Na loveckých stezkách, Lovecké příběhy, #Lovecké stezky, Příhody z loveckého batohu, Fotografie z myslivosti

Na loveckých stezkách, Lovecké příběhy, #Lovecké stezky, Příhody z loveckého batohu

Kazatelna posed v zimě. Zimní fotografie posedů a kazatelny (by pavel kysela)

Zimní fotografie posedů a kazatelny (by pavel kysela)

#Posed, Kazatelna, Zima a hlad v lese, Zvěř v zimě, Lov, Příhody z loveckého batohu

Lovecký pes. Mlha přede mnou, mlha za mnou... jako Popelka...v Pohádce. Oblečte se. Hrozí vám kašel!

Zima ještě bude. I pejskové Kateřiny Lisové mají šály...proti nachlazení 

Skákal pes přes oves, přes zelenou louku, šel za ním myslivec, péro na klobouku. Pejsku náš, co děláš, žes tak vesel stále?
Nevím sám, řek bych vám, hop - a skákal dále!


#Katerina Lisova, Lovecký pes, Zimní oblečení a obutí, Pes přítel myslivce, Fotografie z myslivosti, Amerika, Příhody z loveckého batohu

LIŠÁK V PŘÍRODĚ. Příběhy z loveckého batohu!

Lišák v přírodě

Pozvedl jsem dalekohled a kousíček po kousíčku monitoroval okolní les. 

Najednou mne upoutal velký, světlý pařez..., ale on to pařez nebyl! Byla to velká liška! Nápadně světle vybarvená, ale nezvykle velká. Seděla 

a pozorovala okraj louky, možná stejně, jako já. Jen jsme o sobě vlastně nevěděli. V zlověstném tichu jsem pomalu zvedal do ramene kulovnici. Cvaknutí... a nic! Zapomněl jsem do komory zasunout náboj!

Pokusil jsem se to napravit, ale úkon byl příliš hlučný. Nenávratně mi zmizela za hřebenem. Setkání s mohutným liščím chlapákem mi nedalo spát. Chodil jsem do úseku ráno, večer, v noci, pořád ale nic. Na mohutné stopy jsem však přicházel téměř při každém šoulání. Přišla zima s mohutnou sněhovou pokrývkou, když jsem se s liškou konečně setkal znovu. Tentokrát jsem neváhal ani vteřinu a rychle střílel. Bác! Půl metru před zvířetem vylétl gejzír sněhu a ono mi jen na pozdrav zamávalo bílým květem na oháňce.

#Liška, Lov na lišku, Na loveckých stezkách, Příhody z loveckého batohu, Lovecké příběhy

Viníkem byla nejčastěji hrubá nedbalost, neukázněnost a i neznalost a podcenění účinků střelné zbraně.

Společný lov v zimě

Dodržování bezpečnosti při používání zbraně

Největší počet případů se stal na společných lovech a naháňkách na černou zvěř. Jedna dobře probíhající lovecká akce skončila tragédií, kdy lovec v předstupu střílel na běžící černou zvěř a při opakování rány z brokovnice zastřelil svého souseda jednotnou střelou ranou přímo do srdce. První ránu střílel do leče a v loveckém zápalu si při opakování rány nevšiml, že zvěř je již příliš blízko řady střelců a vystřelil prakticky v linii řady sousedních střelců. Podobný případ se stal na jiném místě při střelbě kulovnicí, kdy však postižený byl postřelen naštěstí "jen" do ramene. příčina byla stejná. 

Dalším případem byl společný lov při dosekávce obilí, kdy pracovníci na kombajnu viděli v poli zalehnutou černou zvěř a svolali myslivce k jejímu odstřelu. Ponechejme stranou nezákonnost takového počínání, neboť zákon zakazuje lov v přímé souvislosti s polními pracemi, ale navíc došlo opět k zastřelení člověka jednotnou střelou do brokovnice na vzdálenost více jak 150 metrů. Příčinou byla nepřehledná situace, podcenění dostřelu jednotné střely do brokovnice se smrtícími účinky a opět hrubá nedbalost.

 Podobný případ se stal na jiném místě se stejným tragickým koncem. Příčinou byla střelba jednotnou střelou z brokovnice na černou zvěř táhnoucí po horizontu zvlněného pole se strništěm po řepce. Přesto, že mezi střelcem a obětí nebyla přímá viditelnost, kdy oběť stála ve směru od střelce za terénní vlnou, došlo k zásahu jednotnou střelou. Střelci postupovali polem v řadě a protože ve zvlněném terénu boční křídla ztratila vzájemný kontakt, vytvořila kapsu. Tak se stalo, že střelci z bočního křídla v domnění, že střílí souběžně s řadou střelců již stříleli proti druhému křídlu střelců, kteří postupovali rychleji a vytvořili tak oblouk. Strniště vychýlilo střelu o více jak 20o z její dráhy letu směrem k protilehlým střelcům, zakřivilo výrazně balistickou dráhu letu střely, která zasáhla a usmrtila střelce na bočním křídle. 

 Jiný případ s tragickým koncem bylo zastřelení honce kulovou zbraní při střelbě do leče. Obětí byl honec, viníkem střelec, který střílel v nepřehledné situaci a zbrkle. Honce při střelbě "přehlédl". Sporem bylo zda byl vydán pokyn ke střelbě do leče nebo pouze z leče ven. 

Velmi trestuhodný případ se stal rovněž při naháňce na černou zvěř kdy byl zastřelen jeden z účastníků lovu, ale přišlo se na to až v místním hostinci podle chybějícího člena. 

Po opětovném návratu do lesa a hledání byl nešťastník nalezen mrtev na svém střeleckém stanovišti. Podle lékaře rána do dutiny břišní nebyla bezpodmínečně okamžitě smrtelná, ale oběť zemřela prakticky na následky neposkytnutí pomoci. 

 Na jiné naháňce šla souběžně řada střelců vedle sebe. Jeden šel po cestě s nabitou, nataženou a nezajištěnou kulovnicí. Jeho soused šel vedle něho a částečně nad ním po mezi vedle cesty. Při neopatrné manipulaci se zbraní ještě na rameni střelce na cestě vyšla rána a přesto, že hlaveň směřovala vzhůru (nebo právě proto) vyšlá střela lovci na stráni doslova ustřelila kus hlavy. K jiné tragédii došlo tak, že střelec, účastník společného lovu, opustil přidělené stanoviště, aby si sám vyhledal "lepší" místo a byl zastřelen sousedem, který v tomto místě neočekával výskyt osob. Někdy dochází i k paradoxním odrazům střel. 

Za všechny je třeba uvést příklad, kdy se jednotná střela odrazila od zřejmě promrzlého kořene pařezu a změnila směr svého letu natolik, že se v ostrém úhlu téměř vracela k řadě střelců a jednoho z nich zranila. Dalším případem je podcenění balistiky a účinnosti střelné zbraně. Například jeden lovec vystřelil na srnce, kterého zasáhl a který zůstal v ohni. Problémem bylo, že střela prolétla tělem zvěře a ve vzdálenosti asi 700 metrů mírně za horizontem ještě zasáhla a smrtelně zranila náhodného chodce. Vinou byla nedbalost střelce, který střílel pravděpodobně proti horizontu a neuvědomil si, že po průchodu střely tělem zvěře může střela pokračovat v letu, případně značně změnit směr své dráhy a být i dále velmi nebezpečná. 

 Dalším případem bylo zastřelení kolegy, který se vracel okrajem pole z nedalekého místa, kde byl na čekané. Střílející lovec seděl na posedu a zdálo se mu, že v okraji obilí je černá zvěř. Bez dalšího přemýšlení zbrkle a rychle střílel za nedostatečné viditelnosti na nedostatečně obeznaný objekt a to se vymstilo v tragédii. 

 Jiným případem s podobným průběhem byla střelba do kukuřice. Nedočkavý střelec vystřelil do kukuřice na domnělého jelena. Zastřelil přitom člověka, který si nesl z lesa soušku, jejíž větve se v šeru jevily údajně jako paroží jelena. 

 K několika i smrtelným zraněním došlo při manipulaci se zbraní v autě. V jednom takovém případě podával kolega jinému myslivci z auta ven nabitou zbraň, která při předávání spustila a přejímajícího myslivce zastřelila. Příčinou byla hrubá nedbalost. Při vystupování na posed se myslivci, který vystupoval jako druhý, nějak zamotal řemen u kulovnice. Při snaze zbraň stabilizovat na rameni došlo k výstřelu, střela prošla podlážkou kazatelny a zastřelila zde mysliveckého kolegu. 

 Jeden neukázněný lovec při přestávce mezi lečemi odložil nabitou zbraň mezi ostatní opřením o strom. Při odebírání jiné zbraně jiným střelcem dotyčná zbraň upadla a vystřelila. Jednoho z účastníků výstřel velmi vážně zranil na noze.

 V loňském roce došlo i k několika sebezraněním neopatrným zacházením se zbraní.

 Podle rekonstrukce například jednomu myslivci zřejmě upadla z posedu nabitá kulovnice a při nárazu na zem došlo k výstřelu. Střela zabila samotného majitele zbraně. Příčinou bylo podcenění pádové jistoty nabité zbraně a natažené zbraně. Ani rány z brokovnice nejsou zanedbatelné. Při reprezentačním honu na bažanty, konaném při příležitosti jedné důležité zahraniční návštěvy, došlo rovněž k vážnému zranění, které naštěstí díky pohotové první pomoci dalších účastníků honu, neskončilo tragicky. Střelec vystřelil jednu ránu a zřejmě zapomněl, že má nabitu ještě jednu hlaveň a otočil se zcela nelogicky a hrubě neopatrně hlavněmi směrem ke svému nabíječi. Vyšla rána a nabíječe zasáhla do stehenní části v bezprostřední blízkosti. K jinému vážnému zranění hlavy s trvalými následky jednoho z účastníků honu na bažanty bylo způsobeno odrazem od větví stromů pokrytých jinovatkou a ledem. Příčinou bylo podcenění nebezpečných odrazů a možnosti značného odchýlení broků z jejich dráhy letu. Střelec v střeleckém zanícení střílel příliš blízko ostatních účastníků lovu. Broky se odrazily od větví a odchýlily se o více jak 30o od své původní dráhy letu a vážně zranily člověka. Jiný případ s bohužel tragickým koncem se stal při neopatrném uzavírání zbraně při nabíjení směrem k ostatním osobám.

 Bezprostředně po uzavření zbraně vyšla neopatrnému manipulantovi rána a brokový shluk zasáhl souseda do krajiny břišní s následkem smrti. Nebezpečná je střelba na nízko táhnoucí zvěř zejména v bažantnicích. K vážnému poranění hlavy s trvalými následky došlo při střelbě na vějíř vytáhnutých bažantů. Střelec ve střelecké vášni zapomněl na hlavní zásady bezpečnosti a vystřelil bezprostředně před a nad svého souseda, který byl zasažen okrajem brokového shluku do obličeje s velmi vážnými trvalými následky a jen náhodou nezemřel. Nakonec úsměvnou příhodu, která však jen šťastnou náhodou neskončila tragicky, ale svědčí rovněž o velké nedbalosti. Na vyvýšených stráních v blízkosti vesnice se konala naháňka na černou zvěř. Vesnice je položena v mírném dolíku a v ní v jednom domě jeden občan vykonával právě svoji potřebu. V tom utrpěl šok, protože nádoba splachovacího WC nad ním praskla a voda řádně momentálního uživatele WC řádně promočila. Při blížším zkoumání však vyšlo najevo, že nádoba byla rozstřelena zbloudilou střelou, která prolétla do místnůstky protilehlým okénkem. 

Příčinou bylo podcenění dostřelu zbraně, balistiky a střelba proti obydleným objektům. Tolik několik vybraných případů z nichž některé nebo i další znají mnozí myslivci ze svého okolí a ve výčtu by se jistě dalo pokračovat. Pro prevenci podobných případů je třeba si opakovat stále základní zásady bezpečnosti střelby. Předně je třeba ze strany střelců zachovat chladnou uvážlivost, vždy střílet s rozvahou a nikoliv zbrkle. Je třeba mít na paměti, že jednotnou střelou do brokovnice lze zabít na vzdálenost větší než 1 km a kulovnicí i na několik kilometrů. Nestřílet na horizont, do nepřehledných terénních podmínek, na řádně neobeznané objekty zejména za šera, nestřílet ve směru a v ostrém úhlu k jiným osobám a obydleným objektům apod. 

V autě se pohybovat zásadně s vybitou zbraní a stejně tak i na všech místech, kde se bezprostředně neočekává střelba. Se zbraní nemanipulovat neobratným způsobem a nikdy ve směru dalších osob. Odloženou zbraň nikdy nenechávat nabitou. Při překonávání překážek stejně jako při výstupu na posed a sestupu z něho zbraň vybít. Z hlediska směru střelby je třeba si uvědomit, že střela odrazem může značně změnit směr svého letu bez podstatné ztráty své smrtící energie. Při pohybu honitbou za šera je, pro vlastní bezpečnost, bezpodmínečně potřebná baterka. Atd. atd. Při hromadných lovech je třeba stále mít přehled o pozicích ostatních účastníků lovu a svým sousedům se hlásit. Zde je třeba zvýraznit, že často je i chyba na straně organizátorů lovu.

V nepřehledných terénních podmínkách, které nejlépe zná pořadatel lovecké akce, je lépe už při nástupu např. zakázat střelbu do leče a dát jednoznačné a jasné pokyny v organizaci, zavádění na střelecká stanoviště, směrů střelby, způsobu oznámení začátku a konce a případného chování po střelbě na zvěř atd.

 Často pouhé obligatorní upozornění vedoucího honu "na dodržování bezpečnosti střelby" je pouze formální a nedostatečné pokud není doplněno o konkrétní pokyny podle místních a momentálních podmínek. Závodčí mají správně každému střelci nejen určit stanoviště, ale i povolený segment směrů střelby a měli by se během lovecké akce více věnovat účastníkům lovu než lovu vlastnímu. Měli by mít neustálý přehled o pozicích střelců a honců a při lovu např. ploužením pečlivě dbát na dodržování stanovené sestavy postupu. Pro bezpečnost všech účastníků akce, zejména ve větších lokalitách není na škodu používat pro spojení mezi závodčími a vedoucím lovu i vysílačky a podobně. Závěrem bych chtěl poznamenat, že poměrně vysoký počet nehod není třeba nijak dramatizovat, ale ani bagatelizovat. V každé lidské činnosti dochází k chybám a selháním bohužel i s tragickými konci. Jakkoliv statistika loňského roku není nijak povzbudivá, přesto poměrný počet negativních událostí při výkonu práva myslivosti nepřesáhl poměrný počet podobných případů v jiných oblastech činností. Samozřejmě ani zdaleka nedosahuje míry nehodovosti např. v dopravě. Míra pravděpodobnosti toho, že dojde k nehodě při jízdě autem nebo dokonce i při jízdě vlakem, je daleko větší než při lovech. Zatímco smrtelný úraz na silnici se stal téměř všední záležitostí, podobný případ při střelbě více připoutává pozornost a je samozřejmě i více medializován. Nicméně bylo by nanejvýš žádoucí neskrývat ani nezlehčovat skutečnost, neuzavírat se před příčinami a věnovat se více prevenci. A to jak při činnosti střeleckých komisí OMS tak zejména při výchově nových myslivců. 

Při zkouškách adeptů by měla být věnována podstatně vyšší pozornost bezpečnostním otázkám než dosud. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že se někdy setkávám s trestuhodnou neznalostí balistiky, dostřelu a možných důsledků neopatrné střelby. Podstatně vyšší a nekompromisní důraz na bezpečnostní oblast by měl být kladen zejména u vyšších odborných zkoušek z myslivosti, kde se předpokládá, že jejich absolventi budou organizovat lovy a jejich kvalita činnosti a znalost přímo bude ovlivňovat bezpečnost nejen jejich, ale zejména všech účastníků jimi pořádané akce.

#Lovecké stezky, Dosled, Čekaná, Lovu zdar!, Lovecká optika, Jak na to?, Nastřelení lovecké zbraně, Příhody z loveckého batohu, Tři jednou ranou

„Dosled? To neznám. Jedna rána a leží.“

Posadím komoru do kříže a zmáčknu

Nebo: „Nechápu, jak někdo může minout!
Posadím komoru do kříže a zmáčknu. Pak si zapálím a jdu dát poslední hryz.“

Vskutku sebevědomé odpovědi a nemám důvod jim nevěřit.

 Hodně myslivců by mohlo být v širším reprezentačním kádru kombinované lovecké střelby. Nemálo je ale i těch, kteří se zbraní se příliš nesžili. Při posazení pažby do ramene zapomenou dýchat, rozbuší se jim srdce, roztřesou ruce, zaslzí oči. Zodpovědnost je velká - tak dlouho čekám a teď vše záleží na jediném okamžiku.
Faktorů ovlivňujících přesnost střelby je celá řada. Množství natrénovaných hodin, použité střelivo, povětrnostní podmínky, viditelnost, správný odhad vzdálenosti, přehledný terén a psychická vyrovnanost.

PODZIMNÍ VYPRÁVĚNÍ. Humor o myslivosti, Příhody z loveckého batohu, Příroda a lidé, aktivity radosti a milování života, Lovy fotoaparátem

ZAČAROVANÁ LÁSKA

Vysloužilý fořt Sládek jednoho roku nechodil do lesíčka na čekanou ani tak kvůli lovné a škodné

zvěři, ale aby mě přistihl se svou vnučkou Blaženkou in flagranti. Vzal si totiž do hlavy, že my dva spolu máme milostné techtle mechtle.

Přestože jsem se s tímto málomluvným fořtem občas toulával po hvozdech krkonošských a těšil se jeho přízni, bručel si pod vousy, že „takový ďučiště“, poupátko růžovoučký, má na ňákýho chlapa dost času“. Úzkostlivě totiž na své vnučce lpěl, neboť jeho jediný syn, Blaženčin otec, se prý odrodil lesu a montoval po světě výrobky strojírenského průmyslu. Blaženčina matka zase pracovala na směny a ještě měla spoustu prapodivných zájmů, takže vnučku převážně vychovával dědeček.

Od malička ji vodil do lesa, vštěpoval jí lásku k přírodě a snil, že z ní jednou bude inženýrka lesnictví. Z Blaženky proto vyrostlo dítko přírody. Byla jako vítr, věčně rozesmátá a rozevlátá. Stále slídila po lese, šplhala po stromech lépe než veverka a důvěrně poznávala život říše rostlinné i živočišné. Dědeček ji měl velice rád. Byl učitelem i vychovatelem dobrosrdečným, trpělivým, ale někdy i přísným, když to podle jeho názoru situace vyžadovala. Dvakrát nebo třikrát nás viděl spolu v lese a to vzbudilo jeho podezření. Oba nás vyslýchal, ale nikdy zcela neuvěřil, že ta setkání byla náhodná a navzdory jeho představám naprosto nevinná. Přiznávám, že by snad po nějaké době ta setkání nemusela být ani tak nevinná, protože se Blaženka rozvíjela do krásy antické Venuše.

Tou dobou jsem v ní však stále ještě viděl sotva odrostlé hříbě. Byla pro mě tabu, leč fořt Sládek byl nedůvěřivý až hrůza a s žárlivostí Othella střežil na každém kroku ctnost svého poupátka. Buď často odcházel do lesíčka na čekanou, kde vysedával dlouhé hodiny, aby se dopátral pravdy, nebo se někomu z nás pověsil na paty a obezřetně ho sledoval. Vypozoroval jsem, že se plíží za Blaženkou jako laskavý anděl strážný, kdežto po mé stopě jde jako za nejobávanější škodnou. Zpočátku mě to dopalovalo, ale po čase jsem si zvykl a bylo mi to jedno. Jednoho dne jsem se usadil v prostorné lovecké kazatelně, přistavěné k velkému buku na okraji paseky. Každodenně tam vycházel na pastvu kapitální srnec, kterého jsem toužil zvěčnit prostřednictvím fotoaparátu s teleobjektivem. Asi po hodině čekání se srnec objevil. Sotva jsem však dvakrát stiskl spoušť, parůžkáč se něčeho polekal a kvapně zmizel v lese. Znechuceně jsem sbalil fotografické nádobíčko do batohu, slezl po žebříku a vykročil na zpáteční cestu. Po chvíli jsem uslyšel za zády bohapusté láteření, hromování a vyhrožování. Ohlédl jsem se.

U kazatelny stál fořt Sládek, šermoval rukama a střídavě se díval nahoru na kazatelnu a směrem ke mně. Vrátil jsem se, abych zjistil, co vlastně vysloužilého zelenokabátníka tolik rozzlobilo. "Ještě se ptej, ty jeden. ty jeden cacnej záletníku, nemráte, mlsnej kocoure.", křičel na mě Sládek. "Myslíš, že nevím, že se slejzáš s Blaženou? Nejprv se s ní hodinu muchluješ nahoře - a tejdě se drze voptáš, proč vyvádím takovej rampel? No, setsakramentsky ses vycajchnoval!" Snažil jsem se vysvětlit mu, že jsem byl na kazatelně úplně sám a o jeho vnučce nemám ani potuchy. "Co mě balamutíš? Dyť je nahoře!" odsekl a křikl: "Blaženo, koukej bejt čemesně dole, nebo tam pro tebe pudu!" Podíval jsem se taky nahoru a překvapeně vytřeštil oči: z kazatelny na nás hleděl vystrašený obličej Blaženky. Na čelo mi vystoupily krůpěje studeného potu a málem mě přemohly mrákoty. Neměl jsem ani tušení, kde se tam vzala, ale bylo mi zcela jasné, že její přítomnost na kazatelně rozčertěnému Sládkovi uspokojivě nevysvětlím, kdybych se rozkrájel na kousky. Blaženka slezla dolů a pokoušela se dědečkovi objasnit choulostivou situaci. Četla prý na kazatelně knížku. Jakmile mě uviděla přicházet, vylezla po větvích vysoko do koruny buku a tam potichu zůstala. Po mém odchodu zase slezla do pohodlné kazatelny. A zrovna v okamžiku, když přicházel dědeček. Věděl jsem, že to musí být pravda, ale rozohněný Sládek tomu ani za mák nevěřil. "Blaženo, nelži! Víš, že to nemám rád," vybafl na ni a vytáhl pásek z kalhot. Blaženka uskočila a chtěla vzít do zaječích. Zakopla však o pařez a natáhla se na zem jak široká, tak dlouhá. Hbitě vyskočila, ale dědeček ji chytil za ruku. Opřel nohu o pařez, přehnul vnučku přes koleno a vzápětí začal řemen mlaskat na jejím oblém pozadí. Zavzlykala, zaječela a já jsem rychle přiskočil, abych zadržel neprávem trestající ruku. Blaženka toho využila, rychle si upravila oděv a poodběhla stranou. Tam si utřela slzičky a lítostivě na dědečka vyplázla jazyk, jako by tím chtěla říct: To se nedělá, dědečku, vyplácet na zadek téměř dospělou slečnu a ještě před cizím člověkem! Potom se rozběhla k lesu. Naštěstí jsem byl o hlavu větší a o polovinu let mladší než rozběsněný Sládek, takže mě nic podobného z jeho ruky nemohlo potkat. Dlouho jsme se dohadovali, ale fořt byl umíněný jako mezek. Když jsme se však rozcházeli, měl jsem dojem, že svému omylu věří již jen zčásti.

Uplynulo léto, podzim i zima a dostavilo se jaro.

Sládka už dávno přešel vztek a opět se choval přátelsky. Dokonce mě i pozval na ranní tok tetřeva, který podle jeho slov už dva týdny vyzpěvoval píseň lásky na silné větvi starého smrku. Také tvrdil, že budu mít toho kohouta proti obloze, takže jistě pořídím dobré snímky i v ranním šeru. A kdyby ne, je to prý fanatik, který zpravidla toká i po východu slunce. Hned druhý den nás zastihla odcházející noc, jak zvolna stoupáme do hor. Sládek prožil celý život v horách a znal je lépe než svoje boty. Když se výjimečně rozpovídal, měl jsem vždy dojem, že srostl se životem lesa tak dokonale, že není možné, aby mu v žilách kolovala jiná krev než zelená. Cestou mi vyprávěl, že byl po několik večerů na tetřevím zábrku, aby zjistil, na kterém stromě hlušec hřaduje. Také zdůraznil, že "když kohout večer nebrká, ráno netoká". A včera večer prý vydal onen zvláštní brkavý zvuk tak silně a zřetelně, že dnes při rozednění bude určitě zpívat jako blázen. Poučil mě, že tok začíná klepáním, nápadně připomínajícím klepáním dvou hůlek o sebe. Tento zvuk se zrychluje do trylku a potom následuje výlusk, který se zase podobá odzátkování láhve vývrtkou. Nakonec tetřev jako by brousil kosu.

Trvá to jen několik vteřin a tetřev hlušec je prý při broušení hluchý jako poleno, protože konce dolních čelistí otevřeného klovce tlačí do prostoru bubínků. Toho využije každý lovec a rychle udělá tři skoky dopředu. Ne víc! Kohout by to mohl uslyšet. Potom lovec čeká na další broušení a zase udělá tři dlouhé skoky. Tímto způsobem se trpělivě přibližuje k černému zpěvákovi, až ho má bezpečně na mušce. Když jsme dospěli k cíli, byla ještě tma, ale na východě už začala obloha blednout. Můj průvodce zvedl výstražně ruku, abych se zastavil. Po chvíli naslouchání zašeptal: "Už se probudil a toká. Trochu sme se opozdili, ale to nevadí. Posbíral jsem na cestičce, po kerý budeme přiskakovať, všecky větvičky, aby jejich praskání kohouta nezradilo." Po trpělivém absolvování asi poloviny cesty se začalo rozednívat. Bylo nutné pečlivě se ukrývat za kmeny smrků, aby nás tetřev nespatřil. Kohout tokal s malými přestávkami nepřetržitě, zkrátka jako blázen, jak fořt Sládek předpověděl. Ten se jen spokojeně usmíval a němým posuňkem vždy odstartoval naše komické trojskoky. Tak jsme dospěli až do blízkosti mohutného smrku, ze kterého se ozývalo klepání, trylek, výlusk i broušení. Jenom zpěváka jsme dosud nespatřili, přestože se již úplně rozednilo. Fořt nechápavě krčil rameny. Po krátké úvaze mi naznačil, že tetřev toká na jiné větvi než obvykle, a proto ho nevidíme. Opustili jsme tedy původní směr a dalším přiskakováním smrk obcházeli. Bohužel, ani tentokrát jsme neuviděli ani brko, natož celého tetřeva.

Přesunuli jsme se až pod smrk a zahleděli se do jeho koruny, odkud se ozýval záhadný tok. Když jsem původce tetřeví písně konečně objevil, rozchechtal jsem se na celé kolo. Můj průvodce na mě nechápavě civěl, dokud jsem mu neukázal malý, u kmene větvemi zamaskovaný kazetový magnetofon. A právě z něho vycházely zvuky, které lahodí uchu každého opravdového lovce a hravě dokážou rozbušit i jeho srdce. Fořt Sládek zbledl. Bylo vidět, že má hrozný vztek. Posadil se na stráň a procedil skrz zuby: "To je magnetofon naší Blaženy!" Pochopil jsem, proč svému dědečkovi vyvedla tuto rošťárnu právě v mé přítomnosti. Ostatně, následující minuta to potvrdila. Tetřeví tok ztichl a z magnetofonu zazněl Blaženčin hlas: "Milý dědečku, touto švandou ti oplácím loňskej vejprask u kazatelny. Vím, že máš smysl pro humor, a proto svý Blažence odpustíš. Musíš ale uznať, že to nebyla jenom legrace, ale i úspěšnej pokus ošidit tvý zkušený ucho. Snad by šlo magneťák využíť při vábení srnců a jelenů. Co tomu nápadu říkáš?" Dědeček neříkal nic a já jsem si už živě představoval, jak po příchodu domů vnučku zmaluje. Fořt Sládek se však proti mému očekávání začal usmívat a uznale pronesl: "To je ale ďučiště sakramentský! Na to bych ani ve snu nepřišel. Hnedle to v jelení říji voprubuju, jak to bude fungovať." A mně bylo nad slunce jasnější, že tentokrát Blaženka vyvázne se zdravou kůží.

Lovecký pes. Pes je přítel myslivce, Příhody z loveckého batohu, Společné lovy. Ze života loveckého psa. Ohař - myslivec....pro svého pána nosí i čepici!

Ohař - myslivec....pro svého pána nosí i čepici!

Každý musí uznat, že příroda nemohla člověku příjemnější a užitečnější dar poskytnout - nežli že mu dala psa

Neobyčejné vlohy tohoto podivuhodného zvířete, jeho náklonnost a přítulnost k člověku, jeho nezištná ochota jemu sloužiti, chtivost, kterou své služby jemu takřka vnucuje, jeho poslušnost, věrnost - to všechno jsou vlastnosti, které psa nad všechna jiná zvířata povyšují.
Když se osudy psů posuzují, tu uvidí pozorný pozorovatel nový příklad, kterak svéhlavé štěstí své dary nerozdává dle zásluh. Vypadá to zrovna tak, jakoby šťasten měl býti jenom ničema a hlupák.

Nejlínější a nejneschopnější druh tohoto tak užitečného zvířete je zajisté mopslík staré nějaké panny. Ale poslechněte jen, jak se má dobře. Bydlí v krásných pokojích; spí na hebkých poduškách; jezdí v kočárech; navštěvuje divadlo - zkrátka: žije jako pravý lenoch od stavu, kdežto většina jeho příbuzných, kteří o mnoho záslužnější jsou nežli on, v bídě a nouzi svůj život tráví.

Pohleďme jen na silného psa ovčáckého, toho by si měl každý vážit, proto že je praotcem celé psí rodiny - on je ale nejvíce tupen. Nikdy nesmí vstoupiti do příbytků bohatých a vznešených osob. - Jemu jest přebývati mezi nejchudšími lidmi a vede také mezi nimi strastiplný život. On životem chrání jemu svěřené stádo - dostává však za to jen špatnou stravu, špatný a nečistý příbytek, často se s ním také surově nakládá. Kurážný buldok, který svým bedlivým hlídáním často již celý majetek rodin zachránil, tráví celý den na řetězu, při skrovném žrádlu a kvílí celé noci opuštěn nad svým smutným osudem.

Pilný neomrzelý pes honicí, který své vlohy jediné k užitku a zábavě svého pána vynaloží, je často odměněn. Při své službě zkusí mnoho od nepříznivého počasí a od karabáče svého nelidského pána. Když však umdlený se vrátí domů, nedostane často ani dostatek žrádla. A přece to snáší všechno s nepříkladnou, nepřekonatelnou trpělivostí, až konečně jeho síly mizí a jeho nevděčný pán, pro kterého se obětoval, kterému nyní ale obtížným se stává, jej pohodnému odevzdá, a nebo mu snad tu čest prokáže, že jej sám zastřelí.

Musíme se přiznati, že toto v skutku nepřehnané líčení myslivce v žádném hezkém světle neukazuje. Co jsme pravili, platí však jen o nevzdělaných myslivcích. Pravý vzdělaný lovec zachází se svým psem jináče - když z honu domů přijde, dříve si nesedne a se nenají, dokavád pes hladový není potřebným žrádlem opatřen. Tak to také má být.
Myslivec nemá svému věrnému druhu psovi chatrné a nuzné obydlí a špatné žrádlo dávati.- Jeho obydlí ať je pohodlné a čistotné, ať se mu dá dostatečná, zdravá potrava, jeho obtížné službě přiměřená a když se roznemůže, ať se mu pomoc poskytne. Myslivec, který psu neposkytne, co mu náleží, je nelidský a jedná proti sobě. Pes, který je špatně krmen, který je nedbale ošetřován, vysílí a pak se od něho nemůže žádat tělesného namáhání, ani k honbě potřebné vytrvalosti, a jenom nouze myslivcova jej omluvit může, když i to nejmenší v tom ohledu zanedbá.
 -
Každé zvíře, které svobody je zbaveno, potřebuje ošetřování, pes však nejvíce, proto že těžko jest pořádného psa vychovati, jak je to řádnému lovci povědomo. Každý myslivec nemůže si vystavět řádný psinec pro své psy - jaké mají velké myslivny a lovecké zámky. Suchá teplá bouda vyhoví dostatečně. Ať je ze silných fošen udělaná, podlaha na nejmíň půl střevíce od země vzdálí, by vlhkost vniknouti nemohla do vnitřku, která zdraví psa škodí. Bouda ať stojí proti východu - neboť ranní slunce posilňuje člověka, zvíře i rostlinu. Stříška boudy ať je slaměná nebo dřevěná. Aby bouda psu přiměřena byla, rozumí se samo sebou; nebo silného koroptváře nebudeme chtít strkat do doupěte jezevčího. Na stěnách ať jsou okénka zastrkovací, by se mohla bouda provětrávat. Lůžko ať je slaměnné, které se však často obnoviti má. Mech do boudy dávat není dobře, proto že v něm blechy a jiný hmyz drží. Proti blechám je dobře dát pod slámu pytličky s tabákem.

Lovecký pes  (ukázka práce)

Častěji psa vykoupej a vymej, vykartáčuj a vyčeš. Pes nesmí mnoho masa dostat k žrádlu, by nezdivočil. Ovčí a nebo jiné kosti roztlučené a uvařené v ne příliš mastnou polívku a touto spařený chléb a nebo brambory jsou výborná a zdravá potrava.

Polívka se má vždy vřelá vylejt na chléb nebo na brambory, by se to řádně spařilo - a v kaši proměnilo. Horké žrádlo však nikdy psům nedávej. V letě dej místo polívky alespoň dvakrát za týden kyselé mléko s chlebem. Vždy se musí psům tolik předložit, co najednou snísti mohou, nebo zbytky na druhý den schovávat není dobře. Poněvadž to skysá a také jest to slinou znečištěno - pes to pak nežere.

Když pes z honu domů přijde, nekrm jej hned, čekej, až si trochu oddechne. Nekrm psy tvým jídlem, koření je jim škodlivé; pohledni na vrčivého mopsla, kterak kašle a uslzen jest, a kterak se ani hnouti nemůže. Nekrm moho ale také ne málo. Prvnějším zleniví, druhým zhubení a seslábne, a když to nechce, tedy musí proti sedmému přikázání hřešiti, což jej k honu neschopným činí.
Mladé psy krm čtyrykrát denně - vyrostlé jen dvakrát a to v poledne a večer. Když béřeš psa na hon, dej mu skrovné snídaní, s prázdným žaludkem špatně pracuje; když trvá hon déle, dej mu kousek chleba a masa, po skončení dej mu žrádla dostatek. Nádobí má býti čisté a hlíněné, aby nezakyslo. Pes ať nemá o čistou vodu nouze.

Všechno ostatní přenech přírodě; když pes dobře je ošetřován, nepotřebuje žádných léků.
Nedávej psy na řetěz - jen štvací, by nic nevyvedli. Netrp, by si cizí osoby s tvým psem hrály, tím ho kazí; především ale, když chceš, by ti věren byl, netrýzni jej, trestej ho, když zasluhuje bez náruživosti a s rozumem. Přívětivé jednání rozmnožuje jeho přítulnost.

PŘÍHODY Z LOVECKÉHO BATOHU

S myslivci se toulám od svých patnácti roků 

Liška na lovu myší

Tedy nějakých čtyřicet tři let! Za tuto dobu jsem vystřídal spoustu oblečení, obutí, nožů, dokonce i zbraní a dalekohledů. Jen to jediné, co mě stále provází po mých loveckých cestách, je batoh. Ten starý, první, sice samozřejmě dnes používám jen na roznášení krmení pro zvěř, a ten nejnovější na hony a jiné toulky přírodou. Ale přesto ten první má své kouzlo a nějak mne inspiroval ke vzpomínce na následující lovecké epizody. Ta úvodní má spojitost se „starým pánem“. Sedmdesátá a osmdesátá léta, vy starší mi jistě všichni dáte za pravdu, byla bohatá na drobnou zvěř. Ale nejen na ni. I ostatní zvěře bylo jaksi hojně. 

V těch časech jsem byl členem Mysliveckého sdružení Ždánský les. Bylo to v jednaosmdesátém roce na jaře, tehdy jsme zrovna slavili Josefa, a někdo si vzpomněl na sluky. V tom roce přilétly velmi brzy a tah byl překrásný. Ve společnosti seděl velmi příjemný a oblíbený Bohoušek Lánský, co dnes již loví ve věčných lovištích. Chvíli nás poslouchal a pak si přisedl ke mně. Požádal, zda by se na ty sluky nemohl vypravit s námi, že je ještě nikdy v životě neviděl. Znal jsem ho, coby starého a dlouholetého myslivce, proto mne jeho prosba poněkud překvapila. Hned jsem však lov bez váhání zorganizoval a v pátek navečer jsme se s kamarádem Milanem Konečným, už také, žel, není mezi námi, pro Bohouška stavili u něj doma a společně vyrazili k nedalekému lesu. Jak jsme záhy zjistili, nebyli jsme jediní, které les toho dne lákal. 

Když jsme dorazili na místo, seděl tam již na pařezu doktor Kylián, kterého jsme všichni přátelsky oslovovali jen „doktore“, bez příjmení, a také Standa Čermák. Po krátkém „plku“, jak se u nás říká „pokecu“, jsme se rozešli na různá stanoviště. Bohouška jsem si postavil tak, abych na něj dobře viděl a mohl mu v případě potřeby nějak pomoci. Byl to přece jen již „starý pán“. Když usedal na svou koženou skládací hůl, všiml jsem si, že je pěkně ustrojen, jako na slavnostní, reprezentační hon. Byl to překrásný večer. Seděli jsme na pařízcích v holisku, za zády nám v tichém větříku šelestila suchá dubová mlazina a před námi se odvíjela pohádková scéna zapadajícího jarního Slunce. S přicházejícím soumrakem každý z nás, a jistě i jinde mnoho dalších kamarádů v zeleném, očekávalo okamžik, kdy sluky přiletí. Ptačí koncert pomalu vrcholil trylkováním červenek na modřínovém výstavku. Ještě se sem tam ozval něžný tlukot brávníka, když padla první rána a hned za ní druhá! To Standa a doktor přivítali posly jara svými rychle hozenými výstřely! I já jsem uviděl, jak kvorkající kohoutek přetahuje nad mlazinou podél spokojeně sedícího Bohouška! Vzápětí letěl druhý, ale opačným směrem! Na druhé straně houštiny padaly další výstřely. To jsem již nevydržel a přikrčený se co nejtišeji dostal k Bohouškovi. „Proč nestřílíte?“ Ještě dnes, po letech, vidím ty jeho oči a slyším hlas, který se nevinně zeptal: „To byly sluky?“

 Vtom přilétla třetí, ale byla mimo úspěšný dostřel. A pak to přišlo. Kvorkání jsem zaslechnul za zády. Kohoutek letěl přímo na nás. „Střílej,“ křikl jsem na něj bez ohledu na věk a úctu, kterou jsem k němu pociťoval. Bohoušek rychle zamířil, nechal si ho mírně přelétnout doprava a zmáčkl spoušť... Po ráně pták značil, ještě chvíli plachtil vzduchem a pak se zlomil do houštiny. Po chvilce hledání ležel u starého uhnilého pařezu zhaslý, překrásný kvorek. Přistoupil jsem k Bohouškovi a spolu s úlomkem mu blahopřál k úspěšnému lovu. Cítil jsem jeho roztřesenou ruku z právě prožitého okamžiku. Tehdy jsem to viděl ještě mladýma očima, až dnes, po létech vyzrání teprve cítím to, co prožíval kdysi on. ...úplně se setmělo. V ovzduší byl cítit zvláštní pach starého, po zimě zetlelého listí, který se již mísil s vůní jarem probouzející se trávy, v některých místech nasycené dechem fialkově zbarveného lýkovce. Bohoušek pyšně nesl svého kohoutka, který kdesi, daleko od svého domova, ukončil ve svém svatebním, vášnivém letu svou životní pouť. Byli jsme všichni plni dojmů z rašícího jara, po němž do dnešních dnů zůstala jen vzpomínka na „starého pána“. 

 Druhá epizoda z mého loveckého batohu je ještě o pár let starší.

Psal se rok šestasedmdesátý a ten byl na moje lovecké zážitky mimořádně bohatý. Především ve vztahu ke škodné a speciálně těm narezlým potvůrkám, které mi nikdy nedaly spát. Dodnes, jak nějakou zahlédnu, nedám si pokoj, dokud ji nedostanu. Tenkrát jsem šoulal v úseku, kterému se říká Oborníkův kout. Vlastně je to úzká louka hluboko v lese, věčně zarostlá buření a ve svém konci osázená do krátkých sečí mladou smrčinou. Kolem se táhnul přirozený nálet listnáčů všeho druhu. Ve středu louky bylo několik mokřisek, tedy ideální místo pro častý výskyt vysoké a černé zvěře. Zhruba z jedné poloviny byla tato lokalita lemována vrstevnicovou cestou, nad kterou se zvedaly příkré stráně porostlé nádherným bukovým lesem. Světla pomalu přibývalo s ránem, když jsem usedl na skládací hůl. Záda jsem opřel o mohutný buk a pozoroval probouzející se jarní les. Ani nevím, jak dlouho to trvalo, když se kdesi ve stráni nade mnou varovně ozval kos. „Cik, cik, cik, cak, cak...“ 

Po obědě (Liška obecná)

Pozvedl jsem dalekohled a kousíček po kousíčku monitoroval okolní les. Najednou mne upoutal velký, světlý pařez..., ale on to pařez nebyl! Byla to velká liška! Nápadně světle vybarvená, ale nezvykle velká. Seděla a pozorovala okraj louky, možná stejně, jako já. Jen jsme o sobě vlastně nevěděli. V zlověstném tichu jsem pomalu zvedal do ramene kulovnici. Cvaknutí... a nic! Zapomněl jsem do komory zasunout náboj!
Pokusil jsem se to napravit, ale úkon byl příliš hlučný. Nenávratně mi zmizela za hřebenem. Setkání s mohutným liščím chlapákem mi nedalo spát. Chodil jsem do úseku ráno, večer, v noci, pořád ale nic. Na mohutné stopy jsem však přicházel téměř při každém šoulání. Přišla zima s mohutnou sněhovou pokrývkou, když jsem se s liškou konečně setkal znovu. Tentokrát jsem neváhal ani vteřinu a rychle střílel. Bác! Půl metru před zvířetem vylétl gejzír sněhu a ono mi jen na pozdrav zamávalo bílým květem na oháňce. Zavřelo se za ním smrčí. Nechápal jsem, proč jsem chybil. Nu což, budeme spolu zápasit dál. Třeba jsem chytil stéblo bodláku, v puškohledu neznatelnou travinu, větvičku, možná mi ruku rozechvěla nervozita, kdo ví... Po lišce jako by se slehla zem. Uplynulo léto i podzim následujícího roku. 

Tehdy jsem si koupil troják, po kterém jsem dlouho toužil. Merkel dvanáctku, 7x65 R. Nádherná zbraň! Se zbraní jsem začal úspěšně lovit. 

Do Vánoc jsem mimo jiné ulovil šest lišek. Jen ten můj známý, ranní tulák, zmizel. Ani stopy, tak silné, jak měl on, jsem nikde neviděl. Čas běžel, týden jsem za týdnem a pomalu se blížilo nové jaro. Jednou jsem tak scházel táhlým obloukem svážnice, aby se mi otevřel pohled na protější stráň ozářenou prvními ranními paprsky. Na pokraji houštiny jsem zaregistroval pohyb. Nepatrný, ale pohyb. Automaticky jsem hodil troják do ramene a optikou prověřoval její okraj. Je to jen sen, halucinace, nebo skutečnost?
Liška, ONA, silná, světle vybarvená, krásná, mohutná, vyšla na volné prostranství, bez obav, na brokový dostřel. „Nemohu se mýlit,“ pomyslel jsem si. „Je to ona!“ Ten postoj, překrásná, bílá náprsenka, široká hlava a oháňka jako sloup, zakončená výrazným květem! Hřbet i boky prošedivělé, trochu znak stárnutí. Zamířil jsem a v tu chvíli se na mne zvíře podívalo jako uhranuté. Ani nevím, co mně to napadlo. Pomalu jsem sklopil zbraň. Sundal jsem klobouk, a vůbec, nevím, co mne to napadlo, zamával mu. Neodskočil, jak to zrazené lišky dělávají. Jen volným klusem běžel do hrubého stojáku, kde se chvilku zastavil a ohlédl, než mi navždy zmizel ve stráni. Víc už jsme se nikdy neviděli... 

Hlavní hrdinkou mého posledního příběhu z loveckého batohu byl zlatý jezevčík hladkosrstý, rodu ženského a jménem Besina. Náš hospodář Vlastík Dohnal měl již starou fenku irského setra, byla po úraze a prodělala náročnou operaci, a aby nebyla ve stáří osamocena, pořídili jí s manželkou mladší společnici - Besinku. Ta žila naprosto jako nelovecký pes, převážně v domě a s přírodou došla do styku jen při běžných rodinných vycházkách. 

Potom se však odehrála příhoda, která změnila její dosud poklidný, domácí život. Jednoho krásného rána, koncem pozdního jara, mi volal hospodář. Střelil srnce. Když přišel k němu, zvedl se a belhavým krokem odběhl do lesa. 

Těm končinám říkáme Hájek. Dohledávka by zde nejspíše byla bez psa hodně složitá, srnec by mohl zatáhnout, a tak si vzpomněl na Besinu. Prý zůstane na nástřelu a já se mám pro jezevčíka zastavit u nich a přijít mu na pomoc. Tak se také stalo. Hospodářova dcera Hanička mi sice pejska dávala nerada, ale poté jsem hned uháněl na „místo činu“. Na nástřelu bylo barvy dost. Vlastík převzal svého psa, vedl ho na řemenu. Jezevčík nás s nebývalou vervou táhl do lesního porostu. Besina vášnivě lehla do náletu. Hůře jsme na tom ale byli my. Terén byl natolik nepřehledný a členitý, že jsme psa nebyli schopni následovat. Proto jsme se rozhodli, že akci přerušíme, já předstoupím po svážnici do Hájku pod Červený kopec a Besinku pustíme na volno po stopě poraněného srnce. 

Předpokládali jsme totiž, že ten se bude snažit dostat dolů ke studánce a kališti plnému vody z prvních jarních dešťů. Sotva jsem zaujal své místo, tak jsem slyšel Besinu, jak zvonivým hlasem hlásila a brala stopu. Náš předpoklad byl nejspíše správný. Ve stráni pode mnou zvedla srnce z lože, krátce ho hnala, vzápětí předběhla a suverénním způsobem zaštěkávala na místě. Bál jsem se vystřelit, abych ji neohrozil! Hospodář však za chvíli celý udýchaný dorazil, pejska odvolal a dostřelnou ranou srncovo trápení ukončil. Oba jsme měli radost z úspěšné a rychlé dohledávky, ale především z úspěšné práce Besiny, kterou to nikdo neučil, a přesto dokázala, že není „pokojový“ jezevčík.

 Srnec měl nízkou ránu na komoru, a přesto z nástřelu odešel. Nebýt Besinky... 

V mém loveckém batohu by se našlo ještě mnoho a mnoho příběhů z lovů i setkání s blízkými druhy v zeleném. Mnohé v něm ještě přibývají a snad i přibydou. 

Ale třeba až někdy příště...  JAN LEFKÝ