 |
| Liška - zápisky z úspěšných lovů lišek |
Lišky. Zvěř, se kterou mám mnoho krásných loveckých zážitků, které jsem za roky jejich lovů a pozorování začal důvěrně poznávat, to jak žijí, jak se chovají, co vše musí překonat a jak se umí přizpůsobit, aby v současném světě přežily. Nezastírám svůj obdiv k nim
Liškám se věnuji podstatnou část roku, od ledna do srpna. Zbytek roku vyplňuje intenzivní lov spárkaté, kdy stejně na lišky velmi často myslím a těším se na to, až za nimi zase vyrazím. Lišky lovím pouze šoulačkou nebo čekáním na zemi u spádů či jejich lovišť. Naprostou většinu lišek ulovím za světla. To mi umožňuje dobrá znalost jejich života. Lapání a norování jako způsoby lovu jsem už dávno opustil, jednak jsem přesvědčen, že loveckými zážitky se zdaleka nemohou rovnat ulovení lišky kulí na šoulačce, jednak cílený lov lišek šoulačkou a čekáním jsou pro lišky důstojnými způsoby lovu, a pro mne jediné možné, protože už pouhé čekání na posedu či kazatelně neuznávám a lov na újedi je příliš jednoduchý. Velmi často lišky pozoruji ve snaze vědět o nich co nejvíce.
Následující řádky jsou zápisky z úspěšných lovů lišek v jednom roce.
První - 2. leden
Konečně začalo pro mne jedno z nejkrásnějších období loveckého roku - lov lišek. Přestože jich mám ulovených už mnoho, těšil jsem se jak malý kluk na krásné šoulačky a čekané na zasněžených pastvinách a loukách.
Ráno jsem vyrazil na osvědčená místa. Lišky tudy vždy ráno zatahují z nočních lovů. Celý v bílém se pohybuji v čerstvém sněhu naprosto tiše. Oči slzí z protivětru, to nemám rád, je nutné být v každém okamžiku připraven na setkání s liškou. A hned asi po třech stech metrech šoulačky vidím lišku. Sedí na bílé pláni asi sedm set metrů ode mne a je dobře vidět i bez dalekohledu, je půl osmé ráno, chvíli ji pozoruji a najednou je u ní druhá. Hravě se honí po louce - kaňkování už probíhá.
Přesunuji se po vrstevnici asi o tři sta metrů dál na to správné místo, kudy půjdou zpět z nočního lovu. Kouřím, kontroluji vítr, a za chvíli už vidím obě blížící se lišky. Sněží, sice drobně, ale dost hustě na to, aby dálkoměr fungoval maximálně do 200 m. Dál to prostě neměří. Lišky společně táhnou kopcem nahoru, asi 80 m od sebe.
Vybírám tu bližší a odhaduji vzdálenost na 290 m. Nevím, co mně to napadá, nikdy to nedělám, asi je to tím, že jsem vzdálenost jen odhadl, neklikám a přenáším záměrný bod asi 20 cm nad lišku (mám nastaveno 200 m).
Chyba - v ráně vidím, jak se těsně nad liškou rozprskl sníh, ta nečeká a poměrně rychle mizí, odkud přišla.
Druhá liška chvíli jistí a pak pokračuje směrem ke mně. Pořád jde na ostro, nechávám ji přijít, zbraň mám připravenou na trojnožce, pomalu se blíží a stále při tom hledá myši. Nakonec se asi na 150 m zastavuje, zvedá hlavu a kouká před sebe, v dvacetinásobném zvětšení puškohledu je to skvělý obrázek. Mířím přesně na střed náprsenky, tyhle pohodové a naprosto jisté rány do vzdálenosti 200 m mám nejraději.
V ráně slyším tlumený úder kule a vidím typické „smetení“ lišky kulí ráže 243W.
Zapaluji „ježíškovský“ doutník a koukám na hodinky - je za pět minut osm. Přeměřuji vzdálenost, 147 m. A když zvedám poměrně velkého vyspělého lišáka s přesným zásahem, prožívám skvělý pocit z parádního lovu. První liška v novém roce je vždy zážitek.
Druhá - 23. leden
Mrazivé ráno, -11 °C, bezvětří. Brodím se, samozřejmě celý v bílém, sypkým a ukrutně vrzajícím sněhem. Svítání už končí, po zkušenostech s šouláním za liškami ranní tmou, mám zásadu, že vyrážím vždy až při takovém světle, abych bez optiky uviděl lišku na 300 m. Jinak jsem jich většinu zradil a šoulačky nebyly úspěšné. Navíc, lišky a zejména lišáci, jsou na lovu ještě dlouho po úplném rozednění, minimálně hodinu.
Sníh mi pod botami vrže, vadí mi to, přestože vím, že tento zvuk při šoulání loukami obvykle ničemu nevadí. V lese je to ale často naopak. Můj cíl jsou liščí nory v mezi uprostřed luk. Kaňkování je v plném proudu a lišky velmi rády vyhledávají nory, alespoň na chvíli, ne kvůli samotnému aktu páření, to probíhá vždy na povrchu, ale proto, aby si liška v těsné noře alespoň na chvíli od lišáka či lišáků odpočinula.
K norám mi zbývá necelých dvě stě metrů, když se asi sto metrů ode mne vynoří za terénní vlnou liška a za ní asi dvacet kroků lišák. Ihned rozhodím trojnožku, mířím směrem k liškám, ale fena se mi v té chvíli opět ztrácí za terénní vlnou. Okamžitě přenáším záměrnou osnovu optiky na lišáka a mačkám spoušť. V ráně jen vidím, jak lišák prakticky ihned zhaslý bezvládně padá do sněhu. K nástřelu měřím 102 m.
Stojím nad vyspělým lišákem, zapaluji doutník, a užívám si pocit z dobrého lovu.
Třetí - 20. únor
Po dlouhém období vysoké vrstvy sypkého prašanu opět vyrážím za liškami. Jakmile v zimě měkkoučký prašan zpevní natolik, že se lišky neboří, je ten nejlepší čas k jejich lovu.
Lišky naprosto pravidelně dodržují svoje spády. Jediná vyjímka je období kaňkování, ale to má zase svoje pravidla. Večerní čekaná na lišky u spádů je proto velmi efektivní způsob lovu. Nejraději mám místa, kudy lišky vytahují z lesů na lov a zároveň je z nich rozhled do daleka a hlavně na další spády. Při čekání tak obeznávám další lišky, na které se pak dá spolehlivě čekat.
Právě na takovém místě jsem čekal, asi 400 m ode mne dole pod kopcem byl další, velmi používaný spád. Na tom mém místě jsem se sice lišky nedočkal, ale s večerním šerem mi na onom dolním spádu vytahuje liška – nevýrazná hlava, typicky „krátké“ tělo, dolu nesená oháňka a specifický způsob pohybu, jakoby drobné cupitání, a je mi jasné, že to lišák není.
Čekám, co udělá, zda potáhne přímo k asi kilometr vzdálené vesnici, nebo se bude věnovat lovu myší. Liška chvíli hledá myši, sněhová pokrývka je ale dosti vysoká, a dává proto přednost cestě do vesnice za snadnou obživou.
Mezitím světla silně ubylo a bez optiky už nejsem schopen lišku sledovat. Vydávám se souběžně s ní po vrstevnici, stále zastavuji a kontroluji její pohyb.
Lišku už mám jen asi na 300 m, ale vidím, že volí směr spíše na okraj vesnice a začíná se mi vzdalovat. Myškuji, lišku stále pozoruji. A vida, liška se stáčí mým směrem. Pomalu kluše, chvílemi jakoby úplně mimo mne, jiným směrem, tak jak to lišky při vábení dělají. Ale její první reakce byla jasná, proto stojím s připravenou kulovnicí a jen čekám na možnost spolehlivé rány. Nelimituje mne ani tak vzdálenost, jako to, že v nastalé tmě je velmi obtížné přesně umístit tenoučký záměrný kříž na komoru lišky.
Střílím a liška odbíhá z nástřelu! Přitom úder kule byl velmi dobře slyšitelný a podle jeho zvuku to byla jednoznačně komora. Sleduji puškohledem odbíhající lišku, vidím, že její útěk je velmi kolísavý, nemůže udržet rovnováhu a asi 30 m od nástřelu náhle padá. Nechce se mi tomu ani věřit, po jiných silnějších rážích mi sice lišky běžně odbíhaly s dobrými komorovými ranami, ale po zásahu kule ráže 243W je to poprvé, po mnoha liškách s touto ráží ulovených. Prohlídka potvrzuje fenu a také naprosto přesný zásah na střed komory.
Čtvrtá - 21. únor
Následující ráno přijíždím do honitby o půl sedmé, už za plného světla. Jasná obloha slibuje pěkný mrazivý den. Stoupám do kopce asi tři stovky metrů k místu, kde lišky velmi často přechází přes louky a těším se na setkání s liškou za plného světla. Stojím, je naprosté ticho, bezvětří. Za chvíli mně mohutné bolení břicha nutí vykonat nezbytné. Věším varminta na trojnožku, pak dalekohled, dlouhý bílý kabát, vestu, foťák atd. Když se pak vracím k odloženým věcem, první oblékám vestu a přitom spatřím lišáka, myškujícího asi 100 m ode mne. V té chvíli už se bojím pohnout, vesta mi visí jen na pravém rameni, pomalu a opatrně odkládám na zem věci pověšené na trojnožce, až se dostávám ke kulovnici. Mířím v nepřirozené poloze, nechci ani hýbat s trojnožkou, lišák je opravdu blízko a já naprosto nekrytý na zmrzlém vrzajícím sněhu. V ráně slyším úder kule a lišák leží. Dooblékám se, na nástřel měřím 115 m.
Je sedm hodin a já si spokojeně zapaluji cigaretu. Konečně sníh ztvrdl a lišky se neboří. Teď to začne ...
Pátá - 21. únor
Odpoledne napadlo 5 cm čerstvého sněhu a já musel ven. Před pátou jsem v honitbě nazouval sněžnice, a zároveň pozoroval lišáka, který už kontroloval kraj luk u města. Měl štěstí, neustále jsem ho měl proti domům, nejdřív českým a pak německým.
Po příchodu na místo čekání za statkem na okraji luk si nejdřív sněžnicemi udusávám kruh, abych se mohl podle potřeby otáčet i s trojnožkou za liškami.
Za chvíli vidím další lišku asi na půl kilometru na okraji lesa. Stmívá se, pozoruji zajíce a srnčí, pak po horizontu přebíhá další liška. O půl osmé nevěřím svým očím. Jsou tři pod nulou a na zasněženou louku vbíhají dva jezevci a pobíhají spolu sem a tam asi dvacet minut. Pak další liška na horizontu vlevo a čáruje k lesu. Asi po patnácti minutách v její stopě další. Myškuji, ale liška pokračuje svým směrem a mizí mi v mezi.
Uplyne asi deset minut a najednou se zpod keře asi čtyřicet metrů ode mne vyloupne stín. Lišák a pokračuje přímo na mně. Pomalinku sundávám varminta z ramene, lišák zastavuje asi dvacet kroků ode mne. Něco se mu nezdá a odskakuje, i když neví, čeho se vlastně lekl. To znám, ihned mám zbraň v rameni a čekám, kdy se zastaví. Lišák to zná také a ví, co má dělat, a proto se typicky liščím způsobem zastavuje pěkně naširoko a jistí směrem ke mně.
V té chvíli už ale má kříž na komoře a láme se v ohni. Spokojeně měřím 88 m k nástřelu, je 20:15. Stojím nad starým, mimořádně vyspělým lišákem a užívám si sílu okamžiku. Zapaluji si, a kdybych nemusel ráno do práce, zůstal bych ještě venku a určitě dalších pár kmoter vytrestal. No co, jsou tu a zůstanou na příště.
Šestá a sedmá - 22. únor
Dnes jsem se díky shodě okolností dokázal uvolnit z práce dříve a vzhledem k ideálním podmínkám pro lov lišek samozřejmě honem na ně.
Jdu ke spádu, kde jsem včera ráno lovil lišáka napůl oblečený. Jen kvůli směru větru volím jiné místo. Sníh je pevný, lišku unese spolehlivě, mne ale jen se sněžnicem.
Místo na čekání volím tak, abych nebyl odkudkoli vidět proti obzoru, a zároveň se nijak neskrývám, ale v dlouhém bílém kabátě stojím na zasněžené louce. Dělám to tak i v létě, to jsem samozřejmě v zeleném a mám mnohokráte ověřeno, že zvěř mne vůbec nevnímá, navíc vidím dobře na všechny strany a nic mi nebrání ve výstřelu. Jen je nutné umět se správně chovat a zejména pohybovat, což je velmi důležité při zvedání dalekohledu či zbraně.
Po výběru vhodného místa si jako vždy upravuji sněžnicemi pevný kruh o průměru téměř tři metry, abych byl připraven střílet s trojnožkou všemi směry a nebál se udělat třeba úkrok do strany.
Jen to dokončím, a už vidím přetahovat lišku. Je ještě plné světlo, rychle měřím, nastavuji optiku a střílím. Úder kule je velmi dobře slyšitelný a liška leží. K nástřelu je to 228 m. Zapaluji si a prožívám nečekaně rychlý úspěch. Podívám se znovu přes bílou pláň k ležící lišce – a u ní stojí další!
Upustím cigaretu, rychle usazuji zbraň na trojnožku, lišák se mezitím dává do pohybu. Ukvapeně chybuji. Po ráně se lišák zastaví, rozhlédne a odbíhá za kopec.
Nadávám si, ukvapená rána mrzí. Dobře vím na základě vlastních zkušeností, že střílet na lišku se musí tak, aby byla zasažena. Každá chybená rána zvyšuje opatrnost lišek v honitbě, a to nejen u té chybené. To říkám hlavně těm, co mi tvrdí, že lišku bez rány nepustí, ať je jakkoli daleko.
Stojím dál, kouřím a náhle spíše vycítím, než uvidím, za sebou pohyb. Pomalu otáčím hlavu – a metr za mnou na sněhu kuna. Samec skalačky, doslova mi očichává boty. Ani se nehnu a čekám, co udělá. Kuna se leká, vyráží obloukem přede mne, to už je Varmint v rameni, a jak se zastaví, na 15 m z volné ruky střílím na malinkou komoru kuny.
Naprosto přesný zásah. Nechávám kunu ležet. Stmívá se, občas okolo projede běžkař. Asi po hodině vidím podle meze táhnout stín. Lišák. Už je špatně vidět, nechávám ho proto dojít na jistou ránu. Střílím a v optice vidím, jak padl v ohni. K nástřelu měřím 66 m.
Čekám dál, za chvíli se objevuje další liška a po ní ještě jedna, obě loví myši na místech, kde je sníh vyfoukaný větrem. Bohužel by to znamenalo střelbu na horizont, Takže po další hodině pozorování lišek stahuji všechny úlovky na jedno místo, chvíli nad nimi stojím s kloboukem v ruce, přemýšlím o dobře naplánovaném lovu a po nezbytném fotografování jedu domů, do tepla.
Osmá - 24. únor - Opět úspěšný lov.
Po dvou dnech vyrážím znovu. Je obleva a už cestou vím, že se s liškou setkám, počasí jsem si ani lepší nemohl přát. Na sněžnicích jsem se doplahočil v mokrém těžkém sněhu na kopec, místo čekané jsem musel operativně přizpůsobit větru, takže stojím uprostřed liščího loviště v louce. Místy byl sníh větrem vyfoukaný, takže teď při oblevě už jsou vidět pruhy trávy, na to právě sázím, sem přijdou na myši.
Už v 17 hodin stojím v louce ve svahu, asi 250 m od státní hranice, a hned za ní slyším radostný řev germánských lyžařů. Tak dnes budou mít lišky asi trochu zpoždění. Nakonec to ale není tak zlé, jen asi 15 minut.
V 18:10 první liška přechází státní hranici sem a tam. Je ještě poměrně dost světla, přesto se mi chvílemi v pruzích bez sněhu ztrácí. V Německu se jí ale moc nelíbí a pak už chodí jen u nás. Pořád je daleko, drží se ode mne za hranicí 350 m, myškuje, probíhá mezi pruhy. Vím, že přijde blíž a tipuji to tak na hodinku čekání (ráno musím služebně odjet, takže jsem si řekl - dnes jednu a domů). Chvílemi mi mizí za terénní vlnou, pak se ztrácí úplně. Náhle zahlédnu pohyb už značně blíž, připravuji zbraň, v Sightronu je liška vidět perfektně i na tmavém pruhu trávy, a když už asi je zhruba ve vzdálenosti 200 m, střílím. Liška značí ránu a poskakuje okolo nástřelu. Bleskově přebíjím a na to liščí klubko střílím znovu. Mohutný úder kule mi dává jasně znát zásah, zároveň se mi to nějak nezdá, opět přebíjím a vidím další pohyb už ležící lišky, střílím, ten zvuk úderu kule už je jak má být. Je 19:30. Měřím 223 m k nástřelu. Je to zatím moje nejdelší noční rána.
První kule slabému lišáčkovi přerazila přední běh těsně u hrudi, druhá byla na kýty a třetí na lopatku. Přeci jen přesně usadit na tmavém pozadí tenoučký mildot není tak jednoduché. Stojím nad lišáčkem ještě plný adrenalinu a při zapalování cigarety se mi třesou ruce. Lovy lišek poskytují mnoho velmi silných zážitků.
Devátá - 19. březen
Jakmile roztaje sníh, tak chvíli trvá, než louky oschnou, a lišky na ně opět začnou chodit. Dobré je vybírat ta první suchá místa, tam je šance na setkání s liškou největší. Proto jsem vyrazil na druhý kopec, kde suchá místa už jsou, díky členitějšímu terénu. Od počátku roku jsem tu ulovil pouze jednu lišku, takže několik dalších tam na mne určitě čeká.
Šoulám v dobrém větru táhlým svahem přes pastviny, využívám terénní nerovnosti a kousky řídce porostlých mezí. Právě z jedné takové meze jsem lišáka uviděl, jak vytahuje z mlaziny a rychlým pohybem po jejím kraji přebíhá asi dvacet metrů. Pak usedá, to už mám v ruce dálkoměr, 209 m, a zároveň opírám Varminta o trojnožku a mířím. Je 18 hodin, tedy plné světlo, ale u lišek je často důležitá rychlost, protože jsou velmi pohyblivé. V dvacetinásobném zvětšení puškohledu vidím, že lišák upřeně sleduje něco vlevo od něj, rychle se podívám tím směrem a - bylo tam devět kusů černé, bachyně, tři lončáci a pět vyspělých selat, asi 40 metrů od lišáka si v pohodě buchtovali. Chvilku je prohlížím, pak křížem zpět na lišáka, ještě je pozoruje, a snadná ranka, sedící liška, i když naostro, je poměrně velký cíl.
Rána seděla uprostřed hrudi, výstřel přes páteř o velikosti pětikoruny. A při prohlídce lišáčka překvapení - pravý zadní běh chyběl zhruba od poloviny kýty, rána plně zhojená. Na pohybu lišáka nebylo nic poznat, snad jen byl o poznání rychlejší. Stojím nad ním o něco déle, i bez jednoho běhu je ve výborné kondici. Byl to bojovník.
Desátá - 3. duben
Je sice větrný večer, ale louky jsou suché a lišky půjdou lovit myši. V takovýchto větrných dnech si lišky pro lov vyhledávají závětří, a mezi těmito místy poměrně rychle po loukách přebíhají.
Protože po odtání sněhu a vyschnutí luk lišky vytahují na lov velmi brzy, jsem na místě už dvě hodiny před západem slunce. Čekám na osvědčeném spádu při okraji lesa. Naproti přes louku v dobrém kulovém dostřelu jsou hustě zarostlé meze, které liškám poskytnou závětří pro úspěšný lov. Nečekám dlouho. Po dvaceti minutách vybíhá z lesa kousek ode mne po pravé ruce lišák, a přebíhá louku směrem ke křovinatým mezím. Nenechávám se překvapit, ihned mám Varminta v rameni, rovnám se s lišákem a střílím. Lišák po zásahu předvádí ukázkový přemet. V té chvíli mi bleskne hlavou vzpomínka na zaječí hony v mládí. Měřím vzdálenost k lišákovi – 36 m. Když pak stojím nad lišákem, prožívám v myšlenkách znovu celý lov, ukázkový zásah přes lopatky těší. Fotím a vydávám se šoulat po srnčím, už začíná doba obeznávání.
Jedenáctá - 10. duben
Ranní šoulačky na lišky mám nejraději, a pocitově jsou pro mne úspěšnější, i když z mé statistiky úlovků jasně vidím, že večery i rána jsou z hlediska počtu ulovených lišek téměř naprosto vyrovnány.
Pomalu šoulám loukami a zdaleka vidím laň se slabým kolouchem. Vím, že je nesmím zradit, protože dospělé lišky jsou na odskakující zvěř velmi citlivé a obvykle ihned mizí v krytu. Proto oba kusy obcházím velikým obloukem a skryt za terénní nerovností. Mířím na místo, kde jsem nedávno ulovil lišáka pozorujícího tlupu černé, kde mám v plánu asi hodinu čekat, protože se tudy vrací lišky od několik set metrů vzdáleného statku. Obcházení vysoké mne zdrželo, a proto ještě nejsem ani na místě a už vidím lišáka. Ten mi ale mizí za terénní vlnou, ihned se proto připravuji ke střelbě a čekám, kde se ukáže. Po malé chvilce vidím slecho a kousek hlavy lišáka, ten se zastavuje a já neváhám a střílím. V ráně vidím zásah a stříž vymrštěnou střelou. Následuje úder střely, který je v těchto případech také naprosto typický, zvuk, jako když rozloupnu vlašský ořech. Vzdálenost je 85 m, zásah perfektně sedí.
Dobrý lov, dobře naplánovaný. Stojím u lišáka, užívám si nejvíce právě tyto lovy, kdy si vše předem promyslím, a ono to do puntíku klapne.
Dvanáctá - 12. duben
O dva dny později jsem večer na stejném místě, vane sice ne silný, ale velmi studený západní vítr. Musím vydržet, protože večer je jinak nadějný. Asi po hodině slyším od 250 m vzdálené houštiny skolení. A už ho i vidím, lišák jde krajem houštiny, občas zaskolí a vydatně značkuje okrajové smrčky. Chvílemi ho ve stařině pod smrčky ztrácím, čekám, až vyjde na louku. Za stálého skolení lišák vyráží napříč loukou, ihned vidím, že je prašivý, jako by neměl oháňku.
Střílím, úder střely do komory lišáka je pro mne velmi příjemný zvuk. Jak by také nebyl. K nástřelu je to 162 m.
Spokojeně stojím nad lišákem. Každá ulovená liška je velmi důležitá v první řadě pro lišky samotné. Při současných stavech lišek, kdy jim už nehrozí vzteklina, která decimovala stavy na minimum, je prašivina hlavním signálem přemnožení. Ta je sice pro lišky také smrtelná, ale v nepravidelných cyklech likviduje jen část liščí populace. A omezit prašivinu u lišek lze jen jejich vytrvalým lovem a udržením jejich stavů na rozumné výši.
Třináctá - 19. duben
Večer, ještě dlouho před setměním čekám na vrcholu kopce, odkud je vynikající výhled na přilehlé Lužické hory a podhůří. Opět je větrno, dole pod svahem asi tři stovky metrů ode mne je okraj lesa a samozřejmě také oblíbený liščí jarní spád. Kolem dokola přehledné pastviny, bavím se pozorováním spousty srnčího, vytaženého v blízkých i vzdálených loukách. Pak spatřím na okraji lesa pohyb, a vybíhá divné zvíře, které v první chvíli neumím zařadit. Rychle se blíží, a už je mi jasné, že je to lišák, a kompletně prašivý. Nezastaví, to vím, a tak jen se soustředit na ránu v běhu. Z trojnožky střílím přesný zásah na 52 m.
Stojím u lišáčka, je v poslední fázi prašiviny, zbývají mu jen zbytky srsti na hlavě. Prašivé lišky jsou často velmi aktivní, už podle pohybů jakoby „nervózní“, a tak jdou rozeznat i na velké vzdálenosti. Málokdy se ale člověk setká s takto masivně prašivou liškou, protože ta už má před sebou jen velmi pomalé umírání někde v křoví u vody.
Při setkání s prašivou liškou často nejvíce mate hlavní znak lišek – chybějící oháňka a zároveň při větším rozsahu prašiviny i typické zbarvení.
Čtrnáctá - 3. květen
Obeznaný roční lišák, vcelku jednoduchý lov, ale i tak byly nutné čtyři čekané, každá asi 40 minut, dnes jsem čekal 14 minut. Ne vždy je dobrý vítr, a jak se k večeru začne točit, může se i dobře naplánovaný lov zhatit. Čekal jsem na okraji lesa u malé louky, kam pravidelně vytahoval. Lišáka jsem uviděl vytáhnout do louky až za šera (je to velmi rušené místo), pak mi zmizel za terénní vlnou a po spatření jeho hlavy jsem střílel naostro zezadu přes krk a hlavu na vzdálenost 102 m. Spokojeně stojím u lišáka, přemýšlím pokolikáté už.
Od počátku roku mi vychází na jednu lišku asi pět cest do honitby a dvanáct hodin šoulaček či čekaných, což je dobré, není vyjímkou i dvojnásobek. Ale počet ulovených lišek je pro zkušeného lovce vždy přímo úměrný počtu hodin strávených v honitbě. Samozřejmě se při každém setkání s liškami nedostanu k ráně, a poměrně často nelovím, ale pozoruji. Obvykle obeznanou lišku ulovím, takže vždy není nutné hned střílet a pozorovat zvyky a chování lišek se vyplatí pro další úspěšné lovy. Každoročně se setkám s liškami alespoň padesátkrát.
Patnáctá - 7. červen
Jak začnou srnci, tak mají lišky ode mne vždy na chvíli pokoj. Navíc ve vysokých travách nejsou vůbec vidět. Ale stačí první posekaná louka, a vždy se k lovu lišek hned vracím.
Vyrážím hned první večer po zjištění jediné posekané louky v honitbě, a samozřejmě s dostatečným časovým předstihem. Srnčí už je venku, proto první úkol je šetrně jej z louky dostat pryč. Srnčí je v tuto dobu k liškám velmi agresivní, zejména srny a starší srnci velmi razantně lišku odhání, a to obvykle není šance lišku ulovit. Také jsem mnohokrát pozoroval, že lišky nerady na louku se srnčím vytahují, a když, tak se mu vyhýbají s dostatečným odstupem.
Stojím u skalky v loukách, za sebou mám porost stromů a keřů, který ji obklopuje, před sebou dlouhou louku ohraničenou kolem dokola lesem. Liščí spád je po pravé straně asi 200 m ode mne. Tentokrát mám s sebou třistaosmu s výbornou optikou Sightron. Pozoruji krkavce, kteří mají nedaleko hnízdo a uzurpují si celé okolí.
Pak ji uvidím, vytahuje po obvyklém spádu a pak se při kraji lesa blíží ke mně. Nastavuji na puškohledu zvětšení 28x, ujišťuji se, že je to lišák, a na sto metrů střílím naostro do středu náprsenky.
Dobrý, vyspělý lišák, středního věku a v nejlepší kondici. Je zajímavé, že lišky i bez „průběrného odstřelu“ dobře prosperují a silných zdravých jedinců je poměrně velká část populace.
Velmi důležité je naučit se rozeznat lišku od lišáka a v době péče o liščata lovit jen lišáky. Je to období od začátku března do poloviny července. V této době také nedoporučuji lovit lišky za špatných světelných podmínek, kdy už nejsme schopni rozeznat pohlaví lišky.
S tím, že lišák se stará o liščata společně s liškou, je to různé, často tomu tak je, ale pravidlo to zdaleka není. Osiřelých liščat, která nejsou závislá na mléku, se dokáže ujmout i cizí mladý lišák, ale odstřel lišáka, který se podílí na péči o liščata, vrh nikdy neohrozí, pokud je matka liščat naživu. Lišák stejně není s malými liščaty v přímém kontaktu, to nastane, až když jsou liščata vyspělá a sama přes den opouští noru. Sociální struktura je u lišek velmi proměnlivá, od naprostých samotářů přes páry až ke skupině a dokonce i kolonii složené z několika skupin. Ve skupině je obvykle jen jeden lišák (ten se páří se všemi fenami ve skupině, ale potravu k noře nosí jen jedné ze samic - obvykle té nejstarší). Dospělí lišáci žijící mimo tyty skupiny jsou obvykle samotáři, ale několikrát jsem opakovaně pozoroval dvojice dospělých lišáků společně žijících i lovících.
A vše se řídí zejména populační hustotou, množstvím potravy a loveckým tlakem, ale i tím, zda daná liška má vlastní teritorium. Lišky žíjící v páru nebo ve skupině mohou lovit společně, nebo osamněle, a i při osamnělém lovu se dokáží o úlovek rozdělit. Ale jsou to velmi proměnné vztahy a liška může během života vystřídat několik možností zařazení v sociální struktuře. V každém případě jsou neuvěřitelně přizpůsobivé a toho důkazem jsou vysoké stavy lišek ve městech i na vesnicích.
Šestnáctá - 20. červen
Opět večerní čekaná u posekané louky, stojím v okraji vysekaného pásu širokého stovku metrů, dlouhého asi tři sta metrů. Kvůli větru stojím na kopci, ale neposekaná tráva mne zakrývá až nad pás, což je naprosto dostatečné, zvěř na mne nebude reagovat, pokud nepřijde do těsné blízkosti. Slunce je ještě poměrně vysoko, ale lišky chodí velmi brzy. Před jeho západem už pozoruji dvě lišky na loukách v Německu, a za chvíli mi na posekanou louku vytahuje další, roční lišák. Než stihnu zamířit, už má myš. Střílím z kopce dolů do protisvahu, 132 m. Mladý lišák má perfektní zásah a já si opět užívám výborný pocit z dobrého lovu.
Sedmnáctá - 25. červen
Dnes jsem se rozhodl ulovit lišáka, o kterém vím již delší dobu, ale zatím na něj nějak nebyl čas. Vyrážím na stejné místo, kde jsem před pár dny ulovil srnce na 360 m, s nadějí, že lišák vyjde brzy a budu moci střílet na větší vzdálenost. Beru s sebou třistaosmu, je velmi přesná, ale hlavním důvodem je výborný puškohled Sightron.
Přicházím na terénní vyvýšeninu s malou skálou, zvoní mobil - a čtvrt hodiny povídám s kamarádem o všem možném. Když skončíme, je ještě čas a já si měřím vzdálenost důležitých bodů v terénu. Vítr prakticky není, chvilkový nepatrný závan ani nejde změřit. Pozoruji srnčí, malá srnčata tryskem běhají po louce, je to zábava.
Před desátou, už za šera objevuji hřbet lišky či zajíce zhruba v místě úterního nástřelu. Čekám, za chvíli už vidím, že je to opravdu liška, vlastně lišák, který ale několika skoky mizí v okraji lesa, kam jsem odložil výhoz.
Po nějaké chvíli se znovu objevuje na okraji louky, asi 280 m daleko a kluše směrem ke mně. V cestě má ale srnu, která vychází pravidelně na jednom místě, a má zřejmě poblíž srnče. Už se obávám, že mi srna lišku zažene (jak se mi už mnohokrát stalo), naštěstí srna k lišce nevyráží úprkem, ale klidnou a rozhodnou chůzí lišku vytlačuje směrem do louky. Je už dost špatně vidět, navíc mi liška chvílemi mizí za terénní vlnou. Čekám, až se mi lépe ukáže, navíc mám nastaveno 200 m a liška se pomalu k této hranici přibližuje, je to sloup vysokého napětí, vzdálený ode mne 196 m. Kolem sloupu jsou keře, liška mi mizí za nimi, čekám na to, až vyjde na druhé straně a já budu konečně moci střílet. Ale lišák za keři mění směr a odchází směrem od mě.
Bleskově zaléhám, vzdálenost lišky odhaduji (díky sloupu) na 240 m, na bubny už nevidím, klikat tedy nebudu, a pečlivě velmi rychle mířím odcházející lišce na hlavu. Nakonec jsem rád, že ji mám naostro zezadu, protože tím mohu kompenzovat pokles střely. Po ráně vidím, jak se z nástřelu zakouřilo, jinak nic, šero už je veliké. Nic však neutíká, takže ji mám! Pohled na hodinky, je 22:03.
Po příchodu k lišákovi prohlížím zásah - vstřel je mezi lopatky přesně do středu hřbetu, výstřel náprsenkou na krku. Přesný zásah v šeru mně moc těší. Dodatečně měřím vzdálenost, Leica ukazuje 236 m.
Spokojeně si zapaluji. Je to štěstí, žít život lovce.
Osmnáctá - 5. červenec
Velmi napínavý lov, šoulat ve třech na lišky je dosti náročné, naštěstí moji chlapci, které jsem s sebou měl, zásady šoulání „umí“ (a přestože sami lovit nechtějí, vždy jdou se mnou rádi), i když šoulat po posekané louce k lišce je vždy loterie.
Lišku jsem uviděl již při příjezdu na místo lovu, a tak po zaparkování na ni vyrážíme a zkusíme ji našoulat. Lesní louka, na které se liška pohybuje je z jedné strany lemována silnicí, dlouhá asi pět stovek metrů, se zvlněným terénem a mokřinami s ostrůvky neposekané trávy. Šouláme opatrně, ale poměrně rychle po louce při okraji lesa, žádné velké schovávání není nutné, jen nedělat hluk a prudké pohyby, vítr máme dobrý, tak jen lišku co nejdříve zpozorovat, abychom k ní nepřišli příliš blízko a nezradili si ji.
Když vystoupáme na terénní vlnu, náhle ji spatřím, vychází z ostrůvku vysoké trávy a je plně zaujatá lovem. Ujišťuji se, že ji hoši v dalekohledech dobře vidí, měřím 238 m, nastavuji korekci puškohledu, lovecká horečka umocňuje prožitek z lovu. V puškohledu se mi při zvětšení 12x zdá liška nějak malá, přidávám až na 28x, pečlivě mířím, polohu u trojnožky mám velmi pevnou, kříž se mi na lišce ani nehne.
V ráně, díky zpětnému rázu výkonné munice, ztrácím kontakt s liškou, zároveň slyším úder kule, je to dobré, a i když jsem bleskově zpět (tohle je jedna z věcí, které mi na 308 W velmi vadí), vidím už jen rozplývající se oblak prachu na nástřelu. Je přesně 20:00, nezbytné focení u vyspělého liščete - fenky, a jdeme k jiné louce čekat, v tom dusném vedru to na další šoulání není.
Stojíme ve vysoké trávě na okraji posekaných luk, ve tři čtvrtě na devět se přichází na posekanou louku ukázat kňour, vyspělý sekáč, půl hodiny po jeho promenádě přichází jezevec a předvádí celou plejádu způsobů pohybu jeho druhu, samozřejmě okolo srnčí, se šerem vidíme i dvě laně.
Spokojeně jedeme domů, cestou jako vždy hodnotíme. Opět jsme prožili úspěšný lov se spoustou zážitků.
Devatenáctá - 17. červenec
Blíží se horký letní večer, slunce bude na obloze ještě dvě hodiny, ale já už stoupám do prudkého kopce, lišky dnes na posekané louky přijdou brzy. Jsem teprve v polovině cesty, a už ji vidím. Polyká chycenou myš, usedá a rozhlíží se. Měřím 197 m, a přestože toto chování je takto za světla vlastní spíše lišákům, v silném zvětšení puškohledu vidím úzkou hlavu a válcovité tělo bez výrazného hrudníku – fena. Touto dobou už se liščata začínají osamostatňovat, proto neváhám, a přestože při šoulání kopcem v horku funím jak lokomotiva, pečlivě usazuji kříž optiky na komoru a střílím. Úder kule signalizuje spíše zadní komoru a ještě před tím v optice vidím, jak liška padá. To je velká přednost ráží s malým zpětným rázem – vždy v ráně vidím zásah a značení kusu. A také velmi dobře slyším úder kule.
Zásah na konci žeber, stará fena, jak naznačují značně obroušené trháky, poměrně malá. U fen, na rozdíl od lišáků, je kromě doby intenzivní péče o liščata poměrně neobvyklé zastihnout je za denního světla na volném prostoru.
Stojím nad ní s kloboukem v ruce, tiše přemýšlím, kolik vrhů liščat asi vychovala, kolik úspěšných lovů prožila.
Dvacátá - 25. červenec
Stojím v okrajové části honitby, naproti mně je březový hájek kombinovaný s bažinou, džungle jak má být a výborný celoroční kryt pro zvěř. Navíc jako pozůstatek minulých časů malá asfaltová plocha, kdysi sloužící silničářům jako skládka. Čekám na srnčí, chci si ověřit probíhající říji, navíc jsem v těchto místech letos ještě nebyl. Těch komárů. Postupně vytahují dvě mladé srny, samotné. Pečlivě se rozhlížím a najednou na okraji asfaltové plochy asi 50 m ode mne sedí liška!
Stojím na opačném konci naprosto nekrytě, nehýbám se a čekám, co udělá. Lišák zívá, rozhlíží se na všechny strany a pak asi nějaké bleška, celá se zkroutí, drbe se, přitom se otočí oháňkou ke mně, což mi umožňuje opatrně zvednout zbraň a z volné ruky střílet.
Mladý lišák, zásah zezadu nad kořen oháňky, třistaosma a A-max jako měkoučká terčová střela expanduje při zásahu kostí páteře už na vstřelu. Vzdálenost 53 m. Náhodný úlovek, který se mi při lovech spárkaté každoročně podaří, zrovna tak i opačně, když jdu na lišky a narazím na paličkáče.
Jednadvacátá - 23. prosinec
Vydařená šoulačka mlhavým ránem v listnatém lese na sněhu, potkávám spoustu srnčího, pak vybírám slabé srnče, minutku čekám, až se srna natočí tak, aby ho neviděla a střílím na krk, srnče padá, přebíjím, srna v reakci na výstřel pár kroků odskočila, a čeká na srnče. Ihned střílím, opět na krk.
Po vzdání pocty a vyvržení obou kusů, velmi slabých, je uvazuji na lanko a po sněhu vytahuji k okraji lesa. Sníh je pevný, jde to bez námahy. Přesto po příchodu ke kraji lesa chvíli odpočívám, a kouřím. Lišák přetahuje kolem vzdálené zarostlé meze. Držím ho v kříži, a jakmile zastavuje, střílím. Vánoční lišák na počátku kaňkování. Je půl jedenácté.
Tiše stojím nad lišákem, a tak jako u každého jiného uloveného kusu zvěře přemýšlím o tom, jaké nástrahy ve svém životě překonal, co vše musel dokázat, aby přežil, než jsem ho ulovil. Lišky mají právem můj obdiv.
-figi-
#Liška, #Lovecké stezky, Lovecké příběhy, lov, Lovecké štěstí
#Liška, #Lovecké stezky, Lovecké příběhy, lov, Lovecké štěstí
