BAŽANT OBECNÝ - ZIMA A VÍTR V KAPSE...šetříme, plníme mrazáky proč ne? Farmáři a hospodáři AUF!

Bažant obecný

#Bažant, Bažant pečený, Beatiful Nature, Co budeme vařit dnes?, Doby lovu zvěře, Drobná zvěř, Honili myslivci, Lovecké příběhy, Lovu a přírodě zdar!

Bažant, Drobná zvěř, Fotografie z myslivosti, Lovy fotoaparátem

Bažant královský

TETŘEV Od konce března do poloviny května probíhá tetřeví tok. Tetřevi začínají tokat brzy ráno za prvního rozbřesku...

Tetřevi začínají tokat brzy ráno za prvního rozbřesku ...

Tetřevi začínají tokat brzy ráno za prvního rozbřesku....

Od podzimu až do jara se živí hlavně jehličím a pupeny stromů. Tetřevi s oblibou obírají pupeny buku z větví po lesní těžbě. Sbírají také semena stromů, zvláště bukvic, jedlí a smrků. Na jaře spásají různé byliny a zčásti sbírají i hmyz. V létě začnou brát bobule, napřed borůvky, později i brusinky a na rašeliništích klikvu.

Tetřevi jsou stálí ptáci, žijící na malých teritoriích. V zimě neopouštějí les, ani horské lesy s vrstvou sněhu přes jeden metr. Dovedou si ve sněhu vyhrabat hluboké tunely, aby se dostali k zemi a k potravě. Přespávají celoročně na stromech, avšak za mimořádně tuhých mrazů dovedou přespat i ve sněhu.

Od konce března do poloviny května probíhá tetřeví tok. V té době se kohouti slétávají na svá pravidelná tokaniště. Přilétají vždy večer po západu slunce a zahřadují každý na svůj obhajovaný strom. Tetřeví tok byl považován za jarní slavnostní událost lesa, podobně jako na podzim bývá jelení říje. 

Tyto slavné doby nám dodnes připomínají místní názvy v lesích jako Tok, V tokách a podobně, připomínají nám lepší časy tohoto krásného ptáka. Tetřeví tokaniště bývala velice trvalá. Nebylo vzácností, když některá tokaniště byla sledována lesním personálem 20 až 50 let. Stromy tetřevího tokaniště ani sousedící les nedal přirozeně žádný lesní hospodář pokácet, takže tyto porosty přežívaly dlouho, i přes dvě doby obmýtní, běžně 200 let.

Tetřevi začínají tokat brzy ráno za prvního rozbřesku. Tetřeví sloka trvá přibližně 7 - 8 sekund. Když se více rozední, slétají se tetřevi na zem, na nevelká teritoria, která bojovně obhajují. Po skončení toku se tetřev otřepe a odlétá k slepici nebo slepicím, které přilétly na tokaniště ráno a čekaly opodál. Mnohokrát bylo pozorováno, že někteří tokající tetřevi ztrácejí vůči člověku svoji plachost, neodlétají před ním a dokonce se stávají útočnými.

Negativní dopad na populace zajíců mají i přemnožení divočáci. Ti jsou všežravci a seberou i mládě zajíce, které se brání jen tím, že se přitiskne k zemi.

Zajíček je bezbranný

V českých zemích dosahovaly počty ulovených zajíců 

počátkem 70. let minulého století více než 1 milión kusů.

Například v roce 1973 to bylo 1 214 000 kusů. Po drastickém poklesu populace zajíců, a to všeobecně v rámci celé střední Evropy v následujících letech, bylo v roce 1990 v Česku uloveno pouze necelých 190 000 zajíců. V naší zemi klesaly stavy zajíců i nadále, a tak třeba v roce 1997 nebylo uloveno ani 40 tisíc kusů. Poté se začaly stavy této zvěře zvyšovat, ale nebylo a není tomu tak všude.

Zajíc doplácí zejména na intenzivní zemědělství

Mezi hlavní příčiny úbytku zajíců z krajiny patří necitlivé hospodaření v zemědělské krajině a s tím související intenzivní pěstování vybraných druhů plodin. V obrovských lánech kukuřice nebo řepky se zvíře necítí dobře a teď si k tomu připočtěte ten šok, když se najednou celý lán sklidí a zajíc přijde o úkryt.
Přitom zajíc je dost teritoriální druh, který velmi špatně snáší změny prostředí, ve kterém žije. O tom svědčí příklady z reintrodukce, tedy navracení tohoto původního druhu do přírody, kdy jsou známy případy, že vypuštění zajíci se vrátili i sto kilometrů tam, odkud pocházeli.

Hlavním důvodem úbytku této zvěře je tedy nejen špatná kvalita životního prostředí spolu s úbytkem životního prostoru.

Negativní dopad na populace zajíců mají jistě i přemnožení divočáci. Ti jak známo jsou všežravci a seberou i mládě zajíce, které se brání jen tím, že se přitiskne k zemi.

 Svůj podíl má jistě i používaná technika v zemědělství. Stále výkonnější stroje se širokým záběrem zavěšené techniky prostě zabijou především mláďata, která vyčkávají do poslední chvíle přikrčená v poli nebo na louce.
Obrovské množství zajíců zahyne pod koly aut.

Tetřev hlušec (Tetrao urogallus)

Tetřev hlušec (Tetrao urogallus)

Jak se loví bažanti v Minnesotě USA

Bažant

Honitba, kde se bažanti loví, funguje v rámci loveckého klubu,

 který má svou členskou základnu. Členem se může stát kdokoliv po zaplacení vstupního členského poplatku, který se pohybuje v relacích od 1500 až i 9000 USD. V dalších letech se platí již "jen" roční příspěvek okolo 400 USD.
Člen má právo lovu v honitbě a je mu dovoleno si pozvat dva až tři hosty. Přijedete-li na lov, zaparkujete na konci příjezdové cesty na rozlehlém parkovišti a jdete do velké klubovny v klubové budově. Uvnitř najdete několik místností pro posezení lovců.
Dále je tam sklad a prodejna mysliveckých potřeb, sprchy, toalety a samozřejmě nezbytný barový pult s obsluhou. Před klubovnou jsou stoly a lavice s výhledem do okolí. Většinou je takové místo voleno na břehu jezera.

Manažerovi honitby musí lovec sdělit minimálně dva dny předem den a hodinu lovu, počet hostů a množství bažantů, kteří mají být loveni. Po příjezdu do klubu se musí každý člen zapsat do úřední knihy, v jiné knize jsou registrováni přítomní hosté. Lovec je podle zákona povinen mít na sobě oranžovou signální součást oděvu, stačí rozměrná pokrývka hlavy. Zásadně není povoleno střelivo s olověnými broky. Na celém areálu může lovit současně až 100 členů klubu.

Vlastník "honitby" řídí chod loveckých aktivit během lovecké sezóny a stará se o biotechnické úpravy celého areálu o ploše 20 až 30 ha. Celé plocha je rozdělena na přibližně 12 sekcí o rozloze asi 1,5 ha podle reliéfu krajiny. Střídají se zde pásy křovin a pásy kukuřice (šířka 7 až 15 m, délka 50 m), olemované pásy nízké zeleně - travin - o šířce 3 až 6 m. Těchto kukuřičných ploch je v každé sekci asi sedm.

Bažanti pocházejí z odchovny, kde je samozřejmostí vysoká automatizace a tím i produktivita. Dva pracovníci zde vychovají za sezónu 35 000 bažantů ve vynikající fyzické kondici k prodeji právě třeba do loveckých klubů, resp. klubových "honiteb", které se označují jako "rezervace pro lov" (game preserve). Jejich majitelé uzavírají zjara s chovateli smluvní dodavatelské závazky. Bažanti jsou dopraveni do honitby od dodavatele zpravidla v noci a jsou brzy ráno vypuštěni do příslušné sekce. Bažanti se ukryjí ihned v kukuřici a zde setrvají do příchodu lovců. Chovatelé mají totiž bažanty umístěny ve voliérách (asi 30 x 30 m) s porostem kukuřice, takže po vypuštění z transportek nacházejí v sekcích stejný kryt, na který jsou zvyklí z odchovny. Vlastní lov začíná obvykle v 9 hod.a probíhá tak, že střelci postupují zvolna podél pásů kukuřice a dirigují práci svých dvou až tří loveckých psů, většinou pointrů. Je také možné si předem objednat pointra s doprovodem na principu individuálního kontraktu - obvyklá cena je asi 55 USD na dobu dopoledního honu. Samotný lov není až tak jednoduchý, protože vystavený bažant může vyletět z nejrůznějších míst libovolným směrem.

Obvykle se loví 20 až 30 bažantů (kohoutů i slepic), za jeden ulovený kus se platí 17,50 USD, chovatel obdrží 7,50 USD. Lov v celé sekci probíhá asi dvě až tři hodiny. Průměrná úspěšnost bývá 80 %, ale může překročit dokonce i 100 %, podle toho kolik neulovených bažantů zanechala v sekci předchozí skupina lovců.

Po ukončení lovu se musí v klubovně manažerovi oznámit výsledek, zaplatit všechny objednané bažanty, vypít drink, sníst sendvič a pohovořit s jinými střelci o zkušenostech lovu v jiných sekcích honitby.

Ulovené bažanty je možno si buď nechat upravit hned v místní kuchyni, nebo je odvézt pro vlastní potřebu s sebou.

Těmto bažantům je pak připevněn na běhák žlutý identifikační pásek, který slouží jako důkaz jeho původu při kontrolách pověřenými orgány, tj státní policie a policie organizace DNR (obdoba naší Agentury ochrany přírody).
 Neloví se v pondělí a o všech hlavních svátcích. Kromě bažantů je možno si objednat od chovatelů a majitelů honiteb také lov na křepelky kalifornské, koroptve, krocany nebo orebice. Jejich lov však není tak častý a mohou si ho dovolit pouze bohatší lovci. V klubovně je velká tabule oznamující průběžný celkový výsledek lovu všech druhů. A tak právě z této tabule jsem zjistil, že v mnou navštíveném klubu bylo do konce října postupně vypuštěno 7157 bažantů a 1495 jich nebylo uloveno (tedy úspěšnost lovu 80 %). Orebic bylo loveno 901 s úspěšností 77 %. Celkem se vypouští 32 000 kusů všech pěti druhů pernaté zvěře, z toho jen bažantů 19 000 kusů.

Klub má okolo 300 platících členů, lovecká sezóna začíná oficiálně 1.září a končí 15.dubna, kdy začínají agrotechnické úpravy terénu a členové se věnují střelbě na terče.

Prof.Dr J.FIGALA, DrSc

TETŘEV HLUŠEC. Silné, rohovité drápy mu umožňují lepší chůzi po sněhu, snadnější vyhrabávání potravy ukryté pod sněhem a také bezpečnější pohyb po větvích, často namrzlých.

Tetřev Hlušec v zimě

Silné, rohovité drápy mu umožňují lepší chůzi po sněhu, snadnější vyhrabávání potravy ukryté pod sněhem a také bezpečnější pohyb po větvích, často namrzlých.

Vedoucí honu dá signál na zahájení leče a nabíjení zbraní. Leč ukončí loveckým signálem, a tím dá pokyn k vybíjení zbraní a dále se tyto zbraně nosí zlomeny na levém rameni.

 Neodborné vedení honů

Hon na pernatou (by katerina lisova)

 Každý hon je třeba včas a dobře připravit. Zvát jen určitý počet střelců, a to jen takové, které dobře známe. Tím už před honem vyřadíme neukázněné a pro společný lov nevhodné lovce. Vedoucí honu musí být přísný a nekompromisní. Každého, kdo nedbá pokynů, hned vyloučí, ať je to kdokoliv.
Tak se nestanou účastníky honu např. opozdilci a všichni, kteří nepředložili řádné doklady a zbraně k prohlídce. Ukázalo se, že se taková přísnost vyplatí.Vedoucí dá před honem pokyny střelcům a honcům. Sdělí, která zvěř se střílí, seznámí všechny přítomné s loveckými signály, které se budou během lovu používat, oznámí počet lečí. Upozorní střelce na všeobecné zásady lovu, zejména na to, kdy loveckou zbraň nabíjet a kdy vybíjet.
Každá nedbalost při zacházení se zbraní a při střelbě se trestá vyloučením neukázněného z lovu.

Vedoucí křídel musí dokonale znát terén a vzdálenost rozestupů střelců a honců. Zachovávat se musí klidný, tichý a ukázněný nástup na stanoviště střelce, je nutné dodržovat rozestupy mezi střelci i honci. Bavit se je možné až po skončení leče.Vedoucí honu dá signál na zahájení leče a nabíjení zbraní. Leč ukončí loveckým signálem, a tím dá pokyn k vybíjení zbraní a dále se tyto zbraně nosí zlomeny na levém rameni. 

Mimořádnou opatrnost je třeba dodržovat při zaječích honech, při kruhových lečích. Když se kruh zúží natolik, že má v průměru asi 300 m, odtroubí se signál – střílet jen ven z kruhu. Ke zranění střelnou zbraní nebo i jinak může na lovu přes všechna bezpečnostní opatření dojít. V tom případě je nutné okamžitě zastavit lov, přivolat policii, zajistit místa střelců a ostatních účastníků lovu, určit směr střelby, kdo střílel a kolik ran bylo vystřeleno.Zranění střelou je nutné dělit podle toho, která část těla byla zasažena a jedná-li se o postřelení nebo hlubokou ránu. I zasažení končetin může mít smrtelné následky. Otevření některé větší cévy může vest k vykrvácení a při poranění tepny i k vzduchové embolii. Rozdrcení kosti může vést zase k embolii tukové. Obě tyto komplikace jsou smrtelné.Při zranění končetin, nohy nebo ruky, zjistíme především, je-li zasažena kost. Zasažené dlouhé kosti ošetřujeme na místě poranění provizorní dlahou, aby končetina při transportu poraněného neutrpěla. Tato provizoria podkládáme měkkými částmi oděvu a přivazujeme je měkkým obvazem apod.
Do ran samých nikdy a ničím nesaháme. Každé poranění zpravidla krvácí. O krvácení a další komplikace, které jsou životu nebezpečné, jako je dušení a bezvědomí, se staráme nejdříve. Zraněného položíme na kabát nebo jinou podložku, hlavu výše než dolní polovinu těla. Při dušení (zvratky, krví) uvolníme v dutině ústní jazyk tím, že ho povytáhneme a dále zajistíme. Zvratky otřeme a hlavu s povytaženým jazykem nakloníme na stranu.

Poraněnému, kterého postihly mdloby, nikdy nic nepodáváme k jídlu ani k pití. Vždy čekáme, zda se postižený neprobere. Kdybychom ho chtěli přimět k pití, mohla by tekutina vniknout do plic, což může mít za následek zápal plic.Při krvácení do úst a do krku při poranění hlavy a krku děláme totéž. Uvolníme dýchací cesty a zajistíme jazyk. Při poranění trupu vždy předpokládáme, že došlo ke krvácení do tělních dutin. Toto krvácení je nebezpečné, zde dochází jednak k tlaku na různé orgány (plíce, játra, slezinu, ledviny), jednak ke snížení oběhového tlaku, takže může nastat stav, který se podobá bezvědomí (i to ho může postupně postihnout). Při těchto poraněních nemůže laik mnoho udělat, a tak je třeba zraněného co nejrychleji dopravit k lékaři.

Při krvácení na povrch už můžeme udělat mnoho. Poraněnou končetinu ošetříme silným podvazem cév, a to nad stranou směrem k srdci. Obvaz musí být pevný, ale nesmí končetinu pohmoždit. Po podvázání rány má být krvácení menší. Pokud je menší, je možné ránu ještě obvázat a obvaz přelepit. Ránu nijak zvlášť nečistíme, uděláme jen to nejnutnější z povrchu setřeme sraženou krev, textilní vlákna, zeminu apod., do rány ničím nesaháme a nic nevytahujeme, tedy vlákna textilií, broky, ani cokoli jiného. Neodstraňujeme ani broky z kůže, raději poraněného okamžitě odvezeme na lékařské ošetření. Povrchovou ránu nebo krvavé zhmoždění můžeme po mechanickém očištěním dezinfikovat kysličníkem.Každý poraněný potřebuje klid a co nejrychlejší odbornou pomoc. Proto už v době kdy je ošetřován, připravujeme jeho transport, improvizované lůžko. Jsou-li poraněny nohy, má postižený ležet, je-li poraněna horní část trupu a horní končetiny, může být převezen v pololeže.

Důležitým následkem každého těžkého poranění je šok. Šok má vždy dvě složky fyzickou a psychickou. Poúrazovému šoku není možné se vyhnout, je ho však možné od začátku příznivě ovlivňovat. Důležité je aby poraněný neprochladl, dbáme, aby mohl dýchat čistý vzduch, je-li poraněný při vědomí, můžeme mu podat silnou černou kávu, nemá se kolem něho shlukovat zbytečně moc lidí, nemá se hlasitě mluvit a dělat jakýkoliv zmatek. V každém případě se snažíme poraněného dostat co nejdříve k lékaři.
Vladimír HÁLA

Značení zvěře po ráně a vyšetření nástřelu. Táhnoucí pernatá zvěř. Drobná zvěř srstnatá. Pokud liška po ráně „zamává“ oháňkou a drží ji vzhůru, nebyla zasažena.

Haidi a bažant

Při střelbě na táhnoucí pernatou zvěř

 sledujeme její chování po ráně a všímáme si hlavně opeření. Při plném zásahu se do všech stran rozletí peří, zvěř svěsí hlavu i letky a padá k zemi. Zůstává v místě dopadu. Zásah světel nebo mozku způsobí prudký zlom v letu a následné kolmé stoupání s nataženým krkem. Pak kus náhle svěsí hlavu a dopadá na zem s roztaženými křídly. Zůstává zhaslý nebo přitisknutý na místě.

Křídlovaný kus se nakloní na stranu poraněného křídla, klesá svislým nebo šikmým směrem a třepotavým letem k zemi. Po dopadu odbíhá nebo se ukryje v porostu.

Ránu na měkko značí pernatá zvěř trhnutím, částečně spustí klín a hlavu (nahrbí se) a klouzavým letem odtahuje podle stupně zranění na větší nebo menší vzdálenost. Jsou-li poraněny vnitřnosti, letí poměrně daleko, při poranění pobřišnice padá k zemi dříve, ale pak odbíhá. Dohledáme ji obvykle ležící na hřbetě.
Při poranění ledvin odtahuje houpavým letem a po dopadu zhasíná. Při ráně do zadní části těla (tzv. vypěšení – zásah kříže) spustí klín, jeden nebo oba stojáčky posune poněkud nazad a zrychleným třepotavým letem se vztyčenou hlavou nejprve stoupá. Nakonec zapadá šikmým letem k zemi, kde vyhledá nejbližší kryt. Při dohledávce obvykle znovu vzlétne.

Plný zásah do přední části těla pernatou zastaví, jako by narazila do přepážky, a poté padá k zemi.
Na poranění páteře reaguje kus střemhlavým letem dolů. Zpravidla jej nacházíme již zhaslý.
Při okrajovém zásahu, tj. škrábnutí brokem přes kůži nebo peří, letí zvěř dále, tělo natažené v jedné přímce. I když často vyletí po zásahu do vzduchu peří, nemusí se jednat o postřelení a zvěř uniká. Na místě, kam zvěř dopadne, najdeme trochu peří téměř vždy. Zde také nasazujeme psa pro případnou okamžitou dohledávku.

Drobná zvěř srstnatá značí opět specifickým způsobem. 

Správným zásahem je rána na předek, případně na hlavu, kdy zajíc v běhu „udělá kotoul“ a zůstává zhaslý na místě.
Pokračuje-li po ráně v běhu dál, je nutno vždy zkontrolovat nástřel a poslat po stopě vhodného psa, který poraněnou zvěř přinese. Na dobrý zásah nás na místě nástřelu upozorní vytrhaná vlna, případně kapičky barvy. Při podobném nálezu musíme psa na stopu nasadit vždy.
Z menší zvěře je na ránu značně tvrdá liška. Správná rána na lišku je taková, kdy zůstává v ohni (pozor na omráčenou zvěř, která se může nenadále probrat a bleskurychle uniknout). 

Pokud liška po ráně „zamává“ oháňkou a drží ji vzhůru, nebyla zasažena. 
Natáhne-li však oháňku do výše křečovitě, je zraněna těžce. Při ráně na předek liška „roluje“ podobně jako zajíc. Naříká-li, byla zasažena na měkko nebo na dlouhé kosti. Tehdy se také často zastaví a vztekle kouše do poraněného místa.
 Nezlomí-li se na nástřelu, je nutno vždy rychle opakovat ránu, jinak bývá ztracena.

DROBNÁ ZVĚŘ A MYSLIVECKÁ RÁNA PŘI LOVU

POSLEDNÍ LEČ 

Pojem myslivecká rána se vztahuje rovněž na drobnou zvěř 

kde je motivací kromě etických důvodů také snaha o získání nepoškozené zvěřiny či kvalitní kožešiny. Zde jsme často značně tolerantnější při hodnocení vzniklých situací.

 Za vyloženě nemyslivecké označujeme brokové rány vedené na extrémní vzdálenosti přesahující výkon brokových zbraní nebo naopak rány na blízko, kdy se brokový shluk nestačí dostatečně rozptýlit. První z nich mohou v nejlepším případě poranit zvěř náhodným zásahem jednotlivých broků, které mají nepatrnou šanci na účinnou destrukci životně důležitých orgánů.

Vznikají tak nepříjemná poranění světel, stojáků, běhů či letek, zvěř uniká nedohledána, je nucena žít s trvalým hendikepem nebo po čase trýznivě zhasíná. V opačném případě dochází k neúměrnému poškození zvěřiny nerozptýleným brokovým shlukem, který ji často zcela znehodnocuje. Obecně lze říct, že horní hranice vzdálenosti, na kterou lze předpokládat vysokou pravděpodobnost usmrcení zvěře hromadnou střelu, se pohybuje kolem 35 – 40 metrů.

 U pernaté zvěře se jako pomocné hledisko uvádí, že nemá smysl střílet na holuba, nerozeznáme-li zřetelně zrcátka v ohbí křídel, u kachen pak tehdy, nejsou-li zřetelně vidět plováky.

Za nemyslivecké chování je v klasickém pojetí považována též střelba do houfu vytahující pernaté zvěře, na opěšalou pernatou zvěř, zajíce v loži nebo kachny sedící na vodní hladině. Na společných lovech se navíc nestřílí na zvěř směřující ke stanovištím sousedů.

CO SE STALO S ČESKOU MYSLIVOSTÍ. Už není červen měsícem myslivosti. A nikomu to nevadí. Ti slušnější s sebou vozí kladívko a srnčímu a ostatní poraněné zvěři humánně ukončí trápení.

Ti starší z nás si možná ještě vzpomenou na dobu, kdy byl červen právem nazýván měsícem Myslivosti.

Lovec a maskování V PŘÍRODĚ (prohlédněte ve zvětšení)
klik do obrázku nebo klávesa F11

 Příroda hýří barvami, rodí se mláďátka a prostě je to asi v průběhu roku ten nejkrásnější měsíc. Hlavně pro myslivce a milovníky přírody. Bylo, nebylo. Atmosféra ve společnosti přála myslivosti. Myslivci ruku v ruce se zemědělci měli vztah k půdě a přírodě, zvěř chovali, řádně o ni pečovali a posléze ji také lovili. Byly to stovky hodin dobrovolné práce a plodné spolupráce.
Československo mělo pověst mysliveckého ráje v srdci Evropy. Ročně sem přijížděly desítky loveckých skupin převážně ze západní Evropy za přebohatými výřady koroptví, bažantů a zajíců, myslivecky zvané „drobná zvěř.“

Zapomněli jste již, jak se před Vánocemi objevovaly v obchodech barevné svazky bažantů a zajíců? Zkuste dnes sehnat zajíce, leda tak mraženého z Maďarska či Argentiny.Prostředí se pro zvěř dramaticky zhoršilo.
! Během 60. let minulého století končí vlivem změn v zemědělském hospodaření koroptev polní jako myslivecky obhospodařovaný druh. Následuje bažant a v průběhu 70. a 80. let i zajíc. Ještě v polovině 70. let minulého století jsme byli v Evropě zemí s největšími stavy této zvěře.

Zemědělství se změnilo na velkovýrobu spojenou s těžkou mechanizací, chemizací a postupným scelováním pozemků. Zmizela rozptýlená zeleň v krajině. Podstatně přibývalo ploch s řepkou a kukuřicí. Prostředí se pro zvěř dramaticky zhoršilo. Zdálo se, že přežije pouze zvěř srnčí a divoká prasata, kterým se v nových podmínkách začalo vést velice dobře.

Rok 1989 a tzv. „Sametová“ přinesla do hospodaření v zemědělství další změny, bohužel pro zvěř a přírodu opět negativní. Ještě větší koncentraci převážně řepky na biopaliva (nejvíce v Evropě?) a dalších plodin na nedozírných lánech tak, aby bylo možno využít mechanizaci. A ptáte se, co zvěř ? Ta drobná jako zajíc, bažant a koroptev, to „zabalila“ a již se v krajině téměř nevyskytuje. Prase divoké se díky příznivým podmínkám (obrovské lány kukuřice a řepky) a špatnému mysliveckému hospodaření stalo oprávněně „nežádoucím“ druhem a nelze humánní cestou snížit jeho stavy.

Srnčí zvěř, ozdoba našich revírů, se pomalu, ale jistě vytrácí, a to opět díky zemědělství a provozu na komunikacích. Ztráty při zemědělských pracích jsou nepředstavitelné a mnohde již překračují biologický přírůstek. Během několika let si i v našem regionu budeme o srnčím pouze vyprávět tak, jak je tomu již např. v Českém ráji. Nelze vinit zaměstnance moderních velkostatků, ani drobné zemědělce. Používaná mechanizace nezná slitování, velké pojezdové rychlosti, obrovský záběr, atd. Ale přece…Ti slušnější s sebou vozí kladívko a srnčímu a ostatní poraněné zvěři humánně ukončí trápení. 

Aport

Docela smutné, že?„Na zvěř dotace nejsou, kašlem na to a navíc bioplynové stanici maso nevadí,“ slýcháme z úst těch otrlejších.A tak se nám ten vztah mezi myslivci a zemědělci pokazil. Myslivci se bojí apelovat na zemědělce o snížení ztrát na zvěři (pokud je ještě na jaké) a zemědělci využívají škody způsobené divočáky jako rukojmí proti myslivcům.

Zákony chráníme krkavce, úspěšně zazvěřujeme rysem a vlkem, i medvěd se už najde. Koroptev, bažant, zajíc a v krátké době i srnčí však přestanou být předmětem mysliveckého hospodaření.

Už dlouho nejsme vyhledávaným mysliveckým rájem v srdci Evropy. Stávající stav není lákavým ani pro mladou generaci.Není moc co nabídnout a jak potenciální zájemce zaujmout a motivovat. Česká myslivost asi končí, přežila se a tiše odchází na smetiště dějin. Většina populace si může říci, že se zas tak nic hrozného neděje.

Proč bychom měli dát na nějaké nářky přiopilých osob s flintama, které jsou schopné střílet po všem, co se hne. Současný pohled na myslivce!? 

Bohužel už hodně dlouho však nejde jen o zvěř. Z naší zemědělské krajiny urychleně mizí ptactvo, hmyz, motýli a asi nebudou mít velký zájem se vrátit. A také, selský rozume, div se, prý nás opouští půda a voda. A snad že by půda měla být živým organismem? Nechce se mi věřit, že by si kapři vypouštěli vlastní rybník.Tohle není z mé hlavy, to se píše na webu a to je bible 21. století! Také tam stojí, že máme stovky bioplynových stanic, které za peníze daňových poplatníků polykají siláž radostněji než stádo býků. Řekl mi jeden úředník z Ministerstva zemědělství, že je to velký byznys a díky tomu máme levné a kvalitní potraviny a hlavně provozovatelé bioplynek mají jistý příjem.

Věř, kdo chceš. Mně kdysi na zemědělských a lesnických školách učili, že zvěř, rozptýlená zeleň a další ta „neprodejná žoužel v krajině,“ je ukazatelem její kvality a zárukou zachování pro další pokolení. Ale to už asi neplatí stejně jako není červen měsícem myslivosti. A nikomu to nevadí.

Jindřich Husák

ZAJÍC. Většina menších druhů zvěře (hlodavci, zajíc, králík, ale i menší a středně velké šelmy) trpí zamořením prostředí, takže jejich stavy neustále klesají...

Zajíc

V krajině utvářené, zdevastované a intoxikované člověkem 

dochází k zásadním změnám v rozsahu únosné kapacity prostředí pro populace zvěře. Většina menších druhů zvěře (hlodavci, zajíc, králík, ale i menší a středně velké šelmy) trpí zamořením prostředí, takže jejich stavy neustále klesají nebo setrvávají na velmi nízké úrovni a velikost populací této zvěře se nezvyšuje. Populace některých větších druhů (spárkatá zvěř, rys, liška) pokud nejsou regulovány intenzivním lovem, dosahují v krajině utvářené člověkem vysokých stavů, neboť je výrazně zvyšována úživnost jejich životního prostředí (polní kultury jsou po dobu své vegetace podstatně větším zdrojem potravy, než může poskytnout přirozená louka nebo lesní porost). Také v zimě zlepšuje člověk potravní kapacitu prostředí pro sudokopytníky záměrným přikrmováním a udržováním jejich vysokých stavů vytváří současně dobrý zdroj potravy pro rysa (živá zvěř) i lišku (kadavery). Zanedbatelný pro zvyšování stavů těchto druhů zvěře není ani záměrný boj člověka s jejich chorobami (plošné odčervování spárkaté zvěře a vakcinace lišek proti vzteklině). Příkladem může být porovnání únosnosti základních druhů prostředí pro výši stavů srnčí zvěře. V souvislém smíšeném lese, daleko od luk a polí, je optimální hustota zazvěření 2 - 3 jedinci na 1 km2. V případě dosáhne-li počet jedinců srnčí zvěře 10 na 1 km2, není již les sám schopen přirozené obnovy, protože většina semenáčků a mladých stromků bude postižena okusem.

V prostředí, kde převažují luční porosty, střídající se s menšími listnatými lesíky, je snesitelná hustota zazvěření srnčím, bez vlivu na poškození vegetace a za předpokladu zimního přikrmování, 20 - 30 jedinců na 1 km2. Na polích osetých ozimy se uživí dokonce 50 - 70 kusů srnčí zvěře na 1 km2, aniž by porosty byly nevratně poškozeny. U druhů zvěře s velkým akčním rádiem (rys, vlk, los) může za střídajících se příznivých a nepříznivých podmínek docházet k tzv. oscilacím hranic areálu dočasného rozšíření (tj. jeho střídavého zvětšování a zmenšování). To souvisí především se střídavým růstem a poklesem populační hustoty na původním trvale osídleném území. Při zhoršených podmínkách prostředí se rozšíření určitého druhu zvěře začne zmenšovat až na poměrně malé území (tzv. refugium), z něhož se pak po obnovení příznivých podmínek příslušný druh opět šíří do okolních oblastí. Pokud se příznivé podmínky neobnoví, může dojít k vyhynutí tohoto druhu zvěře v určité oblasti. Při dlouhodobě změněných podmínkách může trvat omezení areálu výskytu až několik set let.
Například srnec ve Švédsku setrvával v prostorově omezeném refugiu více než 100 let, než se opětovně rozšířil. Také tchoř, který zcela vymizel z Finska na dobu téměř 350 let, později opět zaujal areál svého rozšíření v jeho původním rozsahu. Rozšiřování určitého druhu má však často omezení daná místními geografickými poměry. Tak šíření lesních druhů brání rozsáhlejší bezlesé oblasti (např. rys), šíření horských druhů zamezují okolní nížiny a naopak. Zvěř, která přirozeně rozšiřuje areál svého druhu do méně příznivých podmínek (severní nebo horské oblasti) obvykle v nově osídlených oblastech dorůstá menší velikosti a dosahuje méně početních přírůstků. Naopak zvěř šířící se do příznivějších podmínek (včetně umělého vysazování) se intenzivněji množí a tělesně lépe prospívá. To často souvisí i s nedostatkem místních regulačních činitelů jejich početnosti (predátorů a parazitů). Opačná situace vzniká při přenesení horských druhů zvěře do nížinného prostředí (např. kamzíků nebo svišťů do velkoměstské ZOO). Horská zvěř ve svém původním prostředí poměrně zřídka onemocní, neboť ve velkých nadmořských výškách se vyskytuje jen málo choroboplodných mikroorganismů. V nížině však mohou být napadena četnými původci ochoření, neboť postrádají ve svém přirozeném prostředí v podstatě nepotřebnou imunitu.

Z našich druhů zvěře došlo k osídlovacím invazím v relativně nedávné době postupně u ondatry, prasete divokého, losa, psíka mývalovitého a rysa.

Ostatní druhy, vesměs uměle vysazené (sika, jelenec, muflon, kamzík a koza bezoárová) byly od počátku pod přímou záměrnou kontrolou člověka, a proto se mohly populace těchto druhů zvěře rozšířit jen v souladu s jeho zájmy. Uměle vysazená ondatra sledovala rozvojem své populace klasický osidlovací princip v prostředí, kde neměla mezidruhově potravního konkurenta. Po dosažení populační nasycenosti prostředí, řešil tento druh svou další expanzi rozšiřováním areálu po Evropě. V současné době je stejně jako další menší druhy zvěře ondatra postižena devastací prostředí, takže její stavy klesají hluboko pod hranici populačních možností.
 Prase divoké se rozšířilo rovněž na základě klasického osidlovacího principu, navíc v prostředí, které mu po stránce úživnosti i vegetačních úkrytů bylo značně vylepšeno zemědělskou činností člověka (velkoplošné monokultury kukuřice, obilovin i okopanin a kalamitní přemnožování hraboše polního). Neusměrněný, byť intenzivní lov zaměřený spíše na větší dospělé jedince, zapříčinil reakci v podobě rychlejšího dospívání bachyněk a vysoká potravní nabídka umožnila vícečetné i častější vrhy selat. V současné době je kapacita prostředí pro populaci divočáků zhruba nasycena, vzhledem ke škodám na zemědělských plodinách je však její výše pro člověka neúnosná.

Losí populace se u nás zvětšuje jen pozvolna, neboť její rozsah je limitován požadavkem na vyhraněný, dosti vzácný typ životního prostředí (močálovitá krajina jezerních nebo rybničních pánví). Psík mývalovitý svou populaci rovněž pozvolna početně rozšiřuje, ovšem její vývoj je jednak pod intenzivní loveckou kontrolou (celoroční odstřel), a jednak potravní nabídka drobných živočichů (kteří tvoří významnou složku jeho potravy) není ve zdevastovaném prostředí příliš vysoká. Současně v jeho případě působí na omezené rozšiřování i vliv mezidruhové konkurence našich původních šelem (liška, tchoř, hranostaj). Rys, který byl teprve relativně nedávno uměle vysazen a dosud nepodléhá rozsah jeho populace lovecké kontrole, se dostal do fáze rychlého nárůstu počtu jedinců (i když u větších savců není tato rychlost tak intenzivní jako u menších živočichů). Populační rozmach rysa je navíc umožněn enormně vysokými stavy srnčí a mufloní zvěře, které jsou hlavní součástí jeho potravy. V oblasti prvotního vysazení (Šumava) je prostředí pro populaci rysa již plně nasyceno a její další růst se realizuje prostřednictvím rozšiřování areálu druhu do vhodných lokalit s vysokým podílem souvislejších lesních porostů. Po dosažení maxima však již dochází k pozvolnému poklesu stavů rysa.

Vojtěch Škaloud, Oldřich Tripes

LOVECTVÍ V ANTICE #Lovecké stezky, Pernatá zvěř, Vysoká zvěř, Zajíc, Drobná zvěř, Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Obory a zvěř, Zvěřina

Na lišky byly pořádány štvanice na koních
 se psy nebo byly lapány do sítí. 

Pro antické Řeky byl lov méně zábavou či sportem

 více školou k pěstování charakteru a fyzické zdatnosti, výchovou bojovníků. Římané viděli v lovu většinou zábavu, zážitek. Samozřejmě se lov uskutečňoval také pro obživu, k získání zvěřiny a kůží či kožešin na oděv, k zneškodnění zvěře působící škody na pozemcích či dobytku, za účelem odchytu živé zvěře z důvodu chovatelských, a ve starém Římě pak s cílem získání živé zvěře k zábavám pořádaným v amfiteátrech.

Pokud se týče provozování lovu, neexistovala nějaká zákonná ustanovení. Mohl lovit kdokoliv a kdekoliv, avšak každý majitel půdy měl právo zabránit komukoliv vstup na ni. Zvěř patřila tomu, kdo ji složil, ať na půdě vlastní nebo cizí. Etickým příkazem však bylo nepustošit pole a nezneuctívat posvátné prameny a háje. Nebyly stanoveny doby lovu a hájení, nelovilo se však ve dny sváteční. Za nejvhodnější doby k lovu se považovalo na jaře a na podzim ráno, v létě za ranního svítání a za večerního soumraku, v zimě v poledne.

    Lovu se zúčastnila převážně větší společnost lovců, často s rozsáhlým doprovodem loveckých pomocníků, honců. Řekové dávali přednost lovu pěšky, Římané lovu na koních; mezci nesli potřeby k lovu. Nepostradatelní byli lovečtí psi. K základním loveckým potřebám patřilo několik druhů lněných sítí (rozměrná či menší tenata, padací sítě, aj.), sloužících k odchytu a lapání zvěře, které byly přepravovány v kožených brašnách; k tomu potřebné pomůcky - dřevěné sošky s vidlicemi, tažná lana a také zradidla. Dále různá oka, do kterých se zvěř chytala za hlavu nebo za běh. Byly též kopány jámy.
K lovecké výzbroji patřily luk a šípy, několik druhů loveckých oštěpů, házecí dřeva, dlouhý nůž. Připomeňme ještě, že Římané také zvěř chovali; zajíce ve zděných ohradách tzv. leporariích, spárkatou zvěř v oborách, pernatce ve voliérách.

    Lovila se všechna divoce žijící zvířata; zmíníme se však jen o zvěři v našem dnešním slova smyslu.

    Zajíci byli tehdy nejrozšířenější zvěří, jejich lov byl také nejefektivnější. Zvěřina byla pokládána za pochoutku. Tehdejší lovečtí spisovatelé pojednávají o zajíci obšírně po stránce zoologické (včetně různých omylů, např. spí s otevřenými světly), podrobně popisují techniku lovu ve volném poli či v lese, v různých ročních obdobích. Zajíci byli loveni pěšími lovci nebo lovci na koních - štvanicemi pomocí psů, byli naháněni do tenat, lovci po nich vrhali házecí dřeva. Římané nerozlišovali striktně zajíce a divoké králíky; tito byli známí hlavně z tehdejší Hispánie.
    Pod pojmem vysoké zvěře zahrnovali v antice zvěř jelení a zvěř daňčí. Vyskytovala se v lesnatém terénu, šlo o velmi hojný druh zvěře. Lovila se ze sportu a také pro zvěřinu. Zoologické popisy se nevyhnuly různým pověrám (když jelen shodí paroží, tak ho skryje, aby nebylo nalezeno lidmi, má totiž léčivou moc).

Vysoká zvěř byla lovena pomocí sítí a zradidel, štvanicemi na koních se psy, proklána oštěpy, střílena šípy, také chytána za běh do ok s kláty; Římanům nebyly neznámí ani losi.

 Pod pojmem vysoké zvěře zahrnovali v antice
 zvěř jelení a zvěř daňčí.

    O lovu srnčí zvěře nejsou zvláštní zmínky u žádného spisovatele. Byla sice všude, oproti jiným druhům zvěře však ve velmi skrovném počtu. Je to pochopitelné, poněvadž byla potlačována vysokou a černou zvěří, případně pronásledována šelmami, zvláště vlky.
    Černé zvěře byly - vzhledem k rozsáhlým lesním plochám a močálovitým krajinám - bohaté stavy v celém antickém světě. Zoologická pojednání obsahují i mysliveckou latinu, tak např. zbraně rozzuřeného kance jsou tak rozžhaveny, že mohou spálit psům srst. Ostatně složení divočáka platilo vždy za bravurní výkon a antická mytologie popisuje řadu proslulých lovů. Černá zvěř byla lovena pěšími lovci či lovci na koních za pomoci psů, složena zvláštními oštěpy s klipy, naháněna do sítí nebo též chytána do ok s kláty jako zvěř vysoká.
    Z dravé srstnaté zvěře jsou popisovány lovy medvědů, vlků, lišek, pomineme-li exotická zvířata (lvy, tygry, leopardy), která byla lovena v cizích krajích. Rysi byli vzácní. Medvědi se vyskytovali v různých krajinách Řecka, v samotné Itálii a samozřejmě i v jiných končinách římské říše. Ze všech divokých a nebezpečných zvířat, která byla kdy v římském světě lovena, usmrcována nebo lapána živá (pro boje v amfiteátrech), příležitostně též krocena, byli nejznámější právě medvědi. Byli lapáni do jam a sítí, loveni oštěpy, tráveni jedem.
    Všeobecně rozšíření vlci byli svízelí pro chovatele dobytka; napadali též jelení a srnčí zvěř. Byli lapáni do jam, loveni do sítí, tráveni, stříleni šípy. Na lišky byly pořádány štvanice na koních se psy nebo byly lapány do sítí. O drobné dravé zvěři srstnaté jsme nenašli zmínky.

 Pernatá zvěř (ptáci vůbec) se vyskytovala všude ve velkém množství. Ptačí svět rozhojňovali v Řecku a v Itálii ještě tažní ptáci, vyskytující se sezonně. Z dravců byli nejznámější orli. Na četných močálech a vodních plochách nacházeli příznivá stanoviště divoké husy a kachny, volavky, jeřábi, čápi, labutě a další vodní a bahenní ptactvo.
    Bažanty znalo Řecko již v 5.-4. století př. n. l., avšak nebyli příliš rozšířeni. Byli importováni z Kolchidy (oblast jihovýchodně u Černého moře) z krajiny kolem řeky Phasis (odtud pramení také latinský název bažanta). V Římě byli bažanti chováni ve voliérách, jejich zvěřina byla předkládána jako delikatesa jen při slavnostních tabulích.
    Koroptve a křepelky byly ve starém Řecku hojné, do Itálie byly koroptve importovány. Byly zde též vykrmovány ve voliérách nebo cvičeny k bojům; sloužily také jako živá hračka pro děti.
    Hrdličky a kvíčaly byly chovány ve voliérách, po kulinářské stránce byly pokládány za zvláštní lahůdku. Běžný byl chov holubů. Všechny vzpomenuté druhy se ovšem hojně vyskytovaly ve volnosti.
    Havrani, vrány, kavky a straky se těšili přízni jakožto "mluvící ptáci".
    Tetřevi se dostali do Itálie ze severní Evropy přes Alpy; byli chováni též ve voliérách.
    Lov pernaté zvěře se těšil značné přízni. Konal se buď do různých druhů sítí (tenata, padací sítě) případně pomocí volavců nebo čižbou na vějičky s ptačím lepem a do rozličných ok. Rozšířené bylo také sokolnictví.
    Zvěř tehdejší doby byla s oblibou zobrazována ve výtvarném umění. Byla zpodobňována na reliéfech (desky, pomníky, sarkofágy), ve skulpturách, v mozaikách, ojediněle v malbách, na mincích a různých uměleckých předmětech (nádoby, vázy, šperky, aj.).


Doc. MUDr. Jaromír KOVAŘÍK, CSc.

ZAJÍC. SRNA. SOJKA. Kochám se pohledem na bezstarostně se popásající srnu. Napravo přelétla straka, kdesi opět zakřičely sojky a vyhopkal z lesa zajíc.

Zajíc polní

Začíná se pomalu rozednívat a na východě rudne obloha 

Co nevidět sluneční zář zaplaví rozespalou krajinu. Je ještě chladno, paní Zima teprve nedávno, ale pohasínající hvězdy věští, že bude krásný den. Dýchám plnými doušky jarní vzduch prosycený vůní probouzející se země. Každý rok se to opakuje a pokaždé to ve mně zanechá pocit něčeho zvláštního a neskutečně krásného.

Srovnávám si pušku na rameni a dalekohledem bedlivě obhlížím louku před sebou. Zatím nikde nevidím žádnou zvěř. S prvními paprsky vycházejícího slunce se začíná probouzet i zpěvné ptactvo. Koncert započal nedaleko ode mne ve svém černém fráčku Mistr kos, co se usadil na vrcholku pomaloučku rašícího lískového keře. Jeho zpěv chytá přímo za srdíčko. Zastavuji se a nehybně naslouchám. Po chvíli se k němu přidávají i další ptačí sólisté a les už ožívá celým opeřeným orchestrem. Samozřejmě - chybět v něm nemohou všudepřítomné sojky plné páskované modři v peříčcích svých letek. 

Už vůbec nelituji toho, že jsem si ráno přivstala. Ba naopak. Boty mám svrchu smáčené od chladivé ranní rosy, která omývá čerstvě rostoucí zeleň louky, ale uvnitř mám pěkně teploučko. Docházím pomalu ke staré kazatelně. Žebřík je ještě vlhký, klouzavý a tak nahoru lezu velmi opatrně. Otvírám petlici dvířek a vstupuji dovnitř. Pušku stavím do rohu kazatelny, dnes ji mám sebou více méně ze zvyku než se záměrem lovit. Že by přišla liška či divočák nepředpokládám. Usedám na lavičku a dělám si pohodlí. Potichu otevírám okénko a nechávám na sebe proudit zvenčí čerstvý vzduch a také nechávám uším prostoupit ten nádherný koncert ptačích zpěváčků, kteří se mi teď ozývají ze všech stran. 

Mé oči znavené neustálým sledováním počítače a čísel při mé profesi účetní nabírají síly z všemožných odstínů zelené barvy okolí. Zároveň vypínám i mozek a oddávám tělo tolik potřebné relaxaci.
Určitě to dosvědčí i ostatní myslivci, že chvíle na posedu či kazatelně jsou chvílemi vnitřního uvolnění a odpočinku a zase na druhé straně i chvílemi vzrušení při lovu. Nejen lov, ale i citlivé vnímání přírody jako celku je myslivost.

SOJKA

Mé oči zachytily na louce téměř neznatelný pohyb. Pomalu zvedám dalekohled, abych nezpůsobila nějaký zbytečný hluk.

Srna.
Pomalu kráčí po louce zhruba ve vzdálenosti sto metrů ode mne. Teď se zastavuje a jistí. Bystří všemi smysly, aby zachytila jakýkoliv náznak nebezpečí. Dnes jí ale nikde nehrozí. Je sama. Zatím. Obeznávám ji a odhaduji její věk na dva až tři roky. Už brzy ale sama nebude, přijde její mateřská chvíle, čas kladení mláďat a ona bude za sebou vodit jedno nebo dvě srnčata. Nastane starost jí, ale i nám myslivcům. I my je budeme muset chránit až vyjedou do polí zemědělské stroje a nastane každoroční senoseč. Vzpomínám si, jak jsem kdysi opatrně přenášela malá srnčátka obalená náručí trávy, abych na ně nepřenesla svůj lidský pach, na okraj lesa, odkud si je pak srny odvedly. Vždy to fungovalo.

Tím, že se louky procházejí se psy, tak se rovněž zachrání alespoň část počínajících srnčích životů, které by jinak skončily pod nemilosrdnými koly techniky. Jsou i další možnosti, které se v praxi využívají, aby si srny své potomky včas odvedly do bezpečí lesních houštin. Vždyť je to naším úkolem a posláním starat se o zvěř, pečovat o ni a chránit ji.

Kochám se pohledem na bezstarostně se popásající srnu. Napravo přelétla straka, kdesi opět zakřičely sojky a tamhle vyhopkal z lesa zajíc. Chvíli se ostražitě rozhlíží, zapanáčkuje, bystří všemi svými smysly a pak se s chutí pustí do čerstvě narostlé trávy. Konečně se dočkal jara! Dobrou chuť ušáku! Cuká mi to koutkem úst. Je pořád na co se dívat. Je polovina dubna a brzo nastoupí svoji vládu měsíc květen, který položí na louku pestrý šál a ozdobí stromy bílými a růžovými květy, prostřené stoly pro včely a motýly. To bude teprve podívaná. Už se neskonale těším. Sluneční paprsky ke mně pronikají okýnkem kazatelny a cítím už jejich sílu na své tváři.

Je to příjemné. Oči se přivírají blahem a já se pomalu ponořuji do vzpomínek z dětství. Už jako malá holka jsem milovala přírodu a protože jsme bydleli u lesa, byla jsem v něm víc než doma. Lozila jsem po stromech, běhala po lese a moje mamka jen lomila rukama nad mými věčně roztrhanými kalhotami. Společně s mladším bratrem jsme se se starým dalekohledem courali přírodou a pozorovali zvěř. Psala jsem si dokonce deníček o tom, co všechno jsme na svých toulkách viděli.

 Je to zajímavé, jak člověk stárne, tím víc se vrací k místům, kde se narodil a kde prožil svá dětská léta. A tak tu dnes sedím na kazatelně už coby myslivec a začínající autorka mysliveckých literárních příběhů společně se svým splněným dětským snem. Znovu přikládám k očím dalekohled, tak jako tenkrát, před lety, když jsem ještě byla dítě a znovu obdivuji tu naši nádhernou jarní přírodu. Čerpám z ní neustále nevšední sílu a energii, kterou mi předkládá a ubezpečuji se, že příroda a myslivost jsou moje velké lásky, bez kterých se už v životě nemohu obejít.

Jitka PŘIBYLOVÁ

#Drobná zvěř, Lovecké stezky, Příroda, Zajíc, Myslivecké ráno, Dalekohledy, Posed, Čekaná

Největším dílem se na úbytku drobné zvěře podílí člověk zásahy do všech ekosystémů. Většina pozemků je obhospodařována vlastníky, kteří jsou také lovci, tam drobné se daří...

Koroptev polní

Francie - program "Kde přežije koroptev, přežije i člověk"  

Tento program byl ve své podstatě velmi jednoduchý, sedláci kteří se do něj zapojili se zavázali nepoužívat chemické prostředky na jeden záběr mechanizace od okraje každého zemědělského pozemku. Plochy jednotlivých plodin jsou ve Francii ale mnohem menší než v České republice, takže bylo bez chemie ponecháno mnohem více plochy než by tomu bylo u nás.

Na těchto neošetřených pozemcích, zvláště zvěř pernatá, opět našla dostatek potravy, hmyzu a plevelných semen. K úspěchu přispělo také to, že většina pozemků je obhospodařována vlastníky, kteří jsou také lovci. 

Přestože se nepodařilo koroptev dostat na stavy před rokem 1945, jak se očekávalo, výsledkem bylo zastavení poklesu všech
druhů drobné zvěře v honitbách.


#Koroptev, Drobná zvěř, Příroda a myslivost, Jak na to?

Pečený bažant s brusinkovou omáčkou, karamelizovanou mrkví a šťouchanými brambory s opečenou cibulkou a špekem

Pečený bažant s brusinkovou omáčkou, karamelizovanou mrkví,
šťouchanými brambory
 s opečenou cibulkou a špekem

Pečený bažant

Ingredience:1 bažant, 10 až 12 dkg slaniny ( 7 až 8 dkg na protažení, 4 dkg v plátcích ), 10 dkg másla, sůl.

Příprava: Vykuchaného bažanta dobře omyjeme na povrchu i uvnitř, prsíčka a stehýnka protáhneme slaninou a podkládáme ještě plátky slaniny: i dovnitř dáme kousek slaniny a másla – zvěřina je pak velmi jemná a není suchá., prosolíme. Připravujeme li starého bažanta, dbáme pouze na to, aby se dostatečně dlouho dusil do měkka v dobře přiléhajícím pekáči. Jinak je úprava úplně stejná a dobře upravení staří bažanti chutnají jako mladí.

Doporučená příloha: Brambory


#Bažant, Bažant pečený, Zvěřina a kuchyně myslivce, Drobná zvěř

Zajíc polní. Zajíc, Drobná zvěř, #Lovecké stezky, Lovy fotoaparátem. Co víme o „obyčejném“ zajíci?

Zajíc polní 

Jak vlastně vnímáme zajíce?

 Ano, jsme-li na čekané, jako první se v trávě objeví zajíci. Jejich dlouhé slechy a zvídavé hlavy. Signalizují počátek pohybu zvěře, mnohdy předznamenávají její samotný příchod. Odhopkají a my čekáme na tu svoji „velkou“ zvěř. Na tu, jejímiž životními projevy se pečlivě zaobíráme, známe každou nuanci jejích hlasů, pohybů, máme zmapovanou téměř každou minutu jejího denního režimu.

Co však víme o „obyčejném“ zajíci? Možná jen vnímáme jejich pohyb při podzimních honech, kdy vybíhají před hlavněmi brokovnic, vyskakují před vystavujícími ohaři, případně mizí pod příkrovem bělostného prašanu… a dohadujeme se, na jakou vzdálenost vystřelit, jak předsadit. Ten obyčejný zajíc by si ale zasloužil víc.


##Lovecké stezky, Drobná zvěř, Lovy fotoaparátem, Zajíc, Lovu zdar!, Zvěřina a kuchyně myslivce

Bažant obecný Bažant královský, Drobná zvěř, Poslední hon, Fotografie z myslivosti, Názory myslivců, Otázky z myslivosti, Pernatá zvěř, Ptáci, Společné lovy

Bažanti u cesty

Mimo dobu jara žije bažantí kohout skrytě, umí tajit své spády a místa výskytu

 Celé dny je v neustálém pohybu, zabývá se prohrabáváním zaplevelených koutů revíru a shání vše co by prospělo jeho věčně hladovému žaludku.

Ozobne každý zelený výhonek, sbírá semena a hlavně všudypřítomný hmyz. Přes soustředěnou shánčlivost nezapomíná na svou bezpečnost, je stále ostražitý a plachý.
Rád se zdržuje v závětrných okrajích lesíků a hájků, kam se opírá slunce.

Křoviny s hustou buření mu slouží za útočiště při sebemenším podezření na nebezpečí; dokáže v nich během zmizet jako duch. Družnou společnost rodu mnoho nehledá, raději žije v mládenectví. Na noc hřaduje do košaté koruny některého okrajového stromu, aby měl přehled o svém zabezpečení.

Pohodu samotářského klidu mu naruší podzimní hony na zvěř. Snaží se ale, jakmile uslyší první ránu chytrácky prokličkovat mezi střelci. Vysoký sníh ho potrápí mnoha krušnými dny, avšak s pomocí myslivecké péče zimu kolem zásypu vždycky přečká.

Čas jara obrací naruby jeho poustevnickou zvyklost žití. Sluneční lázeň prodlužujících se dnů mu začne propírat mozkovou spodinu a probuzené hormony nutí kohouta k nezvyklému chování. Brzy ráno, ještě za tmy, se probouzí a hlučně si natřásá peří s tichým hovořením. Často také "kodrcá" daleko slyšitelným dvojslabičným hlasem; nadešly dny jeho bouřlivých svateb. Než první paprsek slunce na východě přehoupne obzor, už kráčí sehřadován na zemi, natřásá se a tlumeným crkáním připomíná zamilovaného seladona.

Svatební hábit mu svítí přepestrou paletou kovově opalizujících barev mnoha odstínů; zobák leskne slonovinovou žlutí a na hlavě se tyčí malá pernatá ouška. Kolem očí zduřely k prasknutí červené poušky. Co chvíli poskočí a drnčivě třepe letkami. Ukáže-li se v blízkosti bažantí slípka, hned se jí dvoří. Krouží kolem ní tanečním tempem s hlavou u země. Někdy se i prudce zastaví, ještě více popustí letky, malebně rozevře vějíř dlouhých ocasních per a před slepičkou zůstane ve strnulé figuře.

Bažanti nepatří k původním živočichům naší přírody; byli do ní aklimatizováni, kdy, bohužel, není známo. Odhad spadá do 11. století n. l. a snad tak učinili mniši řádu premonstrátů i benediktinů, kteří do naší země vnášeli zemědělský pokrok. Nejprve byli chováni jako drůbež v domácích chovech, odkud začali prchat do volnosti. Lehce divočeli a postupem času se poznenáhlu přiřadili k české zvěři, na kterou si činila nárok pouze vrchnost. Jejich lov se stal oblibou a ke zvýšení jejich četnosti se začaly budovat bažantnice. Třicetiletá válka ale bažantnictví zpustošila a poničila kmenové stavy bažantů. Na delší dobu nastal jeho úpadek. Teprve až v 18. století dochází opět v Čechách k renezanci bažantnic. Zaváděl se francouzský způsob myslivosti, který se opíral o honební řád, kde už měly také místo a podporu bažantnice.

Bažant kohout a slepice

Z bažantů se stala vesměs zvěř oborní, ale v polovině 19. století se už poznávalo, že může být perspektivní pro zemědělské hospodaření, svým prospěchem v hubení polních škůdců.

V té době se také začala měnit zoologická příslušnost lovných bažantů, co se týká geografické rasy. V myslivecké mluvě doposud byl krví v naší přírodě zastoupen jen bažant obecný (Phasianus colchicus colchicus L.), tzv. "bažant český". Nyní se k nám začal z Německa a Anglie přivážet východočínský bažant obojkový (Phasianus colchicus torquatus Gmel.), protože byl rychlým letem lovecky zajímavější. Později k němu přistoupil ještě bažant pestrý (Phasianus versicolor Vieil.). Začátkem 20. století se dostal do myslivecké obliby další bažant a sice mongolský (Phasianus colchicus mongolicus Brandt.), u něhož se brala na zřetel i větší tělesná hmotnost.

Nastala doba mánie dovozu bažantů a mnohá česká panství si pro zazvěření také opatřila východoperského bažanta (Phasianus colchicus principalis Sel.) a mutaci bažanta temného (Phasianus colchicus var. Tenebrosa Hatch.) nebo bažanta plavého často také označovaného jako tureckého (Phasianus colchicus var. isabellina Auct.). Za vzájemného prokřížení bažantů během století tak vznikla složitá směsice míšenců různých ras a odrůd s nevelkými znaky po všech předcích, ve kterých se dnes nevyznají ani renomovaní ornitologové.

Nejdůležitější však je, že bažantům se v naší krajině stále dobře daří a rozšířili se vlastní živelností i do míst, kde ani nebyli vysazeni.
O zazvěřování svých pozemků se starala také i mnohá arcibiskupství se snahou přírodu ptačí faunou jen zpestřit, často z ryze estetických důvodů. Tak se stalo, že na přelomu 19. a 20. století se u nás objevil opravdu exot - bažant královský (Syrmaticus reevesii), původem z Dálného východu, severní a střední Číny. Proti ostatním bažantům byl tělesně větší, nekřížil se s nimi a vynikal zvláštní cizokrajnou krásou.
 Zajímavou jeho předností však bylo, že inklinoval k místům odkud bažant obecný spíše ustupoval; k lesnímu prostředí jak s hledáním potravy, ceremoniálem toku i hnízděním. "Královák" se brzy stal i atraktivní lovnou zvěří hlavně na výřadech velkých honů se svými někdy až dva metry dlouhými ocasními pery. Myslivcům se také zamlouvá oživení lesního klidu jeho emotivním bouřlivým tokem se zvonivým voláním a svištivým zvukem letek. Zaměnitelnost s bažantem obecným není možná ani pro laika; jeho stříbrošedý předlouhý vlající klín s příčným pruhováním při letu ho i na zemi jasně odlišuje.

Text Jan Rys

 #Bažant, Drobná zvěř, Poslední hon, Fotografie z myslivosti, Názory myslivců, Otázky z myslivosti, Pernatá zvěř, Ptáci, Společné lovy, 

Bažant obecný je hrabavý pták - kohout dosahuje hmotnosti jednoho kilogramu, slepice méně. Kohouti jsou velmi pestře zbarveni bažanty okrasnými, kam patří např. bažanti královští, zlatí, stříbrní, modří a lesklí

Bažant obecný český

Chovu bažantů se velmi dařilo a došlo k jeho rozšíření na celé území.

V 19. stol. k nám byly dovezeny další poddruhy bažanta obecného např. bažant obecný obojkový nebo bažant obecný sedmiříčský a další, kteří se pokřížili s tzv. "bažantem českým". Zbarvení kohoutů je proto v dnešních populacích značně variabilní. Z mysliveckého hlediska jsou tito ptáci označováni jako bažanti lovní. V některých zájmových chovech se lze setkat i s tzv. bažanty okrasnými, kam patří např. bažanti královští, zlatí, stříbrní, modří a lesklí. V současnosti, na našem území máme křížence několika geografických ras.

Početní stavy bažantů ve volné přírodě byly v 70. letech minulého století na velmi vysoké úrovni, ale změnami ve využívání, převážně agrárních ekosystémů, došlo k razantnímu úbytku této velice atraktivní zvěře.

Bažant obecný je hrabavý pták, - kohout dosahuje hmotnosti jednoho kilogramu, slepice asi o 10 % méně. Kohouti jsou velmi pestře zbarveni.

Slepice mají naopak hnědé ochranné zbarvení. Jedná se o polygamní druh, který ve volné přírodě žije v poměru 1:4-5 ve prospěch slepic. Reprodukční proces začíná brzy na jaře pářením (ostruhováním). Slepice snáší do důlku na zem až 8 - 12 vajec (výjimečně i více), na kterých sedí 24 - 25 dní. Při poničení násady často mívají slepice druhou snášku, která má o třetinu nižší počet vajec.
Chov bažantů ve volnosti byl u nás značně rozšířen zejména po roce 1945 jak v nížinách, tak i v podhorských oblastech. Vypouštění voliérově odchovaných bažantů do volných honiteb nepřináší výrazné zlepšení. Takto odchovaná zvěř se po vypuštění do honiteb těžce přizpůsobuje novému prostředí a je nedostatečně ostražitá vůči predátorům, pro které se stává snadno dostupnou kořistí.
Bažant obecný se živí jak rostlinou, tak i živočišnou potravou.

Potravu si bažant vybírá hlavně zrakem (vliv čichu zatím nebyl prozkoumán).

 Bažanti jsou ptáci s denní životní aktivitou, která začíná s rozedněním a končí příchodem setmění. Mají svůj jednoduchý denní rytmus - příjem potravy a zažívání. Pastvením na travních porostech přijímá nejen potravu, ale také značnou část rostlinné vody. Pokud mají bažanti dostatek potravních příležitostí, jsou svému stanovišti věrní. Mladí bažanti se do věku 5 týdnů živí převážně živočišnou potravou s postupným přechodem na potravu smíšenou.

Bažant potřebuje denně kolem 70 g potravy, což je kolem 1/15 jeho vlastní hmotnosti. Z polních plodin a plevelů přijímá pýr, rdesno, pohanku, merlík, kukuřici, vikev, pšenici, svlačec, ostřici, kuří nohu, svízel, čirok, laskavec, rozrazil, ptačinec, ječmen, žito, proso, oves, hrachor, lebedu, ohnici, jitrocel, hrách a další místně se vyskytující druhy. Z lesních rostlin bažanti přijímají ostružiny, hloh, šípek, bez, ptačí zob, jeřabiny, bukvice aj. V živočišné potravě bažantů jsou zastoupeny např. slunéčka, střevlíci, stonožky, mravenci, lumci, drabčíci a další druhy, převážně však sbírá škodlivé druhy hmyzu, které způsobují škody na zemědělských plodinách a lesních porostech. Spotřeba vody dospělého bažanta se pohybuje od 0,2 do 0,3 litrů vody na kus a den.

Od jara do žní mají bažanti dostatek potravy, ale s ukončením sklizně obilí se jejich přirozené potravní možnosti stávají značně omezené a závislé převážně na přikrmování.

Pro udržení bažantů po žních je důležité včas vytvořit pastevní políčka kolem remízů s dostatkem zelené potravy, ale i zrnin, popř. luštěnin, doplněné dužnatými plodinami - řepa, mrkev apod. V aridních oblastech je nutné bažantí zvěři zajistit také dostatek pitné vody. V podzimním období je velmi vhodnou potravou krmná kapusta (nahrazuje vodu), hořčice a další druhy, které také snáší mírné mrazy. Existuje více způsobů přikrmování, které jsou ovlivněny přírodními podmínkami a početními stavy zvěře. Jde jednak o volné pohazování krmiv v místech soustředění bažantů, kteří potravu vyhledávají a tím se zdržují a neopouští stanoviště. Nejvíce využívaný způsob přikrmování je pomocí trvalých zásypů různých tvarů a velikostí, často doplněné automatickými krmítky. Každý zásyp musí mít upravené hrabaniště s plevami, kde se bažanti zdržují vybíráním zobu. Popelením se bažanti zbavují nepříjemných parazitů.

Polák chocholačka - pár na řece...v květnu. #Polák chocholačka, Ptáci, Jaro, aktivity radosti a milování života, Drobná zvěř, Kachna, Kachna divoká

Polák chocholačka - pár na řece 

Samec je uhlově černý s bílými boky a tmavým hřbetem, v týle splývavá chocholka

Samice je tmavohnědá, chocholka je jen naznačena, u kořene zobáku může bít bílá skvrnka. Samec v prostém šatu je podobný samici, ale je tmavší. V letu v křídle vždy nápadný bílý podélný pruh.

Hnízdo bývá většinou v bažinatých porostech bezprostředně obklopených vodou. V květnu a červnu snáší 5-20 vajec, ve hnízdech s vyššími snůškami se pravděpodobně jedná o vejce od dvou samic (jsou známy případy, kdy seděly 2 samice na jednom hnízdě). V hnízdech chocholačky jsou často i vejce poláka velkého (Aythya ferina), naopak někdy chocholačky snášejí svá vejce do hnízd jiných druhů kachen. Na vejcích sedí pouze samice kolem 25 dní, po vylíhnutí jsou mláďata do 12 hodin odvedena na vodu. Vzletnosti dosahují přibližně ve stáří 7 týdnů, pohlavně dospívají v následujícím roce.
Potrava převažuje živočišná, hlavně měkkýši, dále hmyz a jeho larvy, korýši a dosti běžnou potravou jsou i malé ryby. V rostlinné potravě převažují semena a malé plody, méně časté jsou zelené části rostlin. Mláďata se živí téměř výhradně potravou živočišnou, rovněž převažují měkkýši – až ze 70%.

Podobný poláku kaholce (Aythya marila). Samec ve svatebním šatu se odlišuje černým hřbetem (u p. kaholky našedlý). Samice p. kaholky má u zobáku bílou skvrnu větší. Ve všech šatech se odlišuje chocholkou (u poláka kaholky chybí), p. kaholka je větší, má delší a mohutnější zobák.

Hnízdí v celé severnější části Eurasie od Islandu po Kamčatku. Od poloviny 19. století se areál druhu šíří k západu a jihu. V Evropě hnízdí přes 730 tisíc párů, vzhledem k poklesu stavů z konce tisíciletí je populace hodnocena jako ubývající. Částečně tažný druh zimující v západní Evropě, ve Středomoří včetně severní Afriky a v jižní a východní Asii.
U nás hnízdí od nížin až po více než 100 m.n.m., četně protahuje a pravidelně přezimuje.
#Polák chocholačka, Ptáci, Jaro, aktivity radosti a milování života, Drobná zvěř, Kachna, Kachna divoká,