TETŘEV Od konce března do poloviny května probíhá tetřeví tok. Tetřevi začínají tokat brzy ráno za prvního rozbřesku...

Tetřevi začínají tokat brzy ráno za prvního rozbřesku ...

Tetřevi začínají tokat brzy ráno za prvního rozbřesku....

Od podzimu až do jara se živí hlavně jehličím a pupeny stromů. Tetřevi s oblibou obírají pupeny buku z větví po lesní těžbě. Sbírají také semena stromů, zvláště bukvic, jedlí a smrků. Na jaře spásají různé byliny a zčásti sbírají i hmyz. V létě začnou brát bobule, napřed borůvky, později i brusinky a na rašeliništích klikvu.

Tetřevi jsou stálí ptáci, žijící na malých teritoriích. V zimě neopouštějí les, ani horské lesy s vrstvou sněhu přes jeden metr. Dovedou si ve sněhu vyhrabat hluboké tunely, aby se dostali k zemi a k potravě. Přespávají celoročně na stromech, avšak za mimořádně tuhých mrazů dovedou přespat i ve sněhu.

Od konce března do poloviny května probíhá tetřeví tok. V té době se kohouti slétávají na svá pravidelná tokaniště. Přilétají vždy večer po západu slunce a zahřadují každý na svůj obhajovaný strom. Tetřeví tok byl považován za jarní slavnostní událost lesa, podobně jako na podzim bývá jelení říje. 

Tyto slavné doby nám dodnes připomínají místní názvy v lesích jako Tok, V tokách a podobně, připomínají nám lepší časy tohoto krásného ptáka. Tetřeví tokaniště bývala velice trvalá. Nebylo vzácností, když některá tokaniště byla sledována lesním personálem 20 až 50 let. Stromy tetřevího tokaniště ani sousedící les nedal přirozeně žádný lesní hospodář pokácet, takže tyto porosty přežívaly dlouho, i přes dvě doby obmýtní, běžně 200 let.

Tetřevi začínají tokat brzy ráno za prvního rozbřesku. Tetřeví sloka trvá přibližně 7 - 8 sekund. Když se více rozední, slétají se tetřevi na zem, na nevelká teritoria, která bojovně obhajují. Po skončení toku se tetřev otřepe a odlétá k slepici nebo slepicím, které přilétly na tokaniště ráno a čekaly opodál. Mnohokrát bylo pozorováno, že někteří tokající tetřevi ztrácejí vůči člověku svoji plachost, neodlétají před ním a dokonce se stávají útočnými.

ZAČÍNÁ HONCOVÁNÍ ZAJÍCŮ a na řece se objevily divoké husy

Zajíc polní

Prodlužující se den, honcování zajíců, párkování koroptví a přílety prvních stěhovavých ptáků

 jsou znameními konce zimy a příchodu nového života do přírody – jara. V únoru ve většině honiteb ještě leží sníh a zvěř potřebuje naši ochranu a péči ještě víc než jiné měsíce. Proto je hlavní pracovní náplní myslivců péče o zvěř. Po dlouhé zimě má vyčerpány tukové zásoby energie, je v horší fyzické kondici, v těle samic probíhá intenzivní vývoj embryí.

Spárkatá zvěř musí mít v krmelcích dostatek kvalitního a čerstvého objemového krmiva. Předejdeme tím poškozování lesních porostů. Jadrné krmivo předkládáme v menších dávkách, zejména srnčí zvěři. Dužnaté krmivo nabídneme zvěři čerstvé a jen v takovém množství, aby jej stačila v krátké době zkonzumovat. V níže položených honitbách začíná zvěř postupně přecházet na zelenou potravu. Proto zkontrolujme a doplňme sůl do solníků a v rizikových lokalitách (ozimy, řepky u lesa atd.) nabídněme zvěři kvalitní seno. Intenzivní péči věnujme rovněž drobné zvěři. Únorové pochůzky honitbou a čerstvé obnovy využijeme zejména k tomu, abychom si udělali co možná nejpřesnější obraz o stavech zvěře v naší honitbě a byli připraveni na březnový termín sčítání zvěře.

V únoru máme již minimum loveckých příležitostí. Věnujeme se lovu lišek a zejména selat zvěře černé a to individuálními způsoby lovu. I když jsou stavy divočáků poměrně vysoké, přistupujme k lovu této "rytířské zvěře" v únoru zodpovědně. Uvědomme si, že v únoru již dospělé bachyně metají selata a také lončačky jsou v pokročilém stadiu březosti.

Střelectví, Akutrauma, Fotografie z myslivosti, Myslivec a zvuky v přírodě, Zacházení se zbraní

Jak a jaký hluk při výstřelu vzniká?

Muflon se klidně pase. Stádo hlídá muflonka....

Hluk výstřelu, který subjektivně vnímáme jako jednu ránu, pochází z několika zdrojů. První zvuk se ozve při dopadu zápalníku na zápalku – ten ovšem slyšíme jen při selhané ráně a nemá význam. Další zvuky vznikají při pohybu střely v hlavni a také nehrají podstatnější roli. Po výletu střely z hlavně dochází k prudkému proudění prachových plynů ven, což vede k vzniku zvukového efektu, tzv. rány výstřelu.
Posledním zdrojem hluku je třesk, který vzniká při letu nadzvukové střely vzduchem. Zatímco třesk se nedá ovlivnit, hluk vznikající expanzí prachových plynu z hlavně je možné omezovat.

Studiem složitých dějů, probíhajících před ústím hlavně, se zabývá tzv. přechodová balistika. Celý děj proudění plynů z hlavně do okolního prostředí trvá u malorážových zbraní přibližně do 5 milisekund. Větší část plynů, které proudí z hlavně za střelou, se začne rozpínat do stran, přičemž předbíhají střelu. Střední část proudu plynů působí v ose střely na její dno a ještě ji částečně urychluje. Úsťová rychlost střely proto není maximální.

Expanzí spalných plynů při výtoku z hlavně se jejich hustota a rychlost rychle mění. Během asi dvou milisekund od začátku výtoku dochází při styku s okolní atmosférou k dohoření horkých spalných plynů. Tím se jejich rychlost krátkodobě zvýší, ovšem výtokem do volného prostoru zároveň prudce klesá jejich tlak a teplota. Po několika milisekundách tak střela prolétne oblakem plynů a předstihne je, takže na ni již nijak nepůsobí. Tlak spalných plynů se ve volném prostoru před hlavní postupně snižuje z úsťové hodnoty až na hodnotu tlaku atmosférického. Stejně tak i teplota se zmenší z úsťové hodnoty na teplotu okolní atmosféry a rychlost až na nulovou hodnotu. Náraz spalných plynů na nehybné vzduchové částice po výletu z hlavně a jejich rozpínání je provázen zvukovým efektem.

Všechny zdroje hluku při výstřelu navazují tak těsně na sebe, že je nedokážeme rozlišit a splývají do jediného hluku. Jeho celková intenzita je obrovská a představuje akutní nebezpečí pro náš sluch. Naštěstí je hluk směrován směrem od střelce, což do jisté míry zmenšuje zátěž jeho uší, ale i tak je třeba počítat se zátěží 140 dB u malorážek a 155 - 170 dB u kulovnic a brokovnic (měřeno na uchu střelce). Pokud ovšem někdo stojí před ústím hlavně ve směru střelby, tak může zažít hluk i 180 a více dB, což už se blíží tryskovému letadlu a jediný takový výstřel představuje značné riziko pro trvalé poškození sluchu. Jen pro porovnání: motorová pila je se svými něco málo přes 100 dB proti tomu ukolébavka. Sbíječka má 140 dB, výbuch ručního granátu ve vzdálenosti 15 metrů 164 dB, start vrtulníku 108 dB, aktivace airbagu v osobním voze 164 dB a výstřel z děla v místě obsluhy 180 dB.

Nebezpečné je stát před úrovní ústím hlavně, byť i několik metrů bokem od dráhy střely, zatímco střelec dostává relativně snesitelnou dávku decibelů. Za povšimnutí stojí i zřetelné snížení hluku za střelcem (na obrázku dole, vlevo od středu), jehož postava odklání zvukové vlny. Naopak osoba vedle něj dostane větší dávku hluku, a to stejné se stane střelci, který bude stát vedle překážky. Tlumič pak snižuje hluk zejména v půlkruhu za úrovní ústí hlavně. Naopak v přímém směru má v měřené vzdálenosti mnohem menší efekt. S rostoucí vzdáleností od ústí hlavně bude narůstat význam třesku střely a efekt tlumiče se bude blížit nule.

Myslivost a sociální sítě  O Myslivosti a střelectví

HLUK VÝSTŘELU a přechodová balistika. Náraz spalných plynů na nehybné vzduchové částice po výletu z hlavně a jejich rozpínání je provázen zvukovým efektem.

Jak a jaký hluk při výstřelu vzniká?

Liška do přírody patří...

Hluk výstřelu, který subjektivně vnímáme jako jednu ránu, pochází z několika zdrojů. První zvuk se ozve při dopadu zápalníku na zápalku – ten ovšem slyšíme jen při selhané ráně a nemá význam. Další zvuky vznikají při pohybu střely v hlavni a také nehrají podstatnější roli.

Po výletu střely z hlavně dochází k prudkému proudění prachových plynů ven, což vede k vzniku zvukového efektu, tzv. rány výstřelu.

Posledním zdrojem hluku je třesk, který vzniká při letu nadzvukové střely vzduchem. Zatímco třesk se nedá ovlivnit, hluk vznikající expanzí prachových plynu z hlavně je možné omezovat.
Studiem složitých dějů, probíhajících před ústím hlavně, se zabývá tzv. přechodová balistika. Celý děj proudění plynů z hlavně do okolního prostředí trvá u malorážových zbraní přibližně do 5 milisekund. Větší část plynů, které proudí z hlavně za střelou, se začne rozpínat do stran, přičemž předbíhají střelu. Střední část proudu plynů působí v ose střely na její dno a ještě ji částečně urychluje. Úsťová rychlost střely proto není maximální.
Expanzí spalných plynů při výtoku z hlavně se jejich hustota a rychlost rychle mění.
Během asi dvou milisekund od začátku výtoku dochází při styku s okolní atmosférou k dohoření horkých spalných plynů. Tím se jejich rychlost krátkodobě zvýší, ovšem výtokem do volného prostoru zároveň prudce klesá jejich tlak a teplota. Po několika milisekundách tak střela prolétne oblakem plynů a předstihne je, takže na ni již nijak nepůsobí. Tlak spalných plynů se ve volném prostoru před hlavní postupně snižuje z úsťové hodnoty až na hodnotu tlaku atmosférického. Stejně tak i teplota se zmenší z úsťové hodnoty na teplotu okolní atmosféry a rychlost až na nulovou hodnotu.

Náraz spalných plynů na nehybné vzduchové částice po výletu z hlavně a jejich rozpínání je provázen zvukovým efektem.

Všechny zdroje hluku při výstřelu navazují tak těsně na sebe, že je nedokážeme rozlišit a splývají do jediného hluku. Jeho celková intenzita je obrovská a představuje akutní nebezpečí pro náš sluch. Naštěstí je hluk směrován směrem od střelce, což do jisté míry zmenšuje zátěž jeho uší, ale i tak je třeba počítat se zátěží 140 dB u malorážek a 155 - 170 dB u kulovnic a brokovnic (měřeno na uchu střelce). Pokud ovšem někdo stojí před ústím hlavně ve směru střelby, tak může zažít hluk i 180 a více dB, což už se blíží tryskovému letadlu a jediný takový výstřel představuje značné riziko pro trvalé poškození sluchu.
 Jen pro porovnání: motorová pila je se svými něco málo přes 100 dB proti tomu ukolébavka.

Sbíječka má 140 dB, výbuch ručního granátu ve vzdálenosti 15 metrů 164 dB, start vrtulníku 108 dB, aktivace airbagu v osobním voze 164 dB a výstřel z děla v místě obsluhy 180 dB.
Na směrovém diagramu je názorně vyznačena intenzita hluku měřená kolem střelce ve vzdálenosti 15 m od ústí hlavně. Jedná se tedy o hluk v různých směrech při stejné vzdálenosti. Křivky, jež ohraničují obrazec, znázorňují hluk výstřelu pro tři druhy střeliva: 1. standardní munice ráže 7,62 x 39, bez použití tlumiče hluku výstřelu; 2. stejná ráže a munice ve zbrani s tlumičem hluku výstřelu a 3. subsonické (podzvukové) střelivo a zároveň tlumič.

 Je nebezpečné je stát před úrovní ústím hlavně, byť i několik metrů bokem od dráhy střely, zatímco střelec dostává relativně snesitelnou dávku decibelů. Za povšimnutí stojí i zřetelné snížení hluku za střelcem (na obrázku dole, vlevo od středu), jehož postava odklání zvukové vlny. Naopak osoba vedle něj dostane větší dávku hluku, a to stejné se stane střelci, který bude stát vedle překážky.

Tlumič pak snižuje hluk zejména v půlkruhu za úrovní ústí hlavně. Naopak v přímém směru má v měřené vzdálenosti mnohem menší efekt. S rostoucí vzdáleností od ústí hlavně bude narůstat význam třesku střely a efekt tlumiče se bude blížit nule.

Brzy nás budou 2 Miliony. Gratuluji všem co mají rádi krásnou myslivost a neváhají se při tom vzdělávat. Sečtělý zkušený myslivec je pan Někdo!

Screenshot stránky

2 miliony čtenářů, Honili myslivci, Myslivec a zvuky v přírodě, Myslivecká zábava

KALOUS UŠATÝ #Kalous ušatý, Sovy, Ptáci, Příroda, Lovecké příběhy, Myslivec a zvuky v přírodě, Příroda a myslivost, Myslivecké fotografie,

Kalous ušatý

Kalous ušatý je pták veliký jako holub hřivnáč

Má oválný obličej a bílé peří v závoji kolem očí tvoří písmeno X. Dlouhá pera kolem uší a žlutočervené oči. Samice jsou na přední straně těla nepatrně tmavší.

Let je tichý, v letu se pozná podle silné hlavy, dlouhých štíhlých křídel a pomalých křídelních úderů. Ve dne odpočívá v korunách stromů a za kořistí létá při stmívání. V zimě často žije pospolitě. Jsou známa pravidelná nocoviště (parky a hřbitovy), kde přes den na stromech přespává větší množství ptáků.
Hlas – Samec: poměrně tiché, monotónně se opakující „hú“, v toku (únor – duben) klape zobákem a tleská křídly. Samice: se ozývá jen zřídka, její hlasový projev se podobá pískání na hřeben. Mláďata se ozývají naříkavým kolísavým pískáním. Kalous v nebezpečí klape zobákem.

Hnízdění – hnízdí převážně v otevřené zemědělské krajině a v údolních nivách (břehové porosty, remízky, stromořadí, staré sady), méně často ve vyšších polohách a při okrajích lesa. Kalousi nejsou nijak výrazně teritoriální, v příhodných biotopech může hnízdit i více párů v malé vzdálenosti. Vlastní hnízdo nestaví, používají opuštěná hnízda jiných ptáků, nejčastěji strak, vran a kání. Hnízdí v průběhu března až června jedenkrát ročně.
Samice snáší vejce obden. Plnou snůšku tvoří 3 – 7 bílých zakulacených vajec ze kterých se mláďata líhnou po 27 – 28 dnech inkubace. Protože samice zpravidla zasedá na první, či druhé vejce, bývá mezi mláďaty dobře viditelný věkový rozdíl. Na vejcích sedí pouze samice, potravu nosí oba rodiče. Mláďata se rozlézají z hnízda ve věku 3 – 4 týdnů, dokáží s pomocí zobáku obratně šplhat, ukrývají se v hustých porostech keřů a stromů. Vzletnosti dosahují ve věku cca 5 týdnů. Osamostatňují se ve věku 6 – 7 týdnů.
Početnost v ČR – Kalous ušatý je nejhojnější sovou zemědělské krajiny.
Potrava – převážně drobní hlodavci (hraboši, myšice, norníci), méně ptáci, hmyzožravci, hmyz.
Kalousi ušatí jsou stálí, přelétaví i tažní ptáci. Více migrují severské populace. V České republice zimují ptáci ze severní a východní Evropy.

Občas se stává, že při honu lovci narazí na celé hejnko těchto krásných a užitečných sov, které se na podzim shromažďují ve větším počtu v místech, kde se přemnožili hraboši.

I když opravdu nebyla dosud příležitost kalouse takto zastihnout tváří v tvář, jistě jsme alespoň zaslechli jeho hlasové i zvukové projevy, kdy za jarních večerů svým typickým tokem a houkáním láká družku k založení rodiny. Jeho hlas, v krátkých intervalech vytrvale a monotónně opakované "húu - húu - húu -" vzdáleně připomíná výra. Je však mnohem slabší a tlumenější. Někdy nás při procházce nočním lesem překvapí hlasité tlesknutí, které se ozve přímo nad naší hlavou. Za okamžik o kus dál, a opět někde na zcela opačné straně. To už také obvykle zahlédneme proti nebi temný stín letící sovy, obratně a neslyšně se proplétající mezi stromy. Občas při tom hlasitě tleskne křídly, což je nedílnou součástí toku. Kromě toho se kalous projevuje i jinak, hlavně v době hnízdění. O tom se však zmíním později.

Popisovat kalouse snad ani není třeba. Splést si ho můžeme jen s pustovkou, která se u nás vyskytuje zřídka, a to ponejvíce jen v zimě. U kalouse jsou nápadná tzv. ouška. Ale patrná jsou pouze tehdy, když někde sedí v klidu a odpočívá. Jakmile začne provozovat nějakou činnost, třeba při letu, trhání kořisti nebo při krmení mláďat, přiloží je k hlavě. Pustovka má také ouška, ale jen vlastně jejich náznak. Odlišují se hlavně barvou duhovky - pustovka ji má žlutou, kalous jasně oranžovou.

Hnízdo si kalousi nestaví, samička snáší vajíčka do starých hnízd vran nebo strak. Proto hnízdní místo můžeme najít jak někde na mezi v pruhu křovisek, kde na něj lehce dosáhneme, tak i vysoko v korunách stromů. Dutiny nevyužívá, ale jak jsem měl možnost se přesvědčit, rád zahnízdí i v jednoduchých umělých hnízdech, které mu sami na vhodných místech umístíme. Vajíčka má jako všechny sovy čistě bílá, a také začíná s tokem a hnízděním brzy na jaře. Už někdy v březnu, výjimečně i koncem února, může samička zasednout na snůšce. Nezřídka se pak stává, že hnízdo i se samičkou bývá zapadáno sněhem.

Před lety jsem procházel malým polním lesíkem, kde v předešlém roce vyvedla šedivka. Měl jsem v úmyslu hnízdo zkontrolovat. Již z dálky byla patrná kalousí ouška, vyčnívající nad jeho okrajem. Jak jsem postupoval blíže, zvedala sedící samička opatrně hlavu, aby si prohlédla rušitele. V hnízdě měla již plnou snůšku. Chystal jsem se zachytit na film průběh hnízdění, bohužel jsem však stačil udělat jen pár snímků. Po první návštěvě jsem musel odjet, a příště se ke kalousům dostal až po delším čase, kdy v hnízdě byla již jen dvě mláďata. Ostatní posedávali po okolních stromech. Po mém přiblížení se stavěli do známého obranného postoje, tzv. koše.

Naštěstí jsem objevil jiné hnízdo, tentokráte na smrku. Když jsem vystupoval na sousední strom, odkud jsem chtěl fotografovat, staří za hlasitého poplašného křiku "chve chve-" nebo "veh véé" - naletovali až těsně nad mou hlavu, kroužili kolem stromu nebo usedali do mé blízkosti a dělali koš. Předstírali i zranění, třepali se jakoby bezmocně po větvích a úzkostlivě při tom pištěli ve snaze mě odtud odlákat. Dost mě to překvapilo, zatím jsem se s podobným chováním u kalousů nesetkal. Přímého útoku, tak jako to dovede puštík, se však neodvážili. V hnízdě měli již mladé, proto byli tak rozčileni.

Měl jsem zpočátku trochu obavy jak přijmou můj jednoduchý kryt na sousedním stromě. Přijali ho však bez problémů, sovy v tomto ohledu nebývají příliš choulostivé. A tak jednoho večera ke konci dubna jsem konečně zasedl v krytu, s kamerou a bleskem, zamířeným na hnízdo. Mladí seděli tiše, bez hnutí, jen občas některé třeplo hlavou, aby zahnalo dotěrnou mouchu, anebo si dlouze a upřímně zívlo.

S nadcházejícím soumrakem se z nedaleké tyčkoviny ozvalo tiché houkání samečka. Po chvíli utichl, patrně odletěl na lov. Mezitím se setmělo, ale noc byla na štěstí poměrně jasná. Přesto jsem všechno co se dělo na hnízdě spíše jen tušil. Bílé chmýří mláďat však bylo i v šeru dobře patrné. - Táhlé, chraptivé "chrrúúú -", kterým samička vítala samečka s kořistí, mě probralo z dřímoty.

S napětím teď hledím na hnízdo a čekám, až se některý z rodičů objeví u mláďat, kteří už také chvíli hlasitě pískají v očekávání krmení. - Konečně! Ve větvích u hnízda slabě zašelestila křídla, a na hnízdo dosedla sova s kořistí v zobáku. Pátravě pohlédla do objektivu, a pak podala kořist mláděti, které se k ní nejvíce tlačilo. Chvíli sledovala jak polyká, a když viděla, že si s doneseným hrabošem poradí samo, tleskla křídly a zmizela ve tmě.

Postupně se ještě více setmělo. Nerozeznával jsem už pomalu nic, prkénko, na kterém jsem seděl, začalo pěkně tlačit, oči bolet, tak jsem raději riskoval krkolomný noční sestup z krytu, a s kalousí rodinkou se rozloučil.

Mladí opouštějí hnízdo ještě dříve, než umějí dobře létat. Posedávají pak po větvích okolo, kde je staří dokrmují, a drží se pohromadě ještě dlouho potom, kdy už létání dokonale ovládají. Než se to však naučí, stává se, že se jim přeskok na sousední větev nepodaří, spadnou na zem, a mohou se pak lehce stát obětí predátorů. V této době slýcháváme také z lesních okrajů a remízků jejich táhlé naléhavé pískání, kterým se začnou ozývat ještě dlouho před stmíváním. Když pak se létat naučí, doprovázejí své rodiče při lovu, a stále je nutí svým hladovým křikem k většímu loveckému úsilí.

Přemysl Pavlík

#Kalous ušatý, Sovy, Ptáci, Příroda, Lovecké příběhy, Myslivec a zvuky v přírodě, Příroda a myslivost, Myslivecké fotografie, 

Kukačka obecná - všichni ji slyšeli, málokdo viděl a ještě méně vyfotografovali...#Kukačka obecná, Ptáci, Myslivec a zvuky v přírodě,

Kukačka obecná

Kukačka obecná - všichni ji slyšeli, málokdo viděl a ještě méně vyfotil.

Běhal jsem za na asi 1h, protože létala na ploše tvaru trojúhelníku o délce strany asi 1km.
Tak jsem pak vypozoroval, že si sedá pořád na stejné stromy, tak jsem si jednoduše počkal a snad to vyšlo.
 Je sice posazená trochu na okraji fotky, ale byla to jediná fotka, kde má roztažená křídla.


Ptáci Evropy Jiří-NVít

Ze zoologie srstnaté zvěře. Stádo (při menším rozsahu tlupa) se vyskytuje u všech našich přežvýkavců. Podle druhů je stádní život provozován buď celoročně, nebo jen sezónně...

Siesta v lese

Podle počtu jedinců ve skupině se jednotlivé druhy zvěře vyskytují při minimalizovaném rozsahu jako jednotlivci, dvojice a jednoduchá rodina

Širšími rodinnými svazky jsou velká rodina a rodinná skupina. Jen zčásti příbuzenskými seskupeními jsou kotérie, kolonie, smečka, tlupa nebo stádo.

Individuální život zvěře je buď rázu trvalého (s výjimkou doby rozmnožování) nebo sezónního. Pro obě pohlaví se trvalý individualismus vyskytuje u druhů, kde samice nepečuje o mláďata soustavným přímým kontaktem. U naší srstnaté zvěře je příkladem individualismu samců i samic pouze zajíc.

 Trvalý individualismus dospělých samců se vyskytuje u některých šelem (medvěd, rys, kočka, vydra, kuny, tchoři), kňoura, a veverky. Sezónní individualismus samců se projevuje u srnce, losa a jelence v době vegetace. Ovšem i zvěř žijící individualisticky potřebuje občas alespoň zrakový, sluchový nebo pachový kontakt s jinými příslušníky svého druhu. Například individuálně žijící jedinec někdy vyhledává blízkost tlupy, aniž by s ní přicházel do přímého styku. Přejímá pouze varovné signály vydávané členy tlupy a řídí se jimi. Ve dvojici, případně ve trojici mohou žít po určitou dobu mláďata některých šelem po osamostatnění se od matky (rys, medvěd, někdy i liška a lasicovité šelmy). 

Výjimečně žijí po část roku společně srnec a nevodící srna nebo osiřelá mláďata spárkaté zvěře.
Jednoduchá rodina je postavená buď na páru, nebo jen na samici. 

Po relativně krátkou dobu (několik týdnů) žije v seskupení jednoduché mateřské rodiny samice a mláďata většiny stádních přežvýkavců (jelen, daněk, sika, kamzík, muflon a koza bezoárová). Po delší dobu (podstatnou část jednoho roku nebo i déle) žije v mateřské rodině bez samce rys, kočka, medvěd, vydra, kuny, tchoři, srnec, los, divočák a veverka, někdy i lasice a jezevec. Doba trvání soudržnosti takovéto rodiny nebo páru je různá. 

U lišky, psíka, lasic a jezevce funguje rodinný svazek od spárování samce se samicí až do osamostatnění (ukončení výchovy) mláďat. U ondatry a bobra je pár soudržný buď celý rok (od spárování koncem zimy do doby vzniku nových párů opět koncem zimy příštího roku) nebo i déle pokud nedojde ke změně partnera. 

U vlka má pár víceletý charakter.
Velkou rodinu, sestávající z rodičovského páru, mláďat a nespárovaných, většinou i starších (více než 2 roky) příbuzných jedinců, používá vlk. Smečku tvoří, zpravidla jen v zimě, několik takových velkých rodin.
Rodinou skupinu vytváří některé druhy spárkaté zvěře v době vegetace (jelen, sika, daněk a divočák). V rodinné skupině jsou zahrnuti kromě vlastní rodiny z tohoto roku i potomci z předchozích let (1 - 2roční). U divočáků je rodinná skupina někdy sestavena z více příbuzných bachyň a jejich potomků.
Kotérii používají ve svém sociálním životě králíci a svišti. U králíků tvoří několik kotérií kolonii. Kotérie představuje seskupení jednoho nebo několika samců a více samic s mláďaty, z nichž někteří jsou příbuzní a jiní nepříbuzní. Někteří tvoří páry (často jen jeden dominantní pár) a ostatní nikoliv. Členové kolonie obývají pouze společné území, ale navzájem si nejsou příliš prospěšní, jako je tomu v případě kotérie.
Stádo (při menším rozsahu tlupa) se vyskytuje u všech našich přežvýkavců. Podle druhů je stádní život provozován buď celoročně, nebo jen sezónně (v zimním období). Stáda mohou být oddělená podle pohlaví (většinou za vegetace), kdy dospělí samci vytvářejí samostatné skupiny a samice s mladými (někdy včetně mladých samců) rovněž vlastní seskupení. V mimovegetační době bývají stáda složena z jedinců obou pohlaví a jsou početně rozsáhlejší.
Ve stádě jsou začleněni jak příbuzní, tak i nepříbuzní jedinci. Ve velkých stádech, vytvořených z většího počtu menších tlup, se často členové jedné tlupy drží více pohromadě a s určitým, byť nevelkým odstupem od příslušníků ostatních tlup. Pokud jsou členové stáda rozptýleni při pastvě a zjistí nebezpečí, tak se nejdříve srotí dohromady a pak teprve se seřadí do útěkové formace.
U přežvýkavců dochází v samčích tlupách ke každoroční obměně ve složení. Starší jedinci přechází k samotářskému způsobu života a jejich uvolněné místo v tlupě doplňují mladí samci, kteří dospěli a oddělili se od samičích stád. Seskupování zvěře do větších stád na zimu má význam především pro snazší společné nacházení zdrojů potravy. Při přesunech si příslušníci většího stáda snáze vyšlapou ve vysokém sněhu ochozy než osamocený jednotlivec. Někdy je výhodou mnohočetnosti stáda také vzdorování nepříznivé povětrnosti nebo nepřátelům. Při sněhových bouřích a vánicích se stádo spárkaté zvěře shlukuje do sevřeného útvaru, podobně se někdy chová i při útocích vlků. V zimě těsné srocování jedinců v tlupě navozuje větší uvolňování tepla na malém prostoru, takže se teplo tak snadno nerozptýlí. 

RNDr. Vojtěch Škaloud

#Srnčí zvěř, Pravidla lovu srnčí zvěře, #Lovecké stezky, Myslivec a zvuky v přírodě, Instinkty a pudy

Chování zvěře žijící ve skupinách se projevuje pospolitostí a schopností vzájemného napodobování. #Srnčí zvěř, Pravidla lovu srnčí zvěře, #Lovecké stezky, Myslivec a zvuky v přírodě, Instinkty a pudy

Právě se odrazila ke skoku srna u obilí

Život ve společenství

Chování zvěře žijící ve skupinách se projevuje pospolitostí a schopností vzájemného napodobování.

Skupinové soužití zvěře, zvláště v případě spárkaté zvěře, přináší členům skupiny řadu výhod. Ve skupině mohou různí jedinci sledovat současně nebezpečí přicházející z různých stran, jednotlivec sám není schopen soustavně sledovat celé okolí. Na skupinu zvěře je pro predátora obtížnější uskutečnit překvapivý útok, protože jej může objevit kterýkoliv z většího počtu jedinců. Skupina zajišťuje snáze svou bezpečnost především tím způsobem, že při jakémkoliv zaznamenání nebezpečí některým z příslušníků skupiny, jsou varováni všichni ostatní.

Například srna pasoucí se ve skupině může i s hlavou u země snadno koutkem oka sledovat obřitek některého z okolních jedinců a okamžitě reagovat zvýšením pozornosti při náhlém zježení chlupů na obřitku souseda. Uplatňuje se i reakce, kdy jedinec, který spatří druhého člena skupiny s roztaženými chlupy na obřitku, reaguje stejným způsobem jako on, i když sám nebezpečí nezaznamenal.
Zvěř žijící ve skupinách má také relativně menší tzv. útěkovou vzdálenost než zvěř žijící individuálně.
Díky vzájemnému varování ve skupině si může jedinec dovolit být na chvíli nepozorný. U větší skupiny věnuje každý jednotlivec méně času ostraze, takže mu zbývá více času na ostatní aktivity, zejména na shánění a příjem potravy. Ovšem stádně žijící druhy nereagují příliš na varování mladého, nezkušeného jedince. Na tentýž signalizační projev staršího, zkušeného jedince (zejména vůdce tlupy) reagují ale intenzivně. Někdy se mladý jedinec může před zdánlivým nebezpečím dát i na útěk, ale když vidí, že jej ostatní členové stáda nenásledují, tak se ke skupině záhy vrací.

Každý člen tlupy se také často přizpůsobuje chování ostatních, dochází k tzv. přenášení nálady. Například se jedná o shodné reakce při pastvě, zívání, protahování se, močení a kálení nebo jištění. Přenášení nálady se tedy projevuje hromadným útěkem, masovým komfortním chováním, hlasovými projevy (skupinové vytí), jednotným zalehnutím k odpočinku, bojovým nebo loveckým i sexuálním naladěním. Také současným přijímáním potravy či pitím. Impulsem k přenesení nálady mohou být nejen zrakové a sluchové, ale i čichové podněty navozené jednotlivými členy stáda. Vzájemné skupinové podněcování k téže činnosti je patrné především při konzumaci potravy. Již pouhé zvuky navozované při žraní, podnítí i nasycené jedince skupiny k dalšímu, byť i omezenému příjmu potravy.

Srna u vody

Výrazně odlišně zbarvený obřitek a případně i vztyčený ocas (u jelence) ukazuje následujícímu jedinci v řadě cestu při útěku i v hustém porostu, kde se ostatní krycí zbarvení těla stává nezřetelným. Stádové druhy zvěře se někdy přesouvají v zástupu těsně za sebou, s nosem blízko u kořene ocasu předchozího člena skupiny. Tím si předávají pachové signály, které jako první vysílá vedoucí jedinec stáda, pohybující se na přední pozici.

V některých případech (kamzík), může docházet i k tomu, že jeden nebo více členů skupiny hlídkuje, aby se ostatní mohli v klidu popásat. Ovšem u druhů, kde jeden člen skupiny drží stráž, se musí hlídkující jedinec někdy domáhat vystřídání šťoucháním do jiného odpočívajícího, nepasoucího se jedince. Čím větší je skupina spárkaté zvěře, tím méně je napadána šelmami, neboť ty raději útočí na menší seskupení. Z velké skupiny je pro predátora také složitější oddělit jednoho jejího člena jako kořist.
Obecně se jedinci ve stádě navzájem rozlišují podle individuálního pachu, vzhledu i hlasu. Stádo, pokud je rozehnáno, jeho členové nepokračují v žádné jiné činnosti, pokud nejsou znovu pohromadě. Jejich snahou je nejdříve se najít a pak se teprve zabývat čímkoliv jiným. Zraněný jedinec se obvykle dříve nebo později oddělí od tlupy. Zraněná mláďata však následují matku až do úplného konce.
Skupinově žijící druhy zvěře mají podstatně bohatší škálu a intenzivnější projevy zvukové i vizuální komunikace než druhy žijící individuálně. Další předností skupinového života je využívání schopností a znalostí nejzkušenějších jedinců ostatními příslušníky skupiny, kteří se řídí jejich chováním a reakcemi.

Jinou předností je společný odchov mláďat u některých druhů spárkaté zvěře (např. turovití), který se může projevit dokonce i adopcí osiřelých mláďat (kamzík, divočák). Mláďata skupinově žijících druhů zvěře mohou získávat potřebné informace nejen od svých rodičů, ale i od jiných dospělých jedinců a mláďat jiných matek.

Zvěř žijící v otevřeném (stepním) terénu s menšími krytovými možnostmi má větší sklon vytvářet společenstva než ty druhy, které se zdržují převážně v lesním prostředí (a to i v rámci téhož druhu, například u polní srnčí zvěře). Ke srocování do skupin táhne přechodně osamocené jedince snaha po ukojení sociálního pudu. Například spatření většího počtu jedinců vlastního druhu za plotem obory vyvolá u volně žijícího jedince jdoucího kolem snahu, aby se k nim dobrovolně připojil, a to i přes strach před člověkem.
Na tom je založen princip záběhů a záskoků v oborním plotu, kde není využíváno jako lákadlo nabídka potravy, ale kontakt se skupinou stádně žijících jedinců téhož druhu. U zvěře žijící ve skupinách navozuje výraznou stresovou situaci a tím i zvýšenou ostražitost poranění některého jedince z tlupy (nikoliv však v případě přežvýkavců jeho zabití na místě).


#Srnčí zvěř, Pravidla lovu srnčí zvěře, #Lovecké stezky, Myslivec a zvuky v přírodě, Instinkty a pudy

Zdroj: RNDr Vojtěch Škaloud, sociální sítě, vybrané kapitoly ze zoologie zvěře

Hnízdí sojka obecná. # Les, Myslivec a zvuky v přírodě, Ptáci, Sojka obecná

Sojka v letu

Sojka v letu

Střelil myslivec sojku trefil ji do obojku....

Její pírka z křídelních krovek si odedávna dávají myslivci za klobouk jako ozdobu. Od poloviny dubna si staví oba ptáci hnízdo z tenkých větviček, které je vystláno jemnými kořínky. To bývá zpravidla do čtyř metrů nad zemí na větvi u kmene stromu, většinou, a to je docela zajímavé, v blízkosti nějaké lesní cesty. 

#Štítky menu: Les, Myslivec a zvuky v přírodě, Ptáci, Sojka obecná

#Ledňáček na rakytníku u řeky vytrvale čeká na rybku, posléze následuje bleskurychlý pád do vody. Ledňáček, Příroda, Myslivec a zvuky v přírodě, Myslivecké fotografie

Tento barevný skvost našich opeřenců mi dělá téměř den co den potěšení svojí přítomností v korytu říčky před domkem, ale před takovými dvaceti lety jsem ho zaregistroval jen párkrát v roce.

Ledňáček na rakytníku u řeky

Možná to bylo nejen mojí menší pozorností, ale i jeho celkově menším výskytem a objevováním se jen při nějakých přeletech. Ať je to jakkoliv, v současnosti je stálým obyvatelem říčky. Nejčastěji ho lze spatřit u poklidné hladiny nad splavem, který nám šumí téměř pod okny. Sedí tam nehnutě, na betonovém pásu zpevňujícím břeh, vytrvale čeká na rybku, posléze následuje bleskurychlý pád do vody. Byl-li lov úspěšný, ledňáček s rybkou v zobáku párkrát zatřepe hlavičkou, kořist zhltne, ponoří se několikrát do vody, snad aby zapil sousto, a potom spokojeně odletí těsně nad hladinou ve velké rychlosti na jiné stanoviště. Někdy však čeká i na převislých větvích stromů i keřů na březích - a bývá také úspěšný, i když se do vody vrhá až ze čtyř metrů. Jeden čas si oblíbil stanoviště na ostrůvku rákosí, které přinesla velká voda do středu toku těsně nad splav. 

Počátkem března se na ostrůvku chystala hnízdit kachna, ale zavčasu přišla větší voda, ostrůvek zaplavila a kachna si určitě našla lepší stanoviště. Kachny ledňáčci moc v lásce nemají, čeří totiž vodu, tím jim znemožňují úspěšný lov a oni se musí s nervózním povykem, ostrým hlasitým „fí fí fí“, přemístit na jiné stanoviště. Před pár lety jsem zažíval velké zklamání, přišla tehdy tuhá a dlouhá zima, v jejíž druhé polovině jsem ledňáčka nespatřil, jiné zimy zůstával, ale i na jaře jsem ho marně vyhlížel, objevil se až koncem léta, bohužel velmi sporadicky. Pomohly dvě mírné zimy za sebou a barevný klenot se, nejen k mému potěšení, ukazoval ještě častěji než před onou kritickou zimou, i několikrát denně. 

Počátkem loňského neobvykle teplého března odstartovali kosi a drozdi svými flétnovými koncerty v okolí říčky jaro, aniž by čekali na jaro kalendářní. Nezbylo mi, než žasnout nad umem těchto hudebníků, jen to ledňáčkovské ostré „fí fí fí“ koncert čas od času kazilo. V té době jsem jednoho slunečného dne pomáhal manželce na zahradě za domkem věšet prádlo a z koryta Rusavy se opět do kosího a drozdího pění ozýval křik ledňáčka, jenomže hlasitější, nervóznější, až moc často, a ne jednoho. Než jsem stačil odejít ze zahrady k říčce zjistit příčinu neobvyklého vzruchu, přeletěli nám s křikem dva ledňáčci jako střely těsně nad hlavou do sousedních zahrad. 

To jsme ještě za celá desetiletí nezažili, aby létali tak daleko od říčky. Po delší chvíli se k nám nesl z Rusavy opět hvízdot ledňáčků - to už jsem šel na zvědy a v korytě mě čekalo něco neobvyklého. Nad hladinou i v několikametrové výšce poletovali s povykem divoce tam a zpátky dva ledňáčci, dokonce chvilkami usedali na vysoké lípy na břehu, kde jsem je nikdy předtím nespatřil, a třetí klenot seděl v klidu u hladiny. Překrásný byl pohled, když jednu chvíli ledňáček přistál na bohatě kvetoucím keři zlatice - „zlatého deště“. Potom oba s nepřestávajícím hvízdotem odlétli, třetí se vzdálil také, ale v tichosti, v okolí říčky nastal klid. Ovšem ne na dlouho. Ze zahrady jsem se šel podívat, jak se vyvíjí situace a byl jsem překvapen zvláštním, do té doby nevídaným, jevem. 

Na oblíbeném místě ledňáčkovské čekané, betonové zídce u vody, byly těsně vedle sebe dva barevné drahokamy se zářivě rezavými bříšky, lemovanými modrozelenavými lesklými křidélky. Ledňáčci stáli jako tučňáci a po chvilce se také jako oni groteskně pohybovali - posouvali se současně jako tanečníci „úkrok sun úkrok“. Stál jsem vyjevený, chtěl jsem zavolat i manželku na toto výjimečné představení, ale vzápětí vše překazil třetí aktér, s povykem přiletěl, jen na pár vteřin vytvořil na zídce trio, to se nelíbilo předchozímu duu - a všichni s hvízdotem odletěli.
Přelety a pokřiky ledňáčků se toho dne opakovaly, ale taneček nikoliv, možná na jiném místě. 

Hned v noci po onom dni se rapidně zhoršilo počasí, ochladilo se, hodně pršelo, hladina Rusavy se zvedla, voda zakalila, na toku před naším domkem nebylo žádné klidné místo, tudíž nic vhodného pro ledňáčky, dva dny žádného nebylo vidět. Až v dalších dnech byla situace v normálu - čekání, lovy, přelety, hvízdot jen při blízkém výskytu kachen. Marně jsem celý týden nahlížel do koryta, zda budu svědkem dalšího tanečku, nedočkal jsem se ani po čtrnácti dnech. Nikdy jsem o podobném chování ledňáčků nečetl ani neslyšel - že by to byl rituál jejich námluv?

Jaro. Počátek tetřevího toku. #Tetřev hlušec, Myslivec a zvuky v přírodě, Příroda a lidé,

Tetřev hlušec

Mezi hlavní přirozené nepřátele tetřevů 

patří lišky, divoká prasata, lasicovité šelmy, popřípadě jestřáb, výr či krkavec. 
Podle některých údajů se v přirozené populaci stane až třetina ptáků kořistí lišek či kun. Predační tlak se zvýšil s celoplošnou vakcinací lišek proti vzteklině a dále jeho vliv prohlubuje narušené prostředí a přímé rušení lidmi.

Také počet jelenů zřejmě ovlivňuje početnost tetřevů. Jeleni jsou totiž jejich konkurenty, ničí nejen zmlazující se dřeviny, ale především velkoplošně spásají borůvčí, které je důležitou složkou potravy tetřevů. Opět, podobně jako u predace, platí, že v nenarušeném prostředí není tento vliv významný. 

Potravním konkurentem tetřeva je i člověk, alespoň v případě velkoplošného nešetrného sběru borůvek.


#Jaro, Tetřev hlušec, Myslivec a zvuky v přírodě, Příroda a lidé

Ptáci v zimě. Pěvci. Mlynařík dlouhoocasý

Mlynařík dlouhoocasý

#Ptáci, Příroda a lidé, Myslivec a zvuky v přírodě, Příroda, Zima a hlad v lese, Žít ve svobodě, 

Sojka obecná, Ptáci, Myslivecké písničky, Krmítko, Lovu zdar!, Lovy fotoaparátem, Myslivec a zvuky v přírodě

Na krmítku visita sojky...

Sojka obecná, je kdysi jen lesní pták, ráda obývá smíšené lesy, lesní remízky a větší městské parky. Svým pestrým zbarvením peří si nic nezadá s některými exotickými ptáky.

Její pírka z křídelních krovek si odedávna dávají myslivci za klobouk jako ozdobu. Od poloviny dubna si staví oba ptáci hnízdo z tenkých větviček, které je vystláno jemnými kořínky. To bývá zpravidla do čtyř metrů nad zemí na větvi u kmene stromu, většinou, a to je docela zajímavé, v blízkosti nějaké lesní cesty.
Sojky si ale staví hnízda i na keři jako je hloh a nebo ve vykotlaném dubu. Samice koncem dubna až začátkem května snáší 5 až 7 hnědozelených vajíček, na kterých se při zahřívání střídají oba partneři. Po tuto dobu jsou ptáci velmi nenápadní a tiší. Již po 17 dnech se líhnou mláďata, která jsou na hnízdě dalších 21 dnů. Pokud se však v této době přiblížíme k jejich hnízdu s mláďaty, staří ptáci spustí křik.
V mnoha případech také znamenitě napodobují pískání káně lesní. Mláďata krmí především hmyzem, drobnými savci, mláďaty zpěvných ptáků a jejich vajíček. Po vyvedení mláďat z hnízda je ještě hodně dlouho slyšet mladé ptáky, jak v jeho okolí žadoní o potravu.


#Sojka obecná, Ptáci, Myslivecké písničky, Krmítko, Lovu zdar!, Lovy fotoaparátem, Myslivec a zvuky v přírodě,

Sojka obecná. Lovy fotoaparátem. Strážce lesa. Fotografie z myslivosti, Myslivec a zvuky v přírodě, Ptáci, Sojka obecná, Zahrady,

Sojka obecná

Kdykoli vyrazíme do lesa, sojka nás spatří mnohem dříve než začneme mít tušení o její přítomnosti a okamžitě nás prozradí celému lesu

Sojka obecná (Garrulus glandarius)
Typickým jejím znakem je chocholka na hlavě a zejména modrobíločerná pírka na křídlech (zrcátka). Zvláště na jaře převládá v její potravě živočišná složka (hmyz, malí obratlovci, včetně plenění hnízd pěvců), později převládá složka rostlinná (semena, bobule apod.). Rozšířena je hlavně v lesních komplexech, ale i v zemědělské krajině, kde je dostatek remízů, větrolamů apod. V posledních letech také intensivně obsazuje vesnice a města. Hnízdí převážně na okrajových stromech, ve městech ale i na římsách a jiných výklencích budov. Hnízdí od dubna do června, rozšířena je na území celé republiky až po nejvyšší partie horských lesů, její populační hustota, jak prokazuje myslivecká statistika i hodnocení ornitologická, se již léta nemění.


Při spatření nepřítele se ozývá velmi silným varovným pokřikem. Intonací tohoto křiku podává informaci, zda nebezpečí přichází shora (dravec), či ze země. Zvěř, které je upozornění určeno, tak reaguje buď útěkem (při pozemním nebezpečí) či strnutím nebo vyhledáním úkrytu (při nebezpečí shora).

#Fotografie z myslivosti, Lovy fotoaparátem, Myslivec a zvuky v přírodě, Ptáci, Sojka obecná, Zahrady

Sojka obecná pozorný a ostražitý pták v lese. Sojka nás spatří mnohem dříve než začneme mít tušení o její přítomnosti a okamžitě nás vyzradí celému lesu.

Sojka obecná  (od pavel kysela)

Létá tu pravidelně. Je slyšet hlasitým křikem co varuje. Krásný pták našich domovů, lesů a zákoutí přírody.

Sojka.

Sojka obecná je pozorným a ostražitým strážcem lesa. Platí to zejména pro lesní okraje, protože kdykoli vyrazíme do lesa, sojka nás spatří mnohem dříve než začneme mít tušení o její přítomnosti a okamžitě nás vyzradí celému lesu.

Vyskytuje se v jehličnatých, listnatých i smíšených lesích a v rozsáhlejších městských parcích. Převážně stálý druh. Hnízdo je umístěno vysoko na stromě, většinou nedaleko od okraje lesa. Potrava velmi rozmanitá, rostlinná i živočišná.

Sojky jsou všežravci a jejich jídelníček je pestrý. Na podzim to jsou žaludy, oříšky, bobule, obilí, plody, v létě hmyz, ptačí vejce, ještěrky, žáby, rejsci, myši.

Hnízdo je umístěno vysoko na stromě, většinou nedaleko od okraje lesa. V dubnu nebo v květnu v něm lze najít 5 - 7 vajíček, ze kterých se po 16 - 17 ti dnech líhnou mláďata. Hnízdo budují oba partneři, kteří také společně vychovávají mláďata. Vejce však zahřívá pouze samice, samec ji v tomto období krmí.

Sojčí pírka, která tento pták ztratí jsou krásně vybarvená a myslivec si je dává za klobouk.

Myslivecká: "střelil myslivec sojku trefil ji do obojku..."

Pozorování přírody a ptačí stěhování - v polovině září - na Panny Marie narození...vlaštoviček rozloučení.

Jiřičky na hnízdě u okna pana Kráťi

  Odlétají poslední skřivani 

(podle mysliveckého kalendáře) a bude zima. Zase čekat na jaro....
využívají v zimě nějací ptáci hnízd jiřiček? Jedno mám za oknem... mohou se tam nastěhovat vrabci - často obsadí hnízdo sýkorek...vrabec je drzý už sýkorky zpátky nepustí (udělají bordel v hnízdě)

Jiřičky a vlaštovky už odletěly v polovině září - na Panny Marie narození...vlaštoviček rozloučení. Krmítko na okno a máte online webové kamery.

Skřivani se na jaře vrací brzo (v únoru). Vlaštovka někdy koncem dubna...

Na sv. Matěje pije skřivan z koleje (24. únor)

 Nemám fotku ve větším rozlišení...obrázek je z mobilu. U koho hnízdí vlaštovky (jiřičky) - to je dobrý člověk.

Když se příroda probouzí...

  najednou se z hromady suchého
 listí objevil ježek  

Za úsvitu, kdy v přírodě skoro ještě všechno spalo, jsem najednou uviděla, jak letí labuť k nedalekému rybníku, kde přistála na hladinu vody. Po chvilce, jak tam plula, se najednou ozvaly kachny divoké s malými kachňaty, které právě vylézaly na břeh rybníku. Okolo celého rybníku byl les. Za mými zády to začalo šustit a praskat, jakoby tam bylo divoké prase. Tak jsem vyčkávala a najednou se přede mnou z hromady suchého listí objevil ježek, který jsi v klidu a nerušeně odkráčel pryč, jakoby se nic nedělo. Po chvilce jsem odešla i já a šla jsem lesem pryč. Když jsem procházela lesem, občas jsem zahlídla mezi stromy srnčí zvěř. Pak jsem vešla do houští, kde jsem hledala houby. Nic jsem nenašla tak jsem pokračovala dál.

Najednou jak vylézám z toho houští ven, stála asi několik metrů přede mnou bachyně se selaty a koukali jsme se na sebe. Potom bachyně odfoukla a zmizela i se selaty v houští o kus dále a já jsem pak pokračovala v cestě. Za tu dobu přibylo víc světla, než bylo ráno a sluníčko začalo pěkně hřát. No není ani divu, když se blížila dvanáctá hodina a ještě mě čekal pěkný kus cesty domů. Konečně jsem vyšla s toho lesa ven na polní cestu. Sluníčko se schovalo za mraky a v dálce začalo bouřit. Tak jsem si v duchu říkala, jestli já to stihnu nebo mě ta bouřka chytne dřív, než dojdu domů.

Nestihla jsem to! Začal foukat silný vítr, který sebou přinesl prudký liják a nad mojí hlavou byl snad konec světa. Hromy a blesky burácely v černých mracích. Byla mi zima a oblečení jsem měla promáčené. Chvátala jsem domů, ale bylo to marné, přes ten prudký déšť jsem ani neviděla pořádně na cestu.

Text a foto Jana Běhounková 

Krajina vítá nový den, je nové ráno a Ivan Mládek zpívá o Jóžinovi z bažin. No, probuďte se konečně přátelé! #Myslivec a zvuky v přírodě, Myslivecké ráno, Příroda a myslivost

Myslivecké ráno

Lesní krajina v mlze vítá nový den,
kdy z nočního šera pozvolna i rychleji se probouzí. Zvěř je ještě klidná vesnice spí a traktory nerachotí po cestě. Zdáli je slyšet jen zvuky z kravína což hlásí hlad kraviček a krmení i dojení...a to jsou slyšet i kompresory dojiček. Na horách se dobytek pase nebo jalový dobytek se vyhání na pastvu až ráno.
Jalovice a mladí býčci jsou v areálu ohrady venku celou noc, tam je ranní probuzení přírody jiné...
Pravé myslivecké ráno je tedy velmi časné, aby se myslivec dostal v klidu nezpozorován na stanoviště a nezradil zvěř v polích.
Přitom sleduje jak se příroda probouzí a zvěř se vrací z polí zpátky do bezpečí lesa do doby než jsou pole plná vysokého krytu kukuřice, kde později zvěř leží i ve dne v bezpečí a má dostatek potravy a klidu i ve dne.

Ráno ráno raníčko, dřív než vyjde sluníčko!

Jak vidí ráno a nový den Jiřička:
Stojím na prahu oblohy, přede mnou schody z oblaků a kopec táhnoucí svou cestu k okenici, která právě shrnuje za obzor černou roletu. Nebe má ještě rozespalá líčka celá vlhká od nočního snění.
Noc je přeci stvořená k snění; na sobě nosí sváteční róbu protkanou zlatými hvězdami a potom tančí v náruči víl...
Teď ale uléhá za obzor a z okenice se vyklání rozespalé, růžové slunce. Natahuje nedočkavě dlaně a sype do trávy po perličkách.
Jarní traviska, svěží, zelená, protkaná chmýřím odkvétajících pampelišek a jiných květin, které se teprve rozvíjí je z radostí vpíjejí coby božskou manu.
Ptáci, probuzeni svěžím vzduchem svítání rozezpívali krajinu v malé orchestrionky a hbitě se svolávají k prvotní modlitbě.
Jejich chrám je čistý a ničím nedestruovaný: krajina jak ji stvořil Bůh.
Pravda, lidská ruka vysela kolem široké pásy obchvatů z panelů, betonů a silnic.Venkovské cesty ustoupily do pozadí;
Ale kam na ptactvo?
Přelétají si keříky a korunami stromů a svolávají se.

Zvířat z lesní houštiny není vidět lidskému zraku. Žijí svůj tichý svět.
Slunce už vystoupilo nad horizont lesního kopce.

Oblaka se rozestupují a shlukují svým jízdním řádem zvaným počasí.Dnes hlásí krásně, odpočívají.
A já vím, ano, je definitivní ráno měsíce.

Láska obřady projevy a zvyky v přírodě. #Lovecké stezky, Myslivec a zvuky v přírodě, Způsoby lovu a historie, Les, lov, Lovecký pes, aktivity radosti a milování života,

Husy pár a dimorfismus pohlaví

Zajímavé téma nejen pro vědce, analytiky dění v přírodě a zemědělce chovatele, včelaře nebo jiné chovatele živého tvorstva.

Způsoby milování jsou nejen jedinečné nebo ve více variacích, ale cílem je vždy zachování a pokračování rodu bez omezení. Chování reaguje na přírodní podmínky, potravu, příznivé nebo nepříznivé počasí, denní doby a příznivá období roku. Je toto dění dobře ustanoveno nejen generacemi a staletími vývoje, ale zřejmě i jakýmisi vyššími zákony, co teprve objevujeme, pozorujeme, analyzujeme a učí nás tomu rozumět.

Podstata milování je řečeno selským rozumem vždy a všude stejná a to úvod k rodičovství.

   Není to ovšem zcela pravdivé konstatování, protože láska je i primární opakovaná a stále vládne všemu živému dění a to i tehdy když reprodukce se právě nedaří...je stimulována přírodními zákony, co nutí rod zvýšit populaci po nezdarech, neúrodě, nemoci i úhynu. Savci zvláště velcí jsou člověkem ale decimováni a druhy vymírají. Tam člověk zasahuje patologicky tak jak je to jeho hamižnosti vlastní...

V lásce v přírodě nevládnou peníze...ale u člověka ano.

Kde vládnou peníze, zachází se s láskou jako se zbožím...subjektivní milování je u člověka vedlejší.

   V přírodě jsou jevy milování a mateřství od sebe odděleny a nikdy není láska obětována praktickému cíli mateřství.

Z milování laskavá příroda nevyloučila nikoho, ale mateřství je přidělováno jako zvláštní dar. Milování se má zúčastnit každý a přírodě je zdánlivě jedno, kolik dětí z toho doroste.

#Lovecké stezky, Myslivec a zvuky v přírodě, Způsoby lovu a historie, Myslivecké ráno, Les, lov, Lovecký pes, 
aktivity radosti a milování života,