Zasažení a rychlé zhasnutí zvěře se používá výraz "zásah na komoru ". Je to svislá rovina probíhající po zadním okraji předního běhu. U na široko stojícího zvířete: zaměřovacím dalekohledem se táhne po předním běhu svisle nahoru a poněkud pod středem těla je třeba zastavit pohyb a vystřelit.

Puškohled a zaměřovací kříž jsou jen firemní obrázek...
ne záměrná na komoru!

Umístění zásahu - zásah na komoru

V myslivecké mluvě se za ideální cíl pro zasažení a rychlé zhasnutí zvěře používá výraz "zásah na komoru ". 

Pro tento zásah však není žádná přesná definice ve smyslu anatomického ohraničení určité části těla zvířete. Míněna je oblast lopatky včetně částí hrudníku ležící pod lopatkou. Poněkud neurčitá definice, ale v každém případě se jedná o oblast, která, pokud je zasažena projektilem vhodné ráže, umožňuje rychlé usmrcení zvěře. Požadavky ochrany zvířat a hygieny zvěřiny proto vyžadují znát přesný rozsah hrudní oblasti. 

Až doposud existovala grafická znázornění oblasti hrudníku spárkaté zvěře, která však byla založena na rekonstrukci anatomických poměrů u ulovené (tedy mrtvé) zvěře. Ve skutečnosti však plíce u žijících zvířat, naplněné vzduchem, mají jiné ohraničení než po usmrcení, což podobně platí také pro postavení bránice, která odděluje dutinu hrudní od dutiny břišní, což prokázaly rentgenologické snímky živé zvěře, držené ve fyziologických podmínkách. Cílem těchto vyšetření bylo poskytnout myslivcům názornou představu o místě zásahu, které je jak z hlediska hygieny zvěřiny, ale také z hlediska ochrany zvířat jednoznačně nejlepší. Současně bylo snahou také přesně vymezit prostor, který má být zasažený při tzv. "zásahu na komoru ". 

Dutina hrudní je uzavřena bránicí. Postavení bránice se mění podle druhu zvěře, stavu a chování zvěře, obsahu žaludku/bachoru, a dechové fáze. Vrchol bráničního oblouku, otvor pro velkou břišní vénu (foramen venae cavae caudalis), zůstává však více či méně konstantně na úrovni 7. hrudního obratle. U živých přežvýkavců a u prasete leží tedy srdce společně s osrdečníkem v oblasti 3. - 5. žebra (z celkového počtu 13 žeber - tedy v přední třetině hrudníku). Žaludek, játra a slezina leží bezprostředně na břišní straně bránice. Plíce se rozkládají na obou stranách hrudního koše, přiléhají k žebrům a směrem k dutině břišní se rozpínají různě daleko podle stupně naplnění vzduchem.

 Pokud střela proletí kusem stojícím na široko v zadní oblasti plic (např. u srnčí zvěře od středu hrudníku až po 9. mezižeberní prostor), pronikne nejprve zadním plicním lalokem, potom dopředu vydutou bránicí, játry nebo slezinou, žaludkem a konečně zadním lalokem protilehlé plíce. Přestože jsou při tomto zásahu prostřeleny oboustranné laloky plic a rána je absolutně smrtelná, označujeme tento zásah za "ránu na měkko ". 

Pokud nemá rána při zásahu na široko stojící kus poranit dutinu břišní, ale má to být čistý zásah dutiny hrudní, potom je nejzazší linií pro zamíření svislá rovina probíhající po zadním okraji předního běhu.

Chybné zamíření na muflonku

Pouze zásah před tuto linii dává většinou jistotu, že dutina břišní nebude porušena a nedojde tak k negativnímu vlivu zásahu na hygienickou kvalitu zvěřiny. Zásah do horní části hrudního koše, i když poněkud dozadu (až po 11. mezižeberní prostor) však není považovaný za "ránu na měkko". Jedná se však o typickou "dutou ránu", která, pokud nejsou zasaženy obratle, pouze zraní špičky plicních laloků.
Důsledkem takového zásahu je dlouhý a namáhavý dosled. Myslivci velikost hrudního koše často přeceňují, neboť si neuvědomují, že do hrudního koše se kupolovitě vyklenuje bránice. Ale každá rána, která leží za bránicí (tedy v dutině břišní), je z hlediska hygieny zvěřiny nežádoucí, a to i v případě, že zasažený kus neodběhl daleko a byl okamžitě vyvržen a ošetřen a následně včas umístěn do chladírny.

Zvěř jen výjimečně stojí v okamžiku zásahu přesně "na široko". Pokud je kus zasažený šikmo zepředu či zezadu, existuje velké nebezpečí, že vstřel či výstřel leží za bránicí a kromě jater či sleziny poškodí střela také trávicí trakt.

Je jasné, že v každodenní myslivecké praxi si nelze vždy vybírat pouze ideální situace. Také střela nezasáhne vždy přesně svůj cíl. Tím důležitější je přesně znát oblast, na kterou je nutné mířit. Přitom není možné se nechat ovlivňovat skutečností, že střela více či méně znehodnotí část svaloviny a kosti lopatky. V mnoha případech je současně také porušena bránice a jsou zasažena játra, slezina atd. V žádném případě by se nemělo jenom proto, aby se nepoškodila svalovina lopatky, mířit poněkud dozadu a potom při sebemenší odchylce zásahu směrem ke středu těla riskovat ránu "na měkko" se všemi nedostatky jak z pohledu ochrany zvířat proti týrání, tak také z hlediska hygieny zvěřiny. 

Místo pro ideální zásah jak z hlediska požadavků na ochranu zvířat, tak i z pohledu hygieny zvěřiny je u na široko stojícího zvířete následující: zaměřovacím dalekohledem se táhne po předním běhu svisle nahoru a poněkud pod středem těla je třeba zastavit pohyb a vystřelit.

Důsledkem takového zásahu je významné porušení srdeční báze a velkých cév, které ze srdce odcházejí či se do srdce naopak vracejí, a zvěř zůstává okamžitě "v ohni", resp. odbíhá několik málo metrů. Další předností je přitom skutečnost, že kus může být po zásahu velmi rychle vyvržený. Navíc tato cílová plocha, kterou lze doporučit jak z hlediska okamžitého usmrcení zvěře, tak také z hlediska hygienického, je u kusu srnčí zvěře, který stojí na široko, velká nejméně jako kruh o průměru 15 cm.

NA LOVU DIVOČÁKŮ. #Divočák, Sele prasete divokého, Vnadiště, Zůstal v ohni, lov, Šoulačka a ulovení dvou divočáků. Lovecké štěstí.

Ulovit divočáka nebývá vždy snadné, o čemž by mohl vyprávět mnohý myslivec. Nemám na mysli lov na nátlačce nebo takový lov, kdy má myslivec u posedu nebo kazatelny „vnadiště“ a chodí tam lovit jak se říká „na jistotu“

Bachyně se selaty

Já mám na mysli takový lov, při kterém myslivec na základě dokonalé znalosti pobytu zvěře v honitbě a po zjištění kam, kdy a na co divočáci chodí, kudy přicházejí a kudy se vrací, kolik je jich v tlupě, jak jsou staří a podobně. Teprve potom se rozhodne pro vhodné místo a čas na čekanou, případně přišoulání ke zvěři. Když je již přesvědčen o téměř jistém úspěchu, tak nakonec často všechno dopadne úplně jinak. Jednou se změní vítr, podruhé změní směr, nebo čas příchodu zvěř, nebo se schová měsíc za mraky, jindy se objeví další lovec, který zvěř zradí. Myslivec to však nevzdává a nadále obětuje čas a námahu, neboť věří, že jednou se mu to musí podařit. Když se tak opravdu konečně stane, uvažuje často o tom, stálo-li to všechno vůbec za veškerou tu námahu, čas a peníze. Na to vše se snaží zapomenout a odměnou je mu radost z úlovku, z dobré rány, z toho, že pomohl snížit přemnožené stavy a omezit škody na polních kulturách.  

Kdo loví divočáky, zažil samozřejmě i takové případy, kdy se mu nakonec podařilo ulovit divočáka za přispění různých, někdy až neuvěřitelných náhod, nebo se „dostal“ k úlovku tak rychle, že to ani nečekal. V takových případech se hovoří o loveckém štěstí a je na místě při vzdání pocty ulovené zvěři poděkovat sv. Hubertovi za úspěšný lov. To jsem také učinil já při ulovení dvou divočáků. O okolnostech vám chci vyprávět...  

Pastviny na Vikýřovickém kopci byly čím dál více rozryté od divočáků, a to především podél celého okraje obecního lesa. Majitel pozemku důrazně požadoval zabránění dalším škodám. Několikrát jsem se o to marně pokoušel. Jednou ryli na opačné straně než jsem čekal, podruhé zatáhli do lesa ještě za tmy, a tak se to střídalo. Když začali navštěvovat také pokusná pole s hrachem pod pastvinou, tak to již šlo do tuhého. Vedoucí pokusné stanice žádal předsedu našeho sdružení o zabránění příchodu divočáků na experimentální plochy, neboť jinak hrozilo nebezpečí narušení pokusů a tím způsobení značných škod.  

Bachyně a selata

Vypozoroval jsem, kudy se divočáci vracejí z hrachu přes pastvinu vzhůru do kopce do lesa. Opravil jsem blízký posed na rohu lesa. Bylo to v polovině května, kdy jsem již počtvrté čekal na posedu. Když jsem měl již za to, že divočáci asi dávno prošli, tak se objevili za mezí asi sto metrů přede mnou. Běželi pomalu nahoru k lesu. Nedalo se pro porost keřů na mezi zamířit, jen jsem viděl, že tam běží nejspíše pět lončáků nahoru k lesu. Další den jsem je neviděl. Buď šli dříve, nebo změnili svoji trasu. O necelý týden později opět sedím a čekám. Pohlédnu napravo a co to? Od lesa vidím přicházet po pastvině stádečko přibližně dvaceti ovcí. Ty se asi již čtrnáct dnů pásly ve dne v noci na stejné pastvině spolu se stádem krav. Ovečky směřovaly dolů ve směru odkud přicházeli divočáci. A ti také ještě opravdu skutečně přišli, a to již bylo asi půl šesté ráno. Zarazili se těsně před samotnými ovečkami. Hleděli vzájemně na sebe a já na ně. Než jsem stačil zamířit, tak se rychle rozběhli přímo pod můj posed a dál do lesa. Ovečky klidně pokračovaly v pastvě jakoby nic. Já si jen říkal „vás tu bylo zrovna tady a zrovna teď zapotřebí“. Další dny jsem tam nešel, nebudu přeci pást ovce.  

Šel jsem spát pozdě a přesvědčen, že ráno na divočáky nepůjdu. Při usínání mne ještě napadla taková nehoráznost, že bych mohl na veterinu společně s liškou vzít i vzorek z divočáka. Že se tak stane, to mne ani ve snu nenapadlo.  
Spal jsem krátce, pohlédnu z okna, prší. To je dobře, nikam tedy nemusím. Spánek však odešel, tak jsem se oblékl a jel opět „k ovečkám“. Přestalo pršet a krátce po páté opět přicházejí ovce k posedu. Když jsou naproti mně u meze, tak odspodu kolem meze, tentokrát z moji strany běží divoši. Když zastavili před ovečkami, již jsem měl namířeno na prvního z nich a ten po ráně zůstal ležet v ohni přímo před ovcemi. Bylo již pět minut před půl šestou, ovečky odběhly a já jsem jim tentokrát nehuboval, ale poděkoval. Takže k ulovení divočáka mi vlastně nakonec pomohlo ulovení lišky a stádo oveček. Při vyvrhování, jako vždy, otevírám žaludek a ukazuji předsedovi sdružení, který mi přijel s terénním autem na pomoc, jak jej má lončák doslova napěchovaný hrachem. Po jeho ulovení již divočáci ani na hrách, ani na pastvinu dosud nepřišli.  

Selata o samotě v lese

V druhém případě byla moje čekaná jednou z nejkratších vůbec a k ráně jsem se dostal tak rychle a nečekaně, že jsem s tím vůbec nepočítal. Bylo to počátkem srpna v pět ráno na posedu u potoka. Při dřívější kontrole posedů v honitbě jsem zjistil, že u tohoto je třeba vyměnit jednu stupačku.    
Toho dne jsem zaparkoval asi dvě stě metrů od posedu a kráčel kolem potoka obtěžkán nářadím, trámkem, příčkou a samozřejmě puškou. V půli cesty začalo poprchávat, nad Sudkovem a Zábřehem se několikrát zablesklo a zahřmělo. Vrátit se nebo ne? Chvíli stojím a poté jdu přece jen k posedu. Nadvakrát jsem vynesl po žebříku nahoru vše potřebné. Když jsem zasedl a pověsil pušku na hřebík, tak jsem ji opět rychle vzal do ruky. V potoce jen nějakých dvacet metrů od posedu jsem totiž zaslechl nějaké pípnutí nebo kviknutí. Na ptačí hlas je to ještě brzy, než domyslím další, tak z potoka na okraj nízkého ječmene vyběhlo poměrně velké sele. Zarazilo se, zřejmě cítilo můj pach, neboť vítr šel přímo k němu. Rychle jsem zamířil a sele po ráně zůstalo ležet na místě. Ani jsem neslyšel ostatní divočáky jak běželi zpět k vesnici do nedaleké pšenice a řepky.  

 Díky opravě posedu, který jsem konečně opravil až za tři dny, a hlavně proto, že jsem nezaváhal a již s puškou v ruce čekal na případné zamíření, se mi podařilo ulovit. 
Občas se mi totiž přihodilo, že aniž by to bylo zapotřebí, tak jsem si vyloženě odstřelový kus napřed prohlížel dalekohledem. Než jsem potom stačil zalícit, tak mi zvěř mezitím utekla.

Vojtěch POLES

#Divočák, Sele prasete divokého, Vnadiště, Zůstal v ohni, lov, Šoulačka, Lovecké příběhy, Lovecké štěstí, 

Přes pole ke kališti v potoku přebíhala čtyři prasata. Chvíli jsem je pozoroval, když v tom se z levé strany přímo na mě vyřítilo...#Lovecké příběhy, Divočák, Černá zvěř - bachyně, Čekaná

Děkuji Hubertovi a Dianě. Lovu Zdar! (photo by jan mikyska)

Po třech dnech intenzivního čekání se mi podařilo ulovit svého 10. divočáka

Během tří probdělých nocí jsem se pokaždé dostal ke zvěři, ale nedařilo se mi dostat k dobré ráně.

 Po třetí neúspěšné čekané jsem se rozhodl opustit stanoviště a vydat se přes pole k domovu. 

Na rozhraní řepky, potoka a pole osetého kukuřicí jsem ze tmy před sebou uslyšel prasata. Okamžitě jsem zadaunoval psa, zakleknul a zalícil. 

Přes pole ke kališti v potoku přebíhala čtyři prasata. Chvíli jsem je pozoroval, když v tom se z levé strany přímo na mě vyřítilo páté. Na nic jsem nečekal, zamířil jsem, vystřelil a prase zůstalo v ohni. Děkuji Hubertovi a Dianě. Lovu Zdar!

Aby to bylo úplné: bachyňka okolo 30 kg, stříleno z volné ruky na 60 kroků, zásah středu komory, zásah srdce, loveno kulobrokem 8x57JRS, kule S&B se střižnou hranou a červenou zápalkou.

Jan M.,  sociální sítě Myslivost

#Lovecké příběhy, Divočák, Černá zvěř - bachyně, Čekaná, Lovecký pes, Lovecké štěstí

Myslivecká rána v přírodě, kdy slunce vychází nad lesem a zvěř je klidná intenzivně se paství i černá se vrací pomalu do krytu lesa. Zůstal v ohni, nebo je pryč?

Slunce vychází nad lesem  (photo by Pavel Kysela)

Byla ještě tma, když jsem se probudil. Hvízdání větru v korunách stromů za okny a teplá postel byly víc než pádným důvodem, abych zůstal doma. Ještě jsem se chvíli protahoval a potom se rozhodl: Jde se ven!

V několika málo minutách jsem se oblékl a vyjel. Zaparkoval jsem na lesní cestě a již kráčím starou pěšinou na známá mokřadla, která rády navštěvovaly tlupy černé zvěře. Noc pomalu končí, klidně šoulám dál a bedlivě pozoruji louky, pole a keře při kraji lesa, ale nikde žádný pohyb. Minuty neúprosně ubíhaly. V hlavě se začaly rodit pochybnosti, zda mi dnes sv. Hubert bude nakloněn. Asi nic. Ale jak to, že nic? Co to ráno, kdy vzduch voní pryskyřicí?

Vítr se již dávno uklidnil a je posvátné ticho. Trochu jsem se zasnil, ale současně pozoruji terén. Teď jsem při pohledu na louku, která je ještě zastřená slabým mlhavým oparem, zaregistroval pohyb rozmazané postavy. Zatajil se mi dech a po zádech cítím mrazení. Odtrhl jsem dalekohled, nadechnu se a znovu se dívám. Ano, není pochyb. Je to opravdu kus černé, pro změnu mě zase polévá horko. Vítr mám dobrý, ale musím blíž, mám k němu hodně daleko. 

Ale kam blíž, na louku nemohu a do otevřeného terénu střílet nechci. Po pravé ruce, necelých sto metrů, se zvedá terénní vlna, takový hřbet. Rozhoduji se okamžitě. Musím se tam zavčas dostat. Budu mít lepší výhled a bezpečnou ránu. Změna stanoviště mi trvá několik minut. Zaléhám na zem, není zde jiné opory, ze které by se dalo střílet. Zkouším zamířit, ale nemohu zklidnit dech, nitka v zaměřovači se prohání, kde se jí zlíbí. Tak to ne! Musím zklidnit sebe i svůj dech. Po chvíli se kříž zaměřovače usadí na přední části trupu černého rytíře, ale ten se otáčí zády a pomalu odchází. Napětí opět stoupá! Konečně zastavuje a dokonce se natáčí bokem, jenom ta je vzdálenost horší, je to hodně přes dvě stě metrů.

 Pro Winchester 300 Magnum to velká vzdálenost není, ale co já? 

Po chvíli se nitka v kříži opět ustálí na přední části trupu a já pomalu potahuji za napínáček. Silný výstřel doprovází i silný úder do ramene. Cíl se mi v puškohledu ztratil. Cítím jak mi srdce tluče zběsilým tempem a krev proudí ve spáncích. 

Zůstal v ohni, nebo je pryč? 

Znovu si vše vybavuji a po čtvrt hodině pomalu kráčím na nástřel, neustále se musím krotit, abych se nerozběhl. Konečně jsem přibližně na místě a už ho vidím! Svítící zbraně, divočák má jistě kolem devadesáti kilo. 

Poslední hryz a v uctivé tichosti děkuji sv. Hubertu a provolávám LOVU ZDAR!

#Myslivecké ráno, Divočák, Černá zvěř - kňour, Zůstal v ohni, nebo je pryč?, 

V deštivém počasí jednoho dne...#Černá zvěř, Černá zvěř - bachyně, Myslivecké fotografie, Sociální sítě, Úspěšný lov, Zůstal v ohni, Lovecké příběhy

František s úlovkem...

Zas po týdnu usedám na kazatelnu,

věříce v příchod "mého" daňka. Sotva sednu, tak ale 150 metrů pod sebou vidím pohyb - prasata...
Je mi jasné, že v deštivém počasí na mlazinu zavětřenou prasaty daněk těžko přijde a tak okamžitě beru flintu a vyrážím prasatům do protisměru.
Prasata našoulávám na 30 metrů a čekám, kdy se mi nějaké postaví na mysliveckou ránu. Po 5-ti minutách čekání obeznávám bachyňku, která má pod sebou "kulu hnisu" - patrně střelné poranění z dřívějška. Okamžitěm házím flintu do ramena s odhodláním ulovit právě tento kus. Naštěstí právě tento kus se mi staví bokem a já mačkám spoušť. Prase se po ráně za slecho zlomilo v ohni...
Po ráně děkuju sv.Hubertovi, že mi po 10. čekané dopřál lov.
Dále děkuju mému životnímu kamarádovi a nejlepšímu příteli, R. Š. (který právě usnul pod náporem slivovice), pomohl mi půlmetrákovou lončačku dotáhnout po zablácené, půl kilometru dlouhé, cestě k autu...
Rád bych poznamenal, že se jedná o nevodící lončačku, která byla ulovena z důvodu střelného poranění z dřívější doby, jinak bych z těch 12-ti kusů vybral lončáka - "kanečka"....

Lovu zdar!

František F.H. text i foto, upravil George

#Černá zvěř, Černá zvěř - bachyně, Myslivecké fotografie, Sociální sítě, Úspěšný lov, Zůstal v ohni, Lovecké příběhy