvky z větviček. Stejně si počíná i při sběru lesních jahod. Pochoutkou je pro lišky dozrávající oves. To si liška stoupne na zadní, uchopí do mordy hrst klasů a zuby je zdrhne. Mezi zuby ji pak zůstanou jen zrnka, která rozkouše a spolyká.
Na zemi vyhledává brouky a jejich larvy. S chutí vyhrabává hnízda čmeláků nebo vos, aby se dostala na jejich chutné larvy. Dále najdeme v jejím jídelníčku různé obratlovce či drobné obojživelníky. V závislosti na množství potravy může liška za jedinou noc urazit až osmnáct kilometrů. Zajímavé je, že liška může ulovit i lasičku či tchoře, ale tuto kořist jen usmrtí a nekonzumuje. Pozoroval jsem souboj lišky s tchořem. Tchoř se snažil utéct, ale pak jen na dotěrnou lišku cenil zuby a bránil se jejím útokům. Liška ho stále vytlačovala z bojiště a po chvíli se jí podařilo ho zakousnout. Usmrceného tchoře nechala bez povšimnutí ležet na zemi a odešla.

Lišky mají velmi dokonalý sluch, zrak i čich. Tyto vlastnosti z ní v dělají úspěšné lovce.

Srst lišek se každoročně vyměňuje. Koncem zimy začíná línání. Měkká a lesknoucí se srst ztrácí pružnost., láme se a vypadává. Začátek výměny srsti závisí na ukončení zimy. Je-li dlouhá zima, línání se opožďuje. Většinou bývá línání ukončeno v květnu, u nemocných zvířat až v červnu. Na místech vylínané srsti dorůstají delší chlupy, tzv. pesíky, zatímco jemná a hustá podsada v letním ošacení zcela chybí. Letní srst začne k podzimu houstnout a prodlužovat se. Koncem října potom vyrůstá na liščím těle – podsada. Na konci listopadu můžeme spatřit lišky, které nají zimní srst. Nejcennější liščí kožešina je v prosinci. Později již dochází k drobnému otírání a kvalita se snižuje.

Teritorium lišky zaujímá podle úživnosti až několik kilometrů čtverečních. Hranice svého teritoria si liška značkuje močí nebo trusem, který zanechává na nápadných místech, jako jsou pařezy, kameny, krtiny či větší trsy trávy. Vždy jde o vyvýšené místo v terénu, odkud se pach trusu lépe šíří do okolí. Na trusu ulpívají výměšky řitních žláz. Pro vzájemnou komunikaci používají lišky kromě různých zvuků i pachové značky. Především jde o známou pachovou žlázu, která je uložena u kořene ocasu a nese název – „fialka“.

LIŠÁK V PŘÍRODĚ. Příběhy z loveckého batohu!

Lišák v přírodě

Pozvedl jsem dalekohled a kousíček po kousíčku monitoroval okolní les. 

Najednou mne upoutal velký, světlý pařez..., ale on to pařez nebyl! Byla to velká liška! Nápadně světle vybarvená, ale nezvykle velká. Seděla 

a pozorovala okraj louky, možná stejně, jako já. Jen jsme o sobě vlastně nevěděli. V zlověstném tichu jsem pomalu zvedal do ramene kulovnici. Cvaknutí... a nic! Zapomněl jsem do komory zasunout náboj!

Pokusil jsem se to napravit, ale úkon byl příliš hlučný. Nenávratně mi zmizela za hřebenem. Setkání s mohutným liščím chlapákem mi nedalo spát. Chodil jsem do úseku ráno, večer, v noci, pořád ale nic. Na mohutné stopy jsem však přicházel téměř při každém šoulání. Přišla zima s mohutnou sněhovou pokrývkou, když jsem se s liškou konečně setkal znovu. Tentokrát jsem neváhal ani vteřinu a rychle střílel. Bác! Půl metru před zvířetem vylétl gejzír sněhu a ono mi jen na pozdrav zamávalo bílým květem na oháňce.

#Liška, Lov na lišku, Na loveckých stezkách, Příhody z loveckého batohu, Lovecké příběhy

SPOLEČNÝ SILVESTR

Myslivec

Je mírný mrazík a hned po odchodu z chalupy začínají poletovat sněhové vločky, 

které se během několika minut stávají nepříjemnou vánicí. Spěchám a chvilkovou nepohodu přečkávám na kazatelně v kraji lesa.

Mračna odešla a přišel krásný východ slunce se třpytivou novou vrstvičkou sněhu. Počasí jako na objednávku. Doplnil jsem jádro v obou krmelcích, provedl kontrolu slanisek a pomalu šoulám středem dlouhé obří rokle až k místu zvanému U obrázku, kde je na stěně skály umístěna podobizna neznámého svatého.

Vlevo, vzhůru do stráně je smrková tyčovina se zbytky stromků po probírce, dno rokle je pak prorostlé habřím, které v protější stráni přechází do jazyků dvou nízkých smrčin, které se zvedají roklemi hřebeni borového a bukového lesa. Poprašek sněhu zakryl starší stopy a v jasné sluneční záři je celá roklina jako v zimní pohádce.

V tom okamžiku z pravé strany přes hřeben vysokého lesa zaburácí ostrá kulová rána, valí se roklemi a vrací se ozvěnou z protějšího svahu. Rychle popocházím několik kroků pro lepší výhled do habroví na dně údolí, kontroluji nabití kulobroku, opírám se o polosuchý habrový kmen a zůstávám v naprostém klidu. Rozhoduji se počkat alespoň čtvrt hodinky na místě a vyčkat věcí příštích.

Opět zavládlo ticho, jen strakapoud kdesi ve stráni dává svým drnčením o sobě vědět. Dechem zjišťuji směr větru, který je příznivý a prochází kotlinou za má záda. Uvažuji, že ve směru odkud přišel výstřel, se mohou pohybovat oba moji kluci. Z přemítání o výstřelu mě po chvíli vyrušilo zřetelné zalomení větve v horních patrech skalních útvarů po pravé straně. To již mám kulobrok položený na předloktí ruky a pátravě vyhlížím do protějšího svahu.
Dvě až tři minuty je opět ticho, přesto srdce bije rychleji a napětí stoupá. Pak zaslechnu slabé šustění, které stále sílí a již rozeznávám, že nízkým smrčím směrem dolů ke mně běží zvěř. Snažím se uklidnit. Dvojí krátké zafunění hlásí divočáky a hned vím, na čem jsem. Připraven k výstřelu stále sleduji smrkovou mlazinu, ve které se zvěř kryje do poslední možné chvilky a vtom vyrážejí.
Asi ve vzdálenosti třicet kroků směrem do habří přede mnou vybíhají nejprve dva letošáci a s odstupem asi dvaceti metrů další silný kus. Ostatní kusy již nesleduji. V okamžiku, kdy se křížek záměrného dalekohledu objevil na slechu prvního letošáka, mačkám spoušť a divočák roluje přímo pod obrázkem.
Rychle přebíjím kulový náboj a poslední kus z tlupy je v záměrném křížku. Tahám za spoušť a přichází okamžik, který mnozí z nás již prožili - zatažení při zajištění zbraně. Poslední divočák již mizí v tyčovině a přesto za ním posílám výstřel do kraje stráně, vlastně již zbytečně, jen s jakousi setrvačností a s myšlenkou napravit chybu.
Opět zavládlo ticho zimního lesa a já prožívám okamžiky předešlé chvíle. Chvilku postojím, pak ulamuji smrkové větvičky a dávám ulovenému kusu poslední hryz, sobě za klobouk úlomek a těším se ze silvestrovského divočáka. Prohlížím nástřel u mé druhé kulové rány a zjišťuji, že střelu zachytil okrajový smrček nad lesní cestou.
Odtahuji ulovený kus z lesní cesty do habří za velký balvan, svlékám kabát a začínám s vývrhem, když z druhého hřebene kdesi nad Studenou roklí zazní výstřel. Hned pomýšlím na Milana, který šel ráno do těch končin.
Dokončil jsem vývrh, divočáka nechávám za balvanem a rozhoduji se odejít na místo srazu s ostatními. Ještě chvíli přemýšlím o prvním ranním výstřelu, kdo to asi byl a co střílel. Z přemítání myšlenek mě přerušilo slabé prasknutí větévky. Pomalu snímám zbraň, ohlížím se a na kraji smrčí stojí kamarád Milan. Usmívá se a posuňky vyzvídá, co mám za balvanem. Přichází blíž a hlásí, že také ulovil letošáka. Radost nás obou je o to větší. Dohadujeme se ještě o prvním ranním výstřelu a pomalu odcházíme na smluvené místo.
Jdeme lesem bez jakékoli pozornosti a ještě probíráme poslední chvíle lovu, když nás zastaví krátký hvizd z přilehlé roklinky. Otáčíme se a naše ruce jdou radostí vzhůru. Za spletí náletových smrčků se objevují moji synové Radek s Jirkou a na tyči přinášejí další ulovený kus černé, opět letošáka. První ranní výstřel má své vysvětlení.
Opět si rychle všichni sdělujeme první dojmy z lovu, přijímáme vzájemné gratulace a směřujeme k domovu. Dobrá sněhová pokrývka nám umožňuje snadnou manipulaci s ulovenou zvěří. Na chalupě je samozřejmě při našem příchodu veselo a s prvním přípitkem na šťastný lov přijíždí další očekávaný zelený kamarád Jirka. Přijímáme upřímnou gratulaci k lovu a on že rychle odskočí ke svým krmelcům. Potom již jenom - ať žije Silvestr a Lovu zdar.
Venku se pomalu šeří a v kamnech praská borové dříví, silvestrovská tabule je již přichystána, pití na stole a my stále již poněkolikáté probíráme dnešní zážitky. Vtom se pomalu otevírají dveře, do kterých nakoukne hlava Jirky a na klobouku zelený úlomek. "Kluci, střelil jsem divočáka, pojďte mi pomoci!". Radost nás všech byla veliká, o to větší, že můj syn dopoledne ulovil svůj první kus černé zvěře.
Bylo to samozřejmě zajímavé sledovat a naslouchat dalšímu vyprávění z pohledu ostatních účastníků zdařilého lovu, ale to jsou ještě dlouhé stránky našeho příběhu ze společného Silvestra.
Jiří ČERNÝ

NAPÍNAVÝ PŘÍBĚH Z LOVU NA LIŠKU

Pokřtěný

 Tentokráte ne puškohled ale přenosný nůžkový posed. Po nedělním obeznání jsem věděl, že na tuto lišku je třeba vyrazit hned po setmění a jelikož kopírovala kraj pole vedle stromořadí silnice, přenesl jsem posídek do keře dvacet metrů za mostek vjezdu.
Sezení ve výšce 1,5 metru tentokráte posloužilo dobře, neboť jsem obrysem nad keř nevyčníval a po oblečení do zimního 3D dokonale splynul s okolím. Trochu jsem dnes tušil rychlovku, ale i tak mě zaskočilo, když se mi hn...ed při vylézání z auta odstaveného kousek dál na druhé straně silnice, do uší zařízlo vav-vav-vauu. 

LIŠKA  foto i text Petr Hruška

Sahám po flintě a dalekohledu a rychle propátrávám pole a i když se lišák ozývá ještě dvakrát na kraji laťáku, ven se mu zatím nechce. Rychle tedy oblékám bílé a vracím se po silnici zpět, kde mezi břízami mám již prošlapanou cestičku ke keři. 
Následující čtvrt hodinu s flintou v rameni hlídám kraj pole, který je mírně do oblouku a vidím ho tedy jen část. Náhle se za mostkem objevuje tmavá silueta a míří si to rovnou ke mně. Ták je dobře, chválím ho v duchu, když se s natahováním napínáčku a odjišťováním pomalu krčím k puškohledu. 

Liška však v rychlém poklusu mění směr do pole přede mne. Velmi opatrně se jí snažím dohnat flintou, ale ona si mého pohybu všímá a prudce se zaráží v pohybu dvacet metrů přede mnou. 

Zastavuji tep i dech, dojíždím lišce za plece a přitahuji napínáček. Současně s tím však vidím jak se otočenou hlavou nahrbuje k odskoku. 
Se zvukem výstřelu ji však 3,6 gramová kulička sráží v pohybu a v otočce ji přetáčí do sněhu. Uf tak to bylo o fous říkám současně se zasunutím nového Saka do komory, a když mi znovu rozběhne srdce, už jen s úlevou kontroluji nehybnou ležící lišku. Po deseti minutách se na lišku přibíhá juknout zajíc, obrázek, který poslední dobou pozoruji často. Po dalších třech hodinách se v protějším koutě pole mezi srnčím objevuje další liška. Přijde mi o poznání menší a se zvláštní pohybem těsně kopírujícím terén. Vypadá jako by ji chyběli běhy a někdo po poli tahal liščí kožešinu. Chvíli se motá u lesa a pak přesazuje celé pole. 
Než si vzpomenu na vábničky, prudce se otáčí a mizí zpět do lesa. Začíná znovu sněžit a tak si balím věci, z nejbližšího smrku lámu úlomky na připomínku dnešního lovu a nad mladým vykrmeným lišákem děkuji Dianě za dnešní přízeň. 

Lovu zdar.

LOV NA LIŠKU. Zimnímu lovu lišek na sněhu se nic nevyrovná a Petr to skvěle umí popsat i pro ostatní myslivce. Děkujeme!

Lov na lišku

Pokřtěný 

Po nedělní čekané jsem se už včera nemohl dočkat večera.

Obeznal jsem na svém oblíbeném liščím poli dva lišáky, kteří nereagovali na vábení a jednu menší stopu už po šesté hodině vytištěnou kolem posídku, který jsem si tam převezl. Navíc mi přišla asi na půl hodiny zapózovat pěti členná tlupa černé. Trochu rozmlsán si tedy balím krom 222.Remingtona do auta i kulobrok. Sněhu připadlo, ale bohužel než dojedu k poslední vesnici viditelnost se rapidně zkracuje a při příjezdu k poli vidím jen na pár metrů. Čtvrt hodiny čekám zda li se to nerozfouká, ale nakonec to přeci jen s brbláním otáčím a jedu dom. Objíždím to oklikou, tak nějak se nechci vzdát bez boje, a po dvou kilometrech za městem objevuji údolí bez mlhy.

 Odstavuji tedy auto, navlékám se do bílého a pomalu postupuji kolem ohradníku k posedu na vybíhající rýze s výhledem jak do údolí, tak i na přilehlé louky a pastviny. Salutují mi tři ušáci a než usednu obeznávám na protější louce pod lesem deseti člennou tlupu černé. Dobrý začátek a tak po půl hodině zkouším postupně myškovačku, turbo myškovačku i vřeštidlo. Dva zajíci přibíhají přímo pod posed a nedobrovolně mi tak dělají dokonalé „mojo“. Dvě hodiny se však nic neděje, jen divočáci střídavě přerývají louky a mizí v lese. Když po třetí zatáhnou ve stejné lesní stěně měním taktiku, slézám a přesouvám se blíže k louce u lesa a moje hamižnost se mi připomíná na každém rameni jinou flintou. Cesta je lemována překvapivým množstvím liščích stopních drah a tak se nakonec zavrtávám k patce stožáru pod lesem s Remingtonem v rameni a kulobrokem opřeným o stožár.

Postupně na louku z lesa vytahuje osm zajíců a dobrá polovina si hraje na Rokyho Balbou a stará se mi další hodinu o rozptýlení. Jsem natočen proti větru a směřuje ke mě vyjetá cesta nad mezí lemovanou jívami. Zkouším myškovačku, neboť kvůli blízkosti krytu a nemožnosti rychlého pohybu si vřeštit netroufám. Po pěti minutách se na konci cesty asi ve dvě stě metrech objevuje podlouhlá silueta. Nový Steiner mi při 16-ti násobném zvětšení a zkorigování paralaxy detailně ukazuje lišku která se v klusu zaráží a začíná myškovat. Pravděpodobně našla celé hnízdo neboť ji to zaměstnává pro mně na nekonečnou dobu. Vím že je teď zbytečné vábit a tak když se konečně po téměř deseti minutách dá do pohybu, lehkým připísknutím ji dvakrát vracím z louky do kolejí cesty. Na poslední myší písknutí se na 60-ti metrech na ostro zastavuje a zvedá hlavu.

Bod posazuji uprostřed bílé hrudi a nočním tichem štěkne remington. Náraz 3,6 gramového Saka smýkne liškou do sněhu a ta naposledy na rozloučenou zatřepe oháňkou, což zvědavě přibíhá zkontrolovat přihlížející zaječí osazenstvo. Přebíjím a čekám další půl hodinu, neboť cestou minimálně dvakrát při značení přičapla a tak jsem přesvědčen že jde o lišku. Postupně však zase přibývá mlhy a tak nakonec k svému překvapení poklekám a vzdávám pocty mladému ale vykrmenému lišákovi.

Vychutnávám a zapisuji na ten svůj holý disk pod kloboukem dnešní zážitek a vzpomínku na tento lov. Pro mě osobně se zimnímu lovu lišek na sněhu nic nevyrovná. Tak kdo to máte podobně, ať se vám též daří.

Lovu zdar!

Zdroj: Petr, Sociální sítě, Myslivci sobě

Poznámka: Gratulujeme a úspěšný, dobře popsaný lov rádi sdílíme na webu...
pokud neradi čtete, Petr úlovek fotografoval a také dobře.

Lovecká horečka je nejistota při malé zkušenosti a ovládání mysli i lovecké zbraně. Jak individuálně se naučit nastavení a nastřelení lovecké zbraně neboli těžko na cvičišti lehko na bojišti...

Lovecká horečka a strach z výstřelu

Srnčí zvěř v klidu na sněhu...

Stále kolem slyšíme, čteme a vidíme, že lovec je často při pohledu tváří v tvář zvěři tak rozechvěn, že není schopen vystřelit správně cílenou střelu. Lovecká horečka je z mého pohledu především strachem z výstřelu. Již na střelnici je možno sledovat analogický jev. Mnoho myslivců je rozechvěno již při vsouvání náboje do nábojové komory či do hlavně zbraně: člověk má pocit, jako by se vše kolem proti němu spiklo, čas do výstřelu se mu natahuje, a to všechno hlavně tehdy, když se mu někdo dívá přes rameno…

Střelba na terč

Při střelbě na terč se zbraň musí nabít a zajistit, nastavit, odjistit, zamířit, eventuálně přepnout, což následně vyžaduje opětné nastavení, poté je třeba napnout napínáček, následně opětovně zamířit a poté konečně – v rozporu s dosavadní průpravou – s křečovitým zátylkem a zavřenýma očima vystřelit!

To všechno bez toho, že by se musel kontrolovat trefovaný cíl a úhoz střely na cíl, jelikož terč stojí nehybně našíř proti střelci a nikam neuskočí. Přitom ani zde není bezpečnost a kontrolovaná rychlost v žádném rozporu. Čím více si myslivec jednotlivé úkony potřebné ke správnému výstřelu zautomatizuje, tím více se může koncentrovat na prvotní a zásadní smysl výstřelu, což je správná a co možná nejpřesnější trefa.

Strach z výstřelu

Strach z výstřelu si můžeme rozdělit do několika oblastí. Jako první uveďme reakci zbraně. Zpětný ráz, rána, výšleh plamene z ústí hlavně vyvolávají působením energie záblesk světla, hluk a náraz, tedy vjemy pro rameno, oko a uši, kterých se střelec může leknout.
Kdo se těchto doprovodných projevů bojí už dopředu a nechá se jimi zastrašit, nemůže s přesností říci, v jaké poloze se v momentě výstřelu nacházela mířidla. Jinými slovy – v momentě výstřelu strhl zbraň.

Jako další rizikový faktor uveďme u mladých myslivců, hostů a dobrých přátel chybování ve správném určení zvěře a následné riziko nepřesného zásahu. A přitom by se dotyčný host chtěl svému hostiteli prezentovat čistým a správným zásahem. Aby předešel konfliktu, vymlouvá se pak na to, že neměl správnou vzdálenost nebo možnost vidění. Což je stejně neuspokojivé jak pro hosta, tak i pro hostitele. A přitom stačí jen malé úsilí a můžeme nepříjemnostem předejít.

Lovecké zátiší s liškou a kulovnicí. Lovecké příběhy, Lovecké zátiší, Liška, Lov na lišku

Lovecké zátiší s liškou a kulovnicí

Lišky mají velmi dokonalý sluch, zrak i čich 

Tyto vlastnosti z ní v dělají úspěšné lovce.
Srst lišek se každoročně vyměňuje. Koncem zimy začíná línání. Měkká a lesknoucí se srst ztrácí pružnost., láme se a vypadává. Začátek výměny srsti závisí na ukončení zimy. Je-li dlouhá zima, línání se opožďuje. Většinou bývá línání ukončeno v květnu, u nemocných zvířat až v červnu. Na místech vylínané srsti dorůstají delší chlupy, tzv. pesíky, zatímco jemná a hustá podsada v letním ošacení zcela chybí. Letní srst začne k podzimu houstnout a prodlužovat se. Koncem října potom vyrůstá na liščím těle – podsada. Na konci listopadu můžeme spatřit lišky, které nají zimní srst. Nejcennější liščí kožešina je v prosinci. Později již dochází k drobnému otírání a kvalita se snižuje.
Teritorium lišky zaujímá podle úživnosti až několik kilometrů čtverečních. Hranice svého teritoria si liška značkuje močí nebo trusem, který zanechává na nápadných místech, jako jsou pařezy, kameny, krtiny či větší trsy trávy. Vždy jde o vyvýšené místo v terénu, odkud se pach trusu lépe šíří do okolí. Na trusu ulpívají výměšky řitních žláz. Pro vzájemnou komunikaci používají lišky kromě různých zvuků i pachové značky. Především jde o známou pachovou žlázu, která je uložena u kořene ocasu a nese název – „fialka“.


Velmi zajímavé a pěkné zátiší z lovu...

Zdroj: Myslivost

MYSLIVOSTI A LOVU ZDAR! Předvánoční počítadlo se přiblížilo ke 2 milionům čtenářů. Přátelé, jste nejlepší!

Tak co tomu říkáte, přátelé?

Děkujeme, jste nejlepší!

 Daří se nám dělat pro vás Myslivce i ostatní dobré stránky?

Zajímavé, obrázkové, ale i poučné, kde se myslivci něco nového dozvíte , i ti kteří teprve budou skládat myslivecké zkoušky.

MYSLIVOSTI A LOVU ZDAR!

PŘÍHODY Z LOVECKÉHO BATOHU

S myslivci se toulám od svých patnácti roků 

Liška na lovu myší

Tedy nějakých čtyřicet tři let! Za tuto dobu jsem vystřídal spoustu oblečení, obutí, nožů, dokonce i zbraní a dalekohledů. Jen to jediné, co mě stále provází po mých loveckých cestách, je batoh. Ten starý, první, sice samozřejmě dnes používám jen na roznášení krmení pro zvěř, a ten nejnovější na hony a jiné toulky přírodou. Ale přesto ten první má své kouzlo a nějak mne inspiroval ke vzpomínce na následující lovecké epizody. Ta úvodní má spojitost se „starým pánem“. Sedmdesátá a osmdesátá léta, vy starší mi jistě všichni dáte za pravdu, byla bohatá na drobnou zvěř. Ale nejen na ni. I ostatní zvěře bylo jaksi hojně. 

V těch časech jsem byl členem Mysliveckého sdružení Ždánský les. Bylo to v jednaosmdesátém roce na jaře, tehdy jsme zrovna slavili Josefa, a někdo si vzpomněl na sluky. V tom roce přilétly velmi brzy a tah byl překrásný. Ve společnosti seděl velmi příjemný a oblíbený Bohoušek Lánský, co dnes již loví ve věčných lovištích. Chvíli nás poslouchal a pak si přisedl ke mně. Požádal, zda by se na ty sluky nemohl vypravit s námi, že je ještě nikdy v životě neviděl. Znal jsem ho, coby starého a dlouholetého myslivce, proto mne jeho prosba poněkud překvapila. Hned jsem však lov bez váhání zorganizoval a v pátek navečer jsme se s kamarádem Milanem Konečným, už také, žel, není mezi námi, pro Bohouška stavili u něj doma a společně vyrazili k nedalekému lesu. Jak jsme záhy zjistili, nebyli jsme jediní, které les toho dne lákal. 

Když jsme dorazili na místo, seděl tam již na pařezu doktor Kylián, kterého jsme všichni přátelsky oslovovali jen „doktore“, bez příjmení, a také Standa Čermák. Po krátkém „plku“, jak se u nás říká „pokecu“, jsme se rozešli na různá stanoviště. Bohouška jsem si postavil tak, abych na něj dobře viděl a mohl mu v případě potřeby nějak pomoci. Byl to přece jen již „starý pán“. Když usedal na svou koženou skládací hůl, všiml jsem si, že je pěkně ustrojen, jako na slavnostní, reprezentační hon. Byl to překrásný večer. Seděli jsme na pařízcích v holisku, za zády nám v tichém větříku šelestila suchá dubová mlazina a před námi se odvíjela pohádková scéna zapadajícího jarního Slunce. S přicházejícím soumrakem každý z nás, a jistě i jinde mnoho dalších kamarádů v zeleném, očekávalo okamžik, kdy sluky přiletí. Ptačí koncert pomalu vrcholil trylkováním červenek na modřínovém výstavku. Ještě se sem tam ozval něžný tlukot brávníka, když padla první rána a hned za ní druhá! To Standa a doktor přivítali posly jara svými rychle hozenými výstřely! I já jsem uviděl, jak kvorkající kohoutek přetahuje nad mlazinou podél spokojeně sedícího Bohouška! Vzápětí letěl druhý, ale opačným směrem! Na druhé straně houštiny padaly další výstřely. To jsem již nevydržel a přikrčený se co nejtišeji dostal k Bohouškovi. „Proč nestřílíte?“ Ještě dnes, po letech, vidím ty jeho oči a slyším hlas, který se nevinně zeptal: „To byly sluky?“

 Vtom přilétla třetí, ale byla mimo úspěšný dostřel. A pak to přišlo. Kvorkání jsem zaslechnul za zády. Kohoutek letěl přímo na nás. „Střílej,“ křikl jsem na něj bez ohledu na věk a úctu, kterou jsem k němu pociťoval. Bohoušek rychle zamířil, nechal si ho mírně přelétnout doprava a zmáčkl spoušť... Po ráně pták značil, ještě chvíli plachtil vzduchem a pak se zlomil do houštiny. Po chvilce hledání ležel u starého uhnilého pařezu zhaslý, překrásný kvorek. Přistoupil jsem k Bohouškovi a spolu s úlomkem mu blahopřál k úspěšnému lovu. Cítil jsem jeho roztřesenou ruku z právě prožitého okamžiku. Tehdy jsem to viděl ještě mladýma očima, až dnes, po létech vyzrání teprve cítím to, co prožíval kdysi on. ...úplně se setmělo. V ovzduší byl cítit zvláštní pach starého, po zimě zetlelého listí, který se již mísil s vůní jarem probouzející se trávy, v některých místech nasycené dechem fialkově zbarveného lýkovce. Bohoušek pyšně nesl svého kohoutka, který kdesi, daleko od svého domova, ukončil ve svém svatebním, vášnivém letu svou životní pouť. Byli jsme všichni plni dojmů z rašícího jara, po němž do dnešních dnů zůstala jen vzpomínka na „starého pána“. 

 Druhá epizoda z mého loveckého batohu je ještě o pár let starší.

Psal se rok šestasedmdesátý a ten byl na moje lovecké zážitky mimořádně bohatý. Především ve vztahu ke škodné a speciálně těm narezlým potvůrkám, které mi nikdy nedaly spát. Dodnes, jak nějakou zahlédnu, nedám si pokoj, dokud ji nedostanu. Tenkrát jsem šoulal v úseku, kterému se říká Oborníkův kout. Vlastně je to úzká louka hluboko v lese, věčně zarostlá buření a ve svém konci osázená do krátkých sečí mladou smrčinou. Kolem se táhnul přirozený nálet listnáčů všeho druhu. Ve středu louky bylo několik mokřisek, tedy ideální místo pro častý výskyt vysoké a černé zvěře. Zhruba z jedné poloviny byla tato lokalita lemována vrstevnicovou cestou, nad kterou se zvedaly příkré stráně porostlé nádherným bukovým lesem. Světla pomalu přibývalo s ránem, když jsem usedl na skládací hůl. Záda jsem opřel o mohutný buk a pozoroval probouzející se jarní les. Ani nevím, jak dlouho to trvalo, když se kdesi ve stráni nade mnou varovně ozval kos. „Cik, cik, cik, cak, cak...“ 

Po obědě (Liška obecná)

Pozvedl jsem dalekohled a kousíček po kousíčku monitoroval okolní les. Najednou mne upoutal velký, světlý pařez..., ale on to pařez nebyl! Byla to velká liška! Nápadně světle vybarvená, ale nezvykle velká. Seděla a pozorovala okraj louky, možná stejně, jako já. Jen jsme o sobě vlastně nevěděli. V zlověstném tichu jsem pomalu zvedal do ramene kulovnici. Cvaknutí... a nic! Zapomněl jsem do komory zasunout náboj!
Pokusil jsem se to napravit, ale úkon byl příliš hlučný. Nenávratně mi zmizela za hřebenem. Setkání s mohutným liščím chlapákem mi nedalo spát. Chodil jsem do úseku ráno, večer, v noci, pořád ale nic. Na mohutné stopy jsem však přicházel téměř při každém šoulání. Přišla zima s mohutnou sněhovou pokrývkou, když jsem se s liškou konečně setkal znovu. Tentokrát jsem neváhal ani vteřinu a rychle střílel. Bác! Půl metru před zvířetem vylétl gejzír sněhu a ono mi jen na pozdrav zamávalo bílým květem na oháňce. Zavřelo se za ním smrčí. Nechápal jsem, proč jsem chybil. Nu což, budeme spolu zápasit dál. Třeba jsem chytil stéblo bodláku, v puškohledu neznatelnou travinu, větvičku, možná mi ruku rozechvěla nervozita, kdo ví... Po lišce jako by se slehla zem. Uplynulo léto i podzim následujícího roku. 

Tehdy jsem si koupil troják, po kterém jsem dlouho toužil. Merkel dvanáctku, 7x65 R. Nádherná zbraň! Se zbraní jsem začal úspěšně lovit. 

Do Vánoc jsem mimo jiné ulovil šest lišek. Jen ten můj známý, ranní tulák, zmizel. Ani stopy, tak silné, jak měl on, jsem nikde neviděl. Čas běžel, týden jsem za týdnem a pomalu se blížilo nové jaro. Jednou jsem tak scházel táhlým obloukem svážnice, aby se mi otevřel pohled na protější stráň ozářenou prvními ranními paprsky. Na pokraji houštiny jsem zaregistroval pohyb. Nepatrný, ale pohyb. Automaticky jsem hodil troják do ramene a optikou prověřoval její okraj. Je to jen sen, halucinace, nebo skutečnost?
Liška, ONA, silná, světle vybarvená, krásná, mohutná, vyšla na volné prostranství, bez obav, na brokový dostřel. „Nemohu se mýlit,“ pomyslel jsem si. „Je to ona!“ Ten postoj, překrásná, bílá náprsenka, široká hlava a oháňka jako sloup, zakončená výrazným květem! Hřbet i boky prošedivělé, trochu znak stárnutí. Zamířil jsem a v tu chvíli se na mne zvíře podívalo jako uhranuté. Ani nevím, co mně to napadlo. Pomalu jsem sklopil zbraň. Sundal jsem klobouk, a vůbec, nevím, co mne to napadlo, zamával mu. Neodskočil, jak to zrazené lišky dělávají. Jen volným klusem běžel do hrubého stojáku, kde se chvilku zastavil a ohlédl, než mi navždy zmizel ve stráni. Víc už jsme se nikdy neviděli... 

Hlavní hrdinkou mého posledního příběhu z loveckého batohu byl zlatý jezevčík hladkosrstý, rodu ženského a jménem Besina. Náš hospodář Vlastík Dohnal měl již starou fenku irského setra, byla po úraze a prodělala náročnou operaci, a aby nebyla ve stáří osamocena, pořídili jí s manželkou mladší společnici - Besinku. Ta žila naprosto jako nelovecký pes, převážně v domě a s přírodou došla do styku jen při běžných rodinných vycházkách. 

Potom se však odehrála příhoda, která změnila její dosud poklidný, domácí život. Jednoho krásného rána, koncem pozdního jara, mi volal hospodář. Střelil srnce. Když přišel k němu, zvedl se a belhavým krokem odběhl do lesa. 

Těm končinám říkáme Hájek. Dohledávka by zde nejspíše byla bez psa hodně složitá, srnec by mohl zatáhnout, a tak si vzpomněl na Besinu. Prý zůstane na nástřelu a já se mám pro jezevčíka zastavit u nich a přijít mu na pomoc. Tak se také stalo. Hospodářova dcera Hanička mi sice pejska dávala nerada, ale poté jsem hned uháněl na „místo činu“. Na nástřelu bylo barvy dost. Vlastík převzal svého psa, vedl ho na řemenu. Jezevčík nás s nebývalou vervou táhl do lesního porostu. Besina vášnivě lehla do náletu. Hůře jsme na tom ale byli my. Terén byl natolik nepřehledný a členitý, že jsme psa nebyli schopni následovat. Proto jsme se rozhodli, že akci přerušíme, já předstoupím po svážnici do Hájku pod Červený kopec a Besinku pustíme na volno po stopě poraněného srnce. 

Předpokládali jsme totiž, že ten se bude snažit dostat dolů ke studánce a kališti plnému vody z prvních jarních dešťů. Sotva jsem zaujal své místo, tak jsem slyšel Besinu, jak zvonivým hlasem hlásila a brala stopu. Náš předpoklad byl nejspíše správný. Ve stráni pode mnou zvedla srnce z lože, krátce ho hnala, vzápětí předběhla a suverénním způsobem zaštěkávala na místě. Bál jsem se vystřelit, abych ji neohrozil! Hospodář však za chvíli celý udýchaný dorazil, pejska odvolal a dostřelnou ranou srncovo trápení ukončil. Oba jsme měli radost z úspěšné a rychlé dohledávky, ale především z úspěšné práce Besiny, kterou to nikdo neučil, a přesto dokázala, že není „pokojový“ jezevčík.

 Srnec měl nízkou ránu na komoru, a přesto z nástřelu odešel. Nebýt Besinky... 

V mém loveckém batohu by se našlo ještě mnoho a mnoho příběhů z lovů i setkání s blízkými druhy v zeleném. Mnohé v něm ještě přibývají a snad i přibydou. 

Ale třeba až někdy příště...  JAN LEFKÝ

ÚSPĚŠNÝ LOV GRATULUJEME A DĚKUJEME ZA VYNIKAJÍCÍ POPSÁNÍ PRŮBĚHU LOVU. Lov na jelena. Lovu Zdar!

Jelen dvanácterák a šťastný lovec

Tak se mi přátelé na konci letošní říje podařil s velkým dobrodružstvím díky vrtkavé Dianě ulovit tento osmiletý nerovný dvanácterák.

A co by to bylo za lov, kdyby nebyl s příběhem. Kamarád mě pozval na říji (ne jen poslouchat, ale i lovit) s tím, že on trofejovou zvěř neloví a trofeje neshromažďuje, tudíž jeleny nechává střílet kamarády s tím, že on si střelí domů na jídlo radši šmolku. Protože slovo myslivost vzniklo odvozením od slova závist, úmyslně nebudu uvádět jména ani lokalitu, stačí že sem dávám svoji mordu.
Už příjezd do nádherných slovenských hor byl úchvatný přejezdem přes horský hřeben, kde mi hned zkusil přes časné odpoledne skočit na kapotu špičák, takže o množství vysoké jsem neměl pochybnosti.
Ubytovali jsme se na krásné horské chalupě – pasekářské usedlosti z pozůstalosti po předcích mého kamaráda, kde nás přivítal jeho strýček, s tím, že se hned vypravíme ven.
Den 1. večer:
Vypadalo to velmi nadějně, ze všech stran troubili jeleni, a tak jsme zaujali místo v nivě řeky na obrovském dubu, kde byla stlučená platforma k sezení kolem kmene, v podstatě jako vysoký balkon v koruně stromu. Poseděli jsme, párkrát nám přešlo srnčí přímo pod posedem, párkrát holá, chodila tam sama šmola, ale kvůli té jsme tam nebyli. Asi 400m nalevo troubil od hranice dle hlasu starý jelen, tak jsme se rozhodli pošoulat blíž, podívat se, případně i lovit. Je skutečně zážitek došoulat cca 80m od troubícího jelena, kterého jsme ale pořádně nezahlédli, byl za řídkým stromovím, jedenkrát jsem zahlédl siluetu paroží, ale jelikož za ním byla hned kousek kukuřice (řídká a dost sežraná) tak hrozilo, že jej vyrušíme a on do ní zmizí, tak jsme se stáhli kousek níž a čekali, kdyby vyšel na naši stranu. Místo toho do nás málem vrazili dva mladí boční jeleni, kteří se motali kolem a dvě postavy tiše a nehybně stojící ve stínu pro ně byly asi docela překvapením. Už se setmělo, bylo pod mrakem a tak jsme se šli vyspat s tím, že budeme chytřejší zítra, ráno pošouláme a na večer si přeneseme mobilní posed blíž k tomuto místu, které se nám zalíbilo. Na chalupě nás čekal strýček, který se na lov vykašlal docela brzo a šel raději vařit, což jsme uvítali a dali si čerstvá játra na pepři.
Den 2.:
Jelikož se večer posedělo a taktéž popilo, probíraly se „historky starých zbrojnošů“ a taky trochu latiny, bylo ráno kruté, ale vyrazili jsme. Na pozici ve vysokém lese jsme dorazili v momentě, kdy už zvěř byla v pohybu, a to jak vysoká tak dančí, takže i přesto, že jsme něco zahlédli, k lovu to nebylo. Nejlepší zážitek měl můj průvodce, který si šel závěrem šoulačky odskočit a se staženýma kalhotama a bez flinty (tu jsem mu držel já u auta) jej obešlo krokem asi 6 divočáků……. Holt poučení, že ty „vítací večery“ nevěstí ráno nic dobrého a možná je lepší se ráno vyspat. Dospali jsme se tedy přes den, přenesli posed a odpoledne dorazil kamarád Janko, který se za námi přišel podívat a představil nám (po rozhodu se svojí přítelkyní) svoji věrnou a trvalou ocelovo-dřevěno-plastovou přítelkyni od Blasera, kterou si nově osadil Leicou Magnus 2,4-16x56i a těšil se na večerní lov, jak nám to s viditelností za polovičního měsíčku „natře“ (což v mém případě, když jsem v evropském zbrojním pase měl zapsány jen tři kulovnice, které mám všechny osazeny Nightformcem NXS nebyl zas tak velký problém - Nightforce je spíš na den, v noci je docela slepý, ale zase je nezničitelný a vždy s precizním klikáním, nikdy nezklame, ale v noci to není kamarád). Nově příchozího Janka jsme tedy posadili na námi přenesený posed poblíž včerejšího jelena a my jsme se vydali vstříc novým dobrodružstvím do zapadlého konce údolí, kde se ozýval starý mohutný jelen, kterého pár dní předtím viděli, ale nedokázali jej pořádně přečíst, ale byla to velká výzva.
Posed tam žádný není, takže nezbylo než si vybudovat zástěnu (zapůjčeno na zkoušku z Huntingland.sk) a posedět na zemi. Po asi 15 minutách se na scéně objevila liška, která si to vykračovala přímo proti naší zástěně. Koukal jsem na lišku přes Leica Geovid (8x56 HD-B) a postupně jsem měřil vzdálenost až po 20m, tam zastavila a nevěřícně na nás hleděla, kde jsme se tam vzali. Pak odběhla asi 85m a zase nás pozorovala, během večera nás navštívila ještě asi 3x, pokaždé z jiné strany údolí, většinou jsme ji spatřili jen na termokameře v trávě, ale očividně jsme jí nevadili. Po nějaké době zazněl vzdálený výstřel od kukuřice, a my jsme tušili, že Janko něco ulovil. Bohužel náš jelen, který vytrvale troubil se po výstřelu odmlčel, a po nějaké době se začal ozývat ze vzdálenějšího místa a očividně neměl snahu se vrátit, holt tak je to s lovem v říji. Byl čas jít zkontrolovat Jankův úlovek – tu samotnou šmolku co jsme předchozí večer pardonovali s vyhlídkou „vyšších cílů“, co bylo zajímavé tak náš starý zkušený jelen i po vzdáleném výstřelu zmlkl a odešel, zatímco Jankovi kolem uloveného kusu asi 5 minut po výstřelu začali chodit mladí jeleni. Úlovek byl náležitě zapit, pokouřili jsme dýmky na terase chalupy a kolem půlnoci nás náš hostitel překvapil skvělou jelení svíčkovou (z právě ulovené šmolky) na tenké plátky na ohni, sůl a pepř, paráda. Poučeni z předchozích nezdarů jsme šli spát tentokrát dřív, abychom vstali.
Den 3.:
Vyskočili jsme v 4.30 z postelí a hurá na pozice do lesa, Janko prohlásil, že ráno stát nebo sedět nechce, že jde na šoulačku, a tak šel a potkal akorát tak dva špatně zapsané lovce (měli být v jiné lokalitě) a pak když na nás čekal u auta tak mu přišel mladý nadějný lopaťák. Nám zase vysoká foukla jinudy, ale alespoň jsme je viděli, pochodili jsme, cestou zpět potkali kapitálního lopaťáka a vyrazili za odpočinkem na chatu.
Odpoledně jsme si opět postavili ohrádku a dali kamufláž a šli si sednout do údolí, kde jsme očekávali našeho starého jelena. Ozýval se snad pár set metrů okolo, ale ne a ne vyjít. Mezi tím na druhé straně údolí vyšla holá, a za nimi se ozval jelen, kterého jsme taktéž měli obeznaného jako vhodného k lovu. Přesto, že trpělivost za normálních okolností růže přináší, tak jsme byli netrpěliví a jelikož starý jelen ne a ne vyjít, rozhodli jsme se s blížícím se koncem mého loveckého pobytu zkusit z večera šoulat - (ráno mám odjíždět, neb v neděli odpoledne jsem měl být u soudu na vazebním zasedání – tak to někdy bývá, prostě zavolají ze soudu a je to). Podařilo se nám našoulat asi na 200m k jelenovi, nicméně přesto, že mi naprosto ideálně stál, stál na horizontu a nebylo možno střílet, neboť za horizontem byla vesnice. Další došoulání ke změně úhlu ale nebylo možné, projelo auto (vracející se houbaři) a veškerá vysoká se posunula pod les pod kazatelnu, kolem které se zvěř celou dobu mého pobytu pohybovala, ale my jsme ten den raději šli do nejistoty a zkoušeli jsme se dostat ke starému jelenovi.
Jaké bylo naše překvapení, když jsme se ohlédli a viděli našeho starého jelena poblíž místa, které jsme opustili kvůli jinému jelenovi…… Prostě člověk by si dal facku. No co už, tam se zpět nedostaneme (není kudy), zkusíme došoulat tohoto. Dostali jsme se velkou oklikou až pod kazatelnu, laně stály vpravo dole, jelen přímo před námi, ale hleděl proti lesu. Najednou se objevil mladý jelen a náš kýžený úlovek vyrazil za ním, prohnat jej, přitom nechal laně bez dozoru. No což, určitě se za chvíli vrátí, čekali jsme půl hodiny, nic, laně se pasou, pocházejí, pořád nic. Abychom to jelenovi trochu zkomplikovali, kamarád laně trochu „potlačil níž do údolí“ tím že se jim ukázal. Tím pádem bude muset jelen kolem nás. No super, ale za další hodinu a půl nic. No což, končíme, jdeme spát, ráno se zajdu sám projít a podívat, sednu do auta a pojedu……
Den 4. – poslední:
Lehnul jsem si v podstatě na dvě hodiny, přesto že jsem byl totálně vyčerpaný, lovecká horečka fungovala, převaloval jsem se a stejně jsem se vzbudil 10 minut před budíkem. Opatrně jsem se vytratil, vzbudil dva lovecké psy, které jsem musel překročit a tradá na louky pod lesem.
Docela zklamání, mlha jak mlíko, když bylo vidět na 30-50m tak moc, termovize taky skoro neviděla o dalekohledu ani nemluvě….. No co už, sednu na tu kazatelnu (stará, rozbitá, dveře uražené, okna vytlučené – určená k likvidaci a nahrazení novou). V kazatelně akorát zima a průvan (ještě že jsem měl membránové oblečení Alaska Elk a pod ním moji Pinewood elektrickou vyhřívací vestu (překřtěna na StarTrek vestu díky logu kterým se taktéž ovládá). Pohledem z okýnek jen výhled do mlhy, začalo pofukovat, říkám si bezva, začne se trhat mlha. A taky začala. Pokukoval jsem termokamerou, jestli někde něco neuvidím, dalekohled byl ještě skrz mlhu slepý. Najednou jsem zahlédl dva stíny, menší a větší, laň s kolouchem. Řekl jsem si že asi s nastávajícím ránem holá, kterou kamarád zahnal dolů do údolí začíná stoupat zpět k lesu, mohl by se objevit jelen…..
Jak jsem tak odkládal termokameru, najednou vidím koutkem oka pod lesem v díře, která se vytvořila v mlze, flek. A zase zmizel, za chvíli zase fouklo, to už jsem měl v ruce dalekohled, a v mezeře mezi dvěma chuchvalci mlhy stál on, jelen na kterého jsme čekali (včerejší „druhý“, ten mladší), viděl jsem ho na vteřinu, a nebyl. A zase jen mlha. Přechytil jsem na kulovnici. Popravdě byl jsem v této situaci rád že ji mám, neboť jsem si vzal svou starou lásku, Husqvarnu 1650 v ráži .358 Norma Magnum (střela 225grs Nosler Partition), která mě nikdy nezklamala. Přesná, spolehlivá, jednoduchá, a kvalitní optikou (Nightforce NXS 3.5-15x56) a dostatečnám výkonem na vše krom tlustokožců, stáhl jsem na 6x odjistil a čekal.
Přece musí jít kolem, snad foukne vítr do mlhy…… Nekonečné vteřiny čekání, a najednou šel, byl vidět tak na cca 80 m jak jde bokem, přesně jak na terči, ale šel, nezastavoval. V hlavě se v ten okamžik motá člověku plno pouček, strašidelných historek o nedohledaných jelenech a tak, takže si říkám: „hlavně to neposer…..“. Druhá myšlenka mi říká: „sakra umíš střílet, tohle přece není problém“.
Respekt před majestátným tvorem tu ale je. Nemívám třes, klid před zvěří mám čtverkový, to zase jo, jen neudělat chybu. Mířím, táhnu s jelenem a prst jde na spoušť.
Hlavou se mi honí: „umím střílet, nastřílel jsem toho hromadu, z této flinty zvlášť…… to dám“…… pořád táhnu s jelenem, už jsem si jistý, spoušť je tvrdá ale krásně čitelná, v okamžiku, kdy jsem si jistý mačkám. Kazatelnou zaduní mohutný výstřel, slyším zřetelné žuchnutí, instinktivně rychle přebíjím a mířím, jelen se mi jen vytáčí a okamžitě mi mizí v mlze, která jej zakryla……
Tak a teď opravdu dostávám třes, ne před lovem, ne před zvěří, ale teď. Znám u sebe tento stav, taková ta nejistota, přehrávání si události, přemýšlení a třes.

Kladu si otázku co je špatně. Vystřelil jsem na jelena, vzdálenost super, jistá ruka, odpáleno ve správný okamžik, zamířeno na 100%, střela o výkonu bezmála 7000J na sto procent zasáhla jelena tam kam jsem mířil a on NIC? Prostě se otočí a jde? Žádné zaznačení, nic. Poslouchám, nic, koukám termokamerou (v mlze zbytečně). Píšu kamarádovi (který spí spánkem spravedlivých), že jsem střílel, počkám 15 minut a půjdu na nástřel. Žádná odpověď. Super, sám uprostřed hor, bez jelena…… Přemýšlím. Nevydržím to, jdu po 10 minutách pod kazatelnu, sbalím věci, vylezu nahoru, koukám, přemýšlím. Mlha mi zakryla místo kam jsem střílel. S takovou ten nástřel nenajdu. Musím najít. Kamarád má barváře, jistě jelena najde, jen najít nástřel…..
Hledám nástřel, vysoká neposečená tráva, navíc mokrá, sem tam zmrzlá, velmi nepřehledná. Super. Chodím 10 minut. Nástřel nikde. Kamarád neodpovídá. No super.
Mezitím se zvedla mlha, začíná být vidět tak skoro na 100m, byť nejasně, říkám si, že vyjdu výš, snad uvidím, jelen by stejně šel směrem k lesu, tak snad někde najdu alespoň stopu na mokré trávě, ať se má barvář čeho chytit. Koukám, ujdu tak 100m a z trávy něco trčí, vezmu dalekohled, a on je to paroh. Cítím úlevu, pak opět přemýšlím, kam jsem ho trefil? Co když je to „měkota“ a zvedne se mi a uteče, stahuju na optice zvětšení na naháňkových 3.5x odjišťuju a jak indián se blížím k jelenovi, není dlouho vidět víc než paroh, pak ale vidím, že leží bokem, pak vidím i běh ležícího kusu, ohromná úleva. Přicházím k jelenovi, pro jistotu do něj ještě dloubnu, ale je to zbytečné, výstřelový otvor je přímo na „desítce“ a jelikož mi šel bokem tak vstřel taktéž (což jsem si zatím nemohl ověřit). Pořizuji první fotografii a posílám své milované, a ta je první kdo mi přeje Lovu Zdar. Pak vyrážím pro kamaráda, vytahuju jej z pelechu a současně mu nabízím ať si z cvičných důvodů vezme mladého barváře, ať si na jelena zahlásí. Trochu mi nevěří, ani nevěřil, že opravdu vstanu a půjdu lovit, ale je nadšený.
Při vyvrhování pozoruji zajímavou věc, kterou jsem si dosud neuvědomil, nicméně je logická. Když větší ráží s pevnou velkou střelou střelím menší kus, například i daňka, tak vstřelový otvor na zvěři je menší (střela ještě neexpandovala, to udělá až po nějaké dráze) než výstřelový (při pohledu zevnitř do hrudníku) tady žebra ukazují přesný opak, střela která má ještě velkou energii při probití plecka a lopatky (prostřelená v tenké části) udělá otvor na vstupu do hrudníku o velikosti dětské pěstičky hydrodynamickým efektem, následně ustřelí plíce a aorty u srdce a na výstřelu ven přes žebra již dělá jen o něco větší otvor než je průměr střely samotné. Střela prošla dál opět lopatkou a opustila jelena, tento tedy byl schopen ještě jít asi 200m, byť s oboustranně prostřelenýma lopatkama, prostě shodou šťastných náhod žádná nebyla rozbitá, ale obě prostřelené kulatou dírou. Devastace zvěřiny zanedbatelná. Jelen nebarvil, protože byl poměrně zabělený a hlavně při pohybu plecka při chůzi se střelný otvor zavíral a ucpával.

Takže ještě jednou nezbývá, než poděkovat patronům a provolat Lovu Zdar!

Miloslav Jančík sociální sítě Myslivost


#Lov na jelena, Trofeje, Vysoká zvěř, Vysoká, Sociální sítě, Čas lásek jelenů, Lovecké příběhy

LOVECKÉ PŘÍBĚHY A KAMERA FOTOGRAFA. Lovecké příběhy, Lovy fotoaparátem, Lovy černé zvěře, Naháňky.

PRASE DIVOKÉ

LOVY BEZE ZBRANÍ

Přijíždím na místo ve starém Honekrovi mezi prvními. Po chvilce domlouvání jsem přijal místo k zaparkování a píchnul auto do závěje. Přátelské poklepání pravicí a už jen čekáme, až se všichni myslivci sejdou. Myslivců na smluveném místě přibývá a s tím i hlahol vášnivě diskutujících.

Já jen tiše stojím na kraji hloučku poslouchajíc barvité historky a sleduji okolí. Mou pozornost upoutal náhlý rozruch okolního ptactva. Byl to jen mžik. Rychlý jestřáb prolétl nízko nad střechami domů. Rychle se zorientoval v okolí a bleskově napadl hejno holubů. Já jsem sáhl po foťáku a snažil se zachytit jestřába do pasti mého teleobjektivu. On opakoval útok znovu. Udělal kruh kolem chalupy, ale holubi už byli ti tam. Já udělal jen pár "hozených"snímků, ale valný úspěch jsem nepředpokládal.

Skupina lovců se dala pomalu do pohybu. Jdeme chvíli po silnici a pak uhýbáme do zasněženého lesa. Pozoruji okolí a v mysli si vybavuji místo, kde by se mi nejlépe fotilo. Ale stejně zaleží na tom, kam mne závodčí postaví, říkám si.

Najednou se zastavíme a po krátké diskusi závodčí posílá lovce do dvou směrů. Já mám jít s bráchou na cestu uprostřed přehledného smrkového porostu.

Vyšlapujeme čerstvě napadaným sněhem, až zastavíme uprostřed lesní cesty. Zde je naše stanoviště. Mávnutím ruky se ujišťujeme, zda o nás soused ví a už jen čekáme, až zazní povel honcům k postupu. Já si také připravuji své fotografické nádobíčko a stavím objektiv s foťákem na jednonožní stativ, což mi umožňuje volnost pohybu objektivu a přitom je jeho oporou.

Povelová trubka zahájila lov. Honci jsou příliš daleko, abychom slyšeli jejich hlahol. A tak je všude zatím jenom bílé ticho. Občas jen, jak foukne vítr, spadne trochu sněhu z větví a rozsype se na tisíc vloček, které se třpytivě snáší v zimním slunci na promrzlou zem. Oba s bratrem stojíme vedle sebe a vnímáme tu zimní krásu. Sem tam něco tiše prohodíme, ale přitom bedlivě sledujeme hustý porost před sebou.

Najednou jsme zpozorněli. Jako bychom slyšeli nějaký zvuk. Najednou jako dělová koule vylítl z mejta větší lončák a ladným klusem utíkal přes volný smrkový porost k naší cestě. Rychle jsme oba nasměrovali své "zbraně" na cestu. Táhnu fotoaparát s divočákem a ve chvíli, kdy vybíhá do volného prostoru, mačkám spoušť. Cvak, cvak, cvak, cvak, foťák maká co může. Vedle mne třeskla rána a divočák byl ten tam. Vše se odehrálo tak rychle, že teprve teď vstřebáváme to, co se před chvílí stalo. Oba analyzujeme, jak jsme uspěli.

Honza předpokládá, že asi chybil. Aby neohrozil lovce v řadě, nemohl táhnout s divočákem jako já. Takže měl na míření velmi málo času. Já jsem ale tušil úspěch.

Po ukončení leče jsme se šli hned podívat na nástřel, ale tam nebyla ani kapička barvy. Jen přestřelený mladý modřín. Čímž si tedy, jak pravil jeden z myslivců, způsobil škodu ve vlastním revíru, takže vlastně k žádné vážné škodě nedošlo.

LOV NA SRNCE. Skutečný příběh lovu dobře podaný, tak jak to má být mezi přáteli myslivci. Kvalitní fotografie úlovku i myslivce. LOVU ZDAR!

POZVÁNÍ NA SRNCE

Gratulujeme! LOVU ZDAR!

Letos jsem přijal pozvání jíž na třetího tzv. Polabského srnce. Tato srnčí zvěř se v lokalitě vyznačuje kvalitním chovem co se týče váhou zvěře,tak i kvalitním silným parožím.

 Přijel jsem již v pátek kde jsme vyrazili do předem vytipované lokality, na starého průběrného zpátečního šesteráka. Po přijetí do revíru jsme si vybrali dobré místo s dobrým větrem a čekali co se bude dít. Asi po hodinovém sezení a vábení byl klid,řekli jsme si že změníme místo a šli přes menší potok ke kukuřičnému poli, kde jsem opět začal znovu vábit, bez úspěchu pouze jedno srnče, které jsme zahlédli. Při vracení se zpět na strniště jsem zahlédl ve stěně lesa srnce a srnu, přiblížili jsme se k potoku a sedli si do vysoké trávy. Začal boj s časem, protože nás tlačila pomalu přicházející tma.

Hned jsem začal s vábením a začala divočina, na první písknutí se ke mě běželi hned 3 srnci a s tím jsme nepočítali, bohužel to dopadlo tak, že náš srnec se pustil do ostatních a tím jsme měli po lovu. Druhý den ráno jsme ve 4:15 odešli do stejného místa, ale do šesté ranní sem připískal pouze 2 srnce první věkové třídy.
Napadla nás ještě jedna lokalita, kde jsou zarostlé stráně porostlé trnkami,travinami a různými ovocnými starými sady.Hned při příjezdu na místo jsme zahlédli velkého srnce hledajícího srnu.

Šoulali jsme za ním více jak půl kilometru, ale srnec byl pryč. Usedli jsme do stráně, sluníčko dost už svítilo,ale mě to nedalo a použil jsem znovu vábničku, stačilo jednou písknout a srnec stál v pozoru vedle nás na 30 m, četl jsem ho a usoudil že je to náš srnec se silným vyzrálým parožím ve 3 věkové třídě,tak že je lovný kus. Padla rána na komoru a srnec po uběhnutí cca 30 m se svalil a zůstal nehybně ležet. Moc krásně prožitý lovecký zážitek a moc se rád vracím na tyto místa.

MOC DĚKUJI ZA SUPER DOPROVOD A K LOVU KAPITÁLNIHO SRNCE? MOŽNÁ MEDAILOVÉHO.

Srnec obecný-šesterák, 6 let+ loven v 7:00 hodin ráno na 30 m, ráží 308 win,střelivo GECO Expres 10,7 g


Kamil V., sociální sítě Myslivost


#Lovecké štěstí, lov, Lovecké příběhy, Srnčí říje, Říje, Srnec

PŘÍBĚHY Z PŘÍRODY A MYSLIVOSTI. TCHOŘ, Lovecké příběhy, Příroda a lidé. TEREZKA.

TCHOŘ TMAVÝ

Konečně! Po 47 letech provozování myslivosti jsem ulovil tchoře. 

Za ta léta jsem se s tchoři setkal vícekrát.

Poprvé na Bílou sobotu navečer, při sváteční procházce v lese. Tchořík lovil za světla. Podruhé dopoledne, když jsem svačil při prořezávce. Objevil se od potoka a byl docela blízko. Pak jsem jej zahlédl ještě dvakrát při večerní čekané na srnce s kulovnicí, vyšel několik kroků z obilí, jakoby se podívat, zda se událo něco nového. To bylo v dobách, kdy bylo v přírodě ještě plno života.
Blížil se konec února. Na myslivecké chalupě mám sklopec na kuny, přesto jsem doposud neměl žádný úspěch. U potoka je stará vrba, dole vyježděný vsuk do dutého kmene.

Napadlo mě, že by tam mohla přebývat kuna. Poblíže jsem tedy nalíčil jednostranný sklopec. Jako návnadu jsem použil dvě ztuhlé myšice a zmrzlé kousky kostí laně. Příští a následující den jsem sklopec napjatě pozoroval z dálky, teprve třetí den byla padací dvířka dole. 

Radost z úlovku a zároveň lítost, první tchoř, který je ale celoročně hájený. Zákony se musí dodržovat. Zvedl jsem dvířka. Tchoř byl k mému údivu zcela klidný. Dokonce se na mne klidně díval a bez spěchu zmizel ve vsuku vrby. 

Šel jsem obsloužit srnčí krmelec. Srnčí na mě už netrpělivě čekalo, chodím tam totiž každé dopoledne. Do krmelce dávám luční seno, samý lísteček, do sudu jim dávám oves. Nabral jsem tak tři litry ovsa, rozkrájel asi deset jablek. Srnčí stálo opodál, čtyři nebo šest kusů. Vždy než odejdu uhodím několikrát víkem do plechového sudu, srnčí popoběhne, to jsou rány na znamení pro kusy, které nejsou v dohledu, a odcházím. 

Za několik minut z dálky pozoruji krmelec, už tam jsou. Zima toho roku byla zlá, sněhu nebylo mnoho, ale byl tvrdý a umrzlý a ležel všude. Když jsem odcházel od krmelce, vzpomněl jsem si, že soused zahrádkář měl tchořovitou fretku, kterou nechával volně proběhnout. Někdy v létě se mu ale nevrátila. Ten tchoř byl nějak klidný. Že to byl Terezka! Nevím, kdo fretku křtil, dostala dívčí jméno, i když Terezka je vykastrovaný samec. Za letních večerů bylo slyšet sousedovo volání a připadlo mi, jakoby volal po hádce na manželku. Marně, ani sametový hlas nepomohl, Terezka se nevrátil. 

Poté co jsem ohlásil příhodu sousedům, divili se. A o to ještě víc, když jsem jim řekl, že chybu napravím a pokusím se Terezku znovu chytit. Hned druhý den jsem sklopec nalíčil znovu, od vsuku ve vrbě jsem rozdrolil rohlík do sklopce. Příští ráno byl lapený. To bylo radosti u sousedů i u mne. Přes půl roku, skoro celou zimu žil volně, doma dostával krmivo pro kočky a rohlíky a přece v přírodě dokázal přežít. 

Také musel mít štěstí, že neskončil jako potrava pro lišky nebo výra. Nyní zase žije pohodlným životem v kleci, mluvit neumí, tak kdoví, jestli je spokojený.

Zdeněk Švancara

RYCHLÝ SRNEC V ČERVENCI POD POSEDEM. Rychlý srnec, #Srnčí zvěř, Srnec, Lovy srnčí zvěře, Srnčí zvěř, lov, Lovecké příběhy

Srnec zhasl přímo pod posedem

SRNEC V ČERVENCI

Po 14 denním nasazení ve žních 2017 na Slovensku se mi podařilo dostat domů a večer i do lesa a výsledek je na fotce z tohoto krásného večera při odpočinku na posedě , kdy jsem o lovu ani nepřemýšlel mě z ničeho nic přiběhl v pšenici v koleji od postřikovače tento srneček I.VT na 15 m k posedu , po rychlém obeznání zazněla rána na spodní komoru a srnec mi odběhl přímo pod posed kde zhasl . 

Lovu zdar !

Daniel R., sociální sítě Myslivost

#Rychlý srnec, #Srnčí zvěř, Srnec, Lovy srnčí zvěře, Srnčí zvěř, lov, Lovecké příběhy, 

POŠTOLČÍ TRAGEDIE. Lovec, který ránu vypálil, se o osud poštolky dále nestaral. Přehodil si pušku přes rameno a odcházel. Všecek les zůstal v úděsu. #Les, Poštolka, Dravci, Idiots With Guns, Lovecké příběhy, Mateřství a péče o potomstvo, Milování světu vládne, Milování v přírodě, Ptáci

Poštolka

Les je snad jediné místo, kde se lidská duše povznese a ráda se oddává tichému snění milých, hřejivých vzpomínek

Velebný chrám velkého ticha, míru a pokoje. Komu z těch, v jejichž žilách koluje zelená krev, by se nevyloudilo tolik dojmů, prožitých v lesní tišině při jediném slově: les! Snad není člověka, který by nedovedl ocenit jeho vznešenou a čistou krásu, když kráčí po jeho úzkých cestách, stezkách a cestičkách ve stínu velikánů.

Žel je stále dost lidí, kteří chodí do lesa z jiných, jen ne ušlechtilých pohnutek. Velmi často přímo vandalsky si počínají v tomto velebném chrámu lesní krásy, a jde-li pak člověk lesem a je jen trochu založen pro soulad, bolí ho srdce. Především však je to srdce myslivcovo, jež bolí dvojnásobně, když vidí zpustošený, zneuctěný les.

Navíc, když jeho spanilá zvěř je nesmyslně pronásledována a hubena. Ne ten, kdo vezme pušku a uloví kus, je myslivcem, ale ten, jenž dovede žít s každou větvičkou lesa, s každou lesní zvěří umí hovořit, jenž zná její radosti a žal, jenž dovede obětovat své pohodlí jen proto, aby v zimě při vysokém sněhu nezmírala nejkrutější smrtí - hladem. Snad právě zde někde začíná moje povídání o neukázněném lovci a křídlované poštolce.
 O lesní tragedii.
V hlubokém, vysokém stojáku se zvolna probouzí jitro. Červánky na obzoru blednou, pohasínají, jako by se potápěly v klidné hladině tohoto zeleného království. Slunce již pozvolna stoupá a líbá popraskanou kůru starých smrků. Z blízké loučky se vrací nasycený srnec. Les se zvolna probouzí, ozývá se kukačka i holub hřivnáč spokojeně zahouká v nedalekém laťáku při okraji polí. Kolem vysokého smrku, jež svou výškou přesahuje své druhy, je plno života. V opuštěném hnízdě si zde našla domov štíhlá poštolka.
Bylo to v dubnovém ránu, kdy se vyhýbala nástrahám sličného samečka, zabloudila na starý smrk, kde hledala úkryt a našla i domov. Sameček miloval svou roztomilou družku a všemožně se staral, když jeho paní seděla na čtyřech nažloutlých vajíčkách, o potravu.

Sotvaže jej sluníčko pošimralo na světlech, již letěl mu vstříc, vznesl se vysoko nad stromy, nad celičký les, rovnou do polí, kde jej vábila dobrá kořist. Tehdy nepohrdl ničím. Ať cestou viděl jakéhokoliv brouka či jiný hmyz, skončil jeho život v poštolčím zobáku. Nad polem zakroužil elegantně, celé své loviště si pěkně prohlédl a když našel, zatřepal křídly, srazil je k tělu a jako padající kámen dopadl na ustrašenou myšku. Pak letěl divoce domů, a zdaleka již oznamujíc svůj příchod a lovecké štěstí táhlým, ostrým křikem, zcela odlišným od zvuku vábivého. Tak do pozdního večera, dokud šedavé mlhy nezahalily les, létal a hledal.

Až tu jednou, když se vracel z lovu, vyletěla mu vstříc jeho družka zvěstovat radostnou událost. Tak posedla jej láska starostlivého otce. Oba pak létali a nestačili nosit hladovým krkům. Čtyři drobná holátka, v lovu ještě nevycvičená, žádostivě natahovala krčky a otvírala své zobáčky, tlačící se jeden přes druhého k mamince či tatínkovi, jenž právě přinesl sousto. Zvečera nastal klid, když uhoněná, ulétaná matička vzala svá písklata pod ochranu svých křídel. Často usínala s hladovým krkem, avšak s blahým mateřským uspokojením. A právě dnes, kdy ráno se tak kouzelně probouzelo nad lesy, vyletěla z hnízda, sotva slunce nahlédlo do její domácnosti. Avšak ani sameček nelenil a vyrazil na jitřní lov na repešská pole. Mateřskou láskou povzbuzena, vznesla se vysoko, jako by chtěla zvěstovat celému kraji své mateřské štěstí...

Mladé poštolky na hnízdě u dobrého člověka

V tu dobu, co jásala v povětří, nedaleko od stromu se zastavil člověk. Až se staré smrky zachvěly, když ho spatřily, jak hledí do koruny, kde čtyři mladé poštolky vyváděly. Snad nikdy nebyly ty smrky tak vystrašeny, když uviděly, že ten člověk má na rameni pušku. 

Ne, nebyl to lesník, kterého celý les znal a vždy se na něho těšil. Ten, co stál nedaleko smrku, nebyl myslivec, ale sváteční střelec.

Celý les čekal, co bude dál. Ale prapodivný ten lovec šel ještě dále od stromu, že si sám smrk myslel, že neštěstí je zažehnáno. Chyba. Lovec šel dál a usedl kryt skupinkou keřů.

Nad lesy jásala matka poštolka, držíc v pařátech statnou myš. Klouzavým letem se blížila k lesu a zamířila k jeho nejvyššímu stromu, z něhož se ozýval hlas jejích robátek.
Tehdy třeskla rána nad lesy a stromy, když uslyšely tuto ošklivost, sklonily své pyšné hlavy, aby raději neviděly... Poštolka leknutím pustila svou kořist ze spárů a rychle mířila k hnízdu. Však co to? Pod pravým křídlem pociťuje bolest, ještě jedno mávnutí a nedoletěla. Klouzavým letem padla do jehličí a rychle hledala spásu v nízkém náletu, aby ji kryl a vzal pod svůj plášť. Lovec, který ránu vypálil, se o osud poštolky dále nestaral. Přehodil si pušku přes rameno a odcházel. Všecek les zůstal v úděsu.
Pod stromem neseděla, ale bokem ležela matka poštolka. Dvojnásobná bolest svírala její srdíčko, když slyšela svá drobátka, ale nemohla se k nim vznést. V pohasínajících světlech se jí mihl sameček, jenž ji volal a neustále hledal. Všechno bylo marné, svůj domov se čtyřmi mláďaty už nikdy neuvidí. Rána bolela čím dál víc a síly jí ubývaly. Ať se namáhala sebevíce, vzlétnout se jí nepodařilo.
Za lesy se pozvolna ztrácel rudý ruměnec slunce a milostivý soumrak lesa kryl bolest poštolky, jež v horečce usínala s doprovodem kdesi v dálce vyzvánějícího zvonu. Potom nastal klid...

A zase vyšlo slunce. Nové slunce s rudým ruměncem, pozlatilo les, v němž se probouzel nový život. U kmene, skryta všemu životu, ležela poštolka. Pro ni již dnes slunce nevyšlo. Ležela bokem, s nataženými pařáty a s otevřenými, krásnými světly. Zhasla. Zhasla uprostřed zeleně, uprostřed lesa, který jí dal život a ona zase dala jiným. Zhasla s bolestí ke svým robátkům, kterým nemohla pomoci, zhasla se zarytou bolestí a s výčitkami vůči člověku. Neodešla však do věčných lovišť sama. Sameček, který se nedovolal své milé a neuměl pro mláďata zpracovat potravu, opustil hnízdo a nikdy se již v tomto smrkovém lese neukázal.

Tak rána necitlivého svátečního lovce zničila ne jeden, ale pět ptačích životů. Ptáků, kteří nikomu neškodí, ba právě naopak. Život šel ovšem dál a vracel se k normálu. Jen koruny statných smrků Na Rovné ještě dlouho truchlily a smutek jim zněl ve větvích...

Jan SOMMER

DOSLED. Mimořádně nebezpečný je dosled černé zvěře, zejména těžších kusů. Kňouři nejčastěji zaútočí proti lovci. Útok bývá nečekaný a rychlý, takže není čas pořádně zamířit.

Kňour

Maximální zachování klidu a soustředění po výstřelu a sledování zvěře po celou dobu vizuálního kontaktu 

Poté, co se nám zasažený kus ztratí z dohledu, se snažíme určit směr jeho dalšího úniku podle zvukových projevů. Ty nám často následnou činnost výrazně usnadní. Dosled se organizuje v závislosti na značení zvěře po výstřelu. 
Zlomila-li se v ohni, okamžitě přebíjíme zbraň a očekáváme další vývoj. Může totiž jít o obrnou ránu, zásah páteře nebo o přestřelené běhy. V tom případě je nutné počítat se zvednutím zvěře a okamžitým opakováním výstřelu. Nevidíme-li na složenou zvěř ze svého stanoviště, snažíme se k ní co nejrychleji přiblížit.

Nástřel bychom ale neměli ani na okamžik spustit z očí a ani se nesmíme vzdát možnosti další rány. Odběhne-li naproti tomu zvěř po ráně z nástřelu, sledujeme ji co nejdéle, eventuálně i v tomto případě opakujeme výstřel na základě rychlého vyhodnocení situace. Následně bezprostředně zalomíme místo, odkud jsme stříleli. 

V duchu se snažíme co nejpřesněji vrátit k okamžiku výstřelu, promítneme si směr střelby a určíme pravděpodobný nástřel. 

Důležité jsou v tom případě výrazné orientační body (stromy, keře, terénní nerovnosti, vodoteče, trsy vyšších trav apod.) a odhad vzdálenosti zvěře před výstřelem. Teprve pak jdeme skutečný nástřel najít. Střílí-li lovecký host, nechává se jím průvodce na nástřel vést. Jakmile najdeme dané místo (zápory, stříž, barva, rýha po střele), zalomíme jej nástřelovým zálomkem a teprve pak podrobně zkoumáme okolí. Prostor zbytečně nepošlapeme, abychom neztěžovali případnou práci psovi. Ten si dokáže nástřel obeznat a vyhodnotit nejlépe sám. Po prozkoumání nástřelu si promyslíme vše, co jsme v okamžiku výstřelu a těsně po něm viděli a slyšeli. Výslednicí našich úvah bude rozhodnutí, jak dál v dosledu postupovat. 

Uvedené kroky dodržíme i tehdy, jsme-li přesvědčeni o chybené ráně!

I při průstřelu komory se nám totiž může stát, že zvěř výrazně neznačí a první barvu nalezneme teprve po několika desítkách metrů, až se zvěř více rozdýchá, její tělní dutiny se naplní barvou z protržených tepen a ta začne vystřikovat. Pro organizaci vlastního dosledu je důležité určit pravděpodobný zásah na těle zvěře. Tento odhad provedeme především na základě značení, nálezu stříže nebo typu barvy. Zásadně platí, že čím je rána lehčí, tím později zvěř sledujeme. Je-li rána smrtelná a zvěř hodně barví, sledujeme stopu ihned po uplynutí asi 15 minut. Dříve se jako pomůcka uvádělo pravidlo, že mezi výstřelem a zahájením dosledu má myslivec v klidu vykouřit jednu cigaretu. 

U těžší a vitálnější zvěře bychom však měli vyčkat alespoň dvojnásobně dlouhou dobu.

 Při dosledu je ideální, máme-li na místě k dispozici zkušeného psa, který stopu bez problémů vypracuje.
V opačném případě se po jednotlivých znacích vydáváme sami. Problém většinou nebývá v případě sněhové pokrývky, na které jsou otisky spárků i kapičky barvy dobře patrné. Musíme však mít na paměti, že se zejména na rozbředlém sněhu barva ráda rozpíjí a její množství se často jeví jako zveličené. Nicméně nám její umístění ve stopní dráze umožní odhadnout, kam a jak těžce je zvěř zasažena. Ideální samozřejmě je, nacházíme-li barvu po obou stranách stopní dráhy, což svědčí o oboustranném průstřelu těla. Vystřikující barva zase napovídá na zásah velkých tepen. Nachází-li se naproti tomu barva zapitá v drobných sněhových kuličkách či hrudkách, může jít pouze o barvu, která opadává ze srsti, na níž ulpěla se sněhem v okamžiku, kdy se zvěř na nástřelu převalila po zemi. Tyto stopy nacházíme obvykle ještě dlouho poté, co zvěř ve skutečnosti z vlastní rány barvit přestala. Nemáme-li k dispozici sníh, je situace mnohem těžší. V tom případě postupujeme doslova krok za krokem a propátráváme každý kousek země. 

Na postup zvěře nás upozorní převržené listy, rozrytý povrch jinak hladkého suchého jehličí nebo převrácená stébla trávy. Barvu se snažíme nalézt právě na trávě, světlejších plochách listů, na větvích, mezi kterými se kus prosmýkl, apod. Více jí bývá tam, kde se zvěř rozdýchala do svahu, přesadila příkop nebo kde zatáhla do stěny souvislého travnatého porostu. Zde jsme navíc podle výšky otěru nad zemí obvykle schopni určit pravděpodobné umístění zásahu. Nikdy si také nezapomeneme každý důležitější nález na pobarvené stopě pečlivě zalomit. Usnadní nám to případnou opravu. Ztratíme-li barvu, vracíme se důsledně na poslední zalomené místo a snažíme se najít další kapky, případně určit pravděpodobný směr úniku zvěře. Ten často vede po naznačeném ochozu nebo po volnějším prostoru v porostech. Soustředné kruhy kolem naposledy zaznamenané barvy jsou posledním řešením pro nalezení ztracené stopy. 

Zdá-li se nám, že stopu sledujeme již příliš dlouho nebo že jsme se pravděpodobně zmýlili, přerušíme dosled a vrátíme se ihned pro psa a pomoc.

Tento postup je nejrozumnější urychlit v případě jakýchkoliv pochyb, protože jinak svojí činností psovi stopu pouze poškodíme, zavětříme a na obuvi rozneseme pach do různých směrů. Máme-li k dispozici pomocníky, rozestavíme je po ochozech vedoucích z prohledávané leče a dosled zahájíme teprve potom. Mimořádně nebezpečný je dosled černé zvěře, zejména těžších kusů. 

Ten bychom neměli nikdy podnikat sami bez přítomnosti loveckého psa, eventuálně dalších myslivců. V tomto případě k dosledu přikročíme nejdříve po jedné hodině, u poranění na měkko i po dvojnásobném čase. Když spatříme postřelený kus, přibližujeme se k němu velmi opatrně a jen na vzdálenost, ze které můžeme bezpečně vystřelit. Nikdy neriskujeme přišoulání do bezprostřední blízkosti. V nepřehledném porostu je zkušený pes vypuštěný na volno podmínkou. Pokud je kus zalehlý v houštině, zalehává vždy proti směru svojí stopy. V takových případech se stane, že vyráží proti lovci, mnohdy ani ne ve snaze útočit, ale pouze přirozeným směrem. Není-li střelec dostatečně pohotový, může být vážně poraněn, pokousán nebo podupán. 

Kňouři nejčastěji zaútočí po zavolání. Útok bývá nečekaný a rychlý, takže není čas pořádně zamířit.

 Divočák běží těsně mimo cíl svého útoku a pohodí hlavou buď zdola nahoru nebo zdola do strany, přičemž sekne zbraněmi. Většina útoků není vážná a odnesou ji pouze šaty. Útok se navíc obvykle neopakuje. Kňour ovšem může způsobit i vážná, až smrtelná zranění. Nejlepší obranou proti útoku je vyčkat na kňoura do těsné blízkosti a pak uskočit stranou. Divočák se nedokáže v prudkém běhu obrátit a cíl mine. Pokud kňour člověka porazí, je nejlépe se nehýbat a zvěř nedráždit. Brání-li se poražená osoba kopáním a máváním rukama, jen tím zvěř popuzuje. Bachyně koušou, člověka porazí na zem a pak ho podupou. Dosled poraněné spárkaté zvěře patří k nejobtížnějším mysliveckým úkonům. Jeho vedení a organizaci ponecháváme vždy nejzkušenějšímu myslivci znalému daného místa.

 Při dosledu nemůže nastat horší situace než je zvednutí poraněné zvěře z lože, v němž zalehla. 

K tomu někdy dochází při naší ukvapenosti. Zvěř pak nemá čas ke zhasnutí a příchod myslivce ji přiměje zmobilizovat poslední síly. V tom případě prchá velmi daleko a její dosled se stává často nemožným. Zklame při něm obvykle i dobrý a zkušený pes. Proto se při organizaci dosledu vyplatí především rozvaha a trpělivost. Od dosledu můžeme odstoupit pouze tehdy, uvede-li vůdce psa, že kus přestal barvit a je nedosledovatelný nebo v případě, že jsme barvu definitivně ztratili a opravdu nemáme další šanci na její nalezení. Probíhal-li dosled ve večerních hodinách s baterkami, musíme se na dané místo vrátit ještě za denního světla. V nových podmínkách můžeme nalézt mnoho detailů, které jsme za umělého osvětlení přehlédli. Zvěř střelenou na komoru, játra nebo slezinu většinou dosledujeme zhaslou. Při ostatních zásazích, je-li dosled proveden v kratším časovém odstupu, ji můžeme najít ještě živou. Pak je nutné kus co nejdříve a co nejšetrněji dostřelit. 

Dostřelnou ránu vedeme obvykle na krk. Černou zvěř dostřelujeme na slecho. V každém případě bychom měli dbát na to, aby další zásah nezpůsobil ještě více škody než ten první. Jestliže jsme však postřelenou zvěř zvedli z lože, střílíme v jakémkoliv úhlu, třeba i zezadu. V tomto případě dbáme pouze zásad bezpečnosti a neohlížíme se na další pravidla související s mysliveckým umístěním zásahu. Hlavním cílem je v této situaci ukončit trápení poraněné zvěře a neumožnit jí únik. Za zmínku stojí také zbraň používaná k dosledu a dostřelu. Většinou jde pochopitelně o stejnou zbraň, kterou jsme použili k samotnému lovu. V západní Evropě i v některých zámořských zemích je ale běžné, že se k dostřelu používají krátké zbraně, se kterými se při střelbě zblízka lépe manipuluje a které jsou pohotovější zejména v hustém porostu. Použijí-li se zbraně s dostatečným výkonem, mají na kontaktní vzdálenost většinou i dostatečný zastavovací efekt pro případ útoku poraněné zvěře. Naše legislativa však podobný postup nepovoluje, stejně jako nesmíme pro dostřelení spárkaté zvěře použít broky. Jistou alternativní variantu zde nabízí použití kulovnic s kratší hlavní (např. tzv. typ „stutz“). 

Máme-li podobnou zbraň k dispozici, není na ní nutná ani instalace optických zaměřovačů se zvětšením obrazu, jelikož při rychlé ráně na krátkou vzdálenost stejně obvykle nezbývá na přesné zamíření čas. Optika je navíc přítěží při dosledu zvěře zavláčené v hustých zasněžených houštinách nebo za silného deště, kdy jsou skla pokryta sněhem nebo vrstvou vody. Pro úplnost se musíme zmínit ještě o tzv. zárazu, který se jako způsob usmrcení postřelené zvěře dříve praktikoval. Tento způsob je ovšem opět v rozporu se současnou legislativou. Záraz se prováděl loveckým tesákem, který patřil k běžné výbavě profesionálního lesního a mysliveckého personálu. Záraz se původně prováděl ranou „za žebro“, tedy do hrudního koše. Dnes se však z etických a bezpečnostních důvodů (zejména velká zvěř nás může snadno poranit parožím nebo spárky) nepoužívá. 

U srnčí zvěře se záraz prováděl také pomocí pevného nože (tzv. zavazáku) nebo zavíracího nože s pojistkou bodnutím do vazu. K postřelenému kusu se muselo přistoupit co nejopatrněji, pokud možno odzadu, aby myslivce nespatřil. Srnec se uchopil za trofej, kus holé zvěře za slecha. Brada se zvěři stlačila směrem ke krku. Vlastní záraz se vedl na spojnici kořenů slech tak, aby čepel zavazáku pronikla odzadu do mozkovny štěrbinou mezi posledním krčním obratlem a lebkou. Při zárazu se stálo vždy u hřbetní strany kusu, který po provedení vpichu obvykle vymrštil běhy a mohl tímto kopem myslivce poranit.

LIŠKA, Lovecké zátiší, Fotografie z myslivosti, Lovecké příběhy, Lovu zdar!, Myslivecké fotografie, Civilizace a příroda.

Zátiší s liškou

Civilizace 

Není již snad na světě místa, kam by nevstoupil člověk a nepokusil se řídit osudy fauny a flóry. Kam jít, abych se mohl pokochat pohledem na nedotčenou přírodu a její děti? Kam jít lovit zvěř a necítit se přitom vrahem, ale jejím rovnocenným sokem a partnerem? Závidím divoce žijícím kmenům člověka uprostřed pralesa Amazonky, neboť ony nezabíjejí pro rozkoš a pro peníze, ale pro obživu. Tito lidé ještě dovedou být šťastni, protože jim ke štěstí stačí vidět východ a západ slunce!“ Tyto a jiné myšlenky mne napadaly při pohledu na zbraně ve skříni, když jsem se odhodlal po dlouhé době navštívit svůj myslivecký revír. Kromě několika divokých králíků, holubů a divokých kachen, neměl jsem se čím pochlubit kolegům, abych jim dokázal, jak úspěšný jsem lovec.

Naše myslivecká společnost se rozdělila na dva tábory, a to vlastníky kulových zbraní nebo pouze brokových zbraní, tzv. kulaře a brokaře.

Patřil jsem do druhé skupiny a mou předsíň nezdobila, ani nezdobí jediná trofej. „Chtělo by to alespoň lišku,“ pomyslel jsem si a ze tří pušek ve skříni jsem vytáhl ruskou jednušku. Ještě mne nikdy nezklamala a dalo se s ní zasáhnout i na osmdesát metrů. Doplněk výstroje tvořil dalekohled, abych mohl alespoň pozorovat zvěř. Byl svátek svatého Huberta a první hon se měl uskutečnit za čtrnáct dní. Z pohledu nedočkavého nimroda se mi tento termín zdál ještě velmi vzdálený. Byla první sobota v měsíci, když jsem brzy po poledni vykročil z domu a těšil se na nenadálá setkání v přírodě. Opustil jsem dům s nedovařeným obědem na plotně a s kručícím žaludkem, abych neměl výčitky svědomí, když něco zastřelím, ale také proto, že se v tomto období brzy stmívá. Zamířil jsem do obory, zvané „Hvězda“. Vyrazil jsem rychle a po zdolání čerstvé oranice se ze mne řinul pot. Ocitnul jsem se na lesní cestě, která lemovala kraj lesa. Nestačil jsem se ještě vydýchat a nabít zbraň, když se z levé strany ke mně přiřítil pes. Mám dojem, že mu chovatelé říkají sibiřský malamut, ale v každém případě to byl typický tažný pes, zapřažený však nikoliv do saní, ale do bicyklu, na kterém seděl jeho páníček a řvaním udával tempo.

 Mou duší zacloumal vztek bezmocnosti. Kdybych muže pokáral, byl by schopen poslat mne do nevoňavých míst lidského obydlí. Pravomoci myslivce jsou tak omezené, že si nemůže dovolit zastřelit toulavou kočku, natož psa z dosahu pána. Tuto výsadu má nyní pouze hospodář nebo myslivecká stráž, ale řadový myslivec musí jen trpně přihlížet a dělit se o lovecké teritorium i s takovými nevítanými návštěvníky. Uvědomil jsem si, že nebohé zvíře za nic nemůže. Jeho pán by si zasloužil, aby si s ním vyměnil místo. Pak jsem si vzpomněl na léto, kdy do mne za úplné tmy v lese na čekané málem vrazil běžec, kdy jsem byl svědkem závodů několika terénních motorkářů, kličkujících bezohledně mezi stromy a vyznavačů koňských sportů, kteří přírodu plenili s větším nasazením, a rezignovaně jsem si odplivnul. Rozhodl jsem se jít napříč lesem, po nevyšlapaných stezkách. Snad alespoň zde najdu kousek klidu a zapomnění. Dvojice mi brzy zmizela z dohledu a já vnímal vůni spadaného listí. Bylo ho mnoho, místy až po kolena. „Asi bude tuhá zima,“ pomyslel jsem si a jakýsi vnitřní hlas mi našeptával, abych našlapoval co nejtišeji. Jakákoliv snaha však byla marná. Listí šustilo a prozrazovalo cestu, kudy jsem se ubíral. Byl jsem již blízko liščích nor, na úvalu kopce, když mou pozornost zaujal jakýsi pohyb. Byl to ladný pohyb zvířete, který nebylo slyšet.

Liška! Běžela z vrcholu kopce, vzdáleného ještě alespoň tři sta metrů, který byl cílem mé výpravy, běžela  proti mně, souběžně po cestě, vzdálené ode mne asi sto metrů, běžela naprosto nenuceně a tak, že se zdálo, jakoby se vznášela na vzduchovém polštáři a nedotýkala se přitom země. Vše se odehrávalo rychle a nebyl čas na pozorování  dalekohledem. I pouhým okem však bylo znát, že to musí být lišák. Byl to pořádný exemplář. Měl zimní plavou srst se stříbřitými konečky a jeho velikost připomínala spíše psa. Na dlouhé oháňce se skvěl typický kvítek. Byl prostě nádherný! Zatajil se mi dech a srdce se nesnesitelně rozběhlo. Pozvedl jsem pušku a chystal se k prvnímu výstřelu na šelmu, opředenou tolika mýty.

Radoval jsem se však předčasně. Do kopce, v ústrety lišákovi, běželo jiné zvíře. Byl to onen sibiřský malamut, kterého jsem před slabou půl hodinou již potkal a hlasitě vydával. Na rozdíl od páníčka lišku ucítil a zpozoroval. Zároveň zrychlil běh. Nemohl jsem vystřelit, aniž bych ohrozil psa a toho ignoranta. Střílel bych ostatně do místa předpokládaného střetnutí a na příliš velkou vzdálenost. Pravděpodobnost zásahu člověka byla mnohem větší. Přesto jsem doufal, že mi svatý Hubert pomůže a pes zradí lišku do mého směru. Lišák však zřejmě vycítil, odkud mu hrozí nebezpečí a odskočil opačným směrem. Zmizel stejně záhadně a nečekaně, jak se objevil. Teprve nyní jsem se odvážil pohnout a cítil jsem, jak se mi třesou ruce. Zároveň jsem si uvědomil, jak blízko jsem byl loveckému úspěchu! Nebýt onoho psího potahu, který si krátil cestu napříč lesem jako já, mohl jsem mít kapitálního lišáka. Lovecká horečka odeznívala jen zvolna. Bylo mi jasné, že tohoto dne již nic neulovím a s ničím mimořádným se nesetkám. Říkala mi to zkušenost a jakýsi nepsaný zákon přírody.  

Kolem mne se náhle rozprostřelo ticho. Naslouchal jsem mu a vychutnával jeho blahodárné účinky na rozechvělou mysl. Naslouchal jsem v bláhové naději, zda neuvidím ještě něco neobvyklého. Když jsem chtěl učinit první krok a porušit tak posvátnost chvíle, uslyšel jsem z dálky nějaký povědomý zvuk. Vzápětí mi proletělo nad hlavou hejno divokých husí. Táhlo těsně nad vrcholky stromů k jihu a připomnělo mi, že příroda byla ke mně dnes mimořádně laskavá. Umožnila mi nahlédnout do svého nitra a prozradila na sebe, že se dokáže vypořádat s mnoha nástrahami civilizace a také s tvorem tak obtížným, jako je pro ni člověk.

Antonín Ešner

#Liška, Lovecké zátiší, Fotografie z myslivosti, Lovecké příběhy, Lovu zdar!, Myslivecké fotografie,