Černá zvěř, Divočák, Lončák, Lov a myslivost, Příroda a myslivost, Lov na prase, Les, Rytíři lesů

ČERNÁ ZVĚŘ V LESE

NA ČEKANÉ - sociální sítě s příspěvky a sdílení...zbraně google nebere jen dekorace s pejsky - jak tedy? Jak na to?, Kulovnice, Lovecký pes, Myslivecké fotografie, Pes přítel myslivce, Příroda a myslivost

Na čekané pod stromem

Jak vytvořit efektivní příspěvky

Příspěvky, které jsou krátké, názorné a vytvořené pro správný okruh uživatelů mají tendenci získávat víc označení jako To se mi líbí, komentářů a sdílení. 

Pokud například váš cílový okruh uživatelů tvoří většinou ženy určitého věku, můžete zveřejnit příspěvky, které budou působit konkrétně na ně.
Můžete vytvořit nabídku nebo příspěvek s událostí nebo na své stránce jen zveřejnit rychlou aktualizaci, abyste zůstali ve spojení s lidmi.

V českých lesích se používají krmítka vysoká, protože krmíme převážně zvěř srnčí a jeleny.

Nízká krmítka jsou pro zajíce a bažanty, kteří se ale ve větším množství vyskytují hlavně na Moravě. Zvěř se pase ráno a večer. Krmení doplňujeme dle potřeby během dne.

Důležitým doplňkem je sůl, která se dává... 


Lovecký pes, Pes přítel myslivce, Jak na to?, Myslivecké fotografie, Kulovnice, Příroda a myslivost

Srnec a fotograf. Wild Nature.

Rád se fotografuje - srneček WildLife, V přírodě....

MYSLIVCI: Prasata prostě v naší honitbě nepotkáme

Prasata rychle v lese ubyla, přestěhovala se do měst a parků 

Kňouři v zimě

Má boj, který v podstatě vyhlásil stát prasatům, své výsledky? 

Zřejmě ano. Někteří myslivci si stěžují, že nyní už divočáky prakticky nepotkají, a tak vlastně myslivost ztrácí svůj význam. Alespoň co se týče vrcholu myslivecké péče o zvěř, která končí odměnou v podobě lovu.

Prasata prostě v naší honitbě nepotkáme. Regulace zkrátka udělala asi své. Když se můžou lovit všechny kategorie zvířat včetně bachyň, je logické, že se to projeví na populaci prasat. Pro nás je to v podstatě úpadek myslivosti - nemáme divočáky, jelení zvěř v naší honitbě v mírných zimách není, srnčí končí pod koly aut na silnicích, a tak k lovu zbývají jen kachny, které si na rybníku vysadíte a staráte se o ně.

 O drobné zvěři, jako je bažant a zajíc, není ani třeba mluvit. Ti prostě nejsou dlouhé roky.

MYSLIVCI PŘIKRMUJÍ A na srnčí zvěři je to znát...ale zima a hlad se ještě dostaví

Podzimní obrázek z přírody a zvěře

Proč ukončit život srnce či jelena, divočáka či muflona, nebo zajíce či bažanta.

Lov na prase divoké

Než se zvěřina dostane na prostřenou tabuli, někdo ji musí ulovit

Tedy ukončit život srnce či jelena, divočáka či muflona, nebo zajíce či bažanta. Tím někdo je v případě pravé zvěřiny (tedy zvěřiny ulovené v přírodě, kde má zvěř přirozenou a pestrou potravu, což zřejmě farmové chovy ani při těch nejlepších granulích a krmných směsích nenahradí) v lepším případě myslivec. Myslivec je ten, který smrtící ranou ukončí život zvířete, ale i ten, který umožní chutný gastronomický zážitek společnosti.

Myslivec většinou ani konzumenty na konci této řady nezná, stejně jako konzument nezná onoho lovce. Dojde-li však ke kritice, ta bude padat na hlavu myslivce, konzument je vlastně nevinný, neboť on přece nestřílel a nezabíjel. Tak to v naší společnosti funguje už delší dobu. Smrtící mašinérii porážek jsme uzavřeli za zdi jatek a maso už pak jako každé další zboží lákavě nabízíme ve výkladních skříních. Někteří z nás ale tuší, co se v těchto masokombinátech odehrává a tak vepřové či hovězí maso nekonzumují. Když už nějaké to maso musí mít, tak drůbeží. Jenže!

I tomu božímu kuřeti musí někdo ukončit jeho dnes již počítačem řízený život. Takže zase nějaký ten smrtící kombinát. V těchto případech ale viníka nehledáme, maso, ať již červené nebo bílé, prostě do lidské potravy patří a řezníka nelze označit za vraha. Dělá přece svoji práci, za což mu i platíme. To ale neplatí u myslivce. On přece zabíjet nemusí a za to, že zvěř usmrtí dokonce platí. Nemá cenu probírat, jak a kolik.
Nedávno jsem četl zajímavou teorii. Podle ní je konzumace masa oprávněn pouze ten, kdo dokáže to či ono zvíře zabít a připravit. Když se nad tím zamyslíte, má to svoji logiku a také historii. Na začátku měl maso skutečně jen ten, kdo dokázal maso ulovit. Lov a zabíjení zvířat se stalo součástí lidského života, později se přidal i chov zvířat. Přiznejme si, že v mnoha případech opět pro potřebu získat maso.
Smrt zvířat se stala nezbytnou součástí lidského života. Babička sice oplakala svého psíka, ale s klidem usekla kuří hlavu, protože přijeli mladí z města a není nad slepičí polévku.

PŘÍHODY Z LOVECKÉHO BATOHU

S myslivci se toulám od svých patnácti roků 

Liška na lovu myší

Tedy nějakých čtyřicet tři let! Za tuto dobu jsem vystřídal spoustu oblečení, obutí, nožů, dokonce i zbraní a dalekohledů. Jen to jediné, co mě stále provází po mých loveckých cestách, je batoh. Ten starý, první, sice samozřejmě dnes používám jen na roznášení krmení pro zvěř, a ten nejnovější na hony a jiné toulky přírodou. Ale přesto ten první má své kouzlo a nějak mne inspiroval ke vzpomínce na následující lovecké epizody. Ta úvodní má spojitost se „starým pánem“. Sedmdesátá a osmdesátá léta, vy starší mi jistě všichni dáte za pravdu, byla bohatá na drobnou zvěř. Ale nejen na ni. I ostatní zvěře bylo jaksi hojně. 

V těch časech jsem byl členem Mysliveckého sdružení Ždánský les. Bylo to v jednaosmdesátém roce na jaře, tehdy jsme zrovna slavili Josefa, a někdo si vzpomněl na sluky. V tom roce přilétly velmi brzy a tah byl překrásný. Ve společnosti seděl velmi příjemný a oblíbený Bohoušek Lánský, co dnes již loví ve věčných lovištích. Chvíli nás poslouchal a pak si přisedl ke mně. Požádal, zda by se na ty sluky nemohl vypravit s námi, že je ještě nikdy v životě neviděl. Znal jsem ho, coby starého a dlouholetého myslivce, proto mne jeho prosba poněkud překvapila. Hned jsem však lov bez váhání zorganizoval a v pátek navečer jsme se s kamarádem Milanem Konečným, už také, žel, není mezi námi, pro Bohouška stavili u něj doma a společně vyrazili k nedalekému lesu. Jak jsme záhy zjistili, nebyli jsme jediní, které les toho dne lákal. 

Když jsme dorazili na místo, seděl tam již na pařezu doktor Kylián, kterého jsme všichni přátelsky oslovovali jen „doktore“, bez příjmení, a také Standa Čermák. Po krátkém „plku“, jak se u nás říká „pokecu“, jsme se rozešli na různá stanoviště. Bohouška jsem si postavil tak, abych na něj dobře viděl a mohl mu v případě potřeby nějak pomoci. Byl to přece jen již „starý pán“. Když usedal na svou koženou skládací hůl, všiml jsem si, že je pěkně ustrojen, jako na slavnostní, reprezentační hon. Byl to překrásný večer. Seděli jsme na pařízcích v holisku, za zády nám v tichém větříku šelestila suchá dubová mlazina a před námi se odvíjela pohádková scéna zapadajícího jarního Slunce. S přicházejícím soumrakem každý z nás, a jistě i jinde mnoho dalších kamarádů v zeleném, očekávalo okamžik, kdy sluky přiletí. Ptačí koncert pomalu vrcholil trylkováním červenek na modřínovém výstavku. Ještě se sem tam ozval něžný tlukot brávníka, když padla první rána a hned za ní druhá! To Standa a doktor přivítali posly jara svými rychle hozenými výstřely! I já jsem uviděl, jak kvorkající kohoutek přetahuje nad mlazinou podél spokojeně sedícího Bohouška! Vzápětí letěl druhý, ale opačným směrem! Na druhé straně houštiny padaly další výstřely. To jsem již nevydržel a přikrčený se co nejtišeji dostal k Bohouškovi. „Proč nestřílíte?“ Ještě dnes, po letech, vidím ty jeho oči a slyším hlas, který se nevinně zeptal: „To byly sluky?“

 Vtom přilétla třetí, ale byla mimo úspěšný dostřel. A pak to přišlo. Kvorkání jsem zaslechnul za zády. Kohoutek letěl přímo na nás. „Střílej,“ křikl jsem na něj bez ohledu na věk a úctu, kterou jsem k němu pociťoval. Bohoušek rychle zamířil, nechal si ho mírně přelétnout doprava a zmáčkl spoušť... Po ráně pták značil, ještě chvíli plachtil vzduchem a pak se zlomil do houštiny. Po chvilce hledání ležel u starého uhnilého pařezu zhaslý, překrásný kvorek. Přistoupil jsem k Bohouškovi a spolu s úlomkem mu blahopřál k úspěšnému lovu. Cítil jsem jeho roztřesenou ruku z právě prožitého okamžiku. Tehdy jsem to viděl ještě mladýma očima, až dnes, po létech vyzrání teprve cítím to, co prožíval kdysi on. ...úplně se setmělo. V ovzduší byl cítit zvláštní pach starého, po zimě zetlelého listí, který se již mísil s vůní jarem probouzející se trávy, v některých místech nasycené dechem fialkově zbarveného lýkovce. Bohoušek pyšně nesl svého kohoutka, který kdesi, daleko od svého domova, ukončil ve svém svatebním, vášnivém letu svou životní pouť. Byli jsme všichni plni dojmů z rašícího jara, po němž do dnešních dnů zůstala jen vzpomínka na „starého pána“. 

 Druhá epizoda z mého loveckého batohu je ještě o pár let starší.

Psal se rok šestasedmdesátý a ten byl na moje lovecké zážitky mimořádně bohatý. Především ve vztahu ke škodné a speciálně těm narezlým potvůrkám, které mi nikdy nedaly spát. Dodnes, jak nějakou zahlédnu, nedám si pokoj, dokud ji nedostanu. Tenkrát jsem šoulal v úseku, kterému se říká Oborníkův kout. Vlastně je to úzká louka hluboko v lese, věčně zarostlá buření a ve svém konci osázená do krátkých sečí mladou smrčinou. Kolem se táhnul přirozený nálet listnáčů všeho druhu. Ve středu louky bylo několik mokřisek, tedy ideální místo pro častý výskyt vysoké a černé zvěře. Zhruba z jedné poloviny byla tato lokalita lemována vrstevnicovou cestou, nad kterou se zvedaly příkré stráně porostlé nádherným bukovým lesem. Světla pomalu přibývalo s ránem, když jsem usedl na skládací hůl. Záda jsem opřel o mohutný buk a pozoroval probouzející se jarní les. Ani nevím, jak dlouho to trvalo, když se kdesi ve stráni nade mnou varovně ozval kos. „Cik, cik, cik, cak, cak...“ 

Po obědě (Liška obecná)

Pozvedl jsem dalekohled a kousíček po kousíčku monitoroval okolní les. Najednou mne upoutal velký, světlý pařez..., ale on to pařez nebyl! Byla to velká liška! Nápadně světle vybarvená, ale nezvykle velká. Seděla a pozorovala okraj louky, možná stejně, jako já. Jen jsme o sobě vlastně nevěděli. V zlověstném tichu jsem pomalu zvedal do ramene kulovnici. Cvaknutí... a nic! Zapomněl jsem do komory zasunout náboj!
Pokusil jsem se to napravit, ale úkon byl příliš hlučný. Nenávratně mi zmizela za hřebenem. Setkání s mohutným liščím chlapákem mi nedalo spát. Chodil jsem do úseku ráno, večer, v noci, pořád ale nic. Na mohutné stopy jsem však přicházel téměř při každém šoulání. Přišla zima s mohutnou sněhovou pokrývkou, když jsem se s liškou konečně setkal znovu. Tentokrát jsem neváhal ani vteřinu a rychle střílel. Bác! Půl metru před zvířetem vylétl gejzír sněhu a ono mi jen na pozdrav zamávalo bílým květem na oháňce. Zavřelo se za ním smrčí. Nechápal jsem, proč jsem chybil. Nu což, budeme spolu zápasit dál. Třeba jsem chytil stéblo bodláku, v puškohledu neznatelnou travinu, větvičku, možná mi ruku rozechvěla nervozita, kdo ví... Po lišce jako by se slehla zem. Uplynulo léto i podzim následujícího roku. 

Tehdy jsem si koupil troják, po kterém jsem dlouho toužil. Merkel dvanáctku, 7x65 R. Nádherná zbraň! Se zbraní jsem začal úspěšně lovit. 

Do Vánoc jsem mimo jiné ulovil šest lišek. Jen ten můj známý, ranní tulák, zmizel. Ani stopy, tak silné, jak měl on, jsem nikde neviděl. Čas běžel, týden jsem za týdnem a pomalu se blížilo nové jaro. Jednou jsem tak scházel táhlým obloukem svážnice, aby se mi otevřel pohled na protější stráň ozářenou prvními ranními paprsky. Na pokraji houštiny jsem zaregistroval pohyb. Nepatrný, ale pohyb. Automaticky jsem hodil troják do ramene a optikou prověřoval její okraj. Je to jen sen, halucinace, nebo skutečnost?
Liška, ONA, silná, světle vybarvená, krásná, mohutná, vyšla na volné prostranství, bez obav, na brokový dostřel. „Nemohu se mýlit,“ pomyslel jsem si. „Je to ona!“ Ten postoj, překrásná, bílá náprsenka, široká hlava a oháňka jako sloup, zakončená výrazným květem! Hřbet i boky prošedivělé, trochu znak stárnutí. Zamířil jsem a v tu chvíli se na mne zvíře podívalo jako uhranuté. Ani nevím, co mně to napadlo. Pomalu jsem sklopil zbraň. Sundal jsem klobouk, a vůbec, nevím, co mne to napadlo, zamával mu. Neodskočil, jak to zrazené lišky dělávají. Jen volným klusem běžel do hrubého stojáku, kde se chvilku zastavil a ohlédl, než mi navždy zmizel ve stráni. Víc už jsme se nikdy neviděli... 

Hlavní hrdinkou mého posledního příběhu z loveckého batohu byl zlatý jezevčík hladkosrstý, rodu ženského a jménem Besina. Náš hospodář Vlastík Dohnal měl již starou fenku irského setra, byla po úraze a prodělala náročnou operaci, a aby nebyla ve stáří osamocena, pořídili jí s manželkou mladší společnici - Besinku. Ta žila naprosto jako nelovecký pes, převážně v domě a s přírodou došla do styku jen při běžných rodinných vycházkách. 

Potom se však odehrála příhoda, která změnila její dosud poklidný, domácí život. Jednoho krásného rána, koncem pozdního jara, mi volal hospodář. Střelil srnce. Když přišel k němu, zvedl se a belhavým krokem odběhl do lesa. 

Těm končinám říkáme Hájek. Dohledávka by zde nejspíše byla bez psa hodně složitá, srnec by mohl zatáhnout, a tak si vzpomněl na Besinu. Prý zůstane na nástřelu a já se mám pro jezevčíka zastavit u nich a přijít mu na pomoc. Tak se také stalo. Hospodářova dcera Hanička mi sice pejska dávala nerada, ale poté jsem hned uháněl na „místo činu“. Na nástřelu bylo barvy dost. Vlastík převzal svého psa, vedl ho na řemenu. Jezevčík nás s nebývalou vervou táhl do lesního porostu. Besina vášnivě lehla do náletu. Hůře jsme na tom ale byli my. Terén byl natolik nepřehledný a členitý, že jsme psa nebyli schopni následovat. Proto jsme se rozhodli, že akci přerušíme, já předstoupím po svážnici do Hájku pod Červený kopec a Besinku pustíme na volno po stopě poraněného srnce. 

Předpokládali jsme totiž, že ten se bude snažit dostat dolů ke studánce a kališti plnému vody z prvních jarních dešťů. Sotva jsem zaujal své místo, tak jsem slyšel Besinu, jak zvonivým hlasem hlásila a brala stopu. Náš předpoklad byl nejspíše správný. Ve stráni pode mnou zvedla srnce z lože, krátce ho hnala, vzápětí předběhla a suverénním způsobem zaštěkávala na místě. Bál jsem se vystřelit, abych ji neohrozil! Hospodář však za chvíli celý udýchaný dorazil, pejska odvolal a dostřelnou ranou srncovo trápení ukončil. Oba jsme měli radost z úspěšné a rychlé dohledávky, ale především z úspěšné práce Besiny, kterou to nikdo neučil, a přesto dokázala, že není „pokojový“ jezevčík.

 Srnec měl nízkou ránu na komoru, a přesto z nástřelu odešel. Nebýt Besinky... 

V mém loveckém batohu by se našlo ještě mnoho a mnoho příběhů z lovů i setkání s blízkými druhy v zeleném. Mnohé v něm ještě přibývají a snad i přibydou. 

Ale třeba až někdy příště...  JAN LEFKÝ

LIŠKA, FOX v přírodě mladá nezkušená. Zabíjení lišek všemi způsoby i pro zábavu problémy v myslivosti neřeší...

LIŠKA, FOX

Liška obecná 

je jednou z nejběžnějších šelem v našich honitbách. Aktivitu má převážně v nočních hodinách, některé lišky ji ale mohou mít obrácenou a o těch se tvrdí, že jsou potom více vázány na lov větších savců, hlavně zajíců a srnčat. S liškou se můžeme setkat prakticky ve všech oblastech, její původní nejvhodnější teritorium byly lesní komplexy a lesíky protínané zemědělsky obdělávanou krajinou. V současné době se ale stala liška stálým obyvatelem i rozsáhlých polních komplexů a ani ke stavbě hnízdních a zimních nor nepotřebuje roztroušenou lesní zeleň a nory si staví přímo uprostřed polních krytin, často využívá stohy slámy a nefunkční meliorační a závlahové systémy. Setkat se s ní můžeme na celém území republiky, včetně nejvyšších pohraničních horských komplexů.

Potrava:Jedná se o všežravou šelmu, která není specializovaná pouze na živočišnou potravu masitého charakteru. Ve velkém množství sbírá různý hmyz, hlavně cvrčky, různé větší brouky a larvy, vyhrabává hnízda čmeláků a vos. Nepohrdne ani dešťovkami a plži, kde má možnost loví i ryby, žáby a ještěrky. V době hnízdění ptactva ráda loví na zemi hnízdící ptáky (včetně koroptví a bažantů) a vybírá jejich hnízda.. 

Hlavní potravou jsou ale myšovití hlodavci, na polích a lukách hlavně hraboš polní, v lesních komplexech oba druhy myšic a lesní druhy hrabošů. Loví také všechny ostatní druhy savců až do velikosti srnčat, v době, kdy byl dostatek divokých populací králíků, byli liškou přednostně loveni. Kromě zajíců loví ale také ostatní druhy savců, kteří se v jejím teritoriu vyskytují, např. ondatry a nutrie, ale i lasicovité šelmy. Celoročně konzumuje i různou rostlinnou potravu. V době mléčné zralosti je to kukuřice a celé laty ovsa, dále zralé ovoce (hlavně jablka a hrušky), třešně a z lesních plodů hlavně borůvky, maliny, ostružiny a jahody.

A kdo zaplatí myslivcům škody? A co dělá myslivec v očích veřejnosti? Podívejte se, jaké škody si zemědělci a lesáci dělají sami! Nemělo by se zapomínat na zvěř - co se dělá pro ni?

Zvěř škodí zjara na zasetých polích,

JELEN  V ČERVNU

v létě na obilovinách a na podzim v kukuřicích. A kdo platí škody? Zase myslivci. Ale když myslivci chtějí problém řešit, domluvit se před setím nebo sázením, tak nemají šanci. Dostane se jim odpovědi: „Přece nebudete radit lesákům a zemědělcům jak mají hospodařit.“

Všichni dobře vědí, že se v lesích 30 let zpátky sázel převážně smrk, až v posledních letech se objevuje buk, dub, javor, jasan nebo jedle. Jenže to je pochoutka pro zvěř. No, a když máte takovou zasázenou paseku, která není oplocená, a která se dvakrát za rok prožíná nebo dokonce postříká postřikem proti plevelům, tak tam zůstanou jenom ty mladé stromky. A co ta naše zvěř má brát! Zase jenom ty stromky, protože tam nic jiného nenajde, i když ona by si dala třeba maliník, ostružiník, trávu nebo různé jiné lesní byliny.

A to samé je na zemědělských plochách. Zjara se zaseje pro zvěř atraktivní plodina, zvěř vyhladovělá po zimě ráda navštěvuje tyto plochy, v létě a na podzim ještě raději, protože začíná doba zrání. Jenže pak přijde sklizeň a po sklizni podmítka nebo orba. V dnešní době není žádný problém pro zemědělce za jeden den sklidit pole, a druhý den je zoráno. Ale co naše zvěř? Byla naučena chodit na pastvu do pole, to je zorané, proto se zdržuje v lese, ale žrát něco musí, tak dělá škody.

Začnou růst houby. V médiích se dokola opakují zážitky houbařů, nastane invaze houbařů, někteří i se svými domácími mazlíčky. Ale už se tam neříká, že zvěř je ve stresu, neustále je vyháněna a přebíhá z místa na místo - z lesa do polí, která jsou sklizená nebo zoraná, a nemá se kam ukrýt, takže - znovu do lesa. A začíná období, kdy zvěř nemá chvíli klidu. Mnoho zvěře padne na silnicích a dálnicích, které nejsou vždy oddělené plotem. Mnoho zvěře, převážně mladé, padne při sečení pícnin. Zkuste vyhnat mladá srnčata nebo zajíce z 50hektarového lánu jetele nebo vojtěšky. Ať děláte cokoli, vždy tam něco padne. Někdo se možná bude divit, ale v některých honitbách je to až třetina normovaného stavu, někde i více. A kdo zaplatí myslivcům škody?

Blíží se zima, zvěř by měla nabírat tukové zásoby, aby přežila zimu, ale ona je neustále rušena houbaři, takže nic nenabere. Nastane zima, houbaři zmizí, vystřídají je běžkaři na lyžích a jde to znovu. Stres, vysílení, zápal a pak úhyn. Všichni dobře víme, jaká byla ta loňská zima, kolik zvěře uhynulo, a už se blíží ta letošní. Jak dlouho to může takhle fungovat!

A co dělá myslivec v očích veřejnosti? Z médií se dozví, že se někdo postřelil, někdo opil nebo někdo něco upytlačil, ale ne, že se myslivci snaží domluvit se zemědělci, aby rozdělili velké lány biomasy, naseli meziplodiny a políčka pro zvěř, aby neváleli zjara jetele, aby nechali mezi polem a lesem pás zeleně. Jenže myslivec není vlastník, ten do toho nemá co mluvit, ten musí jen platit škody.

Podívejte se, jaké škody si zemědělci a lesáci dělají sami - třeba když navážejí hnůj na pole, které je zaseté nebo při přihnojování a postřikování polí. Vyjeté koleje, otáčení v lánu a přejezdy, ale "nedej bože" kdyby tam vrtali divočáci! A to samé je u lesů. Při těžbě dřeva, při stahování dřeva, skládkování. Mladé stromky poválené, staré odřené, to je všechno normální, ale jakmile zvěř něco okouše, tak myslivče - plať! Já vím, že při kácení a stahování dřeva se udělá škoda, že to jinak nejde, ale ta zvěř tam žije také odpradávna.

Myslím si, že jediné řešení je v tom, že naši vrchní funkcionáři z ČMMJ by se měli spojit s ochránci přírody a s ostatními orgány, kterým není lhostejný osud naší přírody a problém řešit se státní správou, s Ministerstvem zemědělství a Ministerstvem životního prostředí. Protože jen ti dokáží něco nařídit a potom také provádět kontrolu. Podívejte se, kolik se dělá v lesích cyklostezek a turistických tras, LČR postavily mnoho laviček, altánků, opravují studánky a dělají reklamu v televizi pro turisty. Je to všechno krásné, ale nemělo by se zapomínat na zvěř - co se dělá pro ni? Když z jedné strany lákáme turisty do lesa, tak je potřeba jim také ukázat: tam a tam můžete, ale támhle se nesmí. Tam je klidová zóna pro zvěř.

Na zemědělce by se mělo tlačit, aby rozdělili velké lány biomasy, obnovili meze proti erozi půdy, po sklizni naseli meziplodiny. Bohatě by stačilo 1 % ze 100 ha orné půdy. Zachovávat přírodní napajedla. Když chtějí meliorovat, tak ano, ale ať zachovají určitou část pro napajedla. Všimněte si kolik mokřin se zorá, zaseje, ale stejně se na nich nic nesklidí. Ptal jsem se zemědělců, proč se to tedy orá a seje. Prý by tam rostla lebeda a nebylo by to pěkné. Navrhoval jsem jim také, aby zaseli biopásy, že dostanou dotace. Kdo prý by to objížděl, že už takhle mají dost nerovných pozemků a ještě tohle, že mají pozemky, na které berou dotace a že by o ně přišli. Prostě když není chuť to udělat, tak to nejde.

A co zmůže myslivec bez pozemků? Stát by měl určovat, kterým směrem se budeme ubírat, zda chceme lesy bez zvěře, jen pro turisty a cyklisty, pole jen 50 - 100hektarové lány, obdělané až k lesům a cestám, bez mezí, keřů, trávy a stromů, ale i bez zvěře, drobného ptactva a drobných živočichů? Stát musí nastavit taková pravidla, aby vyhovovala všem, ale především přírodě. Dosud mají navrch lesníci a zemědělci a ti ostatní musí jen čekat, jak to dopadne. Věřím, že můj článek přispěje k zamyšlení těch, kteří mají chuť a hlavně možnost tyto problémy řešit. Určitě by to prospělo nejenom zvěři, ale i ostatním druhům žijícím ve volné přírodě, vzhledu krajiny, a hlavně přírodě!

Radek Sláma

KAM LANĚ CHODÍ PÍT...JELENI U VODY. Příroda a myslivost, Jak na to?, Myslivecká zařízení, Zvěř a počasí.

JELENI U VODY

NEDOSTATEK VODY

Období s omezenými srážkami v posledních létech se projevilo na dalším snížení početního množství drobné zvěře v mnoha honitbách. Nedostatek vody u spárkaté zvěře je příčinou její větší migrace.Hledání a konzumace zemědělských plodin s vysokým obsahem rostlinné vody má za následek zvýšených škod na porostech. Také ostatní volně žijící živočichové jsou vázáni na přístup k pitné vodě, proto jejich druhové zastoupení je možné spatřit jen v blízkosti vodních zdrojů.
K zajištění vody pro zvěř je možné přispět obnovením pramenišť, dále budováním umělých napajedel a také pěstováním plodin s vysokým obsah vody, které jsou zakládány tak, aby byla načasována jejich konzumace v suchém období.

Obnova pramenišť - je v současné době, při poklesu spodní vody, velmi problematická. Podaří se jen v málo případech. Zvláště v zemědělské krajině, po provedených celoplošných melioracích, je to velmi obtížné.

Budování umělých napajedel
Budování umělých napajedel pro spárkatou zvěř je možné tam, kde je trvalý přítok vody Napajedla se budují ve větším rozměru, aby měly mírný sklon k vodní hladině, nejlépe zpevněný štěrkem a pískem tak, aby zvěř nezapadala do bahna. Vodu je nutné nechat vyšetřit a v případě její závadnosti nádrž vypustit a provést asanační opatření. Vhodné je do přítoku vody vložit pískový filtr. Nejméně jedenkrát ročně provést očistu napajedla včetně okolí.

Dočasná napajedla pro spárkatou zvěř se budují jen v aklimatizačních, karantenních a přezimovacích obůrkách. Jejich vyčistění se provádí vždy po vypuštění zvěře.
Trvalá napajedla pro drobnou zvěř lze budovat v místech s trvalým přítokem vody a to jen malé velikosti, ale ve větším počtu. Přístup k vodě s malým sklonem je vhodné vyčistit od buřeně a trávy, aby zvěř i u vodního zdroje mohla jistit.
Jako přenosná napajedla pro drobnou zvěř se v současné době dají využit rozřezané pneumatiky, které mráz nepoškodí, ale špatně se čistí. Často se využívají přenosné drůbežářské napáječky a plastové mísy aj. Vodu je nutno stále doplňovat a zvěř si na tento zdroj vody brzy zvyká.

Náhradní zdroje vody pro zvěř
Pokud není zvěř zajištěna dostatkem pitné vody, je potřebné vytvářet plochy zelené píce s vysokém obsahem rostlinné vody, která je schopna v omezeném čase nahradit volně přístupnou pitnou vodu. Včas před sklizní obilovin a technických plodin založit políčka tak, aby porost měl alespoň 10 - 15 cm výšku, kde by zvěř měla potravu s dostatkem rostlinné vody, případně rosy, kterou porost udrží. Ihned po sklizni obilovin, předkládat drobné zvěři krmnou řepu, případně jiné dužinaté bulvy. Po žních lze doporučit založení zelených ploch pro zvěř (posklizňové směsky), které vydrží až do zimních mrazů - nejvhodnější je hořčice, krmná kapusta aj., které vydrží i mírné mra-zy.

Nutno upozornit, že u vodních zdrojů se soustřeďuje nejen užitková, ale škodná zvěř, proti které je potřebné učinit vhodná opatření. 

Jelikož jsou ale myslivci nejen ti, kteří se starají o zvěř, ale mají zájem i o krajinu jako takovou, měly by si vždy při obnově, zakládání a budování napajedel a umísťování dočasných napajedel uvědomit, že by takové místo mělo být v souladu s krajinou a svým provedením a estetikou by v krajině nemělo rušit. Jistá nenápadnost napajedla snad i zabrání návštěvě některých nenechavců, esteticky a citlivě zabudované zařízení v krajině naopak určitě potěší vnímavého turistu či náhodného návštěvníka.

VOSA JE LOVEC ULOVILA ZELENOU MOUCHU

VOSA JE LOVEC ULOVILA ZELENOU MOUCHU

Vosy (Vespoidea) jsou nadčeleď blanokřídlého hmyzu. 

Společnou charakteristikou je, že jsou to suchozemští, draví a často jedovatí živočichové. Jsou všežravci, živí se jiným hmyzem a dalšími členovci, ale i dřevem, nektarem, ovocnými plody i houbami. Někteří zástupci, např. čeledi mravencovití a sršňovití, tvoří trvalá nebo dočasná společenstva čítající až několik stovek tisíc jedinců.

 Mnozí z nich, např. čeledi sršňovití, hrabalkovití, žahalkovití, mívají žihadlo, orgán sloužící ke vstřikování jedu do oběti.

SVĚT MYSLIVOSTI JE PESTRÝ A UŠLECHTILÝ. Lov ve svobodném světě, Myslivecké tradice, Názory myslivců, Příroda a myslivost, Příroda a lidé

MUFLONÍ STÁDEČKO

V mysliveckém životě se setkáváme s tím, že někteří lidé považují chování myslivců, 

kteří vnímají a vnitřně prožívají všechny fyzikální a estetické vlivy přírody, mají k ní pozitivní citový vztah a jsou vyznavači a šiřiteli obdivu k jejím krásám, za naivní romantismus, měkkou zženštilost, přejemnělost a nedostatek mužnosti.
Najdou se i takoví, kteří se za to myslivcům posmívají, protože jim nevěří a myslí si, že oni vznešený vztah k přírodě pouze předstírají, neboť lovecká puška a láska k přírodě jim připadají naprosto neslučitelné. Jejich představa je taková, že mužnost, či jak se zpravidla říká chlapskost, u myslivce znamená vyvíjet takové lovecké úsilí, s nímž je, ve vztahu k živým výtvorům přírody, nutně spojena tvrdost, nemilosrdnost a drsnost, hraničící až s bezohledností a bezcitností. Tito lidé se značně mýlí.

Bohužel, jsou mezi nimi tu a tam i držitelé loveckých lístků. Je především musejí myslivci litovat. Litovat proto, že postrádáním vnímavosti a citlivosti k přírodě přicházejí o ono její kouzlo, které nabízí v podobě možností poznávat zblízka, důvěrně v přirozeném prostředí, bohatou rozmanitost barev, vůní, tvarů, pohybů a melodií, jejichž harmonie vyvolává u vnímavého pozorovatele pocity posvátného klidu, líbeznosti, půvabnosti, něžnosti, útulnosti a přívětivosti, až to vše hřeje u srdce. Někdy ovšem také pocity tajemného napětí, úzkosti z nezkrotné divokosti přírodních živlů, i obav z toho, jaké překvapení člověku připraví v příštích chvílích. Z toho se naopak srdce až svírá.

Uvedené osoby tak přicházejí o vzácné zážitky ze zvláštního působení přírody, která svými bohatými výtvory a harmonií jejich projevů zušlechťuje lidské srdce, lahodí lidské duši, povznáší ji, probouzí v ní zárodky romantismu a otevírá prostor pro jeho rozvíjení.

Zvláště, když myslivec může v malebných zákoutích svého revíru pozorovat kolem sebe zrod nových životů, růst mláďat, jejich radost ze života, a osobité obdivuhodné vlastnosti a znaky jednotlivých druhů zvěře. A také, když se vžívá do jejich konkrétních, jednotlivých osudů a snaží se jim pomáhat, aby žili bez strádání a utrpení.

Zmíněných "kritiků" - vidících v přírodě, včetně zvěře, zpravidla pouze ekonomickou hodnotu, a v lovecké pušce nástroj k jejímu dobývání, případně považujících zvěř ve volné. přírodě pouze za terč pro střelbu, se všechny ony blahodárné vlivy přírody nedotýkají. Oni je nevidí, neslyší a nepociťují, jdou jaksi mimo ně. To ochuzuje jejich život o prožitky krásna, ušlechtilosti a vznešenosti, o možnosti vychutnat je, těšit se z nich a duchovně se jimi obohacovat. Také je připravuje o podněty a otázky k hloubání o světě a v jeho rámci o hodnotách v lidském životě i o sobě samém. Atmosféra vyzařována přírodou si totiž vnímavé lidi, kteří s ní přijdou do bezprostředního styku, plně podmaní, a umožňuje jim vidět problémy lidského života v jasnějších konturách a v přirozenějších, patřičnějších hodnotách. Z této mnohonásobně opakované zkušenosti také vzniklo vyznání myslivců, že les je pro ně chrámem přírody. (M. Fabelová) To není pouhá slovní hříčka, nýbrž prožitý poznatek mnoha mysliveckých generací.

Bylo by ovšem nesprávné tvrdit, že k myslivcům chlapské vlastnosti nepatří. Nemůže být pochyb o tom, že patří. V současné době již je sice životní podmínky nenutí lovit za každých okolností, aby zajistili pro své rodiny potravu a tím i přežití, jak tomu bylo u pradávných lovců. - Je nutila potřeba zmocnit se zvěře tehdejšími primitivními prostředky k takovému způsobu lovu, který zaručoval úspěch jakýmkoliv způsobem. Podobné pohnutky na současné myslivce nedoléhají, avšak i v dnešní civilizované době se myslivci bez mužných vlastností neobejdou. Neobejdou se bez náročnosti i tvrdosti sami k sobě, ale i bez rozhodnosti, pevné vůle, houževnatosti, jistého sebeodříkání a obětavosti, někdy i statečnosti, myslivec při plnění svých povinností v revíru neobstojí. Musí překonávat různé terénní překážky, nepřízeň počasí, vynakládat značnou fyzickou námahu, řešit nejrůznější neočekávané situace, omezovat se v délce spánku, atd.

Protože myslivec má v rukou střelnou zbraň, sále se rozhoduje, kdy může a kdy nesmí stisknout spoušť. Jsou to ovšem chlapské vlastnosti jen zdánlivě, neboť i ženy jsou myslivkyně, a také plní ve společnosti různé role, dříve vyhrazené pouze mužům.

Vcelku tedy jde o zcela jiné vlastnosti než je drsnost, nemilosrdnost, hrubost, bezohlednost a bezcitnost. Jde o běžné fyzické a volní vlastnosti současného kulturního člověka, který není rozmazlený, ufňukaný, pohodlný a zbabělý - uplatňované v myslivosti.

Uvedené vlastnosti však nejsou v rozporu s tím, že myslivci jsou milovníky přírody, obdivovateli jejích krás, a že se chovají ke všemu živému ve volné přírodě citlivě, s úctou a důstojností. Právě naopak, uvedené estetické a mravní hodnoty a osobní vlastnosti tvoří neoddělitelné, vzájemně propojené stránky myslivcova vidění, cítění a jednání v přírodě.

Můžeme říci, že moudrý a střízlivý pohled a vztah k přírodě dnešního kulturního člověka, který je s přírodou srostlý, chápe její vnitřní procesy, soucítí se všemi živými tvory, neboť si uvědomuje, že je jedním z nich, je takový pohled a vztah, do něhož se plně promítá jak rozumová, tak i pozitivně citová složka jeho osobnosti. V jeho praktickém jednání se tyto složky projevují v jednotě a ve vyvážené míře.
Tak to je i u myslivců. Mimo jiné i proto má myslivost své zvláštní přitažlivé kouzlo, a myslivcův svět svá podivuhodná dobrodružství. Povšimneme-li si dlouhodobých tendencí ve vývoji myslivosti, můžeme pozorovat, že v životě myslivců (nikoliv ovšem pouze střelců lovné zvěře) nabývají estetické hodnoty stále na větším významu. Také je průkazné, že si myslivci postupně stále zvyšují nároky na humanistická, mravní kritéria ve způsobech lovu. Předpokládejme, že uvedené tendence budou pokračovat i do budoucna. V opačném případě by mohla nastat i jiná varianta: myslivost by mohla zaniknout, a místo ní by mohl být podstrčen pouhý obchod s odstřelem zvěře.
To k nenapravitelné škodě pro přírodu i lidskou společnost.

Lubomír Dohnálek

DAŇCI ZAČÍNAJÍ VYTLOUKAT PAROŽÍ

DAŇCI ZAČÍNAJÍ VYTLOUKAT PAROŽÍ

LÁSKA KE ZVĚŘI A PŘÍRODĚ. Morálkou v myslivosti rozumíme patřičné odborné znalosti spojené s láskou k přírodě a charakterovou ušlechtilost...

NA LOVU

Osobnost lovce

 Žák Sokratův, významný starořecký děje pisec Xenofob, již 430 let př. n. l. žádá, aby každý lovec dodržoval střídmost při lovu. Podobných požadavků z doby lovectví, starých tisíc i dva tisíce let, je více. Zdaleka nejvíce je jich z doby přechodu z lovectví k myslivosti a z 18. a 19. století, kdy bylo usilováno o ušlechtilé provozování myslivosti. V roce 1899 sestavil časopis Česká myslivost podle starých pramenů celou řadu osobních vlastností takto:
"Ten, kdo chtěl být myslivcem pravého rázu, musel být bohabojný, mlčenlivý, věrný, poctivý, opatrný, rozumný, moudrý, bdělý, bystrý, neomrzelý, neohrožený, silný a pevného zdraví, střízlivý, musel milovati své psy a libovati si čistou a dobrou zbraň!"To je také jeden z odkazů našich moudrých mysliveckých předků. Poctivé, moudré, věrné, opatrné a rozumné myslivce potřebujeme i dnes.
Úsměvné jsou dnes některé z 25 vypočítaných nedostatků lovců Ivanem Sergejevičem Turgeněvem (1818 - 1883), klasikem ruské literatury. Není pravým ani dobrým ten, kdo nechce časně vstávat, kdo nemá trpělivost, kdo se zlobí, když najde málo zvěře, kdo nezná zvyky zvěře, kdo se nestydí vystřelit na zajíce v loži nebo na sedící pernatou, kdo střílí na nemysliveckou vzdálenost, kdo zvěř nedohledává, ale také kdo za vedra neustále pije vodu atd. I to, že se osobností myslivce zabývali dávní předkové, svědčí o tom, že skutečně jde o starou tradici.
Hodně charakterových vlastností, samozřejmě kladných, je vyjmenováno jak ve velmi starých, tak i v současných požadavcích na myslivce.
Vlastnostmi myslivce se zabývala řada mysliveckých literátů - Žalman, Dyk, Šiman, Javůrek, Mikula, Zásměta a další. Z jejich děl můžeme sestavit seznam asi dvaceti charakterových vlastností, které utvářejí ideální osobnost myslivce, a tak jsem se zamýšlel, které z nich jsou nejdůležitější, které by měl mít opravdu každý myslivec, tedy každý dobrý myslivec.

! Došel jsem k závěru, že je to láska ke zvěři a přírodě.

 Kdo ji má, nemůže srnčeti střelit mámu, pečuje o zvěř v době strádání, je zdrženlivý v lovu, loví jen zvěř, která byla určena k odstřelu a kterou bezpečně rozeznal, v touze po trofeji či zvěřině, nemůže střelit srnce kamkoliv, bez ohledu na to, co postřelená zvěř vytrpí, nestřílí na zajíce v loži, na bažanty pěšáky, ani na kachny na vodě.
Prostě, když má lásku k přírodě, musí mít i mysliveckou morálku, a pak provozuje myslivost a lov ušlechtile.
Celý problém velmi dobře vystihuje rčení, že "pod pojmem morálka v myslivosti rozumíme patřičné odborné znalosti spojené s láskou k přírodě a charakterovou ušlechtilost". 

 Láska ke zvěři a k přírodě je skutečně to hlavní, ale musí se snoubit se znalostmi. Myslivec nemůže vystačit s vědomostmi, které načerpal v kurzu, na školení před vykonáním základní zkoušky. (A co potom ti, kteří ani do kurzu nechodili a vysvědčení získali za peníze?)
Celý život by se měl dobrý myslivec vzdělávat. Vývoj jde kupředu a poznatky se mění. Odborné literatury je dost. Musí číst i beletrii a také mít předplacen náš myslivecký časopis, protože každý měsíc se v něm může dozvědět něco nového, co dosud neznal. To platí pro mladé i pro nás - myslivecké starce.
Bez dokonalé znalosti zákonů, vyhlášek a předpisů není možno jít s puškou do honitby. A ty se mění, musí se to sledovat, musí se to znát!

A co je to ta charakterová ušlechtilost? Do ní můžeme zařadit mimo lásky k přírodě" skromnost, pravdomluvnost, moudrost, nezištnost a také družnost.
Družný život myslivecký kolektiv stmeluje. Všichni navzájem by měli mít k sobě přátelský vztah. Proto je tak důležitý zvyk myslivců podávat si ruce. Na znamení, že budeme spolu dobře vycházet, pracovat i lovit. Ale podat si ruce, protože se to musí a před i po se vymračovat a chovat se nepřátelsky - to je faleš. I takové případy znám. A znám i případ, že si v jenom MS již mnoho let dva myslivci ruce nikdy nepodají pro dlouholeté příbuzenské nesváry. Takoví myslivci by neměli být v jednom mysliveckém kolektivu, pokud se nesmíří. Protože podávat si ruce je nejen zvyk, ale i nepsaná svatá povinnost, ani jeden z nich nesplňuje požadavek na myslivce - být slušný, družný, moudrý a ušlechtilý.

Na honech nekritizujeme vedení honu nebo stav zvěře. Rozumný a slušný myslivec se nevychloubá zvláštními úspěchy, ani nezávidí jiným. Zúčastní se všech akcí, které jejich sdružení, společnost koná a na které byl pozván. Omluvy musí být opodstatněné a pravdivé - nesrovnávalo by se to jinak s mysliveckou ctí.
Další součástí řádně provozované myslivosti je zachovávání a dodržování myslivecké mluvy a všech dalších zvyků.

OLDŘICH TRIPES

JEZEVEC

Jezevec

Jezevec lesní (Meles meles) se vyskytuje téměř v celé Evropě a Asii 

V České republice jsou dle mysliveckých výkazů jeho stavy odhadovány kolem 25 000 ks.  Jezevec je naše největší lasicovitá šelma. Má zavalité tělo o délce 60 - 80 cm s krátkými běhy (výška v kohoutku bývá kolem 15 cm) se širokými chodidly a dlouhými drápy. Dosahuje hmotnosti kolem 10 kg, na podzim až kolem 15 kg.

Na bílé hlavě má dva tmavé pruhy, které se táhnou přes světla ke slechům. Tělo je zbarveno šedě až šedohnědě.  Vyskytuje se téměř ve všech oblastech od nížin do hor v lesních porostech, kromě nížin a krajin s vysokou hladinou podzemních vod. Vyhovují mu teplejší lesnaté oblasti. Jezevec si vyhrabává složité podzemní nory často až několik desítek metrů dlouhé. Noru i okolí udržuje v čistotě. Je aktivní převážně v nočních hodinách.

Na zimu se ukládá na 3 - 4 měsíce k nepravému zimnímu spánku, kdy občas vylézá ven z nory. Během zimního období tráví tukové zásoby. Chrutí probíhá od jara až do letních měsíců.

 Březost je latentní. Jezevčice vrhá v únoru až březnu následujícího roku 3 - 5 mláďat, která jsou kojena až do počátku podzimu, kdy se osamostatní. Pohlavní dospělosti dosahují v druhém roce života. Jezevci se často shlukují v "hradu", kde žije více samic s mláďaty.

  Jezevec se živí živočišnou i rostlinnou potravou. Z živočišné potravy převládá hmyz, larvy, drobní savci, žížaly, mláďata ptáků, vejce, plži, myši a hlodavci. Z rostlinné potravy to jsou semena, plody, kořínky, plody ovocných stromů, houby a polní plodiny. Jezevec může napáchat značné škody zejména v intenzivních chovech pernaté zvěře např. v bažantnicích.

MYSLIVOST JE KRÁSNÁ a jenom hlupáci a zlí lidé to vidí rudě. Nabízí se tedy otázka. Kdo je vlastně škodná v myslivosti? Zvěř to není.

MYSLIVOST JE KRÁSNÁ a jenom hlupáci a zlí lidé to vidí rudě.
Nabízí se tedy otázka. Kdo je vlastně škodná v myslivosti? Zvěř to není.
  Ani liška to není. Člověk škodí přírodě i sám sobě!

ZAJÍC. Zajíc, Příroda a lidé, Příroda a myslivost, Myslivecké fotografie

Zajíc polní

CO SE STALO S ČESKOU MYSLIVOSTÍ. Už není červen měsícem myslivosti. A nikomu to nevadí. Ti slušnější s sebou vozí kladívko a srnčímu a ostatní poraněné zvěři humánně ukončí trápení.

Ti starší z nás si možná ještě vzpomenou na dobu, kdy byl červen právem nazýván měsícem Myslivosti.

Lovec a maskování V PŘÍRODĚ (prohlédněte ve zvětšení)
klik do obrázku nebo klávesa F11

 Příroda hýří barvami, rodí se mláďátka a prostě je to asi v průběhu roku ten nejkrásnější měsíc. Hlavně pro myslivce a milovníky přírody. Bylo, nebylo. Atmosféra ve společnosti přála myslivosti. Myslivci ruku v ruce se zemědělci měli vztah k půdě a přírodě, zvěř chovali, řádně o ni pečovali a posléze ji také lovili. Byly to stovky hodin dobrovolné práce a plodné spolupráce.
Československo mělo pověst mysliveckého ráje v srdci Evropy. Ročně sem přijížděly desítky loveckých skupin převážně ze západní Evropy za přebohatými výřady koroptví, bažantů a zajíců, myslivecky zvané „drobná zvěř.“

Zapomněli jste již, jak se před Vánocemi objevovaly v obchodech barevné svazky bažantů a zajíců? Zkuste dnes sehnat zajíce, leda tak mraženého z Maďarska či Argentiny.Prostředí se pro zvěř dramaticky zhoršilo.
! Během 60. let minulého století končí vlivem změn v zemědělském hospodaření koroptev polní jako myslivecky obhospodařovaný druh. Následuje bažant a v průběhu 70. a 80. let i zajíc. Ještě v polovině 70. let minulého století jsme byli v Evropě zemí s největšími stavy této zvěře.

Zemědělství se změnilo na velkovýrobu spojenou s těžkou mechanizací, chemizací a postupným scelováním pozemků. Zmizela rozptýlená zeleň v krajině. Podstatně přibývalo ploch s řepkou a kukuřicí. Prostředí se pro zvěř dramaticky zhoršilo. Zdálo se, že přežije pouze zvěř srnčí a divoká prasata, kterým se v nových podmínkách začalo vést velice dobře.

Rok 1989 a tzv. „Sametová“ přinesla do hospodaření v zemědělství další změny, bohužel pro zvěř a přírodu opět negativní. Ještě větší koncentraci převážně řepky na biopaliva (nejvíce v Evropě?) a dalších plodin na nedozírných lánech tak, aby bylo možno využít mechanizaci. A ptáte se, co zvěř ? Ta drobná jako zajíc, bažant a koroptev, to „zabalila“ a již se v krajině téměř nevyskytuje. Prase divoké se díky příznivým podmínkám (obrovské lány kukuřice a řepky) a špatnému mysliveckému hospodaření stalo oprávněně „nežádoucím“ druhem a nelze humánní cestou snížit jeho stavy.

Srnčí zvěř, ozdoba našich revírů, se pomalu, ale jistě vytrácí, a to opět díky zemědělství a provozu na komunikacích. Ztráty při zemědělských pracích jsou nepředstavitelné a mnohde již překračují biologický přírůstek. Během několika let si i v našem regionu budeme o srnčím pouze vyprávět tak, jak je tomu již např. v Českém ráji. Nelze vinit zaměstnance moderních velkostatků, ani drobné zemědělce. Používaná mechanizace nezná slitování, velké pojezdové rychlosti, obrovský záběr, atd. Ale přece…Ti slušnější s sebou vozí kladívko a srnčímu a ostatní poraněné zvěři humánně ukončí trápení. 

Aport

Docela smutné, že?„Na zvěř dotace nejsou, kašlem na to a navíc bioplynové stanici maso nevadí,“ slýcháme z úst těch otrlejších.A tak se nám ten vztah mezi myslivci a zemědělci pokazil. Myslivci se bojí apelovat na zemědělce o snížení ztrát na zvěři (pokud je ještě na jaké) a zemědělci využívají škody způsobené divočáky jako rukojmí proti myslivcům.

Zákony chráníme krkavce, úspěšně zazvěřujeme rysem a vlkem, i medvěd se už najde. Koroptev, bažant, zajíc a v krátké době i srnčí však přestanou být předmětem mysliveckého hospodaření.

Už dlouho nejsme vyhledávaným mysliveckým rájem v srdci Evropy. Stávající stav není lákavým ani pro mladou generaci.Není moc co nabídnout a jak potenciální zájemce zaujmout a motivovat. Česká myslivost asi končí, přežila se a tiše odchází na smetiště dějin. Většina populace si může říci, že se zas tak nic hrozného neděje.

Proč bychom měli dát na nějaké nářky přiopilých osob s flintama, které jsou schopné střílet po všem, co se hne. Současný pohled na myslivce!? 

Bohužel už hodně dlouho však nejde jen o zvěř. Z naší zemědělské krajiny urychleně mizí ptactvo, hmyz, motýli a asi nebudou mít velký zájem se vrátit. A také, selský rozume, div se, prý nás opouští půda a voda. A snad že by půda měla být živým organismem? Nechce se mi věřit, že by si kapři vypouštěli vlastní rybník.Tohle není z mé hlavy, to se píše na webu a to je bible 21. století! Také tam stojí, že máme stovky bioplynových stanic, které za peníze daňových poplatníků polykají siláž radostněji než stádo býků. Řekl mi jeden úředník z Ministerstva zemědělství, že je to velký byznys a díky tomu máme levné a kvalitní potraviny a hlavně provozovatelé bioplynek mají jistý příjem.

Věř, kdo chceš. Mně kdysi na zemědělských a lesnických školách učili, že zvěř, rozptýlená zeleň a další ta „neprodejná žoužel v krajině,“ je ukazatelem její kvality a zárukou zachování pro další pokolení. Ale to už asi neplatí stejně jako není červen měsícem myslivosti. A nikomu to nevadí.

Jindřich Husák

Uvnitř kukuřice, je mladá zaječí zvěř snadným úlovkem pro přemnoženou černou zvěř a lišky. Zajíc, Příroda a myslivost, Instinkty a pudy, Myslivci a konfliktní situace, Názory myslivců

Zajíc je teritoriální

Při současném neekologickém trendu zemědělské výroby můžeme hovořit o tom, jak vůbec zaječí zvěř v přírodě alespoň udržet...

 Myslivci svou vlastní činností nejsou schopni v plné míře nahradit pro zajíce nedostatečné životní podmínky, protože biologické zákony, stanovující životní podmínky, jsou jednou dané a není možno je měnit.

Je nutno si uvědomit, že zajíc, zvláště pohlavně dospělý, je vysoce teritoriální zvíře a z tohoto svého prostoru, teritoria, prakticky nikdy nevychází. Navíc, podobně jako králík, vytvářejí se na určitém území jakési kolonie, uzavřené celky, tvořené jedinci žijícími uvnitř této kolonie. Zajíc své teritorium není schopen opustit ani v případě, že v důsledku posklizňových prací zde nenachází téměř žádnou vhodnou potravu.

Na nekrytých plochách, hlavně po sklizni, se mladí zajíčci nedokážou dostatečně schovávat a jsou snadným terčem lovu nejen pro šelmy, ale hlavně pro dravce (výrazně se zde negativně projevuje moták pochop) a také krkavce a i výry, jejichž stavy stoupají a často loví i v polních oblastech.

Uvnitř krytin, hlavně kukuřice, je mladá zaječí zvěř snadným úlovkem pro přemnoženou černou zvěř a lišky. 

Plochy oseté řepkou jsou pro zajíce velmi nevhodné, zajíc v nich prakticky není schopen přežívat a rozmnožovat se, protože v nich nenachází možnost vhodné potravy.

Srneček na kraji lesa je opatrný. Srnčí zvěř, Příroda a myslivost, Lovecké stezky, Lovy fotoaparátem.

Srnec obecný

Průběh srnčí říje

je závislý na povětrnostních podmínkách, včetně momentálních výkyvů počasí. Všeobecně se pěkné ustálené počasí jeví jako nejvhodnější. Extrémně horké a suché počasí, které není přerušené jedinou bouřkou, přinášející mírné osvěžení, má však na říji právě opačný účinek. Zvěř je potom velice unavená, brzy zatahuje a srnci se málo potkávají na hranicích svých teritorií. Zvěř má také menší výběr potravy, velká vedra ji nutí zůstávat po celý den v krytu před obtížným hmyzem a aktivita se projevuje teprve po setmění.