ÚLOMEK a ZÁLOMEK. Myslivecké tradice, Fotografie z myslivosti, Myslivecká mluva, Otázky z myslivosti, Lovecké zátiší, Úspěšný lov, Lovu zdar!

Srnec a úlomek (Kamil)

Myslivecké a lovecké úlomky

Myslivecké a lovecké úlomky jsou svědectvím a znakem správného ulovení zvěře. Je pradávným zvykem myslivců ozdobit si svůj klobouk úlomkem a platí tu tato pravidla:

a) Lovecký úlomek patří střelci jen tehdy, byla-li zvěř myslivecky správně ulovena,

b) Odevzdá jej lovci průvodce střelce, vedoucí honu, případně i ten, kdo se psem zvěř dosledoval. Na osamělém lovu si smí lovec klobouk ozdobit sám.

c) Úlomek náleží za ulovení spárkaté zvěře, ale i jiné vzácné, za tetřeva, tetřívka i za úlovek lišky.

d) Úlomek musí být ulomen, nikoliv uříznut, nemá být velký, stačí malá větvička se třemi konečnými letorosty, či se třemi lístky. Musí být ulomena v blízkosti místa zhasnutí zvěře.

Před podáním úlomku střelci se dá zvěři do svíráku, do klovce „poslední hryz“ či „poslední zob“. Druhá část úlomku se u zvěře spárkaté vsune do rány vzniklé vstřelem a třetí se odevzdá střelci.

Neodveze nebo neodnese se kus ihned, zbytek úlomku se pokládá na zvěř jako úlomek vlastnický, který značí též poslední pozdrav lovcův. U samčího kusu tak, aby ulomený konec směřoval k hlavě a u samičího směrem opačným.

Všechny úlomky se hned po utržení slabě namočí v barvě vstřelové rány.

e) Lovecký úlomek se podává levou rukou na dýnku sejmutého klobouku anebo správněji u spárkaté na ploché straně obnaženého tesáku nebo zavazáku. Proto má být na lov spárkaté nošen tesák.

f) Obřad se provede tak, že kus se položí na pravý bok a střelec se postaví uprostřed za hřbetem kusu proti tomu, kdo úlomek odevzdává.

g) Při odevzdávání úlomku předávající přeje „Lovu zdar“. Přijímající odpovídá „zdar“. Poděkování potvrdí střelec stiskem ruky. Všichni přítomní, i sám střelec, mají sejmuté klobouky a blahopřejí střelci rovněž „Lovu zdar“.

Byl-li ulovený kus dosledován psem, ulomí střelec část svého úlomku a odevzdá jej za prokázanou zásluhu osobě, která kus se psem dosledovala.

h) Přijatý úlomek zatkne si střelec sám na klobouk na pravou stranu a nosí se jen do večera toho dne. Složil-li v jednom dnu několik kusů, může šťastný střelec nosit i několik úlomků.

#Myslivecké tradice, Fotografie z myslivosti, Myslivecká mluva, Otázky z myslivosti, Lovecké zátiší, Úspěšný lov, Lovu zdar!, 

MYSLIVECKÉ RÁNO. Kdo umí loví a umí to i napsat a pochlubit se, to bude pravý myslivec hodný následování nejen na sociální síti...#Srnec, Trofeje, Fotografie z myslivosti, Myslivecká mluva, Příroda a myslivost

Děkuji našim patronům za krásnou trofej a zážitek. Lovu zdar!

Tak se pochlubím též svým úlovkem... srnce jsem měl již obeznaného od doby co měl paroží v lýčí 

.... Vyrazil jsem tedy dnes ráno v 5:00 poté co jsem přenocoval v honitbě. Obloha zatažená, mírný vítr pofukuje a trošku rozlámaný z kazatelny šoulám místy, kde jsem srnce vídal. Cestou k místu, kde chci čekat ho nepotkávám. ... hodinu stojím na louce u sloupu elektrického vedení , ale srnec nikde. Rozhodnu se tedy jít zpět . Musím jít stejnou cestou, protože terén zarostlého potoka mi neumožňuje šoulat jinak. ...v půli cesty srnce potkávám na 20 m , ale věděl o mě dřív , tak odskakuje spolu se srnou přes potok směrem k louce, kde jsem čekal....

 Daleko nebude, tak jsem si skočil do auta pro snídani, pojedl a šoulal jsem zpět k místu, kde by srnec měl být... po příchodu vidím srnce ležet na kraji louky. Připravím si trojnožku a zkoumám co přesně má na hlavě. Srnec si dává na čas a tak se rozhoduji počkat do 7:30... srnec udělal chybu.

 Před půl se postavil, flintu na trojnožku , trochu popojít a vylepšit pozici a 7:25 se mi ho podařilo na 60 m komorovou ranou ulovit. Srnec se zlomil v ohni...

Po příchodu k jsem překvapen, nečekal jsem takovou změť na hlavě srnce... děkuji našim patronům za krásnou trofej a zážitek. Lovu zdar!!

Text a obrázek úspěšný myslivec Martin,  převzato Myslivci sobě, sociální sítě FB

#Srnec, Trofeje, Fotografie z myslivosti, Myslivecká mluva, Příroda a myslivost, Myslivecké ráno  

Stále platí Myslivecký řád, který ukládá užívat mysliveckou mluvu. Dohledáváme jen drobnou zvěř, ale spárkatou dosledujeme.

Daněk skvrnitý u lesa

Vše se vyvíjí a vyvíjela se celá léta i myslivecká mluva.
Některé nevhodné a i nesprávné výrazy zanikly a nové vznikly. I krajově jsou některé výrazy trochu odlišné, a proto musíme strpět, že nás usměrní, opraví a na pravou míru přivede nejnovější slovník myslivecké mluvy, který bychom měli v zájmu sjednocení plně respektovat.
Tak například na Šumavě a možná i jinde se užívá pro jeleního koloucha název "telko". Toto je skutečně slangový výraz. Proč se tak vžil, když máme jedině správný a hezký výraz - kolouch?

Zeptejte se šumavských hajných a myslivců. Nebo deka - to je název, který tvrdohlavě používají mnozí myslivci místo kůže, jelenice, srnčice, místo škáry i houně. Někteří dokonce i místo kožešiny. Dokonce i v národním kole soutěže o Zlatou srnčí trofej jeden instruktor denně před dětmi tento výraz používal.
Někteří myslivci jsou při svých chybách suveréni. Kdysi jsem v tisku uvedl slovo parukáč. Byl jsem napaden, že je to špatně, že má být parukář, tak to prý říkal jeho otec i děd. Nesouhlasil ani s knoflíkáčem a paličkáčem. Marné bylo vysvětlování, že parukář je ten, kdo dělá paruky a knoflíkář dělá knoflíky a že ve slovníku naší mluvy se tyto výrazy nenajdou.
Již méně se pohorším nad tím, že někdo dohledal loveného srnce. Je to asi tím, že sám tu chybu také někdy udělám a zapomenu, že dohledáváme jen drobnou zvěř, ale spárkatou dosledujeme.
Není to lehké se dokonale mysliveckou mluvu naučit. Jen vezměte ocasy - to musíte přesně vědět kdo má kelku, pírko, prut, chvost, proutek, oháňku, veslo, tatrč a kdo klín. Více než deset různých výrazů pro ocasy! Podobně je to s končetinami, pohlavními orgány, opeřením i názvy mláďat.

Abychom si dokázali, že myslivecká mluva je jako celek drahokamem a jednotlivá slova perlami na naší myslivosti, zastavme se ještě u některých slov. Obzvláště miluji název čiřikavky, jak krásně a zvukomalebně zní - koroptev či-ři-ká, ale i slova čiplenka, mrmlá, veverče, kůně, tchůře, lasíče a jiné.
Zejména v hlasech zvěře najdeme další příjemná slova - bažant kodrcá, liška skolí, daněk rochá, kamzík hvízdá, zajíc vřeští, veverka mrouká a čoká, vydra brečí, tetřívek bublá. Nekonečný by byl výčet těch krásných slov pro zvuky vydávané zvěří.

Stejně tak pro jejich činnost: srnec hrabánkuje, daněk doluje, jelen kaliští.
Ale ať vezmeme jakousi všehochuť, i ta bude hezká: krejčík, paletky, chvostky, ministrant, pečeť, lízák, přezka, svírka.
Ne proto, že se to má, že je to povinnost, ale proto, že je krásná, milá, starobylá, zvukomalebná, že je to naše dědictví po generacích našich buditelů, našich moudrých mysliveckých předků - užívejme vždy, všude a správně naši mluvu.

Drobná zvěř, Srnčí zvěř, Vysoká zvěř, Myslivecké tradice, Myslivecká mluva, Otázky z myslivosti. Do pojmu zvěř patří ta zvířata savci i ptáci, která jsou vyjmenována v zákoně o myslivosti.

Do pojmu zvěř patří ta zvířata savci i ptáci, která jsou vyjmenována v zákoně o myslivosti.

Aport. Nádherný snímek  (od katerina lisova)

Podle pokrývky těla rozlišujeme zvěř srstnatou (savce) a zvěř pernatou. 

Rozlišujeme rozdělení zvěře na velkou, což je veškerá spárkatá, velké šelmy (medvěd, rys a vlk) a z pernaté tetřevovití, divoký krocan, drop, výr a bažant královský (což je nutné respektovat při pasování na lovce, ovšem jen u těch druhů, které zákon povoluje lovit) a na zvěř drobnou, což je veškerá ostatní zvěř. Dále rozlišujeme zvěř chráněnou, která je hájena celoročně, zvěř hájenou, která má omezenou dobu lovu a zvěř nehájenou, lovenou po celý rok.

Černá zvěř je prase divoké a zvěř červená, což je sice málo používaný výraz, který platí pro veškerou zvěř parohatou. Pak ještě často slyšíme zvěř vysoká. Laici tak často označují i srnčí a daňčí zvěř – když už, tak by tento výraz měl platit jen pro zvěř jelení, ale ten autoři slovníku označují jako nesprávný.
Rozdělení zvěře podle původu – zvěř původní, cizí čili cizokrajná; podle sídliště – zvěř nížinná čili luční, pahorkatiná, horská; podle prostředí zvěř polní, lesní, vodní, podle stálosti výskytu – zvěř stálá, přebíhavá (toulavá), tažná čili stěhovavá; podle stáří – zvěř mladá, stará, přestárlá; podle snášenlivosti zvěř samotářská, společenská; podle zdravotního stavu – zvěř zdravá, nemocná, poraněná; podle způsobu chovu – zvěř divoká, polodivoká, krotká; podle způsobu lovu – zvěř lovná, nelovná. 

Střelená zvěř je zhaslá, zašlá na nemoc uhynulá, či padlá. Někteří myslivci označují dosledovanou zvěř jako padlou – což je ovšem velmi nesprávné.

Světla, slechy, běhy...
To jsou výrazy, které nechybí ve znalosti zpravidla žádnému adeptovi u zkoušek.

Takže světla má téměř veškerá zvěř, také pernatá včetně krkavcovitých, sovy i lovečtí psi. Avšak pozor – dravci mají oči. Slechy má veškerá srstnatá zvěř a lovečtí psi. Uši žádná zvěř nemá, pouze zajíc má lidový název ušák (uznaný pro mysliveckou mluvu).

Běhy má zase veškerá srstnatá zvěř a lovečtí psi a tím to končí. Stojáky má tetřev, tetřívek, bažant, volavka, sovy, ale i dravci, ovšem zakončenými pařáty. Stojáčky má jeřábek, koroptev, orebice, holubi, hrdlička, sluka, kvíčala, krkavcovití, ale i racek ovšem s plovací blánou. Plováky mají kachny, lyska, potápka a kormorán. Vesla mají husy a běháky krocan a drop.

Častá chyba myslivců je, že říkají všem zobákům klovec. Klovec má však jen tetřev, tetřívek, jeřábek, bažant, krocan a orebice. Ani koroptev nemá klovec, ale klubec, když i zobák u ní není chyba. Zobák mají holubi, drop, kachny, lyska, kormorán, volavka, racek, kvíčala, sovy a dravci (sokolovití se zejkem) a husa (s nehtem). Sluka má však píchák.
Výraz nos je používaný většinou jen u psů a zapomíná se, že nos má také zajíc, králík, veverka, svišť a ondatra. Divoké prase má ryj, šelmy – medvěd, liška, psík mývalovitý, rys, divoká kočka, jezevec, vydra, kuny, tchoř a lasice mají čenich.
Větrník má veškerá spárkatá kromě prasete divokého.

Prakticky veškerá zvěř má hlavu. Pokud se to někomu zdá málo odlišné od hovorového jazyka a říká „palice“ aj., tak je to nehorázná hrubost a neúcta ke zvěři.
Veškerá spárkatá zvěř má pro přijímání potravy svírák. Pozor, neplést se svírkou! Zajíc má však hubu s vousy, stejně tak králík a ondatra. Hubu má také veverka a svišť.
Mordu má medvěd, liška, psík mývalovitý, rys, jezevec a lovecký pes, ale vydra má mordu se štětinami. Kuny a lasice mají mordičku.
Jazyk veškeré spárkaté zvěře je lízák a ten má také vlk, liška a psík mývalovitý, a tím to také končí, ostatní zvěř má prostě jazyk, který není výrazem myslivecké mluvy.
Jelen má pod světly slzníky, které vylučují světlomaz, či jelení bezoár. Ale pozor: bezoár jsou také kulové útvary v žaludku kamzíka, tvořené nestrávenými částmi potravy.

Jelen má horní špičáky kelce – používání výrazu grandle není správné. Divoká prasata mají zbraně, což jsou u kňoura v dolní čelisti páráky a v horní klektáky, bachyně má háky.
Zajíc, svišť a ondatra mají hlodáky, či struhy. Veverka jen hlodáky. Medvěd, liška, jezevec, rys, divoká kočka a vydra mají trháky.


#Drobná zvěř, Myslivecká mluva, Myslivecké tradice, Otázky z myslivosti, Srnčí zvěř, Vysoká zvěř, 

Lov zvěře a česká myslivecká mluva #Honili myslivci, Lov ve svobodném světě, Myslivecká mluva, #Lovecké stezky

Lovecké zátiší a fotografie (photo by Katerina Lisova)

Lov zvěře

Prof. ing. Dyk mluví v „Malé myslivosti“ (z r. 1934) o honbě, rozděluje ji na lov a hon a rozlišuje

 1. honbu střeleckou, 2. honbu tichou (t. str. 103); ředitel Březina mluví v „Čs. myslivosti“ (z r. 1937) o honech na zvěř a dělí je na hony osamělé a na hony společenské (t. str. 142). Slova hon a honba souvisí se slovesem honiti, t. j. loviti zvěř honěním, a proto se domnívám, že slovo lov má význam širší, kdežto hon užší.
 Z těchto důvodů myslím, že by bylo správnější rozeznávati lov v širším slova smyslu a hon.

K lovu v širším smyslu patří

I. lov (v užším smyslu); k němu počítám: 1. čekání (čekanou), zasednutí na vhodném místě v příhodné době, 2. šoulačku, t. j. soustavné vyhledávání zvěře a plížení se ke zvěři, hlavně spárkaté, 3. slídění neboli hledání, obyčejně se psem jednotlivě nebo v družině (hlavně o lovu na zvěř drobnou), 4. lov vábením, lákáním nebo drážděním zvěře, poskakováním a pod. (Dyk: lov lestný); patří sem lov vábením v říji (na jelena, srnce), v toku (na tetřeva, jeřábka), na újeď (na lišky, medvěda), na výrovce, lov s pomocí načervenalého psíka (na oheň) na kachny a husy a pod;

II. hony: 1. ploužení buď prosté (bez křídel), nebo české (s křídly), nebo křídlové (střelci jsou jen na křídlech), 2. kruhové hony (leče), 3. naháňky volné nebo uzavřené (hony hlavně v lese na zvěř jelení, daňčí, černou, bažanty), 4. nátlačky (hony v horách s malým počtem honců a střelců, kteří čekají na zvěř obyčejně na přechozu nebo na přesmyku — Riegeljagd), 5. nadháňky (honičky v území nepřístupném a rozlehlém bez honců s pomocí psů — slidičů nebo honičů).

Zvláštní způsoby lovu jsou:

1. vodní honby (na kachny, husy, lysky), 2. norování (s pomocí psů jamníků nebo fretek), 3. lapání škodné (do pastí, tluček, želez a pod.), otravování škodné (vran a strak), 4. chytání živé zvěře, 5. čižba a sokolnictví, 6. štvanice. Závěrem mnohého lovu, zejména však honu musí býti dohledávka (dosled) postřelené zvěře.

U zvěře vysoké si všímáme nástřelu, t. j. místa, kde byla zvěř v okamžiku výstřelu, a hledáme tam známky zásahu střely, zápory (zvěře), barvu, ústřelky, t. j. stříž (srst, vlnu, peří) nebo tříšť (kůstky) nebo i odstřelek (kůry, větve a pod., zavadila-li střela a minula se cíle).

Zvěř může býti střelou zasažena na komoru (nikoliv „na list, na blat“) vysoko (Hochblatt) nebo nízko (Tiefblattschuß) (nikoliv „hluboká rána“), na zadní komoru, to jsou rány dobré. Někdy se po dobré ráně zvěř zlomí v ohni a rázem zhasíná; rána na měkko (do zažívacích ústrojů) je rána špatná. Je ještě množství rozličných jiných zásahů, na př. rána na krk, do páteře, do trnů (ostnů — Krellschuß, kdy se zvěř po ráně zlomí, za chvíli se však zvedne, srovná a zmizí), na běh (vysoký, nízký), na kyje a pod. Někdy mluvíme též o t. zv. ráně duté (Hohlschuß); to bývá právě rána pod páteří do trnu. Střílíme-li na zvěř zpředu, mluvíme o ráně na ostro; rána zezadu je nemyslivecká. Konečně říkáme též, že byla zvěř střelou škrábnuta (Streifschuß).
Postřelené zvěři dáváme záraz loveckým zavazákem nebo ji dostřelujeme (rána dostřelná — Fangschuß; něm. slovo však znamená též ránu hozenou neboli na lap). Důležitým pomocníkem při dohledávce postřelené zvěře je pes — zvláště barvář, při dohledávce zvěře drobné musí býti psi ohaři a potřebný počet honců.

Pernatá zvěř může býti postřelena do křídel, je — jak se ne dost dobře říká —křídlovaná (nespr. „flíglovaná“), nebo do stojáčků (nespr. „štanglovaná“) — pro to nemáme dosud pěkného českého názvu (stojáčkovaná zní strojeně, ujímá se slovo vypěšená, lépe snad zchromená). Bohatou zásobu slov máme pro známé značení postřelené koroptve, když stoupá po ráně obyčejně kolmo vzhůru, a dosáhnuvši vrcholu, zastaví se a spadá náhle zhaslá k zemi.
Říká se tomuto zjevu dělat holubičku (korouhvičku, komínek, svíčku) nebo že koroptev pánkuje, jde do pánku, výškuje (nevhod. „andělíčkuje, nebíčkuje“ — himmeln), vyvěžuje (viz NŘ. XXIII, 292); sám jsem doporučil krátký a myslím výstižný výraz koroptev vrcholí.
Pro hromadné vyletování bažantů v t. zv. bouquetech při naháňkách jsem doporučil název roj.

Ohař to umí...

Uloví-li lovec správným způsobem mysliveckým vysokou zvěř, podává se mu úlomek (Bruch); také ulovené zvěři se dává do svíráku úlomek jako poslední hryz (u vysoké srstnaté) nebo poslední zob do klovce (zobáku, na př. u tetřeva).
 Úlomek nosí myslivci za kloboukem také jako stavovský odznak nebo ozdobu při významných mysliveckých událostech nebo při slavnostech. Od tohoto úlomku rozeznáváme zálomek, t. j. větévku, kterou označuje lovec místo nástřelu, které zalamuje, nebo jíž dává v lese rozličná znamení. Ulovená zvěř se vykládá při osamělém lovu nebo při větších honech po každé leči na výlož (Strecke) a po skončení honu nebo i několika honů se dopravuje, podle druhu zvěře se roztřídí a vyloží na společný výřad, doprovázený rozmanitými mysliveckými zvyklostmi a hlášením celkového úlovku.

Na konec bych ještě rád upozornil alespoň na některé nesprávné výrazy, jichž se stále v praxi užívá a které by měly konečně vymizeti.

Velmi často slýcháme mezi lovci mluviti o „koze“ a „kůzleti“, zvláště u zvěře srnčí a daňčí (též kamzičí). Dospělá samičí zvěř srnčí se jmenuje srna, daňčí daněla, kamzičí kamzice, mladá srnka, danělka, kamzička. Podobně nazýváme mláďata (až do sv. Martina) této zvěře srnče, daňče, kamzíče (nikoliv kůzle). U zvěře jelení se samičí zvěř jmenuje laň, mladá laňka, mládě samčí i samičí (do sv. Martina) kolouch (nikoliv „tele“ nebo „telko“). Často slýchané slovo „šmolka“ znamená mladou samičí, dosud neoplozenou zvěř jelení, daňčí nebo srnčí. Máme za ně pěkný český výraz čiplenka, a chceme-li rozlišovati druh zvěře, říkejme jelení, daňčí, srnčí čiplenka nebo krátce laňka, danělka, srnka.

Slovo „Spiegel“ se doporučuje rozlišovati a říkati:

1. u zvěře srnčí bílé skvrně kolem řiti, hlavně v zimě, obřitek,

2. u tetřeva a tetřívka bílé skvrně na ohbí křídel hvězda (svítí v šeru jako hvězdička),

3. bílým páskám na perutích tetřívka, holuba hřivnáče, kovově lesklým skvrnám na perutích divokých kachen a modrým pírkům sojky zrcadlo, zrcadélko.

Slovo „hasenrein“ (o psu) se překládá často „jankoštěrý“, ačkoliv můžeme česky říci, že je pes klidný nebo pevný před zajícem. Nesprávná a nepěkná jsou také slova „ramlík“ a „remlice“; můžeme říci krátce o samci zaječák, o samici zaječka (podobně králík — králice).

Uznáme-li, že slovo lov vyjadřuje širší pojem než hon, měli bychom, myslím, všude tam, kde jde o tento širší smysl, místo názvu „honební“ užívati slova lovecký, tedy na př. místo „honební lístek“ říkat lovecký lístek, poněvadž nás opravňuje nejen k honbě (honění), nýbrž k rozličným způsobům lovu vůbec; obdobně též lovecký („honební“) okrsek, lovecké („honební“) společenstvo a pod. Místo „honební právo“ nebo „honební zákon“ měli bychom říkati právo myslivosti, zákon o myslivosti nebo zákon myslivecký, jelikož obsahuje ustanovení nejen o lovu a honu, nýbrž i předpisy o hájení, ochraně, chovu a zužitkování zvěře, krátce o hospodářské činnosti lidské, kterou nazýváme dnes souhrnně myslivostí.

Domnívám se, že tento můj stručný výčet hlavních mysliveckých výrazů není zbytečný a že aspoň širší veřejnosti ukáže, jak je česká mluva myslivecká bohatá, svérázná i pěkná.

#Honili myslivci, Lov ve svobodném světě, Myslivecká mluva, #Lovecké stezky, 

Z české myslivecké mluvy

Vysoká, bílý jelen

Rozdělení zvěře

Lovnou zvěř dělíme s hlediska jednak přírodopisného, jednak mysliveckého; v myslivosti mluvíme o zvěři srstnaté a pernaté. Obě tyto skupiny se dělí na zvěř užitkovou a na zvěř škodnou.

I. Ke zvěři užitkové patří

1. zvěř srstnatá:

a) spárkatá, která má spárky (kopýtka na bězích); patří sem jelen, daněk, srnec, muflon, kamzík, kozorožec, divočák (divoký vepř, černá zvěř);

b) hlodavci: zajíc, divoký králík, svišť;

2. zvěř pernatá:

a) kurovití ptáci lesní: tetřev, tetřívek (tetřevec), jeřábek, bažant, divoký krocan;

b) kurovití ptáci polní: koroptev, křepelka;

c) ostatní soušové ptactvo: divocí holubi (hřivnáč a doupňák), div. hrdlička, kvíčaly, drop;

d) ptactvo bahenní: sluky, vodouši, jespáci, břehouši, kolihy, chřástalové, kulíkovití, slípka zelenonohá, lyska;

e) ptactvo vodní: divoké kachny, divoké husy, divoké labutě, potáplice.

II. Zvěř škodná se rovněž dělí na

1. zvěř srstnatou, a to jsou

a) šelmy psovité: liška, vlk; medvědovité: medvěd; kunovité: kuny (lesní a skalní), tchoř, norek, hranostaj, lasice, jezevec, vydra; kočkovité: rys a divoká kočka;

b) hlodavci: bobřík pižmový (ondatra) = dlakoš, veverka, křeček, sysel;

2. zvěř pernatou, k níž se počítají dravci denní: orli, supové, jestřábové (jestřáb, krahujec), sokolové (sokol, raroh, ostříž, dřemlík, poštolky), káně (lesní a rousná, včelojed), luňáci (červený a hnědý), pochopové (pochop, pilich a moták); dravci noční: výr a sovy; havranovití (krkavec, vrány popelavá a černá, kavka, straka, sojka, ořešník); ťuhýci, volavky a bukači, morčáci, kormoráni, roháči a potápka.

Jelen  v říji

Kromě tohoto rozdělení lovné zvěře rozlišujeme zvěř vysokou (velkou) a drobnou(nízkou). Dříve se rozeznávala ještě také zvěř střední (k ní patřili srnec, bobr, bažant, tetřívek, jeřábek, kolihy, jespáci, divoké husy, volavky, jezevec, kočka divoká), ale toho názvu už dnes neužíváme.

Prof. ing. Dyk zavedl pro zvěř vysokou název „zvěř velká“, ale domnívám se, že se tento název neujme, protože název zvěř vysoká se již příliš vžil.

 Upozorňuji ovšem, že zvěří vysokou nerozumíme jen zvěř jelení (jak se též často říká), nýbrž že k ní patří

a) z užitkové zvěře srstnaté: jelen, daněk, srnec, muflon, kamzík, divočák, los, kozorožec, zubr; srnec bývá někdy počítán ke zvěři drobné (nízké) nebo t. zv. střední, ale u nás ho řadíme ke zvěři vysoké;

b) z užitkové zvěře pernaté: tetřev, drop, krocan labuť;

c) ze škodné zvěře srstnaté: medvěd, rys, vlk;

d) ze škodné zvěře pernaté: orli, výr.

Všechna ostatní užitková i škodná zvěř náleží ke zvěři drobné, která se označuje též méně vhodným názvem „nízká“ (nebo „malá“). Ke zvěři drobné počítáme u nás také tetřívka a bažanta, ačkoliv je někde řadí ke zvěři vysoké nebo střední.

Podle barvy se rozeznává zvěř červená, t. j. veškerá zvěř parohatá (nejen jelení), která v létě přebarvuje na červeno, a zvěř černá, t. j. divočáci (divoký vepř).

Pravidlem mysliveckým je, že na zvěř vysokou (vyjímajíc tetřeva v toku) střílíme z kulovnice (jednotnou střelou, kulí), kdežto na zvěř drobnou střílíme obyčejně broky (ale to ovšem nevylučuje, abychom na ni stříleli — je-li třeba — drobnou střelou jednotnou — kuličkou, na př. na králíky a pod.).

Dále mluvíme o zvěři stálé (= Standwild) a přebíhavé (nebo toulavé =Wechselwild), které se nesprávně říká též „střídavá“. Německý výraz Raubwild překládáme zvěř škodná nebo dravá (srstnatá i pernatá), Raubgeflügel = pernatá zvěř škodná (dravci pernatí, havranovití, volavky a ťuhýci), Raubtiere (Carnivora) = šelmy (dravci srstnatí), Raubvögel = dravci pernatí, Raubzeug = zvířata škodná (toulaví psi a kočky).

Vysoká zvěř - Jelen

Konečně mluvíme podle toho, kde zvěř pobývá, o zvěři lesní, polní, vodní, bahenní, horské a pod.; podle jednotlivých druhů o zvěři jelení, daňčí, srnčí, kamzičí, mufloní, černé, o zvěři tetřeví, tetřívčí, bažantí, zaječí a králičí; podle pohlaví o zvěři samčí, samičí; podle paroží nebo rohů o zvěři parohaté, rohaté a holé, t. j. bez parohů nebo rohů; podle síly a zdatnosti o zvěři silné nebo dobré (na př. jelen) a slabé nebo špatné.

Společné názvy částí těla lovné zvěře

Hlava zvěře nemá zvláštního mysliveckého názvu; někdy slýchané slovo „palice“ se nedoporučuje, hodí se spíše jen pro divočáka (černou zvěř). Totéž platí o krku; jemu se u spárkaté zvěře říká také požerák.

Oči veškeré zvěře nazýváme po myslivecku světla (Lichter Seher = Augen u ptáků); slovo „hledy“ n. „svíce“ (= Seher) u škodné zvěře je nesprávné a neujalo se. U ptáků můžeme mluviti rovněž o očích, u zajíce se oči někdy nazývají žertovně bakadla.

Uši (boltce) zvěře srstnaté a psů nazýváme po myslivecku slechy nebo slecha (Lauscher, Löser u spárkaté zvěře, Gehöre u divočáků a škodné zvěře srstnaté, Löffel u zajíce a králíka); na konci slechů má rys chvostky, vztyčená pérka na hlavě výra a kalouse se zovou uši (ouška), u bažanta růžky, jeřábek má na hlavě chocholku.

Ústa (huba) u zvěře spárkaté se jmenují svírák, u ostatní užitkové srstnaté huba, šelmy a pes mají mordu (Fang). Nos se jmenuje u spárkaté zvěře větrník (Windfang), tlama a nos u divočáků (černé zvěře) ryj (Gebrech), ostatní užitková zvěř a psi mají nos (Nase), šelmy čenich, ptáci zobák (klubec, klovec, klivák = Schnabel), sluky mají píchák.

Končetiny trupu neboli nohy se zovou u srstnaté zvěře běhy (Läufe), přední končetiny medvěda paže (Arme). Z ptáků má jen drop běhy (Füße v němčině mají drop, tetřev, krocan, bažant, t. j. vysoká pernatá); někdy (u koroptví) se nohám říká běháčky. Ostatní zvěř pernatá (kromě vodních ptáků) má stojáky nebo stojáčky (Ständer), vodní ptáci mají plováky nebo vesla (Ruder, Latschen).

Běhy jsou zakončeny u spárkaté zvěře spárky a paspárky (Schalen, Afterklauen), rys, kočka a draví ptáci mají drápy (Krallen), medvěd, vlk, jezevec a pes pazoury (Klauen), zajíc, králík a pernatá zvěř (kromě dravců) drápky (Nägel). Prstům a ostrým drápům u dravých ptáků se říká pařáty (Fänge) (nikoliv „spáry“). Chodidla medvěda, rysa, jezevce se nazývají tlapy (Branken, Tatzen), u ostatních šelem, u psa, u zajíce a u králíka tlapky (Branken, Pfoten). Stojáky bažantích kohoutů mají vzadu ostruhy, chmýřité opeření stojáků se zove rousy (u káně rousné), prodloužená pera na holeni pernatých dravců kalhotky.

Jelen Sika laně

Trup se skládá z hrudi, plecí, hřbetu (nikoliv „cemru“), břicha a kýt. Přední část trupu až k poslednímu žebru se jmenuje komora, slabiny se nazývají stěny.

Ocas zvěře jelení, daňčí, kamzičí a mufloní se jmenuje kelka (Wedel), divočáci, zajíci a králíci mají pírko (Bürzel, Blume), vydra a psi prut (vlajku) (Rute, Fahne), vlk, rys, liška, div. kočka, kuny a tchoř oháňku (Rute, Lunte), jezevec štětec (Bürzel, Zain), ostatní šelmy (lasice, hranostaj) proutek (Rute). U ptáků jsou rovněž rozličné názvy ocasu. Tetřev, tetřívek, drop a krocan mají tatrč(Stoß); rozevřený tatrč u tetřeva, dropa a krocana se jmenuje vějíř (Fächer), rozevřený tatrč u tetřívka je lyra (Spiel), krajní zahnutá pírka jsou srpky (Sichel). Bažant má klín (Spiel), drobná pernatá zvěř ocásek (zlatá pírka — brčka u koroptví) nebo tatrček (rozevřený vějířek), dravci pernatí rejdovák (Stoß).

Srstnatá zvěř je pokryta srstí (Haare). Štětinám u divočáků říkáme osiny (Borsten, Federn), srsti králíků a zajíců vlna (Wolle). Kamzík má v zimě na hřbetě dlouhou srst zvanou kamzičí vous (Gemsbart), který se váže v kamzičí štětku, podobně má vous i jezevec (Dachsbart). Prodloužená srst na krku říjných jelenů se zove hříva, u muflonů rouno, prodloužená srst u samčího údu spárkaté zvěře se jmenuje střapec nebo štětec (Pinsel), u samičího zástěrka (Schürze, u srn). Světlá srst kolem řiti zvěře spárkaté se nazývá obřitek („zrcadlo, hvězda“). Některá zvěř má, jako zajíc na nose a šelmy na čenichu, vousy (Bart), také drop má pod kořenem zobáku kníry, prodloužené peří pod zobákem na hrdle tetřeva se jmenuje brada (Bart).

Pro kůži (Decke, Haut) užitkové vysoké zvěře srstnaté není zvláštního mysliveckého názvu. Často užívaný název „deka“ je nesprávný, říkáme tedy prostě zaječí kůže, králičí kožka, jelení, daňčí, srnčí kůže atd., divočáci a jezevci mají škáru (Schwarte), šelmy kožich nebo kožíšek (Balg), který se vydělává na kožišinu, pro medvědí a vlčí kožich navrhuje prof. Dyk název houně. Kůže jelení se jmenuje jelenice; tento název je třeba rozlišovati od jelenčice, t. j. třesavky nebo lovecké horečky (která někdy postihuje mladého lovce při míření na zvěř jelení), a dále od jeleniny, t. j. jelení zvěřiny. Podobně se zvěřině říká též daňčina, srnčina, zaječina, ačkoliv se takto nazývá i zaječí kožka, stejně jako králičina (králičí kožka). Obnovuje-li srstnatá zvěř roucho, říkáme, že líná a přebarvuje, pernatá zvěř pelichá a přepeřuje.

Zuby zvěře tvoří chrup, horní špičáky jelení zvěře se jmenují kelce (osny, nikoliv „grandle“), šelmy mají špičáky nebo kly, hořejší i dolejší špičáky u divočáků se zovou rovněž kly, dohromady tvoří zbraně (Waffen). Hořejší špičáky kňourů doporučuji nazývati klektáky (Haderer; nikoliv „páráky“ nebo „hadráře“), spodní špičáky pak páráky (Hauer, Wetzer) nebo sekáče (nikoliv „tesáky“ nebo „klektáky“), u bachyní se obojí špičáky (značně menší) jmenují háky (Haken).

Pohlavní úd samčí zvěře spárkaté se jmenuje žíla (u psa pyj), varlata se zovou ráže (ale třeba je rozlišovati od pojmu ráž, t. j. kalibr, průměr hlavně ručnice a náboje). Žíla s rážemi má název kratiny. Pohlavní úd laně se nazývá svírka, u ostatní samičí zvěře srstnaté a u psic (fen) přezka.

Maso ulovené zvěře je zvěřina (Widbret), u šelem jádro (Fleisch-Kern); žaludku spárkaté zvěře říkáme trávník, u divočáků bachor, jazyk se jmenuje lizák. Ulovenou větší zvěř vyvrhujeme nebo předtím alespoň větráme a po stažení rušíme. Jedlé (ušlechtilé) části vývrhu (Aufbruch) se jmenují drob, t. j. plíce, srdce, játra, ledviny, slezina (Geräusch), nejedlé výhoz, t. j. žaludek, střeva (Gescheide). Podle starých zvyklostí patřil drob zvěře spárkaté jako malé právo lovecké lovci, který zvěř složil, v novější době patří myslivci, v jehož služebním obvodu byla zvěř ulovena; k velkému loveckému právu se počítala dříve také hlava (vyjímajíc divočáky), dále krk a stěny (slabiny až k třetímu žebru) a konečně panenská pečínka, u škodné zvěře srstnaté též kožich. Tuku spárkaté zvěře pod kůží říkáme bílí nebo běl (Feist, Weiß), tuk vnitřní se jmenuje lůj (jelení - Talg, Inselt), šelmy (na př. jezevec) a drobná zvěř srstnatá mají sádlo (Fett). Ulovené ptactvo (zejména koroptve) za teplého počasí vyháčkujeme vytažením střívek.

Krvi zvěře a psa se říká barva (Schweiß, Farbe), moči rez a o močící zvěři říkáme, že ždímá. Vymačkáme-li moč z uloveného zajíce nebo králíka, užíváme o tom též názvu vyždímati. Háravá fena barví, samice šelem (na př. liška) kaňkuje (nikoliv: „se kaňkuje“). Výkaly srstnaté zvěře se jmenují trus, pernaté výpraš, dravci kálejí stříkance; vývrhy z volete (na př. u výra) se zovou chuchvalce.

Oči , po myslivecku světla

Na hlavě nosí jelenovití parohy, dutorozí (kamzík, muflon) rohy. Parohy vyrůstají na pučnicích. Říkáme, že zvěř nasazuje parohy; při prvním stadiu mluvíme o ronění (neznamená to tedy, jak se často myslí, shazování parohů), později o parožení. Dokud je paroží měkké a porostlé lýčím („mechem“), říkáme mu bakule (Kolben; jméno „paličky“ je nevhodné). Jelen, daněk nebo srnec s takovýmto dosud nehotovým a nevyzrálým parožím se jmenuje bakulář (nikoli „paličkář“, neboť to je něco jiného). Když paroží vyzraje, říkáme, že vyhraňuje; zvěř pak usychající lýčí otírá neboli vytlouká nebo vystruhuje (strouhá). Po říji samčí zvěř zase paroží ztrácí neboli shazuje; opadlé lodyhy paroží se jmenují shozy. Na parohu rozeznáváme růže, bidla, výsady, hroty, puky, perle, rýhy; daňci mají lopaty s krajkováním, silnější jeleni vytvářejí korunu, u jelena se jednotlivé výsady na lodyze odzdola nahoru nazývají očník (očnice, nespr. „cink“; Augsproß), nadočník (nadočnice, nespr. „cimbolec“; Eisproß), opěrák (stř. výsada; Mittelsproß), vlčník (vlčí výsada; Wolfsproß). U srnčích parůžků mluvíme o výsadě přední, prostřední a zadní. Podle počtu výsad se pak rozlišuje špičák,vidlák, šesterák (nikoliv „šesták“), osmerák (nikoliv „osmák“), desaterák atd.

Rohy vyrůstají na čelních násadcích. Na nich sedí toulce, které odspoda dorůstají; ročním vrubům, podle nichž posuzujeme stáří, říkáme léta. Dutorozí rohy neshazují.

Nejdůležitější názvy ze života zvěře

Snoubení zvěře spárkaté se jmenuje říje, u černé chrutí, zajíci a králíci se honcují, psovité šelmy se běhají (hárají), ostatní se páří. Kurovití ptáci lesní, dropi a sluky mají tok a kohouti tokají, ostatní se párkují a pak pojímají. Spárkatá zvěř samičí je pokládána, háravé feny jsou kryty, samice šelem váženy. Kohouti nebo kačeři slípky nebo kachny ošlapují, bažant slípku ostruhuje. Obřezlé samice spárkaté zvěře obtěžkávají a jsou těžké, samice ostatní zvěře srstnaté jsou plné. Přechodně nebo trvale neplodným samicím se říká, že jsou jalové nebo plané. Ptáci snášejí vejce, sedí na násadě, mláďata se líhnou a staří je vyvádějí. Užitková zvěř srstnatá klade mláďata, šelmy je vrhají nebo metají.

Hlasy zvěře

Máme velmi pestrý výběr a celou stupnici rozmanitých zvuků. Všeobecně se zvěř ozývá, volá, vábí, teskní, odpovídá. Z hlasů jednotlivých druhů zvěře uvádím alespoň nejdůležitější: Jelen v říji troubí, brouká nebo mrmlá, daněk v říji rochá, srnec supí, srna volá, píská, naříká, kvílí, srnčata piští, laň, danělka varuje (napomíná), srnčí zvěř beká (nikoli „leká“), zajíc vřeští, liška skolí, liščata skučí, divočáci chrochtají, kňour zbraněmi klektá, selata kvičí, medvěd bručí a mumlá, tetřev v toku puká (počítá, klepá), vylouskne a brousí, slepice kvoká, tetřívek v toku pšouká a bublá, poskakuje-li a třepotá se, kodrcá, jeřábek syká, koroptev čiřiká, křepelka tluče, bažanti kvokají, v tahu crkají, na hřadu hovoří, slípka kvoká, kohout v toku také kodrcá, mladí bažantíci tikají, sluky kvorkají a pískají, holubi houkají, při výletu pleskají křídly, husy kejhají, kachny káchají, drop v toku dudá, výr houká a zobákem klape nebo cvaká, dravci křičí.

Pohyby zvěře

Spárkatá zvěř se pohybuje krokem, trtkem, klusem (trollen) nebo úprkem (tryskem), zajíci a králíci hopkují, panáčkují (pánkují), kuželkují, peláší, kličkují, šelmy čárují, ťapkají (traben), plíží se, prchají. Ptáci vyvstávají, táhnou, krouží, zapadají, zasedají, zavěšují se, tetřev se zalamuje a přestavuje, na noc hřaduje (na stromy), ráno sehřaduje (se stromů). Srstnatá škodná na strom vyjíždí, vyskakuje, se stromu sjíždí (nikoliv „sehřaduje“; tak se říká jen o ptácích), po větvích řaduje, spárkatá zvěř vystupuje z krytu neboli vytahuje, táhne do polí nebo z polí a zatahuje zpět do houštin, kde má své stanoviště (stání) nebo kde stojí.

Zvěř trvale, t. j. všemi smysly, jistí, zrakem pátrá (obzírá), sluchem bystří a čichem větří. Polekaná zvěř je zrazena, trvale přestrašená zpražena (srnec v říji).

Zvěř vychází na pastvu, paství se (nikoli „bere pašu“), černá zvěř bere žír, šelmy strhují a dáví kořist a pak ji požírají.

Překážky v cestě zvěř přeskakuje (nikoliv „přesazuje“), zradidla proráží. Procházejíc houštinou, zvěř lomozí a láme, běhy bubnuje a dupá.

Stopy zvěře — stopařství

(nikoliv „stopoznalství“ = Fährtenkunde)

Zvěř zanechává v půdě nebo na sněhu stopy, které tvoří dráhy, a zvěř podle stop obeznáváme, na př. na obnově (čerstvě napadlý sníh se jmenuje obnova, a to buď krátká nebo dlouhá). Stopní dráhy, jimiž vysoká zvěř pravidelně přechází, jmenují se přechozy (Wechsel), u drobné zvěře ochozy (Paß), u šelem spády (také u pytláků).

Při této příležitosti bych rád upozornil na hojně užívané slovo „střídati“ — wechseln, jehož se často nesprávně užívá v tom smyslu, že zvěř přechází („veksluje“): zvěř „přistřídala“ (einwechseln) nebo „vystřídala“ (auswechseln); slova střídati můžeme užíti jen v tom smyslu, že zvěř střídá, t. j. mění svá stanoviště. Překládá se tedy auswechseln opouštěti (stanoviště) nebo odcházeti, einwechseln pak přicházeti. Wechselwild je zvěř přebíhavá (nestálá, toulavá, nikoliv „střídavá“).

Pravidelné cestičky vyšlapané zajíci nebo králíky se jmenují pěšinky. Zvěř srstnatá odpočívá na zemi a vytlačuje lože, zvěř srnčí odklízí příkrov a hrabánkuje (dělá hrabánky), černá zvěř kotlíkuje; lože tlupy divočáků se jmenuje kotlina (kotel). Zajíc si vyhrabává také lože neboli pekáč (Saß), divoký králík a některé šelmy (liška, jezevec a j.) pobývají v norách, které mívají četné chodby, komory a kotel, medvěd má brloh. Skrýše v dutých stromech se jmenuje doupě a v nich má zvěř (na př. kuna) pelechy. Kurovití ptáci (koroptve) vysedávají sídla, besedy, nocoviště a dýchánky, hnízda pernatých dravců se jmenují peleš.

Spárkatá zvěř navštěvuje ráda krmelce a slaniska (chodí k lizům, „bere lizy“), jeleni a divočáci se v kalech kaliští a potom o stromy otírají, zanechávajíce otěrky nebo oděrky.

Ing. Dr. Karel Šiman  Z české mluvy myslivecké