 |
| ZAČAROVANÁ LÁSKA |
Vysloužilý fořt Sládek jednoho roku nechodil do lesíčka na čekanou ani tak kvůli lovné a škodné
zvěři, ale aby mě přistihl se svou vnučkou Blaženkou in flagranti. Vzal si totiž do hlavy, že my dva spolu máme milostné techtle mechtle.
Přestože jsem se s tímto málomluvným fořtem občas toulával po hvozdech krkonošských a těšil se jeho přízni, bručel si pod vousy, že „takový ďučiště“, poupátko růžovoučký, má na ňákýho chlapa dost času“. Úzkostlivě totiž na své vnučce lpěl, neboť jeho jediný syn, Blaženčin otec, se prý odrodil lesu a montoval po světě výrobky strojírenského průmyslu. Blaženčina matka zase pracovala na směny a ještě měla spoustu prapodivných zájmů, takže vnučku převážně vychovával dědeček.
Od malička ji vodil do lesa, vštěpoval jí lásku k přírodě a snil, že z ní jednou bude inženýrka lesnictví. Z Blaženky proto vyrostlo dítko přírody. Byla jako vítr, věčně rozesmátá a rozevlátá. Stále slídila po lese, šplhala po stromech lépe než veverka a důvěrně poznávala život říše rostlinné i živočišné. Dědeček ji měl velice rád. Byl učitelem i vychovatelem dobrosrdečným, trpělivým, ale někdy i přísným, když to podle jeho názoru situace vyžadovala. Dvakrát nebo třikrát nás viděl spolu v lese a to vzbudilo jeho podezření. Oba nás vyslýchal, ale nikdy zcela neuvěřil, že ta setkání byla náhodná a navzdory jeho představám naprosto nevinná. Přiznávám, že by snad po nějaké době ta setkání nemusela být ani tak nevinná, protože se Blaženka rozvíjela do krásy antické Venuše.
Tou dobou jsem v ní však stále ještě viděl sotva odrostlé hříbě. Byla pro mě tabu, leč fořt Sládek byl nedůvěřivý až hrůza a s žárlivostí Othella střežil na každém kroku ctnost svého poupátka. Buď často odcházel do lesíčka na čekanou, kde vysedával dlouhé hodiny, aby se dopátral pravdy, nebo se někomu z nás pověsil na paty a obezřetně ho sledoval. Vypozoroval jsem, že se plíží za Blaženkou jako laskavý anděl strážný, kdežto po mé stopě jde jako za nejobávanější škodnou. Zpočátku mě to dopalovalo, ale po čase jsem si zvykl a bylo mi to jedno. Jednoho dne jsem se usadil v prostorné lovecké kazatelně, přistavěné k velkému buku na okraji paseky. Každodenně tam vycházel na pastvu kapitální srnec, kterého jsem toužil zvěčnit prostřednictvím fotoaparátu s teleobjektivem. Asi po hodině čekání se srnec objevil. Sotva jsem však dvakrát stiskl spoušť, parůžkáč se něčeho polekal a kvapně zmizel v lese. Znechuceně jsem sbalil fotografické nádobíčko do batohu, slezl po žebříku a vykročil na zpáteční cestu. Po chvíli jsem uslyšel za zády bohapusté láteření, hromování a vyhrožování. Ohlédl jsem se.
U kazatelny stál fořt Sládek, šermoval rukama a střídavě se díval nahoru na kazatelnu a směrem ke mně. Vrátil jsem se, abych zjistil, co vlastně vysloužilého zelenokabátníka tolik rozzlobilo. "Ještě se ptej, ty jeden. ty jeden cacnej záletníku, nemráte, mlsnej kocoure.", křičel na mě Sládek. "Myslíš, že nevím, že se slejzáš s Blaženou? Nejprv se s ní hodinu muchluješ nahoře - a tejdě se drze voptáš, proč vyvádím takovej rampel? No, setsakramentsky ses vycajchnoval!" Snažil jsem se vysvětlit mu, že jsem byl na kazatelně úplně sám a o jeho vnučce nemám ani potuchy. "Co mě balamutíš? Dyť je nahoře!" odsekl a křikl: "Blaženo, koukej bejt čemesně dole, nebo tam pro tebe pudu!" Podíval jsem se taky nahoru a překvapeně vytřeštil oči: z kazatelny na nás hleděl vystrašený obličej Blaženky. Na čelo mi vystoupily krůpěje studeného potu a málem mě přemohly mrákoty. Neměl jsem ani tušení, kde se tam vzala, ale bylo mi zcela jasné, že její přítomnost na kazatelně rozčertěnému Sládkovi uspokojivě nevysvětlím, kdybych se rozkrájel na kousky. Blaženka slezla dolů a pokoušela se dědečkovi objasnit choulostivou situaci. Četla prý na kazatelně knížku. Jakmile mě uviděla přicházet, vylezla po větvích vysoko do koruny buku a tam potichu zůstala. Po mém odchodu zase slezla do pohodlné kazatelny. A zrovna v okamžiku, když přicházel dědeček. Věděl jsem, že to musí být pravda, ale rozohněný Sládek tomu ani za mák nevěřil. "Blaženo, nelži! Víš, že to nemám rád," vybafl na ni a vytáhl pásek z kalhot. Blaženka uskočila a chtěla vzít do zaječích. Zakopla však o pařez a natáhla se na zem jak široká, tak dlouhá. Hbitě vyskočila, ale dědeček ji chytil za ruku. Opřel nohu o pařez, přehnul vnučku přes koleno a vzápětí začal řemen mlaskat na jejím oblém pozadí. Zavzlykala, zaječela a já jsem rychle přiskočil, abych zadržel neprávem trestající ruku. Blaženka toho využila, rychle si upravila oděv a poodběhla stranou. Tam si utřela slzičky a lítostivě na dědečka vyplázla jazyk, jako by tím chtěla říct: To se nedělá, dědečku, vyplácet na zadek téměř dospělou slečnu a ještě před cizím člověkem! Potom se rozběhla k lesu. Naštěstí jsem byl o hlavu větší a o polovinu let mladší než rozběsněný Sládek, takže mě nic podobného z jeho ruky nemohlo potkat. Dlouho jsme se dohadovali, ale fořt byl umíněný jako mezek. Když jsme se však rozcházeli, měl jsem dojem, že svému omylu věří již jen zčásti.
Uplynulo léto, podzim i zima a dostavilo se jaro.
Sládka už dávno přešel vztek a opět se choval přátelsky. Dokonce mě i pozval na ranní tok tetřeva, který podle jeho slov už dva týdny vyzpěvoval píseň lásky na silné větvi starého smrku. Také tvrdil, že budu mít toho kohouta proti obloze, takže jistě pořídím dobré snímky i v ranním šeru. A kdyby ne, je to prý fanatik, který zpravidla toká i po východu slunce. Hned druhý den nás zastihla odcházející noc, jak zvolna stoupáme do hor. Sládek prožil celý život v horách a znal je lépe než svoje boty. Když se výjimečně rozpovídal, měl jsem vždy dojem, že srostl se životem lesa tak dokonale, že není možné, aby mu v žilách kolovala jiná krev než zelená. Cestou mi vyprávěl, že byl po několik večerů na tetřevím zábrku, aby zjistil, na kterém stromě hlušec hřaduje. Také zdůraznil, že "když kohout večer nebrká, ráno netoká". A včera večer prý vydal onen zvláštní brkavý zvuk tak silně a zřetelně, že dnes při rozednění bude určitě zpívat jako blázen. Poučil mě, že tok začíná klepáním, nápadně připomínajícím klepáním dvou hůlek o sebe. Tento zvuk se zrychluje do trylku a potom následuje výlusk, který se zase podobá odzátkování láhve vývrtkou. Nakonec tetřev jako by brousil kosu.
Trvá to jen několik vteřin a tetřev hlušec je prý při broušení hluchý jako poleno, protože konce dolních čelistí otevřeného klovce tlačí do prostoru bubínků. Toho využije každý lovec a rychle udělá tři skoky dopředu. Ne víc! Kohout by to mohl uslyšet. Potom lovec čeká na další broušení a zase udělá tři dlouhé skoky. Tímto způsobem se trpělivě přibližuje k černému zpěvákovi, až ho má bezpečně na mušce. Když jsme dospěli k cíli, byla ještě tma, ale na východě už začala obloha blednout. Můj průvodce zvedl výstražně ruku, abych se zastavil. Po chvíli naslouchání zašeptal: "Už se probudil a toká. Trochu sme se opozdili, ale to nevadí. Posbíral jsem na cestičce, po kerý budeme přiskakovať, všecky větvičky, aby jejich praskání kohouta nezradilo." Po trpělivém absolvování asi poloviny cesty se začalo rozednívat. Bylo nutné pečlivě se ukrývat za kmeny smrků, aby nás tetřev nespatřil. Kohout tokal s malými přestávkami nepřetržitě, zkrátka jako blázen, jak fořt Sládek předpověděl. Ten se jen spokojeně usmíval a němým posuňkem vždy odstartoval naše komické trojskoky. Tak jsme dospěli až do blízkosti mohutného smrku, ze kterého se ozývalo klepání, trylek, výlusk i broušení. Jenom zpěváka jsme dosud nespatřili, přestože se již úplně rozednilo. Fořt nechápavě krčil rameny. Po krátké úvaze mi naznačil, že tetřev toká na jiné větvi než obvykle, a proto ho nevidíme. Opustili jsme tedy původní směr a dalším přiskakováním smrk obcházeli. Bohužel, ani tentokrát jsme neuviděli ani brko, natož celého tetřeva.
Přesunuli jsme se až pod smrk a zahleděli se do jeho koruny, odkud se ozýval záhadný tok. Když jsem původce tetřeví písně konečně objevil, rozchechtal jsem se na celé kolo. Můj průvodce na mě nechápavě civěl, dokud jsem mu neukázal malý, u kmene větvemi zamaskovaný kazetový magnetofon. A právě z něho vycházely zvuky, které lahodí uchu každého opravdového lovce a hravě dokážou rozbušit i jeho srdce. Fořt Sládek zbledl. Bylo vidět, že má hrozný vztek. Posadil se na stráň a procedil skrz zuby: "To je magnetofon naší Blaženy!" Pochopil jsem, proč svému dědečkovi vyvedla tuto rošťárnu právě v mé přítomnosti. Ostatně, následující minuta to potvrdila. Tetřeví tok ztichl a z magnetofonu zazněl Blaženčin hlas: "Milý dědečku, touto švandou ti oplácím loňskej vejprask u kazatelny. Vím, že máš smysl pro humor, a proto svý Blažence odpustíš. Musíš ale uznať, že to nebyla jenom legrace, ale i úspěšnej pokus ošidit tvý zkušený ucho. Snad by šlo magneťák využíť při vábení srnců a jelenů. Co tomu nápadu říkáš?" Dědeček neříkal nic a já jsem si už živě představoval, jak po příchodu domů vnučku zmaluje. Fořt Sládek se však proti mému očekávání začal usmívat a uznale pronesl: "To je ale ďučiště sakramentský! Na to bych ani ve snu nepřišel. Hnedle to v jelení říji voprubuju, jak to bude fungovať." A mně bylo nad slunce jasnější, že tentokrát Blaženka vyvázne se zdravou kůží.
