DOSLED. Mimořádně nebezpečný je dosled černé zvěře, zejména těžších kusů. Kňouři nejčastěji zaútočí proti lovci. Útok bývá nečekaný a rychlý, takže není čas pořádně zamířit.

Kňour

Maximální zachování klidu a soustředění po výstřelu a sledování zvěře po celou dobu vizuálního kontaktu 

Poté, co se nám zasažený kus ztratí z dohledu, se snažíme určit směr jeho dalšího úniku podle zvukových projevů. Ty nám často následnou činnost výrazně usnadní. Dosled se organizuje v závislosti na značení zvěře po výstřelu. 
Zlomila-li se v ohni, okamžitě přebíjíme zbraň a očekáváme další vývoj. Může totiž jít o obrnou ránu, zásah páteře nebo o přestřelené běhy. V tom případě je nutné počítat se zvednutím zvěře a okamžitým opakováním výstřelu. Nevidíme-li na složenou zvěř ze svého stanoviště, snažíme se k ní co nejrychleji přiblížit.

Nástřel bychom ale neměli ani na okamžik spustit z očí a ani se nesmíme vzdát možnosti další rány. Odběhne-li naproti tomu zvěř po ráně z nástřelu, sledujeme ji co nejdéle, eventuálně i v tomto případě opakujeme výstřel na základě rychlého vyhodnocení situace. Následně bezprostředně zalomíme místo, odkud jsme stříleli. 

V duchu se snažíme co nejpřesněji vrátit k okamžiku výstřelu, promítneme si směr střelby a určíme pravděpodobný nástřel. 

Důležité jsou v tom případě výrazné orientační body (stromy, keře, terénní nerovnosti, vodoteče, trsy vyšších trav apod.) a odhad vzdálenosti zvěře před výstřelem. Teprve pak jdeme skutečný nástřel najít. Střílí-li lovecký host, nechává se jím průvodce na nástřel vést. Jakmile najdeme dané místo (zápory, stříž, barva, rýha po střele), zalomíme jej nástřelovým zálomkem a teprve pak podrobně zkoumáme okolí. Prostor zbytečně nepošlapeme, abychom neztěžovali případnou práci psovi. Ten si dokáže nástřel obeznat a vyhodnotit nejlépe sám. Po prozkoumání nástřelu si promyslíme vše, co jsme v okamžiku výstřelu a těsně po něm viděli a slyšeli. Výslednicí našich úvah bude rozhodnutí, jak dál v dosledu postupovat. 

Uvedené kroky dodržíme i tehdy, jsme-li přesvědčeni o chybené ráně!

I při průstřelu komory se nám totiž může stát, že zvěř výrazně neznačí a první barvu nalezneme teprve po několika desítkách metrů, až se zvěř více rozdýchá, její tělní dutiny se naplní barvou z protržených tepen a ta začne vystřikovat. Pro organizaci vlastního dosledu je důležité určit pravděpodobný zásah na těle zvěře. Tento odhad provedeme především na základě značení, nálezu stříže nebo typu barvy. Zásadně platí, že čím je rána lehčí, tím později zvěř sledujeme. Je-li rána smrtelná a zvěř hodně barví, sledujeme stopu ihned po uplynutí asi 15 minut. Dříve se jako pomůcka uvádělo pravidlo, že mezi výstřelem a zahájením dosledu má myslivec v klidu vykouřit jednu cigaretu. 

U těžší a vitálnější zvěře bychom však měli vyčkat alespoň dvojnásobně dlouhou dobu.

 Při dosledu je ideální, máme-li na místě k dispozici zkušeného psa, který stopu bez problémů vypracuje.
V opačném případě se po jednotlivých znacích vydáváme sami. Problém většinou nebývá v případě sněhové pokrývky, na které jsou otisky spárků i kapičky barvy dobře patrné. Musíme však mít na paměti, že se zejména na rozbředlém sněhu barva ráda rozpíjí a její množství se často jeví jako zveličené. Nicméně nám její umístění ve stopní dráze umožní odhadnout, kam a jak těžce je zvěř zasažena. Ideální samozřejmě je, nacházíme-li barvu po obou stranách stopní dráhy, což svědčí o oboustranném průstřelu těla. Vystřikující barva zase napovídá na zásah velkých tepen. Nachází-li se naproti tomu barva zapitá v drobných sněhových kuličkách či hrudkách, může jít pouze o barvu, která opadává ze srsti, na níž ulpěla se sněhem v okamžiku, kdy se zvěř na nástřelu převalila po zemi. Tyto stopy nacházíme obvykle ještě dlouho poté, co zvěř ve skutečnosti z vlastní rány barvit přestala. Nemáme-li k dispozici sníh, je situace mnohem těžší. V tom případě postupujeme doslova krok za krokem a propátráváme každý kousek země. 

Na postup zvěře nás upozorní převržené listy, rozrytý povrch jinak hladkého suchého jehličí nebo převrácená stébla trávy. Barvu se snažíme nalézt právě na trávě, světlejších plochách listů, na větvích, mezi kterými se kus prosmýkl, apod. Více jí bývá tam, kde se zvěř rozdýchala do svahu, přesadila příkop nebo kde zatáhla do stěny souvislého travnatého porostu. Zde jsme navíc podle výšky otěru nad zemí obvykle schopni určit pravděpodobné umístění zásahu. Nikdy si také nezapomeneme každý důležitější nález na pobarvené stopě pečlivě zalomit. Usnadní nám to případnou opravu. Ztratíme-li barvu, vracíme se důsledně na poslední zalomené místo a snažíme se najít další kapky, případně určit pravděpodobný směr úniku zvěře. Ten často vede po naznačeném ochozu nebo po volnějším prostoru v porostech. Soustředné kruhy kolem naposledy zaznamenané barvy jsou posledním řešením pro nalezení ztracené stopy. 

Zdá-li se nám, že stopu sledujeme již příliš dlouho nebo že jsme se pravděpodobně zmýlili, přerušíme dosled a vrátíme se ihned pro psa a pomoc.

Tento postup je nejrozumnější urychlit v případě jakýchkoliv pochyb, protože jinak svojí činností psovi stopu pouze poškodíme, zavětříme a na obuvi rozneseme pach do různých směrů. Máme-li k dispozici pomocníky, rozestavíme je po ochozech vedoucích z prohledávané leče a dosled zahájíme teprve potom. Mimořádně nebezpečný je dosled černé zvěře, zejména těžších kusů. 

Ten bychom neměli nikdy podnikat sami bez přítomnosti loveckého psa, eventuálně dalších myslivců. V tomto případě k dosledu přikročíme nejdříve po jedné hodině, u poranění na měkko i po dvojnásobném čase. Když spatříme postřelený kus, přibližujeme se k němu velmi opatrně a jen na vzdálenost, ze které můžeme bezpečně vystřelit. Nikdy neriskujeme přišoulání do bezprostřední blízkosti. V nepřehledném porostu je zkušený pes vypuštěný na volno podmínkou. Pokud je kus zalehlý v houštině, zalehává vždy proti směru svojí stopy. V takových případech se stane, že vyráží proti lovci, mnohdy ani ne ve snaze útočit, ale pouze přirozeným směrem. Není-li střelec dostatečně pohotový, může být vážně poraněn, pokousán nebo podupán. 

Kňouři nejčastěji zaútočí po zavolání. Útok bývá nečekaný a rychlý, takže není čas pořádně zamířit.

 Divočák běží těsně mimo cíl svého útoku a pohodí hlavou buď zdola nahoru nebo zdola do strany, přičemž sekne zbraněmi. Většina útoků není vážná a odnesou ji pouze šaty. Útok se navíc obvykle neopakuje. Kňour ovšem může způsobit i vážná, až smrtelná zranění. Nejlepší obranou proti útoku je vyčkat na kňoura do těsné blízkosti a pak uskočit stranou. Divočák se nedokáže v prudkém běhu obrátit a cíl mine. Pokud kňour člověka porazí, je nejlépe se nehýbat a zvěř nedráždit. Brání-li se poražená osoba kopáním a máváním rukama, jen tím zvěř popuzuje. Bachyně koušou, člověka porazí na zem a pak ho podupou. Dosled poraněné spárkaté zvěře patří k nejobtížnějším mysliveckým úkonům. Jeho vedení a organizaci ponecháváme vždy nejzkušenějšímu myslivci znalému daného místa.

 Při dosledu nemůže nastat horší situace než je zvednutí poraněné zvěře z lože, v němž zalehla. 

K tomu někdy dochází při naší ukvapenosti. Zvěř pak nemá čas ke zhasnutí a příchod myslivce ji přiměje zmobilizovat poslední síly. V tom případě prchá velmi daleko a její dosled se stává často nemožným. Zklame při něm obvykle i dobrý a zkušený pes. Proto se při organizaci dosledu vyplatí především rozvaha a trpělivost. Od dosledu můžeme odstoupit pouze tehdy, uvede-li vůdce psa, že kus přestal barvit a je nedosledovatelný nebo v případě, že jsme barvu definitivně ztratili a opravdu nemáme další šanci na její nalezení. Probíhal-li dosled ve večerních hodinách s baterkami, musíme se na dané místo vrátit ještě za denního světla. V nových podmínkách můžeme nalézt mnoho detailů, které jsme za umělého osvětlení přehlédli. Zvěř střelenou na komoru, játra nebo slezinu většinou dosledujeme zhaslou. Při ostatních zásazích, je-li dosled proveden v kratším časovém odstupu, ji můžeme najít ještě živou. Pak je nutné kus co nejdříve a co nejšetrněji dostřelit. 

Dostřelnou ránu vedeme obvykle na krk. Černou zvěř dostřelujeme na slecho. V každém případě bychom měli dbát na to, aby další zásah nezpůsobil ještě více škody než ten první. Jestliže jsme však postřelenou zvěř zvedli z lože, střílíme v jakémkoliv úhlu, třeba i zezadu. V tomto případě dbáme pouze zásad bezpečnosti a neohlížíme se na další pravidla související s mysliveckým umístěním zásahu. Hlavním cílem je v této situaci ukončit trápení poraněné zvěře a neumožnit jí únik. Za zmínku stojí také zbraň používaná k dosledu a dostřelu. Většinou jde pochopitelně o stejnou zbraň, kterou jsme použili k samotnému lovu. V západní Evropě i v některých zámořských zemích je ale běžné, že se k dostřelu používají krátké zbraně, se kterými se při střelbě zblízka lépe manipuluje a které jsou pohotovější zejména v hustém porostu. Použijí-li se zbraně s dostatečným výkonem, mají na kontaktní vzdálenost většinou i dostatečný zastavovací efekt pro případ útoku poraněné zvěře. Naše legislativa však podobný postup nepovoluje, stejně jako nesmíme pro dostřelení spárkaté zvěře použít broky. Jistou alternativní variantu zde nabízí použití kulovnic s kratší hlavní (např. tzv. typ „stutz“). 

Máme-li podobnou zbraň k dispozici, není na ní nutná ani instalace optických zaměřovačů se zvětšením obrazu, jelikož při rychlé ráně na krátkou vzdálenost stejně obvykle nezbývá na přesné zamíření čas. Optika je navíc přítěží při dosledu zvěře zavláčené v hustých zasněžených houštinách nebo za silného deště, kdy jsou skla pokryta sněhem nebo vrstvou vody. Pro úplnost se musíme zmínit ještě o tzv. zárazu, který se jako způsob usmrcení postřelené zvěře dříve praktikoval. Tento způsob je ovšem opět v rozporu se současnou legislativou. Záraz se prováděl loveckým tesákem, který patřil k běžné výbavě profesionálního lesního a mysliveckého personálu. Záraz se původně prováděl ranou „za žebro“, tedy do hrudního koše. Dnes se však z etických a bezpečnostních důvodů (zejména velká zvěř nás může snadno poranit parožím nebo spárky) nepoužívá. 

U srnčí zvěře se záraz prováděl také pomocí pevného nože (tzv. zavazáku) nebo zavíracího nože s pojistkou bodnutím do vazu. K postřelenému kusu se muselo přistoupit co nejopatrněji, pokud možno odzadu, aby myslivce nespatřil. Srnec se uchopil za trofej, kus holé zvěře za slecha. Brada se zvěři stlačila směrem ke krku. Vlastní záraz se vedl na spojnici kořenů slech tak, aby čepel zavazáku pronikla odzadu do mozkovny štěrbinou mezi posledním krčním obratlem a lebkou. Při zárazu se stálo vždy u hřbetní strany kusu, který po provedení vpichu obvykle vymrštil běhy a mohl tímto kopem myslivce poranit.