Obrázek puškohledu Kahles a Montáž kulovnice Mauser
I ta nejlepší a nejpřesnější puška nám je málo platná, pokud nevidíme na co chceme střílet. Pojďme si proto dnes chvíli povídat o zbraňové optice ‐ o zaměřovacích dalekohledech a o všem, co s nimi souvisí. 
Trocha historie
Samozřejmě, po celou předlouhou dobu vývoje a používání palných zbraní ‐ jež začala už někdy kolem XIV. století ‐ se jejich uživatelé, vojáci, lovci i sportovci, snažili tu s větším, tu s menším úspěchem zasáhnout cokoli, na co mířili. Nejprve se mířilo jen odhadem podle směru hlavně; upřímně řečeno, vzhledem k přesnosti tehdejších zbraní by cokoli jiného bylo nemístným luxusem. Pak se objevila muška, postupem času byla mířidla doplněna a vylepšena hledím.
Již někdy v době kolečkových zámků se počaly sporadicky objevovat rýhované hlavně, jež dávaly střele rotaci a tím významně zvyšovaly její dolet i přesnost. O nějakou tu stovku roků později, v době kdy křesadlové zbraně ustupovaly ze slávy, jsouce vytlačovány tehdy nejmodernějším vynálezem ‐ nesrovnatelně spolehlivějším zámkem perkusním, využívajícím k výstřelu dopadu kohoutu na třaskavinu ‐, již byla drážkovaná hlaveň pro ty, kdo chtěli střílet přesně a daleko, naprostou samozřejmostí. Puškami s rýhovanou hlavní tehdy byli běžně vyzbrojeni lovci ‐ stejně jako elitní oddíly vojáků, jimž bychom dnes říkali odstřelovači, tehdy se však nazývali většinou ostrostřelci, sharpshooters. Hledí se zpřesnilo, získalo šroub pro jemné nastavení a klapku pro dálkovou korekci.
To se již pomalu dostáváme do XIX. století. Tehdejší zbraně ‐ jakkoli proti dnešním moderním puškám poměrně jednoduché a primitivní; dokonce šlo až na výjimky převážně o "ládovačky", nabíjené dlouze a nepohodlně zepředu ‐ nabízely dostřel a přesnost v podstatě srovnatelné se současnými zbraněmi: účinný dostřel tehdejší špičkové pušky byl několikakilometrový, a přesně se jí dalo střílet na vzdálenosti značně přesahující tisíc metrů, výjimečně i kolem 1500 metrů. Mimochodem, ačkoli to příliš nesouvisí s naším tématem, za zmínku stojí, že tyto pušky byly značně velké a těžké ‐ nebyla výjimkou ani zbraň, vážící ke dvaceti kilogramům. Je zřejmé, že z takové pušky v podstatě nebylo možné střílet bez opory, a proto se těmto zbraním začalo říkat benchrest: původně zbraně sportovních střelců a lovců, v občanské válce v USA se proslavily právě jako odstřelovací pušky.
Bylo to právě v USA, konkrétně ve městě Utica ve státě New York, kde jistý pan Morgan James v roce 1848 vynalezl první prakticky použitelný puškový dalekohled: šlo o dlouhou úzkou trubku, určenou právě k montáži na "benchrestové" pušky, osazenou vhodnými čočkami. Světelnost nestála za mnoho, a zvětšení bylo pouze čtyřnásobné; přesto však nové zařízení umožnilo střelcům, zvyklým až dosud střílet i na značně velké vzdálenosti s pouhým otevřeným hledím, nebývale zvýšit přesnost střelby. Pouhých 13 let nato se právě Jamesův dalekohled ve spojení s těžkou dalekonosnou puškou. V tomto článku je také vhodné vzdát čest nejpřesnější zbrani tehdejší doby ‐ britské Whitworthově předovce, užívané převážně konfederací: rychlostí střelby se samozřejmě nemohla ani zdaleka rovnat Sharpsovým či Spencerovým puškám nabíjeným zezadu; zato však umožňovala přesnou mířenou střelbu až na nějakých 1600 metrů.
Vojáci a myslivci Starého světa si na svůj zaměřovací dalekohled museli ještě nějakou tu desítku let počkat: teprve někdy kolem roku 1880 přichází August Fiedler s prvním skutečně v poli použitelným evropským puškohledem. Zanedlouho poté ‐ v roce 1898 ‐ rozvíjí Karl Robert Kahles výrobu zaměřovacích dalekohledů "Telorar" ; ty se staly základem proslulosti firmy Kahles, jež je v současné době součástí skupiny Swarovski.
Zbytek, jak se říká, již je historie: lovci i vojáci brzy ocenili výhody zaměřovacích dalekohledů a ty se staly jejich pravidelnými průvodci. Za samostatnou zmínku snad stojí rakouská firma Steyr, jež již v 70. letech integrovala špičkový dalekohled Swarovski přímo do těla své revoluční útočné pušky AUG. Dnes existuje nepřeberná paleta optiky pro pušky, brokovnice, speciální zaměřovací dalekohledy se vyrábějí pro staré ládovačky na černý prach či pro revolvery; existují dalekohledy s nočním viděním a dokonce puškohledy vybavené integrovaným fotoaparátem, který automaticky při stisknutí spouště vyfotografuje cíl...
Architektura puškohledu
Moderní zaměřovací dalekohled je poměrně komplikované zařízení ‐ kvalitní puškohled ostatně dokáže být klidně dražší, než samotná zbraň, na níž je upevněn ‐, opravdu jen vzdáleně odpovídající původní jednoduché trubce s čočkami Morgana Jamese. Jedná se samozřejmě o specializovaný dalekohled ‐ má tedy běžný okulár i objektiv a ovšem i převracející optiku, jež zajišťuje, abychom cíl viděli stejně jako ve skutečnosti ‐, nicméně nalezneme zde toho mnohem více:
• mezi nejdůležitější prvky zaměřovacího dalekohledu patří záměrný kříž. Ten umožňuje jak přesné zaměření zbraně na cíl, tak i odhad vzdálenosti ‐ o různých záměrných obrazcích si ještě řekneme více.
Záměrný kříž může být umístěn buďto v přední nebo v zadní ohniskové rovině dalekohledu. U jednoduchých puškohledů s pevnou ohniskovou vzdáleností je to lhostejné; u dalekohledů s proměnným zvětšením (transfokátorů) v tom však je zásadní rozdíl.
Je-li totiž záměrný kříž umístěn v přední ohniskové rovině (tedy za objektivem), zdánlivá velikost záměrného kříže se zvětšuje nebo zmenšuje spolu se zdánlivou velikostí cíle ‐ je tedy možné záměrný obrazec využít pro odhad vzdálenosti při libovolném zvětšení.
Jestliže však je záměrný kříž umístěn v zadní ohniskové rovině ‐ před okulárem ‐, zůstává jeho velikost i při změnách zdánlivé velikosti cíle při měnícím se zvětšení konstantní. Pro odhad vzdálenosti tedy záměrný obrazec dost dobře použít nelze, neboť by bylo nutné neustále počítat s opravou odpovídající právě nastavenému zvětšení.
• většina zaměřovacích dalekohledů je vybavena světelnou diodou, jež při špatných světelných podmínkách záměrný kříž osvítí. Míra osvětlení je obvykle regulovatelná; lépe vybavené dalekohledy umožňují osvětlení zapnout či vypnout při libovolné intensitě osvětlení;
• dalekohled má tzv. rektifikační šrouby, jež mění relativní polohu záměrného kříže; jejich pomocí se uzpůsobí dalekohled konkrétní pušce při nastřelování (o tom se ještě také zmíníme);
• důležitou vlastností puškového dalekohledu je ohnisko umístěné poměrně daleko za okulár: při střelbě samozřejmě není možné opírat oko o okulár, jako u ručních dalekohledů ‐ vzhledem ke zpětnému rázu zbraně by po výstřelu měl střelec "monokl" jako po rvačce
• tubus puškohledu je obvykle hermeticky uzavřen a vyplněn dusíkem, aby se na jeho optických prvcích nemohla srážet vzdušná vlhkost
• celý dalekohled samozřejmě musí být vyroben s takovou odolností, aby bez ztráty přesnosti vydržel zpětné rázy zbraně; to je zvlášť velký problém u velkorážných pušek (typicky v ráži .50 BMG ‐ příkladem takové zbraně je např. špičková puška Steyr HS50 nebo velmi zajímavý český Falcon): tyto pušky obvykle musí být osazovány speciální optikou.
Základní údaje, určující typ zaměřovacího dalekohledu, jsou dva: zvětšení a průměr jeho objektivu: např. dalekohled 10x50 zvětšuje desetkrát a jeho objektiv má průměr 50 mm; u puškohledů s proměnným zvětšením se prostě udává rozsah od - do, třeba tedy 3.5-7x20 pro transfokátor nabízející zvětšení 3.5 x až sedmkrát a s objektivem dvoucentimetrovým.
Význam zvětšení je zřejmý ‐ volíme je podle toho, pro jaké účely chceme zbraň používat. Při střelbě na velkou vzdálenost v klidu ‐ tedy typicky pro terčovou střelbu ‐ je samozřejmě ideální co největší. Na druhou stranu ale čím větší zvětšení, tím menší zorný úhel, a tím menší prostor kolem cíle vidíme; při terčové střelbě to samozřejmě nevadí, ale při lovu to může být problém. Proto myslivci používají typicky zvětšení menší; připomeňme znovu standardní optiku pušky AUG, jejíž zvětšení je "pouze" 1.5 ‐ takový rozdíl dokáže oko korigovat, a střelec může ponechat otevřené obě oči, jedním se pro přesné míření dívat skrz zaměřovací dalekohled, druhým sledovat situaci kolem.
K čemu je však dobrý průměr objektivu? S trochou zjednodušení, jak je velký objektiv, tolik světla se do něj vejde ‐ a o to lépe je vidět cíl: špičkové puškohledy s velkou světelností (a samozřejmě také značně velkými objektivy) nabízejí mnohem lepší viditelnost za špatných světelných podmínek. Zároveň větší objektiv umožní střelci vidět širší prostor kolem cíle; i to je samozřejmě výhoda. Proto se obecně dá říci, že čím větší průměr objektivu, tím lépe ‐ až na to, že dalekohledy s většími objektivy jsou samy větší, těžší a dražší.
Montáž
Upevnění dalekohledu ke zbrani není nic jednoduchého: musí být velmi pevné a stálé, aby se relativní poloha optiky vůči záměrné nemohla při zpětných rázech měnit; přitom ale musí být dosti pohodlné puškohled sejmout a nasadit.
Existují různé varianty montáže; zvláště u zbraní se slabším zpětným rázem se nezřídka používá poměrně jednoduchých "nacvakávacích" mechanismů. Za nejběžnější standard však lze považovat kombinaci universální lišty na zbrani, kroužků držících vlastní teleskop, a montáže, jež zapadne do obou.
Nastřelení zbraně
Bezprostředně po připevnění zaměřovacího dalekohledu ke zbrani ovšem nelze střílet (alespoň ne chceme-li zasáhnout to, na co míříme): nejprve je nutné sjednotit záměrné čáry zbraně a dalekohledu; tomu se říká nastřelení.
Základní princip je jednoduchý: upevníme pušku, abychom vyloučili nepřesnost danou rukou střelce ‐ na střelnicích k tomu bývá k dispozici nastřelovací koza ‐ namíříme na terč, a vystřelíme. Podle toho, v jakém směru a do jaké vzdálenosti od záměrného bodu kulka dopadla, posuneme záměrný bod dalekohledu. Opakujeme tak dlouho, dokud zbraň nestřílí právě tam, kam míří dalekohled.
Pro posun záměrného bodu právě slouží rektifikační šrouby: jsou dva, obvykle zhruba v polovině délky teleskopu. Šroub pro vertikální posun záměrného bodu je obvykle na horní straně, šroub pro posun horisontální bývý vpravo. Šrouby jsou vybaveny mechanismem, který umožní přesně počítat pootočení o daný úhel ‐ západka šroubu pokaždé zřetelně cvakne. V dokumentaci teleskopu (často přímo na jeho těle poblíž rektifikačního šroubu) je uvedeno, o kolik každé cvaknutí posune záměrný bod při střelbě na danou vzdálenost ‐ typickým případem bývá 1/4 nebo 1/8 palce na 100 yardů.
U většiny dalekohledů jsou šrouby opatřeny krytkami, pod nimiž je drážka, umožňují šroubem otáčet pouze za pomoci šroubováku: idea je ta, že při nástřelu teleskop přesně nastavíme, nasadíme krytky, a od té chvíle můžeme střílet zcela přesně aniž bychom s rektifikací cokoli dalšího dělali.
Některé lépe vybavené dalekohledy, zvláště ty určené pro střelbu na větší vzdálenost, však mají rektifikační šrouby bez krytek, opatřené rybinou pro snazší otáčení holou rukou a také stupnicí, umožňující odečíst přesné nastavení.
Je třeba si dát pozor na to, že u levnějších zaměřovacích dalekohledů nejsou posuny navzájem zcela nezávislé ‐ pootočíme-li šroubem pro svislý posun, změní se mírně záměrný bod i v horizontální poloze, a naopak: nastřelení pak dá víc práce a vyžaduje více pokusů a více ran. Kvalitnější teleskopy mají posun obou šroubů zcela nezávislý, zvláště důležité to je u dalekohledů, jejichž rektifikační šrouby umožňují změnu kdykoli.
Jak s puškohledem zacházet
Už jsme si řekli, že je třeba se do dalekohledu dívat z větší vzdálenosti a nepřikládat oko přímo k jeho okuláru. Samozřejmě správnou vzdálenost poznáme hned na obrazu: pokud vidíme jasný a čistý stejnoměrně prosvětlený kruh se zaměřovacím křížem, díváme se ze správné dálky.
Na nejjednodušších zaměřovacích dalekohledech nemusíme nalézt vůbec žádný ovládací prvek (vyjma rektifikačních šroubů; ty však u takového dalekohledu budou schovány pod krytkami). Většinou se však setkáme alespoň s některými z následujících ovladačů (většinu jich lze dobře vidět na třetím obrázku):
• bezprostředně na okuláru bývá prstenec dioptrické korekce, který umožňuje uzpůsobit dalekohled oku střelce;
• ovladač osvětlení záměrného obrazce vidíme na obrázku na horní straně blízko okuláru; jiné dalekohledy jej mívají na levé straně pouzdra proti horisontálnímu rektifikačnímu šroubu. Obvykle jde o jednoduchý otočný ovladač, umožňující osvětlení regulovat i zapínat a vypínat; pod ním se také skrývá baterie;
• u puškohledů s proměnným zvětšením obvykle následuje otočný prstenec, regulující zvětšení;
• přibližně uprostřed těla dalekohledu ‐ tedy v místě, kde je uvnitř uložen optický prvek se záměrným obrazcem ‐ jsou rektifikační šrouby. Jak jsme si řekli v odstavci, věnovaném nastřelování zbraně, často bývají pod krytkou;
• jen některé ze zaměřovacích dalekohledů jsou vybaveny nastavením nulové paralaxy; většina puškohledů má paralaxu pevnou. Na obrázku vidíme nastavení paralaxy vedle rektifikačních šroubů.
Co to je nulová paralaxa a paralaktická chyba? Jde o to, že zaměřovací dalekohled je opticky uzpůsoben tak, aby promítal obraz záměrného kříže právě na cíl: pak je zřejmé, že jeho umístění je přesné, bez ohledu na to, z jaké vzdálenosti a z jakého úhlu se díváme do okuláru. Také to znamená, že střelec může zaostřit pohled zároveň na cíl i na záměrný obrazec.
Výrobce puškohledu ovšem nemůže vědět, jak bude cíl skutečně daleko ‐ a v tom je právě čertovo kopýtko: jestliže totiž je záměrný obrazec promítán do zásadně jiné vzdálenosti, než v níž se cíl skutečně nachází, může sebemenší pohyb oka změnit skutečný bod zamíření. Pro zjednodušení si představme, že by záměrný obrazec nebyl na cíl promítán, ale někdo jej tam skutečně donesl a umístil: pak je zřejmé, že při přesné projekci ‐ kdy obrazec leží přímo na cíli ‐ je samozřejmě jedno "odkud se díváme". Naproti tomu, čím je kříž od cíle vzdálenější, tím může pohled trochu ze strany přinést větší úchylku záměrné linie (a také to znamená, že zaostříme-li zrak na cíl, rozostří se nám kříž a vice versa).
Běžné zaměřovací dalekohledy mají vzdálenost cíle ‐ tzv. nulovou paralaxu ‐ obvykle nastavenu přibližně na sto metrů, což je asi nejběžnější vzdálenost. U dalekohledů, určených pro střelbu na blízko i na dálku, však někdy bývá k dispozici ovladač, jímž lze nulovou paralaxu změnit podle potřeby. Možnost pracovat s rektifikačním šroubem pro vodorovný posun záměrného bodu je šikovná, vane-li silnější a víceméně stálý vítr. Pak můžeme ‐ pro danou vzdálenost ‐ posunout odpovídajícím způsobem záměrnou, a mířit na střed záměrného kříže; s teleskopem, který průběžnou změnu rektifikace neumožňuje, musíme korigovat pro vítr sami a mířit "vedle".
Svislá rektifikace umožňuje uzpůsobit střelbu pro různé vzdálenosti: zatímco optika se samozřejmě dívá v přímé čáře, kulka přímo neletí; pohybuje se po balistické křivce, jež stále klesá. Při střelbě na velkou vzdálenost tedy potřebujeme záměrný bod níže, než při střelbě na blízko.
Záměrné obrazce
Snad nejklasičtější je prostý kříž; někomu lépe vyhovují kříže tlustší, jež snáze navádějí oko k cíli ‐ ty jsou pak často neúplné nebo uprostřed ztenčené, aby nepřekrývaly obraz cíle.
Řada obrazců je uzpůsobených tak, aby ‐ při známé velikosti cíle, nebo alespoň snadném odhadu této velikosti ‐ pomohly střelci co nejpřesněji odhadnout jeho vzdálenost. Sem patří záměrné obrazce s pomocnými ryskami ("Boone & Crockett" či "Varmint Hunter's"), a jako snad nejklasičtější zástupce kříž Mil Dot. Jeho rysky jsou opatřeny tečkami, jež jsou od sebe vzdáleny přesně jednu tisícinu radiánu (odtud Mil-Dot: miliradiánové tečky). Každá z teček má navíc délku přesně 1/4 miliradiánu. S touto informací lze snadno nejen odhadnout vzdálenost, známe-li velikost cíle; můžeme také dobře odhadnout případný posun záměrné při pohybu cíle, nebo chceme-li ručně korigovat účinky větru nebo balistické křivky při střelbě na velkou vzdálenost.
Na sto metrů dá tisícina radiánu vzdálenost téměř přesně 10 cm ‐ patrně proto se právě tato jednotka používá. Vidíme-li metrový objekt v cíli právě přes všech deset bodů záměrného obrazce Mil Dot ‐ je sto metrů daleko. Zabere-li bodů bodů jen pět, je to 200 m. Zabere-li bod pouze jediný, míříme na kilometr. Zabere-li bodů sedm, je to malinko přes 140 m ‐ a tak dále.
Jaký tedy zvolit? Na to je těžká odpověď: záleží na typu střelby ‐ jiný zaměřovací dalekohled se hodí myslivci, jiný sportovci, jiný odstřelovači (ten např. navíc požaduje krytky omezující odlesky slunce od čoček). Záleží také jak je hluboko do kapsy: v podstatě nelze udělat chybu ‐ samozřejmě při správné volbě zvětšení, světelnosti, záměrného obrazce a podobně ...
Moderní špičkové puškohledy (viz obrázek Kahles)
V roce 2006 firma Kahles představila na řadách zaměřovačů HELIA CS, CSX a CL vícenásobná výšková stavítka záměrného obrazce multizerO. Jedná se o mechanicky velice náročný prvek, který umožňuje na stavítku předem definovat několik nástřelných bodů. Výhoda takového zařízení je dvojí – buď vám umožní jednoduché uložení a opakované nastavení nástřelného bodu na více vzdáleností (např. 100, 200, 300 metrů), nebo vám umožní používat víc druhů střeliva bez nutnosti neustále na střelnici kontrolovat nastřelení zbraně. Prostě nastřelíte zbraň poprvé pro jednotlivé dálky (nebo druhy munice) a seřídíte stavítko. Kdykoliv se potom potřebujete vrátit ke konkrétní dálce střelby (nebo typu munice), jednoduše sejmete krytku stavítka, nastavíte si potřebné seřízení a je hotovo. Seřizování se provádí pomocí přiloženého plastového přípravku – klíče a není nijak komplikované. Každopádně je to něco, co (s pomocí uživatelské příručky zaměřovače), zvládne prakticky každý. Novinkou pro rok 2008 jsou dva modely sportovní a taktické optiky K 312 a K 418. Oba modely mají neosvětlenou záměrnou osnovu (K 312 v první ohniskové rovině) a jsou vybaveny korekcí paralaxy od 30m do nekonečna.
Tipy při výběru puškohledu První pohled věnujeme povrchu puškohledu a jeho celkovému dílenskému zpracování. Jakékoliv nepřesnosti, rozmazaná písmena potisku nebo i jiné zdánlivé maličkosti, jsou varováním.
* Chod zaostřování a změny zvětšení musí být plynulý bez drhnutí, ale dostatečně tuhý. Příliš volný chod může svědčit o velkých vůlích s možností projevů v nepřesnosti a netěsnosti.
* Obraz musí být brilantní, vykreslený ostře až do okrajů zorného pole. Zde často bývá obraz ostrý jen ve středu obrazu a k jeho okrajům se rozostřuje, což zjistíme zejména za šera.
* Obraz nesmí mít žádný náznak zákalu nebo barevného odstínu, což bývá slabostí optických přístrojů s plastikovými čočkami.
* Příliš lehký puškohled je pro nás varováním, že uvnitř nejsou použity skleněné čočky, které jsou nejkvalitnější, ale plast.
* Zaměřovací osnova musí být při změně zvětšení ve stabilní poloze. Bod záměru musí zůstat přesně ve středu obrazu a nesmí se změnou zvětšení svoji polohu měnit.
* Při změněn zvětšení se nesmí obraz ani zaměřovací osnova rozostřovat a zaostření musí zůstat přesné.
Puškohled Meopta ZD 3-12x56
To je dalekohled šitý na míru lovcům střílejícím často na větší vzdálenosti 
a je konstruován speciálně pro lov za snížených světelných podmínek. Použitá záměrná osnova typu V-DOT ve spojení se správnou úrovní jasu záměrné značky, umožňuje přesné zamíření i na malé cíle. Osvětlení značky je za běžného denního světla pozorovatelné prakticky jen při stupních 6 a 7, takže cíl pozorovaný za hraničního jasu při rozsvícení značky, nemizí v jejím jasu. Úroveň jasu lze nastavit točítkem na levé straně puškohledu v sedmi stupních označených číslicemi 1-7. Mezipolohy označené tečkou osvětlení vypínají, takže pootočením o jediný záskok lze osvětlení vypnout a naopak pootočením o jediný záskok zpět zapnout na původně nastavenou úroveň. Životnost originální baterie je asi 80 hod.
Více odkazů:
brokovnice, kulovnice, myslivost, lov, zbraně, střelivo, munice pro lovecké zbraně ...
Komisní prodej. Výbavy pro myslivce, oblečení, uniformy, obuv, lovecké a sportovní zbraně, střelivo, optika, nože. Opravy a nastřelování zbraní, rytiny
Záznamů
