POŠTOLČÍ TRAGEDIE. Lovec, který ránu vypálil, se o osud poštolky dále nestaral. Přehodil si pušku přes rameno a odcházel. Všecek les zůstal v úděsu. #Les, Poštolka, Dravci, Idiots With Guns, Lovecké příběhy, Mateřství a péče o potomstvo, Milování světu vládne, Milování v přírodě, Ptáci

Poštolka

Les je snad jediné místo, kde se lidská duše povznese a ráda se oddává tichému snění milých, hřejivých vzpomínek

Velebný chrám velkého ticha, míru a pokoje. Komu z těch, v jejichž žilách koluje zelená krev, by se nevyloudilo tolik dojmů, prožitých v lesní tišině při jediném slově: les! Snad není člověka, který by nedovedl ocenit jeho vznešenou a čistou krásu, když kráčí po jeho úzkých cestách, stezkách a cestičkách ve stínu velikánů.

Žel je stále dost lidí, kteří chodí do lesa z jiných, jen ne ušlechtilých pohnutek. Velmi často přímo vandalsky si počínají v tomto velebném chrámu lesní krásy, a jde-li pak člověk lesem a je jen trochu založen pro soulad, bolí ho srdce. Především však je to srdce myslivcovo, jež bolí dvojnásobně, když vidí zpustošený, zneuctěný les.

Navíc, když jeho spanilá zvěř je nesmyslně pronásledována a hubena. Ne ten, kdo vezme pušku a uloví kus, je myslivcem, ale ten, jenž dovede žít s každou větvičkou lesa, s každou lesní zvěří umí hovořit, jenž zná její radosti a žal, jenž dovede obětovat své pohodlí jen proto, aby v zimě při vysokém sněhu nezmírala nejkrutější smrtí - hladem. Snad právě zde někde začíná moje povídání o neukázněném lovci a křídlované poštolce.
 O lesní tragedii.
V hlubokém, vysokém stojáku se zvolna probouzí jitro. Červánky na obzoru blednou, pohasínají, jako by se potápěly v klidné hladině tohoto zeleného království. Slunce již pozvolna stoupá a líbá popraskanou kůru starých smrků. Z blízké loučky se vrací nasycený srnec. Les se zvolna probouzí, ozývá se kukačka i holub hřivnáč spokojeně zahouká v nedalekém laťáku při okraji polí. Kolem vysokého smrku, jež svou výškou přesahuje své druhy, je plno života. V opuštěném hnízdě si zde našla domov štíhlá poštolka.
Bylo to v dubnovém ránu, kdy se vyhýbala nástrahám sličného samečka, zabloudila na starý smrk, kde hledala úkryt a našla i domov. Sameček miloval svou roztomilou družku a všemožně se staral, když jeho paní seděla na čtyřech nažloutlých vajíčkách, o potravu.

Sotvaže jej sluníčko pošimralo na světlech, již letěl mu vstříc, vznesl se vysoko nad stromy, nad celičký les, rovnou do polí, kde jej vábila dobrá kořist. Tehdy nepohrdl ničím. Ať cestou viděl jakéhokoliv brouka či jiný hmyz, skončil jeho život v poštolčím zobáku. Nad polem zakroužil elegantně, celé své loviště si pěkně prohlédl a když našel, zatřepal křídly, srazil je k tělu a jako padající kámen dopadl na ustrašenou myšku. Pak letěl divoce domů, a zdaleka již oznamujíc svůj příchod a lovecké štěstí táhlým, ostrým křikem, zcela odlišným od zvuku vábivého. Tak do pozdního večera, dokud šedavé mlhy nezahalily les, létal a hledal.

Až tu jednou, když se vracel z lovu, vyletěla mu vstříc jeho družka zvěstovat radostnou událost. Tak posedla jej láska starostlivého otce. Oba pak létali a nestačili nosit hladovým krkům. Čtyři drobná holátka, v lovu ještě nevycvičená, žádostivě natahovala krčky a otvírala své zobáčky, tlačící se jeden přes druhého k mamince či tatínkovi, jenž právě přinesl sousto. Zvečera nastal klid, když uhoněná, ulétaná matička vzala svá písklata pod ochranu svých křídel. Často usínala s hladovým krkem, avšak s blahým mateřským uspokojením. A právě dnes, kdy ráno se tak kouzelně probouzelo nad lesy, vyletěla z hnízda, sotva slunce nahlédlo do její domácnosti. Avšak ani sameček nelenil a vyrazil na jitřní lov na repešská pole. Mateřskou láskou povzbuzena, vznesla se vysoko, jako by chtěla zvěstovat celému kraji své mateřské štěstí...

Mladé poštolky na hnízdě u dobrého člověka

V tu dobu, co jásala v povětří, nedaleko od stromu se zastavil člověk. Až se staré smrky zachvěly, když ho spatřily, jak hledí do koruny, kde čtyři mladé poštolky vyváděly. Snad nikdy nebyly ty smrky tak vystrašeny, když uviděly, že ten člověk má na rameni pušku. 

Ne, nebyl to lesník, kterého celý les znal a vždy se na něho těšil. Ten, co stál nedaleko smrku, nebyl myslivec, ale sváteční střelec.

Celý les čekal, co bude dál. Ale prapodivný ten lovec šel ještě dále od stromu, že si sám smrk myslel, že neštěstí je zažehnáno. Chyba. Lovec šel dál a usedl kryt skupinkou keřů.

Nad lesy jásala matka poštolka, držíc v pařátech statnou myš. Klouzavým letem se blížila k lesu a zamířila k jeho nejvyššímu stromu, z něhož se ozýval hlas jejích robátek.
Tehdy třeskla rána nad lesy a stromy, když uslyšely tuto ošklivost, sklonily své pyšné hlavy, aby raději neviděly... Poštolka leknutím pustila svou kořist ze spárů a rychle mířila k hnízdu. Však co to? Pod pravým křídlem pociťuje bolest, ještě jedno mávnutí a nedoletěla. Klouzavým letem padla do jehličí a rychle hledala spásu v nízkém náletu, aby ji kryl a vzal pod svůj plášť. Lovec, který ránu vypálil, se o osud poštolky dále nestaral. Přehodil si pušku přes rameno a odcházel. Všecek les zůstal v úděsu.
Pod stromem neseděla, ale bokem ležela matka poštolka. Dvojnásobná bolest svírala její srdíčko, když slyšela svá drobátka, ale nemohla se k nim vznést. V pohasínajících světlech se jí mihl sameček, jenž ji volal a neustále hledal. Všechno bylo marné, svůj domov se čtyřmi mláďaty už nikdy neuvidí. Rána bolela čím dál víc a síly jí ubývaly. Ať se namáhala sebevíce, vzlétnout se jí nepodařilo.
Za lesy se pozvolna ztrácel rudý ruměnec slunce a milostivý soumrak lesa kryl bolest poštolky, jež v horečce usínala s doprovodem kdesi v dálce vyzvánějícího zvonu. Potom nastal klid...

A zase vyšlo slunce. Nové slunce s rudým ruměncem, pozlatilo les, v němž se probouzel nový život. U kmene, skryta všemu životu, ležela poštolka. Pro ni již dnes slunce nevyšlo. Ležela bokem, s nataženými pařáty a s otevřenými, krásnými světly. Zhasla. Zhasla uprostřed zeleně, uprostřed lesa, který jí dal život a ona zase dala jiným. Zhasla s bolestí ke svým robátkům, kterým nemohla pomoci, zhasla se zarytou bolestí a s výčitkami vůči člověku. Neodešla však do věčných lovišť sama. Sameček, který se nedovolal své milé a neuměl pro mláďata zpracovat potravu, opustil hnízdo a nikdy se již v tomto smrkovém lese neukázal.

Tak rána necitlivého svátečního lovce zničila ne jeden, ale pět ptačích životů. Ptáků, kteří nikomu neškodí, ba právě naopak. Život šel ovšem dál a vracel se k normálu. Jen koruny statných smrků Na Rovné ještě dlouho truchlily a smutek jim zněl ve větvích...

Jan SOMMER

SRNCEM PRONÁSLEDOVANÁ SRNA prchá a srnec ji nesmí ztratit, bez ohledu na to, kterým teritoriem se právě štvou. Srnčí říje, Příroda, aktivity radosti a milování života, Milování světu vládne.

Přišla srnčí říje a srnec pronásleduje říjnou srnu...

Srnec ve svém teritoriu nedokáže uhlídat vše a mladí srnci, pokud jsou obezřetní, dodržují vytvořenou hierarchii 

a včas se poroučejí ze scény, hlavně v době pastvy, si při okrajích teritorií nežijí špatně.

Ani teritoriální srnci se nemohou věčnými honičkami vyčerpávat, aby do říje vstupovali v plné kondici. V době říje se srny postupně stávají říjnými, barví ze svírky, ozývají se opakovaně pro srnce vábivým voláním. Srnec, bez ohledu na jakém stupni v hierarchii či teritoriálním území stojí, hledá zmateně, zkušený účelně s hlavou při zemi, do úmoru po lákavé zavětřené stopě barvící říjné srny. Používá hlavně čich a sluch než se s ní dostane do přímého kontaktu, potom srncem pronásledovaná srna prchá jako štvané zvíře a srnec jako pronásledující predátor ji nesmí ztratit, bez ohledu na to, kterým teritoriem se právě štvou. Srna se však snaží přiblížit a vrátit ke svému stávaništi. Přitom se mohou oddělit, při ztrátě kontaktu nebo jiným rušivým vlivem a roli pronásledovatele převezme později náhodně jiný srnec, který je nablízku. 

 Pověstné milostné kruhy jsou již závěrem náročné předehry, kdy konečně vyčerpaní "milenci"mohou započít akt plození.

Takto příroda prověřuje nejen kvalitu a vhodnost srnce pro reprodukci, ale i srny. Zkusme se vžít do role např. čiplenky, která poprvé prožívá tu hrůzu, že se za ní řítí mnohem větší, suptící pronásledovatel jako pes, který by ji měl strhnout. Prchá jako o život se všemi naučenými úhyby, odskoky a všemi způsoby, které mají za účel zmást pronásledovatele. Pak jistě pochopíme, že nemá čas ani možnost "vybírat" si partnera podle jakýchsi lidských měřítek a námi chápaných estetických znaků. Každá srna by mohla ohlásit znásilnění. Starší srny jednají s větším přehledem, ale všichni účastníci říje musí podat úctyhodné fyzické výkony, zdatnost a obratnost, uplatnit všechny své smysly, aby se mohli v říji prosadit. 

Následuje doba krátkého soužití, srnec i teritoriální po několik dní se od získané srny nevzdaluje, častokrát ji pokládá a je postupně více a více ve stavu vyčerpání. 

Pak lze pozorovat, že se srna klidně paství a srnec vedle ní ulehne, když se ta o pár metrů vzdálí, srnec za ní popojde, ledabyle utrhne něco vegetace a znovu v blízkosti srny zalehne. To jsou známky velké vyčerpanosti po enormním výdeji energie nenahrazované příjmem potravy, ale čerpané ze zásob organizmu. V žádném případě již tento srnec nemůže sledovat co se děje v jeho teritoriu, může být i mimo něj i ohrožován jiným sokem, ba ani o dění ve svém okolí nemá zájem, odevzdaně kopíruje pohyb srny. Tyto popsané fáze nemusí proběhnout všechny, počáteční mohou odpadnout nebo se zkrátit, když se např. srna setkává se srncem ve stejném pastvišti nebo jejich stávaniště jsou v jednom teritoriu. Po opadnutí vášně a splnění první fáze rozmnožování se srna po co nejmenší ztrátě kontaktu se srnčetem k němu natrvalo vrací, přechází do normálního životního denního rytmu. 

Srnec ihned nebo po krátké rekonvalescenci může a nemusí vyhledávat druhou nebo i třetí říjnou srnu, s více či méně vyčerpávajícím průběhem dobývání a vlastního pokládání. Absolvovat celou říji vyžaduje od srnce vynikající fyzické a zdravotní předpoklady, zásobu energie, schopnost užití všech smyslů a v nemenší míře i uplatnění zkušeností z předchozích let a zděděných instinktů. To vše spolu s genetickým typem předává svým potomkům. Srnčí říje spadá u nás do období konce července a začátku srpna. V této době 2 - 3 týdnů musí být oplozeny všechny srny, které vstoupily do říje. Připraveni splnit své životní poslání jsou k tomu s plným nasazením za každých okolností i všichni srnci schopní rozmnožování. A tak, po vyčerpání dospělých srnců, se podle složení populace ke konci říje dostává i na mladší ročníky, což neškodí ani tak ve spojení s dospělou srnou, ale je nevhodné u mladých srnek. 

Po skončení říje se vyčerpaní srnci ztratí, "zmizí". Odpočívají v krytu, je to velká změna po rušné říji, jejíž dobu, trvání a průběh ovlivňuje hlavně počasí vrcholícího léta, nadmořská výška, prostředí a hustota populace i její složení. Za krásného letního počasí je její průběh nejzřetelnější a nejtypičtější. Dosavadní rozdíly jedinců v hierarchii a teritoria jsou již během říje a po ní rozrušeny, zapomenuty, neobnovují se územní značení, hraby a ostrouhávání. Později se vynořují a mladší zapojují i do tlup, v září, s příchodem podzimu, všechna zvěř se ve zvýšené míře paství před zimou k vytvoření fyzických zásob pro zimní období. Srnci před zimou shazují parůžky a všechna zvěř postupně přebarvuje do zimního osrstění. Srna, která nevstoupila do říje nebo nebyla z jakýchkoli důvodů oplodněna, může být říjná v listopadu a plod se vyvíjí přímo bez utajené březosti. Srnčí zvěř je věrná svému stávaništi, krátkodobě ho mění jen kvůli lepší potravní nabídce, klidu apod. zavládne mír a smír všech mezi všemi. Srny dále vodí svá srnčata, zaučují je na denních příhodách, chrání je před nepřáteli a jsou zárukou toho, že mladý, nezkušený dorost přečká obtížné zimní období. 

V našich podmínkách hlubokého sněhu po několik zimních měsíců totiž žádné srnče bez matky zimu nepřečká. Tehdy přichází vhod nedoceněná pomoc myslivců. Zima může mít u nás dvě nebo i více obtížných kritických fází, které tato zvěř musí prožívat. Bývá to vždy po napadnutí velké vrstvy čerstvého sněhu anebo po slabém přimrznutí povrchu zavlhlé silné vrstvy sněhu, který neunese tenké spárky běhů srnčí zvěře. Především mladá zvěř, pokud není včas odvedena starší srnou do nižších poloh nebo nemá přístup k dobře dotovanému krmelci, trpí velkými ztrátami. Obtížně se pohybuje, je snadným terčem pro pytláky, toulavé psy a lišky. Těžko překonává terénní překážky, mantinely u silnic a břehy vodních toků. Tehdy dochází k největším ztrátám. Dalším obdobím, které může mít kritický dopad na srnčí populaci, je přechod ze zimní na jarní zelenou potravu. 

Zvěř po přečkání zimy, kdy přežívá z vlastních tukových zásob a převážně z ohryzu a okusu dřevin, případně je přikrmována u krmelců, se náhle po několika měsících půstu dostane na vzrostlejší trávu či na ozimé obilí, přesytí se jimi a v průjmech uhyne. Podobný stav mohou vyvolat i dietní chyby při přikrmování v krmelcích např. celým zrním ječmene nebo pšenicí, zmrzlou vyhozenou siláží ze statků apod. 

Všem těmto situacím lze zabránit a předejít tím, že srnčí zvěř je v zimním období navyklá na přikrmování, kromě sušené letniny, kterou již v předjaří málo přijímá, i dužnatým krmivem a hlavně ovsem nebo i obilným šrotem s otrubami a plevami (v poměru cca 1 : 1), kterými zvěř nikdy nepohrdne a toto krmivo vždy zabrání tomu, aby se v období náhlého přechodu stala riziková, nezvyklá, potrava převažující a předejde se dalším ztrátám, hlavně na mladé zvěři. Takto neoslabená zvěř přečká za pomoci myslivců lépe těžké zimní období a zdravá vstupuje do jara, očekávaného období hojnosti, spojeného s tvorbou paroží, přebarvováním, pokračujícím vývojem plodů u srn.

Bohumil Lhota

MILOVÁNÍ V PŘÍRODĚ Srnčí milování v říji je zážitek pro myslivce i fotografa přírody. Milování světu vládne, Srnčí říje, Srnčí zvěř, Lovy srnčí zvěře, #Srnčí zvěř.

Srnčí milování začátem srpna

SRNČÍ MILOVÁNÍ

Srna prodělává před okamžikem, kdy je k páření náchylná, jistou přípravnou dobu,
ve které se její pohlavní ústrojí k oplozovacímu aktu připravuje. V tuto dobu vylučuje ze svírky charakteristicky zapáchající hlen, kterým hlavně při močení navětřuje svoji stopu. Srnec, který takovou stopu navětří, se okamžitě dá po ní, aby takovou srnu vyhledal. Ten je všeobecně v každé roční době k pohlavnímu aktu připraven, vydrážděn však bývá teprve tímto charakteristickým pachem. Přírodou je to tak účelně zařízeno, aby se v této přípravné době co nejvíce srnců kolem srny nashromáždilo a jen nejsilnější a nejzdatnější si vybojoval přístup k ní, po této přípravné době oplodnil a tím vytvořil záruku zdatného potomstva. Srna toto prodělává v přípravné době, kterou bych nazval "předříjí". Srny se zmocní neklid, střídá i za dne místa, přestává pravidelně vycházet na obvyklou paši, paství se neklidně jistí často a bez příčiny a prchá před srncem, který k ní přiskakuje zváben její říjnou stopou. 

Ještě patrněji můžeme tento počátek říje pozorovat na srnci. Přestane pravidelně střídat, toulá se i ve dne po navětřených stopách srn, které sleduje větrníkem hluboko ve stopě jako pes barvář. A setkají-li se na těchto záletech dva srnci, honí silnější slabšího a dochází často k urputným potyčkám. Toto vzájemné honění spadá hlavně do doby přípravné - předříjné. V této době honí srnec jak čiplenku, tak i starou srnu, ovšem bezvýsledně, což ho přivádí do nejvyššího stupně podráždění a říjnosti, domáhá se i násilně odměny své drsné lásky a v tu dobu slyšíme, jak trýzněná srna naříká. Často jsem se domníval, že srnec honí jen čiplenku a že jen tedy tato naříká, když jí srnec nutí "k vůli"a že srna starší se bez honění srnci poddá a naopak, že že ho pískáním vábí k sobě. Toto podle mého dlouholetého pozorování není správné. 

Srna vábí srnce pískáním tehdy, když po uplynutí předříje se k ní srnec nepřidružil, což se stává hlavně tehdy, když je málo srnců a více srn. Píská pak i čiplenka z touhy po srnci. Tato vstupuje do říje o několik dnů dříve než starší srna, což je pochopitelné, protože není kojením srnčat zeslabena, která již kladla a tohoto roku srnčata vodí. Proto na začátku říje srnce honit hlavně čiplenky. 

Srnec také nepřinutí čiplenku ani starší srnu, ani štvaním, ani dorážením parůžky, aby ho přijaly. V pravý čas připustí i čiplenka srnce bez naříkání a naopak nepustí ho i stará srna, když přípravná doba ještě neuplynula a naříká jako čiplenka, byť i ne tak markantně, když na ni srnec prudce doráží. Každý zkušený myslivec ihned pozná, honí-li srnec čiplenku nebo dospělou srnu. 

Čiplenka běží přímočaře v největší úzkosti, zatímco stará srna, která ví, o co jde, uniká srnci spíše hravě a v kruhu bystře odskakuje, když na ni srnec doráží...

ŘÍJE, tvorba teritorií, partnerské a rivalské chování zvěře. Námluvy a imponování. #Milování světu vládne, aktivity radosti a milování života, Jelení říje, Srnčí říje, Chrutí černé zvěře, deer rut

Černá zvěř - chrutí

Před vlastním pářením dochází k projevům říjného chování

 které má dvě obsahově odlišné složky (podsystémy), jednak partnerské chování a dále rivalské chování.

 Účelem partnerského chování je přilákat jedince opačného pohlaví a upozornit jej na sebe. Naopak rivalské chování má za účel odpuzení soupeřících jedinců téhož pohlaví. Rivalský podsystém směřuje ke zvětšení vzdálenosti mezi jedinci. Typickým projevem rivalského chování je tvorba teritorií. Dalším projevem jsou souboje mezi příslušníky téhož pohlaví v době říje. Agresivní projevy mají své místo i v podsystému partnerském. Ten směřuje ke zmenšení vzdálenosti mezi sexuálními partnery.

 Součástí námluv mohou být také útočné i obranné projevy i samotné páření může být ze strany samců provázeno násilím.
V tzv. předkopulační fázi se uplatňuje epigamní chování („námluvy“). Následkem něj jsou odstraněny instinktivní zábrany k překročení individuální vzdálenosti obou partnerů. Epigamní chování se projevuje u obou pohlaví, u samců jsou však jeho projevy většinou intenzivnější. 

Při námluvách je obvykle aktivnější samec, ale i samice upozorňuje samce na svou sexuální ochotu překonáváním individuální vzdálenosti. 

Námluvy představují signální chování, které podporuje porozumění mezi oběma partnery. Námluvy směřují k lákání partnera, sexuální stimulaci a synchronizaci vyladění obou aktérů před pářením.
Námluvy mají často formu ritualizace, při které samec demonstruje samici svou tělesnou způsobilost ke zplození kvalitního potomstva. 

Součástí tohoto říjného chování je také imponování. V případě samce je imponování určeno jak samicím, které má přilákat, tak i samcům (sokům), které má zastrašit. Imponováním zvíře zdůrazňuje (nebo také pouze předstírá) své nápadné tělesné znaky (velikost, zbarvení či pohyby). Získat samici z již založeného páru je podstatně obtížnější než v případě nespárované samice.

 Skutečnost „vlastnictví“ samice je respektována mezi samci, kteří se navzájem znají, zatímco cizí samec tuto skutečnost respektuje méně často. Vlastnictví samice také respektují samci, kteří jsou svou dominancí a silou jen o něco lépe situovaní, než vlastník samice. Pokud je cizí samec podstatně silnější a dominantnější než vlastník samice, příliš jeho „vlastnická práva“ nerespektuje.

U individuálně (teritoriálně) žijících druhů zvěře dochází někdy k tomu, že se i mimo říji stýkají samec se samicí na hranici svých sousedících okrsků a nebo v místech, kde se jejich okrsky zčásti překrývají. Přitom se setkávají jen příležitostně (více méně náhodně) nebo i pravidelně (záměrně). Během setkávání se zdraví, očichávají a chvíli spolu setrvávají („porozpráví“), pak se opět rozejdou. Tento mimoříjný kontakt napomáhá snazšímu překonávání jejich vzájemnému odstupu v době říje.
V říji se u samice silně zvyšuje produkce pohlavního hormonu estrogenu a jeho zbytky jsou odplavovány močí. Při určité koncentraci estrogenu v moči začne samec projevovat o samici zájem. Hormonální pachový signál ovšem účinkuje jen na krátkou vzdálenost. Samice v říji také zvedá ocas, někdy jím i potřásá, rovněž roztahuje běhy, často ždímá (typické zejména u přežvýkavců), projevuje se u ní zvýšený neklid, snížená chuť k přijímání potravy. Samice si v říji také častěji upravuje srst zejména jejím olizováním.

U samic většiny druhů zvěře způsobuje dráždění nervů v křížové partii páteře rozšíření a zkrácení pochvy, jakož i prokrvení a stahy stěn pochvy.

U bachyně se při zatlačení na hřbet v křížové oblasti dostaví reflex znehybnění. Před pářením samice některých druhů (kočkovité šelmy, zajíci, hlodavci) zaujímá pozici nazývanou lordózní. Při ní prohne obloukovitě tělo, zdvihne zadek a odkloní ocas. Lordózní pozice umožňuje proniknutí penisu do pochvy a současně je podmínkou udržení hmotnosti kopulujícího samce. Samice šelem (zejména kočkovitých a kunovitých) se v říji plazí a třou se hrudníkem o zem, kroutí se, válejí na boku a na zádech a hlasitě se ozývají většinou vřeštivými zvuky. Samice může samce provokovat k sexuální aktivitě sledem poskoků, které skončí postojem připravenosti k páření (zajíci, hlodavci).

U některých druhů zvěře má samice snahu říjné chování (předkopulační ceremoniál) prodlužovat a komplikovat, čímž ztěžuje partnerovi možnost, aby se zajímal ještě o další samice. Vyskytují se však i u téhož druhu také takové samice, které jsou ochotny se pářit bez jakékoli předchozí přípravy. Samice může rovněž protahovat dobu před pářením svým zdráháním proto, že instinktivně očekává možný příchod ještě silnějšího samce. Samice se snaží vybrat samce co nejvýše hodnostně postaveného, zatímco samcovi na hodnostním postavení samice příliš nezáleží.

U polygamních druhů samice většinou vyčkává, až na ní přijde řada při páření se silným samcem (v podstatě „stojí ve frontě“ na páření), než aby volila snáze uskutečnitelné oplození samcem slabým. Samice odmítají v říji samce, kteří jsou slabí, podvyživení, zranění, nemocní nebo napadení parazity.
Jedním z doplňujících prvků při výběru samce samicí může být i jeho vzhledová asymetrie. Pokud má samice možnost, odmítá samce, který není utvářen symetricky. 

Často je podstatně více času a energie vkládáno do říjného chování než do vlastního páření, které trvá jen krátce a nevyžaduje příliš mnoho fyzického úsilí.

#Milování světu vládne, aktivity radosti a milování života, Jelení říje, Srnčí říje, Chrutí černé zvěře, deer rut, 

Něco z kynologie. Odposlechnuto v baru. "To máte ty mladé kluky, je to úplně to samé".

Jsou feny co na psy troubit nemusí...ASTA.
(by katerinaLisova)

V baru v Dejvicích sedí dva starší muži a hlasitě se baví o kynologii, jeden má chovnou stanici. Říká tomu druhému, že si pořídil nějakou vzácnou rasu psa, čásek k němu pořídil také fenu, ale stěžoval si, že pes se k feně nemá a z chovu asi nebude nic .. fena mu nadbíhá, ale on nereaguje.


Vtom se otočí k nim barmanka a naštvaně jim povídá: "To máte ty mladé kluky, je to úplně to samé".

Pánové málem spadli ze židle.



#Fotografie z myslivosti, Humor o myslivosti, Kynologie, Vtipy, Instinkty a pudy, Láska, Namlouvání, Milování světu vládne, Mateřství a péče o potomstvo, Myslivecká zábava

Lovecká sezóna. Zvěř není hloupá a myslí, hloupý je lovec co vidí jen trofej nebo maso! Prásk! Láska, rivalita výběr a milování v přírodě. No, chápete to? Prosťáček ne. Přesto je myslivcem.

Ulovený srnec myslivosti na FB (Martin B.B.)

Předpokládám, že víme přesně, kde se silný srnec nachází a že má při sobě srnce slabšího, který obyčejně netrpělivě očekává, až starého láska omrzí.

 Přišouláme se opatrně - dobrý vítr je hlavní věc - a po delší pauze klidu několikrát za sebou pískneme. Obyčejně přiskočí slabý srnec, kterého ovšem necháme na pokoji a hned asi dvakrát zavábíme naříkáním. To silný srnec nevydrží, okamžitě od srny přiskočí, neboť je důkladně oklamán.

 Starý srnec uviděl nebo uslyšel, jak mladý srnec přiskočil, teď zaslechne naříkání a žárlivost mu nedá, aby co nejrychleji nespěchal drzého konkurenta potrestat. Ovšem starý, již zrazený srnec, nepřiskočí okamžitě. Zastaví se obyčejně na okraji houští a jistí tam, kde stojíme. Ale když navětří nebo, což obyčejně bývá, uvidí slabého srnce i když tento, snad zrazen, odskakuje, pustí se za ním a pak je možné ho lovit.

Mně se jednou podařilo ke konci říje ulovit starého zpátečníka, který už znal všechna ta nepovedená pískání a za normálních okolností "bral roha", jak jen tu muziku zaslechl. Přišoulal jsem se tehdy kolem desáté hodiny dopoledne starým smrkovým porostem asi na sto kroků od houštiny, kde zaléhával a měl svoje říjiště. Předpokládal jsem, že bude mít u sebe srnu a někde nějakého "ministranta". Říje byla právě na vrcholu... 

Po třetím písknutí přihnal se najednou vzpomínaný mladík, zarazil se asi dvacet kroků přede mnou a jistil v tom směru, kde jsem stál. Po trojnásobném zanaříkání najednou praskot v houští a vidím, jak starý srnec přesadil přes úzký průsek, po několika skocích se zastavil, uviděl napískaného mladíka a hned se za ním hnal, až kusy mechu létaly V běhu jsem se neodvážil na něho vystřelit, neboť jsem věděl, že se vrátí ke své milence. A to se mu stalo osudným. Na vše jsem byl připraven a pak stačilo jen přesně zamířit a stisknout spoušť. Srnec zpátečník se po ráně zlomil, ale já také, protože mi třesavka, ze které jsem ještě nebyl vyléčen, řádně zahrála. Podobných případů jsem za svou dlouhou éru ještě mnohokrát s úspěchem opakoval.

Co říci na závěr? Za příznivých okolností v honitbě nestačí si koupit vábničku, a když slyšíme, že už někde u sousedů srnčí říje začala nebo podle kalendáře začít měla, jít do revíru a každých sto kroků spustit "muziku". V nejlepším případě a náhodou ulovíme slabé a nadějné srnce, ale ty staré, senilní, kterým kulička již měla dávno patřit, ty nespatříme. Platí-li přísloví: "Všechno s mírou", platí to zvláště při vábení. Předně musíme zjistit počátek říje, hlavně již zmíněný čas předříje a na vše se řádně připravit, vše řádně promyslet.

Pak ovšem podle promyšleného plánu přelstít starého srnce je pravá myslivost, je tedy třeba myslet a uvažovat. Je daleko větším potěšením zavěsit si po říji mezi ostatní trofeje jedny silné vzácné parůžky než tucet nějakých slabihoudků.

Lovecká sezóna. Zvěř není hloupá a myslí, hloupý je lovec co vidí jen maso! Láska, rivalita výběr a milování v přírodě. No, chápete to? Prosťáček ne. Přesto je myslivcem.

#Fotografie z myslivosti, Milování světu vládne, aktivity radosti a milování života, Srnec, Srnčí říje, Lovy srnčí zvěře

Co zařídil Bůh a co je milování přírody. O Evě a Adamovi. Řád světa je pevný základ milování všeho živého a učinil z něho hybnou sílu celé živočišné a zřejmě rostlinné i jiné buněčné existence na této planetě.

Obě kachničky jsou šedivé kačer je pestrý

Co zařídil Bůh, to člověk nezmění.

Člověk nemá sílu znalosti ani prostředky.
 Vždyť jen malý posun v zemské kůře rozvalí lidské mravenčí stavby a velký oceán převalí vlnou tsunami část hustě osídlené planety a srovná hrdost národa velkým neštěstím. Ale člověk i poškozený se dokáže vzchopit a postavit znovu na nohy. Život na zemi podléhá standardním zákonům a jevům.
Jedním z nich je milování v přírodě.
Vypadá to lechtivě, ale nemluvíme tady o jen lidských formách vzájemného namlouvání nebo zajímavého tělesného kontaktu. Všechna stvoření na světě milování podléhají a nezmění na tom žádná puristická sdružení světa.
Tak to prostě je a je to dobře zařízeno na tomto světě.

Řád světa je pevný základ milování všeho živého a učinil z něho hybnou sílu celé živočišné a zřejmě rostlinné i jiné buněčné existence na této planetě. Život není udržitelný koloběhem prvků co skládají živou hmotu co živočich používá, aby doplnil svou spotřebu energie, a kdo si to myslí, mýlí se.

Tak se život na světě udržet nedá, protože by vše vymřelo a nikdy by jsme se také nenarodili.

Pokusím se vysvětlit co to pohání milování tak, že je věčné a je to tak složité, že se to možná ani vědci nepodaří plně...chemie ani fyzika nám mnoho nepomůže, zčásti vědecké kritické myšlení neuropatologů nám podává náhled do psychologie i fysiologie života.

Příkladem je MUDr František Koukolík v knize O Evě a Adamovi.


Dotknu se těchto závěrů pana profesora i zde, počkejte si.