ČERVEN měsíc myslivosti. Lovy srnčí zvěře, Pravidla lovu srnčí zvěře, Srnec v červnu, Ekologie, Myslivci a konfliktní situace

Srnec v červnu

Konflikty mezi myslivci a ochranáři přírody, hlavně pak mezi myslivci a mezi amatéry tzv. ekologickými aktivisty. 

Vzniká otázka, do jaké míry jsou tyto konflikty nutné a především, zda mají nějaké reálné odůvodnění, které motivuje tuto početně sice nevelkou skupinu lidí, ale často velmi agresivní a dokonce útočnou, k takovému konání. Ve většině případů, při setkání s těmito osobami v terénu, dochází k hádkám, při kterých se zjistí, že nejsou ochotni diskutovat a vůbec nejsou ochotni ani naslouchat argumentům, které zpochybňují jejich počínání v útocích na myslivce ať slovně či formou likvidace mysliveckých zařízení, zejména posedů a kazatelen.

Také nejsou ochotni odpovědět na otázku objasnění důvodu svého jednání.

SRNEC a myslivci Fotografie z myslivosti Lovu a lesu zdar!

Srnec a zvědavost...

Srneček je průběrný a čeká, kdo si ho všimne první...Lovy srnčí zvěře, Pravidla lovu srnčí zvěře

Srneček ten je průběrný a čeká, kdo si ho všimne první

SRNČÍ ŘÍJE A MYSLIVCI. #Srnčí zvěř, Lovy srnčí zvěře, Srnčí zvěř, Srnčí říje, Pravidla lovu srnčí zvěře, Příroda a myslivost, Myslivcův sen

Srnčí v říji

Průběh srnčí říje je závislý na povětrnostních podmínkách, včetně momentálních výkyvů počasí.

 Všeobecně se pěkné ustálené počasí jeví jako nejvhodnější. Extrémně horké a suché počasí, které není přerušené jedinou bouřkou, přinášející mírné osvěžení, má však na říji právě opačný účinek. Zvěř je potom velice unavená, brzy zatahuje a srnci se málo potkávají na hranicích svých teritorií. Zvěř má také menší výběr potravy, velká vedra ji nutí zůstávat po celý den v krytu před obtížným hmyzem a aktivita se projevuje teprve po setmění. Náhlá bouřka s přívalem vody je osvěžením, které přináší prakticky okamžitý zvrat a aktivita zvěře vzroste v podstatě z hodiny na hodinu. 

 Z mnoha dalších odchylek stojí za zmínku alespoň vliv tlumivých dusných letních večerů, kdy srnčí citlivě reaguje na výkyvy atmosférického tlaku a přiskakuje špatně. Mnohem lepších výsledků lze po takovém večeru dosáhnout za ranních hodin. Všeobecně je také známo, že vytrvalý déšť, mlha a silný vítr spojené s náhlým ochlazením mají za následek útlum říje. Zvěř je nedůvěřivá a ztrácí chuť na zvýšený pohyb v mokrých travinách. Naproti tomu jsou nejlepší vyhlídky na úspěch, tj. na setkání se starým nebo průběrným srncem, ve chvílích, kdy se po deštích trvajících celý den a noc konečně vyčasí. 

Tehdy je veškerá zvěř aktivní, srnci reagují na srny v různém stupni říjnosti, na pohyb soupeřů a hlad nutí zvěř zdržovat se mimo kryt až do pozdních dopoledních hodin, kdy již svítí slunce. Kromě atmosférických poruch ovlivňují říji také místní podmínky. Zcela zvláštní průběh má srnčí říje tam, kde je nadměrná úroda lesních plodů a zvýšený pohyb lidí. Celý cyklus života zvěře a průběh říje je tím silně narušen a neplatí žádná ustálená pravidla. Srnci jsou více pozorní a nedodržují ani pravidelné ranní a večerní aktivní období. Za zmínku stojí i průběh říje v lánech kukuřice, velkých monokulturách obilovin a na zabuřenělých nekosených plochách. Nepřehledný terén a chladný kryt bez obtížného hmyzu zcela mění rytmus života zvěře a myslivecké možnosti jsou zde menší. Je jen malá šance, že se nám podaří napískat srnce na volné plochy, pakliže sem sám nesměřuje za svítání nebo se na nich neobjevuje za poledne. Samotné vábení je především zkouškou trpělivosti. Zkušený srnec dokáže nepozorovaně přijít a jistit dlouho v úkrytu. Po posledním vábení proto musíme vyčkat nejméně dvacet minut před samotným odchodem. Nejsnáze lze přivábit mladé srnečky, kteří přiskakují ze zvědavosti a nedočkavosti velmi rychle. 

 Problémem zůstává přivábení starého zkušeného srnce, který je obezřetný, ví kde má svoji srnu, které se drží a dokud ji neobtěžuje jiný srnec, nenechá se obvykle nalákat. V tom případě lze odvábit srnu nejdříve hlasem srnčete a zajde-li tato do úkrytu, lze jejím hlasem přivábit také srnce. Na to už reaguje i starý srnec, který se obává přítomnosti konkurentů. Vábení srnců není ani zdaleka tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Stávají se sice případy, kdy se srnec doslova přiřítí k vábícímu lovci nebo kdy se objeví téměř na ono pověstné pískání kolečka od trakaře, ale ty jsou zcela ojedinělé. Máme-li však udělat co nejvíce pro zdárný průběh lovu, musíme se držet několika zásad. Prvním z nich je již zmíněný vhodný čas pro vábení. Známkou začátku říje je časté těsné pronásledování srn srnci, jejich čenichání s větrníkem u země, kdy snadno přejdou bez povšimnutí i naši stopu, ačkoliv jindy by rychle zmizeli v krytu. 

Probíhá srnčí říje

 Prvním příznakem toho, že říje ještě nezačala a není tedy vhodný okamžik pro vábení je stav, kdy především starší srnci vycházejí pozdě, pouze se objevují na hranách lesních porostů, dlouho jistí a v okamžiku nebezpečí mizí. V říji takto svůj prostor soustavně a bedlivě nekontrolují a tuto úlohu přebírají srny u kterých se zdržují. V začátcích říje, kdy srnec ještě nezareaguje přiskočením odpovídá na dobré vábení zvednutím, hrabánkováním a obnovováním výtlučků na hranicích teritoria, případně zaútočí na srnce, který se dosud popásal v bezpečné vzdálenosti.

 Druhým dosti průkazným znakem je to, že srny stále ještě vodí srnčata, nebo se nevzdalují od lesních okrajů, kde je mohou v bezpečí odkládat. Je známo, že starší srnci již před samotnou říjí vyhledávají společnost mladých srn. Dokud je však těsně nesledují na pastvě a nevstávají sami, jestliže se jim tyto během dne vzdalují, nelze ještě mluvit o říji. Totéž platí o situacích, kdy ve stejném období odhánějí starší srnci mladší ze svých teritorií. Vábit lze v podstatě za každého počasí a v kteroukoliv denní dobu. Nejlepších výsledků lze samozřejmě dosáhnout ráno a večer, kdy je srnčí zvěř v největším pohybu. 

Po ukončení ranní aktivity přichází vhodná doba mezi 9 a 13 hodinou, po nichž následuje odpočinková fáze a intenzita pohybu zvěře sílí opět po 15 hodině. Určitou výjimkou v běžném průběhu říje jsou tzv. polední srnci, které lze zastihnout za největšího úpalu na volných plochách a to jak v polích, tak na pasekách nebo travnatých plochách. Nejde jen o kusy připískané, ale také o zvěř volně se potulující v oblasti svého teritoria. 

Často lze takto v době říje zastihnout i velmi starého srnce, který se jinak objevuje teprve za pozdního soumraku a již s rozbřeskem zatahuje zpět do krytu. I takový srnec, nemá-li u sebe srnu je velmi vnímavý na vábení. Můžeme ho nejčastěji zastihnout v okolí jeho hrabánků, na okrajích porostů, mezi malinami, na holinách vroubících křoviny, v okolí potoků a pod. Při volbě stanoviště musíme počítat s tím, že budeme případně svoje místa měnit a tato by neměla být ani příliš daleko ani příliš blízko od sebe. 

Musíme si uvědomit, že srnec je schopen zachytit vábení až na vzdálenost 1 km a je-li bez srny, přichází obvykle blíž. Zvuk vábení se pochopitelně tlumí terénními vlnami, větrem, šuměním porostu, zvukem tekoucí vody a pod. Důležité je, aby jeden srnec neslyšel vábení z více stran za sebou. Není-li totiž ještě v plné říji, mohli bychom ho zradit. Při vábení je nutné dobře se krýt stromem, keřem, pařezem, balvanem, metrem dříví nebo alespoň trsem travin. Rovněž musíme pamatovat na to, že i slabý vítr nebo prudká změna jeho směru by mohla naše úsilí pokazit. Čich srnce hraje kromě zjištění nebezpečí také další roli - čím více se srnec blíží k místu, odkud se ozývá pískání, tím více se orientuje čichem a hledá pachové stopy říjné srny. Nenachází-li je odchází a je proto nutno neotálet s případným odstřelem. Po zaujmutí stanoviště se snažíme odhadnout, odkud by se mohl srnec objevit. Nejpravděpodobnější je směr od krytiny, mlází, pole obilí nebo jiného porostu. Oblíbenými místy srnců během říje jsou lesní plochy s různě starými porosty, pasekami, zrušenými oplocenkami a klidnými houštinami. 

Často je ovšem směr i objevení zcela nečekané a srnec se doslova zjeví v nepředvídatelném směru. Velmi vhodné je také vábení u jetelin a obilovin, kde i srnec zdržující se u říjné srny ztrácí orientaci a může přiskočit. V takových místech srnci rádi vyhledávají nízké pahorky a pahrbky, kde hrabánkují a vytloukají. Stanoviště je nejlépe volit u stromu nebo jiné opory pro zbraň, která nám přidá potřebnou jistotu při střelbě. Po příchodu na místo si musíme upravit celý prostor, abychom mohli případně přešlápnout nebo se otočit do jiného směru, vhodné je odstranit z místa suché listí a větévky, které by nám zvěř zradily. Na stanovišti u stromu věnujeme pozornost také větvím ve své výšce i těsně nad hlavou. Musíme na ně dát pozor, ale neodlamujeme je, prozradili bychom se předem. 

Zrazený srnec se vzdaluje potichu nebo s bekáním, záleží na jeho stáří a zkušenostech. Vábení lze asi po hodině opakovat i na stejném místě, neboť zrazený srnec nespojuje pískání srny se spatřením člověka.

Pokud je měsíc na ústupu, nebo čekáte oblačnost, tak sledujte i výšku mraků. Od mraků se odráží světlo z měst, takže je v honitbě dobře vidět i v noci. Vysoká pytlácká škola naopak loví v dešti a nepřízni počasí při úplňku. Proč asi?

Jak podle vás počasí ovlivňuje aktivitu zvěře?

Potkáte je v lese i ve dne...

 Kdy můžete očekávat, že se s ní potkáte? Bude to pokaždé? Dobrou zprávou je, že podle počasí můžete naplánovat strategii lovecké vycházky.
Osobně ověřuji počasí z několika zdrojů. Jsou to předpovědi maximálně na několik hodin dopředu.

Sledujte sílu a směr větru. Srážky a vlhkost vzduchu. Pokud je měsíc na ústupu, nebo čekáte oblačnost, tak sledujte i výšku mraků. Od mraků se odráží světlo z měst, takže je v honitbě dobře vidět i v noci. Když dáte tyto veličiny dohromady, uděláte si představu odkud a na jakou dálku můžete zvěř čekat. Respektive si tím zvýšíte pravděpodobnost na úlovek.
Termika (konvekce) je velmi zajímavá záležitost. Můžete si ji představit jako vzdušné proudy, které využívají ptáci, nebo třeba paraglidisté. Díky ní lze pochopit faktor větru.

Představte si napouštění vody do bazénu. Je to jednoduchá demonstrace, jak si představit proud vzduchu na rovině. Tento se žene dopředu a fyzikální síly způsobují jeho brzdění a vířivý pohyb do stran. Postavte do proudu překážku. Za ní vznikne slepé místo a vír, který se vrací, s sebou unáší nečistoty z překážky. Voda se dostane ke stěnám a zvedá se její hladina. Vzdušné proudy se podobně lámou o překážky.

Když sedíte na pasece, ve stěně lesa, na cestě, nebo na volné ploše, vzduch kolem vás proudí a unáší molekuly vašeho pachu.

Tam, kde zvěř není zvyklá na pohyb lidí, je dobré se nad tím zamyslet a využít toho. Například, když si sednu na židli a chci lovit divočáka, tak by nebylo příjemné, aby mě překvapil zezadu. Proto se nasměruji proti větru a zadní stranu se nebojím selektovat pachem. Pokud sedím na žebříku na pasece, je nízký tlak a vír se točí, tak si na dávám pozor i na to, aby oděv, ve kterém jdu, nebyl vypraný aromatickým saponátem a podobně.


#Zvěř a počasí, Ze života černé zvěře, Pravidla lovu srnčí zvěře, Pytláci, Čekaná,

Srna mě schovala za plotem, tak jsem sekačky přečkalo...Lovu lesu od vaše milé srnče jinak koloušek malinký má poklona myslivci! #Srnčí zvěř, Srnče, Pravidla lovu srnčí zvěře, Mateřství a péče o potomstvo.

Srnče za plotem

#Srnčí zvěř, Srnče, Pravidla lovu srnčí zvěře, Mateřství a péče o potomstvo

SRNČÍ ZVĚŘ krajina příroda a myslivec. Názory myslivců, #Srnčí zvěř, Srnčí říje, Lovy srnčí zvěře, Pravidla lovu srnčí zvěře, lov, Trofeje,

Srnčí říje

Jak je to dnes?

Za stávajících podmínek se srnci proberou již v mládí a pod tlakem přísné hodnotící komise se silný šesterák z opatrnosti pardonuje. Mám i zkušenosti, že v běžné praxi pokud k jeho ulovení dojde, tak se na přehlídku často ani nedostane.

K tomu ještě přistupuje zkušenost, že pokud byl v jednom roce viděn mimořádně silný srnec, tak na devadesát procent se tento srnec v příštím roce již ve sledované lokalitě neobjevil. Možná byl uloven jinde, ale spíše mu nepříznivé podmínky již v příštím roce stejnou trofej (mimořádně silnou) nedovolily nasadit.

Je mi bohužel asi souzeno, že se v mnoha svých úvahách často prezentuji jako skeptik. Domnívám se ale, že doba mé myslivecké praxe - bezmála šedesát let, je dosti dlouhá na to, abych si mohl dovolit mít na některé věci svůj osobitý názor.
Je nepopíratelnou skutečností, že lidská činnost by měla mít svůj smysl a cíl. Tedy ta naše nás musí stále nutit, abychom se snažili nám svěřený objekt své činnosti zlepšit. Jenže v dnešní době, kdy se zajíc stal ve velké části honiteb zvěří téměř vzácnou, stala se hlavním dodavatelem zvěřiny zvěř srnčí. Takže srnec uspokojuje touhu po trofeji a srna s dorostem zabezpečují zvěřinu až do Silvestra.

A nejen to. Rozhlédneme-li se po dnešní české krajině, vidíme buď ohromné lány monokultur, které se po sklizni mění v potravně sterilní plochy a nebo jsou tam ještě větší plochy pastvin, kde travní porosty jsou pro srnčí zvěř absolutně nevhodné. Mezi tím hledat políčka se šťavnatým jetelem a nebo vonné louky určené k sušení stejně voňavého sena bývá často velmi namáhavým úkolem.

Přimysleme si k tomu ještě kyselé deště, krajinu hemžící se turisty, cykloturisty na horských kolech, případně všudypřítomné houbaře, neexistuje v krajině snad jedno zákoutí, kde by na zvěř stres nečíhal ze všech koutů.

Myslivost

#Názory myslivců, #Srnčí zvěř, Srnčí říje, Lovy srnčí zvěře, Pravidla lovu srnčí zvěře, lov, Trofeje, 

SRNEC S DOSLEDEM. Na nástřelu jsem našel pár kapek barvy a tak jsem se šel podívat směrem kam srnec odběhl, ale nic jsem nenašel. Srnec, lov, Lovecký pes, Lovy srnčí zvěře, Pravidla lovu srnčí zvěře

Srnec a lovecký pes "ještě že ty hafoše máme"

Dnešní úlovek je s dosledem

Střílel jsem zhruba na 100 m , po ráně srnec nadskočil a odběhl.
Na nástřelu jsem našel pár kapek barvy a tak jsem se šel podívat směrem kam srnec odběhl, ale nic jsem nenašel. Vždy si beru na čekanou i Dianu, ale dnes jsem ji nechal doma, protože jsem chtěl trochu pošoulat a tak jsem se musel pro ni vrátit.

Nasadil jsem ji na stopu, zalehla do řemene .ale co se nestalo po padesáti metrech odbočila jinam než kde jsem hledal a táhla mě, nechal jsem ji jít a v duchu si říkal, "sakra kam to jdeš srnec je na opačné straně", po sto metrech jsme vlezli do keřů, kde byl otěr od barvy a tak si říkám "nebudu za tebou lézt po čtyřech a pustím tě".
Odepnul jsem obojek pustil ji a jen se díval jak se ztrácí v potůčku ........za chvíli hlášení a hurá horrido a Lovu zdar! ...............ještě že ty hafoše máme .........foceno až po vytažení na kopeček.

Roman M. Manas, sociální sítě Myslivost

#Srnec, lov, Lovecký pes, Lovy srnčí zvěře, Pravidla lovu srnčí zvěře

SRNEC ŠKŮDNÍK #Srnec Škůdník, Úspěšný lov, lov, Lovy srnčí zvěře, Pravidla lovu srnčí zvěře

SRNEC ŠKŮDNÍK  (photo by B.B.Zikmund  - sociální sítě Myslivost)

Přidávám také mého letos prvního srnce - škůdníka věk odhadnut na 6-7 let. Srnec uloven včera ve 20:25 na 135 kroků, 308 win norma Oryx srnec v ohni....


#lov, Lovy srnčí zvěře, Pravidla lovu srnčí zvěře, Sociální sítě, Srnec Škůdník, Úspěšný lov

Ze zoologie srstnaté zvěře. Stádo (při menším rozsahu tlupa) se vyskytuje u všech našich přežvýkavců. Podle druhů je stádní život provozován buď celoročně, nebo jen sezónně...

Siesta v lese

Podle počtu jedinců ve skupině se jednotlivé druhy zvěře vyskytují při minimalizovaném rozsahu jako jednotlivci, dvojice a jednoduchá rodina

Širšími rodinnými svazky jsou velká rodina a rodinná skupina. Jen zčásti příbuzenskými seskupeními jsou kotérie, kolonie, smečka, tlupa nebo stádo.

Individuální život zvěře je buď rázu trvalého (s výjimkou doby rozmnožování) nebo sezónního. Pro obě pohlaví se trvalý individualismus vyskytuje u druhů, kde samice nepečuje o mláďata soustavným přímým kontaktem. U naší srstnaté zvěře je příkladem individualismu samců i samic pouze zajíc.

 Trvalý individualismus dospělých samců se vyskytuje u některých šelem (medvěd, rys, kočka, vydra, kuny, tchoři), kňoura, a veverky. Sezónní individualismus samců se projevuje u srnce, losa a jelence v době vegetace. Ovšem i zvěř žijící individualisticky potřebuje občas alespoň zrakový, sluchový nebo pachový kontakt s jinými příslušníky svého druhu. Například individuálně žijící jedinec někdy vyhledává blízkost tlupy, aniž by s ní přicházel do přímého styku. Přejímá pouze varovné signály vydávané členy tlupy a řídí se jimi. Ve dvojici, případně ve trojici mohou žít po určitou dobu mláďata některých šelem po osamostatnění se od matky (rys, medvěd, někdy i liška a lasicovité šelmy). 

Výjimečně žijí po část roku společně srnec a nevodící srna nebo osiřelá mláďata spárkaté zvěře.
Jednoduchá rodina je postavená buď na páru, nebo jen na samici. 

Po relativně krátkou dobu (několik týdnů) žije v seskupení jednoduché mateřské rodiny samice a mláďata většiny stádních přežvýkavců (jelen, daněk, sika, kamzík, muflon a koza bezoárová). Po delší dobu (podstatnou část jednoho roku nebo i déle) žije v mateřské rodině bez samce rys, kočka, medvěd, vydra, kuny, tchoři, srnec, los, divočák a veverka, někdy i lasice a jezevec. Doba trvání soudržnosti takovéto rodiny nebo páru je různá. 

U lišky, psíka, lasic a jezevce funguje rodinný svazek od spárování samce se samicí až do osamostatnění (ukončení výchovy) mláďat. U ondatry a bobra je pár soudržný buď celý rok (od spárování koncem zimy do doby vzniku nových párů opět koncem zimy příštího roku) nebo i déle pokud nedojde ke změně partnera. 

U vlka má pár víceletý charakter.
Velkou rodinu, sestávající z rodičovského páru, mláďat a nespárovaných, většinou i starších (více než 2 roky) příbuzných jedinců, používá vlk. Smečku tvoří, zpravidla jen v zimě, několik takových velkých rodin.
Rodinou skupinu vytváří některé druhy spárkaté zvěře v době vegetace (jelen, sika, daněk a divočák). V rodinné skupině jsou zahrnuti kromě vlastní rodiny z tohoto roku i potomci z předchozích let (1 - 2roční). U divočáků je rodinná skupina někdy sestavena z více příbuzných bachyň a jejich potomků.
Kotérii používají ve svém sociálním životě králíci a svišti. U králíků tvoří několik kotérií kolonii. Kotérie představuje seskupení jednoho nebo několika samců a více samic s mláďaty, z nichž někteří jsou příbuzní a jiní nepříbuzní. Někteří tvoří páry (často jen jeden dominantní pár) a ostatní nikoliv. Členové kolonie obývají pouze společné území, ale navzájem si nejsou příliš prospěšní, jako je tomu v případě kotérie.
Stádo (při menším rozsahu tlupa) se vyskytuje u všech našich přežvýkavců. Podle druhů je stádní život provozován buď celoročně, nebo jen sezónně (v zimním období). Stáda mohou být oddělená podle pohlaví (většinou za vegetace), kdy dospělí samci vytvářejí samostatné skupiny a samice s mladými (někdy včetně mladých samců) rovněž vlastní seskupení. V mimovegetační době bývají stáda složena z jedinců obou pohlaví a jsou početně rozsáhlejší.
Ve stádě jsou začleněni jak příbuzní, tak i nepříbuzní jedinci. Ve velkých stádech, vytvořených z většího počtu menších tlup, se často členové jedné tlupy drží více pohromadě a s určitým, byť nevelkým odstupem od příslušníků ostatních tlup. Pokud jsou členové stáda rozptýleni při pastvě a zjistí nebezpečí, tak se nejdříve srotí dohromady a pak teprve se seřadí do útěkové formace.
U přežvýkavců dochází v samčích tlupách ke každoroční obměně ve složení. Starší jedinci přechází k samotářskému způsobu života a jejich uvolněné místo v tlupě doplňují mladí samci, kteří dospěli a oddělili se od samičích stád. Seskupování zvěře do větších stád na zimu má význam především pro snazší společné nacházení zdrojů potravy. Při přesunech si příslušníci většího stáda snáze vyšlapou ve vysokém sněhu ochozy než osamocený jednotlivec. Někdy je výhodou mnohočetnosti stáda také vzdorování nepříznivé povětrnosti nebo nepřátelům. Při sněhových bouřích a vánicích se stádo spárkaté zvěře shlukuje do sevřeného útvaru, podobně se někdy chová i při útocích vlků. V zimě těsné srocování jedinců v tlupě navozuje větší uvolňování tepla na malém prostoru, takže se teplo tak snadno nerozptýlí. 

RNDr. Vojtěch Škaloud

#Srnčí zvěř, Pravidla lovu srnčí zvěře, #Lovecké stezky, Myslivec a zvuky v přírodě, Instinkty a pudy

Chování zvěře žijící ve skupinách se projevuje pospolitostí a schopností vzájemného napodobování. #Srnčí zvěř, Pravidla lovu srnčí zvěře, #Lovecké stezky, Myslivec a zvuky v přírodě, Instinkty a pudy

Právě se odrazila ke skoku srna u obilí

Život ve společenství

Chování zvěře žijící ve skupinách se projevuje pospolitostí a schopností vzájemného napodobování.

Skupinové soužití zvěře, zvláště v případě spárkaté zvěře, přináší členům skupiny řadu výhod. Ve skupině mohou různí jedinci sledovat současně nebezpečí přicházející z různých stran, jednotlivec sám není schopen soustavně sledovat celé okolí. Na skupinu zvěře je pro predátora obtížnější uskutečnit překvapivý útok, protože jej může objevit kterýkoliv z většího počtu jedinců. Skupina zajišťuje snáze svou bezpečnost především tím způsobem, že při jakémkoliv zaznamenání nebezpečí některým z příslušníků skupiny, jsou varováni všichni ostatní.

Například srna pasoucí se ve skupině může i s hlavou u země snadno koutkem oka sledovat obřitek některého z okolních jedinců a okamžitě reagovat zvýšením pozornosti při náhlém zježení chlupů na obřitku souseda. Uplatňuje se i reakce, kdy jedinec, který spatří druhého člena skupiny s roztaženými chlupy na obřitku, reaguje stejným způsobem jako on, i když sám nebezpečí nezaznamenal.
Zvěř žijící ve skupinách má také relativně menší tzv. útěkovou vzdálenost než zvěř žijící individuálně.
Díky vzájemnému varování ve skupině si může jedinec dovolit být na chvíli nepozorný. U větší skupiny věnuje každý jednotlivec méně času ostraze, takže mu zbývá více času na ostatní aktivity, zejména na shánění a příjem potravy. Ovšem stádně žijící druhy nereagují příliš na varování mladého, nezkušeného jedince. Na tentýž signalizační projev staršího, zkušeného jedince (zejména vůdce tlupy) reagují ale intenzivně. Někdy se mladý jedinec může před zdánlivým nebezpečím dát i na útěk, ale když vidí, že jej ostatní členové stáda nenásledují, tak se ke skupině záhy vrací.

Každý člen tlupy se také často přizpůsobuje chování ostatních, dochází k tzv. přenášení nálady. Například se jedná o shodné reakce při pastvě, zívání, protahování se, močení a kálení nebo jištění. Přenášení nálady se tedy projevuje hromadným útěkem, masovým komfortním chováním, hlasovými projevy (skupinové vytí), jednotným zalehnutím k odpočinku, bojovým nebo loveckým i sexuálním naladěním. Také současným přijímáním potravy či pitím. Impulsem k přenesení nálady mohou být nejen zrakové a sluchové, ale i čichové podněty navozené jednotlivými členy stáda. Vzájemné skupinové podněcování k téže činnosti je patrné především při konzumaci potravy. Již pouhé zvuky navozované při žraní, podnítí i nasycené jedince skupiny k dalšímu, byť i omezenému příjmu potravy.

Srna u vody

Výrazně odlišně zbarvený obřitek a případně i vztyčený ocas (u jelence) ukazuje následujícímu jedinci v řadě cestu při útěku i v hustém porostu, kde se ostatní krycí zbarvení těla stává nezřetelným. Stádové druhy zvěře se někdy přesouvají v zástupu těsně za sebou, s nosem blízko u kořene ocasu předchozího člena skupiny. Tím si předávají pachové signály, které jako první vysílá vedoucí jedinec stáda, pohybující se na přední pozici.

V některých případech (kamzík), může docházet i k tomu, že jeden nebo více členů skupiny hlídkuje, aby se ostatní mohli v klidu popásat. Ovšem u druhů, kde jeden člen skupiny drží stráž, se musí hlídkující jedinec někdy domáhat vystřídání šťoucháním do jiného odpočívajícího, nepasoucího se jedince. Čím větší je skupina spárkaté zvěře, tím méně je napadána šelmami, neboť ty raději útočí na menší seskupení. Z velké skupiny je pro predátora také složitější oddělit jednoho jejího člena jako kořist.
Obecně se jedinci ve stádě navzájem rozlišují podle individuálního pachu, vzhledu i hlasu. Stádo, pokud je rozehnáno, jeho členové nepokračují v žádné jiné činnosti, pokud nejsou znovu pohromadě. Jejich snahou je nejdříve se najít a pak se teprve zabývat čímkoliv jiným. Zraněný jedinec se obvykle dříve nebo později oddělí od tlupy. Zraněná mláďata však následují matku až do úplného konce.
Skupinově žijící druhy zvěře mají podstatně bohatší škálu a intenzivnější projevy zvukové i vizuální komunikace než druhy žijící individuálně. Další předností skupinového života je využívání schopností a znalostí nejzkušenějších jedinců ostatními příslušníky skupiny, kteří se řídí jejich chováním a reakcemi.

Jinou předností je společný odchov mláďat u některých druhů spárkaté zvěře (např. turovití), který se může projevit dokonce i adopcí osiřelých mláďat (kamzík, divočák). Mláďata skupinově žijících druhů zvěře mohou získávat potřebné informace nejen od svých rodičů, ale i od jiných dospělých jedinců a mláďat jiných matek.

Zvěř žijící v otevřeném (stepním) terénu s menšími krytovými možnostmi má větší sklon vytvářet společenstva než ty druhy, které se zdržují převážně v lesním prostředí (a to i v rámci téhož druhu, například u polní srnčí zvěře). Ke srocování do skupin táhne přechodně osamocené jedince snaha po ukojení sociálního pudu. Například spatření většího počtu jedinců vlastního druhu za plotem obory vyvolá u volně žijícího jedince jdoucího kolem snahu, aby se k nim dobrovolně připojil, a to i přes strach před člověkem.
Na tom je založen princip záběhů a záskoků v oborním plotu, kde není využíváno jako lákadlo nabídka potravy, ale kontakt se skupinou stádně žijících jedinců téhož druhu. U zvěře žijící ve skupinách navozuje výraznou stresovou situaci a tím i zvýšenou ostražitost poranění některého jedince z tlupy (nikoliv však v případě přežvýkavců jeho zabití na místě).


#Srnčí zvěř, Pravidla lovu srnčí zvěře, #Lovecké stezky, Myslivec a zvuky v přírodě, Instinkty a pudy

Zdroj: RNDr Vojtěch Škaloud, sociální sítě, vybrané kapitoly ze zoologie zvěře

NÁSTŘEL je místo, na němž zvěř stála v okamžiku výstřelu. Lovy srnčí zvěře, Nástřel, Názory myslivců, Úspěšný lov, Způsoby lovu a historie, Trofeje

Puškohled Zeiss na kulovnici

Jedním z nejdůležitějších okamžiků správně probíhajícího lovu je určení umístění zásahu na těle zvěře

 Ne vždy se totiž zvěř zlomí v ráně a musí se dosledovat k místu, kde zhasla nebo zalehla.

 Dosled zvěře spárkaté i dohledávka zvěře drobné se organizuje podle značení po ráně, podle jejího chování a podle zvuků, které při útěku vydává. Velmi důležitý je i nález na místě nástřelu a na zanechané stopě.

Nástřel je místo, na němž zvěř stála v okamžiku výstřelu. Jeho zjištění je nejdůležitější povinností lovce, protože na nástřelu můžeme zjistit, byla-li zvěř zasažena a kam byla zasažena. Nástřel se snažíme určit v terénu již z místa střelby podle některých význačných bodů.
Vlastní místo pak hledáme podle záporů způsobených prudkým odskokem zvěře po ráně. Na nástřelu si všímáme případné střiže, barvy, tříště a případně se snažíme najít rýhu po střele v zemi. Nástřel je velmi důležitým místem s ohledem na zahájení dosledu a na případné nasazení psa na pobarvenou stopu. Našemu nedokonalému zraku mnohdy pomůže bílý kapesník, který rozprostřený smýkáme v domnělém místě a na němž je i drobná krůpěj barvy dobře patrná.

Střiž nalezneme na nástřelu téměř vždy. Jedná se o chomáče vlny vytržené ze srsti zvěře střelou. Její délka, barva a jemnost nám mnohé napoví. Podle tvaru tříště (úlomků kostí) je možno usuzovat, je-li přestřelen běh apod. Lokalizovaný nástřel je vhodné výrazně označit zálomkem.
Vyšetření nástřelu patří spolu s vyhodnocením značení po ráně mezi hlavní ukazatele, které nám napovídají, kam byla zvěř zasažena.
Při střelbě na trofejovou zvěř se výjimečně stává, že je zasaženo paroží. Na nástřelu, ale někdy také dosti daleko od něj, pak zůstává tříšť parohoviny, zvěř je zasažena v podstatě obrně, ihned se skládá, zůstává nehnutě ležet, jindy se převaluje a hrabe běhy ve vzduchu. Nenásleduje-li okamžitá dostřelná rána, zvěř uniká a bývá ztracena.
V podstatě totéž platí pro obrnou ránu na trn, kdy střela pouze lehce škrábne obratle bez většího poškození páteře a míchy.

Při zásahu zvěře do hlavy bývá na nástřelu tříšť zubů, barva bývá řídká, smíšená se slinami a potravou. Pouze zásah mozku vede k okamžitému zhasnutí zvěře.
Při zásahu do oblasti krku reaguje zvěř pozvednutím hlavy, na nástřelu nacházíme tříšť obratlových kostí nebo i lopatkových chrupavek a tmavou barvu na obou stranách stopní dráhy. Odbíhá-li zvěř, děje se tak se svěšenou hlavou. Při zásahu jícnu zvěř třese hlavou, odskakuje a barva zůstává tmavá s příměsí potravy. Po zásahu hrtanu (možnost kombinace s ostatními zásahy krku) je barva po obou stranách stopy, je zpěněná. Při přímém zásahu krčních obratlů zůstává zvěř na místě.

Srnec  v květnu - nerovný šesterák

Rána na hrudník zasahující nejdůležitější orgány se nazývá rána na komoru. Pokládá se za jedinou mysliveckou ránu.
Je nesprávné snažit se zasáhnout srdce. Míříme raději do poloviny výšky těla za lopatku. Střela pak přeruší tepny vystupující ze srdečního svalu a významně naruší plicní tkáň. Je přerušen oběh krve a plicní laloky se rychle zahltí barvou. Zvěř při této ráně spíše zůstane v ohni a nepoškodí se přitom plece.

Rána na komoru je vždy smrtelná a jen zcela výjimečně se může vyhojit průstřel hrotů plic či okrajový zásah horních laloků. Po ráně na komoru se zvěř většinou vzepne, často hrábne předními běhy ve vzduchu a zlomí se v ohni nebo prudce vyráží s hlavou nízko nesenou. V ráně se zlomí většinou při průstřelu obou lopatek nebo při plném zásahu hlavních cév. Průstřel plic má za následek prudký výron barvy do hrudní dutiny. Barva na nástřelu bývá bublinkovitá, růžová se stopami plicní tkáně. Ústřely plic mohou být vrženy až několik metrů od nástřelu.

Podobně značí zvěř často i po ráně na játra. Tento zásah se někdy označuje jako zadní komora. Zvěř může zhasnout okamžitě, ale může také odtáhnout až 200 metrů. Na místě zůstává tmavá barva, často krupičkovitá od zbytků jaterní tkáně, na omak drsná.
Zásah na měkko zvěř značí pomalým odskokem a shrbeným hřbetem. Za chladného počasí lze rovněž občas postřehnout obláček páry, který se srazí nad zvěří po náhlém jednorázovém úniku teplých plynů z břišní dutiny. Při vysoko posazené ráně se zvěř prohne. Na nástřelu zůstává vodnatá tekutina s malým podílem barvy, často smíšená s obsahem střev nebo trávníku. Tento znak se však může objevit teprve po 20 – 30 metrech. Zvěř odchází pomalu, po několika desítkách metrů zaléhá a ohlíží se k ráně. Nenásleduje-li v této fázi násilné zvednutí z lože, zhasíná zde kus po několika minutách až hodinách. Je-li vyrušen nešetrným dosledem, může odběhnout velmi daleko a často bývá ztracen.
Po zásahu ledvin zvěř prudce nahrbeně odskakuje a na nástřelu zůstává hodně rudé barvy. Nezřídka také hlasitě naříká. Zásah ledvin je vždy smrtelný.
Při přestřelení běhu zvěř většinou poklesne a odbíhá. Při zásahu dlouhých kostí zadních běhů (zásah kýt) zvěř nadhodí zadní částí těla, zůstává většinou blízko nástřelu a vzpíná se na přední. Na nástřelu často nacházíme úlomky dutých kostí a barva postupně ubývá nebo zcela chybí. Při níže posazeném zásahu končetin stačíme zahlédnout přestřelený běh nesený v nepřirozené poloze, často volně visící a kývající se. Je-li zasaženo lehce svalstvo výše na běhu, odchází zvěř „po třech“ a postižený běh si „chová“. Tento zásah znamená bez použití kvalitního psa téměř jistou ztrátu zvěře a často se i vyhojí, přestože postižení zůstává trvalé a velmi těžké.
Při ráně k obrysu těla je zvěř střelou pouze „škrábnuta“ a na nástřelu nalezneme kousky střiže, případně kůže. Barvy bývá málo a zvěř odbíhá daleko.

SRNČÍ ZVĚŘ. Trofejovou zvěř lovíme předčasně.

Srnčí zvěř (Srna s dvěma srnčaty)

Byla naší nejpočetnější spárkatou zvěří před rozšířením černé zvěře. 

Srnčí je rozšířená je prakticky ve všech oblastech země.

 K lovu srnčí zvěře má příležitost většina myslivců. Ne všichni ale mají dostatek zkušeností a tak se stává, že jsou loveny i nadějné kusy.

Pokud bychom chtěli hodnotit kvalitu zvěře podle počtu, nebo podílu trofejových srnců, není důvod ke spokojenosti. Trofejovou zvěř lovíme předčasně. 

Ze všech druhů spárkaté je srnčí zvěř nejvnímavější ke všem nepříznivým vlivům. Proto jako první zareagovala na zhoršené životní podmínky - na vysoký stupeň chemizace zemědělské a lesní výroby - na imisní spady, na zbytečnou a neopodstatněnou velikost honů s monokulturními plodinami, na narůstající plochy řepek "dvounulek", na vysokou návštěvnost lesů a přírody vůbec, jejímž důsledkem je snížení pastevních cyklů z potřebných 8 - 12, někde až na polovinu. A to je, vzhledem k malému objemu předžaludku srnčí zvěře, velice razantní snížení.
Zareagovala snížením živé hmotnosti, vitality, plodnosti a poklesem bodové hodnoty trofejí. Bylo by asi mylné předpokládat, že se s těmito vlivy vyrovná a že dojde k nějaké následné populační explozi. Rezidua těžkých kovů - kadmia, rtuti, olova, polychlorovaných bifenilů a DDT stále ještě v půdě přetrvávají a potravním řetězcem do organizmu pronikají. S rezidui DDT se setkáváme - "díky" jeho vysoké těkavosti - i tam, kde již léta není používán nebo nebyl použit vůbec.
Bylo by asi také naivní předpokládat, že samostatně hospodařící zemědělec způsobí náhlý zvrat k lepšímu. On, stejně jako majitel lesa, se bez herbicidů, insekticidů, v bramborářských oblastech i bez fungicidů, neobejde. Plus všech současných pesticidů je v tom, že se v půdě rychle rozkládají na neškodné sloučeniny. Jejich vysoká účinnost však vyžaduje vysokou odbornost při míchání a při aplikaci. To se vždy plně nedoceňuje.

Vliv zemědělského hospodaření  Nebylo by ani reálné předpokládat, že s větším zastoupením soukromého sektoru v zemědělství se výrazně omezí dávky průmyslových, zejména dusíkatých hnojiv na jeden hektar zemědělské plochy a začne se klasicky hospodařit s větším podílem statkových hnojiv, tj. chlévské mrvy, močůvky, popřípadě zeleného hnojení atp. Chybí totiž skot, jejich největší producent. Jeho stavy jsou dnes nízké. A jaké důsledky i pro zvěř mají předusíkované plodiny, je všeobecně známo.
Dnes už jsou výjimkou několikasethektarové hony s jednou plodinou. Vyhovovaly hlavně zvěři černé, jelení a někdy i daňčí a mufloní. Kryt, klid a po sklizni i potřebný rozhled v nich nacházela i zvěř srnčí. V kukuřičné a řepařské oblasti se tak postupně, ale v relativně krátkém čase, stávala tlupní polní zvěří.

Srnec na podzim

Velké lány byly draze zaplaceny úbytkem rozptýlené zeleně, remízků, zčásti i větrolamů. Plodiny i půda trpěly větrnou erozí, zvěř na to doplatila snížením krytových a klidových možností, potravního spektra a tudíž i úživností honitby. Drobná zvěř i ztrátou orientace, protože jí chyběly optické body. Po sklizni plodin a následně rychle provedené podmítce, resp. orbě, zvěř tzv. fyziologicky 2 - 3 týdny hladověla.
Dnes jsou výměry pozemků - honů podstatně menší, ale než se obnoví remízky a rozptýlená zeleň, to nějaký čas potrvá. Nebude asi reálné počítat s tím, že se znovu - v původní míře - v přírodě objeví plevele, které se za dobu velkoplošného hospodaření z polí "vytratily". Prof. Josef Hromas odhaduje, že vlivem selektivních herbicidů se tento počet snížil v původních asi šedesáti druhů na čtvrtinu. U hmyzu je situace obdobná. A předpoklad? Zřejmě další pokles, protože vývoj a výroba stále nových selektivních pesticidů pokračuje.

Vlivy lesního hospodaření   Obdobně je tomu v lesním hospodářství. Monokultury dřevin snižují úživnost lesa. Plošné paseky však poskytují zvěři kryt a více klidu i potravy. Použití pesticidů má pro zvěř stejně nepříznivé důsledky jako v zemědělství.
Uvedené nepříznivé vlivy na srnčí zvěř mohou myslivci jen stěží ovlivnit. Kvalitu chovu, zdravotní stav a početní stavy zvěře však naší činností můžeme ovlivňovat a to velmi výrazně: péčí o životní prostředí, přikrmováním, péčí o hygienu prostředí v místech soustřeďování zvěře, léčbou, průběrným odstřelem a celoroční ochranou zvěře.

Jak srnčí přikrmovat?  O vhodnosti krmiv a přikrmování zvěře bylo již hodně napsáno - autory jak z vědeckovýzkumných pracovišť, tak praxe, oboje je cenné. Přesto mnozí myslivci chybují. Po žních se vyváží místo do krmelců a krytých zásypů na volné hromady poměrně dostupná zadina, která zakrátko zvlhne, zplesniví a stane se zdrojem nebezpečných aflatoxinů. Také seno, předčasně založené do jeslí, vlhne, ztratí svoji typickou vůni, zvěř o něj nemá zájem a může být příčinou zažívacích potíží. Chybou je zakládat jej na zem. Sena zakládejme méně, ale častěji krmelce doplňujme. Organismus srnčí zvěře je "zařízen" na vyhledávání a sbírání paše, ne na krmení.
Srnčí by si z energetických krmiv už na podzim mělo vytvořit tukové rezervy, které si doplňuje v předjaří, když je vyčerpá. Zvlášť vysoké nároky mají v tomto období srny (začíná růst plodů) a srnčata, která obnovují svůj růst. Je přece naším cílem, aby zvěř zimu přežila s minimálními ztrátami.
V honitbách s vysokým podílem řepky dvounulky je nezbytné přikrmovat senem (nejlépe vojtěškovým, neodroleným) a pluchatým ovšem již od listopadu. Je vhodné krmná zařízení po dohodě s majiteli pozemků přemísťovat co nejblíže k těmto plochám. Slaniska jsou samozřejmostí v celé honitbě.

Srnec na jaře

Hygiena krmných zařízení   Zvláštní péči vyžaduje hygiena prostředí v místech většího soustřeďování zvěře, kolem krmelců a slanisek. "Paraziti, ohrožující srnčí zvěř bojují o svůj život stejně jako kterýkoliv jiný živý organismus a hledají a vyčkávají příhodných podmínek pro své uplatnění". Proto je důležité včas vyklízet jesle, shrabat a odklidit zbytky pod nimi, dobře vyvápnit. Jesle nedělejme příliš těžké, abychom je mohli snadněji přemísťovat na prosluněná místa.

Mělo by jich být více. Nestačí, aby v úseku byl krmelec jen jeden centrální. To proto, aby i slabší, odbíjené, kusy si našly místo u vedlejšího krmelce a aby zvěř v tužší zimě zbytečně neztrácela energii.
Obezřetní bychom měli být, pokud ulovíme zvěř, která vykazovala změněné chování - počínaje ztrátou plachosti atd. Bývá to zpravidla po delším, jednostranném příjmu řepky, ale nikdy nemůžeme vyloučit vzteklinu, jejíž počáteční příznaky jsou obdobné. Na nečekaný výpad vzteklé lišky nebývá srnčí připraveno, protože zdravá liška, byť hladová, dospělý zdravý kus srnčího - třeba i s mládětem - zpravidla nenapadá.

Poměr pohlaví v populaci   Poměr pohlaví je stále diskutovanou a diskutabilní otázkou. Tam, kde z různých příčin klesají stavy, je opodstatněná snaha jej rozšířit ve prospěch srn. Uvádí to i starší literatura. Kvalitě chovu tím ovšem neprospějeme, protože do říje se pak zapojí i vysloveně průběrný srnec, který by při dostatku dobrých srnců byl bez šancí. Pokud nemáme poměr pohlaví 1 : 1, ale širší ve prospěch srn, budeme muset věnovat ještě větší pozornost průběrnému odstřelu v následujících letech.
Ten významně ovlivňuje úroveň chovu zvěře v honitbě. Chybuje se v tom, že se orientuje spíše na samčí zvěř, zatímco odlovu holé se nepřisuzuje zvláštní důležitost. Posuzovat na přehlídkách paroží srnců vhodných či nevhodných k dalšímu chovu šablonovitě je ošidné. Vždy bychom měli brát v úvahu úroveň chovu v dané honitbě. Tato otázka bývá často předmětem sporu a nedorozumění mezi komisí a uživateli honiteb.

Odstřel zvěře při hranicích honitby   Několik slov k odstřelu zvěře při hranicích honitby. Rozšířený byl zejména v časech, kdy honitby byly s malou výměrou - stohektarové, tam každé ulovení srnčího bylo příhraniční. I dnes se velmi často praktikuje, což nepřispívá k dobrým sousedským vztahům. Hraniční odstřel však není vhodný ani z chovatelského hlediska. Víme, že srnčí zvěř je v podstatě nesnášenlivá. (Proto ani její oborní chov nepřinesl očekávané výsledky.) Uvolněná místa brzy obsadí zvěř z vlastní, spíše ale ze sousední honitby (pokud tamější myslivci nepostupují stejně). Jestliže naopak zašetřujeme zvěř v komoře, zákonitě počítejme s tím, že se v ní bude rodit a rozmnožovat i zvěř nevhodná k dalšímu chovu.

S odstřelem bychom měli začít v září. V letním šatě zvěř lépe posoudíme, máme větší možnost srovnání, protože se postupně sdružuje do tlup a na pastvě se zdržuje déle. Zjistíme-li srnu, která každoročně mívá slabé srnče, pak chovu prospěje, když odlovíme i ji. Rozhodneme-li se odlovit jedno ze dvou srnčat, pak zpravidla volíme slabší z nich. Většinou to však bývá srnečka a proto bychom si předem měli odpovědět, jaký poměr pohlaví v honitbě potřebujeme.

Lov srnčat od srny Nejednotné jsou i názory na odlov tří srnčat od jedné srny. Je-li to srna, která tři srnčata klade každým rokem, dokáže je uživit, ochránit a jsou-li z vyrovnaného vrhu a tedy i "normálně" rostou a vyvíjejí se, pak bude asi účelné všechny tři ponechat, bez ohledu na jejich pohlaví. Plodnost je vlastnost vysoce dědičná. Heritabilita plodnosti je ve srovnání s heritabilitou mléčnosti zhruba dvaapůlnásobná. Prakticky vzato, plodnost je asi ze 70 % ovlivňována dědičností a jen ze 30 % vlivy prostředí. Na mléčnost působí naopak zejména prostředí (hlavně výživa) a jen malým podílem, ani ne 30 %, se uplatňuje vliv dědičnosti. Vysoce plodná srna tuto vlastnost přenáší na svoje potomstvo samčího i samičího pohlaví. Oceníme ji tedy zvláště tam, kde chceme stavy zvýšit. K tomu poznatek z chovu hospodářských zvířat: mláďata nižší hmotnost při narození, jakou mívají zpravidla dvojčata skotu, analogicky tedy trojčata srny nebo srnčata "prvničky", poměrně brzy doženou.

Chovu neprospějeme, pokud odkládáme lov holé až na poslední týdny a dny v roce. V časové tísni jsou často sloveny i chovné kusy.
V honitbách s dobrou úrovní chovu srnčí zvěře můžeme uplatňovat i některá náročnější chovatelská opatření - např. oživení krve. Víme-li, co naše zvěř "potřebuje", pak by neměl být problém obstarat si chovné srnce, příp. mladší srny, aby požadované vlastnosti do chovu přinesli.

Pozor při senoseči  Velké ztráty mladé zvěře jsou zvláště při senoseči. Většina myslivců ví dobře, co by se mělo dělat. Bohužel, moc se toho nedělá, zvěř je ponechávána osudu. Jedna z možností je rušit zvěř v okrajích luk a pícnin sousedících s lesem, ale hlavně před sklizní bezprostředně, téhož dne ráno, projít plochu, která se bude sekat, s dobrým psem. Procházení porostu, ať jde o vzrostlý, polehlý jetel, či vysoký, kvetoucí luční porost s ovsíkem, bojínkem apod., je namáhavé jak pro psa (potíže mu způsobuje i pyl), tak pro jeho vůdce, ale je to jeden z nejspolehlivějších způsobů, jak můžeme srnčata zachránit. Účinné je i sekání pozemků od středu k okrajům. Větší plochy je třeba předem prosekat aspoň na pásy.

Co tedy pro srnčí dělat?  Závěrem se pokusím ve stručnosti shrnout to hlavní, co můžeme a měli bychom dělat, abychom zvýšili kvalitu i početní stavy srnčí zvěře a zařadili se i v tomto ohledu mezi nejpřednější evropské státy:

1. Zvyšovat úživnost prostředí, zabezpečit kryt a více klidu zvěři. Hledejme možnosti, jak obnovit a rozšířit remízky, myslivecká políčka.
2. Omezujeme ztráty zvěře na silnicích, mj. i vhodným rozmístěním zvěřních políček a obnovením lesních napajedel (snížíme tak její migraci). Více pozornosti věnujme ochraně zvěře při zemědělských pracech, zejména při senoseči. Mějme na paměti, že je to právě srnčí, které je postihováno ze všech druhů spárkaté zvěře vůbec nejvyššími ztrátami.
3. Zajistěme její celoroční ochranu hlavně před pytlačícími psy a před pytlačením vůbec.
4. Řádnou výživou, popřípadě přikrmováním, a to už od podzimu, se postarejme o to, aby zvěř byla na zimní období dobře připravena a v zimě nestrádala. Nezapomeňme, že kritické období pro ni přichází až ke konci zimy a na začátku jara. Do solníků zakládejme i medicinální lizy.
5. Nepodceňujme nepříznivý vliv řepek dvounulek, zvláště v honitbách, kde jejich podíl je vysoký (až 30 - 40 % z ploch orné půdy).
6. Pozornost věnujme hygieně krmiv a prostředí u krmných zařízení. Při podávání medikovaných krmiv důsledně dodržujme pokyny výrobce.
7. Mimořádnou důležitost přikládejme průběrnému odstřelu holé zvěře. Mějme na zřeteli, že vlastnosti se dědí a že významný podíl i na síle trofeje má srna. (Je kladná korelace mezi silnou srnou, jejím silným srnečkem a následně i jeho silnou trofejí.)
8. Neponechávejme lov holé na poslední dny v roce. To je to nejhorší, co můžeme pro správný odstřel udělat. Není bez zajímavosti, že v Maďarsku, skutečné srnčí velmoci, pokud se jedná o úroveň chovů, se pro myslivce, kteří provádějí průběrný odstřel, pořádají zvláštní kurzy. Myslím, že by to mohl být dobrý podnět k diskusi i pro nás.

Srnčí má přece perspektivu  Srnčí je zvěří perspektivní ve většině našich honiteb. Nenechme se přesvědčit, že škodí. V porovnání s tím, jaké škody a ztráty způsobuje svojí činností člověk sám, ať v zemědělské prvovýrobě nebo v lesním hospodářství, jsou údajné škody zvěří srnčí bezvýznamné, zanedbatelné.

Inspirujme se v zahraničí

Má perspektivu i ve většině evropských zemí. Jmenovali jsme už Maďarsko, kde v poválečných letech se stavy z původních 9 tis. kusů zvýšily na neuvěřitelných 190 tisíc. Hmotnost ulovených kusů je oproti naší zvěři zhruba dvojnásobná (!) a počet medailových trofejí bývá obvykle vyšší, než v ostatních evropských státech dohromady.
V bývalé NSR dokázali během čtyř desetiletí (1939 - 1980) zvýšit stav srnčí o 1 mil. kusů. Výrazný početní nárůst zaznamenalo Rumunsko, ale také Bulharsko a Francie.
V Rakousku, zemi se zhruba stejnou honební plochou jakou máme my, ale větším podílem horských oblastí jsou početní stavy na úrovni 1 mil. kusů, tedy čtyřikrát vyšší než u nás. Zvýšila se hmotnost zvěře z 15 na 20 kg i kvalita trofejí (400/600 g). Je to především výsledek podzimního přikrmování. Mimořádně zazvěřené (místy až 30 ks na 100 ha) jsou některé honitby ve Švýcarsku i když se projevují snahy o částečné snížení stavů úpravou poměru pohlaví a preferováním lovu srnčat.

Z tohoto pojednání je zřejmé, že i u nás jsou reálné možnosti jak zvýšit úroveň chovu i stavy srnčí zvěře a to úměrně ve všech oblastech. Je tedy na nás - myslivcích, jaké existenční podmínky pro ni - a nejen pro ni- dokážeme vytvořit a jak je dokážeme sladit s požadavky zemědělské výroby a lesního hospodářství.

Ing. Zdeněk NEVORÁNEK

Srnec a léto začátek říje a vábení. #Lovy srnčí zvěře, Pravidla lovu srnčí zvěře, Srnec, Vábení, Srnčí říje. Stávaniště a ochozy.

Pan srnec, mladý a krásný - před říjí

Srnce je v tomto období možné přivábit napodobením hlasu říjné srny, které se provádím pomocí speciální srnčí vábničky.

 Úspěšné bývá také napodobení hlasu odloženého srnčete, za kterým často přichází říjná srna a druhotně i srnec, který při ní stojí. Období bezprostředně následující po říji není již pro lov vhodné, jelikož srnci odpočívají a jejich pohybová aktivita je malá.

Teprve září obvykle přináší změnu tím, že po žních rychle mizí velké plochy krytiny i potravní možnosti, zvěř se shlukuje u zbývajících zdrojů, mění svoji denní i noční aktivitu a objevuje se opětovná pravidelnost ve využívání stávanišť a ochozů. Dochází také ke zklidnění vzájemných vztahů v populaci. To nám mimo jiné umožňuje úspěšně dokončit průběrný odstřel srnců v rámci první věkové třídy.

Obtížnější situace přetrvává po žních v oblastech, kde jsou ještě na stojato velké plochy kukuřice, které poskytují zvěři klid, kryt i paši.

V takových místech bývá naděje na úspěch větší pouze tam, kde tyto plochy sousedí s loukami, mezemi a remízky, kde má srnčí zvěř možnost krýt část svých potravních potřeb. Bohužel i na tato místa vychází za takřka úplné tmy.


#Lovy srnčí zvěře, Pravidla lovu srnčí zvěře, Srnec, Vábení, Srnčí říje, 

PŘEDŘÍJE. V této době honí srnec jak čiplenku, tak i starou srnu, ovšem bezvýsledně, což ho přivádí do nejvyššího stupně říjnosti #Srnec, Srnec v červnu, #Srnčí zvěř, Srnče, Lovy srnčí zvěře, Pravidla lovu srnčí zvěře

Srnec obecný - Capreolus capreolus - Prohlížejte ve zvětšení!

Přírodou je to tak účelně zařízeno, aby se v této přípravné době co nejvíce srnců kolem srny nashromáždilo a jen nejsilnější a nejzdatnější si vybojoval přístup k ní, po této přípravné době oplodnil a tím vytvořil záruku zdatného potomstva.

Srna toto prodělává v přípravné době, kterou bych nazval "předříjí". Srny se zmocní neklid, střídá i za dne místa, přestává pravidelně vycházet na obvyklou paši, paství se neklidně jistí často a bez příčiny a prchá před srncem, který k ní přiskakuje zváben její říjnou stopou. Ještě patrněji můžeme tento počátek říje pozorovat na srnci. Přestane pravidelně střídat, toulá se i ve dne po navětřených stopách srn, které sleduje větrníkem hluboko ve stopě jako pes barvář. A setkají-li se na těchto záletech dva srnci, honí silnější slabšího a dochází často k urputným potyčkám. Toto vzájemné honění spadá hlavně do doby přípravné - předříjné.

V této době honí srnec jak čiplenku, tak i starou srnu, ovšem bezvýsledně, což ho přivádí do nejvyššího stupně podráždění a říjnosti, domáhá se i násilně odměny své drsné lásky a v tu dobu slyšíme, jak trýzněná srna naříká. Často jsem se domníval, že srnec honí jen čiplenku a že jen tedy tato naříká, když jí srnec nutí "k vůli"a že srna starší se bez honění srnci poddá a naopak, že že ho pískáním vábí k sobě. Toto podle mého dlouholetého pozorování není správné.

Srna vábí srnce pískáním tehdy, když po uplynutí předříje se k ní srnec nepřidružil, což se stává hlavně tehdy, když je málo srnců a více srn. Píská pak i čiplenka z touhy po srnci. Tato vstupuje do říje o několik dnů dříve než starší srna, což je pochopitelné, protože není kojením srnčat zeslabena, která již kladla a tohoto roku srnčata vodí. Proto na začátku říje srnce honit hlavně čiplenky. Srnec také nepřinutí čiplenku ani starší srnu, ani štvaním, ani dorážením parůžky, aby ho přijaly. V pravý čas připustí i čiplenka srnce bez naříkání a naopak nepustí ho i stará srna, když přípravná doba ještě neuplynula a naříká jako čiplenka, byť i ne tak markantně, když na ni srnec prudce doráží.

Každý zkušený myslivec ihned pozná, honí-li srnec čiplenku nebo dospělou srnu. Čiplenka běží přímočaře v největší úzkosti, zatímco stará srna, která ví, o co jde, uniká srnci spíše hravě a v kruhu bystře odskakuje, když na ni srnec doráží nebo se složí.



#Srnec, Srnec v červnu, #Srnčí zvěř, Srnče, Lovy srnčí zvěře, Zvěřina a kuchyně myslivce, Srnčí říje, Pravidla lovu srnčí zvěře

V květnu až červnu srna klade jedno až tři srnčata. Rodí se s otevřenýma očima a po dvou týdnech je matka přestává kojit. #Srnčí zvěř, Srnče, Lovy srnčí zvěře, Pravidla lovu srnčí zvěře

Srna se srnčaty 

Nejzranitelnější je srnčí zvěř v období kladení mláďat, což je v květnu až červnu. V této době nebezpečí hrozí mláďatům hlavně od sekaček, které sečou obilí a trávu, ve které se mláďata schovávají.

O srnčí zvěři je tu více článků → třeba tady!


#Srnčí zvěř, Srnče, Lovy srnčí zvěře, Zvěřina a kuchyně myslivce, Srnčí guláš po myslivecku, Pravidla lovu srnčí zvěře

MŮJ SRNEC. Beru do ruky smrkový úlomek a vkládám ho srnci do svíráku. Asi čtvrt hodiny stojím u srnce s kloboukem na hrudi poslední stráž. Vítr na chvíli utichá...

Cesta je dlouhá, slunce je ještě vysoko nad obzorem. V duchu vzpomínám na bulkaře, kterého jsem ulovil dva dny před tím a na chvíle s tímto zážitkem spojené.

 Na louku vyskočil srnec.

 Cesta rychle ubíhá a za chvíli už stojím pod starým posedem na třech mohutných smrcích. Tyto smrky stojí uprostřed louky, která je obklopená lesem. 

Místo jako z pohádky. 

Usedám na posed a užívám si dění v přírodě. Odněkud zleva se ozývá typický zvuk káně, kolem se mihli dva hřivnáči, kteří usedli na jeden ze smrků na němž jsem seděl. Zřejmě tu netušili nečekaného návštěvníka.
Po chvíli vidím, jak se na rohu lesa hýbají větve. Že by vytloukal srnec? K mému překvapení na louku vyšla daněla a zřejmě její loňské daňče. Docela mě to překvapilo, protože daňčí zvěř se v naší honitbě vyskytuje jen zřídka a v tuto roční dobu je setkání s touto zvěří spíše náhodou. Daněla stála v pozdně odpoledním, planoucím, ostrém slunci a obezřetně sledovala situaci. Bohužel je dnes mým nepřítelem číslo jedna vítr a tak zanedlouho vidím danělu jak mizí do krytu lesa se vztyčenou kelkou, typickým znakem této zvěře, pokud se cítí v ohrožení. Sedím dál a ze zamyšlení mě vyvedl až dusot, který se blížil přímo ke mně.

 Na louku vyskočil srnec. Byl to nádherný asi tak pětiletý šesterák s krásným, černým bohatě perleným parožím. Srnec se stále otáčel zpět k lesu a jistil. Nechápal jsem. Přece mě nemůže cítit, vítr jde přímo od něj ke mně. Náhle z lesa vyskočil další srnec a šesteráka zahnal. Co to může být za soka, když před ním takový srnec utíká? Rychle beru dalekohled. Byl to nádherný srnec s mohutným a krátkým krkem, s barvou, která byla výrazně světlejší než barva šesteráka. Na hlavě se mu blýskaly pouze dvě špice, které značně převyšovaly jeho slecha. 

Srnec zcela určitě třetí věkové třídy. V hlavě mám velké dilema. Střílet nebo ne? Takový srnec se nevidí každý den a o tom jestli byl odstřelový nebylo pochyb. Na druhé straně jsem před dvěma dny ulovil bulkaře a nechtěl jsem po tak krátké době znovu střílet. Je pravda, že každý myslivec má přemýšlet a nejednat zbrkle. Jenže to se snadno řekne, ale když před vámi stojí takový srnec.! Než jsem si to rozmyslel, zvěř to řeší za mě a nenávratně mizí v houští. Louka je opět prázdná. Teď je ta pravá chvíle si to celé promyslet v klidu. Něco mi říká, že jsem udělal správně. Ono by to bylo moc jednoduché, přijít na posed a hned napoprvé ulovit takového srnce. Do tmy mi vyšli na louku ještě asi tři srny a dva srnci mladíci. Nicméně já byl v mysli stále se srncem, který mi nedával možnost, abych na něj zapomněl. Tma se začala pomalu rozprostírat nad loukami, a tak jsem se rozhodl dnešní čekanou ukončit. Vybíjím kulovnici a pomalu se vydávám na zpáteční cestu. 

.....ale když před vámi stojí takový srnec.! 

V místě, které se jmenuje U Kulového mostu se setkávám s bratrem. "Tak co?", zněla jeho první slova. Vše jsem mu vyprávěl. "Měl jsem střílet?" "Co myslíš?" "Měl!" Odpověď, kterou jsem vážně slyšet nechtěl, ačkoliv jsem ji čekal. Asi ano, ale vážně jsem nechtěl nic uspěchat. Vše si v klidu rozmyslím a zítra se sem opět určitě půjdu podívat.
Druhý den jsem se měl učit. Ale jak? Vůbec mi to do hlavy nelezlo. Jak se mám soustředit na počítání nějakých diferenciálních rovnic, když mám v revíru takového srnce! Nemohl jsem dočkat večera. Hodiny a minuty se vlekly strašně pomalu. Konečně je čas odjezdu. Bratra vysazuji dnes jinde a s upřímným popřáním dobrého lovu spěchám ke třem smrkům. Jdu raději o něco dříve, abych třeba srnce nezradil. Takový "starý pardál" bude jistě velice opatrný a nechci ponechat nic náhodě. Spěchám k posedu. Když jsem od něj asi sto padesát metrů, ztuhnu. Přímo před posedem je kus srnčího a pase se. Beru dalekohled, který mě ujišťuje, že je to srna. Uklidnil jsem divoce bijící srdce a pokračoval směrem k ní. Bohužel mi uštědřila ne moc příjemný koncert, který žádný myslivec neslyší rád. Je pod mrakem. Ani ptačí zpěv není takový jako včera. Vše je moc klidné, bez pohybu. Nicméně si neustále opakuji, že takový starý srnec bude mít stálé teritorium a že bude určitě někde poblíž. Na louku přihopkali dva ušáci. Bylo pěkné a příjemné pozorovat je při jejich dovádění. V rohu louky se náhle objevila rezavá skvrna. Je tu. Ale z prvního nadšení mě vyvedl můj dalekohled. Byl to asi tříletý nadějný šesterák a hned za ním vycházela srna. Pomalu se šeřilo a viditelnost se stále zhoršovala. V rohu louky jsem uviděl siluetu srnčí zvěře. 

Kde se tam vzala? Vůbec jsem neviděl jak přichází. Byl to srnec. Hlavu měl bílou, jako by ji měl zasněženou. Přečíst tohoto srnce znemožňovala přicházející tma. Žádný mladík to nebyl. Nicméně na jeho paroží jsem viděl výsadu. Určitě to nebyl ten můj. To byl špičák. To vím určitě.
Z dálky se ozval výstřel. Že by brácha? Bylo to tím směrem. Nebo ne? Najednou druhý výstřel. Vypadá to, že je to on. Co mohl střílet? Srnec to asi nebyl, protože už byla tma. Asi liška nebo prase. Vrnění kapsy, způsobené mým mobilem mi hned odpovědělo na mé otázky. Zpráva: "Přijeď k silážním jamám a vezmi baterku." Bylo mi jasné, že když chce baterku, tak to nebude jednoduché. Sedám do auta a jedu na dané místo. U silážních jam už stojí brácha s úsměvem na tváři a u nohou mu leží asi třicetikilový lončák. Druhého jsme dohledali až ráno s velkou pomocí Lovky, fenky německého krátkosrstého ohaře. 

Aspoň jeden z nás měl včera úspěch. Brácha střelil, ale co já? Co můj srnec? Dneska to půjdu zkusit znovu. Byl bych rád, kdyby tentokrát on popřál "Lovu zdar" mně. Večer opět usedám na tři smrky a s napětím čekám. Jakmile se z lesa vynoří rezavá postava srnčí zvěře, srdce mi skočí až do krku. Vždy to má ale stejný scénář - beru dalekohled a vidím, že je to srna, nebo jiný srnec. Ach jo, kde jsi? Tma opět zesiluje a poslední naděje mizí s bekáním srny, která mi přišla na vítr.
Ani další den jsem to vzdát nechtěl. Brácha jde se mnou, prý chce vidět toho srnce, který mi nedá spát. Bohužel to dopadlo tak, jako ve dnech předchozích. Srnčího jsme viděli dost, ale "můj srnec" nikde. "Běž to zkusit jinam, na jiný posed," říká Vašek. Proč ne? Další den usedám na posed nedaleko.

ale co můj srnec, kde může být? 

Pod posedem bublá potok a já v naději sleduji okraj lesa. Po minulých dnech už si nedávám moc šancí. Měl jsem pravdu. Opět nic. Tak to šlo téměř večer za večerem. Vystřídal jsem spoustu míst a zákoutí, kde by se mohl "můj srnec" zdržovat, ale vypadalo to, jako by se po něm slehla zem. Dny ubíhaly, zkoušky jsem měl již hotové. Začal jsem chodit i na ranní čekané, avšak po srnci nebylo ani nejmenší památky. Je pravda, že během té doby jsem zažil spoustu nevšedních mysliveckých zážitků a několik loveckých úspěchů, ale co můj srnec, kde může být? Tato otázka mě trápila dlouhou dobu. Už jsem se pomalu začal smiřovat s tím, že srnec už v naší honitbě není. Poslední naděje pro mě byla říje. Bohužel ve druhé půli července se mi naskytla pracovní nabídka v zahraničí, kterou jsem nemohl odmítnout. Vrátil jsem se druhého srpna. Ihned jsem se informoval od kolegy, jak probíhá srnčí říje. Když mi sdělil, že seděl poblíž tří smrků a při čekané na divočáky připískal starého světlého špičáka, krve by se ve mně nedořezal. Nestřílel prý jen proto, že čekal na divočáky. Je tu. Je to on. O tom jsem nepochyboval ani vteřinu. 

Večer sedím na posedu poblíž pšeničného lánu. Beru vábničku a jemně zapískám do okolí. V tom se začne rozrážet pšenice a přímo k posedu se řítí srnec jako mířená střela. Na hlavě vidím, že na parůžkách má výsady. Není to on. Srnec, asi tak tříletý šesterák, pobíhá okolo posedu, natahuje větrník a mlsně hledá říjící srnku. Asi po pěti minutách ho to však přestává bavit a odbíhá zpět do krytu. Tato čekaná také nepřinesla úspěch v podobě mého srnce. Alespoň ho vidět, klidně i v dálce... Bohužel, má přání vyslyšena nebyla.
Opět jsem chodil každý den do lesa a celou říji jsem podřídil jen a jen tomuto srnci. Bohužel on o mě zájem evidentně neměl. Už jsem byl zoufalý. Nicméně jsem se nevzdával. Když už mi nemá být souzený, tak ať má moje dušička klid, že jsem udělal vše, co jsem mohl.

 
Sedím opět na posedu u potoka. Vašek asi o tři sta metrů nade mnou. Viděl jsem několik kusů srnčího a téměř ve tmě proběhla v dálce po louce liška. Mnohem důležitější však bylo to, co mi řekl brácha. Viděl ho. Chodil mu okolo posedu ve vzdálenosti asi padesáti metrů. Podle popisu to byl on. Já věděl, že chvíle našeho setkání se blíží. Důležité bylo, že tu stále je, a že ho říje nezavála někam jinam. Ráno sedím na posedu, kde byl včera Vašek. Bohužel, žádné překvapení se nekonalo. Slézám z posedu a postupuji šoulákem dolů na louky ke třem smrkům. Zastavil mě dusot a charakteristické frkání srny. Blížila se mým směrem, pronásledovaná srncem. V dalekohledu obeznávám špičáka, ale tentokrát jsem byl nezvykle klidný. Měl tenký, dlouhý krk, kratší paroží. Byl to velice nadějný roční srnec. Tak zase nic.
Posed v této lokalitě - U Zelené boudy jsem navštívil ještě několikrát. Nicméně říje už pomalu končila, srnci už na pískání téměř nereagovali. Jen tu a tam ještě nějaký mladík přiběhl v domnění, že zde nalezne nějakou nezadanou nevěstu. 

Že by liška? Beru dalekohled. Srnec.

Na kalendáři se objevilo datum devátého srpna. Od rána vytrvale prší. Dneska je asi s večerní čekanou konec. Nicméně naděje umírá poslední. A opravdu. Po obědě se vyjasňuje a vysvitá slunce. Večer opět sedám do auta a stavuji se pro bráchu. Ten nebyl kupodivu připraven, nebyl oblečen. "Co je? Ty dneska nejdeš?" "Nejdu, jsem dneska nějak utahaný". Popřál mi Lovu zdar a já vyrazil do revíru sám. Byl krásný podvečer, foukal mírný vánek, v trávě se třpytily kapky deště, kterými prosvítaly sluneční paprsky. Kapky vody se kutálely po tvrdých bukových listech. Ptáci zpívali nejrůznější melodie.
Auto jsem zaparkoval na tradičním místě. Beru kulovnici, dalekohled a jdu asi kilometr po cestě mezi lesem a poli. Opět se mi naskytl pohled na zelené džbánské louky. Dnes jsem si chtěl jít stoupnout k malé loučce nedaleko tří smrků. Jdu prostředkem louky a vycházím nad terénní vlnu, která tvoří výrazný přírodní prvek tohoto místa. Co to tam je rezavého? Že by liška? Beru dalekohled. Srnec. Leží si na louce jako by nic. Strnul jsem. Teď to bylo opravdové. Je to on! Poznal jsem ho ve vteřině a to i přesto, že byl ode mne asi tak dvě stě metrů. Srdce se mi rozbušilo tak, že bych ze sebe nevykoktal ani hlásku. Vždyť je to naše druhé setkání. Co teď? Pomalu se vzpamatovávám. Srnec nadále majestátně leží a kolem něho se popásá srna. Vracím se zpět přikrčen a pokouším se mu nadejít lesem. Opatrně našlapuji. Připadá mi, že každý krok je slyšet na míle daleko. Každou větvičku překračuji a v duši doufám, že tam srnec vydrží. Čím více se přibližuji, tím více jsem nervózní. Přicházím na malou mýtinku a dále se musím plížit. Zoufalá situace si vyžaduje zoufalé činy. 

Doplazím se až na její okraj a opatrně rozhrnuji trávu. Chvíle napětí. Srnec nikde. To snad ne! Vždyť jsem si dával takový pozor. Po chvíli vidím hlavu srny na kraji pšeničného lánu, asi osmdesát metrů od mého stanoviště. Po chvíli se tam objeví i hlava mého srnce, ale byla vidět jen slecha a jeho typické parůžky. K mému překvapení však po chvíli odchází pšenicí směrem ode mne. Jen srna tam zůstala. Nedalo se nic dělat. Celý večer jsem vydržel ležet pod smrkovou větví na kraji mýtinky. Vítr se proháněl ve vršcích stromů a mně se hlavou honily nejrůznější myšlenky. Asi po dvou hodinách se začalo šeřit a naděje se pomalu rozplývaly. Když jsem náhle v šeru uviděl, jak se pšenicí prodírá srnčí hlava. Byl to srnec, ale jestli špičák, to jsem si jistý nebyl. Přibližoval se velice pomalu. Tma narůstala. Něco mi říkalo, že je to on, pomalu vyšel na louku asi ve vzdálenosti sto dvaceti metrů. 

Podle postavy je to můj srnec. Ujistil jsem se, že to tak skutečně je. Kulovnici mám opřenou o dalekohled, srnce v kříži. S ranou stále vyčkávám. Ve vzdálenosti asi sta metrů se zastavil a to už byla poměrně velká tma. Začal jistit směrem ke mně. Musím si pospíšit, uvědomuji si. Vždyť naše třetí setkání se už nemusí konat. Kříž mu umisťuji na hruď a s krátkým a upřímným slovem "promiň" lehce tisknu spoušť. Burácející výstřel na okamžik přehlušil kouzlo přicházející noci. Srnec zůstává ležet ve voňavé trávě, v té, která mu během jeho dlouhého života byla mnohokrát zdrojem potravy, v té, která mu byla úkrytem před dotěrnými komáry. Teď v ní bezmocně leží a jeho život pomalu vyprchává z mohutného těla. Čekám asi čtvrt hodiny a pomalu jdu k němu. Po třiceti šesti čekaných, věnovaných tomuto srnci, konečně přišla ta chvíle. Chvíle, na kterou každý myslivec čeká. Beru jeho šedou hlavu do svých dlaní a mám zvlhlé oči. Na jednu stranu jsem velice šťastný, na druhou jsem si vědom, že končí velký příběh, příběh myslivce a srnce. Už nikdy nebudu s napětím čekat jeho příchod.
Beru do ruky smrkový úlomek a vkládám ho srnci do svíráku. Asi čtvrt hodiny stojím u srnce s kloboukem na hrudi poslední stráž. Vítr na chvíli utichá, jako by i samotná příroda se loučila s jedním ze svých tvorů, kterého jsem násilně vyrval z jejího lůna. Tma se již spustila na zem a těsně nad lesem vyšel z prořídlých oblaků měsíc. Děkuji svatém Hubertovi za zážitek a v myšlenkách si přehrávám celý příběh spjatý s tímto srncem.

Myslivost.cz

#Lovy srnčí zvěře, Srnčí zvěř, Srnec, Pravidla lovu srnčí zvěře, Lovu zdar!, Způsoby lovu a historie.

Dobře založení srnci v prvním roce života právě shodili svoje dětské paličky a vývoj trofejí, které budou nosit v době lovu u nich teprve začíná. #Lovy srnčí zvěře, Srnec, Srnčí zvěř, Srnec v červnu, Pravidla lovu srnčí zvěře.

Mladý srnec

Srnčí zvěř pro mnoho honiteb představuje hlavní druh lovné zvěře, který představuje pravděpodobně nejpřístupnější způsob mysliveckého vyžití.

K tomu nutno ještě připočíst kvalitní trofej, která je jedinečná především pro svojí obrovskou tvarovou různorodost.

Zamyslíme-li se nad těmito skutečnostmi, snadno pochopíme přímo magický význam 16. května pro život většiny aktivních myslivců.

Srnec obecný se dnes loví výhradně individuálními způsoby lovu na čekané a šoulačce za použití kulové zbraně. Zcela zvláštní kategorii lovu srnčí zvěře představuje lov vábením.

Srnčí zvěř není příliš vitální a k jejímu odstřelu lze úspěšně použít celou škálu kulových ráží, včetně ráží menších, jakou je např. .222 Rem. Vzhledem ke specifickým vlastnostem jednotlivých ráží je nutné dopředu dobře uvážit jejich ranivost a u silnějších případnou možnost rozsáhlejšího poškozování zvěřiny. Volbu ráže je pochopitelně potřeba také přizpůsobit konkrétním podmínkám lovu a vzdálenosti na kterou střílíme.

Místy nejčastějšího setkání se srnčí zvěří jsou její ochozy, okraje úkrytů, v lesích travnaté paseky, keře maliníku, hroznatého bezu, v zimním období pak s oblibou vyhledává ostružinové porosty. V důsledku zcelování zemědělských ploch se poněkud odlišným způsobem života vyčlenila tzv. "polní" srnčí zvěř, která se po většinu roku zdržuje v bezpečném a přehledném prostoru uprostřed intenzivně obhospodařovaných lánů a její lov vyžaduje značnou dávku trpělivosti.

Lov srnčí zvěře vychází zejména z pohybové aktivity vázané na uspokojování potravních požadavků. Běžně se udává, že srnčí zvěř dodržuje během dne 8-12 cyklů, což ovšem dnes nemusí být zcela pravdou. Častým znepokojováním, zejména v období intenzivních prací v poli i lese a vyrušováním prostřednictvím turistického ruchu, se počet těchto cyklů může snížit na 3-4. Zvěř si však téměř vždy zachovává velmi výrazné potravní periody ranní a večerní.

Za zmínku stojí také perioda dopolední, která se nejčastěji umisťuje do období okolo 11 hodiny. Osobně znám myslivce, kteří upřednostňují čekanou na srnce právě v této denní době. Místy pro čekání (ale i opatrné šoulačky) v dopoledních hodinách bývají slunné lesní paseky, okraje luk, lánů pícnin či obilovin, kde srnčí zvěř nachází dostatek klidu a krytiny spolu se žádanou potravou. Nutno mít vždy na paměti, že zvěř není v této denní době příliš aktivní, spíše pouze povstává z lože, popochází, postává, bere paši a znovu zalehává. Ideální jsou proto čekání zejména na vysokých posedech či terénních nerovnostech poskytujících dobrý výhled do okolní krytiny.

Srnčí zvěř ve skoku

Úspěch vedoucí k úspěšnému lovu může být samozřejmě dílem náhody, kdy se nám podaří ulovit srnce již v rámci prvního vzájemného setkání. Tak bývají uloveni nejčastěji srnci dosud neznámí nebo ti, kteří se do revíru náhodně zatoulali. Ve většině případů se však musíme spolehnout především na dokonalé obeznání srnčí zvěře předcházející před samotným lovem.

Mezi nejvýraznější pobytové znaky srnčí zvěře patří pochopitelně pravidelné ochozy a stopy zanechané zvěří ve sněhu nebo měkkém podkladu. Na přítomnost, ale i pohlaví či věk srnčí zvěře, lze také usuzovat na základě loží, výtlučků či hrabánků, ukládaného trusu a ždímání zvěře.
Srnčí stopa je dostatečně známá, tvořená při klidné chůzi pouze dvěma sevřenými spárky, hrázky mají lehce prohnuté okraje. Srnec zanechává ve stopě spíše srdcovitý a srna vejčitý otisk, i když rozeznání pohlaví podle stop je problematické. Na pohlaví srny lze spíše usuzovat ze současné přítomnosti dalších stop menšího rozměru zanechaných v souběžných stopních drahách srnčaty.

Podle stáří a vyspělosti kusu měří délka šlépěje od 3 do 5 cm na délku a 1,9-3,5 cm na šířku. Délka kroku je od 35 do 45 cm, šířka rozkroku od 5 do 16 cm. Stopa má tvar dvojotisků, kdy zadní šlépěje jsou uloženy do předních. Na pohlaví lze usuzovat také podle šířky rozkroku, protože stejně starý srnec má širší rozkrok než srna.

Rozdílná stopa vzniká při úprku, kdy se srnčí pohybuje dlouhými skoky, zadní běhy jsou kladeny před přední a všechny čtyři otisky jsou samostatné. Spárky jsou ve špičkách rozevřené, doplněné otiskem paspárků. Paspárky se otiskují rovněž v hlubokém sněhu nebo bahnitém podkladu.

Trus neprozradí pohlaví tvarem, ale leží-li za rzí, pochází od srnce, srna ždímá rez i odkládá trus na totéž místo. Rozměry trusu jsou okolo 1 cm, barva tmavohnědá až černá, v zimě jde o samostatné válečky s oblým čelem a komolou špičkou na straně opačné, v létě se jedná o hrudky složené z několika kousků.

K pobytovým znamením teritoriálních srnců patří výtlučky na slabších kmíncích stromů, prutech i pevných stoncích bylin a hrabánky. Při této aktivitě otírá srnec výměšky pachových žláz a vyznačuje tak hranice svého teritoria, které čas od času obchází. Toho poznatku lze také poměrně úspěšně využít při vlastním lovu. Traduje se rovněž, že mladší srnci vytloukají na silnějších prutech než srnci starší, osobně jsem však k této poučce poněkud skeptický. Na základě své zkušenosti bych si spíš dovolil tvrdit, že na mladší věk srnce ukazuje větší počet a rozsah výtlučků, včetně stupně destrukce poškozené rostliny. Obzvláště srnci druhé věkové třídy bývají natolik temperamentní, že až vylamují či přelamují jednotlivé stromky a doslova převracejí na zemi ležící klest, větší ulámané větve či smrkové vrchy.

Pro vlastní obeznání srnčí zvěře má značný význam období začínající poměrně dlouho před vlastním odstřelem. S touto činností lze začít v podstatě již v rámci únorových obchůzek honitby v okamžicích, kdy dochází k prvním výraznějším předjarním oblevám. Srnčí přestává být silně závislé na bezprostřední blízkosti krmných zařízení, rozchází se postupně po honitbě a vyhledává zejména jižní, dobře osluněné partie. Po zimním období je rovněž poměrně klidné, déle drží v loži, umožňuje dobré přišoulání a pozdě se dává na úprk. Nejlépe tak lze obeznat zejména početní a zdravotní stav populace na konci zimy, ale většina srnců má již v určité fázi vývoje také trofej.

Zejména dobře se v tomto období vyhledávají srnci s abnormálními, nepravidelnými a raritními trofejemi. Rád bych ale upozornil na častá zklamání vznikající při takto časném obeznání srnců první věkové třídy. Musíme si totiž uvědomit, že dobře založení srnci v prvním roce života právě shodili svoje dětské paličky a vývoj trofejí, které budou nosit v době lovu u nich teprve začíná. Do začátku června, kdy budou tito srnci vytloukat, se jejich obraz až dramaticky změní !

Nezapomínejme také, že srnčí zvěř obeznaná na konci zimy není v žádném případě na svém definitivním stávaništi. Její obeznání nám však ukazuje na její přítomnost v honitbě a svým způsobem nám v kombinaci se znalostí místních podmínek napovídá, kam se v následujícím období přesune za potravní nabídkou. Výjimku zde tvoří určité malé procento srnců, kteří zůstávají dle mé zkušenosti pevně věrni svým klidným lesním stávaništím a prakticky je neopouští.

Především potravní nabídka je limitujícím faktorem pro výskyt srnčí zvěře na přelomu zimního a jarního období, kdy se začíná zdržovat v blízkosti polí a luk s dostatkem kvalitní paše, začíná využívat pravidelné ochozy, stálou krytinu a v klidných místech dodržuje pravidelný režim. V průběhu dubna se také objevují hojnější výtlučky, když se srnci začínají zbavovat lýka na paroží. Tato situace vydrží prakticky až do prvních dnů odstřelu. Teprve s postupujícím rozvojem vegetace a zvětšením rozsahu vhodné krytiny, který vrcholící prudkým nárůstem řepky olejky, lučních travin a kukuřice, se část srnčí populace opětovně přesouvá.

Ve znamení prudkého nárůstu úkrytových možností je především měsíc červen. K tomu se navíc připojuje pozvolný narůst teritoriální nervozity srnců, projevovaný častějším hrabánkováním, strouháním a pronásledováním mladších jedinců. V letním období dokáží také výrazně narušit přirozenou biologii zvěře zemědělské a lesní práce, turistika, sport a sběr plodů. Zcela specifické změny pak přináší období říje, která dokáže naprosto převrátit všechna dosud platná pravidla.

Prakticky nejvhodnější dobou pro předběžné a "jisté" obeznání srnce je měsíc květen. Srnčí zvěř je klidná, po zimě se ještě intenzivně paství a nedochází již k výrazným změnám potravní nabídky. Srnci tak zůstávají poměrně věrni svým stávaništím. Dobrý pozor však musíme v tomto období dát především na opětovné necitelné zrazení vyhlédnutého srnce, které může mít za následek totální změnu jeho návyků ! Počátek doby lovu je jinak poměrně úspěšným obdobím, kdy příliš nerozhoduje zvolený způsob lovu, spíš naše předchozí pečlivost. Máme-li na vhodných místech připraven vhodně zvolený úkryt, vybudovanou záštitu nebo posed a dobře prometené přístupové šouláky, nebývá problém přečteného srnce brzy také složit.

Na tomto místě se však musím ještě pozastavit nad otázkou vlastního časového harmonogramu odstřelu srnčí zvěře, na který panují různé názory. Někdo dává přednost lovu právě v tomto období, jiní loví raději v průběhu léta a uznávají staré pravidlo, že srnec se má lovit v "červeném kabátě".

Faktem je, že v jarních měsících by se lov měl omezit na vyřazení pro chov nevhodných mladých a dospívajících jedinců, sanitární odlovy a dospělé trofejové kusy lovit až na výjimky později. Léto však s sebou přináší celou řadu výše naznačených problémů a nejmladší jedinci jsou navíc nuceni pod sílícím teritoriálním tlakem ustupovat trvale do rozsáhlejších krytin, kde se stávají pro lov nedostupnými. Velkou chybou by také bylo ponechat na počátku odstřelu v honitbě obeznané vysloveně přestárlé srnce a škůdníky, kteří se díky bohatým životním zkušenostem dokáží po prvních ranách na zbytek sezóny mistrně "vytratit".

Srna se srnčaty

 Pro úplnost snad jen připomenu, že srnce je v tomto období možné přivábit napodobením hlasu říjné srny, které se provádím pomocí speciální srnčí vábničky, zkušení myslivci mohou používat lístek trávy nebo proužek bukového listu. Úspěšné bývá také napodobení hlasu odloženého srnčete, za kterým často přichází rujná srna a druhotně i srnec, který při ní stojí. Období bezprostředně následující po říji není již pro lov vhodné, jelikož srnci odpočívají a jejich pohybová aktivita je malá.

Teprve září obvykle přináší změnu tím, že po žních rychle mizí velké plochy krytiny i potravní možnosti, zvěř se shlukuje u zbývajících zdrojů, mění svoji denní i noční aktivitu a objevuje se opětovná pravidelnost ve využívání stávanišť a ochozů. Dochází také ke zklidnění vzájemných vztahů v populaci. To nám mimo jiné umožňuje úspěšně dokončit plánovaný průběrný odstřel srnců v rámci první věkové třídy.

Obtížnější situace přetrvává po žních v oblastech, kde jsou ještě na stojato velké plochy kukuřice, které poskytují zvěři klid, kryt i paši. V takových místech bývá naděje na úspěch větší pouze tam, kde tyto plochy sousedí s loukami, mezemi a remízky, kde má srnčí zvěř možnost krýt část svých potravních potřeb. Bohužel i na tato místa vychází za takřka úplné tmy. Nelze-li zjistit předem místo pohybu zvěře podle stop, čekáme nejprve v rohu lánu, odkud můžeme kontrolovat obě strany porostu. Větší pozornost věnujeme pochopitelně tomu, který skýtá již zmíněné potravní možnosti. Je-li reliéf kukuřičného lánu zvlněný, vychází srnci s oblibou nejhlubšími sníženinami, nejsou-li ovšem zabahněná. Oblíbeným ochozem je i takové místo, kde je kukuřice nižší po jarních záplavách nebo po přehnojení a která skýtají zvěři dobrý rozhled.

Po žních se stávají oblíbeným místem pobytu srnců také brambořiště, obzvláště, nabízí-li dobrý výběr plevelů. Porost natě skýtá až do postřiku před sklizní srncům dobrý kryt i rozhled a přiblížení je možné pouze s dobrým větrem. Stejně oblíbené jsou v této době u srnčí zvěře také porosty lnu, z nezemědělských porostů pak vrbiny a rákosiny kolem vodních ploch.

Měsícem září odstřel srnců dle platné legislativy končí. Nesmíme tím však zapomínat, že nás v následujících měsících čeká mnohem důležitější část chovatelských selektivních zásahů - odstřel zvěře holé. Mějme na paměti, že již samotné září a první polovina října jsou tím nejvhodnějším obdobím pro splnění těchto úkolů. Bylo by proto velkou chybou zapomínat v honbě za poslední srnčí trofejí na základní povinnosti dobrého hospodáře !

Lov srnčí zvěře nám také poskytuje širou škálu možností pro rozvoj a uplatnění našich bohatých mysliveckých tradic. Naprostou samozřejmostí by proto měla být úcta vůči živé i složené zvěři, etické chování střelce i doprovodu, střelba na mysliveckou vzdálenost, obeznání nástřelu i v případě evidentně chybených ran, použití zálomků, důsledný dosled za použití loveckého psa, ošetření zvěřiny, tradice úlomku, posledního hryzu, používání loveckých hlaholů, slavnostní akt pasování na lovce srnčí zvěře a pečlivá úprava trofejí.

Srnčí zvěř poskytuje kromě klasické trofeje, kterou je paroží na preparované lebce, nebo celá preparovaná hlava s krkem, také poměrně vzácné kelce. Ty často vězí pouze v masité tkáni patra a při preparaci se přehlédnou. Pravidelně je lovci opomíjena poměrně častá trofej, kterou lze získat také ze zvěře holé a tou je hubertka.

Srnčí zvěř, která je označována za naši nejkrásnější zvěř, se dobře přizpůsobila změněným životním podmínkám v kulturní krajině, o čemž svědčí vysoké stavy z počátku devadesátých let. V následujícím období však mnohde doplatila na změny vlastnických a nájemních vztahů, které se odrazily v časté rozdrobenosti honebních ploch, nevhodném uspořádání hranic, ve zhoršených sousedských vztazích mezi jednotlivými uživateli honiteb i v tlaku vyvolaném potřebou minimalizace škod na lesních kulturách. 

Je asi nejvíce postižena také rozmáhajícím se pytláctvím. 

#Lovy srnčí zvěře, Srnec, Srnče, Srnčí zvěř, Srnec Škůdník, Srnec v červnu, Pravidla lovu srnčí zvěře,