 |
| Právě se odrazila ke skoku srna u obilí |
Život ve společenství
Chování zvěře žijící ve skupinách se projevuje pospolitostí a schopností vzájemného napodobování.
Skupinové soužití zvěře, zvláště v případě spárkaté zvěře, přináší členům skupiny řadu výhod. Ve skupině mohou různí jedinci sledovat současně nebezpečí přicházející z různých stran, jednotlivec sám není schopen soustavně sledovat celé okolí. Na skupinu zvěře je pro predátora obtížnější uskutečnit překvapivý útok, protože jej může objevit kterýkoliv z většího počtu jedinců. Skupina zajišťuje snáze svou bezpečnost především tím způsobem, že při jakémkoliv zaznamenání nebezpečí některým z příslušníků skupiny, jsou varováni všichni ostatní.
Například srna pasoucí se ve skupině může i s hlavou u země snadno koutkem oka sledovat obřitek některého z okolních jedinců a okamžitě reagovat zvýšením pozornosti při náhlém zježení chlupů na obřitku souseda. Uplatňuje se i reakce, kdy jedinec, který spatří druhého člena skupiny s roztaženými chlupy na obřitku, reaguje stejným způsobem jako on, i když sám nebezpečí nezaznamenal.
Zvěř žijící ve skupinách má také relativně menší tzv. útěkovou vzdálenost než zvěř žijící individuálně.
Díky vzájemnému varování ve skupině si může jedinec dovolit být na chvíli nepozorný. U větší skupiny věnuje každý jednotlivec méně času ostraze, takže mu zbývá více času na ostatní aktivity, zejména na shánění a příjem potravy. Ovšem stádně žijící druhy nereagují příliš na varování mladého, nezkušeného jedince. Na tentýž signalizační projev staršího, zkušeného jedince (zejména vůdce tlupy) reagují ale intenzivně. Někdy se mladý jedinec může před zdánlivým nebezpečím dát i na útěk, ale když vidí, že jej ostatní členové stáda nenásledují, tak se ke skupině záhy vrací.
Každý člen tlupy se také často přizpůsobuje chování ostatních, dochází k tzv. přenášení nálady. Například se jedná o shodné reakce při pastvě, zívání, protahování se, močení a kálení nebo jištění. Přenášení nálady se tedy projevuje hromadným útěkem, masovým komfortním chováním, hlasovými projevy (skupinové vytí), jednotným zalehnutím k odpočinku, bojovým nebo loveckým i sexuálním naladěním. Také současným přijímáním potravy či pitím. Impulsem k přenesení nálady mohou být nejen zrakové a sluchové, ale i čichové podněty navozené jednotlivými členy stáda. Vzájemné skupinové podněcování k téže činnosti je patrné především při konzumaci potravy. Již pouhé zvuky navozované při žraní, podnítí i nasycené jedince skupiny k dalšímu, byť i omezenému příjmu potravy.
 |
| Srna u vody |
V některých případech (kamzík), může docházet i k tomu, že jeden nebo více členů skupiny hlídkuje, aby se ostatní mohli v klidu popásat. Ovšem u druhů, kde jeden člen skupiny drží stráž, se musí hlídkující jedinec někdy domáhat vystřídání šťoucháním do jiného odpočívajícího, nepasoucího se jedince. Čím větší je skupina spárkaté zvěře, tím méně je napadána šelmami, neboť ty raději útočí na menší seskupení. Z velké skupiny je pro predátora také složitější oddělit jednoho jejího člena jako kořist.
Obecně se jedinci ve stádě navzájem rozlišují podle individuálního pachu, vzhledu i hlasu. Stádo, pokud je rozehnáno, jeho členové nepokračují v žádné jiné činnosti, pokud nejsou znovu pohromadě. Jejich snahou je nejdříve se najít a pak se teprve zabývat čímkoliv jiným. Zraněný jedinec se obvykle dříve nebo později oddělí od tlupy. Zraněná mláďata však následují matku až do úplného konce.
Skupinově žijící druhy zvěře mají podstatně bohatší škálu a intenzivnější projevy zvukové i vizuální komunikace než druhy žijící individuálně. Další předností skupinového života je využívání schopností a znalostí nejzkušenějších jedinců ostatními příslušníky skupiny, kteří se řídí jejich chováním a reakcemi.
Jinou předností je společný odchov mláďat u některých druhů spárkaté zvěře (např. turovití), který se může projevit dokonce i adopcí osiřelých mláďat (kamzík, divočák). Mláďata skupinově žijících druhů zvěře mohou získávat potřebné informace nejen od svých rodičů, ale i od jiných dospělých jedinců a mláďat jiných matek.
Zvěř žijící v otevřeném (stepním) terénu s menšími krytovými možnostmi má větší sklon vytvářet společenstva než ty druhy, které se zdržují převážně v lesním prostředí (a to i v rámci téhož druhu, například u polní srnčí zvěře). Ke srocování do skupin táhne přechodně osamocené jedince snaha po ukojení sociálního pudu. Například spatření většího počtu jedinců vlastního druhu za plotem obory vyvolá u volně žijícího jedince jdoucího kolem snahu, aby se k nim dobrovolně připojil, a to i přes strach před člověkem.
Na tom je založen princip záběhů a záskoků v oborním plotu, kde není využíváno jako lákadlo nabídka potravy, ale kontakt se skupinou stádně žijících jedinců téhož druhu. U zvěře žijící ve skupinách navozuje výraznou stresovou situaci a tím i zvýšenou ostražitost poranění některého jedince z tlupy (nikoliv však v případě přežvýkavců jeho zabití na místě).
#Srnčí zvěř, Pravidla lovu srnčí zvěře, #Lovecké stezky, Myslivec a zvuky v přírodě, Instinkty a pudy
Zdroj: RNDr Vojtěch Škaloud, sociální sítě, vybrané kapitoly ze zoologie zvěře
