Raritní trofej. Srnec.

Trofejový srneček

Přes léto má jeho srst až mírně červený odstín, s příchodem zimy však její zbarvení znatelně tmavne.

 Samci mají relativně krátké, rovné parohy, které mohou u jedinců v dobrých podmínkách dorůstat až do délky 25 cm. Každým rokem, v rozmezí od října do listopadu, samci své paroží shazují a novým rokem jim narůstá nové, které je zpočátku pokryto jakousi sametovou vrstvou, která se nazývá lýčí. Srnčí paroží může být jednoduše zašpičatělé, ale stejně tak může mít naopak 4-6 výsad. 

 Srnec obecný žije v lesích, za soumraku, kdy je nejaktivnější, velmi často navštěvuje zemědělskou krajinu a často proniká až na okraje měst. Obývá prakticky celou Evropu, ve velkém počtu chybí pouze na severu Skandinávie, zasahuje také až k pobřeží Kaspického moře a na území Malé Asie.  V České republice se jedná o nejhojnějšího sudokopytníka. V roce 1970 byla jeho početnost odhadována na 198 000 jedinců, v roce 2003 již na více než 300 000 jedinců (nejvíce od 60. let 20. století). 

 Živí se zejména nejrůznějšími bylinami, občas požírá také různé plody.

Zvláště v oblibě má přitom mladé výhonky trav s vysokým obsahem vlhkosti. Srnec obecný je relativně plachý a při ohrožení se často ozývá zvukem podobným psímu štěknutí. Většinu roku se zdržuje samostatně, výjimkou je pouze období rozmnožování.  Samci jsou polygamní a během začátku listopadu začínají bojovat o přízeň samic.

V tomto období jsou velmi agresivní a napadají všechny možné konkurenty, často svým parožím dokonce poškozují i vegetaci v okolí. Samice pohlavně dospívají ve věku 16 měsíců. Po deseti měsíční březosti rodí obvykle dvě hnědá, bíle skvrnitá mláďata (kolouchy) opačného pohlaví. Kolouši zůstávají několik prvních dnů nehybně skrytí v husté vegetaci, kam je chodí matka několikrát denně krmit. V případě, že samice zaregistruje v jejich blízkosti člověka nebo nějakého dravce, se často stává, že svá mláďata opustí.

Srnec v krytu sleduje kameru jen opatrně

Foto Pavel Kysela a jeho srnec s nepravidelnou trofejí

TROFEJE

Lovecké trofeje

Příprava trofeje

Hlavu ulovené zvěře nejprve stáhneme z kůže. Vyjmeme světla. Mozek vyjmeme lžičkou nebo nožíkem a proudem vody vyplavíme.

Hlavu nechávám namočenou alespoň 24 hodin ve studené vodě, kterou během této doby alespoň třikrát vyměním. Barva musí být dostatečně vyluhována.

Nyní je trofej připravena k vaření. Celá hlava musí být ponořena po růže. Doba varu se řídí stářím úlovku. Dostatečně uvařenou trofej poznám podle praskajících blan na nosních a čelních kostech. Do vaření nepřidávám žádné chemické přísady.

Pozor! V případě, že se jedná o zvěř ať již uhynulou, sraženou dopravním prostředkem nebo nějakým jiným způsobem usmrcenou a jehož paroží je ještě v líčí, je nutné každý parůžek obalit igelitovým sáčkem a pod růžemi pevně stáhnout. Igelity odstraníme až po uvaření a vyčištění trofeje.

Takto připravenou trofej (pozor, nesmí být převařená), začnu čistit od masitých částí. Během čištění ji občas smočím do teplé vody, aby bylo čištění snazší. Zcela očištěnou trofej dočistím silonovým kartáčem pod tekoucí vodou. Před vlastním prováděním bělení je lépe nechat trofej zaschnout, i když to není podmínkou.

Příprava na bělení

Bělení za tepla - jedná se o způsob rychlejší.

Připravím si pásky ze slabšího igelitu široké asi 3 cm a dlouhé 0,75 až 1 metr. Těmito pásky ovážu růže a spodní část lodyh (tím zabráním stoupající pěně z bělicí lázně a případné nežádoucí vybílení parůžků).

Peroxid vodíku použiji o koncentraci 35%. Do nádoby naliji asi 1,5 litru 35% peroxidu vodíku (H2O2) a zahřívám na 75 °C V případě že nemám k dispozici teploměr poznám tuto teplotu tak, že se tvoří bublinky velikosti čočky. (Lázeň zahřívám na vařiči nebo pomocí ponorného vařiče).

Muflon

Vlastní bělení V této fázi vkládám do lázně trofej. V případě, že trofej není zcela ponořena až po pučnice, použiji vatu, kterou namočím do lázně a háčkem omotám pučnice.

V žádném případě se nesmí vařit. Doba bělení trvá asi 10 až 15 min. Trofej občas prohlédnu, zda je lebka dostatečně vybílená a neničí-li se barva zubů.

Obtížnější je bělení srnců ročků, kteří mají lehké parůžky a. v lázni tzv. plavou. S tohoto důvodu doporučuji trofej zatížit.

Z vybílené trofeje odstraním igelitové pásky, kterými byly omotány parůžky. Vybílenou trofej propláchnu pod tekoucí vodou nebo namočím do kbelíku se studenou vodou (ponořím i s parůžky, ovšem pokud se nejedná o parůžky v líčí, ty nesmí být v žádném případě namočeny).

Vyměním vodu a do čisté naliji asi 0,3 l 8% octa nebo kyselinu octovou nebo mravenčí v menším množství. Celou trofej nechám ponořenou v lázni jednu hodinu.

Po jedné hodině z kyselé lázně vyndám, znovu opláchnu pod tekoucí studenou vodou a opět přečistím silonovým kartáčem.

V případě, že se jedná o trofej v líčí, ještě na mokrou trofej použiji formaldehyd, který injekční stříkačkou vpichuji pod líčí dokola celého parůžku. Postupuji od růží k vrcholu. Nyní zbývá trofej usušit. Nejvhodnější sušení je na sluníčku. U trofeje v líčí suším parůžky dolů, ostatní parůžky nahoru, příp. bílé skvrny od formaldehydu vyčistím po zaschnutí silonovým kartáčem.

Když peroxidová lázeň vychladne, sliji ji do nějaké nádoby a utěsním. Uchovávám řádně označené v chladnu. Do této lázně později přidám asi 0,25l čerstvého peroxidu a můžu ji opět použít na další bělení.

K bělení vysoké, mufloní a daňčí zvěře jsem si zhotovil nádobu odpovídající velikosti a tvaru lebky. Nádoba je na jedné straně široká 28 cm, na protější 10 cm, dlouhá je 45 cm a hluboká 20 cm. Celý postup je stejný jako u srnčí zvěře. Ale protože by byla velká spotřeba peroxidu vodíku, polévám zbytek neponořené lebky sběračkou.

Pro případ nálezu staré trofeje (černé kosti) použiji vařící vodu, do které nasypu 20 dkg 88% dithioničitanu sodného a vložím do lázně. Po sežloutnutí kostí vyjmu a dám do studené vody. Takto připravenou trofej teprve začnu bělit podle výše popsaného postupu.

JEZEVEC LESNÍ. Trofej jako živá připomene lovecké zážitky

Příkladná preparace jezevce  (od Erika)

Na bílé hlavě má dva tmavé pruhy, které se táhnou přes světla ke slechům.

 Tělo je zbarveno šedě až šedohnědě.  Vyskytuje se téměř ve všech oblastech od nížin do hor v lesních porostech, kromě nížin a krajin s vysokou hladinou podzemních vod. Vyhovují mu teplejší lesnaté oblasti.

KAMZÍK HORSKÝ. Počátek říje kamzíka horského - 1.listopadu - do 5. 12.

Kamzík horský

Počátek říje kamzíka horského - 1.listopadu - do 5. prosince

Kamzík horský je stavbou těla podobnou koze a vyznačuje se typickými, dozadu zahnutými růžky u obou pohlaví. Ve srovnání s ostatní rohatou zvěří jsou růžky tenké, vztyčené, na konci výrazně hákovitě zahnuté a dosahují dvojnásobku délky špičatých uší. U samic jsou růžky menší a méně zahnuté.

V létě mají kamzíci červenavě hnědošedou srst s černým pruhem po délce hřbetu.

Zimní šat je tmavší, někdy téměř černý. Pod pesíky je jemná podsada, která je dobrou ochranou proti chladu. Prodloužené chlupy na hřbetě a na zadku se nazývají kamzičí vous a zvíře je může při rozrušení vztyčit.

Kamzičí vous je pro lovce větší trofejí než jeho rohy. Od horního pysku se táhne černý pruh přes oči až k nasazení rohů a k uším. Bílá ploška na čele, vždy bílé líce a vnitřek uší dávají kamzíkovi výraznou masku. Břicho zůstává světlejší než hřbet.

Samci se neodlišují od samic ani barvou srsti, ani v kresbě hlavy. Zvláštní úlohu u kamzíka hrají jeho nohy. Mají pevné a silné klouby, silné svaly a dlouhé, vzadu širší paznehty, kterými se výborně drží i na nesnadném a příkrém terénu. Špičku nohy tvoří dva pohyblivé paznehty. Jsou pokryty měkkou rohovinou, a tak se mohou snadněji vyrovnávat s nerovností povrchu, protože jejich spodní strana lne k podkladu jako měkká surová guma, a tak kamzík ani na hladké skále prakticky nikdy neuklouzne. Na velmi strmých svazích se zakliňují do země ještě na noze výše umístěné paspárky, které se při chůzi po rovině země téměř nedotýkají.

Díky stavbě chodidlových plošek se tak může kamzík při pastvě na horském svahu dotýkat země až 16 body. Ještě obdivuhodněji kamzík působí, když bez ohledu na zemskou tíži pádí přes strmé horské svahy. Kamzíci jsou v tomto ohledu obratnější než jakékoli jiné velké zvíře. Žádný nepřítel na zemi je nemůže tady pronásledovat.

Orel skalní, který je může napadnout ze vzduchu, je nebezpečný pouze mláďatům a nemocným kusům.
Kamzík horský je jedním z mála evropských savců nezasahujících na ostatní kontinenty. Žije ve vysokých polohách Alp, Apenin, Pyrenejí a dalších vysokých hor severozápadního Španělska, v Karpatech a na Balkáně. V Jeseníku a v Lužických horách byl vysazen a v současnosti čítá jeho populace na území našeho státu 1-2 000 jedinců.

V Tatrách žije zvláštní poddruh R.r. tatrica, který je však ohrožen křížením s alpskými kamzíky. Oblast kosodřeviny tvoří jeho jádrovou oblast, z níž kamzíci v létě šplhají po strmých stěnách a na horské lučiny za pastvou; v zimě táhnou spíše do údolí, nebo alespoň do horní zóny lesa. Jejich biotop se proto během roku mění od 800 až do 2500 m nad mořem. Směrem do údolí přiléhá jeho oblast k oblasti jelení a srnčí zvěře a směrem vzhůru se částečně překrývá s rozšířením kozorožce. Podle preferovaného životního prostředí hovoříme o „lesních" a „skalních" kamzících.

DANĚK. RARITNÍ TROFEJ. Fotografie z myslivosti. Dančí zvěř, Daněk, Trofeje, Myslivecké fotografie.

GRATULUJEME! Lovu zdar! Daněk a úlovek Petr Slaba Myslivost - sociální sítě.

MUFLONÍ ZVĚŘ A NAŠE HONITBY - METODY ODHADU VĚKU BERANA

Muflon obecný

Odhad věku muflonů podle četnosti ročních vrubů (letokruhů) na toulcích

Tato metoda je nejužívanější a mnohdy jako jediná používaná k odhadu věku uloveného nebo odchyceného berana. Její věrohodnost závisí na pravidelném střídání intenzity nárůstu rohoviny na toulcích v průběhu roku a na zkušenostech myslivce ve vyhledávání a rozpoznání tzv. ročních vrubů neboli letokruhů od vrubů běžných, seřazených v sériích na povrchu jednotlivých ploch a na hranách rohových toulců.

Je třeba sledovat roční vruby na toulcích obou stran, zvláště v případě nerozhodnosti při jejich určování. Pokud se nedopočítáme přesvědčivého výsledku počtu ročních vrubů, nezbývá nám než spoléhat na odborné posouzení výměny a stupně opotřebování zubů. Nebude na škodu, když výsledek obou těchto metod porovnáme vždy, zvláště když máme k dispozici dolní čelist. Na povrchu toulců nás zaujme rýhování, které vytváří příčné prstence a vruby. Je to důsledek různé intenzity nárůstu rohoviny v časových intervalech následujících za sebou.
Střídají se zde příčné rýhy se zřetelnými prstenci. Vruby bývají v prvních třech až čtyřech letech širší (4 - 6 mm) než v letech pozdějších, kdy bývají stále užší a užší. Nejméně znatelné je vrubování v prvním roce života při hrotu rohového toulce a nejvýraznější je v té části, která narůstala v druhém a třetím roce života.

V části toulců, které narůstají ve vyšším věku, jsou vruby méně hluboké, podstatně užší a u starších muflonů směrem k bázi rohového toulce jemnější. Za celý rok se jich objevuje méně než na těch částech rohových toulců, které narůstaly beranovi v době jeho mládí (ve věku 2 - 3 roky). Je to i proto, že celkový přírůstek rohových toulců je s přibývajícím věkem menší. I toto jsou určité, avšak ne zcela přesné znaky pro odhad věku muflona (Habermehl, 1985).Vrubování na toulcích je dědičný znak a intenzita vrubování je vyjádřena počtem vrubů a jejich šířkou. Je ovlivněno i velikostí rohového výběžku čelní kosti. U muflonů je vrubování individuálně tvarově specifické.

Vedle běžného vrubování jsou na toulcích muflona, jako konečně i na rohových toulcích řady dutorohých přežvýkavců, ještě další výraznější a pro nás významnější vruby, tzv. roční vruby. Vznikají v důsledku určitého zbrzdění až zastavení růstu rohoviny. To se projevuje zeslabením a zaškrcením stěny toulce, které je doprovázeno vznikem jedné, někdy i dvou či více hlubších a širších rýh v těsné blízkosti za sebou na povrchu rohového toulce. Tato prohlubeň bývá vyplněna několika jemnějšími vruby a prstenci tmavšího zabarvení. Ke zpomalení až zastavení růstu rohoviny, tedy ke vzniku ročních vrubů, dochází v našich povětrnostních podmínkách na konci podzimu a začátkem zimy (listopad, prosinec), možno říci s nástupem říje. U mladších jedinců je to až uprostřed zimy (leden). Na jaře v březnu či začátkem dubna se zvláště ve volné přírodě růstová aktivita rohu opět zvyšuje a dosahuje vrcholu zhruba uprostřed léta. To již intenzivně vyrůstá další roční segment rohového toulce. Roční vruby vznikají v souvislosti s nedostatečnou intenzitou světelného režimu roční doby a s nedostatečným přísunem potravy, a zvláště v době říje za současné patřičné hormonální regulace metabolizmu. Roční vruby představují hranice mezi segmenty celoročního nárůstu délky rohových toulců a poukazují na růstovou aktivitu rohoviny toulce za každý uplynulý rok.

První roční vrub tedy buď nejblíže k volnému vrcholu toulce, nebo až druhý od vrcholu toulce, pokud se zde vyskytuje nepravý vrub, se nachází v místě, které naznačuje délku rohového toulce u 9 až 10 měsíců starého muflona. Délka toulce u takového mladého muflona v průměru dosahuje kolem 15 - 20 cm délky od základny k vrcholu toulce u středně vyvinutého jedince. Další roční vrub následuje zhruba po 20 cm a u starších muflonů potom následují roční vruby po stále kratších úsecích. U starých a přestárlých muflonů nad 10 roků věku jsou roční vruby vzájemně velmi blízko (měřeno na milimetry), neboť jejich rohové toulce přirůstají velmi málo nebo téměř vůbec.

Odhad stáří podle četnosti ročních vrubu muflonů je běžně považován za nejpřesnější metodu.

Počet segmentů rohového toulce oddělených ročními vruby udává věk sledovaného muflona. My k tomu připomínáme, že snad jedině tehdy, pokud jsou roční vruby jasné a zřetelné. To závisí na individualitě sledovaného kusu a uplatnění životních podmínek, které vznik ročních vrubů ovlivňují. Přesnější odhad nám poskytne správné posouzení chrupu, především opotřebení mléčných zubů, výměna za zuby trvalé a také jejich opotřebení v průběhu stárnutí.

Prof. MVDR. Čeněk Červený

ÚSPĚŠNÝ LOV GRATULUJEME A DĚKUJEME ZA VYNIKAJÍCÍ POPSÁNÍ PRŮBĚHU LOVU. Lov na jelena. Lovu Zdar!

Jelen dvanácterák a šťastný lovec

Tak se mi přátelé na konci letošní říje podařil s velkým dobrodružstvím díky vrtkavé Dianě ulovit tento osmiletý nerovný dvanácterák.

A co by to bylo za lov, kdyby nebyl s příběhem. Kamarád mě pozval na říji (ne jen poslouchat, ale i lovit) s tím, že on trofejovou zvěř neloví a trofeje neshromažďuje, tudíž jeleny nechává střílet kamarády s tím, že on si střelí domů na jídlo radši šmolku. Protože slovo myslivost vzniklo odvozením od slova závist, úmyslně nebudu uvádět jména ani lokalitu, stačí že sem dávám svoji mordu.
Už příjezd do nádherných slovenských hor byl úchvatný přejezdem přes horský hřeben, kde mi hned zkusil přes časné odpoledne skočit na kapotu špičák, takže o množství vysoké jsem neměl pochybnosti.
Ubytovali jsme se na krásné horské chalupě – pasekářské usedlosti z pozůstalosti po předcích mého kamaráda, kde nás přivítal jeho strýček, s tím, že se hned vypravíme ven.
Den 1. večer:
Vypadalo to velmi nadějně, ze všech stran troubili jeleni, a tak jsme zaujali místo v nivě řeky na obrovském dubu, kde byla stlučená platforma k sezení kolem kmene, v podstatě jako vysoký balkon v koruně stromu. Poseděli jsme, párkrát nám přešlo srnčí přímo pod posedem, párkrát holá, chodila tam sama šmola, ale kvůli té jsme tam nebyli. Asi 400m nalevo troubil od hranice dle hlasu starý jelen, tak jsme se rozhodli pošoulat blíž, podívat se, případně i lovit. Je skutečně zážitek došoulat cca 80m od troubícího jelena, kterého jsme ale pořádně nezahlédli, byl za řídkým stromovím, jedenkrát jsem zahlédl siluetu paroží, ale jelikož za ním byla hned kousek kukuřice (řídká a dost sežraná) tak hrozilo, že jej vyrušíme a on do ní zmizí, tak jsme se stáhli kousek níž a čekali, kdyby vyšel na naši stranu. Místo toho do nás málem vrazili dva mladí boční jeleni, kteří se motali kolem a dvě postavy tiše a nehybně stojící ve stínu pro ně byly asi docela překvapením. Už se setmělo, bylo pod mrakem a tak jsme se šli vyspat s tím, že budeme chytřejší zítra, ráno pošouláme a na večer si přeneseme mobilní posed blíž k tomuto místu, které se nám zalíbilo. Na chalupě nás čekal strýček, který se na lov vykašlal docela brzo a šel raději vařit, což jsme uvítali a dali si čerstvá játra na pepři.
Den 2.:
Jelikož se večer posedělo a taktéž popilo, probíraly se „historky starých zbrojnošů“ a taky trochu latiny, bylo ráno kruté, ale vyrazili jsme. Na pozici ve vysokém lese jsme dorazili v momentě, kdy už zvěř byla v pohybu, a to jak vysoká tak dančí, takže i přesto, že jsme něco zahlédli, k lovu to nebylo. Nejlepší zážitek měl můj průvodce, který si šel závěrem šoulačky odskočit a se staženýma kalhotama a bez flinty (tu jsem mu držel já u auta) jej obešlo krokem asi 6 divočáků……. Holt poučení, že ty „vítací večery“ nevěstí ráno nic dobrého a možná je lepší se ráno vyspat. Dospali jsme se tedy přes den, přenesli posed a odpoledne dorazil kamarád Janko, který se za námi přišel podívat a představil nám (po rozhodu se svojí přítelkyní) svoji věrnou a trvalou ocelovo-dřevěno-plastovou přítelkyni od Blasera, kterou si nově osadil Leicou Magnus 2,4-16x56i a těšil se na večerní lov, jak nám to s viditelností za polovičního měsíčku „natře“ (což v mém případě, když jsem v evropském zbrojním pase měl zapsány jen tři kulovnice, které mám všechny osazeny Nightformcem NXS nebyl zas tak velký problém - Nightforce je spíš na den, v noci je docela slepý, ale zase je nezničitelný a vždy s precizním klikáním, nikdy nezklame, ale v noci to není kamarád). Nově příchozího Janka jsme tedy posadili na námi přenesený posed poblíž včerejšího jelena a my jsme se vydali vstříc novým dobrodružstvím do zapadlého konce údolí, kde se ozýval starý mohutný jelen, kterého pár dní předtím viděli, ale nedokázali jej pořádně přečíst, ale byla to velká výzva.
Posed tam žádný není, takže nezbylo než si vybudovat zástěnu (zapůjčeno na zkoušku z Huntingland.sk) a posedět na zemi. Po asi 15 minutách se na scéně objevila liška, která si to vykračovala přímo proti naší zástěně. Koukal jsem na lišku přes Leica Geovid (8x56 HD-B) a postupně jsem měřil vzdálenost až po 20m, tam zastavila a nevěřícně na nás hleděla, kde jsme se tam vzali. Pak odběhla asi 85m a zase nás pozorovala, během večera nás navštívila ještě asi 3x, pokaždé z jiné strany údolí, většinou jsme ji spatřili jen na termokameře v trávě, ale očividně jsme jí nevadili. Po nějaké době zazněl vzdálený výstřel od kukuřice, a my jsme tušili, že Janko něco ulovil. Bohužel náš jelen, který vytrvale troubil se po výstřelu odmlčel, a po nějaké době se začal ozývat ze vzdálenějšího místa a očividně neměl snahu se vrátit, holt tak je to s lovem v říji. Byl čas jít zkontrolovat Jankův úlovek – tu samotnou šmolku co jsme předchozí večer pardonovali s vyhlídkou „vyšších cílů“, co bylo zajímavé tak náš starý zkušený jelen i po vzdáleném výstřelu zmlkl a odešel, zatímco Jankovi kolem uloveného kusu asi 5 minut po výstřelu začali chodit mladí jeleni. Úlovek byl náležitě zapit, pokouřili jsme dýmky na terase chalupy a kolem půlnoci nás náš hostitel překvapil skvělou jelení svíčkovou (z právě ulovené šmolky) na tenké plátky na ohni, sůl a pepř, paráda. Poučeni z předchozích nezdarů jsme šli spát tentokrát dřív, abychom vstali.
Den 3.:
Vyskočili jsme v 4.30 z postelí a hurá na pozice do lesa, Janko prohlásil, že ráno stát nebo sedět nechce, že jde na šoulačku, a tak šel a potkal akorát tak dva špatně zapsané lovce (měli být v jiné lokalitě) a pak když na nás čekal u auta tak mu přišel mladý nadějný lopaťák. Nám zase vysoká foukla jinudy, ale alespoň jsme je viděli, pochodili jsme, cestou zpět potkali kapitálního lopaťáka a vyrazili za odpočinkem na chatu.
Odpoledně jsme si opět postavili ohrádku a dali kamufláž a šli si sednout do údolí, kde jsme očekávali našeho starého jelena. Ozýval se snad pár set metrů okolo, ale ne a ne vyjít. Mezi tím na druhé straně údolí vyšla holá, a za nimi se ozval jelen, kterého jsme taktéž měli obeznaného jako vhodného k lovu. Přesto, že trpělivost za normálních okolností růže přináší, tak jsme byli netrpěliví a jelikož starý jelen ne a ne vyjít, rozhodli jsme se s blížícím se koncem mého loveckého pobytu zkusit z večera šoulat - (ráno mám odjíždět, neb v neděli odpoledne jsem měl být u soudu na vazebním zasedání – tak to někdy bývá, prostě zavolají ze soudu a je to). Podařilo se nám našoulat asi na 200m k jelenovi, nicméně přesto, že mi naprosto ideálně stál, stál na horizontu a nebylo možno střílet, neboť za horizontem byla vesnice. Další došoulání ke změně úhlu ale nebylo možné, projelo auto (vracející se houbaři) a veškerá vysoká se posunula pod les pod kazatelnu, kolem které se zvěř celou dobu mého pobytu pohybovala, ale my jsme ten den raději šli do nejistoty a zkoušeli jsme se dostat ke starému jelenovi.
Jaké bylo naše překvapení, když jsme se ohlédli a viděli našeho starého jelena poblíž místa, které jsme opustili kvůli jinému jelenovi…… Prostě člověk by si dal facku. No co už, tam se zpět nedostaneme (není kudy), zkusíme došoulat tohoto. Dostali jsme se velkou oklikou až pod kazatelnu, laně stály vpravo dole, jelen přímo před námi, ale hleděl proti lesu. Najednou se objevil mladý jelen a náš kýžený úlovek vyrazil za ním, prohnat jej, přitom nechal laně bez dozoru. No což, určitě se za chvíli vrátí, čekali jsme půl hodiny, nic, laně se pasou, pocházejí, pořád nic. Abychom to jelenovi trochu zkomplikovali, kamarád laně trochu „potlačil níž do údolí“ tím že se jim ukázal. Tím pádem bude muset jelen kolem nás. No super, ale za další hodinu a půl nic. No což, končíme, jdeme spát, ráno se zajdu sám projít a podívat, sednu do auta a pojedu……
Den 4. – poslední:
Lehnul jsem si v podstatě na dvě hodiny, přesto že jsem byl totálně vyčerpaný, lovecká horečka fungovala, převaloval jsem se a stejně jsem se vzbudil 10 minut před budíkem. Opatrně jsem se vytratil, vzbudil dva lovecké psy, které jsem musel překročit a tradá na louky pod lesem.
Docela zklamání, mlha jak mlíko, když bylo vidět na 30-50m tak moc, termovize taky skoro neviděla o dalekohledu ani nemluvě….. No co už, sednu na tu kazatelnu (stará, rozbitá, dveře uražené, okna vytlučené – určená k likvidaci a nahrazení novou). V kazatelně akorát zima a průvan (ještě že jsem měl membránové oblečení Alaska Elk a pod ním moji Pinewood elektrickou vyhřívací vestu (překřtěna na StarTrek vestu díky logu kterým se taktéž ovládá). Pohledem z okýnek jen výhled do mlhy, začalo pofukovat, říkám si bezva, začne se trhat mlha. A taky začala. Pokukoval jsem termokamerou, jestli někde něco neuvidím, dalekohled byl ještě skrz mlhu slepý. Najednou jsem zahlédl dva stíny, menší a větší, laň s kolouchem. Řekl jsem si že asi s nastávajícím ránem holá, kterou kamarád zahnal dolů do údolí začíná stoupat zpět k lesu, mohl by se objevit jelen…..
Jak jsem tak odkládal termokameru, najednou vidím koutkem oka pod lesem v díře, která se vytvořila v mlze, flek. A zase zmizel, za chvíli zase fouklo, to už jsem měl v ruce dalekohled, a v mezeře mezi dvěma chuchvalci mlhy stál on, jelen na kterého jsme čekali (včerejší „druhý“, ten mladší), viděl jsem ho na vteřinu, a nebyl. A zase jen mlha. Přechytil jsem na kulovnici. Popravdě byl jsem v této situaci rád že ji mám, neboť jsem si vzal svou starou lásku, Husqvarnu 1650 v ráži .358 Norma Magnum (střela 225grs Nosler Partition), která mě nikdy nezklamala. Přesná, spolehlivá, jednoduchá, a kvalitní optikou (Nightforce NXS 3.5-15x56) a dostatečnám výkonem na vše krom tlustokožců, stáhl jsem na 6x odjistil a čekal.
Přece musí jít kolem, snad foukne vítr do mlhy…… Nekonečné vteřiny čekání, a najednou šel, byl vidět tak na cca 80 m jak jde bokem, přesně jak na terči, ale šel, nezastavoval. V hlavě se v ten okamžik motá člověku plno pouček, strašidelných historek o nedohledaných jelenech a tak, takže si říkám: „hlavně to neposer…..“. Druhá myšlenka mi říká: „sakra umíš střílet, tohle přece není problém“.
Respekt před majestátným tvorem tu ale je. Nemívám třes, klid před zvěří mám čtverkový, to zase jo, jen neudělat chybu. Mířím, táhnu s jelenem a prst jde na spoušť.
Hlavou se mi honí: „umím střílet, nastřílel jsem toho hromadu, z této flinty zvlášť…… to dám“…… pořád táhnu s jelenem, už jsem si jistý, spoušť je tvrdá ale krásně čitelná, v okamžiku, kdy jsem si jistý mačkám. Kazatelnou zaduní mohutný výstřel, slyším zřetelné žuchnutí, instinktivně rychle přebíjím a mířím, jelen se mi jen vytáčí a okamžitě mi mizí v mlze, která jej zakryla……
Tak a teď opravdu dostávám třes, ne před lovem, ne před zvěří, ale teď. Znám u sebe tento stav, taková ta nejistota, přehrávání si události, přemýšlení a třes.

Kladu si otázku co je špatně. Vystřelil jsem na jelena, vzdálenost super, jistá ruka, odpáleno ve správný okamžik, zamířeno na 100%, střela o výkonu bezmála 7000J na sto procent zasáhla jelena tam kam jsem mířil a on NIC? Prostě se otočí a jde? Žádné zaznačení, nic. Poslouchám, nic, koukám termokamerou (v mlze zbytečně). Píšu kamarádovi (který spí spánkem spravedlivých), že jsem střílel, počkám 15 minut a půjdu na nástřel. Žádná odpověď. Super, sám uprostřed hor, bez jelena…… Přemýšlím. Nevydržím to, jdu po 10 minutách pod kazatelnu, sbalím věci, vylezu nahoru, koukám, přemýšlím. Mlha mi zakryla místo kam jsem střílel. S takovou ten nástřel nenajdu. Musím najít. Kamarád má barváře, jistě jelena najde, jen najít nástřel…..
Hledám nástřel, vysoká neposečená tráva, navíc mokrá, sem tam zmrzlá, velmi nepřehledná. Super. Chodím 10 minut. Nástřel nikde. Kamarád neodpovídá. No super.
Mezitím se zvedla mlha, začíná být vidět tak skoro na 100m, byť nejasně, říkám si, že vyjdu výš, snad uvidím, jelen by stejně šel směrem k lesu, tak snad někde najdu alespoň stopu na mokré trávě, ať se má barvář čeho chytit. Koukám, ujdu tak 100m a z trávy něco trčí, vezmu dalekohled, a on je to paroh. Cítím úlevu, pak opět přemýšlím, kam jsem ho trefil? Co když je to „měkota“ a zvedne se mi a uteče, stahuju na optice zvětšení na naháňkových 3.5x odjišťuju a jak indián se blížím k jelenovi, není dlouho vidět víc než paroh, pak ale vidím, že leží bokem, pak vidím i běh ležícího kusu, ohromná úleva. Přicházím k jelenovi, pro jistotu do něj ještě dloubnu, ale je to zbytečné, výstřelový otvor je přímo na „desítce“ a jelikož mi šel bokem tak vstřel taktéž (což jsem si zatím nemohl ověřit). Pořizuji první fotografii a posílám své milované, a ta je první kdo mi přeje Lovu Zdar. Pak vyrážím pro kamaráda, vytahuju jej z pelechu a současně mu nabízím ať si z cvičných důvodů vezme mladého barváře, ať si na jelena zahlásí. Trochu mi nevěří, ani nevěřil, že opravdu vstanu a půjdu lovit, ale je nadšený.
Při vyvrhování pozoruji zajímavou věc, kterou jsem si dosud neuvědomil, nicméně je logická. Když větší ráží s pevnou velkou střelou střelím menší kus, například i daňka, tak vstřelový otvor na zvěři je menší (střela ještě neexpandovala, to udělá až po nějaké dráze) než výstřelový (při pohledu zevnitř do hrudníku) tady žebra ukazují přesný opak, střela která má ještě velkou energii při probití plecka a lopatky (prostřelená v tenké části) udělá otvor na vstupu do hrudníku o velikosti dětské pěstičky hydrodynamickým efektem, následně ustřelí plíce a aorty u srdce a na výstřelu ven přes žebra již dělá jen o něco větší otvor než je průměr střely samotné. Střela prošla dál opět lopatkou a opustila jelena, tento tedy byl schopen ještě jít asi 200m, byť s oboustranně prostřelenýma lopatkama, prostě shodou šťastných náhod žádná nebyla rozbitá, ale obě prostřelené kulatou dírou. Devastace zvěřiny zanedbatelná. Jelen nebarvil, protože byl poměrně zabělený a hlavně při pohybu plecka při chůzi se střelný otvor zavíral a ucpával.

Takže ještě jednou nezbývá, než poděkovat patronům a provolat Lovu Zdar!

Miloslav Jančík sociální sítě Myslivost


#Lov na jelena, Trofeje, Vysoká zvěř, Vysoká, Sociální sítě, Čas lásek jelenů, Lovecké příběhy

SRNEC A MYSLIVEC VE FOTOGRAFII SOCIÁLNÍ SÍTĚ MYSLIVOST

ODSTŘELOVÝ SRNEC (PRŮBĚRNÝ) A MYSLIVEC MARTIN 

KRÁSNÝ DEN A KOMÁŘI NEŠTÍPOU. DNES BY TO ŠLO! TEN JE VÁŠ NEBO SOUSEDA? SRNEC TROFEJOVÝ ZA ZÁSLUHY...

DNES BY TO ŠLO! TEN JE VÁŠ NEBO SOUSEDA?

SRNEC A RARITNÍ TROFEJ. #Srnčí zvěř, Srnec, Trofeje, lov, #Lovecké stezky

To čumíte co mám na  hlavě za parádu!

MŮJ ŽIVOTNÍ SRNEC. Když se konečně natočil tak, že byl dobře vidět celý krk, namířil jsem a pomalu zmáčkl spoušť. Lovy srnčí zvěře, Srnec, Srnec v červnu, Trofeje

Když jsem si potom prohlížel fotky zjistil jsem,
že jde o velmi dobrého raritního srnce

Můj životní srnec ze včerejšího večera

Vzhledem k tomu, že se nepovažuji za lovce, ale spíše za myslivce, kterému jde více než o lov o vše ostatní kolem myslivosti, mám ve svém životě uloveno jen několik srnců a většinou všechny průběrné. Z tohoto důvodu se tento srnec vymyká všem srncům, které jsem do dnešního dne ulovil. Poprvé jsem tohoto srnce spatřil 17.5.2017, když mi vyšel před kazatelnou asi na 80 metrů. Tenkrát jsem měl v ruce foťák a protože velice rád fotím, pořídil jsem několik snímků.

Srnec se mi vystavoval ze všech stran a mimo jiné nebyl ještě téměř vůbec přebarvený. Asi po 15 minutách srnec odběhl. Když jsem si potom prohlížel fotky zjistil jsem, že jde o velmi dobrého raritního srnce. Rozhodl jsem se tedy, že na srnce vyrazím hned druhý den.

 Na kazatelně jsem seděl hned druhý den ráno, ale srnec se neobjevil. Od té doby jsem na stejném místě a také na okolních posedech proseděl několik čekaných, ale srnec nikde. Už se zdálo, že jsem zřejmě urazil bohyni lovu Dianu, když jsem nelovil při našem prvním setkání, když se konečně na večerní čekané dne 16.6.2017 ukázal. Seděl jsem na posedu i s naší mladou Poštolkou Luckou, když vyšel z obilí do nízké kukuřice. Byl ovšem hodně daleko a lovit se nedalo. Kousek od něj vyšel ještě druhý mladší srnec, kterého prohnal a pro tento den byl nenávratně ztracený.

O dva dny později jsem se rozhodl jít na kazatelnu, která byla vzdušnou čarou asi 500 metrů od místa kde jsem srnce poprvé uviděl a blíže k místu, kde jsme srnce spatřili předevčírem. 
Když jsem usedl, slunce bylo vysoko a všude klid. Asi po půlhodině čekání se náhle v obilí asi na vzdálenost 100 metrů něco objevilo. Zvedl jsem dalekohled a hned jsem ho poznal. Protože bylo obilí už hodně vysoké, tak nebylo vidět nic víc než hlavu. Musel jsem tedy čekat, jestli nepřijde blíž, případně nepřejde do nižší kukuřice. Postupně se ke mně přibližoval a když už se zdálo, že opravdu vyjde, tak se otočil a šel zpět. Odešel až na vzdálenost cca 250 metrů a opět nebylo vidět nic než hlava s parůžky. Musel jsem tedy čekat dál. Po další půlhodině se srnec opět rozhodl, že přijde blíž. Vybral si místo, kde projížděl traktor a tímto pruhem se pomalu přibližoval. Chvilkami jsem už viděl i krk, ale na dobrou ránu se mi to stále nezdálo.

 Komora vidět nebyla, ale bylo mi jasné, že pokud nevyjde z obilí ven, budu muset umístit ránu právě na krk. Když došel asi na 50 metrů, traktorová kolej končila a stáčela se směrem ke mně. Srnec se rozhodl postupovat dále v této koleji a ven z obilí se mu tedy nechtělo. Když se konečně natočil tak, že byl dobře vidět celý krk, namířil jsem a pomalu a opatrně zmáčkl spoušť. Bylo právě 20:57 hod. Srnec se náhle ztratil v obilí, bylo vidět jen krátké odkazování a potom klid.

Bylo jasné, že střela zasáhla krční tepnu. Po povinné pauzičce jsem došel k srnci a opravdu jsem se nemýlil. Srnec zůstal po ráně na krk v ohni.
Chvíli jsem u srnce postál a popřemýšlel o proběhlém lovu a o všem co mu předcházelo. Potom jsem dal srnci plombu, poslední hryz a sobě lovecký úlomek. 

Na závěr jsem poděkoval patronu myslivců sv. Hubertovi a bohyni lovu Dianě, že mi umožnili prožít tento krásný zážitek a dopřáli mi ulovit mého životního srnce.

Václav N., Myslivost, sociální sítě


#Lovy srnčí zvěře, Srnec, Srnec v červnu, Trofeje, 

Letošní raritní trofej srnce. Trofeje, Srnec, Srnec v červnu, Fotografie z myslivosti, Lovy srnčí zvěře, lov

Raritní trofej

Zajímavá trofej srnce (Petr)

Ráno v 5:30 h se mi podařilo ulovit tohoto srnce se zajímavou trofejí, kdy jsem ho náhodně obeznal minulý víkend. Dnes jsem poseděl u řepky, co kdyby se ukázala černá, ale marně. Pak jsem obešel louky, kde se srnec pohyboval. Byl tam jediný kus srnčího a to byl právě tento srnec.

Už pomalu zatahoval směrem do lesa, ale stihl jsem ho došoulat po hraně lesa na 50m (kvůli vysoké trávě) a i přes jeho mazanost mi dal šanci k lovu.


Střílen z trojnožky, 19kg. Věk odhaduji cca 5let.


Lovu Zdar!




Sociální sítě Myslivost Petr N.

SRNČÍ ZVĚŘ krajina příroda a myslivec. Názory myslivců, #Srnčí zvěř, Srnčí říje, Lovy srnčí zvěře, Pravidla lovu srnčí zvěře, lov, Trofeje,

Srnčí říje

Jak je to dnes?

Za stávajících podmínek se srnci proberou již v mládí a pod tlakem přísné hodnotící komise se silný šesterák z opatrnosti pardonuje. Mám i zkušenosti, že v běžné praxi pokud k jeho ulovení dojde, tak se na přehlídku často ani nedostane.

K tomu ještě přistupuje zkušenost, že pokud byl v jednom roce viděn mimořádně silný srnec, tak na devadesát procent se tento srnec v příštím roce již ve sledované lokalitě neobjevil. Možná byl uloven jinde, ale spíše mu nepříznivé podmínky již v příštím roce stejnou trofej (mimořádně silnou) nedovolily nasadit.

Je mi bohužel asi souzeno, že se v mnoha svých úvahách často prezentuji jako skeptik. Domnívám se ale, že doba mé myslivecké praxe - bezmála šedesát let, je dosti dlouhá na to, abych si mohl dovolit mít na některé věci svůj osobitý názor.
Je nepopíratelnou skutečností, že lidská činnost by měla mít svůj smysl a cíl. Tedy ta naše nás musí stále nutit, abychom se snažili nám svěřený objekt své činnosti zlepšit. Jenže v dnešní době, kdy se zajíc stal ve velké části honiteb zvěří téměř vzácnou, stala se hlavním dodavatelem zvěřiny zvěř srnčí. Takže srnec uspokojuje touhu po trofeji a srna s dorostem zabezpečují zvěřinu až do Silvestra.

A nejen to. Rozhlédneme-li se po dnešní české krajině, vidíme buď ohromné lány monokultur, které se po sklizni mění v potravně sterilní plochy a nebo jsou tam ještě větší plochy pastvin, kde travní porosty jsou pro srnčí zvěř absolutně nevhodné. Mezi tím hledat políčka se šťavnatým jetelem a nebo vonné louky určené k sušení stejně voňavého sena bývá často velmi namáhavým úkolem.

Přimysleme si k tomu ještě kyselé deště, krajinu hemžící se turisty, cykloturisty na horských kolech, případně všudypřítomné houbaře, neexistuje v krajině snad jedno zákoutí, kde by na zvěř stres nečíhal ze všech koutů.

Myslivost

#Názory myslivců, #Srnčí zvěř, Srnčí říje, Lovy srnčí zvěře, Pravidla lovu srnčí zvěře, lov, Trofeje, 

MYSLIVECKÉ RÁNO. Kdo umí loví a umí to i napsat a pochlubit se, to bude pravý myslivec hodný následování nejen na sociální síti...#Srnec, Trofeje, Fotografie z myslivosti, Myslivecká mluva, Příroda a myslivost

Děkuji našim patronům za krásnou trofej a zážitek. Lovu zdar!

Tak se pochlubím též svým úlovkem... srnce jsem měl již obeznaného od doby co měl paroží v lýčí 

.... Vyrazil jsem tedy dnes ráno v 5:00 poté co jsem přenocoval v honitbě. Obloha zatažená, mírný vítr pofukuje a trošku rozlámaný z kazatelny šoulám místy, kde jsem srnce vídal. Cestou k místu, kde chci čekat ho nepotkávám. ... hodinu stojím na louce u sloupu elektrického vedení , ale srnec nikde. Rozhodnu se tedy jít zpět . Musím jít stejnou cestou, protože terén zarostlého potoka mi neumožňuje šoulat jinak. ...v půli cesty srnce potkávám na 20 m , ale věděl o mě dřív , tak odskakuje spolu se srnou přes potok směrem k louce, kde jsem čekal....

 Daleko nebude, tak jsem si skočil do auta pro snídani, pojedl a šoulal jsem zpět k místu, kde by srnec měl být... po příchodu vidím srnce ležet na kraji louky. Připravím si trojnožku a zkoumám co přesně má na hlavě. Srnec si dává na čas a tak se rozhoduji počkat do 7:30... srnec udělal chybu.

 Před půl se postavil, flintu na trojnožku , trochu popojít a vylepšit pozici a 7:25 se mi ho podařilo na 60 m komorovou ranou ulovit. Srnec se zlomil v ohni...

Po příchodu k jsem překvapen, nečekal jsem takovou změť na hlavě srnce... děkuji našim patronům za krásnou trofej a zážitek. Lovu zdar!!

Text a obrázek úspěšný myslivec Martin,  převzato Myslivci sobě, sociální sítě FB

#Srnec, Trofeje, Fotografie z myslivosti, Myslivecká mluva, Příroda a myslivost, Myslivecké ráno  

NÁSTŘEL je místo, na němž zvěř stála v okamžiku výstřelu. Lovy srnčí zvěře, Nástřel, Názory myslivců, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie, Trofeje

Puškohled Zeiss na kulovnici

Jedním z nejdůležitějších okamžiků správně probíhajícího lovu je určení umístění zásahu na těle zvěře

 Ne vždy se totiž zvěř zlomí v ráně a musí se dosledovat k místu, kde zhasla nebo zalehla.

 Dosled zvěře spárkaté i dohledávka zvěře drobné se organizuje podle značení po ráně, podle jejího chování a podle zvuků, které při útěku vydává. Velmi důležitý je i nález na místě nástřelu a na zanechané stopě.

Nástřel je místo, na němž zvěř stála v okamžiku výstřelu. Jeho zjištění je nejdůležitější povinností lovce, protože na nástřelu můžeme zjistit, byla-li zvěř zasažena a kam byla zasažena. Nástřel se snažíme určit v terénu již z místa střelby podle některých význačných bodů.
Vlastní místo pak hledáme podle záporů způsobených prudkým odskokem zvěře po ráně. Na nástřelu si všímáme případné střiže, barvy, tříště a případně se snažíme najít rýhu po střele v zemi. Nástřel je velmi důležitým místem s ohledem na zahájení dosledu a na případné nasazení psa na pobarvenou stopu. Našemu nedokonalému zraku mnohdy pomůže bílý kapesník, který rozprostřený smýkáme v domnělém místě a na němž je i drobná krůpěj barvy dobře patrná.

Střiž nalezneme na nástřelu téměř vždy. Jedná se o chomáče vlny vytržené ze srsti zvěře střelou. Její délka, barva a jemnost nám mnohé napoví. Podle tvaru tříště (úlomků kostí) je možno usuzovat, je-li přestřelen běh apod. Lokalizovaný nástřel je vhodné výrazně označit zálomkem.
Vyšetření nástřelu patří spolu s vyhodnocením značení po ráně mezi hlavní ukazatele, které nám napovídají, kam byla zvěř zasažena.
Při střelbě na trofejovou zvěř se výjimečně stává, že je zasaženo paroží. Na nástřelu, ale někdy také dosti daleko od něj, pak zůstává tříšť parohoviny, zvěř je zasažena v podstatě obrně, ihned se skládá, zůstává nehnutě ležet, jindy se převaluje a hrabe běhy ve vzduchu. Nenásleduje-li okamžitá dostřelná rána, zvěř uniká a bývá ztracena.
V podstatě totéž platí pro obrnou ránu na trn, kdy střela pouze lehce škrábne obratle bez většího poškození páteře a míchy.

Při zásahu zvěře do hlavy bývá na nástřelu tříšť zubů, barva bývá řídká, smíšená se slinami a potravou. Pouze zásah mozku vede k okamžitému zhasnutí zvěře.
Při zásahu do oblasti krku reaguje zvěř pozvednutím hlavy, na nástřelu nacházíme tříšť obratlových kostí nebo i lopatkových chrupavek a tmavou barvu na obou stranách stopní dráhy. Odbíhá-li zvěř, děje se tak se svěšenou hlavou. Při zásahu jícnu zvěř třese hlavou, odskakuje a barva zůstává tmavá s příměsí potravy. Po zásahu hrtanu (možnost kombinace s ostatními zásahy krku) je barva po obou stranách stopy, je zpěněná. Při přímém zásahu krčních obratlů zůstává zvěř na místě.

Srnec  v květnu - nerovný šesterák

Rána na hrudník zasahující nejdůležitější orgány se nazývá rána na komoru. Pokládá se za jedinou mysliveckou ránu.
Je nesprávné snažit se zasáhnout srdce. Míříme raději do poloviny výšky těla za lopatku. Střela pak přeruší tepny vystupující ze srdečního svalu a významně naruší plicní tkáň. Je přerušen oběh krve a plicní laloky se rychle zahltí barvou. Zvěř při této ráně spíše zůstane v ohni a nepoškodí se přitom plece.

Rána na komoru je vždy smrtelná a jen zcela výjimečně se může vyhojit průstřel hrotů plic či okrajový zásah horních laloků. Po ráně na komoru se zvěř většinou vzepne, často hrábne předními běhy ve vzduchu a zlomí se v ohni nebo prudce vyráží s hlavou nízko nesenou. V ráně se zlomí většinou při průstřelu obou lopatek nebo při plném zásahu hlavních cév. Průstřel plic má za následek prudký výron barvy do hrudní dutiny. Barva na nástřelu bývá bublinkovitá, růžová se stopami plicní tkáně. Ústřely plic mohou být vrženy až několik metrů od nástřelu.

Podobně značí zvěř často i po ráně na játra. Tento zásah se někdy označuje jako zadní komora. Zvěř může zhasnout okamžitě, ale může také odtáhnout až 200 metrů. Na místě zůstává tmavá barva, často krupičkovitá od zbytků jaterní tkáně, na omak drsná.
Zásah na měkko zvěř značí pomalým odskokem a shrbeným hřbetem. Za chladného počasí lze rovněž občas postřehnout obláček páry, který se srazí nad zvěří po náhlém jednorázovém úniku teplých plynů z břišní dutiny. Při vysoko posazené ráně se zvěř prohne. Na nástřelu zůstává vodnatá tekutina s malým podílem barvy, často smíšená s obsahem střev nebo trávníku. Tento znak se však může objevit teprve po 20 – 30 metrech. Zvěř odchází pomalu, po několika desítkách metrů zaléhá a ohlíží se k ráně. Nenásleduje-li v této fázi násilné zvednutí z lože, zhasíná zde kus po několika minutách až hodinách. Je-li vyrušen nešetrným dosledem, může odběhnout velmi daleko a často bývá ztracen.
Po zásahu ledvin zvěř prudce nahrbeně odskakuje a na nástřelu zůstává hodně rudé barvy. Nezřídka také hlasitě naříká. Zásah ledvin je vždy smrtelný.
Při přestřelení běhu zvěř většinou poklesne a odbíhá. Při zásahu dlouhých kostí zadních běhů (zásah kýt) zvěř nadhodí zadní částí těla, zůstává většinou blízko nástřelu a vzpíná se na přední. Na nástřelu často nacházíme úlomky dutých kostí a barva postupně ubývá nebo zcela chybí. Při níže posazeném zásahu končetin stačíme zahlédnout přestřelený běh nesený v nepřirozené poloze, často volně visící a kývající se. Je-li zasaženo lehce svalstvo výše na běhu, odchází zvěř „po třech“ a postižený běh si „chová“. Tento zásah znamená bez použití kvalitního psa téměř jistou ztrátu zvěře a často se i vyhojí, přestože postižení zůstává trvalé a velmi těžké.
Při ráně k obrysu těla je zvěř střelou pouze „škrábnuta“ a na nástřelu nalezneme kousky střiže, případně kůže. Barvy bývá málo a zvěř odbíhá daleko.

Bělení lebky trofejové zvěře. Jak na to?

Myslivci a preparátory je po dlouhou dobu jako jediný známý způsob zpracování trofeje na bílou lebku a skeletů koster nebo jejich částí, používán historicky osvědčený způsob vyvaření

Trofej srnčí

trofeje s následným mechanickým očistěním pomocí nože, háčku a peánu nebo pinzety.
Jedná se o nejjednodušší a široce používaný způsob zpracování trofeje lovné parohaté a rohaté zvěře. Výsledek takovéto preparace je pak většinou prezentován na chovatelských přehlídkách.

Jak na to chytře a jednoduše?

Dobře uvařená srnčí trofej se velmi snadno a rychle ( cca 20 min ) dokonale očistí, bez ohledu na věk srnce a jakkoli pevná vaziva..

To je základ, trofej není rozvařená, je jen nutné umět to dobře uvařit. Rozvařit lze i s jiným přípravkem.

Velmi důležité je dobře si trofej před vařením připravit, vyjmout světla a celý obsah mozkovny, po uvaření a očištění dokonale odmastit (osobně používám JAR a nejméně 4 hod při cca 50°C )  Podobné účinky, jako tento přípravek má jakýkoli levný prášek na praní ( Hanka atd ), stačí lžíce na uvaření jednoho srnce, a např. obsah nosních dutin pak stačí pouze vypláchnout proudem vody ( také rozkládá tkáně ) a zároveň velmi dobře odmastí trofej.

Peroxid mají v každé drogerii, pokud si ho objednají, když přijdu a nemají, seženou ho do dvou dnů. Takže neshánět na poslední chvíli a nebát se jim říci, aby ho sehnali.

Růst paroží obecně je vázán na hormonální činnost, která stanovuje zahájení jejich růstu a současně i ukončení růstu, vytlučení i jejich shození.

Srnec v březnu

Po shození starých parůžků, prakticky okamžitě, začíná proces, který umožňuje růst nového parůžku. 

Po shození se odkryté pučnice zakryjí blankou a přerostou kůží. Na pučnici se začnou vytvářet další vrstvy kostní tkáně, takže pučnice po každém shozu zesílí, zvyšuje se jejich objem a současně se sníží jejich výška, protože při shazování předchozích parůžků horní části pučnic se odlomí s parůžky a podílejí se na tvaru pečeti.

 Nově rostoucí paroh můžeme pozorovat již v lednu, jeho kompletní růst končí většinou v dubnu, po celou tuto dobu je překrytý jemnou pokožkou se srstí (lýčím) a postupně parůžek kostnatí. Kromě ústrojných látek se v něm hromadí minerálie, hlavně fosforečnan vápenatý, ale často i jiné látky, které se vyskytují v teritoriu, které srnec obývá. Důležitým činitelem, který ovlivňuje kvalitu parožení, je mimo kvalitní potravy, bohaté na minerální látky, i sluneční svit.

Ke konci období růstu parůžků, nejčastěji do poloviny dubna, hmota parůžků plně zkostnatí a i vnitřní části parůžků se vyplní kostní trámčinou. Následně dojde k vytlučení, tj. zbavení se odumírající kůže z povrchu parůžků. Do začátku říje, tj. většinou do poloviny července, jsou již parůžky čisté a plné své síly a krásy. 

Při říji je dominantní srna, ta vyhledává svého partnera, a protože vlastní období říje, kdy musí být oplodněna, trvá pouze několik hodin, musí mít včas v blízkosti vyhlédnutého partnera. Když srna povolí pokládání, je to v době, kdy se z vaječníku uvolňují vajíčka, takže mohou být okamžitě oplodněna. Oplozené vajíčko se několikrát rozdělí až dospěje do stadia blastuly a v ten okamžik se další vývoj zastaví. Srna má tzv. prodlouženou nebo latentní březost a růst vajíčka k vytvoření plodu začíná až ke konci roku, nejčastěji v prosinci.

Jelen se ozývá troubením při svítání nebo naopak při soumraku, kdy jsou jeleni nejaktivnější. #Čas lásek jelenů, deer rut, Doby lovu zvěře, Jelen (Red Deer), Jelení říje, Myslivecká videa

Jelen  v říji

Nejstarších kusů v přírodě ubývá, avšak na troubení z lesů to velký vliv nemá. "Říji nedělají staří jeleni, ti moc netroubí. Jsou si sami sebou tak jisti, že si teritorium troubením hájit nemusí. Sok uvidí, jak je jelen velký, urostlý a vyklidí pole," podle pravidel v jelení populaci. Naplno a s největší vášní se říji oddávají pěti až osmiletí jeleni. Ti se předvádějí nejvíce. Jelen se ozývá troubením a čeká na odpověď soka!

Samci jelena evropského jsou během říje charakterističtí svým hlasitým troubením, při kterém se snaží upoutat pozornost samic a udržet tak své stádo pohromadě.

Tento jev můžeme nejčastěji zaslechnout při svítání nebo naopak při soumraku, kdy jsou jeleni nejaktivnější.
Samotné troubení však používají i při soubojích mezi sebou, kdy se snaží pomocí svých parohů vyhnat svého konkurenta od blízkosti samic. Samice pohlavně dospívají druhým rokem života a březost u nich trvá 240 – 262 dnů. Rodí 1, vzácně až 2 mláďata vážící přibližně 15 kg, která jsou několik prvních dnů po narození skrytá v travnatém porostu. Po dvou týdnech jsou kolouši schopni se připojit ke stádu, ale na matce jsou závislí po dobu 3 měsíců. Jejich charakteristické bílé skvrnění obvykle mizí koncem léta, ale poměrně často se stává, že několik bílých skvrn je na srsti mladých jelenů patrných ještě následující rok. Ve volné přírodě se jelen evropský dožívá průměrně 10 – 13 let, v zajetí se může dožít i více než 20 let.

Zdroj: cs.wikipedia.org

#Čas lásek jelenů, deer rut, Doby lovu zvěře, Fotografie z myslivosti, Jelen, Jelen (Red Deer), Jelení říje, Myslivecká videa, Myslivecké fotografie, Trofeje, 

Roe deer fighting. Srnec v lese našel jelení shoz a co s ním to uvidíte na skvělém videu od Nico!

Srnec se přetahuje s jelením shozem

#Les, Shozy, Srnec, Fotografie z myslivosti, Jaro, Myslivecká videa, Myslivecká zábava, Příroda a myslivost, Trofeje,