Chování na honu má být myslivecké a se skromností a disciplinovaností. Proto sledujeme a respektujeme všechny pokyny vedoucího honu, případně závodčích!

Při obstavování leče a zavádění na střelecké stanoviště se chováme tiše, disciplinovaně a plně respektujeme pokyny závodčího.

Chováme se tiše, disciplinovaně
 a respektujeme pokyny závodčího. 

Po přidělení střeleckého místa poděkujeme slovy Lovu zdar!, nebo Děkuji. Stanoviště si nevybíráme ani neměníme, zejména z důvodu vlastní bezpečnosti. Po příchodu na stanoviště se tiše a nenápadně zkontaktujeme se sousedními střelci, abychom věděli kde stojí. Nehlučný příchod zdůrazňuji proto, že jsem v posledních letech zažil i zcela zkažené společné lovy na kachny z divokého chovu nebo černou zvěř jen z důvodu hlučné zábavy hostů i domácích při obstavování leče. Vtipkování a zábava patří k mysliveckým zvykům rovněž, ale až po lovu. 

Na stanovišti se chováme obzvláště tiše. Prohlédneme si terén, odhadneme případné spády zvěře a předpokládané směry leče a nenecháme se strhnout k výstřelu ani na kus zvěře, který náhodně vyrazil dříve přímo na nás. Výstřelem můžeme strhnout ostatní zvěř a všem ostatním sobecky celý lov zkazit před tím než jsou všichni připraveni na svých místech. Po zahájení lovu střílíme na zvěř, která míří přímo na nás nebo se pohybuje v koridoru před námi. Neustřelujeme zvěř sousednímu střelci zvláště pokud se nám zdá, že je méně pohotový. Pokud je zvěř v prostoru mezi střelci, potom dává přednost k ráně mladší myslivec staršímu a domácí hostovi. Výrazem slušnosti je i vybídnutí souseda k první ráně.

Chování na honu má být myslivecké a se skromností a disciplinovaností. Proto sledujeme a respektujeme všechny pokyny vedoucího honu, případně závodčích!

Pohádka o Vánocích a pro nás a Vaše a naše děti, tak sdílejte to kouzlo Vánoc...přátelé!

Srneček v zimě

Hvězda betlémská

Na velkém sněhovém mraku vysoko na nebi, uprostřed oblohy plné blikajících hvězdiček, sedí Ježíšek, ale není to Ježíšek obyčejný, tenhle je zvířátkový. Ano opravdu.

Zvířátkový Ježíšek,který nosí dárky zvířatům do lesa, k rybníkům, řekám, do hor, prostě všude tam, kde žijí.

Právě mu přišla nebeská pošta a je plná zvířecích přání, že byste je nepřečetli za celý rok. 

A vidíte, Ježíšek to musí přečíst za pár dnů,co zbývají do Štědrého večera a ještě všechny dárky obstarat. Inu není to žádná legrace. A představte si,co všechno ta zvířátka chtějí. Čte a nestačí si všecičko pamatovat.

Veverky mu píšou,že chtějí k vánocům nějakou pěkně velikou dutinu plnou lískových oříšků a suchého listí. Divočáci zase,aby jim nadělil spoustu žaludů a bukvic. Koroptve,bažanti a zajíci by chtěli hodně zrní a teplých úkrytů,a velcí jeleni a daňci,aby jim narostlo ještě větší paroží než jaké nosí letos. Lišky i jezevci touží po měkké půdě,ve které se dají dobře hrabat nory a hlavně,ať už je netrápí ta hloupá nemoc vzteklina. Malý ptáčci zpěváčci,co putují v hejnech od keře ke keři,si přejí uschlé plody letních travin plné dobrých semínek a všichni,co žijí u řek, rybníků či tůní celou zimu nezamrzlou vodu.

HVĚZDA BETLÉMSKÁ

..no to jsou mi přání, ještě tady mám jedno od srnečka z Dubové hory. Tak copak ten si přeje?

Otevře psaní a čte.,,Milý Ježíšku.Já bych chtěl mít na vánoce u krmelce hvězdu betlémskou.Tvůj srneček z Dubové hory.“Tak to nevím jestli tohle dokážu splnit tomu dlouhonohému srnečkovi.

Hvězda betlémská je přeci jenom jedna, jak já to jenom udělám. Sedí na mraku,tváře v dlaních a láme si svou zlatovlasou hlavu.Přišel Štědrý večer a zvířátkový Ježíšek dárek pro srnečka neměl.

Co teď,co já si počnu,už je tu hodina dárků…Hledí shůry smutně dolů do lesa,až jeho zrak zabloudí ke krmelišti. 

A co nevidí. Slétne rychle dolů na vysoký smrk,aby se podíval zblízka.Na štítu střechy roubeného krmelce je velká hvězda a opodál ustrojený vánoční stromek.

 Srneček stojí a spolu s ostatními zvířátky užasle hledí na zářivou hvězdu betlémskou, kterou tam společně s dárky přinesli myslivci a jejich děti,protože dobře vědí,že zvířátkový Ježíšek by to všechno nemohl sám stihnout………..

Petr Slaba

Mezi staré myslivecké zvyky patří i držení sklenky v levé ruce. Myslivecké zvyky a pověry.

Chutná? 

Na prostřený stůl patří vždy alespoň kousek mysliveckého


Velmi vkusné jsou malé jedlové nebo smrkové zálomky, vhodně rozložené po stole tak, aby oddělovaly jednotlivá místa stolovníků. Pěkně působí svazečky čerstvého chvojí, zastrčené v navrtaných březových špalících. Při zvlášť slavnostních příležitostech nebo nákladnějších hostinách se může použít i alegorická výzdoba tabule. Záleží na nápaditosti hostitele.

PAMATUJTE NA FILM O MYSLIVCÍCH  Slavnosti sněženek! ? 

Jakost zvěřinových pokrmů má být v plném souladu s jejich úpravou při podávání. Zákusky a studené pokrmy upravujeme a podáváme na mísách kovových (nerez nebo stříbro), porcelánových i skleněných. Paštiky a masitá jídla patří na mísy kovové. Saláty a paštiky podáváme na mísách porcelánových, vajíčka výhradně na skleněných mísách; kovové mísy by zčernaly a vajíčka by ztratila na vzhledu.

Čerstvé ovoce a kompoty patří na skleněné mísy.

Mísy mají být naprosto čisté a plní se tak, aby okraje zůstaly volné. Kapky omáčky, tuku apod. je třeba otřít. Mísy na maso se mají ohřát, aby tuk na zvěřině rychle nestydl. Jestliže se jídlo podává v chladnější místnosti, zvláště v zimě, je správné ohřát i talíře.
Předkrmy se podávají na ploché míse se lžící a vidlicí. Smažené předkrmy se urovnávají do věnce nebo pyramidy na ubrousek a uprostřed se zdobí kytičkou petrželky.

Porce masa musí být nakrájeny na tenké plátky, vždy v příčném směru vláken. Rostbífy, svíčkové apod. se urovnávají do původního tvaru a na míse se dokola obkládají. Řízky a bifteky se kladou šikmo přes sebe. Kýty se mohou po rozkrájení rovněž urovnat do původního tvaru. Větší pernaté zvěři se odřežou stehna a křídla, od kostí prsa a šikmo se nakrájejí na plátky. Postupujeme velmi opatrně a používáme ostrého nože, neboť zvěřina pernaté zvěře bývá křehká a drobivá. Podává se obvykle srovnaná na míse do původního tvaru; není to však podmínkou. Bažanti nakrájení a opět složení do původní podoby se dříve zdobili syrovou hlavou ukončenou papírovou manžetou a dřívkem; dnes se od této úpravy upouští. Menší zvěř pernatá se dělí i s kostmi, např. holubi na čtvrtky, koroptve a křepelky na půlky. Sluky a kvíčaly se ponechávají vcelku.

Ke zvěřině a mysliveckému stolování zvláště – patří dobrý nápoj. Před jídlem je vhodné podat aperitiv. Obvykle je to bílý nebo červený vermut, koktail, slivovice, koňak, vodka apod. Aperitiv se podává v menším množství.

Ke zvěřinovým pokrmům je hlavním nápojem víno.

 V zásadě se rozeznávají vína lehká a těžká, bílá a červená, suchá a sladká. Důležitá je správná volba vína podle druhu jídla. Podáváme-li několik druhů vín, dodržujeme důsledně zásadu postupu od vín lehkých k těžším, od bílých k červeným, od suchých k sladkým.
Po polévce, ke studeným předkrmům, jako jsou zvěřinové saláty, paštiky, závitky, majonézy atd., nabízíme zpravidla lehčí, sušší bílá vína. K teplým předkrmům, jako jsou např. hašé nebo ragú, jsou vhodná vína středně silná a plnější. Není chybou nabídnout bílé víno i k „bílému“ masu, což se u zvěřiny týká zejména některých úprav bažanta, koroptve a divokého králíka. Nehodí se však, jestliže jde o bažanta, koroptev a králíka pečeného.
Jako ke všem chuťově výrazným masitým pokrmům hodí se i ke zvěřině nejlépe červená plnější vína. Vína sladká a poloslaná nebo sladká vína šumivá se podávají jen k moučníkům, ovoci a ke zmrzlině.
Víno se zásadně nemá pít na lačný žaludek a nikdy se nemá střídat s jinými alkoholickými nápoji. Mimořádně důležité je podávat víno (i ostatní nápoje), které má před naléváním správnou teplotu.

Aperitiv má mít 6 – 10 °C, bílá a nasládlá vína 10 – 12 °C, bílá šumivá vína 4 – 6 °C, červená vína 14 – 16 °C. Důležitost teploty pro chuť vína nelze podceňovat. Jestliže teplota bílého vína vystoupí nad 12 °C, chuť se znehodnocuje stejně, jako když teplota tohoto vína klesne pod 8 °C.

Ke zvěřině se často pije i pivo. Není to nesprávné, ale víno je vhodnější. Pivo se podává buď v předem otevřených lahvích a nalévá se do menších sklenic, nebo se podává přímo ve sklenicích. Pije se k hlavním jídlům.

Při mysliveckém stolování nebývá nouze o přípitky.

Mezi staré myslivecké zvyky patří i držení sklenky v levé ruce. Při těchto příležitostech je správné i tento obyčej dodržovat, ačkoliv jinak se drží sklenka vždy v pravé ruce.
S mysliveckým stolováním souvisí ovšem ještě řada dalších tradičních zvyklostí a žertovných zábav. 

Patří sem nejen „myslivecké soudy“ konané při posledních lečích nad myslivci, kteří se při honu nějak „provinili“ proti mysliveckým mravům, ale i vyhlašování „krále honu“ apod. Přísně dodržovaným zvykem mezi myslivci z povolání (lesníky) bývala zásada, že u stolu musili být tito myslivci obsluhováni jen mysliveckými mládenci. Měla tím být jednak vyjádřena úcta učedníků vůči mistrům, jednak byla taková činnost součástí výuky mladého myslivce, který musil po „vyučení“ ovládat i zásady společenského chování a správného stolování. Dnešní „myslivečtí mládenci“ své „mistry“ při společném stolování u dobrého jídla a pití ovšem již dávno neobsluhují. Nutnost umět se slušně chovat u stolu (a nejen tam) však zůstává i dnes jedním ze základních požadavků naší společnosti.

Zásady správného stolování v mysliveckém svérázu je třeba uplatňovat všude tam, kde je to na místě. Zvýšíme tak požitek z jídla a přispějeme k zlepšení nálady stolovníků, kteří si od stolu odnesou i hezký zážitek.


Slavnosti sněženek, Zvěřina a kuchyně myslivce, aktivity radosti a milování života, Humor o myslivosti

Myslivecké tradice. Myslivecké zvyky a pověry, Společné lovy výlož a výřad ulovené zvěře

Nápaditá prezentace úlovku myslivcem

Z našich tradičních zvyků při vzdávání pocty ulovené zvěři

Úctu ke zvěři považujme za nejdůležitější vlastnost ušlechtilého myslivce, a těmi bychom měli být všichni.

Tak jako při osamělém lovu vzdáváme poctu zvěři, nazývanou rekviem v lese, tak takovým kolektivním rekviem je postání nad zvěří se sejmutým kloboukem při výloži a výřadu.
A protože zejména pak výřadu je přítomno více lidí, mladých myslivců a někdy rodinných příslušníků, je potřebí tento obřad vykonávat správně, bez chyb, aby se to naučili další dobře pro dobu budoucí.

Myslivecké tradice, zvyky a obyčeje jsou jistě hezké, musíme si jich vážit, ale nebudeme je používat jen proto, abychom se jako myslivci lišili od jiných občanů. Je to náš život.

V úvodu se také stručně zmíním o zahájení honu, protože je tam nástupní útvar podobný tomu u výřadu. Honu se zúčastníme však jen tehdy, jsme-li jmenovitě pozváni. Na místo srazu se dostavíme včas, ohlásíme se vedoucímu honu a pozdravíme se všemi přítomnými. Nemůžeme-li přijmout pozvání, řádně se včas omluvíme. Host si nikdy bez pozvání nepřivede dalšího hosta. Svůj případný doprovod beze zbraně ohlásí vedoucímu honu, aby jej bylo možno zaznamenat do seznamu účastníků. Všichni střelci nastupují nejčastěji do dvojřadu, s puškou na levém rameni a vždy s pokrývkou hlavy. Předseda MS, společenstva, myslivecký hospodář, případně vedoucí honu stojí vlevo od nich, honci a psovodi naproti střelcům a pomyslný čtverec či obdélník uzavírají po pravé ruce od střelců trubači. Při troubení všichni smeknou. Není-li troubení, vyslechnou účastníci s nepokrytou hlavou pouze uvítání. Po vyslechnutí všech pokynů, signálů, sledu lečí si všichni navzájem popřejí "Lovu zdar". Poslední slovo při zahájení patří opět trubačům.


VÝLOŽ  Výlož zvěře ještě není tak úplně vzdáváním pocty úlovkům, protože její význam tkví především v jejich evidování, avšak už při výloži se musí dodržet zásady správného zacházení se zvěří jako potom při výřadu. Výloží se dává najevo, že se žádná zvěř nezatajuje, že nikdo nemůže dát žádný kus stranou. Již při výřadu pokládáme zvěř na pravý bok. Kachny, dříve i koroptve a další drobná a vodní zvěř se může pokládat též na hřbet. Řady tvoříme dle druhů a také pohlaví, zejména u pernaté - bažantů a kachen, nikoliv samozřejmě u zajíců a králíků. Největší chybou, a bohužel současně i nejčastější, je překračování řad zvěře. Je to paradox: myslivec připravuje výlož či výřad k poctě zvěře a přitom ji potupí překračováním. Viděl jsem to bohužel i u profesionálních myslivců.

I při výloži by měly být řady přiměřeně rovné a ne příliš dlouhé. Jde přece o evidování počtů zvěře, tak je dávejme po deseti či dvaceti kusech, a finanční a myslivečtí hospodáři budou jejich počty snáze zaznamenávat. Při výloži se úlovky ošetří, vyvrhnou, vymačkají, vytřídí rozstřílené a nevyvinuté kusy.
Na slavnostnějších honech, na závěr každé výlože po zatroubení "Halali" vedoucí honu ohlásí: na první, druhé leči bylo uloveno tolik a tolik kusů té které zvěře a dá pokyny a informaci k organizování leče další. Účastníci honu se při výloži nestaví do řad, stojí jakkoliv volně u výlože, ale při troubení samozřejmě smeknou.

Již při výloži je možno předávat úlomky za ulovení patřičné zvěře, jsou tak šťastní střelci "viditelně oceněni" pro další průběh honu. Jinde je zvykem předávat všem úlomky až při výřadu.

VÝŘAD  Pro výřad zvolíme vhodné místo na rovné ploše, nejlépe kde hon skončil, na okraji lesa, u lovecké chaty. Neděláme ho na náměstích, na dvorech, na dlažbě, na asfaltu, ani na návsích to není příliš vhodné. Jako podklad pod zvěř zvolíme chvoj, případně rákos při lovu vodní zvěře, anebo uděláme s chvojí rámec, případně do rohů dáme malé smrčky.

Pořadí pokládané zvěře na honech na drobnou: první se pokládá liška s oháňkou do pravého úhlu od těla, dále následují zajíci, králíci, bažanti kohouti, bažantí slepice, kachny a další drobná pernatá, poté malé šelmy, straky, vrány.

Pokud však je ulovena spárkatá zvěř, černá na naháňkách apod., dávají se ulovené lišky až za ně na konec.

Také spárkatá zvěř se pokládá zásadně na pravý bok a nikdy jinak. Viděl jsem fotografii výřadu jednoho zemědělsko-mysliveckého podniku, kde personál roztahoval černé zvěři zadní běhy od sebe, aby prasata držela zvednuta na předních bězích hlavou vzhůru.

Každý výše vyjmenovaný druh se dává do zvláštní řady a pokládá se zprava doleva. Do jedné řady dáváme nejméně deset, nejvíce sto kusů, a každý desátý kus se o polovinu těla povytáhne nahoru. Zvěř by neměla být na sebe namačkána a mezi řadami je dobré nechat místo na projití. Ani teď se řady nepřekračují, ani jednotlivá ležící zvěř, platí to samozřejmě i pro personál, který výřad tvoří.

Výřadu se zúčastní všichni účastníci honu, odcházet předčasně je neslušné. Všichni jdou na nástup opět s loveckými zbraněmi i pokrývkami hlavy. Rodinný doprovod se nestaví mezi střelce, ale buď mezi honce, nebo opodál.

A teď se dostávám k problému, na jehož rozluštění někteří čtenáři čekají, někteří možná s jízlivostí, jak se s ním vypořádám: Kam a jak se kdo k výřadu postaví?!
O tomto problému jsem věděl a našel ještě učebnici pátou... Zvláště se mi nelíbí, když vedoucí honu, hospodář a předseda jsou stavěni na začátek řady střelců. To ti na konci dlouhé řady již špatně slyší. Učebnice se však nerozcházejí jen v "umístění" osob k výřadu. V jedné učebnici z r. 2000 se zleva každý desátý kus povytahuje, slepice jsou nákresem dány do jedné řady s kohouty a sám předseda MS ke střelcům. Jiná učebnice (z r. 2004) zase počítá zprava doleva z pohledu od běhů.

Začněme od toho nezpochybnitelného: střelci se staví zásadně proti hlavám zvěře, to musí být vždy dodrženo, stavět je jinam by bylo velmi hrubou chybou. (Už jsem ji také zažil.) Vedoucí funkcionáři uživatele honitby pak ke hřbetům zvěře, honce a psovody na druhou stranu proti střelcům, tedy k běhům a stojáčkům zvěře, a aby byl výřad "obstoupen", jak nám říkají tradice našich předků, pak pro trubače zbývá místo naproti vedoucím, po pravé straně od střelců. Takové je moje řešení toho zmatku v učebnicích a doufám, že nebudu mít mnoho odpůrců.

Hlášení o celkovém počtu ulovené zvěře může mít několik podob: vedoucí honu hlásí mysliveckému hospodáři, neb myslivecký hospodář předsedovi, řediteli lesního závodu apod., tak jako dříve hlásil vrchní lovčí majiteli panství.

Ale nejčastější a současně nejvhodnější je, když vedoucí honu, myslivecký hospodář či sám předseda oznámí všem účastníkům honu, kolik se čeho ulovilo. Při oznamování jednotlivých druhů zvěře mohou trubači troubit hlaholy vždy pro tu patřičnou zvěř. V závěru se poděkuje honcům za práci, střelcům za kázeň, vytknou se případné závady, předají úlomky úspěšným lovcům za tu zvěř, za kterou náleží. I nejúspěšnější střelec honu na drobnou zvěř - král honu - může dostat úlomek. Dále jsou střelci seznámeni se způsobem rozdělení zvěřiny a jsou pozváni k účasti na poslední leči.

Účastníci toto vše vyslechnou v pozoru, vážně, s obnaženou hlavou, a také se psy, pokud ti pracovali na honě. Vypnou se mobily a netelefonuje se při obřadu. Toto platí i pro jiné nástupy, zahájení a ukončení mysliveckých akcí.

Každý počká, až mu pověřený myslivec či honec zvěř podá. Sám si ji z výřadu nebere. Výřad končí někdy i pozváním na další hon, vždy však pozdravem "Lovu zdar!" nebo "Myslivosti zdar!". Anebo ještě i dalším troubením (Konec honu, Lovu zdar).

Protože výřady se konají často až těsně před setměním, je hezkým zkrášlením rozdělání ohňů. Buď připravíme čtyři malé vatry do rohů výřadu, nebo dvě po stranách. Zapálí se po nastoupení a dohořívají při rozchodu.

POSLEDNÍ LEČ, MYSLIVECKÝ SOUD HUMOR A LATINA. PŘIJÍMÁNÍ MEZI MYSLIVCE. PASOVÁNÍ NA LOVCE.

POSLEDNÍ LEČ

Po ukončení honu 

tedy společného lovu na drobnou zvěř se může pořádat poslední leč. Jde o přátelskou schůzku všech účastníků honu spojenou s pohoštěním. I v jejím průběhu se dodržují některé myslivecké zvyky.

Jak známo, myslivci připíjejí na zdar lovu a myslivosti levou rukou. Důvod tohoto zvyku není dosud objasněn, pravděpodobně pochází z barokní doby, kdy byla zaváděna řada dalších loveckých ceremoniálů. Při štvanici, nebo parforsním honu drželi v pravicích jezdci na koních otěže, psovodi vodítka smečky psů, přípitek se pak musel přizpůsobit, číše se držela levicí. Ostatně levá strana těla, kde je umístěno srdce, byla vždy považována za významnější, čestnější.

Na poslední leči zazní myslivecké písně, nechybí myslivecký humor a myslivecká latina.

 Sklon k obohacování a romantizaci zážitku není nikde tak zakořeněn a vyjádřen jako v nejstarším zaměstnání člověka, v lovectví. Myslivecká latina je slovní či výtvarné zobrazení lovu, lovce, zvěře, která více méně neodpovídá skutečnosti, ale na první pohled se nejeví jako nepravděpodobné. Nesmí tradovat pověrečné představy, zakrývat vlastní chyby, sloužit vychloubačství. Myslivecká latina nemá mít jiný účel, než potěšit, pobavit, udělat jiným radost. Má být proto výtvorem z pravdy a snu, z reality a poezie.

Někdy se při poslední leči koná též "myslivecký soud". Trestá žertovným způsobem účastníky honu, kteří se dopustili přestupků proti mysliveckým zvykům.

K mysliveckým zvykům v užším slova smyslu čítáme ještě "přijímání mezi myslivce" a "pasování na lovce".

Laň - symbol mateřství nebo vůbec ženství; v pohádkách bývají ženské bytosti často proměněny v laň. V řecké mytologii byla laň zasvěcena Héře nebo Artemidě; její vůz byl tažen čtyřmi laněmi nebo jeleny se zlatými parohy.

Jelen byl uctíván již od pravěku jako symbol....

Symbol je znak, zastupující obecný pojem, konkrétní představa, jež slouží k označení nějakého abstraktního pojmu

Například srdce je symbolem lásky, lilie nevinnosti, lev síly, váhy jsou symbolem spravedlnosti. Prvotní představa se přenáší do symbolické roviny na základě podobnosti, příbuznosti, sdružování představ. Nauka o symbolech a jejich užití se nazývá symbolika.
Antická kultura vytvořila množství symbolů. Nemálo jich pochází z prvních dob křesťanství (jehož symbolem je kříž) a ze středověké kultury (například symbolika rytířských erbů). Symboly byly vždy v náboženství, v poezii a ve výtvarných uměních důležitým prostředkem, jak zkonkretizovat abstraktní pojmy a děje. Každá kultura se proto snažila o vytvoření souvislého jazyka symbolů, jehož znalost byla všeobecná a která přetrvává dodnes. Doposud jsou symboly přítomny i v lidových zvycích.
Z různých speciálních symbolik může být pro myslivce zajímavá symbolika zvířat a to těch, které zákon o myslivosti zahrnuje pod pojem zvěř. Z dostupných pramenů jsme shromáždili údaje o následujících druzích zvěře srstnaté a pernaté.

    Jelen - byl zvířetem uctívaným již od pravěku na celém světě. Vzhledem ke každoročně se obnovujícímu paroží byl v mnohých kulturách a epochách symbolem plodnosti, růstu, vzniku a zániku. Mimo to byly jelení parohy, vzhledem k utváření a k barvě v době parožení, četným národům symbolem světelných paprsků a ohně; jelen byl tudíž zván slunečním zvířetem a zprostředkovatelem mezi nebem a zemí.
V buddhismu byl zlatý jelen symbolem moudrosti a odříkání. V Číně jevil se jelen jako sluneční zvíře příležitostně i záporně - symbolizoval vyprahlost a suchopár. V antice byl jelen, vedle laně, posvátným zvířetem bohyně lovu Artemidy; boj jelena s jinými zvířaty symbolizoval boj světla s temnotou. Antika pokládala jelena též za nepřítele a ničitele hadů; s touto představou se setkáváme ještě v křesťanském umění středověku. Legendy o Eustachovi a Hubertovi vyprávějí o zjevení jelena nesoucího kříž mezi parohy.
   

Kamzík - v řecké mytologii se objevuje ve spojení s Panem, bohem lesů, stád, pastýřů, lovců; symbol spolehlivosti, sebedůvěry.
   

Laň - symbol mateřství nebo vůbec ženství; v pohádkách bývají ženské bytosti často proměněny v laň. V řecké mytologii byla laň zasvěcena Héře nebo Artemidě; její vůz byl tažen čtyřmi laněmi nebo jeleny se zlatými parohy.
   

Medvěd - byl uctíván především severskými národy jako prapředek člověka, prostředník mezi nebem a zemí, jako král zvířat. Na Sibiři byl medvěd - pro svůj zimní spánek dáván do souvislosti s Měsícem, který také "odchází a přichází". Ve středověkém umění býval medvěd, též pro svůj zimní spánek, symbolem stáří a smrti člověka. V křesťanské symbolice vystupuje většinou negativně - představuje ďábla nebo smrtelný hřích obžerství.

Jezevec- v Japonsku jako symbol lstivosti nebo sebeuspokojení. V křesťanském umění středověku symbolizuje lakotu, lenivost; v pojetí moderní symboliky neohroženost, sebedůvěru.

Prase divoké - ve starém Řecku a v Japonsku byl kňour uctíván jako zosobnění síly a bojechtivosti. U Keltů bylo divoké prase symbolem vyšších kast - válečníků a kněží, a bylo pojídáno při náboženských slavnostech. Ve středověkém umění bylo symbolem démonična.

Zajíc - v lidovém podání byl zaměňován s divokým králíkem. Pokládán za symbolické měsíční zvíře, poněvadž ve dne spí a v noci bdí. V pohádkách a pověstech mnoha národů jsou zajíc a Měsíc ztotožňováni. Vzhledem k četnému potomstvu je pokládán za symbol plodnosti, symbol stále se obnovujícího života. Pro svou domnělou bázlivost platí občas za symbol strachu a zbabělosti, pro svou rychlost je v zajíci viděn obraz rychle ubíhajícího života. Vzhledem k jeho údajné schopnosti spát s otevřenýma očima byl pokládán za symbol bdělosti.
Vlk - může mít symbolický význam kladný, většinou však záporný. Jelikož dobře vidí ve tmě, byl pokládán, zvláště v severní Evropě a v Řecku, za symbol světla, a tak se příležitostně objevuje jako průvodce Apollóna. Jako pes i vlk mohl být průvodcem duší zemřelých. V germánské mytologii se vlk zjevuje jako nebezpečný démon, který vytím ohlašuje zánik světa. Křesťanská symbolika se vztahuje především na poměr vlk - jehně, přičemž jehně symbolizuje víru, vlk temné mocnosti. Ze sedmi smrtelných hříchů symbolizuje vlk obžerství a lakotu. Středověká lidová víra pokládala vlka za démonické zvíře, v jehož podobě se zjevují čarodějníci a čarodějnice, i sám ďábel. Také v mnohých pohádkách a pověstech symbolizuje vlk negativní síly. Příslovečný vlk v ovčí kůži je symbolem pro předstíranou bezbrannost.
Liška - v japonské a čínské mytologii démonické zvíře, které se může přeměňovat v různé podoby, především v lidskou. V některých indiánských kulturách je liška symbolem chlípnosti. V Evropě často zobrazením chytrosti a lstivosti; ve středověkém umění symbolem ďábla, lži, nespravedlnosti, nestřídmosti, lakoty.
Vydra - symbolické zvíře Měsíce. V Evropě příležitostně pokládána za průvodkyni duší zemřelých; v moderním pojetí symbol radosti, hravosti, dělení se s druhými.
Rys - ve středověku většinou symbolem ďábla. Jelikož mu byla připisována schopnost vidět i skrze zdi, stal se, při zobrazování pěti smyslů, personifikací zraku. Též symbol divokosti a lstivosti.
Havran - pro svou barvu, hlas a dotěrnost pokládán - u mnoha národů Orientu i Západu, za zlé předzvěstné znamení, ohlašující nemoc, válku, smrt. Ve středověku symbolizoval smrtelný hřích obžerství. Na druhé straně v mnoha kulturách pokládán, pravděpodobně mimo jiné i pro svou inteligenci, za božského a slunečního ptáka. V Japonsku byl poslem bohů. V Persii byl zasvěcen bohu světla a Slunce. V nordické mytologii doprovázeli nejvyššího boha Odina dva havrani - Hugin (myšlenka) a Munin (paměť).
Vrána - v pojetí moderní symboliky nositelka intrik, zlodějství, též však bdělosti.
Straka - ve středověkém umění často symbolizuje zlo, pronásledování nebo brzkou smrt, v moderní symbolice představuje správné využití vědění, i okultního.
Sojka - v moderní symbolice zosobňuje správné využití síly.
Tetřívek - v pojetí moderní symboliky zosobňuje životní energii.
Hrdlička - ve středověku prostřednictvím bohyň Ištar a Eset spojována se ženskou sexuální silou; pro křesťany symbol míru, mateřského principu.
Holub - v pramenech se nerozlišuje domácí a divoký. V Přední Asii dáván do souvislosti s bohyní plodnosti Ištar. V Řecku zasvěcen Afroditě. Islámem pokládán za posvátného ptáka. V Indii, též u Germánů, tmavý holub věštil neštěstí a smrt. V křesťanském umění symbol mírnosti, prostoty a čistoty. Párek bílých holubů je populárním symbolem lásky; s ratolestí v zobáčku všeobecně symbolizuje mír.
Krocan divoký - u Indiánů severní a střední Ameriky symbol plodnosti, symbol všeho požehnání, co skýtá země.
Bažant - v Číně pokládán, vzhledem k hlasu - zpěvu a pohybům - tanci, za symbol harmonie v kosmu; hlas a zvuk úderů křídel byl dáván v souvislosti s hromem, tudíž s bouřkou, s deštěm a s jarem. Byl spojován též s plodností, se sexuální sílou. Ve středověku byl považován za ztělesnění šalby a klamu.
Jestřáb - pro svou loupeživost v umění křesťanského středověku symbolizuje smrt. Jindy symbol obezřetnosti a smělosti.
Krahujec - v Egyptě, též u Řeků a Římanů, dáván do souvislosti se Sluncem.
Poštolka - v moderní symbolice zosobňuje rychlost, agilnost, přesnost v jednání.
Husa divoká - v Egyptě a v Číně pokládána za prostředníka mezi nebem a zemí. V Řecku byla husa zasvěcena Afroditě, v Římě Junoně; platila za symbol lásky, plodnosti, manželské věrnosti, též ostražitosti, za posvátného ptáka.
Kachna divoká - na Dálném východě považován kachní pár, obvykle spolu plovoucí, za symbol manželského štěstí.
Racek - v novodobém pojetí symbol zodpovědného chování a vzájemné komunikace.
Výr a sovy - (Nejsou však t. č. čítány ke zvěři). V Egyptě a v Indii byla sova ptákem mrtvých, od starověku dodnes je její houkání pokládáno za tajemné, neštěstí a smrt věštící znamení. V Číně byla dávána do souvislosti s bleskem (který ruší ticho noci). Jelikož sova vidí v noci a jelikož byla pokládána za vážnou a přemýšlivou, stala se symbolem moudrosti, která přemáhá temnotu nevědomosti; jako taková se stala atributem řecké bohyně Athény. V křesťanské symbolice byl přičítán sově většinou záporný význam - jako symbol duchovní temnoty.
Volavka - v Egyptě posvátný pták. Vzhledem k dlouhému zobáku symbolizovala pátrání po skryté moudrosti, ale též zvědavost - poněvadž strká do všeho zobák. Volavka popelavá pro své zbarvení pokládána za symbol pokání. V moderním pojetí symbol iniciativního svobodného rozhodování a sebejistoty.

A nyní o psovi, čtyřnohém myslivcově pomocníkovi. Již od starých dob byla symbolika psa vykládána protichůdně. V mnoha kulturách byl dáván do souvislosti se smrtí; střeží říši mrtvých, je průvodcem duší zemřelých nebo prostředníkem mezi světem mrtvých a živých (Cerberus). Také bohové noci se příležitostně zjevují ve psí podobě jako například řecká Hekaté. Psovi připisovaná moudrost a též jeho silný pohlavní pud byly důvodem, že některé kultury (například v Africe) v něm viděly prapředka civilizace. Pro svou příslovečnou věrnost se stal pes jejím symbolem a například v Japonsku mýtickým pomocníkem a ochráncem především žen a dětí. V záporném smyslu byl pes pokládán za symbol nečistoty, neřesti a nízkosti, například v islámu; téměř ve všech kulturách bylo jeho jméno ponižující nadávkou. Ve středověkém umění byl symbolem závislosti, hněvu, zla, ale též víry a věrnosti.

Na závěr ještě několik přirovnání.

Lov - v Přední Asii a v Egyptě obraz lovu, tj. přemožení a zničení divokých zvířat, sloužil jako symbol pro vítězství nad surovostí, nepořádkem a nevědomostí. Lov jako cílevědomé pronásledování kořisti je v křesťanské mystice symbolem vášnivého hledání duchovních cílů.
Luk a šíp - symbol války a moci. Luk často znamená životní sílu; šíp je symbolem rychlosti, pohybu, příležitostně zobrazuje sluneční paprsky (šípy Apollónovy). Amor vystřeluje lukem šípy lásky.
Peří - u mnoha primitivních národů symbol vegetace (podobný vzhled jako listí), má blízko k nebi a ke Slunci (vzhled obdobný paprskům). Pérová ozdoba čelenky u některých indiánských kmenů je symbolem moci s úzkým vztahem ke Slunci. V minulosti sloužilo peří též jako atribut sociálního postavení, například péřový chochol na helmách středověkých rytířů.
Les - v náboženských představách a lidové pověrčivosti četných národů hraje významnou úlohu jako posvátné a tajemné území, kde se zdržují dobří a zlí bohové, duchové a démoni, diví muži, víly, atd. V mnoha kulturách nacházíme posvátné háje, které skýtaly azyl. Představuje symbolicky něco nadpozemského, tajemství skrývajícího, zvláště v lidové slovesnosti - pohádkách, pověstech, písních.
Zelená barva - barva rostlinné říše, rašícího jara, každoročně se obnovující přírody, tudíž barva naděje, svěžesti, barva zprostředkování mezi červení ohně pekelného a modří nebe, barva moudrosti (též podle islámu), barva dlouhého života. Proto je tedy myslivecká barva zelená!

doc. dr J. kovařík

K MÉ RADOSTI se v dalekohledu objevila statná liška v pěkném zimním kožichu. Lesem zaduněla rána...#Liška, Čekaná, Lovecké příběhy, Myslivecké zvyky a pověry, Příroda a myslivost

Zátiší s úlovkem

Počátkem loňského prosince byly deštivé, nevlídné dny,

a tak první slunečné ráno po této vlezlé nepohodě, mě vytáhlo do lesů v naší honitbě. V kapse jsem měl povolenku na odstřel srny a pěkné počasí dávalo naději na splnění tohoto úkolu.

 Dopoledne jsem zvěři založil seno a jádro a po druhé hodině odpolední jsem zasedl na kazatelnu u louky na okraji starého smrkového porostu. Zde takřka pravidelně vycházela nevodící srna, jejíž vzhled nasvědčoval, že svá nejlepší léta již má za sebou a splňuje tedy podmínku průběrného odlovu.
Krátké prosincové odpoledne bylo prozářené posledními paprsky slunce a já se těšil z pěkné pohody dne. Několik sojek hledajících zbylé žaludy v nánosu listí pod okrajovými duby bylo jediným oživením pozorované přírodní scenérie. Bylo mi dobře na duši a po chvíli jsem snad i začal lehce podřimovat.

     Blížila se čtvrtá odpolední, když mě z blaženosti vyrušil nepatrný pohyb na okraji lesa asi sto metrů od kazatelny, která v tu chvíli byla mým útočištěm. K mé radosti se ve sklech dalekohledu objevila statná liška v pěkném zimním kožichu. Opatrně vyšla na okraj traviny, chvíli jistila, a pak se pomalu vydala na průzkum meze při hranici lesa. To už jsem ji sledoval přes puškohled své remingtonky a čekal na optimální příležitost k výstřelu. Ta nastala během pár vteřin. Liška přičapla, aby vykonala svoji nezbytnou potřebu. Asi to z mé strany nebylo zrovna fér, že jsem ji v tomto intimním počínání vyrušil, ale účel světí prostředky.

Lesem zaduněla rána...
Po výstřelu zůstala liška v ohni. V duchu jsem se radoval z pěkného úlovku.

Ale předčasně. Liščí tělo se najednou překulilo pěkně bokem, jako když dítě válí sudy a zmizelo v ostružiní pod mezí! V ten okamžik jsem sjel po žebříku z kazatelny a jako o život uháněl přes louku k místu, kde liška zmizela. Marně jsem prohledával křoviska i okraj lesa. Po kmotře ani památky. Na nástřelu byla pouze trocha liščí vlny, ale barva žádná.

      Nepochodil ani později nasazený jezevčík, který po stopě odešel do přilehlé paseky, kterou bez úspěchu prohledal. Skutečnost byla tedy taková, že kulka se nejspíše dotkla výstupku na páteři zvířete, tzv. trnu a na několik sekund došlo k celkovému tělesnému ochrnutí, po jehož odeznění se liška vzpamatovala a utekla. S touto ranou na trn se v praxi setkal snad každý myslivec, ať už při lovu drobné či spárkaté zvěře. Zklamání je pochopitelně větší, když vám takto střelený odejde například poplatkový daněk či kapitální divočák, na kterého jste čekali řadu hodin neřku-li dní. Mně se podobná rána v tomto případě povedla ale poprvé. I tak bych na ni byl jistě časem zapomněl, kdyby celý příběh neměl brzké pokračování.

Liška v zimním kožichu

     Přesně deset dnů po nezdařeném lovu jsem opět usedl na stejné místo, neboť povinnost odlovu holé srnčí zvěře trvala. Samozřejmě jsem myslel i na uniklou lišku a razantně jsem v duchu odmítal myšlenku, že by se snad mohla objevit znovu. Jistě ji pár dnů pěkně brnělo v kříži a pro jistotu loví již určitě v jiné části revíru. Opak však byl pravdou.

     Bylo něco málo před čtvrtou hodinou odpolední, když se na travině z čista jasna objevila liška.

Neviděl jsem i ani přicházet. Hned jsem v ní poznal svoji starou známou. Stála tam a očichávala kopečky krtin. Tudíž jsem si vše zopakoval, ale tentokrát jsem si dával větší pozor. Puška dosedla měkce na ušanku, kterou jsem si položil na břevno střílny. Tiše mlaskl napínáček, kříž puškohledu spočinul na kmotřině komoře. Výstřel zpečetil osud jedné nepolepšitelné lišky...

     Vlastně to byl lišák, a velice pěkný lišák! Kulka prošla jeho komorou a několik centimetrů nad touto ranou se přes hřbet táhl zahnisaný šrám od první kulky vystřelené před deseti dny. Byl jsem rád pěknému předvánočnímu úlovku i zážitkům s ním spojeným. Srnu jsem tenkrát sice nakonec neulovil, ale přesto jsem byl myslivecky o něco bohatší. Jen nikdy nevím, zda to tenkrát byla náhoda, nebo osud. Kdo ví...

František ŠARM

#Liška, Čekaná, Lovecké příběhy, Myslivecké zvyky a pověry, Příroda a myslivost,

V dálce štěká pes, slyším zahoukání sýčka a najednou i kviknutí divočáka. "Táto, už jdou." #Černá zvěř, Divočák, Diana bohyně lovu, Myslivecké zvyky a pověry

Na smluvený termín přijíždím k hájovně a po malém občerstvení po setmění odjíždíme do lesa. V lese je tma, i když měsíc měl již dávno svítit, obloha je pokryta mraky. Nejsme tedy moc nadšeni, ale přesto usedáme na posed v rohu lesní louky. 

Skupina černé v lese

Dívám se na syna, jen tak po očku, a je mi hezky. Sedí tu mladý člověk, lesák, myslivec, jak jsem si přece přál. Zavírám oči a vidím, jak jsme spolu kdysi chodili do lesa a jak se jako malý tříletý chlapeček na všechno vyptával. Batolil se za mnou, spadnul do potoka, brečel, byl celý zmáčený a můj černý pointer mu tenkrát olízal celý obličej.
Mezitím vítr zesílil a najednou jako na povel začalo hustě sněžit. Přeháňka jako na objednávku ustala a celá louka před námi byla rázem bílá. Vítr se utišil a je úplné ticho. V dálce štěká pes, slyším zahoukání sýčka a najednou i kviknutí divočáka. "Táto, už jdou." Proč mi to vlastně říká, copak jsem hluchej - přemítám jen tak pro sebe.
Na louku vyrazila tlupa divočáků. Beru potichu kulovnici a mířím na nejmenší sele, které bylo poněkud stranou. Lesem zazní výstřel, tlupa se rozbíhá na všechny strany. Po chvíli obhlížíme nástřel, divočák dobře barví a leží nedaleko. Vidím svého syna, jak ulamuje úlomek a s přáním "lovu zdar" mi jej předává. Je mi krásně. Jsem rád, že mi nevidí do tváře, přes víčka se derou do očí slzy. Ten malý hošík mi dnes blahopřeje k ulovení divočáka. Snad podle mého hlasu také poznal, jaké dojetí se mě zmocnilo.
Odvážíme úlovek na hájovnu. Otvírám dveře a jdu do světnice. Tam v rohu místnosti se rázem vztyčila postavička malého kloučka, který se ptá: "Dedo, čelil si pase?" Odpovídám mu, že střelil. "Pod, ukaž mi ho." Beru ho za sametovou ručičku, poskakuje po schodech a míříme do kolny. Chlapec divočáka obešel a povídá: "Dobá lána," a odchází v mém doprovodu domů. "Dedo, až budu velikej a ty stalej, dás mi fintu?" "To víš, že dám." "Já budu taky čílet zajíce a pasata.". Znovu se mi rosí oči, ale to ten malý vůbec nevnímá. Snad je to dobře, vždyť dědovi je hezky, má nového myslivce. 

Víc než kdy jindy si člověk znovu uvědomí - vždyť nová generace je tu za nás, a to je dobře.

Stanislav Čech

Lovecké příběhy, na loveckých stezkách. Co víme ještě o lišce? Liška, Lovecké příběhy, Lovecké stezky, Myslivecké fotografie, Myslivecké zvyky a pověry, Názory myslivců

Liščata

Myši i v těch nejlepších myších letech tvoří cca polovinu liščí stravy 

I když jim myši nejvíc chutnají. Krom drobné lišky milují třeba žížaly, chrousty, kobylky, žáby, veškeré ptáky a jejich vajíčka. V číslech je to ročně 6-8 tisíc hlodavců, a 10 000 jedinců hmyzu na jednu lišku.

Jedno z lidových pořekadel říká, že spíše ovce vlka sní, než přelstíš lišku.  Je to velmi jednoduché, liška půjde vždy po spádu. Nutností je naprosto potichu přijít na štont, a v dobrém větru. Liška neuvěřitelně dobře slyší, sluch je její nejdůležitější smysl. Je prokázáno, že slyší i žížalu v podzemí - ten zvuk, který vydávají štětinky na těle žížaly při prodírání podzemními chodbičkami, navíc naprosto přesně lokalizuje místo, odkud zvuk přichází.

Proto i tiše se pohybujícího člověka dokáže uslyšet i na 100 m v tichu a bezvětří. Spády lišky jdou po zkušenostech poměrně přesně odhadnout, a pokud si nevíte rady, tak až na sněhu je určitě odhalíte. A nehledej ji jen v houštinách, tam jen když prší a fučí. Jinak spíše stařina, zarostlé meze, ostrůvky v polích, a to i velmi malé. Tam, kde nechodí lidi se liška rozvaluje i jen mezi kameny, toho krytu když je hezky moc nepotřebuje a má lepší přehled. Ty, co zaléhají v lese jsou v pěkném počasí na pasekách, málo zarostlých stráních a tak. Nory opravdu minimálně, spíše lišky, než lišáci, myslím si, že někteří lišáci krom kaňkování, velmi silných mrazů a vichřic na podzim do nory nevlezou.

Zdroj: myslivecke-forum.cz

#Liška, Lovecké příběhy, Lovecké stezky, Myslivecké fotografie, Myslivecké zvyky a pověry, Názory myslivců, 

POSLEDNÍ HRYZ. Vyhlížíte toho svého srnce? Poslední hryz a tradice. Úctu si zaslouží veškerá zvěř i netrofejová. Myslivecké zvyky a pověry, Lovecké příběhy, Myslivecké tradice.

Pocta ulovenému srnci a poslední hryz

Zvyk má velký etický a morální
význam,

 je to pocta zvěři, přírodě, zamyšlení nad koloběhem života a k tomu je vhodné, aby ulovená zvěř měla ještě srdce... 

A ne stát později nad „vykuchaným“ kusem, odpleceným, zakolíkovaným s roztaženým hrudníkem.
Je otázkou, kdy dávat poslední hryz, před postáním nebo po. Obojí je možné, ale podle mne lépe před stráží u zhaslého kusu, pro­tože je to také hezký akt úcty ke zvěři, akt myslivecké etiky. Jelikož je ale většinou v takovém okamžiku lovec u uloveného kusu zcela sám, záleží především na jeho morálce a citu, na tom, jak silně si uvědomuje pouto s přírodou, úctu ke zvěři a jak sám dokáže emočně prožít okamžik završení úspěšného lovu.
Z toho logicky vyvozuji i závěr, že chceme-li se chovat eticky a morálně, nebudeme přece hned trofej osahávat, kus zpracovávat a vyvrhovat, ale necháme v klidu a osamění doběhnout všechny emoce, projdeme jakýmsi uklidněním, kdy si znova promítneme všechny okolnosti lovu, kdy v tichu postojíme a necháme si projít vše, co jsme bezprostředně zažili. A až poté nastane čas na pragmatické starosti spojené s posouzením a ošetřením uloveného kusu.

- Já jsem ale poslední dobou v této záležitosti dost pesimistický, zvláště když vidím, jak dochází opět k opačnému jevu, k přechodu od myslivosti k pouhému lovectví. Jak mnozí noví nájemci honiteb jsou především lovci a cílený chov zvěře a podstatu poctivé myslivosti málo chápou. Hlavně rychle a snadno ulovit, získat co nejsilnější trofej nebo co nejvíce zvěřiny, zažít spíše sportovní výkon a adrenalin pouhého lovu. Je mi z toho někdy hodně smutno.

Ze Slovníku myslivecké mluvy Jaromíra Kovaříka by se dalo dokonce odvozovat, že stráž u zhaslého kusu náleží jen trofejové zvěři (= poslední pocta ulovené trofejové zvěři). Dovolím si polemizovat, že úctu si zaslouží veškerá zvěř, i netrofejová (poslední hryz či zob přece také dáváme „netrofejové“ zvěři).

Takže mi dovolte malé resume na závěr. Asi není až tak důležité KDY, ale ZDA vůbec! Je asi jedno, kdy budeme stát stráž u zhaslého kusu, zda hned, nebo až po vyvržení. Hlavně, že na tuto krásnou tradici nikdy neza­pomeneme.

#Myslivecké zvyky a pověry, Lovecké příběhy, Myslivecké tradice, Lov, Lovecké právo

Ulomené větvičky jehličnaté či listnaté dřeviny, symbolizují spojení myslivce s přírodou. Lovecké právo. První kule, poslední brok. Myslivci připíjejí na zdar lovu a myslivosti levou rukou.

Černá zvěř

ÚLOMKY

Úlomky, ulomené větvičky jehličnaté či listnaté dřeviny, symbolizují spojení myslivce s přírodou. Je jich několik druhů a používají se při různých příležitostech. Nejčastěji se používá tak zvaný třívýhonkový úlomek, to jest koncové rozvětvení větvičky o třech výhoncích. Jeden takový úlomek vsune lovec trofejové zvěři do svíráku - u srstnaté zvěře, do klovce - u pernaté zvěře. Jde o symbolický poslední hryz či poslední zob rodné honitby. Existuje přesný výčet zvěře, u které se jí vzdává takto poslední pocta, v naprosté většině je to zvěř, spárkatá. Dravé zvěři se tento úlomek nedává. Druhý třívýhonkový úlomek si úspěšný lovec vetkne za klobouk na znamení úspěšného lovu. Další druhy úlomků - jednovýhonkový a pětivýhonkový - se používají dnes již zřídka.

ZÁLOMKY

Od úlomků nutno odlišovat zálomky. Jejich používáním se lovci dorozumívali jako němou mysliveckou mluvou již v dávných dobách. Nezasvěcení těmto znamením nerozuměli. Zálomky jsou rovněž větvičky uříznuté, ulomené, někdy pouze nalomené či zalomené, kterými značíme určitá místa jako například stanoviště lovce, nástřel, tedy místo, kde stála zvěř v okamžiku výstřelu, upozorňující na nějaké zařízení, něco přikazují či zakazují. Větvičky bývají různé velikosti, rozličně upravené, vše to se řídí stanovenými pravidly.

Při osamělých lovech se setkáme se dvěma mysliveckými zvyky či pojmy. Názvem "lovecké právo" se rozumí jedlé vnitřnosti spárkaté zvěře neboli drob. Patří tomu, kdo ulovenou zvěř vyvrhl, tedy střelci nebo průvodci. Poslední poctou ulovené zvěři je "stráž u zhaslého kusu". Jde o chvíli pozdržení se u střelené zvěře a zamyšlení, o okamžiky splynutí s přírodou, kdy lovec znovu v duchu prožívá úspěšný lov. Tento zvyk má kromě morálního i praktický význam, kus může totiž vychladnout. Na ulovenou zvěř při fotografování nesedáme, ani na ni neklademe nohu.
Při společných lovech platí zásada "první kule, poslední brok". Střílelo-li například na divoké prase více lovců, je kus přiřčen tomu lovci, jehož zásah zvěř smrtelně zranil, byť se i kus nesložil v ohni a musel být proveden dosled. Tato rána se považuje za "první kuli". Nemusí být první v pořadí, jestliže zvěř byla předchozími zásahy jen poraněna. Další případné zásahy - po "první kuli" - mohou být jen rány dostřelné. "Poslední brok" při honech na drobnou zvěř znamená, že úlovcem složené zvěře je poslední střelec, který na kus střílel a po jehož ráně se kus složil, zhasl. Nečítá se ovšem takzvané "střílení do hrobu" na zvěř již zhasínající.

Po ukončení honu tedy společného lovu na drobnou zvěř se může pořádat poslední leč. Jde o přátelskou schůzku všech účastníků honu spojenou s pohoštěním. I v jejím průběhu se dodržují některé myslivecké zvyky.

Jak známo, myslivci připíjejí na zdar lovu a myslivosti levou rukou. Důvod tohoto zvyku není dosud objasněn, pravděpodobně pochází z barokní doby, kdy byla zaváděna řada dalších loveckých ceremoniálů. Při štvanici, nebo parforsním honu drželi v pravicích jezdci na koních otěže, psovodi vodítka smečky psů, přípitek se pak musel přizpůsobit, číše se držela levicí. Ostatně levá strana těla, kde je umístěno srdce, byla vždy považována za významnější, čestnější.

Na poslední leči zazní myslivecké písně, nechybí myslivecký humor a myslivecká latina. Sklon k obohacování a romantizaci zážitku není nikde tak zakořeněn a vyjádřen jako v nejstarším zaměstnání člověka, v lovectví. Myslivecká latina je slovní či výtvarné zobrazení lovu, lovce, zvěře, která více méně neodpovídá skutečnosti, ale na první pohled se nejeví jako nepravděpodobné. Nesmí tradovat pověrečné představy, zakrývat vlastní chyby, sloužit vychloubačství. Myslivecká latina nemá mít jiný účel, než potěšit, pobavit, udělat jiným radost. Má být proto výtvorem z pravdy a snu, z reality a poezie.

Někdy se při poslední leči koná též "myslivecký soud". Trestá žertovným způsobem účastníky honu, kteří se dopustili přestupků proti mysliveckým zvykům.

K mysliveckým zvykům v užším slova smyslu počítáme ještě "přijímání mezi myslivce" a "pasování na lovce".

#Pravidla lovu srnčí zvěře, Myslivecké zvyky a pověry, Lovecké stezky, Lovu zdar!, Způsoby lovu a historie, Společné lovy, 

To je mé vyznání jedný zrzavý liščí holce. #Liška, Naše domovy a chalupy, Názory myslivců, Myslivecké zvyky a pověry, Instinkty a pudy, Lovecké příběhy, Příroda a lidé, Žít ve svobodě

Jednoho dne se vrátíš

..... mé vyznání jedný zrzavý, liščí holce.

Stál jsem u nové kazatelny, na zarostlých loukách u Rozprechtického rybníka, na místě kde se nám minulý týden ztratila na procházce náš mi...láček liška Mína, o kterou jsme se odmalinka starali, když jí mámu přejelo auto.

Mrzlo, až praštělo a noční obloha zářila miliony hvězd. Stál jsem tam na sněhové pláni a přemýšlel kde asi je a jak zvládne život v divočině. Když jsem zavřel uslzené oči, protože i chlapi umí plakat, přehrála se mi v mysli celá ta doba, kdy byla u nás. Zase jsem viděl její první krůčky v obýváku, její seznamování s naším jezevčíkem Dennym, její zlobení a překusování kabelů, její radost když pro ní manželka Soňa, která se stala její adoptivní a nesmírně obětavou mámou, přišla do kotce a brala jí každý večer domů. Zase jsem cítil její hebký kožíšek, co jsem rád hladil a slyšel to její mručení, když mi spala za počítačem a nechtěla být rušená. Prostě všechno co k ní patřilo.

 Jsem myslivec a lišky jsem dříve lovil, protože lišky se prostě loví a berou jako škodná, jsem ale myslivec, který vidí spoustu věcí i jinak.

Jsem totiž myslivec, který se snaží myslet. A třebaže zvěř lovím, nesmírně si jí vážím, mám jí rád, a když se ocitne v nouzi, dokážu jí pomoci, když to jde. Stejně tak tomu bylo i s naší Mínou. A ona, třebaže nikdy nebyla ochočená, tak jak to na fotkách vypadalo, nám naší péči a lásku vrátila stejnou a možná i mnohem vyšší měrou nežli jsem dokázal pochopit. Díky FC se stala velice populární a žádanou na focení, do různých, reportáží v televizích, rádiích, tiskovinách a její hvězdička se dostala až do TV Show a filmu. Za celou tu dobu co jsme s ní jezdili po různých akcích a pohybovali se mezi stovkami lidí a dětí nikdy nikoho nekousla, vždy se nechala od cizích pochovat a dokázala na stovkách dětských tvářích a nejenom těch vykouzlit úsměv a štěstí. 

Liška v borovém lese

Spousty z vás bavila tady na fc a všude tam kde se objevila. A dokázala dokonce i to, co nedokázal nikdo z mysliveckých pohlavárů už řadu let a totiž to, že se spousta lidí od té doby začala koukat, jelikož jsem myslivec i na myslivce v lepším světle. Zamilovala se do ní manželka, naše děti, vnouček Matyáš, jezevčík Denny, jakovlk Jony a samozřejmě i já….No a najednou tu není, najednou je pryč a tak nám prostě chybí. Bolí to a bolet ještě bude, ale my víme důležitou věc, a to, že třebaže jsme jí poskytli a snažili se vytvořit domov, tak skutečně doma je až teď. 

Je zpět ve svém lese odkud přišla a kam opravdu patří. Tak jsem tam stál pod tou noční klenbou a zase se mi řinuly slzičky po tvářích, když jsem jí do té bílé tmy nahlas povídal na co si má dát všechno pozor, kam nemá chodit a kde má žít a také to že jí mám rád a že se může kdykoliv vrátit. 

Když jsem kráčel k autu tak se z hloubi lesa ozvalo štěkání lišky…zrovna probíhá kaňkování, liščí námluvy, tak snad už našla i ona tu svou liščí lásku. Došel jsem po křupavém a jiskřícím sněhu k autu, nastartoval a z Country rádia se ozvala píseň….Jednoho dne se vrátíš…Jak příznačné k tomuto okamžiku. Ano, když budeš chtít vrať se Míno a když né, tak věz, že jsi jednoho myslivce hodně změnila a že už navždy zůstaneš v jeho srdci.

Jmenuji se Petr Slaba jsem myslivec a toto je mé vyznání jedný zrzavý, liščí holce.

#Liška, Naše domovy a chalupy, Názory myslivců, Myslivcův sen, Myslivecké zvyky a pověry, Instinkty a pudy, Lovecké příběhy, Pohádka O chytré kmotře lišce, Příroda a lidé, Žít ve svobodě

Lovecké video na divočáky s perfektním zvukem i obrazem Bow Hunting Wild Boar -- Bill's Hog Hunt

Černá zvěř v zimě na krmelišti

Myslivecké zvyky a pověry: Začneme o lišce, ale  shlédnete i skvělé video z lovu divočáků pomocí techniky luku a šípu.

Liška je lidu vzorem chytrosti a prohnanosti. Říká se o chytrém člověku, že je liška, lišák, liškou podšitý a p. Liška nosí děti z lesa, ale o tom, kde je bere, nepovídá lid ničeho.Skolí-li liška v létě, bude pršet. Hlas lišky nazývá lid správně "skolením". Také způsob jejího lovu zná, a chce-li naznačiti plížení, říká "krade se jako liška".

Liščí spády značí se jako tajné cesty.

Pokračování článku a lovecké  O lovu černé zvěře lukem a šípem je zde.

Hledej na You Tube! Zásady.