CIVILIZACE A ZVĚŘ. Doby lovu zvěře, Zvěř a lov, Ze života černé zvěře, Honili myslivci, Lovecká sezóna, Na loveckých stezkách, Civilizace, Posed, Vnadiště

Prase divoké

Chování zvěře v posledních letech je svědectvím civilizačního tlaku v přírodě. 

Zvěři nezbývá, než přizpůsobit své zvyky a pastevní cykly časovému rozmezí, kdy není ničím rušena.

Kolem roku 1995 byla u nás největší pravděpodobnost setkat se s černou zvěří na vnadištích těsně před setměním až do 19.00 hod. večerní, to platilo až na výjimky dalších deset let. Kolem roku 2005 se návštěvy vnadišť oddalovaly do pozdních nočních hodin.
Nejdříve na 20:00 hod. po pár letech 22:00 až k půlnoci. V současné době je návštěva vnadišť nepravidelná, možná spíš vzácná, zkrátka černá zvěř se jim vyhýbá. Není divu. Zkušenosti, které mohou bachyně nabýt během svého života, nemá možnost získat žádná jiná spárkatá zvěř. Bachyně vodí hned několik selat, po jejich odlovení zanechávají v paměti ostražité matky k danému místu patřičnou nedůvěru. U ostatní spárkaté zvěře vodí většinou matky jedno až dvě mláďata, to je pro bachyně během jedné lovecké sezóny až 5x více zkušeností, než má ostatní spárkatá zvěř a to se nezmiňuji o velkých rodinných tlupách černé zvěře, kde opět zkušeností přibývá.

Černá zvěř v lese

Již před dvaceti lety, jsem měl vnadiště, kde jsem intenzivně lovil černou a to převážně selata, jedna bachyně si zvykla chodit za kazatelnou v husté tyčkovině přímo za záda a "čichat k žebříku". Po zjištění, že na žebříku je relativně čerstvá pachová stopa člověka, začala vrčet a zlostně pobíhat napravo i nalevo za současného chrochtání, ale nikdy nevytáhla na vnadiště. Vše po nějaké době utichlo a celý rudl ani nebylo slyšet odtáhnout. Toto se odehrávalo až na výjimky každý večer. Po roce se bachyně už neobjevila, její praktiku převzal lončák - kňourek (pravděpodobně její potomek).
 Jeho chování bylo naprosto totožné, po pár zalomeních v laťáku se přiblížil k žebři a začal ho za značného frkání a funění doslova sondovat, pak začal frkat a zlostně funět, párkrát přeběhl sem a tam, pak vše ztichlo. Toto svědčí o předávání zkušeností z generace na generaci a současném zlepšování své ostražitosti. Lončáka jsem ulovil v době chrutí, kdy vlivem pudových záležitostí, vytáhl za světla z laťáku přímo před kazatelnu. Od té doby se už nic podobného neodehrávalo.Před pár lety mi na tomto vnadišti začala černá zvěř kontrolovat přístupový chodník, postupně se to začalo stávat u všech kazatelen v honitbě. Když byla na přístupovém chodníku stopa od člověka, černá v tichosti zatáhla zpět do houštiny, několikrát bylo vnadiště navštíveno po odjezdu lovce, třeba i v ranních hodinách. Stále častěji se lovila černá místo na vnadištích, jen z žebříků u přístupových ochozů, ale co víc, stávalo se, že černá mi doslova obryla auto u cesty, když jsem seděl v lese. Jednou jsem se svým barvářem dosledoval kolegovi daňka, dosled byl úspěšný po nějakých 1500 m, než jsme daňka vyvrhli a dotáhli k autům, k mému překvapení byla obě auta čerstvě obryta od černé zvěře. Tenkrát jsem si myslel, že posypová sůl, která ulpěla na pneumatikách, láká v noci černou do blízkosti zaparkovaných aut v lese, ale pravdou se ukázalo úplně něco jiného.

Jsem přesvědčen o velice chytrém chování u zkušených bachyň prasete divokého, které vám popíši v krátkých příbězích.

Liška v zimě

Příběh první honitba Nové Mlýny 

Mráz, že by psa nevyhnal, ale přesto se rozhoduji, že dnešní čekanou uskutečním na kazatelně, kterou jsem postavil v létě nad tokem řeky Moravy v členitém terénu na kopci zvaném "Manda".Auto nechávám u odvozní cesty Úsovská a pokračuji směrem k Moravě po přibližovací lince. Na vnadišti už je několik kusů dančí zvěře, které jsem právě zradil svým příchodem. Odskakují a já si všímám zajímavého daňka s jelenovitým parožím, který se díky své jelenovité „parádě“ dožil vyššího věku, než lopatáči, kteří jsou pro lovce zajímavější trofejí (bohužel).
Po usazení na lavičce kazatelny si libuji, jak se mi zde dobře sedí a zapaluji si cigaretu, než se les uklidní bude to chvíli trvat. Ještě než dokouřím schází z bočního svahu srnec se srnou a pouští se do kukuřičných zlomků. V dálce houká sova a v borovicích na Mandě skolí liška, mají zde spolu s jezevci doslova labyrinty nor. Po půl hodině srna opatrně větří směrem k norám a posléze i se srncem, který už na hlavě nasazuje novou parádu, odskakují do smrčiny před kazatelnou. Nastal klid i liška u nor ztichla. V doslechu se pohybuje několik kusů daňčí zvěře, svými spárky narušují sněhovou krustu a dostávají z hrabanky přimrzlé žaludy.

Je kolem desáté večer, měsíc v úplňku a sníh se třpytí jak drahokamy, rozhoduji se jít domů v tom si všímám černého fleku 100m na pravé straně starého dubového porostu. Beru dalekohled a rozpoznávám siluetu kňoura. Mohutným ryjem obrací zmrzlé hroudy sněhu i s hrabankou a hledá žaludy, které ještě dančí zvěř ve spolupráci s myšicemi nestihly při semenném roku zkonzumovat. Je to starý známý, který se pohybuje mezi hájovnou, Mandou a místem zvaným Za mlýnem. Před čtyřmi dny jsem ve tři odpoledne pozoroval tohoto kňoura, jak soupeří se svým mladším sokem v oplocence za hájovnou. Klepe se mnou zima, nechci ho ale rušit. Počkám, v době chrutí tu určitě nebude jen náhodou. Předpokládám v blízkosti kňoura tlupu bachyní se selaty. Kňour se pustil do obrývání starého dubového pařezu, pravděpodobně hledá myši. Po čtvrthodině úpěnlivého vyrývání živočišných bílkovin se začal vzdalovat, až les opět upadl do úplného ticha.

Opouštím kazatelnu, tělo zkřehlé lednovým mrazem se jen stěží dává do pohybu, zmrzlý sníh křupe pod botama, blížím se k zaparkovanému autu u Úsovské. Cestou si prohlížím ojínělé větve buků, jaká je to krása ve svitu měsíce, dnes je vidět jako ve dne. Najednou zaslechnu známé zvuky, černá buchtuje někde pod duby na Úsovské. Co teď? Došoulat je v tomto počasí asi nepůjde. Zřetelně slyším, jak dva kusy bojují o dobré sousto. Jsem skoro u auta, mezi mnou a autem na 40m stojí sele, dalekohledem obeznávám další jeho vrstevníky a ve stínech dubů stojí bachyně, která buchtuje u mého auta. Celkem vidím 5 selat a bachyni, odhaduji její váhu kolem metráku. Pomalu pouštím dalekohled a sundávám kulovnici z ramene. Posazuji kříž na nejbližší sele, už je pozdě, stáčí se na ostro a popochází v klidu za stromy. Přesouvám záměrnou na další sele které se stáčí na ostro ke mně, čekám až se pootočí, Mandou se ozve výstřel z kulovnice, sele se zlomilo v ohni, odkazuje. Ostatní zvěř odbíhá. Stojím nad úlovkem, předávám pocty zhaslé zvěři. Čtyři hodiny na mrazu a pak lov přímo u auta, ještě šoulání za naprosto nevhodných podmínek. Dělaly větší rámus než já a byly si jisti, že jsou v lese sami, ale nebyli. Na hájovně si připíjím slivovicí na Lovu zdar! Takto jsem během měsíce ulovil ještě další tři selata, vždy u auta, všechny měli znaky strakatosti – světlé spárky, některá i flek, nebo světlý spodek hrudi. Předpokládám, že selata byla z jedné tlupy. Na vnadišti jsem neulovil ani jeden kus černé za celou zimu. Pojmul jsem značné podezření, že bachyně se naučila hlídat v noci auto lovce. Lovec se k autu musí vrátit, když bude zvěř poblíž, má přehled ze všech přístupových stran. Zkrátka si na lovce počkají, až odjede z lesa, je vzduch čistý. Zní to jako latina, ale případ z druhé honitby je od jiné bachyně a naprosto stejný závěr.

Příběh druhý honitba Loštice - Vlčice

Je měsíc květen pozdě odpoledne a já kráčím smrkovým lesem, následuje mne věrný druh bavorský barvář - Lesan Jasanový hřeben. Roznášíme sůl do slanisek a máme v plánu šoulat na Babí skálu a přes Krahulčí důl se vracet zpět k lovecké chatě u Huberta. Máme zde zaparkované auto u malého jezírka nedaleko pod chatou. Naplnily jsme slanisko za Hubertem a pokračujeme přes Babí skálu ke krmelišti u Františka, zde necháváme zbytek soli na pařezu, slanisko zlikvidovala černá, sbírám destičky plné hřebíků a dávám je na střechu krmeliště, ať se o ně zvěř nezraní. Nemám tato „hřebíková“ slaniska ani trochu v lásce, zlatý vyřezaný pařez, nebo kusová sůl rozštěpu.

Kuna lesní

Máme ještě chvíli čas, jsme ve stráni nad Krahulčím dolem, odložím psa u opřené kulovnice a sám usedám na malý pařez. Možná zde vytáhne nějaký srnec, laň či jelen. Kochám se výhledem na Rodlen, Balatek, Jahodovou horu a celou scenerii uzavírá majestátný hrad Bouzov.

Z rozjímání mne vytrhává neklid psa, pod námi jde po cestě kuna lesní, zřetelně bez dalekohledu vidím její oranžově medovou náprsenku. Zdvihám ukazováček na psa s povelem psss. Pes pokládá znechuceně hlavu na přední běhy a upřeně pozoruje pohyb malého predátora pod námi. Kuna prověřuje jestli není v trávě kolem cesty nějaká laskomina, začala si pochutnávat na lesních jahodách, které letos zrají mnohem dřív než v jiných letech. Po chvíli přebíhá cestu a vydává se směrem k nám. Já jsem jak z kamene a pes jak z ledu, míjí nás na dva metry v tom si všimla, že je tu něco navíc a v šoku vypoulila svá malá světla, vidím jak se pes chvěje, ale drží povel „odložený“. Pokynu rukou, abych ji zradil dřív, než se mi pes zdvihne z odložení, kuna se zmítá po skále do lesního prostoru za námi. Chválím psa, ale ten chce za kunou. Po jeho usměrnění slézáme opatrně na cestu, kde před malou chvílí operovala malá šelma. Pes vášnivě ověřuje stopy i jahodníky kde se lesačka pohybovala, s pochvalou „ukázal, tak je hodný“ pokračujeme dál. Přes cestu nám přesazují dvě laně jelena siky, mladá a pak stará laň ve vysokém stádiu březosti.
Pes se zarazí v místě kde holá přesazovala cestu, následuje pochvala „ukázal, tak je hodný“. Stáčíme směr na odvozní cestu nad Jeřmaní a směřujeme k autu zaparkovaném pod Hubertem. Začíná se šeřit, ve smrkovém náletu téměř u auta vidím něco rezavého, přikládám dalekohled k očím a obeznávám dvě selata, už se dávají do pohybu i vyšší nálety a spatřuji ryj bachyně. Za bachyní jde 6 selat a další dva dospělé kusy černé. Po opatrném přiblížení napočítám tři bachyně a 17 ještě pruhovaných selat .

Černá zvěř sele divoké

 Stmívá se. Přemýšlím jak se já i pes bezpečně dostaneme k autu, když mezi námi a autem stojí nejstarší bachyně se selátky. Nejlepším východiskem mi připadá počkat až se vzdálí, jelikož stojíme necelých 30 m od zvěře a tuto vzdálenost považuji při vyrušení za riskantní, opatrně odstupuji na nějakých 50 m, dál to nejde už bych ztratil přehled o dění před námi. Čekáme 20 minut, bachyním se ale evidentně nechce vzdálit, vypadá to podle jejich chování, že se u auta cítí bezpečně.

Už přestává být vidět, rozhoduji se zakašlat a kopnu při tom do kamení na cestě. Ozve se ostré fouknutí a selata jsou rázem v houštině, za nimi o něco pomaleji zatahují dvě bachyně, třetí se vydává vstříc vetřelcům. Přiznávám se, že pocit to není příjemný, mluvím na psa a přidávám do kroku směrem k ní. Teď už couvat nemá smysl. Bachyně zaráží a jistí s ryjem směrem k nám.

Není dál jak 20m odemykám centrálem auto, záblesk výstražných a zvuk dálkového odemykání dveří se vetře do ticha jarní přírody. Bachyně zatahuje jen na kraj houštiny, nepřestává varovat ostatní neustálým odfrkováním. Není dál jak 15 m, nepříjemné. Otevírám kufr a dávám povel pro psa "místo". Pořád vidím hlavu a běhy ostražité matky v náletu na kraji houštiny. Sedám do auta a odjíždím, při otáčení ve světlech si všímám jak neustále stojí na stejném místě, ještě na okamžik zahlédnu z pod náletu běhy dalšího kusu, selata jsou v bezpečí tmavé houštiny.

Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby se druhý den příhoda neopakovala a to jsem nechal auto ve vysokém lese o 300 m níž a zase tam na mne před tmou čekala stejná tlupa. Další den jsem měl jiné povinnosti, tak jsem se do lesa nedostal. Za dva dny jsem raději nechal auto přímo u chaty z obavy o adrenalinové setkání a světe div se, čekali na můj návrat přímo tam.Jsem přesvědčen o tom, že zkušená bachyně věděla o mém příjezdu a čekala až opustím les, do té doby stála na hlídce poblíž auta. Je zajímavé,že ve všech případech stála mezi mnou a autem, jestli toto byla náhoda, to už si nejsem jist.

Civilizační ruch
Co se týká civilizačního či turistického tlaku na černou zvěř, mám poznatky o jisté "imunitě" u černé zvěře na rozdíl od ostatní spárkaté zvěře. Černá zůstává v klidu a nerada opouští zálehy v houštinách, kde se cítí v bezpečí. Souvisí to pravděpodobně s tím, že se dokáže v krajní situaci postavit člověku a odrazit i dotěrného psa. Určitě mi dají za pravdu houbaři i honci, kteří se na pár metrů v hustém krytu setkávají běžně s jistícími kusy černé, ta nepanikaří tak jako ostatní zvěř, nechá se klidně obejít lidmi, aniž by se hnula z místa.Turisté a návštěvníci lesa mají vliv jen na čas, kdy černá vytahuje ze zálehů za potravou. Kde je turistický ruch běžnější, vytahuje černá velice pozdě, počká až se celé okolí uklidní. Totéž platí při zatahování do houštin, v klidné části honitby je větší pravděpodobnost, setkat se s ní i hodinu po rozednění. V místech kde vedou turistické trasy, je setkání za denního světla výjimečné.Černá běžně zaléhá u frekventovaných cest, za obytnými domy v posledních letech i na perifériích měst. Uvedu dva vlastní zážitky z prosince 2018.

Nové Mlýny

Druhý den po Štěpánském honu a po bujaré poslední leči u mých přátel v Moravičanech se před obědem chystám vyvenčit svého psa. Lesan už netrpělivě přešlapuje u branky na dvoře hájovny, já se zatím neohrabaně soukám do holínek, přehazuji si svinutý barvářský řemen přes plece a vyrážíme.Psa mám uvázaného, právě míjíme závoru na příjezdové cestě do Doubravy, pes se u závory ježí a napíná řemen k čerstvě oplocené mlazině, lemující krajnici cesty. Mezi listnáči vidím zalehlý větší kus černé, jsme od něj asi pět metrů. Stahuji psa k sobě pochválím ho. Čekám, že kus vstane ze zálehu a odběhne. Nic takového se neděje. Přemýšlím nad tím, že se psem a beze zbraně do houštiny nepolezu, mohl by to být zraněný kus a bylo by veselo. Vypadá to, že ten kus je již zhaslý, necháváme ho ležet v zálehu a pokrčujeme dál. Říkám si, že obejdu Mandu, pak dám psa do kotce a půjdu se podívat co se událo.

K hájovně přijíždí auto vystupují z něj dva dospělí, dvě děti a pes. Chci na ně zavolat, ať si dají pozor, ale jsme již daleko a hlavně by nepochopili co po nich vlastně chci, mimo to předpokládám, že divočák utrpěl nějaké zranění a zhasl v noci u cesty. Rodinka za značného hluku prošla kolem závory, prasete si nevšiml dokonce ani jejich na volno pobíhající pes.
Po příchodu domů dávám Lesana do kotce, beru fotoaparát a z opatrnosti k zálehu těch 100 m od domu jedu autem. U závory stahuji okénko a dělám dvě fotky. Prase je v zálehu a nereaguje, přece nebudu fotit padlinu, pro jistotu 2x zatroubím a když se nic neděje vystupuji z auta, nořím se mezi stromky v křoví. Jsem dva metry od zálehu a v tom se prase zvedá, k mému údivu na všechny běhy. S pírkem nahoru mi mizí z dohledu. Odhaduji ho na silnějšího lončáka, nebo tříletého sekáče. Kontroluji místo odpočinku kňourka i stopní dráhu, jestli nenaleznu barvu. Nikde nic, zálehem protahuji papírový kapesník, není na něm ani známka začervenání. Zkrátka měl lepší nervy než já…

Příběh čtvrtý honitba Loštice - Vlčice

Vstávám ještě za tmy do mrazivého rána. Je polovina prosince , máme ještě nesplněný odstřel holé srnčí zvěře. Lesana k jeho nelibosti nechávám výjimečně doma. Chci nad ránem sednout na kazatelnu U palachu, pak šoulat kolem liščích nor ve Žlíbkách. Auto nechávám u oplocenky pod liščíma norama, scházím kolem slaniska na okraj lesa, poté pokračuji pod duby krajem louky až na kazatelnu. Sedím už asi hodinu, pozvolna se rozednívá a začíná mi být zima, zatím žádný pohyb. Za plného světla slézám z kazatelny, opatrně šoulám kolem liščích nor v naději, že narazím na kmotru, kterou zastihlo svítání v lese a bude se chtít ukrýt pod kořeny statných smrků v některém vsuku spletitých nor. Nikde ani živáčka, poklidné ráno přeruší bekání srnčí zvěře někde od Zelené cesty.

Přemítám, že by byl někdo tak brzo ráno v lese, nebo bekání způsobila tlupa černé, která se chce zavláčet do krytu houštiny. Vydávám se směrem, ze kterého se ozývá bekání, pod Zelenou cestou obeznávám nic netušící tlupu holé - dvě srny, tři srnčata. Jedno srnče je albín, jsou to staří známí, nic slabého ani nemocného. Najednou všechny kusy jistí na pravo a na horizontu se objevují další dva kusy. Je to srnec se srnou, srna vpadlá v bocích a na hřbetě má fleky rozčepýřené srsti, zřejmě podkožní střečkovitost. Kvůli ní jsem seděl u palachu i šoulal kolem nor. Již několikrát jsem se ji pokoušel ulovit, ale nikdy to nevyšlo. Srnčí o mě neví, začíná se mezi sebou honit, po chvíli vyhrabávají z pod sněhu stařiny. Snímám kulovnici z ramene a posazuji kříž na komoru srny. V puškohledu vidím jak vyráží pronásledována matkou albína. Po chvíli se ocitnou až u mne. Pronásledovatelka si všímá za kmenem smrku podezřelé siluety, střečkovitá srna stojí na široko, ale já jsem odlícil zbraň a teď se již nemůžu pohnout. Tak jsme stáli hodnou chvíli, než srna, která byla zájmem mého lovu odskočila,  vzápětí mi mizí všechny kusy za horizontem.
Vydávám se zpět k autu. Potkávám ještě mladého srnce. Už stojím na příjezdové cestě a chci centrálem odemknout dveře automobilu, v tom zaslechnu z oplocenky zalesněné dubem kvikot prasat.
 Opatrně postupuji po cestě a vidím pohyb dubových prutů vpravo nade mnou. Stojím a poslouchám. Za malou chvíli slyším zřetelně zvuky provázející chrutí černé zvěře. Je devět hodin.Tady nic nepořídím, vidím sele, ale pro hustotu dubových větviček nechci riskovat postřelení. Podívám se na kopec u nor, kdybych se dostal nad úroveň oplocenky, dalo by se některé sele třeba ulovit. Po krůčcích se vracím zpět na linku vedoucí k norám, v půli cesty uhýbám do prudkého kopce. Po větru je zde popadáno plno suchých větví, ztěžují mi bezhlučný výstup. Černá se nepřestává ozývat, zároveň slyším i klidný pohyb po oplocence. Konečně stojím za borovicí ve svahu s výhledem pod sebe, celou oplocenku mám jak na dlani. Vidím rezavě zbarvené sele napravo, nalevo je zřetelný druhý pohyb. Zkouším zamířit, v dráze střelby se tyčí pruty javorového zmlazení, musím víc doprava, je tam borový klest, bez hluku to nepůjde. Na konec vystupuji ještě výš a trochu doprava, opírám se o modřín.

Sele už není vidět. Po cestě běží sportovec v dresu, má navíjecí vodítko a na něm je uvázán krátkosrstý foxterier. Zmrazky mu křupou pod nohama. Teď je po lovu, říkám si v duchu. Černá ztichla. Je půl desáté a já plánuji návrat domů. Běžec se ztratil za zatáčkou a v oplocence po pěti minutách začal opět pohyb zvěře a znatelné chrochtání i kvičení. Ten běžec byl od té černé asi 20m, musela ho i navětřit a co víc ještě ty zvuky z pod sportovní obuvi. Pět minut a jako by tudy nikdo neběžel. Z přemýšlení mne vytrhává pohyb náletových smrčků uprostřed oplocenky, v dalekohledu vidím sele, jak si doslova vyhrnuje v kamení záleh a ulehá do něj. Tak už jsou zakotlíkovaná, teď už můžu jít. Dívám se na hodinky a v tom napravo pohyb, je to další sele před ním je malá mezera, posazují do ní kříž a odjišťuji, vidím hlavu, plecko, páááác... zazní do údolí. Po výstřelu z kulovnice se pode mnou rozhrne nálet a stojí tam kňour. Sele zůstává v ohni, při odkazování se skutálí do úžlabiny. Bachyně si dává selata do šiku. Vidím celou oplocenku pod sebou, dokola ze všech stran je vysoký les. Veškerá černá zvěř však zůstává uvnitř, cítí se bezpečněji v místě střelby, něž ve vysokém lese. Lezu pro sele, není velké, ale dá mi to zabrat, než ho z ostružiní vysoukám, barvím i já. Na cestě vzdávám pocty a pouštím se do vyvrhování uloveného kusu.

Je přesně deset hodin dopoledne. Kolem mne kráčí známý chovatel holubů z blízké vesnice. Dáváme se do řeči, stěžuje si na jestřáby, holuby už prý téměř nepouští a má je zavřené. Přes rozhovor ještě slyšíme pohyb uvnitř dubového mlází. Černá vydržela v oplocence do mého odjezdu, jak dlouho ještě po něm, to už mi není známo.

 Zdeněk Vinkler, Myslivost a lov

Po 21 hod usedám na chatku, je krásně bílo, na louce je několik kusů dančího, srnčího a nějaký ten zajíček.

Lovec

Lončák váha: 75 kg věk: 2 let 

Asi před 4 týdny jsem na chatce bývalého tábora minul sele

 - chatka je nad loukou, přes kterou rádi divočáci přetahují na strniště kukuřice. Během čekané jsem viděl ještě lončáka, který šel v potoku pod loukou.

V sobotu 20. 1. jsem pohodil kukuřici s pozadkem k samostatnému keři – je vzdálen cca 90 m od chatky a divočáci – hlavně bachyně se selaty tudy rádi přetahují. V neděli večer jsem se chystal na čekanou, když mně volal kamarád o pomoc s transportem divočáka, kterého právě na chatce ulovil. Tak konečně se i jemu zadařilo – měl za sebou desítky čekaných na divočáky. S transportem jsem mu samozřejmě pomohl, radost byla velká.

V pondělí večer přemýšlím, kam jít, rozhoduji se opět pro chatku. Chodí tam více „partií“, tak uvidíme. Po 21 hod usedám na chatku, je krásně bílo, na louce je několik kusů dančího, srnčího a nějaký ten zajíček. Občas zahlédnu nějaký stín, jak vytahuje na louku, ale jedná se o dančí nebo srnčí. Před 23 hod uvidím po pravé straně opět stín, jak se blíží k potoku – tentokrát je to divočák. Kontroluji prostor za ním, jestli nejdou další kusy, ale je sám. V tichosti zatahuje do potoka a jde směrem k lesu. V klidu jej pozoruji přes dalekohled. Jak je v místech pode mnou, odbíhají 3 ks srnčího směrem ke mně. Za 5 min vidím, jak divočák vytahuje z potoka a jde na louku. Je to ale ještě hodně daleko, tak jej jen pozoruji přes dalekohled. Jde opatrně, jistí, ale pořád se přibližuje ke keři, kde jsem v sobotu zakrmil.

Černá zvěř v zimě

 Říkám si v duchu: "Tak jdeš to zkontrolovat, jestli tam něco nezůstalo". Prochází kolem něj, to už si připravuji zbraň, odjistím, napínáček, bod, a pozoruji jej přes puškohled – je na „ostro“, ale za chvílí se natáčí, usazuji kříž na komoru a padá rána.
 Po ráně nevidím nic, nevím, kde odskočil, ani jsem nic neslyšel. Za 10 min po ráně slyším, jak na levo ode mne „beká“ srnčí – to něco značí – no uvidím. Po příchodu na nástřel jen odskoky směrem do potoka, barva nikde. Po 20 krocích nacházím kapku barvy, nic neriskuji, volám tátovi, ať přijde i s Dagem.

Dag po příchodu na nástřel jde v klidu, přecházíme potok, kde je další barva, z potoku přecházíme malou loučku, kde jsou již stříkance barvy a asi po dalších 50 m již nacházíme zhaslého divočáka. Opět těžký transport, ale to už se zvládá. Divočák vážil 75 kg vyvrhnutý, proto šel i s komorovou ranou od nástřelu 150 m.

Byl jsem rád i za Daga, konečně úspěšný dosled. Samozřejmě proběhly veškeré pocty, zbraň ZH 7x57 R, střelivo GECO 10,7 g, stříleno na cca 90 m.

 Lovu a přírodě zdar! 

SETKÁNÍ NA VNADIŠTI

Daněly v zimě

Lov, Lovy černé zvěře, Na loveckých stezkách, Posed, Úspěšný lov, Vnadiště

Lov černé v Bělorusku

Důležitým aspektem úspěšného lovu je vhodně umístěný posed.

Ideálním místem pro umístění posedu je například roh pole nebo takové místo, kde převládající směr větru od lovce nejde do krytiny, ve které se černá zvěř nachází.

K posedu musí mít lovec dobrý přístup, který neprotíná směr očekávaného příchodu zvěře. Několik posledních desítek metrů chodníku k loveckému zařízení u vnadiště může být místem setkání s černou zvěří již při samotném příchodu. Proto je dobré v tomto prostoru odstranit všechny potenciální zdroje lámání a jiného hluku a docházet k loveckému zařízení šouláním s dostatečnou obezřetností.

Lovecké zařízení musí být v dostatečné vzdálenosti od místa vnadění, jelikož starší a zkušenější kusy nejdou proti větru přímo na vnadiště, ale protnou vítr a pokračují dále, pokud jim to okolní krytina dovolí. Obchází v kruhu o velkém poloměru místo vnadění a jistí. Při použití noční zaměřovací a pozorovací techniky je tedy lépe vnadiště situovat i 80 m až 100 m od loveckého zařízení.

Vzdálenost posedu od místa vnadění se také odvíjí od kvality používané techniky pro pozorování v noci a střeleckých kvalit lovce. Toto je nezbytné pro jisté obeznání a zasažení loveného kusu černé zvěře.


Zdroj: sociální sítě a Myslivost

ČERNÁ ZVĚŘ V LESE

Černá zvěř v lese

Černá zvěř přechází na značné vzdálenosti za potravou a do míst, kde kromě potravy má také kryt a klid 

Snaží se využívat nižší teplejší polohy, které byly v dřívějšku odlesněny na zemědělskou půdu a mají kyprou ornou vrstvu pro hledání potravy. V době vegetace zde černá zvěř má dostatek potravy a současné rozlohy bloků zemědělských plodin ji skýtají také dostatek krytu a klidu. V těchto oblastech si černá zvěř vytvoří dostatek zásob tuku i na zimní období, proto snáze přežije krátkodobé mrazy i s vyšší vrstvou sněhu. Starší zvěř je schopna přežít snížení své hmotnosti až o 40 %, zatímco mladá zvěř jen kolem 25 %. Výška sněhu 40 – 50 cm je pro černou zvěř snesitelná i při mrazech kolem -30 °C, při krátkém nepříznivém období.

Jedná se o zvěř, která v důsledku pronásledování přešla z denní na noční aktivitu, ale v oborách, kde je dostatek klidu, si denní rytmus zvěř ponechala.

V lesních porostech černá zvěř využívá hlavně hustých mlazin, kde má dostatek klidu a krytu před nepřízni počasí. Jehličnaté houštiny ji dobře chrání před ledovými větry a je v nich vyrovnanější teplotní ochrana. Již od května se černá zvěř zdržuje v lánech řepky olejky a po zvýšení porostů slunečnice a hlavně kukuřice zůstává v porostech často až do konce roku, resp. do sklizně plodin.
V našich podmínkách nemá černá zvěř přirozených nepřátel jako např. na Slovensku a Polsku (vlk, rys), proto udržení početních stavů černé zvěře je závislé jen na lovu. Černá zvěř se řadí do skupiny všežravců a je konzumentem jak bylinné, tak i živočišné potravní složky. Podle místního výskytu bere za potravu i mláďata srstnaté zvěře např. srnčata, zajíčky, z pernaté zvěře bažanty i koroptve s jejich násadou. Velmi prospěšná je černá zvěř při hubení drobných hlodavců a také lesních hmyzích škůdců (mniška, sosnokaz, chroust aj.).

Základním faktorem značného zvýšení početních stavů černé zvěře je rozšíření potravních, klidových a krytových možností, resp. zemědělských kultur na značných plochách. Lov zvěře je v těchto porostech prakticky znemožněn.
Na zimu se postupně začne zvěř sice vracet do lesních porostů, ale i zde ji uživatelé honiteb předkládají další energetická krmiva na vnadištích, krmelištích či jinými formami. Každý asi zná někdy až ohromné hromady krmiva vyváženého do honiteb.

Černá má tak nadbytek potravy nepřetržitě po celý rok, a nelze se divit, že denní přírůstky jsou často u černé zvěře vyšší než u domácích prasat a přesahují až 1 kg za den! Můžeme si tedy za to my sami – myslivci a musíme si uvědomit, že bohatou potravní nabídkou zároveň podporujeme nežádoucí trvalé chrutí nejen dospělých, ale i velmi mladých bachyní.

LOVY ČERNÉ ZVĚŘE V LESE. Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Honili myslivci, Vnadiště, Naháňky

Lov na kraji lesa

Stavy černé zvěře snižovat hlavně v lese!

Hlavní příčiny jsou:
1. Lov selat v období před naháňkami je v lesních honitbách minimální a naprosto nedostačující. Zvěř je tam v klidu.

2. Lovu se nevěnuje náležitá pozornost, lov není dostatečně razantní, zvěř má v lesních honitbách absolutní klid.

3. Některé lesní honitby jsou tak málo lovecky obhospodařovány, až se z nich staly klidové zóny pro černou zvěř.

4. Lov černé zvěře v polích je díky neustále narůstajícímu podílu kukuřic, řepky a ostatních technických plodin velice obtížný.


Jako řešení se proto nabízí:
1. Od ledna do června důsledně vnadit černou zvěř v lese, na vnadištích intenzivně lovit a lovcům vyplácet prémii za každé prokazatelně ulovené sele.

2. Zásadně nekrmit ani nevnadit černou na hranic pole – les.

3. Nevytvářet žádné klidové zóny pro černou zvěř!

4. Neprovádět tak zvaný intervalový lov – lovit neustále!

5. Škody způsobené černou zvěří rozdělit na všechny honitby v oblasti.

6. Lze jen doporučit dobře organizované naháňky se slíděním prováděné na velké ploše, a to i při zapojení více menších honiteb.

7. Na společných lovech nepovolovat lov vedoucích a starých bachyní. Staré bachyně lovit pouze při individuálním lovu.



Podle DJZ 11/2012 (Dietrich Krill) přeložil a upravil: Petr ZIEGROSSER

VNADIŠTĚ a jak na to? Lov zvěře na čekané. Zvěř by měla být přiměřeně daleko, tj. na mysliveckou vzdálenost a mysliveckou ránu.

Čekaná a Mike jak je to myslivecké čekání někdy pochopeno...
přece jen je to humor nebo ne?

Čekaná na posedu patří mezi nejčastější způsoby lovu myslivců. Je logické, že posedy a kazatelny se budují poblíž ochozů, pastvišť, kališť a říjišť

Při vysokých stavech černé zvěře je stále více posedů instalováno v místech častého výskytu prasat. Aby byla jistota, že zvěř na místo přijde a zdrží se zde delší dobu, zřizují myslivci poblíž posedů vnadiště s kukuřičnými klasy, šrotem, vývrhy a prošlým pečivem. Některá vnadiště jsou navštěvována pravidelně, u jiných se dlouhé týdny nic neděje. Příčin nízké návštěvnosti vnadiště není až tak mnoho.

Pomineme-li nepravidelnost návštěv různě atraktivních míst, bývá nejčastějším důvodem opakované zrazení zvěře, zejména ulovení selat vodícím bachyním, kteréžto se potom těmto místům určitou dobu vyhýbají.
Další příčinou neúspěšných čekaných je, podle mého názoru, velmi krátká vzdálenost vnadiště od posedu. Nachodím spousty kilometrů po různých honitbách, takže mám dostatek poznatků k objektivnímu posouzení.

Někdy mám pocit, že myslivec snad ani neloví kulovnicí, ale nějakým jiným, „archaickým“, způsobem. Možná to někomu připadne jako nemístné vtipkování, ale častokrát si představuji lovcův tzv. levhartí skok. Jak jinak si totiž vysvětlit umístění vnadiště 12 – 14 m od posedu!?

Protože i na moderní lov kuší je to nepochopitelně, protože nemyslivecky, blízko. Zda je to z důvodu špatného odhadu vzdálenosti, nedostatku střeleckého sebevědomí, nepoužívání kvalitního puškohledu, či neznalostí etologie zvěře, mohu jen hádat.
Ovšem důsledek takto „úsporně“ zbudovaného čekaniště je zřejmý: z tak krátké vzdálenosti zvěř dokáže vnímat lovce všemi smysly, pokud tedy není temná noc a má dobrý vítr.
Avšak za bezvětří slyší škrábání strniska vousů na límci, šustění oděvu, a také přípravné pohyby se zbraní dokáže zvěř zrakem zaregistrovat. A že by pach lovce či jeho blízké stopní dráhy nemohla navětřit i při dobrém větru, o tom rovněž nejsem zcela přesvědčen.

Myslivecké ráno - pohled z posedu

Tato podcenění dokonalých smyslů černé zvěře a její paměti potom zapříčiní, že množství tzv. „posedohodin“, tj. doby potřebné k ulovení jednoho prasete, nabývá neuvěřitelných hodnot.
Činí-li udávaný průměr 70 hodin, znamená to, že někteří prodlí na čekané podstatně více času. A to v sychravém podzimním a zimním počasí znamená hazard se zdravím!

Lze takovou dobu lovu na čekané efektivně zkrátit?
Řekl bych, že ano. Ač sám na čekaných nevysedávám, potkávám se s prasaty téměř denně, zejména v hustnících a kolem potoků. Na imaginární ránu by to bylo málokdy, na to jsou prasata dosti rychlá a opatrná. Dobře si všímám pobytových stop u vnadišť a v celé honitbě. Porovnávám tak své poznatky s loveckými úspěchy místních myslivců a umístěním jejich zařízení.
Pro ty z myslivců, kteří zde najdou nějaké poučení, je určen tento článek. Pro ně to v první řadě znamená zamyslet se především nad umístěním posedu a vzdálenosti vnadiště od něho. Protože každý myslivec by měl velmi dobře zvažovat místo pro vybudování čekaniště.

Zvěř by měla být přiměřeně daleko, tj. na mysliveckou vzdálenost, resp. mysliveckou ránu. Vnadiště by mělo dostatečně ozařovat měsíční světlo, přičemž posed s lovcem by měl být zezadu krytý jehličnatými stromy či hustými keři.
Jako optimální vzdálenost k umístění vnadiště od posedu lze považovat 40 – 50 m. Místo by to mělo být přehledné, aby se dalo v případě postřelení snadno najít barvu. Tedy dál od vysoké trávy či hustníku.
Někde si myslivci pojistí neslyšitelnost tím, že vnadiště situují pár metrů od zurčícího potůčku, či do suchého listí. Většina vnadišť je totiž letitá udupaná plocha se zčernalými zbytky krmiv. Posunout ho o pár metrů vedle do suchého listí či slámy se samo nabízí.
Vytvoření zvukové clony a světlého pozadí lov značně usnadní. Takže i když potom myslivec neopatrně klepne zbraní o žebř, zakašle, či kýchne do rukávu, tento zvuk zvěř nezaregistruje. Při této vzdálenosti může myslivec být daleko uvolněnější a lépe si jednotlivé kusy přečíst bez obavy, že tlupa „zničehonic“ zmizí.
Štěstěna je vrtkavá a stává se, že i když lovec sedí 15 m od vnadiště, přece jen se nakonec dočká a odražený kňourek se odváží za příkrmem přijít. Má lovce nad hlavou a dává to najevo tím, že stojí celou dobu naostro a nervózně žere, hledíc upřeně na tu podezřelou siluetu. Potom nelze hovořit o vypracované ráně, a že neúspěšný dosled bývá spíše pravidlem než výjimkou, patří k paradoxům „lovu nakrátko“.

Lovecký pes má dobrý sluch 

V mnoha dalších případech končí čekaná u vnadiště pod žebřem neúspěšně, lovec nezahlédne ani chlup, přestože pohyb zvěře v okolí několikrát za večer zaslechne. Prase je dosti inteligentní na to, aby si i po jediné zkušenosti vytvořilo spojení vnadiště jakožto smrtelně nebezpečného místa. A navštíví ho až nad ránem, nebo za několik dní, kdy už pach lovce nenavětří.

Další příčinou neúspěšných čekaných může být konzervativní lpění na „osvědčeném místě“. Myšlení ve stylu: divočáci přišli už tolikrát, spletou se zase… A když nepřijdou, dám fotopast a půjdu si sednout, až začnou zase chodit.
Jenže mezitím uplyne hodně promarněného času, kdy se myslivec k ráně nedostane!
Znám i takové „mistry lovu“, co chodí pěšky jen od auta k posedu. Šoulačka je pro ně téměř sprosté slovo, projít si aspoň okolí čekaniště považují rovněž za zbytečné. A není to tím, že by byli staří či pohybově limitovaní. Dojedou autem téměř k posedu, podívají se na vnadiště a pronesou: „Nechodí…“. Že 150 – 200 m od vnadiště je čerstvě rozrytá louka i les, nevidí a nepotřebují vidět, protože žijí ve svých zažitých stereotypech. Přestože mají na místě přenosný posed, ani je nenapadne změnit místo čekané. Stačilo by se přesunout o pár set metrů, protože zrazená tlupa neodchází natrvalo nijak daleko.

Lov na čekané považuji za myslivečtější, tj. humánnější způsob, než lov na naháňce. A to zejména pro nízké střelecké umění valné části myslivecké základny, krátký, většinou několikasekundový čas pro dobré přečtení rychle běžícího kusu a špatnou dosledovatelnost postřelených kusů, jejichž lehce pobarvené stopní dráhy se mohou překřížit. U některých zranění ani nejde zjistit barvení, jindy to dokonce střelec vyhodnotí jako chybené rány! Takto postřelené kusy potom hynou po delším utrpení.
Proto jsem toho názoru, že individuální lov na čekané by se měl více upřednostňovat před naháňkou. A to zejména právě pro dobré obeznání loveného kusu a dostatku času pro klidné zamíření. Zde odpadá pro mnohé velmi ošemetné předsazení.
Navíc naháňky se časově kryjí s dobou chrutí, kdy rozbití tlupy loveckými psy, byť krátkodobé, dává větší šanci slabým kňourkům pokládat nedospělé bachyňky, nezřídka už ve věku selete. Zatímco u lovu na čekané odchází tlupa většinou společně, a vedoucí bachyně má tlupu brzy zase pod kontrolou.

Proto ti myslivci, kterým záleží na snížení stavů černé zvěře a její zdravé sociální struktuře, by měli věnovat více času ani ne tak samotné čekané, ale především dobrému výběru místa k postavení kazatelny či přenosného posedu.
Stejnou, ne-li větší pozornost, by měli věnovat situování vnadiště. A když prasata tzv. přestanou chodit, stačí se většinou porozhlédnout v blízkém okolí a posed i vnadiště umístit podle aktuálních pobytových stop. Starší ročníky si jistě vzpomenou na hodiny strategie a taktiky. Jak už jsem zmínil, čekaná je určitě lepší strategií oproti naháňkám k optimalizaci stavů černé zvěře. A občas je nutné změnit i taktiku. Jen mírně parafrázuji pořekadlo „Když hora nejde k …“, musí myslivec obměnit místo lovu.
Aktivita se v tomto směru každopádně vyplatí! Protože smyslem čekané by nemělo být vykazování prosezených hodin, ale efektivní využití času a dobrý pocit z povedeného lovu.

Karel ZVÁŘAL

Čekaná na posedu u řepky musí probíhat vždy v době, kdy fouká vítr ve stabilním směru. Při čekané za variabilního větru nebo bezvětří bude lovec zvěří navětřen !

Příchod černé k vnadišti...selata jsou hladová

Stavy divokých prasat a lov u řepky

Nyní nastává období, kdy řepková pole začínají opět poskytovat ideální kryt a slouží jako přechodné stávaniště černé zvěře, která opustila lesní komplexy a odešla na následujícího půl roku do polních a smíšených honiteb. Správně prováděný lov černé zvěře i v těchto honitbách může dostatečnou mírou přispět ke snížení stavů černé zvěře a zabránit tak prohloubení pochybností o myslivecké činnosti z důvodu lokálního nezvládnutí základních mysliveckých principů chovu zvěře ve volnosti. Intenzivní lov černé zvěře v honitbách s polními kulturami je možný a při dodržování důležitých zásad lze zaručit velmi dobré lovecké úspěchy.

Jak zajistit, aby již brzký jarní lov černé zvěře, zejména lončáků byl efektivní? 

Divoká prasata, která nově našla stávaniště v porostech řepky jsou v naprosto novém prostředí, se kterým se začínají seznamovat. Lze tedy využít počáteční intenzivní prostorové aktivity nově příchozí černé zvěře a u stávajících nebo nově instalovaných posedů začít vnadit.
Podle velikosti půdního bloku s příslušnou plodinou, ve které se černá zvěř zdržuje, je potřeba zvolit dostatečný počet vnadicích míst pro jednotlivé směry větru, a to ve vzdálenosti minimálně 400 m od sebe.
Na tato místa doporučujeme aplikovat speciální Vnadicí směs – ČERNÁ ZVĚŘ - s bylinným aroma v maximálním množství 5 – 8 kg na jedno vnadiště. 

Množství vnadicí směsi, popřípadě jiného krmiva, je nutné vždy zvolit podle toho, kolik černé zvěře se v porostu nachází a kolik vnadicích míst v okolí budeme zřizovat.

Vnadicí směs je složena z krmných surovin, aromatických složek a drcených částí rostlin plnící funkci balastních látek, které postupně uvolňují vytvořené specifické aroma korespondující s aktuálními potřebami černé zvěře v tomto období. 

Černá zvěř je díky tomuto aroma navnaděna na zvolené místo i z větší vzdálenosti a po příchodu na místo najde malé množství atraktivního krmiva obsažené ve směsi. Ihned po jeho zkonzumování odchází a vyhledává další vnadiště v blízkém okolí.
Díky tomuto systému vnadění obchází černá zvěř více vnadišť v rozmezí několika hodin bez efektu úplného nasycení. Proto je možné v několika dalších dnech střídáním navštěvovaných vnadišť ulovit více jedinců z jedné tlupy.

Prase divoké v létě

Vnadiště, kde bylo divoké prase již uloveno, obvykle pouštíme ze zřetele a soustředíme se na ostatní místa vnadění.
Pokud by černá zvěř nalezla na jednom vnadišti takové množství potravy, které pokryje potravní nároky většiny členů tlupy, aktivita této zvěře je přerušena a šance na úspěšnou čekanou jsou minimální a posunují se spíše do pozdních nočních nebo ranních hodin.
Pozor ovšem na případnou kontrolu a doplnění vnadiště s dostatečným časovým předstihem, tj. minimálně šest hodin před očekávaným příchodem zvěře. 

Lidský a jiný netypický pach zanechaný na vnadišti nebo okolním porostu značně zvyšuje obezřetnost divokých prasat a snižuje atraktivitu tohoto místa.
Ideální místo pro vnadění je uvnitř porostu řepky, například ve vyplaveném prostoru s nevzešlou plodinou, nebo v těsné blízkosti tohoto porostu. Čím více krytu černá zvěř kolem sebe má, tím ochotněji a jistěji místo navštěvuje.

Pokud se ale chystáte (po dohodě s vlastníkem a zemědělským subjektem obhospodařujícím příslušný půdní blok) vysekat část plodiny nebo jiné vzrostlé rostliny pro zřízení vnadiště, tak věřte, že právě sečením se uvolňují z rostlin esenciální tekutiny, které svou intenzivní vůní upozorní černou zvěř na místo, kde nastala tato netypická změna a tomuto místu se bude zpravidla po nějaký čas vyhýbat.

Samotná čekaná na posedu u řepky musí probíhat vždy v době, kdy fouká vítr ve stabilním směru. Při čekané za variabilního větru nebo bezvětří bude lovec zvěří navětřen (aniž by o tom věděl) a toto vnadiště již bude příslušnou tlupou navštěvováno velmi omezeně a vždy s dostatečnou obezřetností. Za těchto povětrnostních podmínek je lépe si čekanou odepřít, jelikož více pokusů ulovit divoké prase na jednom místě během krátké doby mít nebudete.

Při použití vnadicí směsi je žádoucí, aby z místa vnadiště šel vítr do porostu, odkud je očekávaný příchod černé zvěře. Je potřeba si ale uvědomit, že ten samý směr větru zapříčiní zavětření porostu pachem lovce na nedalekém loveckém zařízení. Proto důležitým aspektem úspěšného lovu je i vhodně umístěný posed.
Ideálním místem pro umístění posedu je například roh pole nebo takové místo, kde převládající směr větru od lovce nejde do krytiny, ve které se černá zvěř nachází. K posedu musí mít lovec dobrý přístup, který neprotíná směr očekávaného příchodu zvěře.

Několik posledních desítek metrů chodníku k loveckému zařízení u vnadiště může být místem setkání s černou zvěří již při samotném příchodu. Proto je dobré v tomto prostoru odstranit všechny potenciální zdroje lámání a jiného hluku a docházet k loveckému zařízení šouláním s dostatečnou obezřetností.
Lovecké zařízení musí být v dostatečné vzdálenosti od místa vnadění, jelikož starší a zkušenější kusy nejdou proti větru přímo na vnadiště, ale protnou vítr a pokračují dále, pokud jim to okolní krytina dovolí. Obchází v kruhu o velkém poloměru místo vnadění a jistí. 

Při použití noční zaměřovací a pozorovací techniky je tedy lépe vnadiště situovat i 80 m až 100 m od loveckého zařízení. Vzdálenost posedu od místa vnadění se také odvíjí od kvality používané techniky pro pozorování v noci a střeleckých kvalit lovce. Toto je nezbytné pro jisté obeznání a zasažení loveného kusu černé zvěře.


Pavel HRADIL

NA LOVU DIVOČÁKŮ. #Divočák, Sele prasete divokého, Vnadiště, Zůstal v ohni, lov, Šoulačka a ulovení dvou divočáků. Lovecké štěstí.

Ulovit divočáka nebývá vždy snadné, o čemž by mohl vyprávět mnohý myslivec. Nemám na mysli lov na nátlačce nebo takový lov, kdy má myslivec u posedu nebo kazatelny „vnadiště“ a chodí tam lovit jak se říká „na jistotu“

Bachyně se selaty

Já mám na mysli takový lov, při kterém myslivec na základě dokonalé znalosti pobytu zvěře v honitbě a po zjištění kam, kdy a na co divočáci chodí, kudy přicházejí a kudy se vrací, kolik je jich v tlupě, jak jsou staří a podobně. Teprve potom se rozhodne pro vhodné místo a čas na čekanou, případně přišoulání ke zvěři. Když je již přesvědčen o téměř jistém úspěchu, tak nakonec často všechno dopadne úplně jinak. Jednou se změní vítr, podruhé změní směr, nebo čas příchodu zvěř, nebo se schová měsíc za mraky, jindy se objeví další lovec, který zvěř zradí. Myslivec to však nevzdává a nadále obětuje čas a námahu, neboť věří, že jednou se mu to musí podařit. Když se tak opravdu konečně stane, uvažuje často o tom, stálo-li to všechno vůbec za veškerou tu námahu, čas a peníze. Na to vše se snaží zapomenout a odměnou je mu radost z úlovku, z dobré rány, z toho, že pomohl snížit přemnožené stavy a omezit škody na polních kulturách.  

Kdo loví divočáky, zažil samozřejmě i takové případy, kdy se mu nakonec podařilo ulovit divočáka za přispění různých, někdy až neuvěřitelných náhod, nebo se „dostal“ k úlovku tak rychle, že to ani nečekal. V takových případech se hovoří o loveckém štěstí a je na místě při vzdání pocty ulovené zvěři poděkovat sv. Hubertovi za úspěšný lov. To jsem také učinil já při ulovení dvou divočáků. O okolnostech vám chci vyprávět...  

Pastviny na Vikýřovickém kopci byly čím dál více rozryté od divočáků, a to především podél celého okraje obecního lesa. Majitel pozemku důrazně požadoval zabránění dalším škodám. Několikrát jsem se o to marně pokoušel. Jednou ryli na opačné straně než jsem čekal, podruhé zatáhli do lesa ještě za tmy, a tak se to střídalo. Když začali navštěvovat také pokusná pole s hrachem pod pastvinou, tak to již šlo do tuhého. Vedoucí pokusné stanice žádal předsedu našeho sdružení o zabránění příchodu divočáků na experimentální plochy, neboť jinak hrozilo nebezpečí narušení pokusů a tím způsobení značných škod.  

Bachyně a selata

Vypozoroval jsem, kudy se divočáci vracejí z hrachu přes pastvinu vzhůru do kopce do lesa. Opravil jsem blízký posed na rohu lesa. Bylo to v polovině května, kdy jsem již počtvrté čekal na posedu. Když jsem měl již za to, že divočáci asi dávno prošli, tak se objevili za mezí asi sto metrů přede mnou. Běželi pomalu nahoru k lesu. Nedalo se pro porost keřů na mezi zamířit, jen jsem viděl, že tam běží nejspíše pět lončáků nahoru k lesu. Další den jsem je neviděl. Buď šli dříve, nebo změnili svoji trasu. O necelý týden později opět sedím a čekám. Pohlédnu napravo a co to? Od lesa vidím přicházet po pastvině stádečko přibližně dvaceti ovcí. Ty se asi již čtrnáct dnů pásly ve dne v noci na stejné pastvině spolu se stádem krav. Ovečky směřovaly dolů ve směru odkud přicházeli divočáci. A ti také ještě opravdu skutečně přišli, a to již bylo asi půl šesté ráno. Zarazili se těsně před samotnými ovečkami. Hleděli vzájemně na sebe a já na ně. Než jsem stačil zamířit, tak se rychle rozběhli přímo pod můj posed a dál do lesa. Ovečky klidně pokračovaly v pastvě jakoby nic. Já si jen říkal „vás tu bylo zrovna tady a zrovna teď zapotřebí“. Další dny jsem tam nešel, nebudu přeci pást ovce.  

Šel jsem spát pozdě a přesvědčen, že ráno na divočáky nepůjdu. Při usínání mne ještě napadla taková nehoráznost, že bych mohl na veterinu společně s liškou vzít i vzorek z divočáka. Že se tak stane, to mne ani ve snu nenapadlo.  
Spal jsem krátce, pohlédnu z okna, prší. To je dobře, nikam tedy nemusím. Spánek však odešel, tak jsem se oblékl a jel opět „k ovečkám“. Přestalo pršet a krátce po páté opět přicházejí ovce k posedu. Když jsou naproti mně u meze, tak odspodu kolem meze, tentokrát z moji strany běží divoši. Když zastavili před ovečkami, již jsem měl namířeno na prvního z nich a ten po ráně zůstal ležet v ohni přímo před ovcemi. Bylo již pět minut před půl šestou, ovečky odběhly a já jsem jim tentokrát nehuboval, ale poděkoval. Takže k ulovení divočáka mi vlastně nakonec pomohlo ulovení lišky a stádo oveček. Při vyvrhování, jako vždy, otevírám žaludek a ukazuji předsedovi sdružení, který mi přijel s terénním autem na pomoc, jak jej má lončák doslova napěchovaný hrachem. Po jeho ulovení již divočáci ani na hrách, ani na pastvinu dosud nepřišli.  

Selata o samotě v lese

V druhém případě byla moje čekaná jednou z nejkratších vůbec a k ráně jsem se dostal tak rychle a nečekaně, že jsem s tím vůbec nepočítal. Bylo to počátkem srpna v pět ráno na posedu u potoka. Při dřívější kontrole posedů v honitbě jsem zjistil, že u tohoto je třeba vyměnit jednu stupačku.    
Toho dne jsem zaparkoval asi dvě stě metrů od posedu a kráčel kolem potoka obtěžkán nářadím, trámkem, příčkou a samozřejmě puškou. V půli cesty začalo poprchávat, nad Sudkovem a Zábřehem se několikrát zablesklo a zahřmělo. Vrátit se nebo ne? Chvíli stojím a poté jdu přece jen k posedu. Nadvakrát jsem vynesl po žebříku nahoru vše potřebné. Když jsem zasedl a pověsil pušku na hřebík, tak jsem ji opět rychle vzal do ruky. V potoce jen nějakých dvacet metrů od posedu jsem totiž zaslechl nějaké pípnutí nebo kviknutí. Na ptačí hlas je to ještě brzy, než domyslím další, tak z potoka na okraj nízkého ječmene vyběhlo poměrně velké sele. Zarazilo se, zřejmě cítilo můj pach, neboť vítr šel přímo k němu. Rychle jsem zamířil a sele po ráně zůstalo ležet na místě. Ani jsem neslyšel ostatní divočáky jak běželi zpět k vesnici do nedaleké pšenice a řepky.  

 Díky opravě posedu, který jsem konečně opravil až za tři dny, a hlavně proto, že jsem nezaváhal a již s puškou v ruce čekal na případné zamíření, se mi podařilo ulovit. 
Občas se mi totiž přihodilo, že aniž by to bylo zapotřebí, tak jsem si vyloženě odstřelový kus napřed prohlížel dalekohledem. Než jsem potom stačil zalícit, tak mi zvěř mezitím utekla.

Vojtěch POLES

#Divočák, Sele prasete divokého, Vnadiště, Zůstal v ohni, lov, Šoulačka, Lovecké příběhy, Lovecké štěstí, 

Nám to může vyhovovat, protože je stále co lovit? #Černá zvěř, Chrutí černé zvěře, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře, lov, Lovu zdar!, Pečené prasátko, Divočák, Vnadiště

Černá zvěř na vnadišti v lese

V minulých letech, kdy se na podzim, po sklizni polních plodin a zejména kukuřice, divočáci vrátili do lesa, tak jsme konstatovali, jak jsou tlupy prostříleny. Dospělým, našim známým bachyním, chyběla selata. 

Pozorovali jsme i velký úbytek lončáků...

V posledních dvou či třech letech je tomu naopak. Divočáci se vrátí do lesa a začnou pravidelně navštěvovat vnadiště, ale chybí dospělé bachyně. A skutečně to bývaly opravdu velké bachyně. Nepíšu zde o bachyních lončačkách. V lese se nám pak pohybují a vnadiště navštěvují početné, i dvacetihlavé, tlupy různě velikých selat bez jediného dospělého kusu. Z loveckého hlediska by se dalo říct, že nám to může vyhovovat, protože je stále co lovit.

Když se nad tím ale zamyslím, tak právě tady vidím velký problém. Dospělé starší bachyně vodí méně selat než třeba bachyně dvouleté. Metají také dřív. Lončačky metají třeba i v červnu a vodí i osm selat. A i kdyby metaly selat méně, tak množství metaných selat se násobí počtem těchto mladých bachyněk. Tato selata dospívají později a také později jdou do chrutí, které pak probíhá celoročně. Při pozorování výše vzpomenutých početných tlup selat, je možné sledovat zvýšený zájem kňourků o bachyňky - sourozence, které už jdou do chrutí. Pokud vezmu poměr pohlaví 50/50, tak například z dvacetičlenné tlupy, pokud nebudou odloveny, půjde deset bachyněk do chrutí. A tady začíná ta geometrická řada množení.

Ze znalosti a zkušeností z fungování mysliveckých sdružení si umím vysvětlit i tento současný stav. Dříve se lovu divočáků v mysliveckých sdruženích věnovalo jen několik členů. Ti ostatní, kteří nebyli ochotni obětovat čas a sedět po večerech a nocích na posedech, na členských schůzích odhlasovali, že lovci patří jen sele, větší kus se musí rozdělit. To zase motivovalo lovce, aby stříleli selata. Nyní se ve sdruženích věnuje lovu divočáků velká část členů. Dokonce mezi sebou v počtu ulovených divočáků soutěží. Motivací je pro ně opět zvěřina, ale už bez rozdílu, zda se jedná o sele nebo starší kus. Zobecňuji a nechci se dotknout těch, pro které je motivací lovecká vášeň nebo zodpovědnost při plnění plánu lovu. Pokud je motivací zvěřina a lovíme všichni, lovíme pro sebe, tak platí zásada, proč bychom lovili selata, když si můžeme rozporcovat domů do mrazáku třeba i metrákový kus.

Divočák neboli Prase divoké

Tady nastupuje i další faktor a to je neznalost. Málokterý z těchto myslivců zná něco bližšího o divočácích. On pouze vidí hřbet divočáka nad mladou pšenicí a má zájem ulovit. Jemu je jedno, že ulovil vodící bachyni, protože selata v pšenici neviděl. Možná ani sám nepozná, že ulovil vodící bachyni a pokud ano, tak se uklidní tím, že někde četl, že osiřelých selat se ujme jiná bachyně. To je však naprostý nesmysl. Selata, která jsou ještě odkázána na mateřské mléko, pak hynou. Smutné je, že je nalézáme uhynulá na vnadištích, kam byla zvyklá se svojí mámou chodit. Selata, která již nebyla zcela závislá na mateřském mléce, si pak vytváří svoje tlupy a živoří. Zdržují se na jednom místě, kde nejsnadněji najdou potravu. To potom je ten lán pšenice, kde způsobují značné škody. Nezbývá jim však nic jiného, protože tlupa, kde jsou vodící bachyně, je nepřijme a odhání je.

Nemalým problémem je také to, že ani řada mysliveckých hospodářů nevede myslivce ve sdruženích ke správnému lovu. Někdy je to samotná jejich neznalost, anebo jednají pod tlakem členské schůze. Například myslivecký hospodář, který si dovolil jednat podle zákona a vytkl myslivci ulovení dospělého kňoura, jehož lov nebyl v dané honitbě povolen, byl členskou schůzí odvolán z funkce. Proto si řada mysliveckých hospodářů situaci zjednodušuje, a to tak, že malý divočák je sele a každý větší či velký divočák je pak lončák. Sám jsem se o takovém jednání přesvědčil. Viděl jsem sekáče, o kterém lovec i jeho myslivecký hospodář tvrdili, že to je lončák. Zažil jsem i to, že podle čísla plomby bylo vykázáno sele, přitom plomba byla upevněna na uloveném starém kňourovi. Poznal jsem i myslivecké hospodáře, kteří o divočácích hovořili jako o škodné a nabádali myslivce, aby stříleli všechno a to podle zásady „čím větší, tím lepší“.

Stejně tak, jako píši o bachyních, bych mohl psát o kňourech. V honitbě vždy máme nějakého staršího kňoura. Měli jsme i skutečně velké a staré. Potkávali jsme je, věděli jsme, kde zalehávají a oni svá místa nemění. Jeden z nich měl zvláštní, atypickou stopu. Už se v honitbě nezdržuje a nevěřím, že by zabloudil. Určitě se na hlášence o odlovu zvěře objevil jako sele nebo možná ani vykázán nebyl.
Kolem problémů s divočáky stále chodíme jako kolem hrnce s horkou kaší. Ten problém za nás nikdo nevyřeší. To musíme vyřešit sami. Předně si musíme přestat lhát. Zaměřit lov do kategorie mladých divočáků, tedy selat a lončáků. A to skutečně, ne jen administrativně, jak se to děje dosud. Zásadně šetřit dospělé bachyně, a to nejen vedoucí, jak je to v článcích doporučováno. Když se tlupa rozejde po lese nebo v lánu obilí, tak málokdo pozná, která bachyně je vodící, natož vedoucí.

Zákon umožňuje lov bachyní v době jejich lovu bez omezení, ale skutečně vezměme rozum do hrsti a začněme s divočáky hospodařit. Jinak si budeme stále lhát a říkat, my za to nemůžeme. Nic nám nepomohou prázdné diskuse o množství divočáků, o obtížnosti jejich lovu nebo o způsobech zemědělského hospodaření na aktivech mysliveckých hospodářů.

JUDr Milan Hüttner


#Černá zvěř, Chrutí černé zvěře, Lovy černé zvěře, Ze života černé zvěře, lov, Lovu zdar!, Pečené prasátko, Divočák, Vnadiště

VÁBENÍ ČERNÉ ZVĚŘE? Proč ne. Zdravím kamarády v zeleném, tak mě napadlo, kolik z Vás vlastně používá, nebo použilo vábničku na černou zvěř?

Černá zvěř

Zajímavě o vábení také píše zkušený myslivec na sociální síti o myslivosti. Dobrá zkušenost co stojí za úvahu. Jak na to?

VÁBENÍ ČERNÉ ZVĚŘE? Proč ne. Zdravím kamarády v zeleném, tak mě napadlo, kolik z Vás vlastně používá, nebo použilo vábničku na černou zvěř, já ji používám a protože jsem měl několik dotazů co a jak, rozhodl jsem se podělit o informace užití vábničky na černou

Obecně jsem na vábničku dlouho moc nevěřil, tedy co se černé týče, dostal jsem ji k narozeninám od bratra a dlouho ležela v polici ladem, i když se lovu černé věnuji často, použít vábničku mě napadlo až před třemi roky. Jak vábit je otázka číslo jedna, návodů co a jak je plný internet, proto se rozepíšu o užití vábničky z mojí praxe. Máme lesní honitbu, černá se zde vyskytuje, ale jak už to tak bývá, jak se zvedne řepka a ostatní, stěhují se do lánů a klidu, lovím ve vysokém bukovém lese, kde probíhá těžba postupně a dbá se na přirozené zmlazení, proto je v těchto místech les dobře přehledný. To ale prasátkům moc nevyhovuje, jak všichni víte, do vysokého se jim moc nechce, zvlášť za měsíčku, kdy jde na ně dobře vidět. Nedaleko v smrkovém pásu mají kaliště, na opačné straně lesa pak porosty mladého jasanu, oba tyto lesní pruhy využívá černá při přecházení do jiných lokalit. I když mám nedaleko dvě vnadiště, často je problém černou ,,dostat" a nalákat do vysokého.

Proto jsem se rozhodl vyzkoušet vábničku, používám vábničku značky Hubertus. Nutno předně napsat, že černá rozhodně nepřicválá na zavolanou, jak to třeba známe při vábení srnčí. Vábení černé je dost individuální záležitost, ale obecně ze zkušenosti platí hlavně na lončáky a selata, což je ve většině případů cílová skupina zvěře k lovu. Při příchodu na posed- kazatelnu počkám, minimálně hodinu, než začnu vábit, ideální je, jsou-li prasata v dálce slyšet. Dají se přitáhnout opravdu z velké dálky a tak i hlasitost vábení může být větší, nebál bych se zavábit opravdu nahlas, v lese se zvuk dost rozbije o stromy, na poli u plodiny bych byl opatrnější. Nejdřív vábím opravdu hlasitě s asi 10 min. přestávkami, ideální je napodobit šťouchání prasat s typickým kvikotem, když se perou o potravu.

Kňourek se koupe...

 Další důležitou věcí je poslouchat, zda se prasata blíží a dle toho vábení ztišit a prodloužit přestávky mezi vábením. Čím jsou blíž, tím vábím méně a jen takové to krátké spokojené pochrochtnutí, to bohatě stačí na to, abych prasatům ukázal směr, taky vábím jen když se dají do pohybu, nebo začnou buchtovat, tak přesně neví, odkud chrochtání jde, dokážou totiž dost dobře poznat, že zvuk se šíří ze shora, tedy z kazatelny. Taky vábím, pokud to jde, vykloněný ze střílny, protože se jednak zvuk lépe šíří a nedělá dutou ozvěnu,jako kdybych vábil uvnitř. Když už jsou prasata vidět a vylezou z krytu, nevábím vůbec, vnadiště navětří a poté lovím, první vždy vybíhají nejmladší kusy, pak lončáci a ostatní dospělá zvěř. Pokud zavábíte, když už jsou prasata na místě, zradíte je, proto, když jsou na odchodu, je lépe je nechat odejít na větší vzdálenost a pak teprve zase začnu vábit. Dají se tak prasata několikrát otočit a dokonce někdy i po výstřelu a ulovení kusu uklidnit tak, že se vrátí zpět! To ale neplatí vždy.

 Na vábení nejméně reagují vodící bachyně. Myslím si, že je to proto, že nerady vyhledávají ostatní tlupy cizích prasat, když mají selata. Raději se drží v té vlastní. Kňour přijde snad jen v době chrutí, dobře se tak dají navábit i osamocené kusy, např. zraněné a proto je nutnost je ulovit, jsou ale mnohem více opatrní a často mají potřebu se zastavit a jistit, obecně při vábení dokáží prasata stát i několik minut, až se mi kolikrát zdálo, že snad neslyšně odešly, ale ony jen tiše čekají, odkud to že na ně někdo chrochtá. Doporučuji si taky nastudovat zvukové projevy prasátek, které si spokojeně pochrochtávají a pak to aplikovat v praxi na vábničku, ostatně to už musel slyšet každý, kdo černou loví. I pomlaskávaní je třeba trénovat, to užívám ale jen když jsou prasata ještě daleko. Další věc mnou zjištěná, je vábit v rukavicích, jednak nejdou vidět v noci naše bílé ruce, které se hýbou, jak člověk vábí do všech směrů a hlavně zvuk tlumený rukou v rukavici mi přijde mnohem přirozenější, než když je ruka holá a zvuk z vábničky moc ostrý.

Pozor na ucpání vábničky při vábení, zvuk co z toho vyjde poctivě zažene všechnu černou v okolí. Vábničku mám na šňůrce, aby mi nehapala při vábení dolů. Když bych měl hodnotit vábničku obecně, má jednu velikou výhodu. A to, že ji nikdo moc nepoužívá a tím pádem ji prasata neznají, já jí na lov beru pravidelně a užívám, i když prasata ani neslyším. Ve většině případů dojdou na dostřel, nebo se alespoň z velké dálky přiblíží. Že to funguje, jsem si dokázal i mimo místa vnadiště, aby se nedalo říct, že prasata ,,jen"dojdou za potravou. Je to zajímavý způsob lovu, který hlavně oživí klasickou někdy nudnou čekanou v naději dojdou - nedojdou.

 Všem doporučuji vyzkoušet a přeji lovu zdar!

PS: V případě, že se vám prasata nedaří navábit, vábnička perfektně poslouží k odehnání turistů, houbařů a hledačů s detektorem a ostatních nezvaných hostů. (vyzkoušeno).

Jirka Sergi Pytela


#Úspěšný lov, Vnadiště, Újeď, Vábení, Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Diana bohyně lovu, Instinkty a pudy, Les, Lovu zdar!, Příroda a myslivost, Způsoby lovu a historie

Lov divokých prasat. Jak vnadit černou zvěř? Lovecký pes a černá zvěř - chování MMO. Jak se říká, dobrý pes je půlka myslivce!

.Myslivec.....ví, kde se černá zvěř s oblibou zdržuje

Jak nejlépe na přemnožená divoká prasata? 

Každý způsob lovu černé zvěře má svá pro a proti – čekaná u vnadiště je náročná na čas a je nutné samozřejmě vnadit a vnadiště kontrolovat a limitující je nejen váš čas, ale i počasí a světelné podmínky.
V našich honitbách se rozmohl nešvar krmit nikoliv vnadit, a tak vidíte v mnoha honitbách haldy plesnivého bílého pečiva, nebo hnijící hromady „čehosi“, čímž si myslivci sami tráví zejména srnčí zvěř, která je na dietetické problémy nejcitlivější. U srnčí zvěře dochází rychle k acidózám, a pak se myslivci diví, že nachází v honitbě padlé kusy nebo tvrdí, že srnčí na vnadiště nechodí – bohužel - už nechodí, protože pozhasínalo. Podle mého názoru i tento nešvar vnadit bílým pečivem je jednou z příčin, proč se v poslední době v mnoha našich honitbách rapidně snižují stavy srnčí zvěře.

Černé zvěři vnadění nezávadným tvrdým bílým pečivem jako všežravcům nevadí, ale mně osobně se velmi osvědčilo vnadit černou zvěř několika hrstmi kukuřice - ale pozor, nikoliv pouze na zem, nebo do koryta. Kukuřice se musí přikrýt, například těžším korytem z bukových fošen dnem vzhůru nebo krytem ze slabší kulatiny a zatěžkat ještě kamenem, tak aby vysoká zvěř nebyla schopna kryt běhy odstrčit. Potom vnadíte pouze černou zvěř, která na vnadišti toto zakrytí snadno ryjem odhodí a ostatní zvěř se ke vnadění nedostane. Navíc je vnadění takto chráněno před vlivy počasí a vnadění je úspornější.Ovšem v letech bohatých na žaludy a bukvice se na vnadištích stejně příliš lovit nedaří. Naháňky jsou zase organizačně náročné, pro účastníky méně bezpečné a mnoho zvěře se postřelí a nikdy nedohledá a navíc si při nich vyháníte i ostatní zvěř z honitby.

Každý myslivec vlastnící loveckého psa určitě považuje zrovna toho svého za nejlepšího. Pro lov prasat se většinou používají v našich honitbách teriéři, braky, různé druhy honičů, slídičů i jezevčíci. Tato plemena jsou výborná, ale neumí zvěř v klidu vystavit tak, jak to umí ohaři, což je základní vlastnost psa pro způsob lovu prasat, který bych rád popsal. S ubývající drobnou zvěří v našich honitbách ubývají i možnosti využití ohařů a popisovaný způsob lovu jistě obohatí jejich využitelnost.
Já osobně mám slabost pro malého münsterlandského ohaře, který je obecně pro lov v našich podmínkách podle mého názoru univerzální.

Jak se říká, dobrý pes je půlka myslivce.

Ovšem pro způsob lovu, který praktikuji, je nutný dobrý výcvik a praxe. Malý münsterlandský ohař má prakticky jako jediný z ohařů tu výhodu pro lov černé zvěře, že ho lze použít bez problémů na naháňkách, protože nepatří mezi vysokoběhé ohaře, které podle zákona nelze při naháňkách používat, a tak může rychle získat zkušenosti s černou zvěří. Nevýhoda ohařů při naháňkách je, že málokterý hlásí zvěř vytrvale. Většinou vydává párkrát vysokým hlasem na viděnou a potom sleduje stopu zvěře němý, takže lovec neví přesně, kudy se zvěř v leči pohybuje. Zbarvení malého münsterlandského ohaře je bílohnědé, což je výhoda při jeho sledování v leči, protože je v porostech dobře viditelný. Pro zlepšení viditelnosti psa je možné mu dát i reflexní obojek.

Pes musí mít praxi s černou zvěří, nesmí ji bezhlavě napadat, musí mít před ní určitý respekt, pak je opatrný a lze ho použít pro následující způsob lovu. Následně popsaným způsobem lovu lze lovit kdykoliv, nejlépe ale v podzimních a zimních měsících, kdy již opadalo listí z křovin a stromů a selata jsou již odrostlejší. Na lov černé zvěře chodím nejraději ráno nebo i v odpoledních hodinách, protože je nutné, aby byly dobré světelné podmínky.
Jistě každý myslivec, který je častěji v honitbě, ví, kde se černá zvěř s oblibou zdržuje, a tak je proto nutné tato místa opatrně obejít a hlídat si vítr. Ideální je lovit po dešti za vlhka nebo na čerstvém sněhu, kdy se lze ke zvěři bezhlučně přiblížit.

Pokud je příliš sucho, pak šustí listí pod nohama a pokud je přimrznuto, potom jsou vaše kroky slyšet na velkou vzdálenost a zvěř včas uniká.

Dnešní úpadek umění myslivosti je přinejmenším smutný. Myslivost lze vykonávat na vysoké profesionální úrovni. A být zase pyšný na to, že jsem myslivec.

Černá zvěř Bachyně se selaty

Pamatuji ještě dobu, kdy černá zvěř v honitbě nebyla, a dobu, kdy černé bylo málo a chovala se právě tak, jak se černá chovat má. 

Bez problémů se dala celoročně lovit na šoulačkách za dne, obeznávat nebylo nutné, bachyně se držely trvale na stejném místě, a stačilo postavit střelce na ochozy, na okraji mlaziny nařídit nastoupeným honcům, ať si chvíli hlasitě povídají a černá už šla ven.

Z každého uloveného kusu jsme měli radost, řádně to oslavili a loveckých možností jsme nijak nezneužívali. Pak jsme dokonce postavili krmná zařízení jen pro černou a těšili se z toho, že je černá zvěř využívala. Pravidelně jsem jim chodil čistit kaliště od spadlých větví, no zkrátka snaha byla, aby se "prasátka" měla dobře. Cílem bylo tuto zvěř chovat. Nikoho tenkrát ani nenapadlo sedět někde u krmení a čekat na černou - ihned by byl označen za pytláka a pravděpodobně by ve sdružení skončil s tím, že jeho pověst by ho předcházela a těžko by jinde hledal uplatnění. Samozřejmě jsme se ale hlavně naplno věnovali ostatní spárkaté, zejména srnčí zvěři, a zajícům, protože bažanti už nebyli.
Kdo by jen tušil ...
Postupně se situace začala měnit. Stavy černé se začaly pěkně zvyšovat a v důsledku toho byl povolen lov na vnadištích. V myslivosti se objevilo nové slovo. Prasečkáři, tak se sami pyšně začali označovat specialisté na lov černé. Celá specializace však spočívala obvykle v tom, že se v zateplené kazatelně zavřeli na celé noci a čekali, co přijde na jejich hromadu. Vývoj však pokračoval.

Lov černé u hromad krmení nebo na naháňkách se ukázal jako velmi atraktivní, nenáročný na myslivecké umění, na znalost zvěře a jejího života a zároveň významný byl i přínos poměrně velkého množství zvěřiny. Nové byly i pojmy "moje hromada" a "moje kazatelna".

Prasečkáři se začali dělit na dvě skupiny, které se zároveň více či méně prolínaly.

Hromadáři a naháňkáři, to byly vznikající specializace lovu černé. Hromadáři se vyčlenili opravdu specifickými znalostmi a uměním. Ty znalosti a ochota se učit spočívaly v tom, jaké dobroty černé předložit, aby na jejich hromadu chodila, a chodila raději, než na jiné hromady. Mnozí se vyznačují doslova výzkumným nadáním, a stále zkouší nové a nové recepty. Umění spočívá v tom, že nelitují času a prostředků při shánění "krmiva" na jejich hromadu. V mylném přesvědčení "čím více, tím lépe" jakýchkoli kvantech, a cokoli.
Černá zvěř se postupně stává tou nejvíce a nejlépe krmenou zvěří v historii. I kvůli tomu začínají enormně narůstat stavy černé, a každoročně se dosahuje rekordní výše odstřelu. A myslivecká morálka se díky tomu také značně uvolňuje. Co dříve bylo naprosto nemyslitelné, se stává běžným, mlčky trpěným a po čase dokonce naprosto legálním. V zájmu "boje se škodami" se povolí téměř vše a oko se zamhouří ještě víc. A z lovců černé jsou rázem novodobí hrdinové.

Chybí tomu ale ještě podpůrná technika.
Skvělé optické zaměřovače postupně střídají přístroje pro noční vidění a diskuse "co na hromadu" jsou doplněny o hodnocení optoelektronických zaměřovačů. Že je to zákonem zakázaný doplněk zbraně? Přece jde o zamezení škod působených černou zvěří, tak se to přehlíží. Naháňky také postupně ztrácí své kouzlo, někde začínají nebezpečně připomínat tažení proti nepříteli. Pro vytlačení černé z mlazin se zavírají oči před jakýmikoli prostředky, petardy a dělobuchy nevyjímaje. Není divu, že se někteří stavem mysli dostávají do situace "Rambo ve Vietnamu". Proslov mnohých mysliveckých hospodářů při zahájení tomu také nepřidá - " lovíme sele a lončáka, ale pánové, u nás mají lončáci i přes 100 kg, tak neváhejte, jsme tu proto, abychom ulovili". Díky tomuto přístupu a snaze za každou cenu vystresovanou černou vyhnat z leče agresivita na obou stranách stoupá.

Bohužel právě i to ovlivňuje myšlení mnohých, a jako k nepříteli se k černé chovají, jako na nepřítele na ni myslí. Obecně je výsledek ten, že se může vlastně cokoli. Třeba i broky, jak radí někteří ti "zkušení".

Na kazatelnách se technika opět zvedá o úroveň výše, nastupují termovizuální přístroje. Odpadá řešení problému přísvitu, navíc jsou k dispozici další vylepšení, jako jsou třeba pohybová čidla, která přesně identifikují příchod jakékoli zvěře včetně určení směru, ze kterého přichází. Zařízení pro přenos zvuku z hromady jsou také běžná a navíc snadno dostupná. Takže na kazatelně zalehnout a spát, však oni si nás vzbudí, až dorazí.

Ale černá je ta nejučenlivější zvěř v našich krajích. Už dávno ví, že hromada znamená nebezpečí, a při naháňkách jsou situace, kdy neopustí kryt ani za nic. Není nutné asi zdůrazňovat, že jak lov na hromadách, tak zejména naháňky jsou pro černou velmi stresující, což samozřejmě výrazně stupňuje její agresivitu. A o to hůře.

Pokles lovecké a myslivecké morálky je neuvěřitelný, zároveň snad nikdy nebylo v myslivosti tolik švindlů. Prakticky se už může vše, a vše si mnozí vždy zdůvodní. Tím zaklínadlem je "škodící a přemnožená černá zvěř". Z dospělých kusů se obvykle udělají lončáci, to už je vcelku tradice. Že tato zvěř byla ulovena v době hájení nebo nedovoleným způsobem lovu je už každému úplně jedno. Sice nová úprava doby lovu vše zlegalizovala, ale nic to nemění na situaci.
 Konec konců, i na ty ulovené bachyně od selat se dá, jak je vidět, zvyknout. S porušováním zákona si vůbec moc starostí neděláme, třeba zrovna hromady jsou toho jasným důkazem. A vše se to samozřejmě šíří celou myslivostí. Odstřel jakékoli spárkaté na hromadách, navíc v noci také nikdo neřeší. A dalo by se pokračovat. V těch málo spolcích, kde se dbá na dodržování zákonů a především na mysliveckou a lidskou etiku a morálku se někteří neustále dožadují nejrůznějších ústupků ( = porušení zákona ) s tím, že přece to tak dělají všichni sousedi, tak proč my ne ?

Černá zvěř mohla být významným přínosem pro naši myslivost. Ta zvěř za ten vývoj samozřejmě nemůže, za ten mohou jen lidé, v tomto případě myslivci. Jsou podle mého názoru hlavní příčinou nárůstu stavů, zároveň benevolence a slabost mysliveckých hospodářů a předsedů v plné míře zapřičinila morální úpadek. Tím i oni sami musí "čarovat" v mysliveckém výkaznictví a tak vlastně to jsou myslivečtí hospodáři, kteří "musí" lhát a švindlovat nejvíc. Nejhůře jsou na tom obvykle ti, kteří začali s myslivostí zhruba v posledních patnácti letech.
Zažili totiž už jen myslivost, která dobrá rozhodně není. Je pro ně běžné využívat současné metody lovu, dojet autem pod kazatelnu, tam čekat a autem zase domů. Když se mne myslivec, který má lovecký lístek 15 let ptá, jak dokáži najít ochoz černé, jak ho vůbec poznám, a na druhou stranu má této zvěře uloveno desítky kusů, to mi nejde dohromady. Vůbec netuší, jak černá žije, na co také, když přesně ví, díky síti fotopastí, kdy a co na kterou hromadu chodí. Ale zejména jsou zvyklí hlavně na to, že k porušení zákona vlastně nikdy nedojde, jednak se to vždycky dá nějak udělat ( rozuměj zašvindlovat ), a stejně by to ani nikdo nechtěl řešit, zejména ne pak ten, který by sice měl, ale zároveň sám švindluje daleko více. Toto myšlení se nakonec přenáší na všechnu zvěř.

Chceš ulovit srnce ? No jak jinak, než mu nasypat pěkně v dostřelu od posedu hromádku ovsa. A sledovat, kdy začne chodit. Dančí, vysokou a nakonec i to srnčí - to nalovíš při nočních čekaných u hromad také snadno. Jsou honitby, kde už se ani jinak zvěř téměř neloví.
Všichni svorně naříkají, jaké škody černá dokáže udělat, a vlastně je to to jediné, kolem čeho se vše točí. A zároveň obvykle i naoko hledají cestu, jak z toho ven. Snížení stavů černé ale ve skutečnosti nikdo nechce. Chytře ale všichni úpíme, jaké to zase lány zaseli zemědělci, a jaké špatné plodiny. Pravda je ale taková, že černá pro mnohé znamená i přes snížené výkupní ceny značný přínos. Pro jiné zase možnost celoročního lovu prakticky bez omezení. A celkově je výsledek ten, že "mrtvé prase je dobré prase". Co to vlastně je a jak bylo uloveno je až druhořadé. A stavy se nezmenšují, naopak.
Často poslední dobou přemýšlím o tom, jaká by byla naše myslivost bez černé zvěře. Jistě ne taková, jak si ji pamatuji z mládí. Pokrok se nedá zastavit, a vývoj už vůbec ne. Lze jej ale určitě jinak směrovat. Věřím, že i myslivost lze vykonávat na vysoké morální úrovni. A být zase pyšný na to, že jsem myslivec.

Zdroj: myslivecke-forum.cz

#Kančí steaky, Čekaná, Lovu zdar!, Příroda a myslivost, Vnadiště, Ze života černé zvěře, Černá zvěř, Názory myslivců, 

Čekaná na posedu u vnadiště. Vnadiště u lesa. Více posedů je instalováno v místech častého výskytu prasat.

Vnadiště u lesa

Čekaná na posedu 

patří mezi nejčastější způsoby lovu českých myslivců. Je logické, že posedy a kazatelny se budují poblíž ochozů, pastvišť, kališť a říjišť.
Při vysokých stavech černé zvěře je stále více posedů instalováno v místech častého výskytu prasat. Aby byla jistota, že zvěř na místo přijde a zdrží se zde delší dobu, zřizují myslivci poblíž posedů vnadiště s kukuřičnými klasy, šrotem, vývrhy a prošlým pečivem. Některá vnadiště jsou navštěvována pravidelně, u jiných se dlouhé týdny nic neděje.

Příčin nízké návštěvnosti vnadiště není až tak mnoho.
Pomineme-li nepravidelnost návštěv různě atraktivních míst, bývá nejčastějším důvodem opakované zrazení zvěře, zejména ulovení selat vodícím bachyním, kteréžto se potom těmto místům určitou dobu vyhýbají.

Naháňkami se ....vyžene na dlouhou dobu zvěř z honitby a často se uloví vodící bachyně, nebo se mnoho kusů nedohledá a dochází ke znehodnocení zvěřiny.

Je samozřejmé, že když se v honitbě naruší klid, černá se přestěhuje do míst, kde má klid a potravu.

Jak divočáky přesvědčit, aby vnadiště začali co nejdříve a pravidelně navštěvovat? Jak si poradit? Myslet neznamená vědět vše! Jistě existuje mezi myslivci celá řada zaručených receptů, jak divočáky obelstít.

Existuje spousta přípravků, jak toho při troše štěstí dosáhnout. Do první skupiny patří prostředky

Ze života černé zvěře

výrazně zvyšující svým pachem či chutí atraktivitu vnadiště.

Patří sem zejména velmi starý a prostý indiánský přípravek. Zmiňuje se o něm i E.T. Seton v knize Rolf zálesák, kde jej hrdinové knihy používali k vábení kožešinové zvěře do želez. Můžeme si jej sami snadno vyrobit. Princip spočívá v tom, že se zbytky z ryb (hlavy, vnitřnosti atd.) dají do uzavřené nádoby, zalijí trochu vodou a vystaví na slunce. Asi po 2-3 dnech je zázračný lektvar hotový. Stačí pak pokapat okolí vnadiště a výsledek je zaručen. Vůně je tak silná, že přiláká nejen černou zvěř, ale i lišku a ostatní lesní šelmičky, které si přijdou vnadiště zvědavě očichat. Doporučuje se však opatrnost při práci (stejně tak bude páchnout i pokapaná obuv a kalhoty) a odolný žaludek.  

Měl bych se na tomto místě zmínit i o kombinaci vnadiště s újedištěm, kdy se vyloží masitá návnada, někdy přikrytá zeminou a kulatinou či kameny. Osobně si myslím, že újediště v podstatě tak trochu zavání, nejen svým přirozeným pachem, ale možná i porušováním zákona. Nejsem právník a tak nevím, kde je ona pomyslná hranice v zákoně - co je ještě nevinné újediště a kde již začíná nedovolené ukládání biologického odpadu v honitbě? !

Nehledě k tomu, že objevení takového většího "zralého" újediště tzv. ochráncem přírody může skončit ochotnou medializací a další ostudou myslivců v očích veřejnosti. Nemusí se jednat pouze o zapáleného aktivistu, i na obyčejné návštěvníky lesa působí máloco horším dojmem než páchnoucí, pohozené a liškami roztahané vnitřnosti či odřezané hlavy, běhy či kůže ulovené zvěře. Nemluvě ani o možnosti přenosu různých chorob na zvěř, použijeme-li pro újeď těl uhynulých zvířat či zvěře. Chtěl bych na tomto místě připomenout, že i likvidace vývrhů a zbytků ulovené zvěře podléhá určitým zákonným opatřením.  

Pokud přesto hodláme tento způsob vnadění provozovat, doporučuji umístit živočišné zbytky do jámy hluboké asi 50 cm a zahrnout zeminou ve výši alespoň 10 cm, event. překrýt ještě kameny či větvemi nebo kulatinou. Zabrání se tím jednak příliš rychlému rozkladu a rozebrání liškami, újeď není prostým okem viditelná a vlastně se pak asi ani nejedná o volné uložení biologického odpadu v honitbě. Černá zvěř si se ukrytou újedí snadno poradí.. Ideální je použít rybí zbytky, např. po porcování většího množství ryb, které divočáci přímo zbožňují.

   Dalšími velmi vhodnými vábicími přípravky jsou výtažky z lanýžů, které často používají myslivci v Německu. Jsou k dostání v různých formách. S některými lze naparfémovat přímo i vlastní krmivo, jiné je nutno nakapat pouze do okolí vnadiště. Princip účinku spočívá v tom, že pach lanýžů prý velmi připomíná samčí hormony kňourů. Bachyně v době chrutí vyhledávají společnost kňourů a pach vnadiště je pak silně přitahuje. Kňouři zase toto místo vyhledávají z obav před nekalou konkurencí. Účinek je údajně mnohokrát úspěšně ověřen, výrobce jako důkaz atraktivity uvádí mimo jiné i prasata používaná k vyhledávaní lanýžů ve Francii.  

Zajímavým preparát je Goestis, původem z Karamanu v Turecku. Jeho složení není bohužel uvedeno. Po naředění 5 l vody se odlije potřebné množství do příruční láhve a nakape se jedna či více stop v délce 100 - 500 m, nejlépe od místa, kde jsme nalezli čerstvé stopy až k vnadišti. Po dvou dnech je stopu nutno "osvěžit", poté stačí po 10 dnech. Účinek prý na sebe nenechá dlouho čekat.   V Německu existují a jsou k dostání i další lákadla na černou, jako např. jablečný koncentrát anebo proteinový koncentrát Sokres s vysokým obsahem vitaminů, které přidány do krmiva výrazně zvyšující jeho chuťovou atraktivitu. Lze použít i rybí moučku, která se dá občas sehnat v prodejnách s krmivem, ovšem proti rybímu lektvaru jsou její účinky podstatně slabší.   Případné zájemce odkazuji na adresu http://www.alant.com/lockmittel/, kde naleznou i další zajímavé preparáty nejen na černou.

   Druhou kategorií přípravků jsou látky působící nějakým způsobem blahodárně na zdravotní stav zvěře.   Do této skupiny patří v prvé řadě velmi účinný a cenově poměrně dostupný bukový dehet. Dehtem se natře pomocí štětce vhodný otěrový strom (krásně německy Malbaum; z čeho asi vzniklo české myslivecké slovo malovánky?) ve výšce asi 50 - 100 cm. Černá, ale i jelení zvěř pak tento strom velmi ráda navštěvuje a drbe se o něj. Bukový dehet má silné dezinfekční účinky a zvěř si tak léčí kožní parazity.  
Na našem trhu je bukový dehet k dostání pouze v katalogu Frankonia, dále lze snad použít i bukový dehet na kopyta používaný pro tytéž dezinfekční účinky ve veterinární medicíně, který za přijatelnou cenu v balení 1,5 a 25 kg nabízí brněnská firma J.O.M., s.r.o. (http://www.jom.cz/). V Německu, kde je bukový dehet k vnadění černé zvěře hojně nabízen a používán, jej lze zakoupit i v kartuších jako např. silikon.  

Němečtí autoři doporučují zejména v zimním období kombinovat dehet s přípravkem Black Moschus, který je vyrobený z éterických olejů a má též velmi silné vábivé účinky. Natření stromu je nutno opakovat po 3 týdnech. Princip účinku je opět antiparazitární.  
Do této kategorie patří i tajný recept, který mi prozradil jeden starý odborník na lov černé zvěře. Používá velký 200litrový sud od nafty, který připoutá řetězem ke stromu a silně jej natře naftou. Výsledky jsou prý vynikající, černá se chodí o sud intenzivně drbat.
Nafta bude jistě působit odpudivě na kožní parazity, obávám se však kontaminace půdy naftou v okolí sudu, nehledě opět na možnou - a v tomto případě jistě oprávněnou - kritiku ze strany ochránců přírody.

Méně účinnou obdobou předchozích receptů je umístit vnadiště do blízkosti přírodního kaliště, které v kombinaci s drbáním o stromy slouží zvěři ke stejným léčebným účelům. Některá kaliště sice navštěvuje černá pravidelně, jiná však pouze občas, např. jen v létě. Zřejmě zde hraje roli i složení půdy v kališti a možná i pH, které se může pochopitelně v průběhu roku v závislosti na teplotě měnit. 

Jaký přípravek tedy zvolit?   Osobně doporučuji začít s rybím "lektvarem", který je nejlepší připravit v letních či ranně podzimních měsících, a kombinovat s natřením vhodného otěrového stromu bukovým dehtem.

Vnadění lze samozřejmě vhodně doplnit i vábením. V současné době nabízí v české republice vhodné vábničky na černou zvěř katalog Frankonia a také firma Ing. M. Zubíčka.
   Tyto přípravky nepůsobí samozřejmě zcela stoprocentně. Určitě však zvyšují pravděpodobnost častějšího setkání s černou zvěří. Pokud by měl některý z čtenářů další poznatky týkající se vnadění černé zvěře, uveřejněte je. Jistě existuje mezi myslivci celá řada zaručených receptů, jak divočáky obelstít.  

Takže nám zbývá teple se obléci, zasednout na posed a doufat, že naše snaha bude korunována úspěchem.

Diana však občas bývá velmi vrtošivá a rozmařilá dáma, takže se může stát, že i na sebevíce dokonalé, přímo vědecky připravené vnadiště nepřijde "ani chlup" a kolega uloví třeba hned tři selata na kbelík obyčejné zadiny. Ale i to je myslivost. Přeji nám všem hodně zdaru a úspěchů při lovu naší nejinteligentnější a vskutku rytířské zvěře.

Zdroj: František Bláha

#Jak  divočáky přesvědčit, aby naše vnadiště začali co nejdříve a pravidelně navštěvovat? Úspěšný lov, Vnadiště, Újeď, Vábení, Černá zvěř, Lovy černé zvěře, Diana bohyně lovu, Instinkty a pudy, Krmítko, Les, Lovu zdar!, Příroda a myslivost, Způsoby lovu a historie