Ještě za šera poskakuje po louce první liška.

Šelmička na pár vteřin zarazí a to ji stojí život… 

Dnešní ráno jdu tak nějak „na jisto“. Vím o poloslepé srnčí čiplence a kulhavé srně, které je třeba ulovit a rovněž se v lokalitě pohybují tři lišky – dospělá fena a dvě letošní liščata.

Kráčím dosud temným lesem, protože je lepší být na místě o půl hodiny dřív než o pět minut později. Pole je prázdné, ale vím, že se situace určitě změní. Taky ano, ještě za šera poskakuje po louce první liška. Mohla bych střílet, ale je to nějakých 80 m a já vždy upřednostňuji brokovou ránu - přestože nejsem žádná rozmazlená slečinka, nechce mi táhnout k autu po winchestrovi nebo osmě „rozmasakrovanou“ lišku… Když mi zmizí z dohledu, zapomínám na ni, prohlížím strniště a počítám zajíce. Za nějakou chvíli se znovu podívám vlevo, ale kromě zajíců nic nevidím. Pohledem zabloudím ještě o kousek dál, na pole po řepce, ale i tam je pouze jeden ušák. Šustění rozdrcené slámy mě přiměje otočit hlavu v domnění, že se blíží zase jeden ze zajíčků. Ale ouha, sotva 20 kroků od posedu probíhá liška!

 Je to můj "starý známý", silný lišák s krásnou dlouhou a hustou oháňkou a velkým kvítkem, ale ostatní srst je ještě letní. Přímo přede mnou zarazí a s pohledem upřeným na mě jakoby říkal „Ahoj, tak zas někdy…“ a znovu se rozbíhá. Nemá smysl něco zkoušet, tak ho jen vyprovodím pohledem s příslibem „Však na tebe jednou dojde…“ Kontroluji čas – blíží se šestá hodina, liščata by se měla objevit každou chvíli. Zvedám dalekohled, obhlížím pole pod horizontem a už ji vidím. Dnes ji ale už nezajímají myši, poklusem míří k lesu. Zhruba v polovině pole nabírá na rychlosti a klus se mění v cval. To není dobré, počítala jsem s tím, že bude ještě chvíli zkoumat kraj pole či úzkou loučku. Opírám kulobrok do dlaně a „nahrubo“ zamířím do pole. Musím střílet z předního „okna“, přestože předpokládám, že liška chce zaběhnout do lesa vlevo od posedu, neriskuju, není nic horšího, než když čekáte s připravenou zbraní, už už lišku vedete v kříži, když ta náhle prudce změní směr a než se stihnete přesunout, je v trapu.
 Lišče dobíhá na kraj pole, dál už jej pustit nemůžu – louku vždy kmotry přebíhají prudkým tryskem a bez zastavení mizí v lese. Krátce štěknu, šelmička na pár vteřin zarazí a to ji stojí život… Z lesa se nesouhlasně rozkřičí kos a i mě náhle přepadne lítost. Ale něco musí zemřít, aby jiné mohlo žít…

Lišče – fena, uloveno 2.9.2016 v 5:50 hodin, vzdálenost 25 kroků, KB UB 7x57R/16, brok 4mm SB Vega. Lovu zdar.


Erika

Myslivecké ráno pod lesíkem...

Neskutečná ranní čekaná na mém oblíbeném místě pod lesíkem s výhledem na úzkou dlouhou louku a pole po řepce...

Liška na sněhu  

 V šest první lišák, už je solidně vidět, tak míří do krytu. Cestou si sice na chvíli sedne, jakoby přemýšlel, jestli se ještě někam nepodívat, ale nakonec mi zmizí za hranou lesa. Téměř současně se na horizontu objeví druhá kmotra, i tuhle krasavici znám z loňska, je téměř černá a přestože je teprve září, už má pěkný kožíšek.

 Na strništi se pasou dvě srny a když prohlížím levou stranu pole, spatřím dalšího loňského kamaráda, silného lišáka. Ten je proti feně opravdový frajer, kožíšek se mu na vycházejícím slunci třpytí jako zlato. Srnčí mezitím míří k lesu a náladu mi trochu pokazí zjištění, že je to mnou "hledaná a pronásledovaná" (od loňského podzimu) srna s papilomatózou. Snaha o ulovení dopadá - jako už poněkolikáté - neúspěšně, když čekám na jednom posídku, srna táhne kolem druhého a naopak...

 Chvíli po půl sedmé se chystám k odchodu, když náhle spatřím tmavý flíček u cesty. Zvedám dalekohled - no vida, čtvrtá lištička, resp. opět lišák. Plné denní světlo mu vůbec nevadí, courá se krajem pole, občas skočí po myši, několikrát má úspěch. Letošní lišče, hloupé děcko, které neví, že pohybovat se "venku" za světla není příliš bezpečné.. (no, v dnešní době už to není moc bezpečné ani za tmy..) 

Cestou lesem ještě chvíli prohlížím samotnou srnu, která paství na opačném konci louky, ale je v dobré kondici, takže i dnes domů s prázdnou, ale bohatší o nádherné zážitky. Asi jsem divná, ale tahle čekaná mi přinesla víc radosti, než kdybych viděla deset srnců..

Erika Doležalová 

Myslivecké léto. Liška v přírodě. Jen kdyby tak chtělo konečně zapršet...

Liška v přírodě

Neskutečné horko a sucho dává zabrat nejen lidem, ale i zvířatům...

Včera jsem proto opět vyrazila doplnit vodu v napajedle, umístěném u polní cesty (z jedné strany mák, z druhé strniště po řepce). Je to nezbytná práce několikrát týdně, protože napaječka je navštěvována zvěří zaječí i srnčí a tudíž vody není nikdy dost.. Když už jsem byla venku, rozhodla jsem se pro rychlou čekanou, sice se zbraní, ale bez nějakého velkého úmyslu lovit...

 V louce se popásá srna se srncem, vlevo po pšeničném strništi přetahuje mladá srna. Za několik minut se z opačného směru objeví liška. Není dál než na "brokový dostřel", tak ji můžu detailně prozkoumat. 

 Všechny znaky ukazují na mladou fenu, nejspíš sestru nedávno pozorovaného lišáčka. Přestože strniště doslova vře záplavou myší, kmotra dává přednost strništi po řepce - je to od ní chytrý tah, zatímco na zdiskovaném se může pohybovat jako duch, na pouze posečeném je i lehký liščí krok rušivým hlukem. Ještě před setměním nepozorovaně odcházím, několik desítek metrů v poli zahání "domácí pán" mladého srnce, aby vzápětí následoval srnu, která mu utekla o kus dál, cestou potkám ještě další tři kusy a těsně před usednutím do auta se z lesa ozve volání liščí mámy.. ..

V této době se sice už o liščata nijak výrazně nestará, v kontaktu je ale celá rodina až do pozdního podzimu. Nádhera. Jen kdyby tak chtělo konečně zapršet...

Erika, sociální sítě Myslivost

Není žádným velkým uměním něco "zabít", ale naopak nechat žít...Když lovec dozraje a stane se myslivcem pak teprve glejt ze zkoušek je platné lejstro!

Srnec je chovný s parádní trofejí....

Další úžasná čekaná, včera večer... 

Když jsem pár kroků od kraje lesa, po řepkovém strništi přechází srna. Nechám ji kousek odejít, abych ji zbytečně nezradila a za chvíli se už "plížím" k posedu roh lesa / úzká dlouhá louka / pole. Srna na mě sice zprava podezřele kouká, ale je v klidu. Vlevo pro změnu srnec, sotva 40 metrů, ale taky se nijak neplaší.

Opatrně a pomalu lezu na žebřík a ejhle, vlevo další rezavá skvrnka, tentokrát sotva 20 kroků. Další srnčí? To určitě, s bílou náprsenkou...
Lištička jde na myši, dost mi to komplikuje dokončení výstupu na posed, ale nakonec se to podaří, byť jednu chvíli doslova visím s jednou nohou na příčce a druhou kdesi dole

Když se usadím, mám dost času si šelmičku pořádně prohlédnout. Je to mladý lišák, loňské štěně. Chytá myši, občas se posadí a rozhlíží se. Přímo pod posedem vytahují dvě pěkná srnčata a paství se na hraně louky. Po strništi se prohání říjný pár, srnce znám od jara, je to takový "nijaký" olámaný šesterák. Lišáček pomalu přechází z louky na strniště až mi zmizí kdesi pod horizontem v nastupujícím šeru. První srnec prochází kolem, srnčata ustupují a já ho prohlížím. Špičák s náznakem vidláka, výška okolo 16ti cm, postavička jak baletka. První věková, typický "jedovatý" srnec, kterého buď jako ročka pustíte a on je dvouletý nebo jako dvouletého ulovíte a je to roček

Ve 22 už je prd vidět, tak odcházím. Kousek nad vsí se mezi řádky pšeničné slámy prochází šesterák, velice slušný, ale ještě ve věku, kdy stisknout spoušť by byla veliká chyba... Domů bez úlovku, ale bohatší o další krásné zážitky.  

Není žádným velkým uměním něco "zabít", ale naopak nechat žít...

Erika D. sociální sítě

Starý srnec obrázek trofej použité náboje a kulovnice

Můj letošní druhý "starý pán", uloven ráno 16.8. v 5:50 hod. Vzdálenost 80m,
 ZKK 601 v ráži 308Win, SB SP 11,7g, v ohni. Věk 9+

Zdroj: Erika sociální sítě Facebook Myslivost

Výstřel nakonec přece jen zazní, ale to už by byl zase jiný příběh… zakvičení a už se z nízko položených větví sype sníh… Prasata. Vybíhají jedno za druhým, nejprve selata, za nimi lončáci.

Je konec listopadu, v lesích leží sníh a mráz citelně štípe do tváří.

Černá zvěř v lese

Usedám na lavici pohodlné kazatelny, zbraň opírám do rohu a otevírám okno. Dalekohledem pozoruji okolí, ne, ještě je moc brzy… Pomalu se stmívá a já se zavřenýma očima naslouchám tichu lesa.
 Ne nadlouho. Křup…křup… promrzlý sníh prozradí i ten nejmenší pohyb. Tato zvěř se ale ani nesnaží utajit svou přítomnost, za pár vteřin se ozve zapraskání větví, pak zakvičení a už se z nízko položených větví sype sníh… Prasata.
Vybíhají jedno za druhým, nejprve selata, za nimi lončáci. Nedočkavě se vrhají na nabídnuté dobroty. Kolik jich je? Zkouším je chvíli počítat, pět…sedm…dvanáct… Počkejte, nepřebíhejte mezi ty už spočítané… Vzdávám to. Na okraji lesa se chvíli nic neděje, pak se ale znovu zahoupou větve a skupinu doplní několik velkých bachyní.

Selata jsou neustále v pohybu. Přebíhají z místa na místo a hledají nejlepší kousky, perou se mezi sebou a navzájem se odhánějí. Jen když najdou něco mimořádně zajímavého, zaboří rypáčky co nejhlouběji to jde a jejich mlaskání je známkou toho, že jim opravdu chutná. Bachyně jsou mnohem klidnější, stojí převážně na jednom místě a nerušeně sbírají zrníčka kukuřice a kousky řepy. Občas popojdou pár kroků nebo něžně odstrčí sele, které se jim připletlo do cesty.

 Lončáci už tak pokojní nejsou, pohybují se svižným krokem, občas i klusem, často do sebe narazí a zlostně na sebe ryčí. Opodál se perou dva středně velcí kňouři – začíná doba chrutí a tak si vyjasňují svoje pozice… Ani jsem si nevšimla, kdy přišli. Stojí proti sobě jako býci, pak jeden z nich zahrábne předním během do sněhu a už se rozbíhají… Teď! Narazí do sebe, zaklesnou se zbraněmi a točí se dokola, dokud to jeden nevzdá a neuhne.. Pak se vše opakuje znovu a znovu.. Uvědomuji si, že mám na tváři úsměv a srdce mi buší jako zvon. Nádherná krajina, přítomnost zvěře – co si myslivec může přát víc?

Po půl hodině zpozoruji výraznou změnu. Veškerý pohyb ustává, vše naráz utichne. Lončáci couvají k lesu, bachyně pozorně zvedají hlavy, selátka se nechtějí nechat rušit od večeře, přesto i ona opatrně jistí.. Mezi smrkovými větvemi se objeví černý stín, který se za malý okamžik zhmotní do podoby kňoura.. Je obrovský. Vychází pomalu z lesa, krok za krokem, hlavu zvednutou, hřeben na jeho hřbetě ještě zvyšuje už tak impozantní dojem. Přichází král…

Pomalým, jakoby až důstojným krokem dojde doprostřed celé skupiny a rozhlédne se. Jedno ze selat neopatrně přiskočí příliš blízko, ale než se k výchovné lekci uráčí kňour, dostane se mu výrazného napomenutí od vedoucí bachyně. Jen jedno krátké hluboké zamručení stačí a sele je pryč. Ostatní se drží v bezpečné vzdálenosti. Kňour zvedá hlavu ještě výš, v uhlově černé srsti svítí jeho nádherné zbraně a zhluboka nasává vzduch prosycený pachem bachyní. Ale ještě jsou tu dva konkurenti. Jednomu se očividně do potyčky nechce a pomalu, jakoby nenápadně obchází obloukem tlupu a za okamžik už mizí mezi stromy. Druhý je odvážnější, stojí na místě a čeká. Velký kňour není vůbec těžkopádný nebo neohrabaný, jak by se mohlo zdát – jedno bleskurychlé přiskočení, bolestivé zaryčení a poučený protivník prchá do temného lesa… Vítěz pozorně obchází svou válečnou kořist. Bachyně se od něj ale odvracejí, točí se v kruzích a staví se proti němu hlavami. Ještě nepřišel jejich čas. Kňour brzy pozná marnost svého snažení, sebere ze země kousek řepy a zmizí jako duch...

Vše se odehraje během několika málo minut a najednou jsou tu zase ta skotačící selata, peroucí se o nejlepší kousky, jejich starostlivé mámy, nerušeně hledající i ta poslední zapadlá zrníčka a lončáci, bezstarostně ryjící ve zmrzlém sněhu… Vše je jako předtím, jakoby se žádná mezihra neodehrála. Jen vedoucí bachyně občas jen tak „po očku“ nahlédne mezi smrky. Ne, už je tam klid. Selata se u kousků řepy rozdovádí natolik, že jedno z nich udělalo regulérní kotoul vpřed. Sněhová krusta zapraskala a jemný sníh pod ní pocukroval sele i vedle stojící bachyni. Selátko sedí jako nešťastný psík, zmateně se rozhlíží, cože se to stalo. Bachyně ho jemně popostrčí velikou hlavou. Prcek pohodí rypáčkem, vyskočí a oběhne kolem ní kolečko. Asi se mu to zalíbilo, tak udělá ještě dvě a pak jedno v obráceném směru. Tím považuje celou záležitost za vyřízenou a vrací se k prostřenému stolu…

Scéna jako na divadle a já mám lístek do první řady.. Kulovnici stále nechávám bez povšimnutí opřenou v koutě kazatelny. Vůbec se mi nechce rušit pohádkovou atmosféru výstřelem. Ten nakonec přeci jen zazní, ale to už by byl zase jiný příběh…

Zdroj: sociální sítě FB, Erika


#Les #Sníh #Mráz #Kazatelna #Dalekohled #Lovecká Zbraň Kulovnice #Zvěř #Bachyně Lončáci #Selata #Velký kňour 

Jeleni celou noc troubili moc pěkně a v sedm ráno jsme zmrzlí lezli z posedu....

Lončák, vzdálenost asi 80 metrů, 308 Win, SB SP 11,7g.

Každý rok jezdíme "na Václava" na jelení říji 

 Letos to časově vycházelo velmi špatně - byli tam domluvení hosté, tudíž jsme mohli vyrazit až ve čtvrtek a nejpozději v sobotu ráno zase museli pryč kvůli závodům s koňmi.
  Cesta se protáhla,dorazili jsme až kolem šesté večer a než jsme poseděli a vše co se za rok událo probrali,bylo deset hodin.. Přesto jsme vyjeli na kazatelnu s tím,že třeba přijde černá a ráno vyrazíme šoulat.. Jeleni celou noc troubili moc pěkně a v sedm ráno jsme zmrzlí lezli z posedu. Po pár krocích lesem potkáváme první skupinku vysoké-špičák,smola a laň - jak učitelka ve školce - pozorně nás na nějakých 30 kroků sledovala a k ní se tiskli čtyři kolouši (bohužel v sousedním revíru se loví "co vyleze" takže sirotci se přidali k "tetě"). Po dalších metrech přeskakuje vysokou drátěnou oplocenku samotná laň. V lese je krásně ticho,začíná se objevovat sluníčko. Šouláme pomalu dál a najednou syknu na partnera "stůj, laň!" Okamžitě zmrzneme a poměrně zblízka prohlížíme vodící laň, která už o nás ví...

Opatrně hledám mezi stromy další kusy-kolouch.. šmola.. další laň.. ááá támhle je - za stromem se objeví dlouhé očníky.. a pak celý jelen. Dalo by se lovit, ale je to mladý nadějný dvanácterák.. Za chvíli laň odvádí svou skupinku do bezpečí a jelen ji samozřejmě následuje.. Pak už nepotkáme nic.

 Odpoledne spřádáme plány na další čekanou - kdyby to šlo, radši bych lovila prase, přeci jen u nás se s nimi moc nesetkám..Jdu tedy na stejnou kazatelnu jako předchozí večer, partner necelý kilometr ode mě na jinou. Vpravo je hustě vším možným zarostlá louka, pak silnice a les. Odtud údajně chodí prasata. Moc se mi tomu nechce věřit, ale už sedím. Kolem sedmé odtud přibíhá laň, za ní kolouch a následuje mladý šesterák. Další laň s kolouchem se pase vedle silnice. V osm je tma a já lezu do spacáku......

 Párkrát se probudím, kouknu z okna.. nikde nic. O půlnoci zase vykouknu - nic. Pak mi to nedá, vezmu dalekohled a vidím černé boule - prasatááá! Tři větší kusy, jedna veliká bachna a několik selat.. Ani nevím kdy přišli, přehrabují se v kupce krmení a já pomalu a opatrně otvírám okno. Selata se neustále melou nebo stojí na ostro a střílet na bachyně jen proto abych měla úlovek se mi nechce.. Riskuju, že mi každou chvíli utečou ale přesto odkládám kulovnici do klína a beru znovu dalekohled. Vida, z pravé strany přibíhají další dva kusy.. Skupinka jim okamžitě uvolňuje místo u večeře a já s téměř 100% jistotou že se jedná o kňourky posazuji červenou tečku na černý kus.. Ozvěna mi vrací výstřel a z nástřelu se ozývá ryčení, které ale za chvíli utichá. Přebíjím a čekám, slyším už jen slábnoucí chroptění.

Odkládám tedy zbraň, kouřím povinou cigaretu a pokouším se dovolat na druhý posed. Asi za 10 minut posvítím baterkou - leží. Partner mezitím s kolegou sedá do auta a jedou za mnou..
Je půl hodiny po půlnoci a my stojíme nad zhaslým kňourem.. Lončák, vzdálenost asi 80 metrů, 308 Win, SB SP 11,7g.
  Odjíždíme spokojeni, chtěla jsem radši prase než jelena a splnilo se...

Zdroj: Erika xchipsy.estránky.cz

Můj první daněk s rozeklaným parožím

Uloven 1.11.2011 v 7:00 hodin
Věk 4 roky, vzdálenost cca 100 m
 Kulovnice ZKK 601 v ráži 308Win, střelivo Lapua Mega 12g 

Když mi začátkem října partner pověděl o možnosti ulovit si prvního daňka, těšila jsem se jak malé dítě na Ježíška. Radost mi trochu kazila skutečnost, že se mělo jednat o lov v oboře. Na takové lovy totiž panují různé negativní názory a i já se jimi nechala částečně ovlivnit. Kdybych jen tušila, jak mě Diana za tak malicherné předsudky vytrestá... Nejenže se mi během několika návštěv daňka ulovit nepodařilo, dokonce jsem ho ani neviděla! Teprve na samý závěr již pátého „kombinovaného“ lovu (tedy čekaná i šoulačka) jsme daňka krátce zahlédli, kterak nerušeně táhne vysokým lesem... Příležitost k lovu se ale nenaskytla, no alespoň jsem věděla, že „můj“ daněk tam opravdu je a konečně i jak vypadá. Další pokus o ulovení jsme tak naplánovali hned na úterní ráno.

Do obory vcházíme s rozedněním a pomalu šouláme k první kazatelně. Po několika desítkách metrů jsme nuceni odbočit z cesty do lesa – před sebou máme zvěř. Je to ale pouze holá, slabší lopatáč a mufloni. Sedíme pod stromy a bezradně se na sebe s průvodcem díváme – Co budeme dělat?
  Nakonec se rozhodujeme pokračovat v cestě, projít lesem až k louce a jakmile bude „pořádně“ vidět, zkusit jít do míst, kde jsme daňka minule zahlédli – hledat totiž černého daňka v černém lese příliš brzy ráno nemělo smysl. Míjíme rozcestí a blížíme se k louce, když naši pozornost upoutá v dálce vlevo mezi stromy stojící muflonní beran. Prohlédneme si ho a chystáme se jít dál, náhle však vpravo zaregistrujeme tmavý kus, který vytáhl z hustých trav... Rychle k zemi, dalekohledy k očím, chvíle napětí... je to ON! Jde pomalu, ale stáčí se přímo na nás. Vítr máme dobrý, ale na světlé lesní cestě jsme nápadní jako mouchy na zdi.

Lesem se nese ozvěna výstřelu a můj
první daněk se láme v ohni...

Daněk zůstává stát mezi stromy a dívá se na nás – tehdy jsem pochopila, proč se někdy tmavým daňkům říká "čerti" - jak tam stál mezi větvemi a byla mu vidět pouze černá hlava a světlejší očníky, opravdu tak vypadal... Mám svého daňka sotva na 30 kroků a nemůžu dělat vůbec nic. Bezmocně sedíme na cestě, daňka kryjí stromy, a tak čekáme, zda se někam pohne a umožní mi tak bezpečný výstřel. Uběhne několik vteřin, daněk se na místě otočí a zatáhne zpět do hustého porostu...
Rychle se zvedáme, vracíme se na nejbližší rozcestí a zkoušíme mu nadejít. Je ale rychlejší, když projdeme zatáčkou, už ho vidíme. Je tam i holá a všichni míří rychlejším krokem k nevelké smrkové houštině. Naštěstí pro nás vede cesta právě kolem ní, a tak zrychlíme i my, na jejím konci vcházíme nad cestu do vysokého lesa a kryjeme se za stromy. Pozorně prohlížím prostor pod smrčinou, čekám, že zvěř tudy projde a bude pokračovat směrem k louce... Za chvíli vidím první danělu a daňče, vybíhají ne ze smrčiny, ale až za ní a poměrně svižně – proč, to jsem pochopila až později. Následuje několik dalších kusů holé, tuším, že daněk se za nimi musí objevit každou chvíli... Konečně! Jde jako poslední a pak už je to všechno rychlé – kleknout, opřít o strom, odjistit, napínáček... Daněk je pořád v pohybu, průvodce píská, daněk nejprve nereaguje, pak ale přeci jen zarazí mezi stromy a pátravě jistí naším směrem... Lesem se nese ozvěna výstřelu a můj první daněk se láme v ohni...
  Jezevčička pana průvodce, která nás všech šest vycházek věrně doprovázela, už nedočkavě kňučí na řemeni a jelikož dosled není nutný, pouští ji, aby si alespoň zahlásila u kusu. Jenže milá fenka nabere sice nejprve správný směr, ale vzápětí se zuřivým hlášením míří právě k té smrčině, vzdálené sotva 30 metrů od ležícího daňka... Myslela jsem, že hlásí teplou stopu, ale průvodce se jen pousměje a se slovy „No, tam asi leží prase...“ vykročí za fenou... Koukala jsem doslova s hubou dokořán - my tady procházíme, střílíme... a že by si tam v poklidu leželo prase? Jakmile průvodce „šlápl do prvního smrku“, zem doslova duněla a větve praštěly, jakoby smrčinou projíždělo auto.. Byli tam a nebyli to žádní mrňousové. "Naštěstí" si k úniku vybraly opačný směr než jsem stála, jinak bych asi lezla na strom
Po téhle kulturní vložce už vyrážíme k daňkovi, nemám slov a dojmy se mísí, dojetí, radost i smutek zároveň... Prostě jako obvykle. Z opačného konce obory přijíždí partner, daněk dostává poslední hryz a já s přáním Lovu zdar přijímám úlomek.
  Další lovecký příběh tak končí a mě zbývá poděkovat nejen Dianě a sv. Hubertovi, ale také panu ing. Valovi (Lesní správa Telč), který nám lov umožnil, panu Neuwirthovi – zkušenému a trpělivému průvodci a v neposlední řadě také mému partnerovi za úžasný (byť trochu předčasný) dárek k našemu výročí  Díky Vám všem! Lovu zdar!

Uloven 1.11.2011 v 7:00 hodin
Věk 4 roky, vzdálenost cca 100 m
 Kulovnice ZKK 601 v ráži 308Win, střelivo Lapua Mega 12g

Zdroj: Erika, xchipsy.estránky.cz foto: Erika 

Erika vypráví

  ....za pár vteřin se již po ráně lišče láme v ohni  

Můj nejrychlejší lov ...

Po doslova tropických vedrech – kdy mě úplně přestalo bavit chodit na večerní čekanou, jelikož zvěř vytahovala velmi pozdě, resp. až za tmy – přišlo konečně mírné ochlazení a já se rozhodla znovu pro „svůj“ žebřík u lesa a kukuřice. Lesem skoro běžím, protože chci sedět co nejdříve. Když se ale blížím na hranu lesa, zaregistruji pasoucí se kus srnčí zvěře. To mě zamrzí, protože k žebříku musím kousek po louce a předpokládám, že tím si zvěř zradím. Nejprve obeznávám kus, i když jsem přesvědčená, že jde o srnu se srnčetem z předminulého rána. Nemýlím se, srna je uprostřed asi 30 m širokého travnatého pásu, srnče pak asi pět metrů od lesa. Od žebříku nejsou dál než 80 metrů, ale nedá se nic dělat, musím „ven“. Opatrně a pomalu jdu k žebříku a přes rameno je neustále kontroluji. Jakmile srna pozvedne hlavu, zmrznu na místě a čekám, než se znovu skloní k trávě. Podařilo se, jsem u žebříku! Jenže teď ještě musím nahoru :-)
 Je to jenom šest příček, ale výstup nahoru se mi zdá nekonečný. Jednu chvíli jistí mým směrem oba kusy a já tak doslova visím na žebři s jednou nohou na horní příčce a druhou ještě kdesi dole :-) Je to skoro neuvěřitelné, ale podaří se mi dostat nahoru, opřít zbraň a sednout si, aniž by mě srnčí zaregistrovalo.
Chystám se vzít do rukou dalekohled a pořádně si prohlédnout srnče a rozhodnout se o případném odlovu, když v tom najednou periferně postřehnu nepatrný pohyb...
 Okamžitě tuším, kdo mě konečně navštívil – a skutečně, na nějakých dvacet, dvacet pět metrů stojí u kukuřice lišče. Na nic nečekám, opatrně beru kulovnici a za pár vteřin se již po ráně lišče láme v ohni. Mám obrovskou radost, po tolika večerních i ranních „marných“ čekaných se konečně zadařilo. A to jsem na žebříku neseděla ani pět minut! Diano, díky!

Vzdálenost 30 kroků, letošní lišče – pes, kulovnice ZKK 601 308Win a střelivo Lapua Mega 12g.

Zdroj: Text i foto Erika ....