Lov a fotografie. Jezírko a kocourek Sammuel na lovu. Jezírko a kocourek - Sammuel na lovu u jezírka

Jezírko a kocourek - Sammuel na lovu u jezírka

Rybáři a myslivci nárůst počtů některých živočišných druhů nevítají. Především bobři, vydry a vlci jim totiž způsobují zásadní škody.

Bobr tady pracuje pravidelně....u rybníka

Vlci podle myslivců způsobí škody za 1,5 milionů korun. Velké problémy způsobuje také bobr evropský. 

Od roku 2010 do roku 2017 byly jím způsobené škody vyčísleny na 66,5 milionů korun, vydry za stejné období napáchaly stomilionovou škodu.„Nechceme vyhubit vydru, ale zároveň nechceme, aby byly vyhubeny naše původní druhy ryb, což v současné situaci hrozí,“ řekl Pavel Vrána, odborný referent životního prostředí z Českého rybářského svazu. Podle něj totiž škody napáchané vydrou nejsou pouze finanční, ale zásadním způsobem ohrožují také existenci některých původních rybích druhů. To jsou škody, které jsou podle rybářů nevyčíslitelné a nevratné. „Znamená to, že finanční náhrady nám nepomohou,“ uzavírá Vrána.

Problém s bobry řeší především rybníkáři.
Bobr totiž ničí některé vodní stavby a snižuje tak jejich bezpečnost. „Bobr bude chráněn, než se protrhne první rybník a způsobí škody na majetku nebo na životech,“ varuje Michal Kratochvíl, ředitel Rybářského sdružení České republiky. Způsob vyplácení kompenzací navíc podle něj nefunguje dobře, jejich výše dosahuje maximálně třiceti procent způsobených škod.

Vlk v zimě

V případě vlků chybí podle myslivců jasně stanovená hranice, kolik jich v naší přírodě může žít. 

„Chceme, aby stát jednoznačně definoval, kde je jaký únosný stav,“ říká předseda Českomoravské myslivecké jednoty Jiří Janota.

Za nejlepší řešení by myslivci považovali takzvanou zonaci, tedy jasné rozdělení území na místa, kde se vlci lovit smějí a kde je to striktně zakázané, aby tak bylo možné snadněji počty vlků regulovat v člověkem obydlených oblastech.

V letošním roce byly v Evropě hlášeny tři útoky vlka na člověka, dva v Polsku a jeden v Německu.


Ondřej Krutilek


#Bobr, lov na vlky, VLK V KANADĚ, Škodná, Honili myslivci, Jak na to?, Na loveckých stezkách, Predátoři, Žít ve svobodě

MEDVĚDÍ PEČENĚ

Medvědí pečeně

Oběd nebude! Huňáč.pojede do Belgie...

Ze San Franciska

Rozpočet: 2 kg medvědí zvěřiny, sůl, 20 dkg másla, 10 zrn celého pepře,
 1 cibule, 4 bobkové listy, 20 dkg kořenové zeleniny (celer, mrkev, petržel), 
½ lžičky mletého pepře, 1 l hovězího vývaru, ½ l červeného vína, 1 lžička krystalového cukru, 1 lžíce mouky.

Očištěnou zvěřinu necháme viset 4 dny. Pak ji osolíme, potřeme tukem a dáme na pekáč.

 Přidáme pepř, cibuli, bobkový list, nakrájenou zeleninu, mletý pepř. Pečeme za častého podlévání hovězím vývarem smíšeným s červeným vínem a lžičkou cukru.
Když je zvěřina měkká, vyndáme ji z pekáče, šťávu přecedíme, necháme vysmahnout, přebytečný tuk sebereme, zaprášíme moukou, povaříme.
Dbáme, abychom neměli více šťávy, než potřebujeme.

Nakrájenou pečeni obložíme dušeným červeným zelím.

Příloha: vařené brambory.

Sršeň asijský je pohromou zejména pro včelaře

SRŠEŇ ASIJSKÁ

Sršeň asijský nebo vosa čínská 

Tak se jmenuje agresivní hmyzí druh, který se dostal do Evropy náhodou se zásilkou bonsají a od té doby se vytrvale šíří Evropou. A postupně se blíží k českým hranicím!
 "Sršeň asijský se od roku 2004, kdy byla neúmyslně dovezena do jihozápadní Francie se zásilkou bonsají, šíří západní a jižní Evropou, a to poměrně rychle," upozorňuje na svých stránkách Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky.

Agresivní hmyz odborníci zaznamenali nejen na Pyrenejském poloostrově, ale také v Belgii, Německu či Anglii.
 "Nově se podařilo zjistit její hnízda i v Nizozemí - v září bylo hnízdo zničeno a nyní i na začátku října, k likvidaci dochází nyní," uvedla agentura. Sršeň asijský je pohromou zejména pro včelaře - evropské včely se totiž na rozdíl od těch asijských neumějí proti tomuto novému lovci bránit a umírají ve velkém.

#Sršeň obecná, Sršeň asijský, Škodná, HMYZ

Lov na lišku, Liška, Vábení, Predátoři, Škodná, Kulovnice, lov, #Lovecké stezky, Lovecká vášeň, Lovecké zátiší

Lov na lišku

Zakončení sezóny

Během minulých čtrnácti dní a několika posledních velmi promrzlých čekáních v různých částech honitby, se mi štěstí dost vyhýbalo. Lišku jsem sice párkrát viděl, ale byla daleko a neslyšela na vábení a v jednom případě mě přiběhla okouknout na pár kroků ze zad. Byl jsem proto rozhodnut, že naposledy zkusím štěstí o víkendu a Remington už pověsím definitivně do srnců na hřebík. Včera jsem však při venčení psa znovu zavítal do údolí u zahrádek za barákem, kde se mi zdařilo naposledy s vlečkou. I když je povrch velmi promrzlý bylo patrno, že stop od lišek v dolní části notně přibylo. Slunce vykonalo své a přivrácený svah byl už téměř beze sněhu, protější stráň a spodek údolí kolem cesty však poskytovali výbornou viditelnost. 

V sedm hodin tedy zasedám k chatě na vrchu sadu, krytý stínem tří smrků, rozkládám stoličku a trojnožku a poučen z víkendu zalézám do sedacího vaku. Měsíc svítí naplno a protáhlé stíny pomalu proměňují okolí. Po půl hodině na vrchu zahrádek vrzne branka a postupně sílící křupavé kroky mi po chvíli přivádí do zorného úhlu zapomenutého zahrádkáře. Na cestě pode mnou zastavuje, ale díky mrazu nevenčí, jen zapaluje cigaretu a mizí dole ve městě. Do půl desáté je klid a jen občas zavrní nedaleká rolba. Začíná mi trochu zalézat za nehty a tak s dobrým rozhledem i větrem vytahuji vřeštidlo a do nočního ticha vypouštím do všech stran srdceryvný nářek. 

Reakce je okamžitá a z přilehlé zahrádky pode mnou slyším šustění tlapek a cinknutí pletiva. Stahuji puškohled a bodem sleduji rychle se přibližující siluetu na tmavém pozadí sadu. Vydechnu až když se zastaví pod jabloní a začne panáčkovat. Záchranář si postupně prohopká celou louku, než mi definitivně zmizí dole na cestě a štípavá zima mi roztřepotá celé tělo. Po deseti minutách zaslechnu v místech kde zmizel zajíc nové a rychlejší, blížící se ťapání. Na bílé louce se objevuje podlouhlý stín. Při natáčení trojnožky si však škrtnu o zmrzlou hroudu a v puškohledu vidím jak liška prudce brzdí a upřeně sleduje mou pozici. V měsíčním stínu a s krytými zády mě nemůže vidět, tak beru do pusy myškovačku a zkouším ji tiše pobídnout. Dvakrát popoběhne s hlavou natočenou ke mně, ale celou cestu nás odděluje pletivo plotu dolní zahrádky. 

Při přiblížení k cestě pak prudce zabere a mizí po louce pryč. Beru tedy hlasitější turbomyškovačku a rychlým trylkem ji v půlce louky zastavuji. Tentokrát si ji pro změnu prohlížím přes větve jabloně nad cestou. Znovu tedy vyloudím pár trylků a liška si k mému překvapení sedá a začíná štěkat. Není to klasické skolení ale jen jednoslabičný hlas, nic méně ho opakuje do zblbnutí, snad třicetkrát. Neustále se ji snažím zvednout rychlými trylky, liška však sedí jak přibitá a v šestnáctinásobném zvětšení krásně vidím jak s každým štěknutím zaklání a trhá hlavou. Nevím co si myslí, ale každopádně když přejdu do strakapoudího drnčení zvedá se a rychle kluše zpět do míst kde vytáhla. Naštěstí ji hlasitý trylek těsně před zatáhnutím zastavuje naširoko a tak vydechuji a těsně nad drátěným plotem za ní přes údolí vysílám 3,6 gramové, poloplášťové Sako. To svoji práci odvádí bezchybně a sráží lišku do sněhu bez dalšího odkazování. 

Teprve teď se celý roztřesu zimou a loveckou horečkou a s velkými obtížemi se mi nakonec daří zabalit všechny svršky. Po sto metrech pak přicházím k mladé ale dost těžké lišce, poklekám a vzdávám jí pocty a děkuji Dianě za dnešní vydařený lov, který mi byl dopřán na dohled našeho domu. Šťastnou chvíli přerušují blížící se kroky a tak zhasínám baterku a pohledem vyprovázím dalšího zahrádkáře mířícího po cestě vzhůru a zároveň přemýšlím o celé vydařené zimní sezóně, která mi nabídla spoustu poučení a mnoho krásných loveckých i pozorovacích zážitků.

 Tak přátelé v zeleném, Lovu a Myslivosti zdar Petr H.

Sociální sítě, Myslivci sobě

PORTRÉT MLADÉ LIŠKY. UŽ MI NEŘÍKEJTE ŠKODNÁ - JSEM LIŠKA BYSTROUŠKA!

KUK NA MYSLIVCE - PŘEJETE SI MNE POCHOVAT?

V dubnu a květnu vrhá samice v noře tři až osm slepých mláďat

 o které se svědomitě stará. Nejdříve je jen kojí, a později jim předkládá natrávenou potravu. V této době obstarává potravu i lišák. V období, kdy liška odchovává mláďata, má mnoho starostí se sháněním potravy. V těchto případech se proto vydává na lov i během dne, a tak není výjimkou spatřit ji i v pravé poledne, kdy například na polích či loukách slídí po hraboších. Ti jsou v její potravě zastoupeni ve velké míře. Kdo měl možnost pozorovat lišku při „myškování“, kdy se předvádí elegantními skoky do výšky, určitě mi dá za pravdu, že je to nádherná podívaná. Liška se odrazí všemi čtyřmi najednou, a když zase dopadne na zem, má pod předními běhy uloveného hraboše. Je-li nasycená, tak si s ulovenou kořistí hraje. Hraboše pustí a potom ho znovu chytá.
Ovšem v době, kdy má starosti s mláďaty, tak si uloveného hraboše „uloží“ do mordy a jde na další lov. Stejným způsobem loví jiného hraboše, aby ho potom přidala k prvnímu ulovenému ve své mordě. Takto si počíná ještě nějakou dobu, a kdy má již plnou mordu, tak se vydá k noře za svými mláďaty. 

Proto můžeme spatřit lišku, která nese v mordě šest i více ulovených hrabošů najednou. Nikdy je neodkládá, jen další ulovené hraboše stále přidává do mordy.

 Odrostlejším mláďatům nosí rodiče před noru i živou a poraněnou zvěř, na které se učí lovit a usmrcovat. V srpnu jsou liščata již vyspělá, že se osamostatňují. Na podzim jsou již vzrůstem a zbarvením k nerozeznání od rodičů.

Liščin jídelníček je jinak velmi pestrý. Sbírá sladké ovoce, z keřů strhává zralé maliny, dovedně si počíná i při sběru borůvek, kdy zuby opatrně otrhává borůvky z větviček. Stejně si počíná i při sběru lesních jahod. Pochoutkou je pro lišky dozrávající oves.

To si liška stoupne na zadní, uchopí do mordy hrst klasů a zuby je zdrhne. Mezi zuby ji pak zůstanou jen zrnka, která rozkouše a spolyká.
Na zemi vyhledává brouky a jejich larvy. S chutí vyhrabává hnízda čmeláků nebo vos, aby se dostala na jejich chutné larvy. Dále najdeme v jejím jídelníčku různé obratlovce či drobné obojživelníky. V závislosti na množství potravy může liška za jedinou noc urazit až osmnáct kilometrů. Zajímavé je, že liška může ulovit i lasičku či tchoře, ale tuto kořist jen usmrtí a nekonzumuje.

Pozoroval jsem souboj lišky s tchořem. Tchoř se snažil utéct, ale pak jen na dotěrnou lišku cenil zuby a bránil se jejím útokům. Liška ho stále vytlačovala z bojiště a po chvíli se jí podařilo ho zakousnout. Usmrceného tchoře nechala bez povšimnutí ležet na zemi a odešla.

JEZEVEC

Jezevec

Jezevec lesní (Meles meles) se vyskytuje téměř v celé Evropě a Asii 

V České republice jsou dle mysliveckých výkazů jeho stavy odhadovány kolem 25 000 ks.  Jezevec je naše největší lasicovitá šelma. Má zavalité tělo o délce 60 - 80 cm s krátkými běhy (výška v kohoutku bývá kolem 15 cm) se širokými chodidly a dlouhými drápy. Dosahuje hmotnosti kolem 10 kg, na podzim až kolem 15 kg.

Na bílé hlavě má dva tmavé pruhy, které se táhnou přes světla ke slechům. Tělo je zbarveno šedě až šedohnědě.  Vyskytuje se téměř ve všech oblastech od nížin do hor v lesních porostech, kromě nížin a krajin s vysokou hladinou podzemních vod. Vyhovují mu teplejší lesnaté oblasti. Jezevec si vyhrabává složité podzemní nory často až několik desítek metrů dlouhé. Noru i okolí udržuje v čistotě. Je aktivní převážně v nočních hodinách.

Na zimu se ukládá na 3 - 4 měsíce k nepravému zimnímu spánku, kdy občas vylézá ven z nory. Během zimního období tráví tukové zásoby. Chrutí probíhá od jara až do letních měsíců.

 Březost je latentní. Jezevčice vrhá v únoru až březnu následujícího roku 3 - 5 mláďat, která jsou kojena až do počátku podzimu, kdy se osamostatní. Pohlavní dospělosti dosahují v druhém roce života. Jezevci se často shlukují v "hradu", kde žije více samic s mláďaty.

  Jezevec se živí živočišnou i rostlinnou potravou. Z živočišné potravy převládá hmyz, larvy, drobní savci, žížaly, mláďata ptáků, vejce, plži, myši a hlodavci. Z rostlinné potravy to jsou semena, plody, kořínky, plody ovocných stromů, houby a polní plodiny. Jezevec může napáchat značné škody zejména v intenzivních chovech pernaté zvěře např. v bažantnicích.

Co je to synantropizace druhů zvířat? V blízkosti lidských sídel je jim lépe. A myslivec na ně nemůže a potravy poblíž lidí je dost. Lidi je už nakrmí sami a chrání je zákony....

Jen je krmte, přijdou zas a víc bachyní a hladových selat

To, že s životem člověka spojily své životy různé druhy hlodavců (myš domácí, hraboš polní, krysa, potkan), hmyzožravců (rejsci, ježci, krtek), ptáků (vrabec domácí, špaček, kos, vlaštovka, jiřička, rorýs, hrdlička zahradní, pěnkava, lejsek šedý, sova pálená, sýc obecný, rehek domácí, konipas bílý atd.) je prostě fakt, 

vnímáme již takřka automaticky jejich přítomnost ve svém blízkém okolí a většinou se nepozastavujeme nad kolísáním jejich stavů. V několika posledních letech však můžeme pozorovat „synantropizaci“ různých druhů, které dříve laici považovali za tzv. „divoké“.

Srnec obecný, muflon, prase divoké, zajíc obecný, liška obecná, jezevec lesní, kuna skalní, bažant obecný, holub hřivnáč, hrdlička divoká, straka obecná, sojka obecná, kavka obecná, drozd kvíčala, drozd zpěvný, kachna divoká, poštolka obecná, sokol stěhovavý, kalous ušatý atd.. 

Většina z těchto druhů je zařazena do zvěře, tedy druhů obhospodařovaných myslivecky. Trend „synantropizace“ tak vyvolává u mnoha myslivců vrásky. Proč?

Důvody mohou být minimálně dva. Tím, že se zvěř „přesunuje“ do tzv. nehonebních lokalit tak ztrácejí možnost její regulace či chovu. Ztráta této možnosti se týká především zvěře srnčí, mufloní, černé, lišky, kuny skalní, straky. Druhý důvod, patrně závažnější, je zjištění, že přirozené prostředí již zmíněných živočišných druhů je natolik sterilní, rušené, nebezpečné, neúživné, že v blízkosti lidských sídel je jim lépe. Pro mnoho druhů tato synantropizace znamenala určité posílení stavů, hraničící až s jejich „záchranou“. 

Takto lze hovořit o bažantu obecném, hrdličce divoké, kavce obecné, kachně divoké, poštolce obecné, sokolu stěhovavém. Naopak, u jiných druhů, jakými jsou např. prase divoké, liška obecná, kuna skalní, straka obecná je synantropizace jakýmsi startovním výstřelem k naprosto nekontrolovatelnému a neregulovatelnému nárůstu stavů a nárůstu různých konfliktů s lidskou činností. Dalším významným momentem je „synantropizace“ tzv. invazních druhů, jakými jsou norek americký, mýval severní, nutrie říční. Tyto druhy by jaksi měly být „hubeny na potkání“, jelikož do naší přírody opravdu nepatří a mohou být i příčinou naprostého vyhubení některých vzácných a především místních živočichů. Zde jsou ale zajímavé dvě skutečnosti. Nikdo zcela pregnantně neřekne, jak se tyto zvířecí druhy do naší přírody dostaly. Ono obligátní rčení že „se jedná o uprchlíky z farem“ jaksi, při explozívním nárůstu jejich stavů, může akceptovat opravdu osoba neznalá a opravdu „nezávislý“ novinář. 

Chudinky malé kdo asi střelil mámu?

Nikdo zcela pregnantně nesdělí široké veřejnosti, která tyto „novoosídlence“ radostně a bezelstně přikrmuje, chrání (neboť ve většině případů tito sídlí v bezprostřední blízkosti lidí a lidských sídel), že se jedná vlastně o nebezpečí pro naši původní přírodu. Přeorají-li divočáci stadion, golfové hřiště, sjezdovku či zahrádku, jsou „určitě nebezpečně přemnožení vinou myslivců“, ale běda, kdyby mělo dojít k regulaci odlovem! Mimochodem, takovéto naprosté odloučení od reality jsem měl možnost shlédnout v jednom francouzském dokumentu. Nutrie páchají v okolí řeky Loiry dosti závažné škody, ale regulaci stavů mají povolenou pouze „ochránci přírody“ a provádějí ji – lukem. Hrozně si totiž pochvalují, že zvířata nejsou „stresována hlukem výstřelu“, výsledkem jejich půldenního snažení ale byla jedna postřelená nutrie, která se, spolu se zalomeným šípem, ukryla v noře. 

Problémem pro místní obyvatele a potažmo pro turisty je synantropizace medvěda hnědého. Nakonec zde je příčina a důvod synantropizace více než jasná. Proč by se obtěžovali sběrem lesních plodů či lovem nějaké neduživé a mladé zvěře, když obživu jim vcelku bez problémů zajistí popelnice a kontejnery u horských chat a hotelů.

Podle posledních zpráv bylo zažádáno o mimořádný odlov 20 medvědů, povolen byl odlov 2(!) kusů… Obdobně se totiž vyvíjí i situace s příchodem tzv. „velkých šelem“ na naše území. Přítomnosti velkých šelem (medvěda, vlka, rysa) v naší přírodě opravdu fandím – ale patrně nemohou žít všude (což je patrně zbožným přáním samozvaných „ochránců přírody“). Jejich „regulační“ tlak na vysoké stavy zvěře spárkaté se patrně bude míjet účinkem s tím, pokud budou k dispozici poněkud snadnější úlovky v podobě pasoucích se ovcí, skotu, koní či domácí brav na různých obydlených samotách. Značnou rozporuplnost bych také viděl v rozšiřování rysa ostrovida na Šumavě, která je také posledním útočištěm mizející populace tetřeva hlušce. Velmi zodpovědný přístup bych také vyžadoval v managementu stavů bobra evropského, vydry říční a kormorána velkého. 

V krajině, kde existují podnikatelské subjekty v chovu ryb a pěstování dřevin vidím takový zodpovědný a racionální přístup jako více než nutný… Synantropizace…Budeme se s ní setkávat patrně i nadále, pokud se nám ovšem nepodaří zrevitalizovat naši přírodu tak, aby opět byla domovem pro všechny živočichy, kteří prostě do té přírody patří. 

Zdeněk H.

LIŠKA - zápisky z úspěšných lovů lišek. Lišky mají právem můj obdiv...Lišky lovím pouze šoulačkou nebo čekáním na zemi u spádů či jejich lovišť. Liška, #Lovecké stezky, Lovecké příběhy, lov, Lovecké štěstí

Liška - zápisky z úspěšných lovů lišek

Lišky. Zvěř, se kterou mám mnoho krásných loveckých zážitků, které jsem za roky jejich lovů a pozorování začal důvěrně poznávat, to jak žijí, jak se chovají, co vše musí překonat a jak se umí přizpůsobit, aby v současném světě přežily. Nezastírám svůj obdiv k nim

Liškám se věnuji podstatnou část roku, od ledna do srpna. Zbytek roku vyplňuje intenzivní lov spárkaté, kdy stejně na lišky velmi často myslím a těším se na to, až za nimi zase vyrazím. Lišky lovím pouze šoulačkou nebo čekáním na zemi u spádů či jejich lovišť. Naprostou většinu lišek ulovím za světla. To mi umožňuje dobrá znalost jejich života. Lapání a norování jako způsoby lovu jsem už dávno opustil, jednak jsem přesvědčen, že loveckými zážitky se zdaleka nemohou rovnat ulovení lišky kulí na šoulačce, jednak cílený lov lišek šoulačkou a čekáním jsou pro lišky důstojnými způsoby lovu, a pro mne jediné možné, protože už pouhé čekání na posedu či kazatelně neuznávám a lov na újedi je příliš jednoduchý. Velmi často lišky pozoruji ve snaze vědět o nich co nejvíce.

Následující řádky jsou zápisky z úspěšných lovů lišek v jednom roce.

První - 2. leden

Konečně začalo pro mne jedno z nejkrásnějších období loveckého roku - lov lišek. Přestože jich mám ulovených už mnoho, těšil jsem se jak malý kluk na krásné šoulačky a čekané na zasněžených pastvinách a loukách.

Ráno jsem vyrazil na osvědčená místa. Lišky tudy vždy ráno zatahují z nočních lovů. Celý v bílém se pohybuji v čerstvém sněhu naprosto tiše. Oči slzí z protivětru, to nemám rád, je nutné být v každém okamžiku připraven na setkání s liškou. A hned asi po třech stech metrech šoulačky vidím lišku. Sedí na bílé pláni asi sedm set metrů ode mne a je dobře vidět i bez dalekohledu, je půl osmé ráno, chvíli ji pozoruji a najednou je u ní druhá. Hravě se honí po louce - kaňkování už probíhá.

Přesunuji se po vrstevnici asi o tři sta metrů dál na to správné místo, kudy půjdou zpět z nočního lovu. Kouřím, kontroluji vítr, a za chvíli už vidím obě blížící se lišky. Sněží, sice drobně, ale dost hustě na to, aby dálkoměr fungoval maximálně do 200 m. Dál to prostě neměří. Lišky společně táhnou kopcem nahoru, asi 80 m od sebe.

Vybírám tu bližší a odhaduji vzdálenost na 290 m. Nevím, co mně to napadá, nikdy to nedělám, asi je to tím, že jsem vzdálenost jen odhadl, neklikám a přenáším záměrný bod asi 20 cm nad lišku (mám nastaveno 200 m).

Chyba - v ráně vidím, jak se těsně nad liškou rozprskl sníh, ta nečeká a poměrně rychle mizí, odkud přišla.

Druhá liška chvíli jistí a pak pokračuje směrem ke mně. Pořád jde na ostro, nechávám ji přijít, zbraň mám připravenou na trojnožce, pomalu se blíží a stále při tom hledá myši. Nakonec se asi na 150 m zastavuje, zvedá hlavu a kouká před sebe, v dvacetinásobném zvětšení puškohledu je to skvělý obrázek. Mířím přesně na střed náprsenky, tyhle pohodové a naprosto jisté rány do vzdálenosti 200 m mám nejraději.

V ráně slyším tlumený úder kule a vidím typické „smetení“ lišky kulí ráže 243W.

Zapaluji „ježíškovský“ doutník a koukám na hodinky - je za pět minut osm. Přeměřuji vzdálenost, 147 m. A když zvedám poměrně velkého vyspělého lišáka s přesným zásahem, prožívám skvělý pocit z parádního lovu. První liška v novém roce je vždy zážitek.

Druhá - 23. leden

Mrazivé ráno, -11 °C, bezvětří. Brodím se, samozřejmě celý v bílém, sypkým a ukrutně vrzajícím sněhem. Svítání už končí, po zkušenostech s šouláním za liškami ranní tmou, mám zásadu, že vyrážím vždy až při takovém světle, abych bez optiky uviděl lišku na 300 m. Jinak jsem jich většinu zradil a šoulačky nebyly úspěšné. Navíc, lišky a zejména lišáci, jsou na lovu ještě dlouho po úplném rozednění, minimálně hodinu.

Sníh mi pod botami vrže, vadí mi to, přestože vím, že tento zvuk při šoulání loukami obvykle ničemu nevadí. V lese je to ale často naopak. Můj cíl jsou liščí nory v mezi uprostřed luk. Kaňkování je v plném proudu a lišky velmi rády vyhledávají nory, alespoň na chvíli, ne kvůli samotnému aktu páření, to probíhá vždy na povrchu, ale proto, aby si liška v těsné noře alespoň na chvíli od lišáka či lišáků odpočinula.

K norám mi zbývá necelých dvě stě metrů, když se asi sto metrů ode mne vynoří za terénní vlnou liška a za ní asi dvacet kroků lišák. Ihned rozhodím trojnožku, mířím směrem k liškám, ale fena se mi v té chvíli opět ztrácí za terénní vlnou. Okamžitě přenáším záměrnou osnovu optiky na lišáka a mačkám spoušť. V ráně jen vidím, jak lišák prakticky ihned zhaslý bezvládně padá do sněhu. K nástřelu měřím 102 m.

Stojím nad vyspělým lišákem, zapaluji doutník, a užívám si pocit z dobrého lovu.

Třetí - 20. únor

Po dlouhém období vysoké vrstvy sypkého prašanu opět vyrážím za liškami. Jakmile v zimě měkkoučký prašan zpevní natolik, že se lišky neboří, je ten nejlepší čas k jejich lovu.

Lišky naprosto pravidelně dodržují svoje spády. Jediná vyjímka je období kaňkování, ale to má zase svoje pravidla. Večerní čekaná na lišky u spádů je proto velmi efektivní způsob lovu. Nejraději mám místa, kudy lišky vytahují z lesů na lov a zároveň je z nich rozhled do daleka a hlavně na další spády. Při čekání tak obeznávám další lišky, na které se pak dá spolehlivě čekat.

Právě na takovém místě jsem čekal, asi 400 m ode mne dole pod kopcem byl další, velmi používaný spád. Na tom mém místě jsem se sice lišky nedočkal, ale s večerním šerem mi na onom dolním spádu vytahuje liška – nevýrazná hlava, typicky „krátké“ tělo, dolu nesená oháňka a specifický způsob pohybu, jakoby drobné cupitání, a je mi jasné, že to lišák není.

Čekám, co udělá, zda potáhne přímo k asi kilometr vzdálené vesnici, nebo se bude věnovat lovu myší. Liška chvíli hledá myši, sněhová pokrývka je ale dosti vysoká, a dává proto přednost cestě do vesnice za snadnou obživou.

Mezitím světla silně ubylo a bez optiky už nejsem schopen lišku sledovat. Vydávám se souběžně s ní po vrstevnici, stále zastavuji a kontroluji její pohyb.

Lišku už mám jen asi na 300 m, ale vidím, že volí směr spíše na okraj vesnice a začíná se mi vzdalovat. Myškuji, lišku stále pozoruji. A vida, liška se stáčí mým směrem. Pomalu kluše, chvílemi jakoby úplně mimo mne, jiným směrem, tak jak to lišky při vábení dělají. Ale její první reakce byla jasná, proto stojím s připravenou kulovnicí a jen čekám na možnost spolehlivé rány. Nelimituje mne ani tak vzdálenost, jako to, že v nastalé tmě je velmi obtížné přesně umístit tenoučký záměrný kříž na komoru lišky.

Střílím a liška odbíhá z nástřelu! Přitom úder kule byl velmi dobře slyšitelný a podle jeho zvuku to byla jednoznačně komora. Sleduji puškohledem odbíhající lišku, vidím, že její útěk je velmi kolísavý, nemůže udržet rovnováhu a asi 30 m od nástřelu náhle padá. Nechce se mi tomu ani věřit, po jiných silnějších rážích mi sice lišky běžně odbíhaly s dobrými komorovými ranami, ale po zásahu kule ráže 243W je to poprvé, po mnoha liškách s touto ráží ulovených. Prohlídka potvrzuje fenu a také naprosto přesný zásah na střed komory.

Čtvrtá - 21. únor

Následující ráno přijíždím do honitby o půl sedmé, už za plného světla. Jasná obloha slibuje pěkný mrazivý den. Stoupám do kopce asi tři stovky metrů k místu, kde lišky velmi často přechází přes louky a těším se na setkání s liškou za plného světla. Stojím, je naprosté ticho, bezvětří. Za chvíli mně mohutné bolení břicha nutí vykonat nezbytné. Věším varminta na trojnožku, pak dalekohled, dlouhý bílý kabát, vestu, foťák atd. Když se pak vracím k odloženým věcem, první oblékám vestu a přitom spatřím lišáka, myškujícího asi 100 m ode mne. V té chvíli už se bojím pohnout, vesta mi visí jen na pravém rameni, pomalu a opatrně odkládám na zem věci pověšené na trojnožce, až se dostávám ke kulovnici. Mířím v nepřirozené poloze, nechci ani hýbat s trojnožkou, lišák je opravdu blízko a já naprosto nekrytý na zmrzlém vrzajícím sněhu. V ráně slyším úder kule a lišák leží. Dooblékám se, na nástřel měřím 115 m.

Je sedm hodin a já si spokojeně zapaluji cigaretu. Konečně sníh ztvrdl a lišky se neboří. Teď to začne ...

Pátá - 21. únor

Odpoledne napadlo 5 cm čerstvého sněhu a já musel ven. Před pátou jsem v honitbě nazouval sněžnice, a zároveň pozoroval lišáka, který už kontroloval kraj luk u města. Měl štěstí, neustále jsem ho měl proti domům, nejdřív českým a pak německým.
Po příchodu na místo čekání za statkem na okraji luk si nejdřív sněžnicemi udusávám kruh, abych se mohl podle potřeby otáčet i s trojnožkou za liškami.

Za chvíli vidím další lišku asi na půl kilometru na okraji lesa. Stmívá se, pozoruji zajíce a srnčí, pak po horizontu přebíhá další liška. O půl osmé nevěřím svým očím. Jsou tři pod nulou a na zasněženou louku vbíhají dva jezevci a pobíhají spolu sem a tam asi dvacet minut. Pak další liška na horizontu vlevo a čáruje k lesu. Asi po patnácti minutách v její stopě další. Myškuji, ale liška pokračuje svým směrem a mizí mi v mezi.

Uplyne asi deset minut a najednou se zpod keře asi čtyřicet metrů ode mne vyloupne stín. Lišák a pokračuje přímo na mně. Pomalinku sundávám varminta z ramene, lišák zastavuje asi dvacet kroků ode mne. Něco se mu nezdá a odskakuje, i když neví, čeho se vlastně lekl. To znám, ihned mám zbraň v rameni a čekám, kdy se zastaví. Lišák to zná také a ví, co má dělat, a proto se typicky liščím způsobem zastavuje pěkně naširoko a jistí směrem ke mně.

V té chvíli už ale má kříž na komoře a láme se v ohni. Spokojeně měřím 88 m k nástřelu, je 20:15. Stojím nad starým, mimořádně vyspělým lišákem a užívám si sílu okamžiku. Zapaluji si, a kdybych nemusel ráno do práce, zůstal bych ještě venku a určitě dalších pár kmoter vytrestal. No co, jsou tu a zůstanou na příště.

Šestá a sedmá - 22. únor

Dnes jsem se díky shodě okolností dokázal uvolnit z práce dříve a vzhledem k ideálním podmínkám pro lov lišek samozřejmě honem na ně.

Jdu ke spádu, kde jsem včera ráno lovil lišáka napůl oblečený. Jen kvůli směru větru volím jiné místo. Sníh je pevný, lišku unese spolehlivě, mne ale jen se sněžnicem.

Místo na čekání volím tak, abych nebyl odkudkoli vidět proti obzoru, a zároveň se nijak neskrývám, ale v dlouhém bílém kabátě stojím na zasněžené louce. Dělám to tak i v létě, to jsem samozřejmě v zeleném a mám mnohokráte ověřeno, že zvěř mne vůbec nevnímá, navíc vidím dobře na všechny strany a nic mi nebrání ve výstřelu. Jen je nutné umět se správně chovat a zejména pohybovat, což je velmi důležité při zvedání dalekohledu či zbraně.

Po výběru vhodného místa si jako vždy upravuji sněžnicemi pevný kruh o průměru téměř tři metry, abych byl připraven střílet s trojnožkou všemi směry a nebál se udělat třeba úkrok do strany.

Jen to dokončím, a už vidím přetahovat lišku. Je ještě plné světlo, rychle měřím, nastavuji optiku a střílím. Úder kule je velmi dobře slyšitelný a liška leží. K nástřelu je to 228 m. Zapaluji si a prožívám nečekaně rychlý úspěch. Podívám se znovu přes bílou pláň k ležící lišce – a u ní stojí další!

Upustím cigaretu, rychle usazuji zbraň na trojnožku, lišák se mezitím dává do pohybu. Ukvapeně chybuji. Po ráně se lišák zastaví, rozhlédne a odbíhá za kopec.

Nadávám si, ukvapená rána mrzí. Dobře vím na základě vlastních zkušeností, že střílet na lišku se musí tak, aby byla zasažena. Každá chybená rána zvyšuje opatrnost lišek v honitbě, a to nejen u té chybené. To říkám hlavně těm, co mi tvrdí, že lišku bez rány nepustí, ať je jakkoli daleko.

Stojím dál, kouřím a náhle spíše vycítím, než uvidím, za sebou pohyb. Pomalu otáčím hlavu – a metr za mnou na sněhu kuna. Samec skalačky, doslova mi očichává boty. Ani se nehnu a čekám, co udělá. Kuna se leká, vyráží obloukem přede mne, to už je Varmint v rameni, a jak se zastaví, na 15 m z volné ruky střílím na malinkou komoru kuny.

Naprosto přesný zásah. Nechávám kunu ležet. Stmívá se, občas okolo projede běžkař. Asi po hodině vidím podle meze táhnout stín. Lišák. Už je špatně vidět, nechávám ho proto dojít na jistou ránu. Střílím a v optice vidím, jak padl v ohni. K nástřelu měřím 66 m.

Čekám dál, za chvíli se objevuje další liška a po ní ještě jedna, obě loví myši na místech, kde je sníh vyfoukaný větrem. Bohužel by to znamenalo střelbu na horizont, Takže po další hodině pozorování lišek stahuji všechny úlovky na jedno místo, chvíli nad nimi stojím s kloboukem v ruce, přemýšlím o dobře naplánovaném lovu a po nezbytném fotografování jedu domů, do tepla.

Osmá - 24. únor - Opět úspěšný lov.

Po dvou dnech vyrážím znovu. Je obleva a už cestou vím, že se s liškou setkám, počasí jsem si ani lepší nemohl přát. Na sněžnicích jsem se doplahočil v mokrém těžkém sněhu na kopec, místo čekané jsem musel operativně přizpůsobit větru, takže stojím uprostřed liščího loviště v louce. Místy byl sníh větrem vyfoukaný, takže teď při oblevě už jsou vidět pruhy trávy, na to právě sázím, sem přijdou na myši.
Už v 17 hodin stojím v louce ve svahu, asi 250 m od státní hranice, a hned za ní slyším radostný řev germánských lyžařů. Tak dnes budou mít lišky asi trochu zpoždění. Nakonec to ale není tak zlé, jen asi 15 minut.
V 18:10 první liška přechází státní hranici sem a tam. Je ještě poměrně dost světla, přesto se mi chvílemi v pruzích bez sněhu ztrácí. V Německu se jí ale moc nelíbí a pak už chodí jen u nás. Pořád je daleko, drží se ode mne za hranicí 350 m, myškuje, probíhá mezi pruhy. Vím, že přijde blíž a tipuji to tak na hodinku čekání (ráno musím služebně odjet, takže jsem si řekl - dnes jednu a domů). Chvílemi mi mizí za terénní vlnou, pak se ztrácí úplně. Náhle zahlédnu pohyb už značně blíž, připravuji zbraň, v Sightronu je liška vidět perfektně i na tmavém pruhu trávy, a když už asi je zhruba ve vzdálenosti 200 m, střílím. Liška značí ránu a poskakuje okolo nástřelu. Bleskově přebíjím a na to liščí klubko střílím znovu. Mohutný úder kule mi dává jasně znát zásah, zároveň se mi to nějak nezdá, opět přebíjím a vidím další pohyb už ležící lišky, střílím, ten zvuk úderu kule už je jak má být. Je 19:30. Měřím 223 m k nástřelu. Je to zatím moje nejdelší noční rána.

První kule slabému lišáčkovi přerazila přední běh těsně u hrudi, druhá byla na kýty a třetí na lopatku. Přeci jen přesně usadit na tmavém pozadí tenoučký mildot není tak jednoduché. Stojím nad lišáčkem ještě plný adrenalinu a při zapalování cigarety se mi třesou ruce. Lovy lišek poskytují mnoho velmi silných zážitků.

Devátá - 19. březen

Jakmile roztaje sníh, tak chvíli trvá, než louky oschnou, a lišky na ně opět začnou chodit. Dobré je vybírat ta první suchá místa, tam je šance na setkání s liškou největší. Proto jsem vyrazil na druhý kopec, kde suchá místa už jsou, díky členitějšímu terénu. Od počátku roku jsem tu ulovil pouze jednu lišku, takže několik dalších tam na mne určitě čeká.

Šoulám v dobrém větru táhlým svahem přes pastviny, využívám terénní nerovnosti a kousky řídce porostlých mezí. Právě z jedné takové meze jsem lišáka uviděl, jak vytahuje z mlaziny a rychlým pohybem po jejím kraji přebíhá asi dvacet metrů. Pak usedá, to už mám v ruce dálkoměr, 209 m, a zároveň opírám Varminta o trojnožku a mířím. Je 18 hodin, tedy plné světlo, ale u lišek je často důležitá rychlost, protože jsou velmi pohyblivé. V dvacetinásobném zvětšení puškohledu vidím, že lišák upřeně sleduje něco vlevo od něj, rychle se podívám tím směrem a - bylo tam devět kusů černé, bachyně, tři lončáci a pět vyspělých selat, asi 40 metrů od lišáka si v pohodě buchtovali. Chvilku je prohlížím, pak křížem zpět na lišáka, ještě je pozoruje, a snadná ranka, sedící liška, i když naostro, je poměrně velký cíl.

Rána seděla uprostřed hrudi, výstřel přes páteř o velikosti pětikoruny. A při prohlídce lišáčka překvapení - pravý zadní běh chyběl zhruba od poloviny kýty, rána plně zhojená. Na pohybu lišáka nebylo nic poznat, snad jen byl o poznání rychlejší. Stojím nad ním o něco déle, i bez jednoho běhu je ve výborné kondici. Byl to bojovník.

Desátá - 3. duben

Je sice větrný večer, ale louky jsou suché a lišky půjdou lovit myši. V takovýchto větrných dnech si lišky pro lov vyhledávají závětří, a mezi těmito místy poměrně rychle po loukách přebíhají.

Protože po odtání sněhu a vyschnutí luk lišky vytahují na lov velmi brzy, jsem na místě už dvě hodiny před západem slunce. Čekám na osvědčeném spádu při okraji lesa. Naproti přes louku v dobrém kulovém dostřelu jsou hustě zarostlé meze, které liškám poskytnou závětří pro úspěšný lov. Nečekám dlouho. Po dvaceti minutách vybíhá z lesa kousek ode mne po pravé ruce lišák, a přebíhá louku směrem ke křovinatým mezím. Nenechávám se překvapit, ihned mám Varminta v rameni, rovnám se s lišákem a střílím. Lišák po zásahu předvádí ukázkový přemet. V té chvíli mi bleskne hlavou vzpomínka na zaječí hony v mládí. Měřím vzdálenost k lišákovi – 36 m. Když pak stojím nad lišákem, prožívám v myšlenkách znovu celý lov, ukázkový zásah přes lopatky těší. Fotím a vydávám se šoulat po srnčím, už začíná doba obeznávání.

Jedenáctá - 10. duben

Ranní šoulačky na lišky mám nejraději, a pocitově jsou pro mne úspěšnější, i když z mé statistiky úlovků jasně vidím, že večery i rána jsou z hlediska počtu ulovených lišek téměř naprosto vyrovnány.

Pomalu šoulám loukami a zdaleka vidím laň se slabým kolouchem. Vím, že je nesmím zradit, protože dospělé lišky jsou na odskakující zvěř velmi citlivé a obvykle ihned mizí v krytu. Proto oba kusy obcházím velikým obloukem a skryt za terénní nerovností. Mířím na místo, kde jsem nedávno ulovil lišáka pozorujícího tlupu černé, kde mám v plánu asi hodinu čekat, protože se tudy vrací lišky od několik set metrů vzdáleného statku. Obcházení vysoké mne zdrželo, a proto ještě nejsem ani na místě a už vidím lišáka. Ten mi ale mizí za terénní vlnou, ihned se proto připravuji ke střelbě a čekám, kde se ukáže. Po malé chvilce vidím slecho a kousek hlavy lišáka, ten se zastavuje a já neváhám a střílím. V ráně vidím zásah a stříž vymrštěnou střelou. Následuje úder střely, který je v těchto případech také naprosto typický, zvuk, jako když rozloupnu vlašský ořech. Vzdálenost je 85 m, zásah perfektně sedí.

Dobrý lov, dobře naplánovaný. Stojím u lišáka, užívám si nejvíce právě tyto lovy, kdy si vše předem promyslím, a ono to do puntíku klapne.

Dvanáctá - 12. duben

O dva dny později jsem večer na stejném místě, vane sice ne silný, ale velmi studený západní vítr. Musím vydržet, protože večer je jinak nadějný. Asi po hodině slyším od 250 m vzdálené houštiny skolení. A už ho i vidím, lišák jde krajem houštiny, občas zaskolí a vydatně značkuje okrajové smrčky. Chvílemi ho ve stařině pod smrčky ztrácím, čekám, až vyjde na louku. Za stálého skolení lišák vyráží napříč loukou, ihned vidím, že je prašivý, jako by neměl oháňku.

Střílím, úder střely do komory lišáka je pro mne velmi příjemný zvuk. Jak by také nebyl. K nástřelu je to 162 m.

Spokojeně stojím nad lišákem. Každá ulovená liška je velmi důležitá v první řadě pro lišky samotné. Při současných stavech lišek, kdy jim už nehrozí vzteklina, která decimovala stavy na minimum, je prašivina hlavním signálem přemnožení. Ta je sice pro lišky také smrtelná, ale v nepravidelných cyklech likviduje jen část liščí populace. A omezit prašivinu u lišek lze jen jejich vytrvalým lovem a udržením jejich stavů na rozumné výši.

Třináctá - 19. duben

Večer, ještě dlouho před setměním čekám na vrcholu kopce, odkud je vynikající výhled na přilehlé Lužické hory a podhůří. Opět je větrno, dole pod svahem asi tři stovky metrů ode mne je okraj lesa a samozřejmě také oblíbený liščí jarní spád. Kolem dokola přehledné pastviny, bavím se pozorováním spousty srnčího, vytaženého v blízkých i vzdálených loukách. Pak spatřím na okraji lesa pohyb, a vybíhá divné zvíře, které v první chvíli neumím zařadit. Rychle se blíží, a už je mi jasné, že je to lišák, a kompletně prašivý. Nezastaví, to vím, a tak jen se soustředit na ránu v běhu. Z trojnožky střílím přesný zásah na 52 m.

Stojím u lišáčka, je v poslední fázi prašiviny, zbývají mu jen zbytky srsti na hlavě. Prašivé lišky jsou často velmi aktivní, už podle pohybů jakoby „nervózní“, a tak jdou rozeznat i na velké vzdálenosti. Málokdy se ale člověk setká s takto masivně prašivou liškou, protože ta už má před sebou jen velmi pomalé umírání někde v křoví u vody.

Při setkání s prašivou liškou často nejvíce mate hlavní znak lišek – chybějící oháňka a zároveň při větším rozsahu prašiviny i typické zbarvení.

Čtrnáctá - 3. květen

Obeznaný roční lišák, vcelku jednoduchý lov, ale i tak byly nutné čtyři čekané, každá asi 40 minut, dnes jsem čekal 14 minut. Ne vždy je dobrý vítr, a jak se k večeru začne točit, může se i dobře naplánovaný lov zhatit. Čekal jsem na okraji lesa u malé louky, kam pravidelně vytahoval. Lišáka jsem uviděl vytáhnout do louky až za šera (je to velmi rušené místo), pak mi zmizel za terénní vlnou a po spatření jeho hlavy jsem střílel naostro zezadu přes krk a hlavu na vzdálenost 102 m. Spokojeně stojím u lišáka, přemýšlím pokolikáté už.

Od počátku roku mi vychází na jednu lišku asi pět cest do honitby a dvanáct hodin šoulaček či čekaných, což je dobré, není vyjímkou i dvojnásobek. Ale počet ulovených lišek je pro zkušeného lovce vždy přímo úměrný počtu hodin strávených v honitbě. Samozřejmě se při každém setkání s liškami nedostanu k ráně, a poměrně často nelovím, ale pozoruji. Obvykle obeznanou lišku ulovím, takže vždy není nutné hned střílet a pozorovat zvyky a chování lišek se vyplatí pro další úspěšné lovy. Každoročně se setkám s liškami alespoň padesátkrát.

Patnáctá - 7. červen

Jak začnou srnci, tak mají lišky ode mne vždy na chvíli pokoj. Navíc ve vysokých travách nejsou vůbec vidět. Ale stačí první posekaná louka, a vždy se k lovu lišek hned vracím.

Vyrážím hned první večer po zjištění jediné posekané louky v honitbě, a samozřejmě s dostatečným časovým předstihem. Srnčí už je venku, proto první úkol je šetrně jej z louky dostat pryč. Srnčí je v tuto dobu k liškám velmi agresivní, zejména srny a starší srnci velmi razantně lišku odhání, a to obvykle není šance lišku ulovit. Také jsem mnohokrát pozoroval, že lišky nerady na louku se srnčím vytahují, a když, tak se mu vyhýbají s dostatečným odstupem.

Stojím u skalky v loukách, za sebou mám porost stromů a keřů, který ji obklopuje, před sebou dlouhou louku ohraničenou kolem dokola lesem. Liščí spád je po pravé straně asi 200 m ode mne. Tentokrát mám s sebou třistaosmu s výbornou optikou Sightron. Pozoruji krkavce, kteří mají nedaleko hnízdo a uzurpují si celé okolí.

Pak ji uvidím, vytahuje po obvyklém spádu a pak se při kraji lesa blíží ke mně. Nastavuji na puškohledu zvětšení 28x, ujišťuji se, že je to lišák, a na sto metrů střílím naostro do středu náprsenky.

Dobrý, vyspělý lišák, středního věku a v nejlepší kondici. Je zajímavé, že lišky i bez „průběrného odstřelu“ dobře prosperují a silných zdravých jedinců je poměrně velká část populace.

Velmi důležité je naučit se rozeznat lišku od lišáka a v době péče o liščata lovit jen lišáky. Je to období od začátku března do poloviny července. V této době také nedoporučuji lovit lišky za špatných světelných podmínek, kdy už nejsme schopni rozeznat pohlaví lišky.

S tím, že lišák se stará o liščata společně s liškou, je to různé, často tomu tak je, ale pravidlo to zdaleka není. Osiřelých liščat, která nejsou závislá na mléku, se dokáže ujmout i cizí mladý lišák, ale odstřel lišáka, který se podílí na péči o liščata, vrh nikdy neohrozí, pokud je matka liščat naživu. Lišák stejně není s malými liščaty v přímém kontaktu, to nastane, až když jsou liščata vyspělá a sama přes den opouští noru. Sociální struktura je u lišek velmi proměnlivá, od naprostých samotářů přes páry až ke skupině a dokonce i kolonii složené z několika skupin. Ve skupině je obvykle jen jeden lišák (ten se páří se všemi fenami ve skupině, ale potravu k noře nosí jen jedné ze samic - obvykle té nejstarší). Dospělí lišáci žijící mimo tyty skupiny jsou obvykle samotáři, ale několikrát jsem opakovaně pozoroval dvojice dospělých lišáků společně žijících i lovících.

A vše se řídí zejména populační hustotou, množstvím potravy a loveckým tlakem, ale i tím, zda daná liška má vlastní teritorium. Lišky žíjící v páru nebo ve skupině mohou lovit společně, nebo osamněle, a i při osamnělém lovu se dokáží o úlovek rozdělit. Ale jsou to velmi proměnné vztahy a liška může během života vystřídat několik možností zařazení v sociální struktuře. V každém případě jsou neuvěřitelně přizpůsobivé a toho důkazem jsou vysoké stavy lišek ve městech i na vesnicích.

Šestnáctá - 20. červen

Opět večerní čekaná u posekané louky, stojím v okraji vysekaného pásu širokého stovku metrů, dlouhého asi tři sta metrů. Kvůli větru stojím na kopci, ale neposekaná tráva mne zakrývá až nad pás, což je naprosto dostatečné, zvěř na mne nebude reagovat, pokud nepřijde do těsné blízkosti. Slunce je ještě poměrně vysoko, ale lišky chodí velmi brzy. Před jeho západem už pozoruji dvě lišky na loukách v Německu, a za chvíli mi na posekanou louku vytahuje další, roční lišák. Než stihnu zamířit, už má myš. Střílím z kopce dolů do protisvahu, 132 m. Mladý lišák má perfektní zásah a já si opět užívám výborný pocit z dobrého lovu.

Sedmnáctá - 25. červen

Dnes jsem se rozhodl ulovit lišáka, o kterém vím již delší dobu, ale zatím na něj nějak nebyl čas. Vyrážím na stejné místo, kde jsem před pár dny ulovil srnce na 360 m, s nadějí, že lišák vyjde brzy a budu moci střílet na větší vzdálenost. Beru s sebou třistaosmu, je velmi přesná, ale hlavním důvodem je výborný puškohled Sightron.

Přicházím na terénní vyvýšeninu s malou skálou, zvoní mobil - a čtvrt hodiny povídám s kamarádem o všem možném. Když skončíme, je ještě čas a já si měřím vzdálenost důležitých bodů v terénu. Vítr prakticky není, chvilkový nepatrný závan ani nejde změřit. Pozoruji srnčí, malá srnčata tryskem běhají po louce, je to zábava.

Před desátou, už za šera objevuji hřbet lišky či zajíce zhruba v místě úterního nástřelu. Čekám, za chvíli už vidím, že je to opravdu liška, vlastně lišák, který ale několika skoky mizí v okraji lesa, kam jsem odložil výhoz.

Po nějaké chvíli se znovu objevuje na okraji louky, asi 280 m daleko a kluše směrem ke mně. V cestě má ale srnu, která vychází pravidelně na jednom místě, a má zřejmě poblíž srnče. Už se obávám, že mi srna lišku zažene (jak se mi už mnohokrát stalo), naštěstí srna k lišce nevyráží úprkem, ale klidnou a rozhodnou chůzí lišku vytlačuje směrem do louky. Je už dost špatně vidět, navíc mi liška chvílemi mizí za terénní vlnou. Čekám, až se mi lépe ukáže, navíc mám nastaveno 200 m a liška se pomalu k této hranici přibližuje, je to sloup vysokého napětí, vzdálený ode mne 196 m. Kolem sloupu jsou keře, liška mi mizí za nimi, čekám na to, až vyjde na druhé straně a já budu konečně moci střílet. Ale lišák za keři mění směr a odchází směrem od mě.
Bleskově zaléhám, vzdálenost lišky odhaduji (díky sloupu) na 240 m, na bubny už nevidím, klikat tedy nebudu, a pečlivě velmi rychle mířím odcházející lišce na hlavu. Nakonec jsem rád, že ji mám naostro zezadu, protože tím mohu kompenzovat pokles střely. Po ráně vidím, jak se z nástřelu zakouřilo, jinak nic, šero už je veliké. Nic však neutíká, takže ji mám! Pohled na hodinky, je 22:03.

Po příchodu k lišákovi prohlížím zásah - vstřel je mezi lopatky přesně do středu hřbetu, výstřel náprsenkou na krku. Přesný zásah v šeru mně moc těší. Dodatečně měřím vzdálenost, Leica ukazuje 236 m.

Spokojeně si zapaluji. Je to štěstí, žít život lovce.

Osmnáctá - 5. červenec

Velmi napínavý lov, šoulat ve třech na lišky je dosti náročné, naštěstí moji chlapci, které jsem s sebou měl, zásady šoulání „umí“ (a přestože sami lovit nechtějí, vždy jdou se mnou rádi), i když šoulat po posekané louce k lišce je vždy loterie.
Lišku jsem uviděl již při příjezdu na místo lovu, a tak po zaparkování na ni vyrážíme a zkusíme ji našoulat. Lesní louka, na které se liška pohybuje je z jedné strany lemována silnicí, dlouhá asi pět stovek metrů, se zvlněným terénem a mokřinami s ostrůvky neposekané trávy. Šouláme opatrně, ale poměrně rychle po louce při okraji lesa, žádné velké schovávání není nutné, jen nedělat hluk a prudké pohyby, vítr máme dobrý, tak jen lišku co nejdříve zpozorovat, abychom k ní nepřišli příliš blízko a nezradili si ji.

Když vystoupáme na terénní vlnu, náhle ji spatřím, vychází z ostrůvku vysoké trávy a je plně zaujatá lovem. Ujišťuji se, že ji hoši v dalekohledech dobře vidí, měřím 238 m, nastavuji korekci puškohledu, lovecká horečka umocňuje prožitek z lovu. V puškohledu se mi při zvětšení 12x zdá liška nějak malá, přidávám až na 28x, pečlivě mířím, polohu u trojnožky mám velmi pevnou, kříž se mi na lišce ani nehne.

V ráně, díky zpětnému rázu výkonné munice, ztrácím kontakt s liškou, zároveň slyším úder kule, je to dobré, a i když jsem bleskově zpět (tohle je jedna z věcí, které mi na 308 W velmi vadí), vidím už jen rozplývající se oblak prachu na nástřelu. Je přesně 20:00, nezbytné focení u vyspělého liščete - fenky, a jdeme k jiné louce čekat, v tom dusném vedru to na další šoulání není.

Stojíme ve vysoké trávě na okraji posekaných luk, ve tři čtvrtě na devět se přichází na posekanou louku ukázat kňour, vyspělý sekáč, půl hodiny po jeho promenádě přichází jezevec a předvádí celou plejádu způsobů pohybu jeho druhu, samozřejmě okolo srnčí, se šerem vidíme i dvě laně.

Spokojeně jedeme domů, cestou jako vždy hodnotíme. Opět jsme prožili úspěšný lov se spoustou zážitků.

Devatenáctá - 17. červenec

Blíží se horký letní večer, slunce bude na obloze ještě dvě hodiny, ale já už stoupám do prudkého kopce, lišky dnes na posekané louky přijdou brzy. Jsem teprve v polovině cesty, a už ji vidím. Polyká chycenou myš, usedá a rozhlíží se. Měřím 197 m, a přestože toto chování je takto za světla vlastní spíše lišákům, v silném zvětšení puškohledu vidím úzkou hlavu a válcovité tělo bez výrazného hrudníku – fena. Touto dobou už se liščata začínají osamostatňovat, proto neváhám, a přestože při šoulání kopcem v horku funím jak lokomotiva, pečlivě usazuji kříž optiky na komoru a střílím. Úder kule signalizuje spíše zadní komoru a ještě před tím v optice vidím, jak liška padá. To je velká přednost ráží s malým zpětným rázem – vždy v ráně vidím zásah a značení kusu. A také velmi dobře slyším úder kule.

Zásah na konci žeber, stará fena, jak naznačují značně obroušené trháky, poměrně malá. U fen, na rozdíl od lišáků, je kromě doby intenzivní péče o liščata poměrně neobvyklé zastihnout je za denního světla na volném prostoru.

Stojím nad ní s kloboukem v ruce, tiše přemýšlím, kolik vrhů liščat asi vychovala, kolik úspěšných lovů prožila.

Dvacátá - 25. červenec

Stojím v okrajové části honitby, naproti mně je březový hájek kombinovaný s bažinou, džungle jak má být a výborný celoroční kryt pro zvěř. Navíc jako pozůstatek minulých časů malá asfaltová plocha, kdysi sloužící silničářům jako skládka. Čekám na srnčí, chci si ověřit probíhající říji, navíc jsem v těchto místech letos ještě nebyl. Těch komárů. Postupně vytahují dvě mladé srny, samotné. Pečlivě se rozhlížím a najednou na okraji asfaltové plochy asi 50 m ode mne sedí liška!

Stojím na opačném konci naprosto nekrytě, nehýbám se a čekám, co udělá. Lišák zívá, rozhlíží se na všechny strany a pak asi nějaké bleška, celá se zkroutí, drbe se, přitom se otočí oháňkou ke mně, což mi umožňuje opatrně zvednout zbraň a z volné ruky střílet.

Mladý lišák, zásah zezadu nad kořen oháňky, třistaosma a A-max jako měkoučká terčová střela expanduje při zásahu kostí páteře už na vstřelu. Vzdálenost 53 m. Náhodný úlovek, který se mi při lovech spárkaté každoročně podaří, zrovna tak i opačně, když jdu na lišky a narazím na paličkáče.

Jednadvacátá - 23. prosinec

Vydařená šoulačka mlhavým ránem v listnatém lese na sněhu, potkávám spoustu srnčího, pak vybírám slabé srnče, minutku čekám, až se srna natočí tak, aby ho neviděla a střílím na krk, srnče padá, přebíjím, srna v reakci na výstřel pár kroků odskočila, a čeká na srnče. Ihned střílím, opět na krk.

Po vzdání pocty a vyvržení obou kusů, velmi slabých, je uvazuji na lanko a po sněhu vytahuji k okraji lesa. Sníh je pevný, jde to bez námahy. Přesto po příchodu ke kraji lesa chvíli odpočívám, a kouřím. Lišák přetahuje kolem vzdálené zarostlé meze. Držím ho v kříži, a jakmile zastavuje, střílím. Vánoční lišák na počátku kaňkování. Je půl jedenácté.

Tiše stojím nad lišákem, a tak jako u každého jiného uloveného kusu zvěře přemýšlím o tom, jaké nástrahy ve svém životě překonal, co vše musel dokázat, aby přežil, než jsem ho ulovil. Lišky mají právem můj obdiv.

-figi-

#Liška, #Lovecké stezky, Lovecké příběhy, lov, Lovecké štěstí 

LOV NA LIŠKU #Čekaná, Kulovnice, Liška, Škodná, Fotografie z myslivosti, Stalo se

...ale střílet umí (a jakou má flintu!)

Lovecké štěstí

Na pul 8 chci jít na srnce, tak se i stalo...na posedu sedím kolem pul 8, nic se neděje, ve 20.15 měním stanoviště - posečenou louku u řepky...asi 1 km od posedu kde jsem byl.
Jsem na místě, pomalu, potichu jdu k posedu který je zhruba v polovině louky je to obdélník
 300 na 70 m....sedím, rovnam se a upravují větvičky na střílně, vytahují tu průberní srnci z řepky.....nesedím ani 10 min.

A zleva vytahuje liška,raději ještě utvrzuji pohled přes dalekohled.....je to menší liška, myškuje na kraji řepky, rozhodují se rychle, aby liška nezatáhla do řepky, na mém variablu dávám zvětšení 7 .mířím na komoru, liška značí zásah, ale v ohni nezůstává, točí se, kousek odbíha po louce a do řepky, chvilku čekám a jdu
na nástřel,barvy hodně... Jdu po barvě a liška zhasla cca o 25 krocích v kolejaku řepky....starý lišák....

Lovu zdar!
Uloven ve 20:35 střelou 30-06 lapua mega 12 g na 85 kroků

Text facebooku zčásti jazykově upraven ponechán původní styl...ale chlapec střílet umí (a jakou má flintu!)


#Čekaná, Kulovnice, Liška, Škodná, Fotografie z myslivosti, Stalo se

Kuna je šelmička, která se uživí ve městě i na vesnici, kde často obývá půdy chalup a chodí do kurníků...pro lup! Potom zjistíme skořápky od vajec stopy na zdech a trus všude.

Kuna lesní v lese, kam původně patří

Kuna lesní (Martes martes) žije v celé Evropě a Asii

Vyskytuje se v souvislých jehličnatých, smíšených i listnatých lesích, od nížinných oblastí až po horní hranici lesa. Je to živočich s převážně noční aktivitou. 

Vyhledává duté stromy, případně opuštěná hnízda dravců a veverek. Hnízda využívá k odpočinku a rozmnožování.
Je to středně velká lasicovitá šelma s dlouhou oháňkou s celkovou délkou mezi 65 - 80 cm, z toho oháňka měří 22 - 25 cm. Hmotnost se pohybuje kolem 1 až 1,5 kg. Zbarvení na hrdle je žlutobílé, náprsenka je oranžově žlutá a nezasahuje na přední běhy. Základní zbarvení je tmavohnědé, na oháňce a tlapkách až tmavočerné.

Tlapky mezi bříšky jsou silně osrstěné, tím se ve stopě liší od kuny skalní, která je osrstěné nemá. Je velmi mrštná a velice dobře šplhá po stromech. Při lovu potravy dokáže skákat z větve na větev až na vzdálenost několika metrů. Většinu roku (mimo dobu páření) žije samotářsky ve velkém teritoriu, které si značí trusem a výměšky pachových žláz.
Kaňkování probíhá v červenci a počátkem srpna. Pro kunu je charakteristická utajená březost. V dubnu až květnu vrhá 3 - 5 mláďat, která kojí 7 - 8 týdnů, potom již konzumují živočišnou potravu. Pohlavní dospělosti dosahují po 15 měsících života.

Živí se menšími hlodavci, ptáky, veverkami, vejci, zajíčky, králíky a domácí drůbeží pokud jsou hospodářská stavení blízko lesa.

Z mysliveckého hlediska může způsobit značné škody zejména v intenzivních chovech zvěře a na domácí drůbeži. Z biologického hlediska je kuna důležitým činitelem biologické rovnováhy v přírodě a plní funkci zdravotní policie.

Kuna skalní je početná i ve městech a na vesnicích, kde ujídá domácím mazlíčkům granule, porce masa spícímu hafanovi přímo před nosem, a ke své původní "profesi", tedy lovce myší a plenitele kurníků či holubníků, se uchyluje pouze v nouzi. 

V lesním prostředí a v polních biotopech většinou žádný zdroj nevyžadující námahu nemá, a je tedy nucena lovit, případně sbírat spadané ovoce.

Kuna lesní. Jak vyhnat kunu z chalupy? Pasti na kuny v podobě sklopců a klecí nebo odpuzovače? #Pepřový spray

Kuna lesní

Kuna v domě je problém, s nímž si neví rady 

spousta lidí, a tak je možné pořídit si i speciální výrobky, které mají za cíl vystrnadit kunu humánním způsobem.

K nejmodernějším způsobům, jak se kuny v domě zbavit, se tak řadí odpuzovače vysílající signály, které jsou pro zvíře velmi nepříjemné. Tyto odpuzovače mohou být akustické či ultrazvukové a lze je pořídit zhruba od 300 Kč. Pokud však toto zařízení nezabere v prvních dnech svého provozu, je možné, že si na něj kuna zvykla. V nabídce je také možné narazit i na spreje či pachové tyčinky proti kunám.

Často vychvalovaným způsobem, jak se kuny zbavit, je její odchyt a následné odvezení daleko od domova.
K tomuto účelu slouží pasti na kuny v podobě sklopců a klecí, kam je třeba kunu nalákat na nějakou její oblíbenou dobrotu – například vajíčko, šípky, třešně. I toto však není zaručené, protože kuna se převážně pohybuje skoky, a tak je jen dílem náhody, když do nalíčené pasti vleze. Mnohdy je ale toto víceméně jediná cesta, jak se jí opravdu zbavit, protože vůči ostatním možnostem může být imunní a odolná, nebo je dokáže překonávat.

Jestliže se kuna nebude mít jak dostat do stavení, pak do něho nevnikne, takže v něm ani nebude přebývat.

To však znamená velké úsilí v podobě důkladného prozkoumání všech možností, kterými by se, třeba i teoreticky, mohla kuna do domu dostat. Následné zadělání děr a spár však musí být provedeno odolným a kvalitním materiálem, který kuna skalní nepřekoná.

 Je velice mrštná a hbitá a není žádnou výjimkou, když se na půdu či pod střechu dostane i skrze škvíru mezi krytinami, které jsou na jednom konci přimontovány ke konstrukci střechy.


#Kuna lesní, Naše domovy a chalupy, Škodná, Jak na to?, #Pepřový spray

Lovecké příběhy. Liška je v myslivosti škodná i když je to chytré a krásné zvíře. Proto je myslivci intenzivně lovena. A Martin umí lov i dobře vyfotografovat a napsat!

Dobře provedená myslivecká fotografie 

Liščí týden
Je úterní ráno. V práci končím ve tři hodiny a nabírám rychle směr revír. Měsíc ještě krásně svítí a tak je světla více než jiná rána. Usedám na mé oblíbené místo a doufám, že se ukáže černá, která mi zde pravidelně chodí do mléčné pšenice. Je jasná obloha a slunce se dere nad obzor. S ním vytahují z krytu i tři daňci, kterým pšenice také chutná. Černá se dnes neukázala a tak se rozhoduji sedět do půl šesté a jít domů, protože únava mně již přemáhá. Okolo posedu mi prochází kus srnčího - je to mladá čiplenka, na naše poměry dost slabá. Ta má ale ještě čas. Koukám na hodinky a je za minutu půl. Ještě se jednou porozhlédnu po okolí a jdu. Kouknu doprava - nic. Kouknu doleva a ... !

Vidím dvě lišky, jak jdou souvratí přímo ke mně. Neváhám, beru kulovnici, odjistit - napínáček a už si vedu první z nich v kříži. Zastavuje na ostro, ale nechci takhle střílet a čekám zda se trochu natočí a ukáže mi komoru. Mezitím se druhá otáčí a odchází zpět. První jako by vyslyšela mé přání, se natáčí na široko a jistí do pšenice. Jemně tisknu napínáček a ránem se nese první výstřel. Oblak prachu mi nedává vůbec žádnou jistotu, protože v heřmánku, který je na souvrati zhaslou lišku nevidím. Rychle přebíjím a čekám, zda se ukáže i druhá, kterou jsem viděl v ráně odskakovat do pšenice. Vlnící se klasy mi ukazují, že se vrací zpět na souvrať. Vychází a jde opět naostro proti mně. I když se asi dvakrát zastavuje a ranou jsem si jist, čekám až se vytočí bokem. Ještě dva kroky a má chvíle přichází. Lehký dotyk spouště a ránem třeskne druhý výstřel. Opět přebíjím, ale nevidím žádný pohyb. Sedím ještě do šesti, ale už je klid. Sbalím věci a s očekáváním mířím na oba nástřely. Mám velkou radost, vše je jak má být, protože obě lišky zůstali v ohni. Za klobouk dávám úlomek, pořizuji pár fotografií na památku a pak jen tiše sedím v heřmánku a užívám si dnešní krásné, slunečné ráno.

Lovu zdar!

Ráže 8x57 JS
Střelivo Geco Plus 12,7 g
Vzdálenost cca 40-50 metrů
U obou zásah na komoru - v ohni


Martin Vojtěch, sociální sítě Myslivost

Poznámka: dobře provedená myslivecká fotografie a bezchybný příběh (text), jsou dobrou vizitkou autora - myslivce!

#Liška, Lovecké příběhy, Škodná, Příroda a myslivost

STRAKY loví pro mladé. Ve skupinách. Uvádí se, že menšího králíčka a dokonce i perličku. Straka ulovila mladého vrabce. V přírodě je straka škodná!

Straka je škodná a lovit umí, kde se přemnoží - loví i ve skupině.

Obě pohlaví jsou zbarvena stejně

Hlava černá, lopatky bílé, horní hřbet černý, dolní a kostřec bílý s příměsí šedé. Ocas dlouhý, silně stupňovitý, rýdovací pera různě kovově lesklá, převážně tmavozeleně s modře lesklou špičkou. Krk, hruď černé, prsa a břicho bílé. Vnitřní prapory ručních letek téměř bílé, černé špice. Vše ostatní leskle černé svrchní křídelní krovky s ocelově modrým leskem.

Vyhledává krajinu, kde se střídají louky a pole s malými lesíky nebo skupinami stromů, především porosty kolem vodních toků. Souvislým lesům se vyhýbá, pokud není rušena, hnízdí i v blízkosti lidských sídel. 
Hnízdo je nejčastěji vysoko na stromech, v nepřístupných křovinách ale i velice nízko. Základ hnízda je ze suchých větví, na kterých je vrstva hlíny a drnů, kotlinka je vystlána listy a chlupy. Nad hnízdem je typická řídká stříška z větví. Hnízdí 1x ročně, od poloviny března do začátku června snáší 5-7 (3-9) vajec. Zpravidla sedí pouze samice od snesení prvního vejce 17-18 dní. Mláďata krmí oba rodiče 22-27 dní, po opuštění hnízda se drží pohromadě s rodiči do příštího jara, kdy dospívají. Nejvyšší věk kroužkovaného ptáka je 15 let.

Potrava je velice rozmanitá. Živočišnou složku tvoří hmyz, pavouci, měkkýši, obojživelníci, mláďata a vejce ptáků a drobní savci do velikosti mladého zajíce. Rostlinnou část potravy tvoří obilí, ovoce, různá semena a bobule, měkkýši, obojživelníci, mláďata a vejce ptáků a drobní savci do velikosti mladého zajíce. 

Žije v celé Evropě, v severní Africe a ve větší části Asie až po Kamčatku. Převážně stálý druh, jsou známy pouze kratší přelety. V Evropě v posledních 30 letech stavy ve většině zemí výrazně stoupaly, druh je hodnocen jako zabezpečený. Na území Evropy hnízdí přes 7,5 milionu párů.


#Straka obecná, #Škodná, Příroda a myslivost, #Příroda, #Ptáci, #Les, 

Ptáci v přírodě a myslivosti. Straka obecná. Myslivecké fotografie. Straky loví polní myši a vybírají ptačí hnízda až do velikosti snůšky bažanta.

Straka obecná

Od časného jara až do pozdního podzimu loví hlavně hmyz, který ovšem nechybí zcela ani v zimě. Potravu hledají ptáci na zemi i při hledání v křovinách.

Straky loví polní myši a vybírají ptačí hnízda až do velikosti snůšky bažanta. 

Sbírají i zvířata přejetá na silnicích. Přiživují se i na mrtvé zvěři, když ji předtím narušila větší zvířata. V zimě navštěvují i smetiště a živí se nabotnalými obilními zrny a jinými semeny.

STRAKA. Zvečera zavětřili vaše oblíbené místo? Jděte včas na jiné. Mějte rezervu a pravidelně zakrmeno! Jinak budete jako ta straka. Hopsat na válendě!

Straka obecná

Straky staví poměrně bytelné "nepořádné" hnízdo většinou vysoko v korunách stromů i v klidných ulicích měst.

Základním materiálem jsou suché větve pokryté hlínou a drnem. Hnízdní kotlinku vystýlá kořínky, stébly a chlupy. Hnízdo je shora kryto jakousi stříškou z větviček. Tato stříška má chránit hlavně před případnými útočníky. První vajíčka se v hnízdech mohou objevovat již v průběhu března. Ve snůšce bývá 5-8 vajec, výjimečně i více. Vajíčka jsou olivově skvrnitá, mnohdy i s tmavší čepičkou. Na vejcích sedí 17-18 dní většinou jen samice a pak jsou mláďata ještě dalších 22-27 dní krmena oběma rodiči na hnízdě. Po výletu z hnízda zůstávají mladí s rodiči až do příštího jara.

Většina párů nevyužije staré hnízdo. Díky tomu, že hnízda strak jsou bytelná a trvalá, používají opuštěná stračí hnízda mnozí další ptáci (například poštolky nebo kalousi, kteří si sami hnízdo postavit neumějí)

Straky mají velmi rozmanitý jídelníček. V podstatě jsou schopny živit se čímkoliv včetně odpadků. V přírodě se živí převážně různým hmyzem, měkkýši, drobnými obratlovci nebo většími mršinami, ale i rostlinnou stravou, převážně semeny a různými plody. 

Při sběru potravy se často prochází po zemi, ale sbírá potravu i na stromech a podobně. Straka vybírá z hnízd vejce a mláďata, což je důvod, proč bývá označována za škodnou. Není oblíbena také pro svou pověst ptáka-zloděje.