Vedoucí honu dá signál na zahájení leče a nabíjení zbraní. Leč ukončí loveckým signálem, a tím dá pokyn k vybíjení zbraní a dále se tyto zbraně nosí zlomeny na levém rameni.

 Neodborné vedení honů

Hon na pernatou (by katerina lisova)

 Každý hon je třeba včas a dobře připravit. Zvát jen určitý počet střelců, a to jen takové, které dobře známe. Tím už před honem vyřadíme neukázněné a pro společný lov nevhodné lovce. Vedoucí honu musí být přísný a nekompromisní. Každého, kdo nedbá pokynů, hned vyloučí, ať je to kdokoliv.
Tak se nestanou účastníky honu např. opozdilci a všichni, kteří nepředložili řádné doklady a zbraně k prohlídce. Ukázalo se, že se taková přísnost vyplatí.Vedoucí dá před honem pokyny střelcům a honcům. Sdělí, která zvěř se střílí, seznámí všechny přítomné s loveckými signály, které se budou během lovu používat, oznámí počet lečí. Upozorní střelce na všeobecné zásady lovu, zejména na to, kdy loveckou zbraň nabíjet a kdy vybíjet.
Každá nedbalost při zacházení se zbraní a při střelbě se trestá vyloučením neukázněného z lovu.

Vedoucí křídel musí dokonale znát terén a vzdálenost rozestupů střelců a honců. Zachovávat se musí klidný, tichý a ukázněný nástup na stanoviště střelce, je nutné dodržovat rozestupy mezi střelci i honci. Bavit se je možné až po skončení leče.Vedoucí honu dá signál na zahájení leče a nabíjení zbraní. Leč ukončí loveckým signálem, a tím dá pokyn k vybíjení zbraní a dále se tyto zbraně nosí zlomeny na levém rameni. 

Mimořádnou opatrnost je třeba dodržovat při zaječích honech, při kruhových lečích. Když se kruh zúží natolik, že má v průměru asi 300 m, odtroubí se signál – střílet jen ven z kruhu. Ke zranění střelnou zbraní nebo i jinak může na lovu přes všechna bezpečnostní opatření dojít. V tom případě je nutné okamžitě zastavit lov, přivolat policii, zajistit místa střelců a ostatních účastníků lovu, určit směr střelby, kdo střílel a kolik ran bylo vystřeleno.Zranění střelou je nutné dělit podle toho, která část těla byla zasažena a jedná-li se o postřelení nebo hlubokou ránu. I zasažení končetin může mít smrtelné následky. Otevření některé větší cévy může vest k vykrvácení a při poranění tepny i k vzduchové embolii. Rozdrcení kosti může vést zase k embolii tukové. Obě tyto komplikace jsou smrtelné.Při zranění končetin, nohy nebo ruky, zjistíme především, je-li zasažena kost. Zasažené dlouhé kosti ošetřujeme na místě poranění provizorní dlahou, aby končetina při transportu poraněného neutrpěla. Tato provizoria podkládáme měkkými částmi oděvu a přivazujeme je měkkým obvazem apod.
Do ran samých nikdy a ničím nesaháme. Každé poranění zpravidla krvácí. O krvácení a další komplikace, které jsou životu nebezpečné, jako je dušení a bezvědomí, se staráme nejdříve. Zraněného položíme na kabát nebo jinou podložku, hlavu výše než dolní polovinu těla. Při dušení (zvratky, krví) uvolníme v dutině ústní jazyk tím, že ho povytáhneme a dále zajistíme. Zvratky otřeme a hlavu s povytaženým jazykem nakloníme na stranu.

Poraněnému, kterého postihly mdloby, nikdy nic nepodáváme k jídlu ani k pití. Vždy čekáme, zda se postižený neprobere. Kdybychom ho chtěli přimět k pití, mohla by tekutina vniknout do plic, což může mít za následek zápal plic.Při krvácení do úst a do krku při poranění hlavy a krku děláme totéž. Uvolníme dýchací cesty a zajistíme jazyk. Při poranění trupu vždy předpokládáme, že došlo ke krvácení do tělních dutin. Toto krvácení je nebezpečné, zde dochází jednak k tlaku na různé orgány (plíce, játra, slezinu, ledviny), jednak ke snížení oběhového tlaku, takže může nastat stav, který se podobá bezvědomí (i to ho může postupně postihnout). Při těchto poraněních nemůže laik mnoho udělat, a tak je třeba zraněného co nejrychleji dopravit k lékaři.

Při krvácení na povrch už můžeme udělat mnoho. Poraněnou končetinu ošetříme silným podvazem cév, a to nad stranou směrem k srdci. Obvaz musí být pevný, ale nesmí končetinu pohmoždit. Po podvázání rány má být krvácení menší. Pokud je menší, je možné ránu ještě obvázat a obvaz přelepit. Ránu nijak zvlášť nečistíme, uděláme jen to nejnutnější z povrchu setřeme sraženou krev, textilní vlákna, zeminu apod., do rány ničím nesaháme a nic nevytahujeme, tedy vlákna textilií, broky, ani cokoli jiného. Neodstraňujeme ani broky z kůže, raději poraněného okamžitě odvezeme na lékařské ošetření. Povrchovou ránu nebo krvavé zhmoždění můžeme po mechanickém očištěním dezinfikovat kysličníkem.Každý poraněný potřebuje klid a co nejrychlejší odbornou pomoc. Proto už v době kdy je ošetřován, připravujeme jeho transport, improvizované lůžko. Jsou-li poraněny nohy, má postižený ležet, je-li poraněna horní část trupu a horní končetiny, může být převezen v pololeže.

Důležitým následkem každého těžkého poranění je šok. Šok má vždy dvě složky fyzickou a psychickou. Poúrazovému šoku není možné se vyhnout, je ho však možné od začátku příznivě ovlivňovat. Důležité je aby poraněný neprochladl, dbáme, aby mohl dýchat čistý vzduch, je-li poraněný při vědomí, můžeme mu podat silnou černou kávu, nemá se kolem něho shlukovat zbytečně moc lidí, nemá se hlasitě mluvit a dělat jakýkoliv zmatek. V každém případě se snažíme poraněného dostat co nejdříve k lékaři.
Vladimír HÁLA

Myslivecké tradice - Troubení. Lesní rohy - lesnice. Borlice a Troubení návěští a hlaholů Kdy a co by se mělo troubit?

Trubači (photo by katerina lisova)

Velké lovecké rohy se ve své době nosily přes prsa a rameno, aby umožnily jízdu na koni, protože se používaly zejména při štvanicích na jeleny, a s nimi také zanikly

Menší rohy se nosily v ruce. Do dnešní doby se nám zachovaly lesní rohy - lesnice, používané zejména ke slavnostním fanfárám, a nejrozšířenější a nejčastěji užívané lesničky, které známe zejména pod názvem borlice. Je běžným nástrojem při lovech na drobnou zvěř i při dalších lovech, a je to B trubka bez ventilové techniky. Existuje ještě její menší sestra - kapesní borlička, o velikosti asi 20 cm, která má více závitů a zmenšený roztrub, aby se snadno nosila. 

Troubení návěští a hlaholů dodává lovu slavnostní ráz a má samozřejmě i praktický význam, neboť povely jsou slyšitelné všem, a tím se zvyšuje bezpečnost účastníků lovu. Na borlici se dá snadno zatroubit pět základních tónů a zkušený trubač zatroubí i jeden tón nižší a jeden vyšší. Naučit se troubit není obtížné, chce to hlavně vytrvalost a odložit ostych, a také umínit si dojít až do cíle, a tedy pravidelně cvičit. Naučit se troubit může prý úplně každý, tedy i ti, kteří neznají noty a takříkajíc "nemají sluch". Něco na tom bude. Vždyť před několika staletími každý vyučenec myslivosti musel umět nejen cvičit lovecké psy, ovládat stopaření, sokolnictví a jiné, ale také se musel vyučit v loveckém troubení - byl to jeden z předpokladů výkonu povolání myslivce. Každý proto dostal při pasování vedle tesáku a pušky také borlici. Signály jsou většinou podloženy slovem, a tak se dají lehce zapamatovat. 

Borlice se nosí na řemínku zavěšeném přes levé rameno na pravém boku a i postoj je tradiční: před troubením drží trubač borlici v pravé ruce, roztrubem opřenou o pravý bok, levá ruka je připažena. Má-li pušku, tak levicí objímá zespodu hlaveň v místě horního poutka řemenu. Nohy jsou vždy mírně rozkročené. Při troubení směřuje roztrub borlice šikmo vzhůru doprava, a pokud nemá pušku, tak levá ruka je opřena v bok. Pokrývku hlavy trubači při troubení ponechávají na hlavě.

Při honech na drobnou zvěř se u nás často dávají povely také jen jazýčkovou povelkou. Signály musí být předem dohodnuty, ale všeobecně se používají takto:
začátek leče, začátek střelby (vpřed, kruh stahovat do středu, hnát leč) - 1x dlouze;
stát (střelci v kruhu střílejí jen ven z kruhu, honci jdou do kruhu) - 2x dlouze;
při lesní leči: honci opakují, ženou leč zpět;
při českém představeném ploužení: vyrovnat řadu a nestřílet do leče - 2x dlouze;
konec leče, konec střelby - 3x dlouze;
Pojďte sem, všichni sem, zvěř na výlož - vícekrát krátce.

Kdy a co by se mělo troubit

Na shromaždišti před nástupem k zahájení honu SVOLÁVÁNÍ VŠECH, po nástupu VŠEOBECNÉ VÍTÁNÍ: "Vítáme vás, vítáme vás, inu opravdu srdečně vítáme vás!", po uvítání a vydání pokynů LOVU ZDAR: "Lovu zdar, lovu zdar! Lesu a lovu zdar!" a POČÁTEK HONU: "Pozor si dej! Začínáme vesele, jako dobří přátelé. Flintu sobě přichystej a na povely pozor dej!" Při zahájení leče POČÁTEK LEČE: "Leč nová začíná, přestaň bavit souseda, připrav sobě zbraň!" V průběhu leče možno troubit POSTUPOVAT POMALEJI, ZASTAVIT, POKRAČOVAT. Po ukončení leče KONEC LEČE: "Leč už je skončena, dejte flinty na ramena!" Podle potřeby možno dále troubit i ODLOŽIT ZVĚŘ A SVOLÁVÁNÍ VŠECH.

Trubači Semín

Před výřadem možno opět troubit SVOLÁVÁNÍ VŠECH a po nástupu a před podáváním úlomků LOVU ZDAR. Po udělení úlomků i po závěrečném projevu u výřadu HLAHOL PŘÍSLUŠNÉHO DRUHU ZVĚŘE:
JELEN: "Zastřelil jsem jelena, aby měla radost má milá, aby čekala mne za humnama s růžovýma tvářema."
SRNEC: "Života máj uplynul, aj, srnečku rozmilý, již s lesem se loučíš, háje opouštíš, luk je osiřelý."
ČERNÁ: "Divočák byl u salaše, já jsem ho viděla, černý byl jak hříšná duše, já jsem se styděla. Já mám raděj pěkného myslivečka švarného, který líbá od rána, aj, bílého!"
BAŽANT: "Ostruhy má a překrásné peří, teď, ach, tu leží, s kamarády víc neběží."
PERNATÁ: "Letěla husička, letěla moc prudce, trefil ji myslivec rovnou, aj, do srdce. Skonala, ach, na zelených lukách."
LIŠKA a ŠKODNÁ: "Ajta, ajta - paní kmotra, ajta, ajta - jezevec. Každá švanda má svou chvíli, ale také má konec!"
A. Dyk uvádí dále hlaholy pro daňka, muflona, kamzíka a tetřeva. Pro zajíce zkomponoval hlahol skladatel Jaromír Bažant, stejně tak jako skladbu NEJLEPŠÍMU STŘELCI. Tu možno troubit po vyhlášení krále honu k předání diplomu.
Univerzálním hlaholem, kterým uctíme všechnu zvěř, je pak HALALI: "Halali! Halali! Poslyšte, naši milí kamarádi, jak myslivecká pocta se koná na pozdrav poslední zhaslé zvěři. To zvyk zděděný, jenž zvěř i lovce ctí. To náš mrav starý." Halali se troubí pomalým slavnostním tempem.
Na ukončení výřadu troubíme KONEC HONU: "Pozor si dej! Dost již je lovení, čas je ukončení. Lověně buď zdar!"
Při zahájení pasování na lovce se troubí LOVU ZDAR a při zakončení HLAHOL příslušné zvěře a případně i HALALI:
Při přijímání mezi myslivce POZOR! POZOR SI DEJ! Ihned po ukončení HALALI a na závěr celého ceremoniálu LOVU ZDAR!
Při různých mysliveckých slavnostech, výstavách, sněmech a podobně je vhodné troubit SLAVNOSTNÍ FANFÁRU: "Sláva a zdar! Tobě na uvítání rozezvuč se lesnic hlásné troubení. Naše srdce vstříc plesá, jak ta hudba jásavá."
A. Dyk pamatoval i na myslivecký pohřeb složením posledního pozdravu LOUČENÍ: "Loučení, loučení, smutná věc, když z lesa odejde dobrý myslivec. Nežaluj, milený myslivečku, dáme ti zelenou haluzečku!"

Ať stále zní v českých honitbách fanfáry, halali a hlaholy, chraňme si a dodržujme tuto krásnou tradici!

Žila skutečně osoba jménem Hubert nebo vše je jen legenda? #Lovecké signály, lov, Lov ve svobodném světě, Myslivecké tradice, sv. Hubert

Lovci a západ slunce

PASOVÁNÍ NA LOVCE

Přijímání mezi myslivce lze samozřejmě provést jen jednou v životě, ceremoniál "pasování na lovce" možno ovšem provádět opakovaně.

Při tomto mysliveckém zvyku jde o obdobu v minulosti prováděného "přijímání do řad myslivců - jelenářů". Dnes se tento obřad provádí po ulovení některého druhu trofejové zvěře, vždy po ulovení prvního kusu dotyčné zvěře. Ceremoniál je obdobný s patřičnými pasovacími průpovídkami. Je nedůstojné, bylo-li prováděno "pasování na lovce", tak, že střelec si musel lehnout přes ulovený kus a obdržel tři údery hlavněmi, nebo holí na "sedací část těla". V naší dnešní myslivosti nemá tento nešvar místa.

MYSLIVECKÉ DOVEDNOSTI

To byl okruh, který jsme nazvali myslivecké zvyky v užším slova smyslu. Věnujeme nyní jen krátkou pozornost oblasti, kterou jsme pojmenovali myslivecké dovednosti. Zařadili jsme sem bezpečnost při zacházení se zbraní, usmrcování ulovené poraněné zvěře, vyvrhování a rozrušení úlovku, trofeje a jejich úpravu. Tyto postupy a úkony ovšem k mysliveckým zvykům nepatří, lze je zařadit do disciplíny lovectví, nebo lovecké střelectví. Tak například, každý myslivec musí patřičně ošetřit, to znamená, že má umět zvěř vyvrhnout a rozrušit, rozporcovat. Tím, ale nedodržuje žádný myslivecký zvyk, pouze jedná obratně. Lov je nejstarší dochované řemeslo a správné provádění vývrhu dokazuje řemeslnou zručnost. Kdo neobratně vyvrhuje, ohrnuje si rukávy a potřísní se barvou, nejedná proti mysliveckému zvyku, prokazuje jen svoji "neumělost".

MYSLIVECKÉ TRADICE

Poslední, okruh jsme nazvali myslivecké tradice. Minulosti už patří lovecké pokřiky a myslivecké průpovídky. Byly to obvykle veršované říkanky, v dřívějších dobách - zvláště v baroku - běžně užívané i v našich zemích, ovšem v německém jazyku. Byly součástí tehdejší myslivecké mluvy a zvyků, jejich tvůrci byli sami myslivci. Byly většinou vtipné, charakteristické silným, mnohdy až drsným vyjadřováním, přitom však s jistým poetickým nábojem. Sloužily více účelům. Mnoho z nich bylo používáno při lovu samotném, před a při zahájení a po něm, ke komunikaci mezi loveckým personálem, při práci se smečkou psů. Jiné byly poučné a myslivec si v nich osvojoval obecně uznávané pravdy a pravidla, měly obvykle formu otázek a odpovědí. Další myslivecké průpovídky sloužily k vzájemné identifikaci, k dorozumění, k poznání, zda jde skutečně o myslivce; šlo o doby myslivců putujících za dalším vzděláním, ale i myslivců potulných, bez trvalého zaměstnání, tak zvaných facírů. Konečně jistou část mysliveckých průpovídek můžeme definovat jako žertovné hádanky, sloužící v mysliveckých kruzích k obveselení. V širším slova smyslu můžeme pod pojmem myslivecké průpovídky zahrnout starší a novější slovesné útvary jako rýmovaná přísloví a pranostiky, epigramy, veršovánky a podobně zabývající se zvěří, lovectvím a dalšími obory myslivosti, obvykle s poučným obsahem. Tak například: "Šumí březnem šedé buky, hoj myslivče, pojď na sluky!"

Kult patrona myslivosti, svatého Huberta.
Žila skutečně osoba jménem Hubert nebo vše je jen legenda? A jak je tomu s tím zjevením se jelena s křížem mezi parohy ?

Hubert je skutečná historická osobnost.

Žil v letech 657 až 727 našeho letopočtu. Narodil se v severní Francii, pocházel ze šlechtického rodu a tak se samozřejmě věnoval i lovu. Ve svých 30-ti letech se obrátil na křesťanskou víru - uvědomme si, že šlo o sedmé století a křesťanství se teprve šířilo - věnoval se duchovnímu životu a stal se biskupem v Lutychu, v nynější jižní Belgii. Jeho diecéze zaujímala lesnaté a hornaté Ardenny, v té době obývané převážně lovci. Pro svůj příkladný život byl jimi po smrti uctíván i když za svatého byl prohlášen později. A tak se tedy postupem času stal ochráncem všech lovců a myslivců. Setkání Huberta s posvátným jelenem nesoucím kříž mezi parohy je ovšem legenda. Jelen byl uctívaným zvířetem již v pravěku a dodnes je nejvznešenější lovnou zvěří. Prvotní křesťanskou církví byl jelen přijat jako symbol světla, církve. A tak tedy legenda vlastně symbolizuje setkání do té doby hříšníka s pravou vírou a jelikož šlo o lovce, odehrálo se toto setkání na lovu. Tolik skutečnost a legenda.

Kult uctívání sv. Huberta se koncem 17. století rozšířil i do našich zemí.

Svatohubertská legenda vykonala pro řádné provozování myslivosti víc, jak různé příkazy či zákazy. Dodržování tohoto kultu se děje z vlastního přesvědčení myslivce, z jeho etiky.

Jaký je její odkaz, který musí plnit každý, kdo chce být myslivcem?

Zvěř nejen lovit, ale především o ni pečovat, přispívat k takovému stavu, ve kterém příroda a člověk si nebudou ubližovat, ale pomáhat, pochopit velikost přírody a prožít svůj život ušlechtile - to je odkaz svatohubertské legendy.

Pasování na lovce. Pasování nad úlovkem...troubí se "Lovu zdar".

Lovec s kulovnicí

Kdo pasuje na lovce, byl už sám pasován na lovce té které zvěře, tedy zejména, že už dotyčný druh zvěře již dříve sám ulovil. Protože lze připustit, že pasován být ani nemusel, ale řádně ulovit jelena, pasuje-li jiného na lovce jelenů, bezpodmínečně musel, stejně tak i u ostatní další zvěře, u které se na lovce pasuje.

 Je nutno zdůraznit, že by pasující měl dobře umět, mluvit nazpaměť, nic nečíst a mít dobrou rétoriku.
A kdy? Jsou v podstatě dvě možnosti: ihned po ulovení nad střeleným kusem zvěře, anebo později.  

Pasování nad úlovkem

 Pravdou je, že pasování ihned po ulovení je asi více emotivní, navazuje bezprostředně na vzrušení z lovu a odehrává se nad celým kusem zvěře po jeho složení či po dosledu - pokud ovšem se lov uskutečnil s průvodcem. Ale teď jde o to,jak pasování na lovce právě ten který průvodce ovládá, zda má s sebou vhodný tesák - a zpravidla chybí trubač. A také diváci - kamarádi myslivci! Vyplněný pasovací list se v těchto případech předává vždy dodatečně.  Když šlo o osamělý lov bez průvodce, může probíhat pasování u lovecké chaty nebo u lesovny večer při ohni. Tam už může být trubač, vhodný tesák i nějaký ten divák navíc.

Po nátlačkách či naháňkách na černou zvěř se může konat pasování na lovce při výřadu nebo při navazující poslední leči. V těchto případech už obřad může provádět vedoucí honu, myslivecký hospodář, předseda sdružení, vedoucí lesní úředník nebo nejstarší myslivec, který to dobře umí.

Po předání úlomků a po upravení zvěře (nekoná se přímo na místě dosledování a vývrhu) se lovec postaví k hlavě složeného kusu, pasující před něho a případní ostatní přítomní do půlkruhu kolem. Troubí se "Lovu zdar!". Pasující osloví přítomné, představí jim lovce, anebo jej představí průvodce či myslivecký hospodář pasujícímu a ostatním přítomným. Pasující se může zeptat, zda je to skutečně první úlovek dotyčného druhu zvěře, pokud to neosvědčil již průvodce při představování a dosvědčení, že ten první kus lovec sám řádně ulovil.

 Poté nechá pasující lovce pokleknout na pravé koleno, lovec v pravé ruce drží nenabitou pušku opřenou pažbou o zem. Levou ruku položí lovec na trofej nebo na hlavu složené zvěře. Úspěšný lovec zásadně na zvěř nesedá, neklade na ni nohu, a to ani pro fotografování. To je velmi hrubý prohřešek proti myslivecké etice. Pasující a případně průvodce mají stavovský úlomek na levé straně klobouku a lovec úlomek za úspěšný lov na pravé straně klobouku.

Klobouky si ponechají na hlavách, zatímco ostatní smeknou. Takto začíná obřad nad složeným kusem.


#Myslivecké tradice, Pasování, Fotografie z myslivosti, Historie, lov, Lov ve svobodném světě, Lovecké signály, Myslivecká zábava, Poslední hon, Sociální sítě, Způsoby lovu a historie, 

LOVECKÉ SIGNÁLY. Borlice a lesnice. Pozdravy a fanfáry. Hlaholy a Halali. Přijímání mezi myslivce.

Soutěž trubačů lesnických škol

Kromě lesnických škol,

jak vidno z obrázků se nedaří mnoho udělat pro zkrásnění a ušlechtilé vedení mysliveckých lovů na venkovských sdruženích, kde se nabírají adepti, co na to ani nemají. Spíš si raději vystřelí na prase, nebo soutěží v ukázce vybavení po sériových myslivcích z nedávné spotřební povolené myslivosti, která nepodporovala nebo spíše považovala nějaké tzv. buržoasní signály (troubení) za přežitek šlechtické doby.

Borlice a lesnice.

K troubení se obvykle používá B-trubky bez ventilové techniky, zvané borlice. Nosí se na řemínku přes levé rameno na pravém boku. Velký lovecký roh zanikl štvanicemi. Roh střední velikosti se stal nástrojem orchestrálním i sólovým a nazývá se dnes lesní roh – lesnice a v současné době se těší opět většímu rozšíření.
 Postoje trubačů při troubení jsou tradiční: Nohy jsou mírně rozkročené a před troubením drží trubač borlici v pravé ruce, roztrubem opřenou o pravý bok, levá ruka je připažena. Má-li však trubač pušku zavěšenou přes levé rameno, pak trubačova levice objímá zespodu hlaveň v místě horního poutka řemenu, palec obemyká hlaveň zevně.
Při troubení směřuje roztrub borlice šikmo vzhůru doprava, levá ruka, pokud trubač pušku nemá, je opřena v bok. Klobouk si trubač při troubení ponechává.
Kromě borlice běžné velikosti existuje ještě tzv. kapesní borlice. Má více závitů a zmenšený roztrub, aby se pohodlněji nosila. Dá se na ni troubit jako na borlici běžné velikosti a nebo také jen povely jako jednotónovou povelkou, které jsou zpravidla dohodnuty takto:
1x dlouze – začátek leče (vpřed, začátek střelby)
2x dlouze – – stát, vyrovnat řadu (honci do kruhu, střelci střílejí jen z kruhu a pod.)
3x dlouze – – – konec leče (konec střelby)
vícekrát krátce . . . . svolávání všech (zvěř na výlož)

Obrázky ze soutěže trubačů lesnických škol

Loveckých signálů, návěští a povelů je celkem 39. Před troubením povelů, ale i hlaholů, se upozorňují účastníci návěštím „Pozor!“. Volání „Pojď sem!“ a odpověď „Slyším Vás“ používáme, jsme-li v honitbě na odlehlém místě a chceme dát o sobě vědět.
Spolu s troubením lze i texty zpívat.
Na nástupu, na počátku honu se troubí „Pozor si dej!“ a „Začínáme vesele, jako dobří přátelé. Flintu sobě přichystej, na povely pozor dej!“.
Počátek leče: „Leč nová začíná, přestaň bavit souseda, připrav sobě zbraň!“.
Konec leče: „Leč je už skončena, dejte flinty na ramena!“.
Opakovat leč: „Ještě jednou, ještě jednou!“.
Velká přestávka, či oběd: „Pijme pivo s bobkem jezme bedrník, myslivec chce střílet, ale také pít, kuchařka čeká, nechte všeho být“.
Konec honu: „Pozor si dej! Dost již je lovení, je čas ukončení, Lověně buď zdar!“.
Lze troubit ještě i následující povely: konec přestávky, postupovat rychleji, postupovat pomaleji, zastavit, pokračovat aj.

Pozdravy a fanfáry

Hezké je všeobecné vítání (na honu, nebo na slavnosti): „Vítáme Vás, vítáme Vás,.. opravdu srdečně vítáme Vás!“. Ale i slavnostní fanfára, která je už méně známá: „Sláva a zdar! Tobě na uvítání rozezvuč se lesnic hlásné troubení. Naše srdce plesá, jak ta hudba jásavá“.
Zato nejčastěji se troubí z pozdravů „Lovu zdar, lovu zdar, lovu zdar! Lesu a lovu zdar!“.
Zatímco předchozí pozdravy se troubí slavnostně a vesele, vážně se troubí loučení při smutečních aktech: „Loučení, loučení je smutná věc, když z lesa odejde dobrý myslivec. Nežaluj milený myslivečku, dáme Ti zelenou haluzečku!.

Hlaholy se troubí na počest ulovené zvěře, neboli vytrubování úlovků. Je jich celkem 11. Profesor Dyk složil hlaholy pro jelena, daňka, srnce, muflona, kamzíka, černou zvěř, tetřeva, bažanty, pernatou zvěř a škodnou zvěř včetně lišky.
Hlahol pro jelena má tento text: „Zastřelil jsem jelena, aby měla radost má milá. Aby čekala mne za humnama s růžovýma tvářema“.
Pro srnce: „Života máj uplynul, aj, srnečku rozmilý, již s lesem se loučíš, háje opouštíš, luh je osiřelý“.
Pro škodnou včetně lišky: „Ajta, ajta, paní kmotra. Ajta, ajta jezevec. Každá švanda má svou chvíli, ale také má konec!“.
 Hlahol pro bažanta: „Ostruhy má a překrásné peří, teď, ach tu leží, s kamarády víc neběží“.

Halali je univerzálním hlaholem na počest veškeré ulovené zvěře. Troubí se vážně, pomalým slavnostním tempem a má tento text: „Halali! Halali! Poslyšte naši milí kamarádi, jak myslivecká pocta se koná na pozdrav poslední zhaslé zvěři. To zvyk je zděděný, jenž zvěř i lovce ctí, to je náš mrav starý!“.

- Při přijímání mezi myslivce: Před ceremoniálem „Pozor! Pozor si dej!“, po hlavním ceremoniálu „Halali“ a po přípitku na ukončení „Lovu zdar!“.
- Při pasování na lovce: Na zahájení „Lovu zdar!“, po vlastním pasování, po úderech hlahol příslušného druhu zvěře na kterou se pasuje, po přípitku na ukončení „Halali“.
- Při honech a jiných mysliveckých akcích vždy „Svolávání všech“, „Všeobecné vítání“ a „Lovu zdar!“.
- Před předáváním úlomků: „Lovu zdar!“ a po předání hlahol příslušného druhu zvěře.
- Při výřadu: „Lovu zdar!“ a při vyhlašování úlovků hlahol příslušného druhu zvěře, na závěr „Halali“ a „Konec honu“.
- Při zkouškách loveckých psů - barvářů, či při lesních všestranných zkouškách po úspěšném nalezení zvěře po barvě hlahol příslušného druhu zvěře - zpravidla srnce.
- Při slavnostech a pohřbech pochody. Při pohřbu myslivce „Loučení“.

Historická výuka myslivosti obsahovala mimo jiné stopaření, sokolnictví, ale každý myslivec se také musel naučit troubit. Při pasování mu byla mimo tesáku také předávána borlice.
 Dnes se bohužel stále trubačů nedostává. Je mnoho honiteb, kde není jediný a v praxi je to tak, že jejich akce nejsou doprovázeny patřičným troubením.
Až na výjimky, kde se profiluje zkušený lesák už v penzi co na vlastní zkušenost vyučuje někde i mladé venkovské myslivce. Problém je vůbec široký a zejména lidové písničky a návyky řada adeptů pochytí v hospodě od nevhodných elementů v myslivosti co mají špatné návyky a často i špatný vztah k myslivosti.