 |
| Lovci a západ slunce |
PASOVÁNÍ NA LOVCE
Přijímání mezi myslivce lze samozřejmě provést jen jednou v životě, ceremoniál "pasování na lovce" možno ovšem provádět opakovaně.
Při tomto mysliveckém zvyku jde o obdobu v minulosti prováděného "přijímání do řad myslivců - jelenářů". Dnes se tento obřad provádí po ulovení některého druhu trofejové zvěře, vždy po ulovení prvního kusu dotyčné zvěře. Ceremoniál je obdobný s patřičnými pasovacími průpovídkami. Je nedůstojné, bylo-li prováděno "pasování na lovce", tak, že střelec si musel lehnout přes ulovený kus a obdržel tři údery hlavněmi, nebo holí na "sedací část těla". V naší dnešní myslivosti nemá tento nešvar místa.
MYSLIVECKÉ DOVEDNOSTI
To byl okruh, který jsme nazvali myslivecké zvyky v užším slova smyslu. Věnujeme nyní jen krátkou pozornost oblasti, kterou jsme pojmenovali myslivecké dovednosti. Zařadili jsme sem bezpečnost při zacházení se zbraní, usmrcování ulovené poraněné zvěře, vyvrhování a rozrušení úlovku, trofeje a jejich úpravu. Tyto postupy a úkony ovšem k mysliveckým zvykům nepatří, lze je zařadit do disciplíny lovectví, nebo lovecké střelectví. Tak například, každý myslivec musí patřičně ošetřit, to znamená, že má umět zvěř vyvrhnout a rozrušit, rozporcovat. Tím, ale nedodržuje žádný myslivecký zvyk, pouze jedná obratně. Lov je nejstarší dochované řemeslo a správné provádění vývrhu dokazuje řemeslnou zručnost. Kdo neobratně vyvrhuje, ohrnuje si rukávy a potřísní se barvou, nejedná proti mysliveckému zvyku, prokazuje jen svoji "neumělost".
MYSLIVECKÉ TRADICE
Poslední, okruh jsme nazvali myslivecké tradice. Minulosti už patří lovecké pokřiky a myslivecké průpovídky. Byly to obvykle veršované říkanky, v dřívějších dobách - zvláště v baroku - běžně užívané i v našich zemích, ovšem v německém jazyku. Byly součástí tehdejší myslivecké mluvy a zvyků, jejich tvůrci byli sami myslivci. Byly většinou vtipné, charakteristické silným, mnohdy až drsným vyjadřováním, přitom však s jistým poetickým nábojem. Sloužily více účelům. Mnoho z nich bylo používáno při lovu samotném, před a při zahájení a po něm, ke komunikaci mezi loveckým personálem, při práci se smečkou psů. Jiné byly poučné a myslivec si v nich osvojoval obecně uznávané pravdy a pravidla, měly obvykle formu otázek a odpovědí. Další myslivecké průpovídky sloužily k vzájemné identifikaci, k dorozumění, k poznání, zda jde skutečně o myslivce; šlo o doby myslivců putujících za dalším vzděláním, ale i myslivců potulných, bez trvalého zaměstnání, tak zvaných facírů. Konečně jistou část mysliveckých průpovídek můžeme definovat jako žertovné hádanky, sloužící v mysliveckých kruzích k obveselení. V širším slova smyslu můžeme pod pojmem myslivecké průpovídky zahrnout starší a novější slovesné útvary jako rýmovaná přísloví a pranostiky, epigramy, veršovánky a podobně zabývající se zvěří, lovectvím a dalšími obory myslivosti, obvykle s poučným obsahem. Tak například: "Šumí březnem šedé buky, hoj myslivče, pojď na sluky!"
Kult patrona myslivosti, svatého Huberta.
Žila skutečně osoba jménem Hubert nebo vše je jen legenda? A jak je tomu s tím zjevením se jelena s křížem mezi parohy ?
Hubert je skutečná historická osobnost.
Žil v letech 657 až 727 našeho letopočtu. Narodil se v severní Francii, pocházel ze šlechtického rodu a tak se samozřejmě věnoval i lovu. Ve svých 30-ti letech se obrátil na křesťanskou víru - uvědomme si, že šlo o sedmé století a křesťanství se teprve šířilo - věnoval se duchovnímu životu a stal se biskupem v Lutychu, v nynější jižní Belgii. Jeho diecéze zaujímala lesnaté a hornaté Ardenny, v té době obývané převážně lovci. Pro svůj příkladný život byl jimi po smrti uctíván i když za svatého byl prohlášen později. A tak se tedy postupem času stal ochráncem všech lovců a myslivců. Setkání Huberta s posvátným jelenem nesoucím kříž mezi parohy je ovšem legenda. Jelen byl uctívaným zvířetem již v pravěku a dodnes je nejvznešenější lovnou zvěří. Prvotní křesťanskou církví byl jelen přijat jako symbol světla, církve. A tak tedy legenda vlastně symbolizuje setkání do té doby hříšníka s pravou vírou a jelikož šlo o lovce, odehrálo se toto setkání na lovu. Tolik skutečnost a legenda.
Kult uctívání sv. Huberta se koncem 17. století rozšířil i do našich zemí.
Svatohubertská legenda vykonala pro řádné provozování myslivosti víc, jak různé příkazy či zákazy. Dodržování tohoto kultu se děje z vlastního přesvědčení myslivce, z jeho etiky.
Jaký je její odkaz, který musí plnit každý, kdo chce být myslivcem?
Zvěř nejen lovit, ale především o ni pečovat, přispívat k takovému stavu, ve kterém příroda a člověk si nebudou ubližovat, ale pomáhat, pochopit velikost přírody a prožít svůj život ušlechtile - to je odkaz svatohubertské legendy.
