SRNČÍ ŘÍJE.

SRNČÍ ŘÍJE

První letošní liška. S manželkou na srnčí říji...Liška, Lov na lišku, Srnčí říje, Ženy a myslivost

První letošní liška

Dnes ráno ve tři hodiny

jsme s manželkou jeli do honitby, podívat se,  jak probíhá srnčí říje.

Až na jednoho mladého ročka, kterého jsme si dvakrát  přivábili, jsme toho ovšem moc neviděli. O půl šesté jsem se rozhodl, že slezeme z posedu a půjdeme se projít. Vybil jsem a když jsem byl téměř dole, volá na mně manželka, že z řepky vylezla liška.

Opět jsem tedy vyšplhal nahoru, nabil a připravil se k ráně. Liška šla směrem od nás a když se trochu natočila padla rána. Liška zůstala v ohni.
Vzdálenost 100 metrů.

LOV NA SRNCE. Skutečný příběh lovu dobře podaný, tak jak to má být mezi přáteli myslivci. Kvalitní fotografie úlovku i myslivce. LOVU ZDAR!

POZVÁNÍ NA SRNCE

Gratulujeme! LOVU ZDAR!

Letos jsem přijal pozvání jíž na třetího tzv. Polabského srnce. Tato srnčí zvěř se v lokalitě vyznačuje kvalitním chovem co se týče váhou zvěře,tak i kvalitním silným parožím.

 Přijel jsem již v pátek kde jsme vyrazili do předem vytipované lokality, na starého průběrného zpátečního šesteráka. Po přijetí do revíru jsme si vybrali dobré místo s dobrým větrem a čekali co se bude dít. Asi po hodinovém sezení a vábení byl klid,řekli jsme si že změníme místo a šli přes menší potok ke kukuřičnému poli, kde jsem opět začal znovu vábit, bez úspěchu pouze jedno srnče, které jsme zahlédli. Při vracení se zpět na strniště jsem zahlédl ve stěně lesa srnce a srnu, přiblížili jsme se k potoku a sedli si do vysoké trávy. Začal boj s časem, protože nás tlačila pomalu přicházející tma.

Hned jsem začal s vábením a začala divočina, na první písknutí se ke mě běželi hned 3 srnci a s tím jsme nepočítali, bohužel to dopadlo tak, že náš srnec se pustil do ostatních a tím jsme měli po lovu. Druhý den ráno jsme ve 4:15 odešli do stejného místa, ale do šesté ranní sem připískal pouze 2 srnce první věkové třídy.
Napadla nás ještě jedna lokalita, kde jsou zarostlé stráně porostlé trnkami,travinami a různými ovocnými starými sady.Hned při příjezdu na místo jsme zahlédli velkého srnce hledajícího srnu.

Šoulali jsme za ním více jak půl kilometru, ale srnec byl pryč. Usedli jsme do stráně, sluníčko dost už svítilo,ale mě to nedalo a použil jsem znovu vábničku, stačilo jednou písknout a srnec stál v pozoru vedle nás na 30 m, četl jsem ho a usoudil že je to náš srnec se silným vyzrálým parožím ve 3 věkové třídě,tak že je lovný kus. Padla rána na komoru a srnec po uběhnutí cca 30 m se svalil a zůstal nehybně ležet. Moc krásně prožitý lovecký zážitek a moc se rád vracím na tyto místa.

MOC DĚKUJI ZA SUPER DOPROVOD A K LOVU KAPITÁLNIHO SRNCE? MOŽNÁ MEDAILOVÉHO.

Srnec obecný-šesterák, 6 let+ loven v 7:00 hodin ráno na 30 m, ráží 308 win,střelivo GECO Expres 10,7 g


Kamil V., sociální sítě Myslivost


#Lovecké štěstí, lov, Lovecké příběhy, Srnčí říje, Říje, Srnec

SRNČÍ ŘÍJE. SRNEC POKLÁDÁ SRNU ŘÍJE VRCHOLÍ...Srnčí říje, Srnčí zvěř, Srnec, Milování v přírodě, aktivity radosti a milování života

SRNEC POKLÁDÁ SRNU ŘÍJE VRCHOLÍ

SRNČÍ ŘÍJE. Ten den jsem ještě za šera chvátal do míst, kde jsem doufal, že se srnčí bude stahovat. Úmorná vedra takřka vysušila potoky a zvěř přece musí někde pít! #Srnčí zvěř, Srnčí říje, Lovy fotoaparátem, Myslivcův sen

Srnčí říje

Období srnčí říje se vyznačovalo horkým, suchým počasím, pouze noci přinášely trochu úlevu. Nejkrásnější byla časná rána, kdy bylo ještě příjemně chladno,

vzduch voněl a na trávě se třpytily krůpěje rosy. Ptáci už počátkem srpna příliš nezpívali a tak když jsem s prvními známkami rozbřesku procházel mezi poli a pásy křovin, bylo téměř ticho, přerušené ojediněle trylkem skřivana, zavoláním křepelky, zvukem v dálce jedoucího auta nebo vlaku.
Chodil jsem střídavě na několik míst, ale poněvadž jsem si předsevzal nafotografovat srnčí říji, chodil jsem hlavně do otevřeného terénu, kde je více světla a lepší přehled.

Ten den jsem ještě za šera chvátal do míst, kde jsem doufal, že se srnčí bude stahovat. Úmorná vedra takřka vysušila potoky a zvěř přece musí někde pít!

Patrně tak činí v noci a ráno bude zacházet do krytu. Na to jsem spoléhal a vytipoval si potok, který sice už takřka netekl, ale v hlubších tůních bylo zatím vody dost. Potok protékal v těch místech krajem polního lesíka, nad ním, do svahu bylo již posečené obilné pole a dále velký lán kukuřice, v níž mělo srnčí dobrý kryt a přes den se tam zdržovalo.
Když jsem po strništi docházel k potoku a nahlédl přes terénní vlnu, viděl jsem ležet srnčí pár na strništi asi 200 m před sebou. Mladý srnec s vysokými parůžky občas zavíral oči a dřímal, srna se po chvíli zvedla a začala brát trávu, která prorůstala strništěm. Srnec ji brzy následoval, aby se pak dost laxně pokoušel srnu honit. Zdálo se, že to hlavní se odbývalo za chládku, v noci. Asi po půlhodině střídavého popásání a náznaků honění se stáhli do lesíka k potoku.
Přešel jsem ke kraji lesa také a usedl na zvýšený okraj. Měl jsem přehled na celý svah se strništěm nad sebou, až k lánu kukuřice.
Na vzdáleném konci pole vyšel z kukuřice kus daňčí zvěře - silná daněla bez dančete, směřovala pomalu k potoku. Přímo nade mnou vyšlo z kukuřice letošní lišče a za soustavného očichávání terénu se blížilo ke mně. Jakmile narazilo na moji stopu, dlouhými skoky se vrátilo do kukuřice. Mezitím zašla k potoku do křoví i daněla.
Začínalo se oteplovat, blížila se sedmá hodina, když v porostu lemujícím potok nastal opět pohyb. Krajem porostu táhli srnec se srnou, stejní, které jsem pozoroval ráno. Chvílemi se ztráceli v hustém porostu mladých olší, lísek a plané trnky, chvíli šli krajem pole a stále se blížili. Náhle se srna, která šla první, vynořila z křoví snad 15 metrů ode mne. Zůstala na mne chvíli udiveně hledět, ale to byl jen mžik, otočila se a zmizela v křoví.
Déle nemělo cenu tady čekat, zkusím ještě změnit stanoviště. Moc nadějí jsem si nedělal, čím více den pokročil, narůstalo vedro, ale v říji to až tak na závadu není. Přesunul jsem se asi kilometr, na opačnou stranu kukuřičného lánu, kde ve vysoké travnaté mezi je postavena kazatelna s dokonalým výhledem na všechny strany, tentokrát ovšem omezeném z jedné strany porostem vzrostlé kukuřice.
Seděl jsem jen chvíli a nad zatravněnou mez s přiléhajícím strništěm přilétl lovit samec motáka pochopa. Před 20 lety se tento pohledný dravec vyskytoval jen v okolí větších rybníků s rákosovými porosty, za uvedenou dobu se však rozšířil natolik, že dnes obsazuje každý vhodný kousek rákosin na mokrých místech mezi poli a běžně je k vidění, jak loví typicky kolébavým pomalým letem, zejména nad obilnými poli.
Zaujatý sledováním pochopa jsem ani nepostřehl, kdy se z kukuřice vynořil říjný pár. Ale hned mi bylo jasné, že se schyluje k tomu, co se už celý týden snažím, zatím bez úspěchu, nafotografovat. Srnec musel na říji připutovat z některé okolní honitby, chodil jsem do těchto míst od jara často a nepřehlédl bych jej. Mladší kus, se skoro černým parožím, dlouhé výsady, slušná hmota a perlení, takového jsem si přál, když jsem to plánoval. Ovšem, nevěděl jsem o takovém a teď tu byl, jak na objednávku.
Opatrně jsem sáhl po fotoaparátu se 400 mm objektivem, plný obav, ať se při milostném rituálu nevzdálí příliš z účinného dosahu teleobjektivu, ať někde nezavadím a nezpůsobím hluk, kterým bych je zradil a přišel tak o tuto jedinečnou, možná životní, příležitost.
Srnec příliš nemařil čas, po povinném úvodním kolečku se nahrbil, přitáhl větrník, nasál vzrušující pach a vzápětí se vzepjal a krátce pokládal. Když sklouzl dolů, po pár krocích zůstal apaticky stát, se svěšenou hlavou.Srna toho využila a zatáhla do kukuřice. Srnec se rychle probral z letargie a vklouzl za ní.
Bylo 8.30, slunce hřálo naplno. Se zašuměním vyrazil z kukuřice říjný pár, tentokrát ve svižném tempu, přeběhl mez a dostal se na strniště. Srna se snažila dostat přes strniště k potoku, srnec ji chtěl za každou cenu vrátit do kukuřice. Ale kde by to byl svedl. Srna vytrvale směřovala za svým cílem, při každé její kličce srnec přeběhl a brzdil, jen se za ním na strništi prášilo. Po chvíli srna dokázala, přes usilovnou srncovu snahu jí to překazit, zmizet v křoví, srnec chvíli s větrníkem u země slídil, aby pak zmizel za ní.


Zdeněk Kratochvíl

ZAČÁTEK SRNČÍ ŘÍJE. #Srnčí zvěř, Srnčí říje, Milování v přírodě, Srnčí zvěř, Lovy srnčí zvěře

Milování v přírodě

SRNCEM PRONÁSLEDOVANÁ SRNA prchá a srnec ji nesmí ztratit, bez ohledu na to, kterým teritoriem se právě štvou. Srnčí říje, Příroda, aktivity radosti a milování života, Milování světu vládne.

Přišla srnčí říje a srnec pronásleduje říjnou srnu...

Srnec ve svém teritoriu nedokáže uhlídat vše a mladí srnci, pokud jsou obezřetní, dodržují vytvořenou hierarchii 

a včas se poroučejí ze scény, hlavně v době pastvy, si při okrajích teritorií nežijí špatně.

Ani teritoriální srnci se nemohou věčnými honičkami vyčerpávat, aby do říje vstupovali v plné kondici. V době říje se srny postupně stávají říjnými, barví ze svírky, ozývají se opakovaně pro srnce vábivým voláním. Srnec, bez ohledu na jakém stupni v hierarchii či teritoriálním území stojí, hledá zmateně, zkušený účelně s hlavou při zemi, do úmoru po lákavé zavětřené stopě barvící říjné srny. Používá hlavně čich a sluch než se s ní dostane do přímého kontaktu, potom srncem pronásledovaná srna prchá jako štvané zvíře a srnec jako pronásledující predátor ji nesmí ztratit, bez ohledu na to, kterým teritoriem se právě štvou. Srna se však snaží přiblížit a vrátit ke svému stávaništi. Přitom se mohou oddělit, při ztrátě kontaktu nebo jiným rušivým vlivem a roli pronásledovatele převezme později náhodně jiný srnec, který je nablízku. 

 Pověstné milostné kruhy jsou již závěrem náročné předehry, kdy konečně vyčerpaní "milenci"mohou započít akt plození.

Takto příroda prověřuje nejen kvalitu a vhodnost srnce pro reprodukci, ale i srny. Zkusme se vžít do role např. čiplenky, která poprvé prožívá tu hrůzu, že se za ní řítí mnohem větší, suptící pronásledovatel jako pes, který by ji měl strhnout. Prchá jako o život se všemi naučenými úhyby, odskoky a všemi způsoby, které mají za účel zmást pronásledovatele. Pak jistě pochopíme, že nemá čas ani možnost "vybírat" si partnera podle jakýchsi lidských měřítek a námi chápaných estetických znaků. Každá srna by mohla ohlásit znásilnění. Starší srny jednají s větším přehledem, ale všichni účastníci říje musí podat úctyhodné fyzické výkony, zdatnost a obratnost, uplatnit všechny své smysly, aby se mohli v říji prosadit. 

Následuje doba krátkého soužití, srnec i teritoriální po několik dní se od získané srny nevzdaluje, častokrát ji pokládá a je postupně více a více ve stavu vyčerpání. 

Pak lze pozorovat, že se srna klidně paství a srnec vedle ní ulehne, když se ta o pár metrů vzdálí, srnec za ní popojde, ledabyle utrhne něco vegetace a znovu v blízkosti srny zalehne. To jsou známky velké vyčerpanosti po enormním výdeji energie nenahrazované příjmem potravy, ale čerpané ze zásob organizmu. V žádném případě již tento srnec nemůže sledovat co se děje v jeho teritoriu, může být i mimo něj i ohrožován jiným sokem, ba ani o dění ve svém okolí nemá zájem, odevzdaně kopíruje pohyb srny. Tyto popsané fáze nemusí proběhnout všechny, počáteční mohou odpadnout nebo se zkrátit, když se např. srna setkává se srncem ve stejném pastvišti nebo jejich stávaniště jsou v jednom teritoriu. Po opadnutí vášně a splnění první fáze rozmnožování se srna po co nejmenší ztrátě kontaktu se srnčetem k němu natrvalo vrací, přechází do normálního životního denního rytmu. 

Srnec ihned nebo po krátké rekonvalescenci může a nemusí vyhledávat druhou nebo i třetí říjnou srnu, s více či méně vyčerpávajícím průběhem dobývání a vlastního pokládání. Absolvovat celou říji vyžaduje od srnce vynikající fyzické a zdravotní předpoklady, zásobu energie, schopnost užití všech smyslů a v nemenší míře i uplatnění zkušeností z předchozích let a zděděných instinktů. To vše spolu s genetickým typem předává svým potomkům. Srnčí říje spadá u nás do období konce července a začátku srpna. V této době 2 - 3 týdnů musí být oplozeny všechny srny, které vstoupily do říje. Připraveni splnit své životní poslání jsou k tomu s plným nasazením za každých okolností i všichni srnci schopní rozmnožování. A tak, po vyčerpání dospělých srnců, se podle složení populace ke konci říje dostává i na mladší ročníky, což neškodí ani tak ve spojení s dospělou srnou, ale je nevhodné u mladých srnek. 

Po skončení říje se vyčerpaní srnci ztratí, "zmizí". Odpočívají v krytu, je to velká změna po rušné říji, jejíž dobu, trvání a průběh ovlivňuje hlavně počasí vrcholícího léta, nadmořská výška, prostředí a hustota populace i její složení. Za krásného letního počasí je její průběh nejzřetelnější a nejtypičtější. Dosavadní rozdíly jedinců v hierarchii a teritoria jsou již během říje a po ní rozrušeny, zapomenuty, neobnovují se územní značení, hraby a ostrouhávání. Později se vynořují a mladší zapojují i do tlup, v září, s příchodem podzimu, všechna zvěř se ve zvýšené míře paství před zimou k vytvoření fyzických zásob pro zimní období. Srnci před zimou shazují parůžky a všechna zvěř postupně přebarvuje do zimního osrstění. Srna, která nevstoupila do říje nebo nebyla z jakýchkoli důvodů oplodněna, může být říjná v listopadu a plod se vyvíjí přímo bez utajené březosti. Srnčí zvěř je věrná svému stávaništi, krátkodobě ho mění jen kvůli lepší potravní nabídce, klidu apod. zavládne mír a smír všech mezi všemi. Srny dále vodí svá srnčata, zaučují je na denních příhodách, chrání je před nepřáteli a jsou zárukou toho, že mladý, nezkušený dorost přečká obtížné zimní období. 

V našich podmínkách hlubokého sněhu po několik zimních měsíců totiž žádné srnče bez matky zimu nepřečká. Tehdy přichází vhod nedoceněná pomoc myslivců. Zima může mít u nás dvě nebo i více obtížných kritických fází, které tato zvěř musí prožívat. Bývá to vždy po napadnutí velké vrstvy čerstvého sněhu anebo po slabém přimrznutí povrchu zavlhlé silné vrstvy sněhu, který neunese tenké spárky běhů srnčí zvěře. Především mladá zvěř, pokud není včas odvedena starší srnou do nižších poloh nebo nemá přístup k dobře dotovanému krmelci, trpí velkými ztrátami. Obtížně se pohybuje, je snadným terčem pro pytláky, toulavé psy a lišky. Těžko překonává terénní překážky, mantinely u silnic a břehy vodních toků. Tehdy dochází k největším ztrátám. Dalším obdobím, které může mít kritický dopad na srnčí populaci, je přechod ze zimní na jarní zelenou potravu. 

Zvěř po přečkání zimy, kdy přežívá z vlastních tukových zásob a převážně z ohryzu a okusu dřevin, případně je přikrmována u krmelců, se náhle po několika měsících půstu dostane na vzrostlejší trávu či na ozimé obilí, přesytí se jimi a v průjmech uhyne. Podobný stav mohou vyvolat i dietní chyby při přikrmování v krmelcích např. celým zrním ječmene nebo pšenicí, zmrzlou vyhozenou siláží ze statků apod. 

Všem těmto situacím lze zabránit a předejít tím, že srnčí zvěř je v zimním období navyklá na přikrmování, kromě sušené letniny, kterou již v předjaří málo přijímá, i dužnatým krmivem a hlavně ovsem nebo i obilným šrotem s otrubami a plevami (v poměru cca 1 : 1), kterými zvěř nikdy nepohrdne a toto krmivo vždy zabrání tomu, aby se v období náhlého přechodu stala riziková, nezvyklá, potrava převažující a předejde se dalším ztrátám, hlavně na mladé zvěři. Takto neoslabená zvěř přečká za pomoci myslivců lépe těžké zimní období a zdravá vstupuje do jara, očekávaného období hojnosti, spojeného s tvorbou paroží, přebarvováním, pokračujícím vývojem plodů u srn.

Bohumil Lhota

SRNEC OSMERÁK. Chování srnčí zvěře v nejdůležitějších obdobích reprodukce. #Srnčí zvěř, Lovy srnčí zvěře, Na loveckých stezkách, Srnčí říje, Srnčí zvěř

Srnec osmerák

ZE ŽIVOTA SRNČÍ ZVĚŘE

Naše poznání života zvěře ve volné přírodě se většinou skládá z mozaikovitých pozorování, náhodných setkání, z nichž si po letech vytvoříme ucelený a nejvíce pravdivý obraz. Mnohdy, aniž známe pravý důvod, se nám zdá, že se chová výjimečně, inteligentně, jindy až hloupě (nepochopitelně). Z toho vznikají různé zavádějící hypotézy, které mohou být šířeny dále a mohou být přijímány naší veřejností, pokud není vybavena vlastními zkušenostmi z pozorování chování zvěře v jejím celkovém profilu.

Výstřelky a nenormální chování si ponecháváme v paměti jako zajímavosti a tak je také prezentujeme jako náhody a krajnosti. 

Popíši chování srnčí zvěře v nejdůležitějších obdobích reprodukce, jak jej znám z oblasti našich hor a podhůří, kde jsou členité, málo přehledné terény, kde se střídají lesní a polní kultury s méně úživnými biotopy, kde se srnčí neseskupuje do velkých tlup a stávaniště mění jen z nutnosti, například v době zimní nouze. Budu také opakovat známé skutečnosti, ale myslím, že je to v dané chvíli nutností, vzhledem k popsaným okolnostem.
Členitost, těžší přístupnost a dostatek krytu umožňuje srncům zde dospět a zestárnout (zatímco v jiných, zcela přehledných polohách, tuto šanci ani nemají). 

 Od začátku jara, při přechodu na zelenou stravu na ozimech a trávě je srnčí zvěř méně opatrná a paství se na otevřených plochách, ještě v rodinných tlupách, i za denního světla. Tehdy je nejvhodnější doba k získání přehledu o kvalitě populace v honitbě, výběru k případným budoucím chovatelským zásahům. Dochází k vytloukání paroží srnců, které vyrůstalo dosud v lýčí, se zvyšováním hormonální činnosti vzrůstá i neklid a snaha o obnovu a vytvoření teritorií a obhajobě jejich hranic. 

Od jarního přebarvování a vytloukání paroží (dochází k němu u starších srnců dříve, u mladších později), ostruhují stromky, větve a keře na stejných místech a nových při upevňování hranic svého teritoria. Přitom vytvářejí předními běhy hroby, seškrabováním hrabanky či drnu, podobně jako při přípravě lože, jenomže s větší divokostí a bujností a pravidelně je obnovují. 

Mají vizuální i pachový účinek díky činnosti pachových žláz. Tím se snaží odvrátit zájem případného uchazeče o teritorium. Je to jejich potřeba, pocitové nutkání související s obhajobou teritoria. Vytváření teritorií je dáno každému zdravému a vitálnímu srnci dospívajícímu a dospělému. Pravidlem je, že na stálá, vybraná teritoria s biotopem poskytujícím nejvhodnější prostředí pro život srnce je od jara vyvíjen tlak dospělých jedinců a jen jeden jej jako své stálé stávaniště získá. Své soky vytlačuje a ti si hledají a nacházejí stávaniště horší, menší, nezajišťující všechny potřeby, případně se vydají do sousedního teritoria, kde se zkusí prosadit anebo žijí na obvodě teritorií ve stálém kontaktu s teritoriálními srnci. Zaměřují se více na ještě níže postavené mladíčky, které teritoriální srnec ani nepronásleduje. Význam teritoria bychom neměli přeceňovat. Na přehledných místech je toto území větší, ve členitých menší. Závisí i na hustotě zazvěření. 

V dobře spravovaných honitbách, kde žijí i staří, silní srnci, opatrní, pohybující se převážně jen v noci, ztrácející opatrnost až v době říje (divíme se pak, odkud se vzali), procházející napříč teritorii, účastní se říje aniž by pracně teritorium vytvářeli, vnášejí zmatek do místní utvořené hierarchie, jsou příčinou vážnějších půtek a soubojů. Podle zpátečního paroží jim říkáme škůdníci, protože teritoriální srnce ohrožují. I oni mají své místo a účel i podíl na průběhu říje, možná nijak nevýznamný. Třeba tím, že narušují určitý pořádek a rozptylují srnce dál od jejich letitých stávanišť a zabraňují tak příbuzenské plemenitbě. Srny zatím mají jiné starosti, vstupují do vrcholné březosti a zabývají se kladením srnčat a péčí o ně.

Starší srny kladou srnčata, vzhledem ke své větší hmotnosti lépe vyvinutá, věnují jim lepší péči, lépe se starají o jejich bezpečnost včetně zahnání nebo odlákání nepřítele, než srnky mladé (které jim nemohou dát do vínku ty přednosti jako srny starší), zde dochází přirozeně i k větším ztrátám. Tehdy již jsou vytvářeny předpoklady pro budoucí teritoriální srnce a kvalitní srny. Již proto srny vodící srnčata nemění své původní stávaniště (přecházením do jiných teritorií srnců), vždyť ta jsou teprve dvouměsíční, kojená, na matce silně závislá, nemají plně vypěstované obranné reflexy před nebezpečím, po delší dobu se nedokáží o sebe postarat.

 Srna se sama denně vícekrát paství bez srnčat, ale ta odpočívají nedaleko v krytu a srna se po jejich vypísknutí ihned úprkem vrací na jejich obranu. Přitom (pouze starší srna) neváhá v minutě předními spárky ukopat kočku i mladou lišku, pokud ta nestačí z blízkosti srnčat včas prchnout, nebo odlákat většího útočníka.

Do vlastní říje nejdříve vstupují starší srnci, kteří nejčastěji doprovázejí mladé srny. Srnec, Srnčí zvěř, Srnčí říje, Lovy srnčí zvěře, Na loveckých stezkách

Srnec obecný

Horké a suché počasí může zpomalit začátek říje i o dva týdny

V takové situaci přináší změnu přelom počasí, obzvláště vícedenní větrné a deštivé počasí, po jehož skončení se objeví velké množství zvěře s vysokou aktivitou. Vítané je po horkých dnech také přeháňkové počasí s krátkými přeprškami, které zvěř velmi osvěží. Na začátek a průběh říje má vliv také výskyt hmyzu sajícího krev. Hromadné nálety těchto obtížných společníků drží zvěř dlouho do noci v krytu a navíc znepříjemňují život lovcům. Do vlastní říje nejdříve vstupují starší srnci, kteří nejčastěji doprovázejí mladé srny. V dozvucích říje pak lze snadno napískat mladé, dosud odbíjené jedince.

Průběh srnčí říje je závislý na povětrnostních podmínkách, včetně momentálních výkyvů počasí. Všeobecně se pěkné ustálené počasí jeví jako nejvhodnější. Extrémně horké a suché počasí, které není přerušené jedinou bouřkou, přinášející mírné osvěžení, má však na říji právě opačný účinek. Zvěř je potom velice unavená, brzy zatahuje a srnci se málo potkávají na hranicích svých teritorií. Zvěř má také menší výběr potravy, velká vedra ji nutí zůstávat po celý den v krytu před obtížným hmyzem a aktivita se projevuje teprve po setmění. Náhlá bouřka s přívalem vody je osvěžením, které přináší prakticky okamžitý zvrat a aktivita zvěře vzroste v podstatě z hodiny na hodinu. Z mnoha dalších odchylek stojí za zmínku alespoň vliv tlumivých dusných letních večerů, kdy srnčí citlivě reaguje na výkyvy atmosférického tlaku a přiskakuje špatně. Mnohem lepších výsledků lze po takovém večeru dosáhnout za ranních hodin. 

Všeobecně je také známo, že vytrvalý déšť, mlha a silný vítr spojené s náhlým ochlazením mají za následek útlum říje. Zvěř je nedůvěřivá a ztrácí chuť na zvýšený pohyb v mokrých travinách. Naproti tomu jsou nejlepší vyhlídky na úspěch, tj. na setkání se starým nebo průběrným srncem, ve chvílích, kdy se po deštích trvajících celý den a noc konečně vyčasí. Tehdy je veškerá zvěř aktivní, srnci reagují na srny v různém stupni říjnosti, na pohyb soupeřů a hlad nutí zvěř zdržovat se mimo kryt až do pozdních dopoledních hodin, kdy již svítí slunce.

SRNČÍ ŘÍJE A MYSLIVCI. #Srnčí zvěř, Lovy srnčí zvěře, Srnčí zvěř, Srnčí říje, Pravidla lovu srnčí zvěře, Příroda a myslivost, Myslivcův sen

Srnčí v říji

Průběh srnčí říje je závislý na povětrnostních podmínkách, včetně momentálních výkyvů počasí.

 Všeobecně se pěkné ustálené počasí jeví jako nejvhodnější. Extrémně horké a suché počasí, které není přerušené jedinou bouřkou, přinášející mírné osvěžení, má však na říji právě opačný účinek. Zvěř je potom velice unavená, brzy zatahuje a srnci se málo potkávají na hranicích svých teritorií. Zvěř má také menší výběr potravy, velká vedra ji nutí zůstávat po celý den v krytu před obtížným hmyzem a aktivita se projevuje teprve po setmění. Náhlá bouřka s přívalem vody je osvěžením, které přináší prakticky okamžitý zvrat a aktivita zvěře vzroste v podstatě z hodiny na hodinu. 

 Z mnoha dalších odchylek stojí za zmínku alespoň vliv tlumivých dusných letních večerů, kdy srnčí citlivě reaguje na výkyvy atmosférického tlaku a přiskakuje špatně. Mnohem lepších výsledků lze po takovém večeru dosáhnout za ranních hodin. Všeobecně je také známo, že vytrvalý déšť, mlha a silný vítr spojené s náhlým ochlazením mají za následek útlum říje. Zvěř je nedůvěřivá a ztrácí chuť na zvýšený pohyb v mokrých travinách. Naproti tomu jsou nejlepší vyhlídky na úspěch, tj. na setkání se starým nebo průběrným srncem, ve chvílích, kdy se po deštích trvajících celý den a noc konečně vyčasí. 

Tehdy je veškerá zvěř aktivní, srnci reagují na srny v různém stupni říjnosti, na pohyb soupeřů a hlad nutí zvěř zdržovat se mimo kryt až do pozdních dopoledních hodin, kdy již svítí slunce. Kromě atmosférických poruch ovlivňují říji také místní podmínky. Zcela zvláštní průběh má srnčí říje tam, kde je nadměrná úroda lesních plodů a zvýšený pohyb lidí. Celý cyklus života zvěře a průběh říje je tím silně narušen a neplatí žádná ustálená pravidla. Srnci jsou více pozorní a nedodržují ani pravidelné ranní a večerní aktivní období. Za zmínku stojí i průběh říje v lánech kukuřice, velkých monokulturách obilovin a na zabuřenělých nekosených plochách. Nepřehledný terén a chladný kryt bez obtížného hmyzu zcela mění rytmus života zvěře a myslivecké možnosti jsou zde menší. Je jen malá šance, že se nám podaří napískat srnce na volné plochy, pakliže sem sám nesměřuje za svítání nebo se na nich neobjevuje za poledne. Samotné vábení je především zkouškou trpělivosti. Zkušený srnec dokáže nepozorovaně přijít a jistit dlouho v úkrytu. Po posledním vábení proto musíme vyčkat nejméně dvacet minut před samotným odchodem. Nejsnáze lze přivábit mladé srnečky, kteří přiskakují ze zvědavosti a nedočkavosti velmi rychle. 

 Problémem zůstává přivábení starého zkušeného srnce, který je obezřetný, ví kde má svoji srnu, které se drží a dokud ji neobtěžuje jiný srnec, nenechá se obvykle nalákat. V tom případě lze odvábit srnu nejdříve hlasem srnčete a zajde-li tato do úkrytu, lze jejím hlasem přivábit také srnce. Na to už reaguje i starý srnec, který se obává přítomnosti konkurentů. Vábení srnců není ani zdaleka tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Stávají se sice případy, kdy se srnec doslova přiřítí k vábícímu lovci nebo kdy se objeví téměř na ono pověstné pískání kolečka od trakaře, ale ty jsou zcela ojedinělé. Máme-li však udělat co nejvíce pro zdárný průběh lovu, musíme se držet několika zásad. Prvním z nich je již zmíněný vhodný čas pro vábení. Známkou začátku říje je časté těsné pronásledování srn srnci, jejich čenichání s větrníkem u země, kdy snadno přejdou bez povšimnutí i naši stopu, ačkoliv jindy by rychle zmizeli v krytu. 

Probíhá srnčí říje

 Prvním příznakem toho, že říje ještě nezačala a není tedy vhodný okamžik pro vábení je stav, kdy především starší srnci vycházejí pozdě, pouze se objevují na hranách lesních porostů, dlouho jistí a v okamžiku nebezpečí mizí. V říji takto svůj prostor soustavně a bedlivě nekontrolují a tuto úlohu přebírají srny u kterých se zdržují. V začátcích říje, kdy srnec ještě nezareaguje přiskočením odpovídá na dobré vábení zvednutím, hrabánkováním a obnovováním výtlučků na hranicích teritoria, případně zaútočí na srnce, který se dosud popásal v bezpečné vzdálenosti.

 Druhým dosti průkazným znakem je to, že srny stále ještě vodí srnčata, nebo se nevzdalují od lesních okrajů, kde je mohou v bezpečí odkládat. Je známo, že starší srnci již před samotnou říjí vyhledávají společnost mladých srn. Dokud je však těsně nesledují na pastvě a nevstávají sami, jestliže se jim tyto během dne vzdalují, nelze ještě mluvit o říji. Totéž platí o situacích, kdy ve stejném období odhánějí starší srnci mladší ze svých teritorií. Vábit lze v podstatě za každého počasí a v kteroukoliv denní dobu. Nejlepších výsledků lze samozřejmě dosáhnout ráno a večer, kdy je srnčí zvěř v největším pohybu. 

Po ukončení ranní aktivity přichází vhodná doba mezi 9 a 13 hodinou, po nichž následuje odpočinková fáze a intenzita pohybu zvěře sílí opět po 15 hodině. Určitou výjimkou v běžném průběhu říje jsou tzv. polední srnci, které lze zastihnout za největšího úpalu na volných plochách a to jak v polích, tak na pasekách nebo travnatých plochách. Nejde jen o kusy připískané, ale také o zvěř volně se potulující v oblasti svého teritoria. 

Často lze takto v době říje zastihnout i velmi starého srnce, který se jinak objevuje teprve za pozdního soumraku a již s rozbřeskem zatahuje zpět do krytu. I takový srnec, nemá-li u sebe srnu je velmi vnímavý na vábení. Můžeme ho nejčastěji zastihnout v okolí jeho hrabánků, na okrajích porostů, mezi malinami, na holinách vroubících křoviny, v okolí potoků a pod. Při volbě stanoviště musíme počítat s tím, že budeme případně svoje místa měnit a tato by neměla být ani příliš daleko ani příliš blízko od sebe. 

Musíme si uvědomit, že srnec je schopen zachytit vábení až na vzdálenost 1 km a je-li bez srny, přichází obvykle blíž. Zvuk vábení se pochopitelně tlumí terénními vlnami, větrem, šuměním porostu, zvukem tekoucí vody a pod. Důležité je, aby jeden srnec neslyšel vábení z více stran za sebou. Není-li totiž ještě v plné říji, mohli bychom ho zradit. Při vábení je nutné dobře se krýt stromem, keřem, pařezem, balvanem, metrem dříví nebo alespoň trsem travin. Rovněž musíme pamatovat na to, že i slabý vítr nebo prudká změna jeho směru by mohla naše úsilí pokazit. Čich srnce hraje kromě zjištění nebezpečí také další roli - čím více se srnec blíží k místu, odkud se ozývá pískání, tím více se orientuje čichem a hledá pachové stopy říjné srny. Nenachází-li je odchází a je proto nutno neotálet s případným odstřelem. Po zaujmutí stanoviště se snažíme odhadnout, odkud by se mohl srnec objevit. Nejpravděpodobnější je směr od krytiny, mlází, pole obilí nebo jiného porostu. Oblíbenými místy srnců během říje jsou lesní plochy s různě starými porosty, pasekami, zrušenými oplocenkami a klidnými houštinami. 

Často je ovšem směr i objevení zcela nečekané a srnec se doslova zjeví v nepředvídatelném směru. Velmi vhodné je také vábení u jetelin a obilovin, kde i srnec zdržující se u říjné srny ztrácí orientaci a může přiskočit. V takových místech srnci rádi vyhledávají nízké pahorky a pahrbky, kde hrabánkují a vytloukají. Stanoviště je nejlépe volit u stromu nebo jiné opory pro zbraň, která nám přidá potřebnou jistotu při střelbě. Po příchodu na místo si musíme upravit celý prostor, abychom mohli případně přešlápnout nebo se otočit do jiného směru, vhodné je odstranit z místa suché listí a větévky, které by nám zvěř zradily. Na stanovišti u stromu věnujeme pozornost také větvím ve své výšce i těsně nad hlavou. Musíme na ně dát pozor, ale neodlamujeme je, prozradili bychom se předem. 

Zrazený srnec se vzdaluje potichu nebo s bekáním, záleží na jeho stáří a zkušenostech. Vábení lze asi po hodině opakovat i na stejném místě, neboť zrazený srnec nespojuje pískání srny se spatřením člověka.

MILOVÁNÍ V PŘÍRODĚ Srnčí milování v říji je zážitek pro myslivce i fotografa přírody. Milování světu vládne, Srnčí říje, Srnčí zvěř, Lovy srnčí zvěře, #Srnčí zvěř.

Srnčí milování začátem srpna

SRNČÍ MILOVÁNÍ

Srna prodělává před okamžikem, kdy je k páření náchylná, jistou přípravnou dobu,
ve které se její pohlavní ústrojí k oplozovacímu aktu připravuje. V tuto dobu vylučuje ze svírky charakteristicky zapáchající hlen, kterým hlavně při močení navětřuje svoji stopu. Srnec, který takovou stopu navětří, se okamžitě dá po ní, aby takovou srnu vyhledal. Ten je všeobecně v každé roční době k pohlavnímu aktu připraven, vydrážděn však bývá teprve tímto charakteristickým pachem. Přírodou je to tak účelně zařízeno, aby se v této přípravné době co nejvíce srnců kolem srny nashromáždilo a jen nejsilnější a nejzdatnější si vybojoval přístup k ní, po této přípravné době oplodnil a tím vytvořil záruku zdatného potomstva. Srna toto prodělává v přípravné době, kterou bych nazval "předříjí". Srny se zmocní neklid, střídá i za dne místa, přestává pravidelně vycházet na obvyklou paši, paství se neklidně jistí často a bez příčiny a prchá před srncem, který k ní přiskakuje zváben její říjnou stopou. 

Ještě patrněji můžeme tento počátek říje pozorovat na srnci. Přestane pravidelně střídat, toulá se i ve dne po navětřených stopách srn, které sleduje větrníkem hluboko ve stopě jako pes barvář. A setkají-li se na těchto záletech dva srnci, honí silnější slabšího a dochází často k urputným potyčkám. Toto vzájemné honění spadá hlavně do doby přípravné - předříjné. V této době honí srnec jak čiplenku, tak i starou srnu, ovšem bezvýsledně, což ho přivádí do nejvyššího stupně podráždění a říjnosti, domáhá se i násilně odměny své drsné lásky a v tu dobu slyšíme, jak trýzněná srna naříká. Často jsem se domníval, že srnec honí jen čiplenku a že jen tedy tato naříká, když jí srnec nutí "k vůli"a že srna starší se bez honění srnci poddá a naopak, že že ho pískáním vábí k sobě. Toto podle mého dlouholetého pozorování není správné. 

Srna vábí srnce pískáním tehdy, když po uplynutí předříje se k ní srnec nepřidružil, což se stává hlavně tehdy, když je málo srnců a více srn. Píská pak i čiplenka z touhy po srnci. Tato vstupuje do říje o několik dnů dříve než starší srna, což je pochopitelné, protože není kojením srnčat zeslabena, která již kladla a tohoto roku srnčata vodí. Proto na začátku říje srnce honit hlavně čiplenky. 

Srnec také nepřinutí čiplenku ani starší srnu, ani štvaním, ani dorážením parůžky, aby ho přijaly. V pravý čas připustí i čiplenka srnce bez naříkání a naopak nepustí ho i stará srna, když přípravná doba ještě neuplynula a naříká jako čiplenka, byť i ne tak markantně, když na ni srnec prudce doráží. Každý zkušený myslivec ihned pozná, honí-li srnec čiplenku nebo dospělou srnu. 

Čiplenka běží přímočaře v největší úzkosti, zatímco stará srna, která ví, o co jde, uniká srnci spíše hravě a v kruhu bystře odskakuje, když na ni srnec doráží...

SRNČÍ ZVĚŘ VÁBENÍ Technika a zásady úspěchu. Chování lovce při vábení. Geschreck je zvuk, který většina myslivců vůbec nezná...

Srnec v říji

Vábení srnců v říji

Pravděpodobně nejjednodušším druhem zvěře je z pohledu lovu vábením zvěř srnčí. Vábení je v tomto případě založeno na vnitrodruhové komunikaci a vychází ze dvou základních principů.

Prvním a nejznámějším způsobem je vábení v říji, kdy srnci reagují na hlas říjné srny. Používá se při něm imitace několika typů hlasových projevů, které se vzájemně kombinují. Na to, jak správně hlasy modulovat, a zejména na to, jak je sestavit do odpovídajících slok, existují nejrůznější, mnohokrát diskutované a mnohokrát publikované názory. Následující popis tudíž nemusí být tím jediným správným ani jediným použitelným.
Základním hlasem používaným při vábení je pískání srny sestávající z kratších, jednoduchých a výše posazených tónů. Interpretovat je lze jako: „Fi-fi-fi“ Po nich obvykle následuje známé: „Pia-pia-pia-pia-pia“.

Dalším typem zvuků je pískání honěné srny, na kterou dotírá srnec, při němž jsou předchozí písknutí prodlužována a jsou zakončena kratším zvýšením tónu. Popsat se dají jako: „Pííá-pííá-pííá“.

Posledním druhem hlasu je tzv. „geschreck“, který lze nejlépe charakterizovat jako zděšené (nebo vášnivé?) vypísknutí. Sestává z delšího: „Pííí“, po kterém následuje drnčivé zakončení. Lze je vykouzlit pouze pomocí některých vábniček, respektive těch, které mají delší a volný rezonanční jazýček. Typickým příkladem jsou Nordik, Buttolo, univerzální srnčí Devana nebo Hubertus.

Geschreck je zvuk, který většina myslivců vůbec nezná a tudíž jej ani nepoužívá. Ten, kdo jej uslyší poprvé, bývá doslova zděšen a dopředu jej odmítá s odůvodněním, že na něco podobného srnec reagovat nemůže a že si podobnou improvizací zvěř pouze vyplašíme. Opak je ale pravdou.
Veškeré popsané zvuky se imitují relativně snadno. Výjimku představuje pouze geschreck, který je třeba nacvičit. Obavy z drobných odchylek jsou u něj ale téměř zbytečné a podle mých zkušeností různé variace příliš nevadí. Pro srnce bývají v tomto směru někdy lákavé i neskutečné zvukové projevy, které sami považujeme za nepovedené.

Obecný poznatek ukazuje, že čím jsou hlasy intenzívnější, tím jsou pro srnce dráždivější. Mám vyzkoušeno, že i skutečně intenzívní tóny, jsou-li samozřejmě interpretovány správně, srnce přitahují.
I zde si nicméně musíme zopakovat dříve připomínané „všeho s mírou“. Každý uměle napodobovaný zvuk do přírody nepatří a je-li opakován příliš intenzívně a příliš často, vnese do populace neklid, dokáže rozvrátit přirozený běh pochodů a věci pouze ublíží.

Intenzívní zvuky, mezi které patří zejména zmiňovaný geschreck, by se proto měly používat víceméně vzácně jako kratičké vyvrcholení vábení a na stejném místě by se neměly po sobě často opakovat. Navíc by měly každé vábení opravdu pouze završit a neměly by být jeho nosným prvkem.
Obecně platí, že při jednotlivých seskupeních vábení v říji by se mělo začínat jednoduššími a méně provokativními tóny. V praxi to znamená, že po příchodu na místo a uplynutí vhodné doby potřebné pro uklidnění okolí, která by měla podle situace představovat asi 15-20 minut, začneme vábit nejdříve slokami složenými z 5-10 tišších jednoduchých písknutí.

Nedostaví-li odezva, můžeme přidat písknutí hlasitější a následně pokračujeme slokami, v nichž seskupíme na začátku jednoduché pískání a na konci několik písknutí honěné srny.
Celou sérii zakončujeme 1-2 slokami, v nichž přechází pískání honěné srny v 2-3 geschrecky.
Po ukončení vábení v každém případě setrváváme dalších zhruba 15-20 minut na místě. Zejména staří srnci dokáží dlouho postávat v úkrytu a pozorovat cílový prostor, případně si nás rádi velmi pečlivě obejdou, aby se dostali pod ideální vítr.

Mezi každým seskupením pískání si dopřáváme několik minut klidu, nachystáme si zbraň a bedlivě sledujeme okolí. Srnec se někdy doslova zhmotní na okraji porostu bez jediného zapraskání větvičky, jindy se přižene s mohutným rámusem a supěním přímo pod posed.
Není na škodu, dodržíme-li na jednom loveckém místě celé popsané schéma. A to i tehdy, přichází-li srnec již na některou z prvních slok vábení. Při zintenzívnění zvuků a zvýšení jejich dráždivosti totiž vábením pokrýváme stále větší prostor a lákáme k sobě i méně rozhodné srnce.
Ze stejného důvodu během prvních slok zvuky tlumíme, nejlépe sevřením vábničky v dlaních. Odměnou někdy bývá i několik kusů zvěře, které nám v jediné dobře zazvěřené lokalitě ochotně přiskočí během několika desítek minut. Často se pak ani nestačíme divit, kolik srnců se nám v honitbách prochází. V každém případě ale vábení uzpůsobujeme, co se týká délky, času i jednotlivých slok, momentální situaci.

Srnec

Popsaný mechanismus vábení srnců v říji je pouhým doporučením jednoho z možných postupů. Samozřejmě, každý z myslivců si může pro svoje podmínky a po nasbírání zkušeností utvořit model vábení vlastní. Osobně se snažím výše uvedeného schématu víceméně držet. Odpovídá totiž nenásilnému způsobu vábení, který co nejméně zasahuje do průběhu říje. Zásadně se také na stejná místa vracím v jedné sezóně spíše výjimečně. V případě, že tak učiním, pak minimálně s týdenním odstupem. I zvěř potřebuje čas na přirozený chod biologických potřeb.

Vábení v říji používám v několika situacích. První z nich je klasická čekaná, kterou si vábením zpestřuji a zvyšuji při ní šance na setkání se zajímavým srncem. Rozumně provedené vábení nevadí ani během čekání na jinou zvěř. V tomto případě si celé výše popsané schéma rozvrhnu na celou dobu čekání, přičemž mezi jednotlivými slokami činím delší pauzy a vábení končím minimálně půl hodiny před odchodem z čekaniště.
Další situací je cílené vábení, kdy během jednotlivých vycházek střídám několik stanovišť, a to nejen v podvečerních a ranních hodinách, ale příležitostně i během dne. Tento mechanismus aplikuji pouze během zhruba jednoho týdne, kdy srnčí říje vrcholí. Na jedno místo, na němž opět jedenkrát aplikuji popsané schéma vábení, přitom počítám se zhruba hodinou čistého času. I při tomto systému je samozřejmostí dodržení ostatních popsaných zásad.

Občas si neodpustím ještě jeden způsob vábení, který však obvykle používám víceméně výjimečně na vybraných místech. Speciálně se jedná o okraje obilných lánů nebo travnatých porostů, ke kterým se někdy dostanu během dne.
Ve vhodném úkrytu, z něhož je dobrý rozhled, zde písknu jednu kratičkou, nicméně intenzívnější sloku obsahující všechny popsané hlasy. Zalehlí srnci většinou neodolají, zvednou hlavu a odhalí svoji přítomnost v krytině, a to i tehdy, nachází-li se poblíž rujné srny. Tímto postupem nesleduji jako primární cíl jejich přivábení, nýbrž pouhé obeznání a zevrubnou kontrolu stavu. Po uklidnění situace se z místa nenápadně stahuji.

Pro vábení se snažím vybrat stanoviště tak, aby co nejvíc splňovala obecné zásady popsané v předchozím příspěvku. Nejde tedy pouze o posedy a kazatelny, ale o veškerá vhodná místa, kde mohu z krytu přehlédnout co největší prostor, zejména směrem po větru. Jednou z podmínek je zde blízkost vhodné krytiny (zarostlé paseky, meze, okraj porostu řepky, kukuřice, obilovin nebo houštiny), kterou srnčí zvěř miluje.

Ideálním jsou pro umístění čekaniště různé keře a hustší stromy v lesním plášti s nízko zavěšenými větvemi, stromová seskupení ve volnějším prostranství nebo alespoň kmeny silnějších stromů. Tato místa mám většinou již dopředu ošetřena proříznutím několika větví a vyčištěním přístupového šouláku. Kmeny stromů poslouží dobře jako opora pro zbraň.

Nelze-li jinak, usedám těsně u podobného krytu na stoličku s pohotově připraveným monopodem a přehodím přes sebe kus maskovací sítě. Přestože se to někomu bude zdát jako latina, mám vyzkoušeno, že podobné provizorní krytí srnec zrakem na několik desítek metrů neodhalí. Samozřejmostí je ovšem dobrý vítr a nenápadné pohyby.
V případě srnčí říje je velmi diskutovaným tématem správná doba pro vábení. Vábit se nesmí příliš brzy, protože srnce tím jen zneklidníme a později nám budou na vábení reagovat špatně.

Mgr. Josef  Drmota

VÁBENÍ ZVĚŘE SRNČÍ Vábení, Srnčí zvěř, Srnčí říje, Lovy srnčí zvěře.

Srnčí říje

Vábení hlasem srnčete 

Méně známé je vábení srn pomocí hlasu srnčete, který se nejčastěji popisuje jako vysoké opakované: „Pííju“. Srny jsou zodpovědné matky. Na volání svého potomka proto reagují velmi dobře a ochotně.
Napodobení jemného pískání srnčete je možné na většinu laditelných srnčích vábniček, nicméně vábiči uvítají zejména předladěné nástroje. Sáhnout můžeme po všech typech vábniček uvedených v předchozím textu. U většiny výrobců nalezneme vábničky laděné přímo na hlas srnčete. V případě laditelné vábničky Nordik není problém dosáhnout požadovaného zvuku příslušným nastavením kroužků do pevně daných zářezů a jednoduchým stiskem membrány zuby. Modulace zvuku v tomto případě vyžaduje krátké zacvičení.

Osobně jsem nejlepší reakce srn při imitaci hlasu srnčete zaznamenal při použití laditelné vábničky Devana, která má v boku předvrtaný otvor. Za normálních okolností vydává kontaktní zvuky dospělé zvěře, po jednoduchém zakrytí bočního otvoru se tón zvedá na hlas srnčete. Srny na tuto vábničku vždy reagovaly naprosto spolehlivě a přiskakovaly okamžitě.

Otázkou samozřejmě zůstává, kdy lze uvedený způsob vábení používat. Ideální je doba, kdy se v přírodě mladá srnčí zvěř přirozeně vyskytuje. Hlasem srnčete lze navíc vábit všechny predátory a reaguje na něj i černá zvěř. Nicméně musíme vždy počítat s reakcí dospělé srnčí zvěře. Zvuk je pro ni evidentně zneklidňující a stresující. Z tohoto důvodu používám hlas srnčete velmi nerad a výjimečně.
Pro cílené vábení srny existují jen dva důvody. Prvním je říje, kdy srnec stojí u srny, nereaguje na klasické vábení, ale přichází za srnou, která někdy přijde za hlasem srnčete.
Druhým důvodem je pak průběrný odstřel slabých rodinných skupin, kdy potřebujeme naráz ulovit srnu i její srnče. 

Podle zvyklostí lovíme samozřejmě nejdříve srnče. Srna nám však odskočí. Po krátkém uklidnění situace je ji však v ideálním případě možné přivábit nazpět, protože svoje mládě hledá. Někomu možná přijde podobná lest jako nehumánní, nicméně pro chov srnčí zvěře je odstranění srn vodících slabá srnčata zcela zásadní. Spoléhat se na jejich pozdější ulovení je již značně ošidné.

SRNČÍ ZVĚŘ krajina příroda a myslivec. Názory myslivců, #Srnčí zvěř, Srnčí říje, Lovy srnčí zvěře, Pravidla lovu srnčí zvěře, lov, Trofeje,

Srnčí říje

Jak je to dnes?

Za stávajících podmínek se srnci proberou již v mládí a pod tlakem přísné hodnotící komise se silný šesterák z opatrnosti pardonuje. Mám i zkušenosti, že v běžné praxi pokud k jeho ulovení dojde, tak se na přehlídku často ani nedostane.

K tomu ještě přistupuje zkušenost, že pokud byl v jednom roce viděn mimořádně silný srnec, tak na devadesát procent se tento srnec v příštím roce již ve sledované lokalitě neobjevil. Možná byl uloven jinde, ale spíše mu nepříznivé podmínky již v příštím roce stejnou trofej (mimořádně silnou) nedovolily nasadit.

Je mi bohužel asi souzeno, že se v mnoha svých úvahách často prezentuji jako skeptik. Domnívám se ale, že doba mé myslivecké praxe - bezmála šedesát let, je dosti dlouhá na to, abych si mohl dovolit mít na některé věci svůj osobitý názor.
Je nepopíratelnou skutečností, že lidská činnost by měla mít svůj smysl a cíl. Tedy ta naše nás musí stále nutit, abychom se snažili nám svěřený objekt své činnosti zlepšit. Jenže v dnešní době, kdy se zajíc stal ve velké části honiteb zvěří téměř vzácnou, stala se hlavním dodavatelem zvěřiny zvěř srnčí. Takže srnec uspokojuje touhu po trofeji a srna s dorostem zabezpečují zvěřinu až do Silvestra.

A nejen to. Rozhlédneme-li se po dnešní české krajině, vidíme buď ohromné lány monokultur, které se po sklizni mění v potravně sterilní plochy a nebo jsou tam ještě větší plochy pastvin, kde travní porosty jsou pro srnčí zvěř absolutně nevhodné. Mezi tím hledat políčka se šťavnatým jetelem a nebo vonné louky určené k sušení stejně voňavého sena bývá často velmi namáhavým úkolem.

Přimysleme si k tomu ještě kyselé deště, krajinu hemžící se turisty, cykloturisty na horských kolech, případně všudypřítomné houbaře, neexistuje v krajině snad jedno zákoutí, kde by na zvěř stres nečíhal ze všech koutů.

Myslivost

#Názory myslivců, #Srnčí zvěř, Srnčí říje, Lovy srnčí zvěře, Pravidla lovu srnčí zvěře, lov, Trofeje, 

Myslivci jsou ochránci přírody? Co je to za nesmysl? Což může být nějakým ochráncem přírody ten, kdo zabije srnu, muflona či jelena? Srnčí zvěř, Lovy fotoaparátem, aktivity radosti a milování života, Myslivecké léto

Srnec po říji je zasmušilý a unavený

SRNEC JE PO ŘÍJI UNAVENÝ

Vracel se, asi po rvačce, kterou jsem neviděl, odehrávala se za keřem, kam zahnal slabšího srnce.

Srnec se vrací unavený a říje stále probíhá. Srnčí říje.

Před 50 lety byl měsíc červen ustanoven Měsícem myslivosti a ochrany přírody. Ve vztahu k veřejnosti byl a je myslivci využíván především ke zdůraznění nutnosti ochrany zvěře, jejího životního prostředí a přírody jako celku.

Dokladem, že myslivci jsou skutečnými ochránci přírody, je jejich samotná celoroční činnost:

Vysazují remízky pro zvěř, ale i pro ostatní živočichy, včetně zpěvného ptactva. Obdělávají políčka pro zvěř a i dalšími prostředky se starají o úživnost přírody pro všechny druhy zvěře.
V době strádání zvěř správným způsobem přikrmují a chrání.
Umělým a polodivokým chovem posilují snižující se stavy drobné zvěře, zejména bažantů, kachen, ale i vypouštěním zajíců se snaží zastavit jejich úbytek.

Myslivci jsou všude v přírodě ráno první, znají proto dokonale život zvěře, ostatních živočichů, její problémy a potřeby. Mohou si udělat dokonalý přehled o tom, který druh je silně ohrožen a který ještě "silněji". Navrhují proto případné změny v legislativě, ale pro silné ochranářské lobby zpravidla úplně bezvýsledně, takže některé druhy jsou ještě ohroženější.
Prakticky všichni myslivci dodržují zákony, doby hájení a respektují všechny chráněné druhy živočichů. Od těch jednotlivců, kteří to poruší, se distancují a sami dbají o jejich potrestání.

Všude je koukol mezi pšenicí, v každém oboru, kategorii, v každé skupině se objeví zlo. Vezměte si třeba policisty - i mezi nimi jsou zloději a podvodníci.

Ale proč má za to malé procento těch špatných trpět ta většina dobrých? U policie, i u myslivců.

Začátek říje je asi poslední týden v červenci a vrcholí někdy třetího srpna. Proč mi přiskakují pouze mladí srnci?

Srnčí říje 

Od kterého dne začínáme vábit?

 Je velmi důležité mít přehled, kdy u vás v honitbě začnou klást srny srnčata, neboť od tohoto momentu uplyne téměř přesně 67 dní, kdy je srna opět říjná, tedy připravená k pokládání. Velmi záleží na nadmořské výšce, v nížinách je to dříve, ve vyšších polohách později.

 Začátek říje je asi poslední týden v červenci a vrcholí někdy třetího srpna. A není dobré v této době vábit, neboť tím můžeme citelně narušit průběh říje. Starším srncům bychom měli dát šanci splnit svou povinnost vůči přírodě.
Starší a staré srny přicházejí do říje dříve než čiplenky a mladé srny, a proto asi po týdnu milostných radovánek dá srna srnci velmi výrazným způsobem najevo, že akt lásky skončil a srnec si jde hledat jinou družku, A právě v této době bychom měli začít s vábením.

Nejpříhodnější doba k vábení srnců je tedy od třetího do patnáctého srpna a příjemných překvapení se můžeme dočkat až do konce srpna. 

Právě v této době máme největší šanci přivábit ty nejstarší srnce, ti již po říji zregenerovali své síly a vydávají se znovu na toulky, často i za hranice svého teritoria. Budeme se divit, ale málo známým faktem je, že mladí srnci mohou srny pokládat i v říjnu při pozdní říji. Už se mi často stalo, že na mou snahu navábit srnu nebo čiplenku naříkajícím srnčetem mi přiběhlo několik srnců všech věkových tříd jako při říji. Toto chování může mít dvě vysvětlení. Budˇ byli někteří z nich říjní nebo žárliví a nebo přišli bránit srnče před predátorem.

Proč mi přiskakují pouze mladí srnci?

Toto je asi nejčastější otázka. Je to naprosto jednoduché, vábíte příliš brzy. Pokud začneme s vábením nedočkavě již při začátku říje, budou nám logicky přiskakovat mladí srnci, kteří nemají srnu. Starší a staří teritoriální srnci jsou v této době zaměstnáni srnami. Jak jsem již řekl, nebudeme na začátku a v průběhu říje vábit, leda bychom viděli samotného srnce. 

Pískáním znepokojujeme srnčí zvěř a to není pro průběh říje dobré. Zaujměme při říji raději úlohu pozorovatelů a pokud uvidíme odstřelového srnce ve společnosti srny, budeme se snažit zvuky naříkajícího srnčete přivolat srnu, kterou většinou srnec následuje.

Zrazený srnec se vzdaluje potichu nebo s bekáním, záleží na jeho stáří a zkušenostech. #Srnčí zvěř, Srnec, Lovy srnčí zvěře, Srnčí říje.

Trofejový srnec

Oblíbenými místy srnců během říje jsou lesní plochy s různě starými porosty, pasekami a klidnými houštinami. 

Často je ovšem směr i objevení zcela nečekané a srnec se doslova zjeví v nepředvídatelném směru.

Vhodné je také vábení u jetelin a obilovin, kde i srnec zdržující se u říjné srny ztrácí orientaci a může přiskočit. V takových místech srnci rádi vyhledávají nízké pahorky a pahrbky, kde hrabánkují a vytloukají.

Stanoviště je nejlépe volit u stromu nebo jiné opory pro zbraň, která nám přidá potřebnou jistotu při střelbě. Po příchodu na místo si musíme upravit celý prostor, abychom mohli případně přešlápnout nebo se otočit do jiného směru, vhodné je odstranit z místa suché listí a větévky, které by nám zvěř zradily. Na stanovišti u stromu věnujeme pozornost také větvím ve své výšce i těsně nad hlavou. Musíme na ně dát pozor, ale neodlamujeme je, prozradili bychom se předem. Zrazený srnec se vzdaluje potichu nebo s bekáním, záleží na jeho stáří a zkušenostech. Vábení lze asi po hodině opakovat i na stejném místě, neboť zrazený srnec nespojuje pískání srny se spatřením člověka.

Nikdy bychom se neměli při vábení zdržovat v nepřehledném terénu, kde bychom uviděli srnce až na krátkou vzdálenost, nestačili bychom jej ani přečíst, ani střelit. Vábit lze také z posedu, ale pískání pak musíme určitým způsobem upravit, utlumit směr rukou či vhodně využít vanoucího větru.

Vlastní vábení je nutno nejdříve odposlouchat, nejlépe od někoho, kdo vábit umí nebo přímo v přírodě od říjných srn. Stejně výhodné je zvládnout také hlas srnčete, který je vyšší než pískání srny. Písknutí říjné srny začíná výše a končí níže a obě tyto části jsou v určitém poměru. Syrový zvuk vábničky lze modulovat v sevřených dlaních. Nepískáme také do stále stejného směru, ale měníme jej. Nepřeháníme počet pískání, ale raději se ozýváme v kratších seskupeních s přestávkami. Na jednom stanovišti by se měl počet písknutí v jednotlivých seskupeních snižovat a intervaly mezi seskupeními by se měly prodlužovat.

Vábit se doporučuje začít asi deset minut po příchodu a úpravě stanoviště. Zbraň máme pohově připravenou ke střelbě, z bezpečnostních důvodů raději zajištěnou, přestože někdo doporučuje zbraň odjistit abychom cvaknutím pojistky srnce nezradili. Mnohem častější je však zrazení zvěře pohybem nebo špatným větrem. Počátek vábení vypadá tak, že zapískáme vícekrát, nejvíce však asi desetkrát po sobě. Srnec, který reaguje na první pískání přichází obvykle dosti rychle. Nemusí však přijít přímočaře, ale časté jsou zastávky, ověření situace a odbočování ze směru. Pokud je srnec určen k odstřelu, je lepší dále nepískat a neváhat s výstřelem, neboť srnec je ve stavu vrcholné obezřetnosti a zradit jej dokáže sebemenší neopatrný pohyb. 

Po prvním zavábení čekáme asi 10 minut a zapískáme šest až sedmkrát po sobě, postupně prodlužujeme intervaly a zkracujeme seskupení. 

Během jednotlivých vábení stále pozorně sledujeme okolí. Opatrní srnci nás dokáží obcházet okolo a snaží se chytit vítr. Ten by měl proto jít od nás do volného prostoru. Při pískání z posedu musíme mít na zřeteli, že zvuk není přirozený a nepískáme proto od okamžiku, kdy by srnec mohl vnímat, že zvuk přichází z místa nad terénem.

Srnec a léto začátek říje a vábení. #Lovy srnčí zvěře, Pravidla lovu srnčí zvěře, Srnec, Vábení, Srnčí říje. Stávaniště a ochozy.

Pan srnec, mladý a krásný - před říjí

Srnce je v tomto období možné přivábit napodobením hlasu říjné srny, které se provádím pomocí speciální srnčí vábničky.

 Úspěšné bývá také napodobení hlasu odloženého srnčete, za kterým často přichází říjná srna a druhotně i srnec, který při ní stojí. Období bezprostředně následující po říji není již pro lov vhodné, jelikož srnci odpočívají a jejich pohybová aktivita je malá.

Teprve září obvykle přináší změnu tím, že po žních rychle mizí velké plochy krytiny i potravní možnosti, zvěř se shlukuje u zbývajících zdrojů, mění svoji denní i noční aktivitu a objevuje se opětovná pravidelnost ve využívání stávanišť a ochozů. Dochází také ke zklidnění vzájemných vztahů v populaci. To nám mimo jiné umožňuje úspěšně dokončit průběrný odstřel srnců v rámci první věkové třídy.

Obtížnější situace přetrvává po žních v oblastech, kde jsou ještě na stojato velké plochy kukuřice, které poskytují zvěři klid, kryt i paši.

V takových místech bývá naděje na úspěch větší pouze tam, kde tyto plochy sousedí s loukami, mezemi a remízky, kde má srnčí zvěř možnost krýt část svých potravních potřeb. Bohužel i na tato místa vychází za takřka úplné tmy.


#Lovy srnčí zvěře, Pravidla lovu srnčí zvěře, Srnec, Vábení, Srnčí říje, 

Jak nafotografovat srnčí říji? #Srnčí říje, Srnčí zvěř, Myslivecké fotografie

Období srnčí říje se vyznačovalo horkým, suchým počasím, pouze noci přinášely trochu úlevu. Nejkrásnější byla časná rána, kdy bylo ještě příjemně chladno, vzduch voněl a na trávě se třpytily krůpěje rosy.

Období srnčí říje a fotografie

 Ptáci už počátkem srpna příliš nezpívali a tak když jsem s prvními známkami rozbřesku procházel mezi poli a pásy křovin, bylo téměř ticho, přerušené ojediněle trylkem skřivana, zavoláním křepelky, zvukem v dálce jedoucího auta nebo vlaku.

Chodil jsem střídavě na několik míst, ale poněvadž jsem si předsevzal nafotografovat srnčí říji, chodil jsem hlavně do otevřeného terénu, kde je více světla a lepší přehled.
Ten den jsem ještě za šera chvátal do míst, kde jsem doufal, že se srnčí bude stahovat. Úmorná vedra takřka vysušila potoky a zvěř přece musí někde pít! Patrně tak činí v noci a ráno bude zacházet do krytu. Na to jsem spoléhal a vytipoval si potok, který sice už takřka netekl, ale v hlubších tůních bylo zatím vody dost. Potok protékal v těch místech krajem polního lesíka, nad ním, do svahu bylo již posečené obilné pole a dále velký lán kukuřice, v níž mělo srnčí dobrý kryt a přes den se tam zdržovalo.
Když jsem po strništi docházel k potoku a nahlédl přes terénní vlnu, viděl jsem ležet srnčí pár na strništi asi 200 m před sebou. Mladý srnec s vysokými parůžky občas zavíral oči a dřímal, srna se po chvíli zvedla a začala brát trávu, která prorůstala strništěm. Srnec ji brzy následoval, aby se pak dost laxně pokoušel srnu honit. Zdálo se, že to hlavní se odbývalo za chládku, v noci. Asi po půlhodině střídavého popásání a náznaků honění se stáhli do lesíka k potoku.
Přešel jsem ke kraji lesa také a usedl na zvýšený okraj. Měl jsem přehled na celý svah se strništěm nad sebou, až k lánu kukuřice.
Na vzdáleném konci pole vyšel z kukuřice kus daňčí zvěře - silná daněla bez dančete, směřovala pomalu k potoku. Přímo nade mnou vyšlo z kukuřice letošní lišče a za soustavného očichávání terénu se blížilo ke mně. Jakmile narazilo na moji stopu, dlouhými skoky se vrátilo do kukuřice. Mezitím zašla k potoku do křoví i daněla.
Začínalo se oteplovat, blížila se sedmá hodina, když v porostu lemujícím potok nastal opět pohyb. Krajem porostu táhli srnec se srnou, stejní, které jsem pozoroval ráno. Chvílemi se ztráceli v hustém porostu mladých olší, lísek a plané trnky, chvíli šli krajem pole a stále se blížili. Náhle se srna, která šla první, vynořila z křoví snad 15 metrů ode mne. Zůstala na mne chvíli udiveně hledět, ale to byl jen mžik, otočila se a zmizela v křoví.
Déle nemělo cenu tady čekat, zkusím ještě změnit stanoviště. Moc nadějí jsem si nedělal, čím více den pokročil, narůstalo vedro, ale v říji to až tak na závadu není. Přesunul jsem se asi kilometr, na opačnou stranu kukuřičného lánu, kde ve vysoké travnaté mezi je postavena kazatelna s dokonalým výhledem na všechny strany, tentokrát ovšem omezeném z jedné strany porostem vzrostlé kukuřice.
Seděl jsem jen chvíli a nad zatravněnou mez s přiléhajícím strništěm přilétl lovit samec motáka pochopa. Před 20 lety se tento pohledný dravec vyskytoval jen v okolí větších rybníků s rákosovými porosty, za uvedenou dobu se však rozšířil natolik, že dnes obsazuje každý vhodný kousek rákosin na mokrých místech mezi poli a běžně je k vidění, jak loví typicky kolébavým pomalým letem, zejména nad obilnými poli.
Zaujatý sledováním pochopa jsem ani nepostřehl, kdy se z kukuřice vynořil říjný pár. Ale hned mi bylo jasné, že se schyluje k tomu, co se už celý týden snažím, zatím bez úspěchu, nafotografovat. Srnec musel na říji připutovat z některé okolní honitby, chodil jsem do těchto míst od jara často a nepřehlédl bych jej. Mladší kus, se skoro černým parožím, dlouhé výsady, slušná hmota a perlení, takového jsem si přál, když jsem to plánoval. Ovšem, nevěděl jsem o takovém a teď tu byl, jak na objednávku.

Opatrně jsem sáhl po fotoaparátu se 400 mm objektivem, plný obav, ať se při milostném rituálu nevzdálí příliš z účinného dosahu teleobjektivu, ať někde nezavadím a nezpůsobím hluk, kterým bych je zradil a přišel tak o tuto jedinečnou, možná životní, příležitost.
Srnec příliš nemařil čas, po povinném úvodním kolečku se nahrbil, přitáhl větrník, nasál vzrušující pach a vzápětí se vzepjal a krátce pokládal. Když sklouzl dolů, po pár krocích zůstal apaticky stát, se svěšenou hlavou. 

Srna toho využila a zatáhla do kukuřice. Srnec se rychle probral z letargie a vklouzl za ní.

Bylo 8.30, slunce hřálo naplno. Se zašuměním vyrazil z kukuřice říjný pár, tentokrát ve svižném tempu, přeběhl mez a dostal se na strniště. Srna se snažila dostat přes strniště k potoku, srnec ji chtěl za každou cenu vrátit do kukuřice. Ale kde by to byl svedl. Srna vytrvale směřovala za svým cílem, při každé její kličce srnec přeběhl a brzdil, jen se za ním na strništi prášilo. Po chvíli srna dokázala, přes usilovnou srncovu snahu jí to překazit, zmizet v křoví, srnec chvíli s větrníkem u země slídil, aby pak zmizel za ní.

Zdeněk Kratochvíl, text příspěvku

PŘEDŘÍJE. V této době honí srnec jak čiplenku, tak i starou srnu, ovšem bezvýsledně, což ho přivádí do nejvyššího stupně říjnosti #Srnec, Srnec v červnu, #Srnčí zvěř, Srnče, Lovy srnčí zvěře, Pravidla lovu srnčí zvěře

Srnec obecný - Capreolus capreolus - Prohlížejte ve zvětšení!

Přírodou je to tak účelně zařízeno, aby se v této přípravné době co nejvíce srnců kolem srny nashromáždilo a jen nejsilnější a nejzdatnější si vybojoval přístup k ní, po této přípravné době oplodnil a tím vytvořil záruku zdatného potomstva.

Srna toto prodělává v přípravné době, kterou bych nazval "předříjí". Srny se zmocní neklid, střídá i za dne místa, přestává pravidelně vycházet na obvyklou paši, paství se neklidně jistí často a bez příčiny a prchá před srncem, který k ní přiskakuje zváben její říjnou stopou. Ještě patrněji můžeme tento počátek říje pozorovat na srnci. Přestane pravidelně střídat, toulá se i ve dne po navětřených stopách srn, které sleduje větrníkem hluboko ve stopě jako pes barvář. A setkají-li se na těchto záletech dva srnci, honí silnější slabšího a dochází často k urputným potyčkám. Toto vzájemné honění spadá hlavně do doby přípravné - předříjné.

V této době honí srnec jak čiplenku, tak i starou srnu, ovšem bezvýsledně, což ho přivádí do nejvyššího stupně podráždění a říjnosti, domáhá se i násilně odměny své drsné lásky a v tu dobu slyšíme, jak trýzněná srna naříká. Často jsem se domníval, že srnec honí jen čiplenku a že jen tedy tato naříká, když jí srnec nutí "k vůli"a že srna starší se bez honění srnci poddá a naopak, že že ho pískáním vábí k sobě. Toto podle mého dlouholetého pozorování není správné.

Srna vábí srnce pískáním tehdy, když po uplynutí předříje se k ní srnec nepřidružil, což se stává hlavně tehdy, když je málo srnců a více srn. Píská pak i čiplenka z touhy po srnci. Tato vstupuje do říje o několik dnů dříve než starší srna, což je pochopitelné, protože není kojením srnčat zeslabena, která již kladla a tohoto roku srnčata vodí. Proto na začátku říje srnce honit hlavně čiplenky. Srnec také nepřinutí čiplenku ani starší srnu, ani štvaním, ani dorážením parůžky, aby ho přijaly. V pravý čas připustí i čiplenka srnce bez naříkání a naopak nepustí ho i stará srna, když přípravná doba ještě neuplynula a naříká jako čiplenka, byť i ne tak markantně, když na ni srnec prudce doráží.

Každý zkušený myslivec ihned pozná, honí-li srnec čiplenku nebo dospělou srnu. Čiplenka běží přímočaře v největší úzkosti, zatímco stará srna, která ví, o co jde, uniká srnci spíše hravě a v kruhu bystře odskakuje, když na ni srnec doráží nebo se složí.



#Srnec, Srnec v červnu, #Srnčí zvěř, Srnče, Lovy srnčí zvěře, Zvěřina a kuchyně myslivce, Srnčí říje, Pravidla lovu srnčí zvěře