 |
| Poštolka |
Les je snad jediné místo, kde se lidská duše povznese a ráda se oddává tichému snění milých, hřejivých vzpomínek
Velebný chrám velkého ticha, míru a pokoje. Komu z těch, v jejichž žilách koluje zelená krev, by se nevyloudilo tolik dojmů, prožitých v lesní tišině při jediném slově: les! Snad není člověka, který by nedovedl ocenit jeho vznešenou a čistou krásu, když kráčí po jeho úzkých cestách, stezkách a cestičkách ve stínu velikánů.
Žel je stále dost lidí, kteří chodí do lesa z jiných, jen ne ušlechtilých pohnutek. Velmi často přímo vandalsky si počínají v tomto velebném chrámu lesní krásy, a jde-li pak člověk lesem a je jen trochu založen pro soulad, bolí ho srdce. Především však je to srdce myslivcovo, jež bolí dvojnásobně, když vidí zpustošený, zneuctěný les.
Navíc, když jeho spanilá zvěř je nesmyslně pronásledována a hubena. Ne ten, kdo vezme pušku a uloví kus, je myslivcem, ale ten, jenž dovede žít s každou větvičkou lesa, s každou lesní zvěří umí hovořit, jenž zná její radosti a žal, jenž dovede obětovat své pohodlí jen proto, aby v zimě při vysokém sněhu nezmírala nejkrutější smrtí - hladem. Snad právě zde někde začíná moje povídání o
neukázněném lovci a křídlované poštolce.
O lesní tragedii.
V hlubokém, vysokém stojáku se zvolna probouzí jitro. Červánky na obzoru blednou, pohasínají, jako by se potápěly v klidné hladině tohoto zeleného království. Slunce již pozvolna stoupá a líbá popraskanou kůru starých smrků. Z blízké loučky se vrací nasycený srnec. Les se zvolna probouzí, ozývá se kukačka i holub hřivnáč spokojeně zahouká v nedalekém laťáku při okraji polí. Kolem vysokého smrku, jež svou výškou přesahuje své druhy, je plno života. V opuštěném hnízdě si zde našla domov štíhlá poštolka.
Bylo to v dubnovém ránu, kdy se vyhýbala nástrahám sličného samečka, zabloudila na starý smrk, kde hledala úkryt a našla i domov. Sameček miloval svou roztomilou družku a všemožně se staral, když jeho paní seděla na čtyřech nažloutlých vajíčkách, o potravu.
Sotvaže jej sluníčko pošimralo na světlech, již letěl mu vstříc, vznesl se vysoko nad stromy, nad celičký les, rovnou do polí, kde jej vábila dobrá kořist. Tehdy nepohrdl ničím. Ať cestou viděl jakéhokoliv brouka či jiný hmyz, skončil jeho život v poštolčím zobáku. Nad polem zakroužil elegantně, celé své loviště si pěkně prohlédl a když našel, zatřepal křídly, srazil je k tělu a jako padající kámen dopadl na ustrašenou myšku. Pak letěl divoce domů, a zdaleka již oznamujíc svůj příchod a lovecké štěstí táhlým, ostrým křikem, zcela odlišným od zvuku vábivého. Tak do pozdního večera, dokud šedavé mlhy nezahalily les, létal a hledal.
Až tu jednou, když se vracel z lovu, vyletěla mu vstříc jeho družka zvěstovat radostnou událost. Tak posedla jej láska starostlivého otce. Oba pak létali a nestačili nosit hladovým krkům. Čtyři drobná holátka, v lovu ještě nevycvičená, žádostivě natahovala krčky a otvírala své zobáčky, tlačící se jeden přes druhého k mamince či tatínkovi, jenž právě přinesl sousto. Zvečera nastal klid, když uhoněná, ulétaná matička vzala svá písklata pod ochranu svých křídel. Často usínala s hladovým krkem, avšak s blahým mateřským uspokojením. A právě dnes, kdy ráno se tak kouzelně probouzelo nad lesy, vyletěla z hnízda, sotva slunce nahlédlo do její domácnosti. Avšak ani sameček nelenil a vyrazil na jitřní lov na repešská pole. Mateřskou láskou povzbuzena, vznesla se vysoko, jako by chtěla zvěstovat celému kraji své mateřské štěstí...
 |
| Mladé poštolky na hnízdě u dobrého člověka |
V tu dobu, co jásala v povětří, nedaleko od stromu se zastavil člověk. Až se staré smrky zachvěly, když ho spatřily, jak hledí do koruny, kde čtyři mladé poštolky vyváděly. Snad nikdy nebyly ty smrky tak vystrašeny, když uviděly, že ten člověk má na rameni pušku.
Ne, nebyl to lesník, kterého celý les znal a vždy se na něho těšil. Ten, co stál nedaleko smrku, nebyl myslivec, ale sváteční střelec.
Celý les čekal, co bude dál. Ale prapodivný ten lovec šel ještě dále od stromu, že si sám smrk myslel, že neštěstí je zažehnáno. Chyba. Lovec šel dál a usedl kryt skupinkou keřů.
Nad lesy jásala matka poštolka, držíc v pařátech statnou myš. Klouzavým letem se blížila k lesu a zamířila k jeho nejvyššímu stromu, z něhož se ozýval hlas jejích robátek.
Tehdy třeskla rána nad lesy a stromy, když uslyšely tuto ošklivost, sklonily své pyšné hlavy, aby raději neviděly... Poštolka leknutím pustila svou kořist ze spárů a rychle mířila k hnízdu. Však co to? Pod pravým křídlem pociťuje bolest, ještě jedno mávnutí a nedoletěla. Klouzavým letem padla do jehličí a rychle hledala spásu v nízkém náletu, aby ji kryl a vzal pod svůj plášť.
Lovec, který ránu vypálil, se o osud poštolky dále nestaral. Přehodil si pušku přes rameno a odcházel. Všecek les zůstal v úděsu.
Pod stromem neseděla, ale bokem ležela matka poštolka. Dvojnásobná bolest svírala její srdíčko, když slyšela svá drobátka, ale nemohla se k nim vznést. V pohasínajících světlech se jí mihl sameček, jenž ji volal a neustále hledal. Všechno bylo marné, svůj domov se čtyřmi mláďaty už nikdy neuvidí. Rána bolela čím dál víc a síly jí ubývaly. Ať se namáhala sebevíce, vzlétnout se jí nepodařilo.
Za lesy se pozvolna ztrácel rudý ruměnec slunce a milostivý soumrak lesa kryl bolest poštolky, jež v horečce usínala s doprovodem kdesi v dálce vyzvánějícího zvonu. Potom nastal klid...
A zase vyšlo slunce. Nové slunce s rudým ruměncem, pozlatilo les, v němž se probouzel nový život. U kmene, skryta všemu životu, ležela poštolka. Pro ni již dnes slunce nevyšlo. Ležela bokem, s nataženými pařáty a s otevřenými, krásnými světly. Zhasla. Zhasla uprostřed zeleně, uprostřed lesa, který jí dal život a ona zase dala jiným. Zhasla s bolestí ke svým robátkům, kterým nemohla pomoci, zhasla se zarytou bolestí a s výčitkami vůči člověku. Neodešla však do věčných lovišť sama. Sameček, který se nedovolal své milé a neuměl pro mláďata zpracovat potravu, opustil hnízdo a nikdy se již v tomto smrkovém lese neukázal.
Tak rána necitlivého svátečního lovce zničila ne jeden, ale pět ptačích životů. Ptáků, kteří nikomu neškodí, ba právě naopak. Život šel ovšem dál a vracel se k normálu. Jen koruny statných smrků Na Rovné ještě dlouho truchlily a smutek jim zněl ve větvích...
Jan SOMMER
