 |
| Srnčí říje |
Období srnčí říje se vyznačovalo horkým, suchým počasím, pouze noci přinášely trochu úlevu. Nejkrásnější byla časná rána, kdy bylo ještě příjemně chladno,
vzduch voněl a na trávě se třpytily krůpěje rosy. Ptáci už počátkem srpna příliš nezpívali a tak když jsem s prvními známkami rozbřesku procházel mezi poli a pásy křovin, bylo téměř ticho, přerušené ojediněle trylkem skřivana, zavoláním křepelky, zvukem v dálce jedoucího auta nebo vlaku.
Chodil jsem střídavě na několik míst, ale poněvadž jsem si předsevzal nafotografovat srnčí říji, chodil jsem hlavně do otevřeného terénu, kde je více světla a lepší přehled.
Ten den jsem ještě za šera chvátal do míst, kde jsem doufal, že se srnčí bude stahovat. Úmorná vedra takřka vysušila potoky a zvěř přece musí někde pít!
Patrně tak činí v noci a ráno bude zacházet do krytu. Na to jsem spoléhal a vytipoval si potok, který sice už takřka netekl, ale v hlubších tůních bylo zatím vody dost. Potok protékal v těch místech krajem polního lesíka, nad ním, do svahu bylo již posečené obilné pole a dále velký lán kukuřice, v níž mělo srnčí dobrý kryt a přes den se tam zdržovalo.
Když jsem po strništi docházel k potoku a nahlédl přes terénní vlnu, viděl jsem ležet srnčí pár na strništi asi 200 m před sebou. Mladý srnec s vysokými parůžky občas zavíral oči a dřímal, srna se po chvíli zvedla a začala brát trávu, která prorůstala strništěm. Srnec ji brzy následoval, aby se pak dost laxně pokoušel srnu honit. Zdálo se, že to hlavní se odbývalo za chládku, v noci. Asi po půlhodině střídavého popásání a náznaků honění se stáhli do lesíka k potoku.
Přešel jsem ke kraji lesa také a usedl na zvýšený okraj. Měl jsem přehled na celý svah se strništěm nad sebou, až k lánu kukuřice.
Na vzdáleném konci pole vyšel z kukuřice kus daňčí zvěře - silná daněla bez dančete, směřovala pomalu k potoku. Přímo nade mnou vyšlo z kukuřice letošní lišče a za soustavného očichávání terénu se blížilo ke mně. Jakmile narazilo na moji stopu, dlouhými skoky se vrátilo do kukuřice. Mezitím zašla k potoku do křoví i daněla.
Začínalo se oteplovat, blížila se sedmá hodina, když v porostu lemujícím potok nastal opět pohyb. Krajem porostu táhli srnec se srnou, stejní, které jsem pozoroval ráno. Chvílemi se ztráceli v hustém porostu mladých olší, lísek a plané trnky, chvíli šli krajem pole a stále se blížili. Náhle se srna, která šla první, vynořila z křoví snad 15 metrů ode mne. Zůstala na mne chvíli udiveně hledět, ale to byl jen mžik, otočila se a zmizela v křoví.
Déle nemělo cenu tady čekat, zkusím ještě změnit stanoviště. Moc nadějí jsem si nedělal, čím více den pokročil, narůstalo vedro, ale v říji to až tak na závadu není. Přesunul jsem se asi kilometr, na opačnou stranu kukuřičného lánu, kde ve vysoké travnaté mezi je postavena kazatelna s dokonalým výhledem na všechny strany, tentokrát ovšem omezeném z jedné strany porostem vzrostlé kukuřice.
Seděl jsem jen chvíli a nad zatravněnou mez s přiléhajícím strništěm přilétl lovit samec motáka pochopa. Před 20 lety se tento pohledný dravec vyskytoval jen v okolí větších rybníků s rákosovými porosty, za uvedenou dobu se však rozšířil natolik, že dnes obsazuje každý vhodný kousek rákosin na mokrých místech mezi poli a běžně je k vidění, jak loví typicky kolébavým pomalým letem, zejména nad obilnými poli.
Zaujatý sledováním pochopa jsem ani nepostřehl, kdy se z kukuřice vynořil říjný pár. Ale hned mi bylo jasné, že se schyluje k tomu, co se už celý týden snažím, zatím bez úspěchu, nafotografovat. Srnec musel na říji připutovat z některé okolní honitby, chodil jsem do těchto míst od jara často a nepřehlédl bych jej. Mladší kus, se skoro černým parožím, dlouhé výsady, slušná hmota a perlení, takového jsem si přál, když jsem to plánoval. Ovšem, nevěděl jsem o takovém a teď tu byl, jak na objednávku.
Opatrně jsem sáhl po fotoaparátu se 400 mm objektivem, plný obav, ať se při milostném rituálu nevzdálí příliš z účinného dosahu teleobjektivu, ať někde nezavadím a nezpůsobím hluk, kterým bych je zradil a přišel tak o tuto jedinečnou, možná životní, příležitost.
Srnec příliš nemařil čas, po povinném úvodním kolečku se nahrbil, přitáhl větrník, nasál vzrušující pach a vzápětí se vzepjal a krátce pokládal. Když sklouzl dolů, po pár krocích zůstal apaticky stát, se svěšenou hlavou.Srna toho využila a zatáhla do kukuřice. Srnec se rychle probral z letargie a vklouzl za ní.
Bylo 8.30, slunce hřálo naplno. Se zašuměním vyrazil z kukuřice říjný pár, tentokrát ve svižném tempu, přeběhl mez a dostal se na strniště. Srna se snažila dostat přes strniště k potoku, srnec ji chtěl za každou cenu vrátit do kukuřice. Ale kde by to byl svedl. Srna vytrvale směřovala za svým cílem, při každé její kličce srnec přeběhl a brzdil, jen se za ním na strništi prášilo. Po chvíli srna dokázala, přes usilovnou srncovu snahu jí to překazit, zmizet v křoví, srnec chvíli s větrníkem u země slídil, aby pak zmizel za ní.
Zdeněk Kratochvíl
