Ještě za šera poskakuje po louce první liška.

Šelmička na pár vteřin zarazí a to ji stojí život… 

Dnešní ráno jdu tak nějak „na jisto“. Vím o poloslepé srnčí čiplence a kulhavé srně, které je třeba ulovit a rovněž se v lokalitě pohybují tři lišky – dospělá fena a dvě letošní liščata.

Kráčím dosud temným lesem, protože je lepší být na místě o půl hodiny dřív než o pět minut později. Pole je prázdné, ale vím, že se situace určitě změní. Taky ano, ještě za šera poskakuje po louce první liška. Mohla bych střílet, ale je to nějakých 80 m a já vždy upřednostňuji brokovou ránu - přestože nejsem žádná rozmazlená slečinka, nechce mi táhnout k autu po winchestrovi nebo osmě „rozmasakrovanou“ lišku… Když mi zmizí z dohledu, zapomínám na ni, prohlížím strniště a počítám zajíce. Za nějakou chvíli se znovu podívám vlevo, ale kromě zajíců nic nevidím. Pohledem zabloudím ještě o kousek dál, na pole po řepce, ale i tam je pouze jeden ušák. Šustění rozdrcené slámy mě přiměje otočit hlavu v domnění, že se blíží zase jeden ze zajíčků. Ale ouha, sotva 20 kroků od posedu probíhá liška!

 Je to můj "starý známý", silný lišák s krásnou dlouhou a hustou oháňkou a velkým kvítkem, ale ostatní srst je ještě letní. Přímo přede mnou zarazí a s pohledem upřeným na mě jakoby říkal „Ahoj, tak zas někdy…“ a znovu se rozbíhá. Nemá smysl něco zkoušet, tak ho jen vyprovodím pohledem s příslibem „Však na tebe jednou dojde…“ Kontroluji čas – blíží se šestá hodina, liščata by se měla objevit každou chvíli. Zvedám dalekohled, obhlížím pole pod horizontem a už ji vidím. Dnes ji ale už nezajímají myši, poklusem míří k lesu. Zhruba v polovině pole nabírá na rychlosti a klus se mění v cval. To není dobré, počítala jsem s tím, že bude ještě chvíli zkoumat kraj pole či úzkou loučku. Opírám kulobrok do dlaně a „nahrubo“ zamířím do pole. Musím střílet z předního „okna“, přestože předpokládám, že liška chce zaběhnout do lesa vlevo od posedu, neriskuju, není nic horšího, než když čekáte s připravenou zbraní, už už lišku vedete v kříži, když ta náhle prudce změní směr a než se stihnete přesunout, je v trapu.
 Lišče dobíhá na kraj pole, dál už jej pustit nemůžu – louku vždy kmotry přebíhají prudkým tryskem a bez zastavení mizí v lese. Krátce štěknu, šelmička na pár vteřin zarazí a to ji stojí život… Z lesa se nesouhlasně rozkřičí kos a i mě náhle přepadne lítost. Ale něco musí zemřít, aby jiné mohlo žít…

Lišče – fena, uloveno 2.9.2016 v 5:50 hodin, vzdálenost 25 kroků, KB UB 7x57R/16, brok 4mm SB Vega. Lovu zdar.


Erika