Myslivecká rána v přírodě, kdy slunce vychází nad lesem a zvěř je klidná intenzivně se paství i černá se vrací pomalu do krytu lesa. Zůstal v ohni, nebo je pryč?

Slunce vychází nad lesem  (photo by Pavel Kysela)

Byla ještě tma, když jsem se probudil. Hvízdání větru v korunách stromů za okny a teplá postel byly víc než pádným důvodem, abych zůstal doma. Ještě jsem se chvíli protahoval a potom se rozhodl: Jde se ven!

V několika málo minutách jsem se oblékl a vyjel. Zaparkoval jsem na lesní cestě a již kráčím starou pěšinou na známá mokřadla, která rády navštěvovaly tlupy černé zvěře. Noc pomalu končí, klidně šoulám dál a bedlivě pozoruji louky, pole a keře při kraji lesa, ale nikde žádný pohyb. Minuty neúprosně ubíhaly. V hlavě se začaly rodit pochybnosti, zda mi dnes sv. Hubert bude nakloněn. Asi nic. Ale jak to, že nic? Co to ráno, kdy vzduch voní pryskyřicí?

Vítr se již dávno uklidnil a je posvátné ticho. Trochu jsem se zasnil, ale současně pozoruji terén. Teď jsem při pohledu na louku, která je ještě zastřená slabým mlhavým oparem, zaregistroval pohyb rozmazané postavy. Zatajil se mi dech a po zádech cítím mrazení. Odtrhl jsem dalekohled, nadechnu se a znovu se dívám. Ano, není pochyb. Je to opravdu kus černé, pro změnu mě zase polévá horko. Vítr mám dobrý, ale musím blíž, mám k němu hodně daleko. 

Ale kam blíž, na louku nemohu a do otevřeného terénu střílet nechci. Po pravé ruce, necelých sto metrů, se zvedá terénní vlna, takový hřbet. Rozhoduji se okamžitě. Musím se tam zavčas dostat. Budu mít lepší výhled a bezpečnou ránu. Změna stanoviště mi trvá několik minut. Zaléhám na zem, není zde jiné opory, ze které by se dalo střílet. Zkouším zamířit, ale nemohu zklidnit dech, nitka v zaměřovači se prohání, kde se jí zlíbí. Tak to ne! Musím zklidnit sebe i svůj dech. Po chvíli se kříž zaměřovače usadí na přední části trupu černého rytíře, ale ten se otáčí zády a pomalu odchází. Napětí opět stoupá! Konečně zastavuje a dokonce se natáčí bokem, jenom ta je vzdálenost horší, je to hodně přes dvě stě metrů.

 Pro Winchester 300 Magnum to velká vzdálenost není, ale co já? 

Po chvíli se nitka v kříži opět ustálí na přední části trupu a já pomalu potahuji za napínáček. Silný výstřel doprovází i silný úder do ramene. Cíl se mi v puškohledu ztratil. Cítím jak mi srdce tluče zběsilým tempem a krev proudí ve spáncích. 

Zůstal v ohni, nebo je pryč? 

Znovu si vše vybavuji a po čtvrt hodině pomalu kráčím na nástřel, neustále se musím krotit, abych se nerozběhl. Konečně jsem přibližně na místě a už ho vidím! Svítící zbraně, divočák má jistě kolem devadesáti kilo. 

Poslední hryz a v uctivé tichosti děkuji sv. Hubertu a provolávám LOVU ZDAR!

#Myslivecké ráno, Divočák, Černá zvěř - kňour, Zůstal v ohni, nebo je pryč?,