Zákony a předpisy o myslivosti, Lov a myslivost, Lovecké zátiší a pes, Myslivecká stráž

Změna zákona o myslivosti účinná od 1. 10. 2016 se explicitně týká § 14 – Oprávnění

Lov a myslivost

myslivecké stráže a § 63

 - Přestupky, přestože dopad zákona č. 204/2015 Sb. na celkovou praxi orgánů veřejné správy na úseku myslivosti bude podstatně širší, neboť zákon o přestupcích se, jakožto předpis upravující obecné a procesní podmínky přestupkového řízení, použije subsidiárně i v dalších situacích a případech.

 Oprávnění Myslivecké Stráže Novela § 14 ZOM mění jeho znění v odst. 1 písm. i) tak, že se slova „zvláštního právního předpisu,“ nahrazují slovy „tohoto zákona nebo zákona o přestupcích“. V plném znění tedy: „Myslivecká stráž je oprávněna ukládat a vybírat pokuty v blokovém řízení za přestupky podle tohoto zákona nebo zákona o přestupcích.“ Oproti předchozí úpravě tedy dochází k výraznému rozšíření pravomoci myslivecké stráže ukládat a vybírat pokuty v blokovém řízení nejenom za přestupky podle zákona o přestupcích, ale i podle zákona o myslivosti (přestupky jsou nejčastějšími správními delikty pojmenovanými a kodifikovanými v Zákoně o přestupcích a ve zvláštních zákonech. Roztříštěnost právní úpravy přestupků je dána jejich nesourodostí a skutečností, že jejich skutkové podstaty úzce souvisí s pozitivním výkonem státní správy. Z těchto důvodů je žádoucí, aby odborná garance ve vztahu k nim příslušela jednotlivým resortům výkonu veřejné správy a taktéž aby předmětná přestupková úprava byla obsažena ve zvláštních zákonech. Procesní úprava správních deliktů je dána zákonem č. 500/2004 Sb. Správní řád). Správní delikty (tj. především přestupky) jsou k společensky méně závažné než delikty trestního práva a žádoucí je vyšší operativnost při jejich vyřizování. Posílení oprávnění myslivecké stráže k tomuto cíli může přispět. Přestupky na úseku myslivosti jsou vymezeny v zákoně o přestupcích a v zákoně o myslivosti. Pro detailní a strukturované seznámení se všemi skutkovými podstatami přestupků na úseku myslivosti doporučujeme nahlédnout do Komentáře k zákonu o myslivosti (Bohuslav Petr a kol. Zákon o myslivosti. Komentář. Wolters Kluwer, 2015). 

Pro mysliveckou praxi považujeme za nejvýznamnější skutečnost, že přestupky na úseku myslivosti podle ZOM může nově projednat v blokovém řízení myslivecká stráž, přičemž ty závažnější z nich budou kromě finanční sankce také předmětem zápisu do evidence přestupků. Jedná se například o neuposlechnutí výzev či nepodvolení se úkonům myslivecké stráže (např. nepředložení zbrojního průkazu, průkazu zbraně, loveckého lístku, povolenky k lovu a potvrzení o povinném pojištění, neuposlechnutí výzvy k zastavení dopravního prostředku a neumožnění jeho prohlídky či nepředložení dokladu o nabytí zvěře), lov na nehonebních pozemcích bez povolení nebo neoznačení ulovené zvěře plombou. V případě, že byl přestupek projednán mysliveckou stráží v blokovém řízení, sdělí myslivecká stráž orgánu státní správy myslivosti údaje pro provedení zápisu do evidence přestupků do pěti dnů od uložení pokuty. V blokovém řízení je myslivecká stráž oprávněna přestupek projednat uložením pokuty pouze pokud je přestupek spolehlivě zjištěn, nestačí domluva a obviněný z přestupku je ochoten pokutu zaplatit. Proti rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení se nelze odvolat. V blokovém řízení nelze projednat přestupek, je-li spáchán opakovaně. Při určení druhu sankce a její výměry se přihlédne k závažnosti a okolnostem přestupku, k míře zavinění, pohnutkám a osobě pachatele. 

 Spolehlivost myslivecké stráže a mysliveckého hospodáře a lovce 

 Jedním z hlavních záměrů zákona č. 204/2015 Sb. je zefektivnit a zprůhlednit proces zjišťování spolehlivosti fyzických osob orgány veřejné správy. ZOM řeší spolehlivost v podmínkách prokazování bezúhonnosti, kterou musí prokázat myslivecká stráž, myslivecký hospodář a žadatel o získání loveckého lístku. Přísnost požadavků na prokázání bezúhonnosti není pro všechny kategorie stejná. Nejpřísněji je posuzována bezúhonnost při ustanovování myslivecké stráže, neboť tato je úřední osobou a je v podstatě jakousi prodlouženou rukou orgánu státní správy myslivosti (§ 14 Správního řádu praví, že úřední osoba je osoba „bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu“). Za bezúhonného se v této kategorii považuje ten, kdo nebyl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu, kdo nebyl pravomocně uznán vinným za spáchání přestupku na úseku myslivosti či komu nebyla pravomocně uložena pokuta podle tohoto zákona. Pro hodnocení bezúhonnosti a spolehlivosti mysliveckého hospodáře a žadatele o lovecký lístek vychází ZOM z podmínek pro mysliveckou stráž, tyto však zmírňuje. Pro splnění podmínek k ustanovení mysliveckým hospodářem se stejně jako u myslivecké stráže nepřihlíží k zahlazení odsouzení, bezúhonnost ve smyslu spolehlivosti na úseku myslivosti se však dokládá pouze čestným prohlášením.

K přestupkům na úseku myslivosti podle ZOP i ZOM se nepřihlíží, pokud od právní moci jejich uložení uplynuly dva roky. U žadatele o vydání loveckého lístku se spolehlivost dokládá taktéž čestným prohlášením, přičemž se nepřihlíží ani k přestupkům na úseku myslivosti po uplynutí dvou let od právní moci ani k zahlazeným odsouzením. Novela zákona o myslivosti se institutu čestného prohlášení nedotýká. Evidence přestupků v současné podobě nebude evidovat všechny přestupky na úseku myslivosti, pouze přestupky závažnějšího charakteru, a proto by orgánům státní správy myslivosti nemohla poskytovat komplexní obraz o osobě ustavované mysliveckou stráží, mysliveckým hospodářem či žádající o vydání loveckého lístku. Lze tedy uvažovat, že praxe čestného prohlášení k prokázání bezúhonnosti, resp. spolehlivosti bude zachována i nadále, přestože bude snáze kontrolovatelná (uvedení nepravdivých údajů v čestném prohlášení je přestupkem proti pořádku ve státní správě podle § 21 odst. 1 písm. g) Zákona o přestupcích). Na druhou stranu by přílišná důslednost orgánů státní správy myslivosti a represe mysliveckých adeptů na výkon pravomoci správního orgánu – myslivecké stráže při jednorázovém „klopýtnutí“ v podobě spáchání méně závažného přestupku na úseku myslivosti, patrně neměla celospolečensky pozitivní dopad a nebyla by pro myslivecké adepty motivační. Vzhledem ke stále klesajícímu trendu vývoje počtu myslivců v České republice a naopak jejich vzrůstajícímu průměrnému věku je zde vhodné připomenout, že správní právo trestní slouží především k zabezpečení hladkého chodu veřejné správy a o trestání pachatele a ochranu společnosti před jeho protiprávní činností se jedná až v druhé řadě. Doufejme, že česká myslivost novými změnami neutrpí na svém lidském rozměru.

JUDr. Bohuslav PETR, Ph.D.

Lov na lišku, Liška, Vábení, Predátoři, Škodná, Kulovnice, lov, #Lovecké stezky, Lovecká vášeň, Lovecké zátiší

Lov na lišku

Zakončení sezóny

Během minulých čtrnácti dní a několika posledních velmi promrzlých čekáních v různých částech honitby, se mi štěstí dost vyhýbalo. Lišku jsem sice párkrát viděl, ale byla daleko a neslyšela na vábení a v jednom případě mě přiběhla okouknout na pár kroků ze zad. Byl jsem proto rozhodnut, že naposledy zkusím štěstí o víkendu a Remington už pověsím definitivně do srnců na hřebík. Včera jsem však při venčení psa znovu zavítal do údolí u zahrádek za barákem, kde se mi zdařilo naposledy s vlečkou. I když je povrch velmi promrzlý bylo patrno, že stop od lišek v dolní části notně přibylo. Slunce vykonalo své a přivrácený svah byl už téměř beze sněhu, protější stráň a spodek údolí kolem cesty však poskytovali výbornou viditelnost. 

V sedm hodin tedy zasedám k chatě na vrchu sadu, krytý stínem tří smrků, rozkládám stoličku a trojnožku a poučen z víkendu zalézám do sedacího vaku. Měsíc svítí naplno a protáhlé stíny pomalu proměňují okolí. Po půl hodině na vrchu zahrádek vrzne branka a postupně sílící křupavé kroky mi po chvíli přivádí do zorného úhlu zapomenutého zahrádkáře. Na cestě pode mnou zastavuje, ale díky mrazu nevenčí, jen zapaluje cigaretu a mizí dole ve městě. Do půl desáté je klid a jen občas zavrní nedaleká rolba. Začíná mi trochu zalézat za nehty a tak s dobrým rozhledem i větrem vytahuji vřeštidlo a do nočního ticha vypouštím do všech stran srdceryvný nářek. 

Reakce je okamžitá a z přilehlé zahrádky pode mnou slyším šustění tlapek a cinknutí pletiva. Stahuji puškohled a bodem sleduji rychle se přibližující siluetu na tmavém pozadí sadu. Vydechnu až když se zastaví pod jabloní a začne panáčkovat. Záchranář si postupně prohopká celou louku, než mi definitivně zmizí dole na cestě a štípavá zima mi roztřepotá celé tělo. Po deseti minutách zaslechnu v místech kde zmizel zajíc nové a rychlejší, blížící se ťapání. Na bílé louce se objevuje podlouhlý stín. Při natáčení trojnožky si však škrtnu o zmrzlou hroudu a v puškohledu vidím jak liška prudce brzdí a upřeně sleduje mou pozici. V měsíčním stínu a s krytými zády mě nemůže vidět, tak beru do pusy myškovačku a zkouším ji tiše pobídnout. Dvakrát popoběhne s hlavou natočenou ke mně, ale celou cestu nás odděluje pletivo plotu dolní zahrádky. 

Při přiblížení k cestě pak prudce zabere a mizí po louce pryč. Beru tedy hlasitější turbomyškovačku a rychlým trylkem ji v půlce louky zastavuji. Tentokrát si ji pro změnu prohlížím přes větve jabloně nad cestou. Znovu tedy vyloudím pár trylků a liška si k mému překvapení sedá a začíná štěkat. Není to klasické skolení ale jen jednoslabičný hlas, nic méně ho opakuje do zblbnutí, snad třicetkrát. Neustále se ji snažím zvednout rychlými trylky, liška však sedí jak přibitá a v šestnáctinásobném zvětšení krásně vidím jak s každým štěknutím zaklání a trhá hlavou. Nevím co si myslí, ale každopádně když přejdu do strakapoudího drnčení zvedá se a rychle kluše zpět do míst kde vytáhla. Naštěstí ji hlasitý trylek těsně před zatáhnutím zastavuje naširoko a tak vydechuji a těsně nad drátěným plotem za ní přes údolí vysílám 3,6 gramové, poloplášťové Sako. To svoji práci odvádí bezchybně a sráží lišku do sněhu bez dalšího odkazování. 

Teprve teď se celý roztřesu zimou a loveckou horečkou a s velkými obtížemi se mi nakonec daří zabalit všechny svršky. Po sto metrech pak přicházím k mladé ale dost těžké lišce, poklekám a vzdávám jí pocty a děkuji Dianě za dnešní vydařený lov, který mi byl dopřán na dohled našeho domu. Šťastnou chvíli přerušují blížící se kroky a tak zhasínám baterku a pohledem vyprovázím dalšího zahrádkáře mířícího po cestě vzhůru a zároveň přemýšlím o celé vydařené zimní sezóně, která mi nabídla spoustu poučení a mnoho krásných loveckých i pozorovacích zážitků.

 Tak přátelé v zeleném, Lovu a Myslivosti zdar Petr H.

Sociální sítě, Myslivci sobě

LIŠKA, Lov na lišku, aktivity radosti a milování života, Čekaná, Fotografie z myslivosti, Lovecké příběhy, Lovecké zátiší

Zátiší s úlovkem lišky

Liška patří mezi druhy, které se umí velmi dobře přizpůsobit

Lišky se páří v nejtužší zimě, v lednu a v únoru. V té době lišáci pronásledují samice. Není výjimkou, že jednu samici honí více samců. Samec, který je samici nejblíže, si dělá hlavní právo na družku a ostatní samce odhání. Proto mezi samci dochází často k potyčkám. K aktu páření pak dochází uvnitř nory. Během léta se liščí pár pomalu rozpadá. Samice odejde s mláďaty od samce do jiné oblasti. Při dalším kaňkování se liška spáruje zase s jiným samcem. Vytvoření páru je utvořeno jen k odchování mláďat pro danou sezonu.
V dubnu a květnu vrhá samice v noře tři až osm slepých mláďat, o které se svědomitě stará. Nejdříve je jen kojí, a později jim předkládá natrávenou potravu. V této době obstarává potravu i lišák. V období, kdy liška odchovává mláďata, má mnoho starostí se sháněním potravy. V těchto případech se proto vydává na lov i během dne, a tak není výjimkou spatřit ji i v pravé poledne, kdy například na polích či loukách slídí po hraboších. Ti jsou v její potravě zastoupeni ve velké míře.

Kdo měl možnost pozorovat lišku při „myškování“, kdy se předvádí elegantními skoky do výšky, určitě mi dá za pravdu, že je to nádherná podívaná. Liška se odrazí všemi čtyřmi najednou, a když zase dopadne na zem, má pod předními běhy uloveného hraboše. Je-li nasycená, tak si s ulovenou kořistí hraje. Hraboše pustí a potom ho znovu chytá. Ovšem v době, kdy má starosti s mláďaty, tak si uloveného hraboše „uloží“ do mordy a jde na další lov. Stejným způsobem loví jiného hraboše, aby ho potom přidala k prvnímu ulovenému ve své mordě. Takto si počíná ještě nějakou dobu, a kdy má již plnou mordu, tak se vydá k noře za svými mláďaty. Proto můžeme spatřit lišku, která nese v mordě šest i více ulovených hrabošů najednou. Nikdy je neodkládá, jen další ulovené hraboše stále přidává do mordy. Odrostlejším mláďatům nosí rodiče před noru i živou a poraněnou zvěř, na které se učí lovit a usmrcovat. V srpnu jsou liščata již vyspělá, že se osamostatňují. Na podzim jsou již vzrůstem a zbarvením k nerozeznání od rodičů.

Liščin jídelníček je jinak velmi pestrý. Sbírá sladké ovoce, z keřů strhává zralé maliny, dovedně si počíná i při sběru borůvek, kdy zuby opatrně otrhává borůvky z větviček. Stejně si počíná i při sběru lesních jahod. Pochoutkou je pro lišky dozrávající oves. To si liška stoupne na zadní, uchopí do mordy hrst klasů a zuby je zdrhne. Mezi zuby ji pak zůstanou jen zrnka, která rozkouše a spolyká.
Na zemi vyhledává brouky a jejich larvy. S chutí vyhrabává hnízda čmeláků nebo vos, aby se dostala na jejich chutné larvy. Dále najdeme v jejím jídelníčku různé obratlovce či drobné obojživelníky. V závislosti na množství potravy může liška za jedinou noc urazit až osmnáct kilometrů. Zajímavé je, že liška může ulovit i lasičku či tchoře, ale tuto kořist jen usmrtí a nekonzumuje. Pozoroval jsem souboj lišky s tchořem. Tchoř se snažil utéct, ale pak jen na dotěrnou lišku cenil zuby a bránil se jejím útokům. Liška ho stále vytlačovala z bojiště a po chvíli se jí podařilo ho zakousnout. Usmrceného tchoře nechala bez povšimnutí ležet na zemi a odešla.

Lišky mají velmi dokonalý sluch, zrak i čich. Tyto vlastnosti z ní v dělají úspěšné lovce.

Srst lišek se každoročně vyměňuje. Koncem zimy začíná línání. Měkká a lesknoucí se srst ztrácí pružnost., láme se a vypadává. Začátek výměny srsti závisí na ukončení zimy. Je-li dlouhá zima, línání se opožďuje. Většinou bývá línání ukončeno v květnu, u nemocných zvířat až v červnu. Na místech vylínané srsti dorůstají delší chlupy, tzv. pesíky, zatímco jemná a hustá podsada v letním ošacení zcela chybí. Letní srst začne k podzimu houstnout a prodlužovat se. Koncem října potom vyrůstá na liščím těle – podsada. Na konci listopadu můžeme spatřit lišky, které nají zimní srst. Nejcennější liščí kožešina je v prosinci. Později již dochází k drobnému otírání a kvalita se snižuje.

Teritorium lišky zaujímá podle úživnosti až několik kilometrů čtverečních. Hranice svého teritoria si liška značkuje močí nebo trusem, který zanechává na nápadných místech, jako jsou pařezy, kameny, krtiny či větší trsy trávy. Vždy jde o vyvýšené místo v terénu, odkud se pach trusu lépe šíří do okolí. Na trusu ulpívají výměšky řitních žláz. Pro vzájemnou komunikaci používají lišky kromě různých zvuků i pachové značky. Především jde o známou pachovou žlázu, která je uložena u kořene ocasu a nese název – „fialka“.

LOV NA LIŠKU. Skolení a říjná fena. Vřeštění, naříkající srnče a naříkající drozd. Jak a kdy skolení a hlas říjné feny použít.

VÁBENÍ  Lovu zdar myslivci!

Doba kaňkování - prosinec, leden, únor

V této roční době máme možnost vyzkoušet a prakticky uplatnit tu nejširší škálu druhů vábení na lišku.

Skolení a říjná fena.

V době kaňkování se hlasově projevuje jak pes, tak fena. Pes se projevuje hlasitým a daleko slyšitelným skolením, které je v mrazivé noci slyšet stovky metrů a připomíná nám daleký Klondajk, kde se samozřejmě hlučněji a silněji ozývají jeho příbuzní vlci. Je určitě více možností významu skolení. Jedna z nich je hlasové označování teritoria před vetřelci a nebo naopak dávání najevo říjné feně ,,já jsem tu a jsem připraven k páření". Tento hlas můžeme definovat jako krátké hrdelní vyštěknutí psa, kterému jste omylem šlápli na proutek. Pokud k tomu máme hlasové dispozice, můžeme tento zvuk napodobit sami a nebo můžeme velmi účinně použít vábničku (Hélen Baud - liščí speciál), která velmi věrně tento zvuk napodobuje.

Jak a kdy skolení a hlas říjné feny použít.

Záleží na oblasti kde lovíte. V horských oblastech nebo v oblastech, kde nejsou lišky pod takovým tlakem lidské civilizace, jsou lišky v tomto období k zastižení po celý den. Nejlépe pokud ještě svítí slunce. Nejlepší čas je mezi 7 až 10 hodinou, pak mezi 13 až 15 hodinou a večer, pokud máme sníh, mezi 18 až 21 hodinou.
V honitbách na periferii velkých měst a oblastech s vysokým tlakem civilizace bude velmi těžké zastihnout lišku přes den. V takových oblastech je v přírodě plno pejskařů, lyžařů, turistů, bohužel i v těchto zimních měsících motorkáři a neukáznění čtyřkolkáři. Proto je vhodné vábit, pokud máme sníh nebo úplněk, až navečer mezi 18 až 21 hodinou, pak mezi 23 až první hodinou ráno a nebo si přivstaneme ráno mezi 6 až 8 hodinou.
Na rozdíl od vřeštění hlas liščího skolení používejme vždy střídmě. Možností, jak vábit, je více. Můžeme kombinovat vřeštění nebo naříkající srnče se skolením a říjnou fenou. Nebo použijeme hlas skolení a hlas říjné feny samostatně. 

Teď se zaměřím pouze na skolení a hlas feny. Používám s úspěchem vždy dvě až tři skolení krátce za sebou. Po dvou minutách čekání použiji vábničku, která velmi věrně napodobuje jemné kňučení feny (fena v době kaňkování) v délce asi 10 sekund pro případ, že je někde nablízku liška, kterou ještě nevidíme. Po dalších dvou až třech minutách opakuji pouze jedno skolení, neboť je již velká pravděpodobnost, že liška dobře zareagovala a je již nablízku.
Na rozdíl od vřeštění nebo naříkajícího srnčete, kde nemusí být tón vždy dokonalý, musí být skolení perfektní, neboť na bližší vzdálenost liška velmi dobře rozezná, zda hlas napodobujeme věrně či nikoliv. Pokud máme již lišku ve vzdálenosti na viděnou, použijeme buď hlas feny nebo myškování, a to ať už napodobením zvuku přímo rty a nebo myškovačku. Nejlépe je, když se liška otočí nebo je za terénní vlnou nebo stromem. Nebude tak moci přesně zaregistrovat naši polohu. Pokud není liška ještě na dostřel a sedne si a upřeně na nás hledí, nebudeme se hýbat ani vábit, neboť je velká pravděpodobnost, že o nás ví. V tu chvíli můžeme vše neopatrným pohybem či zvukem pokazit, sedíme strnule bez hnutí a počkáme trpělivě až začne liška opět hledat. 

Takto kombinuji hlas skolení a hlas říjné feny pouze půl hodiny na jednom stanovišti a pak se přesouvám asi 500 m jinam a opakuji to samé. Proč zrovna asi pětset metrů? Je totiž velká pravděpodobnost, že ve chvíli, kdy odcházíme ze stanoviště, je někde nablízku liška, která reagovala na naše vábení, ale neukázala se nám a my ji neobeznali. Změnou místa můžeme opětovně vzbudit její zvědavost, zmíněných a doporučovaných 500 m je podle mých zkušeností dostatečná vzdálenost na zabrání do jiného teritoria, ale přesto máme stále velkou šanci i lišku, nalákanou, ale neobeznanou na předchozím stanovišti, přilákat znovu až k sobě.

Vřeštění, naříkající srnče a naříkající drozd

Použití vřeštění je asi nejznámější způsob lovu lišek. Není však často správně prováděno. Dlouho zavedené klišé, že zavřeštit by se mělo pouze jednou, protože každá liška přece velmi dobře ví, že zajíc zhasíná pouze jednou, je mylné. Liška napadá zajíce opakovaně a při útoku na zkušeného zajíce může také uspět třeba pouze ve dvou z deseti pokusů. Také samotný souboj může trvat několik minut, s mým kamarádem Rudou jsme viděli, jak zajíc lišku doslova nakopal tak, že ho nechala na pokoji.
Také argument, že liška určí na sto metrů přesnou polohu vřeštění není zdaleka vždy pravdou. Tón se láme o stromy, je zastíněn mlazinami a keři. Až budete v lese na houbách se svou rodinou, zkuste se vzdálit na sto metrů za nějakou terénní nerovnost nebo mlazinu a z celého hrdla zakřičte. Vsadím se s vámi, že se může stát, že vás vůbec neuslyší a nebo pouze slabě. Stejně tak liška potřebuje neustále ukazovat cestu. Vy ji můžete vytáhnout z mlaziny třeba 200 metrů od vás, ale na druhou stranu a přestanete vřeštět . S největší pravděpodobností lišku ani nezahlédnete.

Když přijdeme na vybrané místo, začneme vábit 15 až 20 sekund dlouhým vřeštěním, kdy se musíte opravdu vžít do kůže naříkající zvěře.

Čím je vábení naříkavější, tím lépe. Není také pravdou, že konec musí být za každou cenu jakoby pohasínající život do ticha. Ten liška stejně neslyší, takže ho nepoužívám. Po každých pěti až deseti minutách opakuji vřeštění v délce asi 10 sekund. Při vřeštění se otáčejte na všechny strany, aby byl souboj zajíce s liškou imitován co nejvěrněji. Takto vřeštím na jednom místě s uvedenými přestávkami asi půl hodiny, poté přesouvám se na jiné místo. Je opravdu důležité nepřestávat vřeštit a ukazovat cestu lišce, kuně či praseti. Stejnou taktiku používám i u jiných druhů zvěře a funguje bezvadně. Opět velmi častým zájemcem o vřeštění je krkavec velký.

Lovecké zátiší s liškou a kulovnicí. Lovecké příběhy, Lovecké zátiší, Liška, Lov na lišku

Lovecké zátiší s liškou a kulovnicí

Lišky mají velmi dokonalý sluch, zrak i čich 

Tyto vlastnosti z ní v dělají úspěšné lovce.
Srst lišek se každoročně vyměňuje. Koncem zimy začíná línání. Měkká a lesknoucí se srst ztrácí pružnost., láme se a vypadává. Začátek výměny srsti závisí na ukončení zimy. Je-li dlouhá zima, línání se opožďuje. Většinou bývá línání ukončeno v květnu, u nemocných zvířat až v červnu. Na místech vylínané srsti dorůstají delší chlupy, tzv. pesíky, zatímco jemná a hustá podsada v letním ošacení zcela chybí. Letní srst začne k podzimu houstnout a prodlužovat se. Koncem října potom vyrůstá na liščím těle – podsada. Na konci listopadu můžeme spatřit lišky, které nají zimní srst. Nejcennější liščí kožešina je v prosinci. Později již dochází k drobnému otírání a kvalita se snižuje.
Teritorium lišky zaujímá podle úživnosti až několik kilometrů čtverečních. Hranice svého teritoria si liška značkuje močí nebo trusem, který zanechává na nápadných místech, jako jsou pařezy, kameny, krtiny či větší trsy trávy. Vždy jde o vyvýšené místo v terénu, odkud se pach trusu lépe šíří do okolí. Na trusu ulpívají výměšky řitních žláz. Pro vzájemnou komunikaci používají lišky kromě různých zvuků i pachové značky. Především jde o známou pachovou žlázu, která je uložena u kořene ocasu a nese název – „fialka“.


Velmi zajímavé a pěkné zátiší z lovu...

Zdroj: Myslivost

FOTOGRAFIE A VIDEA vypovídají o úrovni české myslivosti. Fotoaparát patří k lovu jako řádně nastřelená puška či dalekohled, úlovek fotografujeme vždy v honitbě.

Lovecké zátiší s liškou a brokovnicí

Snímat rozličné úlovky trofejové zvěře,

 výlože či výřady drobné i spárkaté se v době digitálních
fotoaparátů, kamer, mobilních telefonů a jiné záznamové techniky stalo samozřejmostí. 

Snímky či záběry jsou součástí mysliveckých kronik i soukromých alb. Často se ovšem objevují také na veřejnosti, v časopisech, na výstavách, slouží jako výzdoba posledních lečí a plesů. Podle toho by měly také vypadat.

Ať chceme či nechceme, fotografie a videa vypovídají o úrovni české myslivosti, a tím o nás samotných. Ze záběrů lze vyčíst, zda opravdu známe a při lovu pokaždé dodržujeme myslivecké tradice. Jsou svědectvím vztahu k ulovené zvěři; toho, jestli jí na konci života vzdáváme náležitou úctu.
Nejde o maličkosti. Dokumenty byly, jsou a zůstanou částí myslivecké kultury, jejího vzestupu, či pokleslosti. Jak na tom jsme? Až na výjimky nic moc. Stačí se podívat na stránky mysliveckých časopisů nebo zalistovat mysliveckými kronikami. 

Mnohdy žalostný vzhled ulovené zvěře na fotografiích z osamělého či ze společného lovu jistě nebývá chtěný.

 Totéž platívá o vzhledu a výstroji šťastného lovce, účastníků honu nebo naháňky. Autoři záběrů se poctivě snaží, ale ve spěchu, nervozitě či v nerozhodnosti často přehlédnou, co měli odstranit, nebo co neměli ani připustit. Při fotografování či natáčení slavnostních chvil lovu však stačí dodržovat některé zásady a postupy, abychom s jistotou překonali obvyklá úskalí a dospěli ke kýženému výsledku.

Snad nejčastějším objektem snímků či záběrů myslivců bývá ulovený srnec.

  Fotoaparát, popřípadě kamera dnes patří k lovu jako řádně nastřelená puška či dalekohled, proto úlovek fotografujeme vždy v honitbě. Tedy bezprostředně po vybití a zajištění zbraně, ještě před vyvržením, dokud je možné se zhaslým kusem volně manipulovat. Bez aranžování úlovku se totiž neobejdeme.

I když nehodláme skrývat, že srnce jsme ulovili střelnou zbraní, pobarvené běhy, otevřená břišní dutina a propadlá bedra nevyhlížejí esteticky. Záleží na umístění zásahu, většinou však také bývá nezbytné srnce odtáhnout z pobarveného místa, kde zhasnul. Přesuneme jej pokud možno na vyvýšené prostranství.

Z kompozičních i estetických důvodů tělo snímáme zásadně ze strany hřbetu, krk a hlavu stočíme mírně kupředu. Pak samovolně drží, nenaklání se do stran a paroží náležitě vynikne. Samozřejmostí je položit zvěř na pravý bok.

Pokud je to nutné, otřeme pobarvený svírák, zasuneme lízák a upravíme poslední hryz, aby zůstal viditelný. Z okolí hlavy, popřípadě i hřbetu, vytrháme i část převyšujících stébel trávy. Úlovek totiž snímáme vždy z úrovně pohledu ležící zvěře, maximálně z velmi nízkého nadhledu. Jen tak dosáhneme přirozenosti. Jestli chceme na snímku zachytit zbraň, kterou jsme lovili, pozornost věnujeme jejímu vhodnému umístění. Všímáme si i polohy řemenu a srovnáme jej tak, aby nerušil celkový vzhled záběru. Při tom oceníme, když je řemen stahovací.

Po úspěšném lovu už není kam spěchat. Proto se nikdy nespokojíme s jediným záběrem, abychom později měli z čeho vybírat. Vyzkoušíme také polodetaily či detaily celku, kdy zabíráme hlavu s krkem, popřípadě trofej s částí zbraně. Nikdy však úlovek nesnímáme vstoje shora. Takové záběry zkrátka nevypadají dobře.
Většinou v dokumentování pokračujeme další variantou: úlovek se šťastným lovcem. Začneme tím, že zkontrolujeme, zda úlomek spočívá na správné, tedy na pravé straně klobouku. Složitější to bývá s upevněním úlomku, když myslivec nosí čepici se štítkem (čepice se štítkem ale neodpovídá mysliveckým tradicím, myslivec by měl vždy mít na hlavě klobouk a ne čepici!). Vždy však dáme pozor na zrcadlový efekt!

 Zbraň raději nezůstává položena na těle srnce; lovec, který za úlovkem poklekne, ji držívá v ruce. Vyhneme se tak už od pohledu problematicky nebezpečnému směřování hlavně. Pro jistotu záběr opět snímáme opakovaně a dáváme pozor také na pozadí, aby lovci přímo z hlavy „nerostl“ kmínek či větev stromu.

U předchozích variant záběrů většinou nemusíme dlouze uvažovat o míře přirozeného světla či o zrádnosti rychle nastupující tmy. Současné digitální fotoaparáty i kamery se po nastavení odpovídajících režimů s nedostatkem světla vypořádají. Což většinou neplatí, když hodláme zachytit předávání úlomku. Od průvodce, lovce a úlovku, ležícího mezi nimi na zemi, musíme poodstoupit. Některá důležitá část záběru, většinou úlovek, pak tone v houstnoucí tmě. Pohříchu se taková nevyváženost už nedá napravit ani doma na počítači.

Totéž platí o případných nesprávnostech ve způsobu samotného předání. Bývá vhodné předem si osvěžit, jak má podle mysliveckých tradic vypadat, kde a jak mají při předávání úlomku aktéři stát. Nespoléhejme na rutinu. Jen poznamenám, že při fotografování v denním čase se pokud možno vyhýbáme místům s přímým slunečním svitem a tím i nežádoucím kontrastům.

Výše uvedené postupy a zásady se nám budou hodit také po úspěšném lovu muflonů, daňků a jelenů. Když jsme v honitbě sami, bývá obtížné manipulovat s hmotnějším zhaslým kusem při aranžování, složitější je také fixace hlavy. K podložení hlavy využijeme kameny či kmen stromu, k opoře paroží kus větve. Když nezbývá než fotit jen oddělenou hlavu jelena s parožím, snažíme se, aby vše vyhlíželo přirozeně. Okolí hlavy pokryjeme a zakryjeme větvemi, hlavu se snažíme naaranžovat tak, aby bylo co nejméně znatelné a nápadné, že už je oddělena od těla, větvemi zakryjeme místo oddělení zpravidla potřísněné barvou. Co si myslet o lovci, který na snímku hlavu jelena zapírá jednou nohou do země a s vítězným úsměvem svírá lodyhy paroží? Jak pohlížet na myslivce, který pobarvenou hlavu srnce s životní trofejí snímá na pozadí podezdívky domu či drátěného plotu? Totéž se vztahuje i na snímky vypreparovaných lebek s trofejemi. Jako podklad se osvědčuje neutrální pozadí, tedy dřevo, dlažba, kámen, popřípadě zelená látka.

Zvláštní kapitolu ve fotografování úlovků představuje černá zvěř. Je samozřejmé, že jedinou vhodnou kulisou bývá honitba, a to klidně i v noci. Ne však zahrada se skalkou a plotem v pozadí, či dokonce betonová podlaha garáže, jak je často k vidění v mysliveckých časopisech.

Uloveného divočáka se osvědčuje fotografovat ležícího na břiše, ještě před vyvržením. Při aranžování slabších kusů, které můžeme opřít o terén či o kmen stromu, mnohdy vystačíme sami. Na blízký pařez umístíme fotoaparát a využijeme samospouště. Obtížnější to bývá s trofejovým kňourem. Na něj lovec nestačí s vlastními silami. Vzápětí se – tak jako tak – musí postarat o odvoz úlovku, takže bez pomoci kolegů se stejně neobejde. Kňoury zabíráme, jako lončáky či selata, zepředu od hlavy, avšak z výšky jejich pohledu či mírně nad touto úrovní. Impozantnost páráků obzvlášť vynikne na detailních záběrech. Chceme-li, aby byly na záběru vidět zbraně kňoura, můžeme rozevřít čelisti vložením klacíku.

Jak fotografovat pernatou zvěř?

Kohouta bažanta královského musí střelec držet, jak bývá zvykem za krk, ne za stojáky. I když většinou počítáme s preparací, při troše opatrnosti peří nepoškodíme. Problém vzniká při snímání uloveného divokého krocana či tetřeva (v případě lovu v zahraničí). Řešení nabízí aranžování zákoutí, jak vídáme na plátnech klasiků. Musíme však zvolit vhodné místo, které skýtá možnosti různých variant.

Totéž platí také o fotografování šelem, v české myslivosti nejčastěji lišek, kun či jezevců. Lišku a kunu můžeme pověsit za svázané zadní běhy na nižší větev stromu, o nějž pak opřeme pušku. Zátiší bývá vhodné doplnit dalekohledem, borlicí, holí a loveckou brašnou.

Jezevce je vhodnější snímat zepředu a ležícího, třeba položeného na pařezu nebo o něj opřeného. Vždy se snažíme, abychom dosáhli co největší přirozenosti. A opět nefotografovat z nadhledu.

Výlože a výřady

Při nich může fotograf přispět, aby se mezi myslivci bezpodmínečně dodržovaly veškeré myslivecké tradice a zvyklosti. Celkem snadno se to dá zařídit u výloží, které se vždy konají v honitbě a jejich organizace je poměrně snadná.
Složitější to bývá s výřadem. Jestli se však fotograf s dostatečným předstihem domluví s vedoucím honu, dokáže slavnostní akt v mnoha ohledech pozitivně ovlivnit.

Začneme volbou vhodného místa. Vhodnější než prostranství před hostincem bývá přírodní kulisa. Neopomeneme náležitou úpravu prostranství a nachystání slavnostních ohňů. Následuje organizace a správné uspořádání výřadu. Všímáme si také úpravy zevnějšku účastníků. Pokud se v loveckém kolektivu najde někdo, jehož oblečení popírá myslivecké tradice (i když takového by správně ani myslivecký hospodář, a nebo vedoucí společného lovu neměl vůbec na akci pustit!), pak se s ním musíme diplomaticky domluvit a postavit tak, aby nebyla na záběrech vidět celá postava.

Fotograf přitom ve spolupráci s mysliveckým hospodářem nesmí opomenout žádný detail. Společně dohlížejí, aby myslivci byli nastoupeni k hlavám zvěře, seřazeni do řad, podle zvyklostí a řádně oblečeni v zapnutých kabátech či bundách. Zbraně mají mít zlomené, popřípadě s otevřenými závěry. Dlaně rukou lovců či jejich klobouky nikdy nesmějí spočívat na ústích hlavní! Ke kontrole toho bývá mnoho a tma v zimních měsících nastává záhy. Sebevětší snažení však přijde vniveč, když dým z mokrého dřeva vše řádně přichystané nadlouho zahalí kouřovou clonou. Proto se vyplácí do rohů výřadu, čtverce vymezeného chvojím, zarazit vyschlá podélně naříznutá polena, která dobře a hlavně dlouho hoří. Při závěru lovu kachen u rybníka se ještě bez chvojí obejdeme. Tam bývá jeho absence omluvitelná. V žádném případě se to však netýká výřadu zajíců a bažantů.

Když jsme zvládli organizaci výřadu, dostáváme se ke kompozici záběrů slavnostního vyvrcholení lovu. Co je platné, když myslivec s fotoaparátem či kamerou snímá výřad z dálky? Na jeho výtvorech je pak vidět spíše okolní krajinu než tváře lidí. Při prohlížení takových snímků se často neobejdeme bez lupy. Nebojme se tedy ani detailů či snímků části výřadu. Po nastudování návodu k užití fotografického přístroje se dají zvládnout také panoramatické záběry! Rozmyslíme si pokaždé předem, co vše z děje slavnostního ukončení honu hodláme zachytit, aby vznikl skutečný dokument. Kromě střelců, psovodů a honců by v seriálu snímků kromě celku neměli chybět trubači či trubač v akci, dále záběry na srovnanou a ve svitu ohňů správně řazenou zvěř, promlouvající hospodář nebo případné předávání úlomků úspěšným lovcům.

Často fotíme výřad naháňky na černou zvěř. Ne každý fotograf si dokáže poradit. Na výřad se dostávají divočáci už vyvržení, lončáci často bývají i odplecení. Jestliže chceme uchovat kvalitu zvěřiny, ulovené kusy musejí řádně větrat. I z tohoto důvodu není vhodné je ukládat na břicho. Uspořádání výřadu, kdy úlovky spočívají na boku, určuje směr záběru: vždy od hřbetů zvěře! Pohled na otevřené útroby není lákavý.

Komplikace nastávají při focení na sněhu. Jediným způsobem, jak se vyhnout nevzhledným skvrnám od barvy, je vystlání plochy čtverce výřadu chvojím. Bývá nezbytné zachytit předávání úlomků úspěšným střelcům, a tak se ceremoniál musí vést v duchu mysliveckých tradic.

Jako všemu, tak i fotografování se v myslivosti musíme učit. Čas od času je vhodné snímky probrat a kriticky zhodnotit. Dívat se na ně očima znalce tradic i lidí, kteří nejsou myslivci, třebaže přírodu a zvěř obdivují. Tak také vzniklo zamyšlení, které zdaleka nevyčerpává složitost celé problematiky. Kdo však listuje stránkami dnes už klasických mysliveckých obrazových publikací, nejspíš dojde k závěru, že máme na co navazovat. Když budeme chtít.

 Arnošt Tabášek
Zdroj: Myslivost.cz

Lovecký pes, Pes přítel myslivce, Myslivecké fotografie

Lovecký pes a myslivci při fotografování
  (katerina lisova)

Divočáci, bez přirozeného nepřítele v přírodě, jsou velmi přemnoženi

 (občas jsou toho plné noviny, když někde zryjí fotbalové hřiště), nadělají nejen na polích obrovské škody - a platit by je měli především myslivci, kteří mají danou honitbu pronajatou. Předejít se jim dá jen tlumením této zvěře (tedy lovem), než stát na popud zemědělců (kterým se není co divit, když jejich práce přijde vniveč) vyhlásí drastičtější metody (třeba trávení, sterilizaci nebo podobně).

Liška je pak prostě pořád "škodná" a má značný podíl (i když určitě ne rozhodující) na úbytku drobné zvěře v naší přírodě, k její potravě patří mimo jiné zajíčci, bažantí kuřata, koroptve. Mladý myslivec tedy vyrazil lovit .

"Měla ho ráda dívenka, která šla za ním do lesa tmavého.
Měsíc jim svítil na cestu, když za ním kráčela."

Možná se té dívce ani nebudeme divit - sama jistě mladá má ráda mladého myslivce a ten noci tráví místo s ní na čekané! Zřejmě mířil do kryté a zateplené kazatelny, kde lze někde v nížinách i v únoru trávit ve dvou čas čekání na zvěř příjemně (ona ale pak sotva přijde, protože jakýkoliv i nepatrný šelest ji spolehlivě, jak se říká, zradí). 

Podle toho, že jim měsíc svítil na cestu, byl asi čas úplňku. Jinak nemá v noci smysl lovit, snad jen na čerstvém sněhu. Tady jedna poznámka - loví se ve dne, od hodiny před svítáním do hodiny po setmění. Jen pro černou a lišku, dílem snad pro jejich značnou škodlivost a dílem proto, že je to výrazně noční zvěř, přes den příliš nevychází, je výjimka - lov je povolen i v noci.

#Lovecký pes, Pes přítel myslivce, Myslivecké fotografie, Myslivecká zábava, Lovecké zátiší

Fotografie z myslivosti, Lovecké stezky, Lovecké zátiší

Na loveckých stezkách

PŘÍRODA NÁS VÍTÁ. Přírodní čas. Tisícileté hodiny věků.

Good Morning My Friends!

Zátiší s liškou

 Díky za znovuzrození dne kdy nic nebolí a máme svůj úsměv. Volby, volby, co to je? Přetahování deprivantů o pozice moci.

PŘÍRODA NÁS VÍTÁ.
Přírodní čas.

Tisícileté hodiny věků.

Srnec, Lovy srnčí zvěře, Lovecké zátiší. Přešlo jaro, i začátek léta a srnčí říje je na dohled

Srnec, Lovy srnčí zvěře, Lovecké zátiší

Začátkem jara, po rozdělení povolenek, se každý vydává do revíru najít toho svého 

Zkušení lovci první věkové vědí, že zkraje jde lov nejsnáze a kdo má lovit starého, většinou nečeká a už taky hledá. Pak zbývá jen doufat, že zůstane někde v okolí až do říje.
Jaro je pomalu pryč, ale já stále marně chodím revírem a vysedávám po odlehlých a zapomenutých místech, kde jen tuším svého srnce, na kterého jsem se letos vypravil. Často se mi o něm zdá, mohutný ve zvěřině, šedivá hlava nesená nízko na silném krku a silné paroží starého zpátečníka.

To jsou ale jen sny, když nemůžu dospat do rozbřesku, na ranní čekanou. Pak potkávám jen samé krasavce - šesteráky, mladé a výbojné, a taky spoustu mladíčků - špičáků, které by člověk snad "mohl tlouct kloboukem". Letos se nám taky nějak urodili srnci s jedním parůžkem. Další bude asi i tady, brumlám si pod fousy jednou ráno, když beru do ruky dalekohled a prohlížím si srnce co zatahuje přes silnici do pole hrachu. Něž mi zmizí z dohledu, zběžně ho na dálku přečtu a večer hospodáři vyprávím: "Jeden parůžek má normální, ale druhý bude asi nějak položený na slecho, no nic.". A oba to pouštíme z hlavy.

 Přešlo jaro, i začátek léta a srnčí říje je na dohled. Jistě si dokážete představit moje přípravy. Vábničky jsou naladěné, dalekohled vyčištěný, dovolená načasovaná na ten správný termín, všechno v pozoru. Jen můj vysněný srnec stále nikde. Jediná záchrana bude týden na přelomu července a srpna, kdy u nás říje vrcholí. Srnci mazáci snad poleví na obezřetnosti a odkudsi se vynoří. Takhle se teď utěšuji, je totiž známý mrtvý čas před říjí a zvěř se skoro nehýbe. Po setmění si s ostatními lovci dáváme sraz v místní hospůdce a probíráme, kdo kde seděl a co viděl.

To jsme to teda včera probrali, napadá mě, když se probouzím s tím že vyrazím na čekanou a venku už svítá. Skočím do auta, motor nechce běžet, okna zamlžené, všechno je proti mně, bručím za jízdy. Přitom přemítám, kudy bude nejlíp projít revír.

  Hned za vsí mi padne do oka kus srnčího uprostřed pole hrachu. Zvedám dalekohled, v paroží se mihne "zalomená fajfka". Tebe už znám pomyslím si . Co mě ale upoutá je zvláštní trhavý pohyb, na srnci jakoby byla vidět bolest v každém kroku. Zadek skoro táhne za sebou. Bez rozmýšlení přískokem zapadnu do staré cesty a v podřepu skrytý za traviny na škarpě se pokouším dostat na dostřel. Snažím se mu trochu nadejít, ale on se každým krokem vzdaluje!
Podivný závod pajdajícího srnce a přikrčeného myslivce se rozhodnu skončit u první jabloně, o kterou se můžu opřít. Udýchaný se tisknu ke kmeni a v puškohledu měřím kus s propadlými boky. Čekám na příležitost, kdy se mi ukáže v porostu na široko.

Teď by to šlo, pomyslím si a z kulovnice vyšla rána. Kus se ale podivně nahrbil a mě hned napadá ta nejsprostší nadávka, taková, co někdo může dát jen sám sobě. Chvatně přebíjím. Už jen zahlédnu, jak se srnec točivým pohybem vzad složil do hrachu. A nikde nic. Pole je prázdné. Kolem ticho a jen já tu podpírám jablůňku u cesty.
 Ranní zpěv ptáků zas pokračuje a mlžný opar se pomalu zvedá. Sundám flintu od oka a rozhlížím se kolem. U nohou v trávě mi leží zlatavá nábojnice. Zvednu ji. Ještě je teplá. Jediný důkaz, že se tu před malou chvílí něco stalo. Jinak všechno běží dál svým zaběhlým rytmem koloběhu dne. Tak tu tak nějak nepatřičně stojím a hlídám zelené pole, do kterého zapadl srnec. Podobně, jako před lety, když přicházel na svět.

Vyčkávám. Ona známá pauza "na cigaretku", kdy kuřáci roztřeseně kouří a nekuřák přemýšlí, jak jim to asi tak dlouho trvá. S odjištěnou kulovnicí se pak opatrně kradu k nástřelu. Srnec ale nikde. Po deseti minutách hledání samozřejmě leží o padesát metrů dál, s komorovou ránou za lopatku. Vyhublý na kost, hřbet jako pilka, pravý zadní běh zkrácený a na něm ošklivá boule otevřené zlomeniny .
 Dál už to znáte, zálomek, vyvrhnout a se srncem přes rameno ke vsi. Občas si ho položím do trávy a nevěřícně zkoumám trofej.
Srnec, nejspíš sražený autem, měl zadní běh přeražený ještě jednou v kýtě a to byla i příčina podivného značení komorové rány. Přežíval pak jen díky chladnému počasí, kdy mouchy nenakladly do ran vajíčka. I zalomení pravého parůžku zřejmě způsobil nějaký náraz v době tvorby paroží. Každý den, zrána a večer, při cestě za pastvou přecházel silnici a to se mu nakonec stalo osudné.

Celkem obyčejný příběh, po kterém zbude po letech jen zaprášená trofej na stěně. Pro nemyslivce něco těžko k pochopení, pro "ochránce" jen popis "kruté záliby v zabíjení".

Vyprávím ho proto vám, snad nejlíp pochopíte ten pocit uspokojení, že jsem tu byl včas na správném místě. Z toho, že jsem uchránil jednoho srnce před pomalou a bídnou smrtí a za odměnu dostal pěknou trofej. Spousta z vás nedostane za odměnu nic, když vynese před posečením srnče nebo dotáhne pytel ovsa k zapadlému krmelci, ale ten pocit určitě budete znát.

 Znáte, pokud žijete svůj život se zvěří, a přitom děláte všechno tak, jak nejlíp můžete, jak nejlíp znáte a umíte. A to je dobře. Zvěř totiž, kromě myslivců, mezi lidmi nikoho nemá.

LIŠKA, Lovecké zátiší, Fotografie z myslivosti, Lovecké příběhy, Lovu zdar!, Myslivecké fotografie, Civilizace a příroda.

Zátiší s liškou

Civilizace 

Není již snad na světě místa, kam by nevstoupil člověk a nepokusil se řídit osudy fauny a flóry. Kam jít, abych se mohl pokochat pohledem na nedotčenou přírodu a její děti? Kam jít lovit zvěř a necítit se přitom vrahem, ale jejím rovnocenným sokem a partnerem? Závidím divoce žijícím kmenům člověka uprostřed pralesa Amazonky, neboť ony nezabíjejí pro rozkoš a pro peníze, ale pro obživu. Tito lidé ještě dovedou být šťastni, protože jim ke štěstí stačí vidět východ a západ slunce!“ Tyto a jiné myšlenky mne napadaly při pohledu na zbraně ve skříni, když jsem se odhodlal po dlouhé době navštívit svůj myslivecký revír. Kromě několika divokých králíků, holubů a divokých kachen, neměl jsem se čím pochlubit kolegům, abych jim dokázal, jak úspěšný jsem lovec.

Naše myslivecká společnost se rozdělila na dva tábory, a to vlastníky kulových zbraní nebo pouze brokových zbraní, tzv. kulaře a brokaře.

Patřil jsem do druhé skupiny a mou předsíň nezdobila, ani nezdobí jediná trofej. „Chtělo by to alespoň lišku,“ pomyslel jsem si a ze tří pušek ve skříni jsem vytáhl ruskou jednušku. Ještě mne nikdy nezklamala a dalo se s ní zasáhnout i na osmdesát metrů. Doplněk výstroje tvořil dalekohled, abych mohl alespoň pozorovat zvěř. Byl svátek svatého Huberta a první hon se měl uskutečnit za čtrnáct dní. Z pohledu nedočkavého nimroda se mi tento termín zdál ještě velmi vzdálený. Byla první sobota v měsíci, když jsem brzy po poledni vykročil z domu a těšil se na nenadálá setkání v přírodě. Opustil jsem dům s nedovařeným obědem na plotně a s kručícím žaludkem, abych neměl výčitky svědomí, když něco zastřelím, ale také proto, že se v tomto období brzy stmívá. Zamířil jsem do obory, zvané „Hvězda“. Vyrazil jsem rychle a po zdolání čerstvé oranice se ze mne řinul pot. Ocitnul jsem se na lesní cestě, která lemovala kraj lesa. Nestačil jsem se ještě vydýchat a nabít zbraň, když se z levé strany ke mně přiřítil pes. Mám dojem, že mu chovatelé říkají sibiřský malamut, ale v každém případě to byl typický tažný pes, zapřažený však nikoliv do saní, ale do bicyklu, na kterém seděl jeho páníček a řvaním udával tempo.

 Mou duší zacloumal vztek bezmocnosti. Kdybych muže pokáral, byl by schopen poslat mne do nevoňavých míst lidského obydlí. Pravomoci myslivce jsou tak omezené, že si nemůže dovolit zastřelit toulavou kočku, natož psa z dosahu pána. Tuto výsadu má nyní pouze hospodář nebo myslivecká stráž, ale řadový myslivec musí jen trpně přihlížet a dělit se o lovecké teritorium i s takovými nevítanými návštěvníky. Uvědomil jsem si, že nebohé zvíře za nic nemůže. Jeho pán by si zasloužil, aby si s ním vyměnil místo. Pak jsem si vzpomněl na léto, kdy do mne za úplné tmy v lese na čekané málem vrazil běžec, kdy jsem byl svědkem závodů několika terénních motorkářů, kličkujících bezohledně mezi stromy a vyznavačů koňských sportů, kteří přírodu plenili s větším nasazením, a rezignovaně jsem si odplivnul. Rozhodl jsem se jít napříč lesem, po nevyšlapaných stezkách. Snad alespoň zde najdu kousek klidu a zapomnění. Dvojice mi brzy zmizela z dohledu a já vnímal vůni spadaného listí. Bylo ho mnoho, místy až po kolena. „Asi bude tuhá zima,“ pomyslel jsem si a jakýsi vnitřní hlas mi našeptával, abych našlapoval co nejtišeji. Jakákoliv snaha však byla marná. Listí šustilo a prozrazovalo cestu, kudy jsem se ubíral. Byl jsem již blízko liščích nor, na úvalu kopce, když mou pozornost zaujal jakýsi pohyb. Byl to ladný pohyb zvířete, který nebylo slyšet.

Liška! Běžela z vrcholu kopce, vzdáleného ještě alespoň tři sta metrů, který byl cílem mé výpravy, běžela  proti mně, souběžně po cestě, vzdálené ode mne asi sto metrů, běžela naprosto nenuceně a tak, že se zdálo, jakoby se vznášela na vzduchovém polštáři a nedotýkala se přitom země. Vše se odehrávalo rychle a nebyl čas na pozorování  dalekohledem. I pouhým okem však bylo znát, že to musí být lišák. Byl to pořádný exemplář. Měl zimní plavou srst se stříbřitými konečky a jeho velikost připomínala spíše psa. Na dlouhé oháňce se skvěl typický kvítek. Byl prostě nádherný! Zatajil se mi dech a srdce se nesnesitelně rozběhlo. Pozvedl jsem pušku a chystal se k prvnímu výstřelu na šelmu, opředenou tolika mýty.

Radoval jsem se však předčasně. Do kopce, v ústrety lišákovi, běželo jiné zvíře. Byl to onen sibiřský malamut, kterého jsem před slabou půl hodinou již potkal a hlasitě vydával. Na rozdíl od páníčka lišku ucítil a zpozoroval. Zároveň zrychlil běh. Nemohl jsem vystřelit, aniž bych ohrozil psa a toho ignoranta. Střílel bych ostatně do místa předpokládaného střetnutí a na příliš velkou vzdálenost. Pravděpodobnost zásahu člověka byla mnohem větší. Přesto jsem doufal, že mi svatý Hubert pomůže a pes zradí lišku do mého směru. Lišák však zřejmě vycítil, odkud mu hrozí nebezpečí a odskočil opačným směrem. Zmizel stejně záhadně a nečekaně, jak se objevil. Teprve nyní jsem se odvážil pohnout a cítil jsem, jak se mi třesou ruce. Zároveň jsem si uvědomil, jak blízko jsem byl loveckému úspěchu! Nebýt onoho psího potahu, který si krátil cestu napříč lesem jako já, mohl jsem mít kapitálního lišáka. Lovecká horečka odeznívala jen zvolna. Bylo mi jasné, že tohoto dne již nic neulovím a s ničím mimořádným se nesetkám. Říkala mi to zkušenost a jakýsi nepsaný zákon přírody.  

Kolem mne se náhle rozprostřelo ticho. Naslouchal jsem mu a vychutnával jeho blahodárné účinky na rozechvělou mysl. Naslouchal jsem v bláhové naději, zda neuvidím ještě něco neobvyklého. Když jsem chtěl učinit první krok a porušit tak posvátnost chvíle, uslyšel jsem z dálky nějaký povědomý zvuk. Vzápětí mi proletělo nad hlavou hejno divokých husí. Táhlo těsně nad vrcholky stromů k jihu a připomnělo mi, že příroda byla ke mně dnes mimořádně laskavá. Umožnila mi nahlédnout do svého nitra a prozradila na sebe, že se dokáže vypořádat s mnoha nástrahami civilizace a také s tvorem tak obtížným, jako je pro ni člověk.

Antonín Ešner

#Liška, Lovecké zátiší, Fotografie z myslivosti, Lovecké příběhy, Lovu zdar!, Myslivecké fotografie, 

LOVECKÁ ZÁTIŠÍ v době digitální a mobilní fotografie. Kresba nebo obraz může být zhotoven na objednávku autora úlovku...

Lovecké (houbařské) zátiší

Věrohodně zachytit zvěř v pohybu a v jednom okamžiku, to dokázala až fotografie a film

Dříve musel malíř kreslit podle své vizuální paměti a obvykle také řadou rychlonáčrtů, namalovaných do svého skicáře. Jisté je, že dobře zachytit pohyb, a to jakýkoliv pohyb čehokoliv, ať již na plátně, kartonu nebo na fotografii a filmu, to je dodnes umění. Vždyť to předpokládá mít dobré oko, vizuální, chcete-li dokonce fotografickou, paměť a dost zkušeností. Tím větším překvapením jsou mnohé kresby pravěkých lovců v řadě jeskyní po celé Evropě. Tehdejší lovná zvěř totiž na pravěkých kresbách ožívá právě i v pohybu!

Daleko snadnější předlohou, a kromě jiného i barevně věrohodnější, je ulovená zvěř naaranžovaná ještě často s dalšími atributy do tzv. zátiší, ať již na stole nebo na jiné podložce, či zavěšená na stěně. 

Malíř v tomto případě maluje, podobně jako portrét s nehybnou stafáží a má také nepoměrně více času na svou práci, než když pozoruje pádící drobnou či vysokou zvěř. Také aranžmá je plně v jeho režii, ať již se jedná o atributy či místo a jejich optimální osvětlení. Hra světla a souznějících barev, to je oč se tu jedná především. A to s dokonalým zvládnutím řemesla (které se automaticky předpokládá) činí z obrazu umělecký předmět, který je zároveň pro majitele potěšením. 

Jestliže je kresba či obraz zhotoven na objednávku autora úlovku, pak je celkový vjem ještě umocněn vzpomínkami na získání zobrazených úlovků či trofejí spolu s dalšími okolnostmi úspěšného lovu.
Nejčastějšími atributy těchto zátiší je pernatá zvěř - bažanti, kachny, křepelky, koroptve, holubi (zejména holoubátka byla tehdy vyhledávanou lahůdkou), také dnes již vzácnější tetřevi, ojediněle i poštolky, káňata, sovy, dále zajíci, srnci, divočáci, jeleni, lišky a dokonce, i když vzácně, i jezevci atd.

Mobilní lovecké zátiší s liškou na pařezu
je zajímavé...

Ke klasice loveckých zátiší patří například dost známý mistrný obraz českého malíře Karla Purkyně (1834 - 1868) s ulovenou sovou sněžnou. Úlovky jsou doplňovány často zbraněmi a jinými trofejemi. Někdy, asi většinou na přání, autor do záběru zakomponoval i oblíbeného psa myslivce. Někdy je zátiší až přeplněno, což většinou kresbě či obrazu více uškodí než prospěje. Zde, stejně jako i jinde, platí, že méně bývá často více a také, že krása spočívá v jednoduchosti.

Myslivecká zátiší podle obrazů, kreseb a fotografií, se na dopisnicích (tak se zpočátku říkalo pohlednicím) začala objevovat převážně až koncem 90. let 19. století. Technika tisku byla a je záležitostí transformace předlohy na tiskovou matrici a poplatná technologii doby. Je uváděna u každého exempláře zvlášť.

Lovecká zátiší na pohlednicích mohou být posuzována o něco lépe než běžná zátiší s květinami a předměty denní potřeby. Avšak ani tak není jejich cena příliš vysoká, přestože se jedná o specifické téma. Do cenové úvahy je třeba zahrnout koncepce námětu, techniku kresby (obrazu), náročnost tiskové techniky, zájem sběratelů a současné cenové trendy.

ÚLOMEK a ZÁLOMEK. Myslivecké tradice, Fotografie z myslivosti, Myslivecká mluva, Otázky z myslivosti, Lovecké zátiší, Úspěšný lov, Lovu zdar!

Srnec a úlomek (Kamil)

Myslivecké a lovecké úlomky

Myslivecké a lovecké úlomky jsou svědectvím a znakem správného ulovení zvěře. Je pradávným zvykem myslivců ozdobit si svůj klobouk úlomkem a platí tu tato pravidla:

a) Lovecký úlomek patří střelci jen tehdy, byla-li zvěř myslivecky správně ulovena,

b) Odevzdá jej lovci průvodce střelce, vedoucí honu, případně i ten, kdo se psem zvěř dosledoval. Na osamělém lovu si smí lovec klobouk ozdobit sám.

c) Úlomek náleží za ulovení spárkaté zvěře, ale i jiné vzácné, za tetřeva, tetřívka i za úlovek lišky.

d) Úlomek musí být ulomen, nikoliv uříznut, nemá být velký, stačí malá větvička se třemi konečnými letorosty, či se třemi lístky. Musí být ulomena v blízkosti místa zhasnutí zvěře.

Před podáním úlomku střelci se dá zvěři do svíráku, do klovce „poslední hryz“ či „poslední zob“. Druhá část úlomku se u zvěře spárkaté vsune do rány vzniklé vstřelem a třetí se odevzdá střelci.

Neodveze nebo neodnese se kus ihned, zbytek úlomku se pokládá na zvěř jako úlomek vlastnický, který značí též poslední pozdrav lovcův. U samčího kusu tak, aby ulomený konec směřoval k hlavě a u samičího směrem opačným.

Všechny úlomky se hned po utržení slabě namočí v barvě vstřelové rány.

e) Lovecký úlomek se podává levou rukou na dýnku sejmutého klobouku anebo správněji u spárkaté na ploché straně obnaženého tesáku nebo zavazáku. Proto má být na lov spárkaté nošen tesák.

f) Obřad se provede tak, že kus se položí na pravý bok a střelec se postaví uprostřed za hřbetem kusu proti tomu, kdo úlomek odevzdává.

g) Při odevzdávání úlomku předávající přeje „Lovu zdar“. Přijímající odpovídá „zdar“. Poděkování potvrdí střelec stiskem ruky. Všichni přítomní, i sám střelec, mají sejmuté klobouky a blahopřejí střelci rovněž „Lovu zdar“.

Byl-li ulovený kus dosledován psem, ulomí střelec část svého úlomku a odevzdá jej za prokázanou zásluhu osobě, která kus se psem dosledovala.

h) Přijatý úlomek zatkne si střelec sám na klobouk na pravou stranu a nosí se jen do večera toho dne. Složil-li v jednom dnu několik kusů, může šťastný střelec nosit i několik úlomků.

#Myslivecké tradice, Fotografie z myslivosti, Myslivecká mluva, Otázky z myslivosti, Lovecké zátiší, Úspěšný lov, Lovu zdar!, 

Pochvala sociální prezentace. Digitální zátiší s úlovkem co se lze jen pochlubit a dobrá připomínka dokud paměť dosáhne...Liška, Lovecké zátiší, Lovecké příběhy, Lovecký pes, Lovu zdar!,

Lišák a lovecké zátiší. Lovecký pes a nová kulovnice s optikou
Vše jak má být...

#Liška, Lovecké zátiší, Lovecké příběhy, Lovecký pes, Lovu zdar!

Učíme se fotografovat lov a myslivost. Povedlo se! Lišák a hranice dřeva s lankasterkou a lahvičkou šnapsu to je lovecké zátiší!

Lišák a hranice dřeva s lankasterkou...