 |
| TCHOŘ TMAVÝ |
Konečně! Po 47 letech provozování myslivosti jsem ulovil tchoře.
Za ta léta jsem se s tchoři setkal vícekrát.
Poprvé na Bílou sobotu navečer, při sváteční procházce v lese. Tchořík lovil za světla. Podruhé dopoledne, když jsem svačil při prořezávce. Objevil se od potoka a byl docela blízko. Pak jsem jej zahlédl ještě dvakrát při večerní čekané na srnce s kulovnicí, vyšel několik kroků z obilí, jakoby se podívat, zda se událo něco nového. To bylo v dobách, kdy bylo v přírodě ještě plno života.
Blížil se konec února. Na myslivecké chalupě mám sklopec na kuny, přesto jsem doposud neměl žádný úspěch. U potoka je stará vrba, dole vyježděný vsuk do dutého kmene.
Šel jsem obsloužit srnčí krmelec. Srnčí na mě už netrpělivě čekalo, chodím tam totiž každé dopoledne. Do krmelce dávám luční seno, samý lísteček, do sudu jim dávám oves. Nabral jsem tak tři litry ovsa, rozkrájel asi deset jablek. Srnčí stálo opodál, čtyři nebo šest kusů. Vždy než odejdu uhodím několikrát víkem do plechového sudu, srnčí popoběhne, to jsou rány na znamení pro kusy, které nejsou v dohledu, a odcházím.
Poté co jsem ohlásil příhodu sousedům, divili se. A o to ještě víc, když jsem jim řekl, že chybu napravím a pokusím se Terezku znovu chytit. Hned druhý den jsem sklopec nalíčil znovu, od vsuku ve vrbě jsem rozdrolil rohlík do sklopce. Příští ráno byl lapený. To bylo radosti u sousedů i u mne. Přes půl roku, skoro celou zimu žil volně, doma dostával krmivo pro kočky a rohlíky a přece v přírodě dokázal přežít.
Blížil se konec února. Na myslivecké chalupě mám sklopec na kuny, přesto jsem doposud neměl žádný úspěch. U potoka je stará vrba, dole vyježděný vsuk do dutého kmene.
Napadlo mě, že by tam mohla přebývat kuna. Poblíže jsem tedy nalíčil jednostranný sklopec. Jako návnadu jsem použil dvě ztuhlé myšice a zmrzlé kousky kostí laně. Příští a následující den jsem sklopec napjatě pozoroval z dálky, teprve třetí den byla padací dvířka dole.
Radost z úlovku a zároveň lítost, první tchoř, který je ale celoročně hájený. Zákony se musí dodržovat. Zvedl jsem dvířka. Tchoř byl k mému údivu zcela klidný. Dokonce se na mne klidně díval a bez spěchu zmizel ve vsuku vrby.
Šel jsem obsloužit srnčí krmelec. Srnčí na mě už netrpělivě čekalo, chodím tam totiž každé dopoledne. Do krmelce dávám luční seno, samý lísteček, do sudu jim dávám oves. Nabral jsem tak tři litry ovsa, rozkrájel asi deset jablek. Srnčí stálo opodál, čtyři nebo šest kusů. Vždy než odejdu uhodím několikrát víkem do plechového sudu, srnčí popoběhne, to jsou rány na znamení pro kusy, které nejsou v dohledu, a odcházím.
Za několik minut z dálky pozoruji krmelec, už tam jsou. Zima toho roku byla zlá, sněhu nebylo mnoho, ale byl tvrdý a umrzlý a ležel všude. Když jsem odcházel od krmelce, vzpomněl jsem si, že soused zahrádkář měl tchořovitou fretku, kterou nechával volně proběhnout. Někdy v létě se mu ale nevrátila. Ten tchoř byl nějak klidný. Že to byl Terezka! Nevím, kdo fretku křtil, dostala dívčí jméno, i když Terezka je vykastrovaný samec. Za letních večerů bylo slyšet sousedovo volání a připadlo mi, jakoby volal po hádce na manželku. Marně, ani sametový hlas nepomohl, Terezka se nevrátil.
Poté co jsem ohlásil příhodu sousedům, divili se. A o to ještě víc, když jsem jim řekl, že chybu napravím a pokusím se Terezku znovu chytit. Hned druhý den jsem sklopec nalíčil znovu, od vsuku ve vrbě jsem rozdrolil rohlík do sklopce. Příští ráno byl lapený. To bylo radosti u sousedů i u mne. Přes půl roku, skoro celou zimu žil volně, doma dostával krmivo pro kočky a rohlíky a přece v přírodě dokázal přežít.
Také musel mít štěstí, že neskončil jako potrava pro lišky nebo výra. Nyní zase žije pohodlným životem v kleci, mluvit neumí, tak kdoví, jestli je spokojený.
Zdeněk Švancara
