 |
| Lovecká siesta |
Myslivecké dovednosti
Bezpečnost při zacházení se zbraní, usmrcování ulovené poraněné zvěře, vyvrhování a rozrušení úlovku, trofeje a jejich úpravu.
Tyto postupy a úkony ovšem k mysliveckým zvykům nepatří, lze je zařadit do disciplíny lovectví, nebo lovecké střelectví. Tak například, každý myslivec musí patřičně ošetřit, to znamená, že má umět zvěř
vyvrhnout a rozrušit, rozporcovat. Tím, ale nedodržuje žádný myslivecký zvyk, pouze jedná obratně. Lov je nejstarší dochované řemeslo a správné provádění vývrhu dokazuje řemeslnou zručnost. Kdo neobratně vyvrhuje, ohrnuje si rukávy a potřísní se barvou, nejedná proti mysliveckému zvyku, prokazuje jen svoji "neumělost".
MYSLIVECKÉ TRADICE
Minulosti patří
lovecké pokřiky, a myslivecké průpovídky.
Byly to obvykle veršované říkanky, v dřívějších dobách - zvláště v baroku - běžně užívané i v našich zemích, ovšem v německém jazyku. Byly součástí tehdejší myslivecké mluvy a zvyků, jejich tvůrci byli sami myslivci. Byly většinou vtipné, charakteristické silným, mnohdy až drsným vyjadřováním, přitom však s jistým poetickým nábojem. Sloužily více účelům. Mnoho z nich bylo používáno při lovu samotném, před a při zahájení a po něm, ke komunikaci mezi loveckým personálem, při práci se smečkou psů. Jiné byly poučné a myslivec si v nich osvojoval obecně uznávané pravdy a pravidla, měly obvykle formu otázek a odpovědí.
Další myslivecké průpovídky sloužily k vzájemné identifikaci, k dorozumění, k poznání, zda jde skutečně o myslivce; šlo o doby myslivců putujících za dalším vzděláním, ale i myslivců potulných, bez trvalého zaměstnání, tak zvaných facírů.
Konečně jistou část mysliveckých průpovídek můžeme definovat jako žertovné hádanky, sloužící v mysliveckých kruzích k obveselení. V širším slova smyslu můžeme pod pojmem myslivecké průpovídky zahrnout starší a novější slovesné útvary jako rýmovaná přísloví a pranostiky, epigramy, veršovánky a podobně zabývající se zvěří, lovectvím a dalšími obory myslivosti, obvykle s poučným obsahem.
Tak například: "Šumí březnem šedé buky, hoj myslivče, pojď na sluky!"
tradice zvaná
vánoce zvěře, která si zaslouží většího rozšíření. Je nepsaným mysliveckým zákonem, že o vánočních svátcích musí být v honitbě do krmelců, korýtek, zásypů založeno. Uchystejme zvěři ještě i vánoční stromeček! Na Štědrý den se v honitbě poblíže některého krmeliště přizdobí stromek, pověsí se kousky řepy, jablíčka, klasy kukuřice, otýpečky sena, lůj pro drobné ptactvo, a podobně. Na chvíli se rozsvítí svíčka, myslivec postojí, popřemýšlí a potom i zvěři popřeje klidné vánoční svátky.
Poměrně novodobou tradicí je také propagační akce "Červen - měsíc myslivosti a ochrany přírody", která byla zavedena Československou mysliveckou jednotou v roce 1959. Za dobu svého trvání však byla, snad přílišnou direktivností - zprofanována a dnes je pozapomenuta. Je to škoda, měli bychom se snažit ji znovu obnovit, zvláště pak v dnešní době při převládajících a někdy až nezdravých ochranářských tendencích, při negativním názoru jisté části naší veřejnosti na myslivost vůbec.
 |
| Srnčí zvěř |
Velká část našeho národního cítění všeobecně se vrátila k osvědčeným tradicím a snad se dočkáme i většího zduchovnění našeho života. Je proto potěšitelné, že v mysliveckých kruzích ožil
kult patrona myslivosti, svatého Huberta.
Žila skutečně osoba jménem Hubert nebo vše je jen legenda? A jak je tomu s tím zjevením se jelena s křížem mezi parohy ?
Hubert je skutečná historická osobnost. Žil v letech 657 až 727 našeho letopočtu. Narodil se v severní Francii, pocházel ze šlechtického rodu a tak se samozřejmě věnoval i lovu. Ve svých 30-ti letech se obrátil na křesťanskou víru - uvědomme si, že šlo o sedmé století a křesťanství se teprve šířilo - věnoval se duchovnímu životu a stal se biskupem v Lutychu, v nynější jižní Belgii. Jeho diecéze zaujímala lesnaté a hornaté Ardenny, v té době obývané převážně lovci. Pro svůj příkladný život byl jimi po smrti uctíván i když za svatého byl prohlášen později. A tak se tedy postupem času stal ochráncem všech lovců a myslivců. Setkání Huberta s posvátným jelenem nesoucím kříž mezi parohy je ovšem legenda. Jelen byl uctívaným zvířetem již v pravěku a dodnes je nejvznešenější lovnou zvěří. Prvotní křesťanskou církví byl jelen přijat jako symbol světla, církve. A tak tedy legenda vlastně symbolizuje setkání do té doby hříšníka s pravou vírou a jelikož šlo o lovce, odehrálo se toto setkání na lovu. Tolik skutečnost a legenda.
Kult uctívání sv. Huberta se koncem 17. století rozšířil i do našich zemí.
Svatohubertská legenda vykonala pro řádné provozování myslivosti víc, jak různé příkazy či zákazy. Dodržování tohoto kultu se děje z vlastního přesvědčení myslivce, z jeho etiky. Jaký je její odkaz, který musí plnit každý, kdo chce být myslivcem?
Zvěř nejen lovit, ale především o ni pečovat, přispívat k takovému stavu, ve kterém příroda a člověk si nebudou ubližovat, ale pomáhat, pochopit velikost přírody a prožít svůj život ušlechtile - odkaz svatohubertské legendy.
Poslední oblast pojednávaných mysliveckých tradic bychom mohli nazvat
"myslivcův běh života". Jde o věc poměrně novodobou. Totiž i oslavování životních mezníků je možno činit mysliveckým způsobem, ať již jde o svatbu, křtiny, nebo životní jubileum. Toto se u našich myslivců teprve pozvolna prosazuje. Častější je zapojení myslivců do smutečního obřadu při rozloučení se zesnulým druhem, i když jde o ceremoniál náročný na organizační zajištění. Avšak neměli bychom na naše zvěčnělé kamarády zapomínat, 3. listopad, den mysliveckého patrona svatého Huberta, v návaznosti na den Památky zesnulých, je takovým vhodným dnem, kdy bychom jejich památku
měli ozdobit kytičkou chvojí z honitby.
