MYSLIVOST A LOVECTVÍ v historii. Legislativa. Malý honební zákon. Povinné členství v jednotné myslivecké organizaci.

Myslivost ve 20. století

Trubač v myslivosti 

Výskyt a techniky lovu zvěře se nemění. Dochází k modernizaci střelných zbraní. V r. 1923 je založena Československá myslivecká jednota, která slučovala řadu tehdejších spolků.

Dva roky na to vychází tzv. malý honební zákon, který upravoval doby lovu a hájení. Po sladění zájmů zemědělství a myslivosti dochází k intenzivnímu chovu pernaté zvěře a odklonu od chovu zvěře spárkaté (s výjimkou zvěře srnčí).

V r. 1941 vychází vládní nařízení o myslivosti 127/1941, které mimo jiné mění výměru nově vzniklých honiteb a zavádí povinné členství v České myslivecké jednotě. V r. 1947 vychází zákon o myslivost č. 225, který sjednocuje právo myslivosti pro celý stát. V r. 1961 dochází k sjednocení Československé myslivecké jednoty a Zväzu poľovníckych ochranných sdružení na Slovensku v Československý myslivecký svaz. 

Následkem zákona o myslivosti č. 23/1962 je právo myslivosti odloučeno od vlastnictví pozemku a stává se doménou organizací jako byly státní lesy, státní statky a JZD. Ty právo myslivosti poskytovaly za úplatu mysliveckým sdružením.
Následkem násilného scelení pozemků, mechanizace a chemizace v zemědělství, průmyslovým exhalacím a necitlivým změnám krajiny dochází k radikálním úbytkům některých druhů zejména drobné zvěře (koroptev, zajíc).
V roce 1992 vychází Zákon o myslivosti č. 270/1992, který opět přiznává právo myslivosti majitelům půdy ale v důsledku dalších ustanovení je toto právo velmi slabé, zejména pro majitele malých pozemků

Historický vývoj legislativy myslivosti
První zákon týkající se myslivosti spadá do poloviny 10. století, kdy kníže Boleslav I. stanovil tzv. vysokou honbu, tedy právo lovu bylo doménou pouze panovníka.

Dalším významným letopočtem byl rok 1573, kdy český sněm vydal nařízení, které pojednávalo o ochraně zvěře a tím také stanovovalo podmínky jejího lovu.

Další úpravy lovectví vydal Karel VI. roku 1728 vydáním loveckého řádu (Jägerordung), který zůstal nezměněn až do vlády Marie Terezie, která v roce 1743 vydala řád nový. Za vlády Habsburků vyšlo mnoho patentů, které přímo či nepřímo ovlivňovaly myslivost. Zajistit rovnováhu mezi využíváním zvěře na jedné straně a ochranou zájmů těch, kdo na zemědělské půdě hospodařili, na straně druhé, měl za cíl patent císaře Josefa II. z roku 1786.
Po zrušení poddanství byl vydán císařem Františkem Josefem I. v roce 1849 nový zákon o myslivosti, který platil pro celou Rakouskou říši a tedy i České země. Rok 1866 byl významný pro českou myslivost, neboť byl přijat první samostatný zákon o myslivosti pro Království české.

Významný byl zákon č. 98 z roku 1929, tzv. Malý honební zákon, který mimo jiné stanoval doby lovu a doby, kdy je zvěř hájena. Po nástupu Komunistické strany byl v roce 1947 vydán zákon, který rozšířil myslivost veřejnosti, tím ale došlo často k přílivu laiků a lidí nerespektujících mysliveckou etiku.
Bylo také stanoveno povinné členství v jednotné myslivecké organizaci. Zákon č. 23/1962 stanovil plány lovu zvěře a jejího chovu. Po převratu byl roku 1990 vydán zákon č. 83, který zrušil povinné členství v mysliveckých organizacích.

Novela zákona 23/1962 č. 270 umožňovala správu honitby nejen mysliveckým organizacím a také zrušila na nátlak ochránců zvířat termín „škodná zvěř“. Novela č. 512 ze stejného roku poté zavedla přechodný myslivecký zákon. V současné době je v platnosti zákon 449/2001.

Z historie lovu zvěře

Ulovení jelena Wapiti

Historie lidského druhu je historií lovu zvěře

Tato uvědomělá činnost provázela člověka na jeho cestě staletími a představovala po velmi dlouhé období, vedle sběru plodin, základní prostředek obživy. Prostředek, který navíc poskytoval velmi hodnotný zdroj bílkovin – maso volně žijící zvěře.

Tak, jak se vyvíjely schopnosti člověka, rozšiřovaly se jeho mentální možnosti, komunikativní dovednosti i smysl pro spolupráci, měnily se zákonitě metody používané při lovu zvěře. Co člověk nezvládl svými fyzickými dispozicemi, tam, kde nestačil na jiného živého tvora silou či rychlostí, právě tam zapojil rozum, chytrost a lstivost.

Dnes je až k nevíře, kolik různých způsobů lovu, eventuálně pouhého hubení potravních konkurentů v podobě dravé zvěře, lidská fantazie a um připravily! Jakoby v tomto destruktivním snažení naše schopnosti snad ani neznaly mezí.
 Muzea jsou plná roztodivných pomůcek a literatura popisuje desítky různých metod, jak chytit či usmrtit volně žijící zvěř. Tyto nástroje a postupy se nám mohou, měřeno pohledem dnešního člověka, často jevit jako velmi drastické.
Především slovní spojení "pohledem dnešního člověka" bych na tomto místě rád zdůraznil. Pohled měřený brýlemi "civilizovaného" tvora žijícího na přelomu třetího tisíciletí musí totiž být zcela zákonitě naprosto odlišný od pohledu našeho předka, pro kterého úspěch při lovu zvěře, při obhájení vlastních stád či úrody znamenal otázku existenční a jeho kladnému výsledku bylo podřízeno doslova vše.

Případný nezdar pak s sebou v dramatickém důsledku přinášel v lepším případě nouzi, v horším případě smrt.

CO SE STALO S ČESKOU MYSLIVOSTÍ. Už není červen měsícem myslivosti. A nikomu to nevadí. Ti slušnější s sebou vozí kladívko a srnčímu a ostatní poraněné zvěři humánně ukončí trápení.

Ti starší z nás si možná ještě vzpomenou na dobu, kdy byl červen právem nazýván měsícem Myslivosti.

Lovec a maskování V PŘÍRODĚ (prohlédněte ve zvětšení)
klik do obrázku nebo klávesa F11

 Příroda hýří barvami, rodí se mláďátka a prostě je to asi v průběhu roku ten nejkrásnější měsíc. Hlavně pro myslivce a milovníky přírody. Bylo, nebylo. Atmosféra ve společnosti přála myslivosti. Myslivci ruku v ruce se zemědělci měli vztah k půdě a přírodě, zvěř chovali, řádně o ni pečovali a posléze ji také lovili. Byly to stovky hodin dobrovolné práce a plodné spolupráce.
Československo mělo pověst mysliveckého ráje v srdci Evropy. Ročně sem přijížděly desítky loveckých skupin převážně ze západní Evropy za přebohatými výřady koroptví, bažantů a zajíců, myslivecky zvané „drobná zvěř.“

Zapomněli jste již, jak se před Vánocemi objevovaly v obchodech barevné svazky bažantů a zajíců? Zkuste dnes sehnat zajíce, leda tak mraženého z Maďarska či Argentiny.Prostředí se pro zvěř dramaticky zhoršilo.
! Během 60. let minulého století končí vlivem změn v zemědělském hospodaření koroptev polní jako myslivecky obhospodařovaný druh. Následuje bažant a v průběhu 70. a 80. let i zajíc. Ještě v polovině 70. let minulého století jsme byli v Evropě zemí s největšími stavy této zvěře.

Zemědělství se změnilo na velkovýrobu spojenou s těžkou mechanizací, chemizací a postupným scelováním pozemků. Zmizela rozptýlená zeleň v krajině. Podstatně přibývalo ploch s řepkou a kukuřicí. Prostředí se pro zvěř dramaticky zhoršilo. Zdálo se, že přežije pouze zvěř srnčí a divoká prasata, kterým se v nových podmínkách začalo vést velice dobře.

Rok 1989 a tzv. „Sametová“ přinesla do hospodaření v zemědělství další změny, bohužel pro zvěř a přírodu opět negativní. Ještě větší koncentraci převážně řepky na biopaliva (nejvíce v Evropě?) a dalších plodin na nedozírných lánech tak, aby bylo možno využít mechanizaci. A ptáte se, co zvěř ? Ta drobná jako zajíc, bažant a koroptev, to „zabalila“ a již se v krajině téměř nevyskytuje. Prase divoké se díky příznivým podmínkám (obrovské lány kukuřice a řepky) a špatnému mysliveckému hospodaření stalo oprávněně „nežádoucím“ druhem a nelze humánní cestou snížit jeho stavy.

Srnčí zvěř, ozdoba našich revírů, se pomalu, ale jistě vytrácí, a to opět díky zemědělství a provozu na komunikacích. Ztráty při zemědělských pracích jsou nepředstavitelné a mnohde již překračují biologický přírůstek. Během několika let si i v našem regionu budeme o srnčím pouze vyprávět tak, jak je tomu již např. v Českém ráji. Nelze vinit zaměstnance moderních velkostatků, ani drobné zemědělce. Používaná mechanizace nezná slitování, velké pojezdové rychlosti, obrovský záběr, atd. Ale přece…Ti slušnější s sebou vozí kladívko a srnčímu a ostatní poraněné zvěři humánně ukončí trápení. 

Aport

Docela smutné, že?„Na zvěř dotace nejsou, kašlem na to a navíc bioplynové stanici maso nevadí,“ slýcháme z úst těch otrlejších.A tak se nám ten vztah mezi myslivci a zemědělci pokazil. Myslivci se bojí apelovat na zemědělce o snížení ztrát na zvěři (pokud je ještě na jaké) a zemědělci využívají škody způsobené divočáky jako rukojmí proti myslivcům.

Zákony chráníme krkavce, úspěšně zazvěřujeme rysem a vlkem, i medvěd se už najde. Koroptev, bažant, zajíc a v krátké době i srnčí však přestanou být předmětem mysliveckého hospodaření.

Už dlouho nejsme vyhledávaným mysliveckým rájem v srdci Evropy. Stávající stav není lákavým ani pro mladou generaci.Není moc co nabídnout a jak potenciální zájemce zaujmout a motivovat. Česká myslivost asi končí, přežila se a tiše odchází na smetiště dějin. Většina populace si může říci, že se zas tak nic hrozného neděje.

Proč bychom měli dát na nějaké nářky přiopilých osob s flintama, které jsou schopné střílet po všem, co se hne. Současný pohled na myslivce!? 

Bohužel už hodně dlouho však nejde jen o zvěř. Z naší zemědělské krajiny urychleně mizí ptactvo, hmyz, motýli a asi nebudou mít velký zájem se vrátit. A také, selský rozume, div se, prý nás opouští půda a voda. A snad že by půda měla být živým organismem? Nechce se mi věřit, že by si kapři vypouštěli vlastní rybník.Tohle není z mé hlavy, to se píše na webu a to je bible 21. století! Také tam stojí, že máme stovky bioplynových stanic, které za peníze daňových poplatníků polykají siláž radostněji než stádo býků. Řekl mi jeden úředník z Ministerstva zemědělství, že je to velký byznys a díky tomu máme levné a kvalitní potraviny a hlavně provozovatelé bioplynek mají jistý příjem.

Věř, kdo chceš. Mně kdysi na zemědělských a lesnických školách učili, že zvěř, rozptýlená zeleň a další ta „neprodejná žoužel v krajině,“ je ukazatelem její kvality a zárukou zachování pro další pokolení. Ale to už asi neplatí stejně jako není červen měsícem myslivosti. A nikomu to nevadí.

Jindřich Husák

Jak šel čas historie zla a myslivost měnila barvy, krajinu a především člověka...taky už lovíte jen prasata?

To jste vy myslivci "za mlada"....vzpomínejte!

Přátelé, kamarád mi poslal zamyšlení jednoho moudrého muže, myslím, že bychom si je měli přečíst všichni.......

VE STOPÁCH ČASU……každý z nás

prochází životem, který nám byl dán k dispozici. Můžeme svůj čas prožít různě:
činorodě, odevzdaně, dobře, špatně – nebo jej doslova protrpět. Jak ho prožívají myslivci –
tedy ti opravdoví, zapálení, kteří přírodě a veškerému životu v ní odevzdávají to nejlepší, co
v nich je? Za nějaký čas to bude pětapadesát let, kdy jsem se stal myslivcem po právu. Jenže
díky svým příbuzným jsem chápal přírodu a s ní spojenou myslivost daleko dříve před
dovršením dospělosti. Ohlédnu-li se přes rameno, vidím tři čtvrtiny století (polovina
dvacátého a začátek jedenadvacátého) a v této časové výseči pak všechny proměny krajiny i
– lidské společnosti.

Padesátá léta dvacátého století, čas mého jinošství, poznenáhlého přechodu z dětství do
času dospívání. Místo děje - rodná vesnice Polanka nad Odrou, která je zasazena do krajiny
řeky Odry. Louky této říční scenérie hýří barvami od jara do podzimu. Lipnice, bojínek, chrpy,
kohoutky, zvonky, lilie zlatohlavé… Krajina rybníků a šumícího rákosí. Krajina lužních lesů
s převládajícími duby, jasany, lípami, habry. Odra kroutící se nivou svými meandry, řeka
s hlubokými zátočinami, stříbřitými brody, splavným řečištěm všude tam, kde se jí dařilo téci
rovně, pomalu, klidně. Její přítoky: Lubina, Ondřejnice, Bílovka, Polančice – ukázka čistoty
vodstva, v němž se to hemží rybami, raky, užovkami, žábami... Ještě nejsou vzácní pstruzi
potoční, ještě v horních tocích těchto říček žijí lipani, dole pak válcovití tloušti, dravé štiky,
zlatozelení líni, okouni, cejni, nenasytní ježdíci, tajemní úhoři, barevní pískoři…

 A všude kolem
divocí králíci, zajíci, koroptve, vzácně srnčí. V loukách je slyšet skřehotavé volání chřástala.

Nad lesy a poli mračna divokých holubů, večer co večer stovky netopýrů, s nimiž mohou
v počtech soupeřit jen kachny všech možných druhů – chocholačky, čírky modré i obecné,
poláci velcí i malí, březňačky, lžičáci, kopřivky. A těch rákosníků, bukačů velkých, kvakošů,
volavek popelavých, lysek, potáplic malých i roháčů…

Nejsou vzácní dudkové, brhlíci, sýkory vousaté, uhlířky, moudivláčci, koňadry, modřinky…
Hejna sojek, ve vrbinách straky. Na tahu se objeví ostříži, dřemlíci, mandelíci, kolihy velké.
Vzácní nejsou hýlové, dlaskové, křivonosky, kvíčaly… V mokřadech podmáčených luk žijí
bekasiny otavní. A těch čápů na loukách, když se houfovali na podzim k odletu!

Nelze vyjmenovat vše, co zaujímalo malého kluka od školního věku až do posledního
ročníku základní školy, kdy odchází na školu střední. Tam se mu stýská po jestřábech,
poštolkách a krahujcích. Vzpomíná na setkání s luňákem červeným, sokolem, kání rousnou.
Už nemá tolik času, aby v napájecích stokách rybníků sledoval pohyb ondater, ve sněhu na
březích sebemenších potůčků četl toulky tchořů a kolem Odry pak vzácné stopy lišek a vyder.
Kuny lesní a skalní, veverky rezavé – potrava elegantních kun, které je pronásledovaly
v korunách stromů...

Bylo to mládí přepestré, díky němuž také bohatl duševní život chlapce a jinocha.

Rok 1956. Teplý srpen, je krátce po žních. Úzké role drobných sedláků, kteří ještě uhájili
záhumenky, jsou rozděleny podle kultur. Brambory, pásek řepy, pásek mrkve, jetelinka…Na

Lišák zátiší s lankasterkou...

svazích polí jsou louky! To kvůli vodě, aby neodnášela hlínu. Každý sedlák má na svých
pozemcích vykutanou díru, z níž těží písek. Tyto „písečníky“ obrůstají chundelatinou
ostružiníků s bohatou úrodou přesladkých ostružin. A rostou tam také jablůňky a hrušinky.
Někde i třešně. Podél polí se táhnou meze, na nich plané růže, ale především voňavá kola
mateřídoušky, jitrocel, pampelišky... Těch bylinek, co tam rostlo! Hlavně díky jim byli zajíci
zdraví a - rychlí.

Slunce hřeje až příliš, krajinou prochází pět nimrodů, dva psi a dva – kluci. Jedním – tím
vytáhlejším – jsem já. Poprvé mě vzal strýček na lov koroptví. Všude je těchto nádherných
čiřikalek plno. Psi vystavují, padají rány, v nose mám ostrý pach střelného prachu. Po dvou
hodinách už nesu strýčkovi plné řemínky. Je to tíha; než je donesu do hospody, kde vládne
teta Helena, mám košili propocenou skrz naskrz. Dostávám odměnu: dvě láhve sodovky a
dvě housky se salámem. Domů přinesu mamince pět koroptviček. V této sezóně jich polanští
nimrodi ulovili na šest set!

Přelom desetiletí. Už strýčka i s tatínkem doprovázím na zaječích honech. Jsou každoročně
dva. Jeden v meandrech Odry a Blücherově lese, druhý je kruhový na polích. Listopad a
prosinec. Krajina byla pokryta sněhem; v listopadu bylo sněhu tak do půli lýtek, prosinec ještě
přidal na výšce. Kolem polních cest byly naváty závěje a v nich měli ušáci své pelechy.
Kruhové hony se mi vždy zamlouvaly víc. Zoraná pole se střídala s ozimy. Uprostřed každého
kruhu byl nějaký remízek, někdy i dva či tři. Pole se svažovala k drenážním příkopům, tam to
bylo nejzajímavější. Než se kruh uzavřel, uběhla hodinka. A pak bílá pláň ožila. Odevšad
vyskakovali ušáci, nejprve se houfovali ve středu, ale po prvních ranách se vytvořily zástupy
pádící vstříc střelcům. Když měli štěstí a narazili na bouchala, unikla stovka i více zajíců z kola
ven. Těch nadávek, hulákání, štěkot psů, salta střelených zajíců! Srdce mi bušilo jako zvon; jak
jsem toužil, abych už i já třímal brokovnici a mohl zalícit…

V každém kole se ulovilo až sto padesát krasavců s černými špičkami slechů, dlouhými běhy
a srstí bez poskvrny. Na vlečky s gumovými koly se úlovek nakládal po dvaceti na každé žerdi.
Statní valaši měli co dělat, aby zvládli hluboký sníh a tíhu ulovené zvěře. Výlož, výřad, radost!
Z náprsních kapes střelců byly vytahovány placaté lahvičky s voňavým obsahem.
 Pokud byl uloven bažantí kohout, střelec byl oslavován a už předem pasován na prince; králem lovu byl vždy nimrod, který složil nejvíce zajíců. Na výřadu jich bylo kolem pěti set.

Oheň, borlice, halali. Pak poslední leč. S polévkou a gulášem. Pivo teklo proudem, cinkání
přípitků, myslivecký soud, někdy pasování nového adepta na právoplatného myslivce. To už v
rohu malého sálu Dělnického domu zaujímali místa muzikanti. Zpívalo se, tančilo, radovalo.
Polanští nimrodi byli pohostinní vůči každému, kdo na poslední leč zavítal. Přišly jejich
manželky a manželky honců. A známí myslivců a známí honců. Nikdo nebyl zahnán, vykázán.
Pospolitost lidí, kteří ještě měli v paměti válečná léta a padlé sousedy, byla posilována
otevřeností mysli a vřelostí srdce…

Zimy bývaly kruté. Dvakrát i třikrát týdně jsme roznášeli seno, řepu, pozadek. Do koroptvích
krmelečků jsem na sáňkách vozil pytle s plevami promísenými plevelnými zrnky a pozadkem.
U každého z nich byl koroptví dýchánek. Tísnilo se tam vždy pár desítek milovaných a
obdivovaných koroptviček. „Vidíš, co jich zůstalo,“ říkával strýček František. „Koroptve se
v létě musí krmit olovem a v zimě plevelem. Jinak by jich ubývalo…“
Snad ještě netušil, co přinese kolektivizace. Pomalu mizely meze. Ubývalo písečníků a jeden
po druhém byly káceny i remízky. Když se přihlásila léta šedesátá, z hejn koroptví zůstaly
žalostné zbytečky, které marně hledaly místo k hnízdění. Zmizely šípky na mezích, zmizely
plané jablůňky, zmizely ostružiníky – orientační body pro hnízdící slepičky. Lány se zvětšovaly,
koně, kravky a volky nahrazovaly traktory. Klid se z krajiny vytratil, řev motorů drásal uši i –
duši!

Psal se rok 1961. Šel jsem vedle strýčka na posledním koroptvím honě. Když jsme končili,
měl jsem na řemínkách pouze dvě koroptvičky. „Ty si nechej,“ řekl strýček. „Jsou poslední, asi
už je nikdy lovit nebudeme!“

Měl pravdu.

Pak přišel čas, kdy skončila moje adeptská praxe; složil jsem zkoušky z myslivosti a stal se
členem Československého mysliveckého svazu. Do týdne jsem držel v rukou tolik touženou
brokovnici. Polanští nimrodi mě vzali mezi sebe. Nelze zapomenout na den, kdy mi byl
hospodářem představen celý revír – pěšky jsme ho obešli po hranicích. Hranice svinovská,
hranice klimkovická, hranice jistebnická. Mezi Proskovicemi a Starou Bělou tvořila hranici
Odra. 1200 hektarů polí, 75 hektarů lesů, 60 hektarů vodních ploch a na třicet hektarů ploch
ostatních. Už to nebyla jen nádherná krajina Poodří, ale honitba, kterou budu další desítky

Přemýšlejte...dnes vozíte jen prasata
s radioaktivitou

let pozorovat očima myslivce a později i očima ochranáře. Kdybych jen tušil, čeho budu
svědkem!

Šedesátá léta – kolektivizace v zemědělství nabírá na obrátkách. Lány se zvětšují,
záhumenků ubývá a s těmi malými políčky a zbytky mezí také ubývá drobné zvěře. Jen tak
mimochodem zaznamenáváme, že zemědělství začíná bojovat s plevely a jinými škůdci
pomocí chemie. Ještě nevíme skoro nic u účincích DDT. Ještě netušíme, že polychlorované
bifenyly budou časovanou bombou jak pro zvěř, tak i pro lidi. Dostávám za úkol psát kroniku
mysliveckého sdružení. Zápis z roku 1969: „Začalo myslivecké jaro, jaro v polním revíru, který
je značně poznamenán intenzivní činností myslivců. Téměř byly zlikvidovány remízky, úvozové
cesty – po mezích už není památka. Chce-li současný myslivec udržet zvěř v revíru, pak pro ni
musí vytvořit podmínky… 

Nakonec sdělení velmi závažné: V tomto roce se dělí myslivost na českou a slovenskou. To ještě netušíme, že v devadesátých letech se rozdělí na dvě části i republika…(Kronikář teprve dnes může doplnit to, co nesměl zaznamenat v roce 1968, kdy nás přepadla vojska pěti armád. Dodává: „všichni myslivci obdrželi lístek s potvrzením, že se nejedná o kontrarevolucionáře, ale o lovce.“ Komentář mého strýčka: „Než bys ho vytáhl z kapsy, byl bys bradou vzhůru!“

A v tomto období jsme se jako myslivci dopustili velkého omylu.
V daném roce vysazujeme prvních osm tisíc smrčků na půdě ostatní, kterou nám JZD k tomuto účelu uvolnilo. Smrk totiž do naší krajiny nepatřil a patřit nebude. Každý rok však budeme přisazovat po tisících sazenic jehličnanů, jejichž domovem jsou horské polohy od šesti či osmi set metrů
nadmořské výšky. Jak budou v našem revíru smrčky růst, tak postupně zlikvidují bylinné
patro a s ním úživnost honitby pro pernatou zvěř. Marné jsou pokusy s vypouštěním
zakoupených koroptví. Na druhé straně činíme další chybný krok: budujeme dvě odchovny
bažantí zvěře. Mění se i charakter rybníků. Rybnikáři vysekávají rákosové a orobincové
porosty, vodní hladiny jsou pusté, čisté, vhodné pro chov ryb, ale vodní ptactvo ztrácí
krytinu. Stále intenzivnější je i přihnojování rybníků, aby se zrychlil vývoj planktonu. A to
ještě není všemu konec. Republika potřebuje devizy, tak část plánovaného odlovu zajíců je
splněna odchytem. Protože za zaječky se platí víc než za ramlíky, odesíláme do Francie
zejména mateční zvěř. Inu, ještě nedohlédneme za horizont…

Začátek sedmdesátých let je poznamenán dalšími jobovými událostmi. Jaro roku 1970 je
mokré, horší však je, že vydatné lijáky vzápětí mrznou. Ztráty mladých zajíčků-březňáčků jsou
stoprocentní. Hyne i srnčí zvěř. Polanské zemědělské družstvo už po několikáté otráví
silážními šťávami potok; poprvé se to stalo v roce 1964. Od té doby se pstruhová
voda změnila na mrtvou stoku.

Mění se skladba plodin. Pěstují se okurky a zelí. Velké plochy této plodiny pokrývají fólie,
které mají zamezit růstu plevele. To se daří, ale po sklizni nechávají novodobí zemědělci
roztrhanou fólii na polích. Na plot místního hřbitova přináší jižní vítr kusy fólie, místo
posledního odpočinku se tak stává nechtěnou a nevábnou skládkou odpadu. V drenážních
příkopech teče močůvka – a zase do potoka.

 Zdrojů pitné vody pro zvěř ubývá. Lidé se už
neodvažují napít z polních studánek…

Sedmdesátá léta ubíhají ve znamení stále intenzivnějšího ničení životního prostředí.
Zemědělci v tom hrají prim. Činnost rybnikářů také nese následky, na rybnících je loveno stále
méně kachen. Už to nejsou stovky, ale pouze jen desítky… Ubývá zajíců, jen bažantů lovíme
pořád dost díky odchovnám. V roce 1972 se na rybnících poprvé objevují kormoráni, ale také
labutě a divoké husy. Zřejmě se něco děje v severských zemích, nastává migrace nepůvodních
druhů.

Rok 1975; v kronice přibývá tento zápis: „Lov kachen byl celostátně omezen na jeden den
v týdnu.“ (Kronikář poznamenává: „Není to řešení příčiny, pouze snaha o eliminaci následků
devastace životního prostředí.“)

Koroptev polní

Každý rok v tomto desetiletí přináší horší zprávy. Pouze jedna má patinu unikátnosti: v roce
1977, kdy náš Český myslivecký svaz slavil 55 let svého trvání, je v polanském revíru uloven
první kus černé zvěře. Na konci tohoto desetiletí konstatuje kronikář: „Stavy drobné zvěře
neustále klesají. JZD Polanka nad Odrou zaoralo většinu luk. Dokonce v říční nivě – v krajině
sněženek a lilií zlatohlavých - začínají zemědělci pěstovat kukuřici. Eroze půdy nabývá na síle.
Výřady jsou stále skromnější. Platí to o celé republice. Rybníky jsou téměř bez kachen, na
polích ubývá zajíců takřka před očima. Nejsou koroptve, křepelky… Ubývá divokých holubů
(inu, začal letecký postřik proti komárům – ve dne – kdy tito krvežíznivci se ukrývají vespod
listů, takže chemie pouze zeslabuje skořápky vajec všech ptáků, kteří hnízdí na stromech
nivy.) Vytrácejí se chřástalové, divocí králíci byli vyhubeni králičím morem a myxomatózou.
Zpěvné ptactvo už také prořídlo, značně…

Stručně: rok 1979 předznamenává fatální změny v zazvěření našich revírů drobnou
zvěří.

Léta osmdesátá – to je období, na které vzpomínám se smutkem v duši. Proč? Stačí se začíst
do kroniky. V roce 1982 se projevují chyby rybnikářů – přihnojování rybníků a tisícihlavé chovy
domácích kachen na hrázích. Organická hmota, ať už původem z výkalů stále větší rybí
obsádky, z hnojení a trusu tisíců domácích kachen má za následek přemnožení bakterie
botulismu. Na rybnících hynou po stovkách kachny, lysky, rackové. Katastrofální situaci
registrují už i média. Pak stojí ještě za to připomenout třeba rok 1989. Cituji: „Leden se
projevil jako velmi proměnlivý měsíc. Střídaly se mrazy, sníh, oblevy. Do revíru jsme vyvezli 30
q mrkve pro zajíce, bažantí zásypy jsou plné, ale není koho krmit. V únoru klesá teplota
k pětadvaceti stupňům pod nulou. V revíru není pernatá škodná, nemá zde co lovit. Snažíme
se pomoci a v čase tomu určeném zakupujeme 500 bažantích kuřat. Docílíme tím především
návratu škodné. Drahé krmení!

Podzimní hony nám předloží realitu: Ulovíme 68 zajíců
– z toho 52 odchytem. Dále 91
bažantích kohoutů a 75 kachen…

Myslivci se snaží pomoci krajině i zvěři všemi silami a prostředky. Rozšiřují zvěřní políčka,
vypouštějí bažanty, kachny i zajíce z umělých chovů. Všude, kde se dá, rozšiřují remízky –
bohužel smrkové! Hodně věří, že společenské změny po 17. listopadu 1989 budou ku
prospěchu i přírodě. Je to však strašlivý omyl. Přelud. Sen, který trvá jen krátce. Demokracie
uvolňuje ruce vlastníkům půdy. Zbavují se jí, prodávají, aby konečně zúročili práci předků.
Do krajiny stále dál a dál proniká zástavba – říká se tomu paneláky naležato. Jako houby po
dešti přibývají průmyslové zóny. Developeři odmítají využívat tzv. BRAUN FIELDY, tedy místa,
na nichž stojí hroutící se stavby hal a domů, které majitelé opustili z různých důvodů.
Přibývají stovky kilometrů nových komunikací. Vstupujeme do Evropy ničením vlastní krajiny.
Vše ve jménu ekonomického rozvoje. (Spíše ku prospěchu zbohatlíků, kteří neberou ohled na
nic. Ani na budoucnost dalších generací.)

Devadesátá léta přinášejí změny i mysliveckého zákona. (A také je v roce 1991 vyhlášena
Chráněná oblast Poodří a v jejím celku vzniká Národní přírodní rezervace Polanská niva.)
Výkon práva myslivosti je spojen s vlastnictvím půdy.
Zakládáme honební společenstvo,
vzniká nové myslivecké sdružení. Jak ubývá drobné zvěře, zvyšují se počty spárkaté. Inu, lány
kukuřice a ještě větší lány řepky olejné tomu napomáhají.

Zvyšují se počty ulovených divočáků. 
Zemědělci jim nabídli skutečně ideální prostředí pro obživu a množení. Mění se
charakter počasí. Je větší sucho, čas od času udeří příroda vodou. Jako v roce 1997. Prší
vytrvale déle než týden. Krajinou Poodří se prožene zničující povodeň. Škody na zvěři i
majetku jsou ohromné. V tomto roce na polích ulovíme jen 8 zajíců. Bažanta ani jednoho.
Zato lišek je na výřadu 18. O rok později je v revíru uloveno pětadvacet lišek! V roce 2000
odlovíme 20 lišek. V roce 2006 je na výřadu už 23 lišek. Zajíce nelovíme! Predátorů přibývá,
jedním z nových je psík mývalovitý. Vypouštíme kachny z umělého chovu. Ani tam
nenacházíme radost, protože většina díky botulismu opět uhyne.

Přírodní bažant

Zápisy do kroniky jsou stále pochmurnější. Optimismu nemáme nazbyt. První desetiletí po
roce 2000 nás, myslivce, jen utvrzuje v přesvědčení, že společnost se od přírody odklání stále
víc. Oficiální statistiky naše obavy potvrzují. Od roku 2000 do roku 2012 bylo zničeno 53 254
hektarů nejlepší orné půdy. Každý den se zastaví vším možným i nemožným 12-15 hektarů
půdy, která by měla živit nás a naše potomky. Jako výkřik do prázdná zazní z úst odborníků:
„Arabové jsou si vědomi ceny půdy, a proto ji skupují. My, Češi, ji ničíme zcela vědomě!“
Rok 2015. Listuji ve statistických údajích. Mimo jiné objevují tuto zprávu: V roce 1973 na
jednu ulovenou lišku připadalo 54 ulovených zajíců. V roce 2003 na jednu ulovenou lišku
připadlo pouze 0,6 zajíce. Dále statistika uvádí: V roce 2013 bylo v České republice uloveno
jen 37 tisíc kusů zajíce polního. Jsme na dně!

Nedivím se tomu zoufalému výkřiku. Vždyť v roce 1970 bylo uloveno 750 tisíc zajíců a jeden
milion bažantů.

Stavy koroptví jsou zdecimovány. Z mnoha milionů kusů, které oživovaly naši krajinu ještě
v padesátých letech, bylo v roce 2004 napočítáno 83 tisíc a v roce 2015 už jen pouhých 30
tisíc kusů.
Zvěř díky hospodaření zemědělců a obecnému přístupu společnosti k přírodě prožívá svůj
holocaust. Ekonomika vládne světu i naší republice. Ve jménu vyšší prosperity ničíme to, co
je nenahraditelné, bez čehož není myslitelná budoucnost nás, lidí. Společnost ignoruje prostý
fakt: ničením pestrosti druhů připravuje svůj zánik!

V Berlíně na jednom sympoziu vystoupila se svým hodnocením lidské činnosti, lidských
vztahů, lidské dravosti a nenasytnosti paní Mallence Bart-Williams, černoška původem ze
Sierry Leone. Dovolím si citovat závěr jejího vystoupení: „…V přírodě však platí, že jakýkoliv
druh, který nadměrně loví, anebo nadměrně využívá zdroje, na kterých je při své obživě
závislý, přírodní selekce tohoto predátora dříve či později vyřadí.“ Konec citace.
Celý svůj život jsem věnoval přírodě svou pozornost, úctu a – lásku. Proto jsem shrnul svá
pozorování a názory do této realistické reportáže, aniž bych si dělal naději, že bude faktům
v ní zveřejněným věnována pozornost – kromě myslivců – také vládnoucí vrstvou. Ta žije
jinými problémy, aniž by si byla vědoma své odpovědnosti za přehlížení problému stěžejního,
na němž závisí lidská budoucnost.

Štěpán Neuwirth
Polanka nad Odrou, únor 2016

#Památka myslivce, Myslivci a konfliktní situace, Drobná zvěř, Historie, Kritické myšlení, Lov ve svobodném světě, Lovecké stezky, Myslivecké tradice, Názory myslivců, Příroda a myslivost, Zdraví, Žít ve svobodě,

Pravověrný myslivec zatápí v hájence a přemýšlí o přírodě s její krásnou zvěří zatímco lidoví myslivci kalkulují a závidí si u piva!!

Bohužel však v únoru ve většině honiteb ještě leží sníh , 
zvěř potřebuje naši ochranu a péči ještě víc než jiné měsíce. 

koncem zimy a příchodu nového života do přírody – jara. 

Prodlužující se den,

 honcování zajíců, párkování koroptví a přílety prvních stěhovavých ptáků jsou neklamnými znameními konce zimy a příchodu nového života do přírody – jara. 

Proto je hlavní pracovní náplní myslivců péče o zvěř. 

Po dlouhé zimě má vyčerpány tukové zásoby energie, je v horší fyzické kondici, v těle samic probíhá intenzivní vývoj embryí.  Spárkatá zvěř musí mít v krmelcích dostatek kvalitního a čerstvého objemového krmiva. Předejdeme tím poškozování lesních porostů. Jadrné krmivo předkládáme v menších dávkách, zejména srnčí zvěři.

 Dužnaté krmivo nabídneme zvěři čerstvé a jen v takovém množství, aby jej stačila v krátké době zkonzumovat. V níže položených honitbách začíná zvěř postupně přecházet na zelenou potravu. Proto zkontrolujme a doplňme sůl do solníků a v rizikových lokalitách (ozimy, řepky u lesa atd.) nabídněme zvěři kvalitní seno. Intenzivní péči věnujme rovněž drobné zvěři.

Pochůzky honitbou využijeme zejména k tomu, abychom si udělali co možná nejpřesnější obraz o stavech zvěře v naší honitbě a byli připraveni na březnový termín sčítání zvěře.  V únoru máme již minimum loveckých příležitostí.
Věnujeme se lovu lišek a zejména selat zvěře černé a to individuálními způsoby lovu. I když jsou stavy divočáků poměrně vysoké, přistupujme k lovu této "rytířské zvěře" v únoru zodpovědně. Uvědomme si, že v únoru již dospělé bachyně metají selata a také lončačky jsou v pokročilém stadiu březosti.

 V řadě mysliveckých sdružení jsou výroční členské schůze. Myslivecký hospodář provede zhodnocení uplynulého roku. Zkusme se nad uplynulou pětiletkou z hlediska mysliveckého hospodaření zamyslet, provést bilanci a stanovit plán činnosti na druhou polovinu. V mnoha mysliveckých sdruženích končí stávajícímu výboru jeho mandát a budou probíhat nové volby.


#Bažant, Doby lovu zvěře, Drobná zvěř, Dřevo a teplo, Fotografie z myslivosti, Historie, Honili myslivci, Kuriozity, Muflon, 

Pasování na lovce. Pasování nad úlovkem...troubí se "Lovu zdar".

Lovec s kulovnicí

Kdo pasuje na lovce, byl už sám pasován na lovce té které zvěře, tedy zejména, že už dotyčný druh zvěře již dříve sám ulovil. Protože lze připustit, že pasován být ani nemusel, ale řádně ulovit jelena, pasuje-li jiného na lovce jelenů, bezpodmínečně musel, stejně tak i u ostatní další zvěře, u které se na lovce pasuje.

 Je nutno zdůraznit, že by pasující měl dobře umět, mluvit nazpaměť, nic nečíst a mít dobrou rétoriku.
A kdy? Jsou v podstatě dvě možnosti: ihned po ulovení nad střeleným kusem zvěře, anebo později.  

Pasování nad úlovkem

 Pravdou je, že pasování ihned po ulovení je asi více emotivní, navazuje bezprostředně na vzrušení z lovu a odehrává se nad celým kusem zvěře po jeho složení či po dosledu - pokud ovšem se lov uskutečnil s průvodcem. Ale teď jde o to,jak pasování na lovce právě ten který průvodce ovládá, zda má s sebou vhodný tesák - a zpravidla chybí trubač. A také diváci - kamarádi myslivci! Vyplněný pasovací list se v těchto případech předává vždy dodatečně.  Když šlo o osamělý lov bez průvodce, může probíhat pasování u lovecké chaty nebo u lesovny večer při ohni. Tam už může být trubač, vhodný tesák i nějaký ten divák navíc.

Po nátlačkách či naháňkách na černou zvěř se může konat pasování na lovce při výřadu nebo při navazující poslední leči. V těchto případech už obřad může provádět vedoucí honu, myslivecký hospodář, předseda sdružení, vedoucí lesní úředník nebo nejstarší myslivec, který to dobře umí.

Po předání úlomků a po upravení zvěře (nekoná se přímo na místě dosledování a vývrhu) se lovec postaví k hlavě složeného kusu, pasující před něho a případní ostatní přítomní do půlkruhu kolem. Troubí se "Lovu zdar!". Pasující osloví přítomné, představí jim lovce, anebo jej představí průvodce či myslivecký hospodář pasujícímu a ostatním přítomným. Pasující se může zeptat, zda je to skutečně první úlovek dotyčného druhu zvěře, pokud to neosvědčil již průvodce při představování a dosvědčení, že ten první kus lovec sám řádně ulovil.

 Poté nechá pasující lovce pokleknout na pravé koleno, lovec v pravé ruce drží nenabitou pušku opřenou pažbou o zem. Levou ruku položí lovec na trofej nebo na hlavu složené zvěře. Úspěšný lovec zásadně na zvěř nesedá, neklade na ni nohu, a to ani pro fotografování. To je velmi hrubý prohřešek proti myslivecké etice. Pasující a případně průvodce mají stavovský úlomek na levé straně klobouku a lovec úlomek za úspěšný lov na pravé straně klobouku.

Klobouky si ponechají na hlavách, zatímco ostatní smeknou. Takto začíná obřad nad složeným kusem.


#Myslivecké tradice, Pasování, Fotografie z myslivosti, Historie, lov, Lov ve svobodném světě, Lovecké signály, Myslivecká zábava, Poslední hon, Sociální sítě, Způsoby lovu a historie, 

Drobná zvěř v zimě. Bažant kohout. Úbytek drobné zvěře v našich honitbách je zaviněn mnoha negativními vlivy, které se projevují v honitbách v celé republice.

Bažantí kohout v zimě

Drobné zvěři, koroptvím, zajícům a bažantům

 vyhovují především nížinné oblasti s menšími klimatickými výkyvy, kde je dostatek druhové skladby zeleně na menších plochách s místy porostlými různými druhy nejen travin a bylin, ale také křovin a nízkých dřevin, které mohou využít v době nebezpečí. 

Tento požadavek na prostředí je již po mnoha desetiletích značně a bezohledně zájmově využíván ve prospěch zemědělství a lidské společnosti. Úbytek drobné zvěře v našich honitbách je zaviněn mnoha negativními vlivy, které se projevují v honitbách v celé republice. Drobná zvěř se však nedokázala přizpůsobit technickým změnám v krajině jako třeba černá a další spárkatá zvěř, neboť životním prostředím je drobná zvěř závislá na malé plochy a při změnách prostředí těžce hledá nová životní teritoria. 

Život nejen drobné zvěře, ale i dalších volně žijících živočichů, je značně narušen a je mnoho honiteb, kde již nejsou koroptve, kde jsou dřívější divoké stavy bažantů nuceně doplňovány z voliérových chovů, což chovu zcela jistě neprospívá. Rovněž stavy zajíců, v některých honitbách, jsou pod reprodukčními počty. Hospodaření na značných rozlohách většinou jedním rostlinným druhem, který je pro zemědělce ekonomicky atraktivní, má za následek to, že zvěř má možnost v podstatě pouze jednostranné potravy, což vede k oslabení jedince, končící nemocí a později úhynem. Navíc k tomu značné využíváním chemických látek jak pro růst, tak i na ochranu plodin, spěje často k úhynu zvěře. 

Asi největší a nejzásadnější změny v krajině nastaly při kolektivizaci zemědělství odstraněním jiné zeleně s cílem celoplošného obdělávání. 

A nezbývá než konstatovat, že se nenaplnily představy o tom, že po roce 1989 nastane v zemědělství proces tvorby menších soukromých hospodářství, dřívější státní statky a zemědělská družstva se přetransformovaly do zemědělských či jiných akciových společností, které pokud ještě hospodaří, tak pod stále sílícím ekonomickým tlakem mají permanentní snahu o scelování pozemků, snižování nákladů na přejezdy techniky a pak se logicky staví odmítavě k obnovování zeleně či střídání ploch plodin.

Velmi negativní vliv na podobu krajiny má zvláště kolem větších měst neustálé zastavování celých bloků kvalitní orné k zástavbě satelitních městeček a skladových areálů. Jak uvedlo Ministerstvo životního prostředí, odebere se takto denně 18 ha životního prostředí zvěře a volně žijících živočichů! Nehledě na to, že novou výstavbou se jen zvětšuje intenzita rušení krajiny, denně vstupuje mnoho občanů do polí a lesů se psy, koňmi, auty, pořádají se hlučné společenské akce a sportovní závody s účastí mnoha osob.

Tím dochází k následné koncentraci zvěře v posledních zbytcích krytin a lesních mlazin spojené se vznikem škod na plodinách i lesních porostech.

#Bažant, Drobná zvěř, Fotografie z myslivosti, Historie, Názory myslivců, Příroda a lidé, Příroda a myslivost, Stalo se, 

Lovecké brokovnice historie i současnost. Puškařské umění a technika. Lankasterka a Hamerleska.

The original (modern era) Purdey hammer ejector gun... The prototype action was filed up by Phil Butcher of Purdey - a great craftsman of the old school.

Purdey hammer ejector gun

 Holland & Holland

A truly unique Holland & Holland engraved by the famous Brown Brothers utilizing a blued background with multicolored gold inlays and platinum. The theme is classical mythology, not commonly found on sporting guns. It is housed in a custom wood case protected by an aluminum case as the outer cover.

Myslivci. Hajní a Pytláci v lesích z historie. #Pytláci, šmejdi a deprivanti v myslivosti. Je pytláctví minulost?

Vysoká zvěř (jeleni a laně)

Pytláci, šmejdi a deprivanti v myslivosti

Myslivecké písně

popěvky, zvyky a obřady při honech, zámecké chodby plné nejrůznějších trofejí, i hony barokní, rokokové, pány ve švédských širácích i francouzských kloboucích a romantické hony doby 19. století, kdy vzorem lovecké módy byla Anglie - to všechno pamatuje i brdský les od nejstarších dob, kdy na Dobříši si král Jan Lucemburský postavil lovecký hrádek, kam jeho syn Karel IV. přivezl nejvyšší lovčí úřad České koruny.

Poslední kusy zvířat

  Když stavy volně žijící vysoké zvěře v době chození po lese se střelným prachem začaly povážlivě klesat, byly zakládány obory. Nejstarší v Dobříšských lesích vznikla asi tři km severně od zámku nad myslivnou Obora. V 18. století ji rozdělili na dvě části; tzv. oboru Starou a oboru Novou, nazývanou též Královská stolice, která patřila k největším v Čechách. Lovy v ohražených územích neměly zdaleka vitalitu lovů středověkých, staly se pouhým zabíjením a v době rokoka byly jednou z atraktivních šlechtických zábav.
Svůj konec vzaly až za Josefa II., který podobné štvanice zvláštním patentem zakázal. V brdských lesích se poměrně dlouho udržely šelmy. Z roku 1628 pochází doklad, kterým česká královská komora oznamuje arcibiskupu Harrachovi, aby medvědi, kteří se rozmnožili v rožmitálských lesích, byly na císařovo přání pokud možno šetřeni. Z popisu březnického panství víme o medvědech ještě v roce 1660. Poslední brdský vlk vyhynul v roce 1750 dosti kuriózním způsobem; když se hladový doplížil na statek do Roželova, propíchl ho sedlák vidlemi.

Památníčky střetů

V rožmitálských lesích nastal zlatý věk myslivosti koncem 19. století, kdy se počet jelení zvěře odhadoval až na 300 kusů, což samozřejmě přispělo k nebývalému rozvoji pytláctví. Motiv dokonce přiměl i skladatele Jana Jakuba Rybu k myšlence napsat zpěvohru s názvem

PYTLÁCI

V našich představách je dne pytlák spíše osobou romantickou, avšak tento zúžený pohled se poněkud liší od skutečnosti. Je třeba nahlédnout do sociálních poměrů a vztahů v minulých staletích a vzít v úvahu i bědné postavení tehdejších poddaných. Neboť jak mohl chudý domkář nebo podruh, stojící na nejnižším stupni společenského žebříčku, uživit ze svého skromného majetku, někdy bez pevného příjmu, často i několik dětí? Byl nucen vyhledávat takové možnosti, které by mu pomohly početnou rodinu uživit. Dřevo z lesů a lesní plody byly sběrem dobře dostupné, paběrkování obilnin na poli možné, potíž však byla s masem, které domácí chlívek jen zřídkakdy dával. Na dosah byla však při setmění zvěřina, panská krmě stolů a hodokvasů, která lákala dostupností i užitkem. Procházíme-li brdskými lesy, znenáhla někdy narazíme na skromný, zastrčený a omšelý pomníček nebo kříž, na němž dnes už jen těžko čitelnými literami je psáno, že tu skončil život ten a ten myslivec či hajný, aniž by na něho kdokoli vzpomínal. 

Mezi Velkou Horou a Vacíkovem najdeme kříž, na kterém je připevněna litinová tabulka s nápisem: "Na tomto místě byl hajný Josef Bartoň, 25 roků stár, dne 8. června 1878 o 9. hod. večer, zákeřnickou rukou zastřelen." Pod Faimanovou skálou v chynínském polesí stojí jiný pomníček na místě, kde v roce 1854 zahynul rukama pytláků fořt Ječný, když ještě před smrtí stačil na papír napsat jméno svého vraha.
Ve velmi četných případech však nešlo o spotřebu masa uloveného zvířete v rodině pytláka, ale o výhodný zdroj příjmů z prodeje zvěře. Bývali to především venkovští i městští hostinští, kteří ochotně odkupovali od pytláků zvěřinu, kdykoliv ji přinesli a nabídli. Často je i sami naváděli k lovu a nebyly řídké případy, že na léta s nimi byli ve spojení v nepsané smlouvě "ty mně a já tobě."
Peníze, které pytlák za svůj úlovek od hostinského dostal, často ani nedonesl domů, zůstaly v nálevně jako útrata, a tak hostinský měl z lovecké náruživosti pytláka vlastně dvojí příjem. Jeden ze zvěřiny, druhý z útraty za pálenku nebo pivo.

Myslíte, že pytláctví je minulost?

Nenechte se vysmát, pytláci 20. a 21. století také stále provádí svou činnost, vypráví se to mezi myslivci a ví se, kteří deprivanti zvěř střílí pro maso a pro peníze.
Deprivantů (šmejdů) zlých a nebezpečných jedinců se slušní lidé bojí, těžko se s nimi válčí a riskují vysoké ztráty na vlastní psychice. Nejvíce na vesnici. Tam funguje, nehas, co tě nepálí. Zejména když deprivant (šmejd) roky pracoval ve státních službách, třeba u policie. A vyzná se jak udělat "Zlo na každý den".

Flintu nosí rád kdejaký ten šmejd, co si na něm vezmete, když vám zastřelí psa?

Proto raději v honitbě svého psa na vodítku, může opravdu velmi rychle zadávit malého zajíčka, ani to nepostřehnete. Viděl jsem to, zajíčkovi z psí tlamy koukají jen ty nožičky a už ho nezachráníte.

To je pud, příroda, pes je lovec (šelma) a stačí mu dát trochu dietu a loví.

Zdroj: muj.web.cz

#Historie, Lovecké příběhy, Myslivecké pověsti, #Srnčí zvěř, Černá zvěř, Myslivci a konfliktní situace, Myslivecké tradice, 

Nemyslivecké pomůcky a potřeby

Hunting in Jämtland Sweden

Zádový nosič na zbraň:

To je styl Crocodile Dundee - český myslivec to ignoruje až na nějaké ty lovce, vojáky, pytláky a jinou škodnou v myslivosti ...vždy se zpívalo..."hodím si jí přes ramenoo a pospíchám k lesu..."

Pistole nebo Colt na zadku:

Zatěžuje pas i kalhoty a pouzdro vrže při šoulání...účinnost i přesnost na vitální zvěř je zanedbatelná. Na lidi obrovská.

MYSLIVECKÁ MLUVA #Halali, Historie, Humor o myslivosti, Jak na to?, #Myslivecká mluva, Myslivecké fotografie, #Myslivecké tradice.

Světla - ...to čumíš, to jsou světla, co?

Myslivecká mluva

patří do mysliveckých tradic. V dnešní době zahrnuje téměř 2 000 výrazů, zatímco na přelomu 18. a 19. století jich Josef Jungmann zachytil asi 1 500. Postupně některé výrazy zanikaly a jiné naopak vznikaly. Některé výrazy se krajově liší.

Zvládnutí myslivecké mluvy je ctí a povinností každého myslivce.
Povinností už jen proto, že užívání ukládá platný myslivecký řád. Správný myslivec by měl znát mysliveckou mluvu především u všech druhů zvěře, která žije v jeho honitbě, která souvisí s výkonem práva myslivosti, s kynologií, lovectvím a péčí o zvěř.

Zvěř: Zvěří rozumíme savce a ptáky vyjmenované v zákoně o myslivosti.
Podle pokrývky těla ji dělíme na srstnatou a pernatou. Dále na velkou (spárkatá, medvěd, rys, vlk, z pernaté tetřevovití, divoký krocan, drop, výr a bažant královský) a na zvěř drobnou (veškerá ostatní zvěř). Také je zvěř možné dělit na chráněnou (hájená celoročně), hájenou (má omezenou dobu hájení) a nehájenou (lovená po celý rok).

Další dělení na zvěř černou – tj. prase divoké a zvěř červenou - tj. veškerá zvěř parohatá.
Dle původu – zvěř původní a cizí neboli cizokrajná.
Dle sídliště – zvěř nížinná (luční), pahorkatinná, horská.
Podle prostředí – zvěř polní, lesní, vodní.
Podle stálosti výskytu – zvěř stálá, přebíhavá (toulavá), tažná (stěhovavá).
Podle stáří – zvěř mladá, stará, přestárlá.
Podle snášenlivosti – zvěř samotářská, společenská.
Dle zdravotního stavu – zvěř zdravá, nemocná, poraněná.
Dle způsobu chovu – zvěř divoká, polodivoká, krotká.
Dle způsobu lovu – zvěř lovná, nelovná.
Střelená zvěř = zhaslá; zašlá na nemoc = uhynulá (padlá).

Části hlavy: 
Co se týká zraku, má téměř veškerá zvěř světla – i pernatá a lovečtí psi. Ovšem dravci mají oči. Pod světly má jelen slzníky, které vylučují světlomaz (jelení bezoár).
Slechy má veškerá srstnatá zvěř a lovečtí psi.

Černá zvěř ... Chrutí – mají divočáci

Zobák: Klovec – má tetřev, tetřívek, jeřábek, bažant, krocan a orebice.
Klubec – má koroptev.
Zobák – mají holubi, krop, kachny, lyska, kormorán, volavka, racek, kvíčala, sovy, dravci a husa.
Píchák – má sluka.

Dolní končetiny:
Běhy – má veškerá srstnatá zvěř a lovečtí psi.
Stojáky – má tetřev, tetřívek, bažant, volavka, sovy, dravci (zakončené pařáty).
Stojáčky – má jeřábek, koroptev, orebice, holubi, hrdlička, sluka, kvíčala, krkavcovití a racek (s plovací blánou).
Plováky – mají kachny, lyska, potápka a kormorán.
Vesla – mají husy.
Běháky – má krocan a drop.

Čich:
Nos – používá se u psů, zajíce, králíka, veverky, sviště a ondatry.
Ryj – má divoké prase.
Čenich – mají šelmy – medvěd, liška, psík mývalovitý, rys, divoká kočka, jezevec, vydra, kuny, tchoř a lasice.
Větrník – má veškerá spárkatá zvěř kromě prasete divokého.

Tlama:
Svírák – má veškerá spárkatá zvěř.
Hubu – má zajíc, králík, ondatra, veverka a svišť.
Mordu – má medvěd, liška, psík mývalovitý, rys, jezevec a lovecký pes.
Mordu se štětinami má vydra.
Mordičku – má kuna a lasice.

Jazyk:
Lízák - má veškerá spárkatá zvěř, vlk, liška, psík mývalovitý.
Jazyk – má ostatní zvěř.

Zuby:
Kelce – jsou horní špičáky jelena.
Zbraně – mají divoká prasata.
Páráky – jsou u kňoura divokého prasete v dolní čelisti.
Klektáky – pak v čelisti horní.

Vysoká - Jelen Red Deer

Háky – má bachyně.
Hlodáky či struhy – jsou u zajíce, sviště a ondatry.
Hlodáky – má veverka.
Trháky – má medvěd, liška, jezevec, rys, divoká kočka a vydra.

Parohy:
Trofej je vždy dobrá, silná, vyspělá, kapitální, pravidelná, nikdy ne pěkná či krásná. Podle počtu výsad je pak např. jelen rovný, nerovný, škůdník, mnich, holec nebo zrůdník. Chybou je používat pojem parukář, paličkář, knoflíkář, správně je knoflíkáč, paličkáč, parukáč. Stejně pak daňci jsou lopatáči (ne lopatáři), vařečkáči (ne vařečkáči). Vždy Č na konci!!! U vývoje parohů se ale používá špičák a vidlák.
Toulce, rohy – má muflon.
Růžky – mají kamzíci a kamzice, jejich dolní část se nazývá kořen, zahnuté konce háčky, na nich vruby a prstence.
Rohy – má koza bezoárová, kozorožec horský, na nich roční vruby a kozy mají na ostré pření straně ztluštěniny.

Reprodukce zvěře:

Říji – má spárkatá zvěř mimo divočáků.
Chrutí – mají divočáci, jezevci.
Honcování – mají zajíci a králíci.
Honění – mají veverky, svišti, ondatra a vlk (samice kaňkuje).
Kaňkování – má liška, psík mývalovitý, rys, divoká kočka, vydra, kuna, tchoř a lasice.
Tok – mají tetřevovití, krocani, dropi, sluky, jejichž kohoutci se píchají a mají zásnubní reje.
Ostruhování – mají bažanti.
Párkování, rozštipování – mají koroptve a pojímají se.
Páří se – husy, orebice, hrdličky, lysky, kormoráni, volavky, krkavcovití, dravci, sovy, holubi, ti se při tom zobáčkují, či hubičkují. Dále se páří medvědi.
Řadění – se používá u kachen.
Samci spárkaté samice pokládají. Planá laň je trvale neplodná, neoplodněná laň je pak jalová. Oplodněné samice jsou těžké a kladou losíčata, či lůsata, kolouchy, srnčata, dančata, muflončata, kamzíčata, kůzlata.

Bachyně je plná a selí se, metá selata. Zaječka je také plná, vrhá či metá zajíčata. Plná je a vrhá také veverka veverčata, ondatra ondatřata, medvědice medvíďata, vlčice vlčata, liška liščata, fena psíka mýv. štěňata, div. kočka koťata, jezevčice jezevčata, vydra vydřata, kuna kuňata, tchořice tchoříčata, lasice lasíčata.

Tetřevovití, krocani a dropi ošlapují a jejich kuřata se proklubávají a líhnou. Ostatní pernatá včetně sov a dravců se páří, mláďata se také proklubávají a líhnou, samice je vyvádí, holá mláďata jsou holátka.

Daněla a danče

Hlasy zvěře
Troubí – jelen (i los), ale také brouká, mrmlá, huká.
Cinká – los při klusu svými spárky.
Hvízdá – jelen sika, muflon, kamzík, svišť, medvědice.
Meká – muflonka.
Vyje a skolí – vlk; skučí a štěkají – vlčata.
Vrní, skučí, skolí – liška, postřelená pak kvílí; kamží – liščata.
Přede, kviká, vrčí, funí, prská – rys; mňouká – rysice.
Mručí, vřeští, brečí – vydra.
Chrochtá, funí, mlaská – prase; klektá – kňour; kvičí – selata.
Mrouká, naříká, vřeští – zajíci; pískají – zajíčata.
Píská – i orebice, dravci a sluka, ta i kvorká.
Křičí – dravci.
Káchá – kachna.
Kodrcá – bažant; erká – bažantí slepice; tikají – bažantí kuřata.
Čiřikají – koroptve.
Puká, trylek, výlusk a broušení – jsou zvuky tetřeva; kvoká – jeho slepice.
Zapískne, zaškrtne – tetřívek; pšouká, bublá, kvoká – jeho slepička.
Pípá – jeřábek; syká, trylkuje – v toku.
Dudá, bubnuje – drop.
Hudruje – krocan.
Vrkají – hrdličky, holub; houkají – hrdličky zahradní.
Čokají, mroukají, mlaskají a sviští – veverky.

Celkem existuje 13 výrazů pro ocasy:
Kelku – má medvěd a veškerá spárkatá zvěř mimo prasat.
Pírko – mají prasata, zajíc a králík.
Chvost – má veverka, rys, svišť.
Štětec – má jezevec.
Prut – má vydra, krátkosrstí psi.
Proutek – má lasice.
Tatrč – má tetřev, krocan a drop.
Tatrček – mají jeřábek, koroptev, orebice a sluky.
Lyru – má tetřívek.
Klín – má bažant.
Rejd - ovák – mají sovy a dravci.
Ocas – má ondatra, holub, hrdličky, lyska, kachny, husy, potápka, roháč, kormorán, volavka, kvíčala a krkavcovití.


#Halali, Historie, Humor o myslivosti, Jak na to?, #Myslivecká mluva, Myslivecké fotografie, Myslivecké tradice, 

Slavnosti sv. Huberta

Daněk výstaveno na slavnosti

Ordo Sancti Huberti

Modlitba ke svatému Hubertovi, patronu myslivosti
Všemohoucí, věčný, dobrotivý,
milosrdný a spravedlivý Bože,
který jsi na lovu tak milostiplným a zázračným způsobem
svatého Huberta k víře obrátil,
Tebe prosím já i my všichni ctitelé
tvého služebníka svatého Huberta,
věnuj nám milostivě skrze jeho svatou přímluvu
svoji Božskou přízeň
a dopřej nám množství zvěře v našich honitbách
a propůjč nám potřebné štěstí při lovu,
nás pak opatruj před všelikým nebezpečenstvím,
před úrazy koňmo i na voze,
a naše psy pak ochraňuj před vzteklinou,
abychom Ti zde na zemi
mohli vzdávat nezměrný dík
a na onom světě věčně Tebe

se svatým Hubertem

chválili, ctili a velebili

skrze Ježíše Krista, našeho Pána,

jenž s Tebou a Duchem svatým

žije a kraluje na věky věků.

Amen!

Obrázek ze slavnosti

František Antonín hrabě Sporck (r. 1695)

Moudrost a pravá slova spojují a utužují přátelství.
Lidé jsou zapomnětliví a zapomenou cos pro ně vykonal, ale nikdy
nezapomenou jak se cítili ve Tvé přítomnosti.
Pokora je štítem proti násilí.
Láska zacelí i ty největší trhliny.
Pochvala dodá sil tam, kde se dostavuje únava.
Slovo odpuštění bourá bariéry nenávisti a spojuje existující mezníky.
Odpuštění nelze vynutit, musíš sám vykonaným skutkem odpustit.
Čistota srdce je světlem, jež proráží tmu.
Bohatství tohoto světa má tehdy hodnotu, jestliže z něho podarujete
potřebné.
Bohatý není ten, kdo má nejvíce, ale ten, kdo potřebuje nejméně.
Štěstí není za peníze.
Moudří jsme tehdy, když pochopíme, že Bůh je láska.
Opravdový přítel je ten, kdo o vás všechno ví a přesto vás má rád.
Nejcennější v životě není co vlastníš, ale koho máš vedle sebe.

Jelen a houbař

...zcela ovládáni rozmnožovacím pudem a reflex plachosti je utlumen

Je to fakt, nebo myslivecká latina?
Příběh z historie potvrzuje video Atak jelena na houbaře.

Cituji z článku:
Rakovnicko - Staré i nové letopisy vypravují o jelenech, kteří člověka mnohdy bez příčin napadli, ba ho i usmrtili. V oborách, kde z valné části pozbyli jeleni vrozených zábran vůči člověku, jsou ještě nebezpečnější než ve volné lese. Mezi samci dochází v říji k urputným bojům, které často končí ubodáním jednoho ze soků. Výpověď o tom podává vynikající snímek Slávy Štochla - z jeho obrazové knihy nazvaný "souboj jelenů". Snímek řekne víc, než vědecké pojednání. Mně se podařilo též zachytit nelítostný výraz očí hlavního jelena, když odháněl soka od říjného stáda. Hlavní jelen musí být nejen obratný bojovník, ale i mimořádně fyzicky zdatný. Považte, že musí vydržet zhruba čtyřtýdenní maraton, při němž hlavním úkolem je uhájit stádo - tlupu laní před dotírajícími soky. V noci pak dochází zpravidla k jejich krytí. Po celou dobu říje nezamhouří hlavní jelen ani oka, bez možnosti vůbec se napást. A tak jeleni za období říje shodí často víc než deset kilogramů.

V době, když říje vrcholí, ozývá se troubení víc než na kilometr cesty. Když se pak dostanete do středu děje - do epicentra říje na šedesát kroků, zcela vás fascinuje divadlo, které se před vašimi zraky otevře.
Někdy jsem měl doprovod s puškou, ale nejlepší snímky jsem udělal zcela sám. Šoural jsem ztichlým lesem, v němž se říje odehrávala, kolem mne procházeli boční jeleni a jako hypnotizovaní směřovali k říjištim, jako já. Jsou zcela ovládáni rozmnožovacím pudem a reflex plachosti je utlumen na minimum. Proto je příkazem lovce nezkřížit mu cestu. Nikdo totiž neví, co by v takovém případě mohl jelen udělat. Dokladem toho je i to, že ostrahu stáda na říjišti přebírá v té době nejzkušenější laň.

Že je na místě skutečně nejvyšší opatrnost dokazuje příběh - karpatského jelena "Ajbíška". Na zlepšení stavu chovu jelení zvěře v Lánské oboře, bylo před časem dovezeno Výzkumným ústavem myslivosti ve Zbraslavi asi deset chovných jelenů z rumunských Karpat. V obůrce se během několika let rozmnožili. Poté byli postupně vypouštěni do velké obory k domácí zvěři. Mezi nimi byl i statný jelen - Ajbíšek, v oboře prožíval svoji první říji. Jak to začátkem září zpravidla bývá, je v tu dobu i mimořádná úroda hub.
To se stalo osudným chamtivému houbaři, který přišel na nápad, že se vypraví na houby do míst pro běžného smrtelníka nepřístupných, kde je proto naděje na mimořádnou úrodu - do obory. Přelezl proto se svojí přítelkyní oborní plot. Jeho očekávání jej nezklamalo. Když byli v nejlepším, přihnal se jako smršť rozvášněný jelen a bez varování houbaře napadl. Ten se sice pokusil v zoufalství se proti útoku jelena bránit holí, kterou měl náhodou s sebou, ale jelena tím jen více rozdráždil.
 
Proti téměř sto padesáti kilovému protivníku se strašnými zbraněmi - parožím podobným šavlím, které samotné váží víc než deset kilogramů, nemá neozbrojený protivník vůbec šanci. Několika smrtelnými ranami jelen nejprve houbaře omráčil - pohazoval s nebožákem jako s pytlem brambor. Několikrát jej při tom vyhodil ze země až nad hlavu. Nakonec jej silnou ranou do rozkroku téměř rozpáral.
To vše před zraky šokované přítelkyně. Hrůzu, kterou při tom prožila je těžké popsat. Když se vzpamatovala z úleku, běžela přivolat pomoc. Její přítel se již dlouhou dobu nehýbal. Víc než za hodinu přijel k místu neštěstí hajný s traktorem a traktoristou, aby odvezli mrtvého. Jelen byl však stále v blízkosti houbaře a v kruzích obíhal mrtvé tělo. Když řidič nakládal mrtvolu na vůz, musel jej hajný jistit s nabitou ručnicí.
 
Asi za dva roky jsem si při rozhovoru s přítelem trochu potvrdil svoji domněnku, že smrt houbaře zavinila jeho přítelkyně. Jelen ucítil "pach ženy" a zcela ovládán rozmnožovacím pudem pokládal houbaře za soka a nepřítele, proto ho okamžitě napadl.
Jako šílený pohazoval houbařem tak agresivně, jak jeleni říji prožívají. A od nehybného se nevzdálil, ani když se houbař nehýbal a zůstal stále v jeho blízkosti. Ačkoliv jeho společnice byla nedaleko, jí se jelen ani nedotkl. A to ani poté, co se rozběhla přivolat pomoc.
 Příroda má pro člověka stále plno záhad a tajemství. Snad proto člověka tak fascinuje.
Video Attack jelena na houbaře


Zdroj: rokycansko ajbíšek-napadl houbaře- silvarium.cz-mojevideo.cz

Láska kvete v každé době, ale příroda s ní hospodaří

To je věta okřídlená smyšlená a spíše básnická nebo literární vůbec. Někdy to je klišé... Některé varianty významu a náhledu roční doby si představíme.

Divoká selata - v zálehu

Z historie známe i jiné významy:

Milostivé léto v obecném smyslu označuje odpuštění dluhů a propuštění otroků.

Přestože toto slovní spojení má biblický původ, v přeneseném významu se používá i mimo náboženské prostředí.
Milostivé léto má svůj původ na několika místech Bible, především pak v Lv 25,8-17. Zde Hospodin přikazuje svému národu každý sedmý rok neobdělávat půdu a o to, co na ní vyroste, se podělit s chudými.
Po sedmi sedmiletých obdobích, tedy každý padesátý rok, má být vyhlášeno milostivé léto, kdy mají být otroci izraelského původu propuštěni, a má jim být navrácen majetek, o který přišli.

Indiánské léto je déletrvající suché, slunečné, teplé a málo větrné počasí na konci podzimu; nastává na severoamerickém kontinentu.

Pojem babí léto má zcela jiný význam a není tak synonymem indiánského léta.

Léto je jedno z ročních období. V různých oborech je ale definováno různě. Astronomické léto začíná letním slunovratem a končí podzimní rovnodenností.  
Vegetační léto v mírném pásu se vyznačuje průměrnými teplotami nad 15 °C. Z ekologického hlediska je léto v českých přírodních podmínkách pouze jedno ze šesti různých ročních období.
V meteorologii je za léto označováno období měsíců června, července a srpna na severní polokouli a měsíců prosince, ledna a února na jižní polokouli. V některých zemích (na severní polokouli) připadá první letní den na období okolo 1. června, či 21. června (záleží na tom, jestli se bere meteorologický, či astronomický začátek). Na léto je často nahlíženo jako na období s nejdelšími (a nejteplejšími) dny, kdy Slunce svítí většinu dne a stmívání trvá velmi dlouho.

Doba krmení mláďat

Astronomické léto na severní polokouli nastává s červnovým slunovratem, tedy v okamžiku, kdy se Slunce na své zdánlivé pouti po obloze dostane nejseverněji. Obvykle se Slunce do těchto míst dostane okolo 21. června. Na jižní polokouli nastává v okamžiku, kdy se Slunce na své zdánlivé pouti po obloze dostane nejjižněji, což se obvykle stává okolo 21. prosince.
Astronomické léto končí podzimní rovnodenností, tedy v okamžiku, kdy po létě Slunce přechází přes rovník (ocitne se na rovníku v nadhlavníku).
Během astronomického léta se zkracují dny a prodlužují noci.
Protože Země obíhá kolem Slunce po mírně eliptické dráze, je léto na severní polokouli asi o pět dní delší než na jižní. To zároveň znamená, že zima na jižní polokouli je asi o pět dní delší než léto. Dá se z toho i odvodit, že Slunce je blíže k Zemi, když je léto na jižní polokouli. Toto ale není důsledek střídání ročních období, jen tomu tak zrovna v naší epoše je. Jak se stáčí přísluní dráhy Země, mění se i den, kdy je Slunce nejblíže, a zároveň délka jednotlivých ročních období.

S láskou příroda hospodaří i když ji přeje co nejvíce. Doby milování jsou v přírodě omezeny. Pro namlouvání je potřeba dvou jedinců. A příznivých podmínek pro vznik a výživu potomků. Důležitý vliv má počasí na dobu a trvání lásky - je to zařízeno tak, aby se námluvy a svatba konaly tehdy, kdy je zaručeno, že potomstvo, které z lásky vzejde, bude nad sebou mít slunné nebe a dostatek potravy.
Většina ptáků má námluvy jen zjara, protože výchova mladých trvá dlouho.

Myslivost, lov, povolání a historie. Počátky myslivosti a zákon o myslivosti. Historie, Zákony a předpisy o myslivosti, Způsoby lovu.

Sele prasete divokého

Povídání o myslivosti i lovu

bývá záživné a pro myslivce zajímavé...ale někdy je vhodné přidat fakta, což se může hodit k přípravě na zkoušky z Myslivosti.

Myslivost je soubor činností prováděných v přírodě ve vztahu k volně žijící zvěři, jako součást ekosystému, a spolková činnosti směřující k udržení a rozvíjení mysliveckých tradic a zvyků, jako součást kulturního dědictví.

Počátky myslivosti lze spatřovat v lovu v dobách paleolitu, kdy ještě znamenal pro člověka jeden z hlavních zdrojů obživy (kromě sběru byl důležitý ještě rybolov, ten ale pod myslivost nepatří). Lovila se převážně dnes už vyhynulá pravěká zvířata (například mamut), ale i mnohá dosud žijící: zubr, los, sob, jelen, bobr apod. V neolitu přestal být lov hlavním zdrojem potravy díky rozvoji pěstování zemědělských plodin a počátkům rolnictví. Z odchytu zvířat se vyvinulo pastevectví.
Došlo k domestikaci mnoha druhů rostlin i zvířat.

Definitivně ztratil lov významu obživy s příchodem Keltů a později Slovanů na naše území. Lovcem bývá zpravidla jen jeden člověk.
 Rozvíjí se zbraně: luk a šíp, oštěp, sekera, nůž.
V dobách feudalismu se do čela společnosti dostává panovník, který kromě jiných výsad získává s vlastnictvím veškeré půdy také výhradní právo k lovu (tzv. regál). Panovník mohl právo k lovu propůjčovat feudálovi. S rozvojem feudalismu spojeným s růstem moci šlechty je omezován také regál. V roce 1388 nařízení krále Václava IV. se ustavilo tzv. právo dominikální, které zavádí lov jako výsadu vrchnosti. Pro panovníka jsou určeny okrsky, kde může lovit. Lov se stává kratochvílí a slouží spíše jako příležitost k reprezentaci.
Rozvíjejí se zbraně jako např. kuše, tesák, lovecký meč a od konce 17. století také lovecké ručnice. Rozvíjí se techniky lovu do plachet, sítí, různé druhy štvanic a honů. Ve 13. a 14. století se začínají zakládat obory a bažantnice. V roce 1573 vychází Usnesení českého sněmu, které obsahovalo i nařízení o ochraně zvěře.  Myslivost se tímto stala povoláním.

Jelen v říji

V 17.-18. století byly založeny první lovecké řády, při kterých se sdružovali lovci z řad šlechty. V roce 1695 vzniká Řád sv. Huberta, který založil František Antonín Sporck. V 18. století se díky řádům z let 1754 a 1756, které vydala Marie Terezie, dostává preference lesnictví před myslivost. V roce 1786 vydává Josef II. všeobecný honební patent, který prohlásil právo myslivosti za právo státu, který jej mohl dále svěřovat.

V 19. století stále trvá trend, kdy je myslivost podřizována zájmům lesnictví.

Dochází ke snížení stavu zvěře jelení a zvyšují se stavy srnčí zvěře. Nastává prudký rozvoj bažantnictví. Ve zbraních se prosazují brokovnice, které měly na našem území velmi dobrou tradici. Po roce 1848 vydává císař František Josef I. v Olomouci Říšský patent o myslivosti č. 154, který spojil právo myslivosti s vlastnictvím půdy. Honitby se počínají dělit na honitby vlastní a společenstevní.
Zavádí se nové techniky lovu: šoulačka, čekaná, slídění, lov na újedi, vábení, společné hony, kruhová leč, ploužení, naháňky apod. V roce 1856 byl vydán zemský zákon o myslivosti v Čechách, v r. 1873 na Moravě a v r. 1877. Dochází k introdukci cizích druhů zvěře.

Myslivost v 20. století:
Výskyt a techniky lovu zvěře se nemění. Dochází k modernizaci střelných zbraní. V r. 1923 je založena Československá myslivecká jednota, která slučovala řadu tehdejších spolků. Dva roky na to vychází tzv. malý honební zákon, který upravoval doby lovu a hájení. Po sladění zájmů zemědělství a myslivosti dochází k intenzivnímu chovu pernaté zvěře a odklonu od chovu zvěře spárkaté (s výjimkou zvěře srnčí). V r. 1941 vychází vládní nařízení o myslivosti 127/1941, které mimo jiné mění výměru nově vzniklých honiteb a zavádí povinné členství v České myslivecké jednotě. V r. 1947 vychází zákon o myslivosti č. 225, který sjednocuje právo myslivosti pro celý stát. V r. 1961 dochází k sjednocení Československé myslivecké jednoty a Zvëzu poľovníckých ochranných sdružení na Slovensku v Československý myslivecký svaz. Následkem zákona o myslivosti č. 23/1962 je právo myslivosti odloučeno od vlastnictví pozemku a stává se doménou organizací jako byly státní lesy, státní statky a JZD. Ty právo myslivosti poskytovaly za úplatu mysliveckým sdružením. Následkem násilného zcelení pozemků, mechanizace a chemizace v zemědělství, průmyslovým exhalacím a necitlivým změnám krajiny dochází k radikálním úbytkům některých druhů zejména drobné zvěře (koroptev, zajíc).

Příprava tomboly na myslivecký bál

Historie legislativy myslivosti: První zákon týkající se myslivosti spadá do poloviny 10. století, kdy kníže Boleslav I. stanovil tzv. vysokou honbu, tedy právo lovu bylo doménou pouze panovníka.

Dalším významným letopočtem byl rok 1573, kdy český sněm vydal nařízení, které pojednávalo o ochraně zvěře a tím také stanovovalo podmínky jejího lovu. Další úpravy lovectví vydal Karel VI. roku 1728 vydáním loveckého řádu (Jägerordung), který zůstal nezměněn až do vlády Marie Terezie, která v roce 1743 vydala řád nový. Za vlády Habsburků vyšlo mnoho patentů, které přímo či nepřímo ovlivňovaly myslivost. Zajistit rovnováhu mezi využíváním zvěře na jedné straně a ochranou zájmů těch, kdo na zemědělské půdě hospodařili, na straně druhé, měl za cíl patent císaře Josefa II. z roku 1786.

Po zrušení poddanství byl vydán byl vydán císařem Františkem Josefem I. v roce 1849 nový zákon o myslivosti, který platil pro celou Rakouskou říši a tedy i České země. Rok 1866 byl významný pro českou myslivost, neboť byl přijat první samostatný zákon o myslivosti pro Království české. Významný byl zákon č. 98 z roku 1929, tzv. Malý honební zákon, který mimo jiné stanoval doby lovu a doby, kdy je zvěř hájena.

Po nástupu Komunistické strany byl v roce 1947 vydán zákon, který rozšířil myslivost veřejnosti, tím ale došlo často k přílivu laiků a lidí nerespektujících mysliveckou etiku. Bylo také stanoveno povinné členství v jednotné myslivecké organizaci. Zákon č. 23/1962 stanovil plány lovu zvěře a jejího chovu.
Po převratu byl roku 1990 vydán zákon č. 83, který zrušil povinné členství v mysliveckých organizacích. Novela zákona 23/1962 č. 270 umožňovala správu honitby nejen mysliveckým organizacím a také zrušila na nátlak ochránců zvířat termín „škodná zvěř“. Novela č. 512 ze stejného roku poté zavedla přechodný myslivecký zákon.

Zdroj: cs.wikipedia.org  To be continued....