 |
| Daněk |
Netrpělivě jsem čekal na ukončení lovecké sezóny,
abych se posledním lovcům nepletl při lovu v jejich honitbách. Je po polovině ledna, doba lovu vysoké zvěře skončila.
Po domluvě s kamarádem – lesníkem se jdu podívat k seníku na zvěř, budu-li mít to štěstí a nějakou alespoň zahlédnu. Dnes jdu k seníku již po čtvrté. V noci napadl čerstvý sníh a lesní cesta, po které jdu k seníku, svítí bělobou, stejně jako v porostech na levé i pravé straně. Protože je téměř bezvětří, sníh zůstává i na suchých větvičkách, zbylých v porostech na kmenech smrků.
V porostu je tím nezvyklé světlo. Koruny smrků jsou obaleny starými vrstvami sněhu, který na nich ulpěl před několika dny a na větvích namrzl a jeho váhou větve přimyká téměř ke kmenům. Pod váhou sněhu se každou chvílí ozve silné prasknutí některého z kmenů, jako by se měl právě zlomit. Dovedu si představit, jak by vše dopadlo, kdyby začal foukat silný vítr, nebo dokonce vichřice.
Přicházím k seníku. Moc stop jelení zvěře nevidím, ale je to tím, že stopy jsou zapadány čerstvým sněhem. Odkládám věci a vcházím do seníku, abych naházel nové seno do jeslí, z předešlého krmení v jeslích nezbylo nic. Je mínus osm, a tak se prací trochu rozehřívám.
Konečně jsou jesle naplněny voňavým senem. Obcházím seník na druhou stranu, abych ještě přikrmil zvěř řepou a drceným obilím. Řepu a pak i drcené obilí nedávám do koryt, ale pohazuji a usypávám do starého smrkového porostu blíž a blíž k místu, kde se chci ukrýt. Beru si mé věci a do náruče seno a to ještě cestou k úkrytu pohazuji k řepě, jako návnadu, abych zvěř nalákal co nejblíže k sobě. Je to takový malý „podraz“ na zvěř, ale fungující, jak jsem v minulých dnech a letech zjistil.
Naštěstí počal foukat východní větřík, sice takový mrazící, ale zajišťující, že mne zvěř nenavětří. Rychle se zamaskovávám maskovací sítí, protože v protějších houštinách již vidím koloucha, který pečlivě sleduje prostor seníku. Ale to jsou na „návnadě“ již první hosté. Sojky, brhlíci, strakapoud a sýkorky. Brhlíci a sýkory se na hromádkách nezdrží, vždy berou do zobáků co nejvíce potravy a vylétají do korun smrků. Strakapoud sedí u jedné hromádky a hltavě polyká. Nejchamtivější jsou sojky, které se toho snaží nabrat do zobáků co nejvíce a pak se soustem vylétnout na nějakou suchou větev. Zvlášť se jim to nedaří, a tak jsou nervózní a napadají jedna druhou. Jak se ta ptačí havěť tak rychle slétla na místě je pro mne záhadou, pravděpodobně zjistila můj pohyb a tak se slétla zjistit, co jí bylo připraveno dobrého.
Smůla je v tom, že je nemohu fotografovat, protože mě v tom brání pařezy, popadané větve a zvlněný terén. Kolouch se vydává pomalým krokem k seníku, pozoruje, sleduje a větří. To jsou na okraji houštiny již i laně a pomalu následují koloucha. K mé smůle jdou za seník k jeslím se senem, takže na zvěř nevidím. Až po nějaké chvíli vychází kolouch zpoza seníku a naráží na mé stopy. A zřejmě po zkušenostech z předcházejících dnů na stopě nedůvěřivě nejistí, ale sleduje stopu, až nachází první hromádku návnady.
Je čtrnáct hodin. Vzápětí vycházejí i laně a když vidí koloucha, jak si dopřává, rozbíhají se k němu a každá se snaží obsadit místo u některé z hromádek obilí nebo řepy. Ale to již přichází další zvěř, bez sledování a větření a hrne se ke zvěři přede mnou. Nastávají drobné šarvátky u hromádek obilí a boj o řepu, která je „na kost“ zmrzlá.
Kolouši ustupují laním a čekají na vhodnou příležitost se na hromádce přiživit. Sejdou li se dvě bojovné laně, stoupnou si na zadní běhy a buší do sebe přednímu běhy. Přitom málem praskají kosti a je to pro mne docela nepříjemný zvuk, jak se tlučou běhy přes běhy. Mám to dění dvacet až třicet metrů před sebou, takže vše dobře slyším a vidím, dokonce zvěř zřetelně cítím, protože větřík vane od zvěře ke mně.
Na cvakání uzávěrky foťáku zvěř reagovala jen z počátku ale ne úprkem, ale tím, že sledovala místo, kde jsem ukryt. Je to zajímavý pocit, když mne z tak malé vzdálenosti pozoruje bezpočet párů očí. Postupně zvěř již nijak na foťák nereaguje, i když zcela bezpečně o mé přítomnosti musí vědět.
Jsem do fotografování tak zabrán, že nevnímám, co se děje v mém okolí. Ve vzdálenosti, ani ne deset metrů ode mne, přibíhá další zvěř. Je to jiná tlupa. Míjí mne bez povšimnutí, až na jednoho jelena, dvanácteráka. Zastavuje se na mé úrovni a sleduje ten podivný předmět před sebou, tedy maskovací síť, za kterou jsem ukryt. Nemohu jej fotografovat, je moc blízko. Světla má od pozorování vypoulená, až mám obavu, že mu snad vypadnou. Zřetelně slyším, jak se nadechuje a vydechuje, větrník zkroucený, jako by se šklebil. Snaží se čichem zjistit, zda ten předmět není nebezpečný. Ale asi po půl minutě zjišťuje, že není a přidává se k ostatní zvěři.
Mám tak před sebou holou zvěř s kolouchy a osm jelenů. Ti to mají se sběrem návnady nejlehčí, protože když zvěř nechce do hromádky odstoupit, strčí do ní parohy a má místo volné. Když se setkají dva jeleni, odehraje se ústup bez nějakého konfliktu. Jen se několikrát stalo, že když nechce jelen od hromádky dobrovolně odstoupit, přicházející jelen prudce skloní hlavu, parožím proti hodujícímu jelenovi a ten dobrovolně odskakuje.
Docela legračně působí, vezme-li si laň nebo jelen do svíráku řepu a snaží se z toho zmrzlého kusu něco ukousnout. Ve svíráku si řepu přehazují jako „horký brambor“ a přitom pozorují místo, kde jsem ukryt.
Jako poslední na místo přišel jelen sika japonský. Pobíhá sem a tam, ve snaze najít kousek sousta. Je to takový malý čertík Bertík. Černý, jako uhel, špičáček, parohy, dá-li se to tak nazvat, do poloviny slechů. Ve své činnosti je neúnavný a občas se mu povede nějaké sousto doslova ukrást. Je takovou třešničkou na dortu.
Ani sojky, brhlíci a sýkory se nevzdávají a jakmile mají sebemenší příležitost, vždy nějaké sousto zhltnou. Postupně se drobné šarvátky vytrácejí, úměrně s ubývající návnadou. Vše se mění na pobíhání zvěře z místa na místo a hledání, zda náhodou něco ještě nezbylo. Nezbylo. Zmizely i hromádky sena, které jsem poházel kolem řepy.
Zvěř postupně odchází do protějších houštin. Bez spěchu, rozvážně. Teprve nyní si uvědomuji, že slunce již zapadlo a ozařuje již jen vrcholky smrků. Také se citelně ochladilo, což poznávám podle toho, jak se mě mráz vkrádá k tělu a jak mne zebou nohy. Pomalu balím své věci a přitom zjišťuji, že mám v batohu termosku s horkým čajem. Upíjím jej a cítím, jak tělo doslova pookřálo. Když byla zvěř přede mnou, nebyl na čaj čas. Také nespěchám. Dopíjím čaj a vydávám se ztemnělým lesem na zpáteční cestu. Byl to krásný den, naplněný krásnými zážitky.
U seníku se odehrávají i malé tragédie. Lesník, když zakrmoval zvěř, nalezl u seníku ležící laň, která na jeho příchod reagovala jen tím, že neznatelně zvedla hlavu, nebyla schopna se zvednout. Protože bylo zřejmé, že laň uhyne, bylo její trápení ukončeno. Po odvezení byla laň vyvrhnuta. Bylo zjištěno, že je březí, plod je mrtvý, již zahnívající, všude v okolí silný zánět. Při určení věku bylo zjištěno, že laň je ve věku 17 let, téměř bez chrupu. To také byla příčina jejího špatného zdravotního stavu a odumření plodu, protože nemohla přijímat potravu. Smutný konec, ale příroda je neúprosná.
Svatopluk Šedivý
V porostu je tím nezvyklé světlo. Koruny smrků jsou obaleny starými vrstvami sněhu, který na nich ulpěl před několika dny a na větvích namrzl a jeho váhou větve přimyká téměř ke kmenům. Pod váhou sněhu se každou chvílí ozve silné prasknutí některého z kmenů, jako by se měl právě zlomit. Dovedu si představit, jak by vše dopadlo, kdyby začal foukat silný vítr, nebo dokonce vichřice.
Přicházím k seníku. Moc stop jelení zvěře nevidím, ale je to tím, že stopy jsou zapadány čerstvým sněhem. Odkládám věci a vcházím do seníku, abych naházel nové seno do jeslí, z předešlého krmení v jeslích nezbylo nic. Je mínus osm, a tak se prací trochu rozehřívám.
Konečně jsou jesle naplněny voňavým senem. Obcházím seník na druhou stranu, abych ještě přikrmil zvěř řepou a drceným obilím. Řepu a pak i drcené obilí nedávám do koryt, ale pohazuji a usypávám do starého smrkového porostu blíž a blíž k místu, kde se chci ukrýt. Beru si mé věci a do náruče seno a to ještě cestou k úkrytu pohazuji k řepě, jako návnadu, abych zvěř nalákal co nejblíže k sobě. Je to takový malý „podraz“ na zvěř, ale fungující, jak jsem v minulých dnech a letech zjistil.
Naštěstí počal foukat východní větřík, sice takový mrazící, ale zajišťující, že mne zvěř nenavětří. Rychle se zamaskovávám maskovací sítí, protože v protějších houštinách již vidím koloucha, který pečlivě sleduje prostor seníku. Ale to jsou na „návnadě“ již první hosté. Sojky, brhlíci, strakapoud a sýkorky. Brhlíci a sýkory se na hromádkách nezdrží, vždy berou do zobáků co nejvíce potravy a vylétají do korun smrků. Strakapoud sedí u jedné hromádky a hltavě polyká. Nejchamtivější jsou sojky, které se toho snaží nabrat do zobáků co nejvíce a pak se soustem vylétnout na nějakou suchou větev. Zvlášť se jim to nedaří, a tak jsou nervózní a napadají jedna druhou. Jak se ta ptačí havěť tak rychle slétla na místě je pro mne záhadou, pravděpodobně zjistila můj pohyb a tak se slétla zjistit, co jí bylo připraveno dobrého.
 |
| Jelen a laně |
Je čtrnáct hodin. Vzápětí vycházejí i laně a když vidí koloucha, jak si dopřává, rozbíhají se k němu a každá se snaží obsadit místo u některé z hromádek obilí nebo řepy. Ale to již přichází další zvěř, bez sledování a větření a hrne se ke zvěři přede mnou. Nastávají drobné šarvátky u hromádek obilí a boj o řepu, která je „na kost“ zmrzlá.
Kolouši ustupují laním a čekají na vhodnou příležitost se na hromádce přiživit. Sejdou li se dvě bojovné laně, stoupnou si na zadní běhy a buší do sebe přednímu běhy. Přitom málem praskají kosti a je to pro mne docela nepříjemný zvuk, jak se tlučou běhy přes běhy. Mám to dění dvacet až třicet metrů před sebou, takže vše dobře slyším a vidím, dokonce zvěř zřetelně cítím, protože větřík vane od zvěře ke mně.
Na cvakání uzávěrky foťáku zvěř reagovala jen z počátku ale ne úprkem, ale tím, že sledovala místo, kde jsem ukryt. Je to zajímavý pocit, když mne z tak malé vzdálenosti pozoruje bezpočet párů očí. Postupně zvěř již nijak na foťák nereaguje, i když zcela bezpečně o mé přítomnosti musí vědět.
Jsem do fotografování tak zabrán, že nevnímám, co se děje v mém okolí. Ve vzdálenosti, ani ne deset metrů ode mne, přibíhá další zvěř. Je to jiná tlupa. Míjí mne bez povšimnutí, až na jednoho jelena, dvanácteráka. Zastavuje se na mé úrovni a sleduje ten podivný předmět před sebou, tedy maskovací síť, za kterou jsem ukryt. Nemohu jej fotografovat, je moc blízko. Světla má od pozorování vypoulená, až mám obavu, že mu snad vypadnou. Zřetelně slyším, jak se nadechuje a vydechuje, větrník zkroucený, jako by se šklebil. Snaží se čichem zjistit, zda ten předmět není nebezpečný. Ale asi po půl minutě zjišťuje, že není a přidává se k ostatní zvěři.
Mám tak před sebou holou zvěř s kolouchy a osm jelenů. Ti to mají se sběrem návnady nejlehčí, protože když zvěř nechce do hromádky odstoupit, strčí do ní parohy a má místo volné. Když se setkají dva jeleni, odehraje se ústup bez nějakého konfliktu. Jen se několikrát stalo, že když nechce jelen od hromádky dobrovolně odstoupit, přicházející jelen prudce skloní hlavu, parožím proti hodujícímu jelenovi a ten dobrovolně odskakuje.
 |
| Hladové sojky |
Jako poslední na místo přišel jelen sika japonský. Pobíhá sem a tam, ve snaze najít kousek sousta. Je to takový malý čertík Bertík. Černý, jako uhel, špičáček, parohy, dá-li se to tak nazvat, do poloviny slechů. Ve své činnosti je neúnavný a občas se mu povede nějaké sousto doslova ukrást. Je takovou třešničkou na dortu.
Ani sojky, brhlíci a sýkory se nevzdávají a jakmile mají sebemenší příležitost, vždy nějaké sousto zhltnou. Postupně se drobné šarvátky vytrácejí, úměrně s ubývající návnadou. Vše se mění na pobíhání zvěře z místa na místo a hledání, zda náhodou něco ještě nezbylo. Nezbylo. Zmizely i hromádky sena, které jsem poházel kolem řepy.
Zvěř postupně odchází do protějších houštin. Bez spěchu, rozvážně. Teprve nyní si uvědomuji, že slunce již zapadlo a ozařuje již jen vrcholky smrků. Také se citelně ochladilo, což poznávám podle toho, jak se mě mráz vkrádá k tělu a jak mne zebou nohy. Pomalu balím své věci a přitom zjišťuji, že mám v batohu termosku s horkým čajem. Upíjím jej a cítím, jak tělo doslova pookřálo. Když byla zvěř přede mnou, nebyl na čaj čas. Také nespěchám. Dopíjím čaj a vydávám se ztemnělým lesem na zpáteční cestu. Byl to krásný den, naplněný krásnými zážitky.
U seníku se odehrávají i malé tragédie. Lesník, když zakrmoval zvěř, nalezl u seníku ležící laň, která na jeho příchod reagovala jen tím, že neznatelně zvedla hlavu, nebyla schopna se zvednout. Protože bylo zřejmé, že laň uhyne, bylo její trápení ukončeno. Po odvezení byla laň vyvrhnuta. Bylo zjištěno, že je březí, plod je mrtvý, již zahnívající, všude v okolí silný zánět. Při určení věku bylo zjištěno, že laň je ve věku 17 let, téměř bez chrupu. To také byla příčina jejího špatného zdravotního stavu a odumření plodu, protože nemohla přijímat potravu. Smutný konec, ale příroda je neúprosná.
Svatopluk Šedivý
